Leden 2012

Gary Schyman - Praan

28. ledna 2012 v 14:58

Volný překlad:

Stejný proud života,
který mi protéká žilami
ve dne, v noci,
prochází i světem
a tančí v rytmickém opojení.

Je to stejný život,
který s radostí víří prach na Zemi,
v nesčetných stéblech trávy
a končí v bouřlivých vlnách listů a květů.

Je to stejný život,
který houpe mořem,
kolébkou zrození i smrti,
při odlivu a přílivu.

Cítím své údy,
jsou stvořeny dotykem
tohoto živého světa.
Dmu se hrdostí tohoto života,
věčného tepu
tančícího v mé krvi
pro tuto chvíli.

36. kapitola - Sirius

6. ledna 2012 v 19:53 | TePa |  Srdci vlastní
Od té doby, co jsem se dala dohromady s Remusem, jakoby se tím proměnil i můj vztah k hodinám Astronomie. Hvězdy jsem měla ráda vždycky, ale jejich pohyby a zvlášť nákresy těchto pohybů stály za nic. Většinou se mi je nedařilo nakreslit tak přesně, jak bych si přála, výpočty mi nevycházely a i když se mi to všechno nějakým způsobem podařilo, neseděly mi předpovědi. Přece člověku nemohou věštit smůlu a štěstí zrovna tak. Byla jsem ze sebe zoufalá.
Jenže poslední mé úkoly… myslím, že si je profesorka Moonlightová musela procházet nejméně desetkrát po sobě, aby se ujistila, že to je moje práce. Dokonce i ve chvílích, co mi podávala esej s výslednou známkou vynikající, měla jsem pocit, že se mi snaží proniknout do mozku a zjistit, kolik práce jsem na to vynaložila. Pak se mi ovšem povedla i práce v hodině a předpověď blížícího se úplňku, a tak mě dokonce začínala i chválit.
"Nevím, co způsobilo tyhle změny, ale rozhodně se toho držte, slečno." Překvapeně jsem pozvedla obočí, ale pak se usmála a poděkovala. Společně se štěstím, že se mi konečně začíná dařit, ovšem přišly i obavy.
Remus měl čím dál méně času, většinou pracoval na vlkodlačím lektvaru společně s Lily, která se ochotně nabídla, že mu pomůže. I přes to, že to bylo proti školnímu řádu a mohlo to nechvalně skončit. Lily je zkrátka dobrá duše a James měl další důvod, proč se nad ní romanticky rozplývat.
"Kdy už jí konečně něco řekneš?" zeptala jsem se při večeři, když se díval, jak cosi probírá s Remusem. Ten se v poslední době bavil spíš s ní než se mnou, což jsem mu ovšem nezazlívala.
"Co?" zamračil se a upravil si brýle.
"Kdy jí konečně něco řekneš?" Lehce zrudl.
"Nevím, co tím myslíš, říkal jsem to poslední roky neustále, ale bez jakékoli pozitivní reakce."
"Taky ses moc nesnažil," odpověděla jsem a pozvedla obočí nad Siriusovým poťouchlým úsměvem. "Co?"
"Nic," ušklíbl se a žvýkal slaninu tím snad nejnechutnějším způsobem na světě.
"Myslíš, Jamesi, že když jí budeš neustále opakovat své pravdy, naučí se jim věřit?"
"Hm..," zamyslel se, pak se podíval na Siriuse a oba svorně přikývli. "Jo."
"Nedivím se, že jste nejlepší kamarádi," zasmála jsem se a vrátila se ke snídani.
"Takže hned po vyučování, dobře?" slyšela jsem vedle sebe Remuse.
"Jasně, Reme, budu tam," slyšela jsem jemný Lilyin hlas. "Na co čumíš, Pottere?" Tak to už tak jemné nebylo.
"Díval jsem se na Evansovou, ale místo ní tu teď sedí nasupená harpie," odpověděl James.
"Pochybuju, že by sis toho všiml, i kdyby to byla pravda," odpálila Lily, a pak se postavila. "Uvidíme se pak. Ahoj Petere, Siriusi a ty..," otočila se na mě, a pak se pomalu usmála, "… ty budeš Tess, viď?"
"To jsem já," přikývla jsem. "Obyčejně tu nesedím, ale dneska mě napadlo, že…"
"To je bezva," usmála se. "Jsme za vás ráda," položila dlaň Removi na rameno. "Tak ahoj, Tess."
"Ahoj, Lily," řekla jsem trochu zaraženě a pozorovala ji, jak odchází.
"To jsi nezačal zrovna předpisově," ušklíbl se Sirius a strčil do Jamese loktem.
"Dejte mi pokoj," zahodil Denního Věštce na stůl, postavil se a spěšně odešel ze síně.
"Řekl jsem něco?"
"Lily je vždycky ožehavé téma," vložil se do toho Remus a nabral si vajíčka. Sirius mávl rukou a začal se bavit s čtvrťačkami.
"Není to už pedofilie?" podivila jsem se, ale když mi nikdo neodpověděl, zaostřila jsem na Remuse. "Jak to jde?"
"Ne tak dobře, jak bych si přál. Chybí nám dvě suroviny, jsou dost vzácné, a tak se je snažíme nahradit desítkami jiných. Myslím, že na tento úplněk to ještě nevyjde," otočil se ke mně a unaveně se usmál.
"To je mi líto," pohladila jsem ho dlaní po zádech.
"V pohodě, jsem na to… zvyklý." Nerad o tom mluvil, což před nás stavělo nepřekonatelný blok. Pokusila jsem se ho několikrát narušit, překonat, rozdrtit, ale Remus byl imunní. Když už jsem zacházela moc daleko, jednoduše si vystavěl chladný blok a odmítal se mnou mluvit. Na další den se většinou omluvil, ale i tak to nic neměnilo na tom, jak háklivý na tohle téma byl.
"Remusi..," začala jsem a už ten tón ho přinutil odložit vidličku. "Proč se mnou nemluvíš?"
"Mluvím s tebou." Vážně jsem se na něj podívala.
"Samozřejmě," ušklíbla jsem se. Nejspíš vážně potřebuje čas, ale tenhle čas trvá tři týdny v měsíci! Jediným obdobím, kdy se chová uvolněně je krátce po skončení jeho úplňkového období. "Tak já jdu, musím až do Astronomické věže," čekala jsem, až se na mě otočí, a pak mu dala krátkou pusu. "Ahoj," prohodila jsem nešťastně a zvedla se z lavice. Tohle nemá cenu.

"Jste v pořádku, slečno? Tohle jsou jednoduché předpovědi." Zamrkala jsem a překvapeně zamžourala na profesorku Moonlightovou.
"Oh, pardon, paní profesorko," uvědomila jsem si, že můj papír je stále prázdný a kniha zavřená. "Omlouvám se," dodala jsem po chvíli a omluvně se na ni zadívala.
"Pokud se necítíte dobře, myslím, že byste měla zajít na ošetřovnu." Starala se, což bylo hezké, ale…
"Jsem v pořádku, slečno Moonlightová, vážně."
"Jste nějaká pobledlá," založila si ruce v bok a nepřestávala se na mě dívat. "Ano, myslím, že byste na tu ošetřovnu přeci jen měla zajít."
"Já..," zadívala jsem se na ni, že to zkusím znovu s ubezpečováním, ale ona nade mnou jen přísně pozvedla obočí. "Dobře, děkuji."
"Zvládnete to sama?" podala mi knihu, když jsem se začala balit.
"Ano, děkuji," prohrábla jsem si vlasy a s pokřiveným úsměvem ji převzala.
"Dobře," usmála se. "Vyležte se."
Když jsem odcházela, všimla jsem si zkoumavých i závistivých pohledů svých spolužáků, ale protentokrát se rozhodla je ignorovat. Jakou mělo cenu rozpitvávat moji skleslost? Prostě to tak bylo a nestálo to za řeč. Doslova.

Chodba se zdála být delší než obvykle a když mi brašna neustále klouzala z ramen, rozhodla jsem se přehodit si ji v diagonále přes rameno. Bylo to únavné odpoledne - o to víc, že jsem si o něm neměla s kým promluvit. Tváře mi hořely od bočního větru z chodby u schodiště - asi někdo otevřel okno.
Založila jsem si ruce na prsou a pokračovala dál. Jediné, co bylo slyšet, byl nevyhnutelný zvuk podpatků předepsaných bot. Ťuk, ťuk. Všude kolem bylo chladno a i když hořely pochodně a společnost mi dělali ztuhlí oceloví rytíři v brnění, přišlo mi - jako ještě nikdy - že jsem sama nejen v celém hradě, ale i na celém světě. Byl to tak děsivý pocit, až jsem se otřásla a vyskočila na pohyblivé schodiště.
Zrovna se odpoutávalo od podlahy, a tak jsem si pospíšila a při dopadu na schody si zvrtla kotník.
"Do háje!" zvedla jsem hlavu ke stropu, abych potlačila slzy bolesti a ironicky si uvědomila, že už mám konečně proč chodit na ošetřovnu.
"Tess?" ozvalo se za mnou a když jsem se natočila stranou, všimla jsem si, jak se vedle mě objevuje Sirius.
"Skočil jsi?" zamrkala jsem a zapřela se dlaní o zábradlí.
"Ty nejsi na hodině?" Překvapeně jsem nad jeho otázkou pozvedla obočí a otočila se k němu.
"Očividně."
"Konečně ses vykašlala na nekonečné hodiny Astronomie?" usmál se a zapřel se zády o zábradlí.
"Zapomínáš, Siriusi, že já nevzdávám nic. Moonlightová mě poslala na ošetřovnu. Ironické je, že až teď mám proč tam jít," ušklíbla jsem se.
"Doprovodím tě."
"Oh, to nemusíš, věřím, že sám máš pro svoji absenci na hodině… čehokoli… svůj důvod," mávla jsem nad tím rukou a vytáhla si z brašny kapesník.
"Beru to jako svou kavalírskou povinnost," mrkl na mě a já se potěšeně usmála.
"Tak díky, budu ráda."
"Můžeš na to došlápnout?" zeptal se, když se schodiště konečně zastavilo. Prvních pár pokusů vyšlo nazmar, a tak ke mně přiskočil, objal mě rukou kolem těla a přitiskl blíž k sobě, aby mi pomohl s pohybem. "Lepší?" Přikývla jsem a seskočila po levé noze z posledního schodu.
"Díky."
"Kde je Remus?"
"Řekla bych, že s Lily."
"Ah, jo vlastně," vzpomněl si a zkoumavě se na mě zadíval.
"Co je?" obořila jsem se na něj možná až příliš prudce.
"Nic, promiň," řekl spěšně a zdálo se, že ho to skutečně mrzí.
"Vím, že potřebuje ten lektvar a že mu to pomůže, nezazlívám mu to," začala jsem po chvíli trapného ticha.
"Jasně," přikývl.
"Jen… chodíme spolu, myslela jsem, že budu mít víc jeho času sama pro sebe."
"To já, když chodím s holkou..," začal, ale pak se zarazil.
"Co?" vzhlédla jsem k němu.
"Nic, znělo to, jako bych ho shazoval a to já nechci."
"Tak tuhle stránku své osobnosti tak pečlivě skrýváš?" Zarazil se, a pak rychle nahodil svůj sebevědomý výraz. "Líbila se mi, to abys věděl," zasmála jsem se tomu a seskákala s jeho pomocí poslední schody.
"Už tam budem." Věděla jsem to, protože přímo před námi se objevily velké dubové dveře.
"Já vím, jen..," zastavila jsem se. "Počkej, chvíli, jsem unavená."
"Jasně, posaď se." Ani jsem si nevšimla, že tam kdy stála lavička, ale momentálně se do ní vděčně posadila. "Jak to, že holka, co studuje všeobecný přehled, nemá přehled i o kouzlech, co napraví jednu pohmožděnou nohu?" Zasmála jsem se.
"Jsem ostuda ročníku."
"Nepochybně," přisadil si a pokřiveně se usmál. Podívala jsem se na něj a chvíli přemýšlela, co u něj způsobilo takovou změnu.
"Proč nejsi na hodině?"
"Já na Bylinkářství nikdy moc nedal," zašeptal mi do ucha, a pak se zase odtáhl, aby prozkoumal můj výraz.
"Na co ty jsi někdy dal?" usmála jsem se.
"Možná tě to překvapí, ale něco by se i našlo."
"Normálně by mě to zajímalo, ale už jsem si odpočala, tak..," postavila jsem se a on mě znovu podepřel.
"Tess?"
"Hm?" soustředila jsem se na podlahu.
"Ty jsi skvělá holka, víš to?" Zastavila jsem se a vzhlédla k němu. Tvářil se vážně, nijak předstíraně, ale já se měla na pozoru. Takhle to určitě zabírá i na všechny ostatní.
"Díky," protáhla jsem a zkoumavě se zamračila.
"Nevěříš tomu, co říkám," konstatoval, když jsme se znovu dali do pohybu.
"Víš, Siriusi, já bych moc ráda, ale tvá minulost se nesmaže jedním vlídným činem," odpověděla jsem a on si povzdechl.
"Já to věděl."
"A co?" zajímala jsem se.
"Budu se muset snažit," položil ruku na kliku a otevřel.
"O co?" zamračila jsem se. Pokrčil rameny a usmál se.
"Potřebujete něco?" ozvala se ošetřující sestra ve chvíli, kdy nás uviděla vejít.
"Nechám vám tu na starosti jedno milé děvče, zdá se, že si vyvrkla kotník," usmál se. "Dámy." A pak prostě odešel a nechal mě tam s tou krutou zdravotní sestrou, která mi bez jakéhokoli upozornění bolestivě zpravila kotník.
"Zatraceně!" zaslzela jsem bolestí a šokovaně se na ni podívala.
"Není zač," ušklíbla se. "Teď chvíli ležte, přinesu vám něco proti bolesti."
"Nepřehodila jste pořadí?" opáčila jsem drze, ale to už mi zmizela za dveřmi své pracovny. Odfrkla jsem si a položila se na lůžko.