Květen 2012

48. kapitola - Přemýšlím a váhám

28. května 2012 v 23:17 | TePa |  Srdci vlastní
"Teres..," slyšela jsem z veliké dálky, zatímco všechno zůstávalo ve tmě. "Teres… vstávej," ucítila jsem už i dotyk, a tak se mi hlava svezla po dlani a já otevřela oči.
"Oooh," zaúpěla jsem. Krk bolel neustálým setrváváním v jedné pozici, ruka mě brněla a zůstávala necitlivá. Když jsem zamžourala před sebe, všimla jsem si otevřené učebnice Lektvarů a zaúpěla znovu. Pak jsem si vzpomněla na hlas, který mě probudil a natočila hlavu do strany.
"Ahoj," ozvalo se mi po pravici a já se zlehka usmála.
"Ahoj, Remusi."
"Takhle se dělají úkoly?" Zavřela jsem oči a usmála se.
"Snažila jsem se učit, ale asi… asi toho mám poslední dobou nad hlavu," podívala jsem se na jeho čerstvou jizvu přes levé oko. "Co se ti stalo?" zvedla jsem ruku, abych se jí dotkla, ale on rychle ucukl a zamračil se.
"Ale nic."
"Nebudeme se o tom bavit?" povzdechla jsem si. "Zase?"
"A taky se nebudeme hádat," zadíval se mi do očí.
"Proč se o tom nemůžeme bavit?"
"Je dost strašné přemlouvat se k tomu, abych se ti dokázal podívat do očí, nemusíme to pak následně ještě řešit," nakrčil obočí a protřel si prsty kořen nosu.
"Nemusíš se za to stydět," odstrčila jsem knihu stranou a posunula se k němu blíž. Odtáhl se. "Remusi!"
"Počkejme ještě pár dní, jsem… rozladěný."
"Máš jednoduše po úplňku," zašeptala jsem. "Nic, co by mě odrazovalo, to už jsme jednou řešili."
"Neopakuj to, prosím tě, pořád dokola."
"Prostě na chvíli zapomeň na to, že jsi vlkodlak, teď jsi…"
"NEMŮŽU NA TO ZAPOMENOUT!" rozkřičel se a všichni kolem k nám rázem stočili pohledy. Byl by slyšet i dopad špendlíku na zem. On se ale neomluvil. Dál na mě upíral své polodivoké oči a mračil se.
"Pojďme jinam," vzala jsem učebnici do rukou a postavila se.
"Nejdu nikam," zašeptal.
"Nechovej se jako malé dítě, musíme si o tom promluvit," namířila jsem si to z knihovny a doufala, že mě bude následovat. V opačném případě bych se nejspíš mohla maximálně jít vybrečet někam do kouta.
"Teres, prosím tě, nechci o tom mluvit," propíchl mě pohledem, když mě dohnal na chodbě. Položila jsem mu ruku na hrudník a i přes to, že se mračil, všimla jsem si, že mu to nepříjemné není.
"Remusi, prosím," přidala jsem k jedné i druhou ruku a vzhlédla k němu. "Pojďme chvilku…"
"Teres, tohle není dobré," chytil mě za zápěstí, ale ruce mi nesundal.
"Co není dobré?" nechápala jsem.
"My," povzdechl si a sklonil hlavu. "Já," opravil se.
"Ty jsi úplně v pořádku, jen jsi trochu zvláštní člověk. Lidé mají různé vlastnosti…"
"Tohle ale není vlastnost, chovám se jak blbec, že se do tebe pořád zamilovávám a je čím dál těžší přinutit se tě opustit," vypadlo z něj.
"Co?!" vyhrkla jsem a odtáhla se. "C-co to… O čem to sakra mluvíš? O tomhle se nevtipkuje!"
"Pořád nad tím přemýšlím, Teres."
"Tohle nemyslíš vážně," snažila jsem se hystericky zasmát, ale ani to neznělo dost přesvědčivě, zvlášť, když jsem si všimla jeho pohledu. "Remusi! J-já… myslela jsem..," nedokončila jsem, protože se mi rozechvěl hlas, a tak jsem zamrkala, abych si zabránila brečet a zahleděla se do stropu. "Víš co? Zapomeňme na to, máš po úplňku a není ti dobře, za týden to uvidíš jinak."
"Teres?" Nepokračoval, a tak jsem k němu sklonila pohled. "Já tě asi miluju," vydechl.
"Asi?" ušklíbla jsem se, protože jsem chtěla zlehčit atmosféru. "Takovými věcmi by si měl být člověk…"
"Nedělám si legraci," zarazil mě, a tak jsem radši zmlkla. Úplně mi vzal vítr z plachet.
"Remusi..," začala jsem, ale pak si odkašlala a zadívala se na něj. "Máš zvláštní smysl pro romantiku. Chvíli se se mnou rozcházíš, a pak najednou řekneš něco takového," zavrtěla jsem hlavou. Omluvně se na mě usmál a objal mě.
"Říkal jsem ti, že jsem pořád trochu rozladěný, já..," potřásl hlavou. "Omlouvám se, mívám výpadky," odtáhl se, aby se mi mohl podívat do obličeje. Vydechla jsem.
"Omluva přijata," natáhla jsem se a políbila ho. "Pojďme si dát čaj..," zarazila jsem se, "… nebo spíš whiskey," nechala jsem se jím obejmout kolem pasu a společně jsme vyrazili do jídelny.
"Vážně se omlouvám."
"Díky bohu," políbila jsem ho na rameno.

47. kapitola - Odložím si, když si odložíš ty

23. května 2012 v 18:46 | TePa |  Srdci vlastní
Jedna z ryzího štěstí, tak si ho užijte :)

TePa
Když jsem šla ráno na snídani, odchytil mě James a zastavěl mi cestu do Velké síně.
"Ano?" zeptala jsem se, když z něj stále nic nepadalo, ale on se dál rozhlížel po lidech, co chodili kolem nás. "Co je?" řekla jsem o poznání tišeji a podívala se mu přes rameno na snídající spolužáky. "Plánujem vzpouru, o které ještě nevím?"
"Dneska v osm v nebelvírské společence, přiveď každého, kdo má zájem o odboj. Heslo je Cadogan. Ano, zase," ušklíbl se, když jsem nevěřícně otevřela ústa. Tomu jsem se usmála.
"Díky, Jamesi, vážně," položila jsem mu dlaň na předloktí a mrkla na něj. "Zařídím to."
"Ale je to po večerce, tak ať vás nikdo nevidí," rozhlédl se znovu. "Jindy to nejde, Nebelvír je pořád plný k prasknutí."
"Jasně, to chápu," usmála jsem se.
"Dobře, tak já..," ukázal za sebe, že půjde do Velké síně, ale já ho ještě chytila za loket. "Co?"
"Mluvil jsi s Remusem?" Ušklíbl se a upravil si brašnu na rameni.
"Myslím, že se zmínil."
"Fajn," pustila jsem ho, on mi kývl a zmizel na lavici vedle Siriuse, který se na mě okamžitě podíval. Zamračila jsem se a vydala se oznámit novinu mezi Havraspárské.

"Kde je James?" špitalo se mezi Havraspárskými, když se Pobertové stále neobjevovali a my jen jako kůly v plotě stáli vedle sebe ve Společenské místnosti úplně jiné koleje. Dereck se nervózně zadíval na hodinky.
Všimla jsem si, jak opodál stojí Lily v županu a nervózně si ho mne na loktech, kde měla položené dlaně. Hleděla do země a poslouchala svou kamarádku Alex. Rozhlédla jsem se kolem a pomyslela si, kolik z nás několika minutami dospělo.
"Takže..," ozvalo se najednou a já si všimla, že do místnosti skočil polonahý James. Lily k němu vzhlédla a zamračila se. "Vítejte, omladino," usmál se na všechny kolem a povytáhl si kalhoty, které mu padaly dolů. Lily protočila oči a lehce zrudla.
"Copak, Evansová?" blýskl po ní očima James, když si všiml její reakce. "Taky ti přijde, že tu je horko? Odložím si, když si odložíš ty, hm?"
"Jsi nechutný, Pottere," odpověděla chabě. James nakrčil nos.
"To tam máš skřítka, Evansová?" Lily zrudla, ale naštěstí to dál nekomentovala. Možná taky proto, že jim do řeči skočil Dereck:
"Odmítám tu stát a poslouchat názory na to, co má ten druhý v kalhotách."
"My víme, že ty tam nemáš nic," zakašlal Sirius a když ho Dereck propíchl pohledem, zahleděl se ke stropu. Polovina Havraspárských stěží zadržovala smích.
"Odejdeme, jestli nezačneme." Protočila jsem oči.
"Nejsi vedoucí skupiny, Derecku, já se nikam nechystám," řekla jsem ledově a strhla tak na sebe pozornost. "Jamesi?" popohnala jsem ho, když se pořád nic nedělo.
"Jo," promnul si ruce, "mluvil jsem s Brumbálem o pár věcech a nakonec jsme se na nich shodli. Stálo mě to měsíce přemlouvání, ale to bych nerad odbočoval ke své úžasné vytrvalosti," blýskl očima po Lily, která ho zuřivě probodla pohledem. Tomu se zasmál.
"Pottere, mohl bys laskavě..," ozval se znovu Dereck, ale po chvíli se odmlčel.
"Kde je Remus?" ozvalo se odněkud za mnou a já ztuhla. S obavami v očích jsem se zadívala k Jamesovi, který se bezstarostně usmál.
"A ty jsi kdo?"
"Katherine."
"No, Katherine," ušklíbl se James. "Remus se má dobře, díky za optání."
"K věci," vložil se do toho Sirius. "Je důležité, abychom zabránili možnosti odhalení, takže jsme se s Brumbálem shodli na tom, že bude zapotřebí vyslovit slib dost blízký tomu neporušitelnému. Zároveň jsme se ale shodli na tom, že umírat pro pár slov se asi nehodí, a tak jsme vytvořili jistou formuli."
"Rád bych ji viděl," ozval se Dereck a já si pomyslela, že i koště v zadku je milejší.
"Jistě, Derecku, to jsem čekal," protočil oči James a vrhl na mě všeříkající pohled. Odevzdaně jsem pokrčila rameny.
"Díky," usmál se Dereck potěšeně.
"Proto ji vyslovíš jako první," ušklíbl se Sirius.
"Cože?" vyjekl Dereck, doprovázený vyděšenými pohledy Havraspárských.
"Není to netopýři zaklínadlo, Dawsone," odfrkl si Sirius.
"Kdo ho vytvořil?" ptal se Dereck a střelil po něm nedůvěřivýma očima.
"To já," ozval se James a pozvedl vyzývavě obočí, když na sebe soustředil Dereckovu pozornost. "Další dotazy, nebo už ti konečně došly?" Dereck zrudl a odmlčel se.
"Kde je ta přísaha? Takhle se nikam nedostaneme," ozvala se najednou Alex a přešla k přítomným Pobertům.
"Tomu říkám slovo do pranice," zasmál se James a střelil po Lily, která znovu zvědavě zkoumala jeho břicho. "Dík, Evansová."
"Co?!" zamračila se. Tomu se ušklíbl a otočil se k ostatním.
"Myslím, že bychom to měli odříkat všichni společně. Nebojte se, nic se vám nestane, nechal jsem to kouzlo zkontrolovat Brumbálem. Tomu tady doufám věří všichni," přejel přes přítomné očima a zastavil se na Dereckovi. "Fajn," řekl skoro až překvapeně, když se neozvala jediná námitka.
"Takže?" strčil do něj Sirius a vytáhl hůlku.
"Opakujte po mně," otočil se k nám zády a zvedl hůlku nad hlavu, aby ji každý viděl. Najednou bylo v místnosti úplné ticho. Posvátné nebo taky před bouří…

"Ty… Tess… co si myslíš o tom slibu?" ozvala se u snídaně Liz, a tak jsem odložila Denního věštce se zprávami o dalších úmrtích a nechápavě se zamračila.
"Co myslíš?"
"Museli jsme skládat slib a přitom ani nevíme, o co se jedná… to není správné… To je jak pokřtít někoho, proti jeho vůli. Taky nevíme, jestli tam ve skutečnosti budeme chtít patřit." Nechala jsem vajíček a přemýšlivě se na ni zadívala.
"Nechceš tam patřit?" Protočila oči.
"Tak jsem to nemyslela."
"Tak jak jsi to myslela?"
"Co když někdo z nás prostě bude muset odejít… třeba kvůli rodině," říkala opatrně. "Když poruším ten slib, co se teoreticky stane?"
"Teoreticky nic, jen jeho porušením zapomeneš, že Fénixův řád existuje," zašeptala jsem, aby nás nikdo kolem neslyšel.
"Aha..," skousla si ret. "Takže bych - čistě…"
"…teoreticky co?!" začala mi lézt s těmi teoriemi krkem. Polkla.
"… zapomněla i na lidi, kteří tam byli?" Zapřemýšlela jsem.
"To nevím, to bych se musela zeptat Jamese, ten to kouzlo vytvářel," vrátila jsem se k snídani a dělala, jako bych si jejích narážek nevšimla.
"Řekne mi to, když se zeptám?"
"Víš, Liz, proč bys čistě teoreticky uzavírala slib už včera večer, když sis o tom nejdřív mohla promluvit a čistě teoreticky přísahu neuzavřít? Nezapomněla bys na nic ani na nikoho a mohla dělat, co se ti zlíbí," pokrčila jsem rameny. "Dál bys udržovala vztahy s ostatními a neměla by jsi ponětí, že jsme v odboji." Poslední slovo jsem zašeptala. Začala se nervozitou vrtět.
"No, to nevím…"
"Liz, když sis nebyla jistá, neměla jsi ho říkat..," zašeptala jsem.
"Ale já to fakt myslím jen teoreticky..," bránila se.
"Jasně," ušklíbla jsem se a ohlédla se k Nebelvírským.
"Kde je vůbec ten Remus? Ještě jsem ho neviděla…"
"Má teď nějaké problémy..," zamluvila jsem to a povzdechla si.
"Jo tak," napila se. "Neboj, on to rychle vyřeší a zas bude dobře."
"Jo… vyřeší..," zabodla jsem vidličku do vajíček a podložila si hlavu dlaní.

S maturitou v kapse...

23. května 2012 v 15:05 | TePa |  Zprávy pro Vás od Autorky
Tak přátelé,

s maturitou v kapse bych to tady zase mohla trochu rozpohybovat, co myslíte? :) Zapracuju na tom jen co z hlavy dostanu to, co tam je očividně naprosto nadbytečně :D

Vaše TePa

46. kapitola - Nechci vidět na dno tý sklínky

14. května 2012 v 18:33 | TePa |  Srdci vlastní
Tahle je pro Alex :) Díky za komentáře ;)


TePa


"Taky jsem přemýšlel nad tím, co bych chtěl dělat do budoucna a napadlo mě..," rozmluvil se najednou Mike, a tak jsem ho rychle přerušila:
"Než začneš povídat, skočím dám pro další ležák, dobře? Chvilku," protlačila jsem se studenty k pultu a počkala, až mi Rosmerta věnuje svou pozornost.
"Co to bude, Tess?" usmála se na mě, zatímco nechala mizet prázdné sklenice.
"Další dva ležáky, trochu se to protáhlo," zašmátrala jsem v kapse a vyklopila několik stříbrných srpců.
"Hned to bude, zlato," schovala peníze do zástěry a zmizela za barem.
"Teres," uslyšela jsem najednou za sebou a potměšile se usmála.
"Remusi, nech toho," ošila jsem se po něm, když mě opakovaně líbal na krk. "Lechtáš," naskočila mi husí kůže, a tak mě objal kolem pasu a políbil mě ze strany na tvář.
"Co se tak protáhlo?" zeptal se v přestávkách mezi polibky a spěšně mi odhrnul vlasy stranou.
"Dlouho jsme spolu nemluvili, prostě se stalo, promiň," natočila jsem na něj hlavu a omluvně se usmála, čehož hned využil a políbil mě na rty.
"Drahoušci," uslyšela jsem Rosmertu, a tak jsem od Remuse odtáhla a chytila sklenice s ležáky do rukou.
"Zatím ahoj," políbil jsem ho ještě krátce na rty, než mě nedobrovolně pustil a já se protáhla zpátky k Mikeovi.
"Koukám, že jsem ti pokazil plány," zamračil se. Položila jsem před něj ležák a posadila se na své místo naproti němu.
"Neblázni," usmála jsem se. "Tak co bude s tou budoucností?"
"Zdá se, že nastal čas na změnu plánů," napil se, odložil sklenici a nakrčil obočí.
"Co je?" nechápala jsem.
"Tak já tě sem pozvu a ty pak platíš pití?" nesouhlasně zamlaskal a zavrtěl hlavou. "Rozhodně platím další." Hrklo ve mně. No fajn, tohle nevypadá na brzký konec.
"Platí," usmála jsem se na něj a rychle sklopila pohled do stolu.
"Nebo snad někam spěcháš?" V očích mu bylo vidět, že nebere jinou než zápornou odpověď, a tak jsem poraženecky zavrtěla hlavou.
"Jak se změnily plány?"
"Co?" nechápal, ale pak se znovu usmál a spustil: "Myslím, že opustím vizi Léčitele a vrhnu se na Odbor záhad."
"Odbor záhad?" pozvedla jsem obočí.
"Myslíš, že na to nemám?" zasmál se a napil se.
"Ne, to ne, jen… mě to překvapuje, byl jsi celkem rozhodný, co se týkalo tvé budoucí kariéry."
"No… lidi se mění bez ohledu na to, jestli spolu mluví, že?" Zamračila jsem se, ale on pak v klidu pokračoval dál a líčil mi své plány ohledně letních praxích na Ministerstvu.
A od baru si nad námi Remus mohl jen vzdychat.

"Tady je má oblíbená hostinská!" ozval se radostně Sirius, sotva vešel ke Třem košťatům a sklidil za to potěšený úsměv.
"Jako obvykle, Siriusi?" mrkla na něj Rosmerta.
"Díky, Rosmerto," posadil se k baru a rozhlédl se po Tess zrovna ve chvíli, kdy se za ním objevil nikým nepozorován Remus.
"Siriusi?!"
"Zatraceně!" vyděsil se Sirius, div nespadl ze židle. To Remuse pobavilo.
"Co tu děláš? Myslel jsem, že jdeš s Jamesem trénovat."
"No, to jsem říkal," poškrábal se v týle a pokusil se o sebevědomý obličej. "Nachytals mě."
"No," ušklíbl se Remus a posadil se vedle něj. "James by to stejně zjistil, aniž bych mu cokoli říkal, hm?"
"Jo..," zamračil se Sirius a vzal si od Rosmerty dračí whiskey, "… to máš asi pravdu."
"Jestli jsi tu přišel balit holky, klidně ti uhnu, nevypadáš, že bys byl rád, že ti lezu do zelí."
"Balit holky?"
"Co je to s tebou?"
"Nemám nic v krvi," pokusil se uvolnit atmosféru Sirius. "Co, že nejsi s Tess?" Remus výmluvně pokývl k jednomu ze stolů, za kterým bylo vidět jen její blonďaté vlasy a Mikův rozzářený obličej.
"Mike? Co ten pořád chce?" Remus pokrčil rameny a lokl si svého Máslového ležáku.
"Kdo ví? Teres tvrdí, že je to její kamarád."
"A co tvrdí Mike?" Remus se ušklíbl.
"To je snad poprvé, co se mě na něco ptáš až do takové míry," zavrtěl nad ním hlavou.
"Mám radost, že máš babu," strčil do něj Sirius a prozkoumal Mikea. "Nehraje náhodou famfrpál?"
"Jak to mám vědět? Běž se ho zeptat," zasmál se Remus. "Aspoň konečně pustí Teres, to je hrůza," protočil oči.
"Já bych tam šel a normálně mu ji ukrad."
"Ty možná, ale já mám vychování," podotkl Remus a dopil svoji flašku ležáku. "Vzdávám to tady, už mi několikrát naznačila, že to jen tak neskončí…"
"Hele, vstává," strčil do něj Sirius a otočil se čelem k baru, aby mu neviděla přímo do obličeje.
"Pořád nic?" slyšel vedle sebe Remuse, a tak se otočil, aby jí viděl do obličeje.
"Oh… Siriusi," pozdravila ho odměřeně, ale Remus si toho nevšiml a dál ji pozoroval.
"Dneska z toho nic nebude, Remusi, moc se omlouvám." Vypadala, že jí to vážně mrzí, což zamrzelo i Siriuse.
"No, co se dá dělat," pokrčil rameny Remus.
"Štve mě to stejně jako tebe, ale pochop, že…"
"Já vím, já vím," zvedl ruce v obranném gestu Remus. "Tak jindy." Teres se rozzářila, chytila ho kolem pasu a na truc Siriusovi, začala ho tam před ním líbat. Nejdřív krátce, Remus si sám myslel, že se chce jen rozloučil, ale když se pořád neodtahovala, jen pozvedl obočí a zvedl ruce, aby jí dlaněmi objal kolem hlavy. Musel se ušklíbnout, když si všiml, jak se mu usmála do rtů a rukama zajela pod jeho kabát.
"Ještě jednu, Siriusi?" ozvala se najednou Rosmerta a strhla na sebe jeho pozornost.
"Dvojitou, Rosmerto, dík," hodil jí srpce.

"… tak… půjdeme?" zakončil Mike.
"Co?" strhla jsem si zpod brady ruku a několikrát zamrkala. "Promiň, je pozdě a já mám žaludek doslova naložený ležákem."
"Tak pojďme," postavil se a oblékl se do kabátu. Napodobila jsem ho, a pak jako první odešla z hostince. Mike šel ještě zaplatit poslední útratu. Byla jsem ráda, že jsem na vzduchu a můžu volně dýchat, přitom se mi stýskalo po Removi, který odešel hned poté, co se rozloučili.
"Tess!"
"Siriusi, proboha, co je s tebou?" zamračila jsem se na něj. "Ty jsi opilý? Bože," nakrčila jsem nos, když byl dost blízko na to, aby na mě dýchnul.
"Nejsem opilý," zaprotestoval ostře.
"Dobře, tak nejsi," vzdala jsem to a otočila se směrem do hostince, kde Mike mluvil s Rosmertou.
"Konečně tě pustil, hm?" opřel se mi o rameno, což jsem raději nekomentovala a nechala to bez odpovědi. "Děsnej otrapa, jen si to přiznej."
"Nemáš pravdu," zavrtěla jsem hlavou a ustoupila od něj, čímž na chvíli ztratil půdu pod nohama. Když ji znovu našel, měl o ní opřené dlaně i kolena. Povzdechla jsem si.
"Vstávej," podepřela jsem ho v podpaží a s pořádným vypětím ho vysoukala do chatrného stoje.
"Teres… Co se děje?" slyšela jsem cinknutí zvonku, a pak i Mikea, který se na nás zamračil.
"Je opilý, nemůžeme ho tady nechat."
"Myslím, že můžeme," odpověděl Mike a zamračil se ještě víc.
"To nemyslíš vážně," povzdechla jsem si. "Pomoz mi s ním, je děsná zima, ještě bude nemocný…" Chvíli se na mě díval, pak si poraženecky povzdechl, odstrčil mě stranou a sám se Siriuse chopil.
"Tess?" ozval se přiopile Sirius.
"Tak jdem," povzdechl si Mike.
"Nemám ti pomoc?"
"Jen se opovaž," zastavil mě dřív, než jsem ho skutečně stačila podepřít z druhé strany.
"Děkuju."
"No jo," odfrkl si zpod Siriuse Mike a dotáhl ho až do hradu. Tam ho odložil na schodiště a protáhl se v ramenou.
"Vážně děkuju. Za večer i za toho pitomce," cukla jsem hlavou ke schodišti, odkud se na nás přes skelný pohled díval Sirius. "Běž napřed, já poprosím Buclatou dámu, aby mě pustila dovnitř a já mohla říct Jamesovi, ať si pro něj přijde."
"Nemám ti s ním ještě pomoct?" nabídl se.
"Jen ho tu nech, já zajdu pro kluky."
"Dobře, tak..," otřel si ruce do kalhot a usmál se na mě.
"Dobrou noc," usmála jsem se, a pak se i nahla, abych ho políbila na tvář. Překvapeně zamrkal, ale díky bohu to neokomentoval a zmizel na východním schodišti.
"Líbáš jeho a je to v pořádku?" slyšela jsem pod sebou Siriuse.
"Ten na rozdíl od tebe chápe, že mám přítele," sklonila jsem se na jeho úroveň a ušklíbla se. "Zůstaň tady, já zajdu pro Jamese. Moc by mi usnadnilo, kdybys mi řekl heslo."
"Cadogan."
"Už zase?" musela jsem se zasmát, ale když pokrčil rameny, vyběhla jsem schody k Buclatce a oznámila jí heslo.
Když jsem vešla dovnitř, několik překvapených pohledů mě sjelo od hlavy až k patě, ale pak jen pokrčilo rameny a vrátilo se zpátky ke své práci. Pak jsem si všimla Lily v rohu, Alex vedle ní si lakovala nehty a přímo v úhlopříčce poblíž krbu seděl James s Peterem a o něčem se bavili. Remus byl bůhví kde.
"Jamesi, ahoj," přešla jsem k nim.
"Jo, ahoj," neotočil se na mě a dál mluvil s Peterem, než mu došlo, že jsem to já a že tu nemám co dělat. "Tess? Co tu děláš?" pozvedl obočí.
"Tvůj kámoš se zřezal, mohl bys ho prosím tě nějak dostat do postele?"
"Sirius?" zamračil se. "Kde je?"
"Na schodech ve Vstupní síni." James si povzdechl.
"Jo, už jdu," zvedl se ze sedačky a doprovodil mě zpátky k Siriovi, který už pomalu usínal opřený hlavou o zábradlí. "Jak jsi ho sem dostala?" sklonil se k němu, chytil ho za ruku a vytáhl na nohy.
"Mike mi pomohl."
"Jo tak, slyšel jsem něco o tom, že jste byli u Tří košťat," začal se s ním soukat do schodů.
"Nedivím se, Remus musel být naštvaný… Kde je vůbec?"
"Myslím, že spí," podíval se na mě a jemně se usmál. "Pozítří je úplněk."
"No jo," došlo mi. "Úplně jsem na to zapomněla."
"Všiml jsem si," mrkl na mě. "No, díky za Siriuse," usmál se znovu, když už jsme byli u Buclaté dámy a natočil ke mně Siriuse. "Siriusi, omluv se." To mě rozesmálo.
"Radši ho nech se vyspat."
"Dobře, tak… ahoj," ukázal mi zase svoji rozčepýřenou hlavu a Siriusem napřed vešel do Společenské místnosti.