Únor 2012

37. kapitola - Dvojí bariéra

4. února 2012 v 1:23 | TePa |  Srdci vlastní
Vím, kvalitně nic moc, ale buďte schovívaví a přes to všechno čtěte :)
Vám, co se mnou držíte, velké díky za vaši podporu :)

TePa


Jak se úplněk blížil, zjistila jsem, že trávím mnohem víc času se Siriusem než s Remusem a to bez jakéhokoli vysvětlitelného důvodu. Prostě byl vždycky poblíž, když jsem přemýšlela o tom, že Remuse na chvíli ukradnu, a tak jsem to vypustila z hlavy a rozhodla se ho nechat pracovat. Na místo toho jsme se Siriusem neustále chodili žebrat o sladkosti do kuchyně, chodili jsme se procházet po pozemcích a dokonce mě i párkrát donutil, abych se na ně šla podívat na famfrpálový trénink. V den úplňku jsem byla nervózní a viděla, že Remus dokonce ani nepřišel do školy. Nemluvila jsem s ním už tak strašně dlouho, že mi to začínalo připadat jako věčnost.
"Tess, ahoj!" zasmál se za mnou Sirius, když procházel k Nebelvírskému stolu.
"Ahoj, Siriusi, Removi není dobře?"
"Dělá to tak vždycky, neměj strach," lehce se zamračil, a pak mi vzal z ruky jablko. "Díky," mrkl na mě a zmizel za Jamesem.
"Co to je?!" ozvala se naproti mně zmateně Jenny. Vzala jsem si jiné ovoce a pozvedla obočí.
"Co myslíš?"
"Chodíš se Siriusem nebo s Remusem?"
"Co to je za otázku?" podivila jsem se. "S Remusem, samozřejmě."
"Jasně," ušklíbla se nepřesvědčeně. "Až na to, že jsem tě celý týden nevídala s nikým jiným než se Siriusem."
"Já vím, je to divné, ale Remus má teď hodně práce a on se tam vždycky prostě nachomýtl." Pozvedla obočí.
"Dej si pozor, Tess, tohle vypadá jako hraní si s ohněm."
"Já si s ničím nehra… Jenny, chodím s Remusem, jasné? Akorát má teď hodně práce, to je všechno."
"Dobře," protáhla a pozdravila Liz.
"Co máš se Siriusem, Tess?" přeskočila pozdrav a přešla rovnou k věci. Protočila jsem oči.
"Vůbec nic, proboha, co všichni máte?"
"Se Siriusem nemůže být žádná holka kamarádka."
"Emily je," uvedla jsem příklad.
"Jo, jenže až potom, co se jí Sirius dostal pod sukni."
"Cože?!" vykulila jsem na ně oči. Liz překvapeně pozvedla obočí.
"Tys to nevěděla? Byly jste nejlepší kamarádky, ne?"
"Jo, to byly," zarazila jsem se, a pak se napila dýňového džusu. "No, teď už je to jedno, nebo ne?" usmála jsem se na ně. "Musím běžet, jinak přijdu pozdě. Ahoj," zvedla jsem z lavice svou brašnu a rychle se odklidila stranou. Na té lavici začínalo být až příliš těsno.

"Tess!" ozvalo se za mnou, ale já rychle odbočila do chodby a vydala se třeba k čertu. Po schodech dolů. "Tess! Stůj!" zaznělo naléhavěji, a tak jsem si povzdechla a otočila se. Poražena.
"Lily?!"
"Překvapuje tě, že jsem to já?" zarazila se, ale pak nad tím mávla rukou. "To je jedno, musíš jít se mnou," chytila mě za ruku a táhla sebou zase nahoru. Ohlédla jsem se k peklu a zapřemýšlela. No, peklo počká vždycky, na špatné skutky je času dost, na dobré většinou málo.
"Co se stalo?" promnula jsem si volnou rukou oči a doprovodila ji do druhého poschodí. "Proč jsme tady?" zamračila jsem se, protože kolem nebylo jediného člověka. To už Lily začala klopýtat a rozhodně přestala mluvit. "Lily!" zastavila jsem se a cukla rukou k sobě.
"Honem, pojď," popotáhla a já si všimla, že pláče.
"Proboha..," poznamenala jsem duchaplně. "Co se stalo?"
"Remus… on… on... Musíš jít se mnou… on… on… nevím, co dělat!"
"Kde je?" zeptala jsem se příkře. "Sakra, Lily, ty jsi chytřejší než já, předpokládala jsem, že se postaráš o to, aby…"
"Vynadáš mi později, teď jdi," prostrčila mě dveřmi do umývárny.
Rozhlédla jsem se. Na podlaze ležel doutnající kotlík, vedle roztříštěná sklenice…
"Remusi?" zeptala jsem se opatrně a přidržovala se stěny. Cítila jsem na rameni Lilyinu roztřesenou ruku, a pak už mi pohled sklouzl k oknu. "Proboha," vydechla jsem poraženecky a popošla k němu blíž.
Ležel zkroucený pod oknem, celý se klepal, zatínal prsty do rukou a nesouměrně cukal hlavou.
"Co se stalo?" zamračila jsem se na Lily.
"Nevím, já… mělo to fungovat."
"Tohle není sranda, musí na ošetřovnu."
"Zbláznila ses?" chytila mě za ruku, ale já se jí vytrhla.
"To vy jste se zatraceně zbláznili!" V tu chvíli sebou Remus znovu trhl a popotáhl se po podlaze dál ode mě. "Rozumí mi?" zděsila jsem se.
"A-ano," vydechla Lily. "Totiž, myslím, že ano…"
Popošla jsem k němu blíž a natáhla k němu ruku. Zřejmě pevně zatínal čelist, protože skoro nezvedl hlavu. Váhavě jsem se k němu přitáhla blíž a pohladila ho po vlasech. Cukl sebou, ale jinak nijak neprotestoval, a tak jsem zvedla i druhou ruku a tu mu položila na rameno.
"Remusi… slyšíš mě? To jsem já…" V tu chvíli prudce zvedl hlavu a já poplašeně ucukla. Oči měl celé zvláštně žluté, zmučené, prudce vydechoval nosem a jak mu cukalo v obočí… odhadovala jsem, že se snaží převzít nad sebou kontrolu. "Já..," přiblížila jsem se k němu, ale on jen poplašeně vykulil oči a odtáhl se stranou. Pak všeříkajícím pohledem střelil k Lily.
"Dobře… co všechno má v sobě?"
"Nevím, nejsem si jistá, ale zkoušela jsem mu dávat různé protijedy, pak jsem… pak jsem zkusila pár základních zdravotnických kouzel, ale není to moje specializace, a tak…"
"Hm," vytáhla jsem svou hůlku a přiložila mu ji ke spánku. "Pro začátek," zavřela jsem oči a soustředila se na zaklínadlo. Poznala jsem, že funguje podle toho, jak sebou trhl a nesourodě zavrčel. Pokračovala jsem v zaklínání s co možná nejklidnějším hlasem, abych neudělala chybu a nakonec hůlku sklopila.
"Co jsi udělala?" podivila se Lily. "Netřepe se."
"Zablokovala tu bolestnou část, ale pořád tam je," skousla jsem si ret a pohladila ho po zmučené tváři. "Remusi? V čem je problém?" Odtáhl se. "Remusi, potřebuju, abys mi pomohl. Co je nejhorší?"
"Nevím, jestli…"
"Mám toho plné zuby, jde na ošetřovnu, než ho to zabije!" postavila jsem se a natáhla se pro něj.
"To nemůžeš, Tess, rozumíš?"
"Co uděláš? Zabráníš mi v tom?"
"A-ano," neobratně našla hůlku a namířila ji na mě. Dobře, tak teď se bojím.
"Lily, nech toho," sledovala jsem ji s obavami.
"Po-pomohla jsi mu, bude v pořádku."
"Za jak dlouho ten lektvar odezní?"
"Za několik hodin," odpověděla a sklonila hůlku k zemi.
"Zbaví se tohohle do úplňku?" ukázala jsem na něj a ona si skousla ret. "Lily, proboha, proč to pil?"
"Protože je dneska úplněk, ale já mu říkala, že není dobrý. Je tvrdohlavý, prostě si nalil a vypil to dřív, než jsem mu to stačila vzít."
"Co Brumbál?" napadlo mě najednou.
"Vyloučí ho!"
"Když ho sem přijal, určitě ho jen tak nevyloučí," zavrtěla jsem hlavou. "Ale jak ho tam dostat, nebo…"
"Můžu za to… zajdu pro něj," rozhodla Lily a otočila se k odchodu.
"Lily?" zavolala jsem za ní a počkala, až se otočí. "Můžou tě vyloučit, měla bych jít já, s mojí rodinou to bude snazší a…" Zavrtěla hlavou a odběhla.
"Remusi," zašeptala jsem a přinutila ho se ke mně přiblížit, když ho na ústupu zastavila stěna. "Vydrž," posadila jsem se mu do klína a pevně ho objala.
Nevím, jak dlouho jsem tak zůstávala, ale určitě dost dlouho na to, aby mi svým pokusem o odtažení způsobil modřiny. Nic jsem si nepřála víc, než přivést ho zpátky.
"Jestli to uděláš ještě jednou, přivážu tě k zábradlí naproti Buclaté dámy," ušklíbla jsem se a odtáhla se, abych otevřela okno.
V tu chvíli dorazil Brumbál se zrudlou Lily v patách. Zamračil se, prolétl pohledem celou místnost a zarazil se na mě.
"Je to všechno, co jste použili, slečno Evansová?" Lily přikývla. "Protože jste vzorná studentka, nepovím to ani jednomu z učitelů, ovšem pamatujte, že jestli se to bude opakovat, bezpodmínečně vás vyloučím," zadíval se na ni přes své půlměsícové brýle, a potom pomalu přešel k Remusovi.
Prohlédl si jeho oči.
"Zakouzlila jste Bariéru?" zeptal se a pozvedl nade mnou obočí.
"Ano, on… měl šílené bolesti, bála jsem se, že…"
"Dobře," přikývl. "Lily, vezměte Tess ven, tohle není pro vaše uši," zamračil se.
"Co mu uděláte?" vytrhla jsem se a zamračila se na něj. Na velkého Albuse Brumbála.
"To, co musím, slečno. Lily, prosím vás." Nakonec jsem se přeci jen vzdálila, ale když jsme sbíhali do prvního patra, neušlo mi, jak bolestivý ryk se nesl chodbami za našimi zády. Skousla jsem ret a potlačila slzy.
"Bude v pořádku," objala mě kolem ramen Lily.
"To doufám, protože jestli ne..," nadechla jsem se, ale slova nepřicházela. "Jestli ne..," nedokončila jsem. Na místo toho jsem se zadívala do Lilyiných zelených očí a všimla si, jak se jemně usmívá.