Leden 2014

87. kapitola - Jen spát

16. ledna 2014 v 3:39 | TePa |  Srdci vlastní
Jedna citlivá pro fanclub Hunta a Jenny :D Pro Vás, Deny a °Alex :)

TePa

Jenny si zrovna sušila vlasy, když se ozvalo důrazné zaklepání.
"Koupelna už je volná Jill, hned jsem tam," zavolala zpoza dveří do koupelny a snažila se zaostřit na svůj odraz v zrcadle. Bylo smutné, že jedna z posledních radostí v životě je pro ni koupel. Vlastně, vzhlédla k zrcadlu a hřbetem dlaně uhladila svůj zamlžený odraz, to není zas tak smutné. Rozhodně vymačkala další vodu z vlasů a odložila ručník stranou.
"Promiň, že jsem se zamkla, je to zvyk," zívla, když vycházela ven doprovázená oblakem páry. Kontrast k chladnému pokoji. Zvedla hřeben a s pohledem nasměrovaným k podlaze jím pročísla vlasy.
"Jsem rád, že se zamykáš, v domě je až příliš nadržených kluků," ozvalo se zabručení a Jenny ohromeně zalapala po dechu.
"E-Ericu?" zaostřila na postel a všimla si, jak se v tlumeném světle z koupelny matně rýsuje tmavá postava sedící na jejím okraji. "J-já… myslela jsem, že jsi Jill." Věděla, že by měla říct něco jiného, ale jako by se bála, že je to jen sen. Jakákoli odvážnější myšlenka by ho mohla zaplašit, jakýkoli krok by mohl vést k probuzení. Opatrně si dovolila spustit ruku s hřebenem.
"Všiml jsem si," zívl. "Můžu už do koupelny?"
"Vypadáš unaveně, nechceš se umýt až ráno?"
"Budeš spát vedle mě, když jsem..," zarazil se, ale Jenny věděla, co chce říct. Viděla ty rudé skvrny na jeho rukávech a na chvíli se jí udělalo nevolno. Potřebovala iluzi.
"Jsi zraněný?" Cítila, jak se ostře nadechl.
"Byl jsem…" Říká pravdu, nebo lže? Jenny se násilím přinutila nad tím nepřemýšlet. Stejně jako nad tím, jestli je to pořád on, ten stejný kluk… vlastně muž… do kterého se zamilovala. A záleží na tom vůbec? Teď? Kdy se každý střípek počítá? Bolela jí z toho hlava.
"Mám ti pomoct se svlékáním?" Tiše se uchechtl, ale pak se postavil.
"Jen s kabátem, zjišťuju, že je na mě vážně moc těžký."
"Byl jsi..?"
"Nevyptávej se mě na nic… prosím," řekl tiše a když se přiblížila, zvedl ruku a konečky prstů jí přejel po krku. Pak ji znaveně nechl klesnout. "Mám toho dost, chci jen spát… nebo se o to pokusit." Jenny se nejistě usmála a roztřesenými prsty mu začala rozepínat poslední z knoflíků, které mu na nitkách přidržovaly kabát u krku… a u těla. Věděla, že ho chce obejmout, ale najednou se jí jevil podivně cizí a ona nevěděla, jak by zareagoval… A jestli to náhodou není on sám, kdo potřebuje obejmout. Třeba nedokáže na bedra přijmout víc zodpovědnosti za další lidi. Musí toho být moc na jednoho člověka. Pokud mu může ulehčit alespoň v tak obyčejných věcech…
Rozepla poslední knoflík a opatrně mu kabát sundala.
"Úžasný pocit," protáhl se v ramenou a znovu unaveně zívl. Pak se obezřetně podíval na své oblečení a Jenny se musela usmát. Ty manžetové knoflíčky byly stále bezpečně dopnuté.
"Čemu se směješ?" povytáhl obočí, ale ona jeho pohled nesnesla. Ne teď, s tolika otázkami mezi nimi.
"Běž se umýt," povzbudila ho a dívala se jeho směrem, když už na boso přecházel ke koupelně.
"Ach, zvyk..," uvědomil si náhle a obezřetně si rukou zajel do rukávu. Jenny fascinovaně sledovala, jak s jistou dávkou neochoty odkládá svou hůlku na skříňku v ložnici. "Pohlídej mi ji, ano?" požádal ji, aniž by se ohlédl a prostě se zavřel v koupelně.
Jenny věděla, že by to v jeho případě neměla přehánět se sentimentem, ale byla si jistá, že tohle malé gesto znamená zvrat v jejich vztahu. Důvěřuje jí. Možná jako jedinému člověku, a přes to jí nemůže prozradit nic z toho, co dělá, co se mu honí hlavou… Nechce jí ublížit, nebo o ni nechce přijít? Nebo obojí?
Jenny si stále ostře vzpomínala na rozhovor s Tess. Na rozhovor o dobru a zlu v dnešním světě... a přemýšlela, jak se asi Hunt cítil, když zabíjel Ravenswoodovy. Zabil je vůbec on? Co ta krev na rukávě? Lhal jí, aby ji ušetřil? Měla by se ho bát? Sjela pohledem na jeho hůlku. Možná jí tím naznačuje, že se ho bát nemusí. Ať už to bylo jakkoli, Jenny věděla, že i kdyby možná měla, bát se ho nemůže. A to, že je tady, v této místnosti, znamená, že ostatní členové Řádu - a především Brumbál - nemají podezření, že by jí ublížil. Vlastně se zdá, jako by téměř všichni byli na jeho straně. I Lily. A Tess. A James. Promnula si vrásku mezi obočími a znovu zvedla hřeben, aby se učesala. Mokré vlasy jí přitom stačily promáčet vrchní část zad jejího trička na spaní.
Vždycky věřila svému srdci a to jí teď našeptávalo, že je v pořádku, že je tady s ní. Že ho to muselo stát úsilí, aby tu strávil celou noc. Je vytížený… A neví nic o tom, co má Jenny za úkol. Tak je to správně… od ní se nic nedozví, vzalo by mu to poslední zbytky klidu.
Slyšela, jak otočil kohoutkem, a tak odložila hřeben na okenní parapet a po špičkách přešla k posteli. Když se posadila, stále ještě mohla vidět otisky svých nohou, jak se pomalu vytrácejí. Kde asi spí Jill? Ta bude mít otázek…
V tom se dveře otevřely a do místnosti vplula další dávka páry. Eric vycházel ven jen s ručníkem kolem boků a mokré vlasy mu na pohublé hrudi tvořily mapy.
"Uvědomil jsem si, že vlastně nemám v čem spát." Jenny shlédla na tričko, které měla na sobě. Kdysi patřilo jejímu otci. Pomalu sevřela jeho lem v rukou a podívala se na Hunta.
"Samozřejmě nejsem proti tomu, abys spal nahý, ale je tu zima a mohl by ses nachladit. Půjčím ti tohle tričko a vezmu si jiné, jen…"
"Mám se otočit?" ušklíbl se, což ji rozesmálo.
"Ty jsi mi ale gentleman! V téhle tmě stejně nic neuvidíš."
"Vsadíme se?" vrhl se k ní, sotva seskočila z postele a popadl ji do náruče.
"Pane Hunte, co to máte za manýry? Takového vás vůbec neznám."
"Jakého?" blýskl po ní očima a zeširoka se usmál. Cítila, jak taje.
"Takhle… romantického." Zatvářil se zděšeně.
"Vážně?" podivil se, ale pak jen ztěžka vydechl. "Hry hraju jinde, s tebou riskuju a odkládám je stranou. Mysli si, že jsem romantický, já jen vím, že už mě počastovali horšími věcmi." Zatvářila se vážněji a shrnula mu mokré vlasy z obličeje.
"Potřebuješ ostříhat."
"Teď už o svém poslední výroku začínám pochybovat," ušklíbl se a sjel rukama k jejímu pasu, aby ji polechtal.
"Á! Ericu, ne, nesahej na mě! Víš, jak jsem lechtivá, to..," nedořekla, protože se naklonil a přitiskl svá ústa k jejím. Přestala se cukat a vykuleně na něj zírala, zatímco ji pevněji objal kolem pasu a přitiskl k sobě.
"Vím, jak jsi lechtivá," zašeptal a prohloubil polibek. Jenny zalapala po dechu. I když nijak zvlášť nenaléhal, bylo to tak intenzivní, až jí celé tělo pokryla husí kůže. Pohladil ji dlaněmi po stranách těla až ke krku a uchopil její hlavu do dlaní, aby ji naklonil ke straně. Jenny cítila, jak se jí podlamují kolena a tiše zavzdychala. Hunt jí naposledy obkroužil ústa jazykem a odstoupil stranou.
"Merline..," vydechla zadýchaně Jenny. "To bylo… tak intenzivní. Nikdy jsi mě takhle nepolíbil." Hunt se jen usmál a shlédl pohledem na její lehce vodou poznamenané tričko.
"Pojďme spát," zívl.
"Ale já…" Tiše se zasmál.
"Nerad klamu krásné dívky, ale nespal jsem několik dní." Jenny lehce zrudla a i když to nemohl v té tmě vidět, rozesmál se o něco hlasitěji. Rychle si přetáhla tričko přes hlavu a přitlačila mu ho k hrudi. "Oh, Jenny, co mi to děláš..," zasyčel a přiblížil se blíž. "Uvědomuju si, že jsi právě úplně nahá a stojíš jen pár centimetrů ode mě a… věř mi, má to dostatečně silnou odezvu." Mluvil zadýchaně. "Ale vážně to nejde, tak nás oba nenapínej."
"Jsi vážně TAK unavený?"
"Kdybych nebyl "TAK unavený", už bys byla na zádech," procedil mezi zuby a poodešel stranou, aby se oblékl do trička a do spodního prádla. Jenny si povzdechla a vytáhla si nové tričko, které si okamžitě přetáhla přes hlavu a oblékla si kalhotky. Možná tak trochu doufala, že z toho něco bude, ale nechtěla z něj vymáčknout poslední zbytky energie.
Slyšela, jak usedá na postel a odhrnuje přikrývku stranou, a tak se vydala ke koupelně, aby zhasla.
"Nechceš podat hůlku?" zeptala se a otočila se jeho směrem. Rovnal si zrovna polštář.
"Já… ne."
"Vím, že ji chceš," ušklíbla se na něj. "Nemusíš mi dokazovat, že mi důvěřuješ. Prostě si ji vezmi," chytila ji do rukou a hodila jeho směrem. Obratně ji chytil a položil na noční stolek.
"… děkuju."
"Nemáš zač, vážně." S tím Jenny zhasla a pomalu přešla k posteli. Mimoděk si vybral místo, kde většinou nespala, a tak se mohla v klidu uložit na svou stranu postele a chvíli hnízdit, než zaujala příjemnou pozici na boku.
"Vzbudíš mě zítra?" lehl si vedle ní a dlouze vydechl. Jenny připadalo, jako by snad nedýchal celé týdny.
"V kolik hodin?"
"V deset… asi," prohodil nejistě. "Ne, v jedenáct," dodal už jistěji.
"Dobře," usmála se do tmy před sebou.
"Jenny?"
"Hm?" prohodila už napůl ze spánku.
"Bojíš se toho, kým teď jsem?" Překvapeně otevřela oči dokořán.
"A kdo jsi?"
"Kdo jsem?" zeptal se jí obratem.
"Mám ještě odpovídat na původní otázku?" Nastala chvíle ticha, a pak:
"Bojíš se mě natolik, abych musel spát tak daleko?" Překvapeně zamrkala, ale pak se pod přikrývkami pomalu přistrkala až k jeho teplému tělu.
"Stačí ti to jako odpověď? Na všechny tvé otázky?" Nic neříkal, jen ji objal kolem těla a sevřel pevně v pase. "Už spi."
"Hmm," vydechl jí do vlasů a ona se v tu chvíli vážně cítila bezpečně. Byla si jistá, že takhle je to správně. Nevěděla, co všechno je v něm, ale Tess měla pravdu, když říkala, že odsuzovat někoho je lehké, pokud o něm nic nevíme, a nikdo není jen černobílý. Zvlášť ne Eric. Intuitivně věděla, že je to dobrý člověk. Možná, že nebyl obalený tím nejlepším, co by od něho mohla očekávat, ale pořád byl… Vydechla. Takhle důležitý člověk ani nemůže být tím nejlepším. Sevřela jeho ruku, která ji objímala v pase, pevněji a usmála se.
"Ericu?" Nic se neozvalo. "Spíš?" Zase žádná odpověď. "Stejně tě miluju… i když jsi hrdina."

86. kapitola - Getting worse

4. ledna 2014 v 15:17 | TePa |  Srdci vlastní
Po dlouhé době zase jedna, ne zcela pozitivní, ale snad ji oceníte :) Doufám, že jste ve zdraví projedli Vánoce a přeji všechno nejlepší do nového roku:)

T.

Jenny ležela v chladné místnosti pod přikrývkou, která jí sotva přikryla od prsou po kotníky, a třásla se. Aby se zahřála, několikrát se prošla po místnosti, umyla si studenou vodou ruce a obličej a znovu vlezla pod přikrývky, které mezitím stihly vychladnout. Cítila se sama mezi těmi odosobněnými zdmi polepenými zelenostříbrnými tapisériemi a obrazy mrtvých tváří.
Nedokázala si vyvolat jedinou hezkou vzpomínku. Sevřela v rukou přívěsek, který jí dal Eric a stiskla víčka k sobě, aby se násilím pokusila vyvolat pocit, jaký s ním vždycky měla. No tak… No TAK! Chtěla brečet, křičet a rozbíjet věci, ale cítila se podivně slabá, a tak se mohla jen otupěle dívat na strop nad sebou, ze kterého se odlepovala omítka a zanechávala za sebou stopy jako po hvězdách. Bývala by se tomu usmála, své soukromé noční obloze, kdyby v sobě jen cítila jiskru.
Otřásla se a zvedla si přívěsek před oči. Bylo zvláštní, kolik jediný předmět může vyvolat pocitů, ale teď nepřicházel žádný. Dívala se na něj, pohladila ho prsty a necítila nic. Rodový erb, vytlačený do přední strany, byl značně ohmataný, a tak místy ztrácel na mistrovsky provedených detailech. Asi pro někoho kdysi hodně znamenal. Přejížděla po něm ukazováčkem a představovala si, že je ten někdo, přemýšlela, jak se asi cítil a pokusila se v sobě vyvolat odezvu. Sjela očima k řetízku a všimla si, že je opravovaný. Proč vzal zrovna tenhle přívěsek? Nakrčila obočí, ale nechtělo se jí přemýšlet, a tak ho schovala za tričko, ve kterém spala, a přetočila se na druhý bok směrem k oknu. Měla bych spát, zívla, ale oči se jí nechtěly zavírat. Jako by je někdo násilím držel otevřené.
A pak jí najednou ostře bodlo v ruce, až zasyčela a instinktivně se odtáhla, i když v místnosti nikdo nebyl. Bolelo to tak silně, že by bývala věřila, že jí poteče krev, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo stát. Za chvíli bolest ustoupila, a tak zmateně zamrkala a rozhlédla se po místnosti. Možná… to byla křeč, usoudila a dýchala potichu, jako by jí Bolest mohla slyšet.
"Proč se mi tohle všechno, do prdele, pořád děje," vydechla do ticha před sebou, shrnula ze sebe deku a natáhla se pro kalhoty. V tomhle rozpoložení by toho stejně moc nenaspala. Krátce zívla, prohrábla si vlasy a vydala se do kuchyně, aby se něčeho napila.

Toho rána přicházelo slunce pomalu. Tak pomalu, jako by se snad rozhodlo už nikdy nevyjít, a tak se Hunt postavil a odhalil těžké sametové závěsy, aby mu pomohl. Ne tak starý kabát, jak by si rád namluvil, mu čpěl alkoholem, dýmem a potem, svědila ho brada od neholených, ale stále příliš krátkých vousů.
Neodvažoval se podívat do zrcadel. Týdny se pořádně nevyspal - nikde se necítil dostatečně v bezpečí, aby si dovolil hluboký spánek. Nějakým způsobem se naučil nespat a občasně si vypomáhat jednoduchým trikem s hůlkou, o kterém se ujistil, že ho dlouhodobě neovlivní. Co na tom nenáviděl, byla asi půlhodina času, kdy pořádně nedokázal ovlivnit, co dělá. Poslední takový případ vedl k vraždě Ravenswoodových.
Pořád mu to nešlo z hlavy.
Promnul si unavené oči a otevřel jedno z oken dokořán. Do místnosti okamžitě vplul ostrý chladný vzduch a on si dovolil na moment zavřít oči. Jenny se změnila. Ještě ne tolik, aby ji nepoznával, ale…
"Skřítky užíváte jen jako oživlé atrapy? Kde je snídaně?" ozval se popuzeně ode dveří Malfoy a uhladil si na straně vlasy. Hunt k němu střelil rychlým pohledem a mimoděk zaznamenal, kde má hůlku a jak se pohybuje po místnosti. Potřásl hlavou.
"Pokud s tím máš problém, můžeš sníst pár knih. Tvému mozku by to určitě neublížilo," prohodil slabě a naposledy se hluboce nadechl, než se ohlédl do místnosti.
"Spíš ty vůbec?" zeptal se Malfoy, když se posadil za stůl. Hunt jen mlčky pozvedl obočí a vydal se přes místnost do chodby. "Stav se ke skřítkům a..!" Hunt dál neposlouchal a prostě za sebou přirazil dveře. Malfoy mu lezl na nervy vždycky, ale od chvíle, co se nastěhoval do sídla, byl doslova k nesnesení. Hunta z toho všeho bolela hlava. Byl jedním z nejmocnějších lidí současného kouzelnického světa a zároveň takovým, který skrze svázané ruce stěží dosáhne na hůlku.
"Měl bys spát, nevypadáš dobře." Při zvuku toho hlasu sebou trhl a pomalu se otočil ke schodům do kuchyně. Usoudil, že to pro skřítky neznamená nic dobrého. "Všechno jde podle plánu - koneckonců díky tobě jsme nakonec dostali Ravenswoodovy."
"Hm," odtušil prostě Hunt, když se na něj otec podezíravě zamračil. Sakra. "Mám další vyřizování pro Pána Zla, nemůžu se zdržet," odpoutal se ode dveří, ale jinak neudělal nic, aby se dostal ke vchodovým dveřím.
"Děláš pro něj neustále, jsem si jist, že ti dovolí pár hodin spánku." Nemůžu spát. "Ale víš," přistoupil k němu blíž a položil mu ruku na rameno ctihodný lord Hunt, "jsem opravdu hrdý, že jsi nakonec zvolil správnou stranu." Ano? Já ale nemám strany. "Nakonec to nebylo tak těžké rozhodování, že?"
"Ne," utrousil. To proto, že jsem se nerozhodl nijak.
"Jsem hrdý," zopakoval Hunt starší.
"Ano, jistě," ohlédl se po chodbě a napřímil v ramenou jeho syn. "Odcházím."
"Nejdeš nikam," chytil ho zprudka za loket otec, "možná nahoru." Hunt se mu vytrhl a ustoupil o krok.
"Vážím si tvých slov, otče, ale moji práci nikdo neudělá."
"Jsi můj syn a budeš mě poslouchat," začal se svým typickým hrozivým šepotem a Hunt znechuceně zaznamenal, že se mu hrůzou stáhly vnitřnosti. V mysli mu mimoděk proběhly vzpomínky z dětství a otřásly jím.
"Pro spánek potřebuju klid a toho se mi tady nedostává." Otec na něj přimhouřil oči, ale to už se otočil k odchodu.
"Řekl jsem," chytil ho pevněji, "že zůstaneš." Jeho stisk byl silný a bolel o to víc, že se nemohl zbavit nových modřin na rukou. Přes to zachoval chladnou tvář a strnule mu oplácel pohled.
"Tak takhle jsi hrdý?"
"Hrdost nemá s tvou povinností úcty ke mně co dělat."
"Matka by byla pyšná," ucedil a jeho otec ještě víc zbledl.
"Ještě slovo o tvé matce a budeš litovat."
"To by ale Pán Zla neměl velkou radost, že?"
"Vyhrožuješ mi?"
"Pustíš mě, když tě požádám?" Chvíli si vyměňovali ledově chladné pohledy, když se pak najednou otec začal usmívat. Hunt se zamračil.
"Běž," pustil ho a usmál se. Hunt se na něj chvíli zmateně díval, ale pak se prostě otočil, otevřel si dveře a hlasitě je za sebou přibouchl.
Přísný postarší muž je nějakou chvíli zamyšleně pozoroval, pak rozšířil svůj úsměv a shlédl ke své ruce, na kterých stále ulpívala krev neposlušných skřítků. Nespokojeně nakrčil obočí a zatímco odcházel do patra, otřel je do sametových závěsů.

Za to Eric sotva zavřel dveře, vystřelil pěstí instinktivně vzhůru a praštil překvapeného Jamese Pottera přímo do nosu. Ten se zakymácel a popošel o pár kroků vzad, narazil do sloupu a dotčeně se chytil za nos. Hunt překvapeně zalapal po dechu, chytil ho za zápěstí a trhl k sobě, aby ho natlačil do chráněného výklenku vedle vchodových dveří.
"Co tu do prdele děláš?" přejel jeho zakrvácený nos pohledem a tep se mu zrychloval. "Kde jsou ostatní?" rozhlédl se.
"Hunte, kurva, co to mělo být?" nadával James a tiše zasténal. "Nesnáším tvé reflexy."
"Na fňukání není čas," přimáčkl ho loktem pod bradou Hunt. "Kde jsou ostatní?" rozhlížel se po pozemcích, když si všiml, jak se přes zeď přehoupl někdo se zastíracím kouzlem. Okolní keř se v protestu zakymácel. "Do prdele, kurva! Vy zabednění idioti," pustil ho a zoufale se chytil za hlavu. "Tohle je úplně špatně!"
James ho zaraženě sledoval, byl jeho reakcí tak překvapený, že se ani nepokoušel spravit si nos.
"Poslouchej mě, musíte odtud vypadnou, všechno poserete," naklonil se zpátky k Jamesovi a vytáhl hůlku. "Proč jste mi neřekli, že to kurva víte?" Bolestivě strčil Jamese do nosu hůlkou a pomocí palce a prostředníčku volné ruky zmáčkl dva body na jeho hlavě. Pak zavřel oči, zhluboka se nadechl a dal mu nos do pořádku. Odstoupil, prohlédl si výsledek a znovu se rychle zamyslel.
"Musíš to odpískat, okamžitě!"
"Promiň, Ericu, ale musí to být."
"Takže ty chceš, aby se následující rok měnilo sídlo měsíc od měsíce a já vám mohl říkat stále míň a míň informací? Tady najdeš jen Dolohova, Malfoye a mladé naverbované školáky. Nestojí to za to, věř mi," šeptal. "Počkej, až tohle místo získá na důvěryhodnosti, a pak splácej dohromady plán. Pokud možno nezahrnující vstup vchodovými dveřmi," dodal skepticky.
"Nešel jsem vchodovými dveřmi," spražil ho James a zkusmo si osahal nos. "Chtěl jsem vylézt po sloupoví do patra." Ericem projelo zimomření, když si uvědomil, že to je matčin bývalý pokoj. "Ehm..?" ozval se James po chvíli mlčení.
"Tohle vlastně mělo naději na úspěch," uznal Hunt, "ale ne teď."
"Hm," zamračil se James. "Co mi řekneš o Ravenswoodových?" probodl ho pohledem.
"Nehraj mi na svědomí, Pottere. Promluvíme si o tom příště, teď musíš zmizet, než si nás někdo všimne. A do příště nauč ostatní, že zastírací kouzlo platí jen tehdy, pokud vážně chceš být neviditelný. Tohle by odhalil i slepý."
"Nepomáháš mi, Hunte." Znělo to velmi upřímně, a tak se Eric přinutil chvíli nad tím popřemýšlet.
"Promiň, Jamesi," vydechl unaveně Hunt. "Přijdu koncem týdne a rád bych se tam i vyspal. Promluvíme si o tom a já vám řeknu… to vlastně ještě není jasné, ale teď musíš zmizet, jasné?" James váhal.
"Dobře," svolil nakonec. "Ale je to naposledy. Pokud to příště dopadne takhle jen proto, že jsi nám nedal dost informací, vezmu tohle sídlo útokem, i kdybych si měl zhoršit situaci na další měsíce, jasné? Někdy to zkrátka stojí za to. Čekáním násobím mrtvé a s tím žít nedokážu," vydechl. "A ty hádám taky ne," zkoumavě si ho přeměřil James a proklouzl kolem něj k živému plotu.
"Už běž," popohnal ho Hunt, zatímco se dostával zpátky do chodby. James na něj kývl a pomalu se odplížil pryč.