Duben 2013

Epilog

29. dubna 2013 v 13:31 | TePa |  Arnë
A je to tady :) 53. kapitola a velký závěr. Cítím, že protahování by celý příběh znehodnotilo, a tak ho s těžkým srdcem opouštím. Co nebylo vyřčeno pak zní o to tajemněji, probouzí naději a Vaše vlastní představy o pokračování, které bych nerada stavěla do pozoru pevným směřováním. Doufám, že jste si čtení užili stejně jako si já užívala psaní (někdy horší, někdy lepší), a všem děkuji, že s Arnë držely a z povzdálí jí pokukovaly po Faileonovi :D
Děkuji všem za přízeň,

TePa

Faileon seděl na své straně postele a v rukou svíral prostěradla, až mu na předloktí vystupovaly žíly.
To ale nebylo to první, co mě upoutalo. Když jsem se konečně přinutila dýchat potichu a našlapovat potichu, uvědomila jsem si, že ačkoli je tma, člověk uvnitř rozhodně nespí. A to byla zároveň další věc - v naší ložnici byl Faileon.
"Nespíš?"
"Kde jsi byla?" Tmavá silueta se natočila směrem ke mně a zvedla hlavu.
"Mluvila jsem s Arcalimem. Jak to dneska šlo?" zula jsem si boty, přelezla postel a klesla za něj na kolena.
"Jak to, že on na tebe čas má a já ne?" chytil mě za ruku, kterou jsem ho zezadu objala přes hrudník a zazíval. "Nejsou na to nějaká pravidla, která by nařizovala králi věnovat alespoň tři hodiny denně manželce?"
"Krásně naivní," přitulila jsme se k němu. "Ty jsi král v zácviku. Arcalim v tom chodí odmalička."
"Král v zácviku. Hezké. Půjdu se svléknout," chystal se zvednout, ale já ho obalila nohama a přitiskla se k němu.
"Proč sem nechodíš spát?"
"Protože jsem vždycky moc unavený." Ušklíbla jsem se mu do zad.
"Myslím vážně spát." Tiše se zasmál.
"Nechci tě budit, vím, jak máš lehké spaní."
"A co?"
"Pusť, musím se umýt," vymotal se mi z nohou, vstal a přešel k umyvadlu, do kterého nalil vodu. Chvíli si jeho tmavá figura protahovala krk a rozepínala knoflíky na vestě. Když se z ní dostal, přetáhl si košili přes hlavu a pohodil ji na židli. "V poslední době jsem se moc nevyspal."
"To mi došlo," zamračila jsem se. "Uvědomuješ si, že za týden ti začínají proměny? Pokud budeš vyčerpaný…"
"Nebylo by to poprvé."
"Prostě pojď spát," zabručela jsem a otočila se na bok, abych si mohla rozepnout šněrování. "Oholíš se ráno."
"Měli bychom do další proměny odjet."
"Já vím," hlesla jsem smutně.
"Nemůžeme tu s tvým otcem zůstávat věčně a čekat. Ví, že čekáš a trápí ho to. Pokud odjedeš, ukážeš mu své smíření. Bude se cítit líp, věř mi."
"Tak ony ti přece jen nějaké rady ještě zbyly," povzdechla jsem si. "Ty jsi král, ale dej mi ještě pár dní." Neodpověděl a pokračoval v mytí obličeje. "Arcalim říkal, že si vedeš dobře."
"Nechce si to u mě z nějakého důvodu rozházet. Je milý až příliš."
"On je prostě takový," pokrčila jsem rameny. "Jinak to neumí. Teda - umí, ale to bys zažít nechtěl."
"Nebudu se ptát, kdy sis to zažila ty."
"Chytrá volba. Pojď už."
"Budeme spát?"
"Ano, budeme spát," zasmála jsem se.
"Tak dobře," posadil se na postel, aby si zul boty a sundal kalhoty. Já už se zatím dostala z šatů a jen ve spodničce jsem sebou plácla na postel.
"Povedeš si dobře, uvidíš. Táta mi to říkal a na toho já dám, on takové věci pozná."
"Tvá víra ve vlastního otce je vážně nezměrná, že?" Pokrčila jsem rameny, jako by to byla samozřejmost.
"Ale nedám jen na něj. Já vím, že budeš v pohodě, to jen on má tendence mě zbytečně utěšovat."
"Tak… dobrou noc," nadzvedl přikrývku a vklouzl pod ní.
"Dobrou," natáhla jsem se k němu, políbila ho a nechala se zezadu obejmout. "Usneš takhle?" zeptala jsem se do ticha. Odpověď se neozývala, jen klidné pravidelné oddechování.

"Au, sakra!" přidržela jsem se stěny kočáru a druhou rukou se chytila v kříži. "Proto nesnáším tyhle zatracené kočáry! Proč nemůžeme jet na koni?!" Faileon se usmál mému utrpení a sám si záda podložil polštářem.
"Protože venku prší." To mě uzemnilo.
"Blbý déšť." Faileon se tiše zasmál a dál mě se zájmem pozoroval. "Když jsem tím směrem jela posledně, zdálo se mi to mnohem blíž."
"To proto, že ses měla na co těšit." Ušklíbla jsem se.
"Myslím ještě před tím."
"To jsem taky myslel." Kočár najel nejspíš do pořádného kaňonu, protože to mnou nejdřív hodilo dolů a pak zprudka do strany, takže jsem si zase otloukla rameno.
"Říkej něco, nebo vystupuju a jdu pěšky," zasyčela jsem zlostně.
"Jsi jak lev v kleci," usmál se.
"Něco jiného." Zvedla jsem k němu oči. "A přestaň se smát."
"Dobře. Hm… Mluvil jsem s tvým otcem a ten říkal," odmlčel se, protože ho nejspíš zaujala další práce kočáru na mém zubožení, "že je třeba probrat uspořádání soudnictví a zákonodárství, protože v naší zemi to jde od desíti k pěti. A má pravdu, prakticky u nás neexistuje. Přemýšlel jsem na reformaci, ale nejdřív asi svolám radu, zvážím nové členy a domluvíme se na ústavě. Tvůj otec mi laskavě nabídl - au, to muselo bolet - že mi pošle jakási doporučení. Připadám si vedle tvé rodiny jako malé nezkušené dítě, které se někomu plete do řemesla."
"Nesouhlasím. Vsadím se, že jsi na ty chyby upozornil sám. Táta s Arcalimem ti prostě jen nabídli možná řešení. Nikdo neočekává, že je - zatraceně! - přijmeš beze zbytku. A podle mě bys ani neměl."
"Hm," nakrčil přemýšlivě obočí. "Jenže problém je následující - celý svůj dosavadní život jsem věnoval zlepšování se v bojovém uměním, běháním za hloupostmi a válkám. O řízení státu nic nevím. Začínám mít pocit, že daleko jednodušší by bylo vyhlásit veřejné hlasování na nového krále."
"Nemyslela jsem si, že bys něco vzdával," pozvedla jsem obočí a vší silou se obrnila proti dalšímu úderu o stěnu.
"To není o vzdávání se. To je o správném a rozumném rozhodnutí. Nejde o mně nebo o to, kým si myslím, že jsem. Jde o to, co je pro lid nejlepší. A při pohledu na tvého otce…"
"Můžu ti říct, že autorita mého otce se často přeceňuje." Překvapeně nadzvedl obočí.
"Ty zpochybňuješ svého otce?"
"To samozřejmě ne. Jen říkám - au! - že ne za všechny státní záležitosti může táta. Jeho role většinou tkví v dobrém vystupování a občasném rozhřešení nejzávažnějších záležitostí. Jistě, zákony podepisovat musí, ale i když s nimi nesouhlasí, neznamená to, že neprojdou a nevejdou v užívání. Sám se takhle ústavou omezil."
"Z tvých úst to zní, jako by neměl pomalu žádná práva," nakrčil obočí. "Přitom tvůj otec se zapsal do dějin mnohými státními úpravami…"
"Ano, já vím," přerušila jsem ho a šťastně se zapřela o stěnu, takže jsem si tentokrát neublížila. "Poslouchala jsem to celé dětství. Udělal toho spousty, ale nejsem si jistá, jestli to byl takový hrdina i ze začátku. Lidé zapomenou na začátky velmi rychle a velmi snadno pod tíhou následujících událostí. Jsem si jistá, že tě přijmou daleko lépe, než přijímáš sám sebe." Chvíli mě mlčky pozoroval.
"Vím, že nerada odjíždíš." Pousmála jsem se jeho změně tématu.
"Je to správná věc. Pro jednou snad dělám správně, že tě poslouchám."
"Asi bychom se měli trochu vyspat. Nějakou dobu ještě pojedeme." Propíchla jsem ho pohledem, protože většinu cesty to s ním jen občas cuklo.
"Ty na to možná reálné šance máš, ale já přijedu ještě vyčerpanější."
"Opři se o mně."
"Naproti je málo místa," ukázala jsem vedle něj. Zvedl ruce ve lhostejném gestu, svezl se v sedadle trochu níž a zavřel oči. Když pak se mnou kočár zase smýkl, vzdala jsem to. "Dobře, posuň se." Usmál se zpoza zavřených víček a posunul se blíž k jedněm dveřím.
"Lepší?" zeptal se, když jsem se mu uvelebila na rameni a on mě přikryl svou pravou rukou. Počkala jsem na další trhnutí.
"Mnohem," zavrtěla jsem se a zavřela oči. "Víš, co si říkám?"
"Co?"
"Že všechno musí být dobré."
"Jak to?"
"Protože stále pochybuješ. Správný král by neměl být příliš sebejistý. Přílišná sebejistota znásobuje pocit moci a ten málokdy vede k něčemu dobrému."
"Tak to jsem pravděpodobně ten nejlepší král na světě," ušklíbl se, což mě rozesmálo.
"Někdy mi připadá, že spoustu věcí zvládám jen proto, že v tobě mám jistotu."
"To já tebe nemám jistou ani trochu."
"Přestaň to zlehčovat!" strčila jsem ho do žeber. Chytil mě a přitáhl na rty.
"Ví o tom už i tvá matka?"
"O otci?" zeptala jsem se docela zbytečně. "Zjistila to včera večer," polkla jsem.
"Jak zareagovala?"
"Vrazila otci facku a křičela, že je to od něj nefér, že první měla umřít ona." I když jsem ho neviděla, měla jsem pocit, že se Faileon usmívá. "Pak se rozbrečela. Táta jí to původně ani nechtěl říct, ale s Arcalimem jsme ho přesvědčili, že by měl."
"Tvá matka se mi líbí. Ona mu vlastně nadala za něco, co nedokázal ovlivnit."
"No, vlastně si to dokonce nechala i vysvětlit a měla další důvod pro nadávání. Nedokázala pochopit, že si jednou za čas nemohl něco vyčarovat. Táta jí vysvětloval, že to takhle nefunguje, ale nechtěla ho poslouchat," pousmála jsem se. "A pak jí to prostě přemohlo a ona padla na kolena. Byla to ta nejhrozivější věc, jakou jsem kdy viděla. Tolik bolesti v jediném obrázku," pohladila jsem ho přes košili po hrudi. "A tak tě chci rovnou upozornit, že musím umřít první."
"Nerad bych se o tom teď bavil," prohodil tiše.
"Půjdeme spát."
"To zní rozumně."
"Probuď mě, až budeš potřebovat královnu," zívla jsem, přivoněla k jeho košili a zavrtěla se mu v náručí. Kdyby teď ten šílený kočár vážně spadl do kaňonu, mohlo by mi to být jedno.

78. kapitola - Tento večer (III)

28. dubna 2013 v 17:46 | TePa |  Srdci vlastní
Ležela jsem na studené kamenné podlaze a snažila se popadnout dech, který mi váznul v hrdle. Zvedla jsem se na loktech a pokusila se ten knedlík vykašlat, ale akorát jsem vydráždila další vlnu suchého kašle. Nakonec jsem si jen znechuceně odplivla a sýpavě se nadechla.
"Sakra," chytila jsem se pravou rukou za spánky a pokusila se několikrát řádně zamrkat, abych se probudila. To, co mi ale bránilo ve výhledu rozhodně nebyla klesající víčka. Měla jsem opuchlé oko a na spáncích mi zasychala krev.
Z podlahy i ze stěn okolo na mě doléhal chlad, přičemž jsem neměla nejmenší ponětí, jak jsem se do tohohle - rozhlédla jsem se - vězení dostala. Neuvěřitelně mě bolela hlava a tlumené světlo doléhající s chodby důrazně poukazovalo na zasychající krev na rukou a na rozrůstající se modřiny. Snažila jsem se vybavit, co přesně se dělo, ale všechno mi to splývalo v mlhu bolesti a slz.
Pomalu jsem se posadila a syčela u toho bolestí, když jsem si všimla provizorního lůžka v rohu a pomalu se k němu po podlaze posunula. Mohla jsem mít něco zlomeného, ale taky to nemuselo být nic vážného. Tak nebo tak, hrozivě to bolelo. Při drobném průzkumu svých zranění jsem si uvědomila, že pořád vypadám jako Jenny.
Jak dlouho proboha může mnoholičný lektvar působit?
Ačkoli jsem byla na lektvary vždycky dobrá, momentálně jsem si nemohla vzpomenout ani na to, proč vypadám jako někdo jiný. A tak jsem se pomalu svezla na lůžko a přehodila přes sebe zavšivenou děravou deku.
Přemýšlela jsem, co bude teď. Budou mě mlátit znovu? Zavřela jsem oči a usilovně se snažila vyhnat z hlavy první úder do čelisti od toho tlusťocha, co ode mě dostal do žeber. Přepadla jsem tehdy na kolena a sedřela si je do krve o nerovné dlaždění. Zkoušela jsem utíkat, ano, vzpomínám si na to… ale chytili mě hned na rohu za pas, pohazovali si mě mezi sebou… a přemístili se… V hlavě mi píchlo bezmocnou snahou o vzpomínání, a tak jsem ji nechala volně padnout a snažila se naopak uklidnit. Měla bych trochu spát… alespoň trochu

Hunt netrpělivě přecházel po přestupním místě v lese a čekal na Remuse. Netušil, co mu řekne. Netušil, proč by mu měl krucinál vysvětlovat, že jejich plán tak docela nevyšel. Netušil, jak Remus zareaguje na to, čeho byl on sám svědkem jen před několika hodinami. Při tom pomyšlení mu tuhla krev v žilách.
Věděl, že to není Jenny, a přitom ho ten pohled přiváděl přinejmenším k šílenství. O to víc, že nemohl udělat vůbec nic. Nemohl pohnout ani zatraceným prstem, aby tomu zabránil. Věděl, že mu to Remus vyčte, věděl, že si to zaslouží a přes to v něm kus jeho já tiše poklinbávala s myšlenkou, že Jenny je v bezpečí, zatímco Tess si vytrpěla tolik.
Věděl, že by takhle neměl přemýšlet, ale nemohl si pomoct. Kdokoli, komu bylo ublíženo, byl lepší obětí než Jenny. Bezmocně zaúpěl a zatahal se za vlasy. Nemohl udělat vůbec nic, štvalo ho, že ho vlastně těší, že Tess je na tom takhle špatně. Ne, netěší, uvědomil si, ale… v citech měl zmatek, nemohl se dohodnout sám se sebou, jak se vlastně cítí, všechno se v něm svářilo a přitom byl tak citově otupělý. Myslel, že to tak bylo vždycky, ale všechno se stokrát zhoršilo s Voldemortem a hloupým nápadem se Smrtijedy. Proklínal se.
"Ahoj, Hunte, máš se?" vynořil se mezi stromy Remus. Vypadal ještě unaveněji než obvykle a přes oko se mu táhla další dlouhá jizva.
"Než půjdeme, musím ti o něčem říct." Remus se zamračil. "Slyšel jsi o té akci?"
"O jaké? O té, co jste ji s Jamesem "naplánovali"?"
"Jasně."
"Vím, že byla plánovaná na včerejšek nebo tak nějak. Jak to dopadlo?"
"Udělali jste mezi Smrtijedy dost velkou čistku, abych tak řekl. Lily schytala omračovací kouzlo a Alex z nějakého důvodu trvala na tom, že ji vezme k Mungovi i přes to, jaký vliv tam teď panuje. Nikdo to nechápal, ale ona s nikým nehodlala diskutovat, takže ta bude asi v pohodě."
"Takže šlo všechno hladce? To rád slyším." Když se Hunt odmlčel, nakrčil obočí. "Jak to šlo s mnoholičným lektvarem?" Hunt si odkašlal.
"Lily byla Tess, to jistě víš." Remus zavrtěl hlavou.
"Nevěděl jsem, že… Tess tam nebyla?" koutky mu sebou trhly, jako by se chtěly každým okamžikem proměnit v úsměv.
"Byla." Remus nechápavě nakrčil obočí. "Ale byla tam jako Jenny."
"Věděl jsi, že tam bude jako Jenny?"
"Ne." Remus o krok ustoupil.
"Co se stalo?"
"Nejdřív jsem si myslel, že je to vážně Jenny a měl jsem tendence ji donutit odtamtud odejít. Ale pak jsem jaksi poznal, že to Jenny není."
"Jak?" nakrčil obočí Remus.
"Prostě mi to řekla," pokrčil rameny.
"Poslyš, jsi nějaký výmluvný, takže vím, že jen vaříš z vody. Mohl by ses dostat k jádru toho, co jsi mi chtěl?" Hunt se zhluboka nadechl.
"Tess na tom není dobře. Všichni si mysleli, že je Jenny a jeden můj známý usoudil, že by mohla být sranda, kdyby mi jejím prostřednictvím mohli ublížit. Jenže…"
"Co s ní udělali?!" zašeptal až hrozivě tiše Remus.
"Nic pěkného."
"Předpokládám, že jsi proti tomu nezasáhl."
"A posral tak všechno to panáčkování, co jsem tam do té chvíle předváděl?!"
"Šlo jí o život, ty idiote!" rozčílil se Remus a Hunt překvapeně zamrkal. Nikdy neviděl, že by byť jen zvýšil hlas. "Žije, doufám? Jestli ne, tak…"
"Žije."
"A kde je?!"
"Schovaná v jednom ze sídel Smrtijedů." Remus na něj přimhouřil oči.
"Čí je to zatracené sídlo?"
"Zbláznil ses? To tam chceš jako přijít a nechat se zabít?!"
"A očekáváš, že se zachovám stejně jako ty a budu tu jen sedět a čekat, jestli náhodou přežije?" přeskočil mu hlas. "Jestli jo, tak to ty ses zbláznil."
"Nemůžeš tam jít," chytil ho za loket Hunt, když se chystal přejít na další přemisťovací okruh.
"Ty na mě nesahej," vytrhl se mu a sevřel ruce v pěst.
"Fajn, nech se klidně zabít, ale ať už si myslíš, že jsem sebevětší kretén, měl by ses nejdřív zamyslet."
"A proč jako?!" Jeho hlas začal nabírat ještě hrozivějších podtónů.
"Vysvětlím ti to," povzdechl si Hunt a klesl na zem do trávy. "Posaď se."
"Hunte, Teres je právě…"
"Uvědomuju si to," přerušil ho už trochu netrpělivě Hunt. "Posaď se."
"Fajn, ale dělej," vzdal to Remus a ztěžka dosedl naproti něj.

77. kapitola - Tento večer (II)

24. dubna 2013 v 18:09 | TePa |  Srdci vlastní
"Nemůžu uvěřit tomu, že děláme plán k vůli Smrtijedům," zavrtěl hlavou Sirius a zaraženě si měřil Lily, která teď byla já. Nepřeju nikomu, aby se na sebe musel dívat takhle z odstupu. Vidět své tělo a v něm úplně cizího člověk. Měřila jsem si samu sebe zvědavým zpytavým pohledem a zastavila se na obličeji.
"Jde na tobě poznat, že nejsi já."
"Co? Jak to?" zeptala se zmateně Lily a nakrčila obočí způsobem, jakým se mě nenakrčí ani omylem.
"Smrtijedi tě důvěrně neznají, Tess, nebude s tím problém," otočil se na mě Ryan. "Ale tohle je divné. Chodil jsem s Jenny minulý rok."
"No tak zapomeň, že to teď dáte - dáme - dohromady," ušklíbla jsem se. Koutky mu vyletěly vzhůru.
"Fajn, takže… domluveno?"
"Seřídíme si hodinky?" ušklíbla se Liz.
"Co? Proč?" otočila se na ní naprostá většina lidí v místnosti.
"To nikdo z vás nemá mudlu v rodině nebo..? Kašlete na to. Jasně, domluveno, Jamesi."
"Dobře, tak jdeme. Přemistíme se po skupinkách na různá místa kolem adresy, kterou si doufám všichni pamatujete."
"A je to fakt na tuty?"
"Proč? Máš v plánu ještě něco jiného?" Ryan se dotčeně ušklíbl. "Fajn, tak jdeme."
Měly jsme se s Lily přemístit jako třetí, a tak jsme čekaly, až ostatní takříkajíc odletí na místo.
"Mohly bychom si… potom… promluvit?" zeptala se Lily-Tess.
"Ehm… jasně. Stalo se něco?"
"Potom."
"Super, Lily," založila jsem si ruce na prsou. "Tohle se nedělá. Něco jsi nakousla, tak mi to řekni hned."
"Měly bychom…"
"Ještě vidím stopu."
"Já nevím, jestli bych ti to teď měla říkat."
"O co jde?" probodla jsem jí pohledem.
"Tohle je divné," ušklíbla se. "Jenny by mě takovým pohledem neprobodávala."
"O co jde?" zopakovala jsem.
"Asi jsem… víš… těhotná."
"COŽE?!" vyjekla jsem překvapeně, když mě popadla za ruku a obě nás přemístila. "To si musíš dělat srandu!" uskočila jsem od ní, sotva jsme se octly na místě.
"Ticho," vykulila na mě oči, když se na nás otočila její kamarádka Alex.
"James to neví?"
"Zbláznila ses? Jasně, že ne." Nepokrytě jsem na ni zírala s otevřenou pusou.
"Není jeho?" zeptala jsem se opatrně.
"Jasně, že je," strčila do mě loktem, až to zabolelo.
"Já se radši zeptám," potlačila jsem smích. "Počkej," zvážněla jsem. "Je mnoholičný lektvar pro dítě bezpečný?"
"Jo, ověřila jsem si to."
"U Merlina," opřela jsem se o strom. "Kdo to ještě ví?"
"Ještě Alex." Otočila jsem se na její kamarádku Alex-Lily.
"Myslím, že se v těch změnách identit za chvíli zamotám. A nebo budu mít schízu jak prase." Lily se zasmála. "No páni," vykulila jsem na ni oči.
"Myslela jsem, že si dával… však víš… pozor, ale asi ne," skousla si ret.
"Kdy jste to proboha..?"
"Není to jedno?" protočila oči.
"Ne," nažhavila jsem se na detaily.
"Jednou po hlídce. No… spíš při hlídce."
"Při… No Lily!" šťouchla jsem do ní.
"Můžeme?" zasyčela na nás Alex s Liz. Přikývly jsme a vyrazily přikrčené podél zídky, co tam stála.
"Jen pro ukojení kouzelnické zvědavosti. Kdo to dítě nosí teď? Ty jako já nebo Alex jako ty?" Lily se ušklíbla. "Takže jsem těhotná? To je dobrý teda," podívala jsem se jí-sobě na břicho. "Divné."


Slyšela jsem, jak mi bota škrtla o štěrk právě ve chvíli, kdy se v uličce, kam jsem se běžela schovat, objevil Hunt. Nevěnovala jsem mu pozornost a - nutno říct, že dost neelegantně - jsem se složila za roh. Přímo jemu k nohám. Kolem proletěl zlatavý paprsek, a tak jsem se začala pekelně rychle sbírat na nohy, abych se mohla bránit.
"Co to… Fieldsová?!" vyhrkl nevěřícně. "Co tu do prdele… Schovej se," chytil mě za loket a odtáhl k zadním dveřím do klubu, který měl otevřeno snad v jakoukoli denní i noční dobu.
"Pusť mě, idiote. Lily má problémy…"
"Ty mi nebudeš nadávat do idiotů. Co tu do prdele děláš?"
"Co tu dělám? Sám jsi mi říkal, abych..," nedořekla jsem, protože mi paži sevřel ještě bolestivěji.
"Bolí? To sakra doufám," zasyčel mi do obličeje. "A teď odtud vypadni, než se ti stane něco horšího."
"Lily má problémy a ty mě tu budeš držet?!" vydechla jsem nevěřícně.
"Jenny." Ta proměna v jeho obličeji byla tak náhlá, až mi to vyrazilo dech. Pustil mou paži a zatvářil se lítostivě. "Promiň, ale… Počkat," zarazil se a jeho výraz ztvrdl.
"Nejsem Jenny, jsem Tess," doplnila jsem chod jeho myšlenek a čekala na jeho reakci.
"Proč jsi mi to do prdele neřekla hned?" Něco vám řeknu, jde z něj vážně hrůza. Trhla jsem sebou.
"Nedal jsi mi příležitost, jasné?" zamračila jsem se. "Musím jít," pokusila jsem se ho odstrčit, ale zadržel mě.
"Proč to?" zeptal se s upřímnou zvědavostí. Netrpělivě jsem cukla hlavou k oknu, za kterým se míhaly paprsky.
"Protože by bylo nápadné objevovat se pořád ve stejné sestavě, pusť mě," trhla jsem s loktem a osvobodila ho. "Jenny je v pořádku," usmála jsem se na něj ještě, než jsem se rozběhla ke dveřím a prudce s nimi trhla k sobě, abych je otevřela. Sotva jsem vyběhla do tmy, objevila se přede mnou trojice Smrtijedů. Zatraceně. Za nimi jsem viděla omráčenou Lily (doufala jsem, že omráčenou). Bezděčně jsem polkla.
"Tebe neznám, co jsi zač?" zeptal se mě jeden z nich, podsaditější. Všichni měli masku, takže jsem se neodvažovala ve tmě ani odhadovat, co jsou zač. Bála jsem se jen zvednout hůlku, jakákoli obrana by vyšla na prázdno. Zvažovala jsem, jestli se stihnu vrátit dovnitř a zavřít dřív, než na mě stačí vyslat zaklínadlo. Usoudila jsem, že ne. A i kdyby ano, vběhli by za mnou a v mudlovském klubu způsobili tak hromadnou vraždu, že by se to kriminálce nevlezlo do pořadače. Suše jsem polkla.
"A co jsi ty zač?" troufla jsem si, protože ať už bych odpověděla cokoli, stěží by mě nechali jít.
"Nikdo důležitý," ušklíbl se.
"Vzal jsi mi to přímo z jazyka," prohodila jsem ironicky dřív, než jsem se stačila zadržet.
"Asi jsem ti nerozuměl," ozvalo se mi najednou stejným tichým hlasem přímo za uchem a pod bradu se mi zaryla hůlka. Zalapala jsem po dechu. Tahle neuvěřitelná schopnost nečekaného přemisťování je vážně nepříjemná. "Pěkně drzá, hm?" cítila jsem jeho tělo, které se na mě nalepilo. Druhou rukou mi sevřel pravou ruku a zatlačil na zápěstí, abych nemohla mávnout hůlkou. "Tohle si vezmu," vzal mi ji z rukou.
Ani jsem se nebránila, byla jsem tak vyděšená, že jsem stěží dokázala dýchat.
"Kde je Hunt?" zeptal se najednou až příliš nahlas. Naskočila mi husí kůže.
"Šel si pro své skalpy," ušklíbl se jeden z té šťastné dvojky.
"Pro dnešek jich bylo dost. Navíc mám takový pocit, že bychom se mohli i pobavit," sjel mi rukou po pravé paži a začal se mi sápat po prsou. Neudržela jsem se a vrazila mu loket do žaludku. Zasyčel bolestí a chytil mě za vlasy tak, abych se mu zapřela o rameno.
"Jo, to vidím," ušklíbl se další z nich. "Ale stejně bychom ji měli vzít sebou. Pořádně ji vyslechnout, než ji zabijeme." Řekl to tak samozřejmě, že jsem ani nezapochybovala, že by to nemusel myslet vážně.
"Poslyšte, já ji odněkud znám..," zarazil se pak ten nejmenší a vykročil směrem k nám.
"Tuhle děvku? Pochybuju," odplivl si za mnou ten tlusťoch. Čpěl tak, že jsem se musela ovládat, abych okamžitě nezačala potupně zvracet.
"Myslím to vážně," nakrčil přemýšlivě obočí a rozsvítil hůlku, aby na mě lépe viděl. "Pusť jí vlasy, Garry." Tlusťoch za mnou zlostně vydechl a pustil mě tak neohrabaně, až mi brada cvakla o klíční kosti. Prcek přede mnou se tiše zasmál. "Tak se podíváme," natáhl se ke mně, rozpustil mi vlasy z culíku a chytil za bradu, aby se na mě podíval zpříma. "Tebe já znám, kdo jsi?"
"Trhni si," procedila jsem mezi pevně secvaknuté zuby a v odpověď na další drzou odpověď dostala jednu do zubů. Bolelo to jako čert, ale nehodlala jsem se vzdát. Odplivla jsem si tak (ne)šikovně, že jsem tomu přede mnou zakrvácela kabát. "To mě mrzí," procedila jsem sarkasticky. "Ale na té černé to snad ani nepůjde vidět." Přimhouřil na mě oči.
"Fieldsová, už si vzpomínám!" zablesklo se mu vítězně v očích. "To je ta kráva, po které se vozil Hunt. Kde je?" skousl si nedočkavě ret. "Tohle bude sranda…"
A sakra…

76. kapitola - Ten večer (I)

18. dubna 2013 v 16:24 | TePa |  Srdci vlastní
Pro Alex, Deny a Ellie...

TePa
Hunt seděl na spadlém kmeni stromu uprostřed dalšího z mnoha lesů, které sloužily jako "přestupní stanice" v přemisťování a jako bez ducha hleděl přímo před sebe do houstnoucí tmy těžko rozlišitelné od té odpornosti, co ji vyluzovali Smrtijedi. Prohrábl si vlasy a unaveně vydechl, když si uvědomil, že i on je v podstatě Smrtijed. Jedno jestli ho nazývali lepším nebo jestli pomáhal druhé straně. Pořád Smrtijed se znamením zla.
Namáhavě zvedl špinavou pravou ruku, kterou se do této chvíle opíral o stromovou kůru a přejel jí přes levé předloktí.
"Promiň, že jdu pozdě," ozvalo se najednou a on překvapeně nadskočil. "Překvapil jsem tě?" zarazil se příchozí a vyšel do kužele měsíčního světla. Měsíc ustupoval. Hunt si přejel rukou po neholené bradě a namáhavě se svezl na zem.
"Musíme chvíli počkat, než zmizí tvoje stopa, pak půjdeme támhle," ukázal za sebe, "a přemístíme se."
"Jsi v pořádku? Vypadáš ještě hůř než já," prohlédl si ho pečlivě Remus. Hunt na něj jen mlčky hleděl a obočí se mu stahovalo dohromady. "Fajn, neříkej nic. Musíme se přemisťovat? Můžu ti předat informace i tady."
"Musíme," odpověděl Hunt prostě. "A přemístím nás já."
"Zvládám to i sám."
"Ano, ale se stopou a ta zdržuje," prohodil Hunt, jako by ho tyto zbytečné odpovědi vyčerpávaly.
"Víš, co je zvláštní? Za celých sedm let v Bradavicích jsem nikoho neslyšel říct ti jinak než Hunte. Tak nějak se z toho stal zvyk, předpokládat, že ani jméno nemáš. A tys byl celou dobu i Eric." Hunt se zamračil ještě víc.
"Poslyš, Lupine, tyhle snahy o sblížení jsou sice fajn, ale na hovno."
"Jasně," protáhl Remus, ale odradit se nenechal. "Neměj to Jenny za zlé, prostě se přede mnou jednou prokecla," prohodil po chvíli.
"Jasně… před tebou a před stovkami dalších. Moje chyba, konec rozhovoru."
"Vím, co jsi tady dělal, než jsem přišel."
"Vážně?" odfrkl si Hunt a vytáhl si z levého rukávu hůlku. Chvíli ji převaloval v prstech, a pak z ní vyčaroval nepatrně zabarvené pruhy světla. Ty zlehka kopírovaly pohyby jeho zápěstí a pomalu se vytrácely do neprostupné tmy, směsice zla a strachu.
"Vážně," odpověděl Remus a pozorně sledoval jednotlivé duhové pramínky. "Vypadají jako zbarvený kouř."
"Hm."
"Poslyš, bez znamení zla bys nebyl tak přesvědčivý, to víš, že?"
"Pouštíš si hubu na špacír, Lupine," zasáhl tiše Hunt a schoval hůlku do rukávu. "Jinak to nešlo, tak to prostě je," dodal po chvíli a znovu se poškrábal na bradě.
"Hm," prohodil prostě Remus. "Spal jsi s Jenny?" Huntovi nejdřív překvapeně poskočilo obočí, a pak - k Remusovu velkému překvapení - se začal tiše smát. "Proč se směješ?" To Hunta rozesmálo ještě víc. Prohýbal se v pase a prskal před sebe v neovladatelných záchvatech smíchu.
"Lupine, ty jsi neuvěřitelný, fakt."
"To je asi největší kompliment, jakého se mi od tebe dostane, co?" Hunt se zarazil a pozorně se zadíval na jeho obličej.
"Poslyš, mohl bych ti pomoct s těmi šrámy." Remus ledabyle mávl rukou.
"Nech to být, už to ani nebolí."
"To vlkodlaci ztrácí cit, nebo co?"
"Tak nějak," zamračil se Remus a přemýšlivě se poškrábal na nose.
"Vy Nebelvířani jste byli vždycky ohromné citlivky. Ser na to, láska je slabina." Remusovi překvapeně poskočilo obočí. Nemohl přeci vědět… "Nejsem slepý, jasný? Pokud spolu ještě něco nemáte, je to otázka času."
"Jenny je slabina?" navázal na téma po svém Remus.
"Ty s tím pokoj nedáš, že?" povzdechl si. "Ano, je. Slyšel jsem včera na radě, že… Ticho!" chytil Remuse za paži a postrčil dolů z kmene. "Slyšels?" přikrčil se vedle něj Hunt a rozsvítil hůlku. Kdy ji, u Merlina, stačil vytáhnout?
"Ne," odpověděl docela zbytečně Remus.
"Hm," zabručel Hunt. "Nox. Pojďme," chytil ho za rukáv.
"Stopa ještě nezmizela…"
"Na stopu ti kašlu, jdeme," postrčil ho před sebe, a pak se k němu otočil zády. "Pořád rovně, chyť mě za levou ruku," postrčil mu ji dozadu. Remus ji chytil a společně se tak několik metrů proplétali mezi stromy. "Dobře, to stačí, stůj."
"Chci ti ještě něco říct."
"Tak dělej," rozhlédl se nervózně Hunt.
"Jenny chápe, co děláš. Jenny to chápe a stojíš jí za to, tak neproser tuhle neopakovatelnou příležitost jen proto, že by se něco mohlo stát." Hunt se trochu uvolnil, ačkoli vypadal ještě vyčerpanější než předtím.
"Jenny chápe spoustu věcí. Dokonce i ty, o kterých jí nikdy neřeknu. Co nechápe, to cítí. Ale to všechno bude nakonec jedno."
"Proč? To nechápu."
"Protože i když to náhodou oba přežijeme, pořád budu mít tohle," shrnul si levý rukáv a nacpal mu své zlehka se pohybující znamení zla až pod nos. "Tohle se nedá pochopit a já ani nechci, aby se o to pokoušela. Tohle," vyplivl, "je jako cejch, který si nemůžeš násilím vyříznout, nemůžeš ho odčarovat. Tohle… Co je?"
"Jen jsem si právě uvědomil, jak jsme si podobní."
"Sentimentalita, Lupine? Nádhera," protočil oči Hunt, ale koutky mu cukaly.
"Tak pojďme, musíme vymyslet, co dál."


"On je takový blbec," štkala mi na rameni Jenny.
"Co udělal?"
"Když už se konečně začnu vyrovnávat s tím, že je konec, řekne pak něco tak krásného, že..," potáhla Jenny a otřela si oči od slz. "Taky mě políbil… Bože, on tak krásně líbá. Hadry na něm visí, ale sexy je pořád stejně. Je to blbec," zopakovala úvodní větu Jenny a natáhla se pro kapesník. V tu chvíli do pokoje vešel James a při pohledu na zrudlou Jenny zrozpačitěl.
"Ehm… pardon, holky, sháním ten lektvar. Máš ho, Jenny?"
"Jasně," vydechla, odpoutala se ode mě a zahrabala v tašce, se kterou před hodinou dorazila.
"Poslyš, nemusíš jít s námi, dobře? Tess bude ty a Lily Tess. Je to trochu složitější, ale záleželo nám na přesnosti reakcí a Tess tě z nás zná asi nejlíp a… tebe tyhle podrobnosti asi momentálně vůbec nezajímají." Stěží jsem potlačovala smích.
"Hned přijdu, Jamesi."
"Jasně, za deset minut vyrážíme," vzal si lahvičky James a zmizel za dveřmi.
"Proč se nemůžu radši zamilovat do Jamese? Ne, já se musím zamilovat do toho nejarogantnějšího vola v celém Zmijozelu. Bože," rozplakala se znovu, popadla polštář a natlačila si ho na obličej.
"Je mi to líto, Jenny, ale musím jít," vstala jsem a došla si pro svetr.
"Dej na sebe pozor, Tess."
"Ty se pořádně vyspi, s holkama jsme ti nachystaly pokoj v třetím patře."
"Díky."
"Nemáš zač. Dobrou noc."

Myšlenka

17. dubna 2013 v 23:02 | TePa |  Zprávy pro Vás od Autorky
Takovéto věci většinou nedělám.
Většinou lidem nevnucuji úryvek z knih, které si možná v budoucnu sami přečtou, pokud to nejsou lidé mi bezprostředně nejbližší, kteří tento můj rozmar zkrátka "musí" přetrpět. Ovšem na tomhle je kus velké pravdy, takové, kterou v sobě nosíme a o níž už dlouho víme. Tady je vyslovena "nahlas", nebo spíš napsána, pokud si potrpíte na přesnosti vyjadřování. Ať už si po jejím přečtení pomyslíte cokoli - vezmete ji jako samozřejmost, nebo ji jen přeletíte očima, aniž by se Vás dotkla, přesto mám vnitřní nutkání ji zveřejnit.
Promiňte prosím :)

Vaše autorka
TePa

"Snad mu připadá, že jeho bližní svými řečmi, gesty a kroky patří času, a nikoli čas jim. Že tikají jako hodiny a pohybují se ručičky, dokud se pero nevytočí. A najednou Fred řekl něco, co on jistě cítil - aspoň se tak domnívám, ale co dosud neuměl formulovat. "Kupujeme čas." V této chvíli patrně viděl, jak se vyplácíme z pohřbení zaživa, jak si kupujeme čas, jak zdánlivě zastavujeme jeho běh a přestávám být kyvadlem. Podle něho kupujeme čas penězi, zdravím, rozumem, abychom se ohlušili a neslyšeli vlastní tikot, abychom se opili a neviděli, jak se tmí, abychom se narkotizovali hrou, úspěchem, svou dobrou pověstí, slávou, čert ví, čím ještě, a zapomněli, že nám časnost úží dech. On sám nepochybně už dávno v sobě nosí smrt a nemyslí v našem čase. Pro něho jistě činnost naší společnosti je hra na slepou bábu a náš celý svět je osiřelý."
Paní Stoneová, Cizinec hledá byt, E. Hostovský