Červen 2012

13. kapitola - Nový svět

30. června 2012 v 22:00 | TePa |  Ariana
Další dávka pro ty z Vás, kteří občas zapochybují o svých uměních spisovatelství :)
Ps: Ne, vážně už to horší být nemůže :D

TePa

"Jak se budeme přemisťovat?"
"Dojdeme na místo, které známe jenom my. Počkáme na východ Slunce (Jak jinak :D), a potom nás to přemístí." (Vysvětlení za všechny prachy)
"Hmm... Myslela jsem, že... Počkat! Jaká bytost vlastně jsem?"
"Elf."
"Elf?" vykulím oči.
"No jo," zasměje se máma.
"Já myslela... totiž... že elfové vypadají trošku jinak."
"Takhle?" řekne máma. Podívám se na ni. Vlasy se jí prodloužily. (Držme minutu ticha za dlouhé věty!!!) Trošku vyrostla, oči se jí zšikmily (Přiznávám se, slovník spisovné češtiny nebyla má oblíbená kniha :D), uší ji zešpiťatěli (bod pro vás, jestli jste tohle dokázali přečíst :D), zhubla, prodloužily se jí ruce. Najednou bych ji nepoznala. Byla mnohem krásnější a měla mnohem štíhější a sportovnější postavu, krásné držení těla, zkrátka z mámy vyzařovala neeskutečná krása a ušlechtilost. (Slovosled trochu pokulhává, ale shit happens)
Zírala jsem na ni s otevřenou pusou.
"Jsi... jsi to vůbec ty, mami?"
"Samozřejmě," řekne se smíchem. Zastaví a posadí se na louku.
"To jsou takhle krásní všichni?"
"Ano. Máme mnohem lepší smyslové vnímání, žijeme hodně dlouho a většina z nás je inteligentní a hbitá," řekne se smíchem. (Já být Ariana - echm echm! - tak už mi to uchichtávání vážně leze na nervy)
"Takže... já... já..."
"Budeš mít stejné vlastnosti jako my."
"A kdy?"
"Až uvěříš, že takovou bytostí jsi. Měla by sis pospíšit, protože si na tom elfové potrpí." (Na přemýšlení nebo..?)
"No jo. To se řekne."
"Zkus zavřít oči. Představ si, že objímáš strom, vdechuješ vánek a vnímáš všechno kolem sebe. Sebemenší pohyb. Hmm... Povedla ses mi." (No... tak to byla rychlost :D)
"Cože?" řeknu a podívám se na ni. Cítila jsem úplně všechno kolem sebe. Slyšela mámin tichý a pravidelný dech, myši jak hrabou díry, šustot peří ptáků, sov, všechno. Otevřela jsem oči. (No, ty oči už jsi sice otevřené měla, ale... detail :D) Bože! Viděla a všímala jsem si každičké drobnosti na květech, vrásek na mámině čele, které jsem předtím neviděla. Cítila každičkou vůni i zápach. Prodloužily se mi vlasy. (Bylo tam prodloužili, ale neměla jsem to srdce to sem napsat :D - oops) Byly dlouhé a jemné. Šáhla jsem si na uši. Dlouhé a špičaté. Ohmatala jsem nos. Zmenšil se mi. Celulitida zmizela. (V závorce mám smajlíka, asi jsem si připadala strašně vtipná :D) Vlastně jsem žádnou neměla. (Teď to zabila :D)
"Wow," vyjádřila jsem překvapení.
"Počkej, až se uvidíš v zrcadle. Nechceš se proběhnout po louce? Vím, že chceš." (Tak proč se ptáš?) Byla to pravda. Musela jsem v sobě ten chtíč potlačovat. Cítila jsem v sobě něco, jako vzdouvající se vzduch. (:D :D Větry) Usmála jsem se. (A jsou pryč!)
Chtěla jsem vyskočit na nohy. Stalo se z toho něco neskutečného. Vyskočila jsem tak rychle a tak ladně, až mě to překvapilo. (Strhla jsem samu sebe, proto ty divné věty) Letmo jsem pohlédla na mámu. ani se nesnažila skrývat nadšení. Vyskočila jsem. Ou! Dostala jsem se až ke koruně nejvyšší borovice (:D :D Promiňte, ale... :D :D :D :D) a na moment spatřila tátu v obýváku. (Stydím se, stydím se :D) Usmála jsem se. Zlehka dopadla na zem. (Mohla to být jedna věta, ale známe mou závislost na krátkých secích) Neozval se žádný hluk (spíš zvuk, ale...). Dopadla jsem tiše a ani mi nepraskly klouby. (To díky bohu :D :D :D). Zpřímila jsem se. Vyrostla jsem. Hodně. Plus mínus 20 cm. (Zaškrtaných 50 :D) Hm... Rozhodla jsem se proběhnout. Vzala jsem to kolem louky a oběhla ji během 10-ti sekund a to i přesto, že byla louka obrovská jsem se ocitla vedle mámy. (To má být slovosled? Kde mám kapesníčky?!) Vůbec jsem nebyla unavená, nezrychlil se mi dech ani tep. (To obvykle souvisí...) Vlastně mi to přišlo jako bych se procházela.
"Jsi dobrá," poznamená máma.
"Dík," řeknu. V tom mě obličej začne pálit. Kolem pravého oka.
"Co se to děje?" řeknu. Za chvíli to přestane. Šáhnu si na obličej. Jako předtím. (Ty věty jsou jak výstřely z pušky :D)
Máma se usměje ještě víc.
"Co? Vždyt se mi nic nestalo."
"Ale ano. Podívej," řekne. Na dlani vykouzlila vodní hladinu. Kouknu tam. Vykřiknu. Vždyť to ani nejsem já. (Kdyby to fakt byly náboje, všichni už jsme dávno mrtví :D) Pak si všimnu něčeho černého... nevím, jak to nazvat... tetování. (V závorce zase smajlík, byla jsem veselá kopa :D) Bylo v oblastech, kde mě tvář pálila.
"Co to znamená?" zeptám se.
"To ještě přesně nevím, ale určitě to ovlivní tvůj život," řekne zahloubaně. (:D :D :D :D :D :D)
"Nemůžu se toho zbavit?" zeptám se nesměle.
"Cože?" vykřikne máma. (Úplně vidím tu užovku, co ji potají kousla do chodidla :D)
"No... ptala jsem..," začnu.
"Vím, na cao ses ptala. Jsem elf. (Jo tááák!) Ty se toho chceš zbavit? No... Nejde to, aspoň myslím. (Odbornice na to, že před chvílí netušila, o co jde.) Je to tvá... ehm... vizitka, víš?"
"No jo," řeknu. "Hele už svítá," dodám po pár minutách. Máma si stoupne do kruhu, který tam, přísahám, zatím nebyl.
"Sleduj a opakuj. Pojď sem!" řekne máma. Vejdu za ní do kruhu. Máma se skloní a utrhne jednu ze zářivých květinek a dá si ji za ucho. Skloním se též a utrhnu zářicí sedmikrásku.
Máma se podívala do Slunce. Opakovala jsem. Potom ji záře pohltila. zanedlouho jsem cítila teplo po celém těle. Pak jsem se objevila na obrovském stromě. Zlehka jsem vstala z větve a lehce seskočila za čekající mámou. Obyvatelé tohoto města ohraničeného stromy všechno druhu, známými i neznámými, zjevně tento jev nijak nepřekvapil. Pak máma řekla, že mi ukáže kasárny. (Pokoje už se neukazují :D)
Tam poprosí, aby mě vzali do výcviku. Nejdřív ale najdeme moje ubytování (tak přece jen!). Tam se převlečeme. Už se těším. Cítím, jak moje tělo touží po pohybu!

54. kapitola - So..?

28. června 2012 v 17:42 | TePa |  Srdci vlastní
"Nech toho, nech toho!" smála jsem se, až jsem stěží popadala dech a snažila se polapit Remusovy ruce do svých. "Áááá!" nadskočila jsem, když mě polechtal v pase a zaklonila hlavu. "Otravo!" podařilo se mi ho konečně zastavit, a tak jsem se svalila na jeho nohy, jednou rukou ho chytila za krk a druhou se podepřela o gauč, na kterém jsem ležela. "Bože," zasmála jsem se ještě jednou a začala se vydýchávat.
"Netušil jsem, že jsi tak lechtivá," ušklíbl se a v očích se mu zablýsklo.
"Ááá," otřásla jsem se při vzpomínce na to, jak mě lechtal a rychle se mu posadila na klín, aby nemohl tak snadno pokračovat. Podívala jsem se mu do očí a na malý okamžik, jakoby se čas zastavil. Úsměv mi pohasl, jeho pohled sklouzával na mé rty a jeho ruce stoupaly až k mému pasu.
"Remusi," zvedla jsem ruku a pohladila ho po tváři. "Neoholil ses? Škrábeš!" ušklíbla jsem se a sotva jsem to dořekla, popadl mě silněji a stočil pod sebe. Hlava se mi zabořila do polštáře, který tam ležel a posunula jsem se tak, aby to bylo pohodlnější pro nás pro oba. Klekl si tak mezi mé nohy, nahl se ke mně a vlasy mě polechtal na tváři.
"Zase lechtáš!" popadla jsem ho za pas ve chvíli, kdy se nahl a začal mě líbat. Cítila jsem, jak se mi hlava zabořila hlouběji do polštáře, slyšela jsem, jak se prudce nadechl nosem a jeho břicho se otřelo o mé. Odtáhl se jen, aby se volněji nadechl, a znovu se sklonil, aby mě políbil. Zajela jsem mu prsty do vlasů a přitáhla si ho ještě blíž k sobě. Jeho vlasy jsem prostě zbožňovala. Na tváři mě mezitím lehce poškrábaly nejen vousy ale i jeho nová jizva.
Opatrně jsem mu zajela prsty pod tričko, které měl momentálně na sobě a špičkami prstů přejela po jeho páteři. Když jsem se už neudržela a prudce mu vydechla do úst, odtáhl se, políbil mě na krk a přetáhl si tričko přes hlavu. Ztěžka jsem polkla, zatímco se mi přímo před očima vyrýsovalo jeho jizvami pokryté tělo.
Na tváři se mu mihl úsměv, když pohodil vlasy, aby si je shrnul z obličeje, a pak se znovu sklonil a políbil mě.
"Díky bohu za Komnatu nejvyšší potřeby," ušklíbla jsem se nad oním dvojsmyslným názvem, zatímco on už mi začal dlaněmi zajíždět pod rifle. Doby, kdy jsem si myslela, že Remus je nevinný a plachý, byly zjevně dávno pryč. Když už jsem byla i bez kalhot a pustila se do těch jeho, najednou se mu očima mihl podivný výraz a během minuty už vstal a vyděšeně se na mě díval.
Prudce jsem vydechla, cítila, jak se mi krev žene do obličeje a svezla se ještě níž, abych mohla zavřít oči a uklidnit se. Slyšela jsem Remuse, jak se prochází kousek přede mnou a litovala toho, že tolik přemýšlí.
"Teres..," začal tiše a já slyšela, jak si ke mně kleká. "Promiň, nechal jsem se unést." Otevřela jsem oči a rychle se posadila, abych našla svoje tričko. "Zlobíš se?" Slyšela jsem nejistotu v jeho hlase, pro mě ale tohle všechno znamenalo jen odmítnutí mě samé a to se přijímalo hůř, než jsem si kdy mohla myslet. Tričko nebylo nikde poblíž, a tak jsem musela vstát a hanebně jen ve spodním prádle hledat.
"Vezmi si moje," podal mi ho, když jsem to své pořád nemohla najít a já ho přijala, abych se do něj co nejrychleji zahalila. Sahalo mi sice až do půlky stehen, momentálně to ale asi bylo vhodnější. Prohrábla jsem si vlasy a na chvíli se bezradně rozhlédla kolem.
"Co se stalo?" zeptala jsem se, ale nedokázala se na něj podívat.
"Zlobíš se," zkonstatoval. "Promiň, není to tvoje chyba, ty jsi…" Vzhlédla jsem. "Miluju tě, Teres…"
"Tak teď už to nechápu vůbec," prohrábla jsem si zcuchané vlasy ještě jednou a vydala se pro kalhoty, když mě Remus najednou chytil za obě ruce. Vzhlédla jsem, protože se postavil přímo přede mě a skousla si ret.
"Já… neovládám se, když..," cukl výmluvně hlavou. "Navíc… ty vypadáš tak… tak…"
"Neumíš mluvit?" ušklíbla jsem se a potlačovala smích.
"Nechybělo málo a přestal bych se ovládat… a já… jsem vlkodlak, takže to u mě neznamená to samé, co u normálních lidí. Neměl bych to riskovat."
"A já do toho nemám co mluvit?" pozvedla jsem obočí a založila si ruce na prsou.
"To tričko ti sluší, nech si ho," prohlédl si mě.
"Neodbočuj od tématu," strčila jsem ho prstem do ramene. "Nebo se zase svlíknu." To ho rozesmálo a mě vlastně taky.
"Vyřešíme to, ale dneska prosím ne. Musel jsem zas dodělávat cvičné zkoušky za ten týden a byla to hrůza. Jsem unavený," přešel ke mně a objal mě tak, až mi mimoděk vyhrnul tričko o něco výš.
"Na to se nevymluvíš," objala jsem ho kolem pasu a přitiskla ho k sobě. "Áááh," vydechla jsem mu do ramene, "ty mě zničíš."
"Vsadíme se, kdo to zvládne rychleji?" štípl mě do zadku, až jsem nadskočila a on mě rychle chytil ještě ve vzduchu.
"Asi takhle jsi unavený?" pozvedla jsem obočí a objala ho nohama kolem pasu.
"Zase tolik ne," usoudil, přešel se mnou ke gauči a položil mě na něj. "Ale asi by ses měla obléct," sjel mě pohledem a skousl si ret.
"A co když se mi nechce?" protáhla jsem se a on mě probodl pohledem. "Fajn, fajn," zasmála jsem se. "Už jdu, překlopila jsem se na nohy a natáhla se pro kalhoty.
"To tričko si ale nech!" zavolal za mnou a já se na něj otočila.
"Nedala bych ti ho ani za nic," prohlédla jsem si jeho odhalenou hruď a povzdechla si.

Jenny seděla na schodišti a zapisovala si úkoly do Lektvarů, když si periferně všimla skupiny Zmijozelských s Malfoyem v čele.
"Dnes večer," slyšela ho zašeptat, ale netroufla si podívat se jeho směrem. "Yaxley, dej vědět ostatním a nezapomeň na Hunta."
"Ale…"
"Prostě mu to řekni," zasyčel sotva slyšitelně a Jenny se zamračila.
"Máš to?" posadila se vedle ní Ursula a protáhla se.
"Jo, jasně, díky," podala jí její vlastní poznámky a ty svoje schovala zpátky do tašky.
"Jdeš do Společenky?"
"Vlastně ne," zapřela se o zábradlí a postavila se. "Zajdu si ještě do knihovny. Na zítřek máme dlouhou esej a veritasérum není zrovna můj šálek kávy."
"To asi ničí," ušklíbla se na to Ursula a postavila se. "Tak zatím."
"Jo, díky. Ahoj!" mávla za ní Jenny, seskočila ze schodů a namířila si to přímo do knihovny. Sotva vešla dovnitř, uvědomila si, že asi nebude jediná, kdo se na úkoly vykašlal a dělá je až na poslední chvíli. Vlastně jediný, koho tady neviděla a na koho si momentálně okamžitě vzpomněla, byla Lily Evansová a Tess. A Sirius, ten ale úkoly nedělal nikdy.
"Dobrý den," pozdravila nesmrtelnou madame Pinceovou a posadila se do jediné prázdné lavice, která k její smůle stála přímo u okna, které nikdo nedokázal dovřít a nikdo se tím očividně ani nenamáhal.
Zapnula si svetr až ke krku, pohodila tašku k nohám a položila na stůl učebnici, kterou si už předtím nechala odložit. Pak se zohla, aby si vytáhla prázdné pergameny a inkoust a otevřela knihu na první straně. Už teď se viděla, jak tu sedí až do večera, když se před ní posadil Hunt. Zpočátku dělala, že si ho nevšímá a dál hleděla do knihy, když však musela tentýž odstavec přečíst už po páté, vzdala to, odložila brk a zvedla k němu oči.
"Potřebuješ něco?"
"Zatím ne, ale možná budu." Jenny zase sklouzla pohledem ke knize, když si uvědomila, že něco na něm vypadá jinak. Napřímila se a prohlédla si jeho obličej.
"Kdes k tomu přišel?" ukázala mu na zašité jizvy a nakrčila obočí.
"Nečekáš, že ti to povím, že ne?" Zamračila se.
"Pokud ti někdo nedal do zubů, tak mě to, pravda, nezajímá." Povzdechl si a jeho hlas přešel do šepotu.
"Nedá se říct, že bych zakopl."
"Tomu bych ani nevěřila," otočila stránku, když zjistila, že to je jen prolog autora a přejela prsty po nadpisu Úvod. "Doufám, že to byl někdo od nás, protože po tom, cos udělal, si nezasloužíš nic jiného." Rozhodla se prozkoumat teorii, která tvrdila, že se přidal ke Smrtijedům. Doufala - a to bůhví proč - že se k nim nepřidal. Zároveň věděla, že jediný, kdo to může popřít nebo potvrdit, je on sám.
"Něco, o čem bych měl vědět?"
"Když ti řeknu pár jmen, vzpomeneš si?" Nakrčil obočí, ale pak se mu pohled projasnil a on se zamračil.
"Věříš, že stačí Malfoyova hůlka, Dolohovův dech a Yaxleyho kyselý úšklebek, abych se dal zlomit?"
"Možná jsi lámat nepotřeboval. Možná jsi jen čekal, až tě přizvou," odložila brk docela.
"A co že se staráš?!" zamračil se.
"A co že tu pořád sedíš?" Přimhouřil oči. "Starám se o své nepřátele." To ho rozesmálo. "Řekla jsem vtip?"
"Tak nepřátele, hmmm," opřel se o opěradlo a olízl si rty. "Máš pocit, že jsem tvůj nepřítel?"
"To mi řekni ty."
"Vlastně mě uráží, co právě říkáš," odsunul se od stolu a chystal se vstát, Jenny ale rychle udělala to samé a chytila ho za zápěstí.
"Odpověz mi, prosím." Pozvedl obočí a chvíli se jí pátravě zadíval do očí. To ji znervóznilo, a tak ho rychle pustila. "Jsi s nimi nebo s námi?"
"Nejsem s nikým," zašeptal a naklonil se k ní blíž. "Zatím se nestalo nic, co by mě přitáhlo k té či oné straně a třeba se ani nestane. Můžu tě ale ujistit, že nemám ve zvyku slibovat neomezenou loajalitu a ignorovat sebe sama." Chvíli se jí ještě díval do očí, pak překlenul krátkou vzdálenost mezi nimi a rychle ji políbil. "Měj se."

53. kapitola - Na ozdravovně

22. června 2012 v 17:44 | TePa |  Srdci vlastní
"Co se vám stalo, mladý muži?" usmála se Poppy, zády k Huntovi, a začala přebírat své náčiní. "Jelikož je to tento týden už podruhé, musíme se obejít bez kouzla, zvýšila bych riziko, že vám poškodím obličej."
"Upadl jsem."
"Už zase?" ušklíbla se a namočila vatu do dezinfekce. "Tohle spíš vypadá jako pořádně tvrdá pěst," zavrtěla hlavou a posadila se před něj na židli. "Proč vy kluci si nemůžete všechno vyříkat."
"Za tohle," ukázal si na obličej a přitom sykl bolestí, když musel pohnout rozraženými rty, "já vážně nemůžu."
"Přestávám rozeznávat, co je pravda a co ne," usmála se na něj. "Navštívit mě můžete i nezraněný, víte?" Oslnivě se na ni usmál.
"Takhle je to ale mnohem zábavnější, alespoň udržím ruce na jednom místě… Au!" nakrčil obočí a sevřel ruce v pěst.
"Spíš držte pusu zavřenou," pozvedla obočí a přejela mu přes rozražené obočí mokrou vatičkou. "Třeba si to příště rozmyslíte."
"Poppy, za tohle jsem vážně nemohl." Nahla se pro další vatu a přitom se zamyslela.
"Co se stalo?" Povzdechl si a prohmátl kořen nosu.
"Nic, co by se dalo otevřeně říct," zadíval se na ni a jemně se usmál.
"Vím moc dobře o co kráčí," zamračila se. "A vážně doufám, že v tom nemáte prsty. Zklamalo by to nejen mě."
"Koho asi tak ještě?" ušklíbl se. "Mívám pocit, že se to ode mě očekává."
"Co na to hlava rodiny?"
"O jeho názorech příliš nemluvíme, respektuje mé stejně jako já ty jeho, navíc… je to složitější, než se zdá."
"Jsi hodný kluk," usmála se na něj Poppy a odložila nástroje stranou. "Teď tě to bude štípat, musím to zašít." Hunt se ušklíbl.
"To vy jste hodná. Udělejte si dotazník a sama zjistíte, jak jsem na tom s popularitou."
"Myslím, že bys byl překvapený," protáhla nit očkem jehly a zkontrolovala její pevnost. "Tuhle práci nesnáším."
"Já taky," zamračil se na onen naostřený nástroj a povzdechl si. "Byli tady?"
"Kdo?" nechápala Poppy, sevřela kůži na jeho obočí a co nejmenšími stehy začala zašívat dlouhý škrábanec. "Jizvu mít nebudeš, ale bude trvat, než ti tady doroste proužek obočí."
"Strašné," ušklíbl se ironicky Hunt.
"Jak se vlastně jmenuješ?" Hunt spokojeně seznal, že si na tykání konečně zvykla. I když mohla být jeho matka, vždycky se s ní dalo příjemně promluvit. "Proč to nikomu neříkáš?"
"Je to příliš osobní," pokrčil rameny.
"Nejsme snad přátelé?"
"Jsme?" zeptal se jí a znovu nakrčil obočí, když na konci rány zatáhla a utáhla poslední steh.
"Samozřejmě. Jsi tu pomalu častěji než ve vyučování."
"Riziko povolání," ušklíbl se.
"Tak, hotovo," odstrčila od lůžka vozík a zvedla mu bradu, aby se podívala na natržený ret. "No, Casanovo, zdá se, že tak dva týdny nikoho nepolíbíš."
"Cože?!" vyděsil se a přímo se na ni zadíval. "Jakoukoli jizvu, Poppy, ale tohle mi nedělej." To ji rozesmálo.
"Jsi vážně neuvěřitelný," zavrtěla hlavou a zvedla malou lahvičku. "Tímhle to ošetřuj každé ráno a večer, bude to pálit jako čert, ale pokud budeš dodržovat rituál, možná už ta rána bude po týdnu únosná." Hunt zaúpěl a Poppy se znovu zasmála. "Kouzla raději nezkoušej," propíchla ho pohledem. "I když jsem slyšela, že patříš mezi nejlepší, může se stát chyba, a já tě zase můžu ujistit, že nové rty přikouzlit neumím."
"Dobře, vzdávám to," seskočil z lůžka a protáhl se v ramenou. "Nějak to vydržím."
"Přísahej."
"Poppy!" zasmál se a shlédl na ni. Probodla ho pohledem. "Dobře, přísahám!"
"Beru tě za slovo."
"A jak mám jíst?"
"Velmi opatrně. Nechci tě tu mít zase."
"To bylo kruté, Poppy," nakrčil obočí, ale pak se usmál. "Dobrou noc, Poppy," vydal se ke dveřím, ale pak se ještě otočil. "Byli tu Yaxley s Dolohovem?"
"A taky Malfoy a Macnair," přikývla Poppy. "Ty o nich něco víš?" přimhouřila oči. "Měli popáleniny prvního stupně."
"Takové kouzlo nás tady neučili," zavrtěl hlavou a vlastně nelhal.
"Tady možná ne."
"Nebuď paranoidní Poppy," polkl a pomalu pohnul rty. "Díky za tuhle..," zvedl si lahvičku před oči, "… medicínu. Už půjdu," mrkl na ni, vyhodil lahvičku do vzduchu, spěšně ji chytil a schoval do kapsy. Pak pomalu prošel dveřmi a víc už nebylo slyšet nic. Nic, jen jeho tlumené kroky.

52. kapitola - Girl´s stuff

8. června 2012 v 23:23 | TePa |  Srdci vlastní
Pro skutečnou Jenny :) Děkuji za komentáře, které mi píšete, vždycky povzbudí ;)

TePa

Když jsem večer dorazila do Společenky, všude bylo tolik lidí, až mě napadlo, jestli jsem si náhodou nespletla vchod do místnosti s bránou času. A co bylo ještě pozoruhodnější - většina lidí stála nebo posedávala blízko Derecka Dawsona! Nevěřícně jsem vykulila oči a všimla si Jenny, která na mě začala zuřivě mávat.
"Co se děje?" zeptala jsem se jí, když si mě přitáhla za loket blíž.
"Poslouchej," cukla bradou k Dereckovi, a tak jsem ho proti své vůli začala poslouchat.
"… a to vážně, lidi, šel jsem zrovna kolem."
"Vážně i on?" zapochyboval Jim z pátého ročníku. Dereck se zatvářil ublíženě.
"Nevěříš mi? Viděl jsem to na vlastní oči."
"A to tě neviděli?" podotkla Jenny.
"Schoval jsem se."
"Tak tomu věřím," ušklíbla jsem se jejím směrem. "O kom je řeč?" zeptala jsem se hlasitěji, čímž jsem poskytla Dereckovi další čas na výsluní.
"Smrtijedi naverbovali Hunta."
"To není vtipné, Derecku," pozvedla jsem obočí.
"Nedělám si srandu!" zamračil se.
"Koho jsi viděl?"
"Malfoye, Yaxleyho, toho s jizvami, a pak toho, co tak šíleně smrdí česnekem."
"A Hunta."
"Samozřejmě," ušklíbl se tentokrát on.
"Zmáčkli ho na zeď," sdělil mi Jim ochotně.
"A proto si myslíte, že se k nim přidal?"
"Uvažuj, Tess," procedil Dereck a já pochopila, že bych svou drzost měla začít krotit. "Má naprosto šílený čistokrevný rodokmen," začal počítat na prstech, "jeho rodina je prachatá, takže můžou plány Ty-víš-koho financovat, jeho otec je na Ministerstvu - což by se Ty-víš-komu mohlo taky hodit a…"
"Jo, chápu, že ho Voldemort chce, nedivím se," zvedla jsem poraženecky ruce.
"Myslíte, že by se k nim Hunt přidal?" zeptala se trochu tišeji Liz a já si teprve teď všimla, že celá pobledlá sedí nedaleko Derecka v křesle.
"Je to Zmijozel," rozhodl Dereck.
"Asi jo," ozval se někdo další.
"Těžko říct," pokrčil rameny Jim.
"Asi ne," ozvala se vedle mě Jenny a najednou zavládlo ticho. Všichni k ní nasměrovali své zpytavé pohledy. Zrudla. "Nemůžu mít vlastní názor? Prostě si myslím, že jsou Smrtijedi pod jeho úroveň." Teď už se zpytavé pohledy změnily v překvapené. "Totiž," vykřikla najednou a zrudla ještě víc. "Myslela jsem to tak, že si on myslí, že je to pod jeho úroveň. Určitě," dodala do smrtelného ticha.
"Zmijozelové berou Ty-víš-koho jako vrchol jejich stupidní aristokracie," ozval se Gregory, který si dal vždycky záležet na kombinaci směšných slov s těmi vážnými. Jenny byla i přes to ráda, že to řekl.
"Na tom něco je," vzal si slovo Dereck. "Navíc - přitlačili ho na zeď a dost ošklivě zbili… myslíte, že by ho nezlomili?"
"Jeho nebude jednoduché zlomit," zavrtěla hlavou Jenny a znovu na sebe strhla překvapené pohledy.
"Zastáváš se ho?!" podivil se za všechny přítomné Jim a ostatní přikývli.
"Já si to myslím taky," přidala jsem se na její stranu. "Co na tom?" pokrčila jsem rameny.
"Fajn, to je jedno," mávl rukou Gregory. "Měli bychom se asertivně rozhodnout, jak se k tomu má." Všichni jsme se rozhodli to ignorovat.
"Byl jsi tam celou dobu? Tak to jsi slyšel, jak to bylo, nebo ne? Co říkali?" Dereck znervózněl.
"Totiž… raději jsem zmizel dřív, než… než..," rozhlédl se po nás pro pomoc, která nepřicházela. Povzdechl si. "… by se stalo něco, co by… co by… spěchal jsem," vyhrkl najednou a Liz vedle nadskočila.
"Spěchal jsi?!" podivil se Jim a Jenny se rozesmála.
"Něco k smíchu?" utrhl se na ni Dereck.
"Ne, vůbec nic, promiň," strčila do mě loktem. Dereck stočil pohled na mě, já na něj nevinně zamrkala a tím byla naše neverbální konverzace u konce.
"To je fuk," zamračil se na nás. "Ať už se přidal nebo ne, bude pro nás problém, na čí stranu se postaví."
"Třeba zůstane neutrální," pípla Liz.
"V této válce nemůže být neutrální nikdo, Liz," otočila jsem se k ní. "I kdyby ses nepřidala k nikomu, Voldemort si najde kohokoli bude chtít."
"To je pravda," přikývl Gregory. "Proto jsme rádi, že jsi v tom s námi." Všichni souhlasně zabručeli a usmáli se (kromě Derecka, který se užíral).
"Děkuju," zadívala se do země, zvedla se a odešla do ložnice.
"Co je s ní?" otočil se Jim k Andrewovi, který stál přímo vedle něj. Ten pokrčil rameny.
"Holčičí záležitosti."
"Aaaah," přikývl Jim a dál se k tomu nevracel.

"Jenny? Jenny, počkej, stůj," chytila jsem ji za loket, když se chystala vytratit do pokoje.
"Hm?" pozvedla obočí.
"Mezi tebou a Huntem se něco stalo..," naznačila jsem, ale když se neměla k odpovědi, povzdechla jsem si. "Líbí se ti?"
"To je blbost," odfrkla si nepřesvědčivě. Pozvedla jsem obočí. "Nelíbí se mi," řekla už trochu rozhodněji, ale první slovo platí.
"Takže se ti líbí," sesumírovala jsem si to. "Líbali jste se, potkáváte se, hašteříte se… Máme už březen, takže… hodláš s tím něco udělat?"
"S čím?" zamračila se.
"Jenny, no tak," pustila jsem její ruku, protože už mi to nepřišlo na místě. "Něco mezi vámi je a to něco jiskří jako prskavky o Vánocích. Tak co?"
"Tak nic," propichovala mě pohledem.
"Promiň," zvedla jsem ruce v obranném gestu. "Nechtěla jsem se tě dotknout, jen by mě zajímalo, kolik času vám zabere uvědomit si, že ještě chvíli a vzduch mezi vámi bude hořet." Ušklíbla se, a tak jsem se na ni usmála.
"Přitažlivost ještě lásku nedělá," řekla pak a to mě přimělo k zapřemýšlení.
"Možná, že zatím ne."
"Jo, líbí se mi," přitiskla se blíž ke stěně, aby kolem mohly projít další holky. "Je sexy a chytrý a… a nehorázně mě štve, jak to umí s hůlkou… Puberťačko, nesměj se!"
"Promiň, nemůžu si pomoct."
"Co ty a Remus? Kdy už na to skočíte?" Teď zaskočilo mě.
"C-co?"
"No tak… Jste spolu už celou věčnost!"
"Neodbočíš od tématu."
"Nemám, co bych ještě na Huntovi řešila," pokrčila rameny Jenny.
"Vážně, ne?"
"Nic, co by se dalo říct nahlas a mimo mou hlavu," vyplázla na mě jazyk.
"Obě skončíme v pekle," shrnula jsem to.
"V nebi je určitě nuda, takže… Koho to štve?"
"Merline, odpusť jí," ušklíbla jsem se. "Dobrou noc."
"S tím Remusem je to jak?" houkla mi za zády.
"DOBROU NOC!" přibouchla jsem dveře, za nimiž už tlumeně zazníval její smích. To mi připomnělo pořekadlo o tom, jak neuvěřitelné se může zdát to, co otočí vaše vlastní zbraně proti vám.

51. kapitola - Verbování

5. června 2012 v 16:10 | TePa |  Srdci vlastní
Pro HUNTovce :D Přece bychom si nemohli myslet, že ho přehlédnout, co? :)

TePa

"Hunte!" ozvalo se mu posměšně za zády, a tak se k tomu nijak nevyjadřoval a klidně pokračoval dál. Nebylo to poprvé, co po něm Malfoy nebo Dolohov pokřikovali a i přes to, že se mu z toho pokaždé povedlo obratně vytancovat, bylo nad slunce jasné, že se mu to nebude dařit navždy. "Yaxley, udělej s tím něco," ozvalo se trochu znuděněji a Hunt, který věděl, že Yaxley vždycky vede útoky na jeho pravou stranou, ukročil vlevo a nechal zlatý paprsek narazit do zdi před ním. Byli tak čitelní…
Hunt v klidu pokračoval dál, přehodil si sako přes rameno a dokonce si začal i pískat.
"Do prdele, udělejte s ním něco!" ozval se vykolejený Malfoy a zakřičel to tak, že se jeho hlas nesl v ozvěnách a Huntovi odepřel všimnout si našlapování za jeho zády. A tak… v příštím momentě, zůstal přišpendlený ke zdi, dost nepříjemně tlačen předloktím na krkavici a s pochybným Macnairovým obličejem před tím svým. Nedaleko - asi po levici - cítil Dolohův česnekový odér, a tak nakrčil nos.
"Měl by ses naučit poslušnosti, Hunte," objevil se před ním Malfoy, a tak na něj zamrkal a pokusil se si odkašlat.
"Připíšu si to na seznam," odpověděl přiškrceně. Malfoy na něj přimhouřil oči a naznačil Macnairovi, aby uvolnil stisk. Hunt se nadechl a nasadil svůj přezíravý výraz. "Co chceš, Malfoyi? To si musíš něco dokazovat zrovna na mě? Mohl sis třeba domluvit schůzku, i když bych ti těžko mohl slíbit, že na ni dorazím."
"Hunte," ignoroval jeho projev Malfoy. Dolohov po levici se začal připitoměle usmívat. "Tvůj rodokmen je velmi zajímavý."
"Vážně?" protočil oči Hunt.
"Tak zajímavý, že jsem připraven ignorovat tvoje debilní chování." Bez odpovědi. "Jsi přes tetu spřízněn s Malfoyi, přes otce s Blacky a kdybych zašel ještě dál, dokonce i nepatrně s Peverelly. Neuvěřitelné," přejel ho pohledem.
"Můžu tě ujistit, že na tom nemám zásluhu," zakašlal znovu Hunt, když ho Macnair přitiskl ke stěně.
"Nepochybuju o tom, že už jsi slyšel o Smrtijedech…"
"O kom?" zkusil to Hunt. Malfoy se ušklíbl.
"Na mě to neuhraješ," zavrtěl hlavou. "Pán Zla tě chce na svoji stranu, až přijde čas."
"A ty jsi kdo? Jeho poslíček?" zašeptal po jeho vzoru Hunt.
"Yaxley," odpověděl lhostejně Malfoy a vzápětí tím způsobil takřka nesnesitelnou bolest v břiše, když ho do něj oslovený několikrát uhodil.
"Tvrdí chlapi," rozkašlal se Hunt a poplival Macnairovi košili. "Sorry." V odpověď dostal ještě jednu od Macnaira. "Do prdele!"
"Nauč se odpovídat správně na otázky, na kterých záleží."
"Každý správnost soudíme jinak, kreténe," naštval se Hunt. "Pusťte mě, nebo budete litovat." Dolohov se rozesmál.
"Vážně?" obdaroval ho svým česnekovým dechem. V tu chvíli Huntovi z rukávu vyklouzla hůlka. Rychle ji popadl do ruky, strčil loktem Macnairovi do břicha, až se od něj odtáhl a předklonil se. Namířil na Yaxleyho s Dolohovem a oba je odhodil na konec chodby neverbálním obranným zaklínadlem. V tu chvíli se mu po hlavě ohnal Macnair, ale on ho zpozoroval včas, protáhl se mu pod rukou, kopl do zad a vytvořil si z něj záštitu proti Malfoyově kouzlu. Bezmocná zástěna se mu pak svezla k nohám. Rychle učinil pohyb rukou, doplnil ho hůlkou a namířil na Malfoyovu hůlku, aby ji zablokoval. Malfoy s poděšeným výrazem vzhlédl a zadíval se mu do očí.
"Nezkoušej to na mě, Malfoyi, nebo neskončíme u tohohle," vyplivl mu krev do obličeje a střelil pohledem k Yaxleymu s Dolohovem. "Nepotřebuju autoritu, abych si prosadil své zájmy, to si pamatuj," zašeptal a pozvedl obočí, když se k němu nakláněl blíž. "Zmizte a dejte mi pokoj," odstrčil ho ke stěně, po které se bezmocně svezl a v líném gestu naznačil kruh kolem své pravé strany, kam Yaxley poslal své kouzlo. Uchechtl se, opsal větší oblouk a učinil gesto, kterým ho vzápětí poslal na celou trojici před ním. Oslnivě se zablesklo, ozval se křik, a tak se rozhlédl po chodbě a nenápadně zmizel hlouběji do sklepení.
Jestli bylo něco, co nesnášel víc než Smrtijedy, byl to Filch a jeho nemožné tresty…

50. kapitola - Předzvěst

4. června 2012 v 21:36 | TePa |  Srdci vlastní
Pro Kat :)

TePa

Jenny zrovna procházela Vstupní síní, když uslyšela nadávat Buclatou dámu. Zastavila se u paty schodiště, posunula si popruh brašny výš po rameni a zadívala se nahoru. Stál tam James, cuchal si vlasy a hleděl na obraz, který před ním uzavíral svůj vchod. Nechápavě se zamračila, protože se zdálo, že absolutně nic nevnímá. Už se chystala na něj zavolat, když uslyšela druhé hlasy. Ze sklepení.
Projelo jí náhlé zimomření, a tak se vyděšeně rozhlédla kolem, aby našla místo, kam by se na chvíli ztratila. To už ale bylo pozdě a do jejího zorného pole vpadli dva kluci ve stříbře a smaragdové zeleni. Jeden zrovna skočil po druhém a ten se pod jeho váhou zakymácel. Ozval se tlumený smích a objevil se i Hunt s košťaty v ruce. Ztěžka polkla a učinila několik kroků ke knihovně, která už byla zavřená.
"Trénink stál za hovno." Slyšela, jak si Hunt odplivl a znechuceně se ušklíbla jejich směrem.
Jeho dva přátelé ztuhli a otočili se k němu čelem. "Na co čumíte?" obořil se na ně Hunt a to už se Jenny začala bát. Jeho nálada stála asi za tolik, co jejich trénink.
"Fajn, debile. Mizíme, kámo," řekli jeden druhému a odešli zpátky do sklepení. Hunt jen nakrčil obočí a aniž by si Jenny všiml, zamířil do přístěnku na košťata, otevřel a hodil košťata dovnitř. Pak dveře nakopl, až se otřásly v pantech a udeřil pěstí do dřeva, z něhož byly vyrobeny. Otřásly se znovu, zaklaply do zámku a po úderu už kromě odštípnuté třísky nezbylo nic.
Jenny stála jako přikovaná a jen ho sledovala, pořád doufaje, že si jí třeba nevšimne, on pak ale rozzuřeně cukl hlavou a podíval se skrz rozcuchané vlasy přímo na ni. Z očí mu sršely blesky, otevíral a znovu svíral pěsti, jejichž klouby byly odřené a rty držel pevně semknuté.
"Na co čumíš, Fieldsová?" Jenny povytáhla obočí a založila si ruce na prsou.
"Kdo si myslíš, že jsi? Jediná osoba na světě, co má problémy?!" Hunt na ni nevěřícně vykulil očí, přičemž si Jenny představovala, jak mu od úst odletují sliny. "Měj se, blbečku," protočila oči a vydala se k západnímu schodišti.
"Co si o sobě sakra myslíš?" dorázoval k ní, chytil ji za loket a prudce ji otočil k sobě, až málem upadla.
"Nešahej na mě, Hunte!"
"Copak? Najednou se ti to nelíbí?" změnil tón hlasu na výhružný, skousl si ret a přejel si ji očima.
"Drž hubu," zamračila se Jenny, ale v duchu se zachvěla.
"Heh," ušklíbl se a pohodil rozcuchanými vlasy, stále mokrými od nedávného sprchování. Jenny si mimoděk všimla, že se mu na tričku objevily mokré skvrny.
"Doma tě nenaučili, jak používat ručník?" poukázala na jeho břicho Jenny a podívala se mu zpříma do očí. "Nevím, co si o sobě myslím já, ale je mi celkem jasné, co si o sobě myslíš ty."
"Vážně?" povytáhl vyzývavě obočí a Jenny si připomněla, aby nezacházela příliš daleko a nevzbudila v něm ten oheň, který v sobě každý Zmijozel tlumí. Šla z něho hrůza. Ne docela ta zlá, taková, co jí nedala spát…
"Myslíš, že můžeš všechno, mít všechno, vzít, cokoli budeš chtít. Měl bys ale pochopit, že ne vždycky dostaneme to, co bychom tolik chtěli…"
"O tom míšenka musí něco vědět," uchechtl se a Jenny ho udeřila pěstí do ramene. Skroutil se pod nečekaným úderem a zamračil se.
"Neurážej moji rodinu, ty lstivý parchante!"
"Neřekl jsem o tvojí rodině ani slovo."
"Oh," poodstoupila od něj Jenny. "On to byl soucit?" Neodpověděl, jen očima shlédl na její rty a Jenny projelo rozechvění. "Nech toho!"
"Čeho?"
"Zíráš na mě."
"Mluvím s tebou," vzhlédl k jejím očím a ona si všimla, jak se proměnily. Vztek byl pryč, takže nabyly velikosti, vpíjely se do ní, až jí to bralo dech. Ucukla pohledem ke schodišti.
"Právě," ušklíbla se. "Nejsi nemocný?"
"Moc se ti to nedaří," řekl klidně a jeho tělo se pojednou začalo uvolňovat. Jenny na něj vykulila svoje nazelenalé očí a úzkostně sledovala, co má vlastně v plánu. Bylo to zvláštní, ale nedokázala se přimět k pohybu.
"Co jako?" Naklonil hlavu ke straně a usmál se. "Vrať se do Zmijozelu, ať se snažíš o cokoli, je to předem prohraný boj," pokusila se hnout, ale pořád se nic nedělo.
"To možná říkali i ti, co později vyhráli veliké bitvy." Přimhouřila oči.
"Nech toho, Hunte." Usmál se ještě víc.
"Dotáhli jsme to na jména? Pěkné," řekl s mrazivou jistotou.
"Musím jít."
"Nemusíš nic," natáhl své chladné ruce a uchopil její obličej do dlaní.
"Pusť mě," ohnala se po jeho rukách Jenny a když uspěla, rychle vstoupila na schodiště. "Co to pořád děláš?"
"Upřímně, Fieldsová, nejsem ti tak odporný, jak si hraješ," založil si ruce v bok a Jenny znovu sjela pohledem po jeho vodou nasáklém tričku.
"Proč to děláš?"
"To já nevím," pokrčil rameny a podíval se na ni. Jenny ho sjela zvědavým pohledem.
"Měl bys toho nechat. Jestli si to neuvědomuješ, já jsem z Havraspáru a ještě ke všemu o rok mladší." Uchechtl se. "Nechápu, proč jsi mě tehdy políbil, ale byla to chyba!"
"Vážně? Mě se zdálo, že se ti to líbí," přimhouřil na ni oči a znovu se krátce zasmál, když se začervenala. "Nezabráníš tomu, Jenny, ať se snažíš sebevíc."
"Jak znáš moje jméno?!"
"Jsem Zmijozel, já vím všechno," schoval si ruce do kapes a plouživým krokem začal odcházet.
"I kdyby ne, tak to budeš tvrdit," řekl ještě, než jí zmizel na schodišti a jeho smích se rozléhal prostornými chodbami.

49. kapitola - Krátké intermezzo

1. června 2012 v 21:24 | TePa |  Srdci vlastní
James stál zády k Buclaté dámě, lokty opřené o zábradlí a mlčky hleděl do tmy Vstupní síně. Bylo už neuvěřitelně pozdě, když se ozvalo zavrzání portrétu a lehké našlapování.
"Už jdu, Remusi..," povzdechl si James a otočil se, aby se na něj mohl usmát. Namísto něj tam ale stála Lily a nevinně se usmívala. Toužebně vydechl a rychle se k ní otočil zády, aby mohl krátce bolestně semknout víčka.
"Říkala jsem si, kde jsi..," slyšel její hlas, a tak se otočil a jemně se usmál.
"Nostalgie," rozhlédl se kolem.
"Bude mi to tady chybět," sevřela si dlaněmi paže a nakrčila ramena, jakoby v ochranitelském gestu nebo snad ve snaze zabránit teplu dál se z jejího těla vytrácet.
"Hledala jsi mě?" vzpamatoval se najednou James a protáhl se. Lily proti své vůli sjela pohledem k jeho na chvíli odhalenému břichu, zatajila dech a se zklamáním sledovala, jak se opět zahaluje do košile a rudého svetru. Zamrkala a zdráhavě se na něj usmála, doufaje, že nebyla přistižená při činu. Znovu.
"Tak jsem se doslechla, že jsem jaksi zmeškala tvoje narozeniny. Omlouvám se," zadívala se mu do očí. "Trochu opožděně ale přeci jen všechno nejlepší…"
"To jsi mi tu přišla říct tohle?" ušklíbl se. "Ne, že bych si toho nevážil, ale…"
"Dobře," vydechla najednou a rychle k němu přešla. "Vadí mi tahle situace."
"Jaká?" pozvedl obočí James, překvapen najednou její přílišnou sdílností.
"Víš..," prošla kolem něj a opřela se o zábradlí, "… ráda bych nechala našich hloupých šarvátek a… se Severusem jsi měl pravdu a… a já se občas vážně chovala hloupě."
"Provokoval jsem tě a Snape..," odmlčel se, olízl si rty a opřel se o zábradlí přímo vedle ní. "… raději bych to nedokončoval." Lily se usmála a pohladila si řetízek na pravém zápěstí. "Líbí se mi."
"Tenhle?" podívala se na něj Lily, ale vzápětí hned sklopila pohled. "Dostala jsem ho od Alex, ale… co říkáš na mou nabídku, já..," opřela se bokem o zábradlí, aby na něj dobře viděla, přitom jí vlasy přepadly přes rameno a olízly dubové dřevo. James se rychle podíval jinam.
"Je to proto, že teď musíme spolupracovat a mluvit spolu?" Přimhouřila oči.
"Taky."
"Proč hlavně?"
"Změnil ses." Nakrčil obočí a semkl rty.
"V čem?" otočil se k ní a ona chvíli nervózně těkala mezi jeho očima.
"Nevím, jsi… dospělejší," zrudla. To ho rozesmálo.
"Víš, Lily," zdůraznil její jméno, "nemůžu si dovolit takový nebýt, my všichni jsme teď naděje…"
"Budou tě chtít zlákat..," nedokončila Lily.
"Nejsem Snape," zavrčel a odpoutal se od zábradlí, aby se kousek prošel a nemusel se na ni dívat.
"To jsem naznačit nechtěla," řekla trochu ostřeji, než zamýšlela.
"Počítám s tím, Lily, a můžu tě uklidnit," otočil se k ní znovu čelem. "Já proti tobě vážně bojovat nehodlám," dokončil vážně, zamyslel se a krátce se usmál. "Porazila bys mě a to by mé ego nepřežilo."
"Ha haa," ušklíbla se na něj Lily. "To spíš já bych se měla bát. Těžko si tam budu moct projít příručku pro kouzelníky v nesnázích, nemyslíš?"
"Mluvíš s někým, kdo tě dobře zná, Lily." Zamyšleně se na něj zadívala.
"Co bys chtěl k narozeninám?" Poškrábal se na temeni hlavy, kterou na chvíli sklopil k zemi, a pak ji znovu narovnal.
"Já už narozeniny nemám," natočil hlavu ke straně. Lily se potměšile usmála, udělala k němu pár kroků a těsně před ním se zastavila. Byl o dobrou hlavu vyšší jak ona, což ji potěšilo i překvapilo zároveň.
"Dárků člověk nikdy nemá dost."
"Nikdo z nás si momentálně nemůže dovolit vyhazovat peníze za maličkosti."
"Tak ti tedy nic nekoupím," pokrčila rameny, zvedla ruce a chytila ho kolem krku. "To ale neznamená, že ti nic nedám," usmála se, stoupla si na špičky a měkce ho políbila na rty. Událo se to tak rychle, že James ani nestačil zavřít oči.
"Co to děláš, Lily?" polkl ztěžka James a sledoval, jak z něj stahuje ruce. Červenala se a koukala jinam. "Lily?"
"Jen… jsem ti něco chtěla dát..," vykoktala ze sebe. "Ale nebyl to dobrý nápad… zapomeň na to," ušklíbla se na něj, vyhrkla heslo a zmizela za Buclatou dámou.