Únor 2014

Úvahy a plány

15. února 2014 v 21:04 | TePa |  Dvě království
Po delší době zase něco málo z nové povídky :) Doufám, že se bude líbit ;)

TePa

Měl rád ticho a tmu. Taky samotu. A toho všeho se mu nyní dostávalo na střeše kovárny, kde seděl tiše usazený a pozoroval drobná světla v oknech. Ve tmě byly věci snazší, lépe se skrývaly a se stíny se mu vždycky jednalo lépe než s jejich předobrazy. Možná proto, že sám byl celý život stín. Připadalo mu zvláštní, jak málo sníval o životě, kde by se nemusel skrývat. Ztěžka si povzdechl a napěchoval si dýmku tabákem, aby se uklidnil. S kouřem na okamžik v plicích, a pak pomalu vydechovaným, se mu svět na chvíli zamlžil, a tak přivřel oči a sledoval, jak se kroutí a tvoří abstraktní obrazce. Tuhle část kouření měl nejraději. Připadalo mu, jako by se na chvíli všechna pozornost světa stočila právě na ten krátký život tabákové mlhy, která se pak na koncích rozostří a nakonec splyne s kouřem ve svém okolí nebo docela zanikne. Čas v tu chvíli nehrál sebemenší roli.
Znovu natáhl kouř a na chvíli jej pozdržel v plicích, zatímco pohledem zkoumal panorama světel před sebou. Občas mu připadalo, že velká města touží jen po jediném. Stát se věčným konkurentem hvězdné oblohy nad sebou a bohužel ho také zastínit. Vzhlédl, ale přes kouř stěží zahlédl souhvězdí Panny. Když pak vydechoval naposledy, podmračeně sledoval přísně střežený palác na kopci nad městem a uvažoval, co lidé vlastně na bohatství vidí. Jemu osobně vždy připadalo, že nekonečně omezuje, ovšem pro svůj vyhraněný odpor mu většinou chybělo pádných důvodů.
Nechtěl uvažovat o svých přesvědčeních nebo po nich dokonce pátrat, bylo to unavující a akorát by se rozčílil nebo zklamal. Rozhodně strhl pohled k vysoké knihovní věži Akademie a přemýšlivě nakrčil obočí. Měl důvod předpokládat, že bude chráněná magickým kouzlem, a tak se tam nemůže dostat klasickým způsobem. Magii příliš nerozuměl, ačkoli se o ní snažil načíst, co se dalo. Osobně ale nikdy žádnými podobnými schopnostmi nedisponoval a nebylo velice pravděpodobné, že se snad do budoucna něco změní. To, co z kouzel viděl, nepatřilo mezi nejhezčí zážitky jeho života. Kouzelníci byli většinou nepřátelští a arogantní, věřící ve vlastní neporazitelnost a v nic jiného. Podle Hawka ale existovala spousta lepších věcí, v které bylo možné věřit.
Potřásl hlavou, aby se vyhnul dalším pokusům o hlubší zamyšlení a postavil se, aby se protáhl v ramenou. Kdyby záleželo na něm, pořádně by si zaběhal a podíval se na zajímavou síť menších i větších ulic. Na rozdíl od paláců a prvotřídních čtvrtí, tohle byla jedna z věcí, která ho skutečně zajímala, a po pár dnech těžké práce měl svaly ztuhlé a unavené. Cítil se pomalý a pomalý rozhodně nebylo dobrý. Znovu se zamračil, sklouzl se po boku ze střechy a zachytil se pravačkou za okap, aby se pak pomalu spustil na zem a lehce dopadl na paty. Odevzdaně si povzdechl, rozhodnutý, že se svou kondicí bude muset něco udělat a vstoupil zpátky do kovárny.
Ačkoli se už většina pomocníků vydala spát, část ženského služebnictva ještě uklízela a udržovala oheň. Když vešel, většina z nich se tiše uculila.
"Stalo se něco?" Na odpověď ale nečekal, vyběhl schody do patra a s čelem opřeným o dveře tiše zavřel.
"Vypadáš unaveně," ozvalo se za ním a Hawk překvapeně nadskočil. Jak to, že si nevšiml, že není sám? Silně ho to znepokojilo, něco takového pro něj bylo vrcholně netypické. Muž sedící na posteli si všiml jeho rozladění a ztěžka si povzdechl.
"Město ti ztlumilo instinkty. Znepokojuje tě to."
"Samozřejmě," zamračil se Hawk v odpověď a přešel ke komodě, kde měl postavený džbán s vodou. "Už ať je ten úkol za námi, zneklidňuje mě vší ta lidská zvědavost."
"Prostředí, na které jsi zvyklý…"
"Co tady vůbec děláte? Někdo by nás mohl slyšet," nalil si sklenici vody Hawk a zatáhl závěsy, aby utvořil dojem soukromí.
"To je velice nepravděpodobné. Jsem starý, ale určitě ne hloupý."
"Když to říkáte," ušklíbl se Hawk a zhluboka se napil. "Jak to šlo s tou holkou?"
"Ani jsem nečekal, že dnes přijde." Zahalený ve starém kabátě jako skoro každý, kdo se stal pro Hawka v posledním roce důležitým, vypadal starší muž ve vyhřáté místnosti až nepatřičně. "Víš, jak jsi navrhoval, abychom využili jednu z novicek ke vstupu do knihovny?"
"Něco špatně?"
"To bych neřekl, jen mě napadlo drobné vylepšení."
"Nelíbí se mi váš pohled," zamračil se Hawk a posadil se na židli. "Dáte si vodu?"
"Ne, děkuji," usmál se bodře pozdní návštěvník, ale pak znovu zvážněl. "Schopnosti té novicky jsou přesně takové, jak jsem očekával, mají přesně takovou sílu, abychom ji dokázali… využít… ve svůj prospěch, ovšem má také skvělou intuici a není hloupá. Obávám se, že v tomto ohledu ji budeme muset nabídnout trochu víc."
"Myslím, že máte příliš měkké srdce," nakrčil obočí Hawk a hrál si se sklenicí na stole. "Lidé vždycky chtějí víc, ale ne vždy to musí dostat. Nepochybuji o tom, že je taková, jak říkáte, ale víte stejně dobře jako já, že by nebylo dobré prozradit víc, než je nutné. Přiroste vám k srdci a celý plán se tím zkomplikuje. Sám víte, jak dlouho jste hledal ideální osobu, a když už ji teď konečně máme na dosah, nemůžeme si dovolit dělat chyby."
"Jsi tvrdý," poznamenal ten muž, ale neznělo to jako výtka.
"Jsem praktický a racionální, to mi stěží může někdo vyčítat. Kdybyste byl schopný postavit se k tomu objektivně, uznal byste, že mám pravdu."
"Možná, ale snad by sis mohl poslechnout, co jsem přišel říct."
"Myslel jsem, že už o tom mluvíme," zívl Hawk a unaveně si protřel oči.
"Práce tě unavuje."
"Hádám, že to je přesně to, co by pořádná práce měla dělat," zasmál se Hawk. "Byl jste jedním z těch, kteří mě přesvědčovali, že je to dobrá věc a výrazně mi prospěje."
"Na poctivé práci není nic zlého."
"A já se odmítám znovu bavit o své minulosti. Co jste chtěl navrhnout ohledně té holky?"
"Noreen." Hawk na něj upřel všeříkající pohled, který se ale minul účinkem. "Seznámím tě s ní a můžeš zkusit původní plán, mně ale napadlo uvažovat dál. Věřím, že Noreen je více než schopná odstranit náš problém. Tu blokaci nedokážu zlomit sám a ona je doslova centrum magických sil, protože si stále nevybrala živelné zaměření. Její učitelé nemají ponětí, jak ovládnout a svázat její síly a to je přesně ono. Jsou příliš velké, prochází jí, je jejich médium jestli chceš. Teď si představ, co se stane, když se ty síly nepokusí ovládnout, ale jen usměrnit."
"Kdy se máme sejít?"
"Dám ti vědět," povzdechl si návštěvník a unaveně sklonil hlavu. "Byly časy, kdy bych dal cokoli, abych mohl vrátit čas."
"Myslíte na to často?"
"Ne tolik jako dřív, teď už na tom tolik nezáleží."
"Záleží na tom, pokud si nejste jistý."
"Někdy je mi líto, že jsi ve svých rozhodnutích tak pevný."
"Nechápu."
"Hawku," povzdechl si muž a poplácal ho po rameni. "Budu muset jít, promluvíme si jindy."
"Nevěříte v naši věc?"
"Myslíš, že ne?"
"Myslím, že neznám vaše jméno."
"O to jsem přišel, když jsem se stal Velmistrem. Ti nemají jméno."
"Možná byla chyba říct vám to svoje."
"Neřekls mi ho."
"No právě," zamračil se Hawk.
"Dám ti vědět." Bývalý Velmistr se ztěžka postavil na nohy a rozhlédl se po pokoji.
"Tradičně, prosím. Nerad bych vysvětloval jisté podezřelé okolnosti jako minule."
"Přemýšlej nad tím, co jsem řekl o Noreen."
"Budu," kývl, ale nevzhlédl, aby Velmistrovi oplatil pohled. Aniž by si to pak ověřil, věděl, že zmizel stejně tajemně jako se objevil.

***

Znovu usnula na knize u pootevřeného okna. Když pomalu zvedla hlavu, výrazně pocítila bolest v krčních obratlech a jemné škrábání vzadu na patře. Odevzdaně si povzdechla a s podepřenou hlavou chvíli sledovala stále vzdorující oharek voskové svíce. Celé její studium jí přišlo jako zabalené do teplé deky - účinně tlumící jakékoli vnější vlivy a vyvolávající trochu stísněný pocit bezpečí. Byly okamžiky, kdy si přála, aby jí z té deky nikdy nikdo nemusel vymotat, ale tento mezi ně nepatřil. Večerní vánek jí lehce pocuchal vlasy a jeho chlad způsobil, že jí naskočila husí kůže.
Celé dny přemýšlela nad Velmistrovým popostrčením, které jí nelaskavě uštědřil, a tak se nemohla věnovat studiu s takovým nasazením, jak pro ni bylo zvykem. Tak se stávalo, že docházelo k nehodám způsobeným její nesoustředěností a v nestřežených okamžicích jí z prstů a dlaní vylétávaly zdánlivě neškodné magické vlny. Ty sice dokázala pokaždé včas zastavit, od svých spolužaček se jí ovšem dostalo jen tichého vysmívání a poznámek o nedostatku disciplíny.
Přemýšlivě před sebe natáhla své ruce a stáhla si z pravé rukavičku končící hned na zápěstí, aby si prohlédla, jak jí pod kůží stále lehce prosvítá patrná magická stopa, která málokdy mizela docela. Aby se mohla volně pohybovat mezi lidmi i mezi mágy, byly jí navrženy a bezpečnostními kouzly opatřeny právě tyto rukavičky, které nosila i za největšího horka. Nehledě na to, jak sebevědomě se občas projevovala a jak normálně zvládala svůj magický potenciál udržet v rámci pevných mezí, pravdou bylo, že se většinu času cítila velmi nejistě. S něčím takovým se současní Velmistři Akademie nesetkali už po staletí a z posledního případu nevyplynulo nic dobrého. Podle zdrojů, na které narazila, jejich poslední nositel zemřel ještě před dovršením pětadvaceti let.
Nějaké rukavice tomu mohly stěží zabránit. Když znovu shlédla do knihy, akorát ji to v její bezmoci rozčílilo, protože je většinou psali mudrlanti bez špetky praxe. Její zoufalství se s jednotlivými dny stupňovalo. Někdy se dokázala násilím přinutit myslet na jiné věci, víc se soustředit, víc pracovat a míň podružně myslet. Ve volných chvílích jako je tato ovšem neměla daleko k slzám plným bezmoci. Jak se asi jeden může bránit sám sobě?
Z okna, u kterého seděla, bylo dobře vidět na putyku naproti, z níž právě vycházeli řádně opilí poslední štamgasti, opírající se jeden o druhého a mnohdy se válející ve včerejším prachu z cest. Přemýšlivě nakrčila obočí a znovu uvažovala o podivné návštěvě tak nevhodně oblečeného Velmistra. Byla si celkem jistá, že je jedním z těch, kteří s nastalými změnami v řádu i království nesouhlasili a odešli do ústraní. Na jednu stranu se jim Noreen nemohla divit, na druhou neměla přístup k informacím, aby si takové domněnky potvrdila. Prohrábla si rozčepýřené vlasy, které jí vyklouzly z jinak pevného uzlu a pokusila se je urovnat dozadu. Za chvíli jí ale volné prameny znovu přepadly k obličeji, a tak veškerou snahu vzdala.
Jeho nabídka nezněla úplně nejhůř. Ačkoli ji zpočátku velmi snadno odsoudila, z odstupu se všechno jevilo přeci jen trochu jinak. Nejdříve ji vyděsila zejména vyhlídka na to, že by musela opustit Akademii, jediné místo, které znala a které jí bylo schopno poskytnou jakousi pomyslnou ochranu. Když ne přímo před sebou samou, alespoň byli v bezpečí všichni ostatní daleko za dveřmi Akademie. Tam venku ale čekal celý velký svět, ponoukající k ochutnání. Nevěděla proč, ale byla si skoro jistá, že vzduch tam venku voní mnohem lépe než tady. Pravdou ovšem bylo, že proti sebe samé jít nemohla, takže se nemohla ani přesvědčit k tomu, aby do toho skočila po hlavě a bez rozmyslu. Nepověděl jí nic o žádném plánu, ani se nezmínil o tom, jak přišel na ni samotnou a jestli patří k nějaké organizaci. Možná…, podívala se znovu směrem k putyce, by se měla zeptat.
"Stále tady?" usmála se na ni knihovní zřízenkyně a zadívala se k pootevřenému oknu. "Víte, že ta okna se nesmí otevírat."
"Dávám si pozor," ujistila ji Noreen. "Navíc by se tak vysoko nikdo nevyšplhal."
"Úplně vyloučeno to ale není," oponovala jí knihovnice.
"Navíc je to tu chráněno jednoduchým ale velmi účinným kouzlem."
"Pro můj klid ho ale zavřete, prosím vás, a běžte se rychle převléknout, za chvíli bude svítat," upravila si sukni knihovnice a odkráčela mezi regály. Noreen znovu vyhlédla ven z teď už pevně dovřeného okna a všimla si, že se obloha vážně začíná rozjasňovat. Cítila se ještě unaveněji než obvykle, a tak si pro jistotu natáhla staženou rukavičku a zavřela otevřenou knihu astronomie. Už i ta svíčka to vzdala, pomyslela si s pohledem na dohasínající svíčku a pro jistotu ji sfoukla.