Červenec 2013

Ctnost

12. července 2013 v 21:19 | TePa |  Básně
Nebýt zklamán
a neklamat ostatní
to ctností není,
leč mělo by být.
Vždyť ohledy na ostatní
ve světě prostém dobrozdání
dávno pilíři se staly,
jež domněle - lidstvo -
podpírat by měly.

Jako vítr...

12. července 2013 v 21:18 | TePa |  Básně
Jako vítr
česající vlasy a znalý všech tváří,
jako vítr,
jež nenáleží nikomu a přece všem,
tak v srdci nosím
vítr svůj vlastní,
vyhánějící vše, co za to stojí,
co naději dává -
na sladké ranní probuzení.

Věci minulé

12. července 2013 v 21:17 | TePa |  Básně
Za vlahých večerů
kdy slunce svítí na povrch
ale ne do duše
kdy ptáci zpívají spíše z povinnosti
než z rozmaru, vzpomínám -
na věci dávno minulé
kdy věty měly naději
kdy minulost ještě nebyla tak vzdálená
aby ležela ve stínech paměti
a neměla výčitek.

Vzpomínám...

12. července 2013 v 21:14 | TePa |  Básně
Vzpomínám
na snídani pod hvězdami
a večeři v záři poledního slunce.

Vzpomínám
na déšť kreslící ti paži
a nos
a ústa
a oči...
na tichou plachost,
s níž nahlížel ti do náruče
plné hvězd
a sladkých příslibů
na budoucnost.

14. kapitola

12. července 2013 v 19:02 | TePa (bohužel :D) |  Ariana
Opravdu jsem se snažila červeným komentářům vyhnout, BUT...


TePa


"Tohle si mám obléct?" vykřiknu a dívám se na ultra krátké kraťasy. Triko, ehm, asi ne triko. Vypadalo to spíš jako pavučina. Ale zpět ke kraťasům. Dívala jsem se na ně a poté asi půl hodiny hádala s mámou, že si je neobleču, ale nebylo mi to nic platné. Vzdychla jsem a vzdala se. Navlékla jsem to na sebe. Vyšla od švadleny, tam mají taky celkem běžná povolání, a seskočila ze schodiště, po kterém jsem předtím vyšla a které bylo docela hodně vysoké. Lehce jsem dopadla vedle mámy.
"Cítím se, jako bych na sobě neměla vůbec nic. Děs." poznamenám kysele.
"No tak. Tady to nosí každý - podívej!"
"To je mi útěcha." zaúpím. Strčí do mě. Usměju se.
Cestou mi ukazuje, kde co je, až dojdeme ke kasárnám. Je to krásná velkolepá budova. Veliká okna a vrata. Zevnitř se ozývá řinčení mečů. Vzdychnu. Tak je to tady.
Máma rázně kráčí kupředu a já jdu odevzdaně za ní. Třikrát zaklepe na vrata. Čekáme. Zanedlouho vystrčí hlavu ven asi (blíže neurčené a nečitelné číslo následuje) ... elf.
"Ano. Přejete si?" a dodá něco jiným jazykem, žeby elfsky? (děvče je bystré :D) "Samozřejmě, pojďte dál." řekne nakonec a zvědavě si mě prohlíží. I ten 10-tiletý kluk je lepší než já. Začínám být pekelně nervózní. (měla jsem barvité vyjadřování, jen co je pravda :D) Máma zase vykorčí a já ji následuji.
"Clarrisa!" vykřikne náhle někdo. Vešli jsme právě do velkého sálu. Na sto elfů tam cvičilo s meči. Mezi nimi i dívky, které se zdály být nesmlouvavé. (s meči???) Nejistě se na ně na všechny usměju. Několika jim vypadnou meče z ruky. (??????!!!! - že by tušili, jakou pohromu mají před sebou?)
"Co? Okamžitě pokračujte!" vykřikl ten muž. Všichni nadskočili a okamžitě pokračovali. "Koho pak to tady máme?" zeptá se. Nejistě se podívám na mámu. Naznačí úklonu. Dobře, tak se ukloním a hlavou se dotýkám téměř až země. (Člověko-elfo-jogín :D)
"To je Ariana. Má dcera." řekne máma.
"Á! Těší mě. Mám otázku: Co ta tu dělá?"
"Co asi? Jde k vám do učení." V tu ránu se mi zdá, že slyším svistot létající dýky. (:D :D :D) Skočím k oknu, kde ležela nějaká dřevěná miska. Rychle se vrátím zpět a před učitelův hrudník nastavím misku. Netrvá to dlouho a do misky se zaryje nádherná, ale vraždící dýka. (která čekala, až si děvče odběhne pro misku a nastaví ji oběti před hrudník) Vemu si misku zpět, vytáhnu dýku a bezmyšlenkovitě jí mrsknu (:D) směrem ke zdi, kde je jakýsi povědomý terč. Dýka se v tom místě zaryje hluboko do zdi a cestou zabije tři mouchy. (:D Ten detail :D :D Byla jsem génius už od malička :D) Wow! Tohle jsem nečekala. (To nikdo z nás, děvče) Všechny zraky v místnoti, včetně mého se upřou na to místo.
"J-já... ehm... o-omlouvám se za to," zamumlám.
"Ty se mi omlouváš? Kdy jsi to naposled držela v ruce?"
"Nikdy." hlesnu. (Come on! :D) Jeho údiv tím ještě víc prohloubím. "Přijímám tě. Zachránilas mi koneckonců život. Adaeicku! (Do háje, to je jméno :D) Vytáhni tu dýku." řekne. Jeden elf se zvedna a jde ke zdi.
"Když dovolíš, Adaeicku. Já sama." řeknu a sama ještě žasnoucí nad svými schopnostmi jdu vytáhnout dýku. Uchopím ji za rukojeť a vytáhnu se zdi. Šlo to poněkud ztěžka, ale teď ji držím v ruce i s mouchami. (:D) Americký úsměv.
"Komu patří?" Ani jsem nečekala, že se někdo přihlásí. (Aspoň v tomhle se držíme reality) Podám ji učiteli. Ten ji odmítne.
"Je tvá."
"Děkuji." řeknu. Prohodím si ji v ruce a bez jediné krvácející rány ji hodím do vysokých bot. (*facepalm*)


... počkat... to nikdo nevyřeší pokus o vraždu?! :D

80. kapitola - V síni

9. července 2013 v 20:53 | TePa |  Srdci vlastní
Příznávám, že kvalita nic moc, ale show must go on :) Užijte si čtení.

TePa

"Šaty dělají člověka, skoro bych uvěřil, že je čistokrevná," ozvalo se arogantně od krbu vzadu v místnosti. Postava majitele hlasu zůstávala ve stínech, ale když jsem se zadívala tím směrem, všimla jsem si, že v křesle vedle sedí Hunt. Kotník jedné nohy ledabyle přehozený přes koleno druhé a v ruce sklenici dračí whiskey. Ztěžka jsem polkla pod jeho lhostejným pohledem a zadívala se po ostatních v místnosti.
U okna stála Bellatrix, vedle ní někdo, koho jsem neznala. Za stolem seděl velmi zjizvený muž, pravděpodobně vlkodlak. Vedle něj Dolohov, přes stůl Yaxley a v křesle u knihovny Malfoy. Ušklíbla jsem se při představě, že většinu znám ze školy a pokusila se zůstat klidně stát s rukama volně podél těla.
"Odkdy cituješ mudly?" ozval se křaplavě Dolohov a změřil si mě pohledem. "Ačkoli vypadá docela dobře, možná bychom si s ní mohli trochu pohrát." Usilovně jsem se donutila nepodívat na Hunta. Cuklo mu v obličeji? Tváří se pořád lhostejně, protože nejde o Jenny? Nevěděla jsem.
"Přenech ji mě a už se v její krvi nikdy nespleteš," ozval se vlkodlak a jak se usmál, na rtu mu vyvstala bílá jizva. Při pohledu na něj jsem zauvažovala, kde je teď Remus. A žije ještě?
"Jsi nějaká bledá," postavil se Yaxley a přešel ke mně. "A hloupě hrdá," sevřel v prstech mou bradu, ustoupil stranou a zvedl ji proti světlu. Zamrkala jsem a lhostejně se mu dívala do očí. "Hm," cukl stranou, až mi vlasy přepadly na jednu stranu a musela jsem ukročit.
"Zdá se mi trochu bledá, co takhle ji vměstnat trochu barvy do tváře?" postavil se Dolohov a sevřel ruku v pěst.
"Tohle je dost ubohé, Dolohove," ozval se chladně Hunt a protože se na něj otočily všechny pohledy v místnosti, mohla jsem udělat to samé. Odložil sklenici stranou, postavil se a shodil z ramen děravý plášť. "Dostaňme se rovnou k jádru věci. Co je cílem téhle šaškárny?" Upravil si manžety na špinavé košili a protáhl se v ramenou.
"Zbavíme se téhle holky ve tvém zájmu, bratře. Vyřízneme vřed, který znemožňuje tvou oddanost Pánovi Zla," ozvalo se ze stínu.
"A co vás přimělo věřit tomu, že… tahle holka," vyplivl a mě došlo, že bych měla hrát svou roli. Otřásla jsem se. "Tahle holka neznamená vůbec nic," mávl rukou do místnosti a rádoby unaveně přešel k oknu. Bellatrix se zamračila a střelila ostražitým pohledem po Malfoyovi. Tomu jsem nerozuměla.
"Takže ti nebude vadit, když si s ní pohrajeme."
"Měl jsem dojem, že už se stalo," zívl.
"Kde je Lupin?" ozval se vlkodlak, který stále seděl. "Měl tu už dávno být." Takže žije…
"Poslal jsem ho vyřídit ještě jednu věc," ozval se Hunt, "o které, jak víš, ti neřeknu."
"Brzdi, Hunte, když se rozčílím, nelítají jen prázdná slova."
"Tys ještě neviděl rozčileného mě," probodl ho pohledem Hunt a vyzývavě si vlkodlaka přeměřil.
"Nezdá se mi, že by v tobě vězel vlk."
"Vězí ve mně lovec, chceš zkusit štěstí?"
"Nechte toho," zasmál se Malfoy a vstal, aby si dolil pití. "Vyřeště věc s tou holkou. Nudím se k smrti," hodil do sebe celou sklenici, položil ji na stůl a odešel z místnosti. Bellatrix výmluvně sevřela paži muže vedle sebe a naznačila mu, že by měl odejít. Probodl ji pohledem, cukl rukou a nasměroval ji z místnosti.
"Vypadni," zasyčel na ni.
"Ale…"
"Vypadni," procedil mezi zuby a já si všimla, že má na prsteníčku levé ruky prstýnek. Stejný jako Bellatrix… bože, ona se vdala? Navíc za někoho podobného, jako je ona sama. Ušklíbla jsem se té ironii, zatímco Bellatrix nasupeně odkráčela z místnosti. To snižovalo momentální počet nepřátel o dva… nebo o tři? Váhavě jsem se zadívala Huntovým směrem, ale ten měl spoustu práce s nalíváním whiskey.
Snažila jsem se uklidnit a zůstat lhostejná, jak se píše ve všech dobrodružných románech. Hrdina má svou úroveň, vnitřní sílu, nesmí brát na vědomí porážku, protože ta by znamenala zklamání a ztrátu sebe sama. Snažila jsem se přesvědčit, že jsem stejně silná jako jakýkoli smyšlený hrdina, ale iluze se mi rozplývala mezi prsty. Nakonec asi nikdo není tak silný jako spisovatel pohodlně usazený za stolem, který už předem ví, že hrdina bude v pořádku. Že přežije zkoušku, zocelí sám sebe a… a…
Chtělo se mi brečet a já se za tu slabost nenáviděla. Polkla jsem hořké slzy a děkovala za měkké přítmí, které mi ztmavovalo vlasy. Dolohov se na mě hltavě zadíval.
"Máš jméno, Fieldsová?" zeptal se s úsměvem a já se otřásla.
"Jako každý," pokrčila jsem rameny a zkroutila prsty na nohou. Pobaveně se zasmál.
"Pořád kouše, to je… milé," odpoutal se od stolu, o který se celou dobu opíral a natáhl ke mně ruku. "Ublížili jsme ti moc?"
"Asi ne dost," usoudil Yaxley a šťáral se v zubech.
"Yaxley by tě vymaloval ještě trochu, ale já myslím, že mezi bolestí a potěšením je tenká hranice, co myslíš?" Sledovala jsem ho s odměřeným pohledem a věděla moc dobře, na co naráží. Hodlá mě znásilnit přímo tady? Na tom stole? Nevěděla jsem, ale nejhorší na celé momentální situaci byla myšlenka toho, že Dolohov byl to menší zlo. Hrdě jsem zvedla hlavu a pozvedla obočí. "S tebou si náramně užiju," rozšířily se mu zornice, když mě dlaní pohladil po krku. Potlačila jsem znechucení. "Jsi docela pěkná, co?"
"Možná bych si pak mohl užít taky, co, Dolohove?" shodil nohy ze stolu Yaxley a prohlédl si mě s novým zájmem.
"Obávám se, že na to už jí žádná energie nezbude," usmál se na mě Dolohov a obešel mě v kruhu, přičemž jeho ruka bloudila po korzetu a pase. Děkovala jsem za hrubou a tuhou látku, která znemožňovala přímý kontakt s pokožkou. Koutkem oka jsem si všimla přemýšlivého Huntova pohledu. Sledoval mě odměřeně, ale něco v jeho očích napovídalo tomu, že se tak docela nedistancoval. Přemýšlela jsem, co by bylo nejlepší.
"Jste jen banda nezkušených nadržených zelenáčů. Nechte ji mě, já s ní zacvičím," vycenil na mě zuby vlkodlak. Otřásla jsem se.
"Nemusíš se bát, krásko, jsi moje," zašeptal mi do ucha Dolohov. Možná bych měla souhlasit. Pokud si to se mnou nerozdá tady a přede všemi, je šance, že bych ho přemohla a utekla.
"Kde je sakra Lupin?" uhodil do stolu vlkodlak a ten se celý otřásl. "Začínám si myslet, Hunte, že nehraješ stejnou hru jako my tady."
"Pověz, Hunte, chceš si užít jako první? Nerad chodím jako druhý, ale když jinak nedáš, jsem ochotný udělat pár ústupků," navázal okamžitě Dolohov a nenechal Huntovi prostor na odpověď.
"Už jsem ti řekl, že mě nezajímá," řekl Hunt trochu prudčeji, než musel. Dolohov si toho všiml, zatímco Yaxley se obrátil ke svým špinavým nehtům, jakoby si ani nic jiného neuvědomoval.
"Skutečně?" přejel mi po krku Dolohov a pokračoval až do výstřihu, když se otevřely dveře. Prst mi sice zůstal ležet na oblině ňader, ale Dolohov netrpělivě vzhlédl a sledoval, jak do místnosti vchází Remus. Ztěžka jsem polkla a zadržela dech tak nenápadně, jak jsem jen svedla. Dolohov si všiml mé reakce a prst stáhl.
"Copak, lásko? Bojíš se dalšího vlkodlaka?" vycenil na mě zuby, zasmál se a odkráčel ke stolu. Dovolila jsem si na moment vydechnout, zatímco Remus ke mně střelil krátkým pohledem a pokračoval ke stolu, jako bych tam ani nebyla.
Zatímco se všichni usazovali kolem stolu, Hunt využil situace a ne příliš jemně mě pohodil na pohovku.
"Ale no tak, Hunte, chovej se k ní slušně, chci, aby se mi bránila, až z ní budu strhávat šaty," zasmál se od stolu Dolohov. Podívala jsem se jeho směrem a všimla si krátkého zděšeného Remova pohledu. Pak ho ale rychle schoval za masku lhostejnosti a otočil se ke stolu.
"Jaké jsou zprávy?" Remus ke mně střelil výmluvným pohledem, ale Yaxley se jen zasmál.
"Žádné strachy, nebude naživu dost dlouho na to, aby tu informaci rozšířila." Remus nakrčil obočí, ale dál se k mé situaci nevyjadřoval.
"Mám tady zprávy," sáhl si do hábitu, "které napovídají další rozšíření…" Nebylo mi přáno dál poslouchat, protože mi Hunt sevřel loket a přitáhl tak na sebe mou pozornost.
"Neotáčej se ke mně." Zadržela jsem dech. "Odejdi s Dolohovem, půjdu hned za vámi a dostanu tě odtud."
"Jak?"
"Prostě zdržuj dostatečně dlouho na to, abych se k vám dostal, a o víc se nestarej," pustil mou ruku a natáhl se pro sklenici whiskey.
"Přestaň se opíjet," zasyčela jsem.
"Na mém úsudku a schopnostech to nic nezmění, nestarej se. Remus za chvíli odejde a počká na pozemcích. Všechno musí proběhnout co nejrychleji, dostanu tě z domu, ale o zbytek se musíte postarat sami. Pak se dostanu do pokoje a až se Dolohov vzpamatuje, bude si myslet, že prostě přebral."
"Tomu nevěříš."
"Čemu věřím a čemu ne už není tvoje věc," zasyčel a postavil se, aby přešel ke krbu.
Takže musím zvládnout Dolohova, povzdechla jsem si, zatímco Remus končil své hlášení. Odsunul se od stolu a postavil se, přičemž se na mě naposledy podíval, kývl ostatním v místnosti a odešel.
"Je divnej," odfrkl si Yaxley.
"Protože dělá svou práci a zbytečně nekecá?" ušklíbl se vlkodlak. "Je schopný a drží hubu, což se o tobě říct nedá." Yaxley něco nesouvisle zabručel a střelil ke mně pohledem.
"Docela rád bych jí ohnul."
"Nech si zajít chuť," zabručel Dolohov, vstal a vydal se ke mně. "Je moje," chytil mě za loket a vytáhl na nohy. "Už nebudu čekat, jdeme."
Jeho sevření bolelo, a tak jsem ani v rámci své role nemusela předstírat, že jsem zoufalá a vyděšená. Vrhla jsem pohled postupně na každého v místnosti a odklopýtala za Dolohovem.