Říjen 2012

70. kapitola - "Hra" na city

31. října 2012 v 22:28 | TePa |  Srdci vlastní
Kapesníčky a silná antidepresiva, mí drazí! :D


TePa

Bylo už pozdě večer, když jsem se choulila ve výklenku pod Astronomickou věží a štkavě plakala. Nebylo mě slyšet a zároveň mi hlavou projíždělý ostré výkřiky bolesti. Srdce bylo prázdné a přece bolelo, jakoby v něm bylo samotné peklo a dech se mi zadrhával v hrdle. Nemohla jsem dýchat, a tak jsem si otevřela okno - jakoby to snad mohlo pomoct. Vyklonilo se trochu dopředu a pustilo do chodby vlahý večerní vzduch.
Když jsem se zhluboka nadechla a zalapala po dechu, rozlehlo se to chodbou víc než padlé brnění, a ozývalo se v mnohem větších, delších, útrpnějších kruzích. Doufala jsem, že Filch trpí chřipkou nebo mu přinejmenším kočka usnula na obličeji.
Bylo mi tak šíleně zle, čím dál hůř jak noc postupovala, a jen pouhé pomyšlení, že zítra musím normálně do školy a pokračovat ve zkoušení, mi dělalo ještě hůř.
Vzpomínala jsem na Remuse a na mě, listovala stránkami našeho vztahu a nějak nemohla přijít na to, proč jsem to udělala. Proč jsem nám to udělala. Byla to hloupost, nebo nebyla? Skutečně to mezi námi nebyl vztah, když jsme cítili tolik? Když jsem cítila tolik… Remus mě teď jistojistě nenávidí. Bezva, Teres, zlomila jsi srdce nejspíš nejhodnějšímu člověku na planetě.
Znovu jsem sebou cukla a přitiskla se k okenní tabuli, když se ozvalo prudké nadechnutí.
Lekla jsem se tak, že jsem málem spadla z parapetu, přičemž jsem se rozhlédla po chodbě, přestala plakat a zatajila dech. Nikde nikdo, tak proč jsem teď slyšela…
"Ne," uslyšela jsem najednou rázně a přitiskla se ke stěně.
"C-co… se to děje?" rozhlédla jsem se kolem a jako slepá rozrnula vzduch před sebou. Neozvalo se nic. "Kdo je tady?" otřela jsem si slzy z obličeje a zjitřenými smysly prohledávala vzduch před sebou. "Haló?" zkusila jsem tišeji a přešla dál doprostřed chodby. Přimhouřila jsem oči, které mě stále ještě pálily od usedavého pláče a doufala v halucinace. Jestli mě takhle někdo viděl… Zhluboka jsem se nadechla, když se ozvalo zašustění a pár nesourodých nadávek. A pak…
"U Merlinových vousů, do háje!" uskočila jsem, až jsem narazila do zdi a překvapeně hleděla na trojici Pobertů přede mnou. "Zatraceně, málem jsem… zatraceně," zacouvala jsem víc do stínu, protože přímo přede mnou stáli rozpačitý James (ohlížející se na Remuse), soucitný Sirius a naprosto překvapený Remus. "Do prdele," neodpustila jsem si ještě, protože srdce mi bušilo jako o závod a já nijak nevěděla, jak ho zastavit. Chytila jsem se za něj. Tak ono přeci jen žije…
"Echrm… neviditelný plášť," odkašlal si James, aby protl ticho a výmluvě nadzvedl plášť, který držel v ruce.
"Aha," prohodila jsem duchaplně. "Co tady děláte? Je dávno po večerce."
"Co tady děláš ty? Totiž..," zasekl se James a znovu si odkašlal. Situace za všechny prachy.
"Jsi v pohodě?" zeptal se opatrně Sirius, zatímco James nepřestával obezřetně těkat očima mezi mnou a Remusem, který zatím neřekl ani slovo. Jeho výraz v obličeji byl jako z kamene. Prostě na mě hleděl.
"Samozřejmě, že jsem v pohodě," couvla jsem od něj a zadívala se na Remuse. Měl krátce po úplňku, bylo to na něm vidět. Rysy měl strhané, obrovské kruhy pod očima a obvázané pravé zápěstí. Všiml si mého pohledu a ucukl pohledem stranou.
"No… tak fajn," skočil nám všem do přemýšlení James. Cukla jsem k němu hlavou. "Dík za pokec, Tess. A protože jsi v pořádku, my asi půjdem, ne?" kývl na Siriuse, který se k nim vrátil a výmluvně strčil do Remuse.
"Ne," vypadlo najednou z Remuse.
"Ehm… cože, kámo?" ozval se Sirius.
"Nikam nejdu," odstrčil je od sebe. "A vy se o mně přestaňte starat jako dvě ustarané ženské, jasné?" James nevěděl, co dál, tak se podíval na Siriuse, který se podíval na mě. Co se mě týkalo, nejdůležitější bylo zůstat ve stínu a ovládnout svůj hlas. A doufat, že za chvíli můj obličej opustí oteklost. "Můžete jít, chci si s Tess promluvit." Nevím proč, jeho oslovení zabolelo. Byl jeden z mála, který mi říkal Teres. Taková hloupost…
"Nemyslím..," začal Sirius, ale James ho přerušil, chytil ho za rameno a vstrčil ho do vedlejší chodby.
"A nezlobte, děcka," pokusil se o úsměv a zmizel. Rozpačitě jsem přešlápla.
"Ehm… chtěl jsi mluvit?" pobídla jsem ho.
"Pojď na světlo."
"Proč?"
"Chci na tebe vidět."
"A mě se nechce hýbat."
"Viděl jsem to."
"A co jako?"
"Slzy."
"Neviděl jsi nic, je tma."
"Je po úplňku, takže si piš, že světlo je."
"Nechápu, z čeho usuzuješ, že o tom nevím."
"Odporuješ si."
"Pořád."
"Pojď na světlo," zopakoval. Náš rozhovor probíhal tak rychle, jako bychom snad dohromady říkali jedinou větu.
"Nejdu nikam!" Nemohla jsem, znovu bych se rozbrečela. Vydal se ke mně. "Ne!" vyhrkla jsem.
"Fajn," procedil, zatímco jsem si ho prohlížela. Stál hned vedle okenního parapetu, kde jsem před chvíli seděla.
"Řekl jsi mi Tess." Pokrčil rameny.
"No a?"
"A nic," vydechla jsem a začala zjišťovat, že náš rozhovor začíná kolísat. Odkašlal si.
"Vidím, jak se na tebe Sirius dívá…" Nechal větu nedokončenou a já rozhodně nebyla ta, co by se do nějakého dokončování měl. "Neřekneš nic?"
"A co bys chtěl slyšet?"
"Cokoli," zadíval se do tmy a ušklíbl se. "Tohle je směšné, pojď na světlo." Nic. Jen ticho. "Chci na tebe vidět." Polkla jsem a začala cítit nové slzy. Přesto jsem udělala pár kroků směrem do chodby. Blíž k němu ani náhodou.
"Vypadáš hrozně," prohodila jsem a koukala do podlahy, aby mi neviděl do očí.
"Jo, ty taky," odpověděl.
"Poslední úplněk musel být dost…"
"Už byly i horší. Jen jsem si nešikovně skřípl ruku v jednom kmeni," shlédl na ovázané zápěstí. "Aspoň mě to zastavilo před pustošením lesní zvěře."
"Mhm," přikývla jsem a rozhlédla se po chodbě.
"Asi bych na nás neměl lpět, že? Měl bych říct Siriusovi, ať už se neostýchá, a tobě, ať si neděláš starosti s tím někoho si najít."
"Mám teď úplně jiné starosti, než hledání nového kluka. Dost mě zaměstnávají OVCE a Řád. Zrovna jako tebe, nebo ne?"
"Když to o nás každý ví, je to divné, co?"
"To teda jo. Těším se, až odtud zmizím."
"Vidíš? A mě se nechce odejít…"
"Mě vlastně taky ne." Odmlčeli jsme se a já zvedla hlavu, abych se na něj podívala. "Jenny se chystá udělat velkou hloupost," plácla jsem do prázdna.
"Jakou?" zeptal se, ale vlastně to vyznělo vynuceně.
"Týká se to Hunta."
"Aha." Další odmlka. Nervózně jsem přešlápla a přes to se nedokázala otočit na patě a odejít.
"Prozradil jsem nás."
"Cože?" nechápala jsem a přesto zrudla při pomyšlení, že mluví o nás. Znervózněla jsem a dech se mi zrychlil.
"Sebe a kluky," doplnil a já zklamaně vydechla. "Viděl jsem tě jako první a… no… překvapilo mě to."
"Že mě vidíš? Studuju tady."
"Že tě vidím," přikývl, ale dodal: "po večerce, na okenním parapetu v pyžamu a svetru, jak brečíš." To shrnul celkem bravurně. Pokrčila jsem rameny.
"Na pokoji bylo plno." To ho rozesmálo. Začal tiše a pomalu nabýval na hlasitosti a mě bůhví proč strhl sebou, takže jsme se za chvíli smáli oba.
"Jo, to znám," smál se a jeho úsměv mě zahřál. "Už ani ta ohlušující zaklínadla nejsou co bývala."
"To mi povídej," přikývla jsem a smála se dál. "Zakouzlila jsem si jedno na nebesa, a pak křičela, až jsem málem vysklila okenní tabule. Moje spolubydlící na sebe vylila dva laky najednou," nadechla jsem se. "Myslím, že jsem probudila i holky z vedlejšího pokoje, byla to fakt síla. Brumbál to asi nějak pojistil, i když nechápu proč."
"Tak to jsi byla ty," zasmál se. "Rozhléhalo se to přes celý hrad." Ušklíbla jsem se.
"Tak to jsem určitě já nebyla."
"Tak to možná byla Uršula."
"To je mnohem pravděpodobnější," přikývla jsem.
"Nebo Helena, ta taky kolikrát vydá za tři," zapřemýšlel. "To já kouzlil v Přeměňování a místo v jezevce proměnil Samanthu Mellisovou ve slona." To mě rozesmálo ještě víc. Netušila jsem, co přesně na tom bylo k smíchu, ale nemohla jsem si pomoct. A Remus očividně taky ne. "Propadla se do třídy pod námi. Křiklan moc velkou radost neměl."
"Jenny nás viděla," vypadlo ze mě najednou, když jsme se přestávali smát. Ztuhl.
"Kdy?"
"Tehdy."
"Jak to? Nikdo nebyl ani na schodišti ani ve Vstupní..," nedokončil, protože se chodbou začalo rozlévat světlo z lucerny. "Sakra, pojď sem, rychle," strčil do zdi, ta se prohnula a my zmizeli na druhé straně.
"Zatraceně," okomentovala jsem to tiše, když mě objal kolem pasu a zády si mě přitiskl k tělu. Zatraceně málo místa, mohla bych dodat.
"Zatracení spratkové, tohle by vzbudilo i..," huhlal si pod nosem Filch, zatímco umravňoval kočku vzpouzející se mu v náručí a mizel za rohem. Vydechla jsem.
"To bylo o fous."
"Ššššt."
"Proč?" zašeptala jsem. "Už je pryč."
"Často se vrací stejnou cestou, chvilku tady zůstanem."
"Hmm," souhlasila jsem neochotně a uvědomila si naši blízkost.
"Jak to, že nás viděla?" pokračoval šeptem.
"Šla z knihovny."
"Tak pozdě?" Pokrčila jsem rameny, což mu jistě neušlo, protože jsem mu narazila do brady.
"Promiň."
"V pohodě." Zhluboka se nadechl a když vydechoval, rozcuchal mi vlasy. "Máš na sobě moje tričko… z toho odpoledne v Komnatě nejvyšší potřeby."
"Náhoda, prostě jsem…"
"Nemusíš odpovídat," zarazil mě, a tak jsem nechala větu nedokončenou.
"Vrátím ti ho," prohodila jsem do ticha, protože mi bylo trapně.
"Nech si ho."
"Ne, vrátím ti ho."
"Nechci ho."
"Remusi…"
"Nech si ho. Klidně s ním vytři podlahu, ale já ho nechci."
"Jak myslíš."
"Navíc ti vždycky slušelo víc než mě."
"To je teď přece jedno…" Uvědomila jsem si svá slova, až když jsem je dořekla.
"Nenamluvíš mi..," zarazil se zkusil to jinak: "Plakala jsi."
"Hm." Nemělo smysl to zapírat.
"Proč?" Ví proč, tak proč ty hloupé otázky? A tak jsem schválně odpověděla jinak:
"Všude je samá smrt a nespravedlnost. Někdo za ní brečet musí." Cítila jsem, jak se mi usmál do vlasů.
"Jasně." Takže věděl proč. Nevím, proč lidi tak utěšuje vědomí, že druzí trpí stejně. A proč jsem jedna z nich.
"Pojďme pryč, je mi zima."
"Nemáš ponožky?" zeptal se prostě, a tak, když jsem vyskočila na chodbu, zvedla jsem nohu a ukázala mu, že je vážně nemám. Pokrčila jsem rameny.
"Spěchala jsem."
"Jasně." Zdálo se, že by přesně porozuměl významu slova akutní, ale nemělo smysl to zmiňovat.
"Musím jít."
"Já taky," odkašlal si. "Jdeme stejným směrem."
"Jo, já vím," nakrčila jsem prsty v bačkorách a šouravě se vydala chodbou s ním po boku.
"Neměla by sis nic vyčítat," začal pak tiše. Zadržela jsem dech. "Měla jsi pravdu a já bych to stejně časem ukončil sám." Podíval se na mě.
"Proč na mě pořád bereš ohledy?" rozzuřila jsem se a odtáhla se od něj. "Proč na mě nejsi hnusný, proč po mně nekřičíš? Vždyť si to zasloužím!" Překvapeně zamrkal. Moje chování je doslova těhotenské, no vážně.
"Chceš, abych po tobě křičel?" zeptal se klidně. Váhala jsem. "Já po tobě křičet nechci," usmál se mileji, než jsem si zasloužila. "Všechno to už schytali Sirius s Jamesem, takže ve mně asi víc nezbylo. Budu tě muset zklamat." Svěsila jsem ramena a okamžitě mě napadlo: Nezbylo co všechno?
"Je mi líto, že jsem ti ublížila."
"Jsem radši, že´s to udělala. V opačném případě bych zlomil srdce já tobě. Radši takhle než naopak," šel klidně chodbou a jeho obličej byl uvolněný. Pak jsem ale shlédla ke krku, který měl napjatý. Polkla jsem.
"Proč jsi teda se mnou začal chodit a zamotal mi hlavu, když jsi předem věděl, že to není na dlouho?" Cítila jsem se ublížená. Když tohle věděl dopředu… Ale asi bych si stejně nedala říct. Povzdechl si.
"Nemohl jsem si pomoct," zadíval se na mě a zlehka se usmál. "To mi promiň." Pak jsme se odmlčeli a nějakou dobu šli tiše vedle sebe.
"Jsem ráda, že jsi to udělal," hlesla jsem, když jsme se octli v prvním patře a stoupali po schodech k Havraspárské věži.
"Cože?" zarazil se a jeho hlas se napjal.
"Jsem ráda, že jsi to udělal," řekla jsem hlasitěji. "Stálo to za to," usmála jsem se na něj a rychle se pak zahleděla pryč.
"Za zlomené srdce nestojí nic."
"Tohle ano," odpověděla jsem rychle a vyskočila na pohyblivé schodiště.
"Nějak nevím, co říct..," odkašlal si po chvíli.
"Protože je to pravda. Ale mrzí mě, že ty si to nemyslíš a…"
"Myslel jsem na tebe," odpověděl klidně. "S tím srdcem," dodal rychle, ale to už tak klidně neznělo.
"Vždyť je to nakonec jedno," vydechla jsem unaveně a vystoupala posledních pár schodů k dveřníkovi.
"Vím, že nemám právo se ptát, ale mohla bys mi ohledně Siriuse říct jednu věc?" Povzdechla jsem si.
"Dobře," přikývla jsem. Zhluboka se nadechl a schoval ruce do kapes u kalhot.
"Tehdy… jak jste mezi sebou měli ty "nepřekonatelné rozdíly"… co se vlastně stalo?" Hrklo ve mně.
"Ehm… proč myslíš, že jsem neříkala pravdu?" Vědoucně se na mě zadíval. "Nemůžeme to nechat být?"
"Můžeme, ale já bych to - když už je vlastně po všem - rád věděl." Skousla jsem si ret a váhala. Mám mu to říct a riskovat, že se stane něco mezi ním a Siriusem?
"Nevím, jestli můžu." Nechápavě se zamračil a v jeho očích se blýsklo zájmem.
"Proč ne?" vytáhl si ruce z kapes a opřel se o zábradlí, které sevřel v dlani.
"No… nejde jen o nás dva, jde…"
"Co udělal?" přerušil mě netrpělivě. Zatvářila jsem se útrpně.
"Tak dobře," povzdechla jsem si. "Políbil mě."
"Zatraceně!" praštil rukou o zábradlí a prudce se odtáhl. "Já si to myslel! Lhala jsi mi!" zatvářil se ublíženě a skoro se na mě nepodíval, přičemž si prsty pročísl vlasy.
"Nelhala!" odporovala jsem. "Nechtěla jsem ublížit vašemu přátelství! A nic to nebylo!" ukázala jsem na sebe. "Nic jsem necítila, tak proč by to mělo komukoli ubližovat?"
"A Sirius?"
"Co s ním?"
"Cítil něco on?"
"Jak to mám vědět?" zamračila jsem se.
"Políbila jsi ho," zavrtěl nevěřícně hlavou.
"Nepolíbila!" ohradila jsem se zprudka. "On políbil mě! Nikdy bych tě nepodvedla!"
"Proč?"
"Posloucháš mě vůbec? Nepolíbila jsem ho."
"Protože on ti může dát to, co já ne?"
"Poslouchej mě!"
"Samozřejmě, že ano," ustoupil ode mě, když jsem ho chtěla chytit za loket. "Vždycky je to tím."
"Nevíš nic!" Odtáhl se, a tak jsem si prostě stoupla před něj. "Poslouchej mě! Nic jsem neudělala, nepodporovala ho, jen jsem se s ním prostě kamarádila, zatímco jsi vařil lektvary a…" Jakmile jsem spatřila jeho výraz, došlo mi, že jsem to řekla špatně. "Ne, počkej."
"Takže je to moje vina?"
"To jsem neřekla," semkla jsem k sobě víčka.
"Naznačila jsi to."
"Proč je vlastně podstatné někoho obviňovat?"
"Líbí se ti?"
"Remusi…"
"Líbí?" dorážel.
"Nechci ho."
"To není odpověď."
"Ale je. Je to přesně to, co chceš slyšet. A víš co? Nemusím se ti zodpovídat," cítila jsem, jak se mi slzy hrnou do očí. "Odmítám řešit pořád dokola to samé a lámat nám srdce pořád dokola. Neřekla jsem ti o tom, protože to nic neznamenalo a protože by vás to akorát poštvalo proti sobě. Chtěl jsi to teď vědět, tak to máš, ale líp ti není. Pokud mi chceš ještě něco říct, tak to řekni teď, protože já se k tomuhle už odmítám vracet, rozumíš?" Zadívala jsem se mu zpříma do očí, zatímco on mi nějakou chvíli opětoval pohled. Dlouho bylo ticho, ale já se nehla ani o píď, jako bych doufala, že něco řekne a přitom se toho obávala. Pak prostě vydechl.
"Řekl bych, ale nemůžu." Chtěla jsem se zeptat proč, ale pak jsem pod jeho pohledem ztichla. "Chceš mi říct něco ty?" zeptal se klidně a díval se mi do očí. Proč musí mít tak krásné oči? Otevřela jsem pusu, že mu něco řeknu, ale co by srdce chtělo říct, to nemohlo, a co hlava, to nedávalo smysl. Znovu jsem ji zavřela a výmluvně mu opětovala pohled.
"Asi jsme ztracení," povzdechla jsem si.
"Ale naštěstí teď nebudeme mít moc času nad tím přemýšlet," odpověděl. "Dobrou noc," stiskl mi ruku, otočil se a vrátil se po schodech dolů.

Deja vu

27. října 2012 v 0:40 | Arnë |  Arnë
Předávám štafetu, Ness :) Hezké početní Vám všem :)

TePa

Arnë se nadechla nosem a napřímila se v ramenou, aby udělala ruku jistější a protáhla si prsty, jež obepínaly hladké tělo luku. Se skeptickým pohledem v pravém oku, kterým mířila, si prohlížela terč, který kousek pod ní zastavil a sklonil svou osrstěnou šíji, aby ukousl něco z ranní rosou pokropené trávy.
Seděla na stromě, protože zpoza keřů a stromů se ani zdaleka nemířilo tak dobře jako z výšky. Cítila se jako dravec. Její oběť neměla o prchavosti svého života nejmenší tušení. Seděla pevně na jedné z větví a cítila se pohodlně ve svých nově šitých botách z jemné kůže. Cítila na prstech ochranné dílky kůže, které měly zabránit peříčkům z šípů, aby ji poškrábaly. Stejně jako vyvařená kůže kolem předloktí. Smrt z výšky. Čistá a rychlá. Bezbolestná.
Vzpomněla si na otce, který jí dal poprvé do ruky luk a naučil ji, jak ho držet. Jak jí vysvětloval, že nelovíme pro potěchu a když, tak nezpůsobujeme bolest. Nikdy to nebylo to, čím by se měla chlubit. A přes to teď seděla na stromě a mířila na srnu pod sebou.
Váhala. Otec měl většinou pravdu. Ať už v praktických nebo teoretických záležitostech. Jednou studovala jakousi filozofickou otázku a hlavu měla v oblacích nebo daleko u cvičného terče, když za ní přišel a začal s ní mluvit. Bylo to podivné, většinou si na ni čas nenašel, ať už se snažil sebevíc. A tehdy, tak najednou, jakoby celý jeho svět patřil jen jí a ona jediná do něj mohla vstoupit. Tetelila se nadšením. Byla pro jednou první, ne Arcalim, ne její matka. Malá neposedná Arnë.
Mluvili o všeličems, včetně střelby a posledního dílu vojenských mýtů, které měla rozečtené, když si uvědomila, že zodpověděla svůj úkol. Rozluštila filozofickou otázku. Když to otci překvapeně sdělovala, pouze se usmál a podotkl, že k poznání docházíme často nevědomky a o to silněji nás potom poznamená. Má báječného otce.
Potřásla hlavou a rychle znovu zamířila. Ale provdat ji byla chyba.
Byla ráda, že si stuhou omotala čelo a nutila tak již trochu delší vlasy vyhýbat se čelu a plést se jí do očí. Srna tiše postávala nedaleko stromu a žvýkala trávu. Možná by neměla…
Ozvalo se hlasité křupnutí, srna zvedla hlavu a dřív, než se Arnë vzpamatovala, proskočila keřem a zmizela z dohledu. Pro jednou se zase něco vyřešilo, aniž by do toho měla co mluvit. Už jí to lezlo krkem. Sklopila luk a nechala šíp volně vyklouznout do připravené ruky. Asi to vážně nemělo cenu. Lovit pro zábavu… Přitiskla si bradu k hrudi a přehodila si šíp do toulce na zádech. Dneska toho bylo dost.
Nedokázala se ale zbavit pocitu deja vu. Sáhla pravou rukou v rukavici po větvi naproti a zhoupla se k zemi. Doskočila do podřepu, opřela se levou rukou s lukem o zem a pomalu se napřímila. Přímo před ní stáli Faileon s Feonem.
"Vyplašili jste mi srnu," řekla pomalu, když se nikdo neměl k řeči. Faileon se odmítal vracet k incidentu z večera a překvapivého rána, kdy se objevil v jejím pokoji. Byl zvláštně pobledlý a stále vysílený, ale nezdálo se, že by plánoval strávit den v posteli.
"Zase?" zasmál se Feon. Přimhouřila na něj oči.
"Jak… zase?"
"Tak jsme se potkali," vyjasnil. "Byla jsi na lovu, my ti vyplašili srny a tys mi dala lekci s holí."
"Vážně?" zasmála se a přikývla. "To zní jako zábava."
"Mě to další ráno moc zábavné nepřišlo." Usmála se.
"Co tu vlastně děláte?" přejela přes ně očima, protože se tvářili nadmíru podezřele.
"Vlastně jsme tě hledali," přiznal se Faileon.
"Nepovídej," prohodila ironicky. "Co potřebuješ?"
"Něco pro tebe mám," sáhl si do kapsy Feon, chvíli v ní nesourodě šmátral, a pak vytáhl lahvičku.
"Už jsem se bála, co odtamtud vytáhneš," přiznala se Arnë. Ušklíbl se.
"Je pro tebe," hodil jí do vzduchu a Arnë ji chytila za letu. Pak ji zvedla proti světlu a proklepala prsty.
"Co je to?" odzátkovala ji a přičichla. "Nijak to nejde cítit. Je to snad jed? To mi přijde trochu absurdní."
"Není to jed," ušklíbl se Feon a Arnë vážně začalo připadat divné, že Faileon nemluví.
"Jediná věc, která nejde cítit a je vyrobená… je jed," zazátkovala lahvičku, ale nechala si ji v ruce.
"Tohle jed není."
"To neznělo moc přesvědčivě."
"Hele, upřímně - míchala to Mary."
"Mary?" pozvedla obočí Arnë a usmála se. "Kde vůbec je? Chtěla jsem s ní mluvit."
"No… to asi nepůjde," zavrtěl hlavou Feon a Faileon se zamračil.
"Co se stalo?"
"To je fuk."
"Tak fajn… Prozatím. Co je tohle?" vrátila se k lahvičce.
"Pomůže ti to vzpomenout si… alespoň na určité věci," ozval se konečně Faileon a unaveně si povzdechl.
"Vypadáš strašně, měl bys spát," poukázala na jeho pochybný vzhled Arnë.
"Udělali jsme všechno proto, abychom ti pomohli," odpověděl mi. "Ty s tím udělej, co uznáš za vhodné." Otočil se zády a chystal se odejít.
"Teď odejdeš?" Feon mezi námi nervózně zatěkal očima.
"Možná bych měl…"
"Klidně běž," povzdechl si Faileon a neurčitě mávl za sebe. A Feon skutečně zmizel.
"Tak si to ujasněme… Chceš, abych to vypila…"
"Já už sám nevím, co je správně. A nevím, co bych měl chtít, takže to prostě nechám na tobě."
"Mluví z tebe vyčerpání nebo upřímnost?"
"To vážně těžko říct," usmál se. Arnë se skepticky zadívala na lahvičku, kterou stále držela v ruce.
"Rozuměj mi: Nemyslím, že by mě Mary chtěla otrávit, je to přítelkyně, ale…"
"Tak tím si nebuď tak jistá."
"Proč?" zamračila se.
"To ona způsobila to, že si nic nepamatuješ."
"Pamatuju si…"
"Víš, jak to myslím," přerušil ji znovu.
"Jsi si jistý, že to byla ona?"
"Komu věříš spíš?" Samozřejmě, že jemu, ale kdo by to přiznával? Znovu se zahleděla na průzračnou tekutinu.
"Zasloužíš si přinejmenším to, abych to zkusila," odzátkovala ji a na prázdno polkla.
"Je to tvé rozhodnutí…"
"Co se změní? Já budu pořád stejná, jen… si vzpomenu," odlehčovala situaci a přešlápla. Pak k němu vzhlédla a skousla si ret. "A můžeš si být jistý, že i tahle Arnë," ukázala na sebe, "tě vážně ráda poznala." Usmál se.
"Tak… do toho," dodávala si kuráž, a pak v jediném okamžiku lahvičku zvedla a s pohledem na Faileona ji do sebe překlopila.
"Jak se cítíš?" znervózněl Faileon, když se s ní nic nedělo. Arnë jen sklopila hlavu a sevřela lahvičku tak, až jí praskla v dlani a sklo se jí zarylo do kůže.
"Strašně… mě… bolí hlava," snažila se na něj zaostřit, ale bolest jí zatemňovala zrak.
"Arnë," přešel k ní blíž a objal ji kolem pasu, když začala padat. Sáhl jí na čelo, ale horečku necítil. "Nezavírej oči, jasné?"
"Hmmm..," stačila ještě říct, než ji bolest přemohla.
A pak… jakoby svět dočista přestal existovat.

69. kapitola - (Ne)rozhodla jsem

21. října 2012 v 19:19 | TePa |  Srdci vlastní
Pro Alex s myšlenkou věnovanou Kat (přátelství má mnoho tváří včetně v nouze potkáš přítele a těch, co tahají tě ze dna, a ačkoli se mi to naše zdá naprosto nevysvětlitelné, dokud ho cítím a ctím - což je podobnost, která se mi líbí - není třeba jakéhokoli vysvětlování :) )


TePa


Situace s Remusem se začínala vyhrocovat ještě víc od chvíle, kdy mezi námi došlo k tomu… šílenému momentu. Pokaždé, když jsme se octli naproti sobě na chodbě - a to to mohlo být na opačných koncích - zatmělo se nám před očima (tedy alespoň mě) a rychle jsme zmizeli pryč. U mě došlo až k takovému extrému, že jsem během utíkání zabloudila a zmeškala hodinu Věštění.
Sirius ze mě měl očividnou legraci. Vždycky, když byl téhle scéně poblíž, stěží potlačoval smích a vracel mi to při nejbližších příležitostech. Dotáhl to tak daleko, že si vytvořil - doufám, že jen pomyslný - seznam těch nejzábanějších okamžiků a dělil se o ně s Petříčkem, který je nikdy nedokázal docenit. A tak se vrátil zase ke mně.
"Poslyš," ušklíbl se najednou, když jsem vedle něj seděla na Lektvarech, "ten úskok před týdnem absolutně neměl chybu," zasmál se. "Myslel jsem, že vyskočíš z okna."
"Ha ha ha, Siriusi."
"Tys to neviděla!" bránil se Sirius. "Uskočila jsi do opačné strany a málem vysklila okno."
"To je hloupost," nakrčila jsem obočí. "Je posílené kouzlem." Sirius se na mě vědoucně zadíval.
"Jestli by ho někdo rozbil, tak právě ty v onom okamžiku." Proti své vůli jsem se musela ušklíbnout.
"Fajn, přiznávám, že tenhle byl vtipný." Sirius naznačil ústy radostný výkřik a ignoroval Křiklanův vražedný pohled. "Jak to, že nesedíš s Jamesem?"
"Odkopl mě kvůli Huntovi, no věřila bys tomu?" chytil se za srdce a ukázal si za záda, kde spolupracoval James s Huntem. Otevřela jsem ústa překvapením.
"Svět se zastavil."
"Přesně," zavrtěl hlavou Sirius a neodpustil si: "Ale kdyby ho měl někdo roztočit, tak právě ty v tom úžasném úskočném manévru." To mě rozesmálo.
"Nech toho už!" strčila jsem do něj loktem.
"Tak a dost!" objevil se před námi Křiklan a ve mně hrklo. Tak naštvaného jsem ho ještě neviděla. Většinou mu ke štěstí stačila Lily, u které prostál klidně i celou hodinu. Zrudla jsem.
"Ano, pane profesore?" zachoval klid Sirius a uchopil svůj krysí ocásek. Křiklan ho sjel pohledem a obočí nakrčil nepochopením.
"Proč krájíte krysí ocásek, pane Blacku?"
"Abych tomu lektvaru dodal říz, pane profesore." Křiklan zrudl.
"Věřím, že váš rozhovor považujete za mnohem zajímavější, ale neočekával bych takovou nezodpovědnost právě při zkouškovém testování na OVCE. Svolal jsem sem vás nejnadanější, ale očividně jsem se spletl. Sbalte si věci a stavte se v osm do Vstupní síně. Máte trest."
"No… tak jdem, ne?" podíval se na mě Sirius a zohl se pro tašku. Nevěřícně jsem zamrkala.
"Pane profesore!" ozvala jsem se rychle, když už se otáčel k odchodu.
"Ano?"
"Omlouvám se, že jsem byla tak nepozorná, nebude se to opakovat. Mohla bych zůstat?" Křiklan zaváhal.
"Kašli na to, Tess," ozval se Sirius a tím všechno pokazil.
"Poděkujte svému příteli za mou odpověď: Ne," probodl mě pohledem a otočil se ke katedře.
"Fakt díky, Siriusi," zvedla jsem tašku, strčila do něj a zamířila pryč ze třídy.

"Jak dlouho na mě hodláš být naštvaná?"
"Dokud budu při životě," odsekla jsem.
"To je dlouhá doba…" Mlčela jsem. "Bože, to nemůžeš myslet vážně," postavil se mi do cesty. "Je to Křiklan!" Pozvedla jsem obočí. "Jde o jednu hodinu lektvarů, Tess, přece nejsi taková…"
"Mysli si o mně co chceš, do toho já nemám co mluvit," odstrčila jsem ho stranou a pokračovala do Velké síně na brzký oběd.
"Nemyslel jsem to tak, víš to."
"Je mi fuk, cos tím myslel. Nic nebereš vážně."
"Tak to není fér."
"Vtipné, že to slyším zrovna od tebe," odsekla jsem.
"Pominu to, že jsi tak zlá, protože vím proč. Remus je teď to samé, ale mohla by ses trochu krotit, když jde o ostatní, nemyslíš?" Nevěřícně jsem se na něj zadívala.
"Krotím se a držím na uzdě celý svůj život. Jsem tak milá, jak jen v dané situaci dokážu, tak mi promiň, že nemůžu být taková, jakou by sis mě přál." Usmál se, což mě zneklidnilo. "Co je?" zastavila jsem se.
"Záleží ti na tom, jak tě vidím?"
"Co?" nechápala jsem.
"Záleží," zakřenil se.
"Tobě nemá cenu říkat cokoli, všechno překroutíš," zavrtěla jsem nad ním hlavu. "Nejsem na lektvary žádný génius, tu hodinu jsem potřebovala."
"Rem..," zarazil se Sirius a okamžitě se zachmuřil.
"Jo, vím, že je na lektvary dobrý," prohodila jsem tiše. "Možná se na pár drobností zeptám Lily."
"Dobrý nápad. Takže… odpustila jsi mi?"
"Ještě nevím…"
"To je mnohem lepší," usmál se a zařadil se vedle mě.

"Přemýšlela jsem," začala vážně Jenny, když jsem se k večeru zavrtala do peřin a vytáhla objemnou učebnici Lektvarů. "Vážně, Tess, poslouchej," strhla mi učebnici na klín a poklepala mě přes peřinu na koleni.
"O čem jsi přemýšlela?" zeptala jsem se tedy a poposedla si, abychom byly na stejné úrovni. Okamžitě vyskočila na postel a posadila se do tureckého sedu. Když si všimla opodál sedící Mildred, skepticky se na ni zadívala a zatáhla kolem nás nebesa.
"O Huntovi."
"A konkrétně?" Přimhouřila na mě oči, ale pak usoudila, že bude snažší mi to prostě vyklopit, než dolovat, proč se ptám tak úsečně.
"Náš "vztah" došel do bodu, kdy se to musí rozlousknout."
"Nenaznačil ti náhodou, že žádný ani nezačnete?"
"Neřekl to přímo, tak ať si trhne," usoudila Jenny. "Navíc… chápu jeho pohled na věc - tedy… že nechce vztah, chápeš, a tak jsem se rozhodla, že…"
"… to skončíš sama?" zkusila jsem, ale ona se nenechala přerušit.
"… se s ním prostě vyspím."
"COŽE?" vyjelo ze mě tak hlasitě, až nadskočila i Mildred, která seděla za nebesy a vylila na sebe lak.
"To už je tento měsíc třetí!" ozvalo se popuzeně. "Zabiju tě, Tess!"
"Promiň, Mil!"
"Aargh," ozvalo se, a pak už jen bouchly dveře do koupelny. Jenny dál v naprostém klidu seděla naproti mně.
"Dělala sis legraci, že jo?" ozvala jsem se, když se neměla ke slovu.
"Ne," zavrtěla hlavou a klidně se na mě zadívala. "Udělám to."
"Panebože, proč?"
"Musíš se ptát?" pozvedla obočí a probodla mě očima. Zrudla jsem.
"Remuse do toho nemotej."
"Víš, o čem mluvím," neuhýbala očima.
"Nedívej se tak na mě!" ucukla jsem a ztěžka polkla, abych zahnala knedlík v krku. "Nevyspíš se s ním jen tak z recese, Jen!"
"Proč na mě křičíš?" nechápala Jenny, ale já mluvila dál.
"Neuděláš to! To tě spíš přivážu k posteli a donutím tě poslouchat četbu z Bible na Studium mudlů, kterou tak nesnášíš!" Otřepala se.
"To je poprvé, co mi něco zakazuješ," otevřela ústa a zírala na mě tak nepokrytě, až jsem si nervózně skousla ret.
"Nedělej to Jenny. Přece… to přece nejde!"
"Proč ne?"
"Vždyť spolu ani nechodíte! Jak si můžeš být jistá, že tě…"
"… miluje?" uchechtla se Jenny. "No tak, Tess. Vím, že mě nemiluje, no a co? Já ho chci, on mě chce a něco cítím, tak z toho alespoň jeden z nás vyjde šťastný."
"Šťastný? To si myslíš? Že budeš šťastná? Budeš v zatraceně depresi, to ti garantuju!"
"Nevěděla jsem, že jste s Remusem..," naznačila a já znovu zrudla.
"Nepleť ho sem, Jennifer!" Otřásla se.
"O-ou."
"Slib mi, že se s ním nevyspíš. Budeš z toho akorát nešťastná!"
"Chci to udělat, Tess. Chci na něj mít nějakou… stálejší, určitější vzpomínku než z jednoho odpoledne na famfrpálovém hřišti."
"Kvůli vzpomínce přece…"
"Nechápeš to? Za měsíc se může stát bůhví co!" začala popotahovat. "Nechci zjistit, že… že se mu něco stalo a… nemít v rukou vůbec nic!"
"Jenny… tohle je hloupost."
"Není to hloupost," zavrtěla hlavou.
"A jak to hodláš udělat? Hodláš se mu prostě nabídnout, nebo co?"
"Ano," odpověděla prostě.
"Vyzní to teď… ehm… hrozně, ale… nemáš strach, že tě potom bude přehlížet?" Cuklo to s ní, ale překvapeně nevypadala.
"To mi bude jedno."
"Ne, nebude," zdůraznila jsem. "Znám tě, Jenn, jasné? Myslíš, že je to dobrý nápad a během vašeho… ehm… vytváření vzpomínek… budeš šťastná, ale uvědom si, co se stane pak? Odejde, nechá tě za sebou a ty tak možná ztratíš všechno, co mezi vámi mohlo být."
"Nic mezi námi nebude, když s tím něco neudělám. Za měsíc ho už nemusím vidět."
"Uvidíš ho," chytila jsem ji za ruku. "Oba jste členové řádu. Myslíš, že se příští rok vrátíš do Bradavic? To tě ujišťuju, že ne. Pokud hodláš bojovat se Smrtijedy, zabere ti to všechen čas, budeš s námi a on s námi bude taky."
"Co když ne?" řekla vážně a mě najednou došlo, že na její otázce vážně něco je. "Co když to na náš hraje?"
"Teď řešíme otázku: Co když to hraje na tebe, Jenn. Na nic jiného teď nemysli."
"Tess, proboha!" ucukla mi. "Je mi fuk, jestli to na mě hraje. Já ho… chci, jasné? Alespoň na pár okamžiků, jako jsi ty měla Remuse! Tak mi to sakra dopřej, nebo mi jen závidíš?" Trhla jsem sebou.
"Závidím?"
"Vím, že jsi z toho rozchodu s Remusem nešťastná, ale taky jsem viděla, jak jste se políbili na schodišti." Vyjeveně jsem se na ni podívala. Rozpačitě sklopila zrak. "Šla jsem z knihovny. Nemůžu za to, že jste tam byli všem na očích."
"Už jsem ti jednou řekla, Jenn, že o Remusovi se bavit nechci, nerozumíš tomu snad?"
"A proč ne?" brečela a já si nebyla jistá, jestli kvůli tomu, že jí zakazuju Hunta nebo kvůli mému rozčarování. "Protože ti zlomil srdce?"
"Protože jsem ho já zlomila nám oběma, jasné?!" vykřikla jsem, a pak… jakoby svět ztichl a Jennina tvář byla jak ze sna. Zamrkala jsem a znervózněla. "Nechci se o něm bavit," trhla jsem hlavou do strany a znovu zpolkla knedlík v krku.
"Vyspím se s ním," oznámila pak prostě Jenny a já byla ráda, že můj afektovaný výkřik nijak dál nekomentuje. "Brzy."
"Zlomí ti srdce, Jenny. Nebudu se dívat, jak mé kamarádce láme srdce. Nebudu se pak na něj moct ani podívat." Pak mě napadla jedna věc. "Jsi si tak jistá, že tě neodmítne?" Nakrčila nos.
"Myslíš si, že ano? Co je na mě tak odpuzujícího?"
"Tak jsem to nemyslela a ty to víš," zpražila jsem ji pohledem. "Myslela jsem to tak, že má možná dost rozumu pro vás pro oba."
"Neodmítne."
"Tohle je špatné rozhodnutí, Jenn," sledovala jsem, jak se zvedá. "Nedělej to, prosím tě."
"Kdysi jsi říkala, že mě podpoříš ve všem, pro co se rozhodnu," odhrnula závěs a podívala se na mě. Jemně jsem se usmála.
"Ano, jenže z tohohle rozhodnutí nepromlouvá Jenny."
"Nechápu, jak to myslíš," trhla hlavou.
"Jsi nešťastná a stržená dobou toužíš po tom, co ti proklouzává mezi prsty. Přes to všechno si pořád myslím, že Hunt je… v jádru dobrý člověk." Nakrčila nos.
"Nepotřebuju, aby…"
"Jenny," zdůraznila jsem. "Je mi jasné, že si to už asi nerozmyslíš..," zakončila jsem nadějí. "Ale pro jistotu nakoupím kapesníčky a Bertíkovy fazolky, protože ať už to dopadne jakkoli, budou zapotřebí."

Vybrané II

20. října 2012 v 17:44 | TePa |  Citáty
Proto, že mě Sue zase jednou přivedla na myšlenku ukázat další střípky myšlenek... :)

TePa

"I thank God I live in a country where dreams can come true, where failure is sometimes the first step to success, and where success is only another form of failure if we forget where our priorities should be."

Harry Lloyd

"Nikdy nejde ani tak o to, že bychom chtěli příliš, protože už ve chvíli, kdy si to přejeme, máme možnost mít daleko víc. Naše jediná naděje tkví ve snaze alespoň postřehnout pokrok letící kolem a smířit se s tím, že skutečně pochopit úlohu člověka na Zemi jednoduše nelze."

TePa

"Když jsem tě poprvé uviděl, měl jsem pocit, že něco ze všech sil hledáš, a zároveň se tomu zoufale snažíš vyhnout."

Pan Óšima, H. Murakami, Kafka na pobřeží

"Štěstí je jen alegorie, neštěstí je příběh."

L. N. Tolstoj

"I... know... plenty of people with eyes... closed
they don't see you like I do."

Darling I do

"A síla neexistuje bez pokory
Slabost, to je nevyléčitelná nemoc
A válka je vždy volbou těch vyvolených,
kteří nemusejí bojovat."

Ave Maria

"And who are you, the proud lord said,
that I must bow so low?
Only a cat of a different coat,
that's all the truth I know.
In a coat of gold or a coat of red,
a lion still has claws,
And mine are long and sharp, my lord,
as long and sharp as yours.
And so he spoke, and so he spoke,
that lord of Castamere,
But now the rains weep o'er his hall,
with no one there to hear.
Yes now the rains weep o'er his hall,
and not a soul to hear."

The Rains of Castamere, Lannister´s song

"People are like stained-glass windows. They sparkle and shine when the sun is out, but when the darkness sets in, their true beauty is revealed only if there is a light from within."

Elisabeth Kubler-Ross

"Bridget O 'Malley, srdce mě bolí, jsem zoufalý a sám, a ty to víš, pro tvou tvář jen obdiv mám a tvá krása mě všude provází..."

Bríg Óg Ní Máille

EFka

15. října 2012 v 21:27 | TePa |  Arnë
Do vlahé chodby již začínaly prosvítat první paprsky podzimního slunce, když jim cestu zkřížil Faileon. Nenuceně natáhl ruku, aby se dotkl chladné stěny a narušil tak dokonalý kužel světla, ve kterém v pomalé pravidelnosti vířil prach.
Ztěžka a neohrabaně následovalo jeho ruku i tělo a on se pravým bokem opřel, aby si ulevil od bolesti. Ale na nadlouho, jen krátce. Byl si plně vědom, že služebnictvo už vstává a nehodlal narušit roky dokonalé kamufláže právě dnes tím, že ho najdou v tomhle stavu. A zpola oblečeného jen díky tomu, že si prozíravě asi před rokem nadělal skrýše všude po lese. Byl teď cítit mechem a kalhoty samy začaly nabírat do zelena, ale když je našel, byla ještě tma a on příliš vyčerpaný.
Zaslechl kroky, a tak rychle vklouzl do výklenku za gobelínem. Rychleji, než by vzhledem ke svému stavu měl, protože jim v okamžiku projel ostrý osten bolesti. Obrnil se proti nenadálé touze skroutit se do klubíčka a zapomenout na svět, který nabízel jen utrpení.
Ozvalo se zašoupání nohou a po chvíli odeznělo, zmizelo za rohem. Ani stopa podezření, zamžikal Faileon, a vyklouzl ze skrýše, aby pokračoval v cestě.
Uvědomoval si své zakrvácené rány a modřiny tím spíš, že byly obnažené a všem na očích. S hanbou v očích si uvědomil, že do pokoje se nedostane, aniž by nepromluvil se strážnými a majordomem, kteří stáli před pokojem jako každé ráno. Shlédl po krátkém schodišti, které měl po pravici, dolů a uvědomil si skutečnost. Čeká ho další konfrontace s Arnë. Povzdechl si, nahlédl zpoza rohu, jestli ho někdo neuvidí a když spatřil zády otočeného sluhu, využil situace a rychle seběhl ke schodům k její ložnici.
Schoulil se bolestí, rychle vzal za kliku a vpadl dovnitř mnohem hlučněji, než měl původně v úmyslu.
Podlomila se mu kolena a on se dost nešlechticky sesypal na koberec, absolutně neschopný dál pokračovat. Děkoval Bohům, jako jim předtím spílal, za Arninu prozřetelnost odvolání stráží. Měl by jí poděkovat.
Že zapomněla nakonec přece jen není její vina…

"Nazdárek, Mary," ušklíbl se Feon tím způsobem, který byste rozhodně nechtěli zahlédnout za hluboké noci. Mary ztuhla a rychle se otočila k útěku. To ale bylo naprosto bez účinku, protože jí cestu zahradil Frederick a významně pozvedl obočí.
"Už odcházíš?"
"Co chcete? Budu křičet!"
"Slyšels, Frede?" ušklíbl se Feon a nahlédl Mary přes rameno, kde stál Frederick. "Začne křičet."
"To bychom se měli klidit, co?" zapřemýšlel Frederick, ale namísto pryč se vydal přímo k ní.
"Co po mně chcete?"
"Dobrá otázka," ocenil Frederick. "Asi ses doslechla, že si poslední dobou Arnë ne tak docela všechno pamatuje, viď?" přimhouřil na ni oči, zatímco Feon otevíral dveře do skladu, ze kterého před chvíli vyšla a Frederick ji okamžitě poslal do místnosti.
"Chceme si jen promluvit, nemusíš hned křičet," ušklíbl se Feon, když za nimi zavíral dveře a všiml si, jak otevírá pusu.
"Dejte mi pokoj, nemám s tou čubkou nic společného." Frederick nespokojeně zamlaskal.
"Nevím proč, ale nějak se mi tomu nechce věřit. Jak to, že jsi vůbec tady?"
"Zavřeli tě do vězení, nebo snad ne?" přidal se Feon.
"To sice ano," ušklíbla se Mary, "ale Faileon se zachoval dost neopatrně, když v rámci dobré vůle omilostnil všechny vězně s nižším proviněním."
"Takže takhle to bylo," pochopil náhle Frederick a rozhlédl se kolem. "No, jsem rád, že tak hezky spolupracuješ, třeba ti nic nezlomíme. Abys věděla, Feon kolikrát nechtěně ublíží i těm, kteří si to nezaslouží. Prostě nedokáže odhadnout sílu."
"To je fakt," přisvědčil Feon a založil si ruce na hrudi. Mary couvla, až narazila zády o regály s jídlem a hlasitě polkla.
"Takže… co jsi s ní udělala?"
"Proč myslíte, že…"
"Nedělej z nás idioty, Mary, buď té lásky," přešel k ní Frederick a významně se opřel o regál vedle její hlavy.
"Neřeknu vám vůbec nic!"
"Velmi hloupé," podotkl Feon a prokřupal si klouby na rukou. Mary k nim shlédla a přimhouřila oči na Fredericka, který její pohled sledoval.
"Neublížíte mi."
"To neznělo moc jistě," podotkl Frederick a pohnul se v ramenou. "Víš, Mary, já jsem obvykle ten hodný a Feon řekněme… no, myslím, že máš dost velkou představivost, nebudu pokračovat. Ale momentálně mám chuť tě tady uškrtit, ať už jsi žena nebo ne." K duhu jim hrálo i to, že do místnosti nedopadalo příliš z měsíčního světa.
"Neříkejte, že si vám Faileon stěžoval, že mu ta kráva nedala. Ví, že jsem tady."
"To je ovšem velmi ubohé, Mary. Kdybych byl tvůj kámoš, podotkl bych, že máš na víc. Ale to neřeknu, protože ve skutečnosti nemáš na víc než na oprátku. Co bys řekla tomuhle příteli?"
"Je velmi přizpůsobivý," přisadil si Feon a opřel se o regál z druhé strany. Mary polkla. "Věděla jsi, že je ta oprátka nastavitelná? Je to dost šikovné, zvlášť když…"
"Dobře, chápu!" zarazila ho Mary a oba si je prohlédla. "Nalila jsem jí do pití Zapomnětníček."
"Vypadám jako alchymista?" ukázal na sebe Feon. Mary si odfrkla.
"Když je dobře nadávkovaný, alchymista si dokáže zvolit přesnou hranici zapomnění. Já se postarala, aby zapomněla všechno od chvíle, co potkala Faileona," usmál se na ně. "Tomu už rozumíte, pánové?" Frederickovi došla trpělivost, odtrhl se od regálu a přiškrtil ji loktem.
"Došla mi trpělivost, Mary," zašeptal jí přímo do tváře. Přitom si pomyslel, že by byla docela hezká, kdyby jí vzezření nekazila její povaha.
"Jen… odpovídám na otázky," zachrčela a vyděšeně sledovala, jak ruku svírá v pěst.
"A budeš v tom pokračovat, na to dohlédnu," zasyčel Frederick. "Jaký je protilék?"
"Nic jako protilék neexistuje," zachrčela znovu. "Ale…"
"Co?"
"Nejdřív… mě pusť." Feon popadl Fredericka za loket a odtáhl ho stranou. Mary si odkašlala.
"Tak?" vybídl ji Feon.
"Nejdřív chci zaručit pár věcí." Frederick se chystal znovu zasáhnout, ale Feon ho zarazil a pozvedl obočí.
"Jak jinak. Tak… co chceš?"
"Bezpečný odchod a… měšec zlatých do začátku."
"Dám ti stříbrné a i tak to bude příliš," odtušil Feon.
"Hm… dobře, beru," vzdala to Mary. Muselo jí být jasné, že se zlaťáky neuspěje. "Chci taky den náskok."
"Souhlasím, jestliže je to tvá poslední podmínka," zasáhl do rozhovoru Frederick, než si mohla začít vymýšlet daleko víc. "A žádného koně ani zbraň nedostaneš. Odejdeš z této místnosti a už se nevrátíš."
"Souhlasím."
"Takže? Teď je řada na naší stranu úmluvy."
"Uvařím lektvar, který částečně zruší působení Zapomnětníčku…"
"Jak to myslíš, částečně?" přimhouřil oči Feon.
"Velká část toho, co zapomněla, se jí vrátí, ale může se stát, že některé věci zůstanou zamlžené. S délkou působení Zapomnětníčku dochází k vedlejším účinkům."
"Já tě fakt zabiju Mary," trhl hlavou Frederick.
"Kroť si ho, Feone, nebo se na celou dohodu vykašlu."
"Zabil bych tě taky, kdyby tě Arnë nepotřebovala," odpověděl Feon bezvýrazně.
"Fajn," zasyčela v odpověď. "I když nechápu, co s ní všichni máte."
"Jak bys taky mohla, co?" ušklíbl se Frederick. "Radši začni s lektvarem a radím ti, aby byl správný, protože pokud ne, nikdy se nedostaneš dost daleko, abys nezemřela tím nejhorším způsobem, jaký si dokážu vymyslet," přešel k ní co nejblíž a přímo do obličeje dodal: "A věř, že moje fantazie naprosto nemá hranice."
Mary ztěžka polkla a roztřesenými prsty začala šmátrat po ingrediencích.

68. kapitola - V báni

14. října 2012 v 0:20 | TePa |  Srdci vlastní
Lily seděla na koberci před krbem, zády ke své kamarádce Alex, která si četla nejnovější rubriku nějakého dámského časopisu a kriticky se dívala na báni, kterou si před chvíli vyčarovala. Není moc velká? Přeci jenom měla být jen pro malou rybičku. Chvíli se snažila vymyslet zmenšovací kouzlo, které by výsledek jen poupravilo, nakonec se ale vzdala, rozzuřeně máchla hůlkou a báň s hlasitým puf zmizela.
"Co to bylo?" povyskočila si Alex a zmateně se rozhlédla kolem. "Spolkla jsem žvýkačku," dodala a rozkašlala se.
"Jen se o něco pokouším a nedaří se mi to." Alex dál kašlala, takže bylo víc než pravděpodobné, že ji ve skutečnosti neslyšela. "Nepotřebuješ se napít?"
"Dobrý nápad," odpověděla jí Alex přiškrceně, zahodila časopis a zmizela v davu, aby se dostala ke džbánu s vodou. Lily osobně těmhle náhodně umístěným nádobám nevěřila a to od chvíle, kdy viděla Siriuse s Jamesem trénovat, kdo do ní doplivne. Ušklíbla se a zahleděla se na kobereček. Bok jí zahříval oheň z krbu a ona začala zjišťovat, že ačkoli byla všude metaforická zima, tady v této místnosti se v této chvíli zdálo všechno naprosto v pořádku.
James seděl v křesle vedle Siriuse a zapáleně se o čemsi bavili, zatímco Peter se jako vždycky v jejich přítomnosti tvářil nejistě. Remus chyběl, ale Lily se zdálo, že už je po úplňku a měl by tu být. Nakrčila obočí, ale dále se nad tím nezamýšlela, když se jejím směrem zadíval James a jemně se usmál. Lily mu úsměv vrátila a znovu se zahleděla před sebe. Jak jen bylo to kouzlo?
Bylo zvláštní, jak rychle se lidé dokázali změnit a to dokonce i takoví jako Potter. Válka asi vážně mění lidi. Znovu mávla hůlkou v několika kruzích a jakoby rostla ze země, objevila se jí před nohama krásná průzračná báň. A jak se zdálo, konečně patřičné velikosti. Odložila hůlku na koberec, zvedla ji do rukou a zkoumavě ji převracela ze všech stran. Potřebovala, aby byla dokonalá. Byla široká a ne moc vysoká, přesně taková, aby do ní vklouzla zlatá rybička.
"Aquamenti," zašeptala zlehka a namířila hůlkou dovnitř. Netrvalo dlouho a báň se z poloviny zaplnila. Toto kouzlo nijak nekontrolovala, uměla by ho i poslepu.
"Dobrý, jsem zpátky," ozvalo se najednou a Alex se svezla do křesla ke svému časopisu. "Ale na tu vodu jsem si netroufala. Zašla jsem nahoru do pokoje a upila ti trochu dýňové šťávy. Doufám, že to nevadí."
"Samozřejmě že ne," ujistila ji Lily, ale byla tak zabraná do dokončení svých plánů, že už dál v rozhovoru nepokračovala. Ona možná ne, ale Alex svou zvědavost na uzdě neudržela.
"Tak povíš mi už, na čem pracuješ?" Lily k ní zvedla oči a pohodila svou zrzavou hřívou.
"Je to dárek pro Křiklana."
"Pro Křiklana?!" nechápala Alex. "Má snad narozeniny nebo co?" Lily pokrčila rameny.
"Všichni ho odsuzují, ale mě nepřijde jako špatný člověk. Malicherný a sebestředný možná, ale vědomě by nikomu neublížil. Nevím, proč máte pocit, že všem křivdí."
"Samozřejmě, že nevíš," ušklíbla se Alex. "Ty máš vždycky Vynikající a on si tě vydržuje." Tomu se Lily ušklíbla.
"Nebudu komentovat tu dvojsmyslnost."
"Neřestnice Lily," zasmála se Alex. "Stejně to nechápu," popadla časopis a pokračovala ve čtení.
"Je to dobrý člověk a udělal pro mě hodně dobrého," dodala do prázdna Lily a vrátila se k práci. Vykouzlit první rybičku nebo lilii, která se v ní později promění? Nevěděla, protože to nikdy nezkoušela v takovém rozsahu. Možná by měla rybičku přeměnit v lilii a tu pak přinutit se zavřít a nastavit nějaké načasování. Nebo bude lepší vyčarovat lilii, do ní schovat rybičku a když se přiblíží nějaký člověk, otevře se, klesne a… Nevěděla.
"Já to vzdávám, jsem unavená," povzdechla si Alex a zkoumavě se zadívala na nerozhodnou Lily. "Nepotřebuješ pomoct?"
"Ne," usmála se na ni Lily. "Běž se vyspat, asi to za chvíli vzdám taky."
"Tak tomu nevěřím," odporovala jí Alex, pohodila časopis na noční stolek a zívla. "Dobrou, Lily."
"Dobrou," rozloučila se s ní Lily, která si také všimla, jak ji na polovině cesty stopl Sirius. Zamračila se.
"Nemáš pro mého kamaráda zrovna velké pochopení, co?" ozvalo se jí za zády a zanedlouho na Alexino místo na pohovce dosedl James. Lily nakrčila nos a vrátila se pohledem k Alex, která teď už ani v nejmenším nevypadala na brzkou cestu do postele. Alespoň ne v osamění. Jakmile si to uvědomila, zrudla.
"Červenáš se?" pozvedl obočí James a vědoucně se usmál. Lily zrozpačitěla ještě víc a přinutila se ke klidu.
"Je tady horko."
"Myslíš na tom koberci?" popíchl ji James a Lily ho okamžitě probodla pohledem.
"U krbu," odpověděla rychle. "Možná by sis měl přesednout, aby si tvoje červenání nikdo nevyložil špatně."
"Oh, stará kousavá Lily," naklonil se k ní blíž a opřel si lokty o kolena. "Já se, Lily, nikdy nečervenám." S tím se zase opřel zpátky do sedačky. "Na čem pracuješ?"
"Do toho ti nic není."
"Jasně, že ne, ale vypadá to, že s tím něčím máš problémy."
"Nic, na co bych nemohla přijít."
"Tím jsem si jistý, ale mohl bych to uspíšit."
"Oh, starý namyšlený Potter," vrátila mu a shlédla na svou skleněnou báň s vodou.
"Touché, Lily," zasmál se James. "Tak o co jde?"
"Nemusíš se mi revanšovat."
"Tak jsem to nemyslel," ušklíbl se. "O co se pokoušíš?" Kousla se do rtu, což ho pobavilo. "Nikomu neřeknu, že ti to nejde a že jsem ti pomohl," zašeptal. Přimhouřila na něj oči.
"Nemáš na práci nic lepšího?" povzdechla si. "Pomyslela bych si, že ti to sedmileté popichování bude stačit. Co takhle si najít jinou oběť? Mě už naše hádky nebaví."
"Mě vlastně taky ne," usoudil. "Ale líbil se mi ten polibek, co jsi mi ho tak laskavě věnovala." Lily znervózněla.
"Pomatenost smyslů."
"Jak jinak," na to James. "Kamarádka - ať už jakákoli - tě jistě donutila vypít Amorův šíp nebo na tebe použila matoucí kouzlo, protože se už nedokáže dívat na to, jak přehlížíš očividné a vzpíráš se."
"Jsi tak namyšlený pořád, Pottere?"
"Jen v lepší dny," připustil James. "Ale v ten dnešní pro to mám speciální důvod. Pomůžu ti. Tak… o co jde?"
"Nepotřebuju tvoji pomoc."
"Myslím, že ses zmínila."
"Tak mi dej pokoj, buď té lásky."
"Proč?"
"Jak proč? Právě jsem ti to řekla."
"Chceš říct, že jediný důvod je, že mě nepotřebuješ?" Znejistěla.
"Ano."
"Tak to tu zůstanu a budu se dívat."
"Jestli ano, zvednu se a půjdu pokračovat do pokoje."
"Tam bych se mohl dívat taky, ale tvým spolubydlícím by to nemuselo přijít vhod."
"Nech toho, Jamesi."
"Už jsem zase James?" chytil se stébla.
"Tohle je hra na to, kdo koho přechytračí nebo co?" Povzdechl si.
"Co to bude, Lily?"
"Dárek pro Křiklana."
"Promiň… pro koho?!" zahráhl si nedoslýchavého. To Lily popíchlo.
"Běž pryč, Pottere, nemám na tebe náladu."
"Odhlédnu od toho, že tohle naprosto nechápu," zarazil se, ale pak pokračoval: "Dáš mu báň s vodou?"
"Ha ha ha," ušklíbla se Lily, ale vlastně se tiše zasmála. "Bude v ní rybička."
"Chceš dát Křiklanovi rybičku?!" Lily ho zpražila pohledem. "Dobře, tohle taky nebudu komentovat," usoudil. "Asi si začnu psát seznam," dodal k sobě tiše a znovu se zaměřil na Lily. "V čem je problém? Neumíš vykouzlit rybičku?"
"Umím vykouzlit rybičku, ty namyšlený kuse dřeva."
"Tak v čem je pak problém?" usmál se, protože nedokázal skrýt pobavení.
"Je to složitější…"
"… takže bych to nepochopil, co?" natočil hlavu ke straně. Lily se už už chystala mu říct, že to přesně vystihl, když si uvědomila jeho činy posledních dní. Nesouhlasně nakrčila obočí, protože mu nemohla odpovědět. Vítězně se usmál, což Lily popíchlo. Popíchlo, ale mlčela. "Tak co, Lily?"
"Chci, aby na hladině plaval zavřený květ lilie. Když Křiklan přijde, otevře se, sveze se na dno a promění se v rybičku."
"To..," zarazil se James a odkašlal si, "… zní… no… skvěle."
"Díky," přikývla Lily. "Ale je to složité, asi to vzdám," chystala se zvednout, když ji James chytil za zápěstí a přinutil ji znovu dosednout. Když si znovu sedla ke krbu, ruku stáhl a opřel se do sedačky. "No..," odkašlala si. "Máš nápad?" Nesourodě cukl rameny.
"Nic, co bys nevěděla sama."
"Čím bych měla začít?"
"Květem nebo rybičkou?" Přikývla. "Rybička se v květinu promění snáz, než je tomu naopak," usoudil. "Protože - koneckonců - rybička je živá, květ už ne. Když měníš něco jako květ, který srdce nemá na něco, v čem obíhá krev, zabere to spoustu času a spoustu složitostí. Když přeměšíš rybičku v květ, bude to jako… proměnit krysu v pohár, chápeš?" Lily se na něj tiše dívala. "Takže… protože jsi to ty," vytáhl hůlku a usmál se na ni, "dávám ti rybičku," opsal jakési obrazce a po chvilce do vody spadla červenožlutá rybička. Lily se na ni podívala a mimoděk zaťukala na sklo, aby zaujala její pozornost. "Zbytek zvládneš sama, ne?"
"Počkej," zastavila ho, když už se zvedl k odchodu. "Kde ses dočetl o něčem takovém? Chtěla jsem to udělat složitěji - z květu na živočicha - protože tak nás to učili. V opačném případě jsme vždycky krysu nebo žábu dostali."
"Můj otec pracuje na Ministerstvu, jako malého mě tím často bavil a já to chtěl později umět taky. Nic zvláštního v tom nehledej. I když," zarazil se ušklíbl se na ni, "možná bys mohla. Představ si, jak jsem neuvěřitelně chytrý a talentovaný a…"
"Radši mlč, Pottere," ušklíbla se nad ním Lily a zadívala se na svou novou červenožlutou rybičku, která zamávala ploutví a vydala se na okružní plavbu. "A..," zvedla hlavu, ale James už tam nebyl. Svěsila ramena. "… díky."
Několikrát mávla hůlkou, až se rybička začala od ocásku k hlavičce proměňovat, uzavřela se v pupen lilie a pomalu se vyvezla na hladinu.
"Tak… a teď tě zanesu, kam patříš," usmála se, schovala hůlku do rukávu a popadla báň do rukou. "Ale až zítra, Filchova kočka by mohla mít hlad," zaťukala na sklo a loktem si otevřela cestu k dívčím ložnicím.

Proměny

4. října 2012 v 21:55 | TePa |  Arnë
Pro mou drahou Ness :)

TePa

"Podváděla jsi," nakrčil obočí Faileon, když jsem se mu po půlnoci vloupala do pracovny. Škodolibě jsem se usmála.
"Nepostřehla jsem, že bych jednala proti pravidlům," odvětila jsem a přitáhla si šál blíž k tělu. "Tyhle věci by konečně měli zrušit, jsou na nic," poukázala jsem na očividnou neschopnost mě zahřát a posadila se naproti němu ke krbu. Ušklíbl se a dopil svou sklenici vína.
"No… Když dovolíš, asi už půjdu spát, zítra mě čeká konference..," protřel si oči a postavil se.
"Jaká konference?" zajímala jsem se. Jelikož jsem celý den strávila v pokoji a většinou jen hleděla z okna, nebylo divu, že jsem překypovala energií. Na rozdíl od Faileona. Zadíval se na mě, jakoby zvažoval, zda mi něco prozradit, ale pak si jen povzdechl a zavrtěl hlavou.
"To je jedno," chystal se projít, ale já jsem rychle vyskočila a postavila se mu do cesty.
"Počkej."
"Ano?" zamrkal na mě, jakoby z očí vyháněl únavu. "Ano?" zopakoval důrazněji, když jsem nic neříkala. "Promiň, Arnë, ale jsem vážně unavený…"
"Faileone," zkusila jsem to a získala tím jeho pozornost. "To, že si nic nepamatuju, ještě nic nemění na tom, že jsem tvá snoubenka. Jako taková mám právo vědět o tom, co děláš."
"Ujišťuju tě," zdůraznil a mdle se na mě zadíval, "že pokud si do týdne nevzpomeneš," polkl, "zasnoubení zruším."
"Cože?" vypískla jsem překvapeně. Nechápavě nakrčil obočí.
"Myslel jsem, že budeš mít radost. Vždyť ani nevíš, kdo jsem."
"To ne, ale ty víš, kdo jsem já," ukázala jsem na sebe.
"Chceš mě tu přesvědčovat, že jsi výhodná partie, co?" nakrčil nos.
"Co? Tak jsem to…"
"Nesnáším, když to nejsi ty. Vím, že to není tvoje vina, ale to, jak se občas chováš… Vyvstává mi z toho husí kůže, vadí mi, kým jsi byla." Ztuhla jsem a polil mě chlad.
"Bože," nechala jsem ruku sklouznout z jeho hrudníku. V očích se mu mihla lítost, ale rychle ji zaplašil a zatvářil se odhodlaně.
"Nemůžu uvěřit tomu, že by ses s někým jen tak nezávazně vyspala - v hradní věži, kam mohl kdokoli přijít - pohráváš si se mnou, jsi malichernější, než jsem tě znal, dětinštější a toužíš po prokazování své důležitosti."
"Jsem ještě…"
"Ne, nejsi ještě dost mladá na to, aby sis to mohla dovolit! Nechci se chovat jako tvůj otec, ale jsem očividně jediný, kdo se odvažuje ti to říct." Přimrzla jsem k podlaze a ztěžka polkla. "Potřebovala bys zchladit a být Arnë, do které jsem se zamiloval," nakrčil obočí, obešel mě a vydal se do chodby vedoucí k východu.
"Nemůžu za to, že jí nejsem, jasné?!" vyběhla jsem za ním v potřebě mu dokázat, že nejsem tak zavrženíhodná. "A ty jsi o ní nikdy nevěděl úplně všechno, když jsi přesvědčený o jejích ctnostech." Zastavil se těsně před východem na nádvoří, kde zrovna pršelo. Zarazila jsem se a sklopila pohled před jeho rozzuřeným pohledem.
"Proč o sobě mluvíš ve třetí osobě?"
"Protože stojí mezi námi a způsobuje potíže nám oběma! Chci se jí zbavit!" Ztuhl a celé jeho tělo se napjalo. Nejdřív jsem si myslela, že je to proto, co jsem řekla, ale pak se zohl v pase, zaúpěl a chytil se za kolena.
"Jsi v pořádku?" přistoupila jsem k němu blíž, položila mu dlaň na záda a zkoumavě ho pozorovala. Znovu zasyčel bolestí, ale pak se náhle napřímil, v očích podivný výraz a záda podivně nakrčená.
"To není tvoje starost!"
"Je ti zle, co se ti děje?"
"Nech mě být," setřásl ze sebe moji ruku a odplivl si na nádvoří. "Běž se zbavit mojí Arnë," ušklíbl se tak zlým způsobem, až se mi udělalo mdlo. "Jen tím dokážeš, jak sobecká jsi," zavrtěl nade mnou hlavou a vyšel na nádvoří.
"Ne, počkej!" sklouzla jsem se k němu na blátě a znovu mu zatarasila cestu.
"Zmokneš," konstatoval lhostejně.
"Co je to s tebou, Faileone?" zadívala jsem se mu do očí. "Urážej mě, v pohodě, říkáš pravdu, ale tvůj tón je jiný, tvůj pohled taky a očividně ti není dobře."
"Chci po tobě jediné: Nech mě být, rozumíš?" Položil mi svou teplou dlaň na ramenou a zkroutil se v ramenou.
"Faileone, neblázni a pojď se mnou dovnitř," poprosila jsem ho, ačkoli mě jeho ruka tížila a já se obávala, že ho přesvědčit nedokážu. "Co se ti děje? Co je to?" poukázala jsem na jeho předloktí, které začalo nepřirozeně blednout, žíly se začaly stahovat. "Faileone?" zašeptala jsem vyděšeně, když začal ztěžka oddechovat a před ústy se mu začala srážet pára. Nechápavě jsem to sledovala.
"Děje se to, když… když..," vydýchával se. "Přichází to rychleji, když…"
"Co přichází? Faileone, co je ti?" Ráda bych se mu bývala podívala do očí, kdyby neměl bolestně skloněnou hlavu a nestál v předklonu.
"Poslouchej mě," zasupěl námahou, zatímco se mu před ústy srážel dech. Tuniku měl doslova promáčenou, ale jakoby ho ani hustě padající déšť nedokázal zchladit. Ledabyle jsem si shrábla vlasy dozadu. "Potřebuju z hradu."
"Co? Teď? To nemyslíš vážně?! Není ti dobře, bledneš a… a… měníš se."
"Přestaň mluvit!" rozkřičel se na mě, až jsem se začala třást. Jeho hlas zněl tak zle, tak neosobně a krutě.
"Chápu. Ven. Tak jdeme," přistoupila jsem k němu, podepřela ho a pomalu se po rozbláceném nádvoří vydala k hlavní bráně.
"Ne! Vlevo," poukázal na výpadovou branku, a tak jsem zamířila tam.
"Máš to podezřelé ozkoušené," prohodila jsem spíš sama k sobě, opřela ho o hradby a šla otevřít.
"Honem!" pobídl mě, až se mi rozklepaly prsty a já váhavě zatáhla za kliku. Povolila docela snadno, a tak jsem se vrátila pro Faileona a pomohla mu ven.
"Co teď? Posadíš se, nebo… nebo… nepotřebuješ něco?"
"Teď odejdi," pustil mě a svezl se k zemi.
"To nemyslíš vážně," zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou a sklonila se k němu.
"Arnë, do háje, myslím to vážně. Vypadni odtud!"
"Na to zapomeň! Přivedu pomoc, jen zůstaň ležet," zvedla jsem se, ale chytil mě s neobyčejnou silou za ruku a stáhl dolů.
"Poslední, co potřebuju, jsou další lidi. Nechápeš nic, ublížím jim. Potřebuju… do lesa."
"Bože, proč? Víš, co by se ti tam v tomhle stavu mohlo stát?" ucukla jsem, jakoby mě popálil. "Celý hoříš. Faileone, blouzníš z horečky, pojďme zpátky."
"Běž sama, já to zvládnu."
"Jo, jasně," prohodila jsem ironicky, když se zablýsklo.
"Sakra," vyplivl krev, když si v jednom záchvatu bolesti prokousl jazyk. "Buď mi pomož do lesa, nebo vypadni."
"Rozumím," povzdechla jsem si a ignorovala jeho vzteklý tón. Podařilo se mi ho dopravit až k okraji lesa, než jsem se svezla vedle něj do rozmáčené trávy a únavou zavřela oči.
"Teď běž, za chvíli bude pozdě," zaryl prsty do země a já se rychle zase posadila.
"Nebuď blázen, Faileone! Podívej se na mě," chytila jsem ho za hlavu a nasměrovala ji ke své. To, co jsem viděla, mě nejdříve vyděsilo, pak jsem se ale přinutila ke klidu a odkašlala si. Ani jsem nemusela nic říkat a všimla jsem si, jak se pod mými dlaněmi lehce uklidňuje. Jeho dech nabral pravidelných, i když zrychlených frekvencí, jeho zorničky se zúžily a v očích se mu objevily žilky.
"Arnë," natáhl ke mně ruku a přejel mi prsty po čelisti. Neodvážila jsem se říct vůbec nic. Jakoby celý tento moment nepatřil mě a jemu. Patřil Arnë a Faileonovi. Zvláštní bylo, jak se jeho předchozí krutá síla rychle změnila v jemnost. Váhavě jsem se mu podívala do očí. "Promiň, že jsem tě nechal jít," vydechl únavou, pustil mě, padl do trávy a rychle se odkulil stranou.
Seděla jsem celá zkoprnělá, když si začal ze zad strhávat tuniku a zahazovat ji do všech stran. Posouvala jsem se až ke kmeni stromu, který stál nedaleko a za ten se schovala. Slyšela jsem ho bolestně úpět tak hlasitě, jak si jen dovolil, aby nevzbudil nežádoucí pozornost a mě napadlo, po kolikáté se mu to děje. Pak jsem si všimla změn ve stavbě jeho těla.
Pod kůži se mu zavlnily svaly, páteř se pohnula a prodloužila, lopatky vystoupaly zpod kůže a začaly růst. Zhrozeně jsem se na to dívala a stěží popadala dech. O něčem takovém jsem jenom četla. Kdysi, kdysi dávno. Překvapeně a vyděšeně jsem sledovala, jak se nahrbil a začal se zvětšovat.
Nedokázala jsem si pomoct a hlasitě jsem vypískla, když pokročil směrem k hradu, vyskočil a za letu se docela proměnil.
"Moéro, chraň nás," pomodlila jsem se, když se na pozadí měsíce a prorážející stěnu z deště objevil veliký bílý drak.

67. kapitola - Originalita žádná

3. října 2012 v 23:34 | TePa |  Srdci vlastní
"Siriusi?"
"Promiň, říkal jsi něco?" protřel si oči Sirius a zazíval. James se na něj pobaveně zadíval.
"Mluvil jsem o Červíčkovi," připomněl mu James a nakrčil obočí. "Nějak se mi to nezdá."
"Co?"
"Vždyť víš, nebyl vždycky ten nejodvážnější, ale přese všechno Poberta. Asi by sis s ním měl promluvit."
"Proč já? Víš, jak jsem na tyhle psycho hovadiny levej," zaprotestoval Sirius a prohrábl si vlasy ve snaze je trochu zkulturnit.
"Protože já už to zkoušel a nedosáhl jsem ničeho. Navíc je jasné, že má pro tebe daleko větší slabost."
"Jestli to měl být kompliment, naprosto se minul účinkem." James se sám sobě zasmál.
"Taky mi dělá starosti Remus."
"Myslím, Dvanácteráku, že je na čase provést nějakou pobertovinu. Šedivíš snad ze všeho."
"Víš co? Musím ještě za Brightovou, neodevzdal jsem jí esej."
"Ta je z tebe úplně hotová." James po něm blýskl očima.
"Jdu."
"Jasně, tak na tréninku," odbočil do vedlejší chodby Sirius a zanedlouho zmizel Jamesovi z dohledu. Jak se zdálo, poslední dobou nebyl v pořádku nikdo, nejspíš by si neměl dělat starosti, pomyslel si James a otočil se dál do chodby.
"Potter," ozvalo se za ním odměřeně, a tak se pomalu natočil a přeměřil si Dolohova chladným pohledem. Když žádná další reakce nepřicházela, váhavě se k němu otočil zády a pokračoval chodbou. "Malfoyi, právě jsem viděl..," zaslechl ještě, když zavrzaly dveře a na chodbu vpadl Lucius Malfoy.
"Pottere…"
"Nemám čas, Malfoyi," otočil se k němu na chvíli čelem a pokračoval chodbou po zpátku. "Možná jindy." Chystal se zrovna otočit na patě, když na něj Dolohov namířil hůlkou a přimrazil ho na místě.
V tu chvíli ho naštvalo hned několik věcí najednou. Jeho zoufalá nepřipravenost a že mu tuhle nesnáz způsobil tak nepřemýšlivý tvor jako byl Dolohov.
"Já mám čas zrovna teď," ušklíbl se Malfoy a přešel k němu blíž. James se pokusil promluvit, ale nedokázal se pohnout ani o mizerný milimetr. Vážně podezíral Dolohova, že se mu to kouzlo zrovna nepovedlo. "Zajímalo by mě - když jsi takhle ztuhlý - je možné ti způsobit bolest?" pozvedl obočí směrem ke svým psům, sevřel ruku v pěst a udeřil ho do kolene. Jak se zdálo, zatímco jemu připadalo, že je jako kus ledu, Malfoyova pěst se neodrazila. A bolelo to hromsky.
Ačkoli se nezmohl ani na zaúpění, uvědomil si, že bude velmi šťastný, když jím Brightová nepohrdne.
"Teď bychom si mohli promluvit, když už víš, o co mi jde." To James ale nevěděl. "Nebudu nic zbytečně rozvádět, o Pánu zla máš celkem obstojné představy, takže přejdu k věci." James jen útrpně přihlížel jeho neustále se opakujícím gestům, naslouchal písničce o úžasnosti a perspektivnosti práce pro Voldemorta a zakončil prostým - a trochu sprostým - náznakem možného přínosu pro věc z Jamesovy strany. Pak mu uvolnil ústa.
"Víš, Malfoyi, plýtváš dechem."
"Ignotus Peverell by jistě nesouhlasil." James nechápavě nakrčil obočí.
"Vykládáš mi tu pohádky?" uchechtl se. Malfoyovi překvapením vystřelilo obočí a zmizelo v příliš světlých vlasech.
"Tolik se zajímáš o mudly a šmejdy, že ti uniká tvůj vlastní původ, neuvěřitelné," zavrtěl hlavou Malfoy. "Měl by sis promyslet, co plánuješ do budoucna."
"A ty by sis měl nacvičit verbovací řeč, než to zkusíš na někoho s mozkem." Dolohov si té očividné narážky ale nevšiml a dál si čistil nehty.
"Nezapomeň," zašeptal k němu Malfoy, "že Pán zla má dost přesnou představu o tvé rodině."
"Má rodina je schopnější než celá ta tvoje sebranka dohromady."
"Možná," usoudil Malfoy. "Ale ti Evansovi by nemuseli mít takové štěstí, nemyslíš? Nebo Longbottomovi, co? Mohl bych pokračovat, ale jak říkáš - nerad bych plýtval dechem," otočil se k němu zády a chystal se odejít.
"Jen na ně sáhni a budeš litovat dne, kdy tě tvá matka porodila!" rozkřičel se a vysloužil si kopanec do žaludku. Zaúpěl a vyplivl krev. "Bastarde!" Zdálo se, že Malfoyovi pomalu ale jistě dochází trpělivost. Zrudl a na čele mu vystoupla žíla.
"A komupak povíš, jak strašně jsem ti ublížil? Snad ne Brumbálovi!" uchechtl se Malfoy. "I když by ti to bylo podobné."
"Nejsem to já, kdo se schovává za jiné sukně," ušklíbl se a otočil se k Dolohovovi, který zrovna zvedl zrak. "Mluvím i o tobě, ty parchante. Sáhněte na kohokoli kromě sebe a budete litovat! To vám přísahám, vy…"
"C-co..?" ozval se jemný šepot kdesi jemu za zády. Ztuhl.
"Evansová, to je náhoda! Zrovna jsme o tobě mluvili," usmál se Malfoy, zatímco se James snažil uvolnit. Zcela zbytečně.
"Cos mu udělal, Malfoyi?" Cosi zašustilo a Malfoyův obličej se ze sebejistého proměnil na nejistý. Doufal, že to je proto, že za Lily stojí Brumbál. Ale nejspíš jen tasila hůlku. "Vypadněte odsud, než vás nahlásím!"
"A strhneš nám body?" rozesmál se Macnair.
"Zkus mě," prošla kolem Jamese a s hůlkou pevně v ruce zamířila na jejich směšný hlouček. I přes to o ní měl James strach. A připadal si hloupě.
V tu chvíli zkusil Malfoy štěstí a vyslal po Lily kletbu. Trhla hůlkou do strany, odrazila ji a překotně se rozběhla k Jamesově straně, když se ohnal Dolohov a vyslal Jamesovým směrem nazelenalý paprsek.
"Protego maxima!" vykřikla hlasitě a chodbu na pár momentů zahalilo vzduchotěsné ticho. Kouzlo bylo každopádně odraženo, ať už to Lily přehnala sebevíc. "Vypadněte!" vyplivla a James si všiml, jak se otřásla.
"Neskončili jsme," ukázal jejich směrem Malfoy a pomalu se odebral do sklepení. Lily je pozorovala ještě dávno poté, co zmizeli z chodby a zuřivě se vydýchávala.
"Ehm… Lily?" odkašlal si James a sledoval, jak se na něj pomalu otáčí. Vlasy jí přepadly přes rameno a její zelené oči se adrenalinem mnohem zvětšily. Usmál se. "Mohla bys mi pomoct?"
"Jasně," cukla hlavou a přejela přes něj hůlkou od hlavy až k patě. V tu chvíli James přepadl dopředu, Lily ho podepřela a pomohla mu k lavičce u zdi.
"Jsi v pořádku?" prohlídla si jeho zakrvácený ret a zkoumavě se na něj zadívala.
"Trochu si pohráli, ale jinak jsem v pohodě. Jen si zajdu na ošetřovnu."
"Nehraj si na hrdinu, jasné? Co ti je?"
"Nehraju si na hrdinu," zamračil se. "Půjdu na ošetřovnu. Jen si chvíli odpočinu." Pochybovačně se na něj zadívala. "Díky, že jsi přišla."
"Nehledala jsem tě," zakoktala a lehce zrudla. "Prostě jsem šla kolem."
"Neřekl jsem nic o tom, že jsi mě hledala," usmál se a opatrně si sáhl na koleno, aby s ním zkusil pohnout.
"Ehm… jasně. Poslyš, umím pár kouzel, ale..," zarazila se, když James vytáhl svou vlastní hůlku a opsal si nad kolenem malý znak. Zazářilo to modře, pak chvíli zeleně a zanedlouho mu světlo zmizelo pod kůží. "… ty je umíš taky. Samozřejmě," uvědomila si.
"Neumím je tak dobře jako ty, ale když už jsi mě zachránila, cítil bych se nedoceně, kdybych si trochu nepomohl sám."
"Jsi děsný ješita," konstatovala Lily.
"To přiznávám."
"Můžeš vstát?"
"Můžu to zkusit," usmál se na ni, zapřel se o opěradlo a sám se postavil, ačkoli mu nabízela podpěru.
"Nemůžu uvěřit tomu, že to zkouší přímo na půdě školy."
"Tohle nic nebylo. Omezuje je spousta věcí. Po OVCích to bude daleko horší. To, co předvedli bylo jejich vyjednávací maximum. Prohodil jsem pár slov s Huntem - udělali totéž i u něj. Originalita žádná," ušklíbl se, ale nezdálo se, že by ho cokoli zaráželo. "Poslyš, Lily," otočil se k ní a položil si ruku na břicho, "nechceš si to členství v Řádu ještě rozmyslet?"
"Sedět doma, zatímco ty posbíráš všechnu slávu?"
"Víš, že…"
"Chci tam být. Chci pomoct." Nadechl se, ale Lily ho zarazila. "Je mi jedno, co si myslíš, nezabráníš mi v tom."
"Chtěl jsem říct, že bude fajn mít tě po boku. Jako před chvílí."
"Měl bys jít na ošetřovnu, vážně ti to kouzlo stouplo do hlavy," usmála se.
"Musím ještě za Brightovou. Nedonesl jsem jí esej a ona čeká, že se jí zajdu omluvit."
"Jo," odfrkla si. "Ty omluvy bych chtěla vidět."
"Nechápu."
"Nechápeš?" pozvedla obočí Lily. "Je z tebe úplně hotová."
"Zase tolik ne," nakrčil obočí James. "Nevím, co všichni máte."
"Úplně na tobě visí očima pokaždé, když máme Runy. Je to k zbláznění, když se při výkladu dívá jenom na tebe a nedej bohu, aby po tobě chtěla asistenci. To už se pak vůbec nedá vydržet. Někdy mi přijde, že bere potlačující lektvar, aby se po tobě nezačala sápat." James překvapeně zamrkal.
"No… na to ani není co říct."
"Proč ne?" James výmluvně pokrčil rameny.
"Nezapomeň na tu ošetřovnu," plácla první věc, která jí přišla na mysl. "Já… už půjdu," ukázala za sebe.
"Dobře," přikývl. "Díky, Lily."
"No… vlastně nemáš zač," pokrčila rameny, nešikovně na něj mávla a vyrazila pryč.