Červen 2011

17. kapitola - Odboj

26. června 2011 v 14:51 | TePa |  Srdci vlastní
"Proč?" zeptala jsem se nechápavě prázdného pergamenu, který ležel přímo přede mnou a už dávno měl být plný dechberoucích argumentů ohledně nekonečného válčení skřetů. Nedokázala jsem se na nic soustředit, myšlenky mi pořád ubíhaly naprosto jiným směrem a když se v nich náhodou objevil skřet, rozhodně v ruce neměl meč nebo tak podobně.
Sirius Black, Mike a Emily s knížkami o těhotenství. Celá tahle kombinace mě děsila a vlastně jsem se divila, že nechodím za madame Pomfreyovou kvůli nespavosti. Zázrak! Buď jsem naprosto imunní osoba, nebo už jsem se zbláznila. Rozhodně jsem nad tím pokrčila rameny, povzdechla si a podívala se z okna. Výhodou Havraspárské věže je nádherný výhled na pozemky, který ovšem - takřka neměnný - popuzuje k spánku. Zvlášť, když píšete o skřetech.
Ve Společenské místnosti skoro nikdo nebyl a když ano, četl si, nebo - stejně jako já - usínal nad rozepsanou esejí pro Binnse, Prýtovou nebo Křiklana. Zdálo se, že člověk nikdy nemůže mít dost práce, aby nedostal další. A tak - unuděná k smrti - jsem si všimla novin, zastrčených pod letákem z Taškáře.
"Další rodina vyvražděna," přečetla jsem si pro sebe titulek a nalistovala si sedmou stranu, kde se naproti článku o pakobylkách rýsovala hrůzostrašná scenérie. Potlačila jsem vzlyk a s roztřesenými prsty se snažila zaostřit na fotku se Znamením Zla. Smrtijedi narukují z řad čistokrevných kouzelníků, ale u několika - a není jich příliš - vítězí čest nad touhou po moci.
Podívala jsem se na adresu. Severní Anglie. Až jsem se zastyděla, jak rychle mi spadl kámen ze srdce. Jen jsem tím potvrdila pravdu, kterou se snažím popírat: Každý myslí nejdříve na sebe. Lidé jsou od přírody sobci, což taky způsobilo tuhle pitomou válku. Vzala jsem ty noviny, podívala se na sochu vznešené Roweny, a hodila s nimi do krbu, kde se celá ta hrůza proměnila v hromádku popela. Kdyby problémy mizely stejně snadno, na světě by nebylo, co řešit, pomyslela jsem si hořce, sbalila prázdný pergamen a brk a vydala se do knihovny pro další studijní materiál.


Když jsem tam přišla, nedaleko od mého místa seděli Pobertové a nakloněni nad stejnými novinami, jaké já četla před několika minutami, si cosi šeptali. Nenápadně jsem si sedla co nejblíže k nim a snažila se postřehnout pár slov. Ne s příliš valným výsledkem. Pochytila jsem jen:
"Tohle už se nedá vydržet..!"
"Měli bychom vážně zvážit…"
"Přijetí přece ještě nepřipadá…" To poslední řekl Remus. Přijetí kam? Ke Smrtijedům? Jo, jasně, jsi vtipná Teres, celé ty OVCE už ti lezou na mozek.
"Zajdeme za Brumbálem," zazněl nakonec hlasitý Siriusův názor, až jsem se ze strachu z odhalení přilepila k oknu a dělala, že koukám na něco velmi zajímavého.
"Neblázni, nemá to cenu!" ohradil se už normálním hlasem Petr.
"Právě, že má, Červíčku, ale tvůj názor mě vůbec nepřekvapil," poznamenal suše James. "No tak, kluci, přece nemůžeme jen tak sedět, zatímco se dějí věci, kterým bychom mohli zabránit?!"
"Já ti nevím, Jamesi, jsi si jistý?" ozval se Remus, a pak se uchechtl. "Zrovna ti to začalo s Lily jít a ty se necháš odpravit?" Tomu se Sirius tiše zasmál, Petr hlasitě vypískl.
"Proto bude lepší, když se zabít nenechám," ušklíbl se James. "Ale, hoši, poslyšte. Potřebuju vás, vědět, že se můžu spolehnout, když mi z nějakého důvodu vypne mozek."
"Chceš narukovat i Lily?" ušklíbl se Sirius, ale potom zvážněl. "Jdem za tím Brumbálem? Třeba udělá výjimku…" Výjimku ohledně čeho? nechápala jsem zatím jen pár metrů od nich.
"Možné to je," usoudil Remus. "Ale u mě už těch výjimek udělal příliš."
"Moony," ozval se James rozhodně. "Chceš vstoupit?" Vstoupit kam, proboha? A proč Moony?
"Nechci jen sedět a nic nedělat, zatímco mí nejlepší přátelé nasazují krky."
"Takže… Brumbál tě nepřijal jen proto, že je cvok. Navíc ses osvědčil, ví, že se na tebe může spolehnout a… Reme, jestli se bojíš kvůli tomu..," ztišil hlas, "malému chlupatému problému, tak se neboj." Tak teď už jsem byla ztracená úplně.
"Já se nebojím, jen mi přijde, že toho po Brumbálovi chci příliš," pokrčil rameny, a pak si povzdechl. "Ale… máte pravdu, s tímhle se musí něco udělat a Ministerstvo se k ničemu nechystá."
"Takže jdeme?" Ze Siriusova hlasu znělo čiré nadšení a adrenalin.
"Já jdu," ozval se rozhodně James, jakoby upisoval svou duši.
"Nenechám vás v tom." I když jsem ho neviděla, cítila jsem, jak se Remus usmívá. "A co ty, Červíčku?"
"Taky," pípl, jakoby ho právě natahovali na skřipec.
"Neboj, slyšel jsem, že vymysleli trojvrstvý plínky," uklidnil ho Sirius, čímž naštěstí dokázal uvolnit napjatou atmosféru.


Takže…
Několikrát jsem zamrkala a snažila se pochopit, co jsem právě slyšela. Nejvíc - i když naprosto nepochopitelně - jsem se zajímala o malý chlupatý problém. Co to ksakru mělo být za tajnou šifru? To jsem snad špatně slyšela? Co tady může mít za zvíře? Kočku? To bych si všimla. Psa? No, jasně. Na žabí typ mi moc neseděl, papoušek by tu dlouho nevydržel a pošta mu většinou chodila po cizích sovách, jak mi sám několikrát i řekl. Karkulinky jsou příšerné, navíc by musel nosit růžovoučké košile, což naštěstí nedělal. Co ještě mohlo být chlupaté? No, raději jsem se přesunula k něčemu jinému.
Kluci se chtěli přidat k nějaké skupině, možná k odboji? Rozsvítily se mi oči, ale vzápětí zase pohasly. O odboji by se snad vědělo, nebo ne? Lidem by to dodalo naději a měli by, kam se vrtnout a nabídnout svou pomocnou ruku. Říkali, že zajdou za Brumbálem se zeptat… tam už se mi ale znovu nechtělo, mohl by se začít zajímat, jak to, že toho tolik vím.
Byla jsem v pasti.
Jediné, co mi zbylo, bylo doufat, že mi někdo sám nabídne členství…
A do té doby…


"Můžu si přisednout?"
"Cože?" potřásla jsem hlavou a zvedla oči k Removi, který už si pomalu pokládal brašnu na lavici.
"Můžu si přisednout?" usmál se, a tak jsem se natáhla pro tašku, která do té doby seděla na židli vedle mě, aby si mohl sednout.
"Jasně, promiň, byla jsem myšlenkami někde jinde."
"A kde?" pozvedl obočí. Dobře, možná by mi mohl něco říct, nebo ne? Zkoumavě jsem se na něj podívala, až ho to trochu rozesmálo, a spustila:
"Četla jsem náhodou článek v Denním věštci o… té rodině," nadhodila jsem a všimla si, jak Remus povadl.
"Jo, taky jsem si všiml."
"Říkala jsem si..," začala jsem opatrně. "… že by bylo fajn, kdyby existoval nějaký způsob, jak těm lidem pomoct…"
"Na druhou stranu nemůžeš pomoct úplně všem."
"Stejně, i malá hrstka dělá hodně. Když někomu zachráníš rodinu, zachráníš mu svět, nebo ne?" Zvedl ke mně hlavu a jemně se usmál.
"Ty jsi opravdu neuvěřitelná." Zrudla jsem.
"Možná trochu naivní, neokousaná světem tam venku."
"Ne, tak jsem to nemyslel," natočil se ke mně celým tělem a opřel se loktem o stůl.
"Tak jak?" zeptala jsem se. Chvíli se na mě díval zase tím svým způsobem, až jsem se musela opřít a zadívat se na lavici. Pod jeho pohledem by roztála celá Antarktida.
"Chtěl jsem jen říct, že…"
"Posaďte seee!" zaznělo hlasitě třídou, až jsem vyděšeně nadskočila a zabrousila očima k tabuli, kde stál učitel Obrany.
"Kdy, krucinál, přišel?" šeptla jsem směrem k Removi, který jen s úsměvem pokrčil rameny a zaměřil se zpátky na tabuli.