Červenec 2014

90. kapitola - Možná

24. července 2014 v 0:05 | TePa |  Srdci vlastní
Krátká, ale dle mého skromného názoru dostatečně intenzivní...

TePa

"Kde je?" Ozvalo se zadupání, a pak se ve dveřích do obýváku objevila Jennina hříva kaštanových vlasů. Několik se nás ohlédlo od okna, kde jsme stáli těsně namačkaní vedle sebe.
"Pořád chodí sem a tam. Už půl hodiny."
"Prý je s ním Hunt." Zdálo se mi, že i když její ústa artikulovala, jako by ta slova zůstávala reálná jen v myšlenkách. Peter se od naší skupinky odtrhl a prohrábl si vlasy.
"Jdu si užít nejspíš poslední chvilky spánku, probuďte mě, kdyby šlo do tuhého."
"Dobrou," zahučelo davem, zatímco k nám Jenny přešla a nahradila ho na jeho místě. Chvíli jsme rozpačitě pozorovali náměstí, když se několik dalších dalo přemoci trapným tichem a následovali Peterova případu. Zůstali jsme já, Remus usazený na parapetě s hlubokou vráskou obav mezi očima, James a Jenny, která se pokusila schovat do teplého svetru.
"Už půl hodiny?" pípla Jenny. James přikývl.
"Fakt jsem přesvědčený, že neví, který dům to je, a že nás nevidí."
"Nic proti, ale Huntovi se stoprocentně věřit nedá," prohlásil tiše James, jakoby nás Voldemort mohl slyšet a okamžitě nás všechny usmrtit.
"Tomu nevěřím," zašeptal sotva slyšitelně Remus a sevřel mou ruku pevněji. Povzdechla jsem si a nechala si ji bolestivě tisknout k jeho koleni. Jenny se sklonila, až jí vlasy přepadly kolem obličeje a chvíli pozorovala Voldemortovu přízračnou chůzi.
"Co je mu? Ericovi…"
"Kulhá čím dál hůř," prohodil James.
"Je zraněný?" přikryla si ústa dlaní a bolestivě se zadívala ven.
"Bolest není jeho největší problém," prohlásil tiše James.

Ericovi se začaly dělat řádné mžitky před očima, když už si vyčerpaně dovolil zastavit a zhluboka se několikrát nadechnout. Byl vyřízený a pomalu neviděl ani na krok, natož aby ho učinil. Toužil si lehnout a prostě zemřít, nic víc ho nezajímalo. Ani bolest už necítil.
"Nejsi moc dobrý společník, Ericu," prohlásil Voldemort a promnul si hůlku v prstech, zatímco se nepřestával rozhlížet po náměstí. "Můžeš si své utrpení ušetřit, když mi prozradíš, kde se schovávají krysy. Mám tu pro ně trochu jedu." Eric vynaložil veškerou sílu do nádechů a výdechů, takže stěží formuloval pár slov:
"Nevím o nich."
"Tak nevíš, hm? Ale oni možná dost dobře ví o tobě." Eric nepovažoval za životně nutné odpovědět, a tak zůstal stát na místě a díval se do země, aby ho oči nezradily a nenapověděly Voldemortovi směr. "Legillimens!"
Útok na jeho myšlenky přišel tak nečekaně, že ho téměř nachytal nepřipraveného. Téměř. Ani těsně před smrtí neměl Voldemort nejmenší šanci překonat jeho obrany, které usilovně budoval po celý život. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a… ukázal Voldemortovi jen nekonečné břehy své momentální bolesti. Potřeboval ho přesvědčit, že to je to jediné, co se mu momentálně hlavou. Voldemort vztekle zasyčel a podrazil Ericovi nohy, až se ztěžka svalil na poraněnou nohu a zatmělo se mu před očima. Vykřikl bolestí, neschopný tomu sám sobě zabránit a překulil se na bok, aby si nepatrně ulevil.
"Řeknu ti, co uděláme, ty zrádcovský zmetku. Nemůžu ti dosvědčit, že ses s těmi krysami spřáhl," přišlápl mu zranění na hrudi a Eric hlasitě zanadával. "Ale nebylo od tebe zrovna chytré se k nim přidat. Zaznívá z toho sentimentalita, což mě v tvém případě poněkud… klame. Ostatně, je to tvoje chyba… krysy nejsou nejvěrnější stvoření." Eric sotva vnímal, co mu říká, ale najednou ztuhl, když mu to začalo docházet. "Myslím, že tě tu přivážu k sloupu a trochu si pohrajeme… Jestli něco vím jistě, tak je to to, že ti hlupáci vyběhnou a svého spojence zachrání, protože..," pokrčil rameny, "to už hlupáci dělají. A až se tak stane, uvědomíš si, že všechno, co jsi svým chováním sledoval, bylo úplně k ničemu."
Eric neříkal nic, ale zatímco ho Voldemort přivazoval ke sloupu, doufal, že to byla náhoda, která způsobila, že stojí přímo naproti vchodu na vedení Řádu. A že James zakopal svou čest někde za domem nebo ještě líp… někde v blízkosti pekla a že ji při své cestě tam potká.

"On ho… panebože!" Otočila jsem se na Jenny a všimla si, jak jí z očí tryskají slzy. "Co to je za zvrácenou zrůdu?" Přeskakoval jí hlas a třásla se, zatímco sledovala, jak se v osvětlení patrně rýsuje hlavně Huntova zraněná noha, ze které po sloupu stékala krev.
"Dlouho při vědomí už nevydrží," poznamenal prázdně Remus. James si pevně tiskl rty k sobě a postavil se, aby začal neklidně procházet po pokoji.
"Možná bych mohl použít neviditelný plášť a…"
"Voldemort stojí hned vedle, Dvanácteráku," ozval se ode dveří Sirius a hlasitě zívl.
"Ty nejsi na hlídce?" zeptala jsem se, i když odpověď byla jeho přítomností víc než jasná. Zavrtěl hlavou a prohrábl si unaveně vlasy.
"Přece tu nemůžeme jen tak sedět a…" Byla jsem z toho všeho tak v šoku, že jsem se nezmohla na jedinou reakci. Remus si toho všiml a starostlivě se na mě zadíval. Sevřela jsem rty.
"Co budeme dělat?"
"Počkáme," pokrčil rameny Sirius a přidal se k naší skupince u okna. Jenny se vedle něj zachvěla, a tak ji zlehka objal kolem ramen. Rozbrečela se a zabořila mu nos do svetru.
"On ho za-zabije," štkala a celá se třásla. Sirius ji jen přitáhl blíž, zády k oknu, a podíval se na každého z nás.
"Lily spí?" James přikývl.
"Bůh ví, že víc stresu teď rozhodně nepotřebuje," promnul si kořen nosu. Chvíli bylo ticho.
"Třeba ho to přestane bavit, přijde na to, že je na špatném místě a… prostě odejde," navrhla jsem s nadějí.
"Jo… možná," prohlásil nepřesvědčeně Sirius, kterému se pod očima rýsovaly šedé kruhy. Jenny zůstávala bezvládně viset v jeho náručí.
"Možná omdlí," prohodil najednou Remus. Vyděšeně jsem po něm střelila očima.
"Alespoň by nic necítil a o ničem nevěděl," dodal James s lehkou nadějí.
"Myslíte, že mu Voldemort dovolí nic necítit?" ozvala jsem se a několikrát ztěžka polkla.
"Myslím, že ho tu nechá velmi pomalu zemřít," pokynul k oknu Sirius a Jenny se znovu naplno rozbrečela.