Listopad 2014

Epilog

23. listopadu 2014 v 15:08 | TePa |  Srdci vlastní
Tak... a máme tady poslední kapitolu. Cítím nutkání nějak to uzavřít, říct, co mi psaní dalo, ale myslím, že už to tušíte. Budu vzpomínat na Tess, Rema, Jamese s Lily, Hunta a Jenny, Liz i Mikea, protože všichni jsou stále hluboko ve mně. Tak hluboko, že už se bez nich neobejdu. Mnohé mě naučili a o mnohé připravili, když jsem se jimi začala zaobírat příliš do hloubky a objevila některé pravdy, které se nedaly překročit.
Doufám, že zůstanou i ve Vás, že Vám jejich příběh něco dal (stejně jako mě) a že Vás časem neunavilo ho číst.
S vřelými díky a pocitem ztráty

TePa

"Tess! Tess!" Nadzvedla jsem se na špičky, abych přehlédla hustý dav špinavých a zakrvácených kouzelníků, ale pořád jsem neviděla nikoho, kdo by mohl volat mé jméno. "Tess!"
"Tady!" zamávala jsem rukou nad hlavou a bezradně se rozhlížela kolem.
"Tess," popadl mě někdo za rameno tak náhle, až jsem vyděšeně nadskočila. Vedle mě stál mladý poslíček, nemohlo mu být ani dost na to, aby se dostal k NKÚ, ale ve Skotsku na tom už dávno přestalo záležet. Za svůj život byl stejně zodpovědný jako kdokoli jiný.
"Co je Pete? Musím se přesunout na sever a pomoct s přenosem zraněných, takže spěchám."
"Mike je na tom špatně," vydechl a přitom si z čela setřel zaschlou krev. Chytila jsem ho za bradu a natočila k jednomu ze vznášejících se světel, které brázdily celý tábor.
"Jsem v pohodě."
"Mlč," sevřela jsem mu bradu pevněji, když se snažil ucuknout a naučeným pohybem vytáhla hůlku z rukávu. Přetočila jsem si ji přes klouby, až mi padla do dlaně a namířila špičkou na řeznou ránu na spánku. "Za chvíli bys sebou praštil mezi mrtvoly," zavřela jsem oči a zašeptala zaklínadlo.
"U Merlina, zatraceně to štípe," trhal sebou, ale když jsem pak otevřela oči, spokojeně jsem zaznamenala, že je vyléčený.
"Tak, v pohodě," pustila jsem ho. "Kde je Mike?"
"Leží před ozdravovnou ve východní části tábora."
"Hm," nakrčila jsem přemýšlivě obočí a váhala, jestli jít za ním, nebo pomoct s ústupem. Nakonec převážila praktičnost. "Přijdu za ním co nejdřív. Postarej se, ať to přežije."
"Ale..," začal namítat, ale to už jsem se přemístila pryč.

Bitva byla u konce, ale Smrtijedi nepřestávali pronásledovat ustupující čaroděje, kteří se snažili schovat mezi stromy. Sklonila jsem se právě včas, aby mi nad hlavou proletěla zelená kletba a rozhlédla se po okolí. Podobnou věc už jsem dělala tolikrát, že se ve mně ani nevzedmul adrenalin. Prostě jsem objektivně vyhodnotila situaci a vydala se k nejvzdálenějšímu zraněnému.
"Zatraceně," zasýpala Elly, která ležela na mrtvém Smrtijedovi a přidržovala si ránu na břiše, která už jistě krvácela nějakou dobu.
"Moje řeč, Ell, od čeho máš hůlku, do háje?" zamračila jsem se a lehla si vedle ní, abych se co nejlépe vyhnula létajícím kletbám.
"Ten hajzl mi ji zlomil," rozkašlala se a přitom se poprskala krví. "Nedaleko leží Peter," trhla nepatrně hlavou doleva, ale když jsem se ohlédla, bylo už na jakékoli pomáhání jejímu příteli pozdě. Polkla jsem.
"Podívám se na něj," slíbila jsem i přes to a všimla si, jak jí z koutků očí stékají slzy. Ona už to ví… Kývla a chytila mě za ruku, když jsem jí kouzlem zastavila krvácení. "Drž se pevně, podívám se po ostatních," strčila jsem jí do ruky jedno ze zrcátkových přenášedel a sledovala, jak odlétá pryč.
Peterovi už jsem pomoct nemohla, a tak jsem se přesunula k dalšímu kamarádovi, pro kterého bylo mnohem lepší seslání milosrdných mdlob.
Byly doby, prakticky neustále, kdy jsem tuhle práci nenáviděla. Ale těch, co by to vzali za mě, hromadně ubývalo.

"Hele ho, simulanta," založila jsem si ruce v bok a schovala si hůlku za opasek.
"Tam bych ji být tebou nedával," zasýpěl Mike ze svého provizorního lehátka a usmál se na mě.
"Není v kalhotách, když už to musíš vědět," natočila jsem se stranou, aby se podíval.
"Jak to tam vypadá?" zvážněl a ukázal na zem vedle sebe. Bez zaváhání jsem se posadila, byla jsem unavená k padnutí.
"Už se to uklidnilo."
"Kolik?"
"Ještě nevíme," potřásla jsem hlavou a prohrábla si zakrvácené a zaprášené vlasy.
"Vypadáš děsně." To mě rozesmálo.
"Slouží mi to jako nová image. Myslím, že mi to začíná slušet," ušklíbla jsem se.
"Kolikrát už jsi z toho trička něco trhala?" zablýsklo se mu v očích, když mi sjel pohledem k odhalenému břichu. Pozvedla jsem obočí.
"Myslím, že mi kecali, když říkali, jak špatně na tom jsi. Kde ještě bereš energii na chlípné myšlenky?"
"Vedle tebe rád přemýšlím nad chlípnostmi," uculil se a natáhl se, aby mě špičkou prstu pohladil po odhalené kůži.
"Teď vážně - jak se cítíš?" promnula jsem si oči a zajela si prsty do vlasů. Hlava mi mimovolně klesla do nastavené dlaně.
"Už to jde. Sestra Margaret na mě udělala kus řeznický práce, to ti řeknu." Zamračila jsem se.
"Podívám se," začala jsem mu odhrnovat deku, ale zarazil mě.
"Není třeba."
"Nehraj si na hrdinu, Mikeu, podívám se."
"Jsi unavená, Teres, nepotřebuju, aby ses tu složila vyčerpáním."
"Zas tak vyčerpaná nejsem."
"Víš moc dobře, že léčebná zaklínadla jako jediná vysávají z člověka energii."
"Je to symbolická platba, Mikeu, ani to na sobě nezaznamenám." Skepticky se na mě podíval. "Je mi jedno, co si myslíš, neodejdu, dokud se nepodívám."
"Škoda, že po mně nic podobného nechceš, když jsem zrovna na nohou." Protočila jsem nad ním oči a konečně mu shrnula deku na stranu.
"Sakra, Mikeu, tohle je zlý," přejela jsem mu prsty po ošklivě vypadající jizvě na hrudníku a zakrváceném obvazu na břiše. "Říkala jsem, že tu Margaret nemá co dělat."
"Potřebujeme kohokoli, co zastaví krvácení."
"To na tebe vytáhla rozžhavený železo, nebo co?" dívala jsem se na jizvu zblízka.
"Pořád to bolí, Teres, netlač na to," rozkašlal se, když jsem zkoumala okraje.
"Bolí tě to?" zarazila jsem se. "Ona ti to, zatraceně, ani nevyčistila." Pěnila jsem a zvedla se na nohy. "Tak fajn, Mikeu, bude tě to bolet znovu."
"Tohle jsem slyšet nechtěl."
"Věděl jsi, že ti to řeknu, proto ty náhlé rozpaky s odhalováním, že jo? Zbabělče jeden."
"Ty bys mě stejně nenechala zemřít, co?"
"Zapomeň na to," vytáhla jsem si hůlku. "Nejdřív tu hrůzu, co ti udělala na břiše."
"Nemůžeš pořád napravovat všechno, co ona pokazí."
"No, to je blbý," ušklíbla jsem se, "protože nemůžu spát, ani pokud to nenapravím." Jemně se na mě usmál a pustil mé ruce. Hrudník se mu rychle zvedal, ale nutil se ke klidu, aby neuhnul před blížící se bolestí.
"Udělej to rychle."
"Uspím tě…"
"Ne," zavrtěl odmítavě hlavou.
"Ale…"
"Prostě ne. A už dělej," procedil mezi zuby a zabořil hlavu do polštáře.

Nakonec vyčerpáním usnul a když jsem ho zabalila do dek, dovolila jsem si na chvíli pustit svou stráž. Všichni kolem spali, tedy všichni, co toho byli schopní, a tak jsem se vydala ven, abych je nerušila. Jenny mi zrovna poslala dopis a já se docela těšila, až si ho přečtu. Sedla jsem si před stan do sešlapané trávy a posvítila si hůlkou na její obloučkové písmo.
Bylo sotva čitelné, ale i sebemenší zprávy o tom, že jsou v pořádku mi udělaly dobře. Lepší než káva, která došla už před měsícem. Bezmyšlenkovitě jsem dopis zase složila a schovala si ho za propocené tílko a tuniku. Už jsem ani nevnímala zimu.
"… a kdo jsi ty?" slyšela jsem z dálky, ale byla jsem tak unavená, že jsem se rozhodla to ignorovat.
"… zná?"
"… klidně… prověřit… chci…" Útržky nedávaly smysl a já už toho začínala mít zrovna dost, když se dostali blíž do světla a já si všimla, že jeden z hlasů je Pete. Namáhavě jsem se zvedla, připravila si hůlku a vydala se jim vstříc.
"Všechno v pořádku, Petere?" zívla jsem a podívala se na drobného kluka, který si pořád ještě neumyl obličej od krve.
"Tady ten tvrdí, že tě zná." Trhla jsem hlavou směrem na příchozího v dlouhém kabátě a když sundal kápi, zalapala jsem po dechu. Zatraceně.
"Zatraceně," zašeptala jsem a bezmocně zírala na Remův pobledlý obličej. Stál přímo přede mnou, ve starém potrhaném kabátě a vyčkávavě se na mě díval se směsicí radosti a obav v obličeji. Rychle jsem potřásla hlavou, chytila ho za rameno a přitlačila mu hůlku ke krku. Ani sebou necukl a dál na mě vyčkávavě hleděl.
"Neznáš ho?" zarazil se Pete.
"Musí mě zkontrolovat," vysvětlil mu místo mě Remus, aniž by ze mě spustil zrak. Jenže mě nenapadala žádná otázka, na kterou bych se ho mohla zeptat před Peterem. Vypadal zlomený, jako by se mu smutek usadil až někde v samotném jádru a nikdo už ho nedokázal vyléčit. Bolelo mě z toho srdce. Pořád a znovu.
Přistoupila jsem k němu blíž, aby nás Pete neslyšel, a zašeptala:
"Kde jsme spolu poprvé spali?" Jeho pohled zněžněl.
"Na příšerném gauči v ještě příšernějším bytě, kde ze stropu padala omítka." Chvíli jsem se mu ještě zblízka dívala do očí, a pak rychle ustoupila a sklopila hůlku.
"V pohodě, Petere, pohlídej Mikea, čeká ho dlouhá noc."
"Chtěl jsem jít spát."
"Tak budeš spát vedle něj," prohlásila jsem rozhodně. Prostě přikývl a vydal se do ozdravovny.
"Co je s Mikem?" Pátravě jsem se na něj podívala a schovala hůlku zpátky za opasek.
"Ošklivě ho zranil jeden ze Smrtijedů a léčitelka to zvorala."
"Můžu se na to mrknout, jestli…"
"Už jsem ho dala dohromady, ale ztratil moc krve. Bez lektvaru to pro něj bude hodně těžké, ale my tady na vaření nemáme čas, takže..," pokrčila jsem bezmocně rameny a zívla.
"Vím, že jsi unavená, ale můžeme si promluvit?" V jeho pohledu se znovu objevil hluboký smutek.
"Hm… Jasně, můžem ke mně do stanu, než ti najdu místo na spaní." Zarazil se, ale pak prostě přikývl a vydal se za mnou. Měla jsem stan blízko řídícího centra, protože už mnoho vzdělaných kouzelníků nezůstávalo. Rozhrnula jsem plachtu a vešla dovnitř jako první.
K mému překvapení byl lavor na vodu plný studené vody, a tak jsem se k němu vrhla a drsně si vydrhla obličej, krk a ruce. Pak jsem ji pročistila kouzlem a odsunula stranou, abych si mohla později umýt vlasy. To sice nemělo valného významu, ale na chvíli mě to přimělo cítit se líp.
"Dej ty knížky klidně stranou a posaď se," ukázala jsem na židli, která se taktak vešla do malého stanu, kde kromě stolku s umyvadlem, postele a malinkého stolku už nezbývalo příliš místa. Jak jsme tak stáli vedle sebe, cítila jsem, jak atmosféra houstne. Už už jsem se chystala vběhnout mu do náruče, když to vyřešil za nás za oba a prostě se posadil. Působivě tak mezi námi vytvořil nějaký prostor. Dosedla jsem na postel a utírala si obličej do kusu čistšího hadru.
"Právě jsem se to dozvěděl," zašeptal a sklopil hlavu do dlaní. Spolu s hlavou jako by padly i všechny jeho citové zábrany.
"Dozvěděl co?" pozvedla jsem obočí a drhla si dekolt. Promnul si obličej a prohrábl vlasy.
"… o Jamesovi a Lily… a o Siriusovi." Zarazila jsem se.
"Co je se Siriusem?"
"Zavřeli ho do Azkabanu, když se pokusil zabít Červíčka. No… hádám se mu to podařilo," ušklíbl se a pln rozčilení se zvedl na nohy. "Proč mi to nikdo nedal vědět? Takhle se dozvědět, že… že..," nemohl se nadechnout.
"Remusi?"
"Všichni moji… přátelé… jsou… jsou…"
"Dýchej," postavila jsem se taky a chytila ho za hlavu, aby se mi podíval do očí.
"Nevěděl jsem, kde jsi… Jen, žes zmizela… Na náměstí nezůstal nikdo… nikdo, kdo… by mi něco řekl. Pak jsem zjistil to o Ja-Jame," zlomil se mu hlas a já si všimla, jak mu po špinavém obličeji stékají slzy. V očích měl zmatený bolestný výraz, byl k smrti vyděšený, a tak jsem se k němu opatrně přitiskla a objala ho.
Bouřlivě se otřásl a pevně mě k sobě přitáhl. Jeho paže se mi bolestivě zarývaly do kůže, ale bylo mi to jedno. Jeho bolest byla čerstvá a daleko větší, než kdy mohla být ta má. Byli to ti nejbližší lidé, které kdy měl a kteří ho kdy dokázali přijmout a pochopit takového, jaký byl. Díky nim začal věřit sobě a lidem.
"Ani nevím, co je s Harrym," zašeptal mi do ramene. "Potřeboval jsem tě najít, ale nevěděl jsem, jestli mě vůbec budeš chtít vidět," tiskl mě k sobě, hladil mě po špinavých vlasech.
"Remusi, to…"
"Promiň," odtáhl se ode mě a váhavě dosedl zpátky na židli. "Můžu se napít?" Zkoumavě jsem ho pozorovala.
"Nemusíš si přede mnou hrát na hrdinu a předstírat, že jsi dost silný na to, aby sis to vyřešil sám. Nemáš jasno v sobě ani v tom, co právě cítíš. Bůh ví, co jsi donedávna musel dělat mezi vlkodlaky." Otřásl se. "Nepotřebuju to vědět. Já už taky nejsem ta Tess, kterou jsi nechal v Řádu, změnila jsem se. A… uplynula dlouhá doba. Víš…"
"Nechci slyšet další špatné zprávy, Teres, prosím." V tlumeném světlě bylo pořád jasně patrné, jak se třese. "Merline, jsem troska," složil si hlavu do dlaní.
"Postav se," chytila jsem ho za klopy kabátu a pomohla mu na nohy. "Musíš se vyspat," stáhla jsem mu ho z ramen a odhodila na opuštěnou židli. Pod ním měl zakrvácený starý svetr, který jsem mu přetáhla přes hlavu.
"Tady přece nemůžu spát," mumlal bezvýrazně.
"Nebuď směšný a sundej si kalhoty. Zatáhnu stan." Mávla jsem hůlkou, aby se stan uzavřel a zavedla bezpečnou cirkulaci vzduchu. Pak jsem ji prostě odložila na stolek, popadla lavor s vodou a polila si v jednom z rohů hlavu. Když už byla mokrá, použila jsem zaklínadlo, které z nich dokázalo smýt špínu a vysušilo je do sucha.
Remus seděl na okraji postele a zouval si boty. Přemýšlivě jsem pozorovala jeho prázdný výraz a sama se svlékla do spodního prádla.
"Kde budu..," začal, vzhlédl a když mě tam uviděl stát polonahou, zarazil se. Ještě nějakou dobu se tvářil bezvýrazně, ale pak se mu pohled najednou proměnil o stoosmdesát stupňů a zintenzivněl. "… spát," vydechl.
"Není to poprvé, co spolu spíme na jedné posteli, myslím, že se popasujeme. Navíc jsi určitě stejně unavený jako já." Prostě kývl a sledoval, jak se k němu pomalu blížím. "Asi si spíš lehnu na kraj, možná budu muset vstávat dřív."
"Dobře," vydechl a lehl si jako první. Trochu se posunul, aby mi udělal místo, a pak jsem si lehla taky.
"Nechci se ani domýšlet, jaké to pro tebe bylo," otočila jsem se k němu čelem a přetáhla přes nás deku.
"A jaké to bylo pro tebe," přetáhl si loket přes obličej a vydechl. Když jsem nic neříkala, stáhl si ruku stranou a podíval se na mě.
"Vypadáš nádherně," přejížděl pohledem po mém obličeji tak dlouho, až jsem musela sklopit pohled a zadívat se na prsty, které se kvůli modřinám snadno rýsovaly proti světlé dece.
"Lháři," usmála jsem se spíše pro sebe, ale pak jsem rozhodně zvedla pohled a pevně se mu zadívala do očí. "Musíš si o tom s někým promluvit, Remusi. Jestli ne se mnou, tak…"
"Teď na to myslet nechci, Teres," zkřivil bolestně tvář a odvrátil se. "Jen si potřebuju urovnat hlavu." Chvíli jsem ho váhavě pozorovala, ale pak jsem se k němu těsně přimkla, vjela mu rukou pod tričko a až bolestivě si uvědomila, jak zhubl. "Ne, Tess," chytil mě za ruku a ztěžka polkl.
"Taky si potřebuju urovnat hlavu," zašeptala jsem a políbila ho do koutku úst. Bylo mi jedno, kolik bolesti stálo, abych myšlenky na něj byť jen na chvíli odsunula stranou. Když byl teď tady, nedokázala jsem se přemluvit k odolnosti a vlastně jsem ani nevěděla, proč bych měla. Možná jsme byli jiní, ale zároveň jsme oba zůstali zranění a zlomení. A sami. Byl to jediné, co mě v tu chvíli mohlo uzdravit.
"Nechci tvou lítost," zašeptal a jemně mi palcem přejížděl po zápěstí. Nakrčila jsem obočí.
"Kdo mluvil o lítosti?"
"Opustil jsem tě, protože jsem musel, a tobě se to nelíbilo. To nemůžeme vymazat jen proto, že se tu najednou objevím rozedraný na kusy a..."
"Když to nevadí mě, proč to vadí tobě?" přejela jsem mu prsty po holé kůži a zarazila se, když jsem zaregistrovala několik nových jizev. Ztěžka polkl, zapásil se sebou.
"Není to správné." Zarazila jsem se a zamračila se na něj.
"Už zase, Remusi?" odtáhla jsem se a zvýšila hlas. "Pořád ta tvoje zatracená správnost? Kašlu na ni!" odhodila jsem přikrývku a chtěla se postavit, ale včas mě chytil za zápěstí a přitáhl zpátky. "Nechci tu s tebou být."
"Před chvílí to tak nevypadalo."
"Jsi hnusný," zrudla jsem vzteky a rozpaky.
"Nemáš mě ráda pro to, pro co ses do mě zamilovala?"
"Třeba se mi líbil tvůj pěkný obličej," odbyla jsem ho, ale zklidila jen ironický úšklebek. "Myslíš si, že mě znáš, co?" vytrhla jsem se mu, ale zůstala sedět. "Jsi sobec, Remusi, nikdy na mě nemyslíš." Posadil se a založil si ruce na prsou. Lekla jsem se, kolik jsem toho stihla ve vzteku vysypat a sklopila oči.
"Nejsi fér," zamračil se a chvíli mě mlčky pozoroval. "Miluju tě."
"Myslíš si to, ale kdyby to byla pravda, nebyli bychom už tolikrát ve stejné situaci, že ne?" zamračila jsem se na něj.
"Co přesně mi vyčítáš, Teres?" Mlčky jsem ho pozorovala. Stíny na jeho obličeji, tmavnoucí šedé oči a rozcuchané světlé vlasy a musela se nutit, abych ho okamžitě nepolíbila. Zavřela jsem oči a promnula si kořen nosu. "Co je to?" dorážel na mě.
"Proč jsi nikdy neudělal to, co bylo správné pro nás?"
"Kdybych to udělal, nemohli bychom být spolu." Otevřela jsem oči a zmateně opětovala jeho lítostivý pohled. "Myslel jsem, že to víš. Kdybychom byli spolu a nemysleli na svět, kvůli kterému jsem odcházel, byla bys spokojená?"
"Ano!"
"Jak dlouho?"
"Nerozumím tomu, co mi chceš říct," stáhla jsem se do sebe a zadívala se na deku.
"Myslím, že ano," natáhl se a přejel mi ukazováčkem po tváři až k bradě. Chytila jsem ho za zápěstí tak prudce a nečekaně, až sebou trhl. "Promiň," polkl a chystal se ruku stáhnout, ale já ji jen dokázala držet na místě. "Teres?"
"Tolik tě miluju," zalkla jsem se a jemu se překvapením rozšířily zorničky.
"Jako bys to nevěděl," pustila jsem ho a prohrábla si vlasy. "Myslela jsem, že mi některé vzpomínky pomůžou se přes to přenést. Hluboko jsem to v sobě pohřbila, a pak stačí jen abys přišel, řekl pár hloupých slov a je to všechno v háji."
"Teres..," začal, ale přerušila jsem ho:
"Můžeme jít spát?" nadzvedla jsem deku a znovu si lehla. Chvíli mě zmateně pozoroval, ale pak si jen povzdechl a lehl si vedle mě.
"Zhasnu?" zašeptal po chvíli.
"Radši ne," odpověděla jsem, a pak se zavrtěla tak, abych se mu dostala blíž. "Taky si o tom chci promluvit, víš..," zašeptala jsem. "Ale ne teď."
"Pojď sem," nadzvedl ruku i s pokrývkou a já se mu uvelebila u těla tak, jako už dlouho ne. Cítila jsem jeho teplo, vůni i to, jak výrazně od posledně pohubl, ale přes to to byl kousek ráje, který mi tu přinesl s sebou. "Díky."
"Za co?" zívla jsem a zavřela oči.
"Za to, že projednou budoucnost nevypadá jen jako vězení." Stiskla jsem mu v odpověď předloktí, kterým se mi tiskl proti břichu, a zanedlouho už jsem dlouze oddechovala.