Listopad 2011

33. kapitola - Do toho!

12. listopadu 2011 v 18:49 | TePa |  Srdci vlastní
Plesk!
Remus se bolestivě chytil za tvář a mnul si zarudlé místo, kterým ho před několika sekundami obdaroval jeho nejlepší přítel James.
"Co to..," nedořekl, protože dostal druhou ránu a tentokrát měl co dělat, aby se udržel na nohou. "Přestaň mě mlátit a řekni mi, o co jde!" rozčílil se Remus a mnul si pohmožděnou čelist. Žádná odpověď ale nepřicházela. Ani ta bolestivá, takže se Remus odhodlal zvednout k němu oči a vyčítavě se na něj zahleděl. James se mračil.
"Možná jsi to trochu přehnal," ozval se Sirius, který je po celou dobu pozoroval, ale nezakročil. Remus ho probodl pohledem.
"O co vám, sakra, jde? A kde je Peter?" rozhlédl se, ale nikde ho neviděl. "Do prdele, Jamesi, to je bolest," zaklel Remus a zkřivil tvář do bolestivé grimasy. Sirius po něm hodil balíček s ledem. "Dík," utrousil, ale moc děkovně to neznělo.
Když si trochu zchladil tvář a otupil bolest, znovu se na ně vyčítavě zahleděl.
"Budete mlčet a mlátit mě dál, nebo mi to konečně vysvětlíte?" James si významně odkašlal a odkázal se na svého bratra ve zbrani Siriuse.
"Co to mělo znamenat, Moony?"
"Co?" nechápal Remus. Sirius se na něj ušklíbl a vystřídal se v řeči s Jamesem.
"Co to mělo znamenat, Moony?"
"CO?" docházela mu trpělivost a cit v rukou. To snad ani nebyl led, pomyslel si, zkusmo skousl čelist a zahodil led směrem k Siriusovi.
"Ty se nás ptáš: Co?" nahnuli se k němu blíž a Remusem proti jeho vůli projela vlna výčitek. Že by vážně něco udělal?
"Já fakt nevím, kluci…"
"Neví," podívali se na sebe Sirius s Jamesem a svorně si povzdechli, jakoby to předem nacvičovali.
"Myslím, že mu to budeme muset připomenout," prohodil Sirius a James sevřel ruku v pěst.
"Už ne!" vyděsil se Remus a ztěžka dopadl do sedačky naproti Siriovi.
"Už ne," podivil se Sirius a James jen pozvedl obočí.
"Takže už sis vzpomněl?" prohodil James a protáhl si prsty. Remus z nich nespouštěl oči.
"Jestli jsem něco udělal, tak se omlouvám, vážně."
"Tak to abys vyrazil," odtáhli se od něj a jakoby nic se začali bavit o famfrpálu.
"C-cože?" nechápal Remus a oni k němu znovu stočili svou pozornost.
"No, běž," vybídli ho.
"Ale co mám udělat?"
"On si vážně pořád nevzpomíná…"
"Řekni mu to," povzdechl si Sirius, jakoby to bylo nad jeho síly dál něco vysvětlovat.
"Remusi," povzdechl si James a zadíval se na něj. "Copak jsme se to doslechli?"
"Nevím. Co?"
"Co to s tou Tess pořád vymýšlíš a přehodnocuješ?" Sirius důležitě přikývl.
"Co to..," začal Remus, ale Sirius ho utišil pohledem.
"Mazej za ní, než ti James znovu vypálí, omráčí tě a veškerá smetana pak zbude pro mě." Remus se nestačil divit.
"Jak to víte?"
"Zbytečná otázka," usoudil James a rozhodl se na ni neodpovídat. Remus se pomalu zvedl na nohy a znovu si promnul čelist.
"Takové rány jsi mi ale dávat nemusel," ušklíbl se Remus.
"Říkal jsem ti to, teď bude plivat krev," strčil do Jamese Sirius.
"Promiň, brácho," poklepal ho po rameni James a svalil se vedle Siriuse na pohovku.
"Au," zasyčel ještě tiše Remus, když vycházel ze Společenky.

Seděla jsem ve věži mezi sovami, které létaly dovnitř a ven v nepřehledném sledu. Jakoby měly pořád co na práci, jakoby nemohly asi sedět ani zůstat ani se v klidu najíst. Záviděla jsem jim jejich práci, která nepřipouštěla žádné starosti. Vezmi dopis, doruč ho a vrať se s odpovědí. Nic mezi tím, jen úkol, který plní hlavu povinností.
Vyskočila jsem na parapet, otevřela okno a vyhodila své nohy ven, abych s nimi mohla mávat ve větru. Při každém zhoupnutí mi paty narazily o starý kámen. Zima mi nebyla, měla jsem kabát, šálu i čepici, protože jsem věděla, že tady u sov těžko bude teplo. Okno zůstávalo otevřené ve dne v noci, i ve chvílích, kdy měli žáci pohyb po škole zakázaný. Sovy přece loví v noci.
Bylo to neuvěřitelně osvobozující, sedět zároveň vevnitř i venku, nechat chladný vítr hladit mi obličej a dívat se na pozemky, částečně ukryté v mlze. Uvědomila jsem si, jak moc mi to tady - i přese všechno - bude chybět.
"Teres?" ozvalo se mi za zády a já se najednou otřásla zimou.
"Mikeu," odpověděla jsem a dál koukala z okna. Snažila jsem se zavřít oči a uklidnit se, povznést se nad celou situaci, ale proti své vůli, ač už všechno mezi námi bylo pryč, pořád po něm zůstávala stopa.
"Pozor, ať nespadneš."
"Nespadnu," uklidnila jsem ho a natočila k němu hlavu. "Posíláš dopis?" prohodila jsem.
"Vlastně… věděl jsem, že tady budeš," přiznal a já se musela proti své vůli usmát. Ví toho o mně jako málokdo. Zatím.
"Hm," zapřela jsem se rukama o rám okna a nakrčila ramena tak, abych mezi ně schovala hlavu.
"Teres, omlouvám se, máš pravdu, je pozdě." Mlčela jsem, protože už jsem k tomu zkrátka neměla, co říct. "Nic mi neřekneš?" Povzdechla jsem si, vtáhla nohy zpátky do Sovince a seskočila na zem.
"Já už nevím, co mám říct," přiznala jsem a přešla k němu.
"To jsme to vyvedli, co?" usmál se.
"To jo," zasmála jsem se a poškrábala se pod čepicí. "Víš, teď už je to stejně jedno."
"Měli jsme do toho praštit, když ještě byla šance."
"To je fakt," přiznala jsem a usmála se na něj.
"Přátelé?" usmál se na mě.
"Pokud to půjde a nebude to spíš trapné, jsem pro," mrkla jsem na něj a na chvíli se mi zazdálo, že slyším kroky na schodišti. Mike přívětivě napřáhl ruce, jako to dělával vždycky, když jsme se dlouho neviděli. Zasmála jsem se, přešla k němu blíž a objala ho. Přitáhl si mě blíž a položil si čelo na mé rameno, jako to dělával vždycky. Zvláštní bylo, že mi to nepřišlo nevhodné, právě naopak. Doufala jsem, že je tu možnost, že všechno bude jako dřív.

Na další den jsem snídala s o něco větší chutí a Liz si toho taky všimla.
"Co se ti stalo?" podivila se. "Včera s tebou nebyla řeč a dneska se usmíváš…"
"Doufám," odpověděla jsem a nalila si džus.
"Ty piješ džus?"
"Jako vždycky," prohodila jsem a dojedla svou snídani. "Co máš první hodinu?"
"Hm..," zašmátrala pravou rukou v tašce po rozvrhu a z levé si olizovala pomerančovou šťávu. "Studium mudlů."
"Nikdy jsem nechápala, co se na nich dá studovat."
"Nic," přiznala Liz. "Ale aspoň procházím úplně v klidu a nemusím se učit do dalšího předmětu."
"Netušila jsem, že chodíš i do ulejváckých předmětů!" podivila jsem se.
"Nejsem takový svatoušek, jak si nejspíš myslíš."
"To pak klameš tělem." Přikývla.
"A zdárně."
"Dávám ti palec nahoru." To jí pobavilo. "Uvidíme se v druhé hodině," mrkla jsem na ni a zvedla se, abych se vydala na Formule. Přitom mi v hlavě zněla pořád ta samá písnička, na kterou jsem si toho rána vzpomněla.
Po cestě jsem potkala pár známých, ale vlastně jsem jim nevěnovala příliš pozornosti. Tedy, do chvíle, než jsem narazila na Siriuse.
"Ahoj, Siriusi," pozdravila jsem ho a šla dál, protože jsem si myslela, že tam čeká na nějakou holku. Místo toho se na mě zamračil a přitočil se ke mně. "Děje se něco?"
"Možná," naznačil a přezíravě se na mě podíval.
"Co je?"
"Vypadáš dneska nějak šťastně."
"Člověk nemůže mít pořád špatnou náladu. Občas to střídám," přiznala jsem, ale stále netušila, o co mu jde. "Kde je James?"
"James?" podivil se. Přikývla jsem.
"A Remus s Peterem," doplnila jsem, když se stále neměl k odpovědi.
"Proč jsi dneska tak šťastná?" zeptal se.
"Proboha, Siriusi," začínala jsem se smát. "Řekni mi, co se děje?!" zastavila jsem se, ale on se na mě jen zkoumavě zadíval a pokračoval chodbou pryč. Tak tohle bylo vážně k nepochopení, zavrtěla jsem nad tím hlavou a vydala se za ním.

32. kapitola - Vědět, co chceš

5. listopadu 2011 v 19:04 | TePa |  Srdci vlastní
"Cože?" potřásla jsem hlavou a chvíli doufala, že jsem špatně slyšela.
"Slyšela jsi." Tak tohle nebylo zrovna milé, pomyslela jsem si a zamračila se na něj.
"Mikeu, nemyslíš si doufám, že to budeme znovu otevírat," podívala jsem se na něj a cítila, jak se mi do obličeje vkrádá soucitný obličej. Dřív bych přesně chápala, co tím myslí, ale… on už nebyl onen starý dobrý Mike a už mě nechápal jako dřív.
"Nebudeme to znovu otevírat, ono to pořád je otevřené," zadíval se na mě a vykročil vpřed. Couvla jsem.
"Mikeu, to není pravda," řekla jsem tiše.
"Samozřejmě, že je," přikývl a jemně se usmál. "Pokládáš to snad mezi námi za vyřešené?"
"Považuju to za promlčené. Já… byly časy, kdy jsem se pokoušela o něco víc a kdy jsem za tebou chodila a doufala, že mi něco řekneš. Jenže ty jsi nic neřekl," pokračovala jsem v couvání. "Teď už to nejde."
"Proč by to nešlo?" Tvářil se, jako bychom se bavili o počasí, což taky moc nepovzbuzovalo.
"Šance přicházely a odcházely, teď už ale…" Nenechal mě domluvit a vyhrkl:
"Tak zase přijdou, nebudou daleko." Zoufale jsem se rozhlédla.
"Kdybys mě nechal domluvit, řekla bych, že už nejsou."
"Dáváš mi teď košem?" potřásl hlavou.
"Mikeu, promiň," udělala jsem pár kroků vpřed, ale tentokrát couvl on. "Kdybys byl přišel dřív, kdybychom o tom mluvili a nemíjeli se s tichými, nikdy nevyřčenými prosbami… pak možná." Povzdechla jsem si. "Ale, Mikeu, to víš mnohem lépe než já. Kolikrát jsi mi to opakoval, když jsem dělala narážky?" Zarazil se.
"Ale to…"
"Co?" zaměřila jsem na něj celou svou pozornost.
"To bylo… Jsi zamilovaná do Lupina, že?"
"Cože?" potřásla jsem hlavu. "Myslela jsem, že se bavíme o nás dvou, proč mi do života pořád taháš další a další kluky?"
"To není pravda," zamračil se.
"Minule to byl Sirius, teď je to Remus," pomohla jsem mu.
"Odkláníš se od tématu! Jak to je?" Vnímala jsem, jak svět ztmavl i to, jak famfrpáloví hráči slétávají na zem.
"Žárlíš?" zaútočila jsem. "Samozřejmě!"
"Cože?"
"Proč by ses najednou začal zajímat o to, co ke komu cítím?" Zamračil se ještě víc, ale nepopřel to. "Mikeu, krucinál, proč tě to musí uhodit do obličeje, aby ses začal starat o to, že nebudu volná vždycky? Je to od tebe trochu sprosté, abys věděl."
"Sprosté?"
"Nevím, co si myslíš, vážně," zavrtěla jsem hlavou. "Jestli si mě představuješ v knihovně, samotnou a s knihami, sedící a čekající na tebe, až se odhodláš a něco řekneš. Zkoušíš krásnější holky a myslíš, že si polepšíš? Myslíš, že já budu pořád v té knihovně u té samé knížky a budu čekat, jestli přijdeš a sebereš mě ze země?"
"Já…" Tak to zabolelo.
"Sbohem, Mikeu," strčila jsem do něj, vběhla na schody a cestou dolů si stírala slzy z obličeje.

"Tess?" slyšela jsem volat Jenny. Rychle jsem zvedla šálu a setřela si jí slzy. Pak jsem se zadívala do stropu, několikrát zamrkala, abych vyhnala další slzy a rozhlédla se, kolik světla je kolem.
"Ahoj, Jenn! Hrála jsi dobře!" otočila jsem se a objala ji. "Vážně si myslím, že jsi jim vlila novou krev do žil. A nejspíš bude závodnická, hm?" Podezíravě se na mě zadívala, ale pak se zdráhavě usmála.
"Líbilo se ti to?" poskočila si. "Myslím, že to Zmijozelu dáme pořádně sežrat, hm? Hunt neodejde s nedotčeným obličejem," zasmála se.
"To doufám," mrkla jsem na ni.
"Kruci, tady je málo světla, skoro na tebe nevidím," zamračila se a já se pro sebe usmála. Aspoň k něčemu je tma dobrá. "Poslyš, s kým jsi to tam mluvila?"
"Jak s kým?" dělala jsem nechápavou.
"Nedělej se, kdo to byl?" vyzvídala.
"Jen Peter, říkal, že mi McGonnagalová povolila vstup do Oddělení s omezeným přístupem," plácla jsem největší blbost pod sluncem, ale Jenny si toho v návalu adrenalinu ani nevšimla.
"Jo takhle. Jdu se převléct," mávla mi, ale před šatnami se zastavila. "Myslela jsem, že je Peter nemocný," zamračila se na mě. "Hm, ale třeba už ne," mávla nad tím rukou a zmizela v šatnách. Kruci!


Nikdy v životě se mi tak špatně nevečeřelo jako toho dne. Cítila jsem na sobě Mikeův ukřivděný pohled, Jenny na mě podezřívavě pomrkávala a já samotná bych se nejraději propadla do pekla. Tam bych alespoň neměla žádné jiné starosti než to, jak se co nejrychleji usmažit a mít to za sebou.
A jídlo by mě nezajímalo, pomyslela jsem si a dloubla do obzvlášť křupavě vyhlížející brambory.
"Co je ti?" ozvala se Jenny.
"Co?" zvedla jsem obočí, ale dál se soustředila na bramboru.
"Jsi nějaká divná."
"Hm," pokrčila jsem rameny.
"Jsi na mě naštvaná?"
"Ne," odpověděla jsem a zamračila se, když se brambora rozhodla opustit můj talíř. "Sakra."
"To nebyl Peter tam nahoře, že ne?"
"Peter?" nechápala jsem, a tak se sama prozradila. "Ale ano, byl to on," snažila jsem se to zahladit.
"Ne, nebyl," sjela mě Jenny. "Tomu zemřel dědeček, a tak je na pohřbu."
"Jak to víš?" zeptala jsem se, ale vlastně mě to ani nezajímalo.
"Ptala jsem se."
"Aha."
"Kdo to byl?" dorážela znovu.
"Nemám náladu, Jenn, jdu si lehnout," zvedla jsem se a vydala se do Havraspárské věže. Jenny se mě ani nesnažila zadržet a já jí to vlastně ani neměla za zlé. Bylo mi pod psa. Remus nevěděl, co chce, Mike to pro změnu věděl, ale bylo to k ničemu.
Bezvýchodná situace.