Září 2011

29. kapitola - Ptej se

17. září 2011 v 18:16 | TePa |  Srdci vlastní
Ztuhla jsem a na chvíli se cítila, jako bych to snad ani nebyla já. Jako bych stála kousek vedle a sledovala to všechno, aniž by se mě to alespoň trochu týkalo. Pak se odtáhl a já najednou byla zase zpátky ve svém těle. Několikrát jsem zamrkala a zavřela oči, abych se trochu uklidnila.
"Aha," vydechla jsem a bála se otevřít oči.
"Otevři oči," řekl tiše a spustil ruce z mého obličeje, který se najednou zdál chladný, když už jej nic nechránilo. "Za zavřenýma očima je možné všechno, s otevřenýma musíš čelit pravdě." A tak jsem se na něj podívala.
"Já…"
"Ptej se, od toho tady jsme," prohrábl si vlasy.
"Ale já jsem chtěla…" Vážně se na mě podíval.
"Prosím."
"Dobře," vydechla jsem a lehce se zamračila. Pokud se o tom nechce bavit, tak dobře. "Tehdy, jak jsem po tobě chtěla poznámky z Obrany, jsi odešel z knihovny a nechal tam všechny knihy i se záložkami, ze kterých sis něco vypisoval." Tiše zaklel, ale víc neřekl. "A… no, chtěla jsem je všechny vrátit, ale shodou okolností jsem úplně nahoře uviděla knížku o lektvarech. A tak jsem si ji půjčila."
"Měl jsem v ní záložku, co?"
"Měl," přikývla jsem. "A tak jsem se podívala, co sis četl, čistě ze zajímavosti."
"A otázka zní?"
"Vypisoval sis, co potřebuješ na vlkodlačí lektvar?" Cukl sebou, ale přikývl a semkl víčka, aby ovládl své emoce. "Vypisoval sis ho, protože jsi..," cítila jsem, jak se mi zrychlil tep a naskočila mi husí kůže.
"Řekni to."
"Jsi… Remusi, jsi…"
"Proč to nedokážeš říct?" otevřel oči.
"Protože mi to přijde neskutečné," zavrtěla jsem hlavou, znovu se nadechla a vážně se na něj podívala. "Jsi vlkodlak," konstatovala jsem a sama byla překvapená, že mě to vyřčené neděsí ani z poloviny tolik, jak jsem si myslela.
Pak nastalo ticho. Nikdo z nás nic neřekl, Remus pevněji semkl víčka a cukl hlavou. Najednou mnou projela vlna zvědavosti.
"Můžu se ještě ptát?" zeptala jsem se opatrně.
"Proč?" zeptal se nechápavě.
"Jak to, proč?" nechápala jsem pro změnu já.
"Proč..," nedořekl, protože se mu zlomil hlas, a tak začal znovu. Mávl rukou v prázdném gestu a odevzdaně se na mě zadíval. "Ptej se."
"Jak se to stalo?"
"Jak se člověk stane vlkodlakem?" poznamenal s hořkostí v hlase. "Většinou je to dílo náhody stejně jako u mě. Neposlechl jsem a jedno u v noci utekl z domu. Zlobil jsem se na celý svět, možná tak, že se on rozzlobil na mě a udělal mi tohle. Nemůžu to ale svádět na nikoho jiného než na sebe. Ten vlkodlak mohl podcenit své síly a dostat se ven, aniž by chtěl. Shodou náhod jsem byl zrovna na ráně a když mě pak našli, měl jsem štěstí, že jsem nezemřel na ztrátu krve. Když jsem se poprvé proměnil, vypadal jsem prý jako rozzuřená koule chlupů…" Tomu se usmál. "Vzpomínám si, jak si máma nevěděla rady s tím, co se mnou, a tak mě ze začátku zavírali do klece."
"Do klece?"
"Mohl jsem jim ublížit stejně jako tehdy ublížili mě. Jsem rád, že to udělali." Zahleděla jsem se na něj a obdivovala jeho odvahu čelit tomu všemu.
"Budeš brát vlkodlačí lektvar?"
"Pokud se mi ho podaří uvařit, spořádá to hodně času. Chci," zadíval se na mě, "chci se umět kontrolovat. Představa, že se ráno budím a vrací se mi vzpomínky na to, co jsem neudělal … Vidím, co všechno jsem udělal, láme mi to srdce. Jsem zrůda, která se neumí kontrolovat, já…"
"Nejsi zrůda, Remusi."
"Ale jsem. Mluvíš o něčem, co jsi nikdy neviděla!" rozzlobil se, ale nezdálo se, že na mě. "Viděla jsi Jamese? Pěkně těžká kartotéka, co?"
"Remusi, on ví, stejně jako já a ty, že to nemůžeš ovlivnit."
"A to mě má omlouvat? Vzpomínám si, jak jsem mu to udělal. Vzpomínám si, jak krvácel a já měl chuť..." Cedil slova mezi zuby. "… Viděl jsem, jak blízko je smrti a… kdyby tam nebyl Sirius, já… Mohl jsem ho proměnit, mohl být jako já!"
"Ale není," zdůraznila jsem.
"Protože přes něj přepadl strom, který jsem… Kdyby nebyl pod stromem, já..," schoval si tvář do dlaní.
"Nemůžeš uvažovat nad tím, co by kdyby. Nebyl jsi to ty."
"Jsem to já. Udělal jsem to já."
"James je tvůj přítel, chápe to."
"Podstupuje riziko kvůli mně!"
"Každý měsíc?" zamrkala jsem. Zarazil se.
"Já…"
"Vážně má ještě cenu něco přede mnou tajit?"
"Je zvěromág." Vykulila jsem na něj oči. "James, Sirius a dokonce i Peter, aby se mnou mohli být při úplňku."
"Zvěromágové? Jak? Je to šíleně pokročilá magie!"
"James se Siriusem jsou nejlepší v ročníku."
"A Peter?"
"Naučili ho to. Já… když se to dozvěděli, myslel jsem, že ztratím jediné přátelé, které jsem měl, ale James z toho udělal můj malý chlupatý problém a… oni… stáli při mně."
"Samozřejmě," usmála jsem se a byla ráda, že jsem Jamese odhadla správně. U Siriuse to stále ještě není zcela jasné.
"Vůbec to není samozřejmé. Jsou neuvěřitelní." Nejspíš vzpomínal, protože se mi najednou zdál, jakoby tu se mnou nebyl. Cítila jsem se vedle něj dobře, vůbec ne tak, jak jsem předpokládala. Překvapila jsem sebe samu.
"Kolik lidí to ví?" zeptala jsem se. "Kromě Pobertů…"
"Brumbál. Vzal mě do Bradavic i přes to všechno a přijal veškerá opatření. Lily…"
"Evansová? Jak dlouho?"
"Zjistila to nedávno," odpověděl. "Myslím, že to nikomu neřekla. Snape. Jednou jsem se při úplňku vymkl veškeré kontrole, kterou mi poskytovali James se Siriusem a utekl jsem z Chroptící chýše chodbou, která končí tady," ukázal na Vrbu Mlátičku. Tak proto jsme tady. "Narazil jsem na něj, ale naštěstí mi James zabránil mu ublížit a on utekl."
"On to nikomu neřekl?" zeptala jsem se a ani se nesnažila skrýt překvapení.
"Překvapivě… ne."
"To bych od něj nečekala…"
"A pak… to víš ty," podíval se na mě a čekal, co ze mě vypadne teď.
"Nikomu to neřeknu."
"Já vím," řekl a rozhlédl se, jakoby si teprve teď uvědomil, jak moc se setmělo. "Setmělo se."
"Ano," přikývla jsem a sesedla z kmene, abych se trochu protáhla.
"Půjdeme zpátky?"
Měla jsem v hlavě menší zmatek, a tak jsem po cestě zpátky hodně přemýšlela a ukládala si myšlenky, abych na ně nezapomněla. Remus to nejspíš chápal, protože šel jen tiše vedle mě a čekal, až něco řeknu já.
"Víš, jak jsi mluvil o zavřených a otevřených očích?" zeptala jsem se, když už jsme vcházeli do Vstupní síně. Ani jsem neměla hlad, a tak jsem se rovnou otočila ke schodišti, zatímco on zaváhal.
"Ano?"
"Když jsi mě políbil, měla jsem oči otevřené. Dobrou noc." Překvapeně zamrkal, a pak už se jen díval, jak odcházím.

28. kapitola - Když zavřeš oči

15. září 2011 v 17:08 | TePa |  Srdci vlastní
Když jsem vešla do Velké síně, Remus už tam byl. Opíral si hlavu o ruku, četl si Denního Věštce a naučeným jednotvárným pohybem se krmil vajíčky. Zdálo se, že se zase dává dohromady, protože jizev i kruhů pod očima ubylo.
"Ahoj, Tess," usmála se na mě Liz a přesedla si blíž ke mně.
"Ahoj, Liz," odpověděla jsem a nasypala si müsli.
"Ty to jíš?" podivila se a já se nad tím ušklíbla.
"Tak nějak mám chuť na něco neobvyklého."
"Čím to?"
"Můžu se tě zeptat?" Usmála se.
"Jasně."
"Co víš o vlkodlacích?" Zamyslela se.
"Nejspíš to, co všichni ostatní. Proč to chceš vědět?"
"Pověz." Řekla mi všechno, co už jsem věděla, a přidala jeden příběh ze života.
"Tohle se ti stalo?!" nevěřila jsem svým uším. Pokrčila rameny.
"Není to žádná hrůza."
"Tvůj dědeček byl vlkodlak? Jak to? Jak se to stalo?"
"Nemohl za to," pokrčila rameny. "Jednou se vracel z lovu a narazil na nesprávného vlka."
"Nebála ses ho?" Nechápavě se na mě zadívala.
"Proč bych měla? Většinu času to byl můj děda, nepoznala jsem rozdíl. Jednou měsíčně na týden zmizel a vracel se hubenější, než odcházel. Na vysílení taky zemřel. Byl už hodně starý a posilňovací lektvary nezabíraly."
"Tví rodiče ho od tebe nedrželi dál?"
"Měli rozum," vysvětlila Liz. "Vlkodlaci jsou lidé, Tess, jen občas mají své dny."
"Hmm," poznamenala jsem a zamyšleně se dívala do své misky.
"Musím jít, nechala jsem esej v knihovně. Snad tam ještě bude," rozloučila se a odešla.
"Hmm," zadívala jsem se na Remuse, který se v tu samou chvíli díval na mě. Zírali jsme jeden na druhého, dokud si naproti něj nesedl Sirius. Sklopila jsem oči, vzala si tašku a odešla ze síně.
"Tak co?" pomrkával na Remuse Sirius a potměšile se usmíval.
"Co?" cukl hlavou Remus a zaměřil se na něj. Sirius se zarazil.
"Na koho jsi to tak zíral? Mám se vůbec ptát?" ušklíbl se, zatímco Remus se ještě víc zamračil.
"To není nic vtipného, Tichošlápku. Kde je James a Peter?"
"Peter spí a James zase mluví s Brumbálem. Snaží se ho přesvědčit, aby nás vzal do Řádu."
"Pořád se nezadařilo?"
"Já vím, ztrácíme tu čas. I když…" Sirius se zarazil a otočil se k Havraspárskému stolu, od kterého právě odcházela Tess. Pak se otočil zpátky na Remuse a pozvedl obočí. "… jak kdo."
"Ty tu máš rozhodně zábavy dost," utrousil Remus a napil se dýňového džusu.
"Nemluvil jsem o sobě."

"Remusi, stůj!" rozkázala jsem, když nám skončila poslední hodina Obrany a on se chystal nenápadně uniknout. "Remusi!" zavolala jsem za ním pro jistotu ještě jednou, aby se nemohl vymlouvat na to, že neslyšel. Zastavil se a pokřiveně se na mě usmál.
"Děje se něco?" podivil se a přehodil si brašnu na druhé rameno.
"Musím s tebou o něčem mluvit, máš dneska čas?" Zarazil se a znervózněle zatěkal očima po spolužácích.
"Dneska?" vysoukal ze sebe a polkl.
"No, co nejdřív," ujasnila jsem. "Pokud ovšem chceš," zarazila jsem se. "Promiň, udělala jsem něco špatně?"
"Ne, neudělala jsi nic špatně, já… to chápu," svěsil hlavu, a pak se na mě podíval. Jeho oči byly větší než obvykle, vlhčí než obvykle a vypadaly neuvěřitelně něžně a poraženecky zároveň.
"Můžeme si promluvit? Prosím?" upřela jsem na něj oči a on mi pohled oplácel. Dlouho jsem to nevydržela a stydlivě sklopila oči.
"Snad se najednou nestydíš?" Jeho hlas zněl o něco uvolněněji, a tak jsem se pomalu usmála. "Teď…"
"Možná ti to ještě nikdo neřekl, ale já jsem velmi stydlivý člověk." Potměšile se na mě podíval, a pak zdráhavě prohodil:
"Dneska?"
"Za hodinku u jezera?"
"Poblíž Vrby Mlátičky," přikývl.
"Dobře."
"Tak zatím ahoj," usmál se a odešel chodbou.
Někde v zákonech vesmíru se musela stát chyba, když se z tak hodného člověka stal vlkodlak, pomyslela jsem si a odbočila do chodby vedoucí k Havraspárské věži.

Byla jsem tak nedočkavá, že jsem se v pokoji ani nezdržela a raději se šla posadit do blízkosti Vrby Mlátičky. Nechápala jsem sice, proč vybral zrovna tohle místo, nemohla jsem ale nic namítat, pokud byl ochotný si o tom promluvit.
A tak jsem ani nepostřehla, když přišel a posadil se vedle mě. Opřel si lokty o kolena a pohledem sledoval špičky svých bot.
"Jsi tady dřív," poznamenala jsem, když jsem zkontrolovala čas na hodinkách.
"Ty taky," prohodil. Chvíli jsem ho nechala tiše sedět, ale když dlouho nic neříkal, začala jsem sama:
"Ráda bych si promluvila o něčem, co jsem nedávno zjistila."
"Říkal jsem ti, že to je otázka času," povzdechl si.
"Chci, abys věděl, že si vážím toho, že jsi přišel." Prohrábl si vlasy a zamyšleně se na mě podíval.
"Překvapilo mě, že si chceš promluvit."
"Proč?" V odpověď zkřivil obličej do podivné grimasy. "Já…" Zarazila jsem se a místo toho si odkašlala.
"Než začneme, rád bych něco udělal..," začal, a pak nervózně sklopil oči k zemi. "Je možné, že po našem rozhovoru už k tomu nebudu mít příležitost a vztahy mezi námi se poněkud…. naruší. A tak… pokud ti to nevadí, rád bych… něco udělal." Zdálo se, že sám se svou formulací zcela nesouhlasí, ale byl očividně rád, že už to má za sebou.
"A co by to mělo být?" zeptala jsem se a pokusila se o úsměv, aby věděl, že se mé nenávisti bát nemusí.
"Zavři oči," podíval se na mě a sledoval, jak stahuju obočí do zamračené grimasy.
"A ty utečeš?"
"Slibuji, že neuteču a odpovím na všechny tvoje otázky… když zavřeš oči."
"Vážně?" poposedla jsem si tak, abych na kmeni seděla obkročmo čelem k němu.
"Vážně," přikývl.
"Tak dobře," vydechla jsem a pomalu zavřela oči. Netušila jsem, co má v plánu, ale v následujících několika sekundách jsem slyšela jen šustit vítr, který mi vehnal vlasy do obličeje, a potom taky ruku, která mi je odhrnovala stranou. Slyšela jsem, jak se posouvá blíž ke mně a cítila jeho dech na tváři. Možná věděl, že bych si to rozmyslela, a proto mě donutil zavřít oči, protože zanedlouho to už nebylo k vydržení a já je otevřela zrovna ve chvíli, kdy mě políbil.

27. kapitola - Pravda o Removi

1. září 2011 v 23:29 | TePa |  Srdci vlastní
Opravdu jsem nechápala, proč mi to nechce říct, a tak jsem tam ve své nevědomosti dál seděla a dívala se na zavřené knihy, které tam nechal. Poloha hvězd pro středně pokročilé. Astronomie a mýty s ní spojené. Měsíc. Fáze Měsíce a jejich vliv. Mýtické bytosti aneb Můžeme se setkat se Smrtonošem? Novodobé objevy v lektvarech v oblasti Léčitelství.
Nepochybně úkol do Astronomie, pomyslela jsem si a sáhla po knize se Smrtonošem v nadpise. Říkalo se, že do 24 hodin po jeho spatření jistě zemřete, a tak mě napadlo, jestli je to pravda. Přitom jsem si všimla, že v knize zůstal založený kousek ze zlomeného brku. Co si Remus asi založil?
"Tessie, ahoj!" Lekla jsem se a rychle knihu zase zavřela, takže mi z ní vypadla záložka a skutálela se na zem. Když jsem vzhlédla, abych zjistila, kdo na mě mluví, dotyčný už se dávno přesunul na lavici naproti.
"Ahoj, Siriusi."
"Vymyslel jsem ti nové oslovení," rozvalil se a opřel se rukama o opěradlo za sebou.
"Už ho prosím neříkej," vyplázla jsem na něj jazyk a všimla si, jak se zadíval na knihy na stole.
"Zajímáš se o Astronomii?" podivil se.
"Ne, nechal to tu Remus. Trošku jsme se… nepohodli."
"Oh, to mě mrzí," prohodil, ale nebylo v tom ani za mák soucitu. Vědoucně jsem se na něj podívala a začala knihy skládat na hromádku.
"Dík za upřímnost."
"Nemáš zač," usmál se a odhrnul si vlasy z čela.
"Promiň, ale… zabloudil si?" položila jsem na hromádku poslední knihu o objevech v lektvarech a chystala se postavit.
"Ukaž, pomůžu ti," postavil se a vzal si knihy ze stolu.
"Chvíli jsem si myslela, že se o ně popálíš," přiznala jsem a usmála se.
"To jsou řeči," pohodil hlavou, protože nemohl rukou a pokračoval: "Ve skutečnosti mi vadí jejich obsah a ne vazba."
"Víš… je s podivem, že toho tolik umíš a prolézáš s nadprůměrnými výsledky, když se do knih ani nepodíváš."
"Mám přátelé, na které nedám dopustit," mrkl na mě a položil knihy madame Pinceové na stůl. "Wow, Jennifer, tobě to sekne," otočil se za jednou kolemjdoucí sukní a obdivně přitom zamlaskal. Jennifer se potěšeně usmála a pohodila svými světlými vlasy tak, aby se jí přehouply přes rameno.
"Zítra v pět?"
"Klidně už dneska, zlato," usmál se, zatímco ona se zachichotáním a zrudlou tváří zmizela za rohem. Když se Sirius otočil zpátky na madame Pinceovou, všiml si, jak ho probodává pohledem a mračí se ostošest.
"Já vím, promiňte, drahá madame," vysekl ji poklonu, čímž ji ještě víc vyprovokoval a mě rozesmál. "I vy, drahá mylady," chytil mě za ruku a políbil ji na hřbet. "Blíží se pátá a já jsem zaneprázdněn jinde. Uvidíme se potom, Tess?" Pozvedla jsem obočí. "Dej mi hodinku, čas na večeři, a pak můžeme začít s promenádou my."
"Velmi vtipné, Siriusi," zasmála jsem se, zatímco on se zatvářil ublíženě.
"Já se nevzdávám snadno. Sbohem!" zamával mě i madame Pinceové, která právě hledala svou hůlku, a zmizel z knihovny.
"Vysloveně vás žádám, slečno, abyste svému příteli laskavě objasnila, jaká v této místnosti máme pravidla," obořila se na mě.
"Ehm… jistě, ale nemyslím si…"
"Vracíte tyto knihy?" Pohled mi padl na tu úplně nahoře, a tak jsem si ji vzala, abych se na ni podívala.
"Půjčím si tuhle, jestli to nevadí." Byla v ní ještě záložka.
"Jistěže ne."

Když jsem se večer vrátila z koupelny a nalila do sebe dvě sklenice studené vody, šáhla jsem po knize, kterou jsem vzala z Remusova stolu. Dávala jsem si pozor, aby z ní nevypadla záložka a já tak neztratila další pojítko s tím, co si v knihovně četl. Nemuselo to být nic, ale docela mě zajímalo, co zajímá Remuse Lupina.
Pomalu jsem otevřela knihu a odložila druhou polovinu zlomeného brku na noční stolek.
"Vlkodlačí lektvar," začala jsem pomalu číst a přitom obyčejném dvojsloví se zamračila, "je v poslední době jedním z nejvíce diskutovaných léků, jejímž prostřednictvím lze léčit muže i ženy postižené vlkodlačí chorobou. Vlkodlaci, jak je známo, se každého měsíce za úplňku proměňují v nelidské krvežíznivé bytosti bez náznaku propojení s jejich lidskou částí, kterou v sobě mají hluboko zakořeněnou." Zarazila jsem se, potřásla hlavou, a pak se znovu začetla.
"Za normálního dne je ovšem nemožné rozeznat je od jakéhokoli jiného člověka a není taky důvodu k obavám. Býti vlkodlakem je prokletí, kterého se v dnešní době nelze úplně zbavit, ačkoli existuje prostředek k jeho potlačení. Tento - nazván Vlkodlačí lektvar - slouží k utišení vlčí části a upřednostňování té lidské a to za úplňku. Vlkodlak tedy sám kontroluje své chování a může ho i ovlivnit. Jeho příprava je ovšem velmi složitá." Následoval výčet pomůcek k jeho přípravě a jeden dost nepěkný nákres porcování pijavic.
"Mnoho lidí cítí vůči vlkodlakům odpor, který jim byl buď vštípen, nebo jej ze strachu přijali za svůj. Není ovšem důvod k obavám, pokud na něj v lesích nebo kdykoli jinde nenarazíte zrovna ve chvíli, kdy vychází měsíc v úplňku."
Tady článek končil, a tak jsem knihu zavřela a odložila ji na stůl vedle zlomeného brku.

"Remusi, čau! Neviděl jsi Tess? Měli jsme jít na rande," objevil se ve Společence Sirius a snažil se si ubrouskem utřít z obličeje rtěnku. Remus překvapeně zvedl oči od svého seznamu ingrediencí na Vlkodlačí lektvar a věnoval mu svou pozornost.
"Cože?"
"Na rande. Neviděl jsi ji?" Remus si povzdechl.
"Naposledy při večeři."
"Hm," mávl rukou a posadil se naproti jemu. "Člověk by řekl, že když se s ní domluví… na holky není vůbec žádný spoleh." Tomu se Remus ironicky usmál a zavrtěl hlavou.
"Obávám se, že ti dala košem, Tichošlápku."
"Cože?" napřímil se a zkoumavě se na svého přítele podíval.
"Nehorázné, co?"
"Třeba nepochopila, že jde o rande."
"Myslím, že to pochopila, hloupá není," zamračil se na svůj pergamen a zakroužkoval si další ingredienci, kterou bude muset sehnat. Měli by dělat rozšířenou verzi pomůcek do lektvarů.
"Tak si myslela, že si dělám legraci."
"Víš, já se teď o Terese vážně bavit nechci," odvětil a prohrábl si vlasy.
"Proč ne?" zarazil se. "Obyčejně o ní mluvíš docela dost." Remus se začervenal a dál zarytě pozoroval pergamen.
"Za prvé to není pravda, vymýšlíš si, a za druhé… můžeš být klidný, za chvíli to zaručeně přestane."
"Proč myslíš? Hele, Náměsíčníku, pokud máš strach z ohrožení z mojí strany…" K tomu Remus očividně neměl co dodat, a tak to Sirius pro jistotu ani nedokončil. "Dobře, budu chvíli vážný, když nedáš jinak. Proč jste se dneska nepohodli?"
"Proč myslíš, že jsme se nepohodli?" zeptal se ho na oplátku Remus a kroužkoval dvě ingredience vedle sebe.
"Tess mi to řekla."
"Hmhm," poznamenal duchaplně.
"Remusi," natáhl se a sebral mu pergamen z ruky.
"Tohle je vážně důležité, Tichošlápku! Může mi to pomoct," podíval se na něj vyčítavě, ale když to nemělo výsledek, opřel se a založil si ruce na prsou.
"Mluv, Náměsíčníku," řekl tak vážným způsobem, až se na něj Remus zpytavě podíval. "Remusi."
"Fajn," povzdechl si, "ale vrať mi ten pergamen." Sirius mu ho podal zpátky přes stůl, takže se do něj Remus mohl zase ponořit.
"Co nevidět zjistí, že jsem… dozví se o mém malém chlupatém problému."
"Jak to?" nechápal Sirius. "Tutlali jsme to před ní, jak jen se dalo!" Remus přešel do šepotu.
"Neuniklo jí, jak jsem to naposledy snášel těžce."
"Nechceš zkusit tu historku s…"
"… s mojí matkou? Vážně, Siriusi?" zadíval se na něj Remus, ale za chvíli zase sklopil oči.
"Říkal jsem ti, že z té ošetřovny ještě nemáš vylézat. Nepřišla by na to!"
"Musel jsem udělat opravné zkoušky a ty měly jediný termín."
"Jsou jen zkušební, nebral bych to tak vážně."
"Já školu vážně beru, Brumbál mi dal svou důvěru a já ji nechci zklamat. Alespoň ne víc, než už se stalo."
"Jak víš, že na to přichází?"
"Víš, co udělala?" vzhlédl ke svému příteli Remus a proti své vůli se usmál. "Celou noc nespala, protože listovala největší známou biblí Léčitelství, aby zjistila, jakou nemocí trpím."
"Proč myslí, že to je nemoc?"
"Mluvila prý s Poppy."
"Sakra," vydechl Sirius a zkoumavě se na něj zadíval. "Ona jí řekla, že jsi…"
"Neřekla jí nejspíš nic, jinak by se mnou asi těžko mluvila."
"Tess?" Remus přikývl. "Třeba to ví a nevadí jí to." Remus se tomu uchechtl. "Vtipné, Tichošlápku."
"Hele, Remusi, ty si to ani nepřipustíš. My jsme se přes to dostali a… jsi náš přítel."
"Jste výjimka. Navíc si nemyslím, že se přes to Petr přenesl."
"Petr je posraný až za ušima ze všeho."
"Hm," pokrčil rameny Remus.
"Víš, Náměsíčníku, myslím, že musíme počkat."
"Počkat?" zeptal se skoro až žalostně Remus.
"A co chceš jiného dělat? Uvidíme, jak se zachová, až na to přijde. Nemyslím si ale, že jí to zabije nebo se ti bude snažit vyhnout. Upřímně mi řekni jedno."
"Hm?" zvedl k němu oči Remus a odložil brk, protože už zakroužkoval všechno, co se dalo.
"Jaké s ní máš plány?"