Prosinec 2011

Rodičovství

31. prosince 2011 v 18:53 | TePa
Ahoj,
vážně bych ocenila Váš názor. Máme ve škole menší literární soutěž na výše uvedené téma a nevím, jak to poddat, aby to mělo všechno, co to mít má. Díky :)


TePa


Život člověka je na začátku stejně prázdný jako list papíru - závisející na našem vědomí. Jaká bude příští věta, kam dát čárku a kdy poznám, že je konec, abych napsala tečku?
Má spoustu mezer, spoustu prázdných míst připouštějících omyly, tmavé kaňky chyb a dlouhá souvětí, jejichž účel na konci možná ani nedává smysl. Některé jsou kouzelné právě tím, že popíší okamžik několika málo slovy.
První odstavce tvoří naše dětství, chvíle, které píší naši rodiče. Náš první úsměv, první slzy, krůčky, slova, první momenty, které je naplnily hrdostí. Píší vytrvale, rozmazávají slova, když jim padá hlava únavou, odstraňují fleky od přesnídávky, které jsme po nich katapultovali lžičkou. Se stránkami natrženými, pomuchlanými od našich pokusů udělat z nich odpolední svačinu.

"Mami, já slyšel, že děti nenosí čáp."
"Tati, jak to, že Ježíšek není?"

Postupem času jejich úloha na psaní našeho života upadá, předávají knihu nám a v nestřežených okamžicích do nich připíší moudro, zkušenost a chybu, které bychom se měli vyvarovat a kterou kdysi udělali oni. Jejich snaha o poctivou výchovu přetrvává, jejich úsilí neuvadá po první hlouposti, kterou uděláme. Naopak - jak člověk pozná, že už se na životě svých dětí nemá podílet? Kdy přestat psát a odložit pero? Jak můžete pustit ty, k nimž jste připoutáni tak nesmazatelně?

"Proč nemůžu jít?"
"Protože jsem to řekl!"
"Nenávidím tě!"

Jak to, že našim rodičům dávno nepraskla hlava, nervy a trpělivost se nerozlomila v půli? Kde berou neustálou sílu k výchově, které jsme se tolikrát vzpírali, kde berou všechno to odhodlání a jak velké srdce to mají?
My děti si v jistých obdobích a návalech hormonů ani neuvědomujeme, kolik bolesti jim svými řečmi způsobujeme, sami jejich slova vypouštíme jedním uchem dovnitř, druhým ven. Sami se v sobě ztrácíme, nevíme, kdo jsme, v myšlenkách vedeme války sami se sebou. Trpíme tím, že se hledáme, měníme sny jako ponožky, každý den toužíme být někým jiným, dělat něco jiného, máme chuť být všude a okamžitě.

"Svět není fér!"
"Už mě unavuje se tolik snažit, proč taky svět neudělá něco pro mě?"

Rádi litujeme sami sebe a rádi se v tom utápíme, přitom očekáváme, že se svět bude starat o nás a ne my o něj. Soustředíme se na to, že by nás svět měl docenit a vytáhnout nás z našich vlastních problémů. A když ne svět, tak od čeho máme rodiče? Jsme šílení sobci, i když si hrajeme na velkorysé a společenské.
Každý z nás je v hloubi duše egoista. Někteří jen ukazujeme tu lepší stránku, tu, ve které je potlačen na minimum, a tak působíme velkodušně. Můžeme všem ukazovat, jak shovívaví jsme, jak chápaví jsme, ale ve skutečnosti to děláme pro sebe. Jsme nejlepší proto, že prostě chceme, chováme se tak, aby náš život dostal smysl, aby si nás lidé pamatovali z lepších důvodů než barvy vlasů.
Rodiče - na rozdíl od nás - naši knihu nikdy nezavírají. Bdí nad našimi kroky (i nad těmi špatnými), podporují nás v tom, pro co se rozhodujeme, po případě nám ukáží i špatné stránky, které nechceme nebo nemůžeme vidět. Jejich zkušenosti zdaleka přesahují ty naše, vidí to, co my ne, poukazují na zdánlivě působící maličkosti, předvídají následující kroky.

Většinou je slyšet nechceme, oháníme se slovy: "Je to můj život!"
A oni trpělivě přikývnou se slovy: "Dobře, dělej si, co chceš, ale pak neříkej, že jsem tě nevarovala."

K naší potupě se většinou vyplní jejich prorocké schopnosti a my skončíme s pláčem na dlažbě v koupelně. Přiznat chybu? Ani náhodou. Ale i oni - rodiče - vědí, že si každý musí udělat své chyby sám, vědí, že si uděláme, co budeme chtít, i když nás to dostane na dno.
A když o nich pak řekneme, že nás nemůžou soudit, nebude to proto, že budeme naštvaní na celý svět. Budeme naštvaní sami na sebe. Pokaždé, co si takto postěžujeme, měli bychom se zamyslet. Zamyslet nad tím, jestli je takto naříkáme proto, že nás skutečně neznají, nebo to děláme pro pravý opak. Bůh ví - třeba celý život žijeme s osobou, o které si jen myslíme, že ji známe. To, kým jsme, totiž nedělají naše myšlenky, je to to, co děláme, jak na ostatní působíme. To jsme my. Ne mlžné opary našich myšlenek, našich snů, našich představ o sobě samých, jsme to, co vidí ostatní. Co vidí všichni kromě nás.
A hlavně to, co vidí naši rodiče.
Kdo nás může znát lépe? Kdo jiný nás pozoruje celý život? Naše reakce, naše nálady, naši zlost na sebe samé i ostatní, na nespravedlnost světa, naši slabost pro pohádky a kakao? Komu jinému to můžeme přiznat? Jsme přece dospělí, samostatní a nemůžeme se dočkat, až opustíme hnízdo!
A pak… v jednom nestřeženém okamžiku vzpomeneme na chvíli, kdy jsme se probouzeli v naši posteli, neměli nic na starosti a žili v přesvědčení, že každý v okolí nás miluje. My vlastně vůbec pryč nechceme, nepřejeme si nic jiného než mít stálou zpětnou vazbu, jistotu.
Po všech těch letech ostražitosti, starostí a probdělých nocí pak stěží kdy splatíme jejich námahu, stěží můžeme říct víc než to, že je milujeme a že jim děkujeme za to, kolik času nám věnovali a že nad námi nikdy nezlomili hůl. Můžeme s nimi prolistovat naši knihu, společně si nad jistými chvílemi povzdechnout, nad jinými zaplakat a nad jinými se od srdce zasmát.

Jak se u nás v rodině říká: "Nejlepší muž v tvém životě je tvůj otec."
A jak říkají jiní: "Bůh nemůže být všude, proto stvořil matky."

Nevím, jestli jsou rodiče našimi anděly, nebo Bohy, ke kterým se nemusíte modlit, a přes to nad vámi drží ochrannou ruku, nevím, jestli existuje jakákoli definice.
Můžu říct jen jedno: "Udělali pro nás víc, než kdokoli jiný za náš život, utvořili naši osobnost a stáli za námi i tehdy, kdy jsme střemhlavě běželi a neohlíželi se na následky. Bez nich bychom nebyli ani v jednom slova smyslu."

Epilog

23. prosince 2011 v 21:23 | TePa |  Ty z Vrangy
S pocitem vnitřního dojetí se tímto loučím se svou povídkou Ty z Vrangy, která měla původně úplně jiný cíl, jiné plány, jiné hlavní hrdiny, jiný konec :) Každopádně, prožila se mnou celou mou střední, se všemi vzestupy, pády, úspěchy a ztrátami, je mou součástí, ať už ji zapřít chci nebo nechci :) Mnozí s ní nevydrželi až do konce - a upřímně, nemůžu se tomu divit. Neloučilo se mi s ní lehce, ale je to tady, takže jí vzdám hold a poděkuju jí za všechno, co mi dala. Inspirovala a učila mě. Její postavy mě vždycky dokázaly převézt - věřte nebo ne, dělaly si, co chtěly, a to i tehdy, kdy mi to vůbec nepřišlo vhod :)
PS: Přidána úmyslně 21:23 na počest Prologu, který byl přidán ve stejný čas i když jiného data:)

Vaše TePa

Na slavnostním uvítání válečných hrdinů i hrdinů ostatních se sešla celá vesnice.
V předních řadách starší členové představenstva, kteří po celá léta spravovali a starali se o ne příliš početné obyvatelstvo a jejich potřeby. Za nimi vesnická domobrana složená většinou z lovců a amatérských bojovníků s mečem. Vedle nich přes uličku Starší a kouzelníci s Milamberem v čele, který si cosi bručel pod nos, zatímco jeho smaragdový amulet zářil na všechny strany. Za nimi seděli místní obchodníci a pěstitelé ovoce s jejich dětmi, dědici malého hospodářství. Dále se už mísilo jen několik mladých lidí s dětmi po boku nebo bez nich.
V čele přede všemi na vyvýšeném pódiu stáli vedle sebe Katy, oblečená do své lovecké výstroje s rukou v bok, Tepa, její sestra zabalená v přílišných vrstvách teplého oblečení, Pet, Tepiina nejlepší přítelkyně, která se přede dvěma dny šťastně vrátila domů, Nessa, nově povýšená na Mistryni léčitelku a mága 4. stupně. Po Katyině pravém boku stál Martin v zeleném a hnědém provedení Mistra lovce a s nic neříkajícím výrazem ve tváři - pro něj typickým. Vedle Nessy stál Galen v hnědých kalhotách, nových botách z jelenice a hnědou vestou, kterou měl nataženou přes volnou košili. Vlasy mu typicky trčely do všech stran a se sebevědomým obličejem shlížel na Starší, vědom si toho, že alespoň jednou v životě smí stát nad nimi bez falešné pokory.
Pet měla svěšenou hlavu, v ruce držela Peťuldasin luk, v druhé Liin náhrdelník. Maudren do Vrangy nikdy úplně nepatřil, a tak za něj držela tryznu alespoň v duchu. Stejně jako za Liu a Peťuldas. Nessa se starostlivě mračila a nervózně co chvíli sevřela zásnubní prsten, který jí od včerejšího večera zdobil ruku.
"Ráda bych zde oficiálně přivítala naše odvážné svěřence, jejichž zásluhou můžeme spát mnohem klidněji a bez nichž by Vranga nikdy nebyla Vrangou takovou, jak ji známe," přešla k nim Nejstarší, a pak se pomalu otočila k ostatním v síni.
"Martin Ostrostřelec," řekla hlasitě, tak, aby se jeho jméno nastokrát rozléhalo po vysoké mramorové síni. Tepu mimoděk napadlo, jak si ji kdo mohl dovolit zaplatit. "Muž pevné ruky i mysli, který umí vyčkat svého času," ukázala na něj svou pravou rukou, protože stála zády a usmála se na ostatní v síni.
"Lovkyně Katy," pokračovala. "Sestra a žena se stejně urputnou válkou vedenou ve své mysli jako na bojišti."
"Kouzelnice Tepa." Tepa se otřásla při pomyšlení, že už to není víc než jméno. "Někdy nám nestačí jen jeden život k tomu, abychom dokázali, co v nás vězí. Tepa nám to ukázala ve svých oběma."
"Pet Snivá," natočila se k ní, až jí kolem těla přelétly jednotlivé záhyby šatu. "Vždy stejně tak chápavá, citlivá a láskyplná jako tvrdohlavá, vášnivá a odvážná. Díky ní nikdy nezapomeneme na ty, kteří zemřeli za vyšší smysl," shlédla na luk a náhrdelník, které držela v rukou.
"Nessa Léčitelka," oslovila ji jejím novým jménem a jemně se usmála, protože kdysi bývala její učitelkou. "Bystré mysli, velkého srdce a neutuchající naděje. Nechť jejímu novému spojenectví s Egonem, Prvním svého jména a následníkem Lesního království, žehnají Bohové," sklonila pokorně hlavu a Nessa ji napodobila v gestu přijetí požehnání.
"Galen," vydechla nakonec, najednou netušíc, co říct. "Temperamentní na veškerých bojištích, které se před něj postaví a rozevřou svou náruč."
"Stačí, když roztáhnou nohy," ozvalo se tiše od Lyama, který stál za ním jako páže, ve vzpomínce na Galenovo minulé já. Namísto rozzářeného pohledu se ale setkal s nesouhlasným pohledem svého nejlepšího přítele, který přijel jiný než jaký odjížděl. Zklamaně svěsil hlavu.
"Povstaňme a skloňme hlavy před těmi, kteří měli víc odvahy než my, sedící u hřejivého krbu domova." V tu chvíli Pet zvedla luk i náhrdelník nad hlavu, všichni v síni se svorně svedli a sklonili hlavy na znamení úcty. Galen se potěšeně usmál a šťouchl loktem do Ness, jakoby vůbec dokázala tolik lidí přehlédnout. Pet po něm rozradostněně blýskla očima a usmála se, Martin se nadále tvářil neurčitě, Katy se usmála a Tepa se znervózněle rozhlédla kolem sebe.
Ačkoli se dívala, zdálo se jí, že nevidí vůbec nic. Ačkoli poznávala lidi kolem sebe, uvědomovala si, že žádného z nich nezná o nic víc než cizince. A když pak vzhlédla k velké vitráži ve stropě, pousmála se zapadajícímu slunci, které jím prozařovalo.
Vranga nemusela být stejná, ani oni už nebyli stejní… Mnohem důležitější než hrdinství, čest a sláva je totiž pokaždé přátelství a láska. A když se rozhlédla kolem sebe na smějícího se Galena i vážného Martina, uvědomila si, že Vranga není jen název vesnice, která jí už nadále nic neříká. Bylo to veškeré přátelství lidí, které poznala a které uzamkla ve svém srdci.
Navždy.

35. kapitola - Rozpady

23. prosince 2011 v 20:51 | TePa |  Srdci vlastní
Ano! Vidíte dobře :D

TePa

Po tom všem se zdálo najednou divné prostě být s Remem. Když jsem se zadívala jeho směrem, nepřišlo mi, že by se mi mezi námi něco změnilo a vlastně jsem nevěděla jistě, jestli by mělo. Dále jsme se bavili jako předtím, procházeli se chodbami a koukali z okna, jak sněží, aniž bychom řekli jediného slova.
Byly to maličkosti, na kterých stál náš vztah. Další divné slovo. Všichni kolem to prožívali mnohem víc než my dva, jak se zdálo. Být nebo nebýt spolu, znělo to tak prakticky a přitom šlo jen o slova. I když jsme nebyli spolu, byli jsme spolu? Jak se to vlastně myslelo, když se to vymyslelo? Nevěděla jsem. Každopádně: Chodit s Remem nebylo plné nervozity a nejistoty, jak jsem si zprvu myslela. Vlastně to bylo tak poklidné, jak jen to mohlo být a nadále se mi zdálo, že jsme víc přátelé než… jakže se tomu říká?
Pokud je mezi přítelem a přítelem rozdíl, měli by to jednoduše vysvětlit. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a nalila si džus.
"Ty prý chodíš s Remusem!" objevila se vedle mě Emily a já na ni překvapeně zamrkala.
"Eh… prosím?" Strčila do mě loktem a ušklíbla se.
"Odkdy?"
"Spíš jak dlouho, ne? Tak dlouho, co se nebavíme," odpověděla jsem klidně a napila se z poháru. Všechny mé myšlenky se rozplynuly. Cítila jsem, jak se na mě dívá, ale já si dál četla v Denním Věštci.
"Řekneš tohle, a pak si dál čteš?" Povzdechla jsem si a sklopila noviny.
"Dobře, co k tomu chceš říct?" zadívala jsem se na ni a ona se zarazila.
"Jak co?" zamračila se.
"Vypadalas, že chceš něco říct. Já osobně už jsem se rozhodla přestat nad tím přemýšlet, je to zbytečné. Jsi temperamentnější a asi potřebuješ někoho, kdo tě stíhá, chápu to. Chápu i to, že jsi pořád pryč, ale jakmile se svou kamarádkou nemluvíš o svých problémech tak půl roku, dojde ti, že to už nemá cenu živit." Zírala na mě jak na zázrak boží. "Je mi to líto, Emily, brečela jsem kvůli tomu za nocí, kdy jsi byla pryč, ale jakou to mělo cenu? Byla jsi moje nejlepší kamarádka, ale ve chvíli, kdy ses přestala zajímat a odtáhla se, všechno skončilo. Nemám moc přátel, ale ty, které mám, za těmi si stojím. Nemusím znát půl světa, abych byla šťastná, nepotřebuju se každý den smát a pořádat ztřeštěné party, na kterých se lidé opíjejí. Já nepotřebuju být opilá, chci být jen šťastná a já věřím, že budu."
"Já neříkám, že ne, jen..," zarazila se. "Chtěla jsem jen vědět, co ty a Remus, nečekala jsem, že…" Ono jí to došlo teprve teď, uvědomila jsem si. Jak to?
"Chodíme spolu."
"Jo, všimla jsem si," odpověděla sklesle. Výborně, den nezačal zrovna předpisově…
"Prostě se to… najednou stalo," snažila jsem se pokračovat v rozhovoru, i když to byl jen prostředek, jak být zdvořilá a mít důvod pro odchod.
"Chápu." Samozřejmě, jí se tohle stává pořád.
"No, půjdu, mám Věštění v třetím podlaží."
"Čau." Au, tohle rozloučení nesnáším. A ona to ví.
"Ahoj," povzdechla jsem si, vzala si tašku a co nejrychleji se vydala do Vstupní síně.
"Teres!" slyšela jsem za sebou, a tak jsem se pomalu otočila a položila ruku na zábradlí.
"Ahoj, Remusi," usmála jsem se na něj a čekala, až ke mně dojde. Zamyšleně se na mě díval, a pak se nahl, aby mě krátce políbil.
"Všiml jsem si, že mluvíš s Emily..," začal a počkal, až budu pokračovat. Zatím si založil ruce do kapes a usmál se na mě. Proti své vůli jsem se usmála taky, v jeho přítomnosti to ani jinak nešlo.
"Jo," prohlédla jsem si své prsty na dřevěném zábradlí a nechala tak část svých vlasů přepadnout přes rameno.
"Co se stalo?" Stočila jsem na něj pohled a sešla schody dolů k němu. S účastí vytáhl jednu ruku a popadl tu mou. "Tak co?"
"Asi jsem jí zkazila celý den," přiznala jsem.
"Jak?"
"No, zdá se, že až teď přišla na to, že jsme se nějak… přestali přátelit a já jí to ke své smůle řekla," promnula jsem si oči a zadívala se na něj. "Nemusíš nic říkat, jen… jen je mi zvláštně, protože po dlouhé době při tom pomyšlení necítím nic. Vzpomenu si na to, jak dobré jsme byly kamarádky, kolik nocí mi to bylo líto a jak jsem si to všechno vyčítala, jak jsem si říkala, že nemůžu být zajímavá, jsem nudná a..," zvedla jsem k němu oči. "A necítím nic." Usmál se na mě a objal mě oběma rukama kolem pasu. "Je to špatně?"
"Není," zavrtěl hlavou a políbil mě na čelo.
"Jak to? Jak můžu nic necítit při pohledu na to, co jsem ztratila, to je…"
"Víš, že ze slzavého údolí nikdy nic nevzešlo a proto..," zamyslel se, a pak pokrčil rameny. "… proto ses s tím už smířila."
"Smířila," zamyslela jsem se.
"Není to nic špatného, pokud nezapomeneš na to dobré."
"Nevím," zamračila jsem se a zkoumavě se na něj zadívala. "Myslíš… teď už s ní asi ani nepromluvím, že?"
"A chtěla bys?"
"Možná…"
"Když budeš chtít, mluvit s ní můžeš. Otázkou je, jestli ona zrovna v tu chvíli bude chtít mluvit s tebou. A vůbec - má to nějaký význam nebo smysl?"
"To už je na dnešek příliš," potřásla jsem hlavou a políbila ho.
"Tak fajn," usmál se. "Mluv, kdykoli chceš, ne jen tehdy, kdy si myslíš, že bys měla."
"Dobře," odtáhla jsem se od něj, ale on si mě k sobě znovu přivinul a políbil mě. Dlouze ale jen tak, jak jsem to v této chvíli potřebovala. Když jsem se odtáhla a dala mu ještě v rychlosti pusu, zasmál se a zavolal za mnou:
"Tak u oběda!" Otočila jsem se k němu a pozpátku vystupovala po schodech.
"Nemůžu se dočkat!" Tomu se zasmál, znovu si založil ruce do kapes a s melodií na rtech odkráčel chodbou.

Jenny supěla celý den pod nákladem, který nosila ve své tašce. Ve své opravené tašce, kterou jí opravil Hunt, ten blbec, co si nevidí do huby! Zrovna, když zabočovala za roh, uviděla Tess.
"Tess! Oh, díky bohu, dneska už vážně potřebuju přátelskou tvář!" Zarazila se, ale počkala, až jí dožene. Jenny čekala na úsměv, který ji dohnal vždycky, když s ní mluvila, ale dneska byla obzvlášť filozoficky naladěná, jak se zdálo, s bezvýrazným obličejem.
"Co se stalo, Jenn?" zeptala se a jemně se usmála.
"Potkala jsem Hunta," zasupěla Jenny a protočila oči.
"Co zase udělal?" V očích se jí objevil zájem. Jenny neváhala a okamžitě si to připsala na seznam dobrých skutků dne. Rozveselit Tess. Cha, chá!
"Zpravil mi tašku," procedila mezi zuby. Tess povytáhla obočí až na nejvyšší únosnou míru.
"Co, že udělal?"
"Zpravil mi tašku," zopakovala Jenny. "Já vím, očekávala bych, že ji spíš předhodí hadům, ale těm by to jistě nějakou dobu trvalo." Tomu se Tess zasmála. "Jdeš na oběd?" Přikývla a otočila se směrem k Velké síni.
"Nechápu, co to do něj vjelo," zavrtěla hlavou a zpravila si na rameni popruh od tašky.
"Mi to povídej," přidala se Jenny.
"Pokud…" V jejím hlase zaznívalo šibalství.
"Ne!" zarazila ji Jenny. "Opovaž se na to jen pomyslet!"
"Líbíš se mu, Jenn," pokrčila rameny Tess a vědoucně se usmála.
"To si myslíš ty," odbyla ji Jenny.
"Možná nebudu jediná," vyplázla na ni jazyk ve chvíli, kdy kráčely do Velké síně.
"Vzhledem k tomu, že je Zmijozel…"
"Já vím, mělo by se to brát s rezervou, já to tak taky beru, jen jsem si to nemohla odpustit, chápej."
"To, že ty jsi zamilovaná, až to všem leze krkem, neznamená, že se tu objevila armáda Amorů, která vyčerpala svou roční zásobu šípů."
"Hezký proslov, Jenn," ukázala na ni Tess a usmála se. "Omezím se tedy na to, že ho zajímáš." Jenny si odfrkla.
"Merlin si tam nahoře na mě zasedl." Tomu se obě zasmály a sedly si ke svým talířům.

Doma...

22. prosince 2011 v 17:30 | TePa |  Ty z Vrangy
Neuvěřitelné, já vím :D Ale už nám zbývá poslední kapitola a možná pár bonusů nad rámec :)

TePa

"Pet?" zamžourala do ranního slunce Tepa a zaostřila proti němu, aby si ověřila, že nemá halucinace. "PET!" vykřikla, když zjistila, že nemá a zvedla ruku nad hlavu. Lehce se jí zatočila hlava, ale to už jí klopýtala vstříc. Zanedlouho už slyšela sama sebe, jak se směje a přitom jí z očí kanuly slzy. Bylo to neuvěřitelné, ale cítila se jako kdysi, jakoby se neviděly celé roky.
Pak už ji viděla běžet směrem k sobě, a tak rozpřáhla ruce a pevně ji objala.
"Tep, ty už jsi tady? Doufala jsem, že přijdem dřív." Tepa se tomu zasmála a pořádně ji stiskla v náručí.
"Jsem tak ráda, že jste v pořádku zpátky," zamžourala proti slunci znovu a všimla si Egona s Ness. "Kde je Lia s Peťuldas?" zarazila se a pomalu se od Pet odtáhla. Ta sklopila oči k zemi. Tepa ztuhla a teprve teď si všimla, že je Pet nezvykle hodně opálená a oči má zarudlé od pláče. "Vy jste v pořádku? Nepotřebujete doktora nebo…"
"Kde je Galen?" rozhlédla se Pet a otřela si oči do rukávu.
"Myslím, že spí," prohodila pomalu Tepa, protože si nebyla jistá, jestli ji bude chtít ve svém stavu vidět. Pet úlevně vydechla a znovu se pokusila o úsměv. "Pojďte se mnou, musíte se nechat zkontrolovat, jestli vám něco nechybí, pak se půjdete umýt a pořádně vyspat. Věřte mi - po probuzení to je jako znovu se narodit." Egon se podíval na Ness, a pak oba postupně sešli dolů.
"Dobrý nápad," souhlasili, a tak je Tepa všechny zavedla do ozdravovny.
"Jak to, že jsi tak brzy vzhůru?" zeptala se Tepy Pet. "Většinou spíš až do poledne."
"Nějak se mi teď nedaří spát. Třeba se to s tebou zlepší," usmála se a znovu ji objala. "Jsem ráda, že jste v pořádku a doma."
"To já taky," promnula si oči Pet. "Nemůžu se Galena dočkat." To Tep přinutilo k širokému úsměvu.
"Že by se tvůj pohled na něj přeci jen změnil?"
"Někdy mi přijde, že jsem ho nikdy nedokázala vidět pořádně."
"Myslím, že on se tě taky nemůže dočkat."
"Jak vypadám?" prohrábla si vlasy Pet, zatímco ji jedna z léčitelek prohlížela.
"Musíš se vykoupat," nakrčila nos Tep.

Toho rána bylo všechno nezvykle šedivé, zamlžené, Galenovi se zdálo, že se dívá přes závěs. Chytil se za hlavu a přehodil nohy přes okraj postele, aby vzápětí zazíval a promnul si oči. Poslední dobou trávil příliš času uvnitř ve společnosti jeho rozvrzané staré postele, která pamatovala příliš. Měl bych si koupit novou…
Všiml si slunce, ale další den bez Pet ho prostě nemohl ani upoutat, natož zajímat. Natáhl se pro kalhoty a neohrabaně si je natáhl přes hojící se jizvy na nohou. Když přes ně přejel prsty, povzdechl si a pomyslel na to, že už nikdy nebude stejný. Ne docela, ne takový jako Lyam. S rozhořčením si uvědomil, že Lyam je vlastně jeho výtvor, jeho mladší verze. V duši si Galen připadal jako muž po čtyřicítce. Hlavní meze za sebou, hlavní překážky zdolané, větší část závodu zaběhnutá. Nezbývalo toho hodně, cítil se podivně prázdný, jakoby bez duše. Nikdy mu nepřipadlo, že by mohl být sám, ale dnes si tak připadal.
Boty z jelenice byly ztuhlé novotou, ale i tak si je opatrně nazul a prošlápl, než se zapřel o čelo postele a zvedl se na nohy. Nesnášel svou nemohoucnost, i když se to den ode dne zlepšovalo. Nesnášel, když potřeboval hůl nebo pitomou postel k tomu, aby se vůbec postavil, aby chodil. Alespoň, že oblékat se mohl sám. Šáhl po volné haleně a přehodil si ji přes hlavu. Po ránu měl vždycky největší hlad.
Když se otočil čelem k holi, která stála pohozená u dveří, povzdechl si a pomalu se pro ni sklonil. Rukojeť byla ohmataná a vůbec mu nepadla, ale byla lepší než nic. Otevřel si dveře a pomalu sestoupil po schodech dolů, dolů z domu, ve které bydlela ještě jeho starší sestra s manželem. Divil se, že mu nikdy nebylo nepříjemné vodit sem děvčata. Vlastně své minulé já nechápal vůbec.
Ranní vzduch byl zvlhlý rosou, prodchnutý vůní lesa a ztuchlý kouřem z přilehlých obydlí.
Blížila se zima.
Pak spatřil Katy. Jestli mluvila, nebo dělala pantomimu, nebyl si jistý… Každopádně to byl Martin, kdo stál naproti ní a klidně na ni upíral zrak, zatímco ona gestikulovala a rozháněla ranní vlhkost. Povzdechl si, zapřel se o hůl a pomalu se k nim vydal.
"… no věřil bys tomu?! Konečně!" dokončila svůj výstup Katy. "Galene!" všimla si ho a zeširoka se na něj usmála. Martin mu položil ruku na rameno a zeptal se, jak se cítí.
"Díky, jde to. Pověz mi, Katy, co se to stalo, že se vyjadřuješ… takhle?" prohlédl si ji a pozvedl obočí. Přimhouřila na něj oči, ale dala jasně najevo, že to nemyslí tak vážně, jak by chtěla.
"Uvidíš sám," zazubila se. Galen se na ni zamračil.
"Co se stalo?" otočil se k Martinovi.
"Věř mi, lépe, když se to nedozvíš ani od jednoho z nás, pokazilo by ti to dojem." Za to si vysloužil od Katy kopanec.
"Nesnáším překvapení," usoudil a prohrábl si vlasy, aby vypadal alespoň únosně. "O co jde?"
"Zařídím, abys to zjistil co nejdřív. Počkejte tady," ukázala na ně oběma ukazováčky a odběhla pryč.
"Martine, tohle není normální."
"Taky bych řekl," přikývl a zaraženě se tak za ní dívali. "Myslím, že se půjdu porozhlédnout po Tepě," zahleděl se do dálky. Galen ho napodobil, aby zjistil, co tam vidí. Proti Martinově zraku ovšem neměl šanci, a tak ho nechal jít. Odložil hůl stranou a sevřel pravou ruku v pěst. Pak na sobě najednou ucítil pohled, a tak pomalu vzhlédl. Při pohledu na svou halucinaci málem omdlel.
"Netušil jsem, že mám něco s hlavou," řekl sám k sobě a bál se od Pet odtrhnout zrak. Slunce jí prozařovalo vlasy a barvilo je do oranžova, vystupovala z mlženého oparu, který se vlezle rozvaloval celou vesnicí, a tak působila ještě víc étericky.
"Galene," usmála se, ale její hlas byl stále ještě příliš daleko, a tak zněl jakoby ze záhrobí. Natáhl se pro hůl, aby se podepřel a čekal. Přicházela stále blíž a blíž, dokud se jí takřka nemohl dotknout, a tehdy se zastavila. "To mě ani nepozdravíš?" Zadrhával se jí hlas, ale ani to mu nevadilo. Najednou se v něm cosi vzedmulo, a tak byl vděčný za každou chvíli, kdy se cítil živý.
"Neměla bys mě takhle vidět," vypadlo z něj dřív, než se stihl zarazit. Pet se nejdřív snažila zachovat vážnou tvář, ale pak se rozesmála, překlenula vzdálenost mezi nimi a celá rozradostněná mu vpadla do náruče.
"Jsi tady a jsi naživu," plakala mu do ramene štěstím. "Měla jsem takový strach, když jsi mi posledně zmizel ze snu, já…"
"Ty jsi skutečná?" zahodil hůl, aby ji mohl obejmout kolem těla a přitisknou si ji blíž. Krásnější oporu si ani nemohl přát. Cítil, jak se štkavě směje, ale vlastně ani nechtěl, aby říkala, nebo dělala, něco jiného.
"Žiješ."
"Ty taky," odtáhl se, aby se jí zadíval do očí, a odhrnul jí pramen vlasů z obličeje. Byl stále ještě mokrý. "Koupala ses?" Tomu se pro změnu zasmál on.
"Děkuj za to bohům," ušklíbla se a těkala očima od jeho očí k jeho rtům.
"Krásně voníš."
"Mlč," chytila ho za zátylek, aby si ho přitáhla na rty. Skutečný líbal mnohem víc než snový a to bylo momentálně mnohem víc, než si kdy přála. Stál tam, objímal ji, líbal ji, takže…. co mohlo být lepšího?

34. kapitola - (Na)rušitelé

11. prosince 2011 v 14:51 | TePa |  Srdci vlastní
ROZŠÍŘENÁ VERZE
Vím, že je krátká a po tak dlouhé době stěží bude stačit, ale přes to :) Užijte si to, mí čtenáři :)

TePa

"Ahoj, Remusi," pozdravila jsem ho opatrně a posadila se vedle.
"Ahoj," prohodil, ale nevěnoval mi příliš pozornosti a dál si četl v knize.
"Dobře, co se děje?"
"Prosím?" pozvedl obočí, ale dál se bavil s knihou.
"Vysvětli mi, prosím, co jsem udělala, já to nechápu."
"Co nechápeš?"
"Jak se ke mně chováte, co se stalo?" Zkoumavě se na mě zadíval a chvíli tak zůstal. "Vážně nevím."
"Neudělala jsi vlastně nic, jen Sirius si všechno bere příliš osobně," odpověděl.
"Jasně," ušklíbla jsem se. "Sirius…" Pozvedl obočí. "Remusi, prosím tě, vidím, jak…"
"Pojď," popadl mě za loket a vytáhl ze třídy za doprovodu pohledů ostatních spolužáků. Mrkla jsem očima na hodinky a všimla si, že do hodiny zbývá ještě několik minut.
"Stůj, Remusi, jsme dost daleko," vytrhla jsem se mu a tím ho otočila čelem k sobě. "Pro začátek bych ráda řekla, že mě nebaví rozpitvávat úplně všechno, co dělám nebo nedělám."
"Chceš to slyšet?"
"Jo," přikývla jsem a lehce zrudla.
"Včera jsem tě hledal a chtěl jsem ti..," zadíval se na mě, a pak si odkašlal. "Chtěl jsem ti něco říct, ale nebyla jsi k nalezení, a tak jsem šel místo toho do Sovince poslat dopis."
"Do Sovince?" zeptala jsem se a začalo mi to docvakávat.
"Ano. A prostě se stalo, že jsem přišel nevhod. Sirius si všiml, že jsem se vrátil s neodeslaným dopisem a ptal se."
"A ty jsi mu řekl co?" založila jsem si ruce na hrudi.
"Řekl jsem mu, co jsem viděl," odpověděl klidně.
"A to bylo co?"
"Viděl jsem, jak se objímáš s Mikem, nechtěl jsem rušit. Můžeme se vrátit?" Povzdechla jsem si, ale překvapeně jsem si uvědomila, že tam dál stojí a neodchází.
"Remusi..," začala jsem, ale on najednou zvýšil hlas.
"Víš, co jsem chtěl udělat? Chtěl jsem ti říct, že jsem se do tebe zamiloval," vypadlo z něj po chvíli zaváhání a mě se zrychlil tep. "Jenže se zdá, že u tebe člověk prostě nesmí ztrácet čas. Kdybych přišel o několik minut dřív, byl bych to já, komu bys vpadla do náruče!" Pak se sám nad sebou zarazil a nervózně si odkašlal. "Promiň, to… to vlastně nemůžu vědět."
"Remusi, počkej..," snažila jsem se promluvit, ale on pokračoval.
"Tím, že ti to řeknu teď, nic neztratím, i když ti to říkám zrovna… tady," ušklíbl se. "Každopádně, ztratil jsem, co se ztratit dalo, a tak říkám: Občas se chovám jako zabedněný hlupák a příliš dbám na to, co bych měl a neměl dělat. Příliš váhám, příliš uvažuju, příliš přemýšlím, jsem nejspíš megaloman, vážně nevím. Zamiloval jsem se do tebe už před nějakým časem, bavili jsme se u skřítků v kuchyni a tys byla tak otevřená, tak trpělivá a klidná a poslouchalas mě. Řekl jsem ti pravdu o tom, co jsem - nebo jsi to vlastně zjistila - a ty ses neodvrátila, já… Nikdy jsem neměl odvahu říct to nikomu kromě Jamese se Siriusem a Peterem, bál jsem se. Něco - myslím, že touha zjistit, jestli jsem se zamiloval správně - mě popohnalo k tomu, abych si s tebou otevřeně promluvil. Jenže pak jsem tě viděl sedět u Vrby mlátičky a něco se ve mně zlomilo. Způsob, jakým jsi krabatila čelo, když jsi mě podezírala z útěku, a jak ti vítr rozfoukával vlasy… chtě nechtě, neměl jsem na výběr a musel tě políbit." Vysypal to ze sebe tak rychle, že jsem s těží stihla pochytat všechna slova.
"Už jsem si myslela, že to nikdy neřekneš," usmála jsem se a pomalu k němu vykročila.
"Já vím, že… Cože?" vzhlédl ke mně a překvapením se mu rozšířily zornice. Zasmála jsem se.
"Jak si vůbec můžeš myslet, že tě po tom všem nechám být a začnu si s Mikem? Poslouchal jsi mě vůbec tehdy?"
"Ty ho… ty ho nechceš zpátky?" Byl tak zaražený, až jsem se obávala o jeho zdraví.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou a zasmála se.
"Takže jsem to… všechno špatně pochopil," zahleděl se do země, a pak rychle zvedl oči. "Můžu se tě na něco zeptat?" Ironicky jsem si pomyslela, že to zní jako žádost o ruku.
"Jasně," přikývla jsem. Usmál se, přešel ke mně blíž, chytil mě za pas a políbil mě. Usmála jsem se mu do rtů, objala ho rukama kolem krku a přitiskla jsem se k němu blíž.
"Echm, echm," ozvalo se příliš hlasitě zprava a my se od sebe zaraženě odtáhli. "Pokračujte ve svém volném čase, obávám se, že máme mít hodinu." Přímo před námi stál učitel Obrany. "Do třídy!"

Jenny šla pozdě do hodiny.
Nebylo to ani tak tím, že zaspala, i když zaspala, ani tak tím, že se jí rozpadla taška, i když se jí rozpadla. Hlavním důvodem byl jediný člověk na škole, který se jí nikdy neměl připlést do cesty a nikdy to taky neměl udělat sám.
Zvedla hlavu, aby jí zajistila knihy, které se jí v komínku řadily v náručí, strnula v podivné křeči paží, jak se snažila zajistit své eseje do Bylinkářství a Věštění z čísel, které pro jednou skutečně udělala naprosto sama, a zrovna, když jí začala klouzat brašna z ramene, někdo jí ji chytil u lokte a zvedl zpátky ke krku.
"Díky," prohodila, ale nemohla se na něj podívat, protože by jí spadly všechny knihy.
"Není zač." Ztuhla, tenhle hlas se až příliš podobal tomu, který si nikdy nepřála slyšet míň. Protočila oči a rychle se vydala chodbou vpravo, aby ho setřásla. Pak ale zakopla o lavici, kterou před sebou neviděla a jak se snažila zbrzdit svůj pád, všechny knihy i eseje se rozpadly před ní na zem. Sykla nad svými rozedřenými koleny a začala knihy sbírat. Proklínala Křiklana za to, že jim vždycky dával tolik nesmyslných úkolů, ale nikdy žádné užitečné. Rozzuřeně tasila hůlku a namířila ji na tašku a křikla:
"Reparo!" Jediné kouzlo na opravy, které znala a ono nefunguje. Nefunguje! Doufala jen, že ten pitomec Hunt odešel do hrobu, kam patří. "No tak! Reparo!" poklepala hůlkou na obrovskou díru ve dně a podívala se na hodinky. Zatím jen deset minut, to se zvládne, ujišťovala sama sebe.
"Reparo je ti k ničemu," ozvalo se nad ní. Nasupeně k němu vzhlédla a probodla ho pohledem.
"Drž hubu," odbyla ho a přehodila si brašnu v úhlopříčce přes rameno. Pak se sklonila a začala sbírat knihy. Slyšela, jak se zasmál, a tak k němu znovu vzhlédla. To právě ve chvíli, kdy vytáhl svou vlastní hůlku. Ztuhla a sjela pohledem od jeho očí k jeho hůlce.
"Dělá ti dobře proklínat ty, kteří se nemůžou bránit, nebo se ti jen líbí pohled na to, jak před tebou klečí?" Pozvedl obočí.
"Tebe já znám." Takže on si navíc ani nevzpomíná? Jenny se s neuvěřitelným pohledem ve tváři sklonila zpátky ke svým knihám a začala je sbírat. "Urazil jsem tě?" uchechtl se.
"Tobě se nikdy nepodaří mě urazit. A víš proč?" postavila se. "Protože tě nikdy nebudu uznávat."
"To teď pro změnu mělo urazit mě?" Jenny se ušklíbla.
"Přeber si to, jak jen chceš," pokrčila rameny a vydala se dál do chodby.
"Stůj." Znuděně se zastavila a otočila se na něj. Beze slova i bez jakéhokoli výrazu v obličeji k ní přešel a chytil její tašku do ruky. Pak znovu vytáhl svou hůlku a přetočil si ji po hřbetě dlaně tak, aby mu sklouzla do úchopu. Pak s ní rychleji, než považovala za možné, namířil na popraskané dno. V druhé chvíli už byla její taška v pořádku, on se na ni nicneříkajícně podíval a odkráčel chodbou směrem ke sklepení. S rukama v kapsách, s melodií pískanou na rtech a s hůlkou zpátky schovanou v rukávě. Jenny za ním chvíli zaraženě hleděla, ale pak rychle schovala učebnice a eseje a rozběhla se do třídy.