Březen 2015

Proti proudu II.

14. března 2015 v 23:40 | TePa |  Dvě království
Noreen se na sebe vždycky dívala s jistou dávkou otupělosti. Při pohledu do zrcadla nebo ve ztemnělé okenní tabulce jí pokaždé oplácel pohled někdo dočista neznámý. Nepoznávala se ve stínech, měkce dokreslujících její tvář, nepoznávala světlé obočí ani pootevřená ústa. Kdyby neměla zrcadlo, nikdy by neuvěřila, že vypadá zrovna takto.
Zlehka zvedla ruku a jemně si konečky prstů přejela přes lícní kost k bradě, a pak po krku k rameni. Chtělo se jí ušklíbat a hodně plakat, ale tělo neodpovídalo na tupou ozvěnu cizích příkazů, zůstávalo lhostejné. Možná - ale jenom možná - jí v nestřeženém okamžiku vyměnili obličej.
Natočila hlavu k oknu a podívala se na sebe ze strany. Na spáncích měla zacuchané vlasy, jak si do nich celé odpoledne zajížděla prsty a vytahovala je ze spořádaného účesu. Její spolubydlící byly pryč a pootevřené okno vybízelo k večernímu dobrodružství. Postavila se a upravila si dlouhou sukni, která se jí od pasu svážela až ke kotníkům, bezpečně ukrytým v předepsaných šněrovacích botách. Měla na sobě prostou modrou košili, nečinící žádný kontrast k černé sukni. Zastrčila si ji dovnitř a oblékla vlněný kabátek.
Byla rozhodnutá vyjít ven. Jenom si promluvit. Jenom si promluvit? Povzdechla si a zkontrolovala koženkové rukavice. Kolem kloubů byly sedřené, opotřebované, a nebylo divu, když je používala na sebenepodstatnější každodenní činnost. Už si nedokázala představit, že by tomu bylo jinak. Jen když si umývala ruce, připadala si nezvykle odhalená a nebezpečná i sama sobě. Upravila si uvolněné vlasy do přísného uzlu, zhluboka se nadechla a vyplížila se na chodbu.
Už dlouho si nepřipadala tak živoucí, cítila silný tlukot srdce, přehlušující všechno ostatní, a proti své vůli se usmála. Plíží se z přísně střežených akademických ubikací. Všechno jí připadalo jako nové, jako by se octla v naprosto neznámém světě a objevovala ho úplně poprvé. Jako by jí darovali zcela nový pár očí, který nikdy předtím neviděl víc než tmu a teď fascinovaně sledoval kresbu stínů, které po dlaždicích kreslila malá lucerna.
Věděla, že ji bude muset zanedlouho odložit, zhasnout a co nejtišeji se proplížit kolem kouzly očarovaných brnění, které hlídaly hlavní bránu. Navzdory počátečnímu strachu se cítila silná, jak jí adrenalin silně rozpumpoval srdce. Připadalo jí, jako by hodně dlouho spala, a pak se najednou probudila uprostřed moře ve své vlastní soukromé loďce bez pádel. A cítila se přitom v bezpečí.
Učinila několik tichých kroků v měkkých botách a přitiskla se zády ke sloupu ve vstupní síni. Už jen pár kroků a bude venku. Pak přeběhnout přes ulici a rychle se zachumlat do neznámého prostředí, kde ji nikdo nepozná. Přetáhla si kápi přes hlavu a rozvážně sledovala svou ruku v rukavičce. Nelíbilo se jí, že musí stráže oklamat, a zároveň se těšila, jak na nich vyzkouší kouzlo, které tak pečlivě trénovala. Natáhla levou ruku a pomalu za prsty stáhla pravou rukavici. Pořád se cítila velmi nervózně pokaždé, když obnažovala kůži, uvědomovala si nebezpečí.
Nakonec ale až absurdně lehce sklouzla z prstů a ona rozhodně napřáhla ruku směrem ke schodišti, kterým přišla. Zavřela oči, opsala jednoduchý obrazec, a pak s nakrčeným nosem sledovala, jak se před ní objevuje lehká průhledná silueta a vytváří v sobě umělé teplo. S očekáváním se otočila k brněním, která okamžitě zpozorněla a učinila několik kroků vpřed. Přesně v tu chvíli se její průhledná dvojnice zprudka rozlétla jejich směrem a Noreen vyrazila ke dveřím. S jedinou stráží si poradila poměrně jednoduše zmrazovacím zaklínadlem a vyklouzla ven.
Bylo jí, jako by právě porazila celý svět.

***

Věděl, že je to ona, ve chvíli, kdy vešla do dveří. Mohl za to až neuvěřitelně čistý šedý plášť, který si úzkostlivě stahovala do čela, nebo možná i fakt, že dík dlouholetému tréninku vyšperkoval své pozorovací schopnosti k dokonalosti. Chápal, proč se tak skrývá před okolním světem a novými zkušenostmi. Skutečně to dokázal pochopit velmi dobře. A proto mu jí bylo skoro líto, jak se krčila pod tím závojem čistoty a stahovala tak na sebe čím dál víc pozornosti.
Přesto se nezvedl, aby jí vyšel naproti a upozornil tak na sebe. Nezvedl se, aby ho nemusela složitě hledat v zakouřené místnosti, kde člověk přes hluk neslyšel vlastního hlasu. Namísto toho sklonil pohled k šachovnici a začal na ní rovnat figurky.
Chvíli si pohrával s královnou a klidně ji přitom vyhlížel. Jako zázrakem nestrčila ani do jednoho hosta, a dokonce svou neohrabaností ani nic neshodila. Jednou chytila židli za opěradlo, když se protahovala hlouběji do místnosti a to byla jeho příležitost spatřit obnošené kdysi jistě sněhově bílé rukavičky. Ty jediné narušovaly jinak dokonale čistý vhled. Pousmál se, když ho vyhledala pohledem a překlenula posledních pár kroků k jeho stolu.
"Často hrajete šachy… takhle?"
"Někdy dorazí i spoluhráč," ukázal na židli naproti a dívka se okamžitě dychtivě posadila. Neušlo mu, jak se jí blýská v očích a všechno kolem si prohlíží s až dětsky upřímnou fascinací. Na sobě měla hrubý vlněný plášť neurčité šedozelené barvy. S kápí hluboko do čela akorát zbytečně přitahovala pozornost, ale on věděl, proč to dělá. Schovávala se před neznámým a přitom se nemohla dočkat, až k tomu všemu natáhne ruku.
"Bílé nebo černé?" ukázal na rozestavěné figurky a připálil si dýmku. Zkoumavě se na něj zadívala.
"Nač přesouvat šachovnici, když na barvách nezáleží? Tady nejde o výhody a nevýhody, první tah vítězství nepřináší." Pousmál se její dedukci, ale nikterak to nekomentoval a vyzval ji, aby začala. "Nepřišla jsem hrát šachy," zamračila se, ale přes to posunula pěšce o dvě políčka vpřed.
V putyce panovalo příšeří, jak kouř tlumil světlo pochodní, a ze všech stran zazníval tlumený hovor. Mág si úmyslně vybral stůl přímo za dvěma sloupy, aby je zdatně skryl, a poměrně na něj zapůsobilo, že dívka neotočila už na prahu a neutekla zpátky na své koleje. Hledala ho.
"A proč jste přišla?" vyfoukl kouř a táhl koněm.
"To mi máte říct vy."
"Proč bych se pak ptal?" Skousla si ret a učinila další tah tak, aby uvolnila nejsilnější figury a nehrozil jí šach mat.
"Doufala jsem, že budete mít víc odpovědí než otázek, proto jsem tady."
"Skutečně?" Přikývla. "Smělá domněnka, ačkoli nevěřím, že je pravdivá."
"To už není tak důležité. Vy mě z nějakého důvodu potřebujete a já jsem z nějakého důvodu svolná, nikdo nepotřebuje znát podrobnosti, dokud to nebude nezbytně nutné. A já vám nic krví nepodepsala." Tiše se zasmál.
"To je pravda," posunul vpřed střelce.
"Hrajete příliš agresivně," prohodila nenuceně a posunula koněm tak, aby si bránila jednotlivé figurky.
"Vy jste příliš opatrná."
"Opatrnost zabila méně lidí než agresivita. Píšou o tom dějiny."
"Chyba," namítl. "Dějiny píšou pouze o těch, kteří jednají agresivně. Opatrní se schovají mezi řádky."
"Alespoň ví, co je to život." Zvažoval, zda se má pouštět do podobné debaty, a nakonec to zavrhl. Noc postupovala vpřed příliš rychle a on neměl na filosofické debaty náladu.
"Když chcete být opatrná, tak proč jste přišla?"
"A proč mě vy odrazujete?" Povzdechla si. "Jsem tady, protože to chci taky vědět."
"Vědět, proč jste přišla?" nakrčil nechápavě obočí.
"Vědět, co je to život," posunula koněm tak šikovně, že ohrozila jeho věž. Potěšeně se usmál.
"Smělý plán." Ušklíbla se, jako by jí poklony unavovaly.
"Myslíte si, že je to hloupé. Koneckonců - stěží jsem v pozici, kdy bych vám to mohla vyčítat, že ano?" Chvíli uvažoval s výrazně nakrčeným obočím, a pak se mimoděk na chvíli zahleděl z okna.
"Čekáte na něco?"
"Hm?" vrátil se k ní pohledem a pozvedl obočí v němé otázce.
"Nemyslím si, že je výběr tohoto místa dílem náhody. Už podruhé jste se podíval z okna, které míří přímo k akademické knihovně."
"Skutečně?" Přimhouřila na něj podezíravě oči, ale pak jen sklopila oči a upravila si rukavice. Zvědavě ji chvíli pozoroval, a pak posunul pěšcem. "Hrajete často?"
"S ostatními studentkami. I když ne tak často." Přikývl. "Takže - kdy chcete vyrazit?"
"Nezeptáte se kam a proč?"
"Pravděpodobně by mě to odradilo." Zasmál se.
"Pravděpodobně."
"Nebojím se vás víc, než se do týdne budete bát vy mě." Úsměv mu zamrzl.
"Proč si to myslíte?"
"Nemyslím," pokrčila rameny. "Vím to stejně jako vy. Proto není třeba, abych vám dál vysvětlovala, co se se mnou stane. Víte, co se stane. Pravděpodobně o to sám usilujete." Soustředěně ji pozoroval. "Ale to není moje věc. Chci se jen dostat z tohoto města. Navíc - k tomu, abych se ubránila mi stačí sundat rukavice."
Její sebevědomí bylo zároveň její největší chybou i štítem, za který se před světem skrývala tak dokonale, že stěží viděla přes jeho okraj. Taková slepota se jim brzy nemusela vyplatit, zvlášť, když byla doplněná nemístnou arogancí. S tou neměla nejlepší zkušenosti, nesla s sebou příliš nebezpečí a mohla ohrozit jeho plány. Unaveně si povzdechl a potáhl z dlouhé dýmky. Vadilo mu, že nemá na vybranou. Vadilo mu, že se musí spoléhat na někoho, jehož povaha i odhodlání prakticky neexistovala. Jenže nebylo pochyb, že potřeboval dobrou mapu a potřeboval i tuhle znuděnou učednici, která jediná dokázala uvolnit veškeré spletitosti přírodní magie na místě, které zatím neexistuje.
"Zrazovat vás nebudu," udělal rychlý tah dámou a dal jí šach mat. Nechápavě a rozčileně ho přitom sledovala, marně posuzujíc šachovnici, jako by se snad na ní náhle mohla objevit celá řada polí navíc. "Vyrazíme zítra za úsvitu, buďte připravená u východní brány."

Proti proudu I.

14. března 2015 v 23:10 | TePa |  Dvě království
Povězme si další kousek příběhu ze Dvou království :) Omlouvám se za velkou prodlevu, ale příliš práce a žádná zábava, však to znáte :)

TePa

"Julie?"
"Co zase máš Noreen? Slez z toho okna, hrozně tam táhne." Postava, či spíše stín, se ovšem do místnosti ani nepodívala a přitáhla si kolena blíž k bradě.
"Přemýšlela jsi někdy, jaký by tvůj život mohl být? Myslím… mimo Akademii."
"O čem to, prosím tebe, mluvíš?" zamračila se na ni Julie a znovu si přečesala vlasy. Noreen jen napůl zmámeně a napůl ztrápeně sledovala širokou ulici před ubytovnou. Byla tma a v ulicích se držela vlezlá mlha, která se jimi rozlézala jako řídká kaše.
"Nechtěla jsi někdy žít jinak?"
"Sakra jsem dřela, abych se tu dostala, Noreen. Ani by mě nenapadlo odtud odejít. Proč tě to vůbec napadá?"
"Nevím," přiznala. "Asi je to tou záležitostí se Zarou."
"Je hloupá," pokrčila rameny Julie a otočila se k oknu. "Mohla mít velkou budoucnost, všichni to předpovídali. A teď se na ni podívej," odfrkla si. "Představuju si, jak někde drhne podlahy. V domě, který se jí vlastně ani nelíbí. Až jí opustí vší ta láska, kterou se před námi chlubila, bude jen beznadějně zklamaná, daleko za tou pomyslnou hranicí, kde ještě mohla změnit svůj osud."
"Jsi příliš elitářská, Julie, řekl ti to už někdo?"
"Prostě mám ráda pohodlí a určitě bych ho nevyměnila za tak nejistou věc, jako je láska."
"Hm," prohodila Noreen a dál sledovala, jak mlha houstne a z ulic mizí poslední lidé, přitahující si vysoké módní límce až k uším.
"Slez už z toho okna."
"No jo."
"Na co ses tam dívala?"
"Na nic, prostě ven."
"Nechceš odejít, že ne, Noreen? Totiž… vím, že o tobě mistrové tvrdí, že jsi nezvladatelná a problémová, ale pořád v sobě nosíš relativně dobrou magii."
"Relativně dobrou," ušklíbla se Noreen kamarádčině formulaci. "Na tom, jaká je, vůbec nesejde, pokud nejsem schopná zvládnout ani tu trochu, co by zapálila svíčku."
"Je mi to líto, Noreen. Tvoji rodiče jsou oba mágové?"
"Matka. Otec byl jen vysoce postavený šlechtic, který si ji mohl za zásluhy vzít."
"Musela jsi to mít těžké."
"Neměla," zavrtěla hlavou, ale dál se o tom nešířila. "Takže nad tím vážně nikdy nepřemýšlíš?" Julie jen pokrčila rameny a zkoumavě se na Noreen zadívala.
"Já myslím, že ohlížet se na stará rozhodnutí je ztráta času, která ti akorát zlomí srdce."
"Možná máš pravdu."
"Vážně, Noreen. Nezměníš, k čemu jsi byla předurčená. Jsi na správném místě ve správný čas. Víš mnohem lépe než já, že nikde jinde neexistuje možnost kontrolovat všechnu tu chaotickou magii, co v sobě nosíš a jíž vlastně nikdo nerozumí. Tady jsi v bezpečí, stejně jako všichni ti, se kterými bys mohla přijít do styku a nechtěně jim ublížit."
"Říkají, že ty rukavice…"
"Ani rukavice nevydrží věčně," nahla se přes postel Julie a pevně své přítelkyni sevřela dlaň v koženkové rukavičce. "A teď už pojďme spát, je pozdě."
"Dobrou noc," prohodila bezduše Noreen a zhasla svíčku. I tak ještě dobrou hodinu zkoumala nehybnou tmu v místnosti a přála si se posadit zpátky na okno. Rozjímat v zrcadle odrážejícím myšlenky už tisíce let.

***

"Nelíbí se mi váš pohled," prohodil konverzačním tónem Hawk a otřel si uhlově černé ruce do koženě zástěry. Nepomohlo to ani jeho rukám, ani zástěře, ale Hawkovi zůstal alespoň jakýsi dojem čistoty. Velmistr vykročil zpoza rohu a pozvedl obočí. "Pořád ještě máte chuť se ptát, jak jsem o vás věděl?" sklonil se nad kovadlinou Hawk a prohlédl si sklon jednoručního meče na zakázku.
"Pro koho je?"
"Pro ne příliš obratného šermíře, jak jsem mohl vidět. Chce si udělat jméno na tom klání příští týden," zvedl loket a shrnul si jím tmavé vlasy z čela.
"Jsi hovornější než obvykle," poznamenal Velmistr a křivě se pousmál. Hawk jen pokrčil rameny.
"Nikdo není bezchybný." Zamračil se, když se mu zdálo, že meč nedrží správné těžiště a naklonil hlavu trochu ke straně, aby se podíval z jiného úhlu.
"Není moc vysoký, hm?"
"Má lehké nohy, proto dělám lehčí ocelové jádro," napřímil se a chvíli hleděl na svůj výtvor. "Budu to muset předělat."
"Pozná rozdíl?"
"Já ho poznám." Povzdechl si. "Co jste potřeboval?"
"Trochu z tvé minulosti." Hawk se zamračil, ale nic neříkal. "Dnes večer."
Hawk jen tiše opětoval Velmistrův upřený pohled. "Nezeptáš se, co přesně chci?"
"Co přesně chcete?"
"Potřebuju, aby ses vloupal do knihovny Akademie a vzal odtamtud určitou mapu."
"Ta knihovna je nepřístupná," prohodil Hawk. "Alespoň pro mě."
"Jsem si jist, že na něco přijdeš."
"Co je to za mapu?" opřel se zády o stěnu kovárny Hawk a promnul si kořen nosu. Ačkoli stáli venku na čerstvém vzduchu, kudy procházelo nespočetně lidí, připadal si jako v uzavřené bublině, do níž nikdo nepronikne. Hádal, že to je jistá cena za pokrok, kdy každý usiluje o své vlastní potřeby a za stálého nedostatku času ignoruje všechno ostatní. Hawk původně předpokládal, že v hlavním městě bude na každém kroku někdo, před kým si bude muset dávat pozor na jazyk, ale nakonec byl jen zklamaný. Lidé tady žili ve své iluzi dokonalého světa, kterou nechtěli narušit jediným slovem pochyb, ať už vyřčeným nebo příhodně zaslechnutým.
" Je to jediné vyhotovení, na které se můžeme spolehnout."
"Jediné?" zapochyboval Hawk.
"Jediné, o kterém víme," pokrčil rameny Velmistr. "Uděláš to?"
"Dnes večer?" zamračil se. "Neměl jsem šanci si tu budovu prohlédnout."
"Vážně?" ušklíbl se Velmistr. "Zaslechl jsem, jak se zmiňuješ o její nepřístupnosti."
"Jen zběžný dojem. Na tom stěží vystavím celou akci."
"Vloupal ses i do královské knihovny, když v ní bylo Elementární symposion." Pokrčil rameny.
"Mágové jsou zaslepení svojí vlastní mocí, nikdy by je nenapadlo, že se k nim někdo jako já dostane tak blízko."
"Myslím, že to nevědí ani teď." To Hawka pobavilo.
"Člověk si rád poslechne, že svou práci dělal dobře," usmál se. "Co ta holka? Nebylo by jednodušší nechat ji mně a dostat se relativně snadno do knihovny sám?"
"Podruhé už by si mě jistě všimli a nahlásili výš. Potulný bývalý Velmistr není tak nápadný, pokud si do akademické knihovny zajde jednou. Pokud se ovšem vrátí…"
"Chápu," ušklíbl se Hawk. "Takže mám radši pokoušet svůj vlastní život šplhem po té nemožně hladké stěně?"
"Zběžný dojem?" Hawk se v odpověď jen ušklíbl.
"Dnes večer to nepůjde, měsíc vydává příliš ostré světlo." Velmistr se zamračil a mlčky pozoroval, jak se jeho společník obrací zády k ulici a oplachuje si krk vodou.
"Nelíbí se mi, že tu trávíme tolik času," přiznal Velmistr zdráhavě. "Musíme zmizet do konce týdne, jinak mineme karavanu s následnicí."
"Nemyslím, že je to dobrý nápad," opřel se o strany džberu Hawk a sklonil hlavu.
"Ta krádež?"
"Ta věc s karavanou," otočil se čelem k Velmistrovi a klidně opětoval jeho pohled.
"Myslíš, že to nezvládne."
"Nezvládne," procedil mezi zuby Hawk.
"Neměl bys zůstávat, když nevěříš v cíl."
"Víte moc dobře, proč zůstávám a nepotřebuju to pořád dokola vysvětlovat. Je to jen vaše věc, pokud věříte, že jedna malá holka zachrání, co už je dávno ztraceno."
"Ty bys to měl vědět nejlíp, co?" chytil ho za zápěstí Velmistr a pomalu ho otočil, aby byla jasně patrná vybledlá jizva od zápěstí k lokti. Hawk se mu vytrhl a nesouvisle zavrčel.
"Mám práci," přimhouřil oči.
"Dnes večer."
"Zítra," stál si za svým Hawk a hlas se mu pomalu zklidňoval.
"Budiž."
"A ta holka?" zarazil Velmistra ještě.
"Pokud nedorazí do našeho odjezdu, obejdu se bez ní."