Srpen 2012

61. kapitola - Sbohem

25. srpna 2012 v 23:05 | TePa |  Srdci vlastní
A tak přichází nevyhnutelné... (Ale nebojte - povídce ještě pár kapitol jistě zbývá)
Nezapomeňte, že i za slunného dne může pršet - bohužel...
Krátká, ale samostatnost je na místě... Pro Vás všechny, dámy :)



TePa


"Ahoj, Teres," usmál se na mě Remus a naklonil se, aby mě políbil na tvář. Seděla jsem před skleníkem, i když už dávno bylo po hodině, na klíně držela brašnu a hrála si se zapínáním. "Děje se něco? Myslel jsem, že se máme sejít," posadil se vedle mě a zadíval se mi do obličeje.
"Nějak jsem se zapomněla," přiznala jsem alespoň polovinu pravdy a obrnila se proti slzám. Přitom jsem nepřestávala sledovat své prsty.
"Co se děje?" znejistěl.
"Cos teď dělal celé týdny?" zeptala jsem se neurčitě a odmítala se na něj podívat.
"No… vždyť to znáš. Snažil jsem se pokročit s tím lektvarem, ale s Lily pořád nějak nevíme jak na to."
"Proč tě nenapadlo mě přizvat? Nejsem na lektvary zas tak špatná."
"Nevěděl jsem, že bys chtěla," odpověděl tiše. "Děje se něco? Jsi nějaká bledá a…"
"Měli bychom se rozejít," vydechla jsem zmučeně a vzhlédla k němu. Věděla jsem, že se slzám dlouho neubráním, a tak jsem to chtěla vyřídit co nejrychleji. Remus seděl jako přikovaný.
"A-a-ale..," začal, ale nedokázal dokončit jedinou větu.
"Přemýšlela jsem nad tím a…"
"To proto, že jsem dělal na tom lektvaru? Myslel jsem, že chápeš, proč to dělám," snažil se to pochopit.
"Není to tím, že..," ztišila jsem se a chytila ho za ruku, "… jsi vlkodlak."
"Tak proč?" všimla jsem si, jak se jeho oči zvětšily a zjihly, a tak jsem se rychle podívala za něj.
"Nepřemýšlíš o nás. Připadá mi, jako bychom nikdy my nebyli. Pořád jsi to jen ty a já a naše občasné posedávání na čaji, v Komnatě nejvyšší potřeby nebo v Astronomické věži. Jako bys mě stále měl za kamarádku, kterou si nikdy nepřipustíš k tělu a… i když tě mám strašně moc ráda, nedokážu být s někým, kdo se mnou ve skutečnosti nikdy není," pustila jsem jeho ruku a otřela si hřbetem ruky slzy.
"Nechtěla jsem jít dovnitř, protože… protože nevím, co bez tebe znamenám." Remus na mě jen útrpně hleděl, jakoby mu všechno, čím je a co kdy udělal, najednou přerostlo přes hlavu, aniž by to mohl ovlivnit a jeho oči nabyly lesku.
"Nedělej to, Teres," poposedl si ke mně blíž, přičemž mu šála přepadla volně zpátky do klína.
"Ne, Remusi, víš… víš..," potáhla jsem, ale to už bylo nad mé síly a já se rozplakala. Slzy mi v proudech stékaly po tvářích a báječně tak zapadaly do obrázku dnešního pochmurného dne a zatažené oblohy.
"Já… já tě miluju," zašeptal. "Myslel jsem, že to víš… že to cítíš…"
"Remusi, ty nikdy nejsi se mnou."
"Tak budu."
"Nebudeš," potáhla jsem, zvedla ruku a otřela si obličej do rukávu kabátu. "Víš, že nebudeš. Za chvíli skládáme zkoušky a na lektvar už nebudeš mít čas. A ať už se mi to říká sebehůř… umlčení té kletby pro tebe vždycky bude důležitější než…"
"Nedokončuj to, není to pravda. Dělám, co můžu."
"Možná je to právě v tomhle. V lásce by se přece lidi neměli tak snažit," vydechla jsem a zadívala se mu do očí.
"Ale já tě miluju," zopakoval a znovu mi tak zlomil srdce. "Jestli to necítíš stejně, řekni mi to upřímně a já… nebude to lehké, ale pochopím to."
"Já tě miluju," polkla jsem hořké slzy, "a proto to dělám. Vím, co je pro tebe nejdůležitější, i když to popíráš," usmála jsem se na něj a přes slzy skoro neviděla. "Možná… možná jednou… až ty nebudeš vlkodlak a já tak sentimentální."
"Teres…"
"Musím jít," popotáhla jsem, vymanila se z jeho rukou a postavila se.
"Přece teď neodejdeš!" zavolal za mnou, i když jsem stála jen několik kroků od něj. "Teres!"
Obrnila jsem se proti jeho citem nabitého hlasu a vešla do Vstupní síně. Tam jsem se rozhlédla a rychle zamířila do Havraspárské věže. Musela jsem tam dorazit dřív, než mě znovu přemohou slzy.
V okénku, které tam poblíž stálo, stála jako v nějakém laciném filmu lavička s naprosto nevšedním člověkem, který zůstal sedět v naprosto stejné poloze s hlavou skloněnou a s dlaněmi na kolenou. Teprve později jsem si všimla, že začalo mrholit.
Ačkoli to dost dobře mohly být mé slzy.

Šachovnice

17. srpna 2012 v 19:19 | TePa |  Arnë
Ráno bylo skutečně velmi bolestivé. Netušila jsem proč, jediné, co připadalo v úvahu bylo to, že jsem se hodně dlouho nehýbala. Svaly byly ztuhlé, stejně tak ramena a nohy. Břicho bolelo od modřin stejně jako stehno, které mi začínalo fialovět. Zapřela jsem se o postel a pomalu se zvedla.
"Ááá!" chytila jsem se za srdce a zavrávorala. "Bože, Yasmine, co tady děláš tak brzy?"
"Omlouvám se, má paní," postavila se, celá zrudlá, a rychle si uhladila šaty.
"No… to nic," pokusila jsem se usmát. "Co moje vlasy?"
"Jsou… no… krátké." To mě rozesmálo.
"To máš pravdu, takže lepší otázka: Dají se už česat?"
"Myslím, že ano."
"Dobře," přikývla jsem a předklonila se, abych viděla svůj odraz v zrcadle. Sice trochu rozježené mi už sahaly k uším. "S tím už by se dalo pracovat."
"Budete se koupat? Mám připravit lázeň?"
"Ne, děkuju…"
"Snídani?"
"Zajdu si do kuchyně sama. Díky, Yasmine. Můžeš jít," posadila jsem se před zrcadlo a natáhla se pro hřeben, ve kterém stále ulpívaly delší kaštanové vlasy. Moje vlasy. "Jo a Yasmine?" Otočila se. "Pošli za mnou Mary, prosím."
"Jistě," řekla trochu chladněji, než na ni bylo zvykem, a zmizela za dveřmi.
Další den začal.

"… ta babizna je strašná, věřte mi, má paní, je to hrůza! Proháněla mě po kuchyni celé dny, než jsem se dnes dokázala utrhnout."
"To je mi líto, Mary, ale… víš… jsi kuchtička," oznámila jsem jí, zatímco jsem opravdu velmi pomalu procházela chodbou.
"Jo, vzpomínám si," odsekla mi, a tak jsem ještě víc přibrzdila a chytila ji za ruku, aby se na mě musela podívat.
"Promiň, že to říkám takhle přímo, Mary, ale je to pravda. Ne všichni mají takové štěstí, aby pracovali na hradě. Měla bys být ráda a…"
"Měla bych jít, víte? Pracovat," zvedla nos a odkráčela pryč. Přišlo mi příliš nadnesené za ní znovu hulákat omluvy, a tak jsem se vydala do kuchyně pro něco k snědku.
Sotva jsem tam došla, skočila na mě nějaká malá holka a strkala do mě šípem.
"Promiň?" pozvedla jsem obočí a usmála se.
"Tebe jsem tu ještě neviděla, jsi nová?" začala chrlit. "Yasmine je moje sestra a včera domluvila schůzku z panem Frederickem! Věřila bys tomu, že mi půjčil podržet jeho neuvěřitelný luk? Nikdo nestřílí tak dobře a tak přesně jako on, je úžasný! Nakonec jsem mu vzala toulec se šípy a chtěla utéct, ale on mě hned chytil - to dá rozum, vlastně jsem chtěla, aby to udělal - ale nevšiml si, že jsem si jeden nechala, tak teď obcházím lidi a chlubím se. Znáš Fredericka?" Zamrkala jsem pod návalem informací a pokusila se odpovědět, ale to už byla dávno pryč a strkala šíp do někoho jiného.
"Ehm," rozhlédla jsem se a všimla si společného jídla uprostřed stolu. Přiskočila jsem tam a posadila se naproti Yasmine, která zrovna pila čaj.
"Bohové, má paní," začala se rychle zvedat, div nerozlila celý hrnek.
"Nevstávej, seď," naznačila jsem a natáhla se po chlebu. "Někdo mě právě napadl Frederickovým šípem. Tvrdila, že je tvoje sestra."
"Jo, Marlene," usmála se. "Představila bych vás, ale zase zmizela."
"No, pochopila jsem, že je blázen do Fredericka."
"To je. Někdy mi to přijde až neuvěřitelné, jak dlouho o něm dokáže mluvit, je to k zbláznění," vrtěla hlavou.
"Poslyš, Yasmine, můžeme si tykat?" navrhla jsem a cítila náhlé napětí v místnosti. Samotnou mě udivilo, že jsem to nenavrhla Mary, ale tady u Yasmine mi to přišlo jednoduše jako dobrý nápad.
"No… dobře."
"Zvykneš si," mrkla jsem na ni a podala jí konvici s čajem, aby si mohla dolít. Vzala si ji a krátce poděkovala. "Takže… Frederick už nic nezkusil?" zeptala jsem se.
"No… ne, samozřejmě, že ne," vyhrkla. Pozvedla jsem obočí a polkla sousto.
"Ne?" opřela jsem si lokty o stůl a přemýšlivě se na ni zadívala.
"Neudělal nic, za co by se musel omlouvat, tak nějak bych to asi řekla," zamyslela se.
"Dobře," protáhla jsem a rozhodla se do toho dál nevrtat, pokud nezačne sama. A jelikož nezačala, nalila jsem si hrnek vlažného čaje, hodila ho do sebe a postavila se.
"Zůstaňte, půjdu já," začala se zvedat, ale já ji gestem zase posadila.
"Nedělej si starosti, stejně musím najít krále," pokrčila jsem rameny. "A ty mi tykej."
"No… dobře," usmála se.
"Ahoj," rozloučila jsem se a zmizela z kuchyně tak rychle, jak mi to bolest dovolovala.

Naneštěstí nebo naštěstí jsem se nedostala pomalu ani za roh, když se Faileon objevil přímo přede mnou a málem do mě narazil.
"Promiňte," ozval se instinktivně.
"Nevadí," odpověděla jsem. "Stejně jsem šla za vámi," rozhodla jsem se mu znovu začít vykat, aby naše ostuda nebyla tak do očí bijící.
"Arnë?"
"Půjdeme někam? Jaký je na dnešek plán?" Pochopil, že chci zmizet z chodby, a tak ukázal do knihovny na konci chodby.
"Budeme si číst? Pěkné," pokývla jsem hlavou, zatímco on už rázoval tím směrem. Následovala jsem ho, samozřejmě, co mi taky zbývalo? I když o nějaký ten čas později, nakonec jsem dorazila na místo a zavřela za sebou dveře.
"Posaď se."
"Jo, díky," pokývla jsem a dosedla vedle globusu.
"Z tvého postoje jsem pochopil, že se nechceš bavit o tom, co se stalo," propíchl mě pohledem.
"Správně," přikývla jsem.
"Takže se o tom bavit nebudeme," povzdechl si. "Ačkoliv…"
"Řeknu k tomu něco málo, ale už se k tomu nebudeme vracet, platí?" poposedla jsem, zatímco on se nehnul ani o píď. "Dobře, no…. fyzicky mě přitahujete a to hodně. Uznávám, že to ode mě bylo… hm… nevhodné, když jsem tomu nezabránila, ale už tak na mě působíte a navíc ten adrenalin - to byla síla. Větší síla je to, co po sobě zanechal, ale to není důležité," mávla jsem rukou. "Přitahujete mě, ale..," zatápala jsem.
"Chápu," nakrčil obočí.
"Zopakovala bych, že je mi to líto, ale…"
"To slyšet nechci."
"… to slyšet nechcete," ukázala jsem na něj a sevřela rty. Musela jsem vypadat jako největší mrcha, ale co v takovou chvíli vlastně lidi očekávají, že řeknete?
"No..," poškrábal se na nose, "… zahrajeme si šachy?" Přimhouřila jsem oči.
"Proč? Kdybyste mě znal, věděl byste…"
"Vím, že je nemáš ráda," zamračil se.
"Promiňte." Začala jsem se cítit nepříjemně, což ve mně probouzelo nutkání se neustále omlouvat.
"Zahrajeme?" zeptal se prostě.
"Dobře, jak chcete," pokrčila jsem rameny a přesunula se ke stolu, za kterým seděl. Byla na něm vyrytá šachovnice. "Slonovina?" zeptala jsem se.
"Ano," odpověděl prostě a vysunul svůj šuplík s figurkami.
"No dobře," udělala jsem to samé a rozmístila je po hrací ploše. "Začínáte," prohlásila jsem, když dlouho nic nedělal.
"Hmm," odpověděl a pohnul svým pravým koněm. To mě překvapilo, většinou se začínalo pěšáky. Chvíli jsem přemýšlela nad jiným originálním začátkem, ale pak jsem prostě pohnula prvním pěšcem, který mi přišel po ruku a uvolnila možnou únikovou cestu královně.

"Můžu se zeptat?" ozvala jsem se, když už se venku začínalo stmívat a my pořád hráli jednu a tu samou partii. Vedle nás na stolečku leželo rozjedené jídlo.
"Ano?" pohnul svou věží a dal mi garde. Přimhouřila jsem na to oči a zamrkala, abych se ujistila, že jsou stále bdělé.
"Vybral jste tuto hru úmyslně, protože trvá tak dlouho."
"To nebyla otázka."
"Ne, nebyla, protože mám pocit, že jí není třeba," vyjela jsem koněm a zablokovala tak cestu ke královně. Naštěstí byl krásně krytý střelcem, a tak jsem jen mohla doufat, že nebude mít přehnaně útočnou náladu a nesebere mi polovinu zbylých figurek jako před… no… asi hodinou a půl.
"Není třeba být tak úsečná," podepřel si bradu pro změnu druhou rukou a přemýšlivě se zahleděl na šachovnici.
"No, promiňte, ale i když jsem ti slíbila, že vám věnuju čas, mohl jste mě alespoň upozornit, že mi nedáte ani malou přestávku."
"Vadí ti, že tu musíš sedět a dívat se na mě?" vzhlédl. Zarazila jsem se.
"Ne, ale…"
"Bojíš se další chyby?"
"Co?"
"No tak odejdi!" ukázal ke dveřím.
"Fajn," zapřela jsem se dlaněmi o opěradla, ale pak… nějaký vnitřní hlásek, šestý smysl (říkejte si tomu, jak chcete) mě nabádal, ať si znovu sednu na ten rozbolavělý zadek a hraju.
"Co se děje?" přeměřil si mě pohledem. "Jsi nějaká ztuhlá…"
"Bolí mě celé tělo," odpověděla jsem automaticky, zatímco jsem se snažila vzpamatovat z toho zásahu mého podvědomí.
"Neodcházíš?"
"Zdá se že ne," zamračila jsem se nad sebou. "Pořád jedete." Zapřel se lokty o stůl a se zájmem se na mě zadíval.
"Proč ne?"
"Proč ne?" nechápala jsem.
"Proč neodcházíš," nadhodil.
"Nevím, ale jestli chcete, abych šla, tak…" Začal se usmívat. "Co?"
"Nic," pokrčil rameny a věží mi vzal koně. Sledovala jsem to se zamračením jako vzatí mi každé figurky, a tak jsem si skousla ret, vytáhla střelcem a vzala mu věž. "Moc si bráníš dámu, není nenahraditelná," řekl po chvíli.
"Nesouhlasím," odpověděla jsem prostě a vybídla ho k dalšímu tahu.

Úspěchy a chyby

14. srpna 2012 v 12:00 | TePa |  Arnë
Po celou dobu byl souboj vyrovnaný a já využívala své rychlosti a obratnosti, abych místy uhýbala ranám, a pak mu jich pár z vyvýšených zídek i zasadila. Pak ale naprosto nečekaně použil mou tajnou fintu a vyrazil mi meč z ruky. Zmateně jsem zamrkala a zvedla hlavu, když mi přiložil ztupené ostří ke krku.
"Tak?" ušklíbl se, zhluboka se nadechl, přičemž se mu vyklenula zpocená hruď, a pohodil hlavou, aby si odstranil vlasy z čela.
"To je moje finta!" ohradila jsem se. Usmál se a sklonil svůj meč.
"Máš pravdu," přikývl.
"Jak o ní víš?" přimhouřila jsem oči.
"No, párkrát už jsme spolu bojovali," pokrčil rameny a schoval meč do pochvy.
"Hezký souboj," stáhla jsem si koženou rukavičku z ruky a napřáhla ji k němu. S úsměvem mi ji stiskl a prohlédl si mě od hlavy k patě. Následovala jsem jeho pohled a znechuceně ze sebe shodila kabátec a povolila kožený korzet, kterým jsem měla stažený pas.
"Co se na mě tak díváš?" obořila jsem se na něj s úsměvem. "Určitě to nevidíš poprvé," pozvedla jsem významně obočí a se zadostiučiněním si všimla jeho překvapení.
"Co?!" vypadlo z něj nevěřícně. Adrenalin se mi hrnul do hlavy, zurčel mi v uších a navozoval velmi uvolněnou atmosféru. Proti své vůli jsem se rozesmála a hodila po něm kabátem. Odhodil pochvu s mečem do prachu nádvoří a já rychle učinila to samé. Vzápětí jsem vyskočila na zídku a čekala, až se vymotá z kusu oděvu. To mu ale netrvalo dlouho a když ho odhodil na meče, s odhodlaným výrazem se na mě vrhnul. Nadskočila jsem, jeho ruce proletěly naprázdno a na chvíli ztratil rovnováhu. Toho jsem využila a skočila na něj. Zmateně sebou cukl dozadu, zavrávoral a na poslední chvíli našel ztracenou rovnováhu. To už jsem mu ale lezla přes rameno, chytala se ho za pas a svezla se za něj.
Rychle se otočil a snažil se mě chytit, to už jsem ale pelášila nahoru po schodech na hradby. Uhnula jsem jeho ruce a minula několik strážných, než mě dohnal ve strážní věži, popadl mě za pas a natlačil na stěnu, abych nemohla utíkat.
"Mám tě," pozvedl významně obočí.
"Ještě není vše ztraceno," rozhlédla jsem se po nejbližším okolí, zatímco on mě nečekaně chytil za ruce a přitlačil je ke zdi kolem mé hlavy. "Nejlepší nápad by bylo chvíli počkat a nechat vyplavit adrenalin," dořekla jsem a vzápětí se sama sobě zasmála. "A teď fakt netuším, čemu se směju," svěsila jsem hlavu a snažila se uklidnit.
"Arnë?" vydechl mi zatím do krátkých vlasů Faileon, a tak jsem vzhlédla a on mě v tu chvíli políbil. Nejdřív jsem se od něj chtěla odtrhnout, pak jsem ale bůhví proč zůstala na místě a dokonce se k němu nahla blíž a pootevřela vyzývavě ústa.
Vezměte si z toho ponaučení do budoucna: Nikdy nešermujte celé odpoledne, tolik adrenalinu nemá dobrý vliv na úsudek.
Pustil mé ruce a já ho jimi okamžitě objala kolem těla a přitáhla si ho natěsno k sobě. Vydechl mi do úst, rukama přejel přes prsa a rozvázal povolené tkanice mého korzetu. Jak za ně tahal, přitahoval si mě s každým nápřahem čím dál blíž, a tak se kolikrát stalo, že zatímco jsem se mu břichem třela o to jeho, hlavu jsem měla mírně zakloněnou a dotýkající se zdi.
Bylo to tak příjemné, jeho polibky tak divoké a rty tak měkké, že jsem ani nevnímala, když mi rukama zajel pod tuniku a začal mě hladit na holé kůži. Na chvíli se odtáhl, aby mě políbil na krku, zatímco já zaklonila hlavu, zhluboka se nadechla a zajela mu prsty do vlasů. Byli jsme oba zpocení a tak, když mi přetáhl tuniku přes hlavu, otřásla jsem se vlivem jemného větříku zimou, políbila ho a také ho svlékla.
Tuniky ležely vedle nás, zatímco Faileon mě znovu přestal líbat a přesouval se po dekoltu až k mému břichu a opasku, který držel kalhoty na svém místě.
Neváhal, rozšněroval ho a kalhoty stáhl k zemi. Pak se rychle napřímil, znovu si vzal mé rty a chytil mě pod zadkem, abych mohla vyskočit a vyvléci se z oblečení. Odtáhla jsem se, abych se znovu prudce nadechla, zadívala se mu do očí a ani na chvíli nezaváhala, když mě znovu opřel o zeď a začal si sundávat kalhoty.
Pak se ke mně najednou přitiskl, chytil mě pevněji, než by mohlo být příjemné a zabořil mi nos do krku. Nadechl se, jakoby mi chtěl něco říct, já ho ale rychle chytila za hlavu, zvedla ji k té své a vyhrkla:
"Teď nemluv." Opřel si čelo o té mé a popustil si mě níž.

"Tahle je tvoje," zohla jsem se pro šedivou propocenou tuniku a hodila ji za sebe tam, kde stál Faileon. Cítila jsem se provinile, jako bych právě udělala tu největší chybu v životě. Pak jsem se napřímila, nacpala si svou tuniku do kalhot a stáhla si pásek.
"Arnë? Jsi v pohodě?" Neodpověděla jsem, namísto toho jsem si utáhla poslední tkanici, prohrábla si své krátké vlasy a pomalu se na něj otočila. Zrovna si zapínal kalhoty, a tak jsem bůhví proč zrudla a provinile si skousla ret.
"Tohle… tohle byla chyba," ukázala jsem na nás.
"Cože?" zarazil se a vzhlédl. Nemohla jsem si pomoct, ale jeho vlasy v tu chvíli vypadaly nádherně. Neupravené byly k sežrání. Znovu jsem si skousla ret a zadívala se stranou.
"Raději na to zapomeneme."
"Nevím jak ty, ale já na tohle jen tak nezapomenu." No, to měl pravdu. Na chvíli jsem se zasnila, když jsem se ale vzpamatovala, rychle jsem předpažila a narazila mu pravou rukou do hrudníku.
"Pořád si nevzpomínám," zavrtěla jsem hlavou. "Bylo to… páni," vykulila jsem oči a přikývla ve výmluvném gestu. "…ale… ehm… musím jít," sáhla jsem na kliku a rychle vyšla na hradby, kde stáli strážní a všemožně se snažili nedívat mým směrem.
A kruci, pomyslela jsem si, nějak jsem zapomněla, že tady jsou…
Pak jsem rychle zmizela, než mě stačil dohnat Faileon.

"Má paní?"
Tak jsem spěchala pryč, až jsem málem vrazila do kuchtičky s šátkem na hlavě a hnědýma očima. Zarazila jsem se a vrátila se k ní.
"Promiň, známe se?"
"Jsem Yasmine, má paní," uklonila se mi a vzhlédla. "Slyšela jsem, že máte problémy s pamětí, chtěla jsem vám říct, jak mě to mrzí."
"To je od tebe milé," usmála jsem se na ni a zatímco se odhodlaně dívala do podlahy, všimla jsem si, jak zpoza rohu vychází Frederick. "Ehm… slyšela jsem o tom, co ti udělal Frederick. Už jsem mu dala pěstí, ale kdyby tě stále obtěžoval, dej mi vědět a já ho postavím do latě," slíbila jsem jí. Překvapeně zamrkala a vzhlédla.
"Ale… má paní… přemlouvala jste mě, ať si s ním promluvím a… a že by to Frederick… totiž," cukla hlavou, "… Mistr Ostrostřelec…"
"Mistr Ostrostřelec? Tak si říká?" zasmála jsem se, zatímco jsem pozorovala Fredericka, jak se zamračený zastavuje kousek od nás.
"Ehm… ne, to… byla improvizace," koktala.
"Jo tak! Já bych mu spíš říkala lord neví-co-se-sluší," zadívala jsem se jí přes rameno přímo Frederickovi do očí.
"Má paní by měla vědět, že za mnou byl a omlouval se mi za… nevhodné chování. Řekla bych, že to myslel upřímně, a tak jsem dala na vaši radu a odpustila mu."
"Poradila jsem ti, ať si s ním promluvíš?" To by připadalo v úvahu jen, kdybych toho podivína měla ráda… Znovu jsem se na něj zadívala a podezřívavě přimhouřila oči.
"Ano, má paní."
"No… věřím, že se to vyjasnilo, ale přes to si na něj dej pozor," usmála jsem se na ni. "Vypadáš jako milá dívka."
"Oh, děkuji, má paní," uklonila se mi, zatímco se jí Frederick rozplýval za zády. Ušklíbla jsem se.
"No, ráda jsem tě viděla, Yasmine. Mohla bys prosím tě najít Mary, aby mi připravila koupel?"
"To obvykle dělám já, má paní," znejistěla.
"Ehm… dobře, omlouvám se, nějak… zapomínám," ušklíbla jsem se nad svou formulací. "Donesla bys mi prosím i něco k večeři a upozornit stráže u dveří, aby ke mně nikoho nepouštěli? Nikoho? Chci být sama…"
"Samozřejmě, má paní." Frederick na mě zpoza Yasmininých zad přimhouřil oči.
"Děkuji," otočila jsem se k nim zády a zamířila ke svému pokoji.

Po mém odchodu se Yasmine otočila, že zajde pro vodu, když se najednou octla tváří v tvář Frederickovi.
"Á!" vypískla překvapeně a zděšeně zároveň.
"Promiň, Yasmine, nechtěl jsem tě vyděsit," napřáhl před sebe ruce, pak si ale uvědomil, v jaké rovině jsou, a rychle je stáhl zpátky k tělu. "Promiň i za tohle."
"Ehm," zrudla. "Jak dlouho jste… jste… byl tady?"
"Trvám na tom, abys mi tykala, nejsem žádný lord ani Mistr."
"Takže celou dobu," shrnula si to a znovu se zahleděla do země.
"A taky trvám na tom, aby ses na mě dívala," přistoupil k ní blíž a po chvilce zaváhání jemně uchopil její bradu a zvedl její hlavu o poznání výš. "Ano?" zašeptal a všiml si, jak Yasmine pozoruje jeho luk a šípy, které mu vyčuhovaly zpoza zad.
"Na co myslíš?" zeptal se.
"Na svou sestru," odpověděla upřímně a usmála se na něj. "Vážně by byla ráda, kdybych vás seznámila a… pořád o vás… o tobě," opravila se s jemným zarudnutím v obličeji, "mluví, víš?"
"Přemluvila jsi mě," usmál se.
"Vážně?" rozzářila se. "Páni, to je skvělé! Za to ti… za to ti…"
"Uplatit se nechám," pozoroval její obličej a usmíval se.
"Dobře, tak na to nezapomeň a… kdy ti to vyhovuje?" Líbilo se mu, jak rychle si zvykla na to tykání.
"Co třeba hned?"
"Hned?!" vykulila na něj oči.
"Jasně," usmál se. "Těším se na svou odměnu." Znejistěla. Frederick už už chtěl vzít svá slova zpět, když se kousla do rtu.
"No… musím paní zanést vodu do koupele a taky tu večeři, ale pak… co pak?" vzhlédla k němu.
"No…"
"To už je moc pozdě?" znejistěla. "Mohla bych ti za odměnu uvařit večeři, co?"
"Večeři ne," zavrtěl hlavou.
"Ne?" zarazila se. "Ale já vařím moc dobře…"
"To se vsadím."
"Tak…"
"Sejdeme se za hodinu v… kuchyni?"
"Dobře," přikývla. "Budeme tam!"
"Dobře," usmál se, otočil se na patě a vydal se pryč.

Hra

13. srpna 2012 v 21:15 | TePa |  Arnë
Natáhla jsem tětivu krátkého luku a soustředěně zamířila na terč. Bylo až neuvěřitelné, jak dobré cvičiště tady měli. Když už jsem si dokázala najít vhodné místo (dostatečně daleko od Velké síně a Faileona), zdálo se, že je alespoň na chvíli všechno tak, jak má. Mary byla navíc tak laskavá, že mě všude doprovázela, a tak jsem se necítila tak sama.
"Důležité je mít pevný postoj, pak už stačí jen dostatečná dávka soustředění a přesnosti. Ovládáš dech i své myšlenky, soustředíš se jen na terč, nic víc neexistuje," vydechla jsem a vypustila šíp, který neomylně zasáhl střed.
"No páni!" ozvala se mi za zády Mary, a tak jsem se na ni otočila a usmála se.
"Vážně to nechceš zkusit?
"Ne, děkuji," zrudla a znovu se posadila na zídku.
"Jsi hodná, že jsi tady se mnou," odložila jsem luk na podstavec a vydala se pro šíp.
"MARY!!!" ozvalo se najednou z oken vedoucí do kuchyně. Bylo to tak hlasitě, až jsem proti své vůli nakrčila ramena a popuzeně se ohlédla. "Kdo za tebe bude servírovat, mladá dámo? Okamžitě sem pojď!"
"Ale… já jsem s…"
"Vím, s kým jsi, myslíš, že jsem blbá?!" ozvalo se ještě vášnivěji, a tak jsem se podívala na Mary a pokývla jí.
"Asi bys raději měla jít. Já to tady zvládnu," usmála jsem se.
"No..," zaváhala.
"Vážně," ujistila jsem ji. "Jen běž," otočila jsem se k terči a natáhla se pro šíp.
"Vrátím se po práci, má paní."
"Jistě," promluvila jsem spíš k terči než k Mary samotné, to ale na věci nic neměnilo a za chvíli jsem byla na cvičišti sama.
Chytila jsem šíp za dřívko a prudce cukla k sobě, abych šíp uvolnila. Když se tak stalo, otočila jsem se zpátky ke svému luku a vydala se k němu.
"Můžu se přidat?" ozvalo se najednou, a tak jsem vzhlédla a přimhouřila oči.
"Hádám, že asi ano," odpověděla jsem a sklouzla pohledem Faileonovu postavu.
"Nechceš zkusit něco těžšího?" zeptal se, stále opřený o kamennou stěnu.
"Co myslíte?" pozvedla jsem obočí.
"Byl bych rád, kdybys mi začala tykat, pak bych si sám nepřipadal jako nezdvořák," usmál se na mě. Lhostejně jsem pokrčila rameny.
"Co tedy myslíš?" hodila jsem šíp zpátky do toulce a ten pak zvedla a hodila si ho na záda.
"Vím, že pro lukostřelbu máš zvlášť slabost, ale co tak zkusit meč?" Sledoval, jak beru do ruky krátký i dlouhý luk a mířím směrem ke zbrojnici.
"Necítím se na to," odpověděla jsem a strčila do dveří, ve kterých se později zastavil i Faileon.
"Kvůli souboji samotném nebo kvůli mně?" zeptal se přímo, a tak jsem pohodila náčiní stranou a s povzdechem se na něj zadívala.
"Poslyš, vím, o co se tady snažíš, ale…"
"Ale?" pozvedl obočí.
"Promiň," vydechla jsem a přešla k němu blíž. "Určitě jsi milý mladý muž, jenže já teď nehledám žádnou partii. Kdyby ano, táta by ji našel za mě, to mi věř."
"To ti věřím, protože ta partie… to jsem byl já," pousmál se a já se proti své vůli musela usmát taky. Něco na jeho úsměvu mě rozehřívalo a udržovalo v klidu. Pak jsem si ale vzpomněla, v jakém jsme spolu vztahu a znovu zvážněla.
"Tak to je věc," ušklíbla jsem se.
"Co ten souboj?" zeptal se.
"Jde ti vážně jen o souboj?"
"Co bys řekla?" ušklíbl se.
"Nejsem si moc jistá, přeci jen… neznám tě."
"Vůbec?" postavil se přímo proti mně a zastínil tak slunce, které na mě do té chvíle svítilo. Přemýšlivě jsem se na něj zadívala.
"Ne," cukla jsem hlavou k zemi.
"Promiň, ale přijde mi, že se ani nesnažíš," nakrčil obočí.
"O co ti jde?" odstrčila jsem ho z cesty a prošla na nádvoří, kde jsem se k němu znovu otočila.
"Proč to vzdáváš?"
"Nevím o ničem, co by mi v životě chybělo a upřímně pochybuju, že to jsi zrovna ty."
"Tak to zabolelo víc, než jsem si myslel," přiznal spíš sám k sobě a rozhlédl se po nádvoří.
"Promiň, to… to bylo hrubé, nezlob se, prosím," vydala jsem se k němu.
"Nenuť se," zavrtěl hlavou, když jsem k němu vztáhla ruku.
"Teď mi přijde, že se vůbec nesnažíš ty. Nevím, jaký jsme spolu měli vztah, ale…"
"Nebyl to domluvený sňatek."
"Vždyť jsi říkal, že jsi partie, kterou…"
"Ano, to jsem, ale…"
"Tak to si odporuješ," skočila jsem mu do řeči.
"Nechala bys mě domluvit?" Přikývla jsem. "Posaď se."
"Nechci si sednout," zavrtěla jsem hlavou.
"Fajn," zvedl poraženecky ruce. "Potkali jsme se, když jsi jednoho rána vyrazila na lov a já, Feon a Frederick jsme ti vyplašili zvěř. Následovala krátká intermezza, která vesměs vedla k seznamování. Taky jsme se jednou pořádně opili a… celou tu dobu jsi byla převlečená za kluka."
"Jo," usmála jsem se pro sebe. "Ten nápad si pamatuju."
"Fungoval celkem dobře a celkem dlouho, nakonec jsme tě ale odhalili a… my dva," zadíval se mi do očí, až jsem znervózněla.
"Jo, já vím," přerušila jsem ho a uhnula pohledem.
"Ne, nevíš," zdůraznil a chytil mě za ruce. Cítila jsem se zvláštně, jako bych zažívala menší deja vu. Zamrkala jsem a vzhlédla. "Pak… jsem tě políbil. Vím, že si nevzpomínáš, ale… byla jsi celá mokrá a sladká. Nemohla jsi na to zapomenout… ne úplně," zavrtěl hlavou a začal se ke mně naklánět.
Nějakou dobu jsem se cítila úplně jako přikovaná. Ta představa polibku mě dokonce strhla natolik, že jsem si nevšimla, že mě zlehka líbá na rty. Přivřela jsem oči a neobratně se k němu naklonila blíž, abych cítila jeho rty, když ve mně najednou něco cvaklo a já rychle ucukla a pustila jeho ruce.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou a ustoupila od něj. "Co to děláš?"
"Snažil jsem se tě políbit," svěsil hlavu a poškrábal se v týle.
"To já vím, ale proč to děláš? Víš, že si nevzpomíná, nevím, kdo jsi a přece… přece jsi to udělal! Proč?!"
"Já tě miluju."
"To je mi líto," zatvářila jsem se útrpně. "Vážně je, jen…"
"Je to pro mě těžké, Arnë, nechápeš to? Vím, že to chápeš, i když jsi zapomněla, nezměnila ses a… Něco v tobě si mě pořád pamatuje, vím to!"
"Ne," zavrtěla jsem hlavou. "Ty si myslíš, že si tě pamatuju, abys měl útěchu a… je mi to opravdu, opravdu líto. Jen… Nejde to, promiň," ustoupila jsem od něj a vydala se k hradu.
"Proč mě aspoň nenecháš to zkusit?" zavolal za mnou. Pomalu jsem se otočila. "Jestli mě chápeš, tak… proč mě nenecháš to zkusit?" Zamyslela jsem se. Vážně mi ho bylo líto, navíc z úcty k tomu, co jsme asi měli, to mohla být skoro i má povinnost.
"Co chceš zkusit?" Pokročil ke mně.
"Tvůj otec mi psal, že ho zdržel jeden z lordů a hodlá ho hostit celý týden a já si řekl, že to je příhodné. Rád bych toho času využil a… pokusil se ti připomenout… no… nás." Lítostivě jsem se usmála.
"Ubližuješ tím akorát sám sobě," řekla jsem tiše, když už stál tak blízko, aby to slyšel.
"Když to tedy ubližuje jen mě, nic ti to neudělá, ne?"
"Dobře," přikývla jsem nakonec. "Ale neslibuj si moc, ano? Už jen proto, že mi nepřijdeš jako špatný člověk, mrzelo by mě, kdybych ti ublížila."
"Ublíží mi, když si nevzpomeneš, do té doby…" Nakrčila jsem obočí.
"Určíme si pravidla?"
"Pravidla?" zatvářil se zmateně.
"Žádné sprosťárny." Chvíli se na mě nevěřícně zadíval, a pak se rozesmál.
"Máš strach, že tě znásilním? Ty jsi vážně neskutečná." Abych pravdu řekla, znásilněním jsem si nebyla tak jistá, mohlo by se mi to totiž i líbit. To jsem mu ale neřekla a samou mě na chvíli vyděsilo, na co to myslím. Nedalo se ale bohužel nic dělat. Přitahoval mě. A přitahoval mě moc, což byla ta hlavní potíž. Jak mě může přitahovat někdo, koho ani neznám?!
"Takže souhlasíš?"
"Ruku na to," podal mi ruku a já ji po chvíli stiskla. "Fajn," usmál se a nepouštěl ji. "Jako první si dáme ten souboj na meče."
"Tak dobře," vzdala jsem to a jemně se usmála.
"Áááá," otočil se na polovině cesty ke zbrojnici.
"Ano?" pozvedla jsem obočí.
"Mám taky jednu podmínku."
"To je jen fér," přikývla jsem.
"Žádná Mary." Zamračila jsem se.
"Proč? Je to má přítelkyně!" ohradila jsem se.
"Na vzpomínání ji nepotřebuješ," zavrtěl hlavou.
"Právě, že ano! Pokud byla má přítelkyně, může mi se vzpomínáním pomoct."
"Dobře řečeno," ukázal na mě. "Pokud." Zamračila jsem se na něj, zatímco on se pomalu vydal do zbrojnice.
Co všichni proti Mary mají?

Přísada

12. srpna 2012 v 22:07 | TePa |  Arnë
Ráno jsem se probudila ve Faileonově náručí a s jemným pocitem právě odcházejícího snu. Jak se zdálo, být bezvlasá nebylo zas tak k zahození. Faileon mohl spát tak blízko, až jsem cítila jeho přerývavý dech na tváří, s hlavou přitisknutou k té mé, aniž by se obával zarudlých očí nebo jakýchkoli důsledků vyplývajících z nepraktické pokrývky hlavy.
Zavrtěla jsem se, aby uvolnil své sevření a pomalu mu vyklouzla z náruče. Když jsem se pak ohlédla, všimla jsem si, že se jen přetočil na druhý bok, pryč od slunce, a vrátil se do snových krajin. Usmála jsem se a přejela si prsty přes hlavu. Měla jsem ráda své krátké vlasy, působily rošťácky a klukovsky.
Jak jsem si mohla všimnout, Yasmine už tu byla, přinesla snídani a pohár vína smíchaný s lektvarem, který měl podporovat růst vlasů. Ačkoli jsem ho pila každý den od té doby, co mě připravili o vlasy, nezaznamenala jsem nějaké výraznější účinky. Ale už pro dobro všech, bylo lepší to prostě vypít, než být podezíraná z kolaborace.
A tak jsem tu nechutnost kopla do sebe, zajedla to teplým vajíčkem a protáhla se. Na nádvoří bylo kupodivu ještě ticho, jen za dveřmi pochodovali sloužící a šli si po své práci jako v každý jiný den. Vědoma si toho, že já nic dělat nemusím a taky mám výjimečně Faileona jen sama pro sebe, vlezla jsem zpátky do postele a objala ho kolem těla.
Za zavřenýma očima, jakoby občas probíhal skutečný svět, nebo se zastavil čas…

Druhé probuzení bylo zvláštní.
Cítila jsem se podivně, jakoby se mi měla rozskočit hlava a hlavně - netušila jsem, kde to sakra jsem. Posadila jsem se na posteli, do které jsem se rozhodně nemohla dostat sama a vzhlédla k nebesům, které mi už nemohly být cizejší. Taky to bylo všude cítit jakýmsi chlapem. Vyskočila jsem z postele, strhala ze sebe pokrývky a vrhla se k zrcadlu.
"Kde mám do prdele vlasy?" sáhla jsem si na hlavu a začala pociťovat vlny paniky. "Kde to jsem?" řekla jsem už hlasitěji, přešla k oknu a rozhrnula závěsy tak zprudka, až mi roztržené spadly k nohám.
Výhled byl na nádvoří jakéhosi… hradiště, těžko říct, v životě jsem to tady neviděla. Na příručním stolku ležely zbytky snídaně. Nějaká teplá vajíčka, prázdný pohár od vína a omastek, který tu zbyl po slanině. Odhadla jsem, že tu snědl ten chlap, co tu se mnou spal.
Jen jsem doufala, že ne se mnou, ale pouze vedle mě. Táta by mi dal co proto.
To mě přivedlo na další myšlenku: Kde je táta? Je přece král, jak to, že nevím, kde jsem? Odstoupila jsem od stolku a opřela se zády o sloupek postele. Tohle byla šlamastyka.
"Má paní?" ozvalo se zaťukání a tlumený hlas nějaké služebné.
"Jen dál!" zavolala jsem trochu přiškrceně a upravila si dost chatrný noční oděv. Krátce na to do místnosti vešla zvláštní pěkná osůbka, i když trochu obhroublých rysů, s vlasy tmavými jako noc. "Chodíš tu často?" zeptala jsem se opatrně a odstoupila od ní.
"Ano, jsme přítelkyně, má paní. Jmenuji se Mary." Mary, Mary, Mary… Nic mi to neříkalo.
"Ehm… promiň, ale… nevzpomínám si." Zeširoka se na mě usmála, což jsem nechápala. "Co se to děje? Kde to jsem? Proč mám ostříhané vlasy a… a co to je za chlapa, co tu se mnou… ehm… spí? Kde je král?"
"Posaďte se, má paní," ukázala na postel a odložila džbán s vodou na stůl. Pak se posadila vedle mě a objala mě kolem ramen. "Není vám dobře?" sáhla mi na čelo.
"Nevím… asi… nevím, co se děje!" Cítila jsem se tak šíleně bezmocně, až mi začínalo být úzko. "V… v tom víně..," ukázala jsem na stůl, "… něco… něco v něm bylo, cítím, že to není jen víno… Mary… myslím… myslím, že tam někdo něco dal a já…"
"Uklidněte se, má paní, klid..," přitiskla mě k sobě a já se snažila zachovat klid.
"Pamatuju si… tátu a mámu, vím, že nejsem nejposlušnější princezna, ale jsem jejich dcera… kde jsou? Kde to jsem?"
"Jste v Západním království."
"Cože?" vyjekla jsem. "Co tu dělám? Vždyť s nimi táta bojuje..! Zajali mě?!" Překvapeně na mě zamrkala.
"Ale… paní..," zavrtěla hlavou. "Váš pan otec uzavřel mírovou smlouvu už před dvěma lety."
"Cože?!"
"Co si pamatujete naposledy?" Zavzpomínala jsem.
"A-ano… ehm… bydlím… bydlím s tetou nedalo města Woodbridge… Je to… blízko skal…"
"Nic víc?"
"Jak… nic víc?! Právě jsem dodělala střechu a teta tam přijela teprve před týdnem…"
"Asi byste se měla vykoupat a převléct. Pak si můžete promluvit s králem."
"S tátou?"
"Ne," zavrtěla hlavou Mary. "Máme vlastního krále."
"Co to je za hlouposti? Král je jen jeden. Idwin!"
"Ano, velekrál. Ale králů je víc."
"Jistě… východní kmeny si vždycky udržovali svou vlastní ofenzívu a…"
"Měla byste se vykoupat." Zamrkala jsem a zhluboka se nadechla.
"Dobře, ale co nejrychleji, chci si promluvit s tím… králem."
"Voda je nachystaná ve vedlejší místnosti."
"Dobře," zvedla jsem se na nohy a nechala se jí odvést do koupelny. Tam mi pomohla se svléknout a ponořit se do vody. Když už jsem pro jednou byla v teple, bylo tak nějak snazší najít vnitřní klid.
"Děkuju, Mary. Jsi na mě hodná."
"Jsme přece přítelkyně," usmála se o něco více zeširoka a zvedla se na nohy. "Zajdu Jeho Veličenstvu ohlásit situaci."
"Dobře, děkuji. Pospíším si," zvedla jsem ze země mýdlo a začala jsem se drhnout.
"Šaty nechám na lavici támhle," ukázala do rohu místnosti.
"Ano, děkuji."
"Nemáte zač, má paní." S tím vycouvala z místnosti a nechala mě tam samotnou.

"Vážně?! Ten Frederick to v hlavě nemůže mít v pořádku. Takové chlapy jako on, kteří dotírají na ženské, a pak… raději nepomyslet. Až ho uvidím, dám mu přinejmenším pěstí," rozhodla jsem a Mary důležitě přikývla.
"Já na to nemám odvahu."
"Ne?" podivila jsem se. "No… já se s chlapama peru pořád," pokrčila jsem rameny. "Víš… u nás na hradě…"
"Arnë?!" ozvalo se najednou nevěřícně. Zabrzdila jsem a pozvedla obočí směrem ke dvěma mužům, kteří stáli naproti. "Proč se tak přátelíš s Mary?"
"Je to má přítelkyně," obhájila jsem ji a přeměřila si pohledem nejdřív toho velkého hromotluka, a pak i toho štíhlejšího, co stál vedle. "Kdo jste vy?!" Ten štíhlejší přimhouřil obočí.
"Co´s jí udělala?!" obořil se na Mary, a tak jsem se před ni postavila jako záštita.
"Ona mi neudělala nic. Kdo jsi?" zamračila jsem se.
"Arnë..," zadíval se mi do očí a čekal.
"Nemusím tu poslouchat, jak urážíte mou přítelkyni. Kliďte se mi z cesty, jdu za králem," odstrčila jsem toho hubenějšího stranou jen proto, abych narazila do toho mohutnějšího.
"Nepoznáváš mě?" podivil se nahlas.
"Kdo jsi?"
"Já jsem Feon… vzpomínáš? Ten s tou nemožnou holí, co jsi ho přeprala," ukázal na sebe, a pak na toho hubenějšího. "Tohle je Frederick, nejlepší střelec široko daleko. No tak, Arnë, co to je za hru?"
"Vyprošuju si, abyste mi tykali. A ty," otočila jsem se k Frederickovi a vyťala mu pěstí. "Přibliž se k té…"
"Yasmine," poradila mi Mary.
"… Yasmine a budeš zatraceně litovat každé chvíle, co na ni budeš šahat!"
"Arnë!" pootevřel překvapeně ústa Frederick a otřel si rozražený ret.
"A řekla jsem, že mě nebudete oslovovat tímto jménem!" odstrčila jsem je stranou a s Mary v zádech pokračovala v cestě.
"Máš pravdu, jsou poměrně nechápaví," přikývla jsem a šla přímo ke dveřím do Velké síně.
"Tohle Faileona zabije," postavil se vedle Feona Frederick a žalostně se za Arnë zadíval.
"Proč tu mrchu vlastně ještě nikdo nezabil?" podivil se Feon.
"Myslel jsem, že už se stalo," prohodil Frederick a pomalu se vydal do Velké síně. Za nimi.

Sotva Arnë dramaticky rozrazila dveře a divila se, že se strážní ani nesnažili jí v tom zabránit, vrhla se k vyvýšenému pódiu, na kterém stál trůn. V něm seděl nějaký mladý ustřisopel, a tak jsem si ho přezíravě změřila pohledem a zařadila se za posledního žadatele. Když odešel, vrhla jsem se na jeho místo a vysekla krátkou úklonu.
"Arnë, dcera Chloëina a Idwinova, princezna zdejšího království, již druhá svého jména, co za bratra má dědice trůnu Arcalima, žádám tebe, králi, o krátké slyšení."
Hleděla jsem mu přímo do očí a všimla si, jak se mu přes jedno oko klikatí dlouhá jizva. Přimhouřila jsem na to oči a pohodila hlavou.
"Arnë?" zasmál se. "Co to má znamenat? Mary… co tu, do háje, děláš?" chystal se postavit, ale Arnë ho gestem poslala zpátky do sedu.
"Mary je tu se mnou, je to má přítelkyně."
"Pří..," nedořekl a nevěřícně zamrkal. "Co?"
"Ocenila bych trochu úcty," zamračila jsem se na něj. "Sice nejsem přímo velekrálova dědička, to ovšem neznamená…"
"Arnë? Cítíš se dobře?" Rozhlédla jsem se po ostatních v síni, ale když jsem nepoznala jedinou známou tvář, znejistěla jsem.
"Chci vědět, co tady dělám." V tu chvíli se ozvalo zmatené zamumlání a celým sálem projelo vzrušené zašepotání.
"Co tady děláš?" zamračil se na mě.
"Kdo vůbec jsi?" nechápala jsem. Postavil se a jediným pohybem poslal většinu osazenstva síně pryč.
"Ty taky Mary," poslal ji z místnosti.
"Ne," postavila jsem se před ni a znovu ji svým tělem zastínila. "Mary zůstane."
"Arnë," přišel ke mně až na takovou vzdálenost, jakou jsem mu dovolila, a zadíval se mi do očí.
"Nedívej se tak na mě," sklonila jsem pohled.
"Mary ti způsobila tu bolest, kterou cítíš na hrudníku i v noze a způsobila, že nemáš vlasy," řekl vážně.
"To není pravda!" vykřikla Mary rozvášněně a já se na ni pomalu otočila. Nevěděla jsem, komu věřit. Neznala jsem vlastně ani jednoho z nich, takže jsem netušila, kdo je důvěryhodnější a mě bližší. "Přece mu nevěříš, má paní?" chytila mě za ruku.
"J-já… můžeš jít, Mary, určitě se to vysvětlí… ve tvůj prospěch," usmála jsem se na ni a nechala se jí obejmout. "Neměj strach."
A tak se otočila a odešla. Já se mohla otočit a zadívat se na toho podivného utřisopla. Nevypadal, že má požadovaný věk na usednutí na trůn. Kolik mu tak mohlo být? Pětadvacet? Ce! A jakoby to ještě nebylo málo, ve dveřích se objevili Feon s Frederickem.
"To je vtip?!" přeskočil mi hlas, a tak jsem ustoupila od nich od všech a zapřela se zády o sloup, co tam stál. Jen proto, abych měla krytá záda.
"Proč je v obranné pozici?" ukázal na mě Feon.
"Protože vás, do prdele, vůbec neznám!" tasila jsem dýku, co mi visela u pasu a namířila s ní na ně. "A upozorňuju vás, že s tímhle umím moc dobře."
"Jo, to už vím," ušklíbl se Frederick.
"Co se jí stalo?" otočil se na ně Faileon.
"Já jsem pořád tady!" zamávala jsem.
"Vzpomínáš si, co jsi naposledy pila?" Nechápavě jsem zamrkala.
"Naposledy jsem byla v chalupě u hor, kterou jsem právě dostavěla a… už jsem to říkala Mary!"
"V chalupě u hor?!" nechápal Faileon, ale pak se mu projasnil obličej. "Kolem jsou lesy a hojné pastviny na vysokou, že? A taky vesnice… hm… Woodbridge? Tak nějak."
"Jak to víš? Bylo to tajemství!" sklonila jsem dýku. "Jak o tom víš?"
"Tam jsme se potkali."
"Blbost," zavrtěla jsem hlavou. "Vzpomněla bych si na tebe… na vás, promiňte, králi," sklopila jsem rychle hlavu v úkloně na znamení pokory a znovu zvedla dýku.
"Právě jsi tu chalupu dostavěla?"
"Ano."
"A co´s dělala pak… nevzpomínáš si?"
"Pak jsem se probudila v nějaké posteli tady na hradě, byly tam… shrnuté přikrývky a bylo to tam cítit chlapem, takže jestli to byl ten sukničkář Frederick, požaduji, aby byl pověšen z hradeb! Jsem princezna a jestli se to král Idwin dozví..!"
"Frederick to nebyl," zavrtěl hlavou ten utřinos a přiblížil se ke mně blíž.
"Nepřibližuj se!" namířila jsem na něj. Povzdechl si.
"Fajn… tak… na," sundal si šátek a hodil mi ho.
"Co s tím mám jako dělat?" ušklíbla jsem se, když mě do nosu praštila ta typická… "To´s byl ty!" přeskočil mi nevěřícně hlas. Najednou jsem nevěděla, co říct. Pověsit krále už nebylo tak jednoduché. "Jestli ses mě jenom dotkl..!" Feonovi to očividně přišlo neuvěřitelně vtipné, protože se neudržel a rozesmál se.
"A ty drž hubu, nebo to bude naposledy, co se směješ."
"Fajn," zvedl poraženecky ruce.
"Dobře… hm… kdo jsi?" ukázala jsem na utřinosa. Už mě nebavilo mu tak v duchu říkat.
"Já?" zatvářil se lítostivě. "Já jsem Faileon."
"Hmm," zamyslela jsem se. "To jméno mi nic neříká…" Zatvářil se ještě lítostivěji.
"Měla bych tě znát? No to je jedno. Kde je táta?"
"Král Idwin dorazí co nevidět."
"Vážně?" usmála jsem se. Třeba mi odpustí mou nerozvážnost se samostatností. Očividně jsem na to ještě neměla. Ale to přijde, propracuju plány.
"Spolu s většinou dvora."
"Proč?" To už bylo podezřelé. Proč by s sebou bral tolik lidí?
"Protože se budeš vdávat," usmál se a mě překvapením vypadla dýka z prstů.
"COŽE?! Za koho?!"
"Za mě," pronesl klidně Faileon a tím mě dostal natolik, že už to mé srdce ani nemohlo zvládnout. Cítila jsem, jak se mi klíží víčka, a pak už jen náruč, která mě rychle popadla dřív, než jsem se stačila svést na podlahu.
"Ne, ne, ne, ne, ne,ne..," huhlala jsem přitom.
"Nezdá se být moc nadšená," poznamenal Feon a sklidil tím Frederickům vyčítavý pohled.

60. kapitola - On and off

10. srpna 2012 v 21:28 | TePa |  Srdci vlastní
Pro Alex, aby mluvila česky ještě častěji :P :D

TePa


"Tess?" nakrčila nade mnou obočí Mil, když jsem kolem ní bezhlesně prošla, strhla si z krku šálu a pohodila tašku vedle nočního stolku. "Jsi v pohodě?"
"Nedělej si starosti," skopla jsem si z nohou boty, ztěžka dosedla na postel a zatáhla za sebou závěsy.
"Ok, jdu na večeři, tak… zatím!"
"Ahoj!" zavolala jsem na ni přes závěsy a položila se na postel.
Chvíli jsem bezvýrazně bloudila po záhybech látky nad hlavou, než jsem zaměřila na jedno jediné seprané místo a zahleděla se na něj. Bylo hezké mít chvíli jen pro sebe a zapomenout na svět. Ani jsem si neuvědomila, jak se cítím unavená, a tak, abych neusnula, zvedla jsem ruce a podepřela si jimi hlavu. Samozřejmě, riskovala jsem mravence a tupou bolest od lokte po zápěstí, ale poslední, co jsem momentálně potřebovala, bylo usnout při snaze uklidnit a usměrnit svou pomatenou duši.
Jak se ale zdálo, vymezit si čas na uspořádání myšlenek prostě nestačilo. Komíhaly se mi hlavou, splašené stejně jako předtím, akorát jsem je začala vnímat. Vážně potřebuju psychiatra, pomyslela jsem si a soustředila se na záhyb nad hlavou.
Prostě nemysli, vypni, nabádala jsem samu sebe, ale nezdálo se, že by to zabíralo, a tak jsem si povzdechla a nechala myšlenky proudit dovnitř a ven, střídat se v náhodném pořadí a zase na ně zapomenout. Tušila jsem, že by alespoň některá z nich mohla být důležitá, ale cítila jsem se tak unavená, že mi to začínalo být jedno.
Přivřela jsem oči a s vynaložením určitého úsilí odtrhla pozornost od sepraného místa nad hlavou, abych se natáhla k nočnímu stolku pro mp3ku. Nepoužívala jsem ji už několik měsíců, ale dokázala jsem si představit, jak komicky teď musí vypadat moje ruka, vystřelující od nikud jako groteskní předmět z Obrtlé ulice.
Chytila jsem drobný předmět do rukou, odmotala z něj sluchátka a strčila si je do uší. Alespoň hudba by měla dokázat vyhnat myšlenky z hlavy. Myšlenky na Voldemorta, na vtíravý pocit chladu a samoty, na OVCE, které se blížily a já se nestíhala připravovat. Každopádně jsem se místo učení zaobírala notorickým nicneděláním. Nevýhodou bylo, že je to nevyléčitelná nemoc, a tak jsem odevzdaně zapla mp3ku a snažila se proklikat do složky pomalejších písniček.
Další nevyléčitelná nemoc. Z klasické deprese do notorické tou nejrychlejší známou cestou. Ale nemohla jsem si pomoct, jakákoli veselejší písnička by mě asi zabila. Zhluboka jsem se nadechla a uvolnila si kravatu z krku. Posledních pár měsíců v Bradavicích bylo tak úzkostných, až mi trnuly útroby. Jako bych měla navždy opustit všechno krásné a strčit hlavu do mihotajícího se závoje temna. Zapomenout na sny, které jsem měla, a smířit se s krutou realitou, která nikdy nepřináší tolik světla, aby vás zahřála.
Protáhla jsem se a odložila si ruce do vlasů na polštáři. A pak… pak jsem znovu vzhlédla a snažila se vnímat jen hudbu… hudbu…

"… co?" Slyšela jsem šeptání, a tak jsem sebou cukla a pomalu se posadila, přičemž mi z uší vypadla sluchátka, která se mi ovšem předtím stačila natisknou do uší a udělat na nich bolestivý otlak.
"Asi spí..," slyšela jsem Mil. "Nebuď ji, kolikrát se učí jak blázen až do noci a moc toho nenaspí…"
"Jo, jenže… fajn, to počká," povzdechla si Jenny a podle šoupavého zvuku papučí se nejspíš chystala odejít, když jsem prudce roztáhla závěsy a zamrkala do šera v místnosti.
"Kolik je hodin?" zeptala jsem se a protřela si oči.
"Tak po páté," prohodila Mil, než ji napadlo podívat se na hodinky. "Půl šesté."
"Proboha," vyskočila jsem na nohy a odhodila kravatu na noční stolek. "Ahoj, Jenny," usmála jsem se na ni. "Musím do knihovny, jdeš taky?"
"Do knihovny?!" nakrčila nos. "No dobře, jdeme," změřila si mě pohledem. "Počkám dole, ok?" ušklíbla se a zmizela za dveřmi.
"Nemáš hřeben?" otočila jsem se na Mil, která si lakovala nehty. "Nevím, kam se poděl ten můj, ale…"
"Jasně, v koupelně," ukázala neurčitě do prostoru a vrátila se ke svým nehtům.
Zatímco jsem se česala, vzpomněla jsem si najednou na famfrpálový zápas.
"Kdy, že je ten zápas proti Nebelvíru?"
"Teď o víkendu!" zavolala za mnou. "A Emily je kde?"
"Netuším, ale nespala tu už tak měsíc."
"Aha," prohodila jsem a vrátila se do místnosti, abych si oblékla místo sukně obyčejné rifle. "Nevidělas mou sbírku pergamenů?"
"Schovala jsem ti je do skříně, abych na ně náhodou nevylila lak."
"Proč tak ironicky?" ušklíbla jsem se a zívla. "Už se ti to povedlo."
"Omluvila jsem se!"
"Já vím," usmála jsem se a otevřela si skříň. "Takže… lektvary, bylinkářství… hm… věštění taky a možná taky obranu… no… vezmu to všechno," shrábla jsem si příslušné věci do brašny a popadla kalamář, který ležel na větším stole v rohu místnosti. "Tak já běžím! Vrátím se…"
"… se zavíračkou," dokončila za mě.
"Asi," přitakala jsem. "Tak zatím!"
"Čau." Srdceryvné, pomyslela jsem si ironicky a vešla do Společenky.
"Můžem?" pobídla jsem Jenny, která nervózně postávala u východu.
"No konečně! Pojď!" chytila mě za loket a odtáhla na chodbu. "Musím ti něco říct," začala vážně, zatímco se marně pokoušela zastavit hýbající se schodiště.
"Počkáme," zabrzdila jsem je, než se stačila rozběhnout ke skoku. "Co mi potřebuješ říct?" zívla jsem, až mi to vehnalo slzy do očí, a tak jsem několikrát zamrkala a schovala si kalamář do tašky.
"Končím s famfrpálem."
"Cože?!" ozvala jsem se neuvěřitelně, zatímco jsem konečně začínala získávat vědomí.
"Nemůžu se podívat na koště, abych si nevzpomněla na famfrpálové hřiště a to nesnáším, takže končím."
"To ale není žádný důvod," zamračila jsem se a následovala ji na další schodiště, které se k nám rozhodlo zamířit.
"Pro mě ano a prostě už lítat nechci."
"To nemyslíš vážně," rozhodla jsem za ni. "Famfrpál miluješ, vždyť..," usmála jsem se, "…když ho nehraješ, čteš o něm nebo o něm přinejmenším mluvíš! Dokonce se ti o něm zdává… nenamluvíš mi, že toho chceš nechat… Hunt."
"Cože?!"
"Hunt," zopakovala jsem a prozřela. "No jasně… co se zase stalo?"
"Nudím tě?" pozvedla dotčeně obočí. "Tak to promiň."
"Tak jsem to nemyslela," vydechla jsem. "Co se stalo s Huntem?"
"Nic," pokrčila rameny.
"Jasně," prohodila jsem ironicky, zatímco jsme sestupovali ke knihovně.
"Myslím to vážně. Nic."
"A to je ten problém?" zkusila jsem.
"Ano!"
"Aha… já se jen ubezpečuju, protože chvíli ho chceš zabít a chvíli jsi z něj hotová."
"Tak to ale má být, ne? Láska je taková. Alespoň taková, o kterou stojím já."
"Hotová Itálie."
"Co?"
"Ale nic," usmála jsem se na ni. "Tak… co se teda nestalo na famfrpálovém hřišti?"
"No..," prohodila Jenny výmluvně.
"Aha," ušklíbla jsem se.
"A teď se mnou vůbec nemluví, chová se jak idiot a jen chodí kolem, aniž by mě byť jen pozdravil nebo cokoli, tak jsem mu řekla, že je konec."
"Konec čeho?"
"Čehokoli, to je fuk! Tess, nepomáháš mi," zamračila se.
"Promiň, ale jsem z vás zmatená."
"Jo, to já taky… co mám dělat?"
"Bude to znít divně, ale co ho třeba donutit mluvit?"
"Jak?"
"To já vážně netuším, ale přinejmenším s námi musí mluvit o Pánu Zla, takže… mlčení mu nevydrží. Zkus to jakoukoli oklikou. Tváří se chytře, ale…"
"On je chytrý, což celou věc dělá ještě těžší," cukla rameny Jenny.
"Rozhodně kvůli němu neskoncuj s týmem, to je hloupost," usmála jsem se na ni a znovu zívla.
"Já už řekla kapitánovi, že končím."
"Tak mu zas běž říct, že sis to rozmyslela, než za tebe najde náhradu. Dělej!" popohnala jsem ji.
"Ale, Tess, já to hřiště fakt nenávidím."
"No… vsadím se, že během toho ničeho muselo být i něco zatraceně pěkného, tak se soustřeď na průběh a ne na konec. Musím jít, mám spoustu práce, tak… ahoj a dej mi pak vědět, jak jsi dopadla."
"Počkej ještě..," zastavila mě. "Co Remus, zdá se mi, že… nevím… vždycky jste mi přišli jako puzzle, ale teď, jakoby si jeden z vás seřízl hranu a už do sebe nepasujete. Chápeš?"
"Já nevím, Jenn, nějak… prostě nevím. Remus se vzdaluje místo, aby byl blíž."
"To je mi líto."
"Nerozcházíme se, Jenny, jasné? Jen… musím jít pracovat."
"Jasně," prohodila soucitně, což mě akorát naštvalo. "Ahoj!"
"Ahoj," usmála jsem se na ni a sledovala, jak vybíhá schody.
"Ahoj," ozvalo se najednou tlumeně a když jsem se otočila ke knihovně, ve dveřích stál Sirius a zeširoka se na mě usmíval.