Říjen 2011

31. kapitola - Promluvme si

30. října 2011 v 20:26 | TePa |  Srdci vlastní
Rychle jsem vběhla do knihovny a rozhlédla se kolem, abych našla Remuse.
"Pardon," omluvila jsem se, když jsem ne příliš jemně strčila do jedné třeťačky z Mrzimoru. Zle se na mě ušklíbla a prošla dveřmi ven, přičemž si ne příliš obratně přidržovala sloupec knih u brady. Byla bych se ohlédla, ale momentálně jsem neměla čas vůbec na nic. A tak jsem se rozhlédla znovu.
"Promiňte, nebyl tady Remus Lupin?" Madame Pinceová se na mě ušklíbla a zamručela něco ve smyslu, že dostal povolení do oddělení s omezeným přístupem. Bezva, tak tam jsem nemohla.
Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že mám zhruba pět minut na cestu do druhého patra.
"Zatraceně," zaklela jsem a otočila se k odchodu.
"Teres? Co ty tady?" ozvalo se mi za zády a já si úlevně oddechla.
"Remusi," usmála jsem se na něj a sledovala dvě knihy, které držel v ruce. "Hledala jsem tebe."
"Vážně?" znervózněl. "No… tak chvíli počkej, zrovna odcházím." Přešel ke stolu madame Pinceové a nechal se zapsat na seznam půjčených knih.
"Chci je zpátky do týdne, pane Lupine." Remus přikývl.
"Děkuji za ochotu," rozloučil se a vydal se ke mně. "Takže?"
"Takže? Vážně?" podívala jsem se na něj a sledovala, jak se mu napínají svaly na obličeji.
"Něco jsi potřebovala, tak…"
"Tak jsem to taky..," potřásla jsem hlavou. "No, to nic," prošla jsem kolem něj na pohyblivé schody a opřela se o zábradlí naproti němu.
"Poslyš -" řekli jsme svorně, a pak se oba odmlčeli. Výmluvně se na mě podíval a zkřivil rty do malého úsměvu.
"Ty první," vyzval mě.
"Nehodláš mě teď ignorovat, že ne?"
"Cože?" nechápal.
"Nemluvili jsme spolu už několik dní, v hodině mi taktak řekneš ahoj. Vrchol všeho bylo, když ses na mě otočil a požádal mě o inkoust," ušklíbla jsem se na něj.
"Nechtěl jsem tě ignorovat, jen… vážně jsem potřeboval inkoust." Zadívala jsem se na něj a vystoupila ze schodů.
"Pokud to, že jsi mě políbil, považuješ za chybu, tak fajn, nemluvme o tom, ale neignoruj mě, dobře?" vydala jsem se trochu napřed a snažila se rozdýchat svou poslední větu. Neuvěřitelné, já to skutečně dokázala říct nahlas.
"Nebyla to chyba," prohlásil a já se zarazila. Srdce mi znovu zrychlilo a já cítila, jak se mi krev žene do tváří.
"Ne?" zeptala jsem se, stále zády.
"Ne," vydechl. "Jen neuváženost," došel mě, usmál se a pokračoval dál chodbou.
"Neuváženost? To mi vysvětli," dohnala jsem ho.
"Nepřemýšlel jsem."
"Možná je to dobře," pobídla jsem ho. "Já přemýšlím pořád a řeknu ti, že se to občas bolestně nevyplácí." Otočil se ke mně a zkoumavě povytáhl obočí.
"Teď mluvíš o Mikeovi." Neptal se, konstatoval to a já musela přiznat, že má pravdu.
"Možná?"
"Nechci se teď bavit o Mikeovi," chystal se vejít do učebny, ale já ho chytila za loket a otočila čelem ke mně.
"Nebavme se o něm, bavme se..," nedokončila jsem, protože mě přerušil:
"… o nás?" Jeho oči byly zvláštně veliké a klidné.
"Možná," pustila jsem ho a nakrčila obočí. Nějak jsem nevěděla, co se mu teď honí hlavou. Sklonil hlavu a přemýšlivě se poškrábal v týle. "Pověz mi to," vyzvala jsem ho.
"Co?" nechápal a spustil ruku na své knihy.
"To, čeho se sám..," zahleděla jsem se mu do očí a on mi pohled oplácel, "… bojíš," vydechla jsem překvapeně. "Ty se bojíš?"
"Teres, snaž se mě pochopit..," začal, ale nedokončil. Chodbou zazněl hlasitý zvuk kouzla, které hlásalo začátek hodiny.
"Jak to, že nejste v učebně?" ozval se za námi hluboký hlas profesora.
"Už jdeme," podíval se na mě Remus a já zklamaně svěsila hlavu. S takovou se k ničemu nedopracujeme.

Odpoledne jsem se byla podívat na Jenny a na jejich trénink. Za dva dny se chystal zápas se Zmijozelem a ačkoli bylo jasné, že ho prohrajeme jako pokaždé, Jenny se urputně držela naděje, že vlila do celého družstva nového týmového ducha. Nemohla jsem ani protestovat, protože při pohledu do její nadšené tváře, se nedalo popřít, že na tom musí být kousek pravdy.
Začínala být pořádná zima, a tak jsem se na tribuně krčila v kabátě, šále a rukavicích, zvědavě sledujíc zářicí číslo 6, které měla vyšité na zádech. Tušila jsem, že potřebuje trochu podpořit, poslední dobou začala klesat na duchu a příliš přemýšlet nad tím, co by mohla dělat a na co by měla zapomenout.
Jediné, co jí drželo hlavu vzhůru a zadržovalo slzy - jak se zdálo - byl famfrpál, a tak se ho držela jak klíště a trénovala usilovněji než kdy předtím. Když už se začalo stmívat a já na ni skoro neviděla, zvedla jsem se a chystala se odejít. U úpatí schodiště ale stál Mike.
Vyrazilo mi to dech a musela jsem se chytit zábradlí, abych se nevyvrátila. Stál tam a to bůhví jak dlouho a němě se na mě díval. Kolem krku měl obtočenou šálu, na sobě svetr a ruce v kapsách.
"Ahoj," pozdravila jsem ho.
"Ahoj," prohodil a dál se na mě díval.
"Ehm… jak se máš?"
"Jednou tak a podruhé jinak," řekl neurčitě. Nezdálo se, že by nás čekal nějak extra příjemný rozhovor, a tak jsem shlédla na hřiště a doufala, že co chvíli uslyším zapískání píšťalky.
"Dívala jsem se na trénink, zdá se, že jim Jenny vlila novou energii do žil," pokusila jsem se přehlušit napjatou atmosféru, která mezi námi panovala od chvíle, kdy jsem si ho všimla. Neodpověděl, jen se zahleděl na poletující hráče.
Zlobí se, uvědomila jsem si.
"Omlouvám se."
"Za co?" zamračil se na mě a já si příliš pozdě uvědomila, jak nemá rád, když se lidé omlouvají.
"Nevím."
"Tak proč se omlouváš?"
"Protože cítím, že bych měla."
"Víš, co jsme si povídali o omlouvání se?"
"Pamatuju si všechno, o čem jsme mluvili."
"To jsem rád," řekl tišeji a zadíval se na mě.
"Proč se na mě tak díváš?" zeptala jsem se přímo.
"Máš nový kabát." Zamračila jsem se.
"Co se děje?"
"Nic se neděje," pokrčil rameny a ustoupil od schodiště. "Zdálo se mi, že se chystáš odejít."
"Co se děje, Mikeu?" přešla jsem k němu blíž a založila si ruce na prsou.
"Neděje se vůbec nic," zadíval se na mě.
"Když se nic neděje, tak se na mě takhle nedívej," zamračila jsem se, ale to už mě držel za loket.
"To je právě ten problém. Nic se neděje." Nechápavě jsem stáhla obočí.
"Nechápu."
"Jak bys taky mohla, že? Máš plnou hlavu Lupina."
"C-cože?" pohodila jsem hlavou a ucukla mu loktem pryč. "O co ti jde, Mikeu?"
"Chybíš mi," vydechl. Zatraceně.

30. kapitola - Jamesi...

22. října 2011 v 16:11 | TePa |  Srdci vlastní
Pro Alex a Mooky. Díky za trpělivost :)

TePa


"Jamesi?" vzhlédl ke svému příteli Remus, když se konečně rozhodl něco říct a přestat hledět do krbu.
"Hm?" prohodil v odpověď James, ale spíš se soustředil na Lily, která spolu s Alex seděla v rohu.
"Já..," začal, ale pak se zamyslel a nedokončil. Tím na sebe strhl Jamesovu pozornost. Ten se na něj nechápavě zamračil a posadil se tak, aby na něj dobře viděl.
"Co je?"
"Vzpomínáš na Tess?" použil její přezdívku namísto celého jména, aby bylo jasné, o kom mluví. I tak se James s těží rozvzpomínal.
"Suchozemskou kamarádku Emily?" zkusil nejistě.
"Ano, tuhle."
"Vzpomínám si," přikývl. "Co je s ní?" nechápal.
"Totiž…" Neměl jsem o tom ani začínat, pomyslel si a nepatrně zrudl. To Jamese pobavilo.
"Moony, no tohle!" usmál se. "Ty se vážně nezdáš, jak dlouho to s ní pečeš?"
"Já s ní nic nepeču," ohradil se Remus, ale neznělo to moc přesvědčivě. Čehož si James taky všiml.
"Ha," usmál se ještě více zeširoka. "Jak dlouho?"
"Jamesi, nech toho," snažil se ho uklidnit Remus.
"Fajn. Tak co se stalo?" přistoupil na jeho hru James.
"Ví o malém chlupatém problému," řekl pomalu. To Jamese probudilo docela.
"Jak to zjistila?!"
"A jak to zjistila Lily?" James k ní stočil pohled a lehce se usmál.
"Je to chytrá holka."
"To je Teres taky," luskl mu před očima Remus, aby na sebe znovu strhl pozornost.
"Když to říkáš," pokrčil rameny James. "Takže to ví… jak zareagovala?"
"Klidně a… se zájmem."
"Tak v čem je problém?" usmál se James. "To je super, Moony," poplácal ho po rameni.
"Totiž… neřekl bych přímo problém, ale já předtím něco udělal." To Jamese povzbudilo ještě víc.
"Co jsi udělal?" ušklíbl se.
"Jamesi, to není vtipné," ohradil se Remus, ale proti jeho vůli se mu koutky povytáhly o něco výš.
"Samozřejmě, že to není vtipné," uklidnil ho James. Remus nad tím jen protočil oči. "No dobře, dobře," zvedl poraženecky ruce James. "Co jsi udělal?"
"Včera jsme se sešli, chtěla si o tom promluvit… no… a já…"
"Doufám, že jsi jí dal pořádnou pusu," usmál se James a znovu se ohlédl na Lily. "Já bych to tak rozhodně udělal," podepřel si hlavu dlaní, načež se zase soustředil na úplně něco jiného.
"Jamesi, prosím tě, mohl bys mi věnovat pět minut své pozornosti?"
"Co?" cukl sebou a zaměřil se na něj. "No jo, promiň, Moony. Tak co?"
"No, dal jsem jí pusu, ale…"
"Ou," zkřivil obličej do soucitného výrazu James, "dala ti košem?"
"Nedala mi košem."
"Tak co?"
"Myslel jsem, že až si u mě potvrdí domněnku o… malém chlupatém problému… nebude se mnou chtít mluvit. Tak jsem chtěl využít situace a taky trochu zneužít její lehce pomatené hlavy. No, zkrátka a dobře, dal jsem jí pusu a i když ona si potom chtěla promluvit, řekl jsem jí, ať se mě raději ptá na to, co jí zajímá."
"To jako vážně?" zatvářil se zklamaně James, načež Remus jen pokrčil rameny.
"Já… nechtěl jsem slyšet, co mi na to řekne, vážně jsem si myslel… zkrátka a dobře jsem jí řekl o zavřených očích a o tom, že za nimi je možné všechno."
"Doufám, že si děláš legraci," pozvedl nad ním obočí James.
"Proč?"
"Protože tohle je výjimečná šance. Ví o tobě všechno a přes to tě má ráda."
"Neví o mně všechno. To víte vy," upřesnil Remus.
"Ví to, co jsi jí dovolil zjistit. Jak tě znám, měl jsi to za předem prohraný zápas."
"Zamysli se, bylo by to jen logické."
"Podle hloupých pravidel Remuse Lupina. Jestli chceš radu, říkám: Běž za ní a popadni ji, než to udělá někdo jiný," zamračil se na jednoho z přátel Lily a otočil se zpátky k Removi.
"Bude to znít hloupě, ale…"
"Horší to být nemůže," uklidnil ho James a vzal si ze stolu rozpitý Máslový ležák.
"Myslím, že se jí líbí Sirius." To Jamese pobavilo, div nevyprskl hlt, který si právě dopřával.
"Je to holka, Moony, pochopitelně se jí líbí Sirius. A co na tom? Neznamená to nic." Remus se zamračil.
"Měl bych vůbec něco podnikat?"
"Co tím myslíš?"
"Chci říct… se mnou může být v nebezpečí…"
"A se Siriusem ne?" zasmál se James. "S ním je v mnohem větším nebezpečí, nebo alespoň její…"
"To stačí, Jamesi, dokážu si to představit," zarazil ho Remus.
"Tak co?" podíval se na něj James a odložil ležák zpátky na stůl. "Budeš jen tak sedět nebo něco uděláš?" Remus na něj chvíli zaraženě hleděl, ale když se pak James otočil zpátky k Lily, jeho koutky nepatrně povyskočily vzhůru.

"Jamesi?"
"Tess, správně?" usmál se na mě a zastavil se.
"Správně," přikývla jsem, zatímco čekal, co ze mě vypadne dál. "Neviděl jsi Remuse? Slíbil mi poznámky z Obrany…"
"Vlastně viděl, před chvílí," usmál se na mě a sklouzl pohledem k Lily, která nás zrovna míjela.
"Kdy s tím konečně něco uděláš?" ušklíbla jsem se a očima naznačila, co mám na mysli. James se na mě zaraženě podíval a znervózněle si prohrábl vlasy.
"Do toho ti nic není."
"Jasně, promiň," přisvědčila jsem. "Kam šel?"
"Kdo?" zarazil se.
"Remus," zasmála jsem se.
"Jo, jasně, myslím, že do knihovny," zrudl a rychle se otočil k odchodu. "Zatím se měj."
"Ty taky," ušklíbla jsem se a vyrazila do knihovny. Hodinky mi dávaly ještě asi patnáct minut do začátku hodiny.

Domov

8. října 2011 v 22:27 | TePa |  Ty z Vrangy
"Můžeš se zase obléct," usmála se na Galena Tep a posadila se vedle něj na postel.
"Poslední dobou jsem zkusil chodit bez hole a docela mi to šlo..," začal opatrně, zatímco čekal na odpověď. Tepa se na něj podívala a smotávala použitý obvaz.
"Lepšíš se rychleji, než jsem čekala. Myslím, že za den, za dva už budeš normálně chodit." Galen se rozzářil.
"Dík za pomoc," přikývl. "Chtěl jsem zajít za Nessou, ale ta je pořád pryč, a ty jsi mi jednou říkala, že jsi bývala léčitelka…"
"To je v pořádku," usmála se. "Stejně nemám celé dny co na práci. Kam jsi dal dlahy?"
"Zahodil jsem je," přiznal.
"Dobře, to nevadí, udělala bych to samé," postavila se a zabalila se do šály.
"A ty jsi v pořádku?"
"Samozřejmě." Galen se pokusil zvednout. "Seď a netrap se víc, než je nutné, zbytečně tak prodlužuješ dobu léčení." Jako na povel se svalil zpátky na matraci.
"Doprovodil bych tě."
"Já to zvládnu a zítra tě přijdu zkontrolovat," rozloučila se a nechala ho tam samotného a znuděného sedět na posteli. Kde, zatraceně, trčí Pet? Už se jí nemohl dočkat.

"Pet?! Kde jsi? Už jsme skoro tam!" zavolal na ni Egon. Petlyse celá cesta připadala nekonečná. Ačkoli jí Nessa slíbila, že do dne budou na místě, Vranga stále nebyla v dohledu. Stejně jako les, který vesnici obklopoval na několik kilometrů daleko a který znala jako své boty.
"Už jdu," prohodila smutně a vzpomněla si na Liu, Maudrena a Peťuldas, kteří svou cestu nikdy nedokončí. Alespoň ne tuhle, ta pro ně skončila. Když vzhlédla, aby se podívala před sebe, většinou spatřila jen soucitně se tvářící Ness. Ze začátku byla ráda, že se zajímají o její pocity, ale poslední dobou už to vážně přeháněli. Zas taková křehotinka nebyla.
"Nech toho, Ness," ohradila se prudčeji, než musela a okamžitě toho zalitovala. Nessa se zatvářila ublíženě.
"Vím, že jsi unavená a smutná, ale to neznamená, že to všechno budeš zhoršovat i nám ostatním," zamračila se Ness a prošla kolem Egona bez jakéhokoli povšimnutí. Ten nad tím významně pozvedl obočí a ušklíbl se na Pet.
"Podrážděné jste obě," usmál se na ni. "Nech to být."
"Snažím se," zasupěla a unaveně se vydala za Ness. "Jak dlouho ještě půjdeme?"
"Do večera jsme tam." Pet nervózně polkla. Čím blíž byla, tím se stávala netrpělivější a šťastnější. Věděla, že jí čeká dlouhý rozhovor s Galenem, byla na něj zvědavá a bála se o něj. Naposledy, když se pokusila o spojení, se jí zjevil celý od krve a pohmožděnin. Nevěděla, jak by se k němu měla chovat, ale usoudila, že se na všechna pravidla chování nejspíš vykašle a jednoduše ho povalí do trávy, ať se mu to bude líbit nebo ne. Měkká tráva, Vranga, Tepa, Galen… Znělo to jako ráj. Neuvěřitelně a nádherně zároveň.
"Jak říkáš," přikývla a vytrvale se ploužila dál.

"Becore?" protáhla se Katy, zatímco jí Becor pokládal ruku kolem pasu.
"Ano?"
"Nikdy jsi mi nevyprávěl o místě, odkud pocházíš," vzhlédla k němu a nasměrovala jej k jedné lesní cestě.
"Protože na to nebyl čas," políbil ji do vlasů.
"Teď ho je dost."
"Narodil jsem se v Traisu," začal tiše.
"Vážně?" zamračila se, ale pak si vzpomněla na jednoho Stříbrného. "Tehdy, když Stříbrný narážel na to, že jsi mohl být jedním z nich… on to myslel vzhledem k tvé minulosti?"
"Přesně tak," přikývl. "Nastoupil jsem do armády už v patnácti letech, když mě prohlásili za dospělého a otec mě vydědil. Je to složitější, ale v podstatě se jednalo o to, že jsem odmítal lhát. Vztahy mezi námi se od té doby nadobro přetrhaly. Matka zemřela při porodu, a tak mi to nikdy nepřestával vyčítat. Nutil mě jezdit k hranicím Východního království a pod dohledem podplacené hraniční hlídky pašovat zbraně. Východní království je pak za velké peníze odkupovalo zpátky, aniž by tušili, že se jedná o jejich vlastní materiály."
"Řekl jsi otci, že to znovu neuděláš?"
"Vlastně ne," zamračil se. "Udělal jsem to několikrát a zrovna pyšný na sebe nejsem, ale chtěl jsem se zavděčit otci a přimět ho prokázat mi trochu úcty." Katy zúčastněně přikývla. "No," povzdechl si. "Když už jsem toho měl plné zuby, rozhodl jsem se se přiznat k tomu, co jsem udělal. Šel jsem za králem Východního království a přiznal se."
"Proboha proč?" vyděsila se Katy.
"Pálilo mě svědomí," pokrčil rameny. "Každopádně, král byl shovívavější, než jsem očekával. Zrovna zvyšoval stavy v armádě kvůli očekávané válce a vzal mě, abych mu dokázal loajalitu."
"Vzal tě do armády?"
"Ano," přikývl. "A tak jsem začal budovat svou rozsáhlou kariéru. Cvičil jsem se docela rychle, měl na svůj věk neočekávanou sílu a brzy se vypracoval docela slušně vysoko. Jednou, při turnaji, kterého se zúčastnil i král, jsem vyhrál souboj s mečem i lukem, a tak si mě zavolal k sobě, aby mi osobně poděkoval."
"On… on ti nabídl místo v gardě?" Přikývl.
"Chtěl mě vzít k Stříbrným a já… tehdy dost arogantní mladík… no, přijal jsem."
"Myslela jsem, že ti řekl…"
"No, není to jejich nejšťastnější období. Byl jsem u nich, ale později utekl a to se ještě nikdy nestalo. Kdo by taky utíkal od Stříbrných, že? Jen blázen," ušklíbl se. "Nepřiznávají si, že jsem utekl, spíš přesvědčují sami sebe, že jsem k nim nikdy nepřišel."
"Proč jsi utekl? Byl jsi nejslavnější člověk v zemi."
"To jsem sice byl, ale Stříbrní už dávno nebyli co bývali. Zatímco já se snažil zdokonalovat, ostatní se utápěli ve víně a povalovali se po nevěstincích. Bývalá sláva už dávno zešedivěla, i když na ni lidé stále věřili. Byl jsem tím vším zklamaný a přemýšlel co dál. A pak jsem se dozvěděl o Západním království…" Katy se usmála.
"Utekl jsi, abys vyzkoušel štěstí u nás?"
"Nebylo to jednoduché a zabil jsem dost lidí, než jsem se dostal přes hranice. Jediné moje štěstí bylo, že mě pohraniční hlídka znala a zvěst o mém útěku se k nim ještě nedostala, takže nebyl problém s tím, aby mě nechali projít."
"A pak?"
"Přišel jsem do Království a začal se učit na léčitele. Z počátku se na mě dívali jak na špatný vtip, protože jsem vypadal příliš jako voják. Můj učitel byl třetinový a druhý žák zhruba poloviční. Nedivím se, že mě považovali za podvodníka. Přes to všechno se mi ale podařilo slušně se vyučit a dostat se do armády znovu. Tentokrát jsem se ale vykašlal na to být voják a přidal jsem se k Stěhovavým. Tak říkáte těm, kteří chodí všude, kde je potřebují. Kdykoli by to vojáci potřebovali, byl bych po ruce. Shodou okolností pár měsíců na to vyhlásilo Východní království Západnímu válku, a tak jsem se dostal až na válečné pole," skončil. "A k tobě," zastavil se a otočil ji k sobě čelem.
"Takže tohle je tvůj dosavadní život?"
"Ano," přikývl a sledoval, jak se jí po tváři pomalu rozšiřuje úsměv.
"Víš co?" usmála se. "Neměli bychom tu zůstávat." Zatvářil se zmateně, ale přes to na něm poznala, že má radost.
"Proč?"
"Nemám tu nic, na čem bych lpěla a ráda bych se podívala všude, kam mě nohy ponesou. Ty jsi i doktor i voják, já jsem lovkyně… mohli by nás potřebovat v nějaké malé tvrzi. Když se nám tam nebude líbit, půjdeme jinam, to je jedno, ale ve Vranze už mě nic nedrží. Tepa mě už dávno nepotřebuje, ta potřebuje leda tak Martina a… já teď mám tebe, takže..," přejela mu prstem po hrudi nahoru až k bradě a tam se zastavila. "Vranga už pro mě není domovem, ze kterého jsem před několika měsíci vyjela."
"A já domov nemám."
"Tak ho půjdeme hledat jinam. Spolu," nahla se k němu a nechala se jím políbit.

"Vranga," vydechla pár hodin na to Pet a vydala se s Nessou a Egonem v patách zpátky domů.
Domů…