Duben 2011

11. kapitola - Mohla by sis najít lepší výmluvu, nemyslíš?

19. dubna 2011 v 22:33 | TePa |  Srdci vlastní
Něco trošku oddechovějšího, můj mozek musí nabrat směr tvořivost :)

TePa
"Víš, to, co provádíme, je tajemství z určitého důvodu. A tajemství zajímá spoustu lidí."

S trhnutím jsem se probudila a zamžourala do temného pokoje. Neviděla jsem vůbec nic, kromě obrysů skříně a Emilyiny postele, kolem které byla rozprostřená nebesa. Povzdechla jsem si a přetočila se na bok, abych pravačkou nahmatala hůlku. Sotva jsem ji držela v ruce, zašeptala jsem tiché Lumos a prohlédla si staronový budík, který jsem dostala na minulé Vánoce od dědečka.
2:30. U Merlinova vousu! A já se cítila tak probuzená…
Přetočila jsem se na záda a promnula si kořen nosu.
Co by to mohlo být za tajemství, že o něm nikdo nemůže vědět? A proč se přitom díval na Remuse, jakoby mu ho bylo líto? No, tak tohle divné nebylo, kdo by Rema nelitoval, když vypadal takhle? Otřásla mnou vzpomínka na jeho zbídačený zjizvený obličej, a tak jsem se rychle vrátila k předchozím úvahám.
Možná… možná to nic neznamená, jak říká Emily. Je to jejich záležitost, ano. Nejspíš bych se do toho vážně neměla plést, nakonec to bude akorát zklamání z toho, že kluci nastražili pár bomb hnojůvek navíc a nestihli utéct, protože se na ně bůhví co zřítilo. Bomby hnojůvky jsou opravdu proradné vymoženosti.

Představovala jsem si, jak se kluci plíží chodbou, Sirius s Jamesem haldu hnojůvek v podpaží a za nimi ten podivín Petr s krysím výrazem ve tváři. Remus šel jako první a ukazoval, že je vzduch čistý.

Tak, tady mi to ale vázlo… Filch… proč zrovna Filch? Tomu zavařili už nejmíň sto tisíckrát… No, usoudila jsem nakonec a pokrčila si pro sebe rameny… jsou to Pobertové, u nich nikdo nikdy nemá dost.

Dobře, takže… Kluci se proplíží do Filchova kabinetu a přemýšlí, do kterých zásuvek by bylo nejstrategičtější bomby umístit.
Remus navrhuje prostředek, aby zamezil úplné katastrofě a nezůstal později ve sklepení viset za kotníky. Sirius s Jamesem razantně nesouhlasí a posléze se domlouvají na tom, že bomby položí pod celý archiv školních trestů a vyhodí ho spolu s neuvěřitelně odporným smradem do povětří. Petr jen obhlíží situaci a přemýšlí, kdy zmizet.

Počkat! Petr tam přeci vůbec nebyl nebo ne? Čert ani Merlin nejspíš neví, protože ze Siriuse to ani šperhákem nedostanete. Dejme tomu, že tam byl, ale později se vytratil…

Sirius s Jamesem tedy hůlkou znásobí účinnost několika bomb hnojůvek a zasunou je už do dávno zrezivělých zásuvek s pobledlými nápisy. Remus stále obhlíží situaci, zatímco se Sirius s Jamesem běží schovat. Na poslední chvíli se James otočí a uvidí Rema, jak se marně rozhlíží kolem. Hrdinsky se vrhne zpět, ale to už je příliš pozdě.
Bomby hnojůvky vyhodily celou kartotéku do povětří, trosky zavalily Rema, který byl nejblíž a částečně přimáčkl Jamese, který se k němu nestačil dostat včas. Siriuse poškrábalo pár odlétávajících kousků bůhví čeho a… A ano! Myslím, že tohle je ideální čas pro Petrův zbabělý únik.

Byla jsem hrdá na to, jak pečlivě jsem si to vymyslela a namluvila sama sobě, že to tak skutečně muselo být. Snažila jsem se nic nesrovnávat s tím, co jsem viděla u Vrby mlátičky, možné taky bylo, že jsem byla unavená a prostě jsem si vymýšlela, že vidím, co tam ve skutečnosti ani nebylo. Sirius se tak ošíval jen proto, že se jim jednou taky vtípek nevydařil, Remus mlčel, protože přes obvazy a spoustu lektvarů ani mluvit nemohl a James… James mi kladl brouky do hlavy, abych se soustředila na otázku tajemství a ne na to, co se ve skutečnosti stalo.
Stala se jen kartotéka. Tak to bylo, přesvědčovala jsem sama sebe a přetočila se na druhý bok.
Jenže…
Co když ne?

Emily vstala o hodinu dřív jak já, což pro ni bylo typické, a já byla přetažená jak po proflámované noci. Bolela mě hlava a nepamatovala jsem si přesně, kdy jsem usla. Věděla jsem, že jsem vymýšlela čím dál šílenější scénáře k tomu, co se mohlo Removi stát, až jsem z toho nakonec očividně opadla.
Přetočila jsem se na bok a snažila se znovu usnout, když mi do postele skočila Emily a rozšafně mě strčila do ramene. Nejdřív jsem se snažila to ignorovat, ale když to potom mnohem razantněji zopakovala, zamžourala jsem na ni.
"Hm?" zabručela jsem do polštáře a znovu zavřela oči.
"Potřebuju tvoje oči!" šťouchla do mě, tak jsem je znovu rozlepila.
"K čemu?!" Divila jsem se, že mi rozumí.
"Mám předsnídaňové rande se Zacem."
"S kým?"
"Neřeš. Potřebuju vědět, jaké tričko si mám vzít."
"Nejmenoval se náhodou Jeff nebo John nebo tak nějak?"
"Leda v tvých snech," vyplázla na mě jazyk, ale pak se zamyslela. "I když to možné je, nevím. Tak co? Jsem dneska stvořená pro červenou?" přiměřila si k sobě první tričko a já ho levým okem zrevidovala. "Nebo… pro zelenou?" ukázala mi druhé tričko a já to poměřila k její zářivě zrzavé hlavě.
"Zelenou, každopádně."
"Ok. Díky!"
"Emily?" zabručela jsem po několika minutách.
"Ano?" zašvitořila.
"Můžeš se do toho zrcadla dívat z jiného místa než z mé postele? Snažím se spát!" přetáhla jsem si přes hlavu polštář.
"Ty jsi strašná oplzlina. Zvlášť po ránu." Odfrkla jsem si do polštáře a ona s tlumených smíchem vstala z mé postele, až se to s ní zhouplo a zatáhla mi závěsy.
"Díky, Em," zívla jsem a přetočila se na záda. Ještě chvíli…

Chvíle se nakonec přehoupla v hodinu a půl, takže jsem zaspala na svou první hodinu a to i přes to, že byla až na devět hodin. Vzala jsem to smykem do koupelny, tím samým způsobem ke skříni a s hřebenem v ruce běžela do Velké síně, abych stihla alespoň poslední vysušenou topinku. Jenže jako na potvoru - co byste řekli? Na stolech nebyl ani jediný drobek.
Opravdu neuvěřitelné a otravné, když skřítci do puntíku plní to, co se po nich chce. Někdo by jim měl říct, že je čas na menší vzpouru, která by mimojiné mohla znamenat i pozdní snídaně. Povzdechla jsem si a podívala se na hodinky. Pět minut na to, abych vylezla tři poschodí a cestou to vzala oklikou přes kuchyň. Šance na stihnutí hodiny? Nulová. Musela jsem alespoň odložit mou snídani na neurčito. Pustila jsem se do schodů a brala je po třech, div jsem se u toho nezabila.
Díky bohu za pohyblivé schodiště, říkáte si. Přísahám, že ho snad někdo očaroval, takhle dlouho mu to nikdy netrvalo. (Nebo Filch kašle na každoroční "promazávání".)
Nakonec jsem vpadla do učebny asi jen o minutu později. Problém byl v tom, že učitelka už tam dávno byla a zírala na můj pocuchaný účes, kravatu na křivo a povyhrnutou sukni. Navíc jsem byla zadýchaná jako po maratonu, což samozřejmě velmi pobavilo nejen Poberty - kteří světe div se byli všichni - ale i ostatní mužské osazenstvo. Holky na mě jen soucitně hleděly.
"Slečno?"
"Dobrý… chrechech… den," snažila jsem se vydýchat a uklidnit tak svůj hlas. K ničemu to ale nebylo a profesorka se na mě dál dívala jak na zjevení z jejích nočních můr.
"Dobrý den. Mohla byste se, prosím, narovnat a oznámit třídě, proč jdete pozdě?" Jakoby to nebylo očividné. Napřímila jsem se a shrnula si vlasy na stranu z obličeje, přičemž se Petr neudržel a propukl v smích. Díky. Zrudla jsem jak pivoňka dřív, než byste řekli Nox. Nakonec jsem si hůlkou - ke zděšení všech přítomných včetně profesorky - namířila na plíce a neverbálně si zklidnila a ustálila dech.
"Omlouvám se, zaspala jsem. Už se to víckrát nestane." Profesorka se zatvářila, jakoby už od studenta očekávala lepší výmluvy a mávla do první lavice.
"Posaďte se ke mně. To vám potom zaručuju, že se to už nebude opakovat. Můžete začít tím, jaké máme druhy věšteckých tabulek."
A sakra. My jsme něco takového brali?

10. kapitola - Pravé Pobertovské tajemství

13. dubna 2011 v 15:09 | TePa |  Srdci vlastní
Pro Mončí a Vás ostatní, kteří jste na mě nezanevřeli :)

TePa

Ráno přišla pošta. Tenhle čas mám nejradši, protože celá Velká síň se naplní zvukem mávajících křídel a není nic krásnějšího, než zjistit, že vám někdo napsal. Když přede mnou přistála moje sova, usmála jsem se.
"Ahoj, Row," pohladila jsem ji po peří, ale ona mi oplatila sprškou vody, která se jí spustila z křídel sotva se otřásla. "Taky tě ráda vidím," ušklíbla jsem se a utřela si obličej ubrouskem.
Pak jsem šáhla po dopisech. Dneska byly dva. Jeden od mámy a druhý bůhví od koho. Nebyla na něm žádná odchozí adresa, což znamenalo, že mi někdo psal z Bradavic do Bradavic. Na hlavu, když se můžeme sejít a může mi to normálně říct, no ne?
Nejdřív jsem otevřela ten od rodičů.

Ahoj, zlato,
neozvala ses, takže s taťkou doufáme, že se máš dobře a všechno jde podle plánu.
Včera tetička Ariel pořádala zahradní party, na níž všichni měli přijít převlečení za zvířata. Díky bohu jsem ji nakonec přesvědčila, aby to nedělala. Je jí už 45, ale pokoj si nedá. Myslím, že takového člověka to nepřejde nikdy. (Představa tvého otce v medvědím kožichu mě nepřestává znepokojovat i přes to).
Každopádně, doufám, že se učíš. Určitě toho teď máte hodně, ale neboj, to zvládneš, jako jsi to zvládla vždycky. Pozdravuj Emily.

S láskou

Máma s tátou

Usmála jsem se a snažila se představit si tátu v medvědím kožichu. Musela jsem vyprsknout smíchy, ta představa mě skoro zabila. Když jsem si pak všimla zkoumavých pohledů ostatních, vzpamatovala jsem se a mávla jsem k nim rukou na znamení toho, že se nic nestalo. Vštípila jsem si do hlavy, že jim musím odepsat, aby se nestrachovali a otevřela druhý dopis.
Pečeť byla tradiční vosková, nechtěla jsem ji úplně zničit, a tak jsem si dávala pozor. Když jsem pak z obálky vytáhla kus pergamenu, sklouzla jsem nejprve pohledem na podpis. Albus Brumbál.
Přilepila jsem se na dopis očima.

Zdravím, Tess,
a přeji dobré ráno, doufám, že ti chutná snídaně.

Povytáhla jsem obočí a podívala se k ředitelově židli. Je to cvok, usoudila jsem potom s úsměvem a vrátila jsem se ke čtení.

Prošetřil jsem tvoje upozornění a můžu tě ujistit, že o nic vážného nejde. Netrap se tím, mám to pod kontrolou.

Albus Brumbál

Zamračila jsem se a podívala se k učitelskému stolu ve stejnou chvíli, kdy se Brumbál díval na mě. Povytáhla jsem obočí, ale on na mě jen mrkl a vrátil se k rozhovoru s McGonnagalovou. Tohle mi moc nesedělo. Včera vypadal překvapeně a dneska na mě mrká. Sklouzla jsem pohledem k Nebelvírskému stolu a zamračila se ještě víc, protože jsem tam neviděla Poberty.
Samozřejmě, mohla jsem se splést, byla tam hlava na hlavě, navíc si myslím, že jsem tam viděla Petra, ale ten nebyl Poberta, jak se patří.
"Co se tak tváříš?" ozvalo se zprava a já sebou cukla, když jsem si uvědomila, že to mluví Mike.
"Co prosím?" zeptala jsem se zmateně a podívala se na něj. Usmíval se na mě od ucha k uchu, a tak jsem se znervózněle usmála taky. "Děje se něco?"
"Tvářila ses příšerně. Stalo se něco?" chtěl vědět a spiklenecky nastražil pravé ucho, které mi bylo nejblíž. Zavrtěla jsem hlavou a chvíli přemýšlela, jestli mu mám říct o mém tajném vyšetřování. Nakonec jsem ale usoudila, že to je zbytečné, akorát se mi vysměje, že zveličuju.
"Vůbec ne. Jen jsem se zamyslela."
"S pohledem k Nebelvířanům?" zamračil se Mike a otočil se k Nebelvírskému stolu.
"Co to bylo?" pozvedla jsem obočí, když se ke mně vrátil pohledem.
"Nebelvírští se zdají jako tví nejlepší přátelé a moc dobře víš, jací dokážou být, dej si pozor."
"Teď narážíš na koho?" Mike dokáže věci neuvěřitelně okecat.
"Slyšel jsem, že se poslední dobou dost přátelíš s Poberty. Proto říkám: Dej si pozor."
"Mikeu, děláš si zbytečné starosti, víš, jak dokážu být opatrná. Možná víc, než kdokoli jiný," zdůraznila jsem a on se nervózně ošil.
"Možná. Ale i tak. Sirius není zrovna…" Rozesmála jsem se.
"Myslíš, že chci Siriuse?"
"Divil bych se, kdyby ne. Je pěkný, je chytrý a s holkama to prostě umí," pokrčil rameny a zkoumavě se na mě zadíval.
"Možná, že umí, ale znovu bych se vrátila k tomu, že jsem opatrná."
"Dobře, dobře." Chtělo se mi dodat, že mám rozhodně radši Remuse než Siriuse. Ale nechtěla jsem vyvolat další nepříjemnou diskuzi. "A co Lupin?" Trhlo ve mně.
"Co prosím?"
"Co ty a Lupin?"
"Žasnu nad tím, že se o tom bavíme zrovna my dva."
"Jsem přirozeně zvědavý," vymlouval se a několikrát zamrkal.
"Jsme přátelé, stejně jako se Siriusem. Stačí ti to?" To už jsem byla celá červená.
"Dobře."
"Nevěříš mi," přimhouřila jsem oči.
"Znám Siriuse a…"
"Přestaň ho pořád řešit, skoro vůbec ho neznám a i kdyby, pochybuju, že on by měl zájem o mně." Mike se zašklebil, a pak si mě prohlédl. Překvapeně jsem vykulila oči a pozvedla obočí, když se vrátil k hlavě a naše oči se střetly. Rychle ucukl a rádoby bezstarostně se protáhl.
"Mikeu."
"Dobrou chuť, Teres," vrátil se sám ke svým vajíčkům. Zmateně jsem cukla hlavou a otočila se k Emily, která seděla vedle mě.
"Měla jsi pravdu," prohodila, když si všimla, že se na ni dívám.
"Vážně?" podivila jsem se. To nás poslouchala?
"Denní věštec stojí za houby. Na úvodní straně je už po několikáté článek o množících se pakobylkách," zasmála se a zmateně se na mě podívala, protože já se stále tvářila, jako bych neměla šajn, o čem to - krucinál - mluví. "Pakobylkách, Tess! Brownová..," snažila se mě nakopnout.
"Jo, tohle!" vydala jsem ze sebe pár zvuků podobných smíchu.
"Jsi v pohodě?" zamračila se.
"Ani ne, ale to bude tím, že je zase ráno. Půjdu do hodiny, uvidíme se v Bylinkářství," mávla jsem jí, vzala si croissant a odešla chodbou.

Remus ani James se neukázali celý den, zato Sirius se aspoň objevil na poslední hodině Obrany. Když si mě všiml, zamířil ke mně a trochu rozpačitě se posadil. Kdybyste si toho náhodou nevšimli tak Sirius byl rozpačitý.
"Ahoj," pozdravila jsem ho a usmála se. Mávl mi rukou a protřel si kořen nosu. Na ruce měl nejspíš čerstvě zhojenou ránu, protože pochybuju, že by se vám normálně na předloktí udělal podlouhlý červený flek. "Co se ti stalo?"
"Cože?" podíval se na mě a když si všiml mého pohledu, schoval ruku pod lavici. "Znáš to," ušklíbl se a snažil se napodobit svůj normální výraz. Moc mu to nešlo. "Trošku jsme blbli s klukama."
"Proto tu dneska není James s Remusem?"
"Ano, proto," přikývl a když jsem i dále čekala na vysvětlení, povzdechl si a zapátral v paměti. "Večer jsme nemohli spát, tak jsme šli za Filchem a… a trošku mu udělali nepořádek v kartotéce," dodal po chvilce zaváhání. Přimhouřila jsem oči.
"A právě v té kartotéce sis natrhl obočí a zranil ruku..," pokračovala jsem nepřesvědčivě.
"To víš, pitomé staré bedny se spisy. Spadne to na tebe a…" Tušila jsem, že lže, protože se zase zarazil a zapřemýšlel.
"Filch vás samozřejmě našel zraněné v kartotéce a zavolal McGonnagalovou. Jelikož je ale moták, nemohl vám zhojit rány ani zvednou krabice a železné zásuvky, ve kterých byly ty papíry. Takže jste leželi skříplí pod nimi. Tobě se ruka skřípla mezi zemí a železnou zásuvkou a proto máš tak zraněnou ruku. Ležela ti na ruce příliš dlouho a možná ti i přetrhla vazy, jak na tebe spadla. Obočí způsobil ostrý papír," začala jsem mu podsouvat svůj návrh. "James… co se mohlo stát Jamesovi? Možná byl přímo vedle tebe a ta samá skříň s železnými zásuvkami spadla i na něj akorát, že na nohu, která se mu zlomila. Petr, který není moc zdatný v kouzlení se mu snažil pomoct, jenomže to ještě zhoršil, takže James musel ležet celou dobu na ošetřovně, kde do něj Pomfreyová lila nejrůznější lektvary. Remus… Ten je pro mě záhada. Co se mohlo stát jemu?" povytáhla jsem směrem k Siriovi obočí. Ten seděl a zíral na mě s otevřenou pusou.
"Tys tam byla?" zamračil se a tvářil se lehce zmateně.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou. Byla jsem u ředitele.
"Protože takhle přesně to bylo."
"Hm… jaký jste dostali trest?"
"Trest?"
"Ano, za to, že jste u Filche udělali ten strašný nepořádek."
"Klasika. Dalekohledy dva týdny."
"To je celkem slabota, máte štěstí," uznala jsem. "Co je s Remem?" Sirius se ošil.
"Nevím přesně, byl daleko od mě, ale dopadl nejhůř." Tohle jsem mu věřila. Tvářil se dost lítostivě a v jeho hlase nebyla ani trocha zaváhání. "Tahle noc nebyla jedna z nejlepších. Prostě jsme to zvorali."
"To se stává, každý dělá chyby," chtěla jsem ho uklidnit, ale on se jen uchechtl. "Nesouhlasíš?"
"Některé chyby jsou větší než druhé. Ale už toho nechme, kazíš mi reputaci." Pozvedla jsem obočí a zasmála se.
"Jak to?"
"Nechci vypadat rozumě," mrkl na mě, vytáhl si límce košile a prohrábl si vlasy, aby vzápětí mrkl na nějakou holku, co seděla přes uličku. Ta se na něj zamračila a hodila po něm knihou. To mě opravdu rozesmálo. Sirius se na ni chvilku díval zaraženě, ale pak se na mě podíval a rozesmál se taky.
"Moje chyba. S tou jsem se rozešel asi před třemi dny."
"Siriusi, Siriusi. Jde to s tebou z kopce," mrkla jsem na něj a s úsměvem zavrtěla hlavou.

"Viděla jsi Jamese? Viděla jsi Jamese?" skočila mi málem za krk Emily, která se řítila chodbou jako jedna velká salva a v závěsu za ní běžel snad celý famfrpálový tým.
"Plánuješ manifestaci nebo co?" zasmála jsem se.
"Nemůžu ho najít. Kde je? Potřebujem naplánovat tréninky."
"Slyšela jsem, že ho dneska pustí z ošetřovny."
"Co zase prováděl?" zavrtěla hlavou a celý dav mě strhl sebou. Emily byla jako ve svém živlu. "Půjdem za ním a domluvíme se na nějakém určitém datu! Nebo ať udělá rozpis, když je primus, no ne?"
"Ráda bych šla do knihovny," zmohla jsem se na velmi chabý protest, což samozřejmě bylo bez odezvy, a všichni se zastavili až v ošetřovně, kde je madame Pomfreyová všechny vyhubovala.
"Jenom dva lidi! Dva lidi!"
"Dobře, já jdu," rozhodla Emily. "A ty jdeš se mnou!" zavelela a protáhla mě davem, který ze mě div nesedřel všechno oblečení.
"Proč já?"
"Kdybych potřebovala argumenty." Ušklíbla jsem se a šla za ní. Pomfreyová za námi okamžitě zavřela dveře se slovy, kterým jsem pořádně nerozuměla.
"Co je Jamesovi?" vyzvídala hlasitým šepotem Emily, když nás Poppy poslala k zadním lůžkům. Vedle Jamese tam ležel i Remus, který byl celý chudák obvázaný a vypadal jako po pořádné dávce uspávacího lektvaru. Zděšeně jsem se na něj podívala, zatímco James se nadšeně vítal s Emily.
"Ahoj, SKE."
"Přestaňte s tou suchozemskou kamarádkou," ušklíbla jsem se. "Jsem Teresa. Nebo prostě Tess, vyber si."
"Tess zní dobře," mrkl na mě a obě jsme se pak k němu posadily.
"Potřebujeme rozumný rozpis famfrpálového hřiště," začala Emily, zatímco já se starostlivě dívala na Remuse. Nevypadal vůbec dobře. Co to v noci prováděli? Pak jsem si vzpomněla na podivnou trojici, která mířila pod Vrbu mlátičku. Trojice. Mohl by to být James, Sirius a Remus, vzhledem k tomu, že Petrovi nic nebylo a v pohodě si nacpával břicho, zatímco jeho kamarádi tu leží div, že ne v kómatu.
Remus by mohl být ten nejzbědovanější uprostřed a James se Siriusem ho mohli podpírat. Celkem by to sedělo. Otázkou ovšem bylo, co se Removi stalo ještě předtím, než vlezli pod Mlátičku… Možná to nebyli oni.
"Dobře, takže myslím, že měsíc bychom měli. Vyškrtla jsem předem dny, kdy tam je Zmijozel, s těmi by byl největší problém. Mrzimor si vezme bez řečí zbytek termínů, což je fajn. Díky, Jamesi."
"Nemáš zač," usmál se James a nastalo trapné ticho.
"Jsem tu jediná, kterou zajímá, co se stalo?" ozvala jsem se rozhořčeně a James se na mě zmateně podíval.
"Co co se stalo?"
"Proč tu vy dva ležíte, Sirius má nedávno vyléčená zranění a snaží se mi napovídat, že se vám to stalo v..," napadla mě jedna věc. "Kde se to stalo?" povytáhla jsem obočí a James zapřemýšlel, a pak opatrně špitl:
"V kartotéce?" Tohle nemohla být pravda! Ti dva byli snad telepaticky propojení. Když jsem nic neříkala, vítězoslavně se ušklíbl. "V kartotéce," řekl přesvědčeně.
"Velmi vtipné, Jamesi," ušklíbla jsem se. "Nevěřím vám oběma ani slovo. Tohle se Removi prostě nemohlo stát v nějaké pitomé Filchově kartotéce! Byla jsem tam a ty šuplíky rozhodně tak těžké nejsou, i když jsou z kovu! Něco tady nehraje…"
"Nech to být, Tess, vždyť je znáš, pořád vymýšlí skopičiny. Prostě to tají, aby byli zajímavější. To kluci dělávají." James jen přitakal.
"Jo. Jenže kluci taky lžou, když tají nějaké společné tajemství. Tohle bude nějaké extra velké, které nesmí vědět vůbec nikdo, jinak by to na nic nebylo tolik znát. Jsou to přeci profesionálové, nikdo by na nich neměl nic poznat," podívala jsem se na Emily. "Uznej, že jim to doslova svítí z očí! To tě to nezajímá?"
"Ne," usoudila Emily. "Je to jejich tajemství, nemáme právo do toho šťourat. Tak už pojď. A ty se vylež, Jamesi," mrkla na něj. "Abychom to vítězství neměli tak snadno," vyplázla na něj jazyk.
"Vítězství? Cha! Komety proti Nimbusům? To si musíš dělat legraci."
"Komety mají svůj rok. To ti říkám já!" ukázala na něj a odtančila ke dveřím z ošetřovny.
"Promiň, že jsem do toho tak šťourala, nechám toho. Je to vaše věc," usmála jsem se na něj a zařadili židli ke stěně, aby nezavázela.
"Kde jsi, Tess?" zavolala na mě co nejtišeji Emily.
"Hned," houkla jsem přes rameno a otočila se na Jamese, který se tvářil rozpačitě. "Vážně se omlouvám. Nezlobíš se kvůli tomu?"
"Ne," zavrtěl hlavou a sjel pohledem na Remuse. Pak si skousl ret. "Víš, to co provádíme je tajemství z určitého důvodu. A tajemství zajímá spoustu lidí.


9. kapitola - Ne tak malá Nancy Drew

5. dubna 2011 v 19:02 | TePa |  Srdci vlastní
Kdo by nevěděl, tak se jedná o detektivní knížku pro děti s hlavní hrdinkou - již jmenovanou - Nancy Drew;)

TePa

Potom, co Emily odešla, zašla jsem si do sprchy, ze které mě konečně nikdo nevyhazoval a strávila tam příliš mnoho času. Plánovala jsem se se zodpovědně podívat alespoň na tři kapitoly ve staré učebnici Bylinkářství, abych v příští opakovací hodině nevypadala jak idiot. Bohužel, občas se musí něco obětovat.
Když jsem si pak hůlkou sušila vlasy, všimla jsem si, že na oblohu se začíná pomalu ale jistě šplhat měsíc. Zdál se mi větší než obvykle a to i přes to, že byl v úplňku, a tak jsem si sedla na okenní parapet a mimoděk si všimla, že okna konečně netáhnou. Natáhla jsem si tam deku i polštář a zatáhla kolem sebe závěsy, abych vyvolala pocit, že tu vlastně nejsem.
Cítila jsem se najednou klidná, jakoby mě nic netrápilo, jako právě neznemožnila před Remem. Ptát se ho na možný romantický vztah mezi jeho kamarádem a Emily. Vážně to vyznělo dost hrozně. I přes to všechno, jaký Remus byl, pořád se nedal popřít jeden všudypřítomný fakt. Byl to kluk. A jako takový se o drby a náznaky příliš nezajímal.
Za to mě poslední dobou přicházelo všechno jako náznak. Z každé třísky jsem už stavěla les a jak se tak říká: dělala z karkulinky Smrtijeda. (Myslete si, co chcete, ale taková karkulinka může být často podlejší než leckterý Smrtijed - PS: Zahrnuje se i Lucius Malfoy a jeho kumpáni).
Složila jsem si hlavu do dlaní, ale potom ji zase zvedla a protřela si oči. Na řasách mi stále zůstávaly drobné kapičky vody a další uvízly v obočí. Vlastně mi to bylo celkem jedno. Měla jsem celý pokoj jen pro sebe a zdálo se, že dokonce i ve Společenské místnosti zavládl podezřelý klid. Nejspíš - když tam neměli Emily - prostě neměli proč vyvolávat jakoukoli party. Ta holka byla vážně potenciál.
Sklouzla jsem pohledem na bradavické pozemky a s úsměvem očima cestovala od jezera, přes zelenou trávu, která momentálně nebyla vidět, ale jejíž špičky se ve světle měsíce matně leskly. Najednou jsem se zprudka posadila a uhodila se do hlavy o kamennou výplň výklenku. Zdálo se mi, že snad sním, a tak jsem se pro jistotu štípla.
Směrem k Vrbě Mlátičce šla skupinka tří lidí. Podle postavy asi kluků nebo mužů, ale mohla to být i holka ve volném oblečení. Dva kluci (rozhodla jsem se jim tak říkat) podpírali třetího, který se v podivným křečovitých stazích krčil uprostřed. Vypadalo to, jakoby si na něm někdo nezkušený zkoušel kletbu Imperius. Zamračila jsem se a najednou mi bylo líto, že čarodějové nepoužívají dalekohledy.
Nebylo mi přesně jasné, jak to udělali, ale Vrba, ačkoli se obvykle dost vehementně bránila, najednou jakoby zamrzla a oni spěšně prošli do jakéhosi vchodu pod ní.
Vzpomněla jsem si, kolikrát jsem se tam chtěla dostat já, abych z čiré zvědavosti prostě zjistila, kam to vede. Po třech nezdařilých pokusech jsem akorát obdržela dvě drobounké jizvy od škrábajících větví a zlomila si nohu.
Jiní byli úspěšnější. Třeba Emily. Ta přišla jen k několika jizvičkám a dostala se skoro až ke vchodu. Problém byl v tom, že ji viděla McGonnagalová a okamžitě ji udělila trest. Mě samozřejmě taky, protože jsem tam byla a nijak jí v tom nezabránila. Vážně, někdy si myslím, že ta ženská nemá nic jiného na práci, než chodit po škole a pozemcích a prostě hledat někoho, koho by potrestala.
Starý dobrý Filch by ji poděkoval, protože by měl konečně důvod obnovit ve sklepeních žaláře a věšet v nich provinilce za palce. Opravdu nepříjemná událost - ne, že bych ji zažila.
Každopádně mi to nešlo z hlavy. Jak mohla ta zatracená Vrba prostě vypnout? To je hloupost, něco na ní musí být, protože kdysi jsem hledala dostatečně silné paralyzující kouzlo a nenašla vůbec nic. A to dokonce ani v případě, kdy jsem se na něj přímo zeptala snad všech učitelů. Přišlo jim zvláštní, proč se tak ptám, ale vždycky mi odpověděli a dál se tím nezaobírali.
Připadala jsem si jako Nancy Drew. Vyšetřovatelka, která musí odhalit pravdu. Zároveň jsem měla strach z toho, co objevím a zda bych opravdu měla pátrat po tom, co by mělo zůstat tajemstvím. Jenže - co když tam ten kluk nešel dobrovolně a někdo mu tam ubližuje?
Zvedla jsem se a navlékla na sebe župan. Tohle chce radu a já přesně věděla, kam pro ni jít.
"Kokosky," oznámila jsem chrliči, který hlídal vchod do ředitelovy pracovny a opravdu se v hloubi duše modlila, ať nenapráskám někoho jako Jamese Pottera, protože to bych opravdu nerada.
Když jsem vystoupila až nahoru po schodech, vzala jsem za klepadlo a několikrát s ním udeřila na mohutné dubové dveře.
"Jen pojď dál," ozvalo se jemně z protější strany a já potichu otevřela (tedy, snažila jsem se, ale ty starý dveře už tak sto let nikdo nepromazal). Vklouzla jsem dovnitř a omluvně se Brumbála usmála.
"Moc se omlouvám. Jestli ruším, půjdu zase zpátky." Podíval se na mě přes své půlměsícové brýle a ukázal na křesla naproti sobě. "Děkuju."
"Jak jsi uhodla moje heslo? Myslel jsem, že jsem ho konečně dokázal nastavit tak, aby ho nikdo neuhádl. Kokosky opravdu v lásce nemám," zavrtěl hlavou a vzal si jednu z Bertíkových fazolek tisíckrát jinak, které mu ležely na stole v ne příliš velké misce.
"Už si přesně nevzpomínám, myslím, že mi ho někdo řekl, nezlobte se." Brumbál se tiše zasmál, přičemž se mu rošťácky blýsklo v očích. Tenhle chlap byl vážně k nepochopení.
"Přestaň se omlouvat. Ty jsi Teresa, viď?" Přikývla jsem. "Ano, slyšel jsem, jak na tebe spolužáci volají, zkrátili si to na Tess, co?" Překvapeně jsem na něj zamrkala. Nebylo to zas tak dávno, kdy s tím začali… "Já osobně jsem na zkracování jmen expert - a to ne, že bych se chlubil. Mé jméno ovšem nepatří mezi nejkratší." Opět se usmál.
"Ano, slyšela jsem," přikývla jsem. "Víte, chtěla jsem vás upozornit na jednu věc…" Pak mi - samozřejmě pozdě - došlo, že jestli ví o takové hlouposti jako, že mi spolužáci říkají Tess, určitě ví i o tom, co se děje na školních pozemcích.
"Ano? Poslouchám," opřel se do křesla "Jestli chceš, dej si fazolku, mám jich tu trochu víc."
"Ehm, ne, děkuji," znervózněla jsem. Pořád jsem z něj byla tak trochu na pochybách. Člověk nikdy nevěděl, jak správně skloubit rozhovor na úrovni a vtip. I když - zamyslela jsem se - James to nejspíš uměl.
"Nuže?" pobídl mě znovu.
"Ano. Víte, dneska jsem se dívala z okna a viděla tři kluky. Dva podpírali třetího uprostřed a ten nevypadal, že je mu to zrovna příjemné..." Překvapeně se na mě podíval a pozvedl obočí. "Vím, že je to možná hloupost," zrychlila jsem tempo a rudla stejně tak, "ale považovala jsem za správné na to upozornit, kdyby mu náhodou chtěli ublížit…"
Když jsem se pak na něj podívala, uvědomila jsem si, že jeho pohled se opravdu mění jako počasí. Opět se na mě mírumilovně usmíval a postrčil ke mně misku s fazolkami.
"Jsem velmi rád, že jsi mi to přišla říct, Tess," usmál se, opřel se lokty o opěradla a lehce se na nich nadzdvihl. "Ujišťuji tě, že to všechno osobně prošetřím a napíšu ti dopis, jak to dopadlo. Zatím ale - pokud si nechceš vzít ještě jednu fazolku - je stále po večerce a víš, jakou migrénu z nespavosti mívá pan Filch," usmál se.
"Děkuji. Omlouvám se, že jsem rušila," zvedla jsem se z křesla a zamířila ke dveřím.
"Vážím si toho," přikývl a opřel se do křesla, aby si vzal další z kouzelnických dobrot, které měl snad všude. "Dobrou noc."
"Dobrou noc, pane řediteli," zavřela jsem za sebou dveře a seběhla ze schodiště. Nezajímalo mě, že se točí a že mě postupně posouvá níž a níž, najednou jsem měla chuť rychle se vrátit a sledovat Vrbu tak dlouho, dokud se ti podivní kluci znovu neobjeví. Pokud jsem je už neprošvihla.
Když jsem si pak zimomřivě schovala ruce do kapes, musela jsem se usmát. Byly z dobré poloviny plné Bertíkových fazolek.
"Neskutečné," zavrtěla jsem nad tím s úsměvem hlavou a jednu si vzala, abych ji vzápětí vyplivla. "Vosk do uší!"