Květen 2011

Vlastně to bylo takhle...

31. května 2011 v 19:53 | TePa |  Ty z Vrangy
Vranga na první pohled vypadala přesně tak, jak ji za sebou zanechali. Jakoby ji ani zub času nemohl roztrhat, rozmělnit a vyplivnout, jako to dělal s mnohými ještě bohatšími a velkolepějšími městy. Volně se vznášela v mlžném oparu, který nápadně připomínal smetanu, a nechala si větrem česat vlasy.
Zdála se být stejná a přeci tolik jiná. Zdála se být tak daleko a přitom byla na dosah ruky… Dívat se na ni bylo jako stát na prahu světa a najednou zjistit, že už není kam jít. Už nic víc nenabízel, nemohl ukázat nic nového, jako byste z něj vysáli veškerou jeho sílu a pozřeli ho celý.
Bylo to jako dívat se vstříc novému začátku a přitom vědět, že ho nikdy neuvidíte, ne zcela. Bylo to jako vidět celý váš život a přitom o něm nevědět vůbec nic. Bylo to, jakoby tohle místo, tahle vesnice nikdy předtím neexistovala. Jakoby tady nikdo z nich nestrávil své mládí, neprožil dávné lásky, útrapy, zklamání a neudělal příliš mnoho chyb. Jakoby se tohle místo zapsalo do jejich srdcí v nezřetelných obrysech, které nikdy nevyjdou najevo.
Při pohledu na rýsující se domky, skrčené pod rozrostlými korunami stromů, kde původně začal celý náš příběh, se nikomu nevybavilo nic určitého. Dívali se na to všechno se zvláštní otupělostí, snad i beze snahy spatřit v tom všem víc. A když se podívali na sebe, zjistili, že tohle už není jejich život. Ten byl utopený v potocích krve, kterou na bojišti prolili.
Kam se vůbec vraceli?
Už nebyl žádný domov. Celé jejich dosavadní počínání směřovalo k tomuto okamžiku a přeci se ani jednomu z nich nechtělo vykročit nohou vpřed. Najednou jim došlo, že veškerá touha směřovaná k tomuto prostému místu měla za cíl nalezení klidu.
"Nepůjdete dál?" přerušil váhavé ticho Becor a postavil se před celou skupinu.
Galen stál napravo. V ruce třímal hůl, mnul její neuhlazenou rukojeť a zamračeně si prohlížel své staré já. Viděl příliš mnoho kuchtiček, kouzelnic, bojovnic a obyčejných děveček. Příliš mnoho služek, uklízeček, příliš mnoho žen. Najednou se mu dál nechtělo. Věděl, že s tímto obličejem své staré nechtěné já už dávno pohřbil a možná, že s ním i svou naději na Pet. Nechtěl se dívat do jejího znechuceného, vyděšeného obličeje, který jasně poukazoval na to, jaká zrůda z něj teď byla. Jaká troska z něj zbyla. Příliš nepatrný stín zašlé "slávy", která tak i tak stejně stála za nic.
Vedle něj stál Martin a jako jediný si z cesty dál těžkou hlavu nedělal. Byl na lovech a na stopování už tolikrát, že si uvědomil, že Vranga jeho domovem už není. V ní už to nebyl on, v něm si vždycky připadal jako malé dítě, které může za každým rohem dostat mámou přes prsty. Cítil se nejistý, jako odkrytý zrakům všech, kdo na něj mají možnost pohlédnout. Cítil se jako plný chyb, plný nedostatků, kterých se jeho tvrdohlavá povaha nedokázala zbavit.
Ruku kolem jeho pasu měla Tepa. Podepírala se tak často a zamlouvala to strachem o ztracení rovnováhy. Pořád nebyla docela v pořádku, cítila, že s kouzly je konec. Cítila se zesláblá do konečků prstů, i když je cítila a mohla chodit docela v pořádku. Když znovu uviděla Vrangu, znervózněle se usmála a pootočila k Nathanielovi. Nemohla se zbavit pocitu, že je tu jen na neurčito. Pocitu, že se jednoho rána prostě neprobudí a tentokrát už nikomu chybět nebude. Celý její starý život byl pryč stejně jako Pet, Lia a Peťuldas s Ness, se kterými se ani nemohla řádně rozloučit. Chyběly jí a přitom se bála je potkat.
Nathaniel jí pohled opětoval a váhavě si sundal kápi. Vlasy měl přilepené k hlavě, pod očima kruhy z nespavosti. Lehce zavrtěl hlavou, povzdechl si a podíval se směrem od vesnice jako všichni ostatní, i když k ní vlastně necítil vůbec nic. Byla to jen další z mnoha vesnic, kterými v životě prošel a jedna z mnoha dalších, kterými ještě projde. Zvedl si pravou ruku a pohladil jednoduchý stříbrný kroužek na prostředníčku. Vzhlédl zpátky k Tepě, která ho upřeně pozorovala a když si všimla, že se zhluboka nadechuje, zavrtěla hlavou. Prstýnek by neměl sfoukávat do chvíle, než se dozví, co se skutečně děje…
Konečný pohled padl na Katy a ta se tvářila neurčitě. S vesnicí neměla spojené žádné zvláštní vzpomínky, přišlo jí, jakoby většinu svého života nechala za zády na bitevním poli. Tam, kde se cítila užitečná a kde k něčemu byla. Kde milovala Becora a Becor miloval ji. Nějak si je nedokázala představit dohromady s kupou dětí, hrajícími si na zápraží. Vlastně děti ani moc neměla ráda. Pořád jen křičely, meč neudržely a příliš toho nenamluvily. Netušila, jak se k nim chovat, a upřímně obdivovala ty, kdo to dovedli. S nimi ztrácela svou neoblomnou jistotu a tvrdohlavost. Před nimi to nebyla ona. A ona nechtěla ztratit samu sebe.
První odpověděl Galen:
"Vlastně si nemyslím, že je to dobrý nápad." Becorovi vystřelilo obočí až do vlasů.
"Nechceš jít dál?"
"Vlastně ani ne," sklopil pohled Galen, najednou neschopný podívat se mu do očí. Prostě se otočil a poodešel kousek vedle, kde si sedl na spadlý strom.
"Katy? Martine, Tepo, Nathanieli, no tak! Vy nechcete jít domů?"
"Domů?" řekli současně Katy s Martinem a zaraženě se na sebe podívali. Chvilku vládlo napětí, ale pak se oba rozesmáli a Martin k ní pomalu přešel, aby ji objal. Becor se spokojeně usmál a všiml si, jak se Tepa vydala k Nathanielovi a položila mu ruku na rameno.
"Vždycky budeš nejlepší mág na světě, Austine," ušklíbla se. "I když jsem se zapřísahala, že ti to nikdy neřeknu." Nathaniel překvapeně zamrkal a vyděšeně se rozhlédl kolem. "Tady jsi mezi přáteli," uklidnila ho Tepa a sevřela mu rameno pevněji.
"Budeme se tu všichni objímat, nebo konečně půjdeme?" ukázal směrem do města příliš rozšafným gestem Becor. Katy se ušklíbla, přešla k němu a políbila ho na tvář. Becor se zarazil a vážně se na ni podíval, ale když mu uhla pohledem, došlo mu, že z ní v nejbližších několika hodinách nic nedostane.
"Pojďme," vydechla Tepa, přešla k Martinovi a víc než ochotně se o něj znovu opřela. Ten se tomu usmál, zohl se a opatrně, aby se lukem nezapíchl do země, ji zvedl do náručí. Tepa překvapeně vypískla a rychle ho chytila kolem krku. "Co to děláš?"
"Je to tu trochu z kopce - co kdybys spadla?" Tepa se rozesmála a pohledem při tom padla na Katy.
"Jen běžte, my vás rádi pustíme první," přikývla a Martin se s Tepou v náručí pomalu vydal z mírného kopce.
"Rozloučil jsem se s Tepou, stejně tak musím s vámi," chytil se slova Nathaniel a vážně je všechny přejel pohledem. "Zatímco tady válka skončila, jinde pokračuje. Potřebují mě jinde."
"Jsi si jistý, že to zvládneš?" zeptala se Katy.
"Jistý si nejsem nikdy a zatím jsem to pokaždé zvládl," řekl ne příliš povzbudivě Nathaniel. "Ale mám tohle," šáhl si za halenu a vytáhl Tepiin amulet.
"Kde jsi ho vzal?" zamračila se Katy a Nathaniela to přimělo k tichému smíchu.
"Neukradl jsem ho, neměl strach. Dala mi ho společně s posledními magickými silami, které do něj uložila. I když si myslí, že mi k ničemu nebudou, dala mi toho příliš na to, abych to kdy dokázal řádně docenit."
"Dala ti sebe," podivila se Katy.
"Dala mi část sebe."
"Magie byla to jediné, co kdy chtěla dělat. To, že má ten dar jí řádně překvapilo a věnovala se mu celý svůj život. Zdokonalovala se a vymýšlela nová kouzla. Máš celý její život," shrnula to Katy, jakoby tím chtěla potvrdit svá slova. "Nemůžu tomu uvěřit."
"Věří, že mi tak pomůže ve válce s mágy, dala mi svůj dar cele, bez výhrad. Není v ní už jediný kousek, který by uměl kouzlit." Katy zamrkala, aby zahnala slzy a podívala se na rozesmátou Tepu, která se snažila vyprostit z Martinova náručí.
"Páni," vydechl Becor a natočil se stejným směrem jako Katy. Když se ohlédli zpátky, Nathaniel už tam nebyl.
"Galene!" zavolala na něj Katy, když si všimla, že tam pořád sedí s hlavou sklopenou. Zkroušeně se zvedl a pomalu k nim dokulhal.
"Co teď budu dělat?"
"Možná by sis mohl najít práci a přestat se přiživovat na holkách, které sbalíš ve sklepě a vyspíš se s nimi třikrát na cestě nahoru." Galenovi se radostně zablýsklo v očích.
"Vlastně to bývalo takhle..," začal vyprávět, když ho Becor objal kolem ramen a oba je i s Katy nasměroval do vesnice.

16. kapitola - Vážně?!

30. května 2011 v 18:40 | TePa |  Srdci vlastní
"Nový kapitán?! Jak to myslíš - nový kapitán?!" zuřila Jenny, sotva jsem se o tom zmínila.
"Nevím, co se ve Zmijozelu děje, ale z nějakého důvodu Ericha odvolali, takže… měli bychom si pospíšit."
"Cože? Vždyť se nestihnu ani roztrénovat! Jestli sem vleze, rozbiju mu hubu!" zuřila.
"Stalo se ještě něco, že jsi takhle v ráži?"
"Štve mě, že Zmijozel má vždycky všechno, co chce!" sevřela násadu koštěte pevněji a odplivla si do trávy. "Tak začneme. Lupin je kde?" rozhlédla se a já ukázala za sebe na tribunu.
"Jdu nahoru a ty se hlavně uklidni," podívala jsem se na ni, otočila se a vyběhla nahoru za Remem. Seděl uprostřed Nebelvírské části tribuny s šálou kolem krku a zrovna se škrábal na hlavě.
"Nějaký problém?" zeptal se mě, když mě viděl přicházet.
"Zmijozel nás vyškrtl z rozpisu famfrpálového hřiště," posadila jsem se vedle něj a zívla. "Takže máme jen půl hodiny."
"Vypadáš nevyspaně," prohodil.
"Hodlám prospat celý zbytek odpoledne a celý večer, když to bude nutné," přiznala jsem. "Ale teď koukej na Jenny, už je nahoře," vybídla jsem ho a sama se natočila tím směrem.

"Tak co?" skousla si ret Jenny, sotva se nohama dotkla země a s očekáváním pohlédla přímo Removi do očí. Ten jí pohled klidně opětoval a po chvilce se usmál.
"Rozhodně to zkus, máš to v těle." Jenny radostně vypískla a oba nás na jeden zátah objala.
"Vy jste prostě úžasní! Díky! Moje Kometa ale stojí za nic, kdykoli silněji zafouká, vychýlí mě to z dráhy a -"
"… poletíš nahoru a zastřílíš na branku, která je proti větru..," ozvalo se z chodby vedoucí do hradu a Jenny se zarazila. Ani jsem se nemusela dívat na hodinky, abych poznala, že je půl a přicházející jsou Zmijozelové. "… Erich vytáhne Potlouky a pošle je nahoru, noví střelci vezmou Camrál a poletí k našemu brankovišti. Všichni ale nejdřív několikrát obletí hřiště, ať se do toho dostane. Nakreslím plán." V tu chvíli už na ně bylo vidět.
Bylo jich osm, Zmijozel měl totiž povinnost si od minulého roku zřídit nový post - zdravotníka. Oni říkali pro všechny případy, kdyby Nebelvír neustál jejich příliš prudké rány. Všichni ostatní tvrdili, že potřebují, aby jim někdo podával kapesníky, až budou bulet nad prohrou.
Slyšela jsem, jak násada koštěte zavrzala, jak se do ní Jennyina ruka v kožených rukavicích zaryla a cítila jsem, jak se celá třese, aby se na ně mohla vrhnout a vybít z nich jejich aroganci.
Netušila jsem, který z nich je nový kapitán, vlastně bych neznala ani toho starého, kdybych si nevšimla, jak zvedá poklop od bedny a vypouští Potlouky.
"To je on," procedila mezi zuby Jenny, když si všimla, jak se jeden kluk oddělil, sedl si na zem a začal kreslit náčrty. Nevypadalo to, že by si byť jeden z nich uvědomoval, že je tu někdo navíc. "Hajzl!"
"Klid, Jenn, nevíš, kdo to je," snažila jsem se ji uklidnit. "Měli bychom jít, hádat se nemá smysl."
"Ne, to nemá," řekla usmířeně Jenny. "Ale kdyby byli mrtví…"
"Jenny," zasmála jsem se a sklouzla pohledem na Remuse, který si měřil členy Zmijozelského týmu. "Co myslíš ty?"
"Letos to nebudeme mít nejlehčí, to myslím já," prohodil.
"Tak jo, hoši!" ozvalo se najednou a nový kapitán se postavil. "Sem! Přišel jsem na…" V tu chvíli si nás všiml, střelil po nás pohledem a pozvedl obočí. "Kdo je to?" cukl k nám bradou, jako bychom snad byli na obtíž.
"Jdeme," procedila Jenny a vydala se k němu. Doufala jsem, že ne k němu jako ke kapitánovi, ale jako k němu, k východu. Když procházela kolem kapitána, cukla pohledem po jejich košťatech a pohrdlivě se na něj podívala. "Havraspár, idiote. Alespoň víme, jaká barva nám sluší." Když odcházela, slyšela jsem, jak se kapitán uchichtl a prohodil:
"To je taky to jediné, co víte," ušklíbl se a celý jeho tým se rozesmál. To už ale Jenny nemohla nic dělat, protože ji Remus chytil za pas a skoro ji prohodil do chodby.

"Zbláznila ses?" vyhrkla jsem na ni, sotva jsme se octli v prázdné chodbě.
"To tě to neštve, že se takhle chovají? Reme! Řekni sám!" otočila se na něj.
"Holky, do tohohle mě netahejte, já jsem mírumilovný člověk," usmál se. "A musím jít, kluci říkali…"
"Jasně, ahoj!" usmála jsem se a jak odcházel, otočila jsem se zpátky na Jenny. "Uklidni se."
"Vážně tě to neštve?" podívala se na mě jako na blázna.
"Ale to víš, že štve, jen vím, že mi nestojí za to, abych se hádala a ztrapňovala se. Jsou pořád stejně arogantní a budou takoví, i když je zbiješ." Jenny si nasupeně strhla rukavice z rukou a otočila se zpátky k hřišti. Přímo ve výhledu z chodby stál nový kapitán a dokresloval několik čar do jeho -
"- příšerná mapa," odplivla si Jenny a vydala se napřed.
"Jak to - příšerná? Viděla jsi ji už?" ušklíbla jsem se.
"Prosím tě," mávla rukou a odbočila k přístěnkům na košťata.
"Jdu už na večeři," mávla jsem směrem k Velké síni a vydala se napřed.
"Přežila jsi to?" Rychle jsem se otočila a pohled mi sklouzl na Siriuse, který se opíral dlaní o kamennou stěnu.
"Co máš na mysli?" zastavila jsem se a otočila se k němu čelem.
"Rande s Remem," prohodil a světácky pozvedl obočí. Protočila jsem oči.
"Nebylo to rande," zrudla jsem.
"Jasně," ušklíbl se a popošel ke mně blíž. Pozvedla jsem obočí.
"Věř si čemu chceš, ale ujišťuju tě, že jsme jenom přátelé," změřila jsem si ho pohledem a zastavila se u jeho šedých očí.
"Co jste potom celé odpoledne dělali?"
"Přesně to, na čem jsme se domlouvali." Stále čekal na odpověď. "Šel se podívat na Jenny, když Mike… nemohl," znervózněle jsem sklopila zrak.
"Proboha!" rozesmál se. "Kolik těch kluků máš? To, abych od tebe Remuse odháněl..."
"Remus je můj kamarád a do Mikea ti nic není," prohlásila jsem pevně, založila si ruce v bok a podívala se na něj.
"Neohrožená..," prohodil a potřásl hlavou.
"Tak už jsem tadyyy! Tess?" přešla k nám Jenny a zkoumavě sklouzla pohledem ze Siriuse ke mně. "Neruším?"
"Oh!" vydechla jsem příliš mnoho vzduchu. "Vůbec ne. Jdeme?"
"Hm… Jasně," pozvedla nad Siriusem obočí a vešla se mnou do Velké síně.
"Chtěla bych vědět jedno..," začala.
"Ano?" bála jsem se už předem.
"Kde ty na ty kluky narážíš?" Zrudla jsem a bez komentáře ji nasměrovala k Havraspárskému stolu.
"Teres! Ahoj! Neviděla jsem tě už věky!" zahuhlala s plnou pusou Emily, zatímco mě vtahovala k sobě na lavici.
"Nepovídej," usmála jsem se tím podivně melancholickým způsobem a posadila se vedle ní. "Vídám jenom tvé záda kolem půlnoci v našem pokoji. Jinak jsem tě neviděla už… No, nějaký pátek už to bude."
"Takže novinky," usmála se a otočila se ke mně čelem. "Hodlám si do vlasů hodit zelený melír. Tady dopředu, hele," ukázala na svoji ofinu a kousek dál. "Víc ne. S Jeromem už dávno nechodím, rozešla jsem se s ním a nějakou dobu randila se Samem. Ten byl ale příšerně zblázněný do knížek a já už nedokázala předstírat, jak příšerně mě to zajímá. Škoda, měl vážně pěknou postavu a nádherné oči… No, život jde dál. Takže jsem se upnula k… K Mikeovi, ale ten byl příšerně perverzní…"
"Myslela jsem, že..," nedokončila jsem, protože mi skočila do řeči.
"Jo, není to na škodu, ale tenhle to příšerně přeháněl. Momentálně randím se Samem."
"Myslela jsem, že jste se rozešli..," nechápala jsem a dávkovala si na talíř večeři.
"Oh," rozesmála se. "To je jiný Sam. Montgomery. Znáš ho?" Zapřemýšlela jsem.
"Ne, nemyslím. Je vůbec z Havraspáru?"
"Pochybuju. Tipovala bych Zmijozel. Ale víš, jen tak mezi námi, na té jejich nedotknutelnosti je něco sexy, co?" pozvedla obočí a polkla poslední sousto.
"No, když myslíš..," zasmála jsem se.
"To bych řekla," mrkla na mě. "Taky jsem byla na párty v Mrzimoru a jednou s klukama z Nebelvíru. Však víš - s Jamesem a spol… Vlastně mě překvapilo, že se o tobě nezmínil Remus ale Sirius. Co to koumáš holka, hm? Rozpad Pobertů zevnitř? To nezní moc dobře."
"Cože?" zakuckala jsem se, když toho vysypala příliš najednou.
"Jak to mezi sebou všichni máte?"
"S Remusem jsme dobří kamarádi, řekla bych. Se Siriusem vůbec nic nemám, až na to, že ho prostě znám."
"No… tak mi to moc neznělo, myslím, že má o tebe zájem."
"To je čirá pitomost," zasmála jsem se, a pak se zarazila. Dnešní odpoledne. "Myslíš?" otočila jsem se k ní čelem a překvapeně vykulila oči.
"No jo, řekla bych, že jsi příští možný úlovek Siriuse Blacka." Sklouzla jsem pohledem k Nebelvírskému stolu zrovna ve chvíli, kdy se na mě Black podíval. Zaskočilo mi kuře a rozkašlala jsem se.
"Poslyš," ozvala jsem se přidušeně, když jsem znovu popadla dech. "Jestli, tak myslím, že proto, že chce zapůsobit na Alexandru."
"Já ti nevím, holka, ale dej si pozor. Ani já bych si s ním nechtěla začít. Každopádně - až budeš chtít kouzlo proti těhotenství, mám o tom celou knihu. Musím běžet, ahoj!" strčila si do pusy jablko a odběhla dřív, než jsem se stačila odradit.
Nechala mě tam sedět červenou a překvapenou nad tím, že zrovna Sirius Black rozšířil svůj seznam o mou maličkost…

15. kapitola

28. května 2011 v 15:26 | TePa |  Srdci vlastní
Spojovačka ;) Nenapadl mě název, tak nechávám prázdnou kolonku :)
TePa

Když jsem se ráno probudila, cítila jsem, že mám neuvěřitelně nakažlivě dobrou náladu. Cítila jsem se tak dobře, tak volně a přitom… přitom jsem věděla, že k tomu všemu stačilo jen svěřit se. Věděla jsem, že Remus není drbna a nikomu nic neřekne, věděla jsem, že se na něj můžu spolehnout a jistým způsobem mě to hřálo u srdce a uklidňovalo.
Zrovna jsem se schovávala za novým výtiskem Denního věštce a spokojeně chroupala křupinky, když se vedle mě posadila Jenny. Chvilku mě zmateně pozorovala, a pak se bez komentáře natáhla pro máslový croissant.
"Není možné, krucinál!" rozesmála jsem se, až jsem na sebe strhla pozornost nejbližšího osazenstva. Zakroutila jsem si pro sebe hlavou a utřela si z brady mléko.
"Co se stalo?" podivila se vedle mě Jenny a já se na ni s úsměvem otočila.
"Zase otiskli článek o množících se pakobylkách, to je prostě neuvěřitelné!" rozesmála jsem se a dosypala si křupinky.
"Otázka je pořád stejná," pozvedla obočí a opřela se levým loktem o stůl, aby na mě měla výhled.
"Cože? Právě jsem ti to..," zarazila jsem se a s úsměvem pozvedla obočí.
"Kdo tě včera zbouchnul?" Rozesmála jsem se.
"Nikdo! To nemůžu mít dobrou náladu?" zamračila jsem se, ale pořád bylo vidět, jak dobrou náladu mám, a tak se usmála i Jenny. Sklopila jsem noviny zpátky, abych měla výhled na úvodní stranu a posunula ji k Jenny. "Ta fotka nemá chybu," ukázala jsem jí v rubrice na straně úzkou podlouhlou fotku přiblížené hlavy pakobylky. Jenny se usmála, ale tušila jsem, že spíš kvůli mně.
"No… co máš dneska za hodiny?" Nacpala jsem si do pusy křupinky a zahrabala v brašně. Když jsem našla rozvrh, otočila jsem se k Jenny a prohodila:
"Dvouhodinovku lektvarů, Formule, Věštění z čísel a Obranu proti černé magii."
"Jenom?" vykulila na mě oči.
"Nech mě domluvit," ušklíbla jsem se poťouchle a pokračovala: "Pak mám oběd. Po obědě mám tři hodiny Praxe v obranných a útočných zaklínadlech a hodinku Přeměňování."
"No páááni," protáhla a soucitně se na mě usmála.
"To se přežije, nejsou to žádné šílené hodiny a já Obranu miluju, takže..," usmála jsem se. "Navíc… sehnala jsem ti odborné oko na ten famfrpál."
"Vážně?" vydechla. "Páni, díky, ten pitomý výběr sice odložili, ale koná se už ve čtvrtek. Díky bohu! Kdo to je?" zeptala se zvědavě.
"Remus Lupin, znáš ho?" natočila jsem k ní hlavu a sledovala, jak mhouří oči.
"Jasně, že ho znám, ale jen od vidění. Pokud mu v tomhle věříš, tak ho přiveď tak… v pět hodin? Zůstali bychom tam hodinku, a pak šli rovnou na večeři," navrhla.
"Dobře," přikývla jsem. "Zajdu za ním, dneska spolu máme jen Přeměňování a do té doby by si mohl udělat jiné plány," sesbírala jsem si svůj skromný majetek a zvedla se. "Uvidíme se v pět na hřišti, ok?"
"Ahoj," mávla mi a přivlastnila si můj výtisk Denního věštce. Já rychle zakličkovala až k Nebelvírským a pohledem vyhledala Poberty. Proboha! vyvalila jsem oči a zůstala zaraženě stát. Na kousku lavičky, kde seděl James se Siriusem bylo natlačených tolik holek, že div nepřepadávaly do uličky. Vzájemně ještě mezi sebou sváděly boj o tělesnou blízkost k Siriovi nebo Jamesovi, který se pokradmu díval po Lily. Tomuhle se říká láska, vážně. Vydržet sedm let nadbíhání a pořád ji mít rád. Nedokázala jsem si představit, jak velké musí Jamesovo srdce být.
"Ahoj, kluci," přešla jsem k jejich stolu a postavila se za Jamese se Siriusem, protože shodou nešťastných náhod seděl Remus zrovna na protější straně. Mimoděk jsem si všimla, že u Nebelvírského stolu sedělo i několik Havraspárských a Mrzimorských holek. "Reme, nemáš odpoledne čas?" V tu chvíli by se ticho dalo krájet. Zmateně jsem se rozhlédla po překvapených tvářích a musela se ovládat, abych nevybuchla smíchy, když Jamesovi vypadla z pusy slanina. Zrudla jsem. Remuse to ale nijak zvlášť neobtěžovalo.
"Kvůli té Jenny? Jasně," mrkl na mě. "V kolik dneska končíš?"
"Ehm… o půl páté," všimla jsem si, jak oči těch, co seděli nejblíž, těkaly střídavě na mě a na Rema. "Jenny by chtěla začít už v pět, abychom pak mohli jít rovnou na večeři," rudla jsem čím dál víc.
"Dobře. Tak v pět na tribuně."
"Pokud nebude pršet," usmála jsem se na něj. "Tak ahoj. Čaute, kluci," rozloučila jsem se s nimi a rychle vyklidila pole. Ne však tak rychle, abych ještě za sebou neslyšela:
"Bez komentáře, kluci."

Lektvary byly neuvěřitelná nuda. Toužila jsem dospat noční rozhovor s Remem, a tak jsem si podepřela hlavu a četla si v knize. Tuhle hodinu jsme měli připravit jakýkoli druh jedu. Věděla jsem, že mi to nebude trvat déle než hodinu, takže jsem se rozhodla jednu z dvou hodin proflákat. Otáčela jsem jeden list za druhým, dokud jsem nenarazila na poslední stranu se zlomyslným nadpisem: "Skřipec lži."
Zvedla jsem se na lavici a posadila se rovně, abych si mohla učebnici přitáhnout blíž. Moc o účincích toho tam nebylo, co jsem ale pochopila, bylo to, že ten, kdo to vypije se zle potáže, pokud začne říkat lži. Znuděně jsem znovu klesla do židle a odfoukla si ofinu z obličeje. To samé přeci dovede i Veritasérum a alespoň ne tímhle odporným způsobem. Zdá se, že si prostě jen někdo pohrál s Merinkou bažinnou, která způsobovala sevření všech orgánů. To potom člověk řekne cokoli…
"Slečno?" ozvalo se mi u ucha.
"Ano, pane profesore?" zvedla jsem ke Křiklanovi oči a sledovala jeho pohled k mému prázdnému kotlíku.
"Proč nepracujete?"
"Studuju, pane."
"Studujte ve volném čase, máte vařit lektvar," pozvedl obočí.
"Ano, já vím, ale na jed stačí necelá hodina." Přimhouřil oči.
"To je sice pravda, ale jak jistě vidíte," ukázal do třídy, odkud se šířila panika, "někdy se chybička vloudí a docela se hodí mít dost času na to, udělat to znovu."
"Takže, jinými slovy, říkáte, že mám začít, nebo mě potrestáte?" podívala jsem se na něj a čekala, dokud neuhne pohledem. Měla jsem vážně podivnou náladu, ušklíbla jsem se sama sobě.
"Začněte. Studovat můžete, až budete mít hotovo." S tím odešel. Odložila jsem si hůlku na lavici a sundala hábit, abych si v jedu nenamočila rukávy. Pak jsem si vytáhla gumičku a stáhla si jí vlasy. Nikdy nevíte, jaký výpar vám může způsobit plešatost.
S tím jsem se podívala na chudinku Molly, která svoje vlasy ztratila před týdnem.

Seděla jsem na obědě a hlava mi padala únavou. Po pěti hodinách nepřetržité výuky jsem se cítila jak po týdenním flámu, na jehož konci jsem skončila hlavou v záchodě.
Podepřela jsem si bradu a prsty protřela oči. Kromě menší skupiny Havraspárských a Zmijozelských tu vůbec nikdo nebyl. Stoly, i když na nich bylo ještě trochu jídla, stejně jako lavice, na kterých obvykle seděla hlava na hlavě, zely prázdnotou.
Strčila jsem si do pusy poslední vidličku s bramborovou kaší a přemoženě se svezla na stůl, abych si na chvíli zdřímla.
"Tess?" ozvalo se vedle mě tiše.
"Ano?" natočila jsem hlavu bokem a usmála se. "Co se děje, Molly?" Posadila se vedle mě a přejela si hůlkou přes hlavu. To dělala často. Nejspíš kvůli svým přičarovaným vlasům, které neustále dělaly neplechu.
"Všimla sis, že nám Zmijozel zase přepsal rezervaci famfrpálového hřiště?" zlobila se.
"Neslyšela, myslela jsem, že se s nimi Ian domluvil…"
"Taky, že ano, ale mají nového kapitána," ušklíbla se a potřásla svou umělou hřívou. "Jak si mám nacvičit nové triky, když tam jsou pořád oni!"
"Kdy tam ti parchanti jsou?" vzpomněla jsem si na Jenny.
"Od půl šesté. Vzali nám náš termín. Myslíš, že bych měla jít za Brumbálem?"
"Nejdřív bych zkusila Kratiknota, třeba bude vědět, co s tím a domluví tomu pitomci Křiklanovi. Dneska mě na lektvarech zase pokoušel."
"Pokoušel?" zasmála se.
"Myslela jsem, že mu ten kotlík omlátím o hlavu," odfoukla jsem si vlasy z obličeje, ale když to nesplnilo účel, napřímila jsem se. "Kolik je hodin nevíš?"
"Bude už k jedné hodině…"
"Už? Musím běžet!"

14. kapitola - Šálek čaje

18. května 2011 v 16:59 | TePa |  Srdci vlastní
AUTORKA MÁ RÁDA TENTO ČLÁNEK

Snažila jsem se Vám udělat radost :) Napište mi, jak se mi to (ne)povedlo;)

TePa


Seděla jsem v knihovně s pergamenem pod pravou rukou a levou si namáčela brk asi už po sto dvacáté páté. Přitom jsem sledovala, jak drobné kapičky inkoustu pomalu odkapávají zpátky do kalamáře a zbývající inkoust pomalu zasychá na orlím brku, který mě před měsícem stál hotový majlant.
Bylo na tom něco zvláštně uklidňujícího, byla jsem tím prostým kapáním tak uchvácená, že jsem nedokázala myslet na nic jiného. Když už inkoust úplně zaschl, stočila jsem prázdný pohled k oknu po mé pravici a vzhlédla k hornímu rámu, kde se hromadící se kapky pomalu spouštěly v průhledných krápnících až úplně dolů k parapetu.
Odfoukla jsem si vlasy z obličeje a všimla si, že všichni, kdo zůstávali až dosud venku, byli donuceni schovat se v hradě pod přísný Filchův dohled. Venku totiž začalo pořádně pršet. Ani jsem si toho nevšimla.
Zvláštní bylo, že mě nijak netrápilo, co se děje venku nebo co se děje vevnitř. Prostě jsem stočila pohled zpátky k orlímu brku a znovu ho namočila do černého inkoustu.
Slyšela jsem, jak se kousek ode mě odsunula židle, a tak jsem brk položila do kalamáře a podložila si hlavu dlaní. Knihovna je zaručeně nejlepší místo, když potřebujete být sami. Normální lidi tu totiž rozhodně netráví sobotní odpoledne, které se navíc schyluje k večeru.
"Ahoj, můžu si přisednout?" ozvalo se vedle mě.
"Jasně," prohodila jsem nakřáplým hlasem, ale ani se nenamáhala vzhlédnout. Kdo by to mohl být? Mike s omluvou? Asi těžko. Navíc se neměl za co omlouvat, byla jsem to nejspíš já. Místo, abych nám oběma dala šanci už tehdy, zabila jsem rok a půl přemýšlením nad tím, jaké by to mohlo být, kdybych nebyla takový strašpytel.
"Jsi v pořádku? Sedíš tu celé odpoledne a nenapsala jsi ani slovo." To už mě donutilo podívat se na toho, kdo si přisedl. A to mi podjela ruka pod bradou, div jsem se nezakousla do poškrábaného stolu.
"Ahoj, Reme," odkašlala jsem si. "Promiň, nevěděla jsem, že to jsi ty," prohrábla jsem si automaticky vlasy, abych je trochu načechrala. Vzhledem k tomu, že celé odpoledne - jak mi Remus laskavě připomněl - byly přimáčknuté k uchu, asi to nebyla žádná sláva.
"Změnilo by se něco, kdybych to já nebyl?" usmál se. Pořád byl zvláštně pobledlý a přes obočí měl jizvu. Novou. Pokusně jsem se usmála a narovnala se.
"Je mi líto tvého obočí, asi to v té kartotéce pěkně schytalo," ukázala jsem na něj a promnula si oči.
"V kartotéce?" podivil se. Našla jsem v sobě špetku zájmu a několikrát zamrkala, abych se vrátila do reality.
"Takže to nebyla kartotéka? Sirius říkal, že..," nedořekla jsem, protože Remus nepatrně zrudl a odkašlal si.
"Totiž, ano, kartotéka, ale to obočí mám z… z jedné rvačky s klukama," promnul si klouby na pravé ruce. Byla jsem tak mimo, že se mi ani nechtělo v tom šťárat.
"Když to říkáš," pokrčila jsem rameny a znovu se podívala z okna. Pak mě ale něco napadlo. "Poslyš, rozumíš famfrpálu?" Pozvedl obočí a zatěkal očima po místnosti.
"Ne, proč myslíš? Protože mám nejlepšího kamaráda chytače?" Povzdechla jsem si. "Ne, promiň, nějak dneska nemám den."
"Já ti ho rozhodně nezlepším, spíš ho dovedu na bod mrazu. Měl by ses obrnit, ve stavu netečnosti jsem nepřetržitě."
"Všiml jsem si. Přišel jsem ve čtyři a od té doby jsi nedělala nic jiného, než namáčela brk do kalamáře," přimhouřil na mě oči.
"Jo, tak nějak si to matně uvědomuju. Netušil bys, jak je to úžasně osvobozující. Když chceš vypnout, je to ideální recept."
"Proč bys chtěla vypínat?"
"Ah, tím se netrap. Toho famfrpálistu potřebuju kvůli Jenny."
"Jenny?"
"Ano, chce jít na konkurz, ale není si jistá, jestli na to má. Chce někoho, kdo jí řekne, že ano."
"A ano?"
"Samozřejmě!" odpověděla jsem okamžitě a znovu se pokusila na plno otevřít oči. "Totiž… ne, že bych tomu nějak rozuměla, ale řekla bych, že jí to jde. Z toho, co jsem viděla."
"To bych mohl stačit."
"Ale… říkal jsi, že tomu nerozumíš..," zarazila jsem se a zvedla ruku z pergamenu. "Au," zvedla jsem ji tak, abych viděla na loket. Otlačený až běda. Netušili byste, jak příšerně je pergamen vzorkovaný.
"Proboha," shrnul to Remus. "Vážně ses nehla ani o píď."
"Ne," přisvědčila jsem a začala ho rolovat.
"K té Jenny," nadechl se Remus. "Ona nepotřebuje odborníka, potřebuje podporu."
"Máš plány na zbytek odpoledne?" Remus se zarazil.
"Chceš s ní jít ven teď?" cukl hlavou k oknu, přes které už nebylo naprosto nic vidět.
"Aha. Jsem nějak mimo," potřásla jsem hlavou. "Omlouvám se, já…"
"Neomlouvej se," usmál se na mě Remus. "Potřebuješ prostě jenom šálek čaje. Pozval bych tě na jeden, kdybychom to u skřítků neměli… k nezaplacení." Tomu jsem se usmála.
"To´s řekl pěkně."
"Děkuju," postavil se. "Navíc tě nemůžu nechat sedět celou sobotu v knihovně. To tě nikdo nehledal?" Stáhlo se mi hrdlo.
"Nejsem zrovna nepostradatelná osobnost, Reme," usmála jsem se na něj a když otevíral pusu, položila jsem mu ruku na paži. "Nemusíš nic říkat, já se lituju často, takže to prostě ignoruj."
"Tak… co ten čaj?" zeptal se, když už jsme stáli před knihovnou a já se protahovala.
"Dobře," usmála jsem se. "Jen si zajdu pro svetr nebo tak něco..," dala jsem se k odchodu, ale on mě chytil za ruku. Překvapeně jsem se na něj podívala. Rychle mě pustil, poškrábal se na temeni hlavy a cukl hlavou do chodby.
"Myslím, že tam bude dostatečně teplo."
"Ehm..," přikývla jsem a vydala se za ním. "Nemáš světlo?" hledala jsem po stěnách pochodně, ale asi je ještě kouzlo nerozsvítilo. Proto jsem se lekla, když jsem přímo naproti sobě viděla matně osvíceného Rema, který mi hůlkou svítil na ciferník.
"Mám takovou fajn věcičku. Říká se jí hůlka," počkal, až se podívám na hodiny, a pak zašeptal Nox. Ušklíbla jsem se a cítila, jak mi stoupá nálada.
"Takže ty si ze mě budeš utahovat, ano?"
"To bych si v životě nedovolil, neměj strach," otočil se a mrkl na mě.
"Máš štěstí, že jsem host pozvaný na čaj, jinak by jsi mohl dostat hrnkem po hlavě," ujistila jsem ho, když mi podržel dveře do kuchyně. "Páááni," ocenila jsem to a podklouzla mu pod napřaženou rukou, kterou přidržoval dveře.
"Gentlemani ještě nevymřeli, víš?" usmál se na mě a zavřel. "Ahoj, Sling," usmál se na drobounkou skřítku, která posedávala blízko ohni a hřála si o něj nohy.
"Pan Remus přišel! Sling má takovou radost!" seskočila z příliš vysoké židličky a přiběhla k němu blíž, aby mu objala nohy.
"Sling, jsem tvůj přítel, máš mi podat ruku," připomněl jí a sledoval její roztažená očka. Usmála jsem se. "Sling, neboj se, moje ruka nekouše, i když si nejsem jist, jestli by ti to zrovna přítomná dáma potvrdila," natočil ke mně na chvíli hlavu a usmál se, když si všiml, jak se na Sling dívám.
"Paní je tu s panem Remusem?" natočila ke mně hlavu a uši se jí znovu trochu napřímily.
"Říkej mi Tess, Sling," klekla jsem si vedle Rema a podala jí ruku. Ta - chudák malá - z toho měla málem infarkt.
"Co to paní Tess dělá? Pan Remus jí to řekl?" natočila hlavu zpátky k Removi, který se na ni usmál. "Pane Remusi!" podívala se na něj a nakrčila nosík.
"Sling, ty jsi opravdu tvrdohlavá skřítka." Sotva to dořekl, kousl se do rtu.
"Co se stalo?" stihla jsem se zeptat, než jsem si všimla, jak se Sling rozběhla k ohni a chytla se pohrabáče.
"Sling! Nech toho!" přiběhl k ní Remus, vytrhl jí pohrabáč z ruky a odtrhl ji od ohně. "Sling, uklidni se! To není ošklivá vlastnost!"
"Pan Remus je na Sling moc hodný!" zavrtěla hlavou a sevřela víčka tak, až se jí ouška roztřásla.
"Sling, tak víš co? Připrav nám čaj a my budeme dělat, že jsme tu dneska vůbec nebyli, ano?"
"Sling to ráda udělá," přikývla a odešla k ohni, aby nad něj pověsila konvičku s vodou. Remus si povzdechl, přešel ke stolu a posadil se.
"Stejně si něco udělá, měl bych si dávat pozor na pusu. Někdy zapomínám, jak to v jejich společenství chodí…" Posadila jsem se naproti něj a koukla na něj.
"Nemůžeš se vinit kvůli každé chybě, kterou uděláš. Nejsi první a poslední, kdo se přeřekl a nikdo není neomylný."
"Nejsem tu poprvé, Teres, měl bych to už vědět, nejsem malé dítě."
"A teď si budeš vyčítat, co všechno jsi udělal špatně," prohodila jsem. "Zdá se, že ani jeden z nás dneska nemá svůj den."
"Pane Remusi, pomohl byste Sling?" ozvalo se zespoda. Remus se sklonil a vzal od drobné skřítky konvičku a dva hrnky.
"Děkuju ti, Sling, je to od tebe moc hezké, že se tak staráš." Tušila jsem, že ji polechtal, protože se ozvalo tlumené zachichotání.
"To je Slingina práce, pane. Sling doufá, že čaj moc nepřesladila, pan Remus nemá cukr rád."
"To máš pravdu, ale někdy nevadí, když si člověk osladí život."
"Sling půjde připravit ovoce. Přijde pan Remus a paní Tess znovu?" Remus se na mě tázavě podíval, a tak jsem se naklonila přes stůl, abych na ni viděla.
"To víš, že ano, Sling." Skřítka se usmála a odťapkala za ostatními skřítky. Posadila jsem se zpátky na židli a postrčila k Removi hrnek, aby mi nalil trochu čaje.
"Na co jsi potřebovala vědět, kolik je hodin?" zeptal se, když mi naléval.
"Kvůli večerce," odpověděla jsem a přitáhla si hrnek k sobě.
"Na čaj si dej pozor, zdá se, že se ani nepokusila ho zchladit." Sotva dořekl, znovu se kousl do rtu.
"Co se děje?"
"Nevím, nemám svůj den. Na všechno nadávám, to se mi často nestává."
"Občas to není na škodu, víš?" usrkla jsem si čaje a usmála se na něj.
"A občas není na škodu přijít pozdě, když máš dobrý důvod," mrkl na mě a já se ušklíbla.
"Viz Pobertové a jejich tajné noční akce." Sama jsem se tomu usmála a natáhla se pro sušenku, která ležela mezi dalšími na talířku kousek vedle.
"Vidíš? Nejsou legendární jen tak pro nic za nic. Památné noci se neudály před večerkou."
"Když to říkáš, budu ti muset věřit," usmála jsem se na něj a znovu si prohrábla vlasy.
"Víš o tom, že to je tvůj zlozvyk?" ukázal na mě.
"Jako já jsem zlozvyk? To nechápu," ukázala jsem na sebe a zamračila se.
"Ne. Prohrabáváš si vlasy a docela často."
"Vážně?" podivila jsem se. "Asi mě to baví, nevím, teď to dělám proto, že jsem o ně byla celé odpoledne opřená." Přikývl a pro změnu se napil on.
"Co vůbec dělá holka jako ty zavřená v knihovně, když je sobota večer?"
"Jasně," ušklíbla jsem se. "Musíš to říkat, sedíme na čaji a utápíme se v beznaději."
"Vážně mě to zajímá," nespouštěl ze mě zrak, a tak jsem zrudla a procedila:
"Nemá co jiného na práci."
"Ale no tak. Tomu nevěřím. Tvoje nejlepší kamarádka je přece Emily, dračice Havraspárského ročníku!"
"To bezpochyby je, ale to neznamená, že já jsem dračice taky," ušklíbla jsem se. "Můžu tě ujistit, že nejsem a pobočníka draci nepotřebují. Pokud teda neshánějí párátko mezi zuby," usmála jsem se a podívala se na něj přes okraj hrnku.
"Příšerně se podceňuješ, Teres. Vsadím se, že je v tobě daleko víc."
"No tak, Reme," podívala jsem se na něj vševědoucím pohledem. "Na pohádky už věří málokdo. Když už jsme ale u toho, tak…"
"Ne!" uhodil hrnkem do stolu, až se konvička zatřásla a z talíře vyletěla sušenka.
"Co ne?" zarazila jsem se a hleděla na něj rozšířenýma očima.
"Teres, proboha, dělej cokoli, ale nelituj se. Slyšel jsem o tobě dost na to, abych si utvořil obrázek. Mluvil jsem s tebou a potvrdil si to. Já mám na lidi cit a z tebe něco vyzařuje. Nevím, co to přesně je, ale cítím to pokaždé, když s tebou mluvím a nejsi mimo," podíval se na mě a čekal na odezvu. Otevřela jsem a zavřela pusu.
"Vážně si to myslíš?"
"Samozřejmě. A nejsem jediný, kdo si toho všiml," přikývl a sklouzl pohledem k ohni, na kterém se ohřívala další voda. Bůhví na co.
"Reme, ty jsi neuvěřitelně dobrý člověk, víš o tom vůbec?" Usmál se.
"Můžu se na něco zeptat?"
"Jasně."
"Je pravda, že jste se rozešli s Mikem?" Zaskočilo mi a pěknou chvíli trvalo, než jsem z plic dostala všechen čaj.
"My jsme spolu… spolu nechodili," zavrtěla jsem hlavou a chladila si tváře dlaněmi.
"Vážně ne?" nevěřil mi ani slovo.
"Ne. Jak jsi na to proboha přišel?" Jak asi, ty trubko, pomyslela jsem si.
"No, já nevím. Vypadáte jako zamilovaný pár," pokrčil rameny a rychle se napil, aby nemusel mluvit dál. To mě rozesmálo. "Promiň."
"Neomlouvej se," uklidnila jsem se a zvážněla. "S Mikem jsme už pořádnou dobu nejlepší přátelé a asi před rokem to vypadalo na… na trochu něco jiného." Připadala jsem si šíleně nesvá. Mluvila jsem o tom nahlas! "Jenže - byla to asi má chyba - z toho nic nebylo, takže jsme uvízli na mrtvém bodě, který jsme úplně dokopali tím, že se o to Mike pokusil znovu. Tento týden."
"Vsuvka: Jak to, že to byla tvá chyba?" Zrudla jsem.
"No… On… totiž..," nadechla jsem se a podívala se do hrnku. "Byli jsme spolu v Prasinkách a sněžilo a zrovna jsme se loučili a… já myslím…"
"Chtěl tě políbit?" zeptal se přímo.
"Ehm… já nevím, asi ano."
"Jak asi?" Cítila jsem, jak se směje.
"Nevím, nedal to přímo najevo, prostě… Chvilku jsem si říkala, že mu dám pusu já, ale když jsem se začala nahýbat, neudělal vůbec nic a jen tak se na mě díval, takže jsem vzala do zaječích a utekla," vysypala jsem ze sebe. "Trapas," složila jsem hlavu do dlaně.
"Myslel jsem, že je v něm víc kuráže."
"Co prosím? Mluvila jsem o sobě. Já utekla, vzpomínáš?"
"Možná, že jsi utekla, ale nějakou dobu tam stála a dala mu šanci cokoli udělat. Neudělal nic. Jeho chyba," pokrčil rameny a napil se čaje.
"Ale..," nechápala jsem a zakoktala se.
"Ale co?" podíval se na mě.
"Utekla jsem… to… to byla moje vina…"
"Možná tvoje, ale velká jeho chyba," podíval se na mě a vytrval tak dlouho, dokud jsem nezrudla.
"Ehm… díky."
"Nemáš zač. A tento týden se stalo co?"
"Ale no tak, přece ti tu nebudu vykládat..," zarazila jsem se, když si přitáhl konvici a s tázavým pohledem do mých očí mi naléval čaj. "No tak fajn. Proč bych to nedotáhla do konce, když už jsem takhle příšerně začala?"
"Takže?" pobídl mě.
"Myslím, že uviděl šanci znovu mě získat zpátky, ale všechno je v háji, protože já už mu řekla, jak na nic to bylo, když jsme to zkoušeli."
"Zkoušeli? To bylo víckrát?" podivil se. Znovu jsem zčervenala.
"Reme, už tak je to příšerné ti o tom říkat."
"Promiň."
"Ano, bylo. Protože jak jsem udělala tu chybu, tak jsem si to uvědomila až v pokoji… Chtěla jsem to vrátit zpátky, tak jsem náš vztah vytáhla z hrobu a snažila se ho všemi silami vzkřísit. Jenže pak jsem to pokazila znovu. Lekla jsem se znovu. A odtud už mi pomoci není. Jistě chápeš, že jakmile mu došlo, že jsem se lekla, zkoušel to zase on, ale to mi zase přišlo, že už je někým jiným a… Prostě si myslím, že náš vztah nevyšel proto, že ho mít nemáme. Třeba máme být jen nejlepší přátelé, když to… nevyšlo."
Když se dlouho nic neozývalo, vzhlédla jsem k němu a sledovala, jak si pomalu dolévá čaj.
"Víš, tahle "zábrana" je v tobě a ty prostě nemůžeš jít proti sobě. Já si myslím, že za to nemůžeš, ale je samozřejmé, že objektivně - pro toho, kdo neví naprosto nic a není ovlivněný jednou stranou - je vina na vás obou. Otázkou je: Chceš to zkusit nebo ne?" podíval se na mě a čekal, až odpovím.
"Myslím, že už ne," sklopila jsem oči. "Jen mi chybí jako přítel."
"Ztráty patří k životu. Myslím, že vy dva máte hodně na co vzpomínat a i když už nejste přátelé, neměla bys litovat toho, co mezi vámi bylo."
"To taky nelituju. I když nevyšlo vůbec nic a ani přátelství nám moc nešlo, bylo to celé takové zvláštní a mám ho ráda pořád." Usmál se a zahleděl se do svého hrnku. "Reme, něco tě trápí, že ano?" probudila jsem se.
"Nemusíš mi dělat psychologa, Teres," zasmál se a napil se.
"Já ale chci. Co se honí hlavou Remuse Lupina?"
"Dneska nic pěkného, věř mi," ujistil mě a poslal hrnek dál po dlouhém stole.
"Jak to, že ne? Něco se stát muselo… Souvisí to s tou rvačkou s klukama?" Dala jsem do toho pořádnou dávku ironie, aby poznal, že když už jsem vzhůru, nevěřím mu. Můžeme tomu ale koneckonců říkat všelijak.
"Je to celé o té rvačce s klukama," přikývl. "Udělal jsem něco, co jsem udělat neměl. Nechtěl jsem se s nimi prát a ublížit jim, tohle jsem ještě nikdy neudělal, vždycky jsem myslel, že se dokážu jakž takž udržet na uzdě, i když je samozřejmě těžké potlačit toho vlka v těle."
"Vlka v těle?" poukázala jsem na onu metaforu na konci. Potřásl hlavou, zamrkal a podíval se na mě.
"Hm… Metafora," mrkl na mě.
"Tím by ses neměl trápit. Jsou to tví přátelé, ví, jaký jsi, i když občas ztratíš hlavu. Nejsou tvými přáteli jen na chvíle, kdy jsi v pohodě. Říká se jim nejlepší přátelé proto, že jsou s tebou i ve chvílích, kdy nejsi svým pánem. Nepotlačuj se, ano?" Hořce se usmál. "To myslím vážně, Reme. Ty jsi skvělý člověk, je mi to jasné a to tě znám jen pár měsíců. Měl bys v sebe věřit, pamatuješ? To jsi řekl ty mě. Co je na tom, že ti občas ujedou nervy a nevíš, co děláš? Na člověka, ať už jakéhokoli, je toho občas hodně." Remus se na mě překvapeně podíval.
"Jako bys mě v té chvíli viděla."
"Nevím teď, na co narážíš," zatěkala jsem očima po místnosti, abych se nemusela dívat na něj.
"Přijde mi, jako bys přesně věděla, kdo a co jsem zač." Znovu se kousl do rtu.
"Přestaň se kousat, už sis prokousl ret," poukázala jsem na kapičku krve, která se mu objevila blízko koutku.
V tu chvíli se mi rozpípaly hodinky.
"Ah, večerka. Měla bych jít," postavila jsem se a dopila zbytek čaje.
"Kousek tě doprovodím, pak budeme muset každý jiným směrem," přikývl a vyšel ze dveří jako první.
Zbytek cesty jsme toho moc nenamluvili, ale nemohla jsem říct, že by to bylo na škodu. Nebylo to trapné ticho, řekli jsme toho spoustu, ale já cítila, že to, co bylo nevyřčené se začalo formovat v pevné přátelství.

13. kapitola - (Ne)ptej se

17. května 2011 v 18:53 | TePa |  Srdci vlastní
Za moc to nestojí, ale fandím si, že se do toho brzy vrátím :) Doufám, že obsah bude srozumitelný...

TePa

"Vážně ti nic není?" zeptala se snad po sté Jenny a já znovu zavrtěla hlavou a nabrala si na talíř další vajíčka.
"Budu na tom pořád stejně, ať už se zeptáš, kolikrát chceš," ujistila jsem ji. "A ten včerejšek ti vynahradím. Někoho seženu, a pak se domluvíme," mrkla jsem na ni a donutila se k úsměvu, i když mi do smíchu vůbec nebylo. Jenny se na mě podezíravě podívala.
"Dobře," protáhla. "Ale i tak trvám na tom, že by ti někdo měl zlepšit náladu." Protočila jsem oči. "Kde je vůbec Emily?"
"Netuším," pokrčila jsem rameny a dloubla vidličkou do vajíček.
"Vážně, Tess, jsi úplně mimo, nezdá se mi, že bys byla v pořádku…"
"V pořádku nejsem, ale nic mi není. Stačí ti to takhle?" podívala jsem se na ni a nacpala si vajíčka do pusy, abych nemusela mluvit dál.
"Jasně, ale stačilo to říct normálně."
"Promiň," povzdechla jsem si skrze vajíčka a sklopila zrak do stolu zrovna ve chvíli, kdy přilétala pošta. Můj malý výreček se posadil na prázdnou misku od ovoce a zahoukal. Když jsem si ho pořád nevšímala, pustil noviny, seskočil na stůl a klovl mě do ruky.
"Au," sykla jsem ublíženě a podívala se do sovích očí, které vypadaly jako malé černé korálky. "Promiň, Noe," pohladila jsem ho po peří a on zvědavě naklonil hlavu ke straně. "To nic. Zaleť si pro něco dobrého, stavím se za tebou odpoledne, ano?" Zahoukal v souhlas, vyskočil mi na rameno a teprve tam roztáhl křídla. "Vážně moc děkuju!" zavolala jsem za ním, když už se vznesl ke stropu a já měla na hlavě vrabčí hnízdo.
"Vypadáš skvěle, Tess," poznamenala se smíchem Jenny, až jí zaskočil dýňový džus. Vyplázla jsem na ni jazyk, vzala si jablko a přehodila si přes rameno brašnu.
"Skočím se upravit, tak na hodině," mrkla jsem na ni a kousla si do jablka, zatímco jsem si snažila vlasy alespoň částečně přehodit na stranu. Zřejmě to nemělo žádný pořádný výsledek, protože se na mě všichni pobaveně dívali. "Super," poznamenala jsem a rychle prošla do Vstupní síně.
"Teres?"
"Mikeu?!" polkla jsem ztěžka a zrudla, když jsem vzhlédla, abych se na něj podívala. "Ahoj…" Překvapeně se na mě podíval a bez pozdravu prošel kolem. "Jo, tobě taky hezký den," poznamenala jsem lítostivě a co nejrychleji zapadla na dívčí záchody. Tam jsem se opřela o umyvadlo a podívala se do zrcadla.
Nejhorší na tom všem bylo, že mé vlasy na tom nebyly nejhůř, nejhůř jsem na tom byla já. Žasla jsem nad tím, kolik lidí to nepoznalo.
Celá moje nálada šla do háje, cítila jsem, jak mě opouští můj typický optimismus a nahrazuje ho něco, co by se dalo snadno přirovnat k prachpusté prázdnotě. Jak jsem se tak na sebe dívala do zrcadla, viděla jsem obrysy tváře, uvolněnou modrostříbrnou kravatu, rozepnutý první knoflík u krku, ale co jsem vážně chtěla vidět - sebe - to jsem najít nemohla. Přišlo mi, že se mi svět bortí pod nohama a já s tím nemůžu nic dělat. Mohla jsem jen stát a čekat, až se se mnou propadne zem a já se propadnu ještě do větší prázdnoty.
Povzdechla jsem si a snažila se nahmatat hůlku. Jakoby ale i mé ruce byly ochablé, cítila jsem, že se jí dotýkám, ale do ruky jsem ji vzít nemohla. A najednou, když jsem se podívala do umyvadla plného vody, kde se stkvěl další můj odraz, nebyla to jen voda, která se mihotala a nebyl to ani tak docela můj obličej. Všimla jsem si, že to jsou slzy, které mihotají obrazem, který by jistě ani tak nebyl dostatečně celistvý.
Já nebyla celistvá a to nešlo vrátit zpátky.
Vlastně jsem si nepamatovala, kdy se Emily zastavila pro něco jiného, než byl spánek, a vlastně jsem ani neměla chuť jí nic říct. Věděla jsem, že takovýhle problém, si můžu vyřešit jen sama se sebou, i kdyby mi snad pomoc nabídla, nebo se se mnou pokusila mluvit. Hledala jsem a pátrala skrz celou svou mysl, abych objevila něco, co mi ji zaměstná, ale jako bych neměla co na práci.
I když mě čekaly OVCE, věděla jsem, že se nemůžu soustředit, že to prostě nepůjde… takže na školu jsem se soustředit nemohla. Mohla jsem číst, ale nic bych si z toho nevzala, protože ať už na jakýkoli názor v knize, dívala bych se na něj z jednoho jediného pohledu ublíženého člověka.
Jaký by to pak mělo smysl?
Potřásla jsem hlavou a snažila se zatlačit slzy, přičemž jsem si hořce všimla, že se mi řasenka roztekla po celém obličeji. A na co já ji vůbec nosím? pomyslela jsem si, konečně nahmatala hůlku a upravila si vzhled do přijatelné podoby.
Zařídím pro Jenny odborný famfrpálový dohled, a pak..?
Pak se budu utápět sama v sobě, protože věřte tomu nebo ne, není nic horšího, než přijít o jistotu, o kterou se kdykoli můžete opřít a o jistotu spojenou s vtipy, které vám vždycky dodají dobrou náladu. Není totiž nic horšího, než přijít o nejlepšího přítele.
A toho já už neměla.
A tak trochu jsem začínala tušit, že už nikdy mít nebudu. Alespoň ne toho, o kterého jsem stála a stojím.


Když jsem přišla do třídy, všichni už tam seděli a Jenny s všeříkajícím pohledem odsunula židli vedle sebe. Ušklíbla jsem se, hodila tašku na zem a zapadla do lavice vedle ní, přičemž jsem si prohrábla vlasy a snažila se vypadat normálně.
"Zkoušíme hru o zakladatelích Bradavic, nechceš se přidat?" zeptala se mě. Podívala jsem se na ni a čekala, až se rozesměje.
"To není vtip?"
"Herečka nejsi sice nejlepší, ale to se zpraví. Hele," podívala se na mě vyšetřovatelským pohledem. "Co se stalo mezi tebou a Mikem?" Zaskočilo mi, zrudla jsem a skoro marně se snažila potlačit slzy, které se znovu draly na povrch. "Já věděla, že to s ním má co dělat," řekla už šeptem a naklonila se ke mně. "Chceš o tom mluvit?" Polkla jsem slzy a přinutila se ke slovům.
"Ne, díky, Jenn, kdybych chtěla, tak..," nedopověděla jsem, protože se přímo před námi objevil Sirius. A když říkám objevil, myslím objevil. Jako z ničeho nic, náhle, nevyzpytatelně, přičemž z židle vyhodil mého Havraspárského spolužáka.
"Nazdárek, Tess!" padla jsem na něj pohledem a snažila se uklidnit, abych se nerozbrečela při pitomém pozdravu. Proto jsem pozvedla obočí a snažila se pobaveně usmát. "Ah, nazdárek, holka," otočil se na Jenn, "chodil jsem už s tebou?" Poškrábal se na třídenním strništi, ale potom mávl rukou. "Nevím. Poslyš, Tess, neviděla jsi Emily?"
"Ne, už asi tak dva dny, pokud se nepočítají její záda v našem pokoji. Spící záda," dodala jsem, když se nadechoval.
"Hm, to je blbý, James ji potřebuje na famfrpálový trénink," skousl si ret a já slyšela, jak si holky vedle mě povzdechly. Siriusovi se zablýsklo v očích, ale pak se znovu podíval na mě. "Takže nevíš…"
"Ne," ujistila jsem ho a spiklenecky se nahla přes stůl. "Ale víš, Siriusi, tohle na mě neplatí," mrkla jsem na něj.
"Jako co?" zatvářil se jako svatoušek.
"To tě vážně baví tohle nabalování na dálku?" narážela jsem na vzdychající holky přes uličku a pro jistotu k nim natočila oči. Nahl se ke mně blíž a - ten had jeden prohnaná - pošeptal mi do ucha:
"Není nic lepšího, než být dobýván, zlato." Strčila jsem ho do ramene a donutila ho se posadit.
"Já nejsem jen tak ledajaké zlato - to za prvé," ušklíbla jsem se a Sirius se pobaveně usmál. "A za druhé - už se nedivím, proč si všechno holky musí obstarávat samy. V dnešní době jsme kluci my, co?" Zatvářil se ublíženě.
"Chceš říct, že..," zatvářil se, jakoby mu hrozil infarkt a chytil se za srdce. "…že nemám koule?" zašeptal, jakoby to bylo státní tajemství.
"Promiň, Siriusi, ale nejspíš to tak bude," přikývla jsem jako soudce při rozsudku a on se na mě překvapeně podíval. Přikývla jsem znovu.
"To abych ti je ukázal, ne?" ušklíbl se a chystal se postavit. Zrudla jsem.
"Nech toho!"
"Dobře, ale odvoláš to!" podíval se na mě s rukama v klíně. Probůh, podívala jsem se jinam.
"To nemůžu, bohužel. Vzhledem k tomu, že na mě nepůsobí tvoje feromony, nemůžu si pomoct a vidím to takhle… Přece ti nebudu lhát!"
"Moje co?"
"Zeptej se Remuse," opřela jsem se zpátky do opěradla.
"Jo, dobrý nápad," ukázal na mě a oslnivě se usmál. "Pak ten rozhovor dokončíme."
"Jasně," ukázala jsem já na něj a zasmála se.
"Čau."
"Páni," hvízdla Jenny. "Toho do hry zaručeně potřebuju." Tomu jsem se zasmála a jen děkovala Merlinovi, že s Mikem nesdílíme zájmy o budoucím povolání.
"Milá třído, dnes se budeme zabývat jednoduchými obrannými kouzly, abych se podíval, kolik jste toho zapomněli… pane Blacku? Jste v pořádku?" zarazil se učitel v klasickém úvodním proslovu na začátku hodiny.
"Nejsem, pane profesore."
"Nepotřebujete jít na ošetřovnu? Přijdete mi nějak zelený."
"Prosím, Tess mi řekla, že jsem ztratil mužnost!" ukázal na mě Sirius, čímž způsobil kolektivní záchvat smíchu.

Jsi...

2. května 2011 v 21:33 | TePa |  Ty z Vrangy
Kap... kap... :/

TePa

"Jak můžu uniknout sám sobě?" otočil se Egon na Ness, když se k němu připojila, aby se domluvili na posledním tábořišti. Na další den měli dorazit do Vrangy. Nessa cítila podivné napětí, které vládlo mezi všemi členy jejich malé neúplné skupinky a co chvíli se nachytala při tom, že nemyslí vůbec na nic a jen slepě kráčí pořád rovně.
Peťuldas už tolik nekulhala, za to ovšem začala kašlat a Nessa podezírala Pet z toho, že po nocích potajmu brečí. Už několik dní se nemohla spojit s Galenem, takže jí to utvrdilo v přesvědčení, že se mu určitě něco stalo. Války opravdu stojí za nic. Dostala chuť si odplivnout, ale na místo toho se podívala na Egona a sevřela mu soucitně rameno.
"Nemůžeš." Sledovala, jak svěsil ramena a zhluboka se nadechla. "Odvaha netkví v tom, že se postavíš sám celé armádě Stříbrných - naopak, je to pošetilost. Odvaha tkví v tom, že ráno vstaneš a projdeš celým dnem s hlavou vztyčenou. To je umění žít. Není na tom nic zbabělého a není to ani dopředu ztracené hledání sama sebe. Děláš to, protože věříš v budoucnost. A věřit je neuvěřitelně odvážný čin. Víru vzali už mnoha lidem."
Egon stál jako zkamenělý a pomalu se na Nessu podíval. Ta se lehce začervenala a sklonila hlavu.
"Já vím, mám i své světlejší chvilky. Je to možná tím, že tu panuje nepříjemná temná atmosféra, ta podněcuje filozofické nálady," usmála se a sundala mu ruku z ramene.
"Ty jsi úžasná osoba," konstatoval a nespouštěl z ní oči.
"Děkuju," usmála se a zčervenala ještě o trochu víc.
"Myslím to vážně. Dáváš lidem naději i v nejtemnějších chvílích jejich života. Naděje je momentálně to nejdůležitější a nejcennější, co máme, to víš, viď?" Nessa přikývla. Egon se usmál a chytil ji za bradu tak, aby se mu musela podívat do očí. "Dávat lidem naději se rovná nedocenitelné službě, kterou nikdy nikdo nebude schopen splatit…"
"Vždyť já nic splácet nechci," zavrtěla hlavou Ness a Egon se znovu usmál.
"Právě proto jsi anděl, Ness." A pak se sklonil a políbil ji na ústa tak, jakoby se vážně bál, že mu co chvíli zmizí. Když se odtáhl, Ness se mile usmála a pohladila ho ze strany po tváři.
"Takže… kde se utáboříme?" Egon potřásl hlavou a ukázal před sebe.
"Támhle je celkem chráněné místo, myslím, že když se prostřídáme na hlídkách, bude to v pohodě."
"Dobře, řeknu to holkám," otočila se k němu zády, ale on ji chytil za zápěstí a otočil ji čelem k sobě.
"Mohla bys ještě chvilku zůstat poblíž?"
"Jasně, potřebuješ si promluvit?" zarazila se a vážně se na něj podívala.
"Chtěl jsem se tě zeptat: Máš ponětí, jak bude probíhat… však víš… obřad?" Ness to doslova vyrazilo dech a střídavě zrudla a zbledla zároveň.
"Ehm… no…"
"Promiň, asi jsem se neměl ptát," vypadlo z něj překotně.
"Ne!" vykřikla až příliš hlasitě a vzápětí se tomu oba rozesmáli. "Netuším, jak bude probíhat, ale jedno vím jistě. Chci počkat, až se sejdou všichni mí přátelé. Tedy… ti, kteří ještě mohou dojít," podívala se na něj a usmála se.
"Takže to bude nějakou dobu trvat," ujasnil si to Egon.
"Ano. Proč se ptáš?" zamračila se Nessa.
"Protože si potřebuju zajet… domů…"
"To nevadí," usmála se a krátce ho políbila na ústa. Pak se otočila a seběhla dolů k holkám. Když se podívala na Pet, protočila oči.
"Co?" zeptala se.
"Takže ty ho tak strašně nemáš ráda, že z něj div nevylíbáš duši?" ušklíbla se Pet.
"Přeháníš," vyplázla na ni jazyk Ness. "A vůbec. Jdeme se utábořit, tak pojďme," přešla k Peťuldas z pravé strany a podepřela ji.
"Jasně," ušklíbla se i Peťuldas a hrozivě se rozkašlala.
"Radši nemluv. Budeme muset rozdělat oheň," skousla si ret Ness a vykročila - jakoby snad věřila na pověry - pravou nohou.

Oheň opravdu rozdělali, ale hořet ho nechali jen chvíli, protože se stále báli, že by je někdo mohl objevit. Útěk by potom v jejich případě zrovna nepomohl. Peťuldas sotva chodila, i když si to odmítala přiznat a Egon sám by ji dlouho nést nedokázal. Tedy, možná ano, ale s ohledem na nutné skrývání se by to moc dobře nefungovalo.
Ness s Petlysou zrovna rozprostíraly deku pro Peťuldas, když dostala svůj další sípavý záchvat. Ness se k ní rychle sklonila, položila jí pravou dlaň na hrudník a pomalu vydechla nosem. Musela se neochvějně soustředit na kouzlo, které Peťuldas uvolňovalo dýchací cesty, takže nevnímala nic jiného, dokud necítila, jak se jí pod prsty hrudník zvedl vzhůru, a pak zase pomalu klesl.
"Dobré?" podívala se starostlivě na nemocnou pacientku a šáhla jí na čelo. Taky žádná sláva. "Myslím, že brzy dostaneš teplotu."
"To bude dobré, jen se mi občas špatně dýchá, asi jsem si způsobila nějaké vnitřní zranění, když mě mág poslal proti stěně," chytila se za žebra a nechala se položit na deku k ohni. Pet se potom nahla pro deku a pořádně jí do ní zabalila.
Peťuldas opravdu nevypadala dobře. Byla celá zšedlá, její rty byly až modré a celá vůbec vypadala jako bez života. Jediné, co všechny utvrzovalo v tom, že opravdu žije, bylo občasné zamrkání.
"Já… Ness..," nadechla se.
"Ano?" naklonila se k ní její přítelkyně a chvíli poslouchala.
"Nedokážu dál jít." Ness cítila, jak Peťuldas ztěžka polkla a vážně se jí podívala do očí, když se odtáhla.
"Ale… Neboj, Peťuldas, to zvládneš…"
"Myslím to vážně, Ness." To už skoro brečela.
"Peťuldas, no tak. To se ti zdá teď, protože jsi unavená. Ráno se vyspíš a zkusíme to znovu, nejsme už daleko."
"Ness, přes to… můžeš pro mě něco udělat?" Nessa pozvedla obočí. "Kdyby se náhodou stalo, že…"
"Peťuldas!" Peťuldas protočila oči.
"Nech toho, Ness. Chci se jen ujistit."
"Dobře," protáhla v odpověď Ness a zaposlouchala se.
"Chci, aby všichni mí přátelé - i Galen - věděli, že jsem je měla moc ráda a Orathis, aby věděl, že i když pro mě láska byla vždycky jeden velký otazník, on byl odpovědí na všechny mé otázky… Jen mě mrzí, že jsem neměla dost času," potáhla a několikrát zamrkala, aby zahnala další slzy.
"Peťuldas, tohle neříkej. Uvidíš ho a povíš mu to sama, dobře?"
"Dobře, neboj, Ness," uklidnila kamarádku Peťuldas. "Já jen dramatizuju, aby se mělo o čem psát. Tajemná výprava Egona, Maudrena, Lii, Nessy, Peťuldas a Pet, odkud se jich polovina nevrátila. Pějte básně hrdinů, kterých jsou - bohužel - plné hřbitovy."
"Peťuldas, tohle je černý humor, o tomhle bys neměla takhle mluvit..," zamračila se Ness. Peťuldas se na ni povzbudivě usmál a pohladila ji po ruce.
"Mám tě ráda, Ness."
"Možná ti to uvěřím, až se uzdravíš a řekneš mi to vážně bez roztřeseného hlasu."
"To ta nemoc," mrkla na ni Peťuldas. "Ale myslím to vážně a chci, abys to věděla."
"Dobře," polkla Ness. "Dobrou noc."
"Dobrou," usmála se Peťuldas a natočila se na bok. Ness se na ni smutně usmála a stočila pohled k Petlyse, která v tureckém sedu seděla na blízkém kameni a třásla se soustředěním. Galene, krucinál! Ozvi se!

"Galene!" zakřičela už posté do absolutní tmy Pet a snažila se potlačit vzlykot. "Galene!" Pořád nic. "Kde jsi?!" povzdechla si smutně, když se přímo před ní objevila jeho rozmazaná tvář.
"Pet," usmál se a natáhla ruku, aby ji pohladil po tváři.
"Galene!" vstala okamžitě Pet a padla mu kolem krku. "Proč ses neobjevoval, kde jsi byl? Byla jsem vyděšená k smrti!"
"Jsem… v pořádku. Jen teď máme hodně práce, a proto se nemůžu moc zdržet."
"Ty vůbec nespíš?"
"Nezlob se, vážně mám hodně práce, nemáme stání a já se snažím pomáhat, abychom se… abychom se brzy vrátili domů," zněžněl mu hlas. "Abych tě mohl vidět."
"Chybíš mi," povzdechla si Pet a neochotně ho pustila, když se odtáhl.
"Ty mě taky," políbil ji na čelo. "Pokusím se jít zase někdy v brzké době spát, ale neměj strach, rozdr..," cuklo to v něm a na moment se Pet objevila jeho tvář celá od krve a modřin.
"Galene!"
"Ano?" zavřel oči a znovu se jí objevil v původní podobě.
"Co to bylo?"
"Ozvu se… brzy." S tím zmizel a nechal Pet ještě zmatenější, než byla.

"Dobré ráno!" usmála se do ranního chladu Ness a protáhla se. Egon už byl dávno oblečený a balil si své věci, Pet se pomalu probouzela a Peťuldas ještě spala. "Peťuldas, no tak, vstávej! Dneska se dostaneme blíž k Vranze a tvé možnosti brzy uvidět Orathise a pořádně se vyležet ve své… Peťuldas?" zarazila se Ness a tvář jí ztuhla. "Peťuldas! Probuď se! Okamžitě!" vrhla se k zemi a přetočila svou kamarádku na záda, aby jí jako vždycky pročistila dýchací systém. Sáhla ji tentokrát i na krk i na hrudník a zhluboka se nadechla a vydechla nosem, jakoby za ni. Málem se udusila.
Rozkašlala se, chytila se za krk a klopýtla dozadu.
"Co se to..?" Pet se zmateně probudila a podívala se, co to Ness tropí za hlouposti.
"Ness? Jsi v pohodě?" zeptala se se zamračením.
"Ne!" odbyla ji Ness a vrhla se k Peťuldas, aby jí zkontrolovala tep. "Peťuldas! Probuď se! Peťuldas!" uhodila ji hřbetem dlaně do hrudní kosti, aby ji nahodila plíce i srdce. "Peťuldas!"
"Co se děje?!" chytla se za vlasy Pet a začala se kymácet ze strany na stranu.
"Egone! Peťuldas!" křičela Ness ze všech sil a Egon neměl ani sílu upozornit ji na hrozbu nepřátel. "Peťu-Peťuldas," sklonila se nad její bezvládné tělo a čelem se dotkla jejího již nepohybujícího se hrudníku. "Peťuldas," chytila ji za propocenou halenu a zmáčkla ji v dlani. Pak propukla v hlasitý pláč. "Je to moje zasraná vina!"
"Ness," slyšela za sebou Egona, ale nechtěla ho poslouchat. Pet se vrávoravě zvedla a odešla kousek dál.
"Peťuldas, proboha, proč mi…"
"Ness, pojď sem, nech ji," chytil ji za ruce Egon a přitáhl si ji k sobě.
"Pusť mě! Nech mě! Nešahej na mě, zabiju tě taky!" udeřila ho do hrudi oběma svýma slabýma pěstičkami a pokračovala tak dlouho, dokud mu neodpadla v náručí a naplno se nerozplakala.
"Pokud na tebe nebudu moct sáhnout, zabiješ mě tak i tak. Raději zemřu s tvou rukou v mé dlani, než bez ní a sám." Nessa na chvíli ovládla svůj pálčivý vzlykot a vzhlédla k němu.
"Nejsem tvůj anděl, promiň mi to," sklonila hlavu a zabořila mu nos do haleny.
"Jsi víc anděl, než kdykoli předtím. Jsi víc anděl proto, že nemám zakázáno se tě dotknout a hlavně proto, že cítíš vinu za věci, za které nemůžeš. Nemůžeš tu být pro všechny a zachránit svět, i kdybys stokrát chtěla," pohladil ji po vlasech a přitáhl si ji k sobě.
"Ale Peťuldas…"
"Věděla, do čeho jde, věděla, co se stane, a proto s tebou večer mluvila. Poznal jsem ji za tu krátkou dobou dobře, řekl bych, tak, jak mi jen dovolila, a můžu ti říct, že takový člověk jako ona v životě nelituje vůbec ničeho. Šla s vámi, protože vás měla ráda a protože věřila, že váš cíl není nicotný…"
"A-ale…"
"Ness, podívej se na mě," chytil ji za ramena a odtáhl ji od sebe. "Jediné, co by teď Peťuldas chtěla, by bylo to, abychom pokračovali a vrátili se domů, kam ona už nemohla. Chtěla by skromný pohřeb, pokud by nás sama nenavedla k rokli, a hlavně by si přála, abys jí nelitovala a nelitovala jejího rozhodnutí, protože ona by to neudělala." Ness se rozplakala a znovu padla Egonovi do náručí.
"Proč mě smrt míjí?" zavrtěla hlavou.
"Protože má soucit se mnou, lásko," políbil ji do vlasů a nechal ji plakat dál.

12. kapitola - Já a Mike

2. května 2011 v 19:44 | TePa |  Srdci vlastní
Měla jsem naplánované hned po hodině čapnout Rema a zeptat se ho, jak se má, ale sotva jsem se se zazvoněním zvedla, byl už dávno pryč. A teď vážně - pokud neznají teleportační kouzlo, které by v Bradavicích fungovalo - jak to sakra dělají?
"Nazdárek, Tess!" objevil se přímo přede mnou rozesmátý Jennin obličej.
"Jenny! Ahoj!" usmála jsem se, i když pravda trochu zaraženěji, než jsem měla, protože Jenny se hned zarazila.
"Děje se něco?"
"To víš, rozjela jsem menší vyšetřovací akci ohledně Pobertů," zašeptala jsem spiklenecky, až to Jenny rozesmálo.
"Jasně, dobře ty, Tess!" Uf, nevěří pravdě. Zajímavé, kolikrát si lidé myslí, že pravda prostě není možná, viďte?
"Díky, snažila jsem se," usoudila jsem a společně jsme vyšly ze třídy.
"Poslyš, přemýšlela jsem…"
"Ano?" pozvedla jsem obočí a ušklíbla se, když jsem viděla, jak je z toho přiznávání se nervózní.
"Chtěla bych do týmu," skousla si ret a podívala se na mě.
"Ano?" čekala jsem, co mi naznačí dál, ale ona se zarazila.
"Tebe to nepřekvapilo?"
"Mělo by?" zasmála jsem se. "Nikdy jsem tě hrát neviděla."
"No právě," podívala se na mě, jakoby bych pro ni měla křivě svědčit.
"Co?" vyděsila jsem se a vážně se na ni podívala.
"Podíváš se, jak hraju?" To mě opravdu rozesmálo. Když se ale nesmála se mnou, zarazila jsem se.
"Počkej, to jako vážně?"
"Jasně, potřebuju někoho, na koho se můžu v pohodě spolehnout a který mi poví, jestli dobře lítám."
"Tak to se zeptej spíš Emily, protože já…"
"To jsem udělala, ale má rande." Protočila jsem oči.
"No jasně," zasmála jsem se. "Jenže já se v tom moc nevyznám…" To jí usadilo a zatvářila se zkroušeně. Povzdechla jsem si. "Ale možná bych mohla sehnat jednoho, dva kluky, kteří by to ocenili."
"Kluky?!" vyjekla, až jí přeskočil hlas. "Co blbneš? Ne!"
"Tak jak ti mám pomoct?" ušklíbla jsem se. "Vzala bych jen Mikea…"
"Mike?" zamyslela se. "Tak… fajn, pokud ho přemluvíš."
"Pokud ne, vezmu jiného, ale jen jednoho," doplnila jsem rychle, když jsem viděla, jak se začala kroutit.
"Dobře," řekla pomalu a přimhouřila oči. "Jen tak mimochodem - tvé znalosti mužského pohlaví mě někdy pořádně překvapují," mrkla na mě a posunula si pás brašny výš na rameno.
"Ha ha ha," ušklíbla jsem se ironicky a vyplázla na ni jazyk, když se otočila a zamířila pryč.


"Mikeu!" vykřikla jsem zadýchaně a chytla ho za rukáv, abych se mu neskácela k nohám. Do naší schůzky s Jenn mi zbývala už jen půlhodina a Mike celou dobu nebyl k nalezení. Konečně jsem ho chytila - jak jinak, než že zrovna vycházel z kuchyně. Mávl na kamarády, aby šli dál bez něj a pobaveně se na mě usmál.
"Copak, copak?" kousl si do jablka a počkal, až se trochu vzpamatuju.
"Prosím, mohl bys jít se mnou? Potřebuju… zkušený pohled na věc," zamrkala jsem na něj a on se znovu usmál, přičemž jsem si všimla, jak mu vlasy spadly do obličeje a on je netrpělivě odhrnul stranou. "Proč se jednoduše neostříháš?"
"Cože?" zarazil se a polkl. "Jo tohle!" ukázal si na vlasy a ušklíbl se. "Ne, díky, konečně dorostly. Spíš mi řekni, co jsi myslela tím zkušeným pohledem na věc?" pozvedl obočí a znovu si kousl do jablka. Ušklíbla jsem se.
"Nech si zajít chuť!" Tomu se zasmál.
"Tak co?"
"Jenny mě poprosila, abych… Neškleb se, ty pitomče!" šťouchla jsem ho do ramene.
"Fajn," zahodil ohryzek a opřel se rukou o stěnu. Mimoděk jsem polkla a vzpomněla si na staré časy. Potom jsem ale potřásla hlavou a znovu se usmála.
"Fajn, takže… ona chce na výběr nových hráčů do týmu."
"Aha," přikývl a přešel ke mně blíž. Nechápavě jsem se zamračila, ale nehnula se ani o píď a podívala se na něj.
"A potřebuju nějakého odborníka, který by jí řekl, jestli lítá dobře a jestli na to má."
"Houby odborníka," ušklíbl se.
"Prosím?" zamračila jsem se.
"Ona chce jen podpořit a na to mě nepotřebuje," chtěl mě obejít, ale já mu zastoupila cestu.
"Prosím, řekla jsem, že přivedu nějakého kluka, který ji zreviduje." Zase se ušklíbl. Protočila jsem oči a znovu ho uhodila do ramene. "Puberťáku."
"Vážně tam musím?" zatvářil se otráveně. Položila jsem mu ruku na rameno a několikrát zamrkala.
"Prosím, prosím." Pobaveně se na mě podíval, a pak se usmál.
"Fajn, ale jen proto, že jsi to ty." Vítězoslavně jsem se usmála, chytila ho za ruku a táhla ho rychle přes hrad k hřišti.


"Jenny!" zavolala jsem, když jsem viděla dívčí stín s koštětem v ruce. "Promiň, že jdeme pozdě," dovlekla jsem Mikea až k ní a usmála se. Jenny stočila pohled k našim spojeným rukám a pozvedla obočí. Rychle jsem ho pustila, promnula si ruce a přešla k ní.
"Sedneme se na tribunu a budeme se dívat, podařilo se mi ho přemluvit, takže…" Podezíravě se na mě podívala, ale pak jen přikývla a usmála se.
"Ahoj, Mikeu."
"Jenn," kývl jí na pozdrav a vyšel k tribuně.
"Nic proti, ale přijde mi nějaký nabručený, nestojím o jeho pohled, když se bude tvářit takhle..."
"Nesmysl, jen jsem mu překazila dostaveníčko s kamarády, on se k nim zas vrátí," mrkla jsem na ni. "Tak počkej, až budu nahoře a neboj, určitě jsi dobrá."
"Díky," usmála se tím svým skromným způsobem a vyskočila na koště, aby se vzápětí vznesla k obloze. Když jsem vyběhla na tribunu, po Mikeovi nebylo ani stopy.
"Mikeu?" ozvala jsem se opatrně, když mi někdo přikryl dlaněmi oči. Tak mě to vyděsilo, že jsem až vyjekla a málem ho kousla. "Mikeu, huš, víš, jak se těchhle přepadů bojím!" I přes to jsem se usmála a chytila ho za zápěstí, aby ho dal dolů.
"Právě proto," usmál se a posadil se.
"Ty hade podšitá," ušklíbla jsem se a posadila se vedle něj.
"Co ty a Sirius?"
"Už zase, Mikeu? Kolikrát ti mám říkat, že..," zarazila jsem se, když jsem si všimla jeho lítostivého pohledu. Povzdechla jsem si. "Mikeu, tohle…"
"Teres, chápej, že..," zarazil se a zůstal se na mě dívat. Nemohla jsem jeho pohled snést, a tak jsem ho stočila k zemi.
"Mikeu, tohle už přeci máme za sebou. Myslela jsem, že už to máme za sebou."
"Já taky, ale nemůžu na to přestat myslet. Vždyť… tebe neštve, že to všechno mohlo být jinak?"
"Mohlo, ale já to zvorala a nějak to dopadlo tak, že… jsem se začala smiřovat s tím, že na lásku nemám štěstí a ty mi uděláš tohle?" zrudla jsem a dál se dívala do země. "Tohle je šílenství. Jednou to dojde mě a snažím se já, jenže ty nechceš, po druhé to pro změnu zas chceš vrátit ty a já si myslím, že zas je pozdě na všechno..," povzdechla jsem si a zvedla hlavu, abych se mohla volně nadechnout.
"Můžu už začít?" pozvedla obočí Jenny, která létala nedaleko.
"Dej si kolečko, Jenn, chvilku," mrkl na ni Mike a ona se líně otočila, aby si obletěla stadion. "Teres," oslovil mě znovu, ale já neměla sílu se na něj podívat. "Teres," zopakoval rázněji, takže jsem se na něj podívat musela.
"Ano?" zamrkala jsem jeho směrem a přimhouřila oči proti zapadajícímu slunci. Posunul se blíž ke mně a jedním loktem se opřel o opěradlo.
"Řekni mi," podíval se mi na kolena, "že už mezi námi není vůbec nic." Povzdechla jsem si.
"Ty víš, že to říct nemůžu, protože to není pravda."
"Takže…"
"Mikeu," zatvářila jsem se lítostivě a podívala se na něj pohledem, který, jak jsem doufala, mu pomůže pochopit, co se ve mně odehrává. Polkla jsem a on mě dál hypnotizoval pohledem. "Jenny už obletěla kolečko," sklopila jsem hlavu a slyšela, jak Mike vydechl.
"Takhle to končí vždycky!" rozzlobil se a postavil se z lavice. Zaraženě jsem se na něj podívala a cítila, jak se mi do očí derou slzy.
"Mikeu, ale…"
"Když mám dost sil projevit o tebe zájem, ty sebou cukneš a raději utečeš, než abys to zkusila!" rozhodil pravačkou a úkosem se na mě podíval.
"Já vím, že za to můžu já, ale i tak na lásku musí být dva," svěsila jsem hlavu.
"Ale my jsme dva."
"Jenže já mluvím o tom, jak jsme měli šanci a oba ji propásli," podívala jsem se na něj a cítila, jak mi slzí oči. "Zkazili jsme to, Mikeu…"
"Někdy ale věci napravit jdou!" nechápal a dost výrazně jsem viděla, jak to s ním cuká. "Je to kvůli Siriuse, že?"
"Proboha, Mikeu, nebuď směšný, takhle to vůbec není!"
"A jak to teda je!"
"Mám tě šíleně ráda, to pouto mezi námi prostě je a je jedno, jestli se teď zase přestaneme bavit - jako před rokem, vzpomínáš? Vím, že to zůstane, tohle nevymažeš, ať už jakkoli budeš chtít."
"Nikdy jsi nepřemýšlela nad tím, že bychom mohli…"
"Přemýšlela, ale já…"
"Co?!"
"Jsem zmatená, Mikeu!" vykřikla jsem k němu a rozplakala se.
"Já taky! Chci s námi něco udělat, přátelství není naše konečná fáze a ty to víš!"
"Možná," podívala jsem se na něj vážně. "Ale já nevím, co s tím!" Mike těkal očima mezi těma mýma a pokusil se nadechnout. Pak si promnul kořen nosu a znovu se na mě podíval.
"Teres, tohle je mučení, víš o tom?"
"Mikeu…"
"Teď ne," otočil se k odchodu.
"Mikeu, stůj!" Zarazil se a pomalu se otočil. "Neodcházej takhle, skončí to zase jako minulý rok. Přátelství nám přece šlo… Mikeu..," podívala jsem se na něj prosebně a on cukl hlavou k obloze, jakoby sám zaháněl slzy.
"Dej mi čas, Teres."
"Jenže… kolik času? Nechci udělat tu samou chybu jako minulý rok a prostě čekat."
"Dám ti vědět, slibuju. Možná jsem udělal chybu. Neměl bych probouzet něco, co už je dávno pohřbené."
"Ale tak to není..," zavrtěla jsem hlavou.
"Ne?" otočil se a tázavě pozvedl obočí. "Jak to je?"
"Já nevím, proboha!" postavila jsem se na nohy a chytila se opěradla, abych neupadla.
"Až to budeš vědět, tak mi řekni." S tím se otočil a prostě odešel.
Jenny poletovala vedle tribuny a zaraženě se na mě dívala.
"Promiň, Jenn," vzlykla jsem a vyběhla z tribuny taky. Potřebovala jsem na pokoj. Rychle.