Červen 2014

89. kapitola - Odevzdanost

13. června 2014 v 23:20 | TePa |  Srdci vlastní
Po dlouhé době zase jedna... ze srdce se omlouvám za takovou prodlevu, ale nějak nepřicházela inspirace ani čas :) Užijte si čtení a zanechte komentář :)

Vaše TePa

"… a je to," vydechl napůl překvapeně James, kterému stále vázl dech v krku a rozpačitě se podíval po nás všech, kteří jsme ho obklopovali a přidržovali si zranění. Rozhlédla jsem se a najednou mě přepadla taková citová otupělost, až jsem nemohla dýchat.
"Prostě tak," překvapeně zamrkala Jenny. "Bylo to přesně tak, jak řekl Hunt?"
"Nevím," potřásl hlavou James a ohlédl se na Caryho, který stál po jeho pravici. Bylo podivně dojemné, že nosil svůj školní svetr v mrzimorských barvách, ale tak nějak mě to přimělo zase něco cítit. "Dívali jste se všude?"
"Jo," přikývl Cary a otřel si obličej do rukávu. "Stojíme tu už patnáct minut a nic se neposralo, takže hádám…"
"… že je to prostě hotovo," zamrkala Jenny a sykla bolestí, když se nevědomky opřela o zárubeň kanceláře ministerského předsedy. Ten seděl zhroucený na židli po tom, co ho někdo z řádu omráčil, a tak si ani neuvědomoval všechny ty Smrtijedy, co leželi kolem něj.
Podívala jsem se z okna, ale pouliční světlo jen zoufale poblikávalo, a tak jsem se podívala na Jenny. Svůj úkol splnila dokonale, ale neobešel se bez zranění. Její ruka, očividně vykloubená, jí bezvládně visela v rameni.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se jí.
"Jo, jen na mě jeden z nich poslal kletbu a já musela uskočit. Bohužel jsem dopadla přímo na kartotéku, která pak dopadla na mě, a musela jsem se z pod ní vykroutit, aby mě nedostali úplně."
"Máš to?" Přikývla a poklepala si na vnitřní kapsu kabátu. "Dám to Removi, až dorazíme."
"Tak dobře, lidi," odkašlal si James. "Postaráme se o ty lidi tady. Cary, Jenny, Paule, vy zahlaďte viditelné stopy, my ostatní nějak odstraníme Smrtijedy."
"Co předseda?" zeptala jsem se.
"Musíme ho vzít s sebou," skousl si ret James. "Promluvím s ním a domluvíme se na hlídkách. Kdyby se něco zase mělo pokazit, dáme si vědět."
"Je to dobrý nápad?" zeptal se pochybovačně Zane.
"Máš snad lepší?" otočil se k němu James, ale když se mu nedostalo odpovědi, vydali jsme se každý po své práci.
Neviděla jsem v tom konec - ve vraždění, v otupělosti… výhra se nepřikláněla ani na tu ani na onu stranu, začalo to být unavující. Přála jsem si vrátit se domů, najít Rema a ztratit se v jeho náručí, jako bych snad stále mohla věřit na pohádky. Přitom jsem se bála, že kdybychom náhodou vyhráli, mohla bych ho ztratit tak snadno, jako jsme se právě nakláněli k sobě. Věděla jsem, že jeho námitky nezmizely, jen je utlumil, protože nás vší ta hrůza nutila přemýšlet docela jinak. Jakmile zmizí… co pak?
Povzdechla jsem si a shrábla si vlasy dozadu, aby mi neustále nepadaly do očí.
"Měli bychom zmizet, než sem přijdou Smrtijedi. Cary, Marku, vezměte předsedu, jdeme," prohlásil James, a tak jsme se prostě zvedli a po skupinkách se na několikrát přemístili na Grimauldovo náměstí.

"Tady jsi," ozvalo se chladné zasyčení a Hunt okamžitě ztuhl. Tohle není dobré. Tohle vůbec není dobré.
"Můj pane," uklonil se v uctivě vzdálenosti a došel ke stolu. Čekal. Voldemort zůstával u okna a díval se ven, přičemž si zahrával s hůlkou.
"Kde jsi byl?" Hunt se přinutil ležérně pohnout rameny a zamrkal.
"Obstarával jsem pár věcí v jižním Skotsku, jsou s nimi problémy."
"Měl ses ohlásit, tvůj otec tě postrádal."
"Skutečně," odtušil chladně a podíval se na zmiňovaného aristokrata, pohodlně usazeného u krbu na konci místnosti. Už dávno tento dům přestal nazývat domovem.
"Je mi jedno, jaký vztah máš se svým otcem, Hunte, jsi povinován hlavně mě. Ta zpráva byla ode mě a ty to víš. Takže znovu - kde jsi byl?" otočil se k Huntovi čelem a rádoby lhostejně opětoval jeho pohled.
"V jižním Skotsku," zopakoval Hunt pevně a už se ani neodvažoval cokoli odlehčovat. Voldemort přimhouřil oči.
"Můžu tě vystopovat."
"Ano," přitakal klidným hlasem Hunt, jistý si faktem, že své lokalizační kouzlo vymyslel dokonale.
"Jsi si velmi jistý," pronesl úlisně Voldemort a přesně v tu chvíli si Hunt uvědomil, že udělal enormní chybu. Zatraceně, stihl si ještě pomyslet. "Crucio!"
Hunt zasyčel bolestí skrz sevřené zuby a ztěžka dopadl koleny na dlažbu. Cítil tu tupou bolest, která se postupně stupňovala v ostrou, cítil, že nemá vládu nad vlastním tělem. Ale nikdy by si neodpustil, kdyby zavřel oči a poddal se. Ne.
"Crucio," pronesl klidně Voldemort a bolest na chvíli ustoupila. Hunt váhavě povolil svaly a okamžitě toho zalitoval. Tělem mu vystřelovala ostrá bolest kombinovaná s následovnou slabostí.
"Jsi neuctivý, Ericu, kde ses tohle naučil?" švihl hůlkou a rozřízl mu kabát až na holou kůži, do které se kouzlo zaseklo jako nůž. Hunt odevzdaně cítil, jak mu po hrudi stéká teplá krev. "Své pány musíš poslouchat… Já vím, že jsi nebyl v jižním Skotsku, ale neboj, tvé kouzlo fungovalo dokonale." Hunt se přinutil zachovat vážnou tvář, ale v duchu se snažil dopátrat, kde udělal chybu. "Byl jsi s těmi ubožáky, že ano?" zeptal se, chytil Hunta za loket a trhl s ním vzhůru. Eric sykl bolestí, když mu Voldemort zabodl hůlku do stehna, kterým vzápětí ostře projelo kouzlo jako bodák. Tak takhle umřu? pomyslel si hořce a odevzdaně sledoval okno před sebou. Venku se stmívalo a jemu najednou připadalo, že nic krásnějšího ještě neviděl.
"Měl bych tě prostě zabít, ale víš co, Ericu? Zasloužíš si malou službu. Co takhle," napřímil se Voldemort a kývl na Hunta staršího, který opodál klidně popíjel brandy, "ti ukázat, kdo odhalil tu dokonalou kamufláž?" Eric přimhouřil oči a snažil se napřímit, což přes všechnu tu bolest šlo hodně špatně a i když se nakonec narovnal, cítil jen, jak mu z rány na hrudi vytryskla nová krev.
"Jsi zvědavý, Ericu?" zasyčel Voldemort, zatímco se mu k nohám připlazil Nagini. Toho hada vždycky nenáviděl. "Ne, Nagini, ještě ne… Mohl by nám být ještě užitečný," pohladil svého hada po krku, když se mu vyplazil podél těla. No… po krku…
"Je tady," ozval se ode dveří Hunt starší a Eric se snažil potlačit znechucené uchechtnutí. Jak špatná náhražka otce vlastně ten chlap je?
"Výborně, pošli ho dál." Ozvalo se zdráhavé šoupání nohou po podlaze, a pak bylo najednou takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Hunt se zadíval na neznámou tvář a pozvedl obočí. Nepatrně se mu ulevilo. Tohle byl nikdo.
"Kdo je to?" zeptal se a vzápětí se rozkašlal, což ještě zhoršilo vší tu bolest. Ta náhražka čerstvě vystudovaného čaroděje na něj zděšeně hleděla. Nejspíš si představovala, jaké by to bylo být na jeho místě.
"Nevychovali tě, chlapče? Odpověz!" strčil do něj Hunt starší a kluk se rozkašlal. Ericovi ho bylo skoro líto. Skoro.
"Jsem Terrence." Hunt se musel držet, aby se nezasmál. Napráskal ho ubožák jménem Terrence - horší ironii si při svém umírání nikdo zvolit nemohl.
"Tady Terrence si se mnou přišel popovídat," vložil se do toho Voldemort a opřel se Ericovi o rameno, čímž jen znásobil jeho bolest. Eric zasyčel, ale výkřik potlačil. "Jeho rodiče jsou vážně ohrožení… prozradil mi zajímavé věci, Ericu. Například to, že ses včera dostal do velitelství těch ubožáků. To je tvá představa jižního Skotska?"
"Takže tady… Terrence mě udájně viděl na velitelství Řádu?" přiměl se do hovoru Hunt, ačkoli se mu začaly dělat mžitky před očima.
"Neusínej, Ericu," zapíchl mu hůlku do nohy Voldemort a tentokrát už výkřik potlačit nemohl. Byl vyčerpaný z toho věčného snášení bolesti.
"Kde to velitelství je?" zeptal se Hunt, sotva nabral dech. Terrence znejistěl.
"Vlastně jsem přísahal, že to neprozradím." Když ale uviděl Voldemortův výraz, zpanikařil. "Vážně to říct nemůžu, bylo na to kouzlo…"
"Zemřeš, když nám to řekneš?" zeptal se s úsměvem Voldemort. "Ach, to je taková škoda… Terrenci, opravdu jsi nám velmi pomohl… Řekni mi ještě… co Eric na velitelství dělal?" Terrence polkl a váhavě Erica pozoroval. Pokud mohl tvrdit, stále vypadal, jako by byl schopen ho uškrtit, ačkoli se mu z hrudi valily potoky krve.
"Nevím, vážně, jen jsem ho tam viděl."
"Viděl," ušklíbl se Hunt. "Jsem tady, protože si myslel, že mě viděl na místě, o kterém nám nemůže říct."
"Crucio!" vykřikl znovu Voldemort a Hunt se ztěžka svalil na podlahu. Kousl se do jazyka, protože ten útok nečekal a chvíli se v agónii převaloval po podlaze. "Crucio. Mlč, dokud nejsi vyzván." Eric přestával chápat, jak mohla Tess vydržet několikanásobné mučení, když už jen tohle by stačilo na smrt vyčerpáním.
"Adresu řádu, Terrenci. Potřebujeme ji," nechal Hunta na podlaze Voldemort a vydal se k tomu chudákovi. Bylo docela ironické, že i když byl Eric mnohonásobně zraněn, Terrence byl pořád blíž smrti.
"A-ale… Slíbil jste…" Eric se ke svému znechucení nachytal, jak doufá, že Terrence co nevidět umře. Pokud ne, dostane se mu Voldemort do hlavy a možná objeví důkazy, které mu budou stačit. Pak už nebude žádná cesta, kterou by se snad mohl vydat. Vůbec žádná.
"Tu adresu," zdůraznil Voldemort a nenuceně přiložil hůlku k Terrencově spánku. "Dostanu ji tak jako tak…"
"Grimmauldovo námě..," nedořekl, protože se mu v křeči sevřelo hrdlo. Dopadl na kolena a vytřeštěnýma očima pozoroval ochromeného Hunta, který se pomalu sbíral z podlahy. Jak postupně modral, výraz v jeho očích postupně hasl, až přešel do smířeného a Terrence už mrtvý dopadl na podlahu.
"Takže Grimmauldovo náměstí," pohrával si s hůlkou Voldemort a zkoumavě se díval na zraněného Hunta. "Dobře… Podrobím tě zkoušce a pokud jí projdeš, budeš omilostněn. Poprvé a naposledy… navíc zapracuješ na své úctě, jinak se dnešní večer bude opakovat. Postav se," přičaroval si černý plášť a přezíravě pozoroval pomalu se stavějícího Hunta. "Půjdeme na procházku."