Březen 2014

Bonus - Na hlídce (J+L)

18. března 2014 v 0:09 | TePa |  Srdci vlastní
Tak jsem se rozhodla napsat bonus věnovaný Jamesovi a Lily (abych vám tak úplně nezatajila, jak Lily k Jamesovi přišla). Věnuji ho, samozřejmě, mým nejvěrnějším čtenářkám. Doufám, že se bude líbit a prominete mi lehké pokulhávání v kvantitě (asi vycházím ze cviku, když pravidelně netrénuju) :)

TePa

"Můžeme se na chvíli zastavit?"
"Proč? Jsi v pořádku?"
"Jsem jen unavená." James chvíli váhal a ohlížel se do uličky vedoucí na náměstí, ale když viděl, že Lily prakticky spí za chůze, nechal se přesvědčit a vyskočil vedle ní na malou zídku.
"Říkáš si taky někdy, že každá z těch koček může být druhá McGonnagalová?" pousmál se James a sledoval houf ušmudlaných mourovatých ocasů horečně hledajících trochu jídla v hromadě odpadků.
"… nebo Smrtijed," povzdechla si Lily a promnula si ospalé oči.
"Vážně jsi v pořádku? Vím, že je spousta starostí ohledně toho stěhování do Siriova domu, ale myslel jsem, že se spíš těšíš. Víš - mít svůj pokoj, pohodlí a relativní bezpečí."
"Vždyť já se těším, ale..," stočila k němu pohled. "Věci jsou vždycky těžší, než se na první pohled zdá, viď?"
"Mám rád těžší, výsledky pak stojí za to," usmál se a ona proti své vůli jeho úsměv opětovala. Zatímco sledoval peroucí se kočky a v pravé ruce svíral hůlku, dostala najednou chuť nechat se jím obejmout a uklidnit. Věděla, že by ji uklidnil. Místo toho si jen povzdechla. "… nás," dořekl spíše šeptem.
"Co jsi říkal?"
"Že mám rád věci těžké," nakrčil nechápavě obočí, ale ona věděla, že si uvědomuje, na co se ptá, a tak jen pozvedla obočí. "Ale nic, jen si tak mumlám."
"Nikdy si jen tak nemumláš."
"Že by?" usmál se na ni. "Měl jsem ten dojem, že jsi stěžování na mé mumlání věnovala celý půlrok."
"Vedeš si záznamy?" Usmál se ještě víc, naklonil se blíž a zašeptal:
"Když to neřekneš." Cítila, jak v ní bublá smích a opouští ji únava.
"Ani jsem ti nepoblahopřála, když ses stal primusem."
"Mávl bych nad tím rukou, ale zlomila jsi mi tím srdce."
"A ta bolest je stále příliš čerstvá, co?"
"To musí, když si vedu deník," připustil a sledoval poslední z koček, která zůstala a začala si umývat packu. "Nevadí, že jsi mi nepoblahopřála k primusovi, stačil mi dárek k narozeninám." Lily zrudla a cítila, jak vzduch kolem nich napětím zhoustl.
"Já…"
"Promiň, samozřejmě nemusíš nic říkat," prohrábl si nervózně vlasy. "Ani nevím, proč jsem o tom začal. Možná bychom měli..," kývl směrem k uličce, ale nedořekl, protože ho Lily chytila za loket.
"Ještě chvíli." Zarazil se a upřeně ji pozoroval.
"Dobře," řekl nakonec, když nijak nepokračovala.
"Vlastně nevím, jak to říct."
"Říct co?" Zrudla.
"Víš… Opravdu jsem tě nikdy nemohla mít ráda… pro to, co jsi dělal Severusovi. Byl to můj přítel a mám ho moc ráda i teď… přes to všechno. Musel mít důvody pro to, co udělal, nebo pro to, co řekl, ale já byla pyšná si s ním promluvit a teď už je pozdě."
"To přece není tvoje vina."
"Ale ano, trochu je. Většinou jsem vždycky dokázala rozeznat, co je správné a co ne, ale pak se to všechno najednou hrozně zamotalo. Ty ses změnil, Severus se změnil… a já na to nebyla připravená. Nedokázala jsem se srovnat s ani jedním z vás. Pak..," podívala se na něj, ale vzápětí rychle sklopila pohled, "… jsem ti dala narozeninový dárek, ale akorát mě to ještě víc popletlo, a když jsem příště mluvila se Severusem, všechno se to zvrhlo úplně špatným směrem… Já si myslím, že ho to prostě jen překvapilo a ani si neuvědomil, co dělá nebo co říká." Povzdechla si a s křivým úsměvem se mu zadívala do očí. "Zkusil se mi omluvit a já ho poslala pryč. Stydím se za sebe…"
"Nemluv, jako bys snad mohla za to, že je ze Snapea Smrtijed."
"Co když za to ale opravdu můžu a tím, že jsem se přiklonila na stranu Řádu, zároveň odehnala jeho tam, kde vůbec nemusel být?"
"Taková nejsi."
"Já přece vím, že ne!" seskočila ze zídky a vyplašila tak i tu poslední kočku, co zůstala. "Proč jsem to udělala? Na světě je už tak dost zla, takže člověku nemůžeš jen tak prominout fakt, že se otočí zády ke svému nejlepšímu příteli."
"Nejlepšímu..?"
"Co na tom teď sejde?" vzhlédla k němu a upravila si šátek kolem krku.
"Sejde na tom."
"Proč?"
"Protože když teď vím tohle všechno, můžu spíš doufat, že mi odpustíš. Člověk nakonec myslí nejúpřímněji takovou omluvu, která vychází ze skutečného poznání všeho špatného, co udělal. A já pro své chování nemám omluvu."
"Ať už jsem to tehdy viděla nebo ne, vím, že máš pojem o cti. A o hrdosti. Mám takový dojem, že jsi na něj trochu žárlil."
"Na Snapea?" ten krátký překvapený výkřik proťal prázdnou uličku jako úder blesku. Lily s úsměvem přikývla a sledovala, jak nad tím uvažuje.
"Tak nějak nevím, co na to říct."
"Potter v pasti - to by se na transparentech zrovna nevyjímalo, co?" poškádlila ho, aby uvolnila vážnou atmosféru.
"Já ale jsem v pasti."
"Ne, nejsi, protože kdybys byl, byla bych v ní taky," rozhlédla se kolem.
"Vždycky jsem doufal, že budeš, ale některé těžké úkoly jsou i nad mé síly a člověk má vědět, kdy je nejlepší se vzdát, sebrat zbytek hrdosti a prostě odejít."
"Já myslela," usmála se na něj, "že Potter se nikdy nevzdává." Nevesele se usmál.
"Nechme toho," odtáhl se od ní a zapnul si bundu ke krku. "Asi bychom měli pokračovat. Tmavé uličky přitahují Smrtijedy jako med vosy."
"Nechtěla jsem se tě dotknout," ozvala se zaražená Lily, když ho váhavě následovala na náměstí.
"Já vím, že ne," odpověděl, ale nepodíval se na ni, takže si nemohla být jistá. "Pojďme tamtudy a po kruhu zpět."
"Nedal by sis kávu?" ozvala se po chvilce, když procházeli kolem vábivé kavárny.
"Vlastně ani ne," odpověděl krátce, ale pak se na ni podíval a neupřímně se usmál. "Ty ano?"
"Možná… později?"
"Myslím, že v bytě ještě nějaká bude."
"Ne… myslela jsem, než se přemístíme."
"Proč?"
"Nebuď najednou tak odtažitý, Jamesi, prosím," zrychlila krok, aby šli vedle sebe.
"Jsme na hlídce."
"Ano," řekla ostřeji, než původně zamýšlela, "už několik hodin, a tak je vysoce nepravděpodobné, že se ještě někdo objeví." Zamračil se na ni, ale vlastně neměl důvod jakkoli ji opravovat. V okolí bytu bylo očividně asi tolik Smrtijedů jako sněhu na Sahaře.
"Dobře," vzdal se. "Kam chceš jít?" rozhlédl se po ulici.
"Támhle," kývla k zastrčené hospodě nedaleko.
"Vážně, slečno Evansová?" nedokázal skrýt své pobavení James, když sledoval zakouřený a ne příliš čistě vypadající podnik. "Vy mě překvapujete."
"Věděla jsem, že ti to zvedne náladu," zakřenila se na něj, chytila ho za rukáv a vtáhla dovnitř. Všude zaznívala hlasitá hudba a přes mraky kouře bylo stěží vidět na jeden krok, ale Lily se nedávala odradit a zatáhla ho do prázdného boxu, na jehož stolku stály prázdné sklenice od piva.
"Chtěla jsi mluvit, ale asi se neuslyšíme!" zakřičel jí do ucha James. Lily mávla na barmanku a ta jim bez jakékoli objednávky okamžitě donesla pivo. "Dá se tomu věřit?" zakřičel znovu, ale Lily jen pokrčila rameny a pro sebe naprosto netypicky vypila několik hltů piva a hlasitě odložila sklenici na stůl vedle ostatních.
"Myslím, že je to ideální!" zakřičela na Jamese.
"Ideální?! Sotva tě slyším!" Nevěděl proč, ale měl chuť se rozesmát. Celá situace byla tak absurdní, že… Tak tak stačil odložit pivo, když ho Lily chytila za cípy bundy a přitáhla si ho na rty. Překvapeně zamrkal, odstrčil svou sklenici dál od okraje stolu a jemně se odtáhl.
"Už nechci mluvit!" zakřičela mu do ucha a trochu se odtáhla, aby jí v očích poznal, že to myslí upřímně. Chvíli na ni pořád překvapeně hleděl, ale pak se mu koutky začaly rozšiřovat do šťastného úsměvu. Zavrtěl hlavou a mlčky rty naznačil: "Ne, to nebudeme." Pak ji chytil za pas a posadil si ji obkročmo na klín.
Tohle se jí vůbec nepodobalo. Nemyslet na to, že ji kdokoli může pozorovat, ale už měla dost všeho toho napětí a nervozity, chtěla si užít každé věci, kterou si byla jistá. A Jamesem byla. Rozepnula mu bundu a objala ho kolem pasu, zatímco on si ji za boky přitáhl blíž k tělu a prohloubil polibek. Tiše mu zasténala do úst, takže to určitě nikdo nemohl slyšet, ale Jamesem to projelo jako elektrický proud.
"Počkej," odtáhla se a snažila se volně dýchat. "Tady přece nemůžeme…" James na ni překvapeně zamrkal, ale pak prostě potřásl hlavou a rozhlédl se.
"Schody nahoru do bytu," trhl hlavou daným směrem.
"Ale tam nás můžou kdykoli..," skousla si nervózně ret.
"Ano… nebo ne, Lily?" vyzval ji se širokým úsměvem, protože si všiml, jak celá rudá váhá.
"Dobře," rozhodla nakonec, slezla z něj na zem a oba se nenápadně proplížili kolem baru ke schodům a po schodech nahoru. Tam to sice nevypadalo o moc lépe než dole, ale přinejmenším tam nikdo nebyl a navzájem se slyšeli.
"Jsme blázni, měli bychom…"
"… to udělat pořádně?" doplnila ho Lily a vyzývavě si skousla ret. "Já doufám, že to uděláš pořádně."
"Lily?!" zasmál se nevěřícně James. "Cos to pila?" Nevinně pokrčila rameny a přitiskla se k němu, zatímco couval do obýváku. Pomalu mu stáhla bundu z ramen a vytáhla pomuchlané tričko tak, aby si ho sám musel sundat. Když si ho takhle vysvlékla, přejela mu konečky prstů po svalech na břiše a cítila, jak přitom uvnitř trne. Znovu si skousla ret, tentokrát silněji.
"Myslím, že se ti líbím," poznamenal James a stáhl jí kabát z ramen.
"Líbíš," přiznala a přetáhla si přes hlavu i svetr.
"Nemůžu uvěřit, že to děláme."
"A tady," doplnila Lily a měla chuť se smát.
"Chtěl jsem to tak dlouho, že najednou nevím, kde začít," sledoval, jak si zouvá boty a s krátkým zaváháním zahazuje tričko.
"Začni tady," ukázala si na rty a objala ho kolem těla. Hříšně se usmál, zajel jí rukou podél boků pod rifle a natáhl se pro polibek. Lily ho objala dlaněmi kolem hlavy a zabořila nehty do vlasů. Cítila, jak jí zasténal do úst, a pak už oba přepadli přes lacinou pohovku na zem vedle jakéhosi stolku na kávu. James jí stáhl rifle z boků, a pak se překulil tak, aby zůstala pod ním.
"Takhle už mi to začíná připadat skutečné," lehce ji kousl do čelisti, sjel rty na dekolt a přes břicho až k okraji kalhotek. Když se vracel zpátky nahoru, vzal Lily do náruče, položil na pohovku a prohloubil polibek. Krátce se zachvěla, když jí studenýma rukama vklouzl na záda a rozepnul podprsenku, ale hned ho plná očekávání pohladila ho po zádech. Nekomentovala nijak jeho zručnost, ale aby svou nahotu ještě na chvíli skryla před jeho pohledy, přitáhla si ho za hlavu ještě blíž.
"Jamesi," vzepjala se proti němu. "Já tě chci."
Chvíli ji jen pozoroval rozšířenýma očima, ale pak ji znovu políbil a co nejpomaleji překonal poslední zábrany mezi nimi. V návalu vášně ho kousla do rtu, který pak něžně zdržela v ústech a proměnila v polibek. Zabořil jí hlavu do vlasů a prohnul se v zádech, zatímco mu ochotně vycházela vstříc a sténala přímo do ucha. V návalu horečné potřeby zrychlil své pohyby, až je dočista přestal kontrolovat.
Pak se Lily najednou horečně otřásla, naposledy se proti němu vzepjala a on se unavený pokusil ji svou vahou nerozmačkat. Sklouzl vedle ní na pohovku tak, aby si oba mohli vydechnout, objal ji kolem těla a nepřestával tisknout k sobě. Lily dlouho nevěřícně hleděla na ohbí jeho krku a rukou bezmyšlenkovitě přejížděla po hrudi, ale pak se jen šťastně usmála a přitiskla se mu do náruče.
"Víš, na co jsem dneska taky myslela, když jsme si povídali?"
"Ne."
"Na to, jak moc si přeju, abys mě objal." James se jí usmál do vlasů a pohladil prsty po páteři.
"Jsi v pořádku?"
"Jsem šťastná," odpověděla.
"Rád bych zůstal, ale měli bychom odejít co nejdřív," zašeptal jí do vlasů.
"Jasně," zívla mu do hrudi, a pak se odhodlaně odtáhla.
"Mohl bys aspoň předstírat rozpačitost."
"A nad čím?" usmál se. Protočila oči a natáhla se pro oblečení, které leželo hned vedle pohovky. Pečlivě se do něj zabalila a když se ohlédla, ještě si všimla Jamese, který si přes zpocené břicho natahoval tričko.
"Myslím, že se ti líbím," zopakoval se širokým úsměvem, když si všiml jejího pohledu.
"Líbíš," přiznala a dlouze vydechla.
"Pojďme," natáhl se pro ni a chytil ji za zápěstí. "Zmizíme, než nás někdo najde na místě činu."
"Máme všechno?" James si osahal všechny životně důležité orgány, sevřel Lilyinu ruku pevněji a ověřil si, že má hůlku v bundě.
"Já ano," sklonil se k ní a měkce ji políbil na rty.
"Pojďme," zakřenila se a seběhla za ním schody do hospody. Všude panoval čilý ruch, a tak si nikdo ani nevšiml, že proklouzli ven bez placení a schovali se za nejbližší roh.
"Kde budeš mít ložnici?" zeptal se James s úsměvem, zatímco se ji snažil přitlačit ke stěně a znovu políbit. Zatlačila mu dlaní na hruď a potměšile se na něj zadívala.
"Na co si to myslíte, pane Pottere?"
"Já?" podivil se. "Já pořád na to samé, to ty jsi naprosto nečekaně změnila stanovisko."
"Jste snad nespokojen?"
"Co bys řekla?" přitlačil se k ní a doslova cítil, jak z ní pomalu opadává vůle mu bránit.
"Musíme se vrátit a nechat se vystřídat na hlídce."
"Jsem docela unavený, to je pravda." Chvíli se jen usmívala, ale pak si dlouze povzdechla.
"Mohli bychom to chvíli nikomu neříkat?" Zarazil se.
"Proč?"
"Prosím."
"Hmm," zapřemýšlel a chvíli se jí díval do očí. "Znamená to, že bych ti teď neměl říkat, že tě miluju, a myslet to vážně?"
"Prostě si to, co je mezi námi, chci chvíli nechat pro sebe a zabydlet se v tom, jestli rozumíš," vzala ho za uvolněnou klopu bundy a hrála si s ní, aby se mu nemusela podívat do očí. Ačkoli byla ještě před několika minutami nezadržitelně odvážná, s chladným večerním vzduchem přišlo i částečné vystřízlivění a ona si začínala uvědomovat, do čeho se to právě po hlavě vrhla.
"Takže to znamená, že ti to můžu říct?" Vzhlédla k němu a zdráhavě se usmála.
"Jestli chceš."
"Myslím, že počkám, až se to ve mně zabydlí." Zasmála se a strčila ho prstem do žeber.
"Nezlobíš se kvůli tomu?"
"Ne," zavrtěl hlavou a přejel jí špičkou nosu po čelisti.
"Dobře," přejela mu dlaní po hladce oholené tváři a krátce ho políbila. "Děkuju."
"Jsem to ale hodný přítel."
"Pojď už," zasmála se, protáhla se mu pod rukou a sáhla po hůlce.
"Jistě, má panovačná přítelkyně." Jen zavrtěla hlavou a oba se v další vteřině tiše přemístili k bytu.

88. kapitola - Pravda

15. března 2014 v 21:10 | TePa |  Srdci vlastní
Po nějaké době zase jedna dávka :) Příjemné čtení.

TePa

"Řekla jsi mu o tom?" zeptala jsem se Jenny opatrně, když se Hunt opodál důstojně přejídal vajíčky.
"Jsi blázen? Samozřejmě, že ne. Navíc - Johny říkal, že tam prý ani nebude."
"Neměl by."
"Nebude tam," zamračila se Jenny. Asi ne, pomyslela jsem si a podívala se na něj přes stůl.
"Vůbec se mi to nelíbí, měli bychom mu to říct."
"Proč jsme to vůbec neudělali?"
"James říkal, že s tím nesouhlasil, když to posledně nadhodil."
"A to je snad důvod, proč mu to zamlčet?"
"Jenny, já se s tebou přece nehádám, jsem na tvojí straně." Hunt v tu chvíli dojedl a odložil vidličku stranou.
"Můžeme pohnout s tou poradou? Rád bych do hodiny zmizel." Jenny sklopila oči, ale Remus, který se zrovna v kuchyni snažil znovuzprovoznit dřez hůlkou, se rychle napřímil a praštil se hlavou do závěsné skříňky.
"Au," zasmál se Jeremy, který zrovna popíjel kafe opřený o linku a ohlédl se na Siriuse, který se z nerozhodnosti, co si dát, rozhodl sníst úplně všechno.
"S tím focením to myslíš vážně, Julie?" nakrčila jsem obočí při představě, že se budu muset postavit do obýváku a snažit se vypadat normálně.
"Samozřejmě a už jsme o tom mluvily," ušklíbla se na mě a skončila čištění svého aparátu.
"Kde je Potter?" Hunt se postavil a mimoděk za zády přisunul židli ke stolu.
"Asi v obýváku," prohodil Jeremy, který pobaveně sledoval krmícího se Siriuse.
"Petříček je zase pryč? Začínám si myslet, že Řád vůbec nebere vážně," zahuhlal a zamračil se, když odkládal talíř na linku a následoval Hunta z místnosti. Jenny se zvedla taky, a tak jsem se k nim v obýváku přidala a posadila se vedle Richarda, který četl poslední vydání Denního věštce. Když vedle mě ztěžka dosedl Sirius, hned jsem se k němu otočila.
"Proč tohle o Peterovi říkáš? Myslela jsem, že je to tvůj kamarád."
"Začínám si myslet, že se na své zvěromázství hodí až příliš."
"Ty myslíš, že nás zradil?"
"Vidíš ho tady někde?"
"Třeba ještě přijde."
"Tess," otočil se na mě a vpil se mi pohledem do očí. "Jsem poslední, kdo by špatně mluvil o svých přátelích, to snad víš. A přece to teď dělám."
"Mluvils o tom s… Jamesem?" Všiml si, jak jsem při jméně zaváhala a ušklíbl se.
"Všiml jsem si, že jste spolu." Pozvedla jsem obočí. "S Moonym."
"Omlouvám se," zrudla jsem.
"Proč? Tu bitvu jsem prohrál už dávno."
"Ale…"
"Mluvil jsem o tom s Prongsem i Moonym, ale oni tomu nechtějí věřit." Cítila jsem se rozpolceně. Ráda bych mu řekla, že ho mám ráda, připadala jsem si hrozně, že to o mně a Removi zjistil takhle…
"Tess," zarazil mé usilovné přemýšlení Sirius. "Mám tě rád, nedělej si násilí." Pak si rozhodně odkašlal a rozhlédl se po místnosti.
"Hunte, nespěchals náhodou?" Hunt ho probodl pohledem.
"Dnes večer se sejdu s Voldemortem," odkašlal si, zatímco na něj všichni vyjeveně zírali. "Nejsem si jistý, o čem se mnou chce mluvit, jen několik tušení."
"Která jsou většinou pravdivá," neodpustil si rýpavou poznámku Jeremy a když na něj Julie zasyčela, dotčeně usrkl ze své kávy.
"Pokud hodláte zaútočit na některou ze skupin hlídkujících Smrtijedů, doporučuju, abyste to udělali právě v tuto dobu. Ti opravdu nebezpeční budou na schůzi, amatéři nejsou zvaní, budou se pohybovat Londýnem a útočit na noční podniky."
"Nemáme tolik lidí, abychom mohli..," začal Richard, ale Hunt mu skočil do řeči.
"Pokud si necháte poradit, myslím, že dnes dojde k dalšímu… vyjednávání… s ministerským předsedou, doporučuju se postarat, aby k němu nedošlo, jinak to nedopadne dobře."
"Myslela jsem, že je dávno pod Imperiem. Navíc je hlídaný na každém patře, nemluvě o jeho kanceláři."
"Pod Imperiem bude, pokud se k němu dneska dostane Malfoyova skupina. Je to jeho křest ohněm, pokud uspěje, dostane se do úzkého kruhu kolem Voldemorta. Ohledně hlídek máte pravdu, ale polovina z nich je mudlovská policie, která nezmůže nic proti kletbám, a pokud můžete použít Imperius na jednoho člověka, proč ne na ostatní… Nikdo si ničeho nevšimne. V noci bude druhá polovina ochranky prořídlá a pokud budete postupovat opatrně, mohli byste se dostat k předsedovi dřív než Smrtijedi."
"Asi nevíš přesný čas?" zeptala se Lily, které se jemně vzdouvalo bříško. James k ní roztržitě cukl očima, ale nekomentoval to. Vypadal bledší než obvykle, pod očima se mu začaly rýsovat kruhy od nevyspání a jeho vlasy byly rozcuchanější než obvykle.
"Ne, ale předpokládal jsem, že pokud se o něco pokusíte, bude to stejně pozdě odpoledne."
"To je fakt," prohlásil James. "Dobře, díky, Hunte. Asi bychom to měli naplánovat, utíká nám čas." Hunt jen přikývl a zvedl se z křesla.
"Rád bych ti řekl víc, Pottere," otočil se k němu a křivě se usmál. "Ale nedostanu se do centrální skupiny tak často, jak si možná myslíte." James přikývl, ale když se chystal odejít, chytil ho za loket. "Ano?" protáhl Hunt a zvědavě se na něj podíval.
"Jak to bylo s Ravenswoodovými?" Hunt ztuhl a přejel očima po každém v místnosti.
"Co myslíš, že se stalo?"
"Jak zemřeli?"
"Co na tom záleží? Jsou mrtví," vytrhl se mu a zamračil se.
"Zabils je?"
"Co tím sleduješ, Pottere?"
"Proč mi neodpovíš, když na tom nezáleží?" Hunt pevně stiskl rty a opětoval jeho upřený pohled.
"Budeš se mě takhle ptát na každou rodinu, která mi prošla pod rukama? Nebyli to jen Ravenswoodovi, co nepřežili poslední měsíce. Zapomněl jsi snad na Pottsovy nebo Turnerovy? To byla ošklivá záležitost."
"Taky si vzpomínám na Uperrcrossovy a Sawyerovy. Vzpomínáš si na ně taky? Věřím, že ano, protože jsi to byl ty, kdo kolem nich vyčaroval ochrany, přes které se žádný Smrtijed nemohl dostat."
"Pottere..," procedil mezi zuby Hunt, stále v centru pozornosti.
"Řekni mi upřímně, jak to bylo."
"Proč?!" ustoupil od něj Hunt.
"Co se stalo?"
"JÁ NEVÍM!" zakřičel na celou místnost, čímž způsobil všeobecné ohromení. Chvíli se neozývalo nic kromě praskání ohně v krbu.
"Jak to myslíš?" ozval se po chvíli znovu James. Podívala jsem se na Remuse. Jako jediný se netvářil překvapeně.
"Jsi neuvěřitelně otravný," zavrčel na něj Hunt. "Když to tak strašně potřebuješ vědět, na něco se tě zeptám. Jak sis myslel, že zvládám celé ty měsíce, když se stěží dočkám oddychu?"
"Nepřemýšlel jsem…"
"Samozřejmě, že jsi nepřemýšlel," zamračil se a zhluboka se nadechl. "Vymyslel jsem kouzlo, které mě udržuje vzhůru. Je ale nedokonalé, a tak si po jeho použití nepamatuju prvních třicet minut. Když se to přihodilo Ravenswoodovým, plynulo zrovna takových třicet minut."
"A ty si myslíš, že jsi je zabil?"
"Nevím, co jsem udělal. A rozhodně se o tom nechci bavit s tebou," probodl ho pohledem, ale pak jen dlouze vydechl. "Musím jít, než vznikne podezření." Kývl naučeným způsobem do místnosti a odešel do chodby.
"Remusi?" zašeptala jsem, když se kolem mě snažil protáhnout, a chytila ho za ruku.
"Teď ne," vytrhl se mi a zmizel za Huntem v chodbě. Skousla jsem si ret a záviděla Richardovi noviny, za které se mohl pohodlně schovat.