Březen 2012

42. kapitola - Jedno odpoledne

20. března 2012 v 13:01 | TePa |  Srdci vlastní
Taky zírám, že mi stačilo jen 13 hodin k přidání další kapitoly :-O :D Pro všechny závislé i nahodilé, šťastné i smutné, toužící i čekající (pokud to není to samé) a taky pro Alex,

TePa

Odpoledne jsem se konečně octla s Remusem o samotě, a tak jsme si zašli ke skřítkům na čaj. Remus to jednoduše odůvodnil tím, že už má dost těch břeček, které jim servíruje Sirius. Člověk se mu nediví, zvlášť po tom, co jsem se konečně utvrdila v pravém jádru jednoho z nejlepších přátel svého kluka. Povzdechla jsem si a vešla dovnitř první, abych se vzápětí posadila a nechala Remuse promluvit se skřítky.
"Zdáš se mi nějaká zamlklá, o čem jste se bavili se Siriusem?" Rychle jsem vzhlédla, nejspíš rychleji, než jsem měla, protože se na mě zkoumavě zadíval a potajmu se usmál.
"Aáh, nech toho, Remusi," zasmála jsem se, zakryla si tvář pravou dlaní a levou ho chytila za loket. Nesnášela jsem, když se na mě takhle díval a přitom jsem věděla, že by mi to chybělo, kdybych se bez toho měla obejít.
"Tak o co šlo?" sklonil se ke skřítce pro čaj a poděkoval za sušenky, které musela pracně hledat ve skladu potravin.
"Nešlo o Siriuse," rozhodla jsem se pro polopravdu. "Mluvila jsem s Liz," sevřela jsem mezi prsty kořen nosu a postrčila k Removi hrníček, aby mi nalil čaj.
"Příjemná holka." Vzhlédla jsem.
"Kdy jsi s ní mluvil?" Zatěkal očima po místnosti, ale pak se vrátil ke konvici a položil ji stranou.
"Jak to myslíš? Chodím s ní do školy stejně jako ty," usmál se.
"Proto jsem zamlklá," ukázala jsem na něj a sevřela hrníček v dlaních.
"Kvůli mně?" nakrčil nechápavě obočí. "Výjimečně musím říct, že mě nic nenapadá."
"Liz se teď nějakou dobu neobjevovala na hodinách a dneska jí Sirius postrčil galeon, který mi nechtěla ukázat." Samé mi v té chvíli došlo, jak absurdně to zní, a tak jsem se nad tím rozesmála. "Jo, já vím, jak absurdně to zní, ale… Ne, kašli na to, poslední dobou trpím halucinacemi," zamávala jsem si kolem hlavy pravačkou a raději se napila. Naklonil hlavu ke straně a chvíli se na mě jen tak díval.
Zkoumala jsem rýhu ve stole už tak dlouho, že jsem věřila, že na ni nikdy nezapomenu, když se Remus pomalu rozmluvil.
"Nechci ti lhát, existují věci, o kterých nevíš." Vzhlédla jsem a zamračila se do jeho nejistých očí. "A neměl bych ti to říkat," dodal.
"Já vím, že ne," zavrtěla jsem hlavou a napila se.
"Počkej, to… to je všechno?" podivil se.
"A co mám dělat?" pokrčila jsem rameny a opřela se o židli. "Nezměním to, co mi kdo chce nebo nechce říct, vzdávám tajné vyšetřování, je to unavující a svědci nespolupracují." Uchechtl se a poškrábal ukazováčkem nad pravým uchem.
"Víš, Teres, nemysli si, že neregistruju novou metodu nátlaku."
"Ah, kašli na to, Reme, bavme se o něčem jiném." Přimhouřil na mě oči, ale pak nad tím mávl rukou.
"Dobře, takže… Sirius?" Protočila jsem oči.
"Co s ním?" Zamračil se.
"Něco se změnilo," zkonstatoval.
"Nechápu," zamrkala jsem a rychle se napila, aby mi necukl i hlas.
"Byl to tvůj kamarád, nebo ne? Co je teď jinak?"
"Trochu jsme se nepohodli."
"V čem?"
"Ehm..," skousla jsem si ret. "Má na věci jiný názor než já."
"Má na věci jiný názor?" zopakoval po mně. Přešla jsem tu větu ještě jednou a uvědomila si, že to je menší mistrovské dílo. Jak říct pravdu co nejnenápadněji?
"Tak," přikývla jsem a znovu se napila jen proto, abych si uvědomila, že už žádný čaj nemám. "Mohl bys?" postrčila jsem k němu hrníček, ale on konvici jen chytil do ruky. Najednou prudce vzhlédl.
"Zkusil to na tebe?!" Zatraceně, proč musí být tak chytrý?
"Rem -"
"Zkusil?" Vyděsil se a jeho oči se rozšířily. Položil konvici, aby ji neupustil a šokovaně se na mě zadíval, napůl doufajíc, že mu řeknu, že ne. Přemýšlela jsem. Stojí mi to za to, aby se Pobertové rozhádali? Byla to maličkost… Měla bych to přejít, rozhodla jsem se.
"Ne," odpověděla jsem pevně a vzhlédla. Remus mi nevěřil.
"Ale ano."
"Ne," zavrtěla jsem hlavou a začala své lži věřit.
"Teres, já to zvládnu, buď upřímná." Propaloval mě tím nejúžasnějším pohledem na světě a já mu do něj musela zalhat. Polkla jsem. Zalžu, ale jestli to udělá znovu…
"Jsem upřímná, Remusi, buď klidný, nic se nestalo." Pořád mi nevěřil, ale zvedl konvici a roztržitě nalil celý hrnek i vedle na stůl.
"Sakra," vytáhl hůlku a beze slova po sobě uklidil.
"Remusi, vážně, buď klidný, nic neudělal, to já… mám předsudky," nahla jsem se a chytila ho za ruku. "Když řekneš Sirius Black… napadne tě spousta věcí, ale…"
"V čem se tedy názorově rozcházíte?"
"Je to dost všeobecné, Reme," napila jsem se, úplně zahnaná do kouta. "Prostě… on… je s ním legrace a vůbec, ale občas udělá věc, která mu nejspíš přijde neuvěřitelně vtipná a mě je z toho akorát zle."
"Například?" vyzvídal.
"Můžeme toho nechat, Remusi? Prosím," podepřela jsem si unavenou hlavu a zamíchala lžičkou. "Mám toho dneska dost."
"Dobře," vydechl skoro jakoby naposled. "Já jen… už se mi to jednou stalo, ale nebyla to jeho vina," prohrábl si vlasy a napil se.
"Nebyla?"
"Ne. Bláznivě jsem se zamiloval do Catherine Laurnové."
"Jako každý," usmála jsem se. Byla své doby nejkrásnější holka na škole. Dokonce si myslím, že ani Sirius z ní nemohl spát, což bylo vtipné vzhledem k situaci, jak ji známe dnes.
"Jo, jenže… nejsem zas tak nápadný, když se zamiluju."
"To si myslíš," usmála jsem se. Ušklíbl se.
"No, nebyl jsem," opravil se a sám se mi usmál. "Každopádně se blížil ples a já se s Jamesovou pomocí připravil na to, že ji pozvu - to si dokážeš představit, jaký to byl poprask," zavrtěl hlavou. "No a zrovna, když jsem před ní stál a chystal se jí všechno vyklopit, strčil do mě Sirius, jakoby náhodou šel kolem, popadl mě kolem ramen a… pozval ji přímo před mýma očima a já se musel usmívat a nenápadně nechat květiny spadnout z okna. Bylo to..," zavzpomínal. "Dost nepříjemné, ale přemluvil jsem Jamese, aby to nikomu neříkal."
"To že udělal?!" zamračila jsem se.
"James nebo Sirius?" nechápal.
"Sirius!"
"Nevěděl o tom, Teres, byla to moje chyba."
"Tvoje chyba? Ale Remusi, no tak..," zavrtěla jsem hlavou. "Ona mu řekla ano?"
"Samozřejmě! Je to Sirius Black," zavrtěl nade mnou hlavu.
"A?" Znejistěl. "Sirius není ani zdaleka taková hvězda, za jakou se má," odfrkla jsem si.
"Nerad bych, aby se mé pubertální trable promítly do dnešní doby. Dost dobře mi stačilo být s tolika klukama najednou v jediném pokoji, to mi věř," zasmál se. To mě rozesmálo.
"To je nechutné."
"Na to myslíš ty, ne já," ukázal na mě, jakoby mě právě nachytal při činu. Překvapeně jsem si šáhla na ústa.
"Já? Nikdy," zavrtěla jsem odmítavě hlavou a posadila se na stůl, abych se k Removi mohla snadněji nahnout. Sledoval, jak mi vlasy přepadávají přes ramena, jak prsty pravé ruky objímám hranu stolu a levou sahám po konvici, abych mu dolila čaj. V tu chvíli mě rychleji, než jsem si stačila všimnout, chytil za zápěstí a já překvapeně cukla hlavou zpátky k jeho obličeji.
"Nemám chuť na čaj."
"Ne?" podivila jsem se s úsměvem, když se postavil, objal mě pravou rukou kolem hlavy a levou mi přehodil nohy přes jeho stranu stolu. Usmála jsem se a objala ho koleny kolem těla. "Co by sis dal?"
"Možná trochu tohohle," zadíval se mi do očí, a pak se nahl, aby mě políbil. Při doteku jeho rtů jsem se lehce zaklonila a vztáhla ruce, abych ho jimi objala kolem krku. Skoro jsem mohla vidět překvapené a znervóznělé obličeje skřítků, kteří nechápavě chodili kolem. Sjela jsem dlaněmi níž a objala ho kolem pasu, abych se k němu přitiskla ještě blíž. Na chvíli se odtáhl, aby mě políbil na krk, a tak jsem zaklonila hlavu a skousla si ret. Když se vracel zpátky, sjel mi rty přes čelist, na jejíž hranu mi vtiskl měkký polibek, a pak jsem otevřela oči. Stál v bezprostřední vzdálenosti, v očích potemnělý výraz a na tváři lehký úsměv.
"Děje se něco?" Skousl si ret, zavrtěl hlavou, a pak se znovu nahl, aby mě políbil.

41. kapitola - Sirius kuje pikle

19. března 2012 v 23:13 | TePa |  Srdci vlastní
Pokud mě má paměť neklamala a já upřímně doufala, že to je jedna z věcí, na které se ještě můžu spolehnout, Liz se Siriusem nikdy nepromluvila ani slovo. Když už to bylo nezbytně nutné, přikývla, zavrtěla hlavou, nebo po něm prostě něco hodila, její averze byla jak nevysvětlitelná tak naprosto normální.
Naopak velmi nenormální bylo, že spolu naprosto uvolněně mluví a ještě u knihovny, na kterou měl Sirius očividnou alergii. Ten ale namísto osypek potlačil úšklebek, šáhl si do kapsy a hodil jí zlatý galeon. Liz ho otráveně chytila a schovala do kapsy. No, kamarádi nejspíš nebyli, každopádně mě nenapadlo, co by si od něj Liz mohla kupovat. Když mě uviděla, trochu sebou cukla, ale pak mi zamávala a zamířila ke mně.
"Bavila ses se Siriusem?" neodpustila jsem si a zaraženě se za ním podívala.
"Potřebovala jsem se s ním na něčem domluvit." Přimhouřila jsem oči a všimla si, jak Sirius vytahuje další minci a baví se s Peterem z Mrzimoru.
"Na čem?" stočila jsem pohled k Liz. "Děláte charitu, nebo co?" Liz si nervozitou skousla ret. "A kdes teď vůbec byla?"
"Nezajdem si radši na oběd?"
"Ne," chytila jsem ji za loket a nasměrovala do prázdné chodby. "Pověz mi to."
"Bože, Tess, o nic nejde, no vážně," zastavila se u prvního okna a zapřela se o něj dlaní. Pak si prohrábla vlasy a zadívala se ven.
"Můžu se aspoň podívat na ten galeon?" Přimhouřila oči.
"Jak..," zarazila se. "Nikdy jsi neviděla galeon?"
"Můžu?"
"To nejde," zavrtěla hlavou.
"Co se to tady děje? A opovaž se to svést na vyšívání nebo jinou mudlovinu. Nenamluvíš mi, že Sirius... ani to nemůžu vyslovit," zasmála jsem se, ale pak znovu nabrala dech. "Než jsem se dala dohromady s Remusem, všimla jsem si, jak se Pobertové baví o nějaké skupině a o Brumbálovi, ale nikdo mi neřekl nic víc, já to ani příliš nerozváděla, ale teď..? Co se děje?" přešla jsem do šepotu. "Jestli můžu pomoct, chci to vědět."
"Proč myslíš, že zrovna já se dobrovolně přidám do nějaké tajné skupiny? Já?" ukázala na sebe a nervózně se ušklíbla.
"Nedávno jsem si myslela, že nejsi schopná Siriuse vystát. Očividně jsem se pletla. Možná se pletu i s Brumbálem, bůhví, co jsem slyšela," zamyslela jsem se. "Jen… Liz, jestli něco děláte, cokoli, nebo jestli jen začínáte Smrtijedům odporovat, chci vám pomoct, vím, že můžu," zadívala jsem se jí do očí a usmála se.
"Nech toho," odvrátila se ode mě a usmála se. Zmateně jsem potřásla hlavou.
"Čeho?"
"Těch tvých pohledů a vyhrocených závěrů."
"Jo, já vím, promiň, beztak se mi teď budeš celý měsíc pod peřinou smát," mávla jsem nad tím rukou a po jejím příkladu se zadívala z okna. "Bylo by to šíleně nebezpečné sestavovat skupinu studentů v rámci odboje, nevěřím, že by to Brumbál povolil," zauvažovala jsem nahlas. "Je to příliš velké riziko, pokud pošle nedostudované a nezkušené najednou na bitevní pole, jen si to představ," zadívala jsem se na ni, a pak znovu pohlédla na jezero. "Na druhou stranu… je přeci jedno, jestli umřeš teď nebo za týden nebo po tom, co uděláš OVCE. Co na nich bude záležet, až ti zabijí rodinu a zničí, co máš ráda? Nebaví mě číst o úmrtích a o planých řečech ministra kouzel. Nebaví mě to," povzdechla jsem si. "Přála bych si, abych něco mohla udělat. Možná bych konečně měla začít cvičit Obranu, co myslíš?" odtáhla jsem se od parapetu a usmála se na ni.
"Přijdeš na zápas?" zeptala se, když si konečně vzpomněla, jak se mrká. Zasmála jsem se.
"Jasně, uvidíme se tam," mávla jsem jí a odešla chodbou směrem z budovy.

"Bylinkářství?!" slyšela jsem dobře známý pře-sebevědomělý hlas Siriuse Blacka. Neodpověděla jsem, jen jsem protočila oči a odbočila ke skleníkům. "Takže ano, mohla bys mě alespoň pozdravit, co myslíš?" Ironicky jsem se uchechtla a zamávala Remusovi, který se tam o něčem zapáleně bavil s Jamesem. "Tess!"
"ANO?! Co chceš, Siriusi?" zastavila jsem se v dostatečné vzdálenosti od ostatních, aby nás Remus neslyšel. "Co po mně ještě chceš? Nemluv na mě, skončili jsme!"
"Ale no tak," vecpal se přede mě, když jsem chtěla pokračovat dál, a tak jsem se rychle odtáhla a založila si ruce na prsou.
"Ty vážně víš, jak zkazit den."
"Nepovídej, myslel jsem, že mou společnost vítáš?!"
"Jen tehdy, když je nepřítomno tvoje ego, dej mi svátek," zadívala jsem netrpělivě stranou.
"Ale no tak."
"To už jsi říkal, zkus být originálnější," probodla jsem ho pohledem a sledovala, jak se ke mně přibližuje. "Ještě krok a probodnu tě hůlkou, to přísahám," zastavila jsem ho v jeho postupu. Zamračil se.
"Nelži sama sobě, líbilo se ti to." Nevěřícně jsem se na něj zadívala a odfrkla si.
"Bože můj, Siriusi, jaké to ego vlastně máš?" vydechla jsem. "Remus je tvůj kamarád!"
"Jeden z nejlepších."
"To přede mnou ani neříkej, ty sobče jeden."
"Nemluvíš sprostě," zkonstatoval.
"A?"
"A nic, líbí se mi to," usmál se a znovu se začal přibližovat. Tasila jsem hůlku a vložila ji mezi nás, aby ji nikdo jiný neviděl.
"Neřeknu ani slovo, nechci Remusovi ubližovat, ale jestli se pokusíš o cokoli, budeš litovat," probodla jsem ho pohledem.
"Tvé hůlky se nebojím," změnil tón hlasu. Pozvedla jsem obočí.
"Ne? To bys měl," zasyčela jsem. "A teď ustup." Nehl se ani o píď.
"Něco se ti na mě líbit musí."
"Ustup," zvýšila jsem hlas.
"Líbím se ti, Tess, bojíš se si to přiznat."
"Jsi hlupák, jestli si myslíš, že se rozejdu s Remusem a začnu si s tebou. To nikdy neudělám, zapamatuj si to. V porovnání s ním neznamenáš nic," strčila jsem do něj hůlkou, až nakrčil obočí. "A jestli chceš ještě jiný důvod: nemohla bych ti věřit, ne po tomhle..," zatvářila jsem se znechuceně a znovu do něj píchla hůlkou. "Teď ustup."
"Siriusi? Teres? Děje se něco?" uslyšela jsem Remusův znepokojený hlas zpoza Siriových zad. Rychle jsem si schovala hůlku zpátky do rukávu, poodstoupila od Siriuse stranou a nechala se jím obejmout kolem ramen.
"Ne, myslím, že už jsme to vyřešili," probodla jsem Siriuse pohledem.
"Vážně?" nakrčil obočí Remus a zatěkal mezi námi očima. Pak se zastavil na mě a usmál se. "Dobře, tak pojďme."
Nechali jsme Siriuse za sebou, zatímco já Remuse objala rukou kolem pasu.
"Doufám, že zas nebudeme přesazovat mandragory, jinak přísahám, že si ty klapky schválně nasadím špatně," políbil mě do vlasů a já ze sebe vynutila křečovitý smích. Když vcházel do skleníku, otočila jsem se na Siriuse, který se pomalu přibližoval a na rtech mu pohrával zlomyslný úsměv. Když mě viděl, naznačil, ať se otočím k Remusovi a významně na mě mrkl.
Parchant.

40. kapitola - Hit me by your kiss

12. března 2012 v 21:21 | TePa |  Srdci vlastní
Komupak se stýskalo po Removi? :D

TePa


Ráno na snídani se konečně objevil Remus a tím mi ze srdce spadl obrovský kámen. Límec měl povolený stejně jako kravatu, která mu nesourodě visela kolem krku, košile mu v cípech vyčnívala z kalhot a vlasy měl rozcuchané jako obvykle. Když se zadíval mým směrem, zeširoka se usmál a sklopil oči, aby je vzápětí znovu zvedl a podíval se na mě.
Oplatila jsem mu úsměv a doprovázela ho pohledem, dokud se neposadil. Bohužel, v tu samou chvíli jeho místo zaujal Sirius a propaloval mě všeříkajícím pohledem. Nervózně jsem polkla a rychle se vrátila ke snídani.
"Poprala jsem se s Huntem," prohodila naproti mně Jenny, jakoby se nic nedělo.
"Cože?" zaskočilo mi, a tak jsem si několikrát odkašlala a zhluboka se nadechla. "Cože jsi udělala?"
"Poprala se s Huntem," pokrčila rameny a nabírala si vajíčka.
"Co? Proč? Kdy?"
"Včera na famfrpálovém hřišti, zlomil mi nové koště."
"Jak to myslíš, zlomil?" zamračila jsem se.
"Prostě ho vzal a přehnul přes koleno."
"To se mi nezdá," zavrtěla jsem hlavou. "Násada je vyztužená kouzlem, musí něco vydržet."
"Proto je ten parchant kouzelník, pomohl si." Zamračila jsem se ještě víc. "Zrušil kouzla na koštěti, ať už to udělal jakkoli, a pak ho přímo přede mnou zlomil vejpůl."
"Kde ho máš?"
"Hunta?" odfrkla si.
"Koště, ty troubo."
"Pod postelí, nemůžu to taťkovi říct, dal na něj všechny úspory a já teď nemám na čem lítat zápas."
"Proč to udělal?"
"Asi ho osvítil Merlin, netuším, ale jestli to byl on, už nikdy ho nevezmu do pusy, nezaslouží si to. Parchant. Každý chlap je parchant."
"Proč jsi byla na hřišti?"
"Měli jsme zamluvené hřiště, ale on si zas odněkud sehnal povolení a máchal mi jím před nosem."
"Proč tobě?"
"Jsem nejagresivnější, asi ho baví mě provokovat," supěla a já se divila, že nevidím páru stoupající jí z uší.
"Poprala ses s ním?"
"Jo, nasral mě."
"To dělá pořád, ještě sis nezvykla?"
"Ani si zvykat nehodlám, osladím mu život tak, že se bude bát dojít si byť jen na záchod, to ti říkám!"
"Tím nic nezískáš, Jenn."
"Já vím, ale stejně to udělám," blýsklo se jí v očích.
"Tos po něm prostě skočila a dala mu pěstí?"
"Vlastně jo. Divím se, že tam neměl svoje kamarádíčky, byli opodál a důležitě si házeli Camrálem," odfrkla si. "Jsem holka, ale pořádně jsem mu natloukla, tekla mu rudá z nosu." Zadívala jsem se ke Zmijozelu. "Ani se nesnaž, kouzlí líp, než jsem ochotná si připustit."
"Udělal něco on tobě?" Zamyslela.
"Vlastně ne, ale zlomil mi koště!"
"Jasně," přikývla jsem okamžitě. "A vážně se nedá zpravit?"
"Kdoví? Do Prasinek se jde až za čtrnáct dní," pokrčila rameny.
"No, vím, že moje koště stojí za prd, jak říkáš, ale možná bys ho mohla vyzkoušet, co říkáš?" zkusila jsem. Zvedla oči.
"Ty máš co?"
"Starší verzi tvé Komety, byla bráchova."
"Hm… díky, Tess, zkusím to a dám ti vědět."
"Dobře, pak se pro ni stav, mám ji pod postelí." Jenny se na mě nechápavě zadívala.
"Nechápu, jak normální člověk nemůže chtít lítat."
"Já ano, protože se bojím výšek." Protočila oči a nechala mě pokračovat ve čtení Denního věštce. "Kde je vůbec Liz?" zvedla jsem pak na chvíli oči a ona pokrčila rameny.
"Nevím, ale potkala jsem ji před týdnem a říkala, že na zápas přijde určitě."
"Dobře," nalistovala jsem předpovědi hvězd a přemýšlivě kousla do jablka.

"Teres, ahoj," ozvalo se mi za zády a já obratně schovala noviny pod stůl.
"Reme," usmála jsem se, "počkej," šáhla jsem po své brašně a shodila ji na zem. Tomu se ušklíbl, ale posadil se vedle, aby mě vzápětí objal kolem ramen.
"Jak ses měla? Omlouvám se, byl jsem… trochu mimo… posledně," zadíval se na Jenny, která mu nevěnovala sebemenší pozornost.
"Šlo to," usmála jsem se. "Hlavně, že ti je líp."
"Slyšel jsem, že se o tebe dost ochotně staral Sirius." Polkla jsem a přemýšlivě se na něj zadívala. Usmíval se a tvářil se bezstarostně, když se natahoval pro můj pohár a lokl si džusu.
"No, zdá se, že má umění objevit se pokaždé, když nevím, do čeho píchnout."
"Jo, to dělá často," usmál se a zadíval se mi do očí. "Chybělas mi," nahl se blíž, spolkl jablko a políbil mě. Chutnal zvláštně nakysle, ale i tak jsem se mu nejdřív usmála do rtů, než jsem byla schopná mu polibek oplatit. Zvedla jsem ulepenou ruku a zápěstím si ho za krk přitáhla blíž. Slyšela jsem, jak si Jenny odfrkla, a tak jsem ho nechala ještě víc polibek prohloubit.
"Fajn, tohle je nechutný," zavrzala lavice, a pak už pomalu odcházela. Tomu se Remus usmál, na chvíli se odtáhl a zadíval se mi do očí.
"Ahoj," zašeptal.
"Ahoj," skousla jsem si ret a políbila ho znovu.

39. kapitola - (Já) vs Sirius

11. března 2012 v 18:01 | TePa |  Srdci vlastní
Spojovací ;) Enjoy


TePa


"Tess!" Otočila jsem se právě ve chvíli, abych viděla Siriuse dobíhat.
"Ahoj, Siriusi," usmála jsem se, sevřela knihy, které jsem nesla do knihovny, v náručí a zkoumavě se na něj zadívala.
"Pustili Remuse, zrovna ses s ním minula."
"Fakt?" polkla jsem. "No, později si ho najdu a promluvíme si, díky."
"Počkej," chytil mě za loket, když jsem se měla k odchodu.
"Co se děje?" zadívala jsem se na jeho ruku a on mě okamžitě pustil.
"No," prohrábl si vlasy. "Napadlo mě…" Pozvedla jsem obočí.
"Co?"
"Asi bys chtěla vědět, co se s ním dělo, ne?" vyhrkl rychle. Přimhouřila jsem oči.
"Jasně."
"To abych tě doprovodil."
"Počkej chvilku, jen zanesu knížky."
"Jistě mě omluvíš, že tě nedoprovodím, Pinceová mě moc nemusí."
"Asi se jí nedivím," ušklíbla jsem se a na chvíli ho tam nechala stát.
Bylo to divné prostě se s ním vídat. Zvlášť po tom, co mi řekla Jenny. Vykoukla jsem z knihovny a zkoumavě sledovala, jak pozoruje své vlastní tričko a vzhlíží nahoru ke stropu. V tu chvíli jsem pochopila, co na něm všichni viděli a možná jsem pochopila i samu sebe. Najednou jsem věděla, proč se s ním pořád stýkám a nechám ho říkat naprosté hlouposti i všechny ty lichotky. Slavný Sirius Black mi věnoval svou pozornost - a to Bůhví proč. Bylo to lákavé a opojné a hlavně… špatné. Měla bych toho nechat.
"Takže..," usmála jsem se, když jsem se konečně odhodlala opustit svůj úkryt a zamyšleně se mu zadívala na boty. Siriusovi se není radno dívat do očí. Nikdy, to si pamatujte. A tak jsem vzhlédla na protest své vlastní radě.
"Vlastně ani nevím, co bych ti o něm řekl," začal, jakoby si to uvědomil až teď. Ušklíbla jsem se.
"Tak proč tu na mě číháš?" Špatná otázka.
"Možná ze sobeckých důvodů," blýsklo se mu v očích, a tak jsem polkla a vydala se po schodech nahoru. Jejich společenská místnost byla po cestě k Havraspárským. Oklikou, ale byla.
"Dobře," odbyla jsem ho zcela úmyslně, aby neměl šanci pokračovat. "Remus, on…"
"Děje se něco?" přerušil mě a já se na něj nechápavě zamračila.
"Ne, mělo by?"
"Dobře," usmál se, jako bych mu právě řekla odpověď na nepostihnutelnou hádanku.
"Je mu lépe?"
"Nebudu ti lhát, tenhle úplněk byl z těch horších, zůstali jsme jen…" Pozvedla jsem obočí.
"Cože?"
"Ach," skousl si ret, jakoby si právě uvědomil, že prozrazuje, co nemá.
"Kdo my?"
"Bavíme se o Removi, nebo ne?" snažil se to zamluvit.
"Siriusi," zastavila jsem se.
"Neřeš to, Tess, prosím tě."
"Fajn," zvedla jsem poraženecky ruce.
"Je na tom hůř než obvykle. Asi teď leží na pokoji a spí, vzhůru dlouho nevydrží, takže… Nabírá síly."
"Nevzkázal mi třeba něco?" vypadlo ze mě dřív, než jsem se stačila zastavit. "Totiž…"
"Nevzkázal," odpověděl klidně a skočil na jedno z mnoha pohyblivých schodišť. Když jsme znovu vystoupili, všimla jsem si, že odbočil k Havraspárské věži. Šli jsme vedle sebe úplně potichu, až mi z toho naskakovala husí kůže a ve snaze ho zahnat, začala jsem si broukat jednu z písniček, co si nedávno přehrávala Jenny.
"A jsme tady," konstatovala jsem očividnou skutečnost.
"Hm," olízl si ret a přistoupil ke mně blíž. Okamžitě jsem couvla, což ho rozesmálo. "Bojíš se mě?"
"Jsi Sirius Black."
"To jsem," trhl hlavou stranou a usmál se. "Myslel jsem, že na tebe neplatím."
"Asi začínáš," zamračila jsem se na jeho tričko a snažila se projít kolem něj.
"Počkej," chytil mě za pas a strhl zpátky před sebe. Zrychlilo se mi srdce. "Co to bylo?"
"Co myslíš?"
"Začínám na tebe působit?" blýsklo se mu v očích.
"Nerada bych to rozebírala, vážně, chodím s Remusem, to přece víš a i když to teď máme..," nedořekla jsem, protože si mě přitáhl blíž a políbil mě. Bezmocně jsem nechala ruce zvednuté, otevřela jsem doširoka oči a přitom cítila, jak se mi bez ostychu dobývá jazykem do úst. "Po..," začala jsem, čímž jsem to ještě zhoršila a on mě zaklonil stranou, aby prohloubil polibek.
Přesně v tu chvíli jsem se vzpamatovala a začala mu dlaněmi tlačit do ramen. Nepustil mě, namísto toho udělal přesný opak a za pas si mě přitiskl natěsno k tělu. Nedokázala jsem zavřít oči, a tak jsem si všimla, jak se dveře pomalu otevírají. Zapřela jsem se usilovněji a odstrčila ho stranou, přičemž jsem mu rty sjela po bradě a zakopla o jeho rozkročené nohy. Zachytila jsem se o zábradlí a střelila pohledem ke vchodu do Havraspárské Společenky.
"Tess! Aho… Siriusi?" přimhouřila oči a její hlas se během sekundy změnil z nadšeného na podezíravý. Zhluboka jsem vydechovala, cítila, jak rudnu a rty mi brněly. Zděšeně jsem se na něj zadívala. Olízl si rty, mrkl na Jenny a odešel chodbou pryč. Zírala jsem za ním s otevřenými ústy.
"Co to mělo znamenat?!" obořila se na mě.
"J-já..," nedokázala jsem odpovědět a jen naprázdno otevírala ústa.
"Chodíš s Remusem!" křičela na mě.
"Já to sakra vím!" vzpamatovala jsem se. "Myslíš, že jsem se nechala dobrovolně políbit?! Myslíš?! To ti děkuju za tvůj upřímný názor na mou osobu, Jen! Nech mě projít," odstrčila jsem ji stranou a přeletěla Společenku jako voda jen proto, abych se co nejrychleji dostala do pokoje.

38. kapitola - Nevěř mu, je to Smrtijed!

1. března 2012 v 16:09 | TePa |  Srdci vlastní
Já vím! :D Pro vás všechny ;)

TePa

"Tak ahoj," mávla mi ještě Lily, když se chystala odejít k Nebelvírskému stolu.
"Ahoj," odpověděla jsem, ale pak se ještě zarazila. "A Lily?" Otočila se. "Někdo by to měl říct Pobertům." Zamračila se, ale nakonec přeci jen přikývla a šla se posadit vedle Jamese, který leknutím vdechl bramboru.
Ušklíbla jsem se a zadívala se k našemu stolu. Při pohledu na něj se mi najednou sevřel žaludek a přešel mě hlad. Když jsem se otáčela, náhodou jsem si vzpomněla, že jsem nedodělala úkol do Přeměňování, a tak jsem alespoň měla kam jít a co dělat.
"Tess!" ozvalo se mi za zády a já se zastavila. Jakoby pokaždé, co se snažím utéct, někdo vycítil chvíli slabosti a za každou se cenu se rozhodl mi v útěku zabránit.
"Jenny, ahoj."
"Kam jdeš? Nemáš hlad?" ukázala na stůl a neohrabaně si upravovala tašku na rameni.
"Je-Je-Jenny!" zasmál se jí za zády Hunt a když procházel, ještě se otočil a chvíli pokračoval pozpátku. "Těšíš se, až vám natrhneme zadky?"
"Drž hubu!" odbyla ho Jenny, sklidila jeho hlasitý smích a otočila se zpátky ke mně. "K věci. Nemáš hlad?" Pozvedla jsem obočí nad situací, které jsem právě byla svědkem a naučila se znovu mluvit.
"Vlastně ani ne, já…"
"Kdes byla?" ptala se nerušeně dál, chytila mě za loket a vedla chodbou pryč od vchodu do Velké síně.
"Menší osobní krize, nic vážného," mávla jsem rukou. Zamračila se. "Vážně, Jenn," povzdechla jsem si znaveně.
"Dobře," protáhla. "Do knihovny?" Pokrčila jsem rameny a nechala se jí tam dovést.
"Potřebovala bych Přeměňovací formule III, prosím," otočila jsem se k madame Pinceové.
"Úkoly se mají dělat včas," zasupěla na mě.
"Uvědomuju si to, děkuju," odbyla jsem ji a počkala, až mi ji podá.
"A vy?" otočila se k Jenny.
"Já si to taky uvědomuju," přikývla. Madame Pinceová se na ni zamračila.
"Myslím, že se ptala na knihu, Jenn," ušklíbla jsem se. "Radši pojď. Ona nic nechce," prohodila jsem ještě přes rameno, když jsme se rychle uklidily do pozadí. "Moc zábavy se mnou neužiješ, musím stihnout esej," rozložila jsem si všechno pracovní náčiní a začala otevírat knihu.
"Nevadí, můžu aspoň mluvit?"
"Jasně," přikývla jsem a promnula si unavené oči. Nejspíš to teď s Remusem budu mít ještě horší… Povzdechla jsem si a usmála se na Jenny, aby začala s vyprávěním a plány na Největší porážku v historii Zmijozelu.
"To zní vážně báječně," ušklíbla jsem se. Hrdě vypnula hruď.
"Díky, nejdřív to byl masakr, pak…"

Povzdechla jsem si a shlédla na hromadu učebnic, které jsem šla vrátit do knihovny, když jsem uslyšela hlasitý Snapeův hlas. Schovala jsem se za roh a nakoukla zpoza něj, abych obhlédla situaci. James stál mezi Siriusem a Snapem, čelem ke svému příteli a rozpřahoval ruce, aby mu zabránil se skrz jeho náruč prodrat.
"Siriusi, ser na to!" Slyšela jsem, jak se Snape zasmál a sevřelo se mi srdce. Tohle nevypadalo moc dobře. Když jsem uviděla zamilovaný pár jdoucí jejich směrem, rychle jsem jim naznačila, ať jdou jinudy. Zamračili se, ale odbočili do vedlejší chodby.
"Pusť mě, Dvanácteráku, já tě varuju!"
"No tak, Pottere, co se děje? Stal se z tebe slaboch?!" slyšela jsem posměšný Snapův hlas, a tak jsem pevně semkla víčka. James ho ale nejspíš ignoroval, protože jsem slyšela, jak pokračuje ve svém domlouvání Siriusovi.
"Snape se zabije sám, nevím, proč kvůli tomu tolik usiluješ o vyloučení."
"Zníš jak baba, Pottere!" Znovu jsem nahlédla za roh a sevřela své knihy pevněji. Jako bych tam byla stála s nimi.
"Drž hubu, Srabusi," procedil mezi zuby James a trhl zpátky k Siriovi, který kvapně tasil hůlku.
"Nikdo, nikdo nebude vyhrožovat mému kamarádovi!" Jamesovi se to drsně vymykalo z rukou. Omyl mě pot, když jsem si všimla Snapea.
"Seve… Pottere?!" zazněl najednou dívčí hlas a zanedlouho na scénu přibyla Lily. Protočila jsem oči, tohle James nezvládne. Tváří se mu cukla chvilková bezmoc, pak ji chytil za ruku a poslal za Siriuse. "Co si to dovoluješ?! Nešahej na mě!" vysmekla se mu a James se zamračil.
"Nerozumíš tomu, Evansová, měla bys radši odejít."
"Severusi, co se děje?" otočila se na Snapea a její hlas zněl o dost klidněji. "Napadli tě?" James si posměšně uchechtl a všeříkajícně nad ní zavrtěl hlavou. Toužila jsem udělat to samé. "Seve..," vykročila k němu, ale James ji znovu chytil za ruku a vrátil dozadu. "Řekla jsem..!"
"Vím, co jsi řekla, Evansová, nepleť se do toho!" Věděla jsem, že takhle mluví jen z obav, to ale Lily nejspíš nechápala.
"Ty bezcitný bídáku!"
"Cože?!" vykročil k ní a mimoděk ztratil z očí Siriuse, který se kolem něj rychle prosmekl a vyslal na Severuse kouzlo. Jamesem to cuklo, zachytil Lily, která se snažila Siriuse napodobit a strhl si ji za záda.
"Najednou jsi galantní?" bušila mu do zad pěstmi, zatímco on se rychle otočil, namířil na ni hůlkou a k jejímu zděšení ji tlakovou vlnou otlačil až do chodby, ve které jsem stála já. Přitom jsem si všimla, jak k ní rychle něco šeptl. Pak už sklouzla na zem a překvapeně se na mě zadívala. Přiložila jsem si prst na rty, naznačila, ať jde za mnou a znovu se zadívala za roh. Nemělo cenu se mezi ně plést.
"Tichošlápku!" zakřičel James, začaroval jednouché kouzlo, kterým od sebe oba odtlačil a zvláštně trhl zápěstím tak, jak jsem to nikdy neviděla, aby zrušil kouzla, která na sebe vyslali. Všechno v jednom máchnutí rukou. Otevřela jsem překvapeně ústa a uslyšela, jak Lily prudce vydechla úžasem.
"Co to děláš, Jamesi?! On..!"
"Já vím, ale ten parchant za to nestojí, jdeme," zadíval se na něj. "Jestli hodláš pokračovat, nebudu se do toho dál plést, málem ublížit Lily!"
"To bych neudělal," namítl najednou Severus a já si všimla, jak se Lily napjala.
"Nevěř mu ani slovo, Jamesi, je to Smrtijed!" Lily zůstala stát jak přikovaná, zatímco mě to ani moc nepřekvapilo. James přešel ke Snapeovi na dosah ruky, zahleděl se mu do obličeje a něco mu rychle řekl. Severus se zamračil, a pak už jen sledoval, jak se mu oba vzdalují směrem k nám.
"Musíme jít," chytila jsem Lily za rukáv a táhla ji chodbou pryč. "No tak, Lily! Musíš jít sama, rychle!" Potřásla hlavou a strhla mě do učebny po její pravici.
"Teď dál nemůžu, prostě… nemůžu," posadila se do lavice a svěsila hlavu do dlaní. "Co se stalo se světem, zatímco jsem se nedívala?"