Červen 2013

79. kapitola - Vězení a uvězněni

1. června 2013 v 23:36 | TePa |  Srdci vlastní
"Radíš mi tam nechodit?" Hunt se skoro zatvářil lítostivě, když si všiml Remusova pohledu. Skoro.
"Všiml jsem si, že jsi do ní udělaný, ale zkus se zachovat rozumně a ne jako hňup, který všechno pošle do háje během několika minut. Prozradíš sebe, prozradíš mě, Tess tím nezachráníš a celá ta vaše organizace půjde do háje. Tohle si přeješ? Vím, že nechceš, aby se jí něco stalo, ale laskavě si uvědom, že tady jde o mnohem víc."
"Jak mi můžeš říct tohle po… po Jenny," nechápal Remus. Jeho hlas zněl klidně a smířeně, ale z očí se mu stále nevytrácelo odhodlání.
"Do háje, Lupine," zatahal si za rukáv Hunt a ten se roztrhl. "Sakra," procedil. "Dobře, řekni mi svůj plán," vyzval ho. "Víš, kde ji vězní? Kolik lidí ji hlídá? Jak se tam vůbec dostaneš? Sám?! Nezabráním všem Smrtijedům odtamtud prostě odejít."
"Ty nevíš, kde ji vězní?" Hunt zaváhal. "Tak mi to řekni!"
"Neposlouchal jsi mě, že ne?"
"Nemůžu ji tam nechat," poškrábal se netrpělivě na nose Remus. "Je tam kvůli tobě."
"Tak to nech na mě."
"Cože?" zarazil se Remus a pozorně Hunta sledoval.
"Nejsem takový debil, za jakého mě máš. Jistě, stěží ze mě vymáčkneš trochu pozitivních emocí, ale mám nějakou zodpovědnost za to, co jsem způsobil. Nenechám ji tam." Šeptal, ale jeho slova byla jako křik pro Remusovy uši.
"Chceš ji… zachránit?"
"Dostanu ji odtamtud, když mi dáš trochu času."
"Nevím, jestli ti můžu věřit."
"Jistě, ale tvoje důvěra mě příliš nezajímá. Chci mít čisté svědomí tak, jak to jen jde. I kdyby to měl být jen zasraný milimetr, takže se hoď do klidu a nech to na mě," postavil se a chvíli se pokoušel upravit.
"Jak je na tom?"
"Potřebuješ vědět, že je naživu a že je silná."
"Takže špatně. Pokud ji uvidíš, řekni jí…"
"Nejsem sova, Lupine, i stěny tam mají uši. Povíte si to v soukromí. Teď vstávej, musíme jít."
"Hunte," chytil ho za utržený rukáv Remus. "Věřím ti. Nenech ji tam zemřít. V chladu a tmě, bezmocnou a ve společnosti nepřítele." Hunt očividně znervózněl. Netušil, kam s očima a tak jen netrpělivě trhl rukávem ve snaze se vymanit.
"Pusť mě, Lupine. Přísahám, že ti ji vrátím zpátky živou. Nepřísahám, pokud to nemyslím vážně. Doufám, že mé slovo pro tebe ještě něco znamená." Remus se lehce usmál, kývl a pustil ho.
"Tak jdem."
"Zkus se tvářit neutrálně, v těch tvých očích by člověk mohl číst jak v knize." Remus se ironicky ušklíbl.

Znovu jsem zaúpěla a namáhavě se otočila na bok, který bolel o něco málo než ten druhý. Bláhově jsem se znovu snažila najít hůlku, ale pak jsem prostě slezla ze smradlavého slamníku a opřela se o chladnou stěnu. Nechápala jsem, proč mnoholičný lektvar pořád působí. Bylo to zvláštní… leda by se udělal špatně.
To mě přinutilo zaúpět znovu. Další problém, jak jinak. Nikdy se nic neděje snadno.
Alespoň jsem měla zpátky čistou mysl a mohla začít uvažovat, jak dlouho už tu asi jsem, když se ozvalo zašramocení starých mříží a do místnosti vešel starší muž s rozsvícenou hůlkou. Instinktivně jsem před světlem couvla a přimhouřila oči.
"To je v pořádku, jdu se vám podívat na zranění."
"Jasně, podívat," ušklíbla jsem se proti bolavému rtu a sykla bolestí.
"Vyléčím to, jen seďte klidně." Zamračila jsem se.
"Dejte mi pokoj s léčením. Jen co budu zdravá, znovu mě vezmou nahoru a udělají něco daleko horšího. Jsem ráda, že sedím tady a všechno mě bolí. Aspoň vím, že žiju. Nepřibližujte se!" zvedla jsem se do stoje a zůstávala opřená o stěnu.
"Vážně jsem vám přišel pomoct. Nemám s tím nahoře, co dělat."
"Tomu nevěřím, ale pokud se tím uklidňujete, prosím," odtušila jsem chladně. "Přiblížíte se o další krok a něco vám udělám." Zastavil se.
"Musím vám pomoct."
"Promiňte, že se v této situaci chovám sobecky a je mi jedno, co se s vámi stane."
"Teď vím, že lžete."
"Běžte k čertu," poodstoupila jsem od něj stranou a pokusila se nahlédnout do spoře osvětlené chodby.
"Jste v podzemí, ven byste se nedostala ani s hůlkou a neviditelným pláštěm."
"Kde jsem?" zeptala jsem se ho, zatímco si čistil brýle.
"V jednom ze sídel Smrtijedů."
"Ne, vážně?" utrousila jsem sarkasticky.
"Ono vám nakonec tak zle nebude," prohodil s úsměvem.
"Jsem ráda, že se dobře bavíte. Ačkoli jste asi první a taky poslední v celém tomhle zatuchlém doupěti."
"Hm," smál se tiše.
Zuřivě jsem přemýšlela. Doufala jsem, že mě někdo přijde zachránit, ale zároveň jsem věděla, že by to byla ta největší hloupost, jakou by Řád mohl udělat. Obrnila jsem se proti panice a nekontrolovatelnému strachu a uvědomila si, že tu budu tak dlouho, dokud je budu bavit. A až ne… Polkla jsem.
"Věřím, že vím, co se vám honí hlavou."
"Vy jste i psychiatr?" ušklíbla jsem se.
"Nevím, co…"
"To je fuk," usoudila jsem a otočila se k němu. "No, když už jste tady a jste můj přítel, mohl byste mi říct novinky. Co se teď děje tam venku?"
"To nevím."
"Teď vím pro změnu , že lžete."
"Vím jen hodně málo. Zvyšují se útoky na mudly, kouzelníci prochází šetřením krve a malé hnutí odporu mladých kouzelníků sice úspěšně zlikvidovalo pár Smrtijedů, ale pro Pána Zla je to jen malý šrám na paži."
"Jste překvapivě sdílný. Něco na tom je, nebo snad ne?"
"Jste zbytečně podezřívavá." Přezíravě jsem se na něj zadívala a opřela se o stěnu v dostatečné vzdálenosti od něj.
"Nevíte, kde je moje hůlka?"
"Věřím, že ji má jeden z těch, co… no…"
"Co s ní udělali?" nevnímala jsem jeho rozpaky.
"Zkoušeli na ni poslední kouzla a docela je pobavilo, že mezi posledními byly jakési kosmetické úpravy." Ušklíbla jsem se radostí, že jim nedošlo, že jsem jen upravovala svůj vzhled způsobený lektvarem.
"To věřím."
"Někam ji schovali, myslím, že si docela užívají představu, že vás umučí vlastní hůlkou."
"Jsou to bastardi, žádná novinka," znovu jsem se zvedla, protože mi začaly tuhnout svaly a já chtěla trochu otupit bolest.
"Vážně bych vám mohl pomoct…"
"Těšíte se na to, až mě odtud zase vezmou nahoru, nebo co?"
"Vlastně to má být dnes večer…" Ztěžka jsem polkla a pokoušely se o mně mdloby. Stále jsem z toho, co mi udělali, nemohla spát a byla jsem vyčerpaná.
"Budou..?"
"Nevím, ale máte se na to hezky obléknout." To mě rozesmálo tak, že jsem se chvíli nedokázala ovládnout.
"To je fakt neuvěřitelné," smála jsem se, ale tekly mi přitom slzy bolesti. "Neuvěřitelné," zašeptala jsem.
"Pokud nebudete vypadat hezky, pravděpodobně mě zabijí." Podívala jsem se do jeho staré ustarané tváře a povzdechla si.
"Tak dobře," usoudila jsem. "Koneckonců, kdybyste mě chtěl zabít, nejspíš byste mi prokázal laskavost." Přešla jsem k němu. "A já stejně zemřu, tak proč vám nezvýšit šance? Nemyslete si ale, že vám to všechno věřím." Usmál se do koutku úst, chytil mě za ruku a chvíli hmatal rány. Pak na tři největší poklepal hůlkou, spojil je takřka viditelnými praménky, které končily v jeho hůlce a zašeptal krátkou větu. V odpověď mě začala ruka brnět, mizely modřiny a škrábance. Totéž zopakoval několikrát na různých částech mého těla a nakonec napravil i rozražený ret, zlomený nos, z čehož jsem se neovladatelně rozbrečela a schoval jizvu pod magickou iluzi.
"Teď půjdu pro vodu a… ehm… šaty… a vrátím se."
"Dělejte, co myslíte, mě se stýskat nebude," mávla jsem nad tím rukou a protáhla se v ramenou, abych se trochu probudila a připravila se na nejhorší. Když jsem si zkoumavě přejížděla přes rty, vzpomněla jsem si na Remusovy poslední polibky a musela jsem se navzdory bezútěšné situaci jemně usmát. Remus… Byla jsem ráda, že jsme se nerozešli podivnými trapnými momenty ticha, ale přesně tak, jak jsem si přála.
Vzpomínala jsem na Jenny, na to, jak si tohle všechno bude vyčítat, a na Hunta, který…
"Jsem zpátky," ozvalo se najednou ode dveří mého vězení a starý kouzelník vyčaroval stropní světlo, které mě na okamžik oslepilo. "Všechno to položím tady a nechám vás o samotě." Chvíli se na mě váhavě díval a v očích mu proběhlo nesčetně emocí.
"To je v pořádku. Běžte," pokusila jsem se ho uklidnit, ale on jen rozpačitě přikývl, nechal mi světlo a odešel pryč.
Pomalu jsem se svlékala z roztrhaného trička a kalhot, zůstala jsem jen v roztrhaných ponožkách a spodním prádle, natáhla se po ručníku a namočila ho do lavoru se studenou vodou, kterou jsem se snažila vydrhnout tak, jak to jen šlo. Pokud se jim mám postavit, musím ukázat, že mě nezlomili a i když mě mají pevně v rukou, mám stále svou hrdost.
Uvědomila jsem si, jak je to ubohé, uklidňovat se svou hrdostí, která právě tady a teď neznamenala vůbec nic, ale člověk se musí opřít o to, co má a ne o vybájené sny, které se podlomí při první příležitost. Hrdost se buduje dlouho, špatnou narážkou ji nezlomí.
A tak - zatímco jsem omývala cizí tělo - snažila jsem se v sobě probudit veškerou svou zbývající sílu. Nakonec jsem do lavoru ponořila špinavé zakrvácené vlasy i z hlavou a vydrhla je, jak jen to šlo. V tlumené záři jsem pak seznala, že jsem udělala skoro nemožné a vypadám relativně čistě.
V krabici přede mnou mezitím ležely temně modré šaty potažené černou krajkou a připadalo mi neuvěřitelně absurdní, že mě Smrtijedi ve své zvrácenosti chtějí obléknout do tak předražené róby. Už jen vymyslet, jak se do těch konstrukcí dostat, mi zabralo množství času a i když jsem se nakonec sama i zašněrovala a upravila si živůtek, který mi i s korzetem tlačil do hrudi, div jsem se nerozesmála zvrácenosti, s jakou Zmijozel lpí na 19. století.
S vlasy se toho příliš udělat nedalo, byly stále mokré, a tak jsem je pročísla prsty a už zase světlé nechala splývat po ramenou. A v té chvíli mi zmizelo světlo a otevřely dveře do chodby.
"Jdeme."
"Dobře," sundala jsem si děravé ponožky a bosá pod honosnými šaty přešla po chladných špinavých dlaždicích až ke starému kouzelníkovi.
"Víte… zdá se mi, že… no… to asi nic."
"Co?"
"Přísahal bych, že jste měla hnědé vlasy."