Červenec 2012

59. kapitola - Lži

29. července 2012 v 20:11 | TePa |  Srdci vlastní
Vám pro radost, začíná mi být jasné, kdo je hlavní pár :D
TePa

Jenny si gratulovala. Trvalo jí necelou půlhodinku, než vzdala svou snahu o udržení vratké pozornosti směřované k mluvícímu Jamesovi. Věděla, že by měla poslouchat, ale nějak se nemohla přinutit stočit hlavu jiným směrem než k Huntovi.
Aby pravdu řekla, netušila, jestli má něco očekávat, něco si myslet a měla na to vůbec právo? Když se na ni podíval, rychle stočila pohled a nakrčila obočí, aby dodala svému soustředěnému pohledu na vážnosti. On se však jen pokřiveně usmál a zaměřil se na mluvícího Jamese.
"A když už tady máme Hunta..," otočil se k němu James, "… mohl by nám prozradit, kolik Zmijozelů už naverbovali," založil si ruce na prsou a změřil si ho pohledem.
"Nehlídám jim zadky," pokrčil rameny, když se před Jamese postavil Remus a pozvedl obočí.
"Nemůžeš nám to prostě říct?" Hunt na něj přimhouřil oči a zamyslel se.
"Malfoy, Yaxley, Macnair, Dolohov, Regulus, oba Carrowovi, Lestrangeová, Skrk a..," zadíval se kamsi přes místnost a pokrčil rameny, "… to je všechno." Vychrlil to ze sebe tak rychle, že se na něj všichni vydrželi jen prázdně dívat.
"A Snape," vypadlo najednou z Lily. Hunt k ní stočil líný pohled a pokrčil rameny.
"Jak myslíš." Lily na něj přimhouřila oči.
"Chceš snad říct, že není Smrtijed?"
"To říct nechci," zavrtěl hlavou, ale polovina věty, jakoby stále zůstala nevyřčená, a tak se to neobešlo bez zvědavých pohledů. "Podívejte, nejsem tu proto, abych vám dával seznamy lidí, kteří - věřte mi - rozhodně nepředstavují hrozbu. Jsem tu proto, abych…"
"Zatím nepředstavují hrozbu," skočil mu do řeči James. "Mluvil jsem s Brumbálem," otočil se na ostatní. "Do zkoušek se nemáme znervózňovat. Teprve potom všechno začne a to vám říkám: Pokud se chcete rozmyslet, udělejte to rychle, nerad bych, aby mi záda kryl někdo, kdo se může na poslední chvíli otočit a zmizet." Hunt nakrčil obočí a znovu se zahleděl do davu. Jenny z něj přitom nespouštěla zrak. Něco tu bylo. Něco, co jim neřekl.
"Rozmyslete se a vytvoříme závazný seznam - druhý den po OVCích." Někdo zamručel na souhlas, jiní se prostě zvedli a vydali se do pokojů. Hunt byl jedním z těch, kteří se chvíli zdrželi, a tak se Jenny proplížila z místnosti pryč a nechala všechny projít kolem. Teprve potom se zpoza portrétu vynořil Hunt.
"Ahoj," pozdravila ho. Zvedl k ní oči a jemně se usmál. "Počkej - to je všechno?!" volala za ním, když se pustil ze schodů.
"Promiň, potřebovalas něco?" pozvedl obočí a na chvíli se zastavil. Jenny vešla za ním a schodiště se rozpohybovalo.
"No..," začala, ale pak se zarazila a zamračil se, "… ne."
"Fajn," pokrčil bezstarostně rameny a když se schodiště zastavilo, vydal se pryč.
"Počkej," zavolala za ním.
"Tak přece něco?" schoval si ruce do kapes a počkal, až ho dojde.
"Co nám neříkáš?" Nechápavě se na ni zamračil. "Nehraj si přede mnou na pana tajemného, buď té lásky. Co to mělo znamenat, jak ses pořád díval do davu a… mlčel?" Znělo to absurdně, když to řekla takhle. Rozesmálo ho to.
"Promiň, jsi zklamaná, že jsem se nedíval na jistou osobu jako někdo?" naklonil se k ní uchem blíž.
"Utahuješ si ze mě?" vydechla nevěřícně.
"Rád bych už šel," ukázal ke sklepením.
"Jasně," ušklíbla se, ale pak se zarazila. "Neodpověděl jsi mi."
"Ptala ses mě na něco?" pozvedl obočí.
"Nedělej ze mě idiota," zamračila se. "Kdo je ten poslední Smrtijed?!" Vypadal překvapeně.
"Proč myslíš, že…"
"Řekni mi to!"
"Nekřič na mě," procedil mezi zuby a naklonil se k ní blíž.
"Jsi pokrytec," sjela ho pohledem, znechucená sama nad sebou, že si dala tolik záležet na tom, jak dneska vypadá. "Kdo je to?!"
"Chováš se..," nakrčil obočí. "Proč myslíš, že ti to řeknu? Máme spolu nějakou tajnou úmluvu?"
"Chováš se jak… jak… jak…"
"Jak?!"
"Idiote," zaškaredila se a zhluboka se nadechla. "Vážně jsem si myslela..," potřásla hlavou. "Nech si jména pro sebe," mávla nad ním rukou a vydala se po schodišti vzhůru.
"Snape."
"Slova útěchy si nech pro blbce, co tě neznají," otočila se k němu. "Nevěříš, že je Smrtijed, tak proč bych měla já?!"
"Je Smrtijed," zdůraznil.
"Vážně?" pozvedla obočí Jenny.
"Má znamení zla, viděl jsem ho," vyplivl.
"To ale neznamená, že je Smrtijed."
"Je to obecně platné…"
"Strč si celého Snapea do…"
"Drž hubu, Fieldsová!"
"Štvu tě? Jo?!" vrátila se k němu po schodech. "Co s tím uděláš?!"
"Odcházím."
"No jasně," ušklíbla se mu do zad. "Jsi slaboch. Nedokážeš lidem říct ani svoje vlastní jméno a proč vlastně?"
Neodpověděl, jen dál pokračoval.
"A už se ani nebráníš pravdě. Nevím, co jsem si myslela, ale je to pryč, slyšíš?! JE TO PRYČ!"
"Lži si nech pro někoho, kdo ti je uvěří," otočil se na ní, a pak zmizel na schodišti.

58. kapitola - This is war

25. července 2012 v 14:04 | TePa |  Srdci vlastní
Bylo zrovna před jednou z předběžných porad, když se do nebelvírské společenské místnosti přihnala Jenny a neohrabaně se posadila mezi mě a Liz. Sjela jsem ji pohledem a pozvedla obočí.
"Něco mi uniká, nebo se místo porady koná večírek?"
"Cože?" cukla ke mně roztržitě hlavou a nadzvedla si prsty vlasy.
"Co to je?" ukázala jsem na ni.
"Nevím, co tím myslíš," nakrčila obočí.
"Jsi vymóděná… proč?" vložila se do toho Liz a schytala Jennin popuzený obličej.
"Vypadám normálně, nevím, co máte," založila si ruce na prsou a zapadla do sedačky. Přimhouřila jsem na ni oči, zatímco Liz se nadzvedla a podívala se jí zpříma do očí. "Nechte toho," odfrkla si. To nás rozesmálo.
"Něco, co bych měla vědět?" ozvalo se mi najednou za zády a já celá ztuhla. Liz se na mě zadívala, a pak zvedla oči, aby Emily odpověděla:
"Nic důležitého," mávla rukou.
"Můžu se posadit?" Semkla jsem víčka k sobě a opřela se do sedačky. Nemohla jsem si přeci myslet, že jí budu unikat navždy. V pozadí jsem viděla Remuse, který zrovna chytal Petera za rameno a něco mu říkal.
"No… Jasně," ukázala jsem na křeslo naproti nám. Zapadla tam a pohodila svou hřívou zrzavých vlasů, které jí přepadly přes rameno.
"Takže… porada. No..," zadívala se na Jenny a usilovně zapřemýšlela.
"Jsem Jenny," vyprskla na ni Jenn a probodla ji pohledem.
"Jasně, promiň," usmála se na ni Emily. Tolik jsem se za ni styděla, že to ani nebylo možné vypovědět. Přitom jsem si byla jistá, že mě Liz pozoruje. "Po poradě je party? Kdybych to věděla, taky na sebe hodím něco pořádného." Všechny tři jsme jen lehce přizvukovaly, zatímco já se navíc ještě potila a modlila se, aby přiběhl James a pročísl ticho.
"Není party, co pořád všichni máte?" načertila se Jenny. "Jdu sehnat někoho, s kým bude řeč," zvedla se a odkráčela přes místnost. Emily nad ní pozvedla obočí a nahla se pro máslový ležák, kterých tam bylo požehnaně.
"Co to s ní je?!" cukla bradou a napila se z flašky.
"Snažily jsme se to zjistit, než jsi přišla," odpověděla jsem.
"Takže mi chceš naznačit, že za tohle můžu já?"
"To tohle se jmenuje Jenny a nechci nic naznačovat," prohrábla jsem si vlasy. Liz si nervózně poposedla.
"Ano, chceš," odložila ležák a naklonila se tak, že se lokty opírala o kolena. "Chceš, abych vypadla, ale mám pro tebe novinku, kamarádko, já se totiž nikam nechystám," pozvedla obočí.
"Zůstaň nebo odejdi, nám dvěma už to dávno může být jedno," ukázala jsem na sebe a na ni.
"Co vůbec slečna nudná dělá v nebelvírské společenské místnosti, co?" zasmála se sama sobě. To mi vzalo vítr z plachet. "Copak? Nemáš, co bys odpověděla? Napadá mě dalších pár úderných slov. Co třeba: usedlá, ostýchavá, trapná šprtka?"
"Jestli jsi přišla podkopávat všechno, co mezi námi dvěma bylo, tak se ti to podařilo."
"Ale no tak! Nehraj si na svatou!" ohrnula nos. Nevěřícně jsem se na ni zadívala.
" si hraju na svatou? Já o tobě žádné nechutnosti neprohlašuju, prostě jsem to uzavřela a odmítám se k tomu vracet. se to totiž na rozdíl od tebe dotklo. Teď jaksi nechápu proč," nadechovala jsem se čím dál častěji a čím dál víc zhluboka, abych náhodou nezačala brečet. "Udělala jsi z našeho přátelství frašku a úplně tím podkopala to, čemu jsem věřila, takže pokud to je všechno..," naznačila jsem jí, že by mohla odejít. Ona se namísto toho opřela do křesla.
"Nikam se nechystám, to už jsem ti řekla. A jestli se ve mně snad snažíš probudit nějaký pocit viny, obrať se na někoho jiného," napila se ležáku a zpříma se na mě podívala. "Naše přátelství totiž určitě neskončilo kvůli mně."
"No jasně," odfrkla jsem si a všimla si, jak nás Remus pozoruje. A nebyl jediný. I když to nedávali příliš okatě znát, většina víc než pozorně poslouchala.
"Tohle zas bylo co?"
"Mohla bys to už konečně nechat?" zeptala jsem se jí zoufale. Cítila jsem se, jakoby z každého dalšího slova udělala rampouch a usilovně mi ho vrážela hlouběji a hlouběji do srdce. Tam, kde jsem si myslela, že už se nikdy nedostane.
"Jak je ctěná libost, madam, ale opovaž se jen naznačit, že to já jsem ta špatná. Tentokrát se ti to nepovedle," položila přede mě prázdnou flašku od ležáku, napřímila se a s hlavou vztyčenou odešla k druhému křeslu, kde zapadla mezi nějaké Nebelvířanky.
"Tess?" ozvala se vedle mě Liz. Ztěžka jsem polkla.
"Hned se vrátím," zvedla jsem se a rychle namířila ze společenské místnosti. Zapřela jsem se vší silou o portrét a vybelhala se na chladivé schodiště. Nikde nikdo nebyl, a tak jsem se vrhla k zábradlí, zapřela se o něj a znovu se zhluboka nadechla.
Nesnášela jsem ji za to, že mi tohle udělala. Prskala na mě tak dlouho, dokud jsem přes sliny neviděla, a já se pak musela potupně zvednout a odejít s tím, že budu další dvě hodiny odpovídat na dotěrné otázky, které jistojistě skončí pláčem. Nesnášela jsem ji za to, že mě zraňuje znovu a znovu, zatímco jsem si myslela, že je mezi námi mlčící a prázdné příměří. Nesnášela jsem ji za to, co z nás udělala a jak dokonale skoncovala s tím, čemu jsem tak věřila. Nic není horšího než zklamaná důvěra. Házela na mě všechno, co se stalo špatně, ve chvílích, kdy jsem potřebovala dost síly na závažnější věci. Zavřela jsem oči a soustředila se na vytěsnění těchto událostí na doby pozdější. Teď jsem pro ně neměla místo.
"Hm, hm," slyšela jsem odkašlaní, a tak jsem sebou cukla a překvapení málem nadskočila.
"Hunt? Co tady… no jo, zapomněla jsem… promiň." Pozvedl nade mnou obočí a změřil si mě pohledem.
"Zeptal bych se tě, co ti je, kdyby mi to nebylo úplně jedno." Vážně díky za soucit, Hunte, pomyslela jsem si hořce.
"Vanilkové nebe," houkla jsem na Buclatou dámu, ale zjistila jsem, že už se sama otevírá. V otvoru stál Remus a těkal očima mezi mnou a Huntem.
"Klídek, Lupine, jdu jen na poradu," protáhl se kolem něj Hunt, zatímco Remus mu nevěnoval pozornost a zamířil za mnou. Zatraceně.
"Jsi v pořádku? Viděl jsem, co..," nedokončil, protože jsem zvedla ruku a zarazila ho.
"Teď ne, Remusi," vydala jsem se kolem něj a chytila portrét, než se stačil úplně zavřít. "Pojďme na poradu."
"Jo… James už je tam," došel až ke mně a vešel za mnou do úzké tmavé chodbičky, která spojovala chodbu se společenskou místností. Dřív, než jsem stačila vyjít na světlo, mě ale chytil za zápěstí, stočil zpátky k sobě a pevně mě objal. Reakce slzných kanálků byla okamžita, a tak jsem proklela sebe i Emily do sedmi pekel a objala ho tak těsně, až jsem se divila, že vůbec může dýchat. Jeho svetr krásně voněl, a tak jsem si dovolila znovu se zhluboka nadechnout.
"Lepší?" Cítila jsem, jak mě pouští, a tak jsem ho neochotně propustila ze svého sevření.
"No… na hodinku by to stačit mohlo," usmála jsem se na něj a vešla za ostatními jako první.

57. kapitola - Jednoho rána

14. července 2012 v 20:06 | TePa |  Srdci vlastní
"Jak je vůbec možné, že s tím nikdo nic nedělá?" postěžovala si Liz, skousla mrkev a otočila stránku Denního věštce tak, abych ho dobře viděla.
"Dělá, ale to se tam nedočteš," napila jsem se dýňového džusu a zamžourala na titulek.
"Tak dělá hodně málo!" rozčílila se a znechuceně noviny odhodila stranou. "Měli bychom s tím něco dělat."
"Líp se o tom mluví, než dělá. Není to zas tak jednoduché vrhnout se mezi Smrtijedy a propálit si jimi cestu až k Voldemortovi."
"Ssss," zasyčelo několik lidí kolem mě. Podívala jsem se po nich, ale raději nic neříkala.
"Někde se začít musí."
"To asi ano," usoudila jsem a natáhla se pro noviny. "Můžu?"
"Jasně," podala mi je a vrátila se zpátky ke své mrkvi.
"Už zase držíš dietu?" cukla jsem bradu k jejímu talíři, zatímco jsem rozdělávala noviny.
"Musím se držet v kondici." Sklopila jsem noviny a nervózně se na ni zadívala.
"No vidíš, to mi vůbec nedošlo."
"Kašli na to, ty vypadáš dobře," zakousla se do mrkve a rozhlédla se po další.
"Jo, jasně," shlédla jsem na své břicho a skousla si ret. "Asi bych měla začít běhat."
"Zesílit potřebujem všichni," pokrčila rameny. "Asi to bude dobrý nápad."
"Nechceš do toho jít se mnou?"
"Já a běh? To fakt ne," zasmála se.
"Tak co teda děláš?"
"Sedy lehy," odpověděla pohotově, a pak se zasmála. "No… sedy lehy."
"Aha," zasmála jsem se taky a vzala si jabko. "Můžu si ty noviny nechat?"
"Jasně, už je nemůžu ani cítit!" mávla nad nimi rukou a mrkla na mě. "Tak na Obraně."
"Jasně," překročila jsem lavici a s pohledem v novinových článcích vyrazila na Věštění. Zrovna jsem potřebovala přetočit stránku, když se ke mně kdosi nahl a ukousl mi půl jablka. Chvíle mého zděšení rychle přešla v pochopení a já se pomalu otočila na smějícího se Remuse.
"To bylo moje!" nakrčila jsem obočí, ale pak se nahla a dala mu pusu. "Polkni," odtáhla jsem se a zeširoka se usmála.
"Co píšou?" zeptal se, když tak konečně učinil a nahlédl mi přes rameno.
"Nic hezkého," našla jsem stranu o zprávách o vyvraždění další rodiny a podala mu noviny. "Musím běžet, tak se uvidíme potom, dobře?" stoupla jsem si na špičky a dala mu další pusu.
"Jasně," usmál se. "Mimochodem," zavolal za mnou, když už jsem začínala mizet v davu.
"Hm?" vrátila jsem se.
"Hunt mluvil s Jamesem a narukoval."
"COŽE?" vyhrkla jsem překvapeně.
"Taky mě to překvapilo," pokrčil rameny. "Ale bude to dobrá posila a James se dal slyšet, že asi nebude tak strašný, jak si myslíme."
"To udělal?"
"Na mou duši," přikývl.
"Tak to už něco znamená. Taky má plusové body od Jenny, takže… Asi to s ním budem muset zkusit," usmála jsem se.
"A když už jsi tady," přitáhl si mě a za zvuku krčených novin políbil.
"Aaah," odtáhla jsem se. "Vážně musím jít."
"Tak běž," kousl se do rtu.
"Nech toho," strčila jsem ho do ramene a raději rychle vběhla na schody.

56. kapitola - Hunt a Jenny

9. července 2012 v 20:55 | TePa |  Srdci vlastní
Pro Huntovce :P

TePa

"Zatraceně!" vydechla do prudkého deště Jenny a mrštila koštětem přes hřiště.
"Ser na to, Fieldsová, každý máme své dny," protočil se kolem ní Mike a štípl ji do zadku. Ohnala se po něm pěstí, ale netrefila se, a tak pročísla jen proudící vodu.
"Příště se trefím, ty parchante, a budeš litovat!" zavolala za ním a přitom cítila, jak se jí o rty tříští voda.
Když už všichni byli pryč, sundala si kapuci z hlavy a prohrábla si vlasy prsty. Milovala déšť, jeho očistnou funkci, a tak rozpřáhla ruce a nechala se máčet. Usmála se do kapek vody a zatočila se v kruhu. Tohle zabíralo vždycky. Nic nedokáže zklidnit jako déšť. Měla bych jít, otevřela oči a spustila ruce kolem těla. Kam jsem hodila to koště?
"Fieldsová!" ozvalo se jí v tu chvíli za zády a ona překvapeně vypískla, když jí Mike znovu štípl do zadku.
"Parchante!" rozhlédla se prudce kolem, až jí kolem hlavy prolétly mokré vlasy a s mlasknutím se přitiskly k jejímu obličeji. "Kde jsi?" mžourala do dešťové vody a nebyla schopná zaostřit. "Michaele!" zakřičela a ohnala se dozadu, když se jí zdálo, že za sebou slyší dech. V tu chvíli se před ní sklonila kštice tmavých vlasů. Rychle zvedla koleno s úmyslem uštědřit mu pořádnou ránu, ale on hbitě uskočil a stočil se za ni, aby ji znovu štípl. Tohle se Michaelovi moc nepodobalo. Zamračila se a šáhla po hůlce.
K její smůle v dresu žádnou neměla. Ztuhla.
"Ukaž se!" otočila se kolem své osy a pomalu se vydala ke svému koštěti. Nicotná zbraň taky zbraň, přinejhorším může uletět. Odfoukla si vodu ze rtů a sledovala obláček páry, který se jí pomalu vznášel od úst. A pak ho uviděla. Jeho obrys. Stál dál od ní, než by čekala, a tak se sklonila pro koště a pevně ho uchopila do dlaní.
"Praštíš mě koštětem?" ozvalo se posměšně, když už ho měla na ráně. Překvapeně otevřela ústa a její obočí se v odpověď zamračilo.
"Hunte? Co tu ksakru děláš?"
"Čekal bych lepší otázku, ale třeba příště," přiblížil se k ní, vytrhl jí koště z ruky a zahodil ho daleko na trávník.
"Co po mně chceš?" Zvedl ruku a odhrnul jí vlasy z obličeje.
"Tohle je jediné místo, kde si můžeme otevřeně promluvit a nikdo nás neuslyší."
"To se mi právě nelíbí." Zasmál se a prohrábl si promočené vlasy, aby je dostal z nejbližší vzdálenosti lebky. Netrvalo ale dlouho a jeho snažení vyšlo nazmar. Jenny sledovala jeho výraz a musela se zasmát. "Vypadáš jak naštvaný kocour, který právě spadl do kaluže."
"Mám tě štípnout znovu?" usmál se na ni a v Jenny hrklo.
"Jsi v pohodě?"
"Proč myslíš, že nejsem?"
"Usmíváš se a… upřímně." To ho rozesmálo znovu.
"Jak říkám - tady nás přeci nikdo neslyší," nahl se k ní blíž a Jenny v předzvěsti polibku přivřela oči. Místo toho ale přišlo další štípnutí do zadku.
"Ááá!" vypískla a uskočila od něj. "To bylo…"
"Nečekané?" skočil ji do řeči. Přimhouřila na něj oči a znovu si odfoukla kapky ze rtů.
"Chtěla jsem říct podlé."
"Můžu se vrátit k tvému předpokladu, jestli chceš," zůstal stát na místě.
"Něco jsi chtěl," připomněla mu.
"Ty dokážeš zkazit náladu," prohodil rozmrzele. "Ale jak chceš… chtěl jsem mluvit o Fénixově řádu." V Jenny hrklo. Jak to ví?
"O čem? Jestli děláš referát, najdi si knihovnu a ne mě," přešla k němu blíž, protože mluvit na takovou dálku bylo směšné.
"Vtipné, Jenn, ale já už mám zprávy potvrzené, nemusíš se snažit." Přimhouřila na něj oči.
"Co chceš ode mě?"
"To je delší téma, ale začal bych s tím, že…" Jenny na něj nevěřícně vykulila oči.
"Jak delší téma?!"
"… se chci přidat." Tak na to ani nebylo, co říct. Jenny tam zůstala stát, zatímco na ni pršelo a pršelo a pršelo.
"Co prosím?"
"Myslel jsem, že to s vámi bude jednodušší, když si hrajete na velkoduché. No, asi jsem se spletl," rozepl si mikinu a odhodil ji do trávy.
"Co to děláš?"
"Nedělám ti návrhy, neměj strach," protočil oči. "Byla prostě moc těžká." Měl na sobě černé tričko, které se mu okamžitě začalo lepit k tělu. Polkla.
"Nejsem si jistá, jestli jsem ti rozuměla."
"Ano, rozuměla jsi mi, nebudu to opakovat, to tě ujišťuji."
"No..," odkašlala si, aby se dokázala soustředit na jeho obličej a oči. "… o tom nemluv se mnou, ale s Jamesem."
"Vím, s kým o tom mluvit, spíš mě zajímalo…"
"Hm?" založila si ruce v bok Jenny.
"… jak se k tomu stavíš." Jenny pozvedla obočí.
"Stavím? No… hm…" Popošel k ní blíž a znovu si prohrábl vlasy.
"Dobře nebo špatně? Žádné nevím," naklonil se k ní blíž a zpytavě se ji zadíval do očí.
"Musíš to dělat?" poukázala na jeho zvědavé oči. Usmál se a jeho oči též.
"Takže dobře," přikývl sám pro sebe. "Všiml jsem si, že máš ráda déšť," nenechal ji odpovědět, a tak kousavou odpověď spolkla a ušklíbla se.
"Velmi všímavé."
"Bez té ironie, prosím," vzhlédl k obloze. "Chceš jí být blíž?"
"Koště jsi mi zahodil," ona na to.
"Nemyslel jsem koště," zavrtěl hlavou, sklonil se k jejím stehnům a pevně ji kolem nic objal. Pak se postavil a vzhlédl vzhůru. Jenny se rozesmála, když se jí zpočátku nedařilo získat rovnováhu, ale pak se jednou rukou zapřela o jeho hlavu - což se mu moc nelíbilo - a druhou zašmátrala k obloze.
"To je nádhera!" vykřikla a ve chvíli neopatrnosti zvedla i druhou ruku. "Úúúú!" Netušila, jak se Hunt asi tváří, ale bylo jí to jedno. Připadala si, jakoby snad měla křídla. "Úúúú!" zakřičela, když se najednou vypjala až příliš, přepadla do zadu a Hunt měl co dělat, aby ji chytil dřív, než se oba svalili na trávu. Alespoň tím trochu ztlumil pád.
"Ty nemůžeš vydržet v klidu," zanadával, ale neznělo to moc jako výtka.
"Ani mi nedošlo, jak jsem těžká," poukázala na své oblečení.
"No, upřímně," zvedl se do sedu a zadíval se na ni, "radši bych tě zvedal nahou." Jenny se na něj chvíli dívala, a pak se rozesmála. Dešťové kapky jí narážely do zubů, a potom zmizely buď na trávníku nebo jejím obličeji. Když se natočila k němu, Hunt se sklonil a políbil ji na zvlhlé rty. Jenny krátce zamrkala, ale pak se mu usmála do rtů, chytila ho za krk a přitáhla si ho blíž. Chvíli nepohodlně seděl vedle ní, když ale nic nenamítala, přesunul se obkročmo nad ni a částečně tak tlumil dešťové kapky. Když se na chvíli odtáhla a zadíval se na ni, Jenny si nervózně kousla ret.
"Sundej to ze mě," vydechla a nadzvedla se, aby se mu snáz sundával odolný pršiplášť. Odhodil ho stranou a sklonil se zpátky k ní, přičemž se jí o čelo otřelo pár pramenů jeho vlasů a oči jí zabloudily k vodou nasáklému tričku. "Řekni něco," zašeptala a zadívala se mu do očí. Chvíli jí pohled oplácel, než se pak znovu sklonil a vzal si její rty. Cítila se tak neskutečně, tady venku, na famfrpálovém hřišti, v dešti a nic jí nechybělo. Cítila chladné dotyky jeho jazyka, a tak mu zajela prsty pod mokré tričko a obkroužila jeho svaly na břiše. Opřel si čelo o její a oba si chvíli vyměňovali dech. Ten se srážel přímo jim před očima a v oparu mlhy stoupal k obloze.
Odtáhl se, aby si sundal tričko, a tak se posadila taky, aby mu pomohla. Když už byl konečně bez něj, uvědomila si, že by jim mělo být zima. Její původně suchý nátělník se jí už povážlivě začal lepit k tělu, a tak se k němu sklonila a políbila ho na krk. Vydechl a políbil ji za ucho.
"Počkej," odtáhla se najednou Jenny, ale dřív, než stačila cokoli říct, on si ji znovu přitáhl na rty a začal ji líbat. Jeho polibkům se nedalo utéct ani při nejlepší vůli, a tak ho tam prostě objímala kolem těla a uhlazovala mu na zádech dešťové kapky.
Pak se ozvalo hlasité zapískání a Jenny se odkulila stranou, aby si zakryla uši. Všimla si, že Hunt rychle sbírá oblečení a ohlíží se za sebe, odkud podle něj zvuk přicházel.
"Vím, že tam jste! Nemáte tady, co dělat!" Filch. Jenny si popuzeně odfrkla, nechala si Huntem pomoct na nohy a utíkala za ním do chodby vedoucí k šatnám.
"Setřásli jsme ho?" přitiskla se k němu Jenny a ohlédla se za ně do chodby. Hunt je rychle natlačil do přístěnku pro košťata a pohodil tam Jenninu Kometu.
"Šššt," přitiskl se uchem ke dveřím a Jenny si znovu prohlédla jeho mokré tělo. Zatracený Filch. "Prošel kolem," zašeptal. "Běž první, já musím počkat, až projde zpátky."
"Ale..," chtěla poznamenat Jenny, ale Hunt ji umlčel pohledem. "Fajn," srolovala si nátělník a vyždímala ho na podlahu.
"Pěkné," ušklíbl se a přejel ji očima.
"To, cos řekl o… řádu… myslíš to vážně?"
"Co?" zamračil se, ale pak se mu projasnil pohled. "Ano, myslel, a teď už běž, než se vrátí. Dělej!" vystrčil ji za dveře a neodpustil si poslední štípnutí do zadku.
"Ty..!"
"Dělej!" zavřel za sebou dveře, a tak se rozutekla ke schodům a co nejrychleji zmizela v prvním poschodí.

Fredova záležitost

9. července 2012 v 20:14 | TePa |  Arnë
Co takhle trocha staré dobré Arnë? :P :D

TePa

Frederick stál v chodbě nedaleko kuchyní a upřeně zíral do zdi.
"Yasmine," oslovil velký kus kamene, který měl přímo před očima, "neznáš mě a já vlastně neznám tebe, ale… Ne, znovu," trhl hlavou, promnul si dlaně a pohl rameny, aby si upravil luk na zádech.
"Pane? Slyšela jsem vás mluvit..," cvakly dveře a Yasmine samotná s šátkem na hlavě popošla o pár kroků blíž. "Stalo se něco?" Frederick jen mlčky zíral na její hlavu, která pokorně skloněná mířila k zemi. Když nic neříkal, váhavě ji zvedla a zadívala se na něj. Cukl hlavou.
"Ne, promiňte, že vás ruším," chystal se odejít a taky se k ní otočil zády.
"Slyšela jsem své jméno," řekla prostě a tím ho přikovala k podlaze. Jak to mohla slyšet?
"Vážně?" rozhlédl se chodbou Frederick, jakoby snad hledal někoho dalšího, kdo by tam mohl říkat Yasminino jméno.
"Já vás znám," usmála se a Frederick dočista zapomněl mluvit. "Vy jste Frederick Ostrostřelec. Slyšela jsem, že jste vyhrál spoustu královských turnajů… je to pravda?" popošla k němu.
"Ano, je," přikývl a usmál se, když zjistil, že už dobrovolně překlenula veškerou vzdálenost mezi nimi.
"To je báječné!" usmála se ještě víc. "Má sestra vás naprosto zbožňuje."
"Tvoje sestra?" povadl mu úsměv.
"Ano!" nepřestávala se usmívat Yasmine. "Je jí deset a jmenuje se Zana. Byla by moc ráda, kdybyste… mohl byste tu chvíli počkat?" chytila ho za loket a prosebně se na něj zadívala. Frederick jen zamrkal. "Ah! Promiňte," odkašlala si, pustila ho a ustoupila od něj.
"Ne!" chytil ji za loket Frederick a ona se na něj zaraženě zadívala. "Nechoď pro ni."
"Ale…" Frederick zuřivě přemítal.
"A nebo ano, ale pod jednou podmínkou," popošel k ní blíž a pohodil hlavou, přičemž mu to vytvořilo roztomilý přehoz přes půl hlavy. Yasmine si zakryla ústa dlaní a tiše se zasmála.
"Pod jakou?"
"Setkám se s ní, když se pak ty setkáš se mnou." Yasmine se nechápavě zamračila.
"Setkat se s vámi?" odtáhla se od něj.
"Ne takhle, bože!"
"Nechte mě být!" ohnala se po jeho ruce a utekla se schovat na dveře. Frederickovi pak nezbývalo nic jiného, než si zanadávat do blbců a co nejrychleji zmizet pryč, než se objeví celá armáda kuchtiček.


Arnë přemítavě šáhla po jedné z paruk, které jí donesla služebná a nasadila si ji na hlavu.
"Zrzavá byla hezčí," ozvala se za zády Yasmine, kterou sama povýšila na svou osobní komornou.
"Jsou čím dál horší. V téhle světlé vypadám jak z vykřičeného domu," sundala si ji z hlavy a pohodila ji na stůl vedle. Pak si přejela po jemném strništi, které jí stačilo vyrašit na hlavě. "Jenže na svatbě vlasy mít musím, lidi by se mohli vyděsit, kdybych přišla takhle. Úžasný začátek Faileonovy vlády," povzdechla si Arnë a nasadila si jednu uhlově černou.
"Tahle je moc hezká."
"Myslíš?" natočila se na stranu Arnë. "Tmavá bude moje. Zkusím ještě nějakou hnědou. Tyhle, prosím, odnes, Yasmine."
"Jak si má paní přeje. Dnes odpoledne dorazí Jeho Veličenstvo." Táta se zblázní, až mě uvidí takhle, pomyslela si Arnë a dostala chuť malou Mary zmrzačit.
"A dones mi káď, chci se vykoupat."
"Hned to bude." Arnë se na ni překvapeně zadívala.
"Počkej ještě."
"Ano, má paní?"
"Podívej se na mě." Když tak učinila, Arnë zvědavě naklonila hlavu ke straně a přimhouřila oči.
"Něco se stalo."
"Neomlouvá mě, že to bylo poprvé, co se někdo odvážil."
"Co se stalo?" nechápala Arnë.
"Přišel za mnou Frederick Ostrostřelec a dělal mi neslušné návrhy."
"To dělal?" pozvedla obočí Arnë.
"Ano."
"To se mi moc nezdá…"
"Jak se paní zlíbí..," uklonila se a chystala se odejít.
"Ale promluvím si s ním."
"Děkuji, má paní."
"Jestli je pravda, co říkáš, dohlédnu na to, aby se to neopakovalo. Pokud ho po cestě potkáš… no, myslím, že bude lepší, když ho za mnou pošle někdo jiný."
"Ano, děkuji," přikývla a vycouvala z místnosti.
Arnë to na Fredericka vůbec nepasovalo. Vždycky to byl takový milý, zdráhavý a vřelý chlapík, který by nikdy ani nepomyslel na nic, co by se žen mohlo dotknout. Možná za to mohlo i to, že mezi tolika vyrůstal, jediný bratr mezi sestrami a ještě bez otce. Arnë se pak na sebe podívala do zrcadla, přemýšlivě si prohlédla svůj vlastní obličej, který jakoby teď už patřil někomu dočista jinému a sáhla po první tmavé paruce, která ležela po její pravici.
"Kaštanová hnědá," zašeptala si pro sebe a narovnala si ji na hlavě. "Kdyby se pod ní tak zoufale nepařila hlava," odfoukla si pár umělých vlasů z čela a přehodila si prameny přes ramena.


"Fredericku!" zavolala Arnë, když uslyšela zaklepání. "Pojď dál!"
"Volala jsi mě?"
"No jo," přikývla. "Co si myslíš o těchhle vlasech?"
"Voláš mě kvůli vlasům?" chystal se odejít.
"Ne, posaď se," zarazila ho a nechala se posadit. "Yasmine mi dneska naznačila, že jsi k ní nebyl zrovna milý." Frederick zrudl.
"Něco ti řekla?"
"Byla taková zaražená a nervózní, musela jsem se zeptat. Vypadlo z ní, žes jí obtěžoval a dělal jí návrhy. Frede, pokud balíš ženskou, nemůžeš to už od začátku dělat přes postel. Ne s takovými jako je Yasmine."
"Nech toho, Arnë, už tak je mi jasné, že s ní pro její dobro už nikdy nepromluvím."
"Co se stalo?"
"Špatně mě pochopila. Chtěl jsem z ní vymámit polibek, nic víc, ale asi jsem to špatně formuloval, takže to vyznělo jako… chápeš."
"Dobře, zkusím jí to vysvětlit."
"Můžu odejít?" ošíval se. Chápala jsem, že pro něj muselo být těžké takhle o tom se mnou mluvit a já vlastně neměla právo cokoli vědět, ale když už nic jiného, byla jsem ráda, že je můj přítel.
"Počkej ještě." Útrpně se ke mně otočil. "Co ty vlasy?" To ho rozesmálo. "Jasně, běž!" mávla jsem mu a když odcházel, minul se ve dveřích s Yasmine, která neohrabaně klopýtla přes práh.
"Yasmine, pojď dál!" popohnala jsem ji ze dveří, když jí Frederick automaticky chytil za loket, aby neupadla. Rychle se na něj podívala, trhla rukou k sobě a přiběhla ke mně. "Ahoj, Fredericku," mávla jsem mu a doufala, že pochopí, že teď není nejlepší nápad zůstávat déle, než to bude nutné.
"Jasně," procedil a zmizel za dveřmi.
"Tak jsme si s Frederickem promluvili," zadívala se na další paruky v Yasminině náručí. "Tohle je z žíní?!" nakrčila nos, když se na jednu podívala.
"Tyhle jsou poslední."
"Hmm," prohodila přemýšlivě Arnë. "Frederick by se ti rád upřímně omluvil, údajně jste se nepochopili." Yasmine se ušklíbla. "Vážně, Yasmine," chytila ji Arnë za paži. "Znám ho, určitě muselo dojít k nedorozumění." Yasmine zvedla oči a dlouze se na ni dívala svýma oříškově hnědýma očima.
"Vyslyším ho, když se přijde omluvit. Pokud na mě ale jen šáhne..!"
"Jasně," ušklíbla se Arnë. "Pak máš mé svolení. No," otočila se zpátky k zrcadlu, "vezmu si tuhle, když už nebude zbytí."
"Odnesu ten zbytek," shrábla paruky do příručního košíku Yasmine. "Zařídila jsem káď i teplou vodu."
"Děkuju," usmála se na ni Arnë. "Vyjdu mezi lidi."
"Mám vám tu nechat tu paruku? Myslela jsem, že bych ji učesala a…" Znělo to tak absurdně, až se Arnë rozesmála.
"Ne, klidně ji učeš, ta je jen na svatbu." Yasmine se usmála a v úkloně vycouvala ze dveří.

55. kapitola - Jamesův věčný problém

8. července 2012 v 18:36 | TePa |  Srdci vlastní
Byla už tma a dávno po večerce, když jsem se plížila z kuchyně s ukradeným máslovým ležákem v jedné ruce a skvělým zákusem od večeře v druhé. Dívala jsem se zrovna na želé, které se otřásalo spolu s mým co nejtišším našlapováním, když jsem uslyšela hlasy hlasitější, než by Filchovi bylo milé.
"… co?"
"Spletla jsem se, protože jsi stejný idiot jako po celou dobu, co se známe!" zakřičela Lily. Na malou chvíli se mi skoro zastavilo srdce. Tak já tady potichu našlapuju, aby si mě nikdo nevšiml a ona se tu hádá… s Jamesem. Ten zrovna ustoupil do chodby, ve které jsem stála, a tak jsem se zarazila a mlčky na něj hleděla. Oni si mě asi nevšimli, protože Lily neohroženě pokračovala za ním a prudce ho strčila do ramene.
"Co ti na to mám říct?"
"Třeba bys mohl konečně uznat, že mám pravdu!"
"Nepůjdu přece proti sobě," ušklíbl se. "Navíc, ty máš dost matnou představu o tom, co se stalo." Lily si odfrkla.
"Co jiného bych taky mohla od Jamese Pottera čekat, že? Tak trochu jsem si říkala, že tě situace přesvědčila o tom, že drobné roztržky válku nevyhrají."
"Nechápu, o co ti jde, Evansová!" Muselo to být zlé, když se znovu vrátil k jejímu příjmení. Rozhlédla jsem se a přitiskla se blíž k oknu. "Snape je Smrtijed, tak jaký je rozdíl v něm a Yaxleym?"
"Nic nechápeš, vůbec nic!" přeskočil jí hlas a já poznala, jak moc jí mrzí, že se v něm spletla. Jen málo z nás vědělo, že to omyl nebyl.
"Tak mi to vysvětli!"
"Tvoje skopová hlava by to stejně nepochopila. Stejně v ní máš jen dráty, co ti drží uši!" To Jamese na chvíli rozesmálo.
"To se ti povedlo."
"Směješ se mi?!" Jamesův smích utichl.
"Mohla by ses trochu ztišit? Zrovna ty bys měla dbát o školní řád."
"Nejsem tak suchá, jak si myslíš!"
"Já vím, že nejsi, ale ty máš očividně pocit, že Snape by to všechno chápal líp. Co sis myslela, že mu chci udělat? Zabít ho? Pak jsem se já spletl v tobě!" Viděla jsem sice jenom stíny, ale bolelo mě z nich u srdce. Když se hádali tihle dva, měla jsem vždycky pocit, že lásky nás ostatních jsou v nedohlednu.
"Proč jsi to udělal, Jamesi?" ztišila se a její hlas zněl naléhavě. "Vždyť tě ani ničím nevyprovokoval, prostě jen tomu prvňáčkovi zvedl knihu. Zvedl mu knihu!" Viděla jsem, jak se James prověsil v ramenou, a pak zvedl ruku, aby si pročísl vlasy.
"Je to Snape," vypadlo z něj a já pevně sevřela víčka. Věděla jsem, co se dnešního odpoledne událo. Čekala jsem zrovna na Remuse, který se měl vrátit z Věštění. Seděla jsem na lavičce před hradem, když se kolem mě prohnal prvňáček, o kterém už byla řeč. Ohlédl se na mě a omluvně se usmál, protože do mě lehce strčil a přesně v tu chvíli zakopl o Snapea a upustil třísvazkovou knihu zaklínadel přímo jemu na chodidlo. Napětí bylo až hmatatelné. Snape se naježil a ohnal se po něm hůlkou. Naštěstí se tam nachomýtl James a strčil do Snapea loktem. Ten upustil hůlku, která dopadla na onu knihu, která mu způsobila újmu. V tu chvíli přišla na scénu Lily, takže viděla pouze to, jak ji Snape spolu se svou hůlkou zvedá a vráží ji tomu mrňousovi do náruče. James do něj strčil znovu a tiše se mezi sebou strkali, dokud znovu nezasáhla Lily. Postavila se vedle Snapea, ale James si ji nevšiml, a tak se napřáhl a uhodil Snapea do nosu. Lily zrudla vzteky a strčila do Jamese prstem. Dál už by bylo zbytečné o tom mluvit. Co mi ovšem nedocházelo bylo to, že James Lily lhal. Proč?
"Bezva, Pottere," rozhodila rukama a zmizela na schodišti.
"Do prdele!" zasyčel a cukl pěstí směrem k zemi. "Sakra!"
Nechtěla jsem na sebe upozorňovat, ale Merlin měl nejspíš jiné plány, protože přesně v tu chvíli mi z rukávu pomalu vyklouzla hůlka a ťukla o podlahu. Strachy jsem přestala dýchat. Nechtěla jsem, aby si myslel, že ho sleduju a poslouchám ještě okatěji, než by to kdy šlo za dveřmi.
"Je tady někdo?" ozval se ostražitě a mě polila hanba. Co jsem mohla dělat? Vyklouzla jsem ze stínu, zvedla hůlku a pomalu se vydala k němu. "Kdo jsi?" namířil mi hůlku přímo do obličeje a pomocí Lumos mě oslepil. "Tess?!" vydechl překvapeně.
"Promiň, Jamesi, nechtěla jsem poslouchat, ale šla jsem zrovna z kuchyně a vy jste se hádali přímo přede mnou. Nechtěla jsem do toho vstupovat, a tak…"
"Nemusíš říkat nic," zhasl hůlku a schoval si ji do hábitu. "Měli bychom oba zmizet, ať nás nechytne Filch."
"Jamesi?" doběhla jsem ho, i když jsem tím riskovala zhroucení mého ohromného zákusku s želé. "Proč jsi jí neřekl pravdu?" Podíval se na mě a přísně mě nějakou dobu pozoroval, jakoby se rozhodoval, jestli po mně má začít křičet, nebo to prostě přejít. "Totiž, já vím, že mi do toho nic není, ale…"
"Když se na něco ptáš, tak to pak nebal do omluvných frází. Prostě se zeptej."
"Fajn," zrudla jsem. "Proč jsi jí tedy neřekl pravdu?"
"Bude to znít uhozeně, ale už i bez toho byl celý den na houby. Nechci ji připravit o to, aby mě poznala sama. Z vlastní vůle. Nepotřebuju jí opakovat, co jsem udělal správně a dožadovat se toho, aby o mě stála. To už mám dávno za sebou a nechci se k tomu vracet," povzdechl si, lehce se na mě usmál a zadíval se na Buclatou dámu.
"Nezabráníš ale ostatním, aby to udělali za tebe." Zamračil se.
"Doufám jen, že ostatními nemyslíš sebe. Poslyš, nikdy jsem ti nic podobného neřekl, dobře?"
"Jasně," dívala jsem se, jak mizí za portrétem, dokud se úplně nedovřel a já se nachytala, jak mlčky zírám na Buclatou dámu.
"Také dovnitř?" pozvedla obočí.
"Ne, já jsem odjinud. Dobrou noc," potřásla jsem hlavou a vydala se svým směrem. Na zákusek mě dávno přešla chuť.

"Jamesi? Kámo, tohle musíš slyšet! Přišla sem Evansová a byla totálně vytočená, nevíš, co..," zarazil se, když si všiml Jamesova výrazu a dosedl na gauč vedle Remuse.
"Říkal jsem, že si ty řeči máš nechat," ozval se Remus a zadíval se na Jamese, který pomalu obešel oba své kamarády a posadil se do křesla. "Co se stalo?" stočil svůj pohled na Jamese.
"Ať už jsme mezi sebou vybudovali cokoli, je to pryč," vydechl a vzal Siriovi flašku s ohnivou whisky.
"Neříkej, že ti omlátila o hlavu dnešního Snapea? Byls v právu!" zavrtěl hlavou Sirius. "Ta holka je neskutečná, já ti říkám - vyser se na ni!" James se zasmál a znovu se napil.
"Řekls, co se ve skutečnosti stalo, že jo?" poposedl si Remus. Když nedostal odpověď, nevěřícně zavrtěl hlavou. "Moc ti záleží na tom, aby tě poznala tím správným způsobem. Jedno, jak to udělá, hlavně, že tě pozná, nemyslíš?"
"Mě to jedno není," opřel si hlavu o sedačku a zavřel oči.
"Jsi blázen, Dvanácteráku," vzal mu flašku Sirius. "A na to se napijem!"
"Nech toho, Siriusi," strčil do něj loktem Remus a opřel si lokty o kolena.
"To říká ten, co se holce nedokáže dostat pod sukni?" Remus zrudl, ale těžko říct, jestli rozpaky nebo vztekem.
"Nevím, o co ti teď jde!" naježil se Remus.
"Vážně nevíš?" ušklíbl se Sirius a napil se znovu.
"Jsi opilý," ušklíbl se Remus. "Myslím, že půjdu spát."
"Jen si utíkej," zavolal za ním Sirius. "Ono se ti to velmi brzy vymstí! Ztratíš pak víc, než jsi teď ochotný přiznat."
"Tichošlápku, nech toho!" postavil se zprudka James a otočil se k Removi, který na ně zaraženě hleděl. "Moony, on to tak nemyslel, jen je prostě opilý, jak jsi říkal, nikdy by ti nic takového neříkal."
"Jdu spát. Vy byste měli taky," procedil zklamaně Remus a zmizel na schodech.
"Pitomče," strčil do Siriuse botou James a vydal se za Remusem do pokoje.
"Užijte si vzájemnou sebelítost!" zakřičel za svými přáteli a na stvrzení toho vypil zbytek whisky do dna.