Březen 2013

Svatba a to, co se obyčejně děje potom

18. března 2013 v 20:59 | TePa |  Arnë
Pro Ness a Kat, která ví :D

TePa

"Já, Faileon, druhý svého jména, právoplatný…"
Věděla jsem, že bych se měla dívat na svého nastávajícího, ale kromě něj a kněze nikdo nemohl poznat, že se pod závojem dívám na tátu, který seděl v první řadě. Vzpřímený, s matčinou rukou sevřenou kolem jeho a bez koruny. Ještě teď jsem se musela usmívat, když jsem si vzpomněla, jak mi ráno vysvětloval, proč si ji nevzal.
"Dnes jsem otec, ne král."
Faileon pokračoval svým dlouhým výčtem nových titulů a očividně se soustředil, aby na nějaký nezapomněl, nebo sám sebe neoznačil chybně. Pořád byl tak trochu nováček a pořád tak nějak nevěděl, jak v tom chodit. Lehce jsem se na něj usmála a znovu se zadívala na tátu.
Hleděl mlčky před sebe a jako by tu nebyl. Nakrčila jsem obočí a stiskla Faileonovi prsty, abych se přesvědčila, že tohle není jen sen, který se mě snaží ukolébat štěstím, abych nevnímala neštěstí. Faileon si toho všiml, pozvedl lehce obočí a ukončil své výčty:
"… přísahám věrnost tobě, Arnë, první svého jména, dcero…" Nastal nový výčet a já se musela hodně ovládat, abych neprotočila oči. Na místo toho jsem poděkovala Moéře, že tohle říká jenom jeden (a že nejsem tak velká feministka, abych něco namítala - z principu). Táta se konečně znovu probudil, sevřel matce ruku a věnoval jí úsměv. Určitě ještě nemá ani ponětí.
Pak vzhlédl a všiml si, že se na něj dívám. Byla jsem si v tu chvíli jistá, že o mém pozorování vidí. Pousmál se a nenápadně zavrtěl hlavou. To už Faileon končil a otočil se ke knězi.
"Přijímáte tento slib, princezno Arnë?" Vážně, princezna?!
"Ano, jistě," otočila jsem k němu hlavu a po očku se podívala na Faileona. Ten vypadal, že je mu jasné, že ani nevím, s čím vlastně souhlasím. Potlačil široký úsměv a pustil mé ruce.
"Můžete přistoupit k nevěstě," řekl docela zbytečně kněz, zavřel knihu a odstoupil o dva kroky. Obecenstvo se zvedlo, ozvalo se vrzání a šustění šatů, nervózní přešlapování. Faileon pomalu zvedl ruce, čímž mi dovolil ještě jeden kradmý pohled na tátu. Pak závoj zmizel a já podala květiny první družičce, kterou jsem vůbec neznala.
Sotva jsem se otočila, Faileon se zeširoka usmál, objal mi tváře dlaněmi a přitáhl na rty. Nejdřív mě políbil krátce a lehce, objala jsem ho kolem pasu a na chvíli zapomněla, co se brzy stane. Zaklonila jsem hlavu a nechala ho se odtáhnout.
"Prohlašuji vás nyní..," začal kněz, ale jakékoli mé vnímání se vzápětí soustředilo jen na Faileonovy rty, když mě začal hladově líbat bez ohledu na obecenstvo. Cítila jsem, jak rudnu a tisknu ho k sobě. Nakonec mě přeci jen celou zrudlou a zadýchanou pustil a já se zdráhavě natáhla pro květiny, abych se nemusela podívat na rodiče.
Ozval se bouřlivý potlesk, Faileon mě chytil za ruku a naznačil mi, ať k němu přistoupím. Přivoněla jsem si květin, abych se mohla vydýchat z prožitého okamžiku a tak trochu proti své vůli se začala nakažlivě usmívat.
"Ani to nebolelo, viď?" naklonil se ke mně a políbil mě na tvář. "Ačkoli si myslím, že kdybys byla plně při smyslech, žádný slib bys nepřijala." To mě rozesmálo. Polechtal mě nosem po tváři, sklonil se a vyzvedl mě do náruče.
"Tohle sis moc dobře nenačasoval," upozornila jsem ho.
"Než překročíme všechny prahy v tomhle obrovském domě, zabere nám to nejméně měsíc - s ohledem na líbánky," ztišil trochu hlas. "Musíme začít hned." Objala jsem ho rukou kolem krku, druhou nechala volně s květinami v klíně a jak mě Faileon nesl uličkou, naposledy jsem zachytila tátův uvolněný obličej a zvláštní lesk v očích. Usmála jsem se a znovu si přivoněla květin. Zvedl ruce a pokračoval v potlesku ve chvíli, kdy už skoro odezníval, a zůstával v kostele ještě nějakou dobu poté, co už všichni byly pryč.
Táta.

Vážně, teze znovu potvrzena: šaty jsou ta nejhorší věc, jakou kdy potkalo lidstvo.
I když jsem jen šla, musela jsem si je neustále přidržovat a dělat co nejmenší kroky, abych si o ně náhodou nezakopla a nespadla přede všemi rovnou na nos. A ani Faileonova mužná paže by mi v tom určitě nezabránila.
"Musíme tančit?" chytila jsem se ho za ruku a pomalu kráčela doprostřed hodovní síně, která byla přeskupená tak, aby se v ní dalo volně tančit. I předtím v ní bylo místa dost, ale táta pozval i ty, které nemusel - včetně vzdálených sestřenic, bratranců, spojenců a bůhví čeho… echm… koho ještě.
"Je to tradice… navíc… všichni se na nás dívají," naznačil mi.
"Chová se jak holka," zaryla jsem mu nenápadně nehty do paže, až lehce ucukl. "Právě proto."
"Co tě nezabije…"
"Ha ha ha," doťapkala jsem k němu (já! - doťapkala!) a nechala se jím sevřít v pase. Druhou rukou jsem si zvedla vlečku a pokusila se nadechnout přes pevně sevřený korzet. "Jako první doporučuji popravit krejčovou."
"Myslím, že tradice nežádá popravy, ale naopak omilostnění."
"Mohl bys toho nechat?" odfrkla jsem si a potlačila úsměv.
"Jistě," nahl se a ukradl mi polibek. Přemýšlela jsem, jestli ho neodtlačit, ale nakonec jsem mu jen položila dlaň na košili pod sakem a nechala se lehce zaklonit. Pak se najednou prudce odtáhl a přitiskl mě k sobě.
"Tak dobře, ale tohle nebude fungovat vždycky," přesvědčovala jsem stejně tak sebe jako jeho. Se stejných výsledkem: nikdo tomu nevěřil. Chytila jsem se ho jednou rukou a pomalu ukročila dozadu. Pevně jsem doufala, že se nebudu muset moc rozvzpomínat a nohy udělají, co budou moci. Vlastně to bylo už dlouho, co jsem byla takhle vymydlená a vážně jsem vypadala jako princezna (fuj). Matka mě dokonce nějakým záhadným způsobem přinutila vzít si diadém (neuvěřitelné).
Dívala jsem se do Faileonových očí a přemýšlela jsem, na co si to tu vlastně stěžuju. Mohlo to dopadnou stokrát hůř a já si mohla vzít někoho na způsob Eucloie (matčina původního nastávajícího). Táta ho popisoval s dost velkým odporem, matka se moc dlouho nevyjadřovala. Díky bohu, že se nějakým záhadným způsobem nakonec vzali. Nedokázala jsem si tátu představit s kýmkoli jiným. Když jsem se ohlédla, všimla jsem, že ji zrovna vede na parket. Usmála jsem se Faileonovi do ramene.
"Chápu, že jsi rozptýlená, ale pojďme chvíli předstírat, že se nic neděje, ano?" ozval se mi tiše u ucha Faileon a zatočil se se mnou. Zasmála jsem se a přivřela víčka.
"Pokusím se." Ještě chvíli jsem společně kroužili po parketu, než se nad námi smilovali a začala hrát pomalá písnička.
"Smím?" ozval se vedle nás táta a uvolněně se na Faileona usmál.
"Prosím," ustoupil ode mě Faileon a krátce mě políbil na tvář. "Dojdu pro tvou matku."
"Dobrý nápad," pustila jsem jeho ruku a otočila se na tátu.
"Dneska ti to moc sluší," přitáhl si mě blíž a já si pustila sukni, protože jsme se jen zlehka pohybovali na místě. Objala jsem ho a položila si hlavu na jeho rameno.
"Děkuju."
"Viděl jsem, jak se na mě díváš. Nenech mě myslet si, že ti kradu tvůj den."
"Tohle není můj den," odporovala jsem.
"Správně. Patří i Faileonovi, mysli i na něj, chudáka," otočil mě tak, abych mu přes rameno pohlédla do davu. Faileon se k matce ani nedostal, protože ho obklopily tetičky a sestřenice, které z něj div neservali oblečení. Tlumeně jsem se zasmála tátovi do ramene, a tak mě otočil zase zpátky.
"Vzpomínám si na můj svatební den," opřel si hlavu ze strany o mou. "Arcalim už byl pravděpodobně na cestě… Pořád jsem si nebyl jistý, jestli mi tvá matka nezmizí, jak už to koneckonců jednou udělala."
"Přemýšlela jsem, že si nedokážu představit, že by sis ji nevzal."
"A přišel tak o tuhle skvělou dceru?" Ušklíbla jsem se a odtáhla se, aby viděl můj výraz.
"Měl by sis přečíst své dobové deníky, slovo skvělá tam bylo jen ve spojení darebnice, abych použila co nejjemnější výraz." Zasmál se.
"Ale pořád skvělá."
"S tím si vystačím," zazubila jsem se na něj.
"Budeš s ním šťastná," prohlásil pevně. Usmála jsem se. Dál už jsme nemluvili. Zlehka jsme se otáčeli a pohupovali na místě, protože táta nebyl nikdy přeborník přes tancování - ohledně jako já - a já se ho držela.

"Jestli sním ještě kousek čehokoli, prasknu a máš po svatební noci," probodla jsem Faileona pohledem, když mi s plnou pusou přistrkoval další tác s nějakým masem. Rozesmál se tak, až jsem se divila, že dokázal zachovat veškeré jídlo v ústech. Polkl.
"Taky tě miluju," odložil tác stranou. Usmála jsem se a natáhla se pro pohár s vínem.
"Faileone, dělej! Vyhoď ji už na ten stůl a ukaž jí, jak se to dělá!" ozvalo se najednou sálem. Vyprskla jsem smíchy. Faileon pozvedl obočí a zasmál se taky.
"Myslím, že je nejvyšší čas, abychom šli," lokl si vína táta, vstal a nabídl rámě mámě. Pokývli nám oběma a já si pomalu sundala dlouhé rukavičky z rukou. Odložila jsem je stranou a symbolicky si očistila dlaně. Ozvalo se povzbudivé zapískání.
"Faileone," otočila jsem se na něj, on mi s úsměvem nabídl ruku a já s jeho pomocí vystoupila na rychle vyklizený stůl. Ozvalo se nové zapískání.
"Tak už jí to ukaž, Faileone!" Rozpustile jsem si stáhla závoj a odhodila ho mezi sestřenice.
"No tak už mi to ukaž, Faileone!" zasmála jsem se a spolu se mnou i dav.
"Dobře," otřel si ruce Faileon, vzal do ruky porcovací nůž, vyhodil ho do vzduchu, chytil za rukojeť a zapíchl do stolu přede mnou. Pak vylezl taky, vytáhl ho a zůstal stát za mnou. "Co první?" zeptal se davu. Zakroužil mi před nosem nožem.
"Přestaň se vytahovat," ušklíbla jsem se na něj, zatímco mě líbal na krku. Asi jsem musela být vážně přiopilá, protože jsem nebyla nervózní ani trochu.
"A odmlouvá!" zaznělo sborově z davu, následované křikem s žádostmi o satisfakci. Ve skutečnosti jsem vždycky obdivovala, co Faileon dokázal se zbraněmi. Ehm… (za ty hříšné myšlenky se styďte!)
Byl přiopilý a stejně si pohrával s rukojetí špatně vyváženého nože a u toho mě líbal na krku. Nakonec se odtáhl a pozvedl obočí směrem do davu. Jeho sebejistota začínala být neuvěřitelně přitažlivá.
"Tady?" otočil se do davu a naznačil, že rozřízne ramínko. Ozvalo se povzbudivé chlapské bručení. "Ne, myslím, že ne," zadíval se na mě a potměšile se usmál. V očích už mu hrály plamínky. Cítila jsem špičku nože přes korzet i látku v pase, pak mě najednou objal levačkou kolem boků a pomalu se snížil až do dřepu. Čím blíž byl stolu, tím větší křik se od mužů ozýval. Děkovala jsem Bohům, že táta odešel. Z tohohle by měl mrtvici.
Faileonův dotek pálil i přes všechnu tu látku.
"Podíváme se, co objevíme," otočil se k davu. A zatímco vytahoval nůž, rychle jsem se sklonila, popadla taky jeden a bez delších prodlev mu uřízla rukáv. Chvíli bylo ticho, a pak se sál hlasitě rozesmál. Vítězoslavně jsem Faileonovi zamávala látkou před očima a odhodila ji do davu. Faileon se zasmál a sklonil hlavu.
"To abych to urychlil, než přijdu o čest," zvedl nůž a v jediné krátké chvíli mi prořízl sukni, zatahal a div, že jsem neupadla, zůstala jsem tam stát se sukní stěží nad kolena. Punčochy taky moc nepomáhaly a zpod sukně mi vyčuhovaly podvazky. Tak tohle přehnal. Když se postavil, významně jsem mu ukázala nůž, chytila ho za košili, která okamžitě vyklouzla z kalhot a přeřízla mu ji až ke krku, kde jsem ho lehce škrábla.
"Oooouuu," ozvalo se z davu, zatímco jsem z Faileona strhla košili a ta se i s kabátem svezla na stůl. Nedbal na to, že je obnažený, ale na to, že jsem si dovolila ho říznout.
"Vážně, Arnë?" ušklíbl se a setřel si trochu krve z brady. Hodila jsem nožem na stůl, do kterého se zapíchl, přešla k němu a políbila ho na zraněné místo.
"Heeeeeeeeeej!!!!"
"Nechceš mě říznout ještě někam?" nabídl se najednou ochotně. Zasmála jsem a podívala se na jeho nahou hruď a svalnaté břicho, které se nadzvedávalo nádechy a výdechy.
"A kam by to mělo být?" zeptala jsem se a skousla si ret.
"Měli bychom zmizet," přiblížil se ke mně Faileon, donutil mě vzhlédnout a pokračoval šeptem: "Jinak budou všichni tady svědkem jedné svatební noci," zadíval se mi do očí, přitáhl si mě za pas rukou, ve které stále držel nůž a hrubě mě políbil. Hladově jsem se k němu přitiskla, pootevřela ústa a naklonila hlavu ke straně, aby mohl prohloubit polibek. Chtěla jsem ho chytit za klopy, ale pak mi došlo, že žádné nemá, a tak jsem se vyhoupla na špičky, skopla si z nohou boty a za krk se vytáhla k němu blíž. Cítila jsem jak upustil nůž, pevně mě objal kolem pasu a přitiskl si mě k sobě.
"Tak jo, lidi, jdeme!" ozval se přičinlivě Feon a všichni se začali dost neochotně zvedat. Vnímala jsem to jen okrajově, protože mi Faileon rychle strhl ramínko z ramene a začal mě líbat na holou kůži. Zaklonila jsem hlavu, chytila ho za hlavu a přidržovala u sebe, zatímco poslední hosté vyklidili síň i s tím, co si nakradli, a zmizeli za dveřmi.
Sotva se zaklaply dveře, Faileon se lehce odtáhl, oči upřené na můj hrudník, a hlasitě vydechl. Vztáhl ruce a zatahal za vrch šatů, které samozřejmě roztrhl a já tam zůstala v pevně sešněrovaném korzetu a s punčochami. Faileon zahodil cáry do všech stran, popadl mě za pas a klesl se mnou na stůl. Ten zavrzal a když jsem si lehala, rychle jsem si sundala diadém a odložila ho na opěradlo židle, aby se mu nic nestalo. Přeci jen je to dědictví. Rozpřáhla jsem ruce po stole politém vínem a nechala se Faileonem rozšněrovávat. Chvíli se snažil rozvázat uzlík, pak ale vytáhl můj nůž ze stolu a rychle jím projel šňůrkami v korzetu. Ten okamžitě povolil a já uvolněně vydechla.
"Nadzvedni se," naklonil se k mně a políbil mě na klíční kosti. Zvedla jsem boky a mimoděk se tak němu přitiskla. Sevřel pevně víčka a vytrhl mi zpoza zad kus nepotřebné látky. Když klapla o zem, znovu otevřel oči a já nedočkavě vydechla. Zapřel se levou rukou o stůl, druhou se natáhl pro číši s vínem a vypil ji do dna. Po bradě mu přitom stékal rudý plamínek.
"Na kuráž?" vydechla jsem, chytila ho za krk a nechala se jim hluboce políbit. Lehce mi skousl spodní ret a pohladil mi jazykem patro. Vydechla jsem mu horce do úst, když se odtáhl a nenechavými prsty prozkoumával můj pas a boky. Jak couval po těle níž a bradou vytvářel přímou čáru, slyšela jsem, jak nádobí padá ze stolů a jak se zbytky jídla tříští o podlahu. Rozhodila jsem rukama, když mi zmizel z dosahu a přivřela víčka, když pokračoval v mém svlékání.
Kůže mě pálila od jeho doteků tak, až jsem dostala chuť, také se natáhnout po vínu. Nadzvedla jsem se tedy a zašátrala za sebou. Když už jsem džbán držela v ruce, chytil mě Faileon za nohu a prudce přitáhl k sobě. Vypískla jsem překvapením a nadzvedla se na loktech.
"Mám žízeň."
"Ano? To já taky," usmál se a uvelebil se mezi mými zdviženými koleny. "Tak s tím něco uděláme, hm?"
"Prosím," prohrábla jsem mu prsty vlasy a palcem přejela přes jizvu, která se mu táhla přes obličej. Sklonil se a s vševědoucím úsměvem mě začal líbat v ohbí krku. "Tohle mi nedělej, ne!" tlačila jsem mu do ramen, ale pak jsem jednoduše sklouzla rukama dolů a dostala ho z kalhot.
"Nedopřeješ mi žádnou legraci," zašeptal mi do vlasů a jeho zrychlený dech mě zašimral v uchu.
"Ne, když odejdu." Tiše se zasmál, pohladil mě pravou rukou po pokrčené noze a přitiskl si ji blíž k sobě.
"Nemyslím si," zvedl se a zadíval se mi do očí přesně ve chvíli, kdy se prudce pohnul dopředu. Zakňučela jsem a nemotorně zatápala po jeho ramenou. Pozvedl obočí, ale já už zavírala oči a kousala si ret. Neschopná ovládat své pocity, pohnula jsem se v bocích a vyzvala ho k větší prudkosti. Zuřivě vydechl, položil mi pravou ruku za rameno a nahl se ke mně blíž. Ovanula mě jeho vůně, a tak jsem ho rychle objala kolem těla, sevřela mu boky koleny a snažila se ignorovat možnost, že se pod námi ten stůl může každou chvíli zřítit. Na tohle nejspíš dělaný vážně nebyl. Nohy vrzaly a nádobí padalo ze stolů, já se potila a nedokázala se kontrolovat čím dál víc. Zakňučela jsem, kousla ho do ramene a tiskla se k němu ještě usilovněji, abych se ubezpečila, že existuje pevná zem.
Trhaně jsem vydechovala a nebyla schopná oplácet mu polibky, když se pokoušel mě políbit. Nemohla jsem dýchat, a tak jsem se vyklenula v pase a nechala se přivést ještě do pomatenějšího stavu. Zatočila se mi hlava, já vláčně klesla zpátky na stůl a Faileon naposledy několikrát přirazil a svezl se na mě. V poslední chvíli se ještě nadzvedl na lokty a zprudka vydechoval na můj zpocený hrudník.
Pomalu jsem uvolnila stisk kolen, které jsem pomalu ani necítila a nechala je volně klesnout. Bylo mi jedno, jak prostopášně to vypadá, byla jsem úplně vyčerpaná. Po chvíli se ode mě Faileon odtáhl a ztěžka dopadl na stůl vedle mě.
"Zatraceně," vydechl a skousl si ret.
" Jo," vydechla jsem taky a otočila k němu hlavu. Projel si prsty rozcuchané vlasy a otočil se na mě taky. Zeširoka se usmál, což mě rozesmálo. Začala jsem se tiše otřásat smíchy, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem to dlouho nevydržela.
"Pořád máš žízeň?" zeptal se stále ještě trochu zadýchaně. Tělo se mu ve světle svíček lesklo, když se natahoval pro džbán s vínem, vzal číši, co tam stála a nalil mi. "Prosím."
S vypětím všech sil jsem se vztyčila na loktech, vzala mu číši z ruky a vyklopila ji do sebe. Když jsem dopila, odhodila jsem sklenici stranou a klesla vedle něj.
"Víš, co bychom měli?" zeptala jsem se tiše a přejížděla mu prsty po hrudníku. Hraně zaúpěl. "Přesunout se do ložnice, aby to tu mohli uklidit."
"Mhm. Máme ale problém," prohrábl mi rukou vlasy a uvolnil tak poslední zbytky síly, která je držela v účesu.
"Jaký?" nechápala jsem. "Tedy - kromě toho, že mě budeš muset odnést." Zasmál se.
"Nemáš co na sebe."
"No sakra," začala jsem se smát taky a smála jsem se dlouho. Tak dlouho, že nic jiného než Faileon a světlo svíček na jeho tváři neexistovalo.

75. kapitola - A pak... se to prostě stalo

14. března 2013 v 22:17 | TePa |  Srdci vlastní
Omlouvám se za ne příliš dobrou kvalitu, ale mezi vším tím učením jsem ráda, že Vám příběh můžu aspoň "naznačit" :) Pevné nervy se čtením a Kat, však ty víš, že to umím i líp, viď? :D
Pro Vás všechny

TePa


Ani jsem si neuvědomila, že jsem usnula, dokud jsem nepootevřela oči a nevšimla si, že ležím na posteli v pokoji se zataženými závěsy. Netušila jsem, co mě to popadlo, že jsem šla spát někdy mezi odchodem Hunta s Jenny a očekávaným příchodem Remuse.
Posadila jsem se na posteli a přikrývka mi okamžitě spadla z ramen do klína. Na druhou stranu bych měla být ráda, poslední dobou na spaní nebylo mnoho času a když bylo, nemohla jsem usnout ani za nic. Protáhla jsem se a spustila nohy z postele. Z obýváku ke mně doléhaly tlumené hlasy. Samozřejmě, porada už nejspíš dávno začala i skončila… Chytila jsem se za hlavu, protože mě začala bolet.
"To bude chtít čaj, pokud nějaký máme," zamumlala jsem si sama pro sebe a překročila Jeremyho se Sethem, kteří měli odpolední hlídku. To mě přivedlo k dalšímu zamračení nad svou neschopností zůstat vzhůru. Vůbec mě neprobudili. Přešla jsem ke dveřím, potichu je otevřela a zase zavřela.
Prohrábla jsem si pochuchané vlasy a stáhla si tričko na spaní přes staré bermudy, ve kterých jsem momentálně přespávala. Znovu jsem zívla, protřela si oči a po špičkách na boso přeběhla do kuchyně.
"Páni, ty vypadáš," zasmála se Lily, která si tam momentálně dělala čaj. Vzhlédla jsem a zamžourala proti ostrému světlu.
"Asi jsem usla, nebo co," prohodila jsem zcela zbytečně.
"Vypadá to tak," přikývla Lily a změřila si mě pohledem. "Tady máš, potřebuješ ho víc," poslala mi po lince hrnek čaje.
"Páni, no… děkuju," zívla jsem. "Něco podstatného během porady?" cukla jsem bradou směrem k obýváku a vyskočila si na linku, abych nestála na studené podlaze.
"James mluvil o tom, co nám řekl Hunt, o stěhování a taky o převelení Remuse. Zní to docela děsivě, co? Převelení."
"Hodně důležitě," poznamenala jsem a začala foukat do hrnku s čajem.
"Mhm, no, teď jdu asi spát já," rozloučila se a zamířila do chodby k ložnicím.
"Dobrou noc," prohodila jsem do prázdné kuchyně, která překvapivě zůstávala relativně čistá.
"Ahoj." Cukla jsem sebou a vzhlédla k Remusovi, která stál nerozhodně ve dveřích do kuchyně.
"Klidně pojď dál, půjdu si to vypít do obýváku," protáhla jsem se v ramenou a chystala se seskočit.
"Počkej ještě chvilku," zarazil mě a vydal se k lednici.
"Vypadáš unaveně."
"Za to ty jsi prý spala za nás za všechny," usmál se na mě a prozkoumal obsah lednice.
"Nechápu se, neměla bych takhle vyspávat. Navíc mě z toho teď akorát bolí hlava."
"Hm," zvedl se a zavřel lednici, aniž by si cokoli vzal. "To je vším tím stresem a nervozitou. Až se přestěhujeme k Siriusovi, všechno bude zase vypadat lépe, uvidíš. Je to kouzelnický dům, má spousty ochran navíc, které se tam nakupily během všech těch let, co tam žili kouzelníci. Tady tohle prakticky nemá vůbec nic, aby to nezpůsobilo podezření."
"Nebudeš jíst?" pozvedla jsem obočí a napila se, abych spolkla nervozitu.
"Vlastně ani nemám hlad."
"Ale jíst bys měl, vypadáš… nezdravě."
"Za to ty vypadáš krásně." To mě vážně pobavilo. Rozesmála jsem se.
"Vážně?" pozvedla jsem obočí, ale pak se zarazila. Zase jsem spala v Remusově tričku. Najednou jsem měla chuť si vyliskat za svou neprozíravost. Měla jsem se převléknout.
"Vážně," přikývl, přešel ke mně a položil si ruce podél mě na kuchyňskou linku. Znovu jsem se napila.
"Vážně se přidáš k vlkodlakům?"
"Prakticky mezi ně patřím," usoudil.
"S tím nesouhlasím, ale pokračuj," vybídla jsem ho.
"Můžu využít toho, že jím jsem, a získat užitečné informace, to je vše. Brumbál mě o to nepřímo požádal a já mu chci oplatit všechny ty roky laskavostí."
"Chtěla jsem namítnout, že to je nebezpečné, ale to je teď všechno, hm?" dopila jsem svůj čaj a odložila šálek stranou. Pořád byl přímo přede mnou a hleděl mi přímo do očí. Chvíli mi připadalo, jako by se nahýbal blíž, pak se ale rychle odtáhl, odpoutal se od linky a poškrábal se v týle jako pokaždé, když byl nervózní.
"Asi se přeci jen najím."
"Jasně," seskočila jsem na podlahu a vydala se do obýváku, kde jsem se rozvalila přes celý gauč.

"Moc si na to úžasné pohodlí nezvykej, stěhujem se do mnohem horšího, za to řádně zaprášeného," ušklíbl se Sirius, který se rozvaloval v křesle a líně zíval.
"Parádní pohodlí, vážně," ušklíbla jsem se. "Záda mě z těch per ještě bolet nepřestala."
"Co Remus?" Pozvedla jsem obočí a ohlédla se do kuchyně.
"Ach tak," ušklíbla jsem se. "Šmíroval jsi? To tě maminka nenaučila, že tohle se nedělá?"
"Maminka mě právě naučila, že se to dělá."
"Chyba ve výchově nesmaže chybu v tobě," usoudila jsem. "A nedívej se na mě tak, vím, že to není fér."
"Nutíš mě tu otázku opakovat úmyslně, nebo..?" předklonil se a opřel si lokty o kolena.
"Nechci na ni odpovídat, když jsi všechno viděl," pokrčila jsem rameny a upravila si za zády polštáře. "Navíc ti do toho nic není."
"To asi ne," usoudil a protáhl se. "No nic, postel čeká," zívl. "A protože ty se nejspíš nechceš přidat..?" Ušklíbla jsem se. "Dobrou noc," poplácal opěradlo za mými zády a odešel do ložnice.
"Další čaj?" usmál se na mě Remus, když dosedl na konec gauče, kde jsem ještě před chvílí měla nohy.
"Díky," přitáhla jsem si hrnek k hrudi a volnou rukou si promnula oči. "Myslela jsem, že máš hlad…"
"To jsem měl, ale při pohledu do lednice jsem usoudil, že lepší bude nejíst."
"Nakupoval Sirius a nové zásoby neděláme, když se zítra stěhujeme."
"Jo… Už jsem se domluvil se Siriusem, slíbil, že mi vezme věci, aniž by cokoli prodával."
"Mě přiznal, že by z toho stejně moc nevytěžil."
"Moc se nerozpakoval, to je pravda. Moje štěstí," zasmál se a usrkl čaje.
"Taky pravda. Doufám, že jsi mu řekl i o pokoj, jinak bydlíš vedle jeho matky a to nebude žádná slast," zasmála jsem se.
"To už jsem probral s Jamesem a mimochodem," naklonil se blíž, "myslím, že on a Lily spolu něco mají."
"To si nemyslím," zavrtěla jsem hlavou a bůhví proč znervózněla.
"Já ti nevím… Když na ni přišla řeč, moc toho neřekl a díval se bůhví kam. Pak mi tvrdil, že o ní měl jen strach a že veškeré snahy o sblížení už vzdal. Mluvil jsem i s Lily a z té taky nic kloudného nevypadlo. Je to podezřelé…"
"Na to, že jsi tu byl v poslední době co nejméně, usuzuješ nějak rychle."
"Máš pravdu," přikývl. "Tak na zdraví," zvedl hrneček a ťukl s ním o můj.
"Na tvoje," zdůraznila jsem a pořádně se napila. "Říkal Brumbál něco nového nebo zajímavého?"
"Bavili jsme se vlastně jen o tom, co je účelem mého ,velmi nesobeckého obětování se pro dobro ostatních´ - Brumbálova slova."
"A nemá snad pravdu?"
"Podle mě si myslel, že bych mohl zaváhat, a tak mi trochu zalichotil, to je všechno," pokrčil rameny.
"Možná."
"I Brumbál je nejistý, co teprve my?" zamyslel se, ale pak cukl hlavou a vzhlédl. "Omlouvám se." Omluvně se usmál a raději se napil.
"To nevadí, člověk se tomu nevyhne," pokrčila jsem rameny a zkoumavě se na něj zadívala. "Kdy se asi vrátíš?" Neodpověděl a opětoval pohled. Nakrčila jsem obočí. "Kdy se asi vrátíš?" zopakovala jsem. Povzdechl si.
"To vážně nevím, takže party s překvapením bych neplánoval."
"Moc se mi nezdá ten tón, s jakým to říkáš. Přece se vrátíš, ne? Něco zjistíš a přidáš se zpátky k Řádu…"
"Asi," odpověděl dost neurčitě a poškrábal se v týle.
"Už zase to děláš," ukázala jsem na něj prstem.
"Co?" nechápal.
"Škrábeš se v týle. To děláš vždycky, když jsi nervózní." Zrudl.
"Nechci ti lhát, dobře? Zatím je dost těžké odhadovat, kdy a jestli se vrátím."
"Jestli?" pozvedla jsem obočí a snažila se kontrolovat.
"Nechci se tu o tom dohadovat," nakrčil obočí. "Je to nebezpečné, ano, a budu dlouhou dobu s vlkodlaky, pokud mě přijmou, jak Hunt nasliboval. Pokud mě přijmou, budu u nich docela dlouho, než mi začnou věřit a než se něco dozvím. A pak bude hodně dlouho trvat, než si budu moct dovolit podat vám nějakou zprávu." Vzpurně jsem odložila hrnek na stůl a založila si ruce na prsou, vědoma si toho, jak dětinsky to vypadá. Povzdechl si a odložil šálek vedle mého, aby si mohl poposednout blíž ke mně.
"Netvař se tak soucitně, když jde o tebe a ne o mně," chtěla jsem se odsunout, ale on mě rychle chytil za boky, když se octly ve vzduchu a přitáhl si mě k sobě.
"Dobře," vydechl mi do obličeje a zvedl ruku, aby mi odhrnul vlasy stranou.
"Co to děláš?" znervózněla jsem a těkala očima po jeho obličeji, až jsem se zastavila na jeho rtech. Ruce na bocích mě pálily a já si nervozitou olízla rty.
"Spíš v mém tričku?" Pokud někdo uměl měnit témata rychlostí blesku, byl to nejspíš Remus.
"Zapomněla jsem se převléct."
"Samozřejmě," usmál se a pohladil mě špičkami prstů po obličeji.
"Remusi..," zašeptala jsem, ale vlastně si nebyla jistá, jestli opravdu chci, aby mě pustil, jestli mu domlouvám nebo ho přemlouvám. Váhavě jsem zvedla ruce a pohladila jej po krku a palcem po čelisti. Jeho ruce zamířily výš, chvíli váhaly, ale pak mě pohladily přes tričko a sevřely v pase.
"Vyrážíme brzy ráno..," zadíval se mi do očí a já jej nepatrně zatlačila zezadu na krk, aby se přiblížil. Všiml si toho a sevřel víčka.
"Pak bychom se měli rozloučit…"
"Znovu," otevřel oči. "Proč to vlastně všechno dělám?"
"Ty?" zvedla jsem se na kolena a posadila se mu obkročmo na klín, abych mu nohama pevně objala boky.
Prudce vydechl a přitáhl si mě na rty. Opětovala jsem jeho polibky a cítila, jak se do mě vlévá ovzduší starých bradavických časů, kdy ještě všechno zlé bylo daleko a našimi největšími problémy bylo, jak a kdy udělat úkol, nebo jak se z něj vyvléct. Kdy jsem do Remuse byla zamilovaná tak, že jsem občas nedokázala rozumně přemýšlet a kdy se mnou ještě o všem mluvil a smál se.
Líbal mě naléhavě, až jsem na sobě pozorovala soustředění a uvolnila sevření kolem jeho hlavy, kterou jsem si přitahovala blíž, ačkoli to ani nebylo možné. Tiskla jsem ho koleny, ale on se pak najednou zapřel dlaněmi o pohovku za mými zády a já si lehla. Třásla jsem se nedočkavostí, ačkoli jsem si přísahala, že jen tak mu do rukou zase nepadnu.
Na chvíli se odtáhl, aby se mi přesunul na krk, a tak jsem se zaklonila a položila si ruce o opěradlo za zády. Vydechl, přejel mi bradou po hrudníku až k břichu a zatahal za tričko. Když už bylo pryč, položil ho vedle pohovky a nechal si stáhnout své. Nezaváhal jako tehdy v Komnatě nejvyšší potřeby, jako by veškeré jeho dřívější přesvědčení vyletělo oknem.
Ani se příliš nezabýval mými ústy, spěšně přešel až k bermudám, stáhl mi je a odhodil. Chtěla jsem se mu podívat do očí, co se v něm asi právě odehrává, ale byl zvláštně roztěkaný, když mě tak v pološeru pozoroval, spěchal se zapínáním kalhot, jako bych si to snad zrovna teď mohla rozmyslet, a pak na mě znovu klesl.
"Vím, co jsem před-předtím říkal, ale," zapřel se o pohovku lokty, abychom se stále dotýkali těly, horce vydechl a políbil mě na klíční kost.
"Pospěš si," pošeptala jsem mu, protože vědomí toho, že nás právě teď přeruší někdo jako Sirius…(!) Vzhlédl, ale dřív, než jsem stačila cokoli zaregistrovat, mě políbil a zajel rukou pod kalhotky. Zalapala jsem po dechu, sevřela ho v ramenou a přitiskla se k němu. Jeho zrychlený dech mě lechtal u ucha. Nadzvedla jsem se, aby mě vysvlékl docela, a dřív, než jsem si stačila cokoli uvědomit, do mě vstoupil. Bylo to bolestivé a tak krásné, že jsem pevně semkla víčka a objala ho nohama kolem boků. Svezl se níž a začal mě líbat na spodní čelist a krk, když jsem se proti němu vzepjala. Pohnul se znovu a já se ze strachu z prozrazení trochu nadzvedla a zakňourala mu do ramene.
Držela jsem se ho pevně, cítila každý jeho pohyb, jeho nesourodé oddechování, vlhké nesoustředěné polibky a uvědomovala si naše horká těla tak, že mi to nikdy nepřipadalo možné. A pak, v jediném krátkém okamžiku, sebou cukl a zmoženě vydechl.
Objímala jsem ho a hleděla na ten příšerný strop v příšerném bytě. Záda byla nejspíš napadrď z téhle příšerné pohovky, v bytě se neuklízelo a každou chvíli nás tu mohl někdo objevit. A přesto to všechno bylo to nejkrásnější místo na světě, mě se stále lehce točila hlava a jaksi jsem nedokázala dostat z hlavy neukázněný pocit euforie, který proměnil veškerou šedivost všedních dnů v démantový svit letního nebe.
… a taky jsem začínala myslet z cesty, zatímco Remus se pomalu odtáhl a zadíval se mi do očí.
Rychle jsem potřásla hlavou a naprosto nemožně se zastyděla. Jeho nervózní výraz se okamžitě projasnil.
"Stydíš se?"
"Nech toho!" vytáhla jsem si zpoza zad jeden z polštářů a bacila ho jím do hlavy. Tiše se zasmál, když se z chodby ozvaly podezřelé zvuky. Ztuhli jsme a zděšeně se na sebe zadívali. "Tričko, honem!" zatlačila jsem ho do ramene, aby ucouvl, a ani si nevšimla, že je vlastně nahý, protože jsem se zaobírala hledáním svého oblečení. Podezřelý zvuk se ozval znovu, ale to už jsem si zapínala podprsenku a přetahovala tričko přes hlavu. Když jsem z něj vystrkovala hlavu, všimla jsem si, že Remus už je skoro oblečený.
"Kde jsou moje kraťasy?" zašeptala jsem na jeho adresu a on se rychle rozhlédl kolem. Připadalo mi to v tu chvíli tak šíleně komické, že jsem se musela ovládat, abych se nerozesmála.
"Už je vidím," postavil se z gauče a na boso přeběhl pár metrů, aby je vzal ze země. Já se znovu rozvalila na gauči a dívala se na ten ohavný strop. Jak moc se měnila realita od mých představ. A jak málo mi to v tuhle dokonalou chvíli vadilo.
"Remusi?" ozvalo se zpoza gauče ospale a já rozpoznala Lily. "Proč nespíš?"
"No, ehm," zakoktal se, zatímco já se propadla hlouběji do starého gauče. Jedno obzvlášť nabroušené péro se mi přitom zadřelo do zadnice. Au.
"A proč jsi na boso? Je chladno..," zívla znovu.
"Proč nespíš ty?"
"Chtěla jsem si dát trochu vody a zdálo se mi, že něco slyším…"
"Mhm," zazněla nervózní Remusova odpověď. Zatraceně, ten nás prozradí, uvědomila jsem si a zrudla. "Vyspím se na gauči, jestli to nevadí."
"Ne, ale v pokoji bys měl větší pohodlí. Kde je Tess?" Zrudla jsem ještě víc.
"Říkala něco o tom, že potřebuje dýchat a odešla do chodby." Možná nás neprozradí.
"Do chodby?" zeptala se Lily nedůvěřivě. Merline, přestaň se ptát! "To je divné. Vůbec jsem si nevšimla, že by se šla převléct. Asi vážně tvrdě spím."
"Asi. Tak já si jdu lehnout," slyšela jsem Remusovo tiché našlapování směrem ke gauči.
"Nechceš společnost?"
"Vlastně ani ne, klidně jdi spát. Udělám to samé."
"Dobrý nápad. Tak… dobrou noc."
"Dobrou." Ozvalo se dvojí tiché ťapkání a klapnutí dveří. Vzápětí se přímo nad mojí hlavou objevila Remusova rozčepýřená kštice.
"Tak to bylo o fous," prohodil a podal mi kraťasy, které nejspíš celou dobu držel za zády.
"No..," všimla jsem si jeho naruby daného trička. "Doufejme, že je tady mnohem větší tma a Lily tě moc nepozorovala."
"Co? Proč?" shlédl a ztuhl. "Merline." Začala jsem se znovu tiše smát do polštáře a nepřestávala pozorovat jeho stíny dokreslený obličej, který ztrácel na pošmournosti. Strhl ze sebe tričko, obešel gauč a posadil se, aby si ho nasadil správně.
"Kašli na to a prostě pojď spát," vzala jsem mu ho z rukou a dala si ho pod hlavu jako polštář. Prohrábl si prsty rozcuchané vlasy a usmál se.
"Měla by ses vrátit do ložnice, než pojme podezření někdo další než Lily." Trochu jsem posmutněla.
"A není to fuk?" Uvědomil si, co řekl, chytil mě za kolena a položil si na ně bradu.
"Podle mě je to prostě fajn, ale já budu pryč, zatímco ty budeš poslouchat neutuchající narážky na to, co se tady asi dělo." Zvážila jsem to.
"No tak dobře," vzdala jsem to a posadila se.
"Měl bych něco říct, nebo..?"
"Stačí dobrou noc," objala jsem mu hlavu dlaněmi a usmála se na něj.
"Tak dobrou noc," přitáhl si mě blíž za pas a políbil mě. Spokojeně jsem zakňourala a odtáhla se. "Říkat, že tě miluju, teď stejně asi nemá význam… A ty to stejně víš," přejel mi palcem přes rty. Nervózně jsem se usmála, vstala z gauče a přešla po špičkách ke dveřím do pokoje. Cítila jsem na sobě jeho pohled, a tak jsem mu lehce mávla a vklouzla za ostatními.