Leden 2013

74. kapitola - Hunt a Jenny

29. ledna 2013 v 19:24 | TePa |  Srdci vlastní
Přiznávám, že jsem to po sobě nečetla, za případné chyby se tedy omlouvám :)

TePa


Byla zrovna sobota večer a většina lidí vyklidila byt, aby se pokusila spojit se svými rodinami, když se objevila Jenny. Lily, já a Sarah Zucková jsme zrovna popíjeli čaj, když se ozvalo zaklepání a jeden z kluků, kteří seděli nejblíž, se zvedl a zašel pomalu otevřít.
"Čekáte někoho?" otočil se na nás James, který málokdy odcházel, pokud se nejednalo o hlídku nebo Brumbála. A to většinou zařizoval Remus. Zavrtěly jsme hlavou a podívaly se po sobě.
"Hůlku, Jime," zavolal za klukem, který už sahal po klice. Ten přikývl a přehodil si ji do pravé ruky. Pak pomalu otevřel.
"No dost, že mi někdo taky otevře, čekám tu roky!" ozvalo se povědomé zasyčení.
"Co jsi zač?" ozval se popuzeně Jim a namířil na ni hůlkou. Odolala jsem chuti se zvednout a jít se přesvědčit, kdo to je. Lily ležela na pohovce a byla ráda, že dýchá. Jamesovi se nějakými zázračnými kouzly podařilo dát ji dohromady.
"Jsem Jenny," odpověděla už klidněji. To už jsem se zvedla a pomalu k ní přišla. "Tess! Ahoj, stýskalo se mi!" chystala se vrhnout vpřed, ale Jim před ni strčil ruku a namířil jí hůlkou na krk.
"Ani krok," zasyčel výhružně. "Má někdo testovací otázku?" Zapřemýšlela jsem.
"Kdy jsi začala létat a proč je Kometa nejlepší?" zeptala jsem se. Odfrkla si.
"To je vtip? Komety mají tak křivé ocasy, že pokud si je sama nesestříhám, lítám akorát do země! A začala jsem létat až s Madame Eaglovou, protože..," rozhlédla se nervózně kolem, "… protože jsem měla problémy s páteří." Jim se na mě otočil a pozvedl obočí.
"Správně, můžeš ji pustit." Jim se nepřesvědčeně zamračil, ale hůlku schoval zpátky do rukávu. Jenny se zeširoka usmála, přeběhla místnost a pevně mě objala.
"Tess! Tak ráda tě vidím! Nevěřila bys, jak je těžké se sem dostat, zastavily mě dvě vaše hlídky, ale naštěstí byl v jedné Sirius, takže to bylo v pohodě, a v druhé..," rozhlédl se po místnosti a ztišila hlas, "… můj bývalý, takže…"
"Jsem ráda, že jsi přišla, ale vystavuješ se nebezpečí. Měla jsi zůstat v Bradavicích."
"Nesmysl! Zkoušky už mám, takže se příští týden nastěhuju, když mi to James dovolí. Musím si s ním promluvit. Páni, co je s Lily?" vykulila oči a ztěžka dopadla na sedačku vedle Sarah.
"Dáš si čaj?" zeptala jsem se a prohrábla si rozcuchané vlasy.
"Mhm," přikývla. "Máte tu tmu a podivné šero. Taky tu něco smrdí," nakrčila nos.
"Bydlí tu s námi příliš mnoho kluků a nejméně jednou za čas někdo marodí."
"Co se ti stalo?" slyšela jsem ještě tlumeně, když jsem odešla do kuchyně.
"Nemůže tu dlouho zůstat," ozval se mi za zády James, který se stihl přesunout do dveří.
"Já vím. Jen jí udělám čaj, řeknu jí pár náznaků a naznačím, že by měla jít." Přikývl.
"Dneska má přijít Remus a Hunt. Nemyslím, že je to dobrý nápad, aby viděl, že je tady s námi."
"Chystá se tě přesvědčit, abys ji vzal do Řádu," prohodila jsem přes rameno, zatímco jsem hůlkou zahřála vodu a zalila mátový čaj.
"Nevezmu ji, když má na sobě hlídáčka," založil si ruce na hrudi a přemýšlivě se zamračil. "Navíc po tom, co se stalo s Lily, začínám si myslet, že nám všem přeskočilo, když jsme si začali s Voldemortem. Možná jsem neměl šířit své "nadšení"."
"Hloupost. Je lepší, že jsi nás spojil. Kdyby ne, každý by útočil za sebe a to si dokážeme oba představit, jak by se zvýšily ztráty."
"Až se vrátí fénixové, uspořádáme poradu. Zdá se, že Sirius zdělil dům," poklepal rukou o zárubeň a vrátil se do obýváku. Bylo to až absurdní, jakou radost mi udělala jeho sdílnost ohledně budoucích plánů. Zkontrolovala jsem si obvazy a odkulhala i s čajem zpátky za holkama.
"To je mi líto, ale hlavně, že jste v pořádku," končila svůj soucitný proslov Jenny a vzala si ode mě čaj. "Děkuju, Tess."
"Nemáš zač," usmála jsem se. "Ale nemůžeš se dlouho zdržet, to jistě chápeš, že?"
"Nevadí, dopiju čaj, promluvím si s Jamesem a půjdu. Když všechno půjde dobře, budu tu za chvíli s vámi." Její nadšení bylo jako nádech čerstvého vzduchu. Nikdo ho tak čisté už dávno neměl. Do ideálů se vkrádal strach. Rozpačitě jsme se po sobě podívali, ale pak cvakly dveře a než se Jim vůbec zmohl k tomu, aby vstal, do obýváku vletěl Hunt s hůlkou v ruce.
"Co to zatraceně mělo znamenat? Zbláznili jste se všichni, nebo se tu jednoduše nudíte a musíte strkat do vosího hnízda? Opovaž se, O´Neilly!" namířil hůlkou na Jima a ten si okamžitě sedl na zadek.
"Nezajímá mě, co tady vykřikuješ," zvedl se James a vytáhl hůlku.
"Vážně na mě chceš zkoušet to tvoje testování? Jsem Smrtijed, takže by to byla tak trochu ironie, co?" Strhl ze sebe kabát a pohodil ho na botník.
"Na tom něco bude," prohodila Sarah nevinně.
"Co ty vaše holubičky dělaly v supermarketu? Snad doopravdy nenakupovaly?" ušklíbl se. "To vám totiž žrát nebudu. Nepředpokládám, že jste tak blbí, abyste šli jako normální lidi nakupovat."
"Přijímám tvé duchaplné postřehy, Hunte. Nějaký jiný nápad, jak nakrmit bandu hladových krků a nekrást?"
"Kašli na počestnost, Pottere, nejsme v 19. století, kdy to slovo mělo význam. Vezměte si, co potřebujete, ale neperte se před celým supermarketem jako malé děcka! Víte, kolik času a práce mě stálo přesvědčit Smrtijedy o tom, že to byla náhoda? Být tebou, Pottere, hlídám si Evansovou, tu by poznal každý… a taky poznal. Do žádné akce teď nemůže, protože byste prozradili…"
"Přestaň poučovat a řekni, co je nového," přerušil ho James.
"Pán Zla," vydal se do kuchyně, "zorganizoval poslední skupinu vlkodlaků. Hodlají vyrazit zítra večer. Pokud tam chcete propašovat Lupina," vytáhl si sklenici a napustil si vodu z kohoutku, kterou do sebe okamžitě obrátil a napustil si další, "měli byste ho sem dostat. Zítra v šest budu před Barkinem a vezmu ho sebou. Přijde o minutu později a může se tam dostat sám."
Ztuhla jsem. James přikývl. Asi už si zvykl na Huntův arogantní tón a nechtěl ztratit spojence.
"Nemáte něco k jídlu? Padám hlady," zamířil do ledničky a nonšalantně ji otevřel. "Nic moc. Hmm," vytáhl si něco málo, co tam zbylo a opřel se o linku.
"A co má teď v plánu?"
"Pokračuje v ovlivňování Ministerstva, což už je vlastně považováno za hotové. Tihle kouzelníci se vždycky vzdají nejrychleji," prohodil opovržlivě. "Voldemort tam dosadil svoje lidi, takže si dejte pozor na cokoli úředního a už proboha nechoďte takhle nakupovat," protočil oči v sloup. "A chystá se napadnout veřejná místa - počínaje pobočkou pro veřejné záležitosti, jak tomu teď říkají. Jejich ředitel organizuje veřejný odboj přímo Voldemortovi před nosem. Pokud chcete některé na svou stranu, stavte se tam nejlépe ještě dnes. K útoku dojde každým dnem. Vážně doporučuju," dojedl a odhodil prázdný papír do koše, "aby ses účastnil, Jamesi," řekl mírně a pro jednou zapomněl na arogantní tón. "Musím tam být a když nebudu útočit, bude to nápadné. Vezmi i Lily, ale nechte ji vypít mnoholičný lektvar, pokud jste schopní ho sehnat. Pokud ne, řekněte mi to hned a já to zkusím sehnat."
"Není třeba," ozvala se najednou Jenny a Hunt sebou vyděšeně trhl.
"Co ta tady dělá? Slíbil jsi mi, Pottere, že ji budeš držet stranou! To už i tvoje slovo stojí za hovno?" Jenny se nasupeně zamračila.
"Klidni se, Hunte," procedila mezi zuby. "Ten mnoholičný lektvar ukradnu z Křikova kabinetu a další den zmizím, aby už neměli šanci získat ho zpět."
"Má ho tam dost?" zeptal se jí James.
"Má," přikývla. "Vím to jistě, protože jsem tam před týdnem dělala pořádek. Za trest," ušklíbla se.
"Dobře. Dones ho a buď vcelku a přijmeme tě do Řádu. Tady máš," vtiskl jí do ruky digitální hodinky. Jenny pozvedla obočí. "Sleduj je zítra ráno, objeví se změna našeho ústředí. Dorazíš tam." Přikývla.
"To je sranda, Pottere, že jo?" vložil se do toho Hunt. Teprve teď jsem si všimla, jak má rozcuchané vlasy a jak strhaně vypadá. Naprostý opak starého aristokrata Hunta.
"Není to legrace, Hunte. Jsi poslední, kdo by mě měl poučovat o zásadách a slušnosti. Jenny se chce přidat a já nebudu bránit nikomu, kdo bude chtít přijít. Ale Jenny," otočil se k ní James, "nemůžu tě přijmout, dokud ti nebude 17."
"Ale to je až za měsíc!"
"To je jen dobře pro tebe," procedil Hunt.
"Tobě do toho nic není," strčil ho do ramene Jenny, když se přiblížil na dosah.
"Doneseš nám mnoholičný lektvar, Jen, a budeš sledovat hodinky do doby, než se zbavíš hlídáčku. Vzít tě teď, odsoudím tě jistě k smrti."
"Dobře, přiznávám," vzdala se Jenny. "Doufám, že ty hodinky nejsou podvod."
"Ne, nejsou. A už musíš jít," postrčil ji ke dveřím.
"Dobrý nápad," vydal se za ní jako sup za kořistí Hunt.
"To je všechno, Hunte?"
"Zdá se ti to málo? Nejsem vševědoucí a nejsem Pánovi Zla tak blízko, jak si tady všichni myslíte. Už tak toho vím příliš a připadám všem podezřelý. Musím se hned vrátit a cestou rozbít pár výloh, jinak budu nápadný." Ušklíbl se. "Ironie, já vím."
"Přemisťuješ se se stopou, Jen?" Zrudla. "Tak ano nebo ne?" přisadil si James.
"Ano. Učila jsem se to nedávno, tak se nediv," ohradila se. James si povzdechl.
"Já tě nekritizuju, jen se ptám. Možná bys ji mohl přemístit Hunte."
"Ani já se nedokážu přemístit nenápadně. Mohli by si mě všimnout."
"Tak to udělej tak, aby si tě nevšimli," usadil ho James. "A běžte hned," dostrkal je ke dveřím.
"Ještě si promluvíme, Pottere," nasadil si ošuntělý kabát Hunt, popadl Jenny hrubě za loket a vystrčil ji na chodbu.
"Ahoj!" zamávala nám ještě Jenny, než za nimi Hunt zabouchl dveře.
"Ten kluk je čím dál větší radost," odfrkla si Sarah a vrátila se k Lily.
"No… to jo," přikývla jsem a vydala se za ní.

"Zbláznila ses, Fieldsová?" vyhrkl tiše Hunt, sotva je přemístil do Chroptící chýše a bolestivě ji stiskl loket. "Chceš se zabít? Znám mnohem rychlejší a osvědčenější způsoby."
"Pusť mě, bolí to!"
"To, zatraceně, doufám!" přitáhl si ji blíž, ale hůlku neschovával. "Pohybuju se kolem temné strany poslední čtyři měsíce, Fieldsová, setkávám se se zlem víc, než je mi milo, vím líp než kdokoli z vás, jaké je to peklo. Pokud nezemřeš, vysaje tě to," zahleděl se jí naléhavě do očí. Vzhlédla k němu a jemně se usmála. "Čemu se směješ?" pustil ji a odstoupil od ní.
"Nemusíš být zlý a ironický jen proto, že mi nechceš přímo říct, že se o mně bojíš."
"Nechápeš to," cukl sebou. "Jestli někdo zjistí, co… co mezi námi bylo, pokusí se mě vydírat a pokusí se tě zabít. Tohle není legrace, Jen!" Její jméno nikdy neznělo lépe.
"Nikdo na to nepřijde."
"Jsi naivní, Fieldsová," vrátil se k jejímu příjmení, aby zdůraznil jejich odstup. "Se Smrtijedy není taková legrace, jak se zdá, rozumíš? Mám už delší dobu podezření, že oni mají podezření. A aby si to osvědčili, budou pátrat po..," ošil se, ".. řekněme mě blízký osobám. Celá moje rodina je s Pánem Zla, takže jsem rádoby nedotknutelný. Až na tebe," zadíval se na ni a jeho pohled zněžněl. "Měla bys zůstat v Bradavicích pod Brumbálovou ochranou tak dlouho, jak to jen půjde, a pak…"
"A pak co? Nemůžeš mě chránit věčně."
"Mohl bych tě zabít, Jenny!" vykřikl zoufale a zhluboka se nadechl.
"To neuděláš."
"Neříkám, že chci, ale mohla by ses mi připlést do cesty, to se může stát. Slib mi alespoň, že nikdy úmyslně nepůjdeš do střetu, když budu v protější straně." Věděla, že by mu neměla lhát, ale jeho pohled byl příliš naléhavý.
"Slibuju," polkla a on se uvolnil.
"Dobře. Teď jdi," naznačil k tunelu vedoucímu k Vrbě mlátičce.
"Máš problémy s otcem?" Ušklíbl se.
"S tím? Ten se radostí div nezalkl, když jsem za ním přišel a když ze mě dělali Smrtijeda," odfrkl si. "Myslí si, jak dobré rozhodnutí jsem neudělal. Už jsem několikrát musel svést stopu od Řádu. Teď už to dělat nemůžu, začínám být krajně podezřelý. Zvlášť teď. Ztěžuješ mi situaci," povzdechl si. "Musím to probrat s Jamesem, řeknu mu, aby na tebe dal pozor."
"Dává jistě pozor na všechny."
"Musí se mi zaručit…" Jenny k němu přiběhla a pevně ho objala.
"Dej na sebe pozor, Ericu," políbila ho ze strany na čelist a odtáhla se.
"Nesmí se ti nic stát," uchopil její tvář do dlaní a přejel jí palcem přes spodní ret. "Nesmí," zašeptal a sklonil se, aby ji políbil. Jenny se k němu nedočkavě přitiskla a objala ho kolem pasu. Políbil ji naléhavě a spěšně, jako by je i tady někdo mohl přepadnou a zničit krásnou chvíli, kterou si pro sebe ukradli dva lidé na pomezi zla a naděje.
Naklonil hlavu ke straně a prohloubil polibek. A Jenny napadlo, že ji takhle ještě nikdy nepolíbil a že by neměl přestávat. Nikdy. Pohladil ji palci po tváři a po dlouhé době si znovu připomněl její sladkou chuť. Pak se najednou odtáhl, pohladil ji konečky prstů po krku a poodstoupil.
"Počkám, až zmizíš v tunelu, a přemístím se. Už tak jdu příliš pozdě," zadíval se na levé zápěstí, kde měl připevněné hodinky a nakrčil obočí.
"Už jdu," skousla si ret a usmála se na něj. "Vážně," zvážněla, "dej na sebe pozor." Zvažoval, zda protočit oči v sloup, viděla to na něm, ale nakonec jen přikývl. Jemně se usmála, opřela se rukou o chladnou stěnu a vydala se do tunelu.
Hunt tam ještě chvíli přemýšlivě stál a napůl doufal, že se k němu vrátí. Pak ale potřásl hlavou, otočil se v kruhu a zmizel.

Otec a dcera

14. ledna 2013 v 19:48 | TePa |  Arnë
Pro drahou Ness :)

TePa

Seděla jsem na okenním parapetě s bosou nohou přehozenou ven. Venku bylo příjemně, i když se léto chýlilo ke konci, a hluboko pode mnou, ve městě, svítila světla pochodní jako podivně velké světlušky. Zavřela jsem oči a opřela se hlavou o okenní rám, přemožená okamžikem, roztoužená být ptákem, jednoduše přepadnout ven a těsně nad střechami rozepnout křídla a rozletět se tam, kde ještě nikdo nebyl. Usmála jsem se, když mi chladivý větřík pohladil chodidlo a zašustil mou dlouhou sukní.
"Netušil jsem, že je to možné, ale zdá se, že i má dcera dokáže vypadat nevinně." Cukla jsem sebou tak prudce, až jsem málem přepadla z okna. Pocítila jsem zvláštní bolestné bodnutí, když se mi sny propletly mezi prsty a zmizely spolu s větrem za hradbami. Odkašlala jsem si a přehodila nohu do místnosti.
"Tati," prohrábla jsem si vlasy a seskočila dovnitř, protože jsem věděla, jak nesnáší, když se přímo jemu před očima vystavuji nebezpečí. "Mám zavřít okno?" otočila jsem se k němu zády, abych se trochu vzpamatovala.
"Nemusíš," řekl tiše. "Pojď se posadit." Otočila jsem se k němu a přešla ke křeslu, na které ukazoval. Nechal mě posadit se první, a pak se posadil naproti mně. Zahleděla jsem se do ohně, neschopná v této chvíli opětovat pohled.
"Chtěl jsi se mnou mluvit?" otočila jsem se k němu po chvíli a natáhla se pro sklenici s vodou, která stála vedle na stolku.
"Vlastně jsem chtěl spíš vystrašit Faileona," usmál se pod vousy a sám si nalil víno.
"Tak to se ti, myslím, povedlo," zadívala jsem se na něj a cítila se příjemně jako nikdy. S tátou, u krbu, na konci léta a stále ještě trochu zasněná. Sklenice mi klidně třímala v rukou, a tak jsem si skopla z nohou i druhou botu a vytáhla je do křesla, kde jsem je schovala pod sukni.
"Někdy to člověku neuškodí," poklepal ukazováčkem o okraj sklenice a v očích se mu zablýsklo. "Rád bych, aby ses na konci příštího měsíce ukázala doma."
"Proč? Děje se něco?" Zněl zvláštně, nejistě. Tak jsem ho neznala.
"Zatím ne," usmál se po chvilce zamyšlení. "Ale když přijedeš, dozvíš se to jako překvapení." Nakrčila jsem obočí.
"Mám pocit, že to nebude příjemné překvapení. Prosím, řekni mi to." Možná byl jen na rozpacích, aby nepokazil krásnou chvíli, každopádně se do odpovědi zrovna neměl. Prostě na mě hleděl a já si všimla, jak unaveně vypadá. Narostly mu vousy, žíly na krku se napjaly a hrozily prasknout. "Máma je v pořádku?" polkla jsem. Usmál se.
"Samozřejmě, že ano. Má se skvěle."
"A Arcalim?" Odložil sklenici stranou a propletl si prsty.
"Očekávají mé první vnouče. Elene tvrdí, že to bude kluk, protože je stejně netrpělivý jako jeho otec," usmál se a svezl se v křesle trochu níž.
"To je ale dobrá zpráva..," snažila jsem se ho prohlédnout, i když jsem věděla, že dokud nebude chtít, nic mi neodhalí. "Proto mám přijet? Narodí se příští měsíc?"
"Pravděpodobně až za dva měsíce, ale stát se může cokoli. Třeba ty," zadíval se na mě, "ses narodila o dva týdny dřív." Taková sentimentalita pro něj byla značně netypická, a proto jsem začala cítit, jak se mi do očí derou slzy.
"Tati, co se děje?! Jsem z tebe nervózní."
"Neměj strach, všechno bude v pořádku," pohrával si s pečetním prstenem a nepřítomně sledoval záhyby mých sukní. "Vzpomínáš, byla jsi malá a… chodila jsi za mnou, když jsi měla noční můry. Nutila jsi mě ukázat ti, jak na ně. Říkávala jsi: ,Kdybych byla víc jako ty, ani by se k mé posteli nepřiblížili!´ Ptal jsem se kdo. Vzhlédla jsi ke mně a nakrčila nos."
",Strašidla přece, tati, jsou všude na hradě a kradou mi boty.´ A ty´s říkal, že jim je mám nechat, protože jich sama mám dost. A já řekla: ,Nemůžu jim je nechat, tati, styděl by ses za mě.´"
"Ano, tak jsi to řekla," usmál se.
"Proč na to vzpomínáme?"
"Mám takovou… nostalgii, jak říká tvoje máma," blýsklo se mu v očích. "Na můj vkus používá příliš zvláštních slov." To mě rozesmálo.
"Takže..? Co se děje za velkou věc příští měsíc?" Odkašlal si.
"Když jinak nedáš… Koná se Arcalimova korunovace." Zaskočilo mi. Začala jsem kašlat, až se mi z očí řinuly slzy. "Jsi v pořádku?" postavil se a poklepal mě do zad.
"Proč se koná Arcalimova korunovace?!" zeptala jsem se zostra, sotva jsem nasála dech a odstoupila od něj. Neříkal nic. "Proč se koná… tati! Co to máš za nápady, Arcalim má času dost a zrovna tak ty! Byl dlouho pryč, nemůžeš mu to tu prostě jen tak nechat…"
"Arcalim je schopný," odpověděl a zase si sedl. "Já nastoupil na trůn ještě mladší než on."
"Ano, ale…"
"Žádné ale. Rozhodl jsem se."
"A… co budeš dělat? No tak, tati… ty jsi král!" Pousmál se mému rozohněnému výrazu. "Nikdo jiný to neumí jako ty! Neexistuje nic jako… jako… král ve výslužbě."
"To máš pravdu," přitakal. "Máš ještě víno?"
"Děláš si ze mě legraci, že ano? Za měsíc se koná nějaké šílené překvapení a… a…"
"Pojď se posadit," poklepal si na stehno. Zaváhala jsem. Tohle jsme naposledy dělali, když mi bylo deset. Znervózněle jsem se k němu rozešla a posadila se. Zabalil mě do svého objetí a nechal mě položit mu hlavu na rameno. Pohladila jsem klopy jeho kabátu.
"Ví to Arcalim?" zeptala jsem tiše.
"Ještě ne."
"A máma?"
"Rozhodl jsem se nedávno."
"Řekni mi pravdu, prosím," polkla jsem. Jeho hlas zněl krásně klidně. Byl hluboký a jemný jako satén. Pohladil a fascinoval zároveň.
"Proč jsem vzpomínal zodpovím nejdřív. Odpověděl jsem ti tenkrát, že se za tebe nemůžu nikdy stydět a to pořád platí. Jsi víc jak já než Arcalim, i když to zatím nevidíš," cvrnkl mě do nosu.
"Zklamala jsem tě, když jsem utekla a nedala vědět, kde jsem a jestli vůbec jsem."
"Choval jsem se hloupě, mělo mě napadnout, že se do ničeho nenecháš nahnat proti své vůli. Udělal jsem chybu a i když jsem byl bez sebe, bylo to spíš pro mou chybu, než že bys mě zklamala." Zhluboka se nadechl.
"Nechtěla jsem to udělat, ale…"
"Mé slovo platí. Nikdy jsi mě nezklamala a já jsem hrdý na to, v koho jsi vyrostla. Nakonec ani Faileon nebude tak špatný, ačkoli si nedokážu představit, že tě budu mít z ruky." Tiše jsem se zasmála.
"Pořád nebudeš tak daleko, abych k tobě nemohla utéct."
"Nebudeš muset utíkat, proč bys to dělala?" natáhl se pro sklenici s vínem a vyprázdnil ji.
"Vypadáš unaveně," začala jsem úplně jinak.
"Ano… k té velké pravdě, kterou tak toužíš vědět…"
"Ano?" polkla jsem.
"Jak sama víš, býval jsem mág."
"Hm," přitakala jsem. Máma se několikrát zmínila.
"Předpokládám, že než jsi podpálila knihovnu, stihla ses něco dozvědět o magických proudech." Zrudla jsem rozpaky. "Takže ne?" zasmál se. "Nevadí. Magické proudy procházejí každým mágem a to v takové míře, jaké jsou jeho schopnosti, jaký je jeho talent… záleží i na dědictví krve, myslím. Každopádně - býval jsem v magii docela dobrý, procházely mnou silné proudy magie, které jsem musel složitými způsoby usměrňovat, aby mě neovlivňovaly a neubližovaly mi. Když se narodil Arcalim, uvědomil jsem si, že nemám dost sil udržovat sám sebe mágem, králem a ještě otcem. Rozhodl jsem se tedy pro krále a otce a mága zavrhl. Jenže… jako všechno v magii, i toto si vybíralo svou daň."
"O čem to mluvíš?"
"Zkrátka… když jsem tyto proudy nijak neusměrňoval, přestaly mnou procházet a nabízet se mi a začaly na mě útočit, vrážet do mě. Dokázal jsem je absorbovat a zabránit tak katastrofě, kterou by mohly způsobit. Jenže nedávno jsem se začal cítit poněkud zle, a tak jsem se vydal za svým učitelem," promnul si oči, já se o něj opřela a přehodila si nohy o opěradlo blíž ke krbu. "Potvrdil mé domněnky a sdělil mi, že je to daň za mou volbu." Všimla jsem si svých slz, až když se začaly vpíjet do jeho kabátu. "Jsou ve mně, je jich příliš mnoho a mé tělo je příliš malé, přičemž přicházejí další a další a žádný z nich neuniká pryč, protože jsem přestal provozovat magii a už se k ní vrátit nemůžu. Jednou jisté věci zavrhneš a už jsou pro tebe ztracené."
"Nemůže je z tebe někdo jednoduše vysát? Jiný mág? Tvůj učitel?"
"To nejde," zavrtěl hlavou. Jeho hlas zněl klidně a smířeně, až mě z toho mrazilo.
"A-ale…"
"Chci, abys věděla, že svého rozhodnutí nelituju a že bych ho zpátky nevzal. Miluju svou rodinu a myslím, že jsem udělal spoustu dobrého pro království. Za to, že jsem neskončil jako můj učitel, který dělá v té svojí věži bůhví co, děkuju Moéře každý den."
"Tati, ale… ale…"
"Musíš mi slíbit, že si nebudeš stýskat a nebudeš ve svatební den ošklivá."
"Moje svatba!" prozřela jsem. "Musíme ji odložit. Na nějakou svatbu se můžu vykašlat. Pojedu s tebou domů," přitiskla jsem se k němu.
"Nepojedeš nikam," rozkázal panovačně. "Chci tě odvést k oltáři, to za prvé, a za druhé se nechci celý měsíc dívat na tvé uslzené oči. Abych nezapomněl - opovaž se cokoli říct mámě. Arcalimovi to řeknu sám."
"Mámu to zabije, tati!" Zamračil se a odložil skleničku stranou. "To jí nemůžeš udělat!" Ztěžka polkl.
"V této záležitosti moc nezmůžu, Arnë, takže mi to nemusíš dělat ještě horší. Tvou matku miluju."
"Ty můžeš všechno!" Zasmál se.
"Doufal jsem, že mě jednou přestaneš vidět jako všemohoucího hrdinu. Pokud potřebuješ hrdinu, najdi ho ve Faileonovi."
"To nemyslíš vážně," zavrtěla jsem hlavou, jako by se naprosto zbláznil.
"Přijedeš za měsíc?"
"Tati…"
"Přijedeš za měsíc?" probodl mě pohledem. Přikývla jsem a ze všech sil se snažila potlačit pláč. "Na tvou svatbu přitáhnu celou gardu, i když se bojí předem, co bys mohla vyvést." To mě rozesmálo. Smála jsem se, i když mi z očí tekly slzy. "Ještě 14 dní před svatbou budou mít vodnaté průjmy."
"Nechápu, jak si je můžeš držet tak blízko, když je to banda ustrašených bab," otřela jsem si slzy.
"Všichni jsou ustrašené baby, když jde o tebe."
"Ty ne."
"Já se tak taky občas chovám, jen se musím tvářit jako autorita a král. Mám to v popisu práce." Znovu jsem se zasmála a on po mně rozradostněně blýskl očima. "Mnohem lepší," cvrnkl mě do brady. "Teď seskoč." Poslechla jsem a nechala ho se postavit.
Protáhl se v zádech a na chvíli se jevil ještě větší, než jakého jsem si ho kdy pamatovala.
"Nuže, dámo, pustím ti tu tvou ustrašenou babu, bude jistě plný hrozivých zážitků," zasmál se, naposledy se napil vína a pohladil mě po ruce. "Spi dobře." Ironicky jsem se ušklíbla.
"Dobrou noc, tati," řekla jsem tiše. Usmál se, sklonil se a políbil mě na čelo. "Mám tě ráda," vypadlo ze mě naprosto spontánně. Překvapeně zamrkal a odtáhl se. "Děláš, jako by tě to snad překvapovalo," zasmála jsem se.
"Jen… nevzpomínám si, kdy jsi mi to řekla naposledy. Možná… možná někdy mezi: ,Vážně je ten duch pryč, tati?´ a ,Je mi to trapné, ale musím na nočník.´" Zasmála jsem se a uhladila mu klopy na kabátě.
"Vážně tě mám moc ráda." Rozněžněle se usmál.
"Vždyť já vím. Ale vždycky tě budu mít radši a protože se se mnou už za měsíc nebudeš moct hádat, budu mít na vrch už napořád."
"Neviděla bych to tak slavně," opětovala jsem jeho náladu, jinak bych se rozbrečela. "Jednou se tam vrhnu za tebou a vyčiním ti."
"Jen aby to nebylo moc brzy," propaloval mě pohledem. "V tom případě bych vyčinil já tobě."
"Faileon by mě nenechal."
"Jen aby měl čas do toho mluvit," ušklíbl se a pustil mou ruku. "Dobrou noc, Arnë," mrkl na mě a volnou vzpřímenou chůzí vyšel ze dveří. Ani se neohlédl a mně se kolem srdce sevřela ledová pěst. Trhaně jsem se pokoušela nadechnout, ale pořád mi to moc nešlo, a tak jsem se posadila a zkoušela se soustředit.
"Arnë?" Ani jsem neslyšela klapnout dveře. "Viděl jsem odcházet… Jsi v pořádku? Arnë!" posadil se ke mně na postel Faileon a objal mě kolem ramen.
"Ne… nejsem," rozbrečela jsem se jako malá holka a vláčně mu padla do náruče.

73. kapitola - Steč

4. ledna 2013 v 0:36 | TePa |  Srdci vlastní
Omlouvám se za prodlevy, ale v poslední době opravdu těžce stíhám :) Přes to doufám, že si to užijete :)

TePa


Zatímco Lily chodila po spolubydlících a snažila se z nich dostat nějaké zbývající peníze, kriticky jsem hleděla na oťapanou ledničku a snažila se domyslet, kolik jídla se tam ve skutečnosti vejde a co především. Prázdné plechovky od piva, které už začínaly vypadávat z koše, mě rozhodně nechávaly chladnou, stejně jako prázdné krabičky od číny.
Povzdechla jsem si a připsala si na seznam něco tak obyčejného jako mléko, burákové máslo a cereálie, po kterých tu k mému překvapení zbyly jen dvě krabice. Hlavně, že na čínu peníze mají, pomyslela jsem si, když jsem vyhlédla do obýváku, kde se Lily dohadovala s ostatními.
"Zbylo tam ještě něco, co bych si mohla dát k snídani?" ozvala se mi za zády Penny O´Brightová. Matně jsem si vybavila, že je z Mrzimoru. Pod očima měla hrozivě vypadající kruhy, vlasy vypadaly jako seno a z matných modrých očí nevycházela žádná jiskra.
"Ne, ale jdeme s Lily na nákup. Nechceš se přidat? Trocha čerstvého vzduchu…"
"Ne, díky, počkám, až se vrátíte," přerušila mě a vrátila se zpátky do obýváku.
"Ránko, Tess," usmál se na mě Sirius a ohlédl se přes rameno na odcházející Penny. "No teda, nevypadá moc dobře, co?"
"Nedivím se," povzdechla jsem si a zavřela dveře od ledničky.
"Něco, s čím bych mohl pomoct?" promnul si nedočkavě ruce, jako by ho okolní prostředí vůbec nevysávalo.
"A víš, že ano?" usmála jsem se na něj a vzala si propisku a další papír. Nerozhodně se zamračil a přešlápl.
"To na to potřebuješ papír? Já to spíš myslel…"
"Vím, jak jsi to myslel," zasmála jsem se. "Píšu seznam na nákup. Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys ještě s někým nemohl uklidit kuchyň. Za chvíli bychom taky všichni mohli skončit U Munga a nepředpokládám, že to je to, co by sis přál."
"Zařídím to."
"A vyvětrej nějak," ušklíbla jsem se.
"Jako by se stalo," zasalutoval mi. "A odměnu dostanu?" přešel ke mně blíž.
"Pokud uklidíš opravdu dobře, můžeš si přát položku na seznam," zvedla jsem papír a usmála se na něj.
"To jsem zrovna nemyslel," ztišil hlas a já si uvědomila, jak je blízko. Trhaně jsem se nadechla a ohlédla se mu přes rameno, což šlo velmi lehce, protože jsme se skoro dotýkali těly a já se mu rozhodně nechtěla dívat do obličeje.
"Na tohle není ten nejlepší čas, Siriusi," odpověděla jsem.
"A kdy bude?" Položila jsem mu dlaň na hruď a trochu ucouvla.
"Mám tě ráda, Siriusi, vážně, ale v tuhle chvíli, v tuto dobu…"
"Proč mi neřekneš rovnou, že mě odmítáš kvůli Remusovi?" Vzhlédla jsem k němu a nakrčila obočí.
"Mohl bys mě chápat, Siriusi."
"Remus je i můj dobrý přítel."
"Pro mě znamenal víc než pro tebe, tím jsem si docela jistá."
"Ne víc, ale jiným způsobem."
"Nemůžu uvěřit tomu, že se přeme o slovíčkaření," spustila jsem ruce podél těla a upravila si neforemný tmavě červený svetr.
"Co to máš na sobě?" Překvapeně jsem zamrkala, když poodstoupil a chytil mě za levou ruku s papírem, aby ji zvedl a mohl si mě pohodlněji prohlédnout.
"Tohle, Siriusi, je svetr."
"Tenhle pytel?" Nervózně jsem se usmála a trhla rukou k sobě.
"Představ si," ušklíbla jsem se. "Nevím, proč bych se měla parádit, když se tu všichni stejně většinou jenom peleší a nikdo se na mě nedívá."
"Tess," pokusil se znovu přiblížit.
"Ne, Siriusi, pochop to už konečně!" vytrhla jsem se mu. "Remus nebyl obyčejná kapitola v mém životě, nebyla to jen zastávka na dlouhé cestě, rozumíš? Nemůžu vás jen tak vyměnit. A já… se snažím na něj přestat myslet."
"Teres? Děje se něco?" ozvala se najednou Lily ode dveří. Sirius ustoupil stranou a já viděla, jak se na nás dva starostlivě dívá. "Docela se to ozývá," naznačila, abych se podívala do obýváku. Sotva jsem zvedla hlavu, všichni se otočili zpátky k sobě.
"Půjdu dohodnout, kdo to tu se mnou dá do pucu. Nakupte něco dobrého, holky," odkašlal si Sirius, zadíval se na Lily a vyšel z kuchyně.
"Slyšeli to všichni?" zašeptala jsem směrem k Lily. Váhavě přikývla. "Zatraceně."
"Ale neboj," chytila mě za ruku. Pozvedla jsem obočí. "Remus tady není, zavolal si ho Brumbál."
"Půjdeme? Myslím, že jsem napsala všechno," podívala jsem se do svého seznamu. "A měly bychom přikoupit misky a příbory. Máme dost peněz?"
"Dá se říct."
"Protože kdyby ne, musely bychom koupit koryto," usmála jsem se.

"Kolik ještě máme?" zeptala jsem se už asi posté. Lily v ruce držela kalkulačku a odečítala z částky, kterou napočítala, to, co jsme nakoupily. Kriticky se zadívala do košíku, kde bylo jen to nejdůležitější a na můj seznam, na kterém bylo ještě dost nepřeškrtnutých položek.
"Dám pryč čokoládu a dojdu ještě pro dvě misky," povzdechla jsem si.
"To je rychlá energie, musíme nějakou nechat."
"Tak vyber. Čokoládu nebo maso?" zvedla jsem dvě položky. "Máme ještě dost kuřecího, ale…"
Zamračila jsem se a Lily můj pohled opětovala. "Slyšela jsi to?" Přikývla a zajela vozíkem blíž k regálu. "Podívám se."
Skrčila jsem se, aby mě přes regály nebylo vidět a pomalu přešla k okraji polic. Pokladny stále pípaly a lidé se dál hromadili, aby zaplatili své účty. Na Lily, která se krčila taky, se dokonce utrhla jedna starší paní, že jí brání přístupu k ovesným vločkám a začala ji poučovat o morálce. Vytáhla jsem nepozorovaně hůlku a zakouzlila jednoduché kouzlo na odhalení zastírání. V dlouhé uličce u pokladen nic nebylo.
Naznačila jsem Lily, že se podívám do vedlejší uličky, ale nebyla jsem si jistá, jestli mě vidí, protože už s vozíkem zacouvala k dětskému koutku a záměrně z něj udělala zábranu. Směrem z obchodu by tedy k dětem žádné kouzlo doletět nemělo a když, tak se odrazí od cereálií. Snad.
Lily mi naznačila, že jde z druhé strany a tak jsme se pomalu plížily k druhé uličce. Sotva jsme zakouzlily kouzla pro odhalení a ukázalo se, že v uličce přece jen někdo stojí, ozval se mi za zády malý kluk.
"Podívej, mami, na tu hloupou paní. Co to dělá?" Otočila jsem se na něj i na jeho matku, která se ho snažila nepozorovaně odstranit z dohledu a rychle je pravou rukou odstrčila z dostřelu kouzel. Všichni se na nás otočili, ale to už bylo jedno, protože zastírací kouzlo přestalo působit a přímo před Lily se tyčili tři Smrtijedi.
"Z cesty, všichni! Zohněte se!" zakřičela jsem, ale bylo to k ničemu. Sotva si všimli obrovských černých postav v nevábných kutnách, všichni se rozběhli do stran a začali prchat ke vchodu. Ona starší paní, co tak poučovala Lily se chytila za srdce a upustila balíček s ovesnými vločkami. "Sedněte si na zem," řekla jsem jí, ale to už Lily odzbrojila prvního Smrtijeda a druhý na ni vyslal kletbu. Třetí se pustil za mnou.
Sklouzla jsem se po podlaze mezi utíkajícími a než jsem odbočila do další uličky, podařilo se mi vyslat před skupinu puberťáků se sluchátky na uších ochranné zaklínadlo. Stejně je náraz odhodil na zem a přinutil je tak zacouvat za pokladny. Jakási pokladní zuřivě mačkala červené tlačítko pod pultem. Chystala jsem se kolem ní vykouzlit zaklínadlo, ale Smrtijed mě předběhl a ona se nemohoucně svezla na posuvný pás.
Další kletba mířila na mě a protože jsem se starala o ostatní, zasáhla mě do ramene a srazila k zemi. Nevěděla jsem, kde je Lily, ale doufala jsem, že si vede dobře. Hůlku jsem stále držela v ruce, a tak jsem zamžourala na protivníka a vyslala na nejbližší regál Reducto. Samozřejmě vyletěl do vzduchu a zasáhl ho svým plechem do hlavy. Rychle jsem si namířila na rameno a zakouzlila zaklínadlo, které zabrání šíření kletby do těla a zastaví krvácení. Sotva jsem tak učinila, Smrtijed se začínal vyhrabávat ze sáčků plných gumových medvídků. Normálně by to možná bylo vtipné, ale já se rychle stavěla na nohy a rozběhla se pryč od něj. Na konci uličky jsem uskočila vlevo a vyhla se tak letícímu zelenému paprsku. Tak tohle už žádná sranda nebyla. Ohlédla jsem se zrovna ve chvíli, kdy Lily omráčila Smrtijeda. Ten pod silnou tlakovou vlnou upustil hůlku a odletěl do sekce s lihovinami, kde probořil regál a rozbil několik drahocenných lahví sektu.
Otočila se na mě, ale ani se nepozastavila a skočila za pult s uzeninami.
Nejvyšší čas zaobírat se mým vlastním Smrtijedem, uvědomila jsem si a nahlédla do chodbičky, kde se po zemi válely sáčky od bonbónů. Nebylo po něm ani stopy. Zato od pokladen se začal šířit panický řev. Znovu jsem se rozběhla, zastavila se u krajní pokladny a rozhlédla se po něm. Naštěstí nebylo tak těžké ho identifikovat vzhledem k jeho černé kutně. Stál jen několik metrů od mě a vyslovoval velkoplošné zaklínadlo.
"Mdloby na tebe!" vykřikla jsem a mířila mu na záda. Naneštěstí se ale stačil otočit a vrazit zády do regálu. Zaklínadlo neškodně proletělo kolem něj a zasáhlo civilistu. Ten se okamžitě skácel k zemi a ozval se nový řev. Smrtijed se nevzdával. Mířil na mě hůlkou, ze které začínala vyletávat jedna kletba za druhou. Dvěma se mi podařilo uniknout, třetí jsem odrazila a čtvrtá mě zasáhla do nohy, když ji odklonilo zrcadlo.
Cítila jsem, že je silnější, ale nevzdávala jsem se. Znovu jsem mu za zády nechala vybouchnout regál a když zaklel, namířila jsem na něj a odhodila ho chodbičkou k uzeninám, kde se zrovna kácel jiný Smrtijed. Lily běžela ke mně.
"Projela jsem kouzlem prodejnu a už by tu nikdo neměl být. Měli bychom jim vymazat paměť," polkla a kývla směrem k civilistům stále se hrnoucím z obchodu.
"Všem?" vydechla jsem a nerozhodně se rozhlédla. Pak jsem si vzpomněla na kamery a vyslovila jednotné kouzlo, které je všechny zničilo.
"Mohlo to pomoct Ministerstvu chytit Smrtijedy a..," začala protestovat Lily, ale pak se zamračila a nedopověděla.
"A nás."
"Kdo to byl?" změnila téma a setřela si krev z obličeje.
"Nenapadá mě nikdo jiný než Carrow. Ten parchant byl talent na kletby a nikdy se mi nepodařilo ho porazit." Lily se na jeho postavu vyděšeně podívala.
"Ti dva moji byli Dolohov s Yaxleym. Nic moc složitého, ale byli dva," setřela si další krev. "To Carrow…"
"To je teď jedno. Vezmeme jednoho s sebou?" Nerozhodně se tamtudy zadívala.
"Nevím, měly bychom?" Zadívala jsem se jí přes rameno a všimla si vyděšené ochranky s vysílačkami.
"Především bychom měly zmizet. Kde je vozík s jídlem?" Neodpověděla mi a rovnou zamířila k dětskému koutku. "Vím, že to od nás není hezké, ale naber tolik jídla, kolik zvládneš, Ministerstvo jim všem stejně musí pozměnit paměť."

Abychom nevzbudily přílišnou pozornost, přemístily jsme se přímo z prodejny do odlehlého parku, kde skoro nikdo nechodil, popošly jsme několik kroků a přemístily se přímo do zšedlé uličky za byt Pobertů.
"Přemisťovací stopa by neměla zůstat dost dlouho na to, aby nás Ministerstvo našlo," prohodila Lily a zapřela se o přecpaný vozík. S příliš malým úspěchem, a tak se rozhlédla a když nikoho neviděla, použila levitační kouzlo a vpravila ho na zadní schodiště.
"Vleze se do výtahu?" zeptala jsem se věcně, zatímco mi noha krvácela a ruku jsem necítila poslední čtvrthodinu.
"Musí," rozhodla Lily a vtlačila ho do výtahu dřív, než se mohl objevit jiný obyvatel. "Jeď s ním, je to na tebe moc vysoko, abys šla pěšky a někdo s ním stejně jet musí," vmáčkla mě dovnitř a zavřela za mnou dveře. Rychle jsem zmáčkla příslušné patro a vydala se vzhůru.
Ozvalo se cinknutí, ale dveře se pochopitelně samy neotevřely. Už jsem začala uvažovat, jak se vypáčím ven, aniž bych se ještě víc poranila, když se dveře otevřely a objevila se Lily. Chytila vozík za okraj a pomalu ho začala vytahovat. Když už byl venku, pomohla ještě mě a společně jsme vydechly.
"Tvoje hlava nevypadá moc dobře," poukázala jsem na krev, která se jí dál hrnula z rány.
"Už jsme u… už jsme na místě," opravila se a chytila se za hlavu. "Měly bychom si pospíšit, než omdlím."
"Mělo mě napadnout zakouzlit na tebe zaklínadlo, které…"
"Kouzlila jsem na sebe všechno možné, věř mi, nezabírá to," nakrčila obočí a okamžitě sykla bolestí.
"Pomůžu ti levačkou," opřela jsem se o vozík a společnými silami jsme ho protlačily chodbou až k bytu. Lily se na chvíli opřela o stěnu, a tak jsem vozík obešla já a několikrát kopla do dveří.
"Který kretén zase zapomněl klíč?!" ozvalo se popuzeně z druhé strany. Pak se dveře otevřely a v nich zůstal stát Sirius. Nejdřív lehce zrudl, ale pak si nejspíš uvědomil celou situaci a překvapeně vykulil oči.
"Jste v pořádku?" vypadlo z něj intuitivně.
"Vypadáme tak?" zavtipkovala jsem.
"Siriusi? Kdo je to?" ozvalo se z bytu.
"Víš, Jamesi, počkej radši tam, kde jsi," zavolal přes rameno Sirius a zadíval se na Lily, která začala omdlévat.
"Nestůj v cestě a pohni se dovnitř nebo ven," přinutila jsem ho nahodit mozek, zatímco on za sebou do bytu pozpátku posouval vozík.
"Holky? Měly nakoupit, ne ukrást," ozval se James a pomáhal Siriusovi s vozíkem.
"Pomož holkám, o jídlo se postarám," trhl bradou k nám Sirius a James ztuhl.
"Lily?" vyhrkl ve chvíli, kdy se na mě začala kácet a mě zrazovala zraněná noha. "Lily!" vtrhl do uličky, podepřel ji a za týl zvedl hlavu, aby si prohlédl její zranění. Nezazlívala jsem mu starost, jen…
"Víš, Jamesi, mohl bys aspoň uhnout? Já na tom taky nejsem zrovna nejlíp," odkašlala jsem si a on roztěkaně přesunul svou pozornost ke mně.
"Merline! Jasně, promiň."
"To nic," prohodila jsem a zdravou nohou kopla do dveří, abych je zavřela.