Říjen 2013

Liebster Award

31. října 2013 v 16:06 | TePa |  Zprávy pro Vás od Autorky
I když v poslední době nemám na psaní tolik času, kolik bych ráda, byla mi hozena rukavička Liebster Award. A protože zkusit se má všechno (i když něco jenom jednou), pojďme do toho. Za onu pomyslnou rukavičku děkuji °Alex.

TePa
Pravidla:

1. Deset faktů o mně (autorovi blogu).
2. Odpovědět na deset otázek od bloggera, který mě nominoval.
3. Vymyslet vlastních deset otázek.
4. Nominovat pět bloggerů, kteří mají méně než 200 pravidelných čtenářů a o této nominaci je informovat.

Deset faktů o mně:

1. Na mužích mám nejraději ruce a záda (a taky to, že jsou to muži).
2. Vysoce cením fantazii, ta je někdy důležitější než vědomosti. Pokud ji někdy ztratíme, ztratíme i kouzla a část sebe samých.
3. Miluju britský přízvuk.
4. Mívám lucidní sny.
5. Mám ráda humor a pokud občas zaletí do dálav sarkasmu a ironie, tím líp.
6. Miluju, jak voní podzim, a miluju náladu, kterou sebou přináší sníh.
7. K úplnému fungování potřebuju alespoň 10 hodin spánku.
8. Přátelství je pro mě velmi důležité, pokud se někdo stane mým přítelem, dokážu hodně odpustit. Ale i to má své meze.
9. Opravdu dobře se cítím, když dočtu hodně dobrou knihu, krátce mě bodne z pocitu ztráty, a já pak láskyplně pohladím přebal.
10. A ještě lépe se cítím, když se mi pak o knize zdá a já strávím celou noc se svými oblíbenými postavami.

Otázky pro mě a mé odpovědi:

1. Ktorý žáner kníh máš najrašej? (pr. fantasy, detektívky,...)

Asi nikdy docela neopustím historickou a hrdinskou fantasy (může za to rytíř Huma z Legendy o Humovi), čím dál víc ale přicházím na chuť klasice, která se na žánry neomezuje. Pokud bychom brali v potaz i postmodernu, pak bych ji pravděpodobně napsala hned jako druhou v pořadí.

2. Aké filmy obľubuješ?

V tomto případě bude asi lepší pár jich vyjmenovat. Určitě Dobrý Will Hunting a Společenství mrtvých básníků (není tak těžké domyslet si, co mají tyto tři filmy společné :D.) Ale miluju taky nový Star Trek (oba) a Star Wars (všechny). Z kreslených například Jak vycvičit draka, Číslo 9 a Rise of the Guardians.

3. V ktorej fakulte si (alebo: bola by si) na Rokforte a prečo?

Určitě bych šla ráda do Havraspáru. Oceňuju jejich zvědavost, jsou hladoví po vědomostech. Přátelskost a soucit jdou u nich ruku v ruce a vždycky dobře vycházeli i s Nebelvírem a Mrzimorem (o Zmijozelu moc nevím, ale s těmi nevycházel snad nikdo :D). Jsou docela mírní, nevyvolávají spory a taky - v neposlední řadě - mají skvěle situovanou společenskou místnost.
Pokud bych nešla do Havraspáru, myslím, že je dost pravděpodobné, že bych kvůli své ctižádosti skončila ve Zmijozelu. Tuhle kolej nechápu úplně negativně. Oceňuju jejich sílu vůle (ne každý z nich je snadno ovlivnitelný) a chápu jejich touhu po uznání.

4. Ktorý národ ti je najsympatickejší?

Samozřejmě Britové a Irové, ale poslední dobou mi začínají být blízcí i Norové a Islanďané.

5. Máš nejaké obľúbené obdobie v hudbe? (pr. 60. roky,...)

To asi ne. Poslouchám jazz, klasickou hudbu, některé rockové i popové kapely (zahraniční i české), občas nějakou novinku. Teď u mě vede alternativní rock.

6. Máš obľúbený seriál alebo film?

Downton Abbey (miluju návraty do staré Anglie), Firefly (úplně jiný soudek), Game of Thrones (ale docela mě občas zklame, že se tolik neřídí knížkami) a z anime Avatar: The Last Airbender (líbí se mi představa ovládání živlů).

7. Žiješ v meste či dedine? (ak chceš, môžeš napísať aj názov)

Na vesnici, kterou zná jen obyvatelstvo v její nejbezprostřední vzdálenosti :D

8. Čo si myslíš, ako to bude vo svete vyzerať o takých sto rokov?

Asi nejvíc mě mrzí, jak upadá na důležitosti sociální interakce. Velmi mě mrzí, když vidím ostatní i sebe, jak skoro necítíme potřebu spolu mluvit. Za sto let budeme žít jen jako individuality. Vedle sebe, ale ne spolu.

9. Čo ťa dokáže potešiť?

Dobrá kniha, dobrý film, taky rozhovor se zajímavým člověkem na zajímavé téma nebo dlouhá cesta vlakem za deštivého počasí. A i když jsem to nikdy nezkusila, věřím, že jedna z nejlepších věcí je ležet venku v trávě (třeba za teplé podzimní noci, kdy už ani komáři nemají energii na štípání a všude voní listí), je noc a vedle vás leží člověk, na kterého nedáte dopustit. Mlčíte spolu za nesmrtelné společnosti hvězd.

10. Čo ťa dostalo k blogovaniu?

Neúspěchy na veřejných stránkách. Když jsem začínala (a přiznávám, že to nebylo nic slavného), všude mi neustále říkali, jak musím svou práci a myšlenky upravovat, aby to bylo trochu na úrovni. Nějakou dobu jsem to vydržela, ale pak jsem si řekla, že své příběhy nebudu měnit pro nikoho. Buď je lidé budou číst, protože se jim budou líbit, nebo je nechají být. A tak jsem si jednoho dne založila blog.

Moje otázky:

1. Kdybys mohla, změnila bys ve svém životě něco?
2. Kdyby existovala možnost, že bys portálem odešla do jakéhokoli jiného světa, jaký by byl...
3. ... a co by sis z tohoto světa vzala s sebou?
4. Máš oblíbenou postavu ve svých pracích?
5. Kdyby ti zbýval poslední den na zemi, co bys chtěla udělat? (a mohlo by to být cokoli)
6. Jakou vlastnost na lidech oceňuješ nejvíc?
7. Co je pro tebe realita?
8. Jaký máš názor na nesmrtelnost?
9. Jaké roční období máš nejraději a proč?
10. Jaké postavy z knih bys chtěla osobně poznat?

Nominuji:
Nessu (ačkoli nevěřím, že si najde čas :D)
Jayne (i když její blog je ve výsledném tažení; prostě proto, že byla první, kdo mi dodával sílu na mých blogových počátcích)


Hádám, že by každý měl vědět něco málo o člověku, který píše povídky, které čtou. A tak jsem poskytla pár informací :) Děkuji Alex za příležitost :)

85. kapitola - Večer

25. října 2013 v 23:58 | TePa |  Srdci vlastní
Pro Deny a Alex :) Mé věrné čtenářky píšící mi komentáře :)

TePa

Narážela jsem patou o vnější čalounění pohovky, na které jsem ležela a ostýchavě se přes sklopené řasy dívala nahoru na Remuse, v jehož klíně jsem měla položenou hlavu. Zatímco on četl nějaké nudné pojednání o bylinkářství, měla jsem tu možnost užívat si pouze jeho přítomnost, pohrávat si se šňůrkou od mikiny, která se mi vytahala, a užít si chvíli klidu, kdy se nehádáme.
"Tohle je moc fajn," prohodila jsem tiše, zatímco se natáhl po lampě a natočil ji tak, aby mu dobře svítila na stránky. Trochu knížku zvedl, aby na mě lépe viděl.
"Souhlasím," usmál se, pohladil mě dlaní po břiše měkkém po mikině a vrátil se ke čtení. Natočila jsem hlavu v jeho klíně tak, abych se podívala po ostatních v místnosti, ale už tam byla jen Lily, roztažená a spící na křesle u pohasínajícího krbu.
"Jak dlouho se zdržíš?" nevydržela jsem to nakonec a slyšela, jak se trochu prudčeji nadechl. "Promiň, nemusíme se teď o tom bavit," zrudla jsem a promnula si rukou obličej.
"Nemusíš si kvůli tomu deformovat to umělecké dílo," slyšela jsem v jeho hlase úsměv, a tak jsem se ironicky zašklebila a dala ruku pryč.
"I ty lichotníku," strčila jsem ho dlaní do břicha a on sebou cukl. "Au," smála jsem se dotčeně, když se pohl moc prudce a zvedl mi tím hlavu.
"Myslel jsem to vážně a ty na mě takhle," odložil knížku stranou a aniž by si založil stránku, sklonil se, uhladil mi vlasy na straně a políbil mě na rty. Když se odtáhl a rozšířenými zornicemi pozoroval můj obličej, zašeptala jsem:
"Dávej si pozor, sledují nás hned dva lidé." Pozvedl obočí, a tak jsem ukázala za sebe na spící Lily, jejíž břicho se viditelně rýsovalo pod rudozlatou dekou. Uznale přikývl a znovu se napřímil. "Neříkala jsem, abys toho nechal," usmála jsem se na něj a zvedla rukou, abych ho pohladila po krku.
"Vážně bych to měl dočíst," zaprotestoval tiše.
"Proč bys to dělal?" zamrkala jsem na něj.
"Právě teď si nemůžu vzpomenout..," usmál se.
"Správná odpověď." Zasmál se a zastrčil mi vlasy za ucho.
"Líbí se mi, co posledních pár dní máme."
"Mě taky," začervenala jsem se a začala si hrát s jeho šňůrkami na mikině.
"Hodláš mi je taky vytahat?" poukázal na ty mé.
"Jistě, potřebuju je na zástavu."
"Já myslel, že to já jsem ve vztahu ten rytíř."
"To sis myslel špatně," vyplázla jsem na něj jazyk a tiše se zachichotala.
"Víš, co mi tohle připomíná?"
"Co?" usmála jsem se ještě víc.
"Jednu středu u jezera. Nešli jsme na lektvary, abychom byli spolu, vzpomínáš?"
"Jasně," sklopila jsem zrak. "Byl to moc krásný den. Všude to krásně vonělo jarem…"
"… a tys z toho, že nejsi na hodině, byla hrozně nervózní," zasmál se. "Říkal jsem si, že se zvedneš a necháš mě chodit za školu samého."
"Ale přemluvil jsi mě, pokud si dobře vzpomínám."
"Když jsme se pak večer vraceli do hradu, voněla jsi jako slunce." Zrudla jsem. "Ty se červenáš?"
"Nech toho!" smála jsem se.
"Ty jsi nervózní?" Zakryla jsem si obličej. "Proboha, proč?"
"Jsi moc milý, když mi tak lichotíš."
"Jen vzpomínám. Bylo to tak. Vzpomínám si taky na jiné věci," nahl se blíž a začal mě lechtat.
"Bože, Remusi, nech toho!" svíjela jsem se a snažila se být co nejpotišeji. "Probudíme Lily."
"Tak ať," usmíval se.
"Byl to krásný den. Měla jsem pocit, že se mě žádná starost netýká."
"Jo..," povzdechl si.
"Proč to teda musíš číst?" Lehce nakrčil obočí, ale pak ke mně jen sklopil oči a odpověděl:
"Při akcích jsem často někde venku, v lesích a tak. Někdy i zraněný… potřebuju vědět víc, abych byl připravený." Chvíli jsem ho vážně pozorovala, ale pak se prostě jen pomalu usmála.
"To bys měl pokračovat."
"Moc se mi nechce."
"Nerada bych, abys umřel kvůli tomu, že jsem tě nenasytná."
"Ani by mi to nevadilo," usmál se.
"Teď ne," strčila jsem ho nešikovně do hrudníku. Chvíli mi prostě jen uhlazoval vlasy a vážně pozoroval můj obličej. "Tohle nevypadá dobře," nakrčila jsem obočí nad jeho výrazem.
"Jak myslíš, že je na tom Hunt?" Zatrnulo ve mně. Bylo to vůbec poprvé, co se se mnou začal bavit o zážitku na tom odporném sídle Smrtijedů. "Nemusíme se o tom bavit, promiň."
"Ne, to je dobré," vyhrkla jsem rychle, protože jsem cítila, že se začíná stahovat. "Vlastně mám pocit, že se o tom můžu pořádně bavit jen s tebou. Ty víš, o čem mluvím." Chmurně se usmál.
"Určitě?" Přikývla jsem.
"Nevím, jak je na tom. Jisté je, že se přepíná a dlouho při takovém nasazení nevydrží. Na druhou stranu - jestli někdo ano, pak on. Je opravdu silný. Nemyslím fyzicky, i když to asi taky, ale takovou sílu vůle jsem v životě neviděla." Přikývl.
"Brumbál o něm mluví velice uznale. V nitrobraně je jeden z nejlepších, ale s Huntem měl ohromné potíže. Ten sice slíbil, že mu osvětlí vzpomínky, co ti vložil do hlavy, ale z vlastních pocitů nebo plánů neukázal vůbec nic. Nedokážu si představit, čím si musel prožít, že se naučil tak dobře nitrobranu."
"Myslíš, že za tím něco stojí?"
"Nikdo si nevypiluje tak dobré sebeovládání jen tak pro zábavu."
"Myslíš, že jeho rodina..?"
"Jednou jsem potkal jeho otce… nebyl to příjemný zážitek. Hunt s ním odmítl promluvit."
"Proč? Jenny zmínila, že jeho táta je štěstím bez sebe."
"Nepoužil bych zrovna slovo táta," pokračoval tiše, aby nevzbudil Lily. "Ale ano, máš pravdu. Jen Huntovi se z toho ježí všechny chlupy na těle. Jednou mi naznačil, že otcova radost háže na všechno, co dělá, stín."
"Asi chápu, co tím myslí. Divím se, že o tom s tebou mluvil."
"Hunt nemá velké přátele, nikomu nevěří. Hádám, že asi jen vím, jak s ním mluvit," pokrčil rameny.
"Já ti povím, čím to je," usmála jsem se na něj. "S tebou se člověk prostě cítí dobře. Působíš uklidňujícím a spolehlivým dojmem." Pozvedl obočí.
"Myslíš?" Přikývla jsem. "No, každopádně spolu moc nemluvíme. Spíš jen sdílíme čas. Ale po dni dlouhého ticha občas přijde chvíle, kdy mi něco málo prozradí. Myslím, že je pro něj těžké jen si připustit, že dělá správnou věc."
"Je moc chytrý."
"To mu škodí," usoudil Remus. "Hlava mu ukazuje všechno racionálně. Vidí, že není dobrý, protože pro dobro musíš občas použít zlo."
"Tos řekl hezky."
"Je to pravda."
"To ano," přiznala jsem a na chvíli zavřela oči.
"Proč myslíš, že za tebou přišel do vězení?" zeptal se po chvíli. Polkla jsem.
"Aby mi předal ty vzpomínky."
"To je oficiální verze." Otevřela jsem oči a překvapeně na něj zamrkala. "No tak, Terez."
"Dal mi své vzpomínky." Zaváhal a nakrčil obočí.
"Bylo to zlé, co ti dělali, že?" trhla jsem sebou a chystala se posadit, ale přidržel mě v leže. "Ne, neutíkej, zůstaň." Nervózně jsem ho poslechla a přejela si dlaní po paži. "Muselo být. Vím, že si na spoustu věcí nevzpomínáš, Terez."
"Proč to děláš, Remusi? Nechci se o tom bavit," ohradila jsem se ostře.
"Musíš se o tom bavit."
"A ty se chceš hádat!"
"Ne, nechci." Vytrhla jsem se mu a posadila se. "Terez, promiň, ale…"
"Nechci o tom mluvit, jasné?" skousla jsem pevně zuby a dívala se na něj.
"Vím, že ve skutečnosti tě to hodně trápí a jsi z toho smutná. Proč mi nedovolíš tě…"
"Nebudu před tebou brečet," zamračila jsem se.
"Tak nebreč a mluv."
"To je to samé," odsekla jsem.
"Hlavně teď neodcházej," chytil mě pevně za loket. Střelila jsem po něm pohledem.
"Proč o tom musíš mluvit? Je to za mnou."
"Ne, není."
"Jak můžeš tvrdit, že si nic nepamatuju?!"
"Všiml jsem si toho před pár dny. Jednou, když jsi mluvila o Malfoyovi, tvrdila jsi, že byl s tebou v místnosti sám, ale jindy tam vůbec nebyl a jen poslal vzkaz."
"Prostě se mi pletou scény, to nic neznamená."
"A teď si nemůžeš vzpomenout, proč za tebou Hunt přišel."
"Vzpomínám si přesně. Jen ty si myslíš, že mi chtěl mnohem víc."
"A teď jsi naštvaná, protože víš, že mám pravdu."
"Jsem naštvaná, protože si myslíš, že máš pravdu a já jsem ustrašená malá holka." Povzdechl si.
"To netvrdím, ale nedivil bych se ti."
"Nepotřebuju chůvu."
"Já taky nejsem tvoje chůva."
"Ale chováš se tak."
"Jsi jen zraněná, vím, že jsi."
"Ano?" uchechtla jsem se.
"Znám tyhle pocity ublíženosti. Prošel jsem si svým, jasné?"
"Oh, promiň, to jsem nechtěla," zalitovala jsem, protože mi došlo, že naráží na to, jak se stal vlkodlakem.
"Taky mi dlouho trvalo, než jsem o tom mohl mluvit, ale když si to sama sobě přiznáš, pak budeš schopná o tom mluvit…"
"Není to důležité, jestli jsem něco zapomněla. Jsem ráda, že si na některé věci nevzpomínám." Obezřetně se na mě zadíval, protože naše obličeje byly najednou na stejné úrovni a opřel se o sedačku. Poposedla jsem si a zasunula si bosé nohy pod jeho stehna. Starostlivě se na mě podíval.
"Někdy stojí za to si vzpomenout. Mohlo se udát něco, co je důležité."
"Všechno mi to splývla s bolestí a tu si nechci pořád vybavovat."
"Pokračují tvé noční můry?"
"Jak to víš?" Narážela jsem na skutečnost, že se mnou nespal poslední tři dny. Od té doby, co jsem mu řekla, aby odešel.
"Bydlím nad tebou," pokrčil rameny. V šoku jsem si uvědomila, že jsem na strop neuvalila Ševellisimo a rozhodla se, že to napravím co nejdřív. "Nedělej to," upřel na mě svůj zrak.
"Nedělej co?"
"Vím, že chceš na strop při první příležitost uvalit Ševellisimo. A nepotřebuju na to nitrozpyt."
"Moc mě znáš."
"Pokračují?" Ošila jsem se. "Takže ano. Poslední noci jsem měl hlídky, ale dneska zůstávám."
"Nočním můrám stejně nezabráníš."
"Neublíží, když to zkusím, co říkáš?" pomalu se usmál a mě došlo, co dalšího se skrývá za jeho sdělením. Znovu jsem zrudla, což ho pobavilo. "Budeme spát, Terez. Chr, ne vr." Zasmála jsem se.
"No… škoda."
"Nepouštěj se tématu, ty svůdnice," ušklíbl se.
"Nevím, co chceš slyšet."
"Rád bych, aby ses nebránila cele přijmout, co se stalo."
"Reme, já si na to prostě nevzpomínám, dobře? Mučili mě dlouho a často, takže je normální, že jsem při tom nevnímala okolí."
"Normálně bych s tebou souhlasil, ale jsem si docela jistý, že si pamatuješ spoustu věcí."
"Proč si to myslíš?" odsekla jsem.
"Protože jsi docela všímavý člověk. Cokoli může pomoct. Třeba to, kde to vlastně bylo."
"To se ptáš mě? Byls tam!"
"Myslíš, že se tam prostě přemisťuju sám?" pozvedl překvapeně obočí. Zrudla jsem. "Ne, nepřemisťuju se tam sám. Vždycky pro mě přijde Smrtijed, který mě vezme přes další dvě přemisťovací stanoviště. Většinou je to Hunt, minule to byl někdo v masce. Asi Goyle… nebo Crabbe, nevím, v těch dvou, aby se Merlin vyznal."
"Aha…"
"Cokoli, co bylo na stěně, jak byly situované chodby, jak to případně vypadalo venku, by mohlo pomoct."
"Pamatuješ si toho spoustu sám."
"To je pravda," přikývl. "Taky jsem se pokusil nakreslit plánek, ale jsou v něm mezery. Ty jsi prošla mimoděk většinu sídla, protože ti hajzlové tě tahali skoro do všech místností…"
"Jak tohle víš?"
"Hunt měl krátký sdílný okamžik."
"Tohle mě začíná zajímat."
"Pokud si na cokoli vzpomeneš, zapiš to. Třeba i maličkosti. Pokud budeš souhlasit, vždycky bych si to představil a doplnil o to plánek. Chci ho dát Brumbálovi, aby se pokusil najít sídlo."
"Myslíš, že jsou tam pořád?"
"Jsem si tím docela jistý."
"Jak to?" Vědoucně se na mě zadíval. "Hunt."
"Přesně. Když tu byl, mluvil o tom s Brumbálem. Ptal se ho na polohu, ale Hunt neřekl ani půl slova." Zamyslela jsem se, a pak sebou šokovaně trhla. "Co se stalo?" přisunul se ke mně blíž.
"Myslím, že vím, kde jsem byla. Asi vím, kde je sídlo Smrtijedů."
"Kde?"
"Nebyla jsem si jistá, ale viděla jsem gobelín..," zalkla jsem se vzrušením, "a na něm byl znak… ten znak s… s…"
"Kde to je?"
"Viděla jsem ho na jeho prstenu."
"Čím prstenu?"
"A na výšivce… všechno to… zapadá a dává smysl. Věděl, kde jsou tajné chodby a jak se ke mně dostat a…"
"Kde to je, Teres?!" naléhal.
"Jsou u Huntových na sídle." Remus zamrzl na místě a šokovaně mi pohled oplácel.

84. kapitola - Prosím

11. října 2013 v 0:22 | TePa |  Srdci vlastní
Po delší pauze trocha Jenny a Hunta :) Užijte si to :)


TePa

"Jenny?" ozvalo se jakoby z veliké dálky, a tak se pokoušela to ignorovat. Alespoň do chvíle, než ji kdosi pevně chytil za rameno a zatřásl s ní.
"Prosím ne," zamručela v odpověď a pokoušela se schovat hlavu před ostrým světlem z hůlky. "Kolik je hodin? Co se děje?"
"Jsou tři ráno, ale myslela jsem, že mě budeš nenávidět víc, když tě nevzbudím," ozvala se Lily a odklonila hůlku trochu stranou, když se Jenny namáhavě obrátila jejím směrem a otevřela oči.
"Co se stalo?"
"Hunt je dole," zadívala se jí do očí Lily a čekala na odezvu. Jenny na ni ale nějakou dobu mohla jen bezhlesně zírat. "Přišel se ,ohlásit´, ale nezdrží se dlouho. Zatím je dole v kuchyni a mluví s Brumbálem o vzpomínkách, které před nedávnem dostal Tess z hlavy."
"On je dole?" posadila se najednou Jenny a neobratně se pokoušela upravit si vlasy. Lily se na ni chápavě usmála.
"Říkala jsem si, že udělám líp, když zajdu za tebou, než když zůstanu dole a budu poslouchat další špatné zprávy. Doufala jsem, že jednou můžu předat i ty dobré."
"Páni," začala se pomalu usmívat Jenny. "Díky, Lily, vážně," natáhla se přes peřiny a pevně ji objala.
"Jasně, bez problému," postavila se a rozsvítila lampu. "Vrátím se dolů, přijď tam."

Hunt seděl za stolem a mlčky nás pozoroval svým unaveným pohledem, ve kterém stále nepohasínala jiskřička odhodlání a sebevědomí. Ačkoli hůlka ležela přímo před ním na stole a od posledního setkání na sobě měla mnohem víc škrábanců, než by kdokoli očekával od schopného uživatele, tvářil se neurčitě a mlčky opětoval Brumbálův pohled.
"Vypadáš unaveně, Ericu." Hunt si odfrkl, ale nijak to nekomentoval. "Možná by ses mohl na pár hodin zdržet a trochu se prospat."
"To bych opravdu nemohl," povzdechl si, shrábl hůlku ze stolu a pečlivě si ji zastrčil do špinavého rozedraného kabátu. Za nehty se mu zachytila špína a vlasy měl pocuchané, ačkoli to vypadalo, že stále dbá na časté holení. Jeho bradě by se určitě nedalo nic vytknout.
"Alespoň se najez," ozval se potichu Jim, který seděl opodál jen v pyžamu a bez ustání hlasitě zíval. Hunt nad tou péčí překvapeně zvedl obočí a střelil očima po Remusovi, který se mírně usmál.
"Fajn," vzdal se a sáhl si do děravé kapsy pro hodinky, na kterých se pod vrstvou špíny ve své hrdosti skrýval rodinný erb.
"A rozhodně by ses měl umýt, než bude jídlo hotové."
"Co se vůbec staráte?" zeptal se a rychle se postavil. Všechny si přeměřil pohledem a zastavil se na Brumbálovi, který si ho s úsměvem měřil přes půlměsíce svých brýlí.
"Sprcha je nahoře," poznamenal chápavě.
"Možná bys tu měl nechat ten kabát..," začala opatrně Anne, ale pod jeho pohledem ztichla.
"Nemusíš se chovat jako idiot, všichni jsme ti vděční, co pro nás děláš," ozval se najednou hlasitě James, až všichni nadskočili.
"Nemáte zač," odtušil Hunt a nechal se odvést do patra ke sprše.

Jenny zrovna scházela ze schodů, když se otevřely dveře od přízemní koupelny a z oblaku páry vyšel do předsíně Hunt. Protože si jí nevšiml, ukradla si pro sebe moment, kdy si ho mohla nepovšimnutá prohlížet. V napřažené ruce svíral svůj špinavý kabát a kritickým pohledem si ho měřil. Pak shlédl na relativně čistou košili, kterou mu určitě někdo půjčil a která se mu místy lepila na mokré tělo. Tvořila tak na něm osobitou zeměkouli. Jenny se to líbilo.
Taky se jí líbilo, jak mu ta tmavomodrá barva sluší a jak ledabyle přehazuje špinavý kabát přes křeslo v chodbě, aby si mohl zapnout manžetové knoflíčky. Potlačila hořečnou touhu protočit oči v sloup. Kdo by se v této době staral, aby dodržel dekorum? A vůbec v jakékoli době? Počínal si zručně, jako každý, kdo má dlouholetou praxi v dokonalém vystupování, a tak si v odraze ve škříni ještě prohrábl rukou vlhké vlasy a dopnul opasek.
Jenny měla chuť přeskočit zábradlí a povalit ho čistého do stoletého prachu na podlaze.
"Zhubl jsi." Trhl sebou a pomalu se otočil, aby se na ni podíval.
"Mimojiné," odvětil, schoval si ruce do kapes a přešel ke schodišti, na kterém stála. Jenny se hned cítila sebejistěji, když stál několik stop pod ní a musel k ní vzhlížet. Přesto nervózně sevřela zábradlí a rozpačitě se na něj podívala. Chvíli jí pohled netečně oplácel, a pak se líně usmál. Chtěla mu alespoň na chvíli odolat, ale okamžitě na něj zareagovala, naskočila jí husí kůže a zdráhavě mu úsměv oplatila.
Ucouvl o pár kroků a odtrhl svůj pohled, aby se vrátil ke svému kabátu, mírně si povzdechl a pomalu si ho přehodil přes ramena.
"Proč to nosíš?" sestoupila poslední schody a divila se, kde jsou ostatní obyvatelé domu.
"Nemám čas na perfektní oblékání."
"Před chvílí to tak nevypadalo," ušklíbla se. V odpověď se uchechtl a věnoval jí výmluvný pohled.
"Působí to jako krytí," odbyl ji vzápětí a zkontroloval, že má v kapse hůlku.
"Spěcháš?" přejela si dlaní po holém předloktí, které jí vykukovalo ze svetru, a váhala, co by měla udělat. Neviděli se už tak dlouho! "Chtěla jsem ti poděkovat." Zamračil se.
"Tyhle vaše tendence nechápu. Dělám, co musím. Stejně jako každý." Nezapnul si na kabátě zbylé knoflíky, jako by si chtěl ještě chvíli užívat pocitu upravenosti. Jako by toužil zůstat jednou nohou ve svém starém světě, ale s nevyhnutelnou tíhou nového na zádech.
"Byla to moje chyba… to, co se jí stalo," dívala se do země. "Radši bych to byla já." Když nic neříkal, váhavě k němu vzhlédla. Z očí mu sršely jiskry.
"Kdybys to byla ty, dnes bych tu už nestál." Nakrčila nechápavě obočí, ale on jen protočil oči a nic neříkal.
"Mohl bys někdy dokončit myšlenku?" Povzdechl si.
"Nechci se hádat."
"Já taky ne," odpověděla tiše, jako by si šeptali tajemství. Chvíli se na ni mlčky díval, ale pak se otočil k odchodu, a tak ho chytila za pas a přitáhla blíž.
"Neodcházej."
"Nejsem už ten, kdo s tebou chodil do školy a zatahoval do temných koutů. Nelíbilo by se ti, kým teď jsem," řekl prudce, ale odtáhnout se nepokusil.
"Jak to můžeš vědět? Nedáš mi možnost to zjistit."
"Nedopustím, abys to zjistila. A vůbec - myslel jsem, že říkali, že spíš," prohrábl si rukou vlasy.
"Odešel bys, aniž bychom si promluvili?"
"Ano," odpověděl prostě a dál jí mlčky oplácel pohled.
"Chyběl jsi mi." Zaúpěl a pokusil se odtáhnout. Místo toho k sobě Jenny přitáhl ještě blíž.
"Je to hloupost, Jenny. Proč v ní pokračuješ?"
"Nevím," zašeptala a na chvíli zavřela oči, aby si vychutnala a zapamatovala pocit z jeho blízkosti. "Řekni mi pravdu," zašeptala najednou naléhavě.
"Pravdu o čem?"
"O nás." Na chvíli se odmlčel, ale pak váhavě prohodil:
"Teprve, když jsem viděl, co udělali Tess, uvědomil jsem si, co všechno riskujeme."
"Trpěla hodně?"
"Nechci o tom mluvit."
"Ale já ano," naléhala.
"Ne, ty to taky nechceš."
"Proč máš neustále pocit, že nic nevydržím?"
"Protože to tak je," pohladil ji konečky prstů po krku.
"A sám se namáčíš do největšího svinstva." Odtáhl ruku a uvolnil se z jejího sevření.
"I kdyby, starat se o to nemusíš."
"Ale ano, musím! Proč se všichni tváříte jak trpitelé za ubohou Jenny? Já to po vás nechci!"
"Obviňuješ mě, že pro tebe chci něco lepšího, než mám sám?"
"Ano!"
"Proč, u Merlina?!"
"Protože chci být s tebou, i kdyby to znamenalo, že se až po krk propadnu do toho svinstva, o kterém se mnou nemluvíš! Ráda bych utrpení taky něčím vykoupila. Takhle jen sedím a sleduju všechny ty, kterým je ubližováno, … a jsem k ničemu." Cítila, že jí po očích tečou slzy, ale stál k ní zády, a tak to neviděl. Neviděl, protože ji dřív uslyšel. Poraženecky vydechla a schovala si tvář do dlaní, když si uvědomila, že se přes špinavý plášť tiskne k té voňavé modré košili. Chvíli se nezmohla na nic jiného, než si prsty sušit slzy z obličeje, ale pak mu začala pomalu přejíždět prsty po zádech.
"Zdržel jsem se až příliš, Jenny, a tohle je rozhovor na mnohem delší chvíli, než budu mít v blízké budoucnosti k dispozici. Možná bychom měli…" Nedořekl, protože ho zlehka políbila na napjatý krk. Cukl sebou, ale chytila ho pevněji.
"Neuhýbej, prosím," přitiskla se k němu ještě blíž a políbila ho na čelist.
"Jenny, co to děláš?" hlesl přiškrceně.
"Neustále jsem musela přemýšlet nad tím, jestli sis nenašel někoho jiného. Všechny ty vaše zmijozelské holky byly tak na úrovni a hezké." Odfrkl si.
"Na ženské vážně nemám čas ani chuť."
"Vážně?" přitiskla se k němu výmluvně boky a vítězoslavně k němu vzhlédla, když ucítila své vítězství. Zamračil se, chytil ji za ramena a odtáhl ji od sebe.
"Jenny..," začal a rozhlížel se při tom po prázdné chodbě. Pak si jako na spásu na něco vzpomněl. "Něco pro tebe mám."
"To vidím. Já pro tebe taky," olízla si ret. Chvíli na ni překvapeně hleděl, a pak se rozesmál. Jenny vyletěly koutky vzhůru, když pozorovala, jak se mu projasňuje obličej a vypadá zase jako dřív. Zase tak mladý a s drobnými starostmi. "Ty první," vyzvala ho s úsměvem, když se trochu uklidnil. Nevěřícně zavrtěl hlavou a stále s tím chlapeckým úsměvem sáhl do kapsy a vytáhl zlatý medailon na tenkém zlatém řetízku.
"V rodině se dědí," prohlížel si ho ve světle svíček. "Voldemort začal rozprodávat rodinný majetek, aby měl na financování svých akcí, tak… jsem si ho ukradl," vzhlédl k ní, "pro tebe."
"Nejsem si jistá, jestli bych měla…"
"Otoč se," protočil s úsměvem oči. Neměla tu moc odolávat jeho radosti, a tak se otočila a nadzvedla si vlasy. Šperk příjemně chladil a když bylo zapínání hotovo, pomalu se jí svezl do výstřihu.
"Studí," otřásla se.
"Aspoň na mě nezapomeneš," přitáhl si ji k sobě.
"Ty nestudíš," zamrkala na něj jakoby koketně, natáhla se na špičky a krátce ho políbila do koutku úst. Zasmál se, ale pak ji pomalu odtáhl a objal kolem ramen.
"Brumbále," zahučel a Jenny zrudla až po konečky prstů na nohou, jako by to nebyl jen polibek, k čemu před chvílí došlo. Proklínala se za své hříšné myšlenky a pevněji sevřela Hunta kolem pasu. Všiml si toho a střelil po ní zvědavým pohledem.
"Vidím, že ses dal dohromady, Ericu, to vidím rád." Pak se otočil k Jenny. "Netušil jsem, že jsi vzhůru," poklepal se ze strany na nos a výmluvně se usmál. "No, mládeži," otočil se i k ostatním. "Povinnosti volají, musím jít."
"Půjdu s vámi," prohlásil rozhodně Hunt a poněkud ztěžka se vymanil z Jennina sevření. "Pokusím se brzy zase vrátit," zašeptal k ní, aby to nikdo jiný neslyšel.
"Ano, prosím," zvedla se na špičky a propalovala ho pohledem, dokud se k ní nesklonil a nepolíbil ji. Překvapeně zamrkala, i když doufala, že to udělá, protože kolem stála spousta dalších lidí a tohle bylo oficiálně poprvé, co se k ní zavázal. Usmála se mu do rtů, objala ho dlaněmi kolem krku a přitáhla blíž na rty.
Jim si výmluvně odkašlal.
"No, dobře, že ses stavil, Hunte. Já jdu spát, večer mám hlídku. Dobrou noc, pane řediteli," otočil se k Brumbálovi a vzápětí vyběhl schody do patra, zatímco ostatní zrudli rozpaky za něj. Jenny se usmála a mazlivě Huntovi přejela nosem po čerstvě oholeném obličeji.
"Prosím," zdůraznila a neochotně ho pustila. Kývl ostatním na rozloučenou a spolu s Brumbálem odešel za dveře.
"Ehmm… Jenny? Mohl bych mít pár otázek?" ozval se do tíživého ticha Ted, čímž rozesmál většinu přítomných a uvolnil atmosféru nemilosrdného loučení.