Srpen 2013

Hawk a Noreen

22. srpna 2013 v 17:58 | TePa |  Dvě království
Tak jsem se odhodlala a napsala první kapitolu po Prologu zveřejněném v květnu :) Přidávání dalších kapitol v tomto případě závisí na potenciálu mé hlavy o to víc. Přeji příjemné čtení.

TePa

Hawk nikdy nelpěl na do očí bijícím bohatství, vlastně se mu vyhýbal takřka kamkoli se hnul. Dívalo se na něj skrz chladné dlouhé prsty, takové, jaké má jen závist a neutuchající touha po moci, kterou proti své vůli pociťoval i on sám. Když se rozhlížel po ulici plné špatně omítnutých domů, sevřel o to usilovněji v rukou čepici, kterou si koupil v obchodě Za rohem.
Najednou si nebyl tak docela jist, co dělá zrovna tady, na kopyty koní poznamenaných dlaždicích, kterým se poměrně úspěšně snažil vyhýbat. Nejspíš chtěl přesvědčit sám sebe, že hlavní město lze nahradit novým, stejně honosným (nebo ještě honosnějším), než bylo to předchozí. Ale i jeho pohled se změnil. Už nebyl malý kluk, který dychtivě vstřebává krásy příliš zdobených domů. Bylo jich tehdy příliš mnoho a vypadaly krásnější než paláce za řekou.
Vzhlédl k neměnnému nebi a oddechl si. Mohl se opřít alespoň o jednu nehybnou stálost v celém chaotickém světě. Zatočila se mu hlava, a tak zase shlédl dolů a na poslední chvíli uhnul hašteřící se dvojici.
"Hni se," chytil ho za loket jeden z obhrouble vyhlížejících učňů a zatáhl ho do výhní vyhřáté kovárny. Přimhouřil oči proti ostrému kouři a potlačil zakašlání.
"Co jsi čekal, slečinko?" rozesmál se druhý pomocník, který zrovna hasil podkovu. Ušklíbl se v odpověď a zaclonil si loktem oči. Ani tady se však dlouho nezdržel a byl nemilosrdně tažen úzkou chodbou do místnosti tak malé, že se tam stěží vlezl jeden stůl a pár židlí.
"Viděla jsi jeho zuby?" strčila do své přítelkyně jedna z posluhovaček. Když si všimla, že se na ni dívá, sklopila zrak, zachichotala se a odběhla. Hawk netušil, co je špatného na jeho zubech, ale rozhodl se nad tím nepřemýšlet.
"Posaď se," hodil s ním učedník na židli, která se povážlivě zakymácela. Zapřel se o stůl, aby nespadl potupně na zem, ale prudkost pohybu přeci jen nakonec způsobila potíže. Na podlahu se pomalu svezla kniha, kterou měl schovanou ve vnitřní kapse starého kabátu.
"Co je to?" vytrhl mu ji z rukou učedník dřív, než ji zase stačil schovat a zamračil se na písmena vyrytá v kůži. "Kde´s to ukrad´?"
"Neukrad´ jsem ji," odtušil Hawk a bylo to vůbec poprvé co promluvil. Jeho hlas byl zarážející. Nepopsatelný. Hluboký a mrazivý.
"Tak kde´s ji sebral?"
"Netušil jsem, že se musím zodpovídat zrovna tobě."
"Jestli se budeš chovat takhle neuctivě, milerád ti ty tvoje bělostný zoubky vytluču," mrštil s knihou silou o stůl a ohrnul ret do posměšného úšklebku. Hawka to nevyděsilo. Místo toho vzal knihu ze stolu a schoval si ji zpátky do kabátu. "Ale protože jsi nováček a nevyznáš se, dám ti radu." Hawk potlačil posměšné odfrknutí a jen pozvedl obočí. "Jestli budeš krást, Mistr ti odseká prsty hezky kousek po kousku." Mohl by zopakovat již vyřčenou pravdu o tom, že ji neukradl, ale na místo toho zůstal mlčet.
"Tak kde je?!" ozvalo se dobrácky z chodby. "Máš nějaké vysvětlení pro to, proč tu pořád stojíš, Taakre?" přeměřil si přezíravě staršího učedníka Mistr, sotva se octl v místnosti. Měl na sobě starou opálenou koženou zástěru, rukávy špinavé haleny vyhrnuté nad lokty a v ramenou byl široký tak, až Hawk proti své vůli polkl. Šedivějící vlasy mu po stranách ustupovaly a bylo jistě takřka nemožné zbavit je sazí a všudypřítomného prachu. Bradu měl zarostlou šedivým vousem, který lehce kontrastoval s tmavšími vlasy.
Taakr se pokusil vymyslet, proč zůstal, ale když na nic nepřišel, rychle zmizel.
"Tak já jsem nějakej Thorn, kovářskej Mistr," nabídl svou dobráckou ruku, která v Hawkových očích zaplnila dobře celý prostor mezi nimi.
"Já jsem Hawk, pane." Mistr se zarazil.
"Nejsi ty nějakej učenej?"
"Nemyslím, pane."
"Tak nejsi odtud."
"Ne."
"Tak tím se vše vysvětluje." Viditelně se mu ulevilo. "Ukaž se," poodstoupil a přemýšlivě si ho prohlédl. Pak ho chytil za rameno, pevně stiskl a otočil ho k sobě zády.
"Sílu mám, pane."
"Mistře," opravil ho a Hawk se stranou jeho pohledu vítězně usmál.
"Mistře," opravil se.
"Ano, vidím, že máš potenciál. Navíc ještě sílíš. Sníš toho hodně?" Hawk výmluvně pokrčil rameny a Mistr se dobrosrdečně zasmál. "Když budeš dobře a hodně pracovat, taky tě dobře nakrmíme. Později tě seznámím se starou a synem."
"Dobře, Mistře."
"Ty vážně nejsi odtud, co?" nakrčil nad ním přemýšlivě oči Mistr. Hawk potlačil silný pocit nervozity. Je příliš zdvořilý? Co je špatně? "Uvolni se trochu, chlapče!" uhodil ho silou do ramene Mistr. Hawkem to lehce cuklo dopředu, ale jinak zůstal pevně stát. "No… stojíš jako zařezanej, to teda jo. Ha!" strčil do něj loktem a Hawk se rozesmál.
"Kde můžu začít?"

***

Na světě existovala spousta podivuhodných věcí, jež svým životem ztrácela smysl a nutila kdekoho držet kolena u brady. Noreen se někdy zdálo, že na světě každému nakonec záleží jen na nekonečných variantách naděje.
Přemýšlivě pohladila slova v knize, kterou právě četla a zamyslela se, co na světě je ještě možno pokládat za "svaté". To nekonečné hledání a snaha by ale unavila každého, a tak knihu zase zaklapla a zahleděla se z velkého okna do zahrady. Přiléhající k prostorám akademické knihovny zůstávala k jejímu přemýšlení lhostejná.
Naproti tomu věčně špinavý kluk, který ji chodil sledovat už přinejmenším dva týdny projevoval zájmu až přespříliš na její vkus. Neměla žádné zájmy na navozování vztahů, zůstávala k nim skeptická. Zato on z ní nedokázal spustit oči. Nebylo na ní nic zvláštního, měla běžné hnědé vlasy stažené po vzoru studentek na temeni hlavy. Její oči byly pravda zajímavější, plné života, zvědavosti a teď i špatně skrývaného pohrdání.

Chodil se za ní dívat celé týdny, dokud nevytipoval pravidelnosti, a teď, když se s ní konečně odvážil seznámit, se chová tak nemožně. Usilovně přemýšlel. Co by dělal Hawk? Ten, jak se zdálo, s dívkami žádné problémy neměl.
"Jak se jmenuješ?" Povzdechla si a odložila knihu.
"Proč?" Nechápavě nakrčil obočí a zrudl pod jejím lhostejným tónem.
"Mám tedy jinou otázku." Pozvedla obočí. "Proč ses rozhodla studovat magii?" Ani jí nenapadlo ptát se, jak to ví. Pokud byl schopen pozorovat ji bez jediného slova takovou dobu, jistě pro něj nebylo tak náročné zjistit si, co je zač. Navíc - na to člověk nemusel být zrovna génius.
"Studovat astronomii můžeš jen v rámci vysokých umění. A protože na léčitelství nemám povahu a na vědu hlavu, studuju magii."
"Tady?" podivil se.
"Akademie nejsou po celém světě. Jsou tři a tahle je nejlepší," pokrčila rameny. "A má nejlepší knihovnu."
"Ve které taky trávíš většinu času, jak jsem si všiml."
"Děláš to samé, takže nemáš právo mě soudit," ušklíbla se a výmluvně sklopila zrak, aby mu dala na vědomí, že chce pokračovat v četbě. To ho ale neodradilo.
"Studuješ v nějakém zaměření?"
"Živelnou magii. Co studuješ ty?" zeptala se, ale jeho vzhled už jí odpověď dávno prozradil. Vlastně na něj nebyl tak špatný pohled. Měl krátce zastřižené hnědé vlasy, hnědé milé oči a v ramenou byl rozložitý. Jeho překotný a nad slunce jasnější zájem ji ale odrazoval.
"Nestuduju," odpověděl prostě, "pracuju v kovárně."
"Vzdělaný učeň z kovárny?" pozvedla obočí. Zamračil se. Ovšemže neuměl číst, ale Hawk ho naučil prvních pár písmen…
"Co je na tom špatného?"
"Nic," pokrčila rameny. "Já jen, že většina dělníků neumí číst." To mu zvedlo tep.
"Můj otec je Mistrem a sám se stará o své obchody. Může si dovolit zaměstnávat čtyři učně."
"Tak čtyři," zopakovala ledabyle.
"Nedávno přijal nového. Podivína bůhví odkud."
"Tak to se má."
"Nelíbí se mi tvůj tón."
"Tak si odsedni." Když tak neučinil, povzdechla si a zavřela knihu.
"Líbím se ti?" Lehce zrudl. "Pokud ano, řeknu ti rovnou, že máš smůlu. A teď mě omluv, musím jít," vzala knihy, které ležely na stole a elegantně se postavila. Dlouhá sukně, přes kterou měla zvláštní kabátek sahající až po kolena a který svůdně obepínal její krásné tělo, se zhoupla do strany.
"Tak..," nedořekl, protože v té chvíli už byla skoro pryč. Prohrábl si vlasy a otočil se po jejím vzoru k odchodu.

"Promiňte?" ozvalo se vedle ní a ona se reflexivně zachytila regálu..
"Omlouvám se, já… zapomněla jsem ji vrátit v termínu…" Sáhla po knize, která v její náručí vězela úplně nejvýš a chystala se mu ji podat, když si všimla jeho nechápavé reakce. Nepatří mezi knihovní zřízence.
Neměl uniformu ani plášť, jediné, co ji promíjelo hloupou chybu, byly brýle na špičce nosu - typický znak učence nekonečně dlejícího nad knihami. A ovšem vlasy lehce prokvetlé stříbrem... Váhavě se na něj podívala a zkoumala jeho dozelena a domodra zbarvené oči.
"Doufal jsem, že bychom si snad mohli promluvit." Zamračila se, ale odložila knihy na stolek vedle.
"Měla bych jít," sevřela popruh své kožené brašny pevněji a upravila si ji na rameni. Návštěvník cosi nesouvisle zamručel a když se chystala projít, pevně ji chytil za zápěstí. "Nemám dovoleno s kýmkoli mluvit a i kdybych se snad rozhodla k porušení pravidel, právě jsem ztratila zájem." Sama si v duchu připomněla, že před pár minutami pravidlo docela bez problému porušovala
"Nevíte, s kým mluvíte?" rázem vypadal zmateně a nejistě. Přemýšlivě nakrčila obočí, prohlédla si ho znovu a najednou si uvědomila ztlumenou nehmotnou sílu prosakující mu z prstů. Překvapením zalapala po dechu a trhla rukou k sobě tak prudce, že narazila do regálu.
"P-p-pane," vykoktala ze sebe a najednou netušila, co říct. Jistě se jednalo o Velmistra vzdušného řádu. Překvapeně zírala do jeho vědoucně se usmívající tváře.
"Rád tě poznávám, Noreen," úslužně sklonil hlavu na znamení úcty a vyvolal v ní tak další vlnu překvapení. Sevřela dřevěný regál tak pevně, až jí zbělely klouby. "Když jsme překonali fázi nedorozumění, mohli bychom si konečně promluvit?" Váhavě přikývla, upustila na zem brašnu a posadila se na tvrdou dřevěnou lavici.
Na Velmistra řádu se zákaz rozhovoru jistě nevztahuje, ubezpečovala samu sebe. Velmistr, páni. Zvědavě ho hltala pohledem. Co asi provedla, když s ní mluví kouzelník nejvyššího a nejdůležitějšího… Její myšlenky přerušil výmluvným odkašláním.
"Posloucháš?" Provinile zrudla a mimoděk si všimla, že rozhodně není oblečený, jak by očekávala. Byl zaprášený, jeho plášť byl proděravělý a proměněný v cáry, které mu sotva dokázaly pokožku pohladit, natož skrýt. Zamračila se.
"Promiňte. Přišel jste mě vyloučit z Akademie?" polkla ztěžka a strachy se bála pohnout. Ušklíbl se.
"Domníváš se, že má přítomnost má tak jednoduchou příčinu? Velmistři málokdy scházejí kvůli neposlušným učednicím, jakou jsi nepochybně i ty." Takže to ví. Samozřejmě, že ano, svěsila poraženecky ramena a raději už mlčela.
"Informoval jsem se o tobě, a i přes tvé nekonečně prohřešky jsi zřejmě jedna z nejnadanějších učednic Akademie." Skepticky mu oplácela upřený pohled.
"Nesouhlasím," dovolila si promluvit. "Jsem neukázněná a nesoustředěná. Zcela neovladatelná a určitě čiré neštěstí v případě ničím nekontrolované praxe."
"To mi nepřipadá jako slova, která by sis dobrovolně zvolila." Ušklíbla se. "I v tomto lze nalézt potenciál. Nenapadlo tě někdy, že nejsi nezvladatelná ty, ale tvá moc?"
"Má moc je dle všech vyšetření v pořádku." Velmistr si ji přemýšlivě měřil.
"Tvé celé jméno a specializace?" Přimhouřila oči.
"Promiňte mi mou opovážlivost, ale jsem si vědoma toho, že stejně silnou magií jako vy vládnou i Velmistři dále už nespadající pod svrchovaný Elementaristický řád."
"Ty jsi ale velmi bystré děvče, co?" opřel se lokty o stůl. "A drzé," zamračil se. "Proč podle tebe nespadám pod svrchovaný Elementaristický řád?" Noreen povážlivě zrudla.
"Omluvila jsem se za svou podezíravost. Nemám pro ni důvod… jen tušení," opřela se. "Je mi známo, že několik Nejvyšších odešlo na stranu vzpoury, která uchvacuje nížiny na východě." Překvapeně pozvedl obočí. "Jen jsem o tom slyšela. Chcete mluvit o tom? Pokud ano, mám hodinu a znovu se opozdit..," zvedla se z lavice, ale pod jeho pohledem zaváhala.
"Neodcházíte," poznamenal. Skousla si ret a přemýšlivě ho pozorovala. "Zdržím se do večera v putyce naproti Akademii, pokud byste změnila názor a chtěla si promluvit," zvedl se a předešel tak její vlastní snahu o rychlý útěk.

82. kapitola - Invalida

21. srpna 2013 v 3:45 | TePa |  Srdci vlastní
Jedna delší pro Alex :)

TePa


"Vydrž, Teres, u Merlina, ty žiješ!" slyšela jsem z dálky, když mě někdo popadl pod zády a pod koleny a dost neohrabaně zvedl do náruče.
"Remusi," rozkašlala jsem se, když jsem rozpoznala známý hlas. "Ne-neměla jsem tě nechat j-"
"Promluvíme si později, dobře? Až ti bude líp. Šetři síly."
"Ne," zaskřípěla jsem a přinutila se otevřít oči, abych na něj viděla. "Možná… možná jsi byl moje nejlepší šance na ště-" rozkašlala jsem se, a o to víc rozdráždila vyprahlé hrdlo, "-stí," vydechla jsem vyčerpaně.
Nemohla jsem dýchat, na hrudi jako by mi spočíval příliš těžký kámen. A já doufala, že je na hrudi a ne v ní, abych měla šanci na sobecké osvobození sebe sama od zodpovědnosti a aby se dal silou odstranit. Bolely mě ruce a nohy a hlava, ale hrudník, ten mě bolel nejvíc.
Zaúpěla jsem.
Bylo mi jedno, co se se mnou děje, dokázala jsem myslet jen na nekonečné šance, z nichž jsem nevyužila většinu z nich. Rozkašlala jsem se, když se bolest v hrudi začínala rozpínat a stala se neúnosnou.
"Ještě chvíli," slyšela jsem šepot hedvábně měkkého hlasu. "Ještě kousek a budeš v bezpečí. Postarají se o tebe." Nakrčila jsem obočí, protože se mi udělalo nevolno a slova nedávala smysl.
"Položím tě na zem, takhle se nepřemístíme," pokračoval tiše Remus. "Za chvíli jim všechno dojde a začnou nás hledat." Cítila jsem na hrudi těžkou ruku a cukla sebou, abych se zbavila přebytečné váhy na příliš bolestném místě. A pak - najednou -
- bylo všude příliš mnoho lidí.

"Měla by sis odpočinout, Lily."
"Nemá mor, Jamesi, jsem v pořádku," ozval se v odpověď lehce pobavený dívčí hlas a já si i zpoza zavřených víček dokázala představit Jamesův úšklebek. Usmála jsem se.
"Stejně bych byl radši, kdyby sis šla odpočinout, ono… Tess? Jsi vzhůru?" zarazil se James a když jsem otevřela oči, povzbudivě se na mě usmál. "Ty jsi pěkně drsná holka, co? Zajdu pro ostatní."
"Jamesi, počkej ještě chvíli," chytila ho za loket Lily.
"Ale Remus…"
"To počká. Nech nás chvíli, prosím." James nesouhlasně nakrčil obočí, obě si nás přeměřil pohledem a zmizel za dveřmi.
"Vycházíte spolu dobře?" Hlas mi skřípal, jako bych nemluvila přinejmenším celý rok, a tak jsem se natáhla pro vodu, která stála vedle na nočním stolku a zamžourala přes tlumené světlo na Lily.
"Jen má strach, aby šlo všechno v pohodě," pohladila si už trochu viditelné bříško a přidržela mi sklenici.
"Nemusí mít strach," klesla jsem vyčerpaně zpátky do polštářů a Lily odložila sklenici na stolek. "Kde to jsem?"
"U Remuse," odpověděla klidně. "Zůstal na tebe docela hezký pokoj v druhém patře, ale tam je ještě nepořádek, Krátura odmítá spolupracovat, a tak tě vzal sem."
Prohlédla jsem si zavázané ruce a všimla si, že mám stále odřené prsty a oteklé klouby.
"Vidím, že jsem na tom byla hůř, než..," nedořekla jsem a znovu na chvíli zavřela oči.
"Ale dostali jsme se s tebou přes druhou fázi. Huntovo kouzlo tě hodně oslabilo."
"Huntovo..?" nakrčila jsem obočí a rozbolela mě hlava. "Ach, no jo, vzpomínám si. Co to bylo?" Lily bezradně pokrčila rameny.
"Myslím, že k tomu ti řekne víc Remus."
"Hm."
"Každopádně žebra už máš v pořádku, taky jsem zvládla ty nejhorší podlitiny, ale…"
"Děkuju," vydechla jsem. "Zbytek se doléčí sám."
"Byla to hrůza, když jsem tě viděla," přiznala. "Jenny se tu bojí jen ukázat."
"To vypadám tak hrozně?" uchechtla jsem, přičemž mě akorát rozbolel hrudník. Špatný nápad.
"Byla jsi ona, dává si to za vinu."
"To je ta největší hloupost, co jsem..," rozkašlala jsem se. "Co nevidět budu zase v pořádku, ať si nic nevyčítá. Ty jsi v pořádku? Vzpomínám si… jak jsi…"
"James se málem zbláznil," zasmála se při té představě. "Ale Alex mě dovlekla k Mungovi a tam mi řekli, že jsem v pořádku."
"K Mungovi?" pozvedla jsem obočí. "To nebylo zrovna nejchytřejší." Bylo veřejně známo, že je nemocnice ovládaná Smrtijedy.
"Měla tam známou, udělala mi rychlé vyšetření a zase jsme zmizely. Navíc -" podotkla s úsměvem, "- jsem vypadala jako ty." Usmála jsem se na ni.
"Svědí mě víčko."
"Tak si ho neškrab," ušklíbla se. "No, měla bych zajít pro Jamese a dovést ostatní. Všichni tu měli strach."
"Nepovídej," ušklíbla jsem se. "Kdy přijde Hunt?" zastavila jsem ji, když už chtěla odejít ze dveří.
"Nevím."
"Je v podezření? Žije?" Lily neurčitě pokrčila rameny. "Doufám, že ano. Udělal ze sebe blbce, když přesvědčoval Dolohova, aby mě pustil."
"Co se tam vlastně dělo?" zamračila se na mě. Zadívala jsem se jí do očí, ale neodpovídala.
"Doufám, že to nikdy nebudu muset nikomu říct," řekla jsem nakonec a odvrátila se od ní.
"Tess…"
"Nespěchalas pro ostatní?"
"Jasně," prohodila váhavě. "Už jdu."

Když dveře klaply podruhé, první v nich byl Sirius a jeho úleva se dokonale promítala do širokého úsměvu, který náhle zbrázdil jeho podmračený obličej.
"Nazdárek, Tess," vlezl dovnitř a obsadil místo vedle mého obličeje. Pokusila jsem se nesmát, ale když se lidi začali rojit do místnosti, cítila jsem se až nepatřičně. Ovázaný pacient, který je středem pozornosti.
"Jak se máš?"
"Bolí to pořád?"
"Co se stalo?"
"Jsi v pořádku?"
"Tady Jade se málem zbláznil strachy, když si představil, že by se to stalo jemu."
"To není pravda!" Zrudlý obličej obklopený hlasitým smíchem mi po obličeji rozlil přihlouplý úsměv. Rozhlédla jsem se po těch známých tvářích a všimla si Remova zšedlého obličeje v rohu místnosti. Daleko za ostatními ale v neposlední řadě.
"Jak vidíte, tak žiju," odpověděla jsem klidně.
"To vidím," ušklíbl se Sirius. "Co to máš s vlasama? Křehká blond už není pro tebe?"
"Přemluvila jsem jednoho..," začala jsem, ale pak si všimla, jak se všechny obličeje přes úsměvy napjaly, a tak jsem jen pokrčila rameny. "Změna je život, nebo ne? Nesluší mi to?"
"Proti tomu ani slovo."
"Tak fajn, běžte ven, až bude v pořádku, všechno se dozvíte."
"Ale vždyť -"
"Lily, no tak!"
"Je pravda, že Hunt…"
"Ven!" ozvala se autoritativně Lily a se Siriovou pomocí vyvedla návštěvníky z místnosti. Sirius na mě výmluvně mrkl a zavřel za sebou.
"Vážně už jsi v pořádku?" otevřely se dveře na škvíru a objevil se Remus.
"Pojď dál," pokusila jsem se posadit, ale polštáře mě stále tlačily, a tak jsem se zase svezla dolů.
"Chceš pomoct?"
"Prosím," usmála jsem se na něj a nechala ho načechrat mi za zády polštáře. Když jsem se pohodlně usadila, poškrábala jsem se koncem nehtu, který vyčuhoval z obvazu, na nose a váhavě se na něj podívala. "Abych ti odpověděla - bolí to, ale jsem ráda, že jsem zpátky na ústředí."
"My jsme taky rádi."
"Jo, to jsem viděla," zasmála jsem se, ale smích mě za chvíli rozkašlal, a tak jsem se musela napít.
"Napadlo mě, že se brzy začneš nudit, tak jsem donesl knížky," sklonil se k zemi a postavil mi na stolek asi pět poměrně objemných knih.
"Očekáváš, že tu budu ležet do Vánoc?" V odpověď se zakřenil. Zvedla jsem obvázanou ruku a zakryla mu obličej, což ho pobavilo ještě víc.
"Jsem rád, že jsi v pořádku," chytil mě jemně za obvázané zápěstí.
"Díky tobě." Zavrtěl hlavou.
"Kdyby bylo na mě, asi bych se tam vrhl, natropil nepatrné škody a skončil modrý na podlaze." Zamračila jsem se. "Promiň, uvědomuju si, že pohřební humor není zrovna to, co právě potřebuješ. Každopádně to celé byl Huntův plán. Pravda, trochu se mu vymkl z ruky, když Dolohov..," zarazil se a zhluboka se nadechl. "Vymyslel neverbální zaklínadlo, které využilo tvé síly k levitaci. Plán byl prostrčit tě oknem, ale letem nezranit. Zastavila ses těsně nad zemí a pomalu klesla na trávník, bylo to… neuvěřitelné. Bavili jsme se o tom kouzle docela dlouho, nemohl jsem uvěřit tomu, že spojil tolik zaklínadel do jednoho a nakonec obarvil paprsek, aby vypadal jako kedavra."
"Hunt je tak chytrý, že mu to škodí. Slyšela jsem, co pro musí dělat, Remusi."
"Co musí..?"
"Teď ne, prosím," zarazila jsem ho a usadila se pohodlněji. "Chci být jen tady, pod teplou dekou. Povídej něco."
"No," prohrábl si vlasy. "Práce jde docela dobře. Je jí hodně a nás málo, ale podařilo se nám úspěšně přesunout do bezpečí několik rodin, tak to trochu zvedlo náladu. Taky, protože jsem mezi vlkodlaky neustále, vím, kudy se pohybují, co mají v plánu, a díky tomu můžeme lidi varovat a sami je obcházet obloukem. Samozřejmě, nemůžeme pomoct každému, ale myslím, že většina už dávno pochopila, že na maličkostech stojí svět."
"Jak to Lily zvládá s Jamesem? A co Jenny?"
"James je jak pomatený, nikdy jsem ho takového neviděl," zasmál se Remus. "Ale plánují s Lily malou svatbu. Nevím, jak ji ten blázen přemluvil, aby si ho vzala, každopádně toho docílil."
"Teda," usmála jsem se.
"Jo," zakřenil se. "Jenny se krčila za dveřmi a čekala, co jí lidi o tobě řeknou. Popravdě všem začala lézt na nervy svými zpytavými zpověďmi na téma: Měla jsem to být já. Ale znáš ji," pokrčil rameny a zadíval se mi do očí. "Vlastně je mi jí docela líto, neuvěřitelně si to vyčítá."
"Je to blázen," zavrtěla jsem hlavou. "Nic by se nezměnilo, kdyby byla na mém místě."
"Asi ne."
"Můj spánek by rozhodně klidnější nebyl," zdůraznila jsem. "Naliješ mi ještě vodu, prosím?"
"Jasně," natáhl se pro džbán s průzračnou tekutinou uvnitř. "Nevím, jestli se o tom chceš bavit a jestli si to vůbec pamatuješ, ale když jsem tě bral sem…" Podal mi sklenici a nadechl se, aby pokračoval, ale já ho zadržela zavrtěním hlavy.
"Nemusíš pokračovat. Myslím, že si to pamatuju docela dobře," nakrčila jsem přemýšlivě obočí.
"Přerušil jsem tě, ale… chtěla jsi říct ještě něco?"
"Nejsem si jistá. Možná bych ti to byla řekla, kdybys mě nechal ještě chvíli mluvit."
"Takže mi to neřekneš?" Po tváři se mu rozlil pomalý uličnický výraz, takže mi bylo okamžitě jasné, že si uvědomil, že ho popichuju.
"Ještě nevím," napila jsem se a zpoza sklenice se na něj taky usmála.

Existují i horší věci, jakým musí lidé dennodenně čelit, ale já se nedokázala zbavit pocitu, že můj problém má primární důležitost. A úplně nejhorší na tom všem bylo vědomí, že celé dny nebudu mít na práci nic jiného než polehávat ve své vlastní přítomnosti a utápět čas v myšlenkách.
Matně jsem si vzpomínala, proč jsme se s Remusem rozešli a docela jasně jsem si byla vědoma toho, že to nebylo zrovna to, co bych si byla výslovně přála. Zároveň s tímto se ale objevila spousta problémů a důvodů dokazující prostý fakt - rozešli jsme se a bylo to s největší pravděpodobností a rozumem dobře.
Ale srdce neposlouchalo a mozek se stavěl do neutrální pozice. Protékaly jím myšlenky a snažily se přinutit ho k produktivní činnosti, ale on jen přeléval a vyléval, jakoby mi k tomu neměl co říct. Smutně jsem se podívala na zavřené dveře a absurdně mě napadlo, jestli by mi se Siriusem nebylo lépe. Cítila jsem se kvůli tomu strašně.
Zatahala jsem se za přečnívající obvaz na ruce a zahleděla se na flekatý strop. Na jednom nočním stolku stála karafa s vodou, na druhé vychladllý čaj a na zemi pár knih. Vedle na posteli, kde by se pohodlně vlezli další dva lidé ležely rozečtené studie o lektvarech a obranných zaklínadlech. Přemýšlivě jsem hleděla na sklopenou fotografii vedle karafy a natáhla se pro ni, abych se podívala. Ve výřezu stál očividně malý Remus a vedle něj po jedné straně krásná žena a na druhé straně zamračený postarší muž s vousem. Nemohla jsem si být jistá, o koho jde, ale něco mi napovídalo, že se jedná o jeho matku a možná otce nebo dědečka.
Váhavě jsem ji vrátila na stolek a nechala ji hrdě stát. Jaké mohl mít Remus důvody, že ji sklopil? Nevěděla jsem a nechtěla jsem se ani přímo ptát, ale třeba o tom začne sám, až si všimne, že jsem ji objevila.
V místnosti bylo také jedno francouzské okno a těžké závěsy, přes které neprosakovalo žádné světlo. Bylo tak poměrně snadné ztratit se v opakujícím se sledu střídání dnů a nocí, a tak jsem pohladila stránku rozečtené studie a zívla v předzvěsti nudy. Zaraženě jsem nad sebou nakrčila obočí a posunula se tak, aby mi nohy přepadly přes okraj postele a dotkly se země.
Začínalo mě štvát, jak si o mně všichni mysleli, že jsem invalida, zvlášť, když jsem nedokázala přestat myslet na to, jestli jsem z Hunta náhodou neudělala invalidu já. Neobjevil se ani neposlal vzkaz už týden a já si zatím vyléhávala v ne příliš prohřáté místnosti ale pod teplými dekami. Rozhodně jsem si začala odmotávat obvaz z rukou a prstů, dokud nezůstaly obnažené v chladném vzduchu. Prohlédla jsem si pomalu mizící modřiny a zkusmo sevřela ruku v pěst. Nijak zvlášť už to nebolelo, a tak jsem si sundala obvaz i z paže nad loktem a z hlavy. Jako bych ze sebe shodila závaží. Nakonec jsem se natáhla pro kabát, který zůstal přehozený přes židli od Remusovy poslední návštěvy a pevně utáhla šňůrku v pase. Sahal mi až pod kolena a rukávy mi zakrývaly holé dlaně. Jen bosé nohy tak trochu bezmocně tápaly po chladné podlaze.
"Tess?" ozvalo se zaklepání a já si rychle rukou prohrábla vlasy, abych se připravila na Siriův vpád. Ten na sebe nedal dlouho čekat. Vehnal se dovnitř jako velká voda a zarazil se, když mě neviděl v posteli.
"Ahoj, Siriusi. Galantní jako vždy," ušklíbla jsem se.
"Co děláš venku a v tom kabátě? Bude ti zima, měla by sis zase lehnout."
"Opovaž se mě znovu zabalit do obvazů a pohodit stranou, už mě to nebaví. Chci jít dolů." Nesouhlasně se zamračil a přeměřil si mě pohledem.
"Takhle?" pozvedl obočí a nedokázal potlačit úsměv. Probodla jsem ho pohledem.
"Nic jiného jste mi tu nenechali, takže ano."
"No dobře, ale vezmu tě tam."
"Co?" zamračila jsem se nechápavě, ale on se rychle sklonil a zvedl mě do náruče. "Jo takhle. No… když na tom trváš," ušklíbla jsem se.
"Jasně, že trvám. Tak pojď, aspoň se trochu najíš. Lily uvařila."
"On ji James pustil k plotně?" divila jsem se, když se mnou v náručí scházel ze schodů.
"Trochu se bránil, tak jsme ho přivázali k židli." Zasmála jsem se.
"Nikdy nepoznám, jestli myslíš vážně všechno, co říkáš." Významně na mě mrkl a kopl do dveří vedoucích do jídelny. Odtamtud už se ozývaly veselé hlasy. Sotva jsme se ale objevili my dva, veškeré zraky se stočily k nám a nastala chvíle trapného ticha. Přejela jsem všechny očima a zastavila se u Remuse, který se zarazil uprostřed pokusu rovnoměrně nakrájet mrkev. Upřeně na mě zíral a lehce se mračil. Ztěžka jsem polkla.
"Ehm… Siriusi, můžeš mě položit," sevřela jsem mu rameno a on mě posadil na jednu volnou židli poblíž krbu. Hlasitě jsem si odkašlala, abych narušila tíživé ticho. "Nerada ruším srandu, co jste řešili?"
"Jsi si jistá, že jsi v pohodě?" špitla Jenny, která seděla kousek vedle mě.
"Jasně, že jsem," protočila jsem oči. "Nevím, co vás všechny vede k přesvědčení, že jsem invalida."
"Možná to, že..," začal Peter, ale Linda do něj strčila loktem.
"Tohle taky musí přestat. Ptejte se, na co chcete. Pokud budu mít něco k snědku, odpovím na všechno, na co budu moct," střelila jsem pohledem k Remusovi, který začal znovu pomalu krájet mrkev. S nožem v ruce jsem začala mít starosti jak o něj, tak o Siriuse, ke kterému očividně začal pociťovat náhlou nenávist.
"Pokud to Fred ještě všechno nesnědl..," ozvala se pak Lily, která definitivně protrhla ticho.
"Tak povídej, bylo to drsné?" natočila se ke mně Linda.
"Jak moc?" doplnil Peter.
"Co Hunt? Remus nám toho moc neřekl, co ten tam dělal? Vysral se na nás nebo jak to -" nedořekla Jennifer, protože jí do řeči skočil Jim:
"Dolohov ti prý málem pořádně projel dutiny." Pozvedla jsem obočí.
"Kde jsi na tenhle výraz přišel?" ušklíbla jsem se. Výmluvně pokrčil rameny, což mě rozesmálo.
"No, neprojel. Netvař se tak zklamaně."
"Co? To není pravda, vůbec jsem se netvářil…"
"Radši mlč, Jime," ušklíbl se Peter. "Ale jen tak mezi námi…" Rozesmála jsem se.
"Ani nechci vědět, jaké konspirační teorie vznikaly v této místnosti, zatímco jsem si válela šunky nahoře v pokoji." Výmluvné pohledy a neurčitá pokrčení ramen mi dost dobře napověděly samy, a tak jsem jen převzala talíř s polívkou a začala jíst.

81. kapitola - Zelené světlo

7. srpna 2013 v 1:53 | TePa |  Srdci vlastní
Další kapitola :) Doufám, že se Vám bude líbit, když už jste si museli tak počkat. Tahle je pro mé drahé komentátorky, jejichž zděšení, úleky a rozplývání je nejlepší čtení na světě :)

TePa


Potřebovala jsem utéct a potřebovala jsem to udělat rychle, než se všechno dočista vymkne z ruky a veškeré naděje se nadobro vytratí. Hořečně jsem polykala, když jsem zakloněná a zády opřená o Dolohova vycházela schody a křečovitě strnula v zápěstích, ze kterých se staly nelidské hnáty bez života.
Bylo mi, jako by se ze světa vytratil všechen vzduch nebo jako by se celý soustředil v jedinou chvíli na ohlušující ticho daného okamžiku. Cítila jsem se jako ve vakuu, hrozivém vakuu, srdce mi bušilo v uších a zahánělo každou naději na kloudnou myšlenku. Naději na plán. Zahanbeně jsem si uvědomila, jak jednoduché by bylo propadnout pláči a podrobit se nevyhnutelnému. Co na tom nakonec záleželo, jestli budu po vůli nebo ne? Co záleželo, jestli přežiju dalších pár hodin, den? Cítila jsem, že se můj konec blíží a uvědomovala si každý živoucí nádech jako poslední.
"Dovnitř," strčil mě loktem Dolohov a já se konečně mohla napřímit a ustoupit mu stranou. Chytila jsem se za břicho, které se mi křečovitě stahovalo a toužila si sednout.
Pokoji dominovala velká vyřezávaná postel, přesně v aristokratickém stylu, se sloupky v rozích. Přeletěla jsem ostatní vybavení lhostejným pohledem a hladově se zadívala na velké francouzské okno vedoucí na menší balkonek. Takže tudy
"Svlékni se," prohodil mým směrem a čelem ke mně si začal odvazovat kravatu a sundávat kabát. Nakrčila jsem obočí, ztěžka polkla a nehla se ani o píď. Nesouhlasně se zamračil. "Nechceš se mi dostat pod ruku, až budu vykolejený k nepříčetnosti," varoval mě a já si všimla, že ani na okamžik neodložil hůlku.
Rozhlédla jsem se po použitelné zbrani a zauvažovala, co by se stalo, kdybych se prostě rozběhla k oknu a vyskočila ven. Bez hůlky bych pravděpodobně zemřela velmi rychle. Nerozhodně jsem se rozhlížela dál, ale v pokoji se jako zbraň dala použít snad jenom lampa, která se zdála příliš těžká, abych ji ve svém stavu jen zvedla, natož použila jako smrtící zbraň.
Dolohov si nechal kalhoty a sklonil se, aby si zul boty.
"O nic se nepokoušej, jinak tě postoupím k Yaxleymu," skopl boty na zem a sundal si ponožky. "A to mi věř - to by se ti teprv nelíbilo."
"Co se mnou uděláš?"
"Nerad se řídím plánem," ušklíbl se.
"To jsem nemyslela." Pobaveně pozvedl obočí.
"Ty myslíš potom?" zeptal se a nechal otázku doznít v samozřejmou odpověď.
"Jak?" zeptala jsem se.
"Záleží na tom, jak se to stane nebo kdo to udělá?"
"Možná. Každý má právo zemřít důstojně."
"Máš zvláštní ponětí o cti," naklonil hlavu ke straně a pomalu ke mně přistoupil. "Tady, v tomhle pokoji a s nevyhnutelným za dveřmi." Přemýšlivě jsem se na něj zadívala. Jeho úvahy a způsob mluvy se tolik lišil od Dolohova, kterého jsem znala, až mě napadlo, že je to někdo jiný s mnoholičným lektvarem v kapse.
"Důstojnost není čest."
"Takže ty bys ráda zemřela důstojně, hm? A co to pro tebe znamená?" zvedl prst a pomalu mi jím přejel po krku až k uchu. Zaklonila jsem hlavu a přimhouřila na něj oči. Na odpor bylo ještě času dost, a tak jsem šetřila síly.
"Zachovat si přesvědčení."
"To asi za moc nestojí, když si myslíš, že ho tady za pár minut ztratíš."
"Nezáleží na tom, jestli na mě bude znát nebo ne. Budu se bát a budu zbabělá, ale chci chvíli na to, abych v sobě našla zbytky hrdosti. Je mi jedno, jestli po smrti skončím v zaplivané uličce, ale zemřít chci smířená sama se sebou. Chci čas na to smíření," zadívala jsem se mu do očí a nepřestávala žasnout, že se mi ještě nevysmál. Zkoumavě mě pozoroval a já nedokázala odhadnout, na co myslí.
"Nikdy se nesmíříš."
"Chci jen chvíli předsmrtelné odvahy. Jakmile ji získám, poznáš to… a v tu chvíli to udělej."
"Nejsi v pozici, kdy bys mi mohla rozkazovat," zamračil se, když si všiml nešťastné formulace.
"Žádám, nerozkazuju. Pokud mi to můžeš slíbit..," polkla jsem, "… a pokud se budu moci spolehnout na tvé slovo, pak ti nebudu odporovat v tom, co chceš udělat." Překvapeně zamrkal.
"Proč by mi mělo záležet na tom, jestli s tím souhlasíš nebo ne? Slyšela jsi, co jsem říkal. Mám rád, když se holky brání..," naklonil se ke mně blíž a já se vší silou přinutila neuhnout. Na místo toho jsem se mu neohroženě dívala do tváře. "Vítězství je o to sladší."
"Sladší? Uvidíme, jak ti bude chutnat, až ti v ústech nezbude místo na nic jiného než na vlastní krev."
"Ty mi vyhrožuješ?" nevěřícně se rozesmál. "Toliko k slibům. Chvíli jsem uvažoval, že na to přistoupím, ale na jakékoli vstřícné zacházení zapomeň."
"Všichni měli pravdu," zabodla jsem do něj svůj ostrý pohled. Doufala jsem, že se v něm otáčí jako dýka v ráně. "Zmijozel je banda nečestných a zbabělých zločinců, kteří se nerozpakují ze sobecké ješitnosti jakékoli morální chyby," vyplivla jsem. Nevěřícně zamrkal, ustoupil a vší silou mě uhodil do tváře.
Trhla jsem hlavou do strany, bolestně zasyčela a upadla na rozložitou postel. Sotva jsem si to stačila uvědomit, klekla jsem na všechny čtyři a vydala se napříč, abych se dostala k oknu. Dolohov se vrhl vpřed, chytil mě za kotník a vší silou trhnul k sobě. Bezmocně jsem se svezla po prostěradle až k němu a vyděšeně pozorovala svá odhalená kolena, mezi která se mi sápal Dolohov. Vykopla jsem, udeřila ho do břicha, ale on mě sevřel akorát pevněji, přitáhl mě až na okraj postele, abych se nemohla nohama pohnout a začal trhat sukni na cáry.
Bojovně jsem vykřikla a sevřela mu boky koleny tak silně, jak jsem jen dokázala. Zlostně zasyčel a já si uvědomila, že v ruce nemá hůlku. Kde je? Horečně jsem se rozhlédla a uviděla ji na podlaze jen pár metrů od okna. Posadila jsem se a udeřila ho pěstí do obličeje. Když se ke mně znovu otočil čelem, měl rozražený ret, ze kterého se začala valit krev. Napnula jsem prst a pokusila se mu ho vrazit do oka, ale on mě včas chytil za obě ruce a přišpendlil mě k matraci. Zuřivě jsem se vzpínala a pokusila s bezmocnýma nohama znovu vykopnout.
"Uvidíme, kdo bude mít plná ústa mé krve," vydechl zhruble a já nevěřícně zjistila, že je skutečně vzrušený. Sklonil se a tvrdě mě políbil na rty. Pevně jsem je sevřela, ale nejspíš to nebylo poprvé, co se v podobné situaci ocitl, protože zručně přemohl můj odpor a já zanedlouho skutečně v ústech ucítila jeho krev. Když se vítězoslavně odtáhl, znechuceně jsem nakrčila obočí a plivla na něj jeho vlastní krev.
Kde je u Merlina Hunt? V současné pozici jsem si začínala myslet, že celý jeho postoj zavání falší a moje důvěra v něj byla už od počátku prázdná a odsouzená k zániku. Kdybych měla čas litovat sama sebe, bezpochyby by byl nejvyšší čas začít. Ale ten já neměla, protože mě Dolohov začal znovu horečně líbat a ačkoli jsem se snažila zaklánět a odtáhnout se, cítila jsem jeho železitou chuť a jazyk ztěžklý touhou. Bezmocně jsem zaúpěla, když se odtáhl, uvěznil mi ruce za zády a posadil se mi na břicho, abych se nemohla bránit.
"Začíná se ti to líbit, co?" Zrychleně dýchal, když se mi vrhl na šněrování a začal ho zručně rozvazovat.
A přesně v tu chvíli se ozvalo důrazné zaklepání. Překvapeně a s těžko skrývaným nadějným očekáváním jsem se zadívala na dveře, zatímco Dolohov pokračoval v rozvazování a já přestávala cítit ruce zkřížené za zády. Zaklepání se ozvalo znovu, ale Dolohov to znovu okázale ignoroval.
"Dolohove, ty bastarde, otevři, nepočká to," slyšela jsem tlumený Huntův hlas.
"Co se do prdele děje? Fakt teď nemám čas."
"Jo, to si dokážu představit. Dělej, otevři, ta mrcha se nakazila v Obrtlé ulici nějakým svinstvem, proto se nám dostala tak snadno do ruky!" Dolohov ze mě stál ruce tak rychle, že bych to ani nepovažovala za možné. Zvedl se z postele a pátravě mě pozoroval, hledal jakékoli příznaky.
"Mele kraviny," zašeptal trochu hlasitěji, ale jeho hlas už nezněl tak zhruble. Rychle jsem se posadila, zacouvala k druhému okraji postele a postaila se. "Meleš kraviny!" zakřičel.
"Ech," uchechtl se. "Vážně? Pusť mě dovnitř, zabiju ji sám."
"Na to do prdele zapomeň, ještě jsem s ní neskončil."
"Dolohove, já si nedělám legraci," ozvalo se nové zaklepání a Dolohov v touze omámeně mysli nebyl schopný vyloudit jedinou kloudnou myšlenku. Viděla jsem mu na očích, že momentálně netuší, co dělat.
"Do prdele," nakopl vyřezávaný sloupek u postele a sklonil se k hůlce, ke které jsem měla už jen pár kroků. Namířil jí na dveře a odemkl. Hunt vlezl dovnitř a očima zhodnotil situaci. Znepokojeně nakrčil obočí.
"Musíme ji zabít co nejrychleji, Dolohove, a odstranit bezprostředně její mrtvolu. Chceš to udělat s divadélkem nebo raději tiše? Pěknou holku ti najdu za pět minut." Znepokojeně jsem se na Hunta podívala. Byl příliš ochotný a příliš vemlouvavý. Zdálo se, že i on pod tíhou okolností ztrácí své arogantní já. Ale Dolohov byl podle všeho úplně mimo realitu. Snažil se vzpamatovat.
"Počkej, já… chci jen pár minut a zabiju ji sám." Zatímco byla veškerá pozornost těch dvou soustředěná na vyřešení absurdně neprokazatelného problému, kterému by nikdo za střízliva neuvěřil, začala jsem couvat k francouzskému oknu. Už jsem byla u výhledu a zády k němu sahala po klice, když se na mě Dolohov otočil.
"Tak takhle je to, Hunte? Přeskočil jsi strany?" překvapeně pozvedl obočí. "Kvůli téhle děvce se z tebe stane se všemi soucítící karkulinka?" prudce vydechl a zvedl k němu hůlku. Ztuhla jsem. Hunt se oproti tomu zatvářil smrtelně klidně.
"Na urážky sis nenašel nejvhodnější oběť ani čas, Dolohove, klidně tě nechám shořet v pekle té nemoci a odejdu. Hned."
"U Merlina, Hunte, podívej se na ni, je zdravá, čistá a vsadím se, že neměla tolik chlapů jako moje poslední. Smrt může pár minut počkat, tu poslední dostila nevyhnutelně taky."
"Moje poslední slovo," přikročil k Dolohovovi blíž. "Zemře. Teď," vytasil hůlku dřív, než jsem si to stačila uvědomit, a neverbálně z ní vystřelil zelené světlo, které mě zasáhlo do břicha a prohodilo vysokým oknem.