Září 2013

83. kapitola - Minuty upřímnosti

9. září 2013 v 1:00 | TePa |  Srdci vlastní
Jedna nevídaně dlouhá pro potěchu Vás všech :)


TePa


"Tess?" pípla Jenny, když se kolem mě rozpustil hlouček zvědavců a já pokračovala v jídle. "Můžeme si promluvit?" Přikývla jsem s plnou pusou a natáhla se pro pečivo, které leželo přímo přede mnou.
"Jak se máš?" zeptala jsem se, když se mi konečně podařilo polknout.
"Je mi to tak líto," vyhrkla a brada se jí třásla. "Neřekla jsi nám určitě ani polovinu z toho, co se stalo, a když si představím, že jsem za to zodpovědná… Nikdy si to neodpustím, ublížili ti kvůli mně," držela statečně slzy za pomyslnou hrází.
"Neublížili mi kvůli tobě," protestovala jsem.
"Ale ano! Všechno je to kvůli mně a Huntovi."
"Hunt zachránil situaci. Tím smazal jakékoli pomyslné můžu-za-to-já," sklonila jsem se zpátky k polívce a dala si posledních pár lžic.
"Ale, Tess… mučili tě."
"Vzpomínám si," utrousila jsem. Nervózně polkla.
"Mě to tolik mrzí," setřela si slzy, které jí začínaly kanout po tvářích. "Měli jste mě nechat jít."
"A co bys tak asi svedla?" pozvedla jsem obočí. "Jestli jsem to já nebo ty, to vůbec nehraje roli. Smrtijedi počítají na kusy, byla jsem rozptýlení stejně, jako bys byla ty. Za chvíli si už ani nevzpomenou," ujišťovala jsem ji.
"Nevytrpěla by sis to, co bylo určeno mně. Já tu seděla na zadku, zatímco tys…"
"Nechci na to vzpomínat, Jenny. Prosím, nemluv už o tom. Nic ti nevyčítám a určitě bys nic neměla vyčítat ani sobě. Přežila jsem to, nebo ne?" natáhla jsem se a sevřela její dlaň. "A neposlouchej ostatní, co říkají o Huntovi. Zachoval se ušlechtile."
"Jak to myslíš?"
"Jasně, že byl povýšený, ale několikrát zabránil tomu, aby mě ostatní zabili, nebo je zarazil, když si všiml, jak mě mučení vyčerpalo. Vždycky dokázal najít ta správná slova, aby nevyzněl podezřele a přitom mi pomohl. Jeho způsob cti je možná jiný než náš, ale rozhodně bych netvrdila, že ji nemá."
"Můžu se zeptat..?"
"Samozřejmě," přitáhla jsem si kabát blíž k tělu, abych schovala nahá kolena vyčuhující s krátké noční košilky.
"Jak se mu daří?"
"Huntovi?" nakrčila jsem obočí. "Nevím, viděla jsem ho naposledy ten večer, kdy mě Remus donesl sem. Vypadal strhaně, je vyhublý a netroufám si odhadovat, kdy se naposledy myl, ale nikdy nepřestal být sám sebou. Obávám se, že ho začínám mít ráda," ušklíbla jsem se.
"Obáváš?"
"Mhm," přikývla jsem. "Abys mi rozuměla… nikdy ho asi pořádně nedoceníme. Tedy, nikdy nedoceníme, co pro nás dělá. Zatímco jsem byla v sídle, dvakrát zabránil útoku na naše hlídky, které, jak jsem pochopila, už se nikdy neobjevily na stejném místě."
"Ano, viděli tam procházet smrtijeda, tak posílili ochrany."
"Nebyl to smrtijed," zavrtěla jsem hlavou. "Byl to Hunt."
"Jak to víš?" Poškrábala jsem se na čele a zadívala se na ni.
"V přestávkách mezi mučeními za mnou zašel. Jenom jednou, asi aby nevzbudil podezření. Vyjmul si z hlavy několik vzpomínek a dost nepříjemnou procedurou mi je vměstnal do hlavy. Říkal, že budou ukryty za obranami, aby je Dolohov nebo Yaxley neobjevili, ale když řeknu Brumbálovi, vytáhne je. Nevíš, kdy se má vrátit? No, to je teď jedno. Říkal, že ve vzpomínkách je spousta důležitých informací, včetně rozhovorů s Voldemortem, které vedl. Pochopila jsem, že si ho Voldemort váží a staví ho velmi vysoko. Pověřuje ho tajnými úlohami a posílá ho řídit rozsáhlé vyvražďování nearistokratických rodin." Jenny zalapala po dechu.
"On může za ty vraždy?"
"Nevíš všechno. Dozvěděla jsem se, že vedle hlavních úkolů pro Voldemorta zajišťuje spoustu podružných věcí na vlastní pěst. Má příliš práce, neodpočine si a vrací se do sídla vyčerpaný. Nemluví o tom, asi se bojí, že bych o něm najednou měla příliš vysoké mínění, ale vím určitě, že Voldemort zatím nezjistil, jak na tom ta hromadná vyvražďování jsou. Tedy jestli jsou skutečná nebo ne. Vím ale určitě, že Dolohov byl poslední večer mého mučení doslova vytočený, protože nedokázal dostat přes šest smrtijedů přes ochrany Browningových."
"Hunt byl u toho?" Zavrtěla jsem hlavou.
"Zajišťoval vyjednávání s rodinami ve Skotsku. Odešli do ústraní před lety, když nesouhlasili s postupy Ministerstva o sbližování se s mudlovskými rodinami. Ani je nemusel přesvědčovat…"
"Nechápu. Může za ty vraždy nebo ne?"
"Za některé z nich… ano," přisvědčila jsem a Jenny šokovaně zalapala po dechu.
"Nikdy bych si nemyslela, že je schopný…"
"Neuvědomuješ si jednu věc, Jenny," zadívala jsem se na ni. "Nezáleží na hloubce jeho přesvědčení. Souhlasil, že nám bude dělat donašeče a dostane se blízko k Voldemortovi. Aby mohl dostát svému slovu, potřeboval na něj udělat dojem - což u Hunta není takový problém, protože ten je inteligentní a schopný až dost. Myslíš, že na Voldemorta uděláš dojem hezkým přednesem a psaním pohádek?" Zavrtěla jsem hlavou.
"Nemusel nikoho vraždit!"
"Víš stejně jako já, že musel. Ale pravdou je i to, že ochránil Browningovy. Nevypátrali, co jsou to za kouzla, ani kdo je vyčaroval, protože je nikdy nenapadlo, že by kouzlo vyšlo z jejich řad. A Hunt se navíc přemisťuje tak často, že vyvolání posledního zaklínadla nic nedokáže. V sídle jsem zjistila, jak skutečně zlé jsou všechny okolností a že nezáleží na tom, že někoho zabil, protože zároveň spoustu životů vykoupil. Můžeme tohle říct my?"
"Ale…"
"My většinou ani nemůžeme vylézt z tohohle domu, protože jsme hledaní. Co jsme dokázali za poslední měsíc? Zachránili jsme jednu rodinu? Dvě? Odrazili jeden útok? Dva? Tří? Co na tom záleží, když jim nemůžeme nic zaručit. Nevíme, kde bude Voldemort dnes ani zítra. Můžeme se spoléhat na Huntova hlášení, ale ten sám nemůže zaručit, že se někdo nerozmyslí a z rozmaru nepřesune útok o hodinu dřív. Ale on je přímo u zdroje, ví, co je v plánu, ví, jak Voldemort uvažuje a co plánuje. Dokáže s těmito informacemi chytře naložit, nenápadně se přemístit a zachránit někoho dřív, než někdo pojme podezření. Ale to se ne vždy podaří."
"Chceš říct, že nemůže za to, že ty lidi zabil?" vyhrkla nevěřícně Jenny.
"Říkám jen, že jsem pochopila spoustu věcí, Jenn. Říkám, že teď nevidím černobíle. Nic není prostě dobré nebo prostě špatné. Taky jsme zabíjeli a nikdo nás nežene před spravedlnost."
"Jsi úplně jiný člověk," poznamenala zamyšleně Jenny.
"Přijdeš na spoustu věcí, když jsi ve tmě ve vězení a snažíš se přesvědčit samu sebe, že jsi stále člověk." Jenny ztěžka polkla.
"Všechno v pohodě?" ozval se najednou vedle nás Remus a Jenny překvapeně nadskočila.
"Bože, Remusi, vyděsil jsi mě k smrti," vydechla a dál na mě zamyšleně hleděla.
"Přemýšlej o tom, Jenn, myslím, že přijdeš na to, že není tak zlý, jak si myslí většina lidí tady a vůbec. Vidíš moc přímočaře, ale svět už není, jaký byl před válkou. Nastolil nové hodnoty, takže ani zločiny už nestaví do jasného světla."
"Zločin je zločin, nevím, co se mi snažíš naznačit," ohradila se, ale zněla nalomeně.
"Můžeš být ráda, Jenny, že ses k nim nikdy nedostala moc blízko," ozval se Remus a sevřel jí rameno. "Nelíbilo by se ti, co jsem kolikrát musel udělat." Ztěžka polkla.
"Asi si půjdu lehnout. Utřídit si myšlenky..," zvedla se od stolu. "Dík za odpovědi, Tess. Dobrou noc, Reme."
"Dobrou," pronásledoval ji pohledem, a pak se podíval zpátky na mě.
"Co?" pozvedla jsem obočí.
"Vypadala zaraženě."
"Jen jsem na chvilku byla upřímná."
"A nejsi teď unavená?"
"Trochu." Přikývl, sklonil se a zvedl mě do náruče. "Co to s vámi dneska je?" usmála jsem se a nenápadně si k němu přivoněla.
"Možná bychom to mohli probrat, dokud máš upřímnou náladu," prohodil nejasně a vydal se se mnou do chodby.

"Co to bylo?" zasyčel, sotva mě donesl do pokoje a uložil do postele. Pomalu se stáhl, poodstoupil a prohrábl si vlasy. S takovou bude za chvíli plešatý…
"Co bylo co?" zívla jsem a přikryla se.
"Proč tě Sirius nesl dolů?" Nechápavě jsem se zamračila jeho nepřátelskému tónu.
"Byla jsem na boso a v kabátě, jestli sis nevšiml." Zrudl.
"No právě."
"No právě?! Hele, Remusi…"
"Ne, nechápu to. Jsi nemocná, máš zůstat ležet, kdybys měla hlad, mohl jsem ti něco donést sem."
"Mám obě nohy a obě ruce, jestli sis nevšiml," zamračila jsem se a začala se ježit.
"Tak proč jsi nešla po svých, když máš nohy v tak báječném pořádku?" Zdá se mi to, nebo na mě Remus vážně křičí? Překvapeně jsem na něj zamrkala. Nikdy jsem ho neviděla takhle naštvaného.
"Posloucháš se vůbec? Chvíli mám ležet v posteli, protože nejsem schopná se hýbat, a chvíli jsem dokonale zdravá? Co se mi snažíš říct, Remusi? Já to nechápu!"
"Proč tě dolů nesl Sirius?"
"Vadí ti konkrétně Sirius, nebo že mě dolů donesl někdo jiný než ty?" zeptala jsem se upřímně a on se zarazil. Najednou zrozpačitěl a nevěděl, co říct.
"Nevím," vydechl pak najednou.
"Remusi," řekla jsem jemně, "rozešel ses se mnou, vzpomínáš?" Chvíli vypadal zlomeně, ale pak se v očích zatvrdil a probodl mě pohledem.
"To mi říkáš potom, co jsme se spolu vyspali?"
"Krič to ještě hlasitěji!" ohradila jsem se.
"Na tomhle pokoji je Ševellisimo, nikdo nás neslyší," ohradil se.
"Zbláznil ses, Remusi?" nevěřila jsem svým uším. Nedokázala jsem pochopit, že toho člověka přede mnou vážně znám. Kdo to je?
"Zbláznila ses ty? Sice jsme se rozešli, ale pak ses…"
"Jo, to by se ti hodilo!" ohradila jsem se okamžitě. "Nepřišlo mi to, jako bych tě znásilňovala, nebránil ses!"
"Samozřejmě, že jsem se nebránil, miluju tě!" Shodila jsem nohy z postele a povzdechla si.
"Asi ne dost, když ses se mnou rozešel. Lidé se nerozcházejí jen proto, že je něco těžké. A rozhodně spolu nepřestávají mluvit o věcech, které jsou složité jen proto, že by to jednomu z nich mohlo ublížit nebo proto, že se cítí dotčeně!" Nevěřícně zalapal po dechu.
"Zlehčuješ moji situaci!"
"A ty ji zase příliš dramatizuješ!"
"Nemůžu uvěřit tomu, že bagatelizuješ mě jako vlkodlaka?! Myslel jsem, že hlavu máš v pořádku." Sotva to dořekl, zamračil se sám sobě a bylo znát, že svých slov lituje.
"Vím, že jsi tohle nemyslel vážně, a vím, jak jsi na tohle téma háklivý, ale nemůžu uvěřit tomu, že ti to, že jsi vlkodlak, zabránilo v tom být se mnou. Proč stavíš horší nad lepší?"
"Lepší? Hádáme se."
"No a co?" vydechla jsem a ztišila tak hlas. Potřásl hlavou.
"Není s tebou rozumná řeč," prohrábl si vlasy.
"Omyl," postavila jsem se a zavrtěla hlavou. "To s tebou není rozumná řeč."
"Bude ti zima, vrať se do postele."
"Nepůjdu zpátky do postele!" rozhorlila jsem se. "Nejdřív mi absurdně vyčítáš, že mě Sirius donesl do kuchyně, ačkoli jsem už předtím viděla, že sis málem uřízl prsty, a pak mi vyčítáš, že zlehčuju, že jsi vlkodlak?" Otřásl se.
"Sirius tě chce, Teres. Chceš ho taky?" zeptal se přímo, oči měl lehce přivřené.
"Proč?" vyplivla jsem a on se bolestně stáhl, jako bych mu dala úplně jinou odpověď. "A co je zase tohle za pohled? Ublížil jsi mi, když jsi mě nechal, Remusi, nemáš právo rozhodovat, o koho mám, nebo nemám zájem!"
"Ublížil? Tak proč jsi mi potom tak horlivě lezla do klína, když jsem ti zlomil srdce?" Zalapala jsem po dechu.
"Opovaž se mi tu vzpomínku kazit! Představuješ mě, jako bych se snad vyspala s každým na počkání a tys byl jen první v řadě!" Odfrkla jsem si. "Možná by tě uklidnilo, kdyby byl další Sirius, co? Nechceš ho sem rovnou poslat? Aspoň bys nad tím mohl přestat přemýšlet!" Zamračil se tak, že jsem netušila, že je něčeho takového schopný. Zuřil.
"Nemluvila bys takhle šíleně, kdybys o tom vážně nepřemýšlela!" Mluvil mrazivě klidně, ale pořád mi to znělo jako řev.
"Šíleně?"
"Připadáš si normální? Jestli Siriuse nechceš, tak mu to řekni a netahej ho za nos."
"Jo, Sirius je opravdu útlocitná chudinka, které musíš dávat pozor na prsty. Jediné, co po mně chce, je sex." Otřásl se zlostí, když jsem mu to předestřela bez jakýchkoli rozpaků. "Je to pravda, nevím, proč se tak tváříš. Stejně to vypadá, že zanedlouho umřeme, možná bych měla využít svého mládí."
"Chce tě, že ano? Řekl ti to," přiblížil se o krok, a pak se zarazil.
"Ano, řekl mi to," řekla jsem mu přímo a on chvíli vypadal, jako by přišel o dech. "Překvapilo tě to," zkonstatovala jsem chladně.
"Něco jsi mi zatajila, když jsme spolu byli, že?" Zamrazilo mě pod jeho sebevědomým zlostným pohledem. "Sirius ti to neřekl až tady, že ne?" přistoupil ke mně a chytil mě za loket. "Tahala jsi mě za nos?!"
"Netahala jsem tě za nos!" ohradila jsem se, ale už jsem nezněla tak upřímně. Zalapal po dechu.
"Podvedla jsi mě?" zašeptal bolestně a nevěřícně na mě hleděl. Cítila jsem, jak mi silněji sevřel loket a obrnila se proti bolesti.
"Jak se opovažuješ?!" otevřela jsem překvapeně ústa. "Samozřejmě, že ne!"
"Co se stalo?"
"Co je ti po tom? Rozhodl ses se mnou nemluvit o důležitých věcech, tak proč tě tak překvapuje, že chci totéž?"
"To nebylo fér," zamračil se. "Buď upřímná alespoň teď."
"Čeho myslíš, že tím docílíš?"
"Co se stalo?" naléhal ještě víc a už zase se tvářil naštvaně.
"Tehdy, když ses ptal, co se mezi námi přihodilo…" Vážně přikývl a zamračil se. "Tak v těch dnech mě políbil."
"Co že… Co že tě?!!!"
"Bránila jsem se a zařídila, aby se to už neopakovalo. Možná by se ti hodilo, abych se tehdy nebránila, abys měl možnost si ospravedlnit, že mě ve skutečnosti pořád chceš," zadívala jsem se mu odvážně do očí a vytáhla tak svou tajnou domněnku. Remus byl v nejhlubších citech upřímný, když se rozčílil a zahnal se okolnostmi do kouta. A takhle rozčilený nikdy nebyl.
Rozzuřeně se mi díval do obličeje, ale za tím rozčílením byl jasně patrný smutek a nejistota.
"Opakovalo se to?"
"Řekla jsem, že ne," vytrhla jsem mu loket ze sevření a zamračila se.
"Jak teď můžu věřit tomu, že jsi upřímná?" zašeptal.
"To je samozřejmě na tobě," odpověděla jsem a zhluboka se nadechla. Mlčel, ale sálalo z něj zuřivé odhodlání.
"Chceš Siriuse?"
"Uvědomuješ si, jak je absurdní, že se na to ptáš pořád dokola?"
"A ty nikdy přímo neodpovíš!" probodl mě pohledem.
"Vždyť to postrádá jakýkoli smysl," povzdechla jsem si unaveně. "K čemu je ti to dobré? Už se mnou nechodíš." Zdálo se, že už už něco namítne, ale pak se stáhl a zuřivě přemýšlel, co říct.
"Nemůžeš mi prostě odpovědět? Řekni, jestli ho chceš a já…"
"Ty co?" vyjela jsem. Zamračil se.
"Víš, co k tobě cítím, nemůžeš mi to ulehčit?"
"Co a jak?" vydechla jsem nevěřícně, zatímco se on zatvářil zoufale. "Nemůžu tomu uvěřit," zašeptala jsem. "Ty chceš, abych chodila se Siriusem, že ano?"
"Nesnesl bych to," řekl upřímně a zadíval se mi do očí, až mě bodlo u srdce.
"Ale chceš to." Mlčky mi opětoval pohled, zatímco jsem nevěřícně lapala po dechu. "Jsi pořád stejný sobec." To ho rozčílilo.
"Jak tohle můžeš říct? Dělám to všechno pro tebe, Teres…"
"Ano?" přiblížila jsem se k němu skoro až na dotek. "Připadám ti šťastná? Řekni," probodla jsem ho očima, zatímco on mi pohled netečně oplácel.
"Jsi unavená, měla bys jít spát," otočil se k odchodu.
"Zase utíkáš?" rozkřičela jsem se. "Nemůžeš pro jednou dokončit to, o čem mluvíme?" křičela jsem tak, až jsem v hlase zaslechla tlumené vzlyky. "Proč si mě nedokážeš vážit natolik, abys konečně udělal čáru za naším vztahem?!"
"Tak buď, zatraceně, upřímná ty ke mně!" otočil se ke mně čelem a zabodl do mě pohled. "Chceš Siriuse nebo ne?" Otevřela jsem pusu, že odpovím, ale jen jsem naprázdno spolkla a zavřela pusu. "Ano," zasyčel, "nebo ne?" V odpověď jsem ho probodla pohledem. Nerudně trhl hlavou směrem k oknu, až mu na krku vystoupla žíla a když se na mě znovu podíval, rychle se nadechl a za týl si mě přitáhl na rty. Překvapeně jsem zamrkala a zvedla ruku, abych ho za bradu odtáhla pryč.
Byla jsem tak rozzuřená, že mě ani nepřekvapilo, že nám v polibku zuby třískly o sebe a jeho čelist byla tak ztuhlá, že jsem s ní nic nesvedla. Zatlačil na mé rty ještě víc, čímž si uvolnil přístup a propletl svůj jazyk s mým. Horečně jsem vydechla a zatlačila mu na ramena. To ho přinutilo se odtáhnout.
"Co to do prdele děláš?" vydechla jsem nevěřícně a sáhla si na rty. "Zeptáš se mě na takovou věc, a pak… jak se opovažuješ mě líbat?!" Z očí mu nevymizel odhodlaný naštvaný výraz a mě na chvíli připadl tak přitažlivý, až jsem se touhou otřásla. Překvapená svou reakcí jsem k němu nevěřícně vzhlédla. Chvíli mi netečně oplácel pohled, pak si chytil okraj trička a beze slova si ho přetáhl přes hlavu.
"Co to znamená?" couvla jsem před ním ke zdi a sledovala, jak ho odhazuje stranou a míří ke mně. "Mluv na mě, do háje!" zamračila jsem se, zatímco se ke mně přiblížil, zapřel se dlaněmi podél mé hlavy a přitlačil se svým tělem k mému.
"Merline, já tě tak chci," vydechl mi do obličeje a dřív, než jsem stačila něco vykoktat, se sklonil a políbil mě. Tentokrát už jeho rty nebyly tak tvrdé, ale stále na mě usilovně naléhal, dokud jsem nepootevřela rty a jeho polibek nepřijala. Byla jsem vůči jeho přitažlivosti úplně bezmocná. Sevřel mi pas v dlaních a přitiskl si mé tělo ke svému, aby příkladně demonstroval svá slova.
Zavzdychala jsem mu do úst a odtáhla se, abych se zhluboka nadechla, zatímco mi dlaněmi sjel po ramenou a trhl dozadu, čímž mi sundal teplý kabát a já před ním zůstala jen v nedostatečné noční košilce.
"To nesmíš, nedělej to znovu," zatlačila jsem mu do ramenou, ale byl silnější, držel jak přibitý a poslepu mi vyhrnoval košili. "Remusi, ne, prosím."
Byl jako smyslů zbavený a mě najednou došlo, co myslel tím, že vlkodlaci všechno prožívají jinak. Matně jsem si vzpomněla, že se blíží úplněk, a když mi dlaněmi přejížděl po hladké kůži, uvědomila jsem si, jak moc ho vlastně chci. Dychtivě jsem si olízla rty, i když mi bylo jasné, že toho další den budu litovat. Jakmile to uviděl, znovu se mu horečně zablýsklo v očích a nahl se, aby si vzal mé rty. Z jeho žádostivých polibků se mi točila hlava, když mě pak najednou nadzvedl a pronikl do mě. Překvapeně jsem vydechla a zakloněnou hlavou přejela po zdi. Zasténal mi do krku a já se rozechvěla.
"Teres," zavzdychal mi do úst a trhl námi vpravo, takže jsem bokem narazila do nočního stolku a shodila na zem prázdnou sklenici s vodou.
"Sakra," zasyčela jsem, ale Remus - jakoby nic jiného nevnímal - se natáhl pro další polibek. Zasténala jsem a povadla mu v náručí, zatímco se mi dychtivě díval do očí a na chvíli se zarazil. Pohladil mě rukou po noze, skousl si ret a vyzývavě pozvedl obočí, když mi jazykem pronikl hluboko do úst, odpoutal mě od zdi a společně se mnou spadl na postel, kde po pár agresivních výpadech povadl a celou vahou se na mě svezl.
Nemohla jsem uvěřit, co se právě stalo a nevěřícně sledovala jiný oprýskaný strop než minule. Remus se po chvíli nadzvedl na loktech a se zaúpěním se svezl stranou, aby si vzápětí přikryl oči loktem.
"Do prdele." Pozvedla jsem obočí, takovou reakci jsem rozhodně nečekala.
"Hm," souhlasila jsem i přes to a nebyla schopná se sklonit, abych si shrnula noční košili zpátky dolů.
"Budou asi zvědaví, co jsem tu tak dlouho dělal."
"Nebudou, i když by teda zajímalo, co se tu dělo." Sundal si loket z očí a otočil se na bok. Vypadal prostopášně, až hrubě. Vlasy měl rozčepýřené do všech stran, jak jsem mu do nich nořila prsty, holou hruď a vulgárně rozepnuté kalhoty. Odevzdaně jsem si povzdechla a vrátila se ke svému pohledu na strop.
"Jo, nechápu to," nakrčil obočí. "Byl jsem na tebe tak naštvaný a zároveň tak rozhodnutý tohle nedělat," zaúpěl a znovu se položil na záda. "Omlouvám se, že jsem se na tebe vrhl jako zvíře."
"Blíží se úplněk," řekla jsem tiše.
"Jo..," poznamenal duchaplně a znovu se na mě zadíval.
"Bože, co jsme to zase udělali?!" zaúpěla jsem pro změnu já a zadívala se na něj. I když značně pohubl, zároveň se mu zpevnila ramena a na břiše se mu jasně rýsoval každý nádech.
"Nedívej se na mě tak," zašeptal. "Nemůžu tu zůstat…"
"Nemůžeme tohle pro jednou vynechat a prostě přijmout, co se stalo?"
"Bylo to žhavé a tys byla dokonalá," ušklíbl se. Pozvedla jsem na něj obočí.
"Měl bys přestat číst ty žhavé Janiny romány," usoudila jsem a on se tiše zasmál.
"Já si to tak pamatuju." Se smíchem jsem zavrtěla hlavou. Pak se najednou postavil a zády ke mně si zapnul kalhoty. Zastyděla jsem se a rychle se přikryla dekou, zatímco se ve světle pouličních lamp jasně rýsovala jeho záda. Povzdechla jsem si a položila se na záda. Znovu. Chvíli šmátral a hledal tričko, ale nakonec ho našel a oblékl si ho přes hlavu. Když se ke mně připlížil a vylezl si na mě obkročmo na postel, váhavě jsem se na něj zadívala. Z výstřihu se mu svezl dlouhý stříbrný řetízek, kterého jsem si předtím nevšimla a pohladil mě po čelisti.
"Nevím, co říct, nic se nevyřešilo."
"Ne," hrála jsem si s přívěskem na konci.
"Docela by se mi ale hodilo, abys mi naznačila, co bys ráda, aby se stalo." Mluvil potichu, ale každé jeho slovo se mi zarývalo do paměti, abych si ho kdykoli mohla zopakovat.
"Řekla jsem ti dost už předtím, co jsme se spolu vyspali."
"Za pár dní musím zase pryč."
"Jo… Tohle je bezvýchodná situace. Dost by pomohlo, kdybychom se buď na něčem domluvili nebo od sebe jednoduše drželi ruce pryč." Zatajila jsem dech. "A hlavně by pomohlo," zvýšila jsem hlas, "kdyby ses pořád nevytáčel a netvrdil, jak je pro mě lepší být sama, když mi vzápětí uděláš tohle." Svůdně se na mě usmál.
"Já tomu prostě nedokážu zabránit a moc si nevěřím, že od tebe udržím ruce pryč."
"Tak je nedrž," přitáhla jsem si ho za řetízek blíž. "Nedrž," zašeptala jsem.
"Ačkoli chci spoustu věcí," přejížděl mi prstem po výstřihu a po krku až k čelisti, "nic se nezměnilo ani na tom, že jsem vlkodlak."
"Jsi sobec," zamračila jsem se.
"Ano," povzdechl si nešťastně. "Taky tě pořád miluju. Omlouvám se, že to přináší tolik nepříjemností, ale…"
"Odejdi, prosím," pustila jsem jeho řetízek a on se na mě zmateně zadíval. "Běž," zatlačila jsem mu do hrudi, aby jasně pochopil, že má jít.
"Teres." Zamračila jsem, zatímco on bezradně trhl bradou a zadíval se stranou. Nejradši bych si ho přitáhla zpátky dolů a prohrábla jeho dokonalé rozčepýřené vlasy. Bezmocně jsem si povzdechla, zatímco se ke mně otočil, naklonil se blíž a krátce mě políbil.
"Jak chceš," odpoutal se ode mě, až jsem se na posteli zvedla o pár centimetrů a on potichu zmizel za dveřmi.
Cítila jsem se tak bezmocně v celé naší situaci, že jsem měla sto chutí vstát a rozbít všechno kolem. Cítila jsem se využitá a přitom si byla jistá, že to tak nebylo. A taky jsem se navzdory všemu cítila šťastná z prostě skutečnosti, že je naživu, že mě miluje a že jsem dopustila, aby se to všechno stalo znovu.
Může být vůbec člověk naštvaný a šťastný zároveň? Se zaúpěním jsem přesvědčial sebe samu, že ať už je to jakkoli, přesně takhle zmateně se právě cítím.