Červenec 2011

21. kapitola - Dej tomu čas

26. července 2011 v 18:33 | TePa |  Srdci vlastní
Dám vám jednu užitečnou radu do budoucna: Niky nechoďte do oddělení Bylinkářství, i kdyby to mělo znamenat pomoc vašemu nejlepšímu příteli.
Bloumala jsem mezi policemi o mořských řasách, příliš velkých stromech a nových bylinek, které se daly kouzlem vypěstovat z těch starších. Byla to katastrofa. Netušila jsem, co tam vlastně mám dělat a nechápala jsem, jak se vydavatelství podobných knih mohou uživit. Jediný žijící člověk, který by si dobrovolně zašel do podobných oddělení, byla snad jenom profesorka Prýtová a u té jsem si navíc nebyla jistá, jestli vůbec čte.
A tak jsem se - asi po půlhodině - rozhodla špehovat Rema a prodavačku. Vím, není to ode mě zrovna hezké, ale byla jsem v oddělení Bylinkářství, takže by se na to dalo přihlédnout jako na polehčující okolnost, nemyslíte?
"… mimochodem… já jsem Rosemary." Nahlédla jsem přes zábradlí a po očku sledovala, jak mu podává ruku.
"Remus," usmál se na ni.
"Je mi to trochu trapné řešit něco podobného, když pracuju, ale…" Začala jsem se potměšile usmívat. "… dostal jsi můj lístek? Poslala jsem ho po tvé přítelkyni."
"Ano, moje… kamarádka."
"Takže jsi ho dostal?" Remus přikývl a nervózně se poškrábal v týle. "Totiž, doufala jsem, že mi odpovíš nebo tak něco…"
"Omlouvám se, nějak jsem se do Prasinek nedostal a nepřišlo mi vhod posílat sovu." Prodavačka rudla rozpaky, já jsem překvapeně zírala. Nejdřív jsem ho chtěla nazvat lhářem, ale on to řekl tak, že se to ani lží nedalo nazvat. Pěkně mazané.
"Takže?" přešlapovala jako na jehlách, i když musela být nejméně o pět let starší.
"Víš… nemyslím, že se chceš zahazovat se studentem, kterého čekají OVCE."
"Já přeci vím, co to obnáší…"
"Vážně?" Začal znít příliš mile, takže mi došlo, že ji odmítá. Rosemary to bohužel nedošlo.
"Ano, je mi jasné, že musíš studovat a tak podobně." A tak podobně? ušklíbla jsem se v duchu. "Ale líbíš se mi," dodala a přešla k němu trochu blíž. "Všimla jsem si, jak se bavíš s tou svou… kamarádkou a…"
"A?"
"Já nevím… přišlo mi to takové… těžko se to vysvětluje, ale můžu ti to předvést, když si se mnou někdy zajdeš ke Třem košťatům." Remus začínal couvat do kouta a já najednou začala pochybovat, jestli ji zvládne odmítnout. Přešel k ní a chytil ji za ruce, což mi mimochodem přišlo jako velmi milé gesto.
"Rosemary, opravdu těžko se mi odmítá tak hezká holka, jako jsi ty, ale v nejbližší době se už asi do Prasinek nedostanu." Blížily se Vánoce a hororové předběžné testování kvůli zkouškám. Podívala se na něj a zamrkala svými dlouhými řasami.
"Na mě se fronty zrovna nestojí, můžeme zajít na jaře, pokud tě mezitím neklofne jiná holka." Remus nabral do červena.
"Ehm… to je velmi nepravděpodobné." Oslnivě se na něj usmála. "Budu tedy čekat, až mě vyvedeš. Ahoj," políbila ho spěšně na tvář a odběhla zpátky k pultu. To mě posadilo na měkký koberec. Chvíli jsem nebyla schopná ani se pohnout, když mě vyrušilo vrzání schodů.
"Teres?" ozvalo se zpoza polic z knihami, a tak jsem se nejdřív přesunula mezi oddělení řas a nezmarů nebo čehosi, a pak se teprve postavila, jako bych si mezi policemi celou dobu jen neškodně četla.
"Tady jsem," mávla jsem na něj a když si mě všiml, vydal se ke mně. "Jak to šlo?"
"Zdá se, že je opravdu neodbytná," usmál se na mě a šáhl pro nějakou knihu v polici. "Ty si tu vážně čteš?"
"Proč? Přijde ti to natolik nepravděpodobné?" snažila jsem se ho navést na jiné téma. Podíval se na mě vševědoucím pohledem, a tak jsem se vzdala a vrátila knihu o řasách do police. "Dobře, vzdávám se, je to tu příšerný."
"Já to věděl. Máš už tu knížku, pro kterou jsi šla?"
"Ne, protože jsi mi u toho oddělení flirtoval s Rosemary." Zasmál se, ale pak se zarazil.
"Jak víš, že se jmenuje Rosemary?" opřel se o polici s knihami a pozvedl nade mnou obočí.
"Měla to… na cedulce."
"Jo na cedulce..," ušklíbl se a já znervózněla. Doufám, že čarodějové taky nosí jmenovky, jinak jsem prozrazena.
"Takový kousek papíru připevněný ke svetru." Přikývl, ale očividně mi nevěřil ani slovo.
"Jak vypadala ta jmenovka?"
"Nevím, koukala jsem jen na jméno."
"Jasně," otočil se ke mně zády a vydal se dolů ze schodů.
A když jsem pak Rosemary platila za knihu, s rudými tvářemi jsem si všimla, že žádnou cedulku nemá. A Remus to samozřejmě věděl.

"Potkala jsem Hunta," vyplivla Jenny, když jsme vedle sebe seděly na večeři.
"A?" dolila jsem si dýňový džus a rozhlédla se po Velké síni. Mezi levitujícími svíčkami se vznášel sníh.
"Nic," povzdechla si.
"Jak to myslíš?" pozvedla jsem obočí a pustila se do své večeře.
"Stála jsem před ním a chtěla říct některou z kousavých poznámek, které jsem si pro případ nouze připravovala, ale nevypadlo ze mě vůbec nic. Takže jsem se akorát ztrapnila a žádný z nich už mě nebude brát vážně. První dojmy stojí za hovno, pokazí ti zbytek."
"Nemusí ti to nutně pokazit, ale pěkně ti to ztíží." Jenny mě probodla pohledem.
"To je přeci to samé…"
"Normálně bych odporovala, ale nějak nemám filozofickou náladu," pokrčila jsem nad sebou rameny.
"Jak bylo v Prasinkách? Určitě sis to náramně užila. V tom knihkupectví."
"Bez toho sarkasmu by to bylo lepší, myslím, ale to je fuk. Šla jsem tam s Remusem."
"No nee."
"Nech toho. Co s tím pořád máte? To holka nemůže mít nejlepšího přítele kluka?"
"Může, ale většinou se to řádně zvrtne."
"Vlastní zkušenost?"
"To přímo ne," přiznala Jenn a nakládala si další porci salátu.
"Tak vidíš. Třeba budeme schopni zůstat nejlepšími přáteli."
"Upřímně, zkoušela jsi to jednou a jak to dopadlo..," ukázala vidličkou na Mikea a já se poraženecky usmála.
"Vždyť já vím, ale… ale s Mikem mě napadalo, že by to mohlo být něco víc, s Remem ne."
"Zatím. Dej tomu čas," poskytla mi svou první věštbu Jenny, významně pozvedla obočí a dále se už zajímala jenom o svůj talíř.

Na další dva týdny jsem se nehla z knížek, možná jen na chvíle, kdy jsem se šla projít, jíst a nebo - jako včera - koukala na úplněk. Hlava už mě bolela z toho, jak se tam nic navíc nevešlo, bála jsem se, že při testování budu mít okno a vůbec. Ten večer, kdy mi do pokoje zazářil úplněk, jsem si pomyslela, že toho bylo dost a že už pro to nemůžu udělat víc.
Seděla jsem na parapetu s nohama pod dekou a sledovala pozemky zalité měsíčním světlem. Doufala jsem, že mi měsíc pomůže vyčistit si hlavu, alespoň na malou chvíli, abych byla schopná usnout. Vlastně to, že jsem seděla v okně místo ležela v posteli, byl jen lepší způsob zábavy, než ležet a zírat na nebesa. Nemohla jsem spát.
A tak, když jsem se zase podívala z okna, zadívala jsem se na Vrbu Mlátičku, kde jsem tehdy viděla jít ty tři osoby. Najednou mě napadlo, jestli se mi to skutečně nezdálo. Ale toho přemýšlení bylo za posledních čtrnáct dní příliš, a tak jsem se jen opřela hlavou o stěnu a zadívala se na měsíc, který mi právě začal mizet za mraky.
Schovával se tak, jak bychom občas chtěli my všichni.

Ten den nebylo po Remusovi ani stopy. Šla jsem na snídani dřív, abych mu popřála hodně štěstí, ale nebyl tam, tak jsem usoudila, že si asi přispal, aby měl na testování čistou hlavu. Každopádně Sirius s Jamesem očividně moc těžkou hlavu neměli. Zvesela do sebe cpali vajíčka se slaninou a to bych se vsadila, že snad i ušima, zatímco Lily se na ně pohoršeně dívala a Alex spala na stole naproti ní. Tomu jsem se usmála. Možná jsem to přehnala, když jsem tvrdila, že si Alex na něco hraje. A možná taky ne, čert to vem.
Vytáhla jsem si z brašny knihu Přeměňování a četla si pasáže, které mi den předtím dělaly problém.
"Nečti to už, zblbneš z toho a taky deptáš ostatní," uslyšela jsem Emily, která se svezla na místo vedle mě a začala do sebe házet vajíčka.
"Tobě taky dobré ráno," zamručela jsem a dál si četla. Ani mě nepřekvapilo, že mi nic víc neřekla, prostě do sebe naházela zbytek snídaně a odešla. Jako už mnohokrát předtím. Zdálo se, že má nejlepší kamarádka je nadobro pryč. A nezdálo se, že by jí to nějak tížilo. Na rozdíl ode mě.
Mike seděl kousek vedle. Mazal si opečený toast máslem a tvářil se nervózně. V tu chvíli jsem si pomyslela, že by mě nikdy nenapadlo, že nejvíc svých přátel ztratím právě v posledním ročníku, kdy jsme si to všichni měli naposledy užít. Očividně ne.
Sbalila jsem knihu do tašky, zvedla se od stolu a vydala se z Velké síně, abych se nemusela koukat na lidi, kteří kdysi bývali mí přátelé, ale ať už mou nebo jejich chybou, už jimi nejsou.
Vlastně to ráno nebylo vůbec povzbudivé. Vůbec. Ale říkala jsem si, že další bude lepší. Člověk nesmí ztrácet naději ani ve chvílích jako jsou tyto.

20. kapitola - Sníh

21. července 2011 v 21:32 | TePa |  Srdci vlastní
"Hunt bude bez sebe vzteky," smála se Jenny, když jsme scházely z tribuny. Vypadala celkem živě na to, že tam nahoře mrzlo snad hůř jak na Sibiři. Byla jsem promrzlá na kost a nedá se říct, že by na mě bůhví jak zapůsobil adrenalin.
"To asi ano. Chudák Stevens se ale výhry nedočkal," odpověděla jsem a sundala si rukavice, abych si mohla ruce zahřát dechem.
"Ale no tak, měj trochu sportovního ducha!" šťouchla do mě loktem a radostně si poskočila, až mě to donutilo ke smíchu. "Co je?"
"Takové nadšení by od tebe jeden nečekal."
"To si piš, že mám radost. Hrajem s Nebelvírem místo se Zmijozelem."
"Jak to? Sezóna ještě ani pořádně nezačala, vsadím se, že si zahraješ i s nimi."
"Myslím na nejbližší budoucnost," pokrčila rameny. "A ty bys měla taky, jinak se zblázníš."
"No jo," poznamenala jsem a šla za ní, abychom si daly sobotní oběd. "Mimochodem, po obědě jdu do Prasinek, co ty?"
"Mám zaracha," protočila oči. "Mamka mi nepodepsala povolení do Prasinek."
"Děláš si srandu? Cos jí provedla?" ušklíbla jsem se.
"Ještě se směj. Nedodržela jsem večerku," mávla rukou.
"No, to nevadí, stejně jdu do té nové knihy," mrkla jsem na ni a sundala si čepici.

"Povolení," utrhl se na mě Filch, sotva jsem vyšla z hradu. Přeměřila jsem si ho pohledem a pomyslela si, co to je za hloupý zvyk kontrolovat povolení u dospělých studentů. Navíc jsem si ho letos ani nepodepsala, a tak jsem ho vytáhla založené v jedné z knih, kterou jsem dočetla už tak před měsícem.
"Nemáte brk?" zeptala jsem se ho, zatímco se mě on snažil zabít pohledem a jeho kočka se mě chystala kousnout do nohy. "Dělám si legraci, někde mám svůj," začala jsem šmátrat v tašce. Když jsem ho ovšem vytáhla, s politováním jsem zjistila, že je přelomený na půl. "Dobře, tak moment, vrátím se co nejdřív," otočila jsem se k odchodu a přitom se čelně srazila se Siriusem, který mě rychle chytil kolem pasu, abych neupadla.
"Ale ale, ahoj, modroočko," usmál se.
"Uf, to je dneska den. Promiň," chytila jsem ho za ruce a odtáhla je od sebe.
"Co se děje? Nelíbila se ti moje parádní vývrtka?"
"Cože?" nechápala jsem, ale pak si vzpomněla na famfrpál. "No jasně, to bylo dobrý," usmála jsem se. "Musím si dojít pro brk, ten pitomec Filch chce moje povolení a já si ho letos ani nepodepsala…"
"Skoč si do knihovny, Remus tam píše esej, půjčí ti ho," mrkl na mě. "Jamesi! Sláva, kdes byl?" podíval se mi za záda a za chvilku jsem viděla i Jamese s jeho roztřepenými vlasy a s červenou šálou omotanou kolem krku.
"To víš, holky, nedají ti pokoj," usmál se a poplácal svého přítele po rameni. "Jde se? Jé, ahoj, SKE, jak se vede?"
"Jsem Tess a hledám brk."
"To máš fajn," zasmál se.
"No jo, tak já jdu, mějte se!" mávla jsem jim na rozloučenou a vydala se do knihovny za Remem. Seděl u předposlední lavice u okna a četl si svou esej, pokud Sirius nelhal.
"Ahoj, Reme," pozdravila jsem ho a když zvedl hlavu, usmála jsem se. "Ty dneska nejdeš do Prasinek?"
"Ještě nevím, možná později."
"Aha. Poslyš, mohla bych si půjčit brk? Filch po mně chce povolení a já si ho letos nepodepsala včas."
"Jasně, posluš si," popostrčil ke mně kalamář s orlím brkem.
"Orlí jsou nejlepší," poznamenala jsem a rychle si podepsala povolení.
"Vyplatí se za ně zaplatit víc," přikývl. "Víš co? Pokud na mě chvíli počkáš, zajdu se nahoru převléct, dopsal jsem to rychleji, než jsem myslel."
"Jasně, proč ne?"
"Tak fajn," vzal si své věci a vyběhl schody k Nebelvírské společenské místnosti.

"Proč jsi neřekl klukům, aby na tebe počkali?" zeptala jsem se, když už jsem přežila Filchův znechucený pohled a byli jsme na cestě do Prasinek.
"Spěchali do Kratochvílných kouzelnických kejklí, aby nakoupili… pár věcí," dodal a upravil si šálu na krku. "Kde máš Emily?"
"Asi na dalším rande, nevím… Víš ale, co mě zajímá?" ušklíbla jsem se.
"Co?" kopl do jedné obzvlášť velké hroudy sněhu.
"Co ta prodavačka v knihkupectví? Pozval´s ji ven?" Sklopil hlavu k zemi a jemně se usmál.
"Ne."
"Proč ne?" šťouchla jsem do ní. "Byla to kočka a líbil ses jí."
"Nejspíš už na mě dávno zapomněla," pokrčil rameny a zvedl ke mně oči, ve kterých najednou hrály zvláštní rošťácké plamínky. Až mě to zarazilo a donutilo k úsměvu. "Co takhle na to přestat myslet, hm?"
"Nemyslím na to pořád, abys věděl," šťouchla jsem do něj znovu a zasmála se.
"No jasně. Štouchni do mě ještě jednou a uvidíš," napomenul mě.
"Uvidím co?" šťouchla jsem do něj a vydala se na útěk po zledovatělé cestě. Po té se ale utíká opravdu špatně, takže mě za chvilku držel v náručí. Nejdřív se mě snažil hodit do závěje, ale vzpírala jsem se celkem úspěšně, takže mu nezbylo nic jiného, než skočit tam se mnou. Sotva jsme dopadli do sněhu, propadli jsme se a začali se kutálet po svahu dolů. Přitom jsem cítila, jak se mi sníh dostává do rukávů a cítila jsem taky, jak jsem kdesi ztratila čepici. Nakonec jsme se oba natáhli jak širocí tak dlouzí do sněhu vedle sebe a popadali dech.
"To sis moc nepomohl," zasmála jsem se a snažila se postavit.
"Důležité je, že jsem dosáhl, čeho jsem chtěl, no ne?" ušklíbl se a pomalu se zvedl ze sněhu. Rozesmála jsem se hned, jak se mi objevil v zorném poli a znovu spadla do sněhu. "Co je?" usmál se.
"Vypadáš příšerně," smála jsem se jeho rozčepýřeným vlasům, sněhem pokryté šále a tomu, jak z něj po kusech opadávaly hroudy sněhu.
"Jeden z nás musí," poznamenal, až jsem se zarazila a zkoumavě se na něj zadívala. "Pojď, vstávej," natáhl ke mně ruku a pomohl mi na nohy.
"Někde jsem ztratila čepici," ohlížela jsem se kolem a oklepávala ze sebe sníh.
"Mám ji," ozval se kousek od cesty a zvedl mou modrou čepici nad hlavu.
"Už jdu," brodila jsem se k němu sněhem.
"Tu máš," narazil mi ji na hlavu a postrčil směrem k cestě. Smála jsem se, protože mi ji stáhl až přes oči a já neviděla vůbec nic. Sundala jsem si ji z hlavy a sáhla pro hůlku, abych se usušila. Když už jsem měla suché i vlasy, natáhla jsem si čepici znovu zpátky na hlavu a otočila se čelem k Prasinkám.
"Teď už bychom tam mohli i dojít, co ty na to?" usmála jsem se na suchého Rema a oba jsme se vydali do Prasinek.

"No ne, páni!" dívala jsem se skrze vitrínu knihkupectví dovnitř a přitom ji zamlžila svým horkým dechem.
"Co se děje? Neříkej, že už vyšlo třetí vydání..," zarazil se, protože jsem ukázala dovnitř, chytila ho za loket a postrčila k vitríně. "Koho sledujeme?" ušklíbl se.
"Prodavačku," šeptla jsem. "Mrkej, je tam zase." Remus ale nevypadal, že by ho to rozveselilo. "Poslyš, tobě se nelíbí?"
"Ani moc ne," pokrčil rameny.
"Jsi příliš náročný, řekl ti to už někdo?" ušklíbla jsem se. "Podívej se na ni. Má úžasné husté vlasy a příjemný úsměv."
"Nechceš s ní jít na rande ty, když se ti tak líbí?"
"Ale no tak," podívala jsem se na něj a poškrábala si nos.
"Proč máš pořád nutkání dát mě s ní dohromady?"
"Já nevím. Prostě mi přijdeš jako typ kluka, který by měl mít holku a asi je něco špatně, když ji nemá."
"No jo, asi je něco špatně," ušklíbl se.
"Nedělej si z toho legraci."
"Promiň," povzdychl si. "Stejně musíme dovnitř, co?"
"Uhodl," přikývla jsem. "Tak pojď," vydala jsem se jako první ke dveřím a s úsměvem vešla dovnitř.
"Dobré odpoledne," pozdravila mě prodavačka a když si všimla, kdo přišel za mnou, začervenala se.
"Prý, že zapomněla, to tak," šeptla jsem směrem k němu. "Dobré odpoledne," usmála jsem se na ni a vydala se k regálům.
"Pořád se na mě dívá," poznamenal Remus, který se vedle mě opíral o regál a znervózněle těkal očima ode mě k ní.
"Divíš se?"
"Vlastně ano," usoudil a opětoval mi pohled.
"Neměl bys."
"Myslíš? Proč ne?" zeptal se zvědavě.
"Možná proto, že…"
"Budete si přát?" ozvala se za námi a mě přišlo, že schválně volí vyšší hlas.
"Vlastně, Remus se zajímá o současné magické vynálezy, tak kdybyste mu mohla pomoct s nějakou novinkou? Já si zatím skočím do oddělení Bylinkářství," ukázala jsem do druhého patra, kde nebyl absolutně nikdo. Zatvářila se překvapeně.
"Zajímáte se o bylinkářství?"
"Trochu," zalhala jsem. "Zatím ahoj, Reme, až tu skončíš, tak přijď." Propíchl mě pohledem, až mě to přinutilo k úsměvu.
"O jaké vynálezy se zajímáte především? V lektvarech? Černé magii?" začala okamžitě švitořit, když jsem začala mizet z dosahu.
"Co máte?" povzdechl si a sledoval mě očima, dokud jsem nevyšla schody nahoru a nezmizela mezi regály.

19. kapitola - Nebelvír vs Zmijozel

15. července 2011 v 22:21 | TePa |  Srdci vlastní
Ten den napadl první sníh a já si pomyslela, jak rychle čas ve skutečnosti utíká.
Za okny knihovny jsem měla nádherný výhled přímo na jezero, na kterém - jako jedním z mála - sníh uvíznout prostě nemohl. Zato se snášel kdekoli jinde.
A tak jsem se s hlavou podepřenou koukala ven a netrpělivě cukala hlavou do stran, protože mě do krku škrábal babiččin tří stý padesátý osmý vánoční svetr s malým erbem Havraspáru na prsou. Rodinná tradice, nejspíš.
"Nazdárek, modroočko," ozvalo se spíše šeptem za mými zády. Otočila jsem se a se zívnutím pozvedla obočí.
"Nazdárek, Siriusi," napodobila jsem jeho tón a krátce se zasmála. "Co se stalo, že jsi byl vpuštěn do knihovny? Pomohl jsi Pinceové s další sérií knih o Jasnovidectví?"
"Jak o tom víš?" zeptal se upřímně a já se tomu zasmála.
"To víš, v Bradavicích se nic neutají. Spíš je zázrak, že ti sem dovolila vkročit i přes to, zvlášť po tom, co jsi "náhodou" podpálil část oddělení o astronomii a věštění z hvězd. Trvalo prý celý měsíc, než dokázala najít knihkupectví, která ty knihy ještě prodávají."
"Považuji to za jeden ze svých mistrovských kousků."
"Aha," zasmála jsem se a namočila svůj už dávno suchý brk zpátky do inkoustu.
"Nedaří se?" posadil se naproti mně a ležérně se opřel o odřené dřevěné opěradlo.
"Tebe to vlastně nezajímá, Siriusi, že ne?" Shovívavě jsem se na něj usmála a posunula svou rozepsanou esej kousek vedle.
"Ale ano," dodal ne příliš přesvědčivě. "O čem píšeš?"
"O novodobých objevech v lektvarech. Vážně, Siriusi, proč jsi tady?" zeptala jsem se, zatímco on se nahl nad stůl a podepřel si hlavu po mém způsobu. "Chápu, neřekneš mi to." Přikývl. "No jo, strašlivá rána," dodala jsem sarkasticky.
"Co nového v lektvarech?" Povzdechla jsem si.
"Nic moc, pár drobných úprav starých léčebních… Siriusi, ty mě neposloucháš," ušklíbla jsem se, když mu pohled zlhostejněl. "Proč se na to vůbec ptáš?"
"Protože tě to zajímá."
"Když to ovšem nezajímá tebe, rozhovor vázne," namítla jsem a Sirius se zarazil. "Co je?"
"Nejsem zvyklý na takovou filozofii od jiné holky než Lily," pokrčil rameny.
"Nedivím se vzhledem k tvému výběru," ušklíbla jsem se. Sirius poraženecky zvedl ruce.
"Ale no tak! Nemůžeš mě přece odsuzovat za to, že oceňuju krásu."
"Já nic takového neřekla," odpověděla jsem.
"Zítra hraje Nebelvír se Zmijozelem, bude to nářez. Přijdeš?"
"Hraješ?"
"A kdyby ano, přijdeš?" Zasmála jsem se.
"Proč ne?"
"Tak hraju."
"Jaké číslo?" zeptala jsem se, když už se pomalu zvedal ze židle.
"Čtyři, ale neposílej mi ty polibky příliš okatě, jasné?" ušklíbl se a zmizel za regály. Zavrtěla jsem nad ním hlavou a podívala se zpátky do učebnice. Vlkodlačí lektvar

A tak jsem si ráno nasadila na hlavu vlněnou čepici s bambulí, kolem krku omotala šálu a přes ramena přehodila svůj tmavě modrý kabát s velikými bílými knoflíky. Smutně jsem se podívala na prázdnou Emilyinu postel a povzdechla si. Přijde vůbec na ten zápas, nebo ne? Poslední dobou jsem o ní nevěděla vůbec nic.
"Tess, Tess, Teeess!" ozvalo se nejdříve za dveřmi, a pak i u mě v pokoji. Celkem lhostejně jsem se otočila ke dveřím, abych zjistila, že to je Jenny. "Tak co? Jdeš na zápas?"
"Jop, slíbila jsem Siriusovi, že přijdu. Prý to bude nářez." Jenny se rozesmála.
"Jo, to teda bude. Doufám, že ten ignorant arogantní, kterému se říká Hunt a to bůhví proč, dostane pořádně na prdel! Nebelvíííír!" zakřičela mi na celý pokoj, až se z vedlejších pokojů ozvalo popuzené bučení.
"Zkoušej to až na hřišti, ano?" poradila jsem jí a jemně se usmála.
"Hm, hm," přikývla a prohlédla si mě.
"Jak vypadám?" zeptala jsem se a otočila se.
"Parádně ti to sluší," zvedla oba palce. "Tak už pojď, zápas začne za chvilku."
"Jen tak mimochodem… všimla sis někdy, že mě všude taháš?" zavolala jsem za ní, když už si tu namířila skrz naší Společenskou místnost, a pak jakousi zkratkou přímo na tribunu.

"Potter, kde je Potter? Viděl někdo Pottera? Ten zatracený chytač je snad neviditelný! Hunt ve Zmijozelské bráně dělá, co může, zdá se, že Zmijozel pro jednou udělal správné rozhodnutí. Ano, ano, já vím, žádné nadřazování týmů, dám si pozor, profesorko. Black nahrává Stevensovi, ten… wow, slušný zákrok! Stevens míří k bráně, ale ou… Hunt se svou brankářskou holí ohnal po Potlouku a zlomil Stevensovi z Nebelvíru nejméně klíční kost. Ty ha..!" komentátor neměl šanci dokončit, co začal, protože mu McGonnagalová nejspíš sebrala mikrofón. Madame Hooková zastavila hru, aby Stevense mohli odnést, zatímco James se najednou odněkud objevil a začal rozhořčeně rozhazovat rukama.
"Byl to faul?" Jenny pokrčila rameny.
"Nevím, dá se to různě obejít. Zmijozel sice je plný arogantních idiotů, ale hloupí nejsou, bohužel. Hunt, ať už mi to leze přes rty velmi těžce, ví moc dobře, co si dovolit." Skousla jsem si ret a nahla se přes tribunu dolů, abych se podívala, jak vyjednávání pokračuje. Sněžilo, takže byla trochu snížená viditelnost a hráči na trávníku mi mizeli v mlze.
"Co myslíš?" otočila jsem se k ní.
"Doufám, že Nebelvír dostane trestné střílení, jestli ne, radila bych Jamesovi, aby co nejrychleji chytil zlatonku."
"Nebelvír nemá náhradníky?"
"Koho?" nechápala Jenny, která byla z úplné kouzelnické rodiny, takže jinou hru než famfrpál neznala.
"Chceš říct, že famfrpál nemá nikoho navíc, kdo by nahradil zraněné hráče?"
"Ne," odpověděla jednoduše. "Máme kouzla, která léčí. Velmi rychle. To bys zrovna ty měla vědět."
"Já to vím. Vysvětli mi ale, proč ho odnášejí, když má být v pohodě?" zeptala jsem se. "Možná proto, že má tu klíční kost zlomenou na několikrát, to je nebezpečné zpravovat kouzlem."
"Jsi příšerně nervózní," poznamenala.
"Samozřejmě! Je zraněný," podívala jsem se zpátky dolů.
"Bude v pořádku," přišla ke mně Jenny a opřela se lokty o zábradlí. "Do háje!" zanadávala. "Podívej na Jamese!" Podívala jsem se. James se sápal po Huntovi a Sirius se mu v tom jen s těží snažil zabránit, takže na pomoc přišli i další členové famfrpálového týmu. Ať už se to totiž zdálo ne, nebo ať už brýle klamaly sebevíc, James byl pořádně silný kluk. "To nevypadá dobře," skousla si ret Jenny.
"To ne! Trestné střílení pro Zmijozel! Nezlobte se, paní profesorko, ale tohle už je vážně moc, tohle je čirá nespravedlnost! - Mlčte, Jordane, nebo vás vyměním a to okamžitě! - Paní profesorko… - Jordane, já vás varuji! - Dobrá, trestné střílení pro Zmijozel, střílí Lanister," zaznělo z mikrofonu ochable.
"To je vážně neskutečné, provedou něco proti pravidlům a potrestají za to ty, co hráli dobře," zavrtěla jsem nad tím hlavou.
"Zas tak proti pravidlům to nebylo, ale James to nezvládl…"
"Nemůžu uvěřit, že jsi na Huntově straně." Jenny si odplivla.
"To by mi tak scházelo!"
"Lanister nalétává a napřahuje se ke střelbě. Daniels se připravuje, oblétá tyče a… do háje, Lanister dává gól! 60 ku 40 pro Zmijozel."
"Je to v háji, Nebelvír je mimo," poznamenala jsem.
"Pokud chytač Nebelvíru chytí zlatonku, znamená to pro Nebelvír stále jistou naději na výhru, ale… Co se to děje? Black si nechal sebrat Camrál," procedil skrze zuby Jordan, "takže Zmijozel se znovu chystá skórovat… Lanisterovi nejspíš namrzly rukavice, protože jeho Camrál stále odolává nátlaku Nebelvírských. Už je skoro u branky, ne, vypadni! - Jordane! - Sakra. Daniels si otřásá hlavu od sněhu - snad díky tomu uvidí lépe - a chystá si hůl. No tak, Danielsi, to na tebe seslali matoucí kouzlo? - Jordane, já vás vážně vyměním, tohle je jasné zainteresování, pokud se chcete realizovat - DANIELS ZASAHUJE! Výborně, chlape, já věděl, že to zvládneš."
"Ten Jordan je vážně šílenec," ušklíbla jsem se.
"Je super, až na jeden malý detail. Když jsem s ním chodila, zajímal se spíš o to, jakému týmu fandím než o mně. Nefungovalo to."
"Chápu."
"Takže... nějak se nám rozchumelilo, snížilo to viditelnost… Myslím, že Black chytil padající Camrál zpod brankoviště a vydal se ostře nahoru. Nádherná dvojitá vývrtka, dobře Blacku, to se jen tak - Máte komentovat zápas, Jordane! - Jistě. Black letí vpřed a nádherně se vyhýbá Lanisterovi, který se uboze pokusil o nálet…. Ou, to muselo bolet."
"Co se zase děje? To nikdo nedokáže hrát hru normálně?" nechápala jsem a omotala si bílou šálu blíž ke krku.
"Tohle je Zmijozel versus Nebelvír. Pozor!" chytila mě za ruku a stáhla dolů pod zábradlí, od kterého se o pár vteřin později odrazil potlouk, obletěl tribunu a zamířil zpátky do hřiště.
"Co to sakra..!" zvedla jsem oči k obloze a upravila si čepici.
"To se občas stane. Kdyby to bylo na mě, obviním z tohohle podlého útoku Hunta," procedila skrze zuby ve chvíli, kdy zazněl neskutečně naštvaný hlas:
"Lanister znovu skóruje. 70 ku 40. No tak, Nebelvírští, sundejte toho hajzla z koštěte! - Jordane, ještě jednou a přísahám, že vás prokleju!"
"Kolik bodu přináší zlatonka?" zeptala jsem se ve chvíli, kdy se Jordan ozval znovu:
"POTTER CHYTIL ZLATONKU! POTTER CHYTIL ZLATONKU! DÍKY BOHU, MILUJU TĚ JAMESI POTTERE, MILUJU TĚ!"

18. kapitola - Hunting

14. července 2011 v 11:24 | TePa |  Srdci vlastní
Někdy vidíte den jako zářný reflektor, který ani nebliká, ani netmavne, je prostě takový jaký je, podivně krásný a fascinující zároveň. Někdy ho vidíte jako diskokouli, která ozáří taneční plochu a tanečníky na ní jen na pár krátkých okamžiků. Takových, ve kterých ani nepoznáte, s kým taneční písně sdílíte. A pak jsou dny, kdy nevidíte vůbec nic. Může vás to rozechvívat, může vás fascinovat podobně jako světlo, ale nejčastěji na vás působí zvláštní otupělostí.
A to byl přesně můj případ - do chvíle, než jsem potkala Siriuse Blacka.
"Tess?" zkusil to a podivně u toho zkřivil obličej.
"Testuješ mě nebo sebe?" nepodívala jsem se na něj a pokračovala dál chodbou.
"Takže Tess," pokračoval klidně, očividně spokojený s tím, že zvládl mé oslovení. "Jak to jde?" Dokázala jsem si živě představit jeho sebevědomý obličej, jaké mívají hrdinové ve filmech pro teenagery.
"Co bys řekl?" prohodila jsem a mimoděk si všimla Remuse, který šel proti nám. Nejdříve si všiml mě a usmál se, pak mu pohled padl na Siriuse. Tady se zarazil, zamyslel a prostě prošel kolem, jakoby měl najednou spoustu věcí na práci. Otočila jsem se za ním a Sirius mě napodobil.
"Co se děje, brácho?" zavolal za ním, ale Remus neodpověděl - snad ani neslyšel - a zapadl do nejbližší třídy.
"Stalo se něco?" zeptala jsem se Siriuse.
"Máš krásný oči, víš to?" přešel přede mě a nějakou dobu šel chodbou pozpátku.
"Až za tebou bude schodiště, neupozorním tě," ušklíbla jsem se.
"To je od takových očí nečekaně hrubé."
"Nepovídej," naklonila jsem hlavu ke straně a usmála se na něj.
"Nádhera, úsměv je pomalu hezčí než oči."
"Na koho to tady zkoušíš, Siriusi?" zasmála jsem se.
"Na tebe," skousl si ret a naklonil hlavu tak, aby ji měl stejně jako já. Narovnala jsem se a posunula si popruh brašny dál na rameno.
"Větší úspěch budeš mít kdekoli jinde," ujistila jsem ho. "Vůči tvému šarmu jsem očividně imunní."
"Já bych flintu do žita neházel, nebo jak to ti mudlové říkají," zamyslel se.
"Já už ji tam hodila dávno, jsem si celkem jistá."
"Jak to?"
"Vidíš mě snad válet se po podlaze? Do kolen zrovna nepadám a autogramy nežádám." V duchu jsem si zatleskala - výtvor tvůrčí činnosti.
"Tohle je vážně divné, měl bych tě vzít k doktorovi, co říkáš?" mrkl na mě.
"A tím doktorem bys byl samozřejmě ty," protočila jsem oči, ale nemohla si pomoct, abych lehce nezrudla.
"To víš, zrovna přespříliš doktorů tady nemáme."
"No," natáhla jsem se pro jablko, protože jsme mezitím došli až do Velké síně a otočila se zpátky k učebnám.
"To myslíš vážně, že jsi prošla půl školy kvůli jednomu jabku?" nemohl uvěřit svým očím.
"Měla jsem na něj chuť," podívala jsem se na něj a přitom významně kousla do jablka, až mi po rtech tekla šťáva.
"A," pozvedl významně obočí a přitom nespouštěl oči z mých rtů, "kde máš hodinu?"
"Vlastně mám teď další hodinu s Remusem, takže…"
"Aha, je mi to jasné, můžu tě doprovodit?"
"Ty už hodinu nemáš?"
"Prosím tě, kdo by chodil na čas?"
"Ty nejspíš ne."
"Máš úžasný pozorovací schopnosti," ocenil mě.
"Jedna z mnoha kouzel modrých očí," zasmála jsem se a znovu si kousla. "Poslyš, kam ty vlastně po Bradavicích zamíříš?"
"S Jamesem chceme být bystrozorové. Možná vezmou i Moonyho, ale to..," podíval se na mě a polkl zbytek věty. Zase. Existuje něco - a obávám se, že kolem Rema - o čem nemůžu vědět.
"Proč mu říkáte Moony?" zeptala jsem se a vytáhla hůlku, abych nechala zmizet ohryzek.
"Hm… dobrá otázka, už ani nevím, vznikla už dávno a…"
"Co má společného s měsícem?" zeptala jsem se přímo. "A nesnaž se vykrucovat, jak dlouho si myslíš, že mi můžete věšet bulíky na nos?"
"Prostě má rád úplňky, ty ne?"
"Úplňky?" zeptala jsem se pomalu.
"Jo," přitakal Sirius.
"Aaha. No jo," pokrčila jsem rameny a otevřela si dveře do třídy. "Úplňky jsou fajn." Vešla jsem dovnitř a čekala, jestli z něj ještě něco vypadne.
"Taky si myslím. Procházky při měsíčku… nechtěla bys někdy na pozemky? Jen si to představ. Chodit ven po večerkách - za úplňku - je… vzrušující."
"Měj se, Siriusi," zasmála jsem se a šla se posadit k Removi, který si mezitím četl v učebnici.
"Ahoj," šťouchla jsem do něj loktem.
"Čau," řekl prostě, ale pak si povzdechl, zavřel knihu a podíval se na mě. "O čem jste se bavili?"
"Vlastně o tobě."
"O mně?" polkl a čekal, co dál mu řeknu.
"No, ptala jsem se, proč ti říkají Moony, jestli máš něco společného s měsícem, víš?"
"A co ti řekl?"
"Připadáš mi nervózní, děje se něco?" zeptala jsem se, protože Remus, jakého znám, nikdy nemluví rychle.
"Ne, jen jsem zvědavý," snažil se očividně uklidnit, a tak se opřel o opěradlo a položil si hůlku na stůl.
"Říkal něco o tom, že máš rád úplňky." Uchechtl se.
"To jo."
"Není to pravda?" Cukl sebou a zadíval se z okna.
"Řekněme, že je to pro mě… zvláštní období."
"Tak zvláštní období. Proč nikdo nechce být přesnější?" podivila jsem se.
"Věř mi, jsem tak přesný a upřímný, jak jen v dané situaci být můžu." Začal opravdu nervóznět. Uhýbal očima, třel si ruce a když mluvil, skoro se na mě nedíval.
"Dobře, tak už to nebudeme řešit, hm? Zdá se, že Sirius rád procházky po večerce," ušklíbla jsem se a Remus povytáhl obočí.
"Procházky po večerce?" Chvilku jsem to nechala být a čekala, jestli mu to dojde a ještě něco řekne. "On tě na jednu pozval?" přeskočil mu hlas.
"To je to vážně tak neuvěřitelné?" posmutněla jsem.
"Ne, to ne, proboha!" řekl zase příliš rychle, až jsem se musela zasmát. "Promiň," usmál se. "Já jen, že Sirius… však víš, jaký je. Je to můj nejlepší přítel, ale…"
"Neboj, snad ještě vím, co dělám," pohladila jsem ho po předloktí, a pak se zohla, abych si vytáhla učebnice a pergameny s inkoustem.
"I ty, které věděly, co dělají, se nechaly uhnat, dej si pozor." Vážně jsem se na něj podívala a on mi klidně pohled opětoval. Bez jediného úsměvu, což mě trochu zarazilo. "Pokud tedy v hloubi duše nepřemýšlíš, že by ses uhnat nechala..," nechal větu doznít, ale odpověď očividně nečekal. Zůstala jsem tam sedět, zaražená jako špunt v lahvi, a marně se snažila přijít na to, co se to proboha děje, že se svět zastavil.


Stála jsem před zrcadlem a hledala postoj, ve kterém vypadám nejlíp. Natáčela jsem se do jedné i do druhé strany, zatahovala jsem břicho a nakonec usoudila, že když budu natočená doprava a vtáhnu špeky do svých útrob…
"Co to děláš?" ozval se mi za zády hlasitý dívčí smích. Nadskočila jsem, povolila všechny mnou pečlivě vymyšlené vtahovací cviky a schovala se za zrcadlo.
"Emily?" vydechla jsem úlevou a vyšla na světlo.
"Představ si, tohle je i můj pokoj," ušklíbla se. "Cos to nacvičovala?"
"Ale nic," mávla jsem rukou a šla jsem se převléct ze školního hábitu.
"Jo, takže nic," poznamenala s viditelnou kousavostí v hlase.
"Přesně tak," přikývla jsem. "Co ty tu? Naposledy jsem tě viděla, když jsi mi udělovala rady o nechtěném těhotenství," posadila jsem se na postel a začala si sundávat podkolenky.
"To víš, pořád někde lítám. Někdy i doslova. Řeknu ti, od té doby, co máme Jenny v týmu, musíme cvičit stokrát tolik. Prý kvůli nácviku," protočila oči. "Pak to stíhám akorát tak do hodin, na jídlo, kde nejsi, protože máš hodinu, a na rande. Konec. Přijdu vždycky tak pozdě a vstávám tak brzy - kvůli ranním povětrnostním podmínkám - že se ani nevidíme."
"Hm… zvláštní," prohodila jsem a přeběhla po špičkách ke skříni, abych si vybrala věci na večeři. "Jdeš na večeři?"
"Vlastně..," začala pomalu, ale já už dávno věděla, co bude následovat. "… Richie mě pozval na večeři do Prasinek - do toho nového podniku!"
"Nového podniku? Tam je nová restaurace?" podivila jsem se. "Kde?"
"Mezi Čajovým salónkem Madame Pacinkové a butikem." Pozvedla jsem obočí.
"Vážně?"
"No jo," přikývla a vytáhla si snad celou skříň na postel.
"Tak si to užij," usmála jsem se na ni, než zmizela za dveřmi do koupelny.


Nakonec jsem skončila u vytahaného trička a vytahaného kalhot, což sice nezpůsobilo, že bych začala zázračně hubnout, na druhou stranu ale nic nebylo obepnuté a cítila jsem se dobře. Když jsem pak ovšem sešla ze schodů a našla tam rozohněnou Jenny, zarazila jsem se.
"Jenny? Jsi v pohodě?" zeptala jsem se klidně a přetáhla si přes hlavu modrý svetr, který jsem tam dopoledne nechala.
"V pohodě?" přeskočil jí hlas. "Ten idiot!"
"Který?" nechápala jsem se. Zpražila mě pohledem. "Doufám, že ne já," pokusila jsem se zavtipkovat, ale pořád se mi zdálo, že jí z nosu syčí pára.
"Idiot!" rozhodila rukama. "Dělá to schválně!" Dobře, takže ke jméně se nedostaneme.
"A co?" zeptala jsem se klidně.
"Vodí tam ty svoje budižkničemu ve chvíli, kdy jdeme na námi předem oznámený odpolední trénink! Kde máme cvičit?" obořila se na mě.
"Ve vzduchu, toho je tady dost," ušklíbla jsem se a ona mě propíchla pohledem. "Dobře, promiň. Mluvíme o novém Zmijozelském kapitánovi?" Přikývla.
"Proč jsou všichni Zmijozelové tak na facku?"
"Jdeš na večeři?"
"Cože?" Sebrala jsem jí vítr z plachet.
"Ptala jsem se, jestli jdeš na večeři."
"No jo," povzdechla si.
"Poslyš, jestli je idiot, tak se těžko změní ze dne na den a začne být milý."
"To po něm nechci! Postačí mi, když na něj neuvidím."
"Někdo, koho znám?" ozvalo se za námi, když jsme procházeli Vstupní síní a já si uvědomila, jak blízko jsme ke sklepením. Pomalu jsem se otočila a chytila Jenny v lokti.
"Klídek," šeptla jsem jejím směrem, ale to už bylo pozdě. Vysmekla se mi z ruky, přešla k němu a vší silou ho strčila do ramene. Jakoby to něco znamenalo…
"Idiote!" Zamračil se.
"Máš snad nějaký problém?" napřímil se, čímž jen potvrdil, o kolik je vyšší než Jenny.
"To si sakra piš," vyprskla na něj. Poodstoupil od ní a založil si paže na prsou. Díval se na ni tak, že jsem doufala, aby jí nevzal vítr z plachet. Vypadal, že je schopný odvrátit i severní vítr na jih.
"Hm?"
"Když se máš držet dál, jednoduše se drž dál! Co na tom tvůj zelený mozek nechápe?"
"Tak to pozor - ty jsi přišla dobrovolně ke mně."
"Mluvím o famfrpálu, blbečku."
"Zacvičuju nováčky, ať už se jmenuješ, jak se jmenuješ a ať je ti do toho sebemíň," řekl klidným hlubokým hlasem.
"Cvič si nováčky ve svém volném čase na místech, které už nejsou obsazené někým jiným."
"Nevšiml jsem si, že byste trénovali."
"A co sis myslel, že děláme? Zametáme oblohu?" ušklíbla se.
"Alespoň by mi bylo jasné, k čemu ta košťata máte, když ne k létání. Kdy, že jste to pohár vyhráli naposledy?" zamyslel se. To už se po něm pořádně ohnala a začala ho pěstmi bušit kamkoli na něj dosáhla. "Zbláznila ses?" utrhl se na ni dotčeně, chytil ji za zápěstí a připíchl jí je ke stěně. Najednou mi přišlo, že bych tam být neměla, ale nemohla jsem si pomoct. Jenny se na něj dívala urputně zatvrzelým pohledem, zatímco on klidně vyčkával, až se uklidní.
"Hunte!" ozvalo se zprava. Hlas zněl natolik arogantně, že nebylo pochyb o jeho Zmijozelském původu. Najednou byla Jenny volná a nejbližší nepřítel stál dobré tři metry od ní. "Hunte!"
"Další zelení," ušklíbla se Jenny znechuceně, když jí pohled padl na Huntovy kamarády. Potom mě bez řečí chytila za ruku a odtáhla do Velké síně.