Listopad 2012

72. kapitola - Útočiště

16. listopadu 2012 v 19:27 | TePa |  Srdci vlastní
"Dorazila jsi?" usmál se Sirius, když mi ustupoval z cesty, abych se mohla i se svými taškami nastěhovat k nim do bytu. Po tom, co jsme se snažili najít místo pro ústředí a neuspěli, uhnízdila se většina z nás ve větším bytu, který měl být původně určen pouze Pobertům. V této chvíli v ní ale bydlela hlava na hlavě.
"Ano," usmála jsem se a podala Siriovi obě tašky, co jsem měla v ruce, abych se mohla vrátit ještě pro krabici s knihami. "Díky, že mě tu necháte bydlet. Chtěla bych být ústředí na blízku a doma bych akorát přitahovala pozornost. Chápeš…"
"Myslím, že to tady chápeme všichni," mrkl na mě a popošel se mnou do velikého obýváku, kde ležely rozložené matrace a deky. Gauč stál blízko u stěny a posedávaly na něm Lily, Alex a Jordan z Nebelvíru. Když vzhlédly, usmála jsem se na ně a rozhlédla se. Další lidé bloumali po kuchyni a sháněli něco k jídlu, jiní odcházeli nebo přicházeli stejnou chodbičkou, kterou jsem před chvílí přišla.
"Máte tu vůbec ještě místo?" znervózněla jsem, když jsem začala potkávat známého vedle známého. Někteří mě plácali po rameni nebo se jen usmívali, jiné jsem ani neznala.
"Nedělej si starost, ubytuju tě vedle Liz, ta dorazila včera a nevypadá nejlíp. Pokoušeli jsme se s ní mluvit, ale neposlouchá ani nic neříká. Nevíme, jak přišla k zranění, které má na obličeji, ale to není jediné. Bude to nejspíš ještě horší, tak se připrav," ohlédl se přes rameno. "Většina holek bydlí v pokoji, který měl být původně můj, ale přibývá vás, tak už se to mísí a spí se porůznu, kde je zrovna místo."
"Je mi jedno, kde budu spát, hlavně, že na mě nebude pršet," odpověděla jsem, když si loktem otevřel dveře a vešel dovnitř.
"Položím ti to do rohu k ostatním kufrům a vážně doporučuju nic nevybalovat, nebo to zítra už nenajdeš," ušklíbl se. "Třeba já už týden nosím trička, která - a to tě můžu ujistit - netuším, čí jsou," ukázal na svůj potiskem zprzněný oděv neurčité fialové barvy. Zasmála jsem se.
"Chápu, díky za radu." Když se chystal odejít, ještě jsem ho zdržela: "Kde je James? Myslím, že jsem ho neviděla." Zasmál se.
"Je tady, ale asi v kuchyni a snaží se ukořistit něco málo jídla i pro nás. Za půl hodiny bude schůzka, tak doražte," kývl hlavou k Liz, která seděla u okna a dívala se do nepříjemných mlhou vyplněných ulic.
"Ahoj, Liz," oslovila jsem ji, zatímco jsem rovnala kufry vedle mojí provizorní matrace.
"Ahoj," prohodila a jemně se usmála, když si všimla, kdo na ni mluví. Pokusila jsem se skrýt úlek. Přes obočí až k uchu se jí táhla již hojící se jizva. "Jsi v pořádku?"
"Hm," přikývla a otočila se zpátky k oknu. Když se mi nedařilo vytáhnout z batohu šálu, která nejspíš ležela ucpaná pod jídlem, co mi máma ještě nabalila, kopla jsem do něj a zastrčila za tašky. Děkovala jsem tátovi, že mi rychle hodil ještě deku, když jsem odcházela.


"Dej na sebe pozor," usmál se. "A tady máš," hodil mi deku a spiklenecky na mě mrkl. "Nikdy nevíš, kdy se bude hodit."
"Vy na sebe dejte pozor, ano?"
"Však my už si poradíme, neměj strach. A jednou za čas pošli sovu."
"Dobře," kývla jsem, zatímco on už trochu na rozpacích kývl a zmizel ve dveřích do obýváku. Polkla jsem a zavřela za sebou vchodové dveře.


Sundala jsem si promočenou budnu a přehodila ji přes tašky v rohu. Pak jsem si uhladila vlasy, přehodila si deku přes ramena a vydala se za Liz.
"Opravdu?" ozvala jsem se, když už jsem k ní přes všechna - některá ještě plná lůžka - přeskákala k oknu. "Můžu si přisednout?" Přikývla a skrčila nohy, abych se mohla posadit na parapet vedle ní. "Není ti zima?" rozhodila jsem deku a přikryla nám nohy, zatímco tlumené světlo a hovor rušily naši tichou idylu. Usmála se na mě.
"Máš deku?"
"Táta," odůvodnila jsem a zahleděla se z okna. Bylo z něj vidět do londýnských ulic, po kterých klidně kráčeli mudlové a neměli ani potuchy, co se děje. Povzdechla jsem si a zamlžila si tak na pár vteřin výhled.
"Sirius mluvil o tom, že dneska přijdeš, ale myslel, že dřív." Přikývla jsem.
"Nemohla jsem se rozloučit." Napjatě se usmála. "Co vaši? Jak to snášejí?" Polkla a ramena se jí roztřásla.
"Co se stalo, Liz?"
"Nechci o tom mluvit," trhla hlavou a sklonila se pro lahev s vodou, kterou měla hned vedle na stolku jinak plném prázdných obalů od cukrovinek.
"Dobře, ale kdybys chtěla..," začala jsem se vyvlékat z deky. "Nech si ji, ale pak mi ji schovej za tašky, ať se mám večer čím přikrýt, dobře?" Usmála se a vytáhla si ji až k bradě.
"Děkuju." Přikývla jsem. "Kdybys nepřišla na tu schůzku, nevadí, všechno ti povím."
"Díky, asi půjdu spát." Usmála jsem se a vyšla z pokoje, abych svou bundu umístila na věšáky v předsíni. Ty už ale byly dokonale obsypané nejrůznějšími kabáty a bundami. Povzdechla jsem si a nějakou dobu s nimi zápasila, než se mi podařilo vměstnat tam ten svůj. S jistým zadostiučiněním jsem pak zkontrolovala svůj výsledek. Poslední pohled jsem věnovala neuvěřitelným hromadám bot, mezi kterými jsem jen stěží nacházela ty své.
"Ahoj, Tess," uslyšela jsem za sebou, a tak jsem se otočila a uviděla Lily v olivově zeleném svetru a otrhaných riflích.
"Ahoj, Lil."
"Ani se nenamáhej nějak si je označit nebo oddělit, je to marné," ukázala na boty.
"Jo," zasmála jsem se. "To jsem si právě uvědomila."
"Nemáš hlad? Zrovna jdu do kuchyně."
"A jsi si jistá, že se tam obě vejdeme?"
"Pokud se neprorveš, nejíš," pokrčila rameny. "Pojď, možná tam zůstalo i kafe."
"Jasně, stejně nemám, co dělat," pokrčila jsem rameny, zatímco jsme se cpaly do kuchyně. "Kolik nás tu vůbec je?"
"Míň, než se zdá. Přesný počet neznám. Navíc hodně z nás v různých počtech pravidelně odcházejí a přicházejí."
"Ahoj, Jamesi," zmáčkla jsem Lily ruku, když jsme octly u kuchyňské linky.
"Ahoj, Tess," pozdravil mě odměřeně, ale pak se zlehka usmál. Nevěděla jsem, jestli tomu vděčit Lily nebo tomu, že se se mnou James smířil. "Jestli jdete jíst, pospěšte si, za chvilku začínáme," poukázal do obýváku, kde probíhalo hemžení a schovávání matrací, aby je nahradila pohovka a židle.
"Neměj strach, jen si dáme kávu," usmála se na něj Lily a stoupla si na špičky, aby dosáhla na kávu.
"Ukaž, pomůžu ti," ozval se o hlavu vyšší James, jednoduše natáhl ruku a podal Lily krabičku s voňavou kávou.
"Děkuju," usmála se a chvíli mu mlčky hleděla do očí. Přišlo mi to tak intimní, že jsem se musela s úsměvem odvrátit. "Remusi," usmála jsem se, když jsem ho viděla sedět za stolem. Usmál se a kývl mi na pozdrav.
"Pojď už, Jamesi," postavil se a přešel ke vchodu.
"Jasně," ucukl pohledem od Lily James a nepatrně zrudl. Lily najednou nevěděla, kam s očima. "Někdo by měl zajít zítra nakoupit, ale nenapadá mě kam," řekl ještě, než odešel.
"Popřemýšlím nad tím," zakoktala se Lily, protože z jeho pohledu pochopila, že tím asi myslí ji.
"Já to nemyslel tak, že…"
"Pojď už, Jamesi, musím s tebou něco probrat," chytil ho za loket Remus a rychle ho prostrčil do obýváku. Usmála jsem se.
"Co je to s Jamesem?" zadívala jsem zkoumavě na Lily.
"Nevím," řekla upřímně. "Jako by to byl úplně jiný člověk," zamyslela se, ale pak se mi podívala zpříma do očí a umyla nám hrnky na kafe. "Mluvila jsi s Liz?"
"Snažila jsem se, ale zatím o tom nechce mluvit."
"Za chvíli už to bude jedno." Chtěla jsem se zamračit, ale pak mi to došlo, a tak jsem v prstech chytila svůj starý vytahaný rukáv od svetru a cítila se nejistě.
"Sirius o tobě občas mluví..," začala Lily. Protočila jsem oči.
"Nech toho, Lily, ještě ty s tím začínej." Poťouchle se na mě usmála. "Nemám náladu na to teď s někým chodit, jasné? A Sirius je jen dobrý kamarád, ať už to vypadá jakkoli."
"Z tvé strany možná," zadívala se mi do očí a já si uvědomila, že v kuchyni nikdo nezůstal.
"Myslím, že někdo ublížil Liziným rodičům a ona něco udělala. Něco, na co není pyšná a stydí se za to. Jen doufám, že jsou v pořádku."
"Z jejího postoje bych v to moc nedoufala," namířila hůlkou na hrnky a naplnila je vodou, kterou pak taky ohřála. Zanedlouho už se z hrnečků kouřilo a ona do obou přilila poslední zbytky mléka. "Musíme sehnat víc jídla, někteří z těch, co tu bydlí, jí až příliš. Z nervů, ale neuvědomují si, jak těžké je získat jídlo. Zvlášť teď."
"Něco jsem si dovezla, tak to sem donesu, a jestli zítra půjdeš ven, půjdu taky," nabídla jsem se.
"Díky," úlevně vydechla. "Chtěla jsem vzít Alex, ale ona se ven stále bojí, i když bych byla s ní. Myslím, že má daleko větší strach, než kdy přizná."
"To máme každý."
"To ano," zamíchala si obsah svého hrnku. "Ale každý se s tím vyrovnáváme jinak. Třeba James si vede moc dobře," navrhla a zahleděla se na lžičku, na jejíž nožce se začínaly zachycovat drobné částečky pěny z kávy. "Sehnal tenhle velký byt v centru Londýna jen nedaleko od Ministerstva kouzel. Říká, že pod svícnem největší tma, že je menší pravděpodobnost, že nás najdou. Chtěli jsme mu dávat peníze na nájem, ale o tom taky nechtěl nic slyšet, tak se střídáme aspoň v nakupování jídla. Přicházíme tak o dost peněz a v dnešní době se prostě nemůžeš jen tak zvednout a zajít si ke Gringottovým pro peníze a zaskočit do Prasinek. Ztěžuje se to, Tess, nevím, jestli jsme si toho nenakladli na bedra příliš. Každopádně James je ve stálém styku s Brumbálem, říká, že přes zrcátka, protože Brumbál zůstává v Bradavicích až do konce roku. Zrovna v sobotu tady byl, aby nás uklidnil a povzbudil, je to skvělý člověk."
"A když upadá morálka, pomůžou Pobertové, nebo ne?" Chvíli se usmívala, ale pak nakrčila obočí.
"Peter je věčně pryč, dělám si o něj starosti. James o něm často mluví s Remusem a Siriusem, ale ti jsou teď tak trochu napjatí."
"Neočekávám, že mi něco James odpustí, ale měl by pochopit, že za to, co se děje… no, za něco můžu, to přiznávám, ale Siriusovu náklonnost nebo poblázněnost jsem nikdy nechtěla. A Remus si teď myslí, že jsem se s ním rozešla kvůli němu."
"To už si nemyslím," ozvalo se ode dveří do kuchyně. Lily se zprudka otočila, až jí vlasy pohladily obličej a ztěžka dopadly na záda. Já jen zvedla oči a nepatrně zrudla. "Pojďte už," dodal pak Remus, "porada začíná."

71. kapitola - Sbohem, Bradavice

4. listopadu 2012 v 20:00 | TePa |  Srdci vlastní
Možná to mělo být pojato jinak, ale stojím si za tím, jak jsem to napsala a jak to zůstalo neukončeně ukončené :) Přechod mezi Bradavicemi a Řádem bude o to jasnější :) Pro Vás všechny ;)


TePa


Asi týden jsem pak ani s jedním z Pobertů nepromluvila. Nevěděla jsem přesně proč. Jestli spíš pro to, že jsem se bála, nebo nebylo o čem, nebo jsme se nepotkávali. Každopádně každému bylo jasné - ať už při pohledu z povzdálí nebo z největší blízkosti - že se kdysi vždycky pevná pospolitost v jejich skupince začíná rozdělovat.
Jedním z těchto byl Petříček, který se od jejich skupinky oddělovat čím dál častěji. A pak také nový spor mezi Remusem a Siriusem. Jak se zdálo, James byl poslední, který držel rozpadající se skupinku Pobertů pohromadě a dělal všechno, co jen bylo v jeho silách, aby se mu kamarádi nerozprchli do světových stran. A taky dělal všechno pro to, aby mi dal jasně najevo, co si myslí o mně a mých vztahových machinacích. Jednou mi to dokonce nepřímo naznačil. Jednou. Podruhé už to bylo horší, to už mi to řekl hezky od plic.
Nemohla jsem mu to zazlívat, ačkoli jsem to takhle nikdy nechtěla, brala jsem na sebe veškerou zodpovědnost a nechala na sebe vyspyat jeho obvinění a zoufalství, která by nahlas nikdy nepřiznal. Netušil, na čí stranu se postavit. Jestli má větší právo Remus nebo Sirius a ačkoli v tomhle měl dost jasno, nedokázal Siriuse zavrhnout. Ačkoli by měl celou trojici svých kamarádů považovat stejně, všichni jsme věděli, jak blízcí si se Siriusem jsou.
Věděla jsem, že ve skutečnosti chce, abych to konečně vyřešila a pročistila vzduch. Když jsem mu ale už po několikáté jasně řekla, že to prostě nemůžu, přešlo jeho otevřené znechucení do tichého smíření. Což pro mě bylo ještě horší. Zvláštní taky bylo, jak jsem se začínala smiřovat s tím, že kromě OVCí nemám tento rok šanci udělat něco správně.
"Dobré ráno," povzdechla si Jenny a dosedla naproti mně. "Dneska první den OVCí, hm?" podívala se na knížku, která zabírala polovinu šířky stolu a ušklíbla se.
"Mhm," přikývla jsem s plnou pusou a rychle polkla. "První mám Bylinkářství a odpoledne Formule."
"Budu na tebe myslet," zívla a nabídla si ovoce. "Kde je Liz?"
"Má teď problémy doma. Víš… její rodina to nemá jednoduché, oba její rodiče jsou "smíšeného" původu," dala jsem najevo své opovržení nad přestávající terminologií. "Jela domů s tím, že udělá všechny zkoušky v jediném termínu, tuším za 14 dní."
"Aha… Chudák. Jak to chce udělat, když vlastně patří… k nám?" prohodila výmluvně.
"Nevím," povzdechla jsem si. "Neměla bych jí za zlé, kdyby si to rozmyslela, pobavila svou rodinu a odvezla ji někam do bezpečí."
"To máš pravdu," zahleděla se do své sklenice s dýňovým džusem a nesourodě si prohrábla vlasy. Zkoumavě jsem se na ni zadívala.
"Hm… Co Hunt?"
"Čekala jsem, kdy se zeptáš," ušklíbla se vědoucně. "Nic, neudělám to," zívla znovu a rozhlédla se po stole, jakoby její rozhodnutí bylo naprosto samozřejmé.
"To ráda slyším."
"Hm."
"Proč vlastně ne? Zdála ses mi přesvědčená."
"Přemýšlela jsem nad tím. Nevím, jestli bych zvládla tuhle Huntovu stránku. Kdyby nepřijal, byla bych v depresi, kdyby ano, žila bych pořád v předtuše, jak strašný sukničkář to je. Nějaké iluze si přeci jen chci nechat," zkřivila koutek úst a znovu zívla.
"To já bych měla být nevyspaná," poukázala jsem. Usmála se.
"Každý nad něčím přemýšlíme." A zatímco se dívala po stole a nevšímala si mých pohledů, jemně jsem se usmála. Malá chytrá Jenny. Shlédla jsem do knihy. "Mimochodem - pohádala ses s Jamesem?" Povzdechla jsem si.
"Šťastný to Peter, že vždycky tak zmizí, jinak by byli všichni Poberti proti mně." Jenny se ušklíbla.
"Myslím, že takhle to není."
"A jak to je?"
"Remus tě pořád miluje, Sirius je do tebe zblázněný a James je naštvaný kvůli předchozím dvěma důvodům. Peter by si toho nevšiml ani kdyby mu to někdo napsal a strčil pod nos." Chvíli jsem nad tím zapřemýšlela.
"Asi máš pravdu."
"Hm," přikývla sama pro sebe. "Jinak - kdy ti končí zkoušky?"
"Mám je všechny v jediném týdnu, abych se pak mohla soustředit na důležitější věci. Trochu ti závidím, že tu zůstaneš až do konce roku." Jenny se nevesele usmála.
"Já sama sobě teda nezávidím. Buď ráda, že se můžeš angažovat," ukousla si kus housky a jako buran ji začala žvýkat ještě když byla z poloviny venku. To mě rozesmálo.
"Merline."
"Mám hlad," nakrčila obočí.
"Přála bych Huntovi takhle tě vidět." Polkla.
"Nebuď zlá," ušklíbla se a tlumila smích. Shlédla jsem na hodinky a odložila poslední zbytky nedojezené snídaně.
"Čas jít. Zatím se měj," zvedla jsem tašku s esejemi a dalšími knížkami a rychle vyběhla ze síně. Přitom mi padl pohled na Poberty, kteří spolu seděli s viditelným napětím. A všichni to viděli. Ještěže brzy zmizím, pomyslela jsem si a začala si opakovat základy k léčivým rostlinám.

Nakonec - jak se ukázalo - mé studijní zapálení ve snaze udržet se naživu prospělo alespoň mým OVCím. Většinou Nad očekávaní a z Věštění z čísel a z Lektvarů dokonce Výborné. Měla jsem být proč hrdá a přesto jsem s ostatními neslavila. Myslela jsem na to, co nás čeká. Tušila jsem, že poslední oslavy, co se odehrávaly ve Společenských místnostech byly spíš snahou o potlačení strachu z budoucnosti, ale přes to jsem sama sobě nemohla dovolit sejít mězi ně a pokoušet se o vlahé úsměvy.
Když jsem si dávala dohromady, co všechno mě za poslední rok potkalo, nemohlo mi být do úsměvu, ani kdybych si to sebevíc přála. Všechno se sesypalo, všechno, o čem jsem si myslela, že stojí na pevných základech… všechno se zbořilo a mě utopilo pod vším tím, co jsem odkládala na neurčito a nikdy nevyřešila.
Rozhlížela jsem se po sametových těžkých modrých nebesích a přejížděla prsty po stříbrné výšivce, která ji zdobila. Bradavice… A vzpomínky se jako na truc nedokázaly odprostit od těch nedávných a všechno hezké splývalo mu v jednotvárnou šeď, smutek a citovou neúplnost. Bylo mi tak zle, že jsem se musela postavit a pustit do pokoje čerstvý vzduch.
Ozvalo se zaklepání, a tak jsem odhlédla od výhledu, který se mi naskytl a odkašlala si.
"Dále."
"Ahoj," strčila do pokoje hlavu Jenny. "Máme se sejít u Nebelvírských..," otočila se k odchodu, ale pak sebou neurčitě cukla a zamračeně se na mě zadívala. "Jsi v pořádku?"
"Jen se loučím s Bradavicemi."
"Na to musíš ven," usmála se a vycouvala z místnosti. A možná pravdu. Venku bylo teplo, ale v místnosti, ve které nikdo kromě mě nebyl a na kterou padaly stíny těžké jako ten samet, byla mrazivá zima. A tak jsem se naposledy převlékla ze školní uniformy a sbalila ji do kufru. Jen v riflích a modrém tričku jsem se pak vydala přes hrad do nebelvírské Společenky. Věda, že co krásného jsem tu zažila, uvidím krásným až s odstupem několika let.