Srpen 2011

Povídání a přemlouvání

31. srpna 2011 v 20:18 | TePa |  Ty z Vrangy
Pro Katy k narozeninám :)

TePa

"Jordan, no tak, nevymlouvej se na svou andělskou duši, my víme, jakou máš minulost," ozval se vševědoucně Lyam a významně na Katy, sedící u výčepu, zamrkal. Ta potlačila smích a dál pozorně sledovala divadlo, které se odehrávalo jen pár metrů od ní.
"Běž třeba do pekla, Lyame, ale se mnou nepočítej!"
"Nikam chodit nemusíme," pozvedl na ni obočí a prohlédl si to, co bylo za sklenicemi od piva vidět.
"Nemám chuť páchat hříchy zrovna s tebou," zvedla nos až na nejvyšší únosnou míru a vrátila se k čištění sklenic.
"Hřích je hřích, Jordan, není jedno, s kým ho pácháš?" Katy zaskočilo zázvorové pivo a na okamžik se nad Lyamovým proslovem zarazila. Taková moudra z jeho úst nikdy neslyšela. Jordan se očividně zarazila taky.
"To´s přečetl kde?" zamračila se a založila si ruce v bok. Lyam se ošil a přemýšlivě se zadíval za výčep, aby se rozvzpomněl, jak to Galen před léty říkal.
"Psáno ve hvězdách, zlato," odvětil potěšeně, když si vzpomněl, a taky okamžitě sklidil. Jordan se usmála.
"Vážně umíš číst ve hvězdách?" Katy se uchechtla a raději si pořádně lokla, když si všimla Tepy, která právě procházela pod jedním z mnoha oken putyky. Hodila otci chudinky Jordan dva stříbrné a raději rychle vyšla ven.
"Tep!" zavolala na svou sestru a zarazila se, když si všimla její příliš nabírané sukně. "Kolik sukní to na sobě máš?"
"Ahoj, Kat, jak se máš?" usmála se na ni Tepa a ignorovala její otázkou.
"Hm," potřásla hlavou Katy. "Dobře, díky. Vlastně..," pozvedla významně obočí, jak před chvíli činil Lyam, "… velmi dobře." To Tep rozesmálo.
"Mluvíme nejspíš o Becorovi, co?"
"Uhodla."
"Ono to není tak těžké," ušklíbla se Tep a zabalila se do vlněného šálu. Samotná Kate, která tam stála jen v tenkých kalhotách a lehké tunice, se nad tím pořádně zarazila.
"Je vedro, Tep, proč jsi tak navlečená?"
"Poslední dobou mi bývá zima."
"Zima?" zamračila se Kat. "Spíš dobře?"
"To, že je mi zima, ještě neznamená, že špatně spím. Mohly bychom se bavit o něčem jiném než o mé neexistující nemoci?" usmála se.
"Tak o Martinovi a tobě?" Tep protočila oči.
"Zdá se, že se nevyhnu ani jednomu z těhle témat, co? Nech se překvapit. Jak tě znám, tak sama určitě narážíš na něco docela jiného."
"Hele, nejsem já ta starší sestra?" zatvářila se dotčeně Katy. Tep ji sjela pohledem.
"Nic proti, má starší sestro, ale řekla bych, že co se těhle věcí týče patřím já mezi starší a ty mezi mladší." Katy dotčeně zabručela a Tep se tomu rozesmála, přičemž jí zaskočilo a rozkašlala se.
"Tep, vážně jsi v pořádku? Nemám zavolat doktora?"
"Dnes jsem u něj byla," odpověděla pohotově Tep. "Nedělej si starosti, vážně, je to jen menší nachlazení, od… jisté doby jsem na to náchylnější. Však víš," usmála se.
"No…"
"Takže, Kat," přerušila ji pro jistotu Tep. "Co ty a Becor, ha?" pozvedla obočí.
"Spousta, spousta sexu, Tep." Tepa se rozesmála.
"Ach tak," prohodila Tep, když se trochu uklidnila. "A jinak?"
"Co jinak? Na nic jiného není čas," ušklíbla se a sama se tomu zasmála. "Jak to říkám nahlas, zní to perverzně."
"Jasně, normálně by to perverzně neznělo..," ušklíbla se Tep.
"Vlastně… to tak vtipné není."
"Proč ne?" podivila se Tep.
"Protože až se vrátí Pet z té šílené výpravy, asi půjdu s Becorem jinam. Nějak je mi to tu všechno… cizí…"
"To chápu," přikývla Tep. "Mé srdce zůstává tady stejně jako já, takže s mou společností nepočítej." Katy se přívětivě usmála. "Vážně, Kat," usmála se najednou Tep. "Nemohla bych spát v ložnici hned naproti od vás přes chodbu."
"Vážně zvažuju, že ložnici vypustíme, je to zbytečné." Tep si zacpala uši a začala předříkávat modlitbu za les. Kat se natáhla a sundala jí ruce dolů. "Fajn, už mlčím, jen se mi líbí, jak jsi pokaždé na rozpacích."
"Velmi vtipné," ušklíbla se Tepa. "Nenaučili tě o těchhle věcech nemluvit?"
"O tom se nemluví? Dobře, tak mi to pošeptej. Ty a Martin… co?" Tep na ni jen vyplázla jazyk a zatvářila se neurčitě.
"Dobře, takže ty najednou budeš tajnůstkářka, ano?" založila si ruce Katy a pozvedla nad svou mladší sestřičkou obočí.
"A kdy jsem nebyla?"
"Nebyla jsem zrovna vděčná sestra, omlouvám se," vypadlo z Kat najednou. Tep se zarazila.
"Cože? Kde jsi na to přišla? Byla jsi úžasná!"
"Nelži, Tep, nejde ti to," prohodila Kat a shlédla na špičky svých bot. "Stála jsem za houby. Odsuzovala jsem tě za to, co tě bavilo a nepodporovala tě, když jsi to potřebovala. Neposlouchala jsem, jak jsem měla, když´s mi říkala o tom novém kouzlu, které tě..," polkla, ale Tep se jen přívětivě usmála.
"To už je dávno, Katy, každý máme svá období. Prostě jsem se zabila zrovna ve chvíli, kdy se to nejméně hodilo. Byla to moje chyba. Byla jsem příliš povýšená, abych si uvědomila, že můžu udělat chybu. Smrtelnou chybu. Víš, Katy, nebyla to tvoje chyba, já bych to kouzlo zkusila tak i tak. Myslela jsem, že umožní hovory s mrtvými - chtěla jsem mluvit s našim tátou…" A to bylo po dlouhé době poprvé, co ho vůbec zmínila. "Chtěla jsem se ho zeptat, co mám dělat se životem, kam se vrtnout, ale… přehnala jsem to, myslím, že vím, kde jsem udělala chybu, ale už je pozdě na to zkusit to znovu," svěsila hlavu a obě je nasměrovala před radnici, kde stála lavička.
"Co blázníš? Co kdyby tě to znovu zabilo?! Víš, co by to s námi udělalo?" založila si ruce v bok Katy a odmítala se posadit. Tep se zapřela o dřevo lavice a pomalu se napřímila.
"Katy, uklidni se, neodcházím nikam," zlomil se jí hlas.
"To mělo být co?" zamračila se Katy.
"To nemělo být vůbec nic," odsekla příliš prudce Tep, ale pak se uklidnila a omluvně se na ni usmála. "Jen mě dojalo, že bych vám chyběla, to je všechno."
"To je samozřejmé, že bys nám chyběla," položila jí dlaň na rameno Katy. "A ty bys měla odpočívat."
"Nechci zpátky do postele," odpověděla Tep. "Pojďme se ještě kousek projít."
"Dobře," usmála se Katy a zklidnila se, když znovu zaslechla sestřin jemný hlas.
"Zapři se o mně, nevypadáš moc dobře."
"Ach jo, zdá se, že mi je souzeno už nikdy neslyšet kompliment," povzdechla si Tep a po očku koukla na Katy, která se usmála.
"Vlastně, když už se mluví o komplimentech, dneska bychom si mohli zajít do krčmy, co ty na to? Udělat pořádnou tržbu."
"Nechcete si sednout raději ven? V krčmě se špatně dýchá..," podotkla Tep a přinutila Katy zabočit vpravo.
"Proč ne? Ale pod jednou podmínkou..," odmlčela se a podívala se na Tep, která se vševědoucně usmála.
"Budeme poblíž krčmy," řekly obě dvě najednou a s úsměvem došly před radnici.
"Taky ti to tady najednou přijde jako z jiného světa?" prohodila Katy, když se dívala na muže, který poblíž zapaloval pochodně. "Někdy si říkám, že ve válce bylo všechno jasné, nedalo se o ničem pochybovat…"
"Naopak, pochybovat se dalo úplně o všem," poznamenala Tepa.
"Máš pravdu, ale teď, když jsem tady a musím se rozhodnout co dál… chybí mi dny, kdy na přemýšlení nebyl čas."
"Nebyl čas na život," podotkla Tep. "A poslyš: Nikdo neříká, že tady máš žít až do konce svého života," usmála se. "No tak..," potřásla jí ramenem. "Myslíš na příliš chmurné věci. Vranga zůstane Vranga, i když ji natřikrát opustíš a i když se do ní nikdy nevrátíš. Vzpomínky možná nosíš s sebou, ale neměla bys zapomínat, že každé vzpomínky jsou dvojí. Jedny si bereš sebou a druhé zůstávají na místech a v lidech, které jsi znávala."
"Tohle město si pamatuje příliš chyb."
"Pamatuje si spoustu věcí a nejsou to jenom chyby," mrkla na ni Tep. "Upřímně pochybuju, že zapomene na to, co jste s Becorem ještě před několika hodinami vyváděli."
"Musíš na to pořád narážet? Asi zařídím, aby´s s Martinem něco podnikla," ušklíbla se Katy, když jí zrak skutečně padl na Martina, který se procházel poblíž.
"Martine!" zavolala přes celé nádvoří a vědoucně se na Tep ušklíbla.
"Ah, zrovna jsem vás hledal," usmál se a přišel k nim blíž. Ve vlasech listí, obličej z poloviny pokrytý hlínou a v očích stále ještě ostříží pohled.
"Nás..," podívala se na něj Katy.
"Jasně," usmál se. "A netvař se, jako bys spolkla všechen rozum světa." Katy ho uhodila do ramene a Tepa se usmála.
"Jak se dneska máš?" zeptal se Martin Tepy.
"Tak já půjdu, sejdeme se u krčmy, jasně?" Tepa přikývla a popošla k Martinovi blíže.
"Mám se dobře," usmála se na něj a očistila mu z ramene hlínu. "Kudy jsi lezl?"
"Kudy to jen šlo, chtěl jsem nám toho ulovit trochu víc, abych zítra nemusel pryč," objal ji kolem pasu a Tepa okamžitě zrudla. "Vážně ti je dneska dobře?" ujišťoval se ještě jednou.
"Pojď sem," chytila ho za halenu a políbila ho. Chutnal po hlíně, která mu snad uvízla i na rtech, ale to by tolik nevadilo, kdyby se hned neodtáhl. Tepa potřásla hlavou a vzhlédla. "Promiň, myslela jsem…" Martin se usmál, sklonil se a tentokrát ji políbil on.

26. kapitola - Rozhovor

30. srpna 2011 v 18:43 | TePa |  Srdci vlastní
Velmi krátká, ale já cítím, že si zaslouží svou vlastní kapitolu :)

TePa

Když už jsem si konečně opsala veškeré poznámky, zjistila jsem, že mi chybí jen jedny a na ty jsem znala jen jediného člověka. Navíc jsem měla ještě jednu věc k projednání a ta mi ještě stále nedávala spát.
"Ahoj, Remusi, můžu si přisednout?" usmála jsem se na něj, když jsem vešla do knihovny a uviděla ho u jeho oblíbeného stolu.
"Jo, jasně." Vypadal trochu překvapeně, ale okamžitě zavřel všechny knížky, ze kterých bůhví co opisoval a věnoval mi svou pozornost. "Co potřebuješ?"
"Chtěla jsem tě požádat o poznámky z Obrany. Neznám nikoho, kdo by je měl lepší."
"Nemusíš mi lichotit, abych ti je půjčil," zasmál se. "Ale nemám je tady, jsou nahoře v pokoji," chystal se zvednout, ale já ho zarazila.
"Ne, počkej ještě chvilku."
"Potřebuješ ještě něco?" zarazil se a pomalu se zase posadil.
"Já… chtěla bych se tě na něco zeptat..."
"Začínám se bát," zavtipkoval, ale slyšela jsem v tom náznak skutečných obav.
"Víš, jak jsem včera usínala při hodině a jak ses ptal, co jsem dělala?" Přikývl. "Tak… celou noc jsem si četla v knize o Léčitelství."
"O Léčitelství? Proč? Je snad někdo nemocný?" Skousla jsem si ret a uvědomila si, že už se na něj nemůžu dívat, a tak jsem mluvila k jeho ruce, která ležela na stole.
"Ne, není, ale nebyla jsem si tím až do včerejška jistá."
"Pomohla ti ta kniha?" Věděla jsem, že se ptá jen tak. Ve skutečnosti věděl, že za tím vším něco je a že to hledání nemocí s ním nějakým způsobem souvisí.
"No, zjistila jsem, že to není nemoc. Byla jsem den předtím i za madame Pomfreyovou, ale ta mi neřekla nic určitého a říkala, že se mám zeptat přímo lidí, kterých se to týká." Vzhlédla jsem, abych se podívala na jeho hlubokou vrásku na čele.
"To zní logicky," polkl a kousek se ode mě odtáhl.
"Asi už víš, na co narážím a omlouvám se, že do toho strkám nos, ale nemůžu to prostě nechat plavat," obhajovala jsem se a sledovala, jak mi uhýbá pohledem a těká očima po místnosti. "Já…"
"Terez, tohle je složitá věc, není to jednoduché, já…"
"Co je ti, Remusi?" zeptala jsem se přímo a znělo to tak odhodlaně, až sebou cukl.
" mi nic není, jsem v pořádku, vážně," přesvědčoval mě.
"Tak jinak: Co to s tebou každý měsíc děje?" zkusila jsem to jinak a tentokrát jsem si všimla, jak sebou cukl a mimoděk hledal důvod a cestu k tomu, aby odešel. "Proč se mi to bojíš říct? Jsi můj přítel…" Cukl sebou podruhé.
"Terez, už jsem ti jednou řekl, že to je složitější, než se zdá a že jsem k tobě tak upřímný, jak jen to jde," otočil se na mě s prosbou v očích a chytil mě za ruku. "Nemůžu ti o sobě říct jednu jedinou věc a ty ji jako na truc chceš vědět."
"Je to důležitá věc, vím to."
"A co myslíš, že se mnou je?" zeptal se a najednou zněl až bolestně ironicky.
"Nedělám si z toho legraci, abys věděl, neberu to na lehkou váhu."
"Tak co si myslíš, že se mnou je?"
"Já nevím, spojila jsem si věci, které vím a…"
"Tak povídej, co víš…"
"Proč jsi najednou takový? Co je to s tebou?"
"Myslím, že už ses jednou ptala."
"Ano," odpověděla jsem rázně a založila si ruce na prsou.
"Tak co víš? Uvidíme, co se s tím dá dělat," probodl mě pohledem.
"Proč jsi tak zlý? O co jde?" Cukl hlavou a poškrábal se rukou na temeni hlavy.
"Povídej." Zamračila jsem se.
"Fajn. Každý měsíc na týden zmizíš a vracíš se unavený, celý od modřin, hubený a domlácený, jakoby ses popral v baru." Tomu se ušklíbl. "Nemocný nejsi, protože žádná nemoc s podobnými příznaky v knize se všemi nemocmi není. Kluci tě kryjí a já vím jen jedno: Tohle není žádná klukovina. Co tedy každý měsíc děláš? Proč ti říkají Moony?" Vypadal vážně vyděšeně a překvapeně zároveň.
"Upřímně?" zadíval se na mě a jeho hlas zněl najednou klidně a vyrovnaně. "Divím se, že jsi na to ještě nepřišla. Pokud to nevíš teď, budeš to vědět velmi brzy a..," zamyslel se a nakrčil obočí. "… a u toho já být nemusím," vzal si svůj pergamen, brk a inkoust a bez jediného dalšího slova se zvedl a odešel.
"Remusi!"

25. kapitola - Esej pro Binnse

29. srpna 2011 v 22:35 | TePa |  Srdci vlastní
"Ahoj, Liz," ozvalo se nade mnou tlumeně a mě došlo, že znovu usínám.
"Ahoj, Remusi."
"Je v pořádku?"
"Ještě nespím, slyším, co říkáš," ozvala jsem se popuzeně a nalila do sebe další šálek kávy.
"Kolik toho má v sobě?" vzal mi termosku z ruky a já se bezmocně svalila na lavici.
"U čísla patnáct jsem přestala počítat."
"Cože?" Cítila jsem, jak mě jemně chytá za hlavu a zvedá ji, aby se mi podíval do očí. K jeho smůle byly zavřené a mě začal brát spánek. "Teres, Teres," zatřásl se mnou, ale já jen otevřela oči a několikrát zamrkala. "Tys snad vůbec nespala," nevěřil svým očím a otočil se k Liz.
"To jsi uhodl."
"Proč? No, to je teď jedno, pomož mi s ní, musí se opřít."
"Potřebuju další kafe," ozvala jsem se, když naprosto ignorovali, co chci říct.
"Potřebuješ spát."
"Nebo to," uznala jsem. "Jenže - nech toho, Remusi, jsem schopná se hýbat," odstrčila jsem od sebe jeho ruce a vší silou držela oči otevřené.
"Ty jsi nespala?" sedl si do lavice před námi, kde momentálně nikdo neseděl a starostlivě se na mě zadíval.
"Dneska? Ne. Kolik je hodin?" otočila jsem se k Liz, která se okamžitě podívala na hodinky.
"Je pět."
"Pět? A do kdy jsem vydržela úplně vzhůru?"
"Ještě tak dvě hodiny po obědě." Uznale jsem přikývla.
"Proč proboha nejsi na pokoji a nespíš?" podivil se, zatímco jsem mu brala termosku a nalila si další hrnek.
"Protože probíráme na OVCE a nic mi nenahradí přednášku, kterou vynechám," zabručela jsem a podepřela si hlavu.
"Jedna hodina by tě rozhodně nezabila," přesvědčoval mě. "Jen tak ze zvědavosti - proč jsi nešla spát?"
"Vždyť to znáš," mávla jsem rukou a lokla si. "Přestávám vnímat, jak to vůbec chutná," ušklíbla jsem se.
"Ne, neznám, pouč mě."
"Prostě jsem..," vzhlédla jsem a zadívala se na něj. Nemůžu mu to říct. "… šprtala až do rána," dodala jsem s pohledem do lavice.
"A ty teď sedíš s Liz?" Zarazila jsem se.
"Já nevím," podívala jsem se na ni, a pak zmoženě cukla hlavou. "Nějak teď nepřemýšlím nad tím, s kým sedím, promluvíme si o tom jindy, nevadí?" Chudák, odšoupla jsem ho stranou a vůbec jsem ho o tom neinformovala.
"Nevadí, hlavně se dneska pořádně vyspi," usmál se, vstal a šel se posadit někam jinam.

"Ahoj, Tess!" ozvalo se nadšeně chodbou, když jsem šplhala po schodišti do pokoje. Znělo to jako z příšerné dálky. "Tess!"
Kašlala jsem na to. Ať to byl kdokoli, musí to počkat. Už tak, že musím ráno vstávat dřív a dopsat esej pro Binnse, kterou mi z dneška odložil na zítřek. Vlastně ani nevím, jak jsem ho dokázala ukecat. Každopádně - celá ta nespavá akce byla k ničemu, protože jsem stejně nic kloudného nenašla. Jak je možné v tak rozsáhlé publikaci nic nenajít?
Zarazila jsem se a zapřela se o zábradlí.
Není to nemoc. Není to nemoc!
Samozřejmě! Poppy slovo nemocný zdůraznila schválně, abych si toho všimla. Nebo… nebo ho řekla proto, abych se na to zaměřila a myslela si, že jde o nemoc. Není to nemoc, no jasně! Když není v nejrozsáhlejším souboru nemocí, pak to nemoc není!
Jo!
Ne! Sakra, jsem v háji. Co mu teda je, když není nemocný? Je to vážně jen klukovina? Ne, není, nemůže být… Poppy by ho nebránila, kdyby byl výtržník… Zatraceně, jsem znovu na nule.
"Tess! Slyšíš mě, nebo už spíš?"
"Cože?" otočila jsem se na podpatku a všimla si Jenny, která mířila za mnou. "Díky bohu za tebe, Jenny! Odpovíš, prosím tě, dveřníkovi? Padám únavou."
"Myslela jsem, že půjdeme na večeři."
"Sakra, večeře," promnula jsem si oči. "Mohla bych tě o něco poprosit?"
"Jasně, o co jde?" usmála se a doprovodila mě k Havraspárské věži.
"Donesla bys mi pár toastů? Večer jsem nespala a…."
"Já vím, tohle se šíří celkem rychle. Kluci z koleje řeší, jestli to je tím, že jsi prorandila noc."
"Ti mají problémy," protočila jsem oči.
"No jo. Neboj, něco ti donesu."
Zodpověděla otázku dveřníkovi a postrčila mě dovnitř.
"Dobře se vyspi, nechám ti to na nočním stolku."
"Díky," mávla jsem jí na rozloučenou, proplížila se do pokoje a nastavila si budík na ráno. Pitomá esej pro Binnse.
Ani umýt jsem se nestačila a už jsem spala.

Zatraceně, netušila jsem, že z kafe bolí hlava…
Zvedla jsem hlavu a pomalu se posadila na posteli. Můj budík nezvonil, je moc brzo? Pomalu jsem roztáhla nebesa a zakryla si oči před ostrým Sluncem. Na nočním stolku ležel jeden talíř s toasty a druhý s vajíčky. Vedle nich stál vzkaz: Řekla jsem Liz, ať tě omluví, protože ti není dobře. Doufám, že ses hezky vyspala. J.
Doufám, že ses hezky vyspala? To je vtip?!
Zamžourala jsem na svůj budík. Pořád nastavený, ale očividně nefunkční, protože ukazoval půlnoc.
Zatraceně!
Zvedla jsem se z postele, stále oblečená ve stejnokroji ze včerejška, a vytáhla si z šuplíku hodinky. Tři hodiny?! No, to je vážně bezva, mám po vyučování. Sakra, sakra, sakra. Já ty holky zabiju! Binns mě zabije!
Zatraceně!
Všechno je špatně!
Chtěla jsem okamžitě vyběhnout z pokoje a jít to napravit, ale když jsem běžela kolem zrcadla, zatočila jsem raději do koupelny. Potřebuju sprchu, vyčistit si zuby a umýt vlasy.
Pak napíšu esej pro Binnse, najdu ho a všechno napravím.

"Jdete pozdě, slečno, právě jsem skončil," oznámil mi chladně profesor Binns a otočil se čelem k tabuli, aby jí proletěl, jako to dělával vždycky.
"Počkejte, pane profesore," natáhla jsem ruku, ale pak si potupně uvědomila, že ho těžko chytím za loket, aby zůstal. "Omlouvám se, že vám to nesu teď, ale bylo mi vážně strašně špatně," navázala jsem na příběh, který předestřela Jenny.
"Ano, slyšel jsem. Jste v pořádku?" otočil se na mě a zatvářil se zúčastněně.
"Už ano, děkuji. Nedala jsem vám tu esej, co jste mi laskavě odložil na dnešek, a tak jsem vám ji donesla, abyste věděl, že jsem na ní vážně pracovala."
"Vzpoura skřetů ve Skotsku v 16. století? Ano, vzpomínám si," shlédl na nadpis mé práce.
"Ano."
"A inkoust ještě zcela nezaschl," naklonil se blíž k pergamenu, odtáhl se a zkoumavě se na mě zadíval.
"Ano, totiž… upravovala jsem pár detailů, aby to bylo dokonalé," začala jsem rudnout nervozitou.
"Položte mi to na stůl a považujte to za splněné."
"Vážně? Děkuju vám," přistoupila jsem ke stolu a pomalu na něj položila svou esej.
"Nemáte zač. Vlastně jsem si nemyslel, že mi to dodatečně donesete."
"Děkuji, pane profesore, a nashledanou," rozloučila jsem se a odešla z místnosti.
Nechť tvá existence vlaje ve větru na věky věků, Binnsi!

"Jak ses vyspala, Šípková Růženko?" ozvala se se smíchem Jenny, když si vedle mě sedla k večeři.
"Velmi vtipné, Jenny. Plánovala jsem tvou vraždu, když jsem zjistila, že jsou tři hodiny a já zaspala vyučování."
"Ale no tak," mávla rukou a nalila si džus.
"Jak no tak? Slíbila jsem Binnsovi esej a začala ji psát až ve čtyři! Myslela jsem, že už ji ode mě ani nevezme."
"On to přežije, Teres," zasmála se a nalila do sebe celý pohár.
"Pokud to nemyslíš doslova," ušklíbla jsem se nad jeho duší existencí a usoudila, že rozumnější bude přeci jen se najíst, než přemýšlet, jestli duchové mohou žít navěky.

24. kapitola - Dlouhodobá nemoc bez příznaků

28. srpna 2011 v 10:00 | TePa |  Srdci vlastní
Remuse jsem později viděla jen při večeři, ze které se příliš rychle zvedl a odešel do Nebelvírské koleje. Sirius s Jamesem šli za ním a zapáleně o něčem diskutovali.
"Neuvěříš, co se zase stalo, Teres!" dosedla vedle mě Jenny a pomstychtivě se usmívala.
"Trošku se bojím se zeptat," ušklíbla jsem se a než začala mluvit, seznámila jsem ji s Liz, která seděla naproti.
"Jo, čau," podala si s ní rukou Jenny a rozpovídala se znovu: "Jedno slovo: Hunt."
"Od kdy se při vyslovení jeho jména tváříš tak šťastně?" podivila jsem se.
"Od té doby, co jsem ho porazila. Bez hůlky," chlubila se.
"Tím chceš říct, že jsi do něj vrazila, nebo…"
"Ha ha ha, Teres. Ne. Měl zase ty svoje tupé připomínky, ale já ho sjela a usadila tak dobře, že ani necekl." Uznale jsem se na ni podívala.
"To ti upřímně gratuluju. Hádat se s Huntem opravdu nemám zapotřebí. Slyšela jsem, že je jeden z nejlepších v ročníku."
"Každopádně mi najednou neměl, co říct," mnula si spokojeně ruce.
"Tak to považuj za osobní vítězství," přikývla jsem a dopila si dýňový džus. "Já už poběžím, chci si ještě něco zařídit," zvedla jsem se na nohy, zapla si svetr a vyrazila do Nemocničního křídla. Když mě něco opravdu zajímá, dokážu být ve své zvědavosti až neuvěřitelná.

"Dobrý večer, madame Pomfreyová," pozdravila jsem ji, když jsem přišla do její kanceláře a mimoděk si všimla, že plná jsou jen dvě lůžka.
"Dobrý večer, zlatíčko, co se děje? Není ti dobře?" Zvedla se okamžitě ze židle a vydala se ke mně.
"Ne, děkuji, je mi dobře, jen… jsem se přišla zeptat na svého kamaráda."
"Ach ano, jistě, ale neměj strach. Ta zlomená noha je maličkost, za chvíli bude v pořádku," ukázala do místnosti, kde ležel nějaký kluk z Mrzimoru a vrátila se ke svému stolu.
"Já se vlastně nepřišla zeptat na něj."
"Tak co se tedy děje?"
"Zajímalo by mě, co je s Remusem." Zarazila se a vážně se na mě zadívala.
"Proč tě to zajímá?"
"Dneska nevypadal moc dobře a ta modřina, co ji má pod uchem… No, vypadal unaveně a vysíleně, co je mu?"
"Na to by ses neměla ptát mě. Remus to ví moc dobře sám, to tě ujišťuji."
"Nikdo mi nechce nic říct, madame Pomfreyová," postěžovala jsem si.
"To je mi upřímně líto, drahoušku, ale já nejsem zrovna ta nejpověřenější osoba."
"Takže vy víte, co mu je?"
"Ano."
"A propustila jste ho, i když vypadá takhle?" Založila si ruce na prsou a zkoumavě se na mě zadívala.
"Remus umí být velmi tvrdohlavý. Navíc se zotavuje čím dál lépe."
"Jemu se to děje častěji? Jak to?" To už se na mě mračila.
"Nezlob se, drahoušku, ale nemůžu ti říct víc. Zeptej se jeho nebo jeho nejbližších přátel."
"Dobře, můžu mít ještě jeden, poslední, dotaz?"
"Dobře," usmála se už trošku shovívavě. Nejspíš doufala, že už konečně vypadnu.
"Je to trvalá nemoc? Má ji už dlouho a vrací se každý měsíc?" Povzdechla si a zmoženě si promnula oči.
"Ano, je nemocný už hodně dlouho."
"Děkuji a nashledanou," rozloučila jsem se a vyšla na chodbu.
Tak Remus je nemocný… Proč mi o tom neřekl?

Krátce po našem malém rozhovoru s Poppy jsem se vydala do knihovny, abych si půjčila knížky o Léčitelství. Když mi nikdo nic nechce říct, budu si to muset zjistit sama. A až to zjistím, oznámím jim to a budu sledovat, jak jim padají brady.

Tak dobře, vzdávám to.
Po přečtení Léčitelské bible, probdění celé noci a vypití několika šálků kafe - o které jsem požádala skřítky, kteří kolem mě k ránu začali uklízet - jsem vypíchla dvě možné nemoci. Obě byly vysoce nepravděpodobné, protože příznaky a dopad na psychiku byl příliš silný, než abych si toho na Removi nevšimla. Připadaly ale alespoň v úvahu…
Remus byl normální až na úplněk, po kterém se vracel celý nesvůj a vyčerpaný.
Nejdřív jsem myslela, že by mohl brát nějaký lektvar na nemoc, o které nevím, na nějakou běžnou nemoc... Měsíc by pak svými účinky nabourával vliv lektvaru na organismus. Jenže tady vyvstal problém. Pokud Remus není alergický na Měsíc nebo měsíční svit, vůbec jsem netušila, co by mu mohlo být.
"Teres?" cukla sebou v posteli Emily a zamžourala na mě, protože už dávno bylo ráno a mě stále svítila svíčka. "Tys vůbec nespala?"
"Nemohla jsem," pokrčila jsem rameny a zavřela tu obrovskou bichli, která ležela na stole přede mnou.
"Co blázníš? Dneska je škola, usneš na hodině."
"Já to zvládnu a naspím to odpoledne," promnula jsem si oči a opřela si hlavu do dlaně.
"Tak pojď aspoň na snídani, dáš si kafe, hm?" posadila se a seskočila z postele.
"Dobrý nápad. Navíc - musím vrátit tuhle knihu."
"Vysloužila sis přednostní právo na koupelnu. Mazej," usmála se, počkala, až do místnosti doklopýtám a zavřela za mou dveře.

"Našla jste, co jste hledala?" zeptala se mě madame Pinceová, když ode mě přebírala knihu.
"Bohužel ne," zívla jsem a snažila se rozevřít oči na maximum.
"Možná byste mohla zkusit druhý díl," zvedla další hrozivou knihu a položila ji na stůl. Skoro jsem se divila, že se jeho deska neprohla.
"Jsou tam jiné, novější nemoci?"
"Ne, spíš jsou tam ty, které už se neobjevují." Vážně - ona to všechno čte? To klobouk dolů…
"Aha, tak to mi nepomůže. Přes to vám děkuji," usmála jsem se na ni, prohrábla si zplihlé vlasy a vydala se do Velké síně, ve které už Emily nebyla. Mizí jak pára nad hrncem a každý den rychleji než v den předešlý.
"Teres!" slyšela jsem Liz, ale já byla schopná si jen roztřesenou rukou nalít kafe. "Teres? Jsi v pohodě?"
"Jo, jen jsem dneska nespala."
"Cože? Proč?" zeptala se, zatímco jsem se nahýbala pro topinku a hlasitě zívala.
"Jedna věc mi nedala spát."
"Řekneš mi o ní?" Zapřemýšlela jsem, ale nakonec zhodnotila, že víc hlav víc ví.
"Hm," přikývla jsem a mazala si topinku máslem. "Jde o to, že můj kamarád je dlouhodobě nemocný."
"Aha, to je mi líto. A tys hledala tu nemoc?"
"Vlastně ano, ale nevím, která to je."
"Náhodou se v tom trochu vyznám, zkus mi o tom něco říct..," nabídla se.
"Normálně nemá žádné příznaky - nevím, jestli na to bere lektvar, to jsem nezjistila - ale vždycky, když je úplněk, něco se pokazí. Když se pak o týden později vrací do školy, je unavený, ztrhaný a na těle má modřiny a šrámy…"
"To bude nějaká klukovina, Tess," uklidňovala mě Liz. Takže nic… "Pokud normálně nemá žádné příznaky, pak nejde o nemoc."
"Ale o úplňku…"
"Prostě je to výtržník," usmála se na mě. "Úplněk vybízí k něčemu magickému. Třeba se s přáteli vždycky sejdou a něco provedou. A občas něco nevyjde."
"Ale to se děje jenom jemu, jeho přátelé jsou v pořádku." Až na minule, ale to nemusí vědět…
"Pak je chudák výtržník, pokud ho v tom přátelé nechávají. Nebo slouží jako návnada na…"
"Ne, to bych neřekla," zarazila jsem ji. "Jeho přátelé jsou v pohodě, mají ho rádi."
"Tak dobře."
"Jenže..," chtěla jsem znovu začít a připomenout připomínku madame Pomfreyové, že jde o nemoc, když jsem se zarazila. Co tímhle vlastně sleduju? Stačí, když se tím zabývám já.
"Ano?"
"To nic. Dík za radu," natáhla jsem se pro kafe a pořádně si lokla. "Jsem upřímně zvědavá, jak to dneska vydržím."
"Možná by sis to kafe měla vzít s sebou..," navrhla Liz a začala se přehrabovat v tašce.
"Blázníš? Na hodinu? Navíc - jak tu konvici s kafem budu… Co je to?" zarazila jsem se, když Liz začala zápasit s taškou.
"Dlouho jsem to nepoužila, ale někde to tu… Voilá!" postavila přede mě termosku. Dívala jsem se na ni jako na zázrak.
"Ty jsi prostě poklad!"
"A o přestávce můžem pro další, pokud ti to nebude stačit."
"Poklad, jinak to nevidím," usmála jsem se na ni. "Vážně si to můžu půjčit?"
"Jasně, bez obav. Užij si to," zasmála se a postrčila ji ke mně.
"Nechci, aby sis myslela, že to je v afektu, ale miluju tě," sevřela jsem termosku mezi prsty a přitiskla si ji k srdci. "Možná dnešek přežiju."

Druid

28. srpna 2011 v 2:18 | TePa |  Druid
leden 2010

Byla úplňková noc. Sama o sobě byla dostatečně magická, ale nebylo jí souzeno, aby v poklidu odezněla.
Rozhlédla jsem se, ale nespatřila nic než tmu, pokud se nepočítá kůra stromu, před kterým jsem stála. Váhavě jsem zvedla ruku a přejela prsty po jeho kůře. Na omak se nezdála odlišná od kterékoli jiné.
Přemýšlela jsem nad nejrozumnějším řešení téhle situace, která se zdála být bezvýchodná. Jak chcete koneckonců utéct před někým, kdo se v nočním lese dokáže mnohem lépe pohybovat?
Byla jsem v pasti a - což bylo ještě horší - začala jsem si uvědomovat blížící se konec. Svezla jsem se po kmeni ke kořenům stromu a opřela se rukama o hliněnou zem.
Za sebou jsem slyšela jeho dech, blížil se neuvěřitelně rychle. A nebylo divu. Les byl jeho přítel i sluha. Poslouchal ho bez výjimky, ač se někdy jeho přání nespojovala s přáním lesa a ač byla očividně špatná. Les poslouchal svého pána - druida Leese.
Byla jsem unavená a dech jsem už prostě nedokázala déle zadržovat. Sevřela jsem v uce hrudku hlíny a doufala, že nebudu moc trpět, až budu umírat.
Život, který jsem prožila se najednou proměnil v jeden velký stereotyp a omyl. Kéž bych to všechno mohla vrátit! Bezmocně jsem se tahala za své dlouhé světlé vlasy a vzlykla.
Dupot ustal a v tu samou chvíli mě pokryl stín. Ustrašeně jsem vzhlédla a pocítila tlak na krku a hrudi. Kolem mého těla se začaly omotávat dlouhé šlahouny, které tu před chvílí rozhodně nebyly.
Pohlédla jsem mu do očí a z očí mi vytékaly další a další potoky slz. Klekl si ke mně a pevně sevřel víčka. Ze všech sil jsem se snažila potlačit hlasitý vzlyk, který se mi tlačil z úst.
A pak… náhle otevřel oči a položil mi dva prsty na čelo zbrocené studeným potem.
"Potřebuji tvou duši." Vyděšeně jsem vzhlédla a z posledních sil zakřičela o pomoc. Zle se usmál a o chvíli později můj zoufalý výkřik utlo jeho kouzlo.

23. kapitola - Liz

23. srpna 2011 v 19:38 | TePa |  Srdci vlastní
"Tess, no nazdárek!" vynořil se přede mnou Sirius a sjel mě pohledem.
"Hledáš něco?" pozvedla jsem obočí.
"Co se stalo?" zamračil se, ale pak se znovu usmál a prohrábl si vlasy. "Koukám, jak ti to dneska sluší."
"Siriusi?"
"Ano?" popošel ke mně blíž.
"Mám na sobě školní uniformu," zpražila jsem ho. "A navíc… můžeš mi vysvětlit, kam se všichni Pobertové na týden poděli?"
"Školní uniformy jsou sexy," ignoroval mou druhou polovinu odpovědi.
"Nezlob se, Siriusi, že na to znovu narážím, ale mohl bys být pro jednou upřímný a odpovědět mi na otázku?"
"Odpověď je ano." Zarazila jsem se, ale pak protočila oči.
"Nechci tě pozvat na rande," odpověděla jsem se smíchem, protože už jsem se nedokázala ovládnout. "Siriusi, prosím tě, mohl bys..," nedokončila jsem, protože jsem se musela zasmát jeho postoji a výrazu.
"Nemusíš se ostýchat," usmál se mi, zatímco jsem si posunovala tašku výš na rameno.
"Jsi vůbec někdy vážný?"
"Na vážnost budu mít dost času v hrobě."
"Tomu říkám názor," zasmála jsem se. "Poslyš, musím jít na Obranu a je to docela kus, takže..," ukázala jsem do chodby za jeho zády.
"Půjdu s tebou, mám volno na oběd."
"Tak dobře, díky," usmála jsem se na něj.
"Tak co ty a famfrpál? Jdeš v sobotu jako správný vlastenec?" zeptal se, aby řeč nestála, nejspíš trapné ticho nesnášel stejně jako já.
"To si nemůžu nechat ujít, je to jediná možnost vidět Emily, takže…"
"Podpoříme vás salvou Nebelvířanů," řekl po chvíli, takže se zdálo, že ani Sirius Black nepostrádá trochu z přirozeného taktu.
"To je od vás hezké, ale doufám, že na Mrzimor ještě máme."
"No já ti nevím, Kometa zaznamenává mimořádný úspěch." To mě rozesmálo, protože i když o košťatech nevím zhola nic, jsem si jistá, že Kometa rozhodně úspěch nezaznamenává.
"Jasně," ušklíbla jsem se mu. Sirius se sám pro sebe usmál a dál jsme chvíli pokračovali mlčky. "Hm… co James a Lily?" snažila jsem se přesedlat na nějaké všeobecně známé téma a počasí se mi nehodilo. Sirius se na mě otočil a chvíli se jen bezhlesně díval, jakoby na mě bylo něco neuvěřitelně zajímavého, a tak jsem sklopila oči.
"Znáš to. Lily ho častuje urážkami, ale James to nevzdává. Začínám si myslet, že je masochista."
"Na tom něco bude," přikývla jsem a přesunula se jen o kousek vedle. "A co Alex?"
"Je to kus," připustil a chvíli se zdálo, že chce pokračovat.
"Hledáš a nebo ale?" Usmál se na mě.
"Tvoje třída," ukázal na dveře. "Já půjdu, ať se stihnu najíst, než přijde James z famfrpálové porady a zabije mě za to, že jsme na ní nebyl." Usmála jsem se.
"Když umřít, tak s plným žaludkem."
"Polovina z mé představy šťastného umírání. Měj se." Chvíli se na mě díval, ale pak se s úsměvem otočil a odešel chodbou. Zaraženě jsem se na něj podívala a vešla do třídy.

Remus seděl v poslední lavici pohroužený do testů. Nad ním stál profesor a díval se, jak si daří. Chvíli se mračil, pak se mu čelo znovu rozjasnilo a mezitím Remus zuřivě škrtal, přepisoval a nebo jen psal. Přitom bylo vidět, jak je nervózní a potí se. Chvíli jsem váhala, jestli si vedle něj mám sednout jako obvykle, ale nakonec jsem usoudila, že to není nejlepší nápad a otočila se k Liz, která seděla v prostřední řadě a četla si.
"Ahoj, Liz, je vedle tebe volno?"
"Jasně, sedni si."
"Díky," povzdechla jsem si a dosedla na židli vedle ní. "Co to čteš?" zeptala jsem se a vytáhla si učebnici, brk, inkoust a pergamen.
"Co prosím?" Vypadala celou dobu nějak roztěkaně, a tak jsem si nemohla pomoct, abych se nezeptala.
"Promiň, ale… nemám si přesednout? Zdá se, že jsi ze mě přinejmenším nervózní."
"Ne, to je v pořádku, já jen… se mnou moc lidí nemluví," sklopila oči.
"To je přeci hloupost," poznamenala jsem okamžitě, ale když se na mě podívala vševědoucím pohledem, zarazila jsem se. "To myslíš vážně? Ale no tak. Není možné, abys na celé škole nenašla spřízněnou duši nebo alespoň někoho, kdo se tomu vzdáleně podobá. Na téhle škole jsou všichni kouzelníci z Anglie v našem věku. Máš tu všechny ty, se kterými budeš trávit svou budoucnost… Musí tu někdo být."
"Počkej moment… ne, bohužel není," usadila mě, ale pak se zarazila. "Promiň, já…" To už mi nedalo a rozesmála jsem se. "Čemu se směješ?" usmála se.
"Usadila jsi mě teda velkolepě," uznala jsem a trošku se ovládla, abych to se smíchem zase nepřehnala.
"Ty se směješ?"
"Jasně, proč by ne?"
"No... nebyla jsem zrovna milá."
"Ale prosím tě! Kdybych se měla naštvat na kohokoli, kdo na mě není zrovna milý, vůbec bych neměla šanci být šťastná a veselá. Já tě chápu. A navíc se mi líbilo, jak jsi to řekla."
"Tak… díky," usmála se a zaklapla knihu.
"Jo, promiň, já jsem Teresa, ale většina mi říká Tess."
"Elizabeth, ale většina lidí mi říká Liz." Potřásli jsme si rukama zrovna ve chvíli, kdy se profesorova pozornost stočila od Rema na nás.
"Výborně!" řekl tak nahlas, až jsme obě nadskočily.
"Prosím?" potlačovala jsem úsměv a snažila se tvářit vážně.
"Pokaždé jsem přešťasten, když vidím kouzelníky navozovat nové známosti, jen tak dál slečny, jen tak dál!"
"Proboha," poznamenala jsem směrem k Liz, která se tiše zasmála a otevřela si knihu.

"Jdeš dneska do knihovny?" přitočila se ke mně Liz, když jsem vycházela ze třídy.
"No..," začala jsem, ale nenechala mě to dopovědět. Sklopila oči a začervenala se.
"Promiň, to asi není místo, kde se tráví odpoledne, co?"
"Vlastně nemám nic jiného na práci. Alespoň udělám úkol do Teorie obrany." Potěšeně se usmála a zastavila se, zatímco já šla dál. Po několika metrech jsem se zarazila a otočila se na ni.
"Jdeš na oběd?" Radostně přikývla a spustila o knížce, kterou četla. A i když mě to moc nezajímalo, poslouchala jsem. A čím víc jsem poslouchala, tím víc mi bylo jasné, že to nikdy číst nebudu.

12. kapitola - Tanec s panem x a odchod do neznáma

12. srpna 2011 v 22:53 | TePa |  Ariana
Vzala jsem za kliku, nasadila masku a vyšla na schodiště. Tolik lidí na jednom místě jsem ještě neviděla.
Dole stojí táta a povzbudivě se na mě usmívá. Naberu odvahu a s nacvičenou chůzí a držením těla sestupuju ze schodů. Vzpomenu si na Alexe, kterého už asi neuvidím. Nedostala jsem ani šanci se s ním rozloučit. Vlastně ano, dostala, ale nevyužila jsem ji. Bože.
Už jsem u táty, chytím se jeho nastavené ruky a usměju se. V síni se ozve potlesk. Jdu s tátou ke stolu a posadím se po jeho pravici. Kouknu, kdo sedí naproti. Sedí upjatě. Je celý nervózní. Ten pán vedle mu něco rychle šeptne do ucha a on se uvolní a usměje se. Má na sobě černou masku a oblek. Hmm. Počkám, až promluví.
Málem se mi poštěstilo a uslyšela jsem ho mluvit. Otevřel pusu a podíval se na mě. Podívám se na něj vyzývavým pohledem. Nedočkala jsem se. Táta si na mě vynutil pozornost žádostí o tanec. Nestihla jsem se ani na něj podívat. Vstala jsem tedy a při tanci se snažila vyzvídat.
"Kdo je ten pán, který sedí naproti tobě?" začala jsem nenápadně.
"Dozvíš se to zítra."
"Až?"
"No jo. Takže... dnes odjíždíš s mámou, viď?"
"Ano. Po pravdě řečeno jsem neuvěřitelně nervózní. Zanedlouho poznám úplně nový svět. Těším se a zároveň mám strach." Soucitně na mě mrkne.
"Neboj. Na tebe se nedá zapomenout. (Pravdu díš :D)"
"Nevíš, kam se ztratil Alex? Ani jsem se nestihla rozloučit. Vyřídíš mu to? Jo a že se mu strašně omlouvám," sklopím oči.
"Za co?"
"Nelam si s tím hlavu, jen mu to vyřiď, ano?"
"Dobře, ale..." Jeho slova přehluší dav tleskajících lidí. Táta mě posadí a jde za mámou.
Podívám se na toho kluka. Není tam. Před chvílí tu ještě... V tu chvíli vyjeknu a postavím se.
"Smím prosit?" Je to on.
"Ehm..."
"Jestli nemáte chuť, tak..," otočí se, ale já ho chytím za paži. Otočí se s nadějí, kterou nemohl schovat ani za maskou.
"Vykáte mi? Proč? Vždyť jsme, si myslím, stejně staří, ne? Dobře, úcta, dejme tomu, kdyby nešlo o mně... (Bravo!)" Zvedl ruku a tím mě zarazil.
"Nebudeme se tu přece hodnotit. Jdeš si tedy zatancovat?" Překvapil mě. Tvářil se, jako kdyby mě znal od malička. Zbledla jsem a hned nato zčervenala.
"Ehm... Tak jo, proč ne?" Usměje se na mě a nastaví rámě. Chvíli váhám, ale potom se ho chytím. Usměje se ještě víc. "Co? Je na mě něco směšného?" zašklebím se.
"Ne, ne. Kdepak!"
"Tak proč se tak usmíváš?"
"Ani nevím. Asi proto, že jsem první a asi i poslední, komu dovollíš, aby s tebou tančil." Zašklebím se ještě víc.
"Chlapi a jejich prvenství..."
Dorazili jsme na parket. Pustila jsem ho, ale on mě hned chytil za pas a přitáhl blíže.
"Co to?" řeknu a pořád se dívám na jeho ruce.
"Myslím, že při tanci je důležitý kontakt mezi tanečníky."
"Možná. Ale tak důvěrně tě zase neznám." Začala hrát hudba a my se pustili do tance. Tancuje nádherně, pomyslela jsem si. Koneckonců jako Alex. Nad touto vzpomínkou se smutně usměju.
"Děje se něco?" ptá se a starostlivě se na mě kouká.
"N-ne. Vůbec nic. Mimochodem, jak se jmenuješ?"
"To nemůžu říct. Jaký by potom mělo smysl nosit masky?"
"To není fér. Ty moje znáš."
"A kdo říká, že život je fér?" Zahloubaně se na něj podívám.
Hudba přestane hrát a k panu x se blíží zřejmě jeho otec. Rychle se od něj odtáhnu. Podívá se na mě výrazem: Proč? Kývnu hlavou k jeho "otci" mávnu rukou na pozdrav, ukloním se a vypařím se.
Zanedlouho mě v zahradě najde táta s mámou.
"Je čas," řekne máma. Políbí tátu na tvář a poodstoupí. Chvilku se na tátu jenom dívám a říkám si, proč svět a osud chce, abych si vybrala, když mám ráda oba světy, oba rodiče. Vrhnu se v návalu emocí na tátu. Co se to se mnou poslední dobou děje? Nikdy jsem nedávala najevo své emoce a najednou... Táta mě poplácá po zádech.
"Máš po mně oči a částečně i povahu. Vždycky tu s tebou budu. Pamatuj: Ve skutečnosti nám všem nedáváš sbohem!" Smutně se usměju.
"Vždyť jo. Pozdravuj všechny, co znám a nashle," políbím ho na tvář a usměju se na něj. Pak jdu za mámou. Naposledy se podívám na dům, který byl tenhle měsíc mým domovem. Pak si na něco vzpomenu.
"Pochval kuchařku nebo kuchaře, táto!!! Ahoj!" Kývne na souhlas a zamává nám. Pak s mámou zajdeme za roh. (:D)

Je to jen mnou a působením tohohle, nebo to vážně začíná být snesitelné? :-O

22. kapitola - O týden později

11. srpna 2011 v 1:58 | TePa |  Srdci vlastní
Kratší, ale kdybych tam dala další časový skok, bilo by to do očí, takže to necháme takhle :) Hezké čtení!

TePa

"… výsledky testování z minulého týdne budou k dispozici u zástupců jednotlivých kolejí. Děkuji za pozornost a dobrou chuť." Tak končil Brumbálův proslov před večeří a já se netrpělivě zavrtěla. Doufala jsem, že prospěju s co nejlepšími výsledky - asi jako každý ode mě napravo, mezi kterými se našlo i pár jedinců, které polil studený pot a které najednou přešla chuť k jídlu.
"Hunt je idiot," ozvala se nevšímavá ke všemu ostatnímu Jenny.
"Dneska už po kolikáté? Tipuju číslo sto padesát tři," protočila jsem oči a mimoděk sklouzla pohledem k Mikeovi, který seděl nedaleko. Jeho přátelství mi chybělo snad ještě víc než Emilyino.
"Štval mě dneska celý den, ale…"
"Počkat," skočila jsem jí do řeči. "Kdy jsi ho dneska viděla? Myslela jsem, že mají turnaj v proklínání jako každá normální kolej."
"Tenhle turnaj vážně nechápu, připíšu to na seznam nenáviděných věcí. Mohla bych ho rovnou škrtnout a nadepsat jen Zmijozel."
"Kdy jsi ho viděla?"
"Prošel kolem mě, když jsem šla na oběd a při Lektvarech mi neustále kazil Veritasérum. Házel tam všechno možné pokaždé, když jsem se nedívala."
"A byl to vážně on?"
"Ano," uhodila vidličkou o stůl možná víc, než původně chtěla. "Když jsem se jednou otočila, zrovna tam házel orlí brk a kapal inkoust. Div, že mi to nevybouchlo přímo pod rukama."
"Máš pravdu. Chová se jako idiot." Jenny rozhodně přikývla a zarazila se se svým koláčem na vidličce, aby dokončila svou původní myšlenku.
"Ještě jsem to nedořekla," přinutila mě nesežvýknout sousto, které jsem si právě strčila do pusy.
"Poslouchám," polkla jsem to radši hned. Cokoli týkající se Hunta s Jenny může mít nedozírné následky. "Ale jen tak mimochodem - jak se jmenuje?"
"Co je komu do toho? Idioti nemají jména," zdůvodnila si to po svém Jenny. "Zrovna před chvílí tenhle příšerný den završil tím, že mi dal ránu přes zadek. Co tím jako sleduje?" To mě pobavilo do té míry, že mi dýňový džus div netekl nosem i ušima.
"To vážně netuším, Jenn. Myslím, že si tě vybral za cíl. Je v posledním ročníku, hodlá si to užít," pokrčila jsem rameny a pobaveně sledovala Jennin zabijácký výraz. "Ber to pozitivně, Jenny, příští rok už ho tu rozhodně neuvidíš." Nad tím se zamyslela a po chvíli se zdálo, že se s tím i spokojila.
"Zatím mi postačí, že ho neuvidím následující dva dny."
"Počkej, co tím chceš říct?"
"Vyslala jsem na něj netopýří kletbu, ale nemůžu říct, že se mi zrovna povedla, takže Poppy teď přemýšlí, jak mu od ní pomoct. Vsadím se, že se v nejbližší době z Nemocničního křídla nedostane." Znělo to tak ďábelsky, až jsem měla pokušení ujistit se, že není ďábel a nemá rohy.
"K tomuhle radši nic říkat nebudu."
"Není k tomu totiž co říct," ukázala na mě vidličkou a dále se věnovala jen svému jídlu.

Když jsem další den stála frontu před kabinetem profesora Kratiknota, vzpomněla jsem si, že jsem celý týden nemluvila ani s jedním s Pobertů. Vlastně by se dalo jen těžko říct, že jsem je alespoň viděla. Sirius s Jamesem měli pokaždé něco důležitého na práci, takže těsně před každým naším střetnutím zabočili do nejbližší přípojné chodby.
Zajímalo by mě, co to mají jednou měsíčně za zvyk. Provést něco, kvůli čemu pak s vámi nemluví nebo kvůli čemu nejsou tak docela zdraví a v pohodě. Co má tohle za smysl? Myslela jsem, že jsou natolik chytří, aby si poradili kouzly - ono dostat Filchovu kočku není žádná věda.
"Teres, Teres!" strčil do mě někdo, až jsem sebou cukla a zmateně vzhlédla. "Volá tě Kratiknot, běž!"
"Díky, Wille," potřásla jsem hlavou a vydala se do kabinetu.
"Dobrý den, slečno."
"Dobrý den, máte moje výsledky?" usmála jsem se a přešla k jedné z židlí, do které mi dovolil se posadit.

"Remusi, no páni!" usmála jsem se, když jsem viděla jeho ne příliš zachovalý plášť přímo přede mnou. Nezastavil se. "Remusi!" zavolala jsem na něj znovu a tentokrát se zastavil, prohrábl si vlasy a počkal, až k němu dojdu. "No páni, ahoj! Kde jsi byl celý týden?" usmála jsem se a v náhlém návalu radosti ho objala. Opatrně mi objetí oplatil, ale odtáhl se rychleji, než by komu bylo milé.
"Ahoj," řekl tiše. "Ehm… jdeš na hodinu?" Usmála jsem se a začala vytahovat své skrčené výsledky z tašky.
"Právě jsem byla za Kratiknotem kvůli předběžným výsledkům, podívej!" nastavila jsem papír před něj, aby ho viděl, ale on se na něj podíval jen zběžně a znovu si přejel dlaní přes obličej. "Remusi? Počkej, stůj," postavila jsem se před něj, když se chtěl vydat dál. Trochu se zakymácel, zamžikal a vzhlédl, aby se lehce usmál.
"Děje se něco?"
"To mi pověz ty," vybídla jsem ho a pohladila ho po rameni. Znovu mi ucukl, ale tohle už mi přišlo vážně divné. "Není ti dobře, měl bys jít na ošetřovnu."
"Nechci jít na ošetřovnu," ohradil se příliš prudce a zdálo se taky, že ho to zamrzelo. "Promiň, já jen… nepotřebuju na ošetřovnu. Potřebuju si sednout."
"Dobře," nasměrovala jsem ho k lavičce, co tam stála pod oknem a posadila se vedle něj. "Dovolíš?" šáhla jsem mu na čelo. "Horečku nemáš, ale nevypadá to s tebou dobře." Pak jsem si všimla modřiny, která se mu rýsovala pod uchem. "Co jste zase s klukama vyváděli?" poukázala jsem na to a vztáhla ruku, abych se na to podívala.
"Nech toho, Teres, prosím," chytil mě za zápěstí a zpustil mi ho dolů k tělu.
"Remusi, tohle..," potřásla jsem hlavou a pokusila se začít o něčem jiném. "Co tvoje testy?" Povzdechl si.
"Nepsal jsem je, dneska mám opravné termíny."
"Cože? Takhle nemůžeš psát vůbec nic. Jsem si jistá, že kdyby´s zašel za profesorkou…"
"Teres, to stačí," postavil se a promnul si oči. "Musím jít, jinak přijdu pozdě. Měj se, ahoj." S tím se otočil a vystavil mi na odiv jen svoje záda a skloněnou hlavu. Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel za roh, a potom se otočila, abych se vydala svým vlastním směrem.

11. kapitola - Ta příroda

8. srpna 2011 v 17:44 | TePa |  Ariana
Probudím se v noci. Vůbec se mi nechce spát. Vstanu a v pyžamu se vydám k řece. Koukám na ni a ona mě ukolíbává. Vstanu (To tě moc neukolébala) a cítím, že mám oči zarudlé od pláče. Už dlouho jsem neplakala (naposledy včera). Tváře mi hoří. Nakloním se nad průzračnou vodu a strčím do ní hlavu. Příjemně chladí. V tom mě někdo chytí za pas a obrovskou silou vytáhne z vody. Promnu si oči, ale neotvírám je. (Tyhle dvě věty byly zvlášť, ale nemohla jsem se na to dívat).
"Co to blázníš?" Alex. Jeho hlas poznám bezpečně.
"To je proti zákonům zchladit si hlavu?" vybuchnu. To už jsem až tak emocionálně na dně? (Máš hormony jak těhotná ženská...)
"Promiň," řekne popuzeně a odtáhne ode mě ruce. "Promiň, že jsem měl strach," odsedne si.
"Co tu děláš tak pozdě večer?" Stále mám zavřené oči (hraju si totiž na Esmeraldu) a cítím, že je mám zarudlé od pláče.
"Coby? Nemůžu spát. Co máš s očima?" Zase ten starostlivý tón. Slyším, jak se ke mně blíží.
"To nic. Nic to není," řeknu a pro jistotu skloním hlavu. Chytne mě za bradu a zvedne mi hlavu.
"Teď koukej otevřít oči."
"Ne."
"Tak co je? Proč se na mě nepodíváš?ˇ" Teď ne. Teď mu to nechci říct. Vstanu. Zapotácím se a zase cítím ruce, které mě přidržely. Půjdu se připravit na ples (O půlnoci...). Dobrou noc, Alexi."
"A-a-ale..," začne. To už mám oči otevřené a utíkám domů. Cítím na sobě jeho oči. (Tahle kapitola by se měla jmenovat Oči :D)
Když se probudím podruhé, už svítá. Vstanu a jdu se nasnídat. Cestou vystrčím hlavu a zavolám:
"Ahoj, Al... Kde je Alex?" Stojí tam nějaký pán.
"Nemohl přijet. Dneska ho zastupuju."
"Jo tak. Tak ho pozdravujte."
"Ovšem."
Co je s Alexem? Doufám, že jsem ho nějak neurazila. Vejdu do kuchyně, sednu si na své misto a na talíři přede mnou leží maska, která má údajně zakrýt oči.
"Škraboška na ten ples Uvedení do společnosti." (Promluvil nikdo, protože nikdo nebyl ani zmíněn)
"A jako to si mám nasadit?" (:D :D :D Ne, sníst)
"Jo, na oči. Co se asi ještěš dá dělat s maskou? (Tleskám ti, nikdo! :D) Dnes nemáš taneční lekce. Chyste se na ples. Asi by se ti hodila procházka. Bydlím poblíž moře. Když půjdeš..." (Fujky, začíná to znít jako stará dobrá špatná Rosamunda Pilcher)
"Tak jsem se vydala k moři. Bylo krásné a samozřejmě mě hned omámilo. Sedla jsem kousek od okraje útesu a koukala se na vlny. Uklidňovaly mě. Jen tak jsem tam seděla a poslouchala ten libý (:-O) zvuk. Dávalo mi to sílu.
Po pár hodinách (:D) jsem se vydala zpět na oběd. Po obědě jsem se šla chystat. Ples začínal za tři hodiny. Dvě hodiny jsem procvičovala tance. Hodinu jsem se chystala. Pět minut před zahájem jsem prudce vydechla (Takový rozvrh :D) a schodištěm vyšla do místnosti, ze které mě povolají.
Nebyla jsem tam sama. Pár dalších holek stálo v řadě přede mnou a také tak tak popadají dech (Takhle mísit časy!) Stoupnu si na konec a vzpomenu si na přísloví: To nej(lepší) na konec! To tak. Ještěže hned pod schodištěm čeká táta. Říkám ještěže, ale je to poměrně daleko. Třikrát 10 schodů (Nemůže říct 30). Počítala jsem to. (Teď´s to zabila :D)
V tom vyvolají první jméno. Holka sebou cukne, ale potom si upraví šaty a vejde na schodiště. Takhle to vypadalo u dalších pěti dívek. Ta šestá přede mnou psychicky zkolabovala (:D). Zkrátka sebou švihla (:D :D), čímž ukrátila mou už tak krátkou dobu na přípravu.
"Ariana Ludaikrová-Brumbálová," rozlehlo se sálem. Tak do toho.

Dám Vám čas na rozdýchání :D

TePa

Návštěvnost

8. srpna 2011 v 17:21 | TePa |  Zprávy pro Vás od Autorky

NÁVŠTĚVNOST 91!!!

Vážně Vám moc děkuji, lidi, tohle je náš rekord :)

TePa

10. kapitola - Bradavice a urychlené sblížení Lilly a Jamese

8. srpna 2011 v 17:19 | TePa |  Ariana
Za název (stejně jako za obsah) se omlouvám, ale je originální, takže bohuŽEL :D

TePa

Příští týden jsem jela do Bradavic. Je to úžasná škola. Táta na mě neměl čas, ale řekl, že si mám vybrat jednoho učitele, u kterého budu ten den trávit. Přijeli jsme krátce před obědem. Táta si sedl za učitelský stůl, já byla pořád ve Vstupní síni a hovořila so brazem.
Zazvonilo.
Takový hluk jsem už pěkně dlouho neslyšela. Aspoň si mě nikdo nevšimne. Proplížím se Velkou síní až k učitelskému sboru. Rozhodnu se pro toho, co sedí nejvíce na kraji a domluvím se s ním. Lektvary. To bude zajímavé. Teď mám hlad. (:D) Vydám se ke stolu s červenou barvou, protože se mi zdalo, že jsem zahlédla...
"Lilly!"
"A... Ariano? Co tu děláš?"
"Exkurze. Mám zvláštní schopnosti (BAF), ale už tě asi neuvidím (BAF), tak jsem se přišla rozloučit. Celé odpoledne prosedím v Lektvarech," sdělím jí.
"Teď máme dvojhodinovku."
"Super. Můžu si přisednout?"
"Jasně. Tohle je Janet, Claire a Petty. Tohle(to) je Ariana."
"Ahoj, holky."
"Evansová! Koho to tam máš?"
"Chcípni, Pottere."
"Ani mě nehne." (Taky by byl sám proti sobě :D)
"Ty..." Lilly asi brzy vybuchne.
"Klid, Lilly. Já to vyřídím," šeptnu jejím směrem a vstanu, dojdu až k Potterovi. (Andělíčku můj strážníčku,...)
"Zdravím... Jamesi." To jméno šeptnu. Zaskočí mu hovězí. (Taky bych se lekla :D)
"Můžu s tebou mluvit? (Kéž bys nemohla!) Ve Vstupní síni?" Pokrčí rameny (a podepisuje rozsudek smrti). Mrknu na Lilly a odejdu do Vstupní síně.
"Jak víš, jak se jmenuju?" vyhrkne James. (Bylo to vyhrkne nebo vykřikne, tak doufám v to první)
"Jak myslíš, že jsem se k němu dostala?"
"Lilly?" řekne překvapeně a zrudne.
"No ano. Chceš radu?" (Řekni ne! Řekni ne!)
"Jakou? Pokud to má co dělat s Lilly, tak já už to pomalu vzdávám."
"To nesmíš! Stačí to předstírat. Přestaň ji zvát na rande a říkat jí přinejmenším příjmením. Odpovídej jen, když tě vyzve a velmi krátce. A teď to nejtěžší. Nekoukej na ni 100x denně. Omez to na na 1x za hodinu." (Být tebou, Jamesi, já bych si jí radit nenechala) Zaúpí. (Autorka se mlátí hlavou o zeď)
"To nezvládnu."
"Pak zapomeň na Lill."
"Zkusím to," vzdá se.
"Super!"
"Ještě něco."
"Jo?"
"Proč mi pomáháš?" (Chrchr... echm... eh)
"Přijdeš mi fajn." (Škoda, že to není oboustranné)
"Dík." Po těch slovech vběhne zpět do Velké síně. Já se vydám rovnou k učebně Lektvarů. Lilly přijde za chvíli.
"Co jsi s Jamesem udělala?"
"Coby? Nic."
"Ani se na mě nepodívá."
"Vadí ti to?"
"Nerada to říkám ale jo."
"Asi už to vzdal. Nejevíš o něj sebemenší zájem, tak co jsi čekala? Co teď budeš dělat?" (Promluvila odbornice na mezilidské vztahy...)
"Hledat pravou lásku," pleskne se přes pusu. (Jako rybou :D) Uteklo jí to. (Jop, to zní jako Lilly *protáčí oči*) Přesto odpovím:
"Jsi slepá, když ji nevidíš." Chce se mě ještě na něco zeptat, ale to už přichází učitel. Vejdu jako poslední. V hodině mi Lilly pošle psaníčko.
James?
Nejsi si jistá? Pak to vyzkoušej.
Jak?
Jak? Polib ho, holka. (*lol*) Nic víc ti poradit nemůžu. Nepošlu ho ale zpátky.
Až skončí dvouhodinovka, vtisknu jí ho do ruky a řeknu:
"Dej mi pak vědět, jaks skončila. (Avada Kedavra!) Budeš mi chybět," řeknu a se slzami obejmu. Už fakt, že brečím mě děsí. (To mě taky :D)
"Nebudu ti psát. (Dojeb) Počkej si a sleduj." Co? (Správně. Co? Vždyť to ještě nečetla?!) Lilly nechá všechny vyjít ven a zastaví Jamese. Uhýbá pohledem. (Jop, to zní jako James *protáčí oči*)
"Jamesi, podívej se na mě," řekne. James se na ni podívá. Ta se usměje a políbí ho. Bože! Zamilovaní jsou sladkobolní. (Tuhle metodu zjišťování jsem myslím okopírovala z nějaké povídky, takže se tímto omlouvám její autorce za tohle nehorázné zprznění jejích myšlenek)
Poplácám Jamese po rameni a na Lilly mrknu, když na chvíli otevře oči. (Počkat, ona se jim do toho pletla? *odešla se oběsit*)
Odcházím od nich a mrzí mě, že už je asi neuvidím. (Jejich jediné štěstí, představa, že se jim plete ještě do...) Dojdu za učitelem.
"Budu tu ještě jednu hodinu, pak odcházím."
"Dobrá. Líbí se vám moje hodiny?"
"Ano, velice," řeknu a celou další hodinu tam prosedím s mrzimorskými, kteří jsou mimochodem taky moc fajn.
Potom jdu na večeři. Najím se u mrzimorských a když pohledem zajedu (:D) mezi nebelvírské, vidím, jak James objímá Lilly a ta se na něj usmívá. (Pomyslím si, jak je úžasné a super, že jsem na světě a dávám lidi dohromady :D) Usměju se taky a jdu si sednout k jezeru. Dívám se, jak se paprsky slunce odrážejí od hladiny, když za sebou uslyším kroky. Lilly. (Podle způsobu dopadu bot na trávník a odrazu zvuku...)
"Ahoj," řekne. "Nemůžu si zvyknout na hodného a milého Jamese a už vůbec na to, že už tě neuvidím (a budu mít konečně klid)." Chvíli si povídáme.
"Už musím jít," sdělím prostě a vstanu. Lilly ke mně přijde a obejme mě.
"Budu doufat, že se ještě setkáme. Budu ti psát." Se slzami v očích ji opouštím a cestou k hradu potkám Jamese. (No to je náhodička!) zastaví mě.
"Ani netušíš, jak moc jsem ti vděčný. Škoda, že odcházíš. Určitě se ještě uvdiíme. Ahoj."
"Ahoj, Jamesi. Jen tak. (Bůhví, proč tam ta věta je) Ona tě měla vždycky ráda. Vadila jí jen samozřejmost, která z tebe vždycky vyzařovala. Jsi moc fajn. Petr se mi nelíbí. Neměl bys mu moc věřit. (:D Spoiler, holka!) Ahoj!" řeknu a odejdu. Petra jsem krátce zahlédla v lektvarech. Mluvil s ním jakýsi světlovlasý kluk. (Nadmíru podezřelé, skutečně :D) Nelíbí se mi. Vůbec se mi nelíbí. (Podruhé připsáno později, bůhví proč)
Došla jsem k bráně. Táta už tam byl.
"No tak. Ve skutečnosti jim nedáváš doopravdy sbohem," těší mě. (Tuším, že to je taky od někud okopírované)
"Já vím," šeptnu smutně. Obejme mě kolem ramen a já se naposledy podívám k jezeru. Lilly a James se drží za ruce (tomu říkám ostříží zrak :D) a dívají se za mnou. Mávnu na sbohem. Oni též. Pak obejmu tátu a on se se mnou přemístí zpět domů. Jdu spát. Ztráta Lilly je... je... (dramatická pauza) nekustečně hrozná.

Z celého srdce se J. K. Rowlingové omlouvám...

TePa




9. kapitola - Jiný svět? Kolik jich je?!

8. srpna 2011 v 16:38 | TePa |  Ariana
Vejdu do kuchyně.
"Mámo!" vykřiknu a vrhnu se jí kolem krku. "To je super, že jsi tady. Mrzí mě, že nemůžeme do toho kina."
"To nic. Promluvíme si?" zvážní.
"Dobře." Posadíme se. "Nevíš, co myslel táta tím, že patřím do tvého světa a že vůbec většinu času trávíš někde? Kde?" Už jsem to nemohla vydržet.
"No... Kde začít? Narodila jsem se daleko od aut a civilizace lidí. Máma byla nadpřirozená bytost, táta člověk. (Běžná záležitost) Vychovali a vycvičili mě u máminých lidí a vytetovali na rameno jejich znak. Nad léve. Na pravé tetují málokdy. (:D :D :D Kristova noho) Chci, abys prožila podobný život. Oni tě potřebují. (Musí na tom být vážně bledě) Už jsi objevila své schopnosti. Ty základní. Své nadání objevíš až na začátku výcviku."
"Já.. já nevím, co na to říct. Co škola?"
"Doděláš ji tam. Budeš muset omezit vzah s Jane a s kamarády. Tvůj život teď bude velice odlišný. Chodím do toho světa každý den, je to krása. Chceš?"
"Myslím, že... nevím, jeto velice složité." (Vlastně ani ne) "Jak můžu jen tak najednou změnit svůj život?"
"Já si vybrala, teď jsi na řadě. Řekneš mi to zítra večer, ano?"
"Dobrá. A teď povídej!"
Vyprávěla mi, jaké změny nastaly u nás doma. Už umím všechny tance, a tak jsem se rozhodla s tátou zajet do Bradavic. Ano! To je škola kouzel, kam chodí Lilly!!! A James! Musím jim pomoct se sblížit. (Upřímnou soustrast) A pak další problém - Alex. Kdy mu to povím? Poslední dobou se s ním fajn kecalo (:D) a vůbec, má smysl pro humor a cítím se s ním skvěle. Budu mu to muset říct.

8. kapitola - Tancování s Alexem

8. srpna 2011 v 16:28 | TePa |  Ariana
Vejdu do místnosti. Konečně umím 3 základní tance. Učitel už tam je. Ale není sám. Alex stojí vedle něj.
"Děje se něco?" zeptám se nesměle a schovávám se za sloup, aby mě neviděl v šatech.
"Našel jsem ti společníka. Budeš s ním nacvičovat," řekne učitel.
"Ccco?" ptám se.
"Vlastně jsem měl původně strach, jestli se ti něco nestalo, ale vidím, že ne." (Já bych to tak docela nevylučovala...)
"Proč by se mi mělo něco stát?"
"Neukázala ses. Myslím ráno."
"Dobře, mládeži. Musíme začít. Povídat si můžete později. Vylez, Ariano. No tak!!!" (Asi si pobrečím, dlouhá souvětí nám dlouho nevydržela) Pomalu se vyplížím zpoza sloupu. Přijdu k Alexovi a podívám se na něj. Kulí oči jako nevím co. (:D :D :D)
"Začněte valčík," řekne učitel a jde ke gramofonu.
"Moc ti to sluší," šeptne rychle Alex.
"Dík, ale cítím se v tom jako panenka," odpovím. Usměje se.
Začne hrát hudba. Přistoupím k němu blíž, chytí mě za pas a přitáhne blíže.
"Chlapče... Takhle to bude vypadat, jako kdyby vás Ariana odpuzovala." (A to bychom skutečně asi nechtěli) Učitel přijde blíž a oba nás prudce přitiskne k sobě. "Tak je to v pořádku," spokojeně se usměje. Mě zahalí nervozita. (Takovou větu bych od svého pubertálního já vážně nečekala :-o) Nemám sílu se mu podívat do očí.
Pomalu začneme tančit. Nervozita odpadá a já se začnu pohybovat naprosto uvolněně. Beru to jako legraci. (To já taky :D) Oba se usmíváme. Je mi skvěle. (A život je krásný :D) Protančíme celé tři hodiny. Potom jsme vyšli ven a v tom mě znenadání Alex zvedne do náruče a s úsměvem na rtech mě někam nese. V tom (znovu) se otřepu chladem. Hodil mě do nádrže na vodu.
"Ááá! Co to ksakru děláš?"
"Odplata je odplata," usměje se a odejde! (No tohle, Alexi, styď se! :D)
Za chvíli zjištuji, že se proti své vůli usmívám.

Nové fotky

4. srpna 2011 v 22:17 | TePa |  Zprávy pro Vás od Autorky
Zdravím!
Dneska jsem se trochu činila a přemluvila motýla, aby mi zapózoval :)


Další fotky v Galerii ;)

Vaše TePa