Září 2012

66. kapitola - Malá přesvědčovací

29. září 2012 v 0:04 | TePa |  Srdci vlastní
Něco málo od "teplého rodinného krbu". Užijte si to :)
Pro Alex, Liu, Kat, flammeu a Deny, která sice vždycky čeká na Siriuse, ovšem tentokrát se ho nedočká :)


TePa


Eric Hunt, ve své typicky rozladěné náladě, procházel chodbou kolem brnění, když se mu zazdálo, že něco na dnešku není jak by mělo. Takové nepříjemné mravenčení mu nedopřávalo klidu. A to, že šel do ředitelny, s tím rozhodně nemělo co dělat.
Ne, že by neprováděl hlouposti, ale zkrátka si zvykl, že se veškerá komunikace s ředitelem Brumbálem omezila na korespondenci. Drahý profesor si asi uvědomil, že to na něj má stejný dopad jako ústní konfrontace, a tak si odpustil pohled na jeho zarputilý obličej.
Ale tentokrát - když říkal heslo chrliči a ten se roztáčel - musel se mračit. Takový pocit měl pouze tehdy, kdy ho čekalo něco velmi nepříjemného. A nic nebylo tak nepříjemné jako…
To ne.
"Pane Hunte, jsem rád, že jste dorazil včas," usmál se na něj Brumbál zpoza svého stolu a postavil se, aby si s ním potřásl rukou. Co ovšem Huntovi neuniklo bylo to, že to neudělal dostatečně rychle na to, aby si nevšiml, kdo seděl naproti němu. Polkl.
"Neurazil bych vás pozdním příchodem, pane profesore," ujistil ho, sklonil hlavu a potřásl si s ním rukou.
"To je od vás pozorné," zakřenil se na něj a zvedl ukazováček přímo jemu před očima. "Právě jsem si vzpomněl, že mi profesor Kratiknot stále dluží Fazolky tisíckrát jinak. Jistě mě omluvíte, když vás na chvíli opustím," mrkl na něj a poklepal si ze strany na nos. Hunt byl v koncích, a tak ani nic nepoznamenal, nechal profesora odejít a sám zůstal stát na místě.
"Ericu," ozvalo se chladně a odměřeně od stolu, a tak sebou cukl, aby se k němu natočil hlavou.
"Mohl jsi poslat dopis," odsekl a snažil se kontrolovat.
"Neodepsal bys mi na něj stejně jako na tu stovku předešlých."
"Nemám ti k tomu, co říct," protáhl se v ramenou, aby zabránil chladu, který ho prostoupil při každém rozhovoru s otcem. Správně. Velký pan Hunt v Brumbálově pracovně. "A nemůžu uvěřit tomu, že jsi tak sprostě nahrál celé toto setkání," doplnil.
"Synu, jelikož tě znám..," začal, ale přerušilo ho Ericovo odfrknutí. "Měl by ses začít krotit a prokazovat mi patřičnou úctu. Jestli si vzpomínáš," postavil se a rázným čilým krokem k němu přešel, "tvůj bratr na svou drzost doplatil."
"Můj bratr doplatil na spoustu věcí, ale rozhodně ne na svou drzost. Na drzost se neumírá tak rychle jako na otce," odplivl si a v nestřeženém okamžiku se opozdil v úhybném manévru. Pan Hunt zvedl hůl a zprudka ho s ní uhodil do čelisti. "Měl jsi zůstat v Kruvalu."
"Tato rozhodnutí nikdy nebyla na mě," blýskalo se mu v očích, když jimi propichoval svého otce. Na bolest byl zvyklý, ale přes to… když uslyšel toho tyrana mluvit o svém bratrovi, neovládl se. Sykl, když pohnul čelistí a projelo jím bodnutí.
"Brumbál a celé Bradavice byla jedna velká chyba," mluvil teď spíš pro sebe a hladil rukojeť hole, kterou srazil svého syna. Jak on tu hůl nenáviděl.
"Dostuduju a tvá moc nade mnou skončí."
"Jsi můj jediný syn. Pokud to bude nutné, donutím tě změnit názor." To bylo necháno bez odpovědi. Alespoň nějakou chvíli.
"U bratra ses nerozpakoval."
"Byl starší, prvorozený, ale slabý na duchu i na těle, pomatené mysli." Mluvil tak chladně, až by pod slovy mohly zamrzat pavučiny. "Těžko uvěřit, že je to můj syn."
"To, čím se stal, je jen tvoje vina," ukázal na něj nenávistně Hunt mladší. "A nehodlám se o tom bavit, odcházím." Ale nehl se ani o píď.
"Nepřišel jsem s tebou mluvit o starých křivdách," prohodil lhostě pan Hunt. "Přišel jsem si s tebou promluvit o… jistých nelichotivých zprávách, které se ke mně donesly." Voldemort. Samozřejmě, odfrkl si v duchu Eric.
"Malfoy je drzý, malicherný a namyšlený blbec. Ta jeho skupinka není o nic lepší. Pokud má ve svých řadách takové blázny, vážně se nemůžeš divit, že se tomu jejich "Pánovi" vysmívám." Otec na něj chvíli nevěřícně zíral, ale pak jen sevřel hůl pevněji, aby ovládl svůj vztek.
"Jistě, Malfoy je naprosto nepoužitelný, ovšem v jistých našich plánech nezbytný," odpověděl. "Ačkoli by ze mě měla zaznívat hrdost, pouze to konstatuji: Nedopustím, abys svým talentem mrhal na zbytečnosti."
"Zlomit Malfoyovi nos zbytečnost není," odporoval mu Hunt mladší a zpozoroval, jak jeho otec souhlasně přikyvuje. To ho znepokojilo.
"Je v tobě víc síly, než si připouštíš, synu. Po Bradavicích bys stejně přešel ke mně."
"Ty si připouštíš i to, co nikdy nebude možné. V tom je mezi námi další nepřekonatelný rozdíl."
"Síly," pokračoval nerušeně pan Hunt, "která v sobě nese odhodlání. Máš víc mojí krve, než jsem si zřejmě myslel," natočil zvědavě hlavu ke straně, jakoby si vybíral novou skříň do pracovny. Projelo jím zimomření. "Musí ti být špatně, když někdo jako ty studuje vedle takových jako je Mosley," vyplivl.
"Nikoho takového neznám," zamyslel se Hunt mladší.
"Přesně," ukázal na něj holí jeho otec, když ho několikrát obešel v kruhu a zarazil se před ním.
"Nedělám výjimky mezi krví. Dělám výjimky mezi talentem."
"Ale to je přeci to samé!" strčil do něj zlehka holí, ale zády se neotáčel. Jakoby ani svému synovi dostatečně nevěřil. A dobře dělá, pomyslel si Eric.
"Nedělám takové výjimky, které zabíjí lidi."
"Soudit nebo vyřešit - čekat nebo se rozhodnout. Lehká rozhodnutí. Vždycky ses radši rozhodoval a nepřemýšlel nad následky, nebo ne?" Jeho hlas zněl tiše a vtíravě. "Chtěl bych být na tebe hrdý, synu. Tak, jak by sis zasloužil. Poskytni mi důvod a život se stonásobně zlepší."
Projelo jím zvláštní vzpomínkové zachvění na minulost, kdy si připadal ztracený a úplně sám v místnostech, kde chlad nikdy neodcházel a zima byla věčná. Touha po otcově uznání.
"Neohlížel jsem se na následky, protože jsem vždycky věřil svému úsudku. Tomu, že je správný," odpověděl rázně a ustoupil od něj na krok. "Používáš mě jako figurku na své chladem zmrzlé šachovnici, ale chvíle, kdy jsem toužil po místě po tvém boku, jsou už dávno pryč a já je zpět nechci!" Zhluboka se nadechl, aby si spolu se vzduchem vehnal novou sílu do plic. "A pokud si myslíš, že přechod na Voldemortovu stranu je ukázkou síly, zdá se, že jsi přišel o zdravý úsudek." Uhnul stranou, aby se vyhl holi, a pak se sklonil, když mu prolétla nad hlavou. "Rozhodli jste se hledat viníky tam, kde neexistují, abyste rozproudili boj o moc a probudili strach v lidech," zvýšil rozladěně hlas a uvěznil rukojeť hole v dlani, aby ho znovu nemohla napadnout. "Tomu já neříkám ukázka síly ale slabosti! Pokud by byl Voldemort dostatečně silný a odhodlaný, jak ty říkáš, viděl by stejné věci, jaké vidím já. Protože," ukázal na něj. "Klíč neleží na bedrech vůdce, klíč je v lidech."
Pak bylo ticho. Pan Hunt se velmi vážně díval na svého syna a uvažoval.
"Lidé jsou součástí plánu, synu," ušklíbl se pan Hunt a prudce cukl k sobě, aby osvobodil svou hůl. Eric se tomu ani nijak nesnažil zabránit.
"Zastrašováním ještě nikdo nic nezískal," odfrkl si, ale okamžitě věděl, že je to chyba. Otevřel pusu, že bude pokračovat, ale už bylo pozdě na doplňování jakýchkoli myšlenek.
"Sám víš, že to není pravda. Lidé a obzvlášť mudlové jsou zvláštní stvoření," rozhlédl se po místnosti pan Hunt. "Mají pocit, že svoboda je to jediné, co potřebují, přitom je historicky dokázané, že bez řádného vedení jsou ztracení jako ovce. Oni potřebují vůdce."
"Mají vůdce," namítil chabě Eric.
"Toho pitomce, ministra kouzel?" rozesmál se pan Hunt. "Bože, to nemůžeš myslet vážně!" Ve skutečnosti to vážně nemyslel.
"Nemůžeš ty lidi odříznout, aniž by se sami mohli rozhodnout," zavrtěl hlavou Eric a nachytal se, že přestává být vzteklý. "Nejsme ve středověku, každý si dost dobře poradí sám a přidá se k těm, kteří podle něj zastávají, v co věří."
"Jsi ještě dítě," prohodil pan Hunt. Eric nakrčil obočí, ale nic nenamítal. "Máš názory, které jsi vyčetl z knih, iluze a sny o světě, který neexistuje."
"Možná jsem dítě a možná mám iluze, což ovšem nemění nic na tom, že každý může věřit, čemu chce."
"Jsou silní a slabí lidé," zněla odpověď. "Silnější mají ambice a hlavně je umí realizovat. Slabí mají pouze neuskutečněné sny. Pán zla z nich tu slabost vymete. A i kdyby ne, myslíš, že si všichni ve své víře neodporují? Věří v lepší svět nebo lepšího člověka, nazývejme to, jak chceme, ale pak je nachytáš, jdoucí proti svému přesvědčení. Tuhle jsem znal jednoho poslíčka na Ministerstvu. Strašně se chvástal a otevřeně se hlásil k Odboji. Za dva dny byl v řadách Pána zla. Takhle silná je ta jejich víra."
"Víra bývá pokořená častěji, než by se líbilo komukoli. Kdo kdy vůbec mohl posoudit, co je na seznamu životních hodnot nejvýš? Je důležitější zdraví a bezpečí tvé rodiny nebo prázdná víra přesvědčení, která jim krk nezachrání?" Ne, že by to velký pan Hunt mohl vyzkoušet sám na sobě. "K čemu ti bude víra, až ti mezi prsty proteče život tvých dětí nebo tvé ženy? Zabil bys to, co je ti nejbližší, abys přiživil víru v lepší zítřky, která tím okamžikem vlastně stejně přestává existovat?" Pak cukl hlavou. "Ale tomu nejspíš ty rozumět nemůžeš."
"Ať už z nouze nebo z přesvědčení, síla Pána zla roste dál. Poslíček si může být jist, že dokud bude potřebný, jeho rodině se nic nestane. Kdo má v dnešní době podobné jistoty?"
"Takže mi chceš říct, že jim prokazujete laskavost?" uchechtl se Eric.
"Svým způsobem, ale laskavosti jdou mimo mě."
"Zajímalo by mě, co je na Pánovi zla, že tě přinutil se k němu přidat." Pan Hunt se rozesmál.
"V tom je právě to, synu. Jedinou konfrontací tě dokáže přesvědčit o své pravdě. Možná by nám oběma prospělo, kdyby ses s ním setkal osobně." Byla v tom skrytá výhružka a Ericem projelo ostré zamrazení, až musel potlačit třes.
"Nesetkám se s ním."
"Bojíš se, že by tě přesvědčil, nemám pravdu?" ušklíbl se. "Myslel jsem, že je v tobě víc odvahy."
"Tady nejde o odvahu," odfrkl si. "Kde je matka?" Pan Hunt ztuhl a jeho tvář najednou pozbyla barvy.
"To není tvoje věc."
"Bohužel už ani tvoje, ale mohl ses s ní obtěžovat."
"Nebudu se o ní bavit," ztuhl a odmítavě cukl hlavou.
"Zatlačil na tebe, že ano?" zkoušel to Eric, ale ve skutečnosti stavěl na ničem.
"Nevíš vůbec nic." Jeho hlas zněl tak smířeně a prázdně, až to Hunta zarazilo.
"Ty taky ne. Nepřidám se k Voldemortovi. Tím je rozhovor, myslím, u konce."
"Neskončili jsme," procedil pan Hunt. "Nenamluvíš mi, že chceš v životě dennodenně chodit do práce převracet papíry a posluhovat nadřízeným. Nenamluvíš mi, že nemáš vyšší cíle, protože já jsem byl jistou dobu ty."
"O tom vážně pochybuju."
"Pochybuj si o čemkoli chceš, přijdou časy, kdy mi dáš za pravdu."
"Teď ti za pravdu nedávám."
"Poslouchej mě, Ericu," přistoupil k němu blíž a zhluboka se nadechl. "Přemýšlej o tom, kdo by se z tebe mohl stát, co všechno bys mohl dokázat. Přemýšlej, co se stane, když odmítneš." Jako bych to už dávno nedělal, pomyslel si zachmuřeně Hunt mladší.
"Kdo by se ze mě mohl stát? Vrah. Co bych mohl dokázat?" odfrkl si. "Netušil jsem, že tvá přání a ambice jsou tak do hrobu volající."
"Přečetl jsi spoustu knih," konstatoval po chvíli pan Hunt, "ale stále ne dost. Odmítáš z přesvědčení a jakési představy o cnosti. Pochopíš sám, co jsem ti nedokázal říct a až zmoudříš, promluvíme si."
"Nebudu s tebou mluvit, slyšíš?!" volal za svým otcem, který rychle odcházel z místnosti a marně se jej slovy pokusil zastavit. Potlačil nutkání za ním ještě několikrát zavolat, zhluboka se nadechl a zuřivě kopl do prázdného prostoru před sebou.

65. kapitola - A čert tě vem!

23. září 2012 v 18:13 | TePa |  Srdci vlastní
Mířila jsem přes Vstupní síň stále ještě s úsměvem na rtech po setkání se Siriusem, když jsem - ani nevím proč - zvedla hlavu a zadívala se do chodby vlevo. Chytila jsem se zábradlí, otočila hlavu ke schodišti a došlo mi, co jsem to před chvíli viděla. Nebo spíš… koho.
Ztuhla jsem a sevřela zábradlí pevněji. Brašna mi sklouzávala z ramen, polil mě studený pot, na krku mě šimral jeho pohled. Srdce mě zabolelo a začalo bušit rychleji. Bezpochyby to byl on. A možná si mě nevšiml, zadoufala jsem a pomalu se vydala po schodech, když kroky za mnou zrychlily a zanedlouho stál přede mnou a pozpátku šel do schodů.
"Utíkáš přede mnou?" zeptal se prostě, v očích prázdný pohled. Nemohla jsem se na něj takhle dívat, a tak jsem se rozhlížela po obrazech a pohybujícím se schodišti. Vlasy mi přepadly přes rameno.
Cítila jsem, jak mě pozoruje, ale zastavuje a nechává mě projít kolem něj.
"Mohl jsem tušit, že to bylo kvůli Siriusovi." Jeho hlas už prázdně nezněl, cítila jsem bolest a vztek. Nejhorší nebylo ani to, že mi nevěřil, když jsem říkala, že k němu nic necítím. Daleko horší bylo to, že ho to teď nepřekvapovalo, ačkoli to pravda nebyla. Nikdo ale neměl tu moc mu to vyvrátit.
"Co prosím?!" zastavila jsem se a otočila se k němu čelem. Milovala jsem ho pořád stejně, čert ho vem!
"Viděl jsem vás." Stál pár schodů pode mnou a jeho hlas zněl naprosto nekompromisně. "Z knihovny," doplnil, když jsem stále nic neříkala.
"Co jsi viděl?"
"To přece není důležité, víš, co se dělo," zamračil se.
"Obviňuješ mě konkrétně z čeho?"
"Z toho," postoupil na stejný schod, na kterém jsem právě stála a schodiště se dalo do pohybu. Byl vyšší než já, což jsem si uvědomovala a pro jistotu couvla o pár kroků. "že ačkoli jsem se tě ptal, jestli v tom někdo není, lhala jsi. To k našemu vztahu nemáš žádný kladný postoj?"
"Obviňuješ mě, že znehodnocuju, co mezi námi bylo? Jak můžeš, Remusi!" Srdce tak šíleně bolelo, když jsem sledovala jeho oči, jeho pohybující se rty a povolenou kravatu.
"Dosud jsi to nepopřela, takže ani nemusíš, jdu pryč," chystal se vystoupit, ale já ho rychle chytila za loket a strhla zpátky.
"Tak ty mě tu klidně obviníš, a pak odejdeš? Jestli ano, tak jsi to pro změnu ty, kdo k našemu vztahu nemá úctu!"
"Já se s tebou nerozešel, jestli si dobře pamatuješ."
"Ne, ale nebyl jsi se mnou, když jsme spolu chodili!"
"To není pravda!" Kolem nás chodili lidi a mhouřili na nás oči. Drby zanedlouho ovládnou Bradavice. Zamračil se. "Možná je, ale ty víš, proč jsem s tebou nemohl být tak často, jak bych si přál," ukázal na sebe.
"Ne," zdůraznila jsem a popošla k němu blíž. "Ty jsi mě mohl mít vedle sebe, pomáhala bych ti a ty to víš. Jen ses na mě nikdy neobrátil, nepožádal jsi mě o pomoc. To není vztah, když za mnou občas zajdeš, podržíme se za ruku, promluvíme si o tom, co jsme měli k obědu a dáme si pusu." Z očí mu sršel vztek.
"Samozřejmě," utrousil. "A než aby sis o tom se mnou promluvila, prostě ses se mnou rozešla." Zavrtěla jsem nad ním hlavou a cukla hlavou do strany, abych se na něj chvíli nemusela dívat. "Nemáš, co říct, protože víš, že je to pravda!" napadl mě ve chvíli, kdy jsem neměla připravenou odpověď.
"Udělala jsem správně."
"Správné pro sebe."
"Dobře, ano, souhlasím!" rozhodila jsem rukama. "Odmítám ti být po ruce, když ti na mě zbyde čas, jasné? Odmítám sedět a čekat na sjednaném místě až pozdě do noci jen proto, abys potom nepřišel, protože jsi mi ,zapomněl říct, že nemůžeš přijít´." Nakrčil obočí. "Chtěla jsem být s tebou, ale tys nechtěl být se mnou."
"Chtěl jsem být s tebou." Schodiště se znovu dalo do pohybu.
"Možná chtěl, ale nebyl."
"Víš proč," zašeptal. "Upozorňoval jsem tě na to, že to se mnou nebude lehké."
"Přijala jsem to," ztlumila jsem hlas taky. "Ale jaksi jsem myslela, že mě vpustíš do svého života. Nic se ale nezměnilo. Pořád jsem byla jen na okraji, sledovala, co děláš, poslouchala, co říkáš, ale dál jsi mě nikdy nepustil." Stočila jsem pohled do Vstupní síně a všimla si Siriuse. A on si všímal nás. Potřásla jsem hlavou a zadívala se zpátky na Remuse.
"Řekni mi jedno, Teres," Při tom oslovení jsem se zachvěla. Nikdo neříkal mé jméno tak hezky. "Jakou roli v tom všem hraje Sirius? A buď upřímná, protože jestli to někdo pochopí, budu to asi já."
"Za normálních nezaujatých okolností možná ano. Teď? Nemyslím," povzdechla jsem si. "Každopádně ne. Nerozešla jsem se s tebou kvůli Siriusovi a rozhodně si s ním neplánuju nic začít, Remusi. Ne, že by ti do toho něco bylo. Nejsi jediný, kdo je zraněný, víš?" ukázala jsem na sebe.
"Já ta zranění nezpůsobil."
"Samozřejmě! Ty jsi v tom nevinně jenom proto, že já provedla řez a nezvolila táhlou bolest."
"Odsuzuješ mě neprávem."
"A ty mě," přikývla jsem.
"Pojď pryč z toho schodiště," prohodil mírně a vzal tašku, která mi ležela u nohou. Ačkoli jsem ho nehodlala poslouchat, nezbylo mi nic jiného, než jít za ním a zastavit se u jednoho z mnoha portrétu z africké džungle.
"Dej mi tu tašku," nadechla jsem se, abych zadržela slzy. Moc mě mrzelo, že ho nemůžu beztrestně obejmout a nechat se zahřát. Napřáhla jsem k němu ruku, zatímco on mě jen pozoroval.
"Proč jsi ho políbila?" zeptal se prostě. Uvědomila jsem si, že to všechno viděl z knihovny, odkud neviděl, že jsem ho políbila na tvář.
"Zase děláš soudy, i když nemáš jistoty," zamračila jsem se.
"Proč, Teres?" ucukl s rukou, když jsem si chtěla vzít tašku. Povzdechla jsem si. "Popři, že jsi ho políbila," vydechl najednou a přešel ke mně blíž, aby mě chytil za ruku. Ucukla jsem, jakoby mě popálil a sáhla po brašně, abych ve své slabosti nebyla tak nápadná.
"Nemusím se ti obhajovat vůbec ničím, Remusi, i když mě zraňuje i teď, že mi nevěříš," začala jsem se s ním přetahovat o tašku, až mě nakonec strhl svou silou a já do něj strčila hrudníkem. V té chvíli by bylo slyšet dopadnout špendlík na podlahu. Zavřela jsem oči a otřásla se, on mě chytil v pase ve snaze zabránit pádu a už to bylo.
Sklonil se k mým rtům a políbil mě. Táhle, dlouze. Zprvu jsem chtěla odporovat, ale byl to Remus. Remus. Nemohla jsem si pomoct, objala ho kolem pasu a hltala jeho polibky, vědoma si toho, že mohou být poslední. Nikdo, nikdo nelíbal jako Remus. Tak procítěně. Otřel se mi jazykem o rty a vdechl můj horečný výdech, když jsem je pro něj otevřela. Líbal mě náruživě i ve chvílích, kdy nám už docházel dech, ale nechtěl se odtáhnout. A vlastně ani já ne.
Pak mě v jedné hrozivé minutě napadlo svědomí a já přimrzla na místě. Remus si to uvědomil, zarazil se a odtáhl se ode mě. Chvíli jsme se na sebe zaraženě dívali, než mi prostě podal tašku, zamračil se sám na sebe a rychle seběhl ze schodů do Vstupní síně.
Stála jsem na místě, ústa pootevřená a zrudlá z polibků, které jsme si s Remusem horečně vyměnovali. Bylo v nich tolik touhy po nápravě. Zavřela jsem oči a obrnila se proti slzám. Sevřela jsem brašnu v dlaních a pomalu, bez ducha, se vydala do schodů do Společenské místnosti. Bože, nikdo další se to nesmí dozvědět. Prosím!
A čert tě vem, Remusi!

64. kapitola - Siriusovy teorie

22. září 2012 v 23:32 | TePa |  Srdci vlastní
Byl zrovna jeden z teplejších březnových dní, když jsem si sedala k jezeru a pokládala pod sebe deku, aby mi přeci jen nebyla zima a mě na OVCE nezklátila chřipka. Rozevřela jsem Lexikon léčivých hub, Příručku pro pěstitele houževnatých hlíz, vytáhla brk a pergamen a na koleni začala s poznámkami.
"Stavíš si soukromou knihovnu?" poukázal na mé nároky na prostor Sirius, který se mi objevil po levici. Rychle jsem se mu podívala za záda, jestli neuvidím Remuse. Nebyl tam a já se mohla znovu s klidem a s trochou lítosti opřít o kmen stromu. "Není tady."
"Vidím," odpověděla jsem a zrudla rozpaky. Co si teď o mně myslí? Dala jsem kopačky jeho nejlepšímu kamarádovi a klidně si tu vysedávám. Myslí si, že čekám, že se přijde doprošovat? Doufala jsem, že ne.
"Můžu?" ukázal na místo vedle mě. Přikývla jsem. "Je zničený."
"Jestli jsi mi přišel referovat o tom, jak zle mu je, můžu tě ujistit, že pro mě to taky není nejlehčí," rozzlobila jsem se a ukázala na něj ostrou špičkou brku. "A jestli jsi přišel apelovat na mé černé svědomí, to si taky laskavě odpusť, protože se činí i bez tebe až příliš."
"No…" Vyrazila jsem mu dech a sama si to uvědomila.
"Promiň," vydechla jsem. "Tohle ze mě padá samovolně."
"Nemusíš se přede mnou cítit divně. To, jak si Remus řeší nebo neřeší své vztahy je jeho věc. Je to můj nejlepší kamarád, ale ty jsi kamarádka taky, stavím se k tomu neutrálně."
"Vážně?" přimhouřila jsem oči. "Nepřišel jsi Remuse obhajovat? Protože to nemusíš, on…" Zarazil mě, když zvedl ruku.
"Neříkej nic. Jsem kluk, nemyslím dvojsmyslně," usmál se. "To, co jsem řekl, myslím vážně. Je to vaše věc."
"Ehm… dobře," znejistěla jsem.
"A uvolni se," strčil do mě hravě loktem. "Kdybych se chtěl bavit s chrličem, zajdu za tím před Brumbálovou pracovnou."
"Nejde to, vím, že jste nejlepší přátelé a…"
"Aspoň to zastínilo můj přestupek z jisté doby," zadíval se mi do očí a já se rychle odvrátila k pergamenu. "Nic neřekneš?"
"Měla bych?"
"Myslel jsem, že…" Nevěřícně jsem se na něj zahleděla, ale raději neříkala nic pro případ, že bych měla hysterické myšlenky. Když viděl můj výraz, ušklíbl se. "Co si myslíš, že chci říct?"
"Nevím," protáhla jsem.
"Proto se ptám, co si myslíš."
"Ta pusa tehdy..," začala jsem namáhavě, "… je pořád ta samá chyba, Siriusi."
"Kdybych tě políbil teď, špatné by to nebylo." Zamračila jsem se na něj a trochu si odsedla, abych na něj líp viděla.
"Siriusi, právě jsem se rozešla s tvým nejlepším přítelem a ty mi tu děláš návrhy?" Zamyslel se.
"Špatná chvíle?" zkusil.
"Špatná chvíle, špatná situace, špatné všechno, Siriusi!"
"Proč?" nechápal. "Rozešli jste se." Protočila jsem nad ním oči a proti své vůli se začala usmívat. Z úsměvu se stal smích, a pak už jsem se dočista přestala ovládat. Sirius se na mě nejistě šklebil.
"Ty jsi vážně neskutečný, Siriusi," odložila jsem brk a poškrábala se na nose.
"Inkoust," poznamenal Sirius a natáhl se mi po nose. Ucukla jsem a utřela si ho sama. "Chceš mi naznačit, že kdybych nebyl Remusův přítel…"
"Siriusi, proboha," smála jsem se. "Proč uháníš mě? No vážně! Proč by sis kazil přátelství s tím nejúžasnějším člověkem na planetě…."
"Druhým, maximálně třetím..," opravil mě.
"… když mezi sukněmi vlastně není rozdíl?"
"Mezi sukněmi není rozdíl," podotkl důrazně. "Ale ty nosíš kalhoty, ne?" Shlédla jsem na své nohy a ušklíbla se.
"To není žádná odpověď," usmála jsem se.
"Ale zlepšila ti náladu, ne?" Okamžitě ze mě úsměv spadl.
"Snažím se nemyslet na to, co jsem musela udělat. Věřím svému úsudku, i když… ano, věřím… snad."
"Nezníš moc přesvědčivě."
"Siriusi, o co ti jde?"
"O další pusu… pro začátek." Protočila jsem oči.
"Tak tomu dnes říkáte?" To rozesmálo jeho.
"Nikdy bych nenaboural počestnost mladé dámy," sklonil pokorně hlavu. Praštila jsem ho do ramene.
"Tady se nedá pracovat," vrtěla jsem nad ním hlavou.
"Co říkáš na Hunta?" Změnil téma tak rychle, až jsem musela několikrát zamrkat a dát si čas na zpracování informace.
"Ehm..," odkašlala jsem si. "No… pokud nezradí, bude dobrá posila."
"Já myslel, co na něj říkáš jako na člověka." Nakrčila jsem obočí.
"Neznám ho. To, co vím, je z odposlechu a tomu se dá málokdy věřit."
"Jsem rád, že narážíme na mou sukničkářskou minulost," začal znovu Sirius.
"Co?!" nechápala jsem jeho myšlenkové pochody
"V tomto ohledu dáš na klepy?" Znejistěla jsem.
"No…"
"Tak tím pádem si trochu protiřečíš. Pevně věříš tomu, že zalezu pod každou sukni, ale klepům o Huntovi nevěříš stoprocentně? Asi bych se měl cítit dotčený..," zamyslel se.
"To mě zkoušíš, nebo co?" znejistěla jsem ještě víc. "Slyšela jsem spoustu holek nadávat na to, jak si bezohledný, pochybuju, že se všechny mýlily…"
"Jistě, ale přece si nemůžeš myslet, že jsem svedl celé ženské osazenstvo Bradavic. Sama na sobě víš, že to není pravda."
"Vzhledem k tomu, o co ses před chvíli snažil, bych mohla namítnout, že se snažíš doplnit poslední stavy."
"A já bych mohl podotknout, že na celé ženské Bradavice bych neměl dost času, zvlášť když každý rok odejde jeden ročník a já logicky nemohl začít už v prvním ročníku."
"No..," namítla jsem se smíchem. Ušklíbl se.
"To byl skoro kompliment," usmál se.
"Většina z nás, co jsme toho o tobě zaslechly spousty, bereme v ohled současné Bradavice."
"No tak," zamlaskal nesouhlasně, "nejsem pedofil, do čtvrtého ročníku jsou přede mnou v bezpečí."
"Kam tím míříš? Nemluvili jsme náhodou o Huntovi?" zamrkala jsem.
"Mluvili, ale můj osobní šarm způsobil, že jsme se vrátili zpátky k našemu problému."
"K našemu?" nadzvedla jsem obočí.
"Našemu," přikývl.
"A to je?"
"Měli bychom zajít na rande."
"Jasně," přikývla jsem. "A nebo se tím vůbec nemusíme zdržovat, ty mě můžeš okamžitě odvléct do Zapovězeného lesa a svést mě. Co ty na tohle?" ušklíbla jsem se. Dotčeně naklonil hlavu ke straně.
"Říkáš to, jako bych snad nebyl gentleman?! Ne, uděláme to tak, že tě nejdřív opiju odporně přeslazeným čajem od Madame Pacinkové, pak se u Třech košťat opiješ dračí whisky a zakončíme to v měkoučké posteli v Komnatě nejvyšší potřeby."
"Standartní postup?" zeptala jsem se na oko vážně, protože jsem poznala, že už i on si dělá legraci.
"Občas vynechám ta Tři košťata, když jsou přes romantiku a ne přes Sudičky."
"Hm," pokývla jsem hlavou jako při veledůležité schůzi. "Přeskakuješ někdy Madame Pacinkovou?"
"Jen velmi výjimečně," usoudil.
"Můžu si vybrat postel?" zeptala jsem se.
"Pokud ti nevadí srdíčkový tvar s odérem vanilky v ovzduší..." Předstírala jsem dávení. Usmál se na mě a v šedých očích mu blýsklo.
"Dávám přednost černému sametu, masivní posteli s nebesy a dekoracím ve tvaru lebek a rakví."
"Každý máme něco," usoudil.
"Nezapomeň ale, že to musí vypadat fakt realisticky. Neutáhneš mě na vařenou nudli."
"Samozřejmě, nadiktuju to Komnatě do největších podrobností."
"Tak to bychom se mohli sejít zítra odpoledne, ne?"
"Pokud ti nevadí, že budu čerstvě po tréninku…"
"Samozřejmě, že ne, strašně mě vzrušuje mužský odér," nasála jsem čerstvý jarní vzduch a zavřela oči.
"Proto jdeme k Madame Pacinkové." Tak to mě dostalo. Rozesmála jsem se na celé kolo a v čiré rozjařenosti si mu položila hlavu na rameno.
"Kdyby svět neměl tebe, Siriusi, ochudil by se o mnohé, vážně," řekla jsem a znovu se napřímila.
"No..," zarazil se a najednou se tvářil rozpačitě. "Díky."
"Není zač," usmála jsem se na něj a chvíli sledovala, jak mu vítr ježí vlasy na hlavě. Usmála jsem se znovu a shlédla na hodinky. "No, můj učební čas vyprchal, musím se vrátit na pokoj, s Jenny máme čokoládový dýchánek."
"To zní náramně," přikývl a postavil se, zatímco jsem si já schovávala věci do brašny.
"To ano," schovala jsem i brk a zapla si tašku.
"No a co ta pusa?"
"Tys to z té hlavy ještě nevypustil?"
"Ještě ne," skousl si ret.
"No… tak, že jsi to ty," chytila jsem ho za bradu, natočila ji stranou a políbila ho na tvář. Přimhouřil na mě oči. "Ahoj!"
"To si vypiješ," zasyčel za mnou, ale to už jsem odcházela směr hrad.

63. kapitola - Challenge accepted

14. září 2012 v 19:02 | TePa |  Srdci vlastní
Sirius se snad povede příště :) Prozatím - Hunt by alespoň jako náhrada stačit mohl, nebo snad ne? :-O :D
Díky za všechny komentáře,

Vaše TePa

"Já ti nevím, Teres," povzdechla si Jenny, hrábla do Bertíkových fazolek a stěžka dopadla zády na postel. "Přála bych si ho pochopit, vážně," strčila si fazolku do pusy a rychle ji rozkousala, aby si mohla vzít další. Přitom bych se vsadila, že ani nevnímala, jak chutnají.
Posunula jsem se blíž k čelu postele a přitáhla si objemné Bylinkářství k hrudi. Zrovna jsem byla uprostřed opakování na OVCE a blížila se půlnoc, když mi do pokoje vtrhla Jenny a začala mluvit o Huntovi. Ne, že by mi kdy jakékoli rozptýlení vadilo, usmála jsem se pro sebe. Zvlášť teď.
"Nerozumí ani sám sobě," pohodila jsem hlavou, přičemž mě na zádech zalechtal culík.
"Proč myslíš?" přimhouřila na mě oči plné soustředění a nabrala si fazolek celou hrst, aby si ji vzápětí nastrkala do pusy. Ani jsem se nezarazila, když je zase vražedně rozcupovala zuby.
"Nevím," pokrčila jsem rameny. "Podívám se na něj a… prostě mám ten pocit."
"Asi máš pravdu," položila si hlavu tak, aby viděla na nebesa a soustředěně se na ně zamračila. "Proč mi to neřekne a chová se… tak hnusně?"
"Možnosti jsou dvě. Zaprvé tě využívá a nic k tobě necítí," zvedla jsem první prst a vzápětí k němu přidala druhý a nabídla si fazolku, než je Jenny všechny sní, "nebo cítí příliš a neví, co s tím," skousla jsem ji a usmála se, když jsem zjistila, že jde o čokoládu.
"Vážně se cítím hrozně, že o tom s tebou mluvím zrovna teď," natáhla ke mně ruku a stiskla mi zápěstí. "Vím, že to teď máš těžké a…"
"Nemluv o tom, Jenn," ucukla jsem rukou a pohladila hřbet učebnice. "A netvař se tak lítostivě," zamrkala jsem a zadívala se stranou.
"Ale já…"
"Mluvila jsem s Raynoldsem o své eseji, moc se mu líbila," začala jsem jinak. "Říkal sice, že bych si měla přečíst tak… dvacet dalších knih pro přesnost argumentů, ale…" Zarazila jsem se. "Vlastně - ptal se mě, jestli jsem viděla Huntovu práci."
"Proč jako?" Podívala jsem se na ni všeříkajícím pohledem. "No proč? Všichni z něj dělají poloboha, jakoby napsal zákony vesmíru," plácla sebou zpátky na postel a rozzuřeně sáhla po čokoládové žabce, které vzápětí ukousla hlavu.
"Podal mi to tím způsobem, že bych si měla přečíst buď dvacet dalších knih, nebo Huntovo pojednání, je to až směšné," ušklíbla jsem se. "Ale i tak mě vždycky zajímalo, jak píše eseje. Buď dostává trolly nebo vynikající. Nikdy nic uprostřed - teda snad kromě lektvarů. Jako takhle - kdybych se k tomu eseji dostala…" Jenny mě probodla vražedným pohledem.
"NE!"
"Jenny…"
"Nebuď taková, je to jen esej, proboha!"
"Víš..," naklonila jsem se k ní blíž, "… zlepšilo by mi to náladu."
"Jsi strašná. Beztak už ji dávno nemá!"
"Asi máš pravdu, je to blbost. Nepotřebuju přece vědět všechno, ne?" ušklíbla jsem se. "Kašli na to, promluvila zvědavost."
"Nech toho!"
"Čeho?" nechápala jsem. Povzdechla si.
"Fajn, udělám, co budu moct."
"Ale právě jsem ti řekla…"
"Konec diskuze," ukončila to Jenny a podepřela se na loktech. "Ale vezmu si všechny fazolky."
"Platí," usmála jsem se a chystala se znovu pustit do Bylinkářství, když mi vytrhla z ruky i tu knihu. "Hej! Musím se učit."
"A nechceš místo knihy raději esej od Hunta?" Ušklíbla jsem se.
"To ty jsi do něj cvok, já ne."
"Občas mi to právě přijde naopak," schovala učebnici pod paži.
"Jenn, za měsíc mám OVCE," pronesla jsem vážně a ona mě chvíli zvědavě pozorovala.
"Dobře, dobře! Tak se uč," podala mi knížku zpátky.
"Dobrou," vzala jsem si ji a začala listovat.
"Dobrou," usmála se a zmizela za dveřmi.

"Stůj!" zavelela Jenny, když si na chodbě všimla Hunta a jeho přátel. Všichni tři se na ni otočili a zatvářili se nechápavě. "Ty," vydala se k Huntovi, zatímco zbývající dva scénu se zaujetím pozorovali.
"Hunte?" pozvedl obočí ten napravo od něj, zatímco si Jenny měřil pohledem. "Udělal´s jí dítě nebo co?"
"Vypadám těhotná, debile?" ukázala na sebe Jenny, zatímco Hunt se na ni usilovně mračil.
"Vyřídím to s ní a dojdu vás," odbyl své přátelé a pozvedl obočí. "Tak co?"
"Kámoška chce tvou esej z Obrany."
"A co já s tím?" povytáhl obočí. "Až ji vydám jako knihu, může si ji koupit."
"Nedělám si srandu."
"No právě," ušklíbl se.
"Můžeš mi ji prostě dát? Stejně je ti k ničemu. Pochybuju, že si ji čteš potají pod peřinou."
"Nemusím ti dávat vůbec nic."
"Nemáš ji."
"To jsem neřekl."
"Ani jsi nemusel. No," chystala se k odchodu. "Můžu jí aspoň říct, že jsem se snažila."
"Není to spíš snaha se se mnou setkat a mít přitom výmluvu?"
"Cože?!" otočila se zpátky k němu a nevěřícně se na něj zadívala. Pokrčil rameny. "To rozhodně ne."
"Fajn, tak pro jakou kámošku?"
"A není to jedno?"
"Ne."
"Nech si ji. Odcházím," otočila se na podpatku, takže si ani nevšimla, jak sebou Hunt nervózně trhl a přešlápl.
"Ještě jsme neskončili."
"Ne? Mě se zdá, že ano," probodla ho pohledem a snažila se přemoci třas v rukou i kolenou.
"Co chceš, abych ti řekl?" vyplivl najednou a ona k němu překvapeně vzhlédla.
"Asi jsem ti nerozuměla." Probodl ji pohledem.
"Rozuměla."
"Chci, abys mi řekl pravdu."
"Pravdu o čem?" Jenny si okázale odfrkla. "Proč na tom vám ženským tak záleží? Proč se všechno musí říkat, psát a nekonečně omílat?"
"Neřekl jsi mi zatím skoro nic pěkného, řekla bych, že stojím za pár slabik, pokud je máš."
"Nevím, co chceš slyšet."
"A to ti mám věřit?"
"Nevím to." Přešla k němu blíž a zadívala se mu do očí.
"Víš."
"Proč na tom proboha tak záleží?" vyjel po ní.
"Co se děje? Máš v sobě snad nějaký blok, který ti zabraňuje mluvit otevřeně?"
"Proboha, Fieldsová, to si musíš dělat srandu! Jsme snad na terapii, nebo co?"
"Proč po mně křičíš?" zeptala se potichu, zatímco jemu se vzteky vzdouval hrudník nahoru a zase dolů.
"Když nemáš slabinu, nikdo ti neublíží."
"Co prosím?" zarazila se nad jeho tichým tónem.
"A proto, že jsi má slabina," zadíval se dolů na špičky jejích bot, "musím tě nechat být." Otočil se k odchodu, když ho rychle chytila za loket a vstoupila mu do cesty.
"Ne, počkej!"
"Co chceš proboha ještě slyšet?!" protočil oči, ale na ni se nepodíval. Jenny se zeširoka usmála. Kdyby záleželo na ní, právě by si povyskočila.
"Chci, abys mě políbil."
"Nevtipkuju," probodl ji pohledem. "Myslel jsem vážně, co jsem řekl."
"Právě proto chci, abys mě políbil," zadívala se na něj a uličnicky se usmála.
"Jsi šílenec," zkonstatoval, ale nechal se přitáhnout za klopy a políbil ji. Jenny se blaženě zachvěla, sevřela jeho kabát pevněji a přitáhla si ho ještě blíž k sobě, dokud neucítila jeho vlasy na svém čele. Přejel jí přes rty jazykem a bez dlouhých váhání vklouzl mezi její rty. Když mu hořečně vydechla do úst, cítila, jak se usmál a odtáhl se. Chvíli ho nadějně následovala rty, ale pak poraženecky otevřela oči.
"Eric."
"Co?" zamrkala nechápavě.
"Tak se jmenuju, máš právo to vědět," pokrčil rameny, přejel palcem přes její rty a odstoupil od ní.
"Eric?" usmála se, zatímco on zkřivil rty do úšklebku.
"Jméno se dědí ob generaci na první syny. Měl jsem zkrátka smůlu." Otočil se k ní zády, ale po chvíli se ještě zadíval přes rameno. "To ale na věci nic nemění. Pořád jsem Hunt."
"Možná pro ostatní..," skousla si ret Jenny, než si začal uvědomovat všechna jeho slova.
"… musím tě nechat být."
To se ještě uvidí.

62. kapitola - Zmatek v hlavě

10. září 2012 v 13:01 | TePa |  Srdci vlastní
Komupak z Vás se stýskalo po Huntovi? :P Přiznejte se! :D


TePa

"Pan Hunt," ozval se po hodině profesor Raynolds, specializace na bojová zaklínadla, a přeměřil si dotyčného pohledem, když procházel kolem katedry.
"Pane?" zastavil se, když už mu nic jiného nezbývalo a hodil si batoh přes rameno.
"Spěcháte?"
"Rád bych řekl, že ano, ale nebyla by to pravda," vrátil se o pár kroků zpátky a zadíval se profesorovi do očí. Matně tušil, že bude něco mít k trochu ostřejší kritice v jeho pojednání.
"Obdivuji vaši upřímnost, pane Hunte, ovšem pouze v rozhovorech mimo vážná témata. Tohle," zvedl jeho tři archy pergamenu, "je obsáhlejší a kritičtější, než bych měl očekávat."
"Promiňte, ale z vašeho výkladu jsem nepochopil… je to chyba?" Raynolds se starostlivě zamračil.
"Posadíte se?" Hunt se rozhlédl, pokrčil rameny a posadil se do první lavice.
"Lepší?" Přikývl.
"Chápu, že situace mimo Bradavice je přiostřená, ovšem tohle," poukázal znovu na jeho pojednání, "jste si mohl odpustit."
"Plním úkoly podle svého uvážení, pane. Dodržel jsem téma a se vší úctou, měl bych mít možnost vyjádřit svůj názor, ať už mě za to potrestáte jakkoli."
"Jste velmi radikální, pane Hunte, mohlo by se vám to vymstít."
"A vy - promiňte mi - lehkovážný pedant. Pokud si myslíte, že situace je přiostřená pouze mimo Bradavice, měl byste se začít ohlížet kolem, zjistil byste, že tomu je už dávno jinak. Mohl bych teď vidět svou práci?"
"Nerozumíte tolika věcem, jak byste si přál," ztišil hlas Raynolds, protože za dveřmi dále procházeli lidé. "Myslíte si, že jsem hlupák a usedlík, ale můžu vás ujistit… nepřerušujte mě, poznám pravdu za vašimi vznosnými výrazy… vím víc, než si zatím vy ve své malichernosti můžete myslet. Jste radikál co se týče představ čistokrevných rodin, ale zkuste se zamyslet sám nad sebou. Je tomu skutečně tak? A povězte mi: Poznáte vůbec důležité věci od nedůležitých? Nepopírám, že máte značnou inteligenci a zápal, jakési ponětí spravedlnosti, což nemusí být na škodu, ale chybí vám kázeň, pane Hunte. A tu byste měl najít ještě než nás opustíte," propíchl ho pohledem a podal práci. "Teď odejděte."
"Pane…"
"Běžte, Hunte."
Teprve až vyšel na chodbu mimo dohled svého profesora, potupně si uvědomil, že mu za jeho práci dal V+. Zastyděl se za svou výbušnost, ačkoli názor docela nezměnil. A dřív, než si kdokoli z kolemjdoucích mohl všimnout změny výrazu v jeho obličeji, nesourodě nacpal pergameny zpátky do batohu a zamířil do knihovny.

Jenny listovala Obrannými kouzly III, když si všimla zamračeného Hunta. O něčem se chvíli dohadoval s Madame Pinceovou, než mu ne příliš ochotně předala dost vratce vypadají svazky. Hunt jí něco rychle sdělil, popadl knihy a zamířil jejím směrem. Okamžitě zvedla knihu, postavila si ji před sebe a svezla se po lavici níž, doufaje, že si jí nevšimne.
Ovšem netrvalo dlouho a on jí sklopil knihu zpátky ke stolu.
"Dobrý pokus ale ne dost," poznamenal a svezl se do lavice naproti ní. Odfrkla si.
"Kdo ti dovolil si sednout?"
"Promiň, tohle je tvoje soukromá lavice?" ušklíbl se sarkasticky a k doplnění svých slov se otočil k opěradlu, aby našel osobní značku.
"Ha ha ha. Co to jsou za knihy?"
"To ti nemůžu říct," zašeptal spiklenecky. "Co to čteš ty?"
Zrudla, když ji napadlo, že zatímco ona čte učebnice, které on už možná viděl tak stokrát, on si čte něco užitečného a výjimečně chytrého. Zaklapla knihu a schovala ji, aby nemohl přečíst název.
"Taky dobrý pokus," usmál se. "Pokud děláš úkol pro Raynoldse, doporučuju desátou kapitolu." Pozvedla obočí. "Expelliarmus je nejlíp vysvětlený ve třetím díle Obranných kouzel."
"Myslíš si, že jsi chytrý, co?" propíchla ho pohledem a zapla si mikinu. "Jdu pryč, přešla mě chuť na plnění povinností."
"Co ti vlastně leze krkem víc? Že vím, co ty ne, nebo že mi prostě nemůžeš odolat?"
"Vadí mi tvá přemrštěná ješitnost. Skoro si přeju, aby tě někdo konečně srazil na kolena a aby to udělal tak, že už se nezvedneš, abys byl jako dřív," probodla ho pohledem. Jeho pohled značně ochladl.
"Neodpověděla jsi mi."
"Chtěla jsem, ale všechno jsi zkazil otázkou číslo dvě."
"Přejděme k jádru tvého problému: Co jsem měl udělat po našem dostaveníčku na famfrpálovém hřišti, ha?" Vůbec neztlumil hlas, takže se na ně všichni začali otáčet.
"Ššššt."
"Žádné ššššt," zavrtěl hlavou. "Sedni si." Jenny jen pozvedla obočí.
"Postojím."
"Takže? Co jsem měl udělat? Poslat ti květiny, zazpívat hit od Sudiček a vzít na čaj k madame Pacinkové?" odfrkl si.
"Akorát jsi mi potvrdil, že jsi idiot. Chceš ještě něco přidat? Možná zůstalo něco, čeho jsem si nevšimla."
"K tématu."
"Upřímně si myslím, že nejsi zdaleka takový tvrďák, za kterého se máš," opřela se o stůl a hodila na něj Obranná kouzla III. "Když budeš dobře hledat, možná zjistíš, jak se zbavit svého osobního expelliarmu," pozvedla obočí. Jeho ruka vystřelila dřív, než si toho stačila všimnou, stejně jako celé jeho tělo, které rázem stálo přímo vedle ní. Šokem se jí zastavil dech, zatímco se sehnul, podebral ji pod nohama a přehodil si ji přes rameno.
"Pane Hunte!" ozvala se popuzeně Madame Pinceová, zatímco od spolužáků se ozývalo jen radostné pískání a povzbuzování.
"Okamžitě mě pusť! Pusť mě!" bušila ho do zad Jenny, zatímco se jí vlasy pletly do úst. Snažila se kopat, ale nohy jí držel pevně, takže toho moc nezmohla. "Pusť mě!"
"Nebojte, madame, postarám se, aby už nedocházelo k výtržnostem," oslovil knihovnici a pohodil si ji na rameni.
"Pusť mě, ty zatrolený kreténe!" tahala ho za plášť a snažila se uvolnit.
"Nebuď tak zlá, lásko," poplácal ji po zadku. Když se znovu zacukala, byli už v přístěnku na košťata, on si ji přehazoval přes rameno a ona ztěžka dopadla přímo na zadek na kamennou podlahu.
"Au! Jsi zabedněný blbec a ničíš vší snahu o to ti pomoct!" zvedla se na nohy a oprášila si kalhoty. "Uvědom si to, než bude pozdě," strčila do něj loktem. Hunt neváhal, chytil ji za něj a cukl k sobě. Narazila mu do hrudníku, zatímco ji chytal za hlavu a přejížděl palcem přes rty.
"Zmlkni," zašeptal a sehl se, aby ji políbil. Ucukla a odrazila jeho ruku, která ji dál hladila po tváři.
"Nelíbej mě!" Sklouzl dlaněmi po jejím těle a zatímco se mu snažila vykroutit, přitiskl ji blíž ke zdi. "A nesahej na mě!" Zapřela se mu dlaněmi o hrudník, aby ho odtáhla dál od sebe a k potvrzení svých slov odklonila hlavu tak, aby na ni rty nedosáhl. "Pusť mě," procedila mezi zuby, když jí sáhl na zadek.
"Kdo si, ksakru, myslíš, že jsi? A kdo si myslíš, že jsem ? Nejsem laciná děvka, které můžeš dělat návrhy, a pak ji ignorovat, kdykoli se ti zachce! Potvrzuješ se jako nejzatrolenější Zmijozel, se kterým jsem kdy…"
"Ale no tak," zamlaskal. "Tak daleko jsme to ještě nedotáhli." Nevěřícně otevřela ústa a zahleděla se na něj.
"Myslíš si, že jsem děvka," vydechla.
"To si nemyslím," zamračil se.
"Ale jistěže ano," začala do něj bušit pěstmi. "Pusť mě!"
"Když tě pustím, neodejdeš?"
"To ti teda rozhodně zaručovat nebudu!"
"Tak nepustím."
"O co ti, do prdele, jde, Hunte? Nerozumím tomu!" zatlačila mu znovu do hrudníku, když se nahýbal blíž.
V tu chvíli svěsil ramena a sklopil hlavu. Taková změna nálady Jenny absolutně vyvedla z míry.
"Ehm..," zvedla své ruce a spustila je podél těla.
"Můžeš jít," odtáhl se od ní a opřel se o stěnu naproti.
"Ehm..," podívala se na dveře, a pak zpátky na něj. Proti své vůli cítila, jak moc by mu chtěla pomoct. "Jsi v pořádku?"
"Řekl jsem: Můžeš jít," zopakoval a prázdně se na ni zadíval.
"Něco se stalo. Co?" Pozvedl obočí. "Celou dobu se po mně sápeš, a pak se stane tohle?"
"Byla bys radši, kdybych tě tu znásilnil?" uchechtl se.
"Vážně, Hunte, měl by sis uvědomit, že nejsi jenom ty proti světu," zadívala se na něj.
"Běž!"
"Fajn," vyplivla, rozrazila dveře a rázně vyšla na chodbu.
Vážně pochybovala, že mu kdy začne rozumět…

Dohoda

6. září 2012 v 13:32 | TePa |  Arnë
"Nazdar, Arnë," usmál se na mě Faileon.
"Zdravím," utrousila jsem v odpověď. "Znovu," dodala jsem s pozvednutým obočím, zatímco jsem si upravovala opasek.
"Jak se máš?"
"Pořád stejně a vy?" ušklíbla jsem se, ale dlouho mi to nevydrželo a já propukla v smích.
"Děje se něco?"
"Jestli trénujeme zdvořilostní konverzaci, tuším, že byste měl odpovědět trochu konvenčněji."
"A to jak?" Zamyslela jsem se, zatímco se opíral o zárubně stájí a pozoroval mě při hřebelcování.
"Napadá mě jen: Mám se dobře, děkuju."
"Jsem ti k službám." Přimhouřila jsem oči.
"Tohle by král říkat neměl."
"Asi nebudu zářný příklad." Vzpomněla jsem si na tátu a pro sebe se usmála.
"Promiňte, nemám do vašich způsobů co mluvit," chystala jsem se odejít, ale on se natočil tak, aby mi to připadalo nevhodné. Zastavila jsem se a ukročila od něj o krok.
"Doufal jsem, že budeme pokračovat v mých plánech," rozhlédl se kolem.
"Plánech?" ztratila jsem trpělivost a prohrábla si vlasy.
"Zkus se tvářit trochu nadšeněji."
"Promiňte, ale necítím se dneska nejlíp. Pokud chcete hrát další partii, doporučuju vám mnohem lepšího a bdělejšího partnera. Já bych vaši taktiku patřičně neocenila."
"Něco jsi slíbila," připomněl mi.
"Nevzpomínám si, že bych slíbila cokoli opakovat."
"Bod pro tebe za vyhýbavost. Nová podmínka," olízl si spodní ret a já začala cítit, jak se mi zrychluje tep.
"Předtím otázku," vyhrkla jsem dřív, než jsem se stačila zarazit. Překvapeně pozvedl obočí a gestem mě vyzval, abych pokračovala.
"My dva… ehm… jsme už spolu spali, že?" zrudla jsem. Bůhví proč. Zacukaly mu koutky.
"Pokud si dobře vzpomínám, bylo to… hm… předevčírem?" Propíchla jsem ho pohledem. "Ale ano, máš pravdu. Předtím, než jsi zapomněla," řekl klidně. "Proč se ptáš?"
"Ani nevím," přiznala jsem a promnula si spánky.
"Říkala jsi, že se necítíš dobře. Stalo se něco?" Přemýšlivě jsem se na něj zadívala.
"Jen mě trochu bolela hlava," přiznala jsem pomalu a zkoumavě si ho přeměřila.
"Za to já nemůžu," usmál se.
"Právě že..," zarazila jsem se.
"Myslíš, že ano?" zpozorněl.
"Čím víc času s vámi trávím, tím… tím horší to je," nakrčila jsem obočí. "Ale asi to bude jen tím horkem."
"Třeba ne."
"Třeba ano."
"Třeba to znamená, že si vzpomínáš," nadhodil.
"A třeba ne."
"Chceš si vůbec vzpomenout?" odpoutal se od zárubní a přešel přede mě, aby se mi mohl zadívat do očí.
"Nerada mám v hlavě prázdno," pokrčila jsem rameny. "Ale když jsem říkala trochu, myslela jsem tím hodně."
"Jak moc?" nakrčil starostlivě obočí.
"Dost na to, abych se vám vyhýbala," opětovala jsem mu pohled.
"Kdy to bylo nejhorší?"
"V noci po… po..," zrudla jsem. "A dneska ráno, když jsem šla běhat. Proto jsem byla celá mokrá, chladila jsem si hlavu v moři."
"Nechceš mě doufám obvinit, že za to můžu já?" Odmlčel se, a pak se usmál. "Vlastně by mi to mělo lichotit, co?" Přimhouřila jsem na něj oči a všimla si tak jeho kruhů pod očima.
"Co je to?" ukázala jsem na ně. "Nespíš dobře?"
"Zapomněl jsem, že to nevíš. Já..," zadíval se na mě, ale pak potřásl hlavou. "Tím se teď nezatěžuj. Zhorší se to, když ti dám pusu?"
"Kdo říká, že vám to dovolím?"
"Zpátky k vykání? Myslel jsem, že nám to začíná jít."
"Přeříkávám se," skousla jsem si ret, když jsem si uvědomila svou chybu.
"Zhorší?"
"Proč se vůbec ptáš?" Tykání zatím nikomu neublížilo.
"Je to má nová podmínka."
"Nechápu."
"Když nebudeš souhlasit s mými plány, pokaždé, když mě uvidíš… políbíš mě," usmál se a v očích se mu vítězoslavně blízko. Odfrkla jsem si.
"Proč bych to měla dělat?"
"Protože nechceš hrát šachy celé odpoledne a trápit se bolestmi hlavy?"
"Proč to vůbec děláš? Doufáš, že si na nás vzpomenu, když mě nebudeš vídat?"
"Své spekulace si nechám pro sebe, takže..," významně se odmlčel a schoval si ruce do kapes. Vypadal tak úžasně, až se mi zadrhával dech. A on to věděl. "Den v knihovně nad šachovnicí, nebo polibek a snaha se mi vyhnout po zbytek dne?"
"Děsí mě, že mě znáš tak dobře a já tebe tak málo."
"Můžeš to změnit, kdykoli si budeš přát." Píchlo mě ve spáncích. "Stalo se něco?"
"Ne," vyhrkla jsem příliš rychle a tím se prozradila. "Jen… zas ta bolest, ozývá se, když jsem s tebou." Zeširoka se usmál. "Nech toho."
"Fajn," potlačil úsměv.
"Co to má být?" ušklíbla jsem se, abych se nezačala usmívat.
"Přemýšlel jsem, jestli by tě víc bolelo nebo potěšilo, kdybychom zopakovali jistou chybu v obranné věži." Zrudla jsem, až mi zaskočilo. "Dělám si legraci, uklidni se," chytil mě za paži a znovu se usmál.
"Musíš se přestat takhle usmívat. Přivodíš mi smrt."
"Takže… jak ses rozhodla?" nepouštěl mě.
"Pokaždé, co tě potkám? Jsi všude, ať jdu kamkoli," postěžovala jsem si.
"Dobře pro mě."
"Měla bych tě upozornit, že vážené návštěvy mě nezastaví před tím, abych tě ztrapnila."
"Mě to trapné nepřijde," ujistil mě. Povzdechla jsem si.
"Vyhrál jsi, ale ne navždy," ukázala jsem na něj. "Jen, co mi bude líp, přestanu tohle divadlo a raději se pokořím, než bych ti byla po vůli, je to jasné?"
"Stará dobrá Arnë," usmál se, ale pak se zarazil.
"Co je?"
"Slíbil jsem se neusmívat," připomněl mi. "Navíc… očekávám první splátku."
Chvíli jsem otálela, ale pak ho chytila za klopy a přitáhla si ho na rty. Netušil, jak pro mě bylo jednoduché přistoupit na jeho podmínky. Povýšil můj trest na potěšení, i když jsem dobře věděla, že bych se měla příčit. Setrvával pasivní, a tak - ve snaze vymámit z něj polibek - jsem se k němu přitáhla blíž a cítila, jak prudce vydechl, objal mě kolem pasu a naklonil hlavu ke straně, aby polibek prohloubit.
"Faileone, tady jsi!" ozval se mu za zády Feon a když nás uviděl v naprosto kompromitující pozici, ošil se. "Sakra!" Jemně jsem se od Faileona odtáhla a zadívala se mu do očí. Usmál se, zatímco já ho zlehka pohladila po bradě a snažila se potlačit bolestné píchnutí v hlavě.
"Přijdu jindy, ech… promiňte."
"Počkej, Feone, už jdu," nahl se, ukradl mi další polibek a já ho v odpověď praštila do ramene.
"Ahoj, Arnë," ušklíbl se na mě Feon.
"Feone," kývla jsem mu a otočila se ke koním, abych pokračovala ve hřebelcování.

Just jogging

3. září 2012 v 22:19 | TePa |  Arnë
Byla jsem stále rozlámaná z nekonečného dne stráveného za šachovým stolkem, a tak, když jsem se ráno probudila, rozhodla jsem se zajít si zaběhat. Nebylo radno pokoušet fyzičku, zvlášť ne teď a tady, v tuto chvíli… na neznámém místě plném mužů. Ne, že ti by mi dělali starosti, strávila jsem mezi nimi většinu života, ale zůstával jediný, proti kterému jsem neměla tak pádné argumenty.
Zamžourala jsem do ospalého ranního slunce, opřela si nohu v měkkých botách z jelenice o židli a začala utahovat tkaničky. Hezky kousek po kousku, dokud se mi chodidlo nehnulo a kůže jemně přiléhala k lýtku. Nad kolenem, kde bota končila, jsem si trochu shrnula kalhoty, aby mi při prvním skoku nespadly pod kolena, a upravila si široký opasek, který mi obepínal boky.
Možná jsem byla lehkomyslná, ale já spíš sázela na přehnanou pýchu, což ovšem nutně neznamenalo lepší volbu. A tak dýka zůstala ležet na stole a já po dlouhé době nenesla ven žádnou zbraň. Tuniku jsem měla povolenou, korzet pohozený na posteli a vlasy jen narychlo prohrábnuté prsty. Dělaly mi radost tím, jak rychle začaly růst.
Otevřela jsem dveře a bezhlesně vklouzla na chodbu, po které se zatím míjelo jen několik sloužících nosících vodu do pokojů svých svěřenců. Všude kolem také voněl chleba připravovaný k snídani a ještě něco, co jsem nedokázala identifikovat. Když jsem zamířila k bráně, zastavil mě Frederick, který zrovna držel hlídku.
"Kam jdeš?"
"Kam jdete by bylo správně," zamračila jsem se na něj a zahákla si prsty o opasek.
"Jak si přejete," odsekl chladně. "Kam jdete?"
"Jdu si zaběhat." Přimhouřil na mě oči. Odfrkla jsem si a protočila oči v sloup. "Nechystám se utéct, nemusíš mít strach. Nemám žádnou zbraň ani žádné peníze, o koni nemluvě. Vážně si myslíš, že jsem takový blázen, uteču oblečená zrovna takhle a bez záruky?"
"Asi ne, ale dokud vykám já vám, budete vykat i vy mě." Váhala jsem, jestli se s ním pohádat, ale nakonec jsem usoudila, že má pravdu a že se chovám jako paninky, které jsem vždycky nesnášela.
"To zní fér a omluvte mé chování," prohrábla jsem si vlasy a pokusila se na něj usmát.
"Zavolám vám doprovod," přikývl a chystal se písknout na dva pacholky, co stáli stranou.
"To není třeba," chytila jsem ho za ruku. "Půjdu běhat do lesa a nebudou mi stačit." Pozvedl obočí.
"Skutečně?" Bože, to muselo znít namyšleně, když se na mě tak dívá.
"Vím, že mě znáte Fredericku, i když já neznám vás," zadívala jsem se mu do očí. "Nechvástám se, říkám pravdu." Mlčky se na mě díval.
"Dobře, ale zaručte mi, že se vrátíte vcelku."
"Slibuju a vy určitě víte, že já sliby neporušuju." Odmlčela jsem se, a pak se usmála. "Kromě těch, které dávám otci, ale ten mě dobře zná a nic než lež v zásadních věcech vlastně neočekává." To ho rozesmálo.
"Tak běžte, než začne být parno," vzhlédl k obloze.
"Díky," přikývla jsem, protože už jsem několik vteřin poskakovala na místě. Pokynul otvíračům brány a já škvírou v rychlosti vyběhla ven.
Už jsem se ani neohlédla a zmizela v lese.

Faileon procházel chodbami a přemýšlivě se škrábal v krátkém strništi na bradě. Neholil se… no, od chvíle, co spolu s Arnë nemluvili jako dřív. Vzpomínal, jak ji včera porážel v šachu a vyhlížel šach mat, když najednou vzhlédl a očekával tah. Namísto příčetné odpovědi uviděl svou nastávající s hlavou zakloněnou na opěradle, vlasy odhrnuté z čela a nesourodou šmouhu přes čelo, kterou tam měla celý den a celý den ji taky rozmazávala.
A tak vstal od téměř dohrané partie, sklonil se nad ní a zatřásl jí ramenem. K ničemu to nevedlo. Hlava se jí pouze zakymácela, opěradlo ji zatlačilo do páteře a ona jemně zaprotestovala. Oči neotevřela. Chvíli se jí přemýšlivě díval do obličeje a přál si se ráno probudit a uvidět ženu, kterou znával. Tahle jistě byla Arnë, ale… Zavrtěl nad sebou hlavou, objal ji kolem zad a kolen a vyzvedl si ji do náruče.
Nad nezvratitelnou přítomností může přemýšlet i později.
Automaticky ho objala kolem krku, vzdychla a přitiskla tvář do mezery mezi jeho ramenem a bradou. Cítil její čelo na krku a přemýšlel, jestli se na něj otiskne ta nesmazatelná skvrna, kterou hrdě nosí celý den. Byla lehká, mnohem lehčí, než si pamatoval. Dlouhé zotavování si vybralo svou daň.
Bylo zvláštní, že to nepostřel už během jejich rychlého představení v obranné věži. Pokynul několika sloužícím, které cestou potkal a když se dostal k dobře známým dveřím, pokynul jednomu ze strážných, aby mu otevřel.
"Díky," kývl mu a vklouzl do ztemnělé místnosti. Panoval v něm příjemný chládek, Arnë nebo Yasmine jednoduše zapomněly zavřít okno. Sklouzl pohledem k pečlivě ustlané posteli a položil ji doprostřed, aby mohl dostatečně shrnout přikrývky. Přemýšlel, jestli by ji měl svléknout, ale nakonec usoudil, že by se to Arnë asi příliš nezamlouvalo.
Posunul si ji po posteli blíž a přikryl ji do pasu, aby jí v noci nebylo příliš teplo. Boty nechal ležet pod postelí, kam je pohodil.
Tolik ji chtěl políbit, až ho svrběly rty, ale když se nakláněl s myšlenkou, že si to stejně nebude pamatovat, přišlo mu to jako největší podvod na světě. A tak jí jen odhrnul krátké vlasy z obličeje, zhluboka se nadechl a odešel z místnosti.

"Wooo hoooo!" křičela jsem z čiré radosti, hbitě se vyhýbala stromům a užívala si pocit, že mi všechny smysly pracují na plné obrátky. Sotva jsem rozhýbala ztuhlé svaly, naplnil mě neuvěřitelný požitek. Dýchala jsem rychle ale pravidelně, kameny se mi vyhýbaly, mech tlumil mé kroky a když jsem dorazila k spadlému kmeni, zavýskla jsem znovu, zapřela se o něj rukou a pomocí stromu po levici se zapřela nohama odrazila se a dopadla do podřepu za překážkou.
A pak přede mnou najedou les končil a já si pomyslela, že jsem musela velmi brzy zatočit a vzít to po okraji k moři. Zhluboka jsem se nadechla a zatímco jsem poskakovala na místě, užívala jsem si vyhlédl na oceán. Vzpomínala jsem, kdy to bylo naposledy, co jsem něco takového viděla. A i když jsem si vzpomínala, že to bylo před půl rokem, mozek, jakoby to odmítal přijmout. Nechápala jsem to. Vždyť otcův hrad byl nedaleko pobřeží a ona tam jezdila na koni skoro každý den…
Potřásla jsem hlavou, protože mě najednou šíleně zabolela a raději se rychle posadila a opřela se o strom.
"Zatraceně," chytila jsem se za spánky a snažila se soustředit na jiné věci, abych bolest potlačila. Jenže soustředit se bylo najednou nad mé síly. Opřela jsem se zády o strom a dýchala zrychleně. Námahou nebo bolestí, nevěděla jsem. Když jsem se snažila zvednout, pořádně jsem se zapotila, a tak jsem se kolébavě vydala k moři. Viděla jsem dost rozostřeně, ale doufala jsem, že chladná voda pomůže a utřídí mi myšlenky, vytlačí bolest.
Když se mi boty ponořily do vody, na chvíli jsem zalitovala, že jsem si nesundala boty. Bude jich škoda. Pak jsem ale padla na kolena a odřela si je o kameny, které tvořily pobřeží. Zahleděla jsem se na hladinu, ztěžka polkla a sklonila se k vodě. Byla chladná a čirá, páchla rybinou a voněla solí. Úplně mi omámila smysly, jakoby to nestačilo, a tak jsem nabrala hrst vody a vychrstla si ji do obličeje. Okamžitě jsem cítila, jak můj horký obličej odporuje a bolest se posouvá hlouběji do lebky. Opouští mé spánky. Sklonila jsem se, zapřela se dlaněmi o kamenné dno, dokud mi voda nesahala po lokty. Pak jsem do moře ponořila hlavu a obrnila se proti vniknutí soli do nosu. Bylo to tak příjemné, až jsem doufala, že budu mít žábra a nikdy se nebudu muset vynořit. Nakonec ta chvíle ale nastala a já prudce vytrhla hlavu zpod hladiny. Okamžitě se mi zatočila hlava, ale bolest odezněla a já se cítila mnohem lépe. Úlevně jsem vydechla, zahleděla se na klidný obzor a vrávoravě se postavila.
"Čas jít zpátky," prohlásila jsem sama k sobě a odhrnula si krátké vlasy z obličeje. Promnula jsem si spánky ze strachu, že se bolest vrátí, ale zůstal mi jen zmatek z nenadálého návalu. Rozhodla jsem se na to prozatím zapomenout a když se po krátké chůzi nic nedělo, rozhodla jsem se zrychlit a dala se znovu do běhu.

"Fredericku?"
"Faileone," usmál se na něj Frederick. "Jsem rád, že jdeš," dodal, ale pravda to nebyla. Blížilo se k poledni a Arnë se ještě nevrátilo.
"Jo," usmál se na něj Faileon a postavil se vedle něj na ochoz. "Neviděl jsi Arnë?"
"Byls u ní v pokoji?" Faileon na něj podezíravě přimhouřil oči.
"Vážně bych ocenil, kdyby ses rovnou dostal k jádru věci, Frede."
"Zapomínám, že nám o tolik zvyšuješ inteligenci, nepřechytračím tě."
"Frede," ušklíbl se Faileon.
"Šla běhat," vzdal to Frederick.
"Běhat?" podivil se Faileon.
"Ano."
"A tys jí to věřil?"
"Neměla důvod utíkat a neměla u sebe skoro vůbec nic, dokonce ani kožený korzet, který jak dobře víš, dokáže slušně vykrýt nějaké ty rány dýkou." Přimhouřil oči.
"Ona běžela tak nalehko?"
"Při běhu se zatěžovat nepotřebuješ," pokrčil rameny.
"Jak dlouho je pryč?"
"Vyběhla za úsvitu a..," zamžoural k lesu Frederick, "támhle je," ukázal a viditelně se mu ulevilo. Arnë rychleji, než by po takové době bylo normální, vyběhla z lesa, zamířila k hradišti a vběhla úzkou škvírou na nádvoří. Tam se zastavila, předklonila se a začala se vydýchávat.
"Frede…"
"Je jen tvoje," ušklíbl se na Faileona Frederick a vydal se na střídání stráží. Faileon ho chvíli pozoroval, ale pak seběhl po schodech k propocené Arnë a… zarazil se.
"Byla jsi u moře?" prohlédl si ji. Napřímila se, založila si levou ruku v bok a pravou shrábla vlasy dozadu. Pak si olízla ret a přikývla.
"Asi jsem špatně zabočila," pokrčila rameny. Faileon z ní nedokázal spustit oči. Kapky vody jí úplně promáčely tuniku a smísily se s potem. Sálalo z ní teplo vyvolané námahou, tváře jí rudy a oči se jí vyzývavě leskly. Musel polknout, aby potlačil nevhodné myšlenky.
"Asi by ses měla lépe obléknout," poukázal na to, jak průsvitná její šedá tunika je a ona nad tím pozvedla obočí.
"Myslím, že tady stěží najdeš muže, který by…"
"… který by neviděl tebe?" pozvedl významně obočí. Ohnala se mu po rameni pěstí, ale on jen lenivě zvedl ruku a zastavil ji.
"Jsi drzý."
"A ty mi zase tykáš," zašeptal a jemně se usmál. Přimhouřila na něj oči.
"Za to se omlouvám," připustila a sledovala jeho rty. Nenáviděla se za to, že je pro ni takovým pokušením. "Musím jít," vyhrkla najednou a uskočila od něj.
"Samozřejmě," usmál se a sledoval její vrtící se pozadí, které právě mizelo ve dveřích.