Duben 2012

45. kapitola - Ke Třem košťatům

26. dubna 2012 v 15:47 | TePa |  Srdci vlastní
Celou snídani jsem přemýšlela jen nad tím, jak z Remuse vytáhnout informace, takže jsem si ani nevšimla, že jím müsli, na které jsem povětšinou po ránu vůbec neměla chuť. Když už jsem byla v koncích a nevěděla, jak dál, zahleděla jsem se k nebelvírskému stolu a sledovala Poberty.
Petr seděl přikrčený stranou a neustále nervózně těkal očima po ostatních, jakoby se bál, že ho někdo přistihne a pleskne přes prsty, ať už udělá cokoli, Remus se smál Jamesově účesu, který způsobila lehce pomatená Siriova sova. Ten se zatvářil uraženě, nesourodě si hrábl do vlasů a vytřepal z nich mimo jiné i nějaké to peří.
Ušklíbla jsem se, zavrtěla hlavou a zadívala se do misky, která stála přímo přede mnou a která už se stihla z poloviny vyprázdnit. Nechápavě jsem se zamračila.
"Jsi nemocná?" zasmál se naproti mně Mike a já se odměřeně ušklíbla.
"Jestli narážíš na snídani, tak…"
"Jíš müsli?" povytáhl obočí.
"No jo," nabrala jsem si plnou lžíci a rádoby s chutí ji strčila do pusy. Chvíli mi to vydrželo, ale pak mě prozradila čirá nechuť a tvář se mi zkřivila. To Mikea znovu rozesmálo. "Nech toho," probodla jsem ho pohledem, ale sama se po chvíli rozesmála.
"Nevíš, co jíš?"
"Jen jsem se zamyslela."
"Jo, slyšel jsem, že tě pověřili ultratajným úkolem," ušklíbl se a kousl do housky.
"Jasně, o kterém ví celý Havraspár," protočila jsem oči v sloup.
"Dereck neproslul mlčením."
"Bohužel ani vůdčími schopnostmi, což mu očividně vůbec nedochází," naznačila jsem pohledem, ať se podívá na konec stolu, kde seděl a když tak učinil, obočí mu spadlo. "Přesně," ukázala jsem na něj lžící. "Tohle je vážně hnus," odstrčila jsem misku stranou a porozhlédla se po stole, co bych si dala lepšího.
"Postřeh!" křikl najednou a já se na poslední chvíli stačila ubránit před jabkem, které po mně hodil.
"Jsi magor?" sevřela jsem si zápěstí, od kterého se odrazilo a rychle chytla mísu, do které přistálo. Mike se mohl potrhat smíchy. "Ha ha ha."
"Mělas to chytit." Zrudla jsem, zatímco on se smál dál.
"To děláš schválně," probodla jsem ho pohledem.
"No dobře, omlouvám se," zvedl ruce v poraženeckém gestu, ale nepřestával se usmívat. "Jako odškodné tě zvu ke Třem košťatům na máslový ležák." Přimhouřila jsem oči. "Platím," dodal.
"Tak dobře," usmála jsem se a zjistila, že vlastně ani hlad nemám. "Hm..," zamyslela jsem se.
"Co?" zeptal se ještě, ale já už se sbírala z lavice.
"Vlastně ani nemám hlad." Krátce se zasmál, ale pak mi mávl a otočil se zpátky ke svým přátelům. Musela jsem se spokojeně ušklíbnout. Alespoň, že Mike se vrátil.

"Tess, no ne, nazdárek," usmál se na mě Sirius, když vešel do třídy jako jeden z posledních a já se zvedla, abych se přemístila do té své.
"Tak se měj, Liz," mrkla jsem na ni, přehodila si přes rameno tašku a vyšla na chodbu.
"Nebavíme se?" uslyšela jsem za sebou Siriuse.
"Moc dobře víš proč," odsekla jsem stranou a pokračovala v chodbě.
"Dobře, fajn, omlouvám se, pojďme se usmířit," doběhl mě a já se zastavila.
"Tohle nemyslíš vážně," zadívala jsem se mu do očí a přimhouřila ty své.
"Možná ne tak docela," přiznal, ale když jsem se znovu dala do chůze, chytil mě za loket. "No tak, vážně, Tess, dáme si u Tří košťat jednoho usmiřováka, co říkáš?"
"Já se s tebou usmiřovat nehodlám, to zaprvé," povzdechla jsem si.
"A zadruhé?" pozvedl obočí.
"Slíbila jsem Mikeovi, že zajdem ke Třem košťatům," přiznala jsem.
"Cože?" vyjelo mu z pusy tak rychle, až jsem sebou překvapeně cukla.
"Přijde ti to tak nepravděpodobné?" přimhouřila jsem na něj oči.
"Ne," zavrtěl hlavou a přešel přede mě, aby si založil ruce na prsou. V tu chvíli se rozezněl zvonek.
"Do háje, jdu pozdě," rozhlédla jsem se po chodbě, jako bych hledala příčinu zvonění.
"Přeměňování je hned za rohem," odbyl mě. "Ví o tom Remus?"
"Znáš můj rozvrh?" otevřela jsem překvapením ústa.
"Bydlím s Remusem," odsekl. "Ví o tom?"
"Nekontroluje mě, ale řeknu mu to, když se zajímáš. Pochybuju, že mi udělá takovou scénu, jako právě ty," probodla jsem ho očima. "Já jdu," odstrčila jsem ho stranou a s podmračeným výrazem zahla do vedlejší chodby.

"Čau," odfrkla jsem si a dosedla do lavice vedle Remuse. Ten se na mě zaraženě podíval, ale neřekl nic. Na místo toho mě dál propaloval pohledem a když jsem po něm střelila pohledem, zmateně pozvedl obočí.
"Ehm… udělal jsem něco, kvůli čemu se teď tváříš jako fúrie?"
"Ne," odsekla jsem a praštila učebnicemi o lavici. "Ty ne."
"Doobře," protáhl, ale dál se na mě díval.
"Neudělal," zopakovala jsem, když dál čekal.
"A kdo tedy?"
"Mám jen mizerný den," vydechla jsem konečně, prověsila se v ramenou a jemně se na něj usmála. Podle jeho výrazu mi nevěřil ani slovo. "Ale poslyš, chtěla jsem se tě zeptat…"
"Proč se mě Dereck nezeptá sám?" zeptal se vážně, ale s tím, jak mě nabývalo na překvapení, jemu přibývalo úsměvu.
"Jak to, sakra, víš?!" vykulila jsem na něj oči. Nahl se, aby mě políbil a já znovu překvapeně zamrkala. Odtáhl se a tiše se zasmál. "Jak?"
"Jsi k sežrání."
"Nejsem k sežrání," ukázala jsem na něj prstem, ale proti své vůli se začala usmívat. Nahl se, aby mě políbil znovu, ale já se zaklonila a pozvedla obočí. "Nelíbat, vysvětlit."
"Mí nejlepší přátelé jsou…"
"Jak jste se dostali do naší Společenky?"
"Ať už vám to přijde jakkoli nefér, váš dveřník nerozlišuje podle barev kravat. Stačí odpovědět," hypnotizoval moje rty, a tak jsem ho chytila za bradu a donutila ho se mi podívat do očí.
"Vy jste obelstili dveřníka a vloupali se do naší Společenky?"
"Právě jsem ti..," zamračil se, ale úmyslně nedokončil.
"Já vím, ale… to není fér!"
"Není," pokrčil rameny a já ho pustila. Pak jsem si přemýšlivě skousla ret.
"A odpovíš mi?"
"Možná," připustil.
"Když..?"
"Zajdem ke Třem košťatům?" Nevěřícně jsem se na něj zadívala. Co to s těmi kluky dneska je?
"Já už to slíbila Mikeovi, ale…" Zamračil se a já v reakci na něj taky. "Co je?"
"Mikeovi?"
"Ty žárlíš? Mike je…"
"Nežárlím, já jen, že…" Nahla jsem se, abych ho políbila a zase se odtáhla.
"Potom bychom se mohli sejít, co ty na to? Vypiju s ním jeden, dva ležáky, a pak jsem celá tvoje, co ty na to?" nahla jsem se k němu přes levé rameno a kousla se do rtu.
"To zní lákavě," nahl se blíž a zadíval se mi do očí.
"A mohl bys mi prozradit..," nedokončila jsem, protože mě políbil a mě v tu chvíli došlo, že když už jsem tak blízko k tomu, aby mi to řekl, udělá pak něco, čím mi veškeré vzpomínky vymaže z hlavy. A jsem si docela jistá, že jeho hůlka ležela celou dobu netečná na lavici.

44. kapitola - Just do something

9. dubna 2012 v 17:00 | TePa |  Srdci vlastní
Něco pro Vás, mí drazí, taky jednou něco, co netrvá jedno nadechnutí :D


TePa

"… a Brumbál s tím prý nemá vůbec nic společného..."
Vešla jsem do Společenské místnosti, sklouzla pohledem po Roweně a zarazila se nad obrovským hloučkem svých spolužáků. Spilenecky se nahýbali víc a víc do středu skupiny, aby ani jednomu z nich neuniklo slovo.
"Co se děje?" zeptala jsem se klidně a vydala se k nim.
"Šššš!" utrhla se na mě jedna čtvrťačka, která, jak jsem si vzpomněla, měla před měsícem co do činění se Siriusem. Protočila jsem oči.
"O čem je řeč?"
"O odboji," ozval se Dereck Matthews, nikým nezvolený vůdce Havraspáru.
"Cože?" zbystřila jsem. "O jakém?"
"Brumbál založil jakýsi řád, do kterého se může přidat kdokoli, kdo chce bojovat proti Zlu," zašeptala mi spěšně Liz, Dereck ji ale rychle okřikl.
"To je blbost, Liz."
"Jak to můžeš vůbec říct?" podivila se a založila si ruce v bok. Totiž, udělala by to, kdyby se na ni ze strany nelepil Jordan, který si to očividně užíval mnohem víc, než by měl.
"Není podložené, že to založil Brumbál. Nikdy ani nenaznačil, že by…"
"Samozřejmě, že ne," vložila jsem se do toho a všichni se na mě otočili. "No co? Samozřejmě, že se k odboji veřejně nepřihlásí, zbláznili jste se? Tohle má být budoucí výkvět čarodějů a..." Sjeli mě pohledem. "Fajn, ale uvažujte," začervenala jsem se. "Kdo jiný by založil řád? Pár lidí by se našlo, ale kdo by byl schopnější? V čele potřebujete vždycky nějakou osobnost, která neuteče při první hrozbě a která se těší všeobecné úctě."
"Stejně si nemyslím, že..," začal Dereck, ale já ho přerušila:
"Jo, já vím, že ne, Derecku." Zamračil se.
"Kdo to vůbec slyšel?" zeptala se místo mě Liz a já byla ráda, že nejsem jediná, co tu šťárá klackem do rány.
"Bavili se o tom Pobertové v knihovně," ozval se Jordan po Lizině pravici, očividně nadšený, že jí může odpovědět. Ušklíbla jsem se, ale pak mi došla jeho slova.
"Vlastně… vzpomínám si, jak jsem je jednou slyšela bavit se o tom, že jim Brumbál stále ještě nedovolil…"
"Co?" vyhrkl Dereck nedočkavě.
"Něco. Já nevím, šeptali si mezi sebou a…"
"Nechodíš náhodou s jedním z nich?" To mě uzemnilo.
"A?" vyrazila jsem ze sebe.
"Se ho zeptej, ti snad řekne, o co jde," pokrčil rameny Jim, který nedokázal přežít jedinou minutu bez žvýkačky v puse. Nakrčila jsem nad tím nos a pokrčila rameny.
"Neřekne mi to."
"Pobertové," přikývla smířeně Liz. "Mohli bychom něco udělat…"
"Zajdem za Brumbálem taky?" vyhrkla Jane Cooperová a tasila hůlku z rukávu. Několik studentů kolem ní rychle uskočilo.
"Schovej to, vypíchneš někomu voko," sežvýkl Jim, šáhl si do pusy, natáhl si žvýkačku před pusu, a pak si ji zase vrátil zpátky.
"Bože," pronesl někdo znechuceně.
"No, tak se domluvme, co s tím," protl mlaskavé ticho Dereck. Nesnášela jsem, jak měl neustále pocit vlastní důležitosti.
"Napíšeme seznam?!" vypískla ta před-měsícem-jsem-chodila-se-Siriusem-Blackem.
"Co?" otočila se k ní polovina hlav a ona se zmenšila na polovinu své už tak dost malé výšky.
"Zajdem za tím Brumbálem, nebo jak?" zeptala se znovu Jane a já s úlevou seznala, že už hůlku zase schovala. "Já tam klidně zajdu, ale Dereck by byl asi lepší."
"No, počkat, já tam nejdu!" bránil se okamžitě kolejní hrdina.
"Proč chcete chodit za Brumbálem? Stejně nám to nedovolí, navíc ani nemáme potvrzené, že takový řád existuje. Pobertové si můžou dělat srandu," ozvala se Liz a několik hlasů souhlasně zamručelo.
"Musíš něco zjistit," rozhodl Dereck a natočil se ve svém křesle tak, aby byl přímo naproti mně.
"Remus mi nic neřekne, všichni to tady víte!" bránila jsem se okamžitě a zvedala dlaně v obranném gestu.
"Musíš to zkusit," naklonil se v křesle blíž a opřel se lokty o svá kolena. Všichni se mimoděk nahli ještě blíž. "Jsi naše jediná naděje." Protočila jsem oči.
"Tohle je jak z levnýho filmu, nech toho."
"Ne, vážně, Tess," zopakoval a já seznala, že se nikdo nesměje. "Zjisti, co se dá."
"Jste si jistí, že chcete do toho řádu? Bojíte se jít jen za ředitelem…"
"Já řekla, že..," začala Jane.
"Já se nebojím, jen jsem říkal, že..," pokračoval Dereck.
"Tess!" dodala Liz.
"Fajn, fajn! Vzdávám se," svěsila jsem ramena. "Zkusím něco zjistit, ale…"
Veškeré moje námitky se ztratily v lomozu, kterou způsobila náhlá naděje. Vážně by mě zajímalo, z čeho mají takovou radost… Z toho, že budou zabíjet lidi nebo z toho, že si chvíli zahrají na odvahu a čest a nakonec to všechno ztratí jen proto, aby zjistili, že se nemají kam vrátit?
Když jsem se tak ale dívala na jejich tváře, došlo mi, že se Remuse budu ptát tak dlouho, dokud to nezjistím. A pokud ne jeho, pak mi zbýval jen Sirius.

"Nic to nebylo, kámo, uklidni se, dobře?" zacouval do Společenky Sirius, následovaný Jamesem a Remusem.
"Ne, nebylo," ohlédl se na Remuse James a jemně se usmál. Remus se zamračil.
"Já bych si tak jistý nebyl."
"Co to do tebe vjelo, Moony?" pokoušel se zasmát Sirius. Hlas ho ale zklamal.
"Do mě?" ukázal na sebe Remus a nevěřícně se rozhlédl po místnosti. V Jamesovi se probudil ochranitelský pud, postavil se čelem k Removi a zvedl k němu ruce.
"Remusi, Sirius má pravdu, on už ani neví, co dělá, když s holkama mluví. To by ti nikdy neudělal…"
"Co se děje?" ozvala se vedle Jamese Lily, ale ten jí kupodivu nevěnoval jediný pohled.
"Teď ne, Lily."
"Řekl´s mi..," začala překvapeně, ale nedokončila.
"Teď ne, Lily," zopakoval James a natáhl pravačku směrem k ní. "Běž pryč."
"Tohle mi poslední dobou říkáš dost často," odpověděla ještě, než se otočila a i se svými kamarádkami zmizela na schodišti do ložnic.
"Zatraceně," zasyčel James, trhl hlavou a zadíval se na Remuse.
"Remusi…"
"Poslechni Dvanácteráka, Moony," zacouval až ke svému křeslu Sirius a pozadu se do něj svezl. To Remuse akorát vytočilo.
"Řekni mi upřímně, Siriusi, proč to děláš?"
"Dělám co?" Remus si odfrkl. "Vážně, Remusi, jsi paranoidní, vidíš to, co není pravda." James se na něj nevěřícně zadíval.
"Tak já jsem paranoidní… skvělé," uchechtl se Remus.
"Reme, no tak," rozpřáhl ruce Sirius, zatímco Remus se dostal až k němu a pod ostražitým okem Jamese se nad něj nahl.
"Jsi můj nejlepší přítel, Siriusi, ale znovu mi to nedělej."
"Co to má být?" zamračil se Sirius.
"Přeber si to, jak chceš," odtáhl se, popadl knihu, co ležela na stolku a zmizel na schodišti k ložnicím.
"To se ti povedlo, Siriusi, pro dobro nás všech by ses pro jednou mohl zaměřit jinam," posadil se naproti němu James.
"Co všichni máte? Já s Tess nic nemám."
"Znělo to skoro až lítostivě. To má vlasy ze zlata, nebo co?" nechápal James.
"Skoro," pokrčil rameny Sirius. "Já s ní ale vůbec nic nemám, no vážně. Je to jen holka, přece by Remus vážně…" James zvedl oči. "No… to jsem kápl na toho správného… Kde je Petříček?"
"Nevím, poslední dobou je pryč celkem často."
"Vždycky to byl strašpytel," pokrčil rameny Sirius a zadíval se do ohně. "Každopádně je tu jediný, který si nedělá předčasné závěry."
"Vtipné, Siriusi," ušklíbl se na něj James a nalistoval stránku Denního Věštce s výsledky famfrpálových zápasů.
"Nikdo se nesměje."
"A ty bys měl být poslední," sklopil noviny tak, aby na něj viděl.
"Nehodláš mi tu zrovna ty dělat kázání, že ne?"
"Hlavně z nás nedělej blbce," zvedl noviny znovu tak, aby za nimi docela zmizel.
"To nikdo nedělá a vůbec… tohle nemusím poslouchat," zvedl se a protáhl v ramenou, přičemž v pozadí zavzdychalo několik dívek. Pokřiveně se tomu usmál.
"Siriusi?" ozval se ještě James, když Sirius procházel kolem.
"Hm?" zastavil se Sirius a přitom si ze stolu vzal jablko. Chvíli ho prohlížel, a pak si kousl.
"Když už se tak ptám… proč teda za Tess pořád chodíš jako ocásek, když tě vlastně vůbec nezajímá?" zeptal se James nevinně s pohledem do novin.
Sirius se zamračil a beze slova pokračoval dál.


Ron Pope

9. dubna 2012 v 16:45 | youtube.com |  Songz
A drop in the ocean



Vybrané

9. dubna 2012 v 16:39 | TePa |  Citáty
Denně trochu umírám a trochu žiji,
oděn v čas, jenž stále mění tuniku
pod dohledem hadích očí cyniků.
V pekle denních zpráv, jež nástrahy mně kladou,
ostřelován denně jejich kanonádou,
soustředěn jak fakír na jediný bod,
lovec obrazů a létajících not.

Edison, V. Nezval

"Tragédie stáří není v tom, že je člověk starý, ale v tom, že je mladý."

Obran Doriana Graye, O. Wilde


"Take a sad song and make it better…"

Hey Jude, The Beatles


… One minute I held the key
Next the walls were closed on me
And I discovered that my castles stand
Upon pillars of salt and pillars of sand…
Viva la vida, Coldplay


"Who do you gonna call to make things right?"
Last day of your life, Glass Pear


Sometimes when I feel bad
and things look blue
I wish a girl I had... say one like you.
Someone within my heart to build a throne
Someone who'd never part, to call my own
Občas, když jsem sklíčený
a vše vypadá smutně,
přeji si, abych měl přítele, někoho, jako jsi ty.
Někoho, kdo by si v mém srdci postavil trůn,
někoho, kdo by nikdy neodešel, kdo by byl můj…


If you were the only girl in the world, Henry Burr


"Nezávidím ti víru, kterou máš stále na jazyku, ale nikdy v srdci, a kterou nikdy nedáváš činem najevo."

Rebeka, Ivanhoe, Walter Scott

If I lay here
If I just lay here
Would you lie with me and just forget the world?

Chasing cars, Snow Patrol

43. kapitola - What the..?!

1. dubna 2012 v 17:50 | TePa |  Srdci vlastní
Já vím, ale v poslední době nejde ani moc o kvantitu ani o kvalitu... Přijměte mé omluvy.

TePa


Remus byl skvělý. Vlastně jsem ho už dlouho neviděla tak šťastného a spokojeného jako tento týden, bylo to k neuvěření. Pořád se jen usmíval, vtipkoval a bezstarostně se se mnou poflakoval. A co bylo nejlepší: líbal mě na každém rohu. Po čem bych teď ještě měla toužit? Něco by se možná našlo, ale rozhovory se Siriusem rozhodně ne.
"Tess, musíme si promluvit."
"Ty nechceš mluvit, pusť mě," vytrhla jsem mu ruku a zamračila se.
"Dobře, tak nemluvme," usmál se a přikročil ke mně blíž.
"Nešahej na mě!" odrazila jsem jeho pokus chytit mě kolem pasu. "Co blázníš?" rozhlédla jsem se po chodbě.
"Bojíš se, aby nás někdo neviděl?" skousl si ret a povytáhl obočí.
"Bojím se, že nikdy nedostaneš rozum," sjela jsem ho. "Kde je Remus?"
"Jak to mám vědět?"
"Dovol mi ti připomenout, že jste kamarádi," ušklíbla jsem se.
"Což neznamená, že mu budu zasahovat do soukromých záležitostí."
"A co děláš teď?" pozvedla jsem obočí. Zamračil se, ale neodpověděl. "No tak vidíš," povzdechla jsem si. "Políbils mě a byla to chyba, teď mě nech na pokoji, jsem teď šťastná, o co ti jde?"
"Možná jsem se zamiloval." Znělo to tak neuvěřitelně absurdně, že jsem se rozesmála. "Myslím to vážně."
"Jasně," ušklíbla jsem se ironicky. "Prosím tě, Siriusi, ztrácíš čas, běž si honit jinou sukni, budeš mít mnohem větší úspěch. Já jsem zamilovaná do Remuse a chci být s ním!" V tu chvíli se otevřela Buclatá dáma a vyšel z ní Remus s Jamesem v patách. Remus první a přes rameno sledoval, o čem James mluví. Když se otočil zpátky, uviděl mě a usmál se. Pak stočil nechápavý pohled k Siriusovi a ten se výmluvně usmál na Jamese. Bylo to jako sledovat všechny a zároveň nikoho, tolik zpytavých pohledů jsem ještě nikdy neviděla.
"Ahoj, Teres," usmál se na mě Remus po chvíli zmateného prohlížení Siriuse, přitočil se ke mně, aby mě jednou rukou chytil za pas a krátce mě políbil. "Copak tu tak pozdě děláš?"
"Šla jsem na kolej," přiznala jsem a objala ho kolem pasu.
"Tak pozdě?"
"Šla jsem včas, zdržel mě Sirius."
"To abychom tě co nejrychleji dopravili do Havraspáru," usmál se, ale na mě se nedíval, sledoval Siriuse, který se teď opodál hádal s Jamesem. Ne tak nahlas, abychom je slyšeli, ale jak jim hlasy syčely, bylo znát, že jsou rozčílení jeden na druhého.
"Zvládnu to sama, zastav je, než se zabijou," zvedla jsem se na špičky a políbila ho na čelist. "Dobrou noc."
"Dobrou," pustil mě a vydal se za svými kamarády. S obavami v očích jsem se pak na ně ještě ohlédla. Snad se nic neprovalí…

Jenny si zrovna zapínala ofinu do sponky, když se ozvalo tiché pískání. Zastavila se a chvíli poslouchala, než jí došlo, že tuhle písničku zná už skoro nazpaměť. Okamžitě protočila oči a přidala do kroku, aby se Huntovi vyhnula.
"Ale ale," ozvalo se dřív, než stačila zbaběle utéct, a tak se zastavila, semkla víčka k sobě a pomalu se otočila.
"Mám jméno, Hunte," zamračila se na něj a překvapeně pootevřela ústa, když si všimla, že z jejího pokusu o to přerazit mu nos vyšly úplně nazmar. "Jak ti je?"
"Fajn," uchichtl se, když poznal, na co se ptá.
"To nerada slyším," ušklíbla se a otočila se k Velké síni.
"Nene," ozval se jí přímo za zády a dlaní jí docela jednoduše nasměroval ke zdi.
"Kde máš svoje kamarádíčky?" snažila se osvobodit, ale využil i své druhé ruky a přitiskl se k ní.
"Koho to zajímá?" vydechl jí do obličeje a Jenny v jeden krátký okamžik napadlo, že jí snad chce políbit. Hned, jak si to uvědomila, nakrčila nos ve snaze přemoct záchvat smíchu. Pozvedl obočí.
"Pusť mě," zasmála se a zapřela se mu dlaní do hrudi, aby ho odtlačila.
"Co to děláš?" podivil se, zapřel se pravačkou vedle její hlavy a vydechl. Jenny znervózněla.
"Co to děláš ty? Pusť mě," zaprotestovala a snažila se mu provléct pod rukou. Sotva se jí povedlo, chytil ji za loket a vrátil zpátky.
"Ccc," zamlaskal. "Útěk ti nepomůže," zavrtěl hlavou a přejel jí nosem po čelisti.
"O co se snažíš?" ucukla alespoň tak, jak jí to situace dovolovala a modlila se, aby někdo v nejbližší době prošel kolem. Odtáhl se a zvědavě se na ni zadíval.
"Myslel jsem, že budeš chápavější."
"Zlomila jsem ti nos," vydechla nevěřícně.
"A?" pozvedl obočí.
"A?" uchechtla se. "To by mělo mluvit za vše, nemyslíš?"
"Hm," zamyslel se, "ne, neřekl bych."
"Cože? Jste ve Zmijozelu všichni takhle natvrdlí?" zamračila se a až příliš pozdě jí došlo, na jak citlivou strunu právě zahrála.
"Takové řeči si pro příště raději odpusť, nebudu tak tolerantní, jako jsem teď," probodl jí chladným pohledem a Jenny proti své vůli spolkla veškerou svou zbývající odvahu.
"Nemáš mě rád, já nemám ráda tebe, tak co má tohle zatraceně znamenat?" odkašlala si a zeptala se přímo.
"Nevím přesně," nakrčil obočí a přejel jí ukazováčkem pravé ruky po napjatém krku. Jenny zaklonila hlavu a zuřivě vydechovala nosem. Proti své vůli cítila, jak jí každý jeho dotek způsobuje husí kůži. Když si toho všiml, potěšeně se usmál a vrátil dlaň zpátky na chladnou zeď.
"Můžu už odejít?" polkla a neohrabaně si upravila tašku. Uchechtl se, rozhlédl se podél obou chodeb, a pak se v jednom zpětném pohledu jednoduše nahl až k jejím rtům a políbil ji tak neočekávaně, až lehce narazila hlavou do zdi. Pevně semkla víčka i rty, pevně rozhodnutá nedovolit mu víc, než z ní vymámí násilím, jak se ale stále neodtahoval a přitahoval si ji blíž k tělu, začala zjišťovat, že se jí to líbí. V jednom krátkém pomatení mysli ho chytila kolem krku, vytáhla se na špičky a povolila všechny své zábrany. Přitahovala si ho blíž a blíž na rty, užívala si, jak měkce a přitom náruživě dokáže…
"JENNY?!" ozval se hlasitý dívčí hlas napravo od nich. Hunt se ve chvíli spěšně odtáhl, olízl si rty a vešel do Velké síně, jakoby se nechumelilo. Jenny zaraženě zamrkala, přejela si prsty přes zarudlá ústa a přenesla svou pozornost na Tess, která stála s otevřenou pusou jen několik kroků od ní. "C-co to…"