Hawk a Noreen

22. srpna 2013 v 17:58 | TePa |  Dvě království
Tak jsem se odhodlala a napsala první kapitolu po Prologu zveřejněném v květnu :) Přidávání dalších kapitol v tomto případě závisí na potenciálu mé hlavy o to víc. Přeji příjemné čtení.

TePa

Hawk nikdy nelpěl na do očí bijícím bohatství, vlastně se mu vyhýbal takřka kamkoli se hnul. Dívalo se na něj skrz chladné dlouhé prsty, takové, jaké má jen závist a neutuchající touha po moci, kterou proti své vůli pociťoval i on sám. Když se rozhlížel po ulici plné špatně omítnutých domů, sevřel o to usilovněji v rukou čepici, kterou si koupil v obchodě Za rohem.
Najednou si nebyl tak docela jist, co dělá zrovna tady, na kopyty koní poznamenaných dlaždicích, kterým se poměrně úspěšně snažil vyhýbat. Nejspíš chtěl přesvědčit sám sebe, že hlavní město lze nahradit novým, stejně honosným (nebo ještě honosnějším), než bylo to předchozí. Ale i jeho pohled se změnil. Už nebyl malý kluk, který dychtivě vstřebává krásy příliš zdobených domů. Bylo jich tehdy příliš mnoho a vypadaly krásnější než paláce za řekou.
Vzhlédl k neměnnému nebi a oddechl si. Mohl se opřít alespoň o jednu nehybnou stálost v celém chaotickém světě. Zatočila se mu hlava, a tak zase shlédl dolů a na poslední chvíli uhnul hašteřící se dvojici.
"Hni se," chytil ho za loket jeden z obhrouble vyhlížejících učňů a zatáhl ho do výhní vyhřáté kovárny. Přimhouřil oči proti ostrému kouři a potlačil zakašlání.
"Co jsi čekal, slečinko?" rozesmál se druhý pomocník, který zrovna hasil podkovu. Ušklíbl se v odpověď a zaclonil si loktem oči. Ani tady se však dlouho nezdržel a byl nemilosrdně tažen úzkou chodbou do místnosti tak malé, že se tam stěží vlezl jeden stůl a pár židlí.
"Viděla jsi jeho zuby?" strčila do své přítelkyně jedna z posluhovaček. Když si všimla, že se na ni dívá, sklopila zrak, zachichotala se a odběhla. Hawk netušil, co je špatného na jeho zubech, ale rozhodl se nad tím nepřemýšlet.
"Posaď se," hodil s ním učedník na židli, která se povážlivě zakymácela. Zapřel se o stůl, aby nespadl potupně na zem, ale prudkost pohybu přeci jen nakonec způsobila potíže. Na podlahu se pomalu svezla kniha, kterou měl schovanou ve vnitřní kapse starého kabátu.
"Co je to?" vytrhl mu ji z rukou učedník dřív, než ji zase stačil schovat a zamračil se na písmena vyrytá v kůži. "Kde´s to ukrad´?"
"Neukrad´ jsem ji," odtušil Hawk a bylo to vůbec poprvé co promluvil. Jeho hlas byl zarážející. Nepopsatelný. Hluboký a mrazivý.
"Tak kde´s ji sebral?"
"Netušil jsem, že se musím zodpovídat zrovna tobě."
"Jestli se budeš chovat takhle neuctivě, milerád ti ty tvoje bělostný zoubky vytluču," mrštil s knihou silou o stůl a ohrnul ret do posměšného úšklebku. Hawka to nevyděsilo. Místo toho vzal knihu ze stolu a schoval si ji zpátky do kabátu. "Ale protože jsi nováček a nevyznáš se, dám ti radu." Hawk potlačil posměšné odfrknutí a jen pozvedl obočí. "Jestli budeš krást, Mistr ti odseká prsty hezky kousek po kousku." Mohl by zopakovat již vyřčenou pravdu o tom, že ji neukradl, ale na místo toho zůstal mlčet.
"Tak kde je?!" ozvalo se dobrácky z chodby. "Máš nějaké vysvětlení pro to, proč tu pořád stojíš, Taakre?" přeměřil si přezíravě staršího učedníka Mistr, sotva se octl v místnosti. Měl na sobě starou opálenou koženou zástěru, rukávy špinavé haleny vyhrnuté nad lokty a v ramenou byl široký tak, až Hawk proti své vůli polkl. Šedivějící vlasy mu po stranách ustupovaly a bylo jistě takřka nemožné zbavit je sazí a všudypřítomného prachu. Bradu měl zarostlou šedivým vousem, který lehce kontrastoval s tmavšími vlasy.
Taakr se pokusil vymyslet, proč zůstal, ale když na nic nepřišel, rychle zmizel.
"Tak já jsem nějakej Thorn, kovářskej Mistr," nabídl svou dobráckou ruku, která v Hawkových očích zaplnila dobře celý prostor mezi nimi.
"Já jsem Hawk, pane." Mistr se zarazil.
"Nejsi ty nějakej učenej?"
"Nemyslím, pane."
"Tak nejsi odtud."
"Ne."
"Tak tím se vše vysvětluje." Viditelně se mu ulevilo. "Ukaž se," poodstoupil a přemýšlivě si ho prohlédl. Pak ho chytil za rameno, pevně stiskl a otočil ho k sobě zády.
"Sílu mám, pane."
"Mistře," opravil ho a Hawk se stranou jeho pohledu vítězně usmál.
"Mistře," opravil se.
"Ano, vidím, že máš potenciál. Navíc ještě sílíš. Sníš toho hodně?" Hawk výmluvně pokrčil rameny a Mistr se dobrosrdečně zasmál. "Když budeš dobře a hodně pracovat, taky tě dobře nakrmíme. Později tě seznámím se starou a synem."
"Dobře, Mistře."
"Ty vážně nejsi odtud, co?" nakrčil nad ním přemýšlivě oči Mistr. Hawk potlačil silný pocit nervozity. Je příliš zdvořilý? Co je špatně? "Uvolni se trochu, chlapče!" uhodil ho silou do ramene Mistr. Hawkem to lehce cuklo dopředu, ale jinak zůstal pevně stát. "No… stojíš jako zařezanej, to teda jo. Ha!" strčil do něj loktem a Hawk se rozesmál.
"Kde můžu začít?"

***

Na světě existovala spousta podivuhodných věcí, jež svým životem ztrácela smysl a nutila kdekoho držet kolena u brady. Noreen se někdy zdálo, že na světě každému nakonec záleží jen na nekonečných variantách naděje.
Přemýšlivě pohladila slova v knize, kterou právě četla a zamyslela se, co na světě je ještě možno pokládat za "svaté". To nekonečné hledání a snaha by ale unavila každého, a tak knihu zase zaklapla a zahleděla se z velkého okna do zahrady. Přiléhající k prostorám akademické knihovny zůstávala k jejímu přemýšlení lhostejná.
Naproti tomu věčně špinavý kluk, který ji chodil sledovat už přinejmenším dva týdny projevoval zájmu až přespříliš na její vkus. Neměla žádné zájmy na navozování vztahů, zůstávala k nim skeptická. Zato on z ní nedokázal spustit oči. Nebylo na ní nic zvláštního, měla běžné hnědé vlasy stažené po vzoru studentek na temeni hlavy. Její oči byly pravda zajímavější, plné života, zvědavosti a teď i špatně skrývaného pohrdání.

Chodil se za ní dívat celé týdny, dokud nevytipoval pravidelnosti, a teď, když se s ní konečně odvážil seznámit, se chová tak nemožně. Usilovně přemýšlel. Co by dělal Hawk? Ten, jak se zdálo, s dívkami žádné problémy neměl.
"Jak se jmenuješ?" Povzdechla si a odložila knihu.
"Proč?" Nechápavě nakrčil obočí a zrudl pod jejím lhostejným tónem.
"Mám tedy jinou otázku." Pozvedla obočí. "Proč ses rozhodla studovat magii?" Ani jí nenapadlo ptát se, jak to ví. Pokud byl schopen pozorovat ji bez jediného slova takovou dobu, jistě pro něj nebylo tak náročné zjistit si, co je zač. Navíc - na to člověk nemusel být zrovna génius.
"Studovat astronomii můžeš jen v rámci vysokých umění. A protože na léčitelství nemám povahu a na vědu hlavu, studuju magii."
"Tady?" podivil se.
"Akademie nejsou po celém světě. Jsou tři a tahle je nejlepší," pokrčila rameny. "A má nejlepší knihovnu."
"Ve které taky trávíš většinu času, jak jsem si všiml."
"Děláš to samé, takže nemáš právo mě soudit," ušklíbla se a výmluvně sklopila zrak, aby mu dala na vědomí, že chce pokračovat v četbě. To ho ale neodradilo.
"Studuješ v nějakém zaměření?"
"Živelnou magii. Co studuješ ty?" zeptala se, ale jeho vzhled už jí odpověď dávno prozradil. Vlastně na něj nebyl tak špatný pohled. Měl krátce zastřižené hnědé vlasy, hnědé milé oči a v ramenou byl rozložitý. Jeho překotný a nad slunce jasnější zájem ji ale odrazoval.
"Nestuduju," odpověděl prostě, "pracuju v kovárně."
"Vzdělaný učeň z kovárny?" pozvedla obočí. Zamračil se. Ovšemže neuměl číst, ale Hawk ho naučil prvních pár písmen…
"Co je na tom špatného?"
"Nic," pokrčila rameny. "Já jen, že většina dělníků neumí číst." To mu zvedlo tep.
"Můj otec je Mistrem a sám se stará o své obchody. Může si dovolit zaměstnávat čtyři učně."
"Tak čtyři," zopakovala ledabyle.
"Nedávno přijal nového. Podivína bůhví odkud."
"Tak to se má."
"Nelíbí se mi tvůj tón."
"Tak si odsedni." Když tak neučinil, povzdechla si a zavřela knihu.
"Líbím se ti?" Lehce zrudl. "Pokud ano, řeknu ti rovnou, že máš smůlu. A teď mě omluv, musím jít," vzala knihy, které ležely na stole a elegantně se postavila. Dlouhá sukně, přes kterou měla zvláštní kabátek sahající až po kolena a který svůdně obepínal její krásné tělo, se zhoupla do strany.
"Tak..," nedořekl, protože v té chvíli už byla skoro pryč. Prohrábl si vlasy a otočil se po jejím vzoru k odchodu.

"Promiňte?" ozvalo se vedle ní a ona se reflexivně zachytila regálu..
"Omlouvám se, já… zapomněla jsem ji vrátit v termínu…" Sáhla po knize, která v její náručí vězela úplně nejvýš a chystala se mu ji podat, když si všimla jeho nechápavé reakce. Nepatří mezi knihovní zřízence.
Neměl uniformu ani plášť, jediné, co ji promíjelo hloupou chybu, byly brýle na špičce nosu - typický znak učence nekonečně dlejícího nad knihami. A ovšem vlasy lehce prokvetlé stříbrem... Váhavě se na něj podívala a zkoumala jeho dozelena a domodra zbarvené oči.
"Doufal jsem, že bychom si snad mohli promluvit." Zamračila se, ale odložila knihy na stolek vedle.
"Měla bych jít," sevřela popruh své kožené brašny pevněji a upravila si ji na rameni. Návštěvník cosi nesouvisle zamručel a když se chystala projít, pevně ji chytil za zápěstí. "Nemám dovoleno s kýmkoli mluvit a i kdybych se snad rozhodla k porušení pravidel, právě jsem ztratila zájem." Sama si v duchu připomněla, že před pár minutami pravidlo docela bez problému porušovala
"Nevíte, s kým mluvíte?" rázem vypadal zmateně a nejistě. Přemýšlivě nakrčila obočí, prohlédla si ho znovu a najednou si uvědomila ztlumenou nehmotnou sílu prosakující mu z prstů. Překvapením zalapala po dechu a trhla rukou k sobě tak prudce, že narazila do regálu.
"P-p-pane," vykoktala ze sebe a najednou netušila, co říct. Jistě se jednalo o Velmistra vzdušného řádu. Překvapeně zírala do jeho vědoucně se usmívající tváře.
"Rád tě poznávám, Noreen," úslužně sklonil hlavu na znamení úcty a vyvolal v ní tak další vlnu překvapení. Sevřela dřevěný regál tak pevně, až jí zbělely klouby. "Když jsme překonali fázi nedorozumění, mohli bychom si konečně promluvit?" Váhavě přikývla, upustila na zem brašnu a posadila se na tvrdou dřevěnou lavici.
Na Velmistra řádu se zákaz rozhovoru jistě nevztahuje, ubezpečovala samu sebe. Velmistr, páni. Zvědavě ho hltala pohledem. Co asi provedla, když s ní mluví kouzelník nejvyššího a nejdůležitějšího… Její myšlenky přerušil výmluvným odkašláním.
"Posloucháš?" Provinile zrudla a mimoděk si všimla, že rozhodně není oblečený, jak by očekávala. Byl zaprášený, jeho plášť byl proděravělý a proměněný v cáry, které mu sotva dokázaly pokožku pohladit, natož skrýt. Zamračila se.
"Promiňte. Přišel jste mě vyloučit z Akademie?" polkla ztěžka a strachy se bála pohnout. Ušklíbl se.
"Domníváš se, že má přítomnost má tak jednoduchou příčinu? Velmistři málokdy scházejí kvůli neposlušným učednicím, jakou jsi nepochybně i ty." Takže to ví. Samozřejmě, že ano, svěsila poraženecky ramena a raději už mlčela.
"Informoval jsem se o tobě, a i přes tvé nekonečně prohřešky jsi zřejmě jedna z nejnadanějších učednic Akademie." Skepticky mu oplácela upřený pohled.
"Nesouhlasím," dovolila si promluvit. "Jsem neukázněná a nesoustředěná. Zcela neovladatelná a určitě čiré neštěstí v případě ničím nekontrolované praxe."
"To mi nepřipadá jako slova, která by sis dobrovolně zvolila." Ušklíbla se. "I v tomto lze nalézt potenciál. Nenapadlo tě někdy, že nejsi nezvladatelná ty, ale tvá moc?"
"Má moc je dle všech vyšetření v pořádku." Velmistr si ji přemýšlivě měřil.
"Tvé celé jméno a specializace?" Přimhouřila oči.
"Promiňte mi mou opovážlivost, ale jsem si vědoma toho, že stejně silnou magií jako vy vládnou i Velmistři dále už nespadající pod svrchovaný Elementaristický řád."
"Ty jsi ale velmi bystré děvče, co?" opřel se lokty o stůl. "A drzé," zamračil se. "Proč podle tebe nespadám pod svrchovaný Elementaristický řád?" Noreen povážlivě zrudla.
"Omluvila jsem se za svou podezíravost. Nemám pro ni důvod… jen tušení," opřela se. "Je mi známo, že několik Nejvyšších odešlo na stranu vzpoury, která uchvacuje nížiny na východě." Překvapeně pozvedl obočí. "Jen jsem o tom slyšela. Chcete mluvit o tom? Pokud ano, mám hodinu a znovu se opozdit..," zvedla se z lavice, ale pod jeho pohledem zaváhala.
"Neodcházíte," poznamenal. Skousla si ret a přemýšlivě ho pozorovala. "Zdržím se do večera v putyce naproti Akademii, pokud byste změnila názor a chtěla si promluvit," zvedl se a předešel tak její vlastní snahu o rychlý útěk.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mary Mary | Web | 31. srpna 2013 v 6:41 | Reagovat

Ahoj perličko,

Betuješ ještě někde uvnitř své duše ? :D
A jak se pořád máš ?

2 Moňa Moňa | 5. září 2013 v 10:02 | Reagovat

Táto poviedka sa mi veľmi zapáčila a som zvedavá, ako to bude pokračovať :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama