23. kapitola - Liz

23. srpna 2011 v 19:38 | TePa |  Srdci vlastní
"Tess, no nazdárek!" vynořil se přede mnou Sirius a sjel mě pohledem.
"Hledáš něco?" pozvedla jsem obočí.
"Co se stalo?" zamračil se, ale pak se znovu usmál a prohrábl si vlasy. "Koukám, jak ti to dneska sluší."
"Siriusi?"
"Ano?" popošel ke mně blíž.
"Mám na sobě školní uniformu," zpražila jsem ho. "A navíc… můžeš mi vysvětlit, kam se všichni Pobertové na týden poděli?"
"Školní uniformy jsou sexy," ignoroval mou druhou polovinu odpovědi.
"Nezlob se, Siriusi, že na to znovu narážím, ale mohl bys být pro jednou upřímný a odpovědět mi na otázku?"
"Odpověď je ano." Zarazila jsem se, ale pak protočila oči.
"Nechci tě pozvat na rande," odpověděla jsem se smíchem, protože už jsem se nedokázala ovládnout. "Siriusi, prosím tě, mohl bys..," nedokončila jsem, protože jsem se musela zasmát jeho postoji a výrazu.
"Nemusíš se ostýchat," usmál se mi, zatímco jsem si posunovala tašku výš na rameno.
"Jsi vůbec někdy vážný?"
"Na vážnost budu mít dost času v hrobě."
"Tomu říkám názor," zasmála jsem se. "Poslyš, musím jít na Obranu a je to docela kus, takže..," ukázala jsem do chodby za jeho zády.
"Půjdu s tebou, mám volno na oběd."
"Tak dobře, díky," usmála jsem se na něj.
"Tak co ty a famfrpál? Jdeš v sobotu jako správný vlastenec?" zeptal se, aby řeč nestála, nejspíš trapné ticho nesnášel stejně jako já.
"To si nemůžu nechat ujít, je to jediná možnost vidět Emily, takže…"
"Podpoříme vás salvou Nebelvířanů," řekl po chvíli, takže se zdálo, že ani Sirius Black nepostrádá trochu z přirozeného taktu.
"To je od vás hezké, ale doufám, že na Mrzimor ještě máme."
"No já ti nevím, Kometa zaznamenává mimořádný úspěch." To mě rozesmálo, protože i když o košťatech nevím zhola nic, jsem si jistá, že Kometa rozhodně úspěch nezaznamenává.
"Jasně," ušklíbla jsem se mu. Sirius se sám pro sebe usmál a dál jsme chvíli pokračovali mlčky. "Hm… co James a Lily?" snažila jsem se přesedlat na nějaké všeobecně známé téma a počasí se mi nehodilo. Sirius se na mě otočil a chvíli se jen bezhlesně díval, jakoby na mě bylo něco neuvěřitelně zajímavého, a tak jsem sklopila oči.
"Znáš to. Lily ho častuje urážkami, ale James to nevzdává. Začínám si myslet, že je masochista."
"Na tom něco bude," přikývla jsem a přesunula se jen o kousek vedle. "A co Alex?"
"Je to kus," připustil a chvíli se zdálo, že chce pokračovat.
"Hledáš a nebo ale?" Usmál se na mě.
"Tvoje třída," ukázal na dveře. "Já půjdu, ať se stihnu najíst, než přijde James z famfrpálové porady a zabije mě za to, že jsme na ní nebyl." Usmála jsem se.
"Když umřít, tak s plným žaludkem."
"Polovina z mé představy šťastného umírání. Měj se." Chvíli se na mě díval, ale pak se s úsměvem otočil a odešel chodbou. Zaraženě jsem se na něj podívala a vešla do třídy.

Remus seděl v poslední lavici pohroužený do testů. Nad ním stál profesor a díval se, jak si daří. Chvíli se mračil, pak se mu čelo znovu rozjasnilo a mezitím Remus zuřivě škrtal, přepisoval a nebo jen psal. Přitom bylo vidět, jak je nervózní a potí se. Chvíli jsem váhala, jestli si vedle něj mám sednout jako obvykle, ale nakonec jsem usoudila, že to není nejlepší nápad a otočila se k Liz, která seděla v prostřední řadě a četla si.
"Ahoj, Liz, je vedle tebe volno?"
"Jasně, sedni si."
"Díky," povzdechla jsem si a dosedla na židli vedle ní. "Co to čteš?" zeptala jsem se a vytáhla si učebnici, brk, inkoust a pergamen.
"Co prosím?" Vypadala celou dobu nějak roztěkaně, a tak jsem si nemohla pomoct, abych se nezeptala.
"Promiň, ale… nemám si přesednout? Zdá se, že jsi ze mě přinejmenším nervózní."
"Ne, to je v pořádku, já jen… se mnou moc lidí nemluví," sklopila oči.
"To je přeci hloupost," poznamenala jsem okamžitě, ale když se na mě podívala vševědoucím pohledem, zarazila jsem se. "To myslíš vážně? Ale no tak. Není možné, abys na celé škole nenašla spřízněnou duši nebo alespoň někoho, kdo se tomu vzdáleně podobá. Na téhle škole jsou všichni kouzelníci z Anglie v našem věku. Máš tu všechny ty, se kterými budeš trávit svou budoucnost… Musí tu někdo být."
"Počkej moment… ne, bohužel není," usadila mě, ale pak se zarazila. "Promiň, já…" To už mi nedalo a rozesmála jsem se. "Čemu se směješ?" usmála se.
"Usadila jsi mě teda velkolepě," uznala jsem a trošku se ovládla, abych to se smíchem zase nepřehnala.
"Ty se směješ?"
"Jasně, proč by ne?"
"No... nebyla jsem zrovna milá."
"Ale prosím tě! Kdybych se měla naštvat na kohokoli, kdo na mě není zrovna milý, vůbec bych neměla šanci být šťastná a veselá. Já tě chápu. A navíc se mi líbilo, jak jsi to řekla."
"Tak… díky," usmála se a zaklapla knihu.
"Jo, promiň, já jsem Teresa, ale většina mi říká Tess."
"Elizabeth, ale většina lidí mi říká Liz." Potřásli jsme si rukama zrovna ve chvíli, kdy se profesorova pozornost stočila od Rema na nás.
"Výborně!" řekl tak nahlas, až jsme obě nadskočily.
"Prosím?" potlačovala jsem úsměv a snažila se tvářit vážně.
"Pokaždé jsem přešťasten, když vidím kouzelníky navozovat nové známosti, jen tak dál slečny, jen tak dál!"
"Proboha," poznamenala jsem směrem k Liz, která se tiše zasmála a otevřela si knihu.

"Jdeš dneska do knihovny?" přitočila se ke mně Liz, když jsem vycházela ze třídy.
"No..," začala jsem, ale nenechala mě to dopovědět. Sklopila oči a začervenala se.
"Promiň, to asi není místo, kde se tráví odpoledne, co?"
"Vlastně nemám nic jiného na práci. Alespoň udělám úkol do Teorie obrany." Potěšeně se usmála a zastavila se, zatímco já šla dál. Po několika metrech jsem se zarazila a otočila se na ni.
"Jdeš na oběd?" Radostně přikývla a spustila o knížce, kterou četla. A i když mě to moc nezajímalo, poslouchala jsem. A čím víc jsem poslouchala, tím víc mi bylo jasné, že to nikdy číst nebudu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 °Alex °Alex | Web | 23. srpna 2011 v 19:51 | Reagovat

Tess si našla kamarátku :). Super, teším sa na pokračovanie :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama