Září 2014

92. kapitola - Rozhodni se

28. září 2014 v 15:39 | TePa |  Srdci vlastní
Utekly měsíce a s odchodem Jamese a Lily začaly dny splývat. Menší domek, který si údajně měli pořídit a o němž jsme nevěděli vůbec nic, opouštěli jen zřídka a komunikovali vesměs pomocí dopisů, které se k nám dostávaly za velmi záhadných okolností.
Remus byl pryč celé věky, neslyšela jsem o něm vůbec nic, a tak nám všem zbylo jen doufat, že je v pořádku a že se co nevidět ozve s nejnovějšími zprávami. Jenny chodila jako tělo bez duše a Řád se spíše snažil zformovat své zbylé síly, než aby se vzmohl k dalším útokům. Bylo nás čím dál méně, mnozí utekli, jiní přeběhli…
Dosud jsem neviděla nic smutnějšího, než jak se poslední z nás snaží předstírat naději, sílu a odvahu k dalšímu odporu proti Voldemortovi, jehož síla začínala být příliš nedotknutelná. Nedokázali jsme přijít na to, proč se většina našich spolužáků prostě stáhla do ústraní a tam vyčkává, až se bouře přežene. Mimoděk jsem si vzpomněla na Liz, která dlouho váhala, než se přidala do Řádu, a pak stejně za několik měsíců zmizela.
Co jsem věděla, Emily skončila v jednom z nejlepších famfrpálových týmů, jejichž název byl tak nevyslovitelný, že mi neutkvěl v paměti. Spolu s její slávou pak přišlo přizpůsobování se době a jejím okolnostem.
I když jsme teď spali prakticky celé dny, s každým novým probuzením jsem se cítila unavenější a lhostejnější. Skoro jsem si začínala přát, abych se mohla prostě vypařit. Dům byl opuštěný, v něm jen jakési přízraky původního nadšení. Docházelo mi, že teď se na výpad nevzmůžeme a jediné, co se nabízelo, bylo počkat na příhodnější dobu.
Bylo mi z toho zle.
"Tess? Myslel jsem, že spíš," objevil se přede mnou rozespalý Sirius a pomalu se svezl na pohovku vedle mě.
"Nové zprávy od Lily a Jamese?" shlédla jsem na dopis, který držel v ruce.
"Lily si přeje, abych za nimi zašel. Jamese prý ta osamělost a bezmoc dostává."
"To nás všechny," vydechla jsem. "Pokud půjdeš, tak je pozdrav."
"Myslím, že James má černé svědomí."
"Nevím, proč by měl."
"Myslí, že nás opustil a že je to jeho vina, že se Řád rozpadá."
"Není to jeho vina. Na naší straně je prostě příliš málo kouzelníků… Měl by být rád za rodinu a malého Harryho."
"Kdybychom teď vyrazili proti Smrtijedům, znamenalo by to zbytečně velké ztráty," přikývl Sirius. "Ale asi mu to musím pořád opakovat. Když něco řekneš nahlas, zní to mnohem opravdověji." Usmála jsem se. "Proto se tak těžko věří v nějakou věštbu, kvůli které teď nemůžou vycházet."
"Jsi jiný, než jsi býval."
"Přál bych si, abych nemusel."
"Jo…"
"Tess?"
"Hm?"
"Kam půjdeš?" Potlačila jsem nutkání se roztřást a smutně se na něj usmála.
"Přála bych si zůstat. Naši jsou daleko a nechci je ohrožovat tím, že je začnu hledat." Pokrčila jsem rameny. "Chci počkat, až se Remus vrátí." Siriusův pohled mluvil za vše, a tak jsem rychle ucukla pohledem.
"Můj dům je ti k dispozici, nemusíš odcházet."
"Jsi hodný," prohodila jsem nepřítomně.
"Kam půjdeš ty?"
"Zůstanu," prohlásil pevně a napil se kávy. "Přátelé neopouštím."
"Něco vymyslím a nezdržím se dlouho. Slibuju."
"Netlačím na tebe," zavrtěl hlavou a znovu se napil. "Nebo se tu se mnou bojíš zůstat sama?" blýsklo se mu v očích. Zasmála jsem se.
"Strašně," zašeptala jsem tajemně. Na chvíli se mu rozšířily zorničky, ale pak se jen usmál a pohodil hlavou.
"Půjdu odepsat Lily. Dnes večer bychom si možná měli promluvit, co bude s Řádem," zvedl se a vydal se ke kuchyni.
"Siriusi?"
"Hm?" otočil se.
"Kolik je vlastně Harrymu?"
"Počty mi nikdy nešly, ale už několik týdnů lítá na malém košťátku, co jsem mu pořídil," zasmál se.
"Celý táta, co?"
"Jo," usmál se. "Jen ty oči má po Lily."
"Což z něj dělá tátu o to víc, ne?"

"Nechápu, proč tu musíme hlídat, i když se tady už týdny nikdo neobjevil. Mnohem rozumnější by přeci bylo, kdyby nás poslali k vlakovému nádraží," stěžoval si už poněkolikáté toho dne Richard, dříve příslušník havraspárského famfrpálového týmu. Jenny nemohlo uniknout, že se do Řádu dostal pod jistým nátlakem svých spoluhráčů a nyní proklínal každou minutu, kdy z něj nebyl hrdina.
"Věřím těm, kteří rozumí své práci. Ty snad Brumbálovi ne?" Richard se v odpověď nafoukl, jako by ho právě proklela do osmého pokolení.
"Samozřejmě, že mu věřím. Jen si prostě myslím, že je tahle hlídka zbytečnost," postavil si hlavu a podíval se stranou, aby dal Jenny najevo, že rozhovor skončil. Té to jenom vyhovovalo, když si všimla, jak se na rohu vedlejší ulice mihl černý plášť.
"Viděls to?" nakrčila obočí.
"Viděl co?" opáčil otráveně Richard.
"Ten černý plášť."
"Jsi paranoidní, Jenn. Černý plášť nosí každý druhý."
"Ale asi bychom to měli prověřit, nemyslíš?"
"Já teda nehodlám útočit na každého mudlu, který mi zrovna připadá podezřelý."
"Fajn, jak chceš," protočila oči Jenny a připravila si hůlku blíž k ruce. "Já se jdu přesvědčit." Richard okázale pohlédl na hodinky a zvažoval své možnosti. Nakonec ale jen pokrčil rameny a postavil se do z dohledu procházejících lidí.
"Tvoje věc," rozhlédl se kolem. "Hlídka skončila, takže je to na tobě. Můžeš se přemístit, až zjistíš, že to nic není."
"Nepůjdeš..," nedořekla, protože se ozvalo hlasité prásk a Richard zmizel. Jenny potlačila nával vzteku při myšlence, že jí tu její partner klidně nechá stát samotnou a ohlédla se do ulice za sebe. Když už je tady…
Kráčela rychlejším krokem směrem, kde naposledy viděla plášť, když se jí zdálo, že ho vidí zase. Rozběhla se, hůlku už úplně vytaženou a obezřetně pozorovala stěny kolem. Zrovna, když se bezradně zastavila a začala uvažovat, kde že toho podezřelého ztratila, všimla si, jak v jedné z polorozpadlých domů mizí rozcuchaná hlava.
"Bombarda!" zamířila na stěnu kousek vedle a ta okamžitě vyletěla do vzduchu. Objevil se hustý oblak prachu a ozvalo tlumené zakašlání, což v ní na moment vzbudilo zaváhání. Stihla si ještě všimnout, jak upadl kousek zdi a dramaticky se zřítil k zemi. Pak ztuhla a obezřetně pokročila o pár kroků dopředu, hůlku v pohotovosti.
"Kdo je tam?" Třásl se jí hlas, ale nemohla proti tomu dost účinně zakročit, a tak ukročila vlevo a opatrně nahlížela za zeď. "Ukaž se!" Trpělivost nikdy nebyla její silná stránka, a tak trhla hůlkou a rozvířila prach. Vzápětí se objevil černý plášť, schovaný za okraj zdi.
"Nepokusíš se mě znovu zabít?" Zastavilo se jí srdce, když sledovala, jak se postava odtrhla od stěny a otočila se k ní čelem. "Poslední dobou to na můj vkus zkoušelo až příliš mnoho lidí."
"Proboha," vydechla a na chvíli mimoděk sklopila hůlku. "To nemůže..," trhla hlavou a znovu hůlku zvedla. "Kdo jsi?"
"Zapomínáš velmi rychle," ušklíbl se.
"Skutečný Eric Hunt by všechna ta zranění nemohl přežít. Skutečný by… Stůj!" Hlas se třásl čím dál víc, když sledovala, jak se nějaká náhražka Hunta přibližuje a ona je nucená jen poraženecky couvat. Sakra! Vždyť na ni ani nemíří hůlkou.
"Chceš se snad přesvědčit? Zeptej se mě na cokoli."
"Mohls použít Legillimens, co by pak otázky měly za smysl?" Třásla se už celá. Hunt se na ni zatím klidně díval a zkoumavým pohledem zvažoval své možnosti.
"Nikdo se mi do hlavy nenabourá, mluvili jsme o tom… před nějakým časem."
"Ale… Voldemort…" Nemohla si zabránit, aby nedoufala.
"Musíš se rozhodnout. Chceš mě zabít nebo tu hůlku raději schováš?"
"Tohle není fér, víš, že…"
"Rozhodni se. Buď a nebo. Mám zůstat… nebo odejít?"
"Vo-Voldemortovi nikdo neuteče. Co jsi mu slíbil?" vzlykla a poraženecky sklopila hůlku. Nedokázala by zabít ani Smrtijeda v jeho těle. Nemohla. Zamračil se, ale dál už se k ní nepřibližoval.
"Naznačuješ mi snad něco?"
"Odpověz mi."
"Co se stalo, že mi najednou nevěříš? Udělal jsem snad něco, čím bych ti k tomu zavdal příčinu?" Cítila, jak jí slzy zmáčejí tvář, ale nezvedla ruku, aby je osušila.
"Já nevím! Jsem… zmatená. Co mám teď dělat? Myslela jsem… myslela… A ty… Ericu…" Huntův pohled poněkud zněžněl, ale stále se nepřibližoval.
"Odjíždím."
"Cože?!" vyjekla a okamžitě si přitiskla dlaň k ústům.
"Bude mě pronásledovat… Určitě už mě pronásleduje a ty víš, že se před ním v Anglii neschovám. Odejdu a chci, abys šla se mnou."
"Merline..," vydechla překvapeně Jenny a ztuhle na něj zírala. "Kam? Teď se bude rozhodovat o všem… bude se to dít tady. Všichni jsou tady."
"Válka neprobíhá jen tady. Myslíš, že když se zbavíme místních Smrtijedů, zmizí jim podobní najednou z celého světa?" zapochyboval. "Nenutím tě do ničeho, Jenny. Musíš se rozhodnout."
"Hned? Sotva věřím, že jsi to skutečně ty!"
"Řekl jsem," procedil mezi zuby, "ať se mě zeptáš na cokoli." Zkoumavě se na něj dívala, ale pak pomalu vydechla.
"I kdybys to nebyl ty, bylo by mi jedno, kdyby mě v této chvíli zabili." Hunt ji chvíli jen pozoroval, ale pak jí vyšel naproti a zastavil se až těsně u ní.
"Jsem to já," zvedl ruce a pohladil ji po pažích. "Jediný, kdo se ke mně dostane tak blízko, aby mi vzal vlasy, jsi ty nebo Voldemort. A ten měl jiné věci na práci, než vyrábět mnoholičný lektvar. Věříš?" Přikývla.
"Vážně chceš odjet?" zvedla k němu oči, ale stále si ještě vnitřně nepřipouštěla uvolnění.
"Co nejdřív," přikývl. "Doufal jsem, že máte stále stejné rozpisy hlídek a čekal tady od včerejší noci."
"Na jednom místě? Jsi blázen?!" Pokrčil rameny. "Jsi," zkonstatovala věcně.
"Rozmysli se do zítřka, a pak mi dej vědět přes galeon," vtiskl jí do ruky začarovanou minci, "jestli ano nebo ne. Stačí to stisknout a chvíli se soustředit. Počkám na tvou odpověď na bezpečném místě a pokud bude kladná, dám ti vědět, kde se sejdeme."
"Tohle se vážně děje..," prohodila nepřítomně Jenny.
"Nebudu na tebe tlačit a odejdu. Dej mi vědět," polkl a pustil ji. "Teď běž, vím, že už ti skončila hlídka."
"Jsem ráda, že jsi v pořádku. Tak ráda," natáhla se pro jeho hlavu, stiskla ji v dlaních, a pak se opatrně naklonila, aby ho políbila. Ze strachu, že zmizí a všechno je to jen iluze. Málem překvapeně ucukla, když jí polibek roztřeseně oplatil. Nenaléhal a ona byla vděčná, protože toho všeho na ní bylo příliš.
"Nespěchej tolik, abys nás oba přesvědčila. Já počkám," pohladil ji palcem po krku, "ale jen do rána."
"Ericu!" zavolala na něj, když se obrátil k odchodu. Otočil se k ní zpátky čelem a pomalu se usmál.
"Přemísti se první. Nemusíš znovu vidět, jak mizím."
"Měl bys vědět, že bez ohledu na to, jak se rozhodnu… že tě miluju. Chci, abys to věděl, než se přemístím." Jeho pohled zvážněl, jako by už dávno slyšel negativní odpověď. "Ne, počkej…"
"Já vím," přikývl. "Jsme tu moc dlouho, přemísti se." Pořád váhala. "Přemísti se."
A tak… dřív, než si to stihla rozmyslet, rychle mávla hůlkou a vrátila se na ústředí.

91. kapitola - Strach

12. září 2014 v 23:39 | TePa |  Srdci vlastní
Věnování mým věrným čtenářům při příležitosti začátku školního roku.

TePa

Hunt odevzdaným pohledem pozoroval dlaždění na chodníku a snažil se přitom nevnímat šustění Voldemortova pláště. Po tom, co použil všechna vyhledávací kouzla, která s různými okamžiky odhalila hned tři domy na náměstí (pokaždé špatně), se snažil opakovaně dostat do jeho hlavy. Obrany v mysli pro něj ovšem byly tak přirozené, že jim nemusel věnovat příliš energie a spolu s pocitem odevzdání se zdály čím dál udržitelnější. Jaká ironie, pomyslel si v duchu, mělo by tomu být přesně naopak.
A přece se mu zdálo, že by byl právě v této chvíli schopen největší odvahy. Mysl měl klidnou, tělo už ho příliš nebolelo a cítil se připravený… na cokoli. Na chvíli ho dokonce napadlo, že právě toto by mohla být definice odvahy. Uvědomit si, že jsi mrtvý. Pak veškeré tvé činy jsou jen cestou k jisté smrti nebo časem navíc, který by se dal prospěšně využít. Povzdechl si a pomalu zvedl hlavu, když se před ním Voldemort zastavil.
Několik vteřin se jen vzájemně dívali do očí, než se přes okraj domů přehouply první sluneční paprsky.
"Jdeme," prohlásil prostě Voldemort. Trhl zápěstím, nechal Hunta dopadnout na kolena a svalit se na silnici. Neměl v sobě dostatek síly, aby se zvedl. Chtěl jen spát, lehnout si a dívat se, jak se rozednívá. "Jdeme," zasyčel znovu Voldemort, ukázal na něj hůlkou a během vteřiny je oba přemístil… bůh ví kam.

"Proboha," ozvalo se tiše, a pak se hrudník pod mou tváří několikrát ostře nadechl. Něco jsem zamručela, sevřela košili pod hlavou pevněji a nakrčila obočí. "Terez, vstávej, musíš teď vstát a dojít pro Jenny."
"Remusi," zašeptala jsem tiše a nadzvedla se tak, abych mu hlavou spočívala v prohlubni mezi hlavou a ramenem.
"Terez, probuď se," zatřásl se mnou a já pomalu zvedla víčka.
"Co se děje?" odmítala jsem se odtáhnout.
"Hunt je pryč."
"COŽE?!" probudila jsem se docela, rychle ho od sebe odstrčila a podívala se z okna. "Kde je? Co se stalo?"
"Dojdi pro Jenny, já vám to řeknu všem," postavil se, urovnal si pomačkanou košili tak, jak jen to šlo a postupně zatřásl rameny všech v místnosti. "Běž," popohnal mě, a tak jsem vyšla ze dveří a stále poněkud vrávoravě vyšla do poschodí.
"Jenny," huhlala jsem neslyšitelně. Odkašlala jsem si. "Jenny!" zabušila jsem na dveře od její ložnice. Netrvalo to ani pár minut a objevila se řádně rozcuchaná Jenny se zarudlýma očima. Bylo na ní vidět, že nezamhouřila oči, oblečení bylo pomačkané a špinavé, takže se jistě nepřevlékala.
"Nechci to slyšet ani vidět," chystala se znovu zavřít, ale já do mezery mezi zárubní a dveřmi strčila nohu.
"Pojď se mnou."
"Nenuť mě, Terez, prosím," natáhla, ale jako by už neměla víc slz.
"Tím, že se tu zavřeš, ničemu nezabráníš. Pojď se mnou dolů," natáhla jsem k ní ruku.
"Proboha!" rozčílila se. "Jak by bylo tobě, kdyby ti před očima mučili Remuse a nebyla bys schopná si pro něj dojít?!" Trhla jsem sebou. "Jak by bylo tobě?! A víš co? Nechci slyšet ani tohle, tak odejdi, než ti ve dveřích zlomím nohu!" Otevřela dveře a výhružně pozvedla obočí.
"Hunt na náměstí není, Jenny," stihla jsem říct, než silně dovřela dveře, a rychle si přitáhla nohu zpět. Chvíli se nic neozývalo, ale pak se dveře pomalu otevřely.
"Kde je?" zeptala se skrze škvíru.
"Chci to zjistit stejně jako ty. Tak pojď dolů, ať nám to Remus může říct."
"Jak on to může vědět?!" zeptala se, ale v hlase už jí zaznívala slabá naděje.
"Chceš to vědět ty?" zeptala jsem se prostě, unavená z našeho mezidveřního rozhovoru a vydala se ke schodům. Slyšela jsem, že za sebou zabouchla dveře a šouravým krokem mě následovala ze schodů dolů.
Když jsem se vrátila do místnosti, Remus už stál mezi pohovkami a ruce měl založené na prsou. Pod očima se mu jasně rýsovaly šedé kruhy a já si v duchu připomněla, že ho za pár dní čeká úplněk. K tomu všemu. Vyčerpaně jsem si povzdechla, jako by se to snad týkalo i mě a ztěžka dosedla na pohovku vedle Matta. Jenny přišla o chvíli později a zůstala stát ve dveřích.
"Neposadíš se?" zeptal se jemně Remus, ale když neodpověděla, zhluboka se nadechl a prohrábl si vlasy.
"Víš, kde jsou?" nevydržel to už Sirius.
"Sledoval jsem ulici celou noc, myslel jsem, že Eric už je..," zalétl očima ke dveřím a odkašlal si. "Eric vypadal velmi unaveně, Voldemort nepřestával kouzlit celé hodiny. Už jsem si myslel, že nás odhalí, když najednou uvolnil Erica ze sloupu a přemístil se s ním."
"Kam?" zeptal se znovu Sirius. Jenny zvedla hlavu.
"Víš jistě, že byl naživu?" přeskočil jí hlas.
"Určitě," přikývl Remus.
"Dobře," vydechl James, "ale co s tou informací budeme dělat?" zeptal se zoufale zrovna ve chvíli, kdy se ve dveřích do obýváku objevila těhotná Lily. Držela si své velké břicho a přes rudý svetr přes něj něžně přejížděla dlaněmi.
"Děje se něco?" zeptala se a zívla.
"Vysvětlím ti to později, lásko, běž ještě spát." James se zvedl z pohovky, přešel k ní a zlehka ji objal kolem těla tak, aby si o sebe mohli opřít čela. Lily s jemným úsměvem zvedla ruku a pohladila ho po rameni.
"Ne, Jamesi, řekni mi to," odtáhla se a zaraženě pozorovala Jenny. "Jenny?"
"Voldemort sem přinesl Hunta, mučil ho před námi, a pak ho nechal krvácet polovinu noci," přeskočil jí hlas.
"Cože?!" přikryla si ústa dlaní Lily a vyčítavě se na Jamese podívala. "Proč jsi mi to neřekl?"
"Nechci, aby se vám něco stalo."
"Nebuď hloupý," odstrčila ho od sebe a vydala se k prázdnému místu na pohovce. "Jak je na tom teď?" spustila se pomalu k opěradlu a vydechla.
"Voldemort ho odvázal a odnesl bůhví kam," odpověděl unaveně Richard. Na sobě měl potrhaný havraspárský svetr a mě z toho prostého pohledu píchlo u srdce. Jaká zvláštní demonstrace hrůzy.
"Po sto padesáté osmé… kam?" zavrčel Sirius.
"Mohl bych to zjistit..," navrhl opatrně Remus.
"Zbláznil ses?!" vyjela jsem po něm a zamračila se. "Přijdeš tam a zabije tě taky. Tvá spojitost s námi je po dnešním večeru ještě patrnější."
"Nepůjdu přímo do jeho jídelny, Terez," zamračil se na mě. "Vrátím se k vlkodlakům. Blíží se úplněk, nebudou mít zdání o tom, co se děje na ústředí. Zůstanu tak dlouho, dokud nedojdou zprávy nebo se zprostředkovaně něco nedozvím, a pak uteču dřív, než…"
"To nemůžeš myslet vážně," zamračila jsem se, ale srdce se mi svíralo strachem. "Jamesi, řekni přece něco!" vyhrkla jsem zoufale.
"Remusi, tohle nemusíš dělat, je to velmi nebezpečné," prohodila nevtíravě Lily. "Terez má pravdu."
"Máte snad lepší nápad?" pozvedl obočí Remus. Nikdo se neozval. "Takže domluveno." Nevěřícně jsem se mu zadívala do očí, když se na mě lítostivě podíval, ale pak jsem prostě poraženecky vydechla, zvedla se a vyběhla z místnosti.
"Vymyslíme něco jiného, Moony," ozval se Sirius s pohledem stále upřeným na dveře.
"Nech toho, Siriusi, víš dobře, že jiná možnost není," promnul si obličej Remus. "Já si s ní promluvím," chtěl se vydat ke dveřím, když ho zarazil Lilyin hlas.
"Počkej ještě chvíli, chci vám něco říct." Zarazil se a pomalu se otočil zpátky do místnosti. "J-já… totiž my," podívala se na Jamese, "zkrátka… zítra brzy ráno se tu bude konat menší obřad. Poprosila jsem Brumbála, jestli by nás neoddal," natáhla k Jamesovi ruku a on jí ji pevně sevřel, "… a on souhlasil," usmála se na všechny v místnosti a sledovala, jak se jejich zamračené obličeje postupně vyjasňují.
"Páni," vydechl Sirius.
"Zas takové překvapení to není," usoudil James a usmál se Siriusově zaraženému obličeji.
"Vlastně ne, máš pravdu," uchechtl se a postavil, aby přítele krátce objal. "Ty seď," zarazil Lily a sklonil se, aby ji políbil na tvář.
"Gratuluju," špitla tiše Jenny a prohrábla si zcuchané vlasy. Lily se na ni smutně usmála.
"Promiň mi, že se to děje teď, ale nevěděla jsem…"
"To je v pořádku, nedělej si starosti," pokusila se usmát, ale když se jí to nepodařilo, jen si povzdechla. "Promiňte, ale teď si půjdu lehnout."
"Jasně," stihla ještě prohodit Samantha, sedící na gauči vedle Siriuse, než Jenny zmizela z pokoje. "Gratuluju vám oběma," usmála se.
"Všichni vám gratulujeme, samozřejmě," přidal se Matt a potřásl Jamesovi rukou. "Ale jistě se nebudete zlobit za nedostatek upřímného nadšení, do zítřka máme spousty času na přemýšlení."
"Zkusíme vymyslet něco jiného," přidal se Richard a snažil se nevšímat Remusových skeptických pohledů.
"Kdy se to má narodit?" zeptal se Remus a klekl si před Lily tak, aby k němu nemusela zvedat hlavu.
"Vlastně každým dnem," usmála se něžně Lily a přejela přes břicho dlaněmi. "Možná dnes, možná zítra a možná za týden, kdo ví?"
"Načasování není zrovna nejlepší," prohodila smutně Gerry, která seděla v rohu místnosti na kanapi.
"Nebo možná nemůže být lepší," zvedl se Remus na nohy a protáhl se. "Gratuluju, Jamesi, máš v rukou celý svět."
"Moony..," začal James, ale Remus jen s úsměvem zavrtěl hlavou.
"Já jsem s plány v koncích, pokud něco vymyslíte, rád si to poslechnu, ale zatím… si musím promluvit s Tess."
"Jasně."
"Kdybych dlouho nepřicházel, přijďte mě prosím resuscitovat."
"Bez problému," zasmál se Sirius. "Zatím… si dám něco k snědku."
"Tvůj apetit by nezarazil ani sám Merlin."
"Díky," zazubil se Sirius a zmizel v kuchyni.
"To nebyl kompliment," zazubila se na dveře Alex a svezl se na pohovce tak, aby si mohla ještě chvíli pospat.

Zadírala jsem si prsty do paží a podupávala nohou ve snaze uvolnit strach a napětí, když jsem za dveřmi uslyšela kroky. Trhla jsem tím směrem pohledem, ale okamžitě se znovu podívala z okna na náměstí. V podstatě jsem se divila, že mi ještě nejde pára z uší, ale zatím se o mě pokoušely jen slzy bezmoci.
Pak se ozvalo zaklepání. Neodpověděla jsem. Ozvalo se znovu.
"Terez, prosím. Vím, že se zlobíš, ale musíme si promluvit."
"Stejně bys mě neposlouchal, tak k čemu to?" Ticho. Znovu jsem si zaryla prsty do masa a snažila se odklonit bolest k méně důležitým částem těla.
"Mohla by ses na mě aspoň podívat?" ozvalo se poměrně hlasitě, a tak jsem si povzdechla, přešla místnost a otevřela dveře. Remus stál za nimi, v otrhaném svetru a s rozcuchanými vlasy vypadal líp, než by kdo předpokládal. Vyzývavě jsem pozvedla obočí. "Ty mi to neulehčíš, že?"
"Nevím, proč bych měla," přenesla jsem váhu na druhou nohu a zadívala se na rám dveří, který jsem držela v ruce.
"Pustíš mě dál?" Pokrčila jsem rameny a ustoupila.
"Je to i tvůj pokoj. Asi se chceš sbalit," vrátila jsem se k oknu a posadila se na vnitřní parapet.
"Vím, že rozumíš mým pohnutkám, Terez. Nesnažím se být hrdina, za toho tu platí James, i když to očividně odmítáš vidět."
"O Jamese tady vůbec nejde," odbyla jsem ho a otočila se do místnosti. Snažila jsem se zachovat klid.
"Je zručnější než já, bude v budoucnu mnohem užitečnější. Nemohl jsem připustit nějakou bezhlavou akci, ke které by jistě došlo. Nemůžeme Hunta hledat namátkově, stálo by nás to příliš a nakonec bychom ho museli nechat být. To nechci. Takže se nabídlo řešení, které nezní zas tak hloupě."
"Není to pro tebe bezpečné, Remusi. Budeš oslabený a v jejich pochybné společnosti… Tohle pro tebe nechci."
"Já zase nechci tohle. Pro nikoho z nás."
"Zabije tě, Remusi," zaryla jsem si nehty do dlaně, abych potlačila slzy. "Zabije tě, a pak..." Zhluboka jsem se nadechla a potřásla hlavou. "Ztratíme jediné spojení, které jsme měli na Voldemorta. Už tak tě nechával žít spíše z rozmaru." Tiše opětoval můj pohled. "Jestli půjdeš, nikdy ti to neodpustím." Ostře se nadechl a prohrábl si vlasy.
"Proč tohle říkáš, Terez, když víš, že nemám na vybranou?"
"Protože se pokaždé zdá, že ignoruješ, jaké má tvé chování dopady. Jako bys u toho vůbec nepřemýšlel." Nakrčil obočí.
"Přemýšlím o tom dost."
"Myslíš při tom na sebe?" Čelisti se mu pohnuly, jak se snažil zachovat vážnou tvář. "Ne, neodpovídej. Znám odpověď," otočila jsem se k němu zády.
"Myslím při tom na tebe, to by snad mělo stačit."
"Ale nestačí."
"Co to říkáš?" Otočila jsem se.
"Když jsi tam venku, nechráníš ."
"Samozřejmě, že ano," ohradil se.
"Možná dalekosáhle," připustila jsem. "Ale v tu chvíli, kdy jsi tam venku, v podstatě přežíváš z minuty na minutu, nikdy nevíš, co se stane. Chráníš sebe. A to by sis měl uvědomit."
"Chováš se hloupě." Nevěřícně jsem zamrkala.
"Chovám se hloupě, že mi na tobě záleží? Tak to si trhni nohou, Remusi!" propíchla jsem ho pohledem. "Chovám se tak, protože vím, jak mi bude, když se ti něco stane." Zhluboka jsem se nadechla. "Nemůžu teď s tebou mluvit," obešla jsem ho směrem ke koupelně, ale zastavil mě, když se natáhl pro můj loket.
"Promiň, Terez, omlouvám se," vydechl. "Já už ani nevím, co říkám. Vím jen, že potřebuju něco dělat. Jen se celou noc dívat na svou bezmoc… To dokáže člověka srazit na kolena. Nemůžeme dovolit, aby nás srazil na kolena."
"Chci ho zachránit stejně jako ty, ale na mě přece taky záleží." Ostře jsem se nadechla. "Tedy… doufala jsem, že ano."
"Nemůžeš tak brzy začít pochybovat o všem, co jsem kdy řekl," chytil mě i za druhou ruku a přitáhl blíž. "James s Lily se budou brát."
"Kdy?" zeptala jsem se o poznání jemněji.
"Zítra ráno," odpověděl. "Půjdeš?"
"Otázka spíš je, jestli půjdeš ty," zadívala jsem se stranou a přešlápla. Neodpověděl. "Bojím se, Remusi. Moc se bojím."
"Já taky," vydechl a prohrábl mi pravou rukou vlasy. Pak mi přejel ze strany čelisti k bradě a natočil ji k sobě. Chvíli se mi váhavě díval do očí, a pak zkusmo sklonil hlavu k mým rtům. Zlomeně jsem mu pohled oplácela a prostě čekala, až mě políbí. Nechtěla jsem, aby věděl, že nade mnou zvítězil.
Nejdřív se mě dotkl jen zlehka a hned se odtáhl, ale když jsem se nebránila, stáhl mi prsty bradu trochu níž, aby mi otevřel ústa a prohloubil polibek. Dotek jeho měkkých rtů a zoufalá naléhavost mě úplně přemohly. Vydechla jsem a objala ho kolem pasu, abych nás k sobě co nejvíce přitiskla. Uchopil mou hlavu do dlaní a naklonil ji do strany, aby si usnadnil přístup, jazykem dosahoval až hluboko do úst a připravoval mě o poslední zbytky příčetnosti. Když jsem pak váhavě začala polibky oplácet, pomalu se odtáhl a políbil do koutku rtů.
"Moc tě miluju," zašeptal.
Neodpověděla jsem, protože jsem strachem z budoucnosti oněměla.