Květen 2013

Prolog

30. května 2013 v 20:23 | TePa |  Dvě království
Drazí a milí, nabízím prolog k připravované povídce, která zatím nemá název ani bližší určení (které většinou bývají k ničemu, protože postavy si koneckonců stejně dělají, co chtějí). Užijte si četbu, zanechte mi komentáře s názory (budu Vám velmi vděčná) a uvidíme, jak půjde nebo nepůjde psaní :)
Vaše TePa

"Říkám ti, že to bylo tady," uslyšela jsem šepot jako vzdálenou ozvěnu zanikajícího snu, ze kterého jsem se právě probouzela. Zamžourala jsem do pokoje, který se vznášel v přízračné mlze a potlačila zakašlání, když se mi do plic dostala dávka všudypřítomného kouře.
"Nic nevidím, do háje, měl to podpálit až při odchodu," ozvalo se tlumené zanadávání, vzápětí doprovázené odplivnutím, které narazilo do mých dveří a se zamlaskáním dopadlo na kamennou podlahu v chodbě. Rychle jsem vyskočila na nohy, popadla tuniku, která byla přichystána na další den a v návalu prudkého pocitu ohrožení vzala i tlumok, do kterého jsem naházela několik svých věcí.
"Hele, dveře," uslyšela jsem a rychle uskočila za klenutý krb, ve kterém doposud dohasínal oheň. Stále jsem nechápala, odkud se brala taková spousta kouře.
Ozvalo se ospalé dveřní zazívání a do pokoje se po jednom vplížili dva v lehké zbroji oblečení vojáci. Přitlačila jsem se ke zdi a zatajila dech. Něco je pořádně špatně, pomyslela jsem si, když se na nádvoří ozvalo hlasité zakřičení a posléze i poplašný zvon.
"Nic nevidím, otevři okno." Přitlačila jsem se ještě víc do stínu, který vrhal krb, abych se skryla, ale čím dál víc mi docházelo, jak nemožné to všechno je. Naše tvrz, můj domov, měla dnešní noci nadobro zmizet. Bodlo mě u srdce z pomyšlení, co se asi děje v matčině pokoji. Potlačila jsem chmurné myšlenky a když kolem mě prošel jeden z vojáků, rychle jsem se protáhla kolem krbu na jeho druhou stranu.
"Otevři ho!" ozval se znovu popuzeně jeho přítel, který ke mně stál zády, a tak jsem využila situace a rozběhla se ke dveřím.
"Stůj!!!" slyšela jsem za sebou rychlé kroky, ale to už jsem proklouzla na chodbu, rozhlédla se a bez velkého rozmýšlení zamířila vpravo. Tiskla jsem si tlumok k hrudi a se svíravým pocitem strachu se nepřestávala ohlížet. "Stůj!!!" ozval se znovu a já uklouzla na jedné z dlaždic, která vystupovala z podlahy už celé roky a nikdo se ji nesnažil opravit. Zpanikařila jsem a srdce mi vyskočilo do krku. Popadla jsem kovové zábradlí, které tam viselo ve zdi a znovu se rozkašlala, když se mi do plic dostal kouř.
"Jarede, chyť ji!" ozvalo se z větší dálky než prve, a tak jsem se pustila po točitých schodech dolů do hodovní síně. Doufala jsem, že tam bude nějaká skromná domovní obrana. Posledních pár schodů jsem seskočila, až se mi málem podvrkl kotník a já dostala možnost krátce se podívat z okna a zaváhat. Celé nádvoří plálo jediným mocným plamenem, lidé křičeli a utíkali pryč. Nikdo nehasil, nikdo nechtěl zemřít a v tomto ohledu měli vskutku jednoduchý výběr. Buď smrt mečem nebo ohněm.
"Tady jsi..," uslyšela jsem najednou za sebou, cukla hlavou nahoru ke schodišti a všimla si vojáka, jak rychle sbíhá dolů. Vykřikla jsem a rozběhla se vlevo. Tam už stáli naši vojáci. Chopila jsem se své poslední naděje a rozběhla se k nim.
"Pomozte mi!" křičela jsem, co mi plíce plné kouřem stačily a cítila, jak mi z očí stékají slzy hrůzy a paniky. "Prosím! Kapitáne!" vydechla jsem, když jsem si všimla znaku jeho hodnosti a on ke mně stočil oči plné překvapení.
"Slečno, co…"
"Jsou… za mnou," přerušila jsem a chytila se ho za rukáv, abych neupadla. Přikývl a mávl na další dva, kteří stáli po jeho pravici.
"Pojďte za mnou," vydal se vstříc těm dvěma, kteří se stále nerozhodli dát mi pokoj. Obratně odrazil jejich meče a ukázal svým dvěma druhům, aby se přesunuli za mě. Nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti a dál se držela v patách kapitánovi, ve kterém jsem měla svou jedinou jistotu. "Rychleji," otočil se a zamračil se na mě, když jsem jim nestíhala a klopýtala na každém druhém schodu.
"Ty..," ukázal na jednoho ze svých druhů, "… půjdeš napřed, běž," uvolnil mu cestu a já si všimla, jak mu z čepele ve slizkých potůčcích odkapává krev. Polkla jsem a na chvíli uvolnila průchod své hrůze.
"Na tohle není čas, jdeme," popadl mě za loket a strčil mě do chodby za vojákem, který nám dělal předvoj.
"Kam mě to vedete?" sevřela jsem svůj tlumok pevněji.
"Uvidíte sama," zadíval se za námi do chodby a postrčil mě o něco naléhavěji. Popadla jsem dávno ztracený dech a rozutíkala se přes nádvoří za vojákem, který si klátil cestu skrz nepřítele. Překvapeně jsem na něj zazírala, když mi naznačil, abych zůstala na místě a sám si prokličkoval cestu mezi našimi, aby zabil dva z vojáků, kteří hlídali bránu.
Cítila jsem, jak se třesu a přitom nepřestávám brečet. Při pohledu na bořící se stáje, ve kterých stál můj oblíbený kůň, padající střechu, pod kterou jsem prožila celý svůj život a při neodcházejícím pocitu ztráty nad rodinou, která byla bůhví kde, mnou otřásala hrůza.
"Utíkejte!" ucítila jsem kapitánovu ruku na svém rameni, když mi najednou vítr vehnal do očí dlouhé vlasy a oslepil mě žár padající kovové brány. Otevřela jsem překvapením ústa, když jsem si všimla, jak jeden z mých ochránců zabil posledního muže a hodil meč po jednom, který stál za mými zády. Pak pokývl kapitánovi a ztratil se ve tmě.
"K-kam..," nedokončila jsem.
"Má příkazy, tak utíkejte!" strčil do mě, až jsem málem znovu upadla a já se protáhla malou výpadovou brankou. Přede mnou, za mnou a všude kolem mě zela podivná záře, jakou za poledne vyzařuje slunce, oheň mě pálil na tváři a v nose mě štípal kouř. Rozkašlala jsem se, ale neustávala v běhu, když mě najednou kapitán postrčil jiným směrem, než který jsem kdy mohla znát a já před sebou uviděla ne příliš důvěryhodnou loďku.
"Nastupte a hodně štěstí," hodil mě na její palubu mezi ostatní děti a uvolnil lano, které ji poutalo ke břehu. Pak se zapřel do přídě a já si najednou všimla, že v rukou nemá meč.
"Kde jsou ostatní? Kde je můj bratr?" Neodpověděl, dál tlačil do loďky, až už stál po kolenou ve vodě a s posledním výkřikem ji nadobro poslal na moře. "Kde jsou? Kde jsou?!" volala jsem na něj usilovně, ale on se jen díval, jak se ztrácíme na pozadí temnoty, a pak už jsem ho neviděla ani já.
Otočila jsem se na ostatní, na vyplašené děti a několik rodičů, kterým se podařilo uniknout. Najednou už nikdo nekřičel, nikdo neplakal a když jsme splývali s obzorem, pokládala jsem si ruku na hruď, která pálila a kolem které se mi svírala naléhává pěst hrůzy.
Vše, co jsem znala, plálo přede mnou v plamenech a mizelo v hlasitém nářku umírajících.

***

Byl to pocit lehký a chladný jako čerstvě napadaný sníh. Tajemný ve své věčné skrytosti a vyzývavý jako probuzení do vánočního rána. Všechno bylo blízko, i když se vzdalovalo, všechno bylo na dosah ruky, ale já nebyl schopen se natáhnout.
Bosý v orosené podvečerní trávě, sledoval jsem vzdálený, plameny a kouřem lemovaný horizont, který žhnul jako slunce. A necítil jsem zimu. Necítil jsem nic kromě nekonečné prázdnoty, která si naléhavě žádala naplnění.
Životem.
Ale ten jakoby v té chvíli stál mimo mě. Jediné, čeho jsem byl schopný… bylo se dívat. Jen se dívat…

***

"Pověz mi ji znova."
"Jakou?"
"Tu o hvězdách." Povzdechl si.
"Proč?"
"Protože jednou… až vyrostu… je budu znát všechny. Pojmenuju všechna ta tajemství a sny, která jsou v nočním nebi uvězněná po staletí. Všechnu naději a slzy a modlitby. Dám jim jména a budu v nich číst každý den." Pro sebe se usmál a sledoval prohlubeň jejího těla zvnitřku kočáru.
Ležela na střeše jako vždycky, když si udělala čas. Navzdory zimě a pochybnému oblečení, které na sobě v této pozdní noční hodině měla, trvala na tom, že si vyleze až úplně nahoru, položí se na záda a bude snít o budoucnosti s očima upřenýma nahoru a ještě výš.
"Tak dobře," svolil tiše. Mohl skoro cítit, jak se děvčátko nad ním usmívá. "Byl jednou jeden pastevec…"
"Rolník!" ozvala se popuzeně. "Vykládej to pořádně!"
"Tak tedy - byl jednou jeden rolník. Vlastnil bohaté hospodářství, ale jednoho léta přišla živelná pohroma a zničila veškerou jeho úrodu. Stýskal si a netušil, jak uživí rodinu. Přemýšlel celé dny a celé noci, dokud jednou prosebně nevzhlédl k nebesům. I řekl si - budu prodávat hvězdy." Shora uslyšel tiché zachichotání. "Šel na trh, posadil se na schody u chrámu…"
"U toho na náměstí?"
"Přesně u toho. Posadil se a čekal na zákazníky. I tu si někdo všiml, že jako jediný na trhu nemá stánek plný zboží, zastavil se u něj a pravil: ,Což tu sedíš a ničeho neprodáváš?´ Rolník se vlídně usmál a odpověděl, že prodává. Kolemjdoucí si založil ruce na hrudi a prohlásil, že vzduch je zadarmo. ,Já prodávám hvězdy,´ řekl rolník. Kolemjdoucí se jen ušklíbl a říká: ,Jak můžeš prodávat něco, co je tak daleko a čeho se nelze dotknout?´ ,I pokud to nechápeš, pak je pro tebe jejich cena nevyčíslitelná.´ Kolemjdoucí se urazil, ale než aby veřejně přiznal, že je hloupý, koupil si hvězd hned deset."
"To vážně udělal?"
"Hlupáci málokdy ochotně přiznají své chyby." Když dál nic nenamítala, pokračoval: "A tak se rolník podivil, jak jednoduché je živit se na lidské hlouposti a cítil se kvůli tomu špatně. V této pokleslé náladě k němu přiběhl malý chlapeček a zvědavě ho pozoroval s míčem v ruce. ,Jste smutný, pane?´ zeptal se. Rolník přikývl. ,Proč?´ ,Protože nemohu uživit rodinu prací, zneužívám ostatních.´ ,Jsi chudý?´ ptal se dál chlapeček a rolník jen smutně přisvědčil. ,Chceš můj míč? Mohl bys ho dobře prodat, je nový,´ přistoupil k němu chlapec a neochotně mu nabídl svou novou hračku. ,Co si přeješ ze všeho nejvíc na světě?´ zeptal se ho rolník. ,Nepřál by sis více hraček?´ Chlapeček se zamyslel: ,Jak by k tomu přišly ostatní hračky, kdybych si mohl hrát jen s jednou?´ Rolník se usmál dětské moudrosti a prohodil: ,Víš, chlapče, já prodávám hvězdy.´ ,Ty můžeš prodávat hvězdy?´podivil se chlapeček. ,Jen těm, kteří jejich hodnotu neznají.´ ,Kolik stojí?´ ,To záleží na člověku.´ ,Kolik by stála mě?´ ,A ty bys chtěl kupovat něco, co si kupovat nemusíš?´ ,Ty nejsi moc dobrý prodavač,´ usoudil po chvíli chlapeček, sklonil se a položil k starému rolníkovi míč."
"To je konec?"
"Ano."
"To je dost hloupý konec."
"Když myslíš."
"Vždyť to ani neskončilo!"
"Proč myslíš?"
"Rolník je stále chudý a nevyřešil problém s penězi."
"Myslím, že příliš posloucháš za dveřmi pracovny svého otce."
"Jsi drzý, abys věděl. Nic takového nedělám!" On si ale myslel své. "Joe?"
"Ano?"
"Co bys dělal, kdybys mohl cokoli na světě?"
"Mám koně rád, pravděpodobně bych dělal to samé co teď."
"A nechtěl bys své vlastní stáje?"
"Slečno, já neumím ani psát."
"V dokonalé představě bys to uměl…"
"Ale dokonalé představy nesnesou kouska reality a tím ztrácí na dokonalosti. Já jsem obyčejný člověk a se svým životem jsem spokojený."
"Hm." Dokázal si představit, jak přemýšlivě krčí obočí. Usmál se. "Budu velká hvězdářka."
"O tom nepochybuju." Na chvíli se odmlčela a on se dál mlčky díval na prohlubeň ve střeše kočáru.
"Joe?"
"Chceš už dolů?"
"To je divné," ignorovala jeho otázku. "Je teprve říjen a sněží."
"To se vám něco zdá," mávl rukou, ale přes to se posadil a chystal se vyjít ven na čerstvý vzduch.
"Ne, Joe, vážně… To je divný sníh." Zarazil se.
"Pojď dolů," natáhl k ní ruce a postavil ji vedle sebe do trávy.
"Podívej!" ukázala nad sebe směrem do blízké lucerny a opravdu. Vzduchem pomalu létaly vločky.
"To není sníh."
"Co je to?" podivila se a pokročila blíž k lampě.
"Saze," přešel k ní Joe a přímo před jejíma očima si po předloktí rozmazal jednu z vloček.
"Z komína?"
"Ne," zamračil se přemýšlivě.
"Tak..," její myšlenky přerušilo vyděšené zalapání po dechu. "Joe?" vzhlédla k němu a chytila ho za ruku, aby se pokusila ho uklidnit.
"Pojďte dovnitř, honem," postrčil ji ke vchodu a nespouštěl oči z horizontu.
"Co tam je, Joe?" klopýtala, jak ji před sebou postrkoval a snažila se stoupnout na špičky. "Víš, že tam nevidím. Joe! Řekni mi, co tam je!"
"Hoří."
"Hoří co?"
"Hlavní město," shlédl na ni s očima dokořán.