Březen 2011

Katy snižuje počty

19. března 2011 v 22:10 | TePa |  Ty z Vrangy
AUTORKA MÁ RÁDA TENTO ČLÁNEK

Pro Ness a hlavně pro Katy :D

TePa


"Galene!" zakřičel na celý les jakýsi pobočník a Katy ho okamžitě uhodila toulcem do hlavy.
"Pitomče, nemají o nás vědět!"
"Au," sykl tiše v odpověď a Katy se spokojeně usmála. Když potom zvedla hlavu, uviděla Becora, jak tázavě pozvedá obočí a marně se snaží potlačit úsměv. Zatvářila se významně a ukázala vpravo do lesa, aby se tam vzápětí rozešla celá jí svěřená skupina.
"Tam jsme už hledali, Katy," prohodil Becor jakoby nic.
"Ne, neřekla bych."
"A já bych řekl, že ano," podíval se na ni, ale Katy se jen ušklíbla. I když stál tak deset metrů od ní, určitě to viděl velmi jasně.
"Ne, mám výborný orientační smysl - jedna z mála věcí, na které se doopravdy můžu spolehnout - a ten mi právě teď říká, ať se podívám vpravo, jasný?" zavelela rozhodně a Becor se ušklíbl.
"Jak myslíš, já jdu na západ," ukázal za sebe a rozešel se tím směrem. Katy to ale pořád nevzdávala.
Byla to od Becora překvapivě až přílišná hloupost, když si myslel, že by malá skupinka poražených nepřátel urazila víc jak několik mil, když se Galen ztratil před několika hodinami a Katy navíc měla koně. Nemohli být daleko a její nos jí napovídal, že je jen několik kroků před nimi. Rozhlédla se, a pak se zamyslela s pohledem na své do mechu zabořené nohy. Nebo…
"Je možné, že by měli základnu pod zemí?" pozvedla sama nad sebou obočí a když jí nikdo neodpovídal, zvedla hlavu. Les halil lehký mlžný opar, takže tak tak viděla na pět metrů. Jak se může mlha rozšířit tak rychle? Přimhouřila oči a uskočila za strom, když uslyšela svistot šípu. Cítila, jak jí pírka polechtala na tváři a rychle si přidřepla, aby vytáhla svůj vlastní luk a šíp, které měla na zádech.
Byl to příjemný pocit opírat se o dobře známou kůru borovic a vědět, že alespoň jednu stranu má chráněnou. Věděla, že nedávno vymysleli tzv. náočnice, které vám umožňovaly dívat se skrze mlhu, ale byl to příliš drahý počin, navíc u nepřítele nikdy neviděný. Zdálo se tedy, že ohledně viditelnosti jsou na tom všichni stejně.
Potichu uchopila šíp a po chvíli přemýšlení mu potichu vyjmula jedno pírko kvůli zakřivení trajektorie. Nadechla se nosem, vykročila levou nohou do prostoru a založila šíp do tětivy. Najednou uslyšela tiché křupnutí a bez zaváhání se rychle otočila, aby vyslala šíp tím směrem. Po chvíli se ozvalo tlumené zaúpění. To ale Katy nezajímalo. Opřela se opět zády o strom a založila další šíp.
To už se hluk ozýval příliš blízko na to, aby zabíjela jen jednoho člověka za několik minut. Bylo jich hodně. Rychle vystřelila šípem, který měla dávno připravený a hbitě se zohla, když uslyšela příliš zvlhlou tětivu. Byli to začátečníci a ti vždycky mířili na hlavu. Musela se schovat někam do křoví, takhle byla hodně na ráně, a tak si luk přehodila na záda, odrazila se nohou od ztrouchnivělého pařezu a rozběhla se.
Nepřátelé neváhali a Kat stále nedokázala pochopit, jak mohou mířit tak přesně. Byla mlha a oni náočnice rozhodně mít nemohli! Na střílení po zvucích neměli patřičný výcvik, něco tady tedy nehrálo. Vyskočila vysoko do vzduchu a kopala nohama, jak se snažila let urychlit, přičemž jí kolem těla létal jeden šíp za druhým. Dopadla do kotoulu a zadýchaná se přesunula za další strom. Vytáhla šíp z toulce, zasadila ho do znovu připraveného luku a vystřelila ho za sebe, aby trefila náhodně nalezený cíl. Opravdu - začátečníci.
Neobtěžovali se se schováváním se, protože byli - Katy si přitom vzpomněla na své vlastní začátky - příliš namyšlení, než aby si připustili, že mohou být zranitelní. Olízla pírka posledního šípu, aby mu dodala na rychlosti a když uviděla letmý obrys, přesně zamířila a trefila dalšího. Kolik jich tak ještě může být? A proč si zatraceně nevzala víc šípů?
Vyběhla znovu a na chvíli zavřela oči, aby se zaposlouchala. Les nikdy nezradil, to byl lidský zvyk. Sotva rozpoznala křivou a naprosto mylně vyslanou salvu šípu, zarazila se, uskočila o dva kroky dozadu a uskočila vpravo. Dopadla do měkkého mechu, všude kolem ní byly ovocné keře. Stála si vlasy do ohonu a rozhlédla se po případné zbrani.
Asi dva metry od ní - ovšem na volném prostranství - ležela tlustá větev. Na otřes mozku by mohla stačit, usoudila a rychle po ní šáhla. Nemohla jich zůstat hodně, protože tentokrát ji neohrozil ani jeden šíp. Olámala z klacku přebytečné větvičky aby jí zbytečně neřezaly do kůže a přikrčila se, když uslyšela hlasy.
"Kde je?" zeptal se jeden z nich. Měl neuvěřitelně klučičí hlas. Bylo to ještě dítě… "Dostal jsem ji?"
"Já bych řekl, že ano," ozval se pro změnu starý veteránský hlas. "Věděl jsem, že nejsi ztracený případ." Katy potlačila výbuch smíchu. Děda bude zklamaný.
"Měli bychom se vrátit a oznámit to Zachariusovi. Přeci jen nám způsobila pořádné ztráty." Pitomý začátečník a pitomý senilní dědek. Nevypadali na obzvlášť zručné vojáky. Dokonce je ani nenapadla možnost, že dřepí v křoví a slyší každé jejich slovo. Když už jsme u toho - kdo je sakra Zacharius.
"Zase bude nasraný, že ho rušíme z mučení toho děcka," zahuhlal dědek a Katy se celá napjala. "Slyšel jsi, jak se jmenuje?"
"Ne a ani mě to nezajímá," odplivl si ten mladší a hlasy se začaly vzdalovat. Katy opatrně našlápla jejich směrem a celá se uvolnila. Les byl její, znala jeho pravidla a jak v něm chodit, jak se v něm chovat. Les byl její. Plížila se za nimi a co chvíli se pro jistotu kryla za stromem.
"Má pitomý severský jméno. Galen."
"Zní to dost neotesaně," přikývl mladíček. "Pamatuješ si, kde je ten pitomý kryt?"
"Měl bys to být ty, kdo si to pamatuje. Je to u dalšího pařezu." Takže přeci jen existoval podzemní kryt. Katy měla pravdu. Její nos nikdy nezklamal. A už vůbec ne v lese.
Protože ten… byl její.

Kryt se odklápěl docela snadno a byl dost chatrně krytý. Nepřítel nejspíš nepočítal s tím, že by koho napadlo dívat se pod zem. Katy si ze zadostiučiněním zapsala do hlavy, aby to připomněla Becorovi. Ušklíbla se a když se zaklopilo víko, chvíli počkala. Pak ho ale opatrně znovu odklopila a sešplhala po laně, které tam viselo.
Bylo to opravdu velmi chabě chráněné a opravdu odbyté. Stěny byly hliněné, jako by je doloval přerostlý krtek a u vchodu ani nestála žádná stráž. Nahoře jí to ani nepřišlo, protože bylo logické, že to zas nechtěli mít přímo na očích, ale že nikdo nestál tady bylo pěkně nezodpovědné. Katy mimoděk přišlo na mysl, že za to možná může ona. To jí přinutilo k úsměvu.
Plížila se pod pochodněmi tak rychle, jak jen mohla, aby přitom nenadělala žádný hluk a když dorazila k rohu, opatrně nahlédla do další chodby. Tam už nějaká stráž byla. Stařík a kluk právě vlezli do dveří, které střežili. Katy se stáhla a sáhla do boty pro dýku. Přitom se z opatrnosti rozhlédla zpátky do chodby, kterou přišla. Člověk nikdy nevěděl a na její vkus tu bylo příliš světla. Očistila čepel do kalhot, jakoby z ní chtěla smýt neviditelnou špínu a chvíli váhala, na kterého z nich zaútočit první. Zpoza rohu se ale míří dost bídně. Potřebovala to udělat tiše a rychle.
Nakonec všechno vsadila na jedinou kartu.
Rozpustila si vlasy, pořádně je prohrábla a zkontrolovala, jestli na haleně nemá moc špíny nebo - což by bylo ještě horší - krve. Když zjistila, že ne, znovu si prohrábla vlasy a vykročila houpavým krokem zpoza rohu.
"Kdo jsi!" všimli si ji až příliš pozdě oba chlapi v zoufale nedostačující zbroji. Kdyby chtěla, zabila by je už třikrát. Neuvěřitelná telata, protočila nad nimi v duchu oči Kat a hloupě se na ně usmála.
"Ale hoši!" mávla rukou a přišla k prvnímu z nich, který na ni dost neobratně mířil kopím. "Kolikpak vám je? Proč jste tady venku?"
"Dvacet čtyři, jemu je teprve dvacet!" ozval se druhý a Katy se v duchu zamyslela. Nejspíš dostatečný věk na omráčení. Nerada vraždila mladé lidi, když to nebylo přímo třeba. Katy zamrkala na toho vyklepanějšího, kterého si vybrala jako prvního a přesunula se k druhému.
"Tak ty jsi starší, ano?" olízla si prst a přejela mu s ním po čelisti. Ten se málem skácel.
"C-c-co tu děláte?" zamířil na ni znovu ten mladší.
"Prosím, bojím se, když na mě míříš tím ostrým," objala toho staršího kolem pasu a zatvářila se vyděšeně.
"O-omlouvám se. K-kdo jste?"
"Otázkou je: kdo jsi ty, zlatíčko?" usmála se na něj. "Jaké je tvé postavení?"
"Jsem zdejší strážný."
"To je neuvěřitelně zodpovědná práce," přikývla Katy. "Takoví muži mě přitahují," přešla k němu a naznačila mu, že ho chce políbit. Namísto toho se ale v poslední chvíli odtáhla a stoupla si přímo mezi mě. "Tak co s vámi, pánové?" skousla si ret a přejela si je oba od hlavy až k patě. Chudák zajíček už málem omdlel. Natáhla se k nim a šáhla jim oběma na ramena a pomalu se blížila ke krku.
"Já bych nápad měl," ozval se starší.
"Vážně?" usmála se a olízla si ret.
"Končíme vá..," nedořekl, protože jim oběma Katy přiškrtila tepnu a uvedla je tak do bezvědomí. Oba teď leželi na podlaze jako dvě zralé švestky.
"Nepovídej, co ty na to, abych se podívala dovnitř?" strčila do toho staršího špičkou boty, protože jí bránil ke vstupu do dveří, a odsunula ho stranou. Pak potichu vzala za kliku a vklouzla dovnitř. Tady už byla mnohem větší tma. Díky bohu.

V další místnosti bylo pár chlapů, kteří hráli kostky. Nejdřív jí to přišlo naprosto pošetilé, ale prošla kolem nich jakoby nic a vážně si jí nikdo nevšiml. Sama se divila, jak hladce to prozatím jde. Vždycky, když jde něco příliš hladce, někde je chyba. První pravidlo zkušeného lovce.
Když procházela kolem posledního muže, všimla si, že bezmocně leží na stole. Nejspíš příliš ožralý, aby ji v čemkoli zabránil, takže se k němu nahla a vzala mu čepici a ulepený šátek, který se mu válel kolem krku.
"Díky," zašeptala a s klidem prošla dalšími dveřmi.
"Franku?" ozval se tlumený hlas. Katy ho ignorovala, protože se potřebovala dostat dál. K dalšímu průchodu, kde však nyní nebyly dveře, ale jen nerámovaná díra někam. "Franku!" chytil ji někdo neotesaně za rameno a ona mu ze zvyku podepřela jedním loktem zápěstí a druhou rukou ho zatlačila do paže, čímž mu vyhodila celou pravou paži. "Auuu!" zařval na celou místnost a jak se po ní ohnal, strhl jí z krku šátek, který jí částečně zahaloval i obličej.
"Sakra," procedila mezi zuby a kopla toho chlapa s vykloubenou rukou přímo do obličeje. Zlomila mu nos, zachroptěl a spadl na zad. Najednou se v místnosti rozléhalo smrtelné ticho. To ale netrvalo dlouho, protože ho zanedlouho přeřízl zvířecký bolestivý křik. Katy neváhala a rychle se sklonila pro meč, které to vyžrané prase mělo zastrčené za opaskem. Tasila ho a pročísla jim prostor před sebou.
"Kdo první?" pohodila hlavou a shodila tak čepku z hlavy. Muži si ji s klidem měřili, a potom se líně postavili. Bylo jich tak šest, podle zběžného odhadu. Bude muset využít rychlost a získat ještě nejméně jeden meč. Namísto něj si prozatím vytáhla dýku, kterou si před chvíli schovala do boty.
"Co tohle má být? Ženská?" slyšela, jak si vzadu šeptají. Uchechtla se, ale to už se po ní ohnal první chlap se sekerou. Tak tak ji vykryla dýkou i mečem. Byla zvyklá krýt se před podobnými nástroji pořádně kalenými meči, tenhle byl zbytečně těžký a čepel měl zubatou.
Zoufalá doba ale vybízí zoufalé činy, pomyslela si, zařvala a zatlačila směrem vzhůru, aby ho odhodila stranou. Pak ho rychle kopla do žaludku a periferním viděním zahlédla, že k ní běží další. Rychle uvolnila levé zápěstí a mrštila po něm dýku, která se mu zaryla do krku. Napřáhla se mečem a dorazila toho na zemi, přičemž mu rychle vzala meč a vykryla další dva, kteří se na ni dost neohrabaně vrhli. Jednomu během chvíle přesekla podkolení šlachy a jílcem uhodila do zátylku, s druhým to bylo horší, takže se sklonila a kousek poodběhla, aby se mu vyhla a vypořádala se nejdřív s někým jiným.
Další byl velmi mladý kluk, který to navíc s mečem ani neuměl. Chvíli trpěla jeho neohrabané útoky, pak ho ale nasměrovala zády do středu místnosti, aby neměla nekrytá záda, a uhodila ho tupou stranou meče do hlavy. Vděčně se skácel na zem. Po dalším Kat prachsprostě hodila mečem, přičemž ho síla nárazu odhodila na nejbližší stůl a roztříštila ho na prkna.
Pak rychle uchopila meč oběma rukama a ukročila stranou. Tenhleten poslední valibuk byl vážně oříšek. Pohyboval se jistě došlapoval na špičky a až poté na celá chodidla, ale měl jednu nevýhodu. Katy si všimla, že má pravé rameno obvázané krví nasáklou gázou.
Když se po ní napřáhl, nastavila mu meč, který ovšem jakoby nic přesekl a Katy se teď vyděšeně dívala na něco, co mělo zdánlivě připomínat dýku.
"Sakra," poznamenala a hodila mu tím zbytkem do obličeje. Bez obtíží ho vykryl mečem a jílec jen bezmocně zacinkal o podlahu. Katy teď nezbývalo nic jiného, než si najít jinou zbraň, a tak rychle uskočila, když se napřáhl, jakoby ji chtěl rozčtvrtit. Musela si pospíšit, ne všichni byli mrtví, pár jich jen omráčila a ti se mohli co chvíli probudit. Když uskakovala naposledy, všimla si, že na zemi leží celkem zachovalý meč vhodný spíš pro Becora než pro ni, ale… Zoufalá doba přitahuje zoufalé činy. Rychle po něm skočila a zvedla se, aby na poslední chvíli vykryla jeho útok.
Meč byl příšerně těžký, strašlivě se pronesl, tak se za chvíli omezila jen na tupé odrážení úderů. Takhle by to nešlo. A tak, když znovu zvedal meč na hlavu, aby měl silnější úder, zahodila meč, dostala se až k němu a prsty mu zatlačila do pravého ramene. Zaúpěl a roztřásla se mu ruka, což zapříčinilo to, že mu vypadl meč z ruky. Neváhala a oběma pěstmi ho uhodila do jater, protože předpokládala, že je beznadějný alkoholik. A byl. Zaúpěl bolesti a zvedl ruce, jakoby jí chtěl skřípnout hlavu a rozmačkat ji na kaši. Rychle se zohla a svou pěstní metodu zopakovala jen o pár centimetrů níže. Prohnul se v zádech a cosi nesrozumitelně zasyčel.
Natáhla tedy dlaň dopředu a sevřela mu tepnu. Tomuhle to trvalo o mnoho déle, ale přeci jen se nakonec s obrovskou ránou sesul na podlahu.

Když Kat zmožená procházela do poslední místnosti, ze které zaznívalo úpění, musela se opírat o stěnu. V místnosti nikdo nebyl. Tedy… až na Galena, který visel z protější stěny. Nejdřív doufala, že se jí to jenom zdá a tahle troska není onen uchvatitel dívčích srdcí. Vlasy mu visely přes obličej, jeho tělo bylo vlhké a lepkavé od směsi krve a potu a jeho dlaně jen volně visely z řetěz.
Opatrně se rozhlédla a nasála do nosu vzduch. Kromě nezaměnitelného pachu krve tu bylo cítit ještě něco. Kouzlo. Vycházelo z rohu místnosti a Katy přesně věděla, co to je. Portál. Její sestra ho používala dost často, když se chtěla v noci potají vyplížit z domu a pořádat s Pet nějaké šílené dobrodružné výpravy. Vždycky poznala, čím to, že zmizela.
Odplivla si a přešla k řetězům, aby se je pokusila povolit. Naštěstí to šlo docela lehce, takže nejdřív uvolnila nohy, a pak postupně obě ruce, aby ho stihla chytit. Bohužel byla tak vysílená, že upadla na podlahu a přitlačila tak Galena na sebe. Cítila, jak se jí do haleny vpíjí jeho krev a potlačila chuť zvracet. Tohle období by přeci už měla mít dávno za sebou!
Opatrně se nejdřív zvedla sama, a pak ho přetočila na zem a pořádně ho profackovala.
"Galene! Musíš se probudit!" uhodila ho znovu a to si všimla, že opatrně otevřel víčka. Zarazil se a pokusil se zaostřit.
"To už mám halucinace, nebo jsem v pekle?" Katy se ušklíbla. Je to Galen.
"Vstávej, musíme jít, pomůžu ti."
"A nechce třeba, abych proskočil stropem? To by možná bylo snazší." Huhlal, ale Katy mu to přeci rozuměla.
"Musíme rychle pryč, pojď!" zasupěla a cítila, jak se potí. Byl příliš těžký. Pomalu ho prosmýkala všemi třemi místnostmi a když se octli na chodbě, všimla si, že se oba Casanovové probírají. Jasně, uvědomila si, byli příliš mladí. Odložila tedy Galena nedaleko a zopakovala proces s uspáváním. Doufala, že nebudou mít žádné dlouhodobé postihy.
Pak se vrátila pro Galena, znovu ho nadzvedla v podpaží a došla s ním až k lanu, které vedlo nahoru. Co teď? Položila ho u stěny a obvázala mu konec kolem pasu. Pak rychle vyšplhala nahoru a rozhlédla se po lese. Z dálky slyšela hlasy. Becor. Dost dobře možná. Nemohla ale křičet, dole se už mohl někdo probudit.
Vlastně, uvědomila si, stejně už o ní věděli.
"Becoreee!" zakřičela zoufale. "Becoreee!" Chvíli bylo ticho, a pak už slyšela těžké spěšné kroky.
"Katy! Díky bohu, co to..?" zarazil se, když si všiml, že je celá od krve, na čele má podlouhlou krvácející ránu a rukama svírá konopné lano, které se jí ostře zařezávalo do dlaní.
"Galen je dole, vytáhni ho! Rychle!" ustoupila mu stranou a Becor ho bez větších potíží vytáhl nahoru. Pak ho uložil na mech a zkontroloval mu tep.
"Mluvil s tebou?"
"Ano," vydechla úlevně a snažila se postavit. Místo toho se jí ale podlomili nohy. Becor se zatvářil ustaraně.
"Promiň, že jsem…"
"To nech na později."
"Dojdeš?"
"Ano! A teď se postarej o Galena!" rozhodla.
"Dobře. Nechám ti tu Franka." Katy se rozesmála.
"Franka už ne, prosím!" Becor se nechápavě zamračil. "Frank bude v pohodě," uklidnila se a lehla si do mechu. Příliš dlouhý den.

8. kapitola - Možná kvůli Emily?!

14. března 2011 v 15:22 | TePa |  Srdci vlastní
Pro Hayley, protože jsem se trestuhodně zpozdila o:-)
PS: Pro ty, co to četli před čtvrtou hodinou - přidala jsem další kousek, usoudila jsem, že to bylo moc krátké :)

TePa

Bylo to podivné. Nemohla jsem se zbavit vtíravého pocitu, že za tím Siriovým zájmem o "suchozemskou kamarádku Emily" něco je. Těžko se se mnou mohl začít bavit po šesti letech přehlížení a za takových podivných okolností, kdy jsem… byla celá mokrá s oblečením natěsno nalepeným na tělo.
Fajn, jasně, něco na tom je. Ale přeci jen to byl Sirius, možná… Emily!
"Jde ti o Emily?" zeptala jsem se při jedné hodině Obrany, kdy už jsem to nemohla vydržet. Přemýšlela jsem o tom celý den a přišlo mi to rozumné vysvětlení. Navíc, spíš se bude zajímat o Emily než o mě - logicky. Sirius se na mě zmateně podíval a ohlédl se za sebe, jakoby si myslel, že mluvím s někým jiným.
"Na koho mluvíš?" zeptal se a přetočil si na prstech brk.
"Na tebe, samozřejmě."
"Jak jsi na to, proboha, přišla?" zaklonil se, aby byl dál ode mě a mohl si mě prohlédnout.
"Nejsem nemocná," zavrtěla jsem hlavou. "Jen mi to přišlo jako jediné vysvětlení, promiň," zrudla jsem jak mák a dělala, že se zase soustředím na výklad.
"Vysvětlení čeho?" nenechal to plavat Sirius opřel se lokty o lavici. Cítila jsem na sobě jeho pátravý pohled a zrudla ještě víc.
"No..," začala jsem, ale pak mi to přišlo přitažené za vlasy. Ještě si bude myslet, že jsem se úplně zbláznila. Jen blázen by si vymyslel, že za přátelstvím musí stát něco dalšího. Ale já si prostě nemohla pomoct. "Kašli na to," mávla jsem rukou, kterou jsem mimochodem měla úplně špinavou od inkoustu. "Protego," prohodila jsem k profesorovi.
"Správně," usmál se na mě a pozvedl obočí.
"Ty dáváš pozor?" Poděkovala jsem Merlinovi i všem, co kdy nosili tohle jméno, za to, že to konečně nechal být.
"Měla jsem pocit, že má sto chutí tě přesadit nebo ti dát trest," pokrčila jsem rameny.
"Tak to díky, mám už trestů na celý měsíc."
"Cože?!" zasmála jsem se. "Jak jsi to udělal?" Vážně jsem nikdy nepochopila, jak to mohou stíhat, aniž by se museli vracet v čase.
"Řekněme, že jsem sbalil učitelce Věštění dceru, a pak… nebyla ta pravá..," podíval se na mě a omluvně se usmál.
"Mě se omlouvat nemusíš, mě si neopustil."
"To ne," přiznal a pokračoval v kresbě na pergamenu. Pak ale brk hodil do kalamáře a znovu se na mě podíval.
"Děje se něco?" usmála jsem se.
"Pořád jsi mi neodpověděla na to, proč jsi hledala vysvětlení pro… pro co vlastně?"
"Říkala jsem, že to máš nechat plavat, že mi zase přeskočilo a vymýšlela jsem si, co asi není."
"A už je to tu zase," zasmál se.
"Co zase?" zamračila jsem se.
"To tvoje asi bylo jako vystřižené. Tak co? Nezapomeň, že jsem jeden z hlavních Záškodníků, hrozí ti prozrazení horších věcí, než je to, co si právě myslíš."
"Horších?" otevřela jsem "úděsem" pusu. Sirius zavrtěl hlavou a usmál se.
"Jasně," přikývl se vší vážností.
"Aha… já jich mám totiž milión, nikdy si nemůžu být jistá, co najdeš," přimhouřila jsem spiklenecky oči a přikývla.
"Nedělej si tu ze mě legraci," usmál se.
"Já?" ukázala jsem na sebe brkem a rozhlédla se, jakoby mluvil o úplně jiné Terese. "Ne! Oh, proboha, já? Nikdy!"
"Vážně, vy si toho s Emily máte hodně co vyčítat," ušklíbl se zrovna ve chvíli, kdy profesor zadal na tři sta úkolů a konečně nás propustil na oběd.


"Emily?" otočila jsem se na svou kamarádku a ušklíbla se.
"Hm?" nevšimla si mého pohledu a dál se věnovala své tyčince bůhví-čeho-bůhví-odkud.
"Nemyslíš, že by mohl existovat důvod, že tě Sirius chce?" Vůbec jí to nevzrušilo. Dál v klidu žvýkala tyčinku a hodila si nohy na lavici.
"Ne?"
"Vážně?" Protočila oči.
"Proč myslíš, že by chtěl zrovna mě? Po šesti letech čistě čistého přátelství?"
"Protože mi přijde divně, že by po šesti letech čistě čistého přehlížení najednou toužil být můj kamarád."
"Třeba nechce být kamarád," zajiskřilo jí v očích zájmem. Protočila jsem oči a zachrčela.
"Děláš si legraci, Emily?"
"Ale no tak. Třeba na tom vážně něco je, když jste dneska měli společnou hodinu, seděli ve společné lavici, stejné místnosti, možná používali stejnou učebnici. A nebylo to poprvé."
"Velmi vtipné," protočila jsem znovu oči a podívala se na ni. "Emily, vážně žasnu, kde všude vidíš náznaky."
"Náznaky jsou všude."
"Vážně?"
"Občas se jen špatně vyloží, ale jsou všude."
"Noooo jasně," podívala jsem se na ni všeříkajícím pohledem.
"Nesouhlasíš nebo jak?"
"Zatím jsi mi nedala důvod souhlasit. Z mé vlastní zkušenosti se to většinou vykládá pouze špatně."
"Probůh, kde pořád vězí ta… ta…" Pozvedla jsem obočí. "No ta… však víš…"
"Setová?"
"Jo, ta, pokud to je naše "profesorka"."
"Proč by nebyla?"
"Nenaučila mě totiž vůbec nic."
"Protože jsi vůči tomu imunní." Tím jsem si vysloužila ránu do ramene.
"Co dávají na oběd?" zeptala se a dojedla poslední kousek tyčinky. "Umírám hlady."
"Jako vždycky, od všeho trochu, na co máš chuť," usmála jsem se a když se na mě užasle podívala, nechápavě jsem se zamračila. Když se pak začala poťouchle usmívat, všechno mi došlo. "Seděl u Nebelvírského stolu, já u Havraspárského, nech si zajít chuť," vyplázla jsem na ni jazyk.
"Vaše těla seděla oddělená, avšak duše zůstaly spjaty," zacitovala Emily, a pak si to poznamenala na kousek pergamenu. "Z toho bude jednou slavný výrok," šeptala si přitom. Usmála jsem se nad tím.
"No ovšem, přestaň už číst tu červenou knihovnu, zničí tě to," zasmála jsem se a zvedla hlavu, protože do třídy přišla profesorka Setová.

Každopádně jsem mohla říkat cokoli, ale ona teorie mi pořád z hlavy nešla. Něco za tím muselo být, a tak jsem se rozhodla pozeptat i nějakého kluka, který ho moc dobře zná a který mi bude schopný celé tohle chování vysvětlit. A možná… možná mi taky vyvrátit mou teorii s Emily.
"Ahoj, Reme," usmála jsem se na něj a ukázala na židli naproti něj. "Můžu si přisednout?"
"Jsme v knihovně, samozřejmě, že můžeš," mrkl na ni a zavřel knihu, ve které si do té chvíle četl.
"Promiň, že tě ruším, já jen…"
"To nic," usmál se a ani si myslím pořádně neuvědomil, že mi skočil do řeči.
"Reme?"
"Ano?" zasmál se.
"Můžu se tě na něco zeptat?" Polkl a znervózněl.
"No…"
"Neboj, nemá to nic společného s tebou, i když by mě vážně zajímalo, proč si najednou tak znervózněl," usmála jsem se a on se celý jako na povel uvolnil.
"Tak se ptej."
"Dobře… myslíš… myslíš si, že se Siriusovi líbí Emily?" zeptala jsem se přímo.
"Jasně," přikývl bez váhání.
"Já jsem to Emily říkala!" usmála jsem se a nasadil svůj vítězný výraz. "Říkala jsem jí, že po ní Sirius pálí."
"Cože?" zaskočilo mu v krku. Znervózněla jsem a začala si klepat prsty o stůl.
"No… teď jsi mi řekl, že se mu Emily líbí…"
"Ano, ale líbí, nevím nic o tom, že by ji chtěl sbalit. Emily je krásná holka, myslím, že je nemožné, aby se někomu nelíbila." Při tom jsem se trochu začervenala. Poslouchat, jak se kluci rozplývají nad krásou vaší nejlepší kamarádky není zrovna dobrý lék na ego.
"Takže si nemyslíš, že by ji Sirius chtěl?"
"Ne, to ne! Proboha," zasmál se, ale pořád to znělo tak nějak hystericky. "Jak tě to napadlo?"
"No," znervózně jsem a začala se červenat.
"Probůh, ty se červenáš?" Zrudla jsem ještě víc a zakryla si tváře dlaněmi.
"Neříkej to, nebo to bude ještě horší. Je to jako nevyléčitelná nemoc, akorát se ztrapňuju," chladila jsem si tváře. Remus se jen mile usmál a prohlédl si můj napůl skrytý obličej.
"Vlastně bych řekl, že ti to sluší."
"Oh, proboha, radši přesedlejme," mávla jsem nad tím rukou, protože mi bylo jasné, že se to jen snaží zašít.
"Dobře, takže… jak tě to napadlo?" poťouchle se usmál, když jsem se na něj přezíravě podívala a snažila se potlačit červeň.
"Myslela jsem úplně přesedlat," vyplázla jsem na něj jazyk.
"Vážně mi to nechceš říct?" Podívala jsem se mu do očí a úlevně si povzdechla. Jemu vážně jednou prozradím úplně všechno.
"No… prostě mi přijde trošku divné, že najednou stál zrovna o mé přátelství, když o něj nikdy neprojevoval zájem," vysypala jsem mu to všechno na stůl a on se na mě zamyšleně podíval. "Víš, neříkám, že by mi vadilo se s nim přátelit, je to fajn, takového šílence jsem za kamaráda snad ještě neměla, ale… nemůžu se zbavit pocitu, že za tím něco musí být. Tak mě napadla Emily. Víš, třeba se snaží přiblížit se k ní přese mě."
"Vždyť jsou přátelé už bůh ví, jak dlouho," namítl Remus.
"Já vím, to byl trochu problém, ale pak jsem si řekla, že přátelství je přátelství a láska láska, takže možná chtěl, abych se u ní přimluvila a nasadila jí brouka do hlavy." Remus se začal usmívat a bylo jasně vidět, že potlačuje smích. Zrudla jsem. "Klidně se směj!"
"Ne," řekl jemně. "Můžu tě uklidnit. Takhle dalece on nikdy nemyslí," zavrtěl hlavou a opřel se o stůl.
"Jsi si jistý?"
"Znám ho dost dobře už po sedm let, co bys řekla?" natočil hlavu ke straně a povzbudivě se usmál.
"Takže jaký je verdikt?"
"Nepřemýšlej tolik. Vidíš věci, které nejsou, vážně. Řekl bych, že se s tebou chce jen přátelit a já se mu nedivím," usmál se a já mu po chvíli úsměv oplatila.
"Asi to vážně přeháním, že?" Zavrtěl hlavou. "Ale ano," přikývla jsem sama sobě. "Jen… vím, že se skoro nic neděje jen tak a že za vším něco vězí. Zrovna u Siriuse mi to přišlo nejjasnější ze všech lidí, které znám."
"Já vím, Sirius je prostě Záškodník každým coulem."
"A ty snad nejsi?"
"Nemyslím, že takovým způsobem jako Sirius s Jamesem," zamyslel se.
"Museli jste toho hodně prožít co?" Přikývl.
"Někdy mi toho přijde až příliš."
"Máte úžasné přátelství, pamatuju si vás po celou dobu, co jsme všichni v Bradavicích a musím se přiznat, že jsem se kolikrát musela začít smát, když jsem vás viděla. Byli jste jako chodící továrna na zpravování nálady," zavrtěla jsem ve vzpomínkách hlavou a prohrábla si vlasy.
"Víš, co je opravdu hodně zvláštní?"
"Co?" vzhlédla jsem k jeho modrým očím a on mi pohled opětoval.
"Čím to je, že jsme se nespřátelili dřív?"
"To vážně nemám ponětí," usmála jsem se. "Ani jsem nevěděla, jak se jmenuješ."
"Vždyť jsi říkala, že jsi nás často pozorovala."
"Ano, ale přiznám se, že jsem znala jen Jamese se Siriusem," omluvně jsem se usmála. "Což se ukázalo jako velká chyba."
"To ano," přikývl. Najednou mi to všechno přišlo strašně intimní, tak jsem se rychle odtáhla a opřela se do křesla.
"Co jsi četl?" odkašlala jsem si. Když však otevíral pusu, aby mi odpověděl, ukázala jsem ven z okna a překotně se omluvila, že musím jít. "Emily říkala, že má trénink, slíbila jsem, že přijdu." Trochu jsem se zklidnila, a pak se pomalu zvedla a usmála se na něj. "Děkuju za radu, hezky se mi povídalo. Měj se."
"Ahoj," podíval se na mě. Rychle jsem mu mávla a odešla z knihovny.

Zacharius

1. března 2011 v 19:56 | TePa |  Ty z Vrangy
"Vstávej!" ozvalo se jakoby z velké dálky, když Galena probudila pořádná sprška ledově chladné vody. Zamžoural do ztemnělé místnosti osvětlené jen několika pochodněmi a zkřivil obličej do bolestné grimasy.
Jestliže ta příšerně chutnající tekutina byla na operace očí, proč ho bolí hlava?
Připadalo mu, jakoby vážila několik kilo a nedokázal s ní pohnout tak, aby se na své věznitele podíval zpříma. A že se nejednalo o jeho nejlepší kamarády bylo víc než jasné, vzhledem k tomu, že byl připoután ke kamenné stěně, která odporně páchla.
"Slyšíš?" Tentokrát mu na tvář přistála ne zrovna jemná facka, a tak sebou bezmocně cukl, jak se snažil na poslední chvíli vykrýt úder loktem. Nikdy by neřekl, že dva kousky železa mohou zabránit jeho hrdinské duši v projevu. Bylo to s ním vážně velmi smutné.
"Kdo jste?" vypadlo z něj břitce, protože mu přišlo, že společně s hlavou mu funkci vypověděly i rty a jen doufal, že nevypadá tak uboze, jak si připadal.
"Kdo bys řekl?" ozval se syčivý hlas někde před ním a on, jak byl zavěšený, jen víc svěsil hlavu a všiml si zvláštně prošívaných kalhot.
"Stříbrní? Co tady děláte? Myslel jsem, že zemřeli všichni."
"Řekněme, že jsme ti, co pronásledovali tvého učitele. Ale upřímně. Jestli tě učil, tak můžeš být rád, že ses ho zbavil." Tomu se uchechtl jeden ze strážných, který stál několik metrů za ním.
"Kde je?"
"Kdo? Tvůj učitel? Řekněme, že ho teď nic netrápí." Galen se vzepřel v poutech a zavrčel.
"Hajzlové!" odplivl si a zklamaně zjistil, že mu uvěznili i jeho nohy.
"Hou, hou, podívejme… Nejspíš nebudeš tak slabá nátura, jak se zdáš. Povíš nám, kolik vás tam je."
"Proč jste vzali mě?" testoval mezitím pouta a hlavu měl čistou jako ještě nikdy. Z pout to po dobrém nepůjde, usoudil po chvíli a veškerou svou pozornost nasměroval na postaršího muže před sebou. Nikdy Stříbrné neviděl na vlastní oči, ale jeho podvědomí zmatené dětskými zkazkami si pořád tak trochu myslelo, že nejde o lidi. Tohle mu vzalo veškeré iluze.
"To tě nemusí zajímat. Otázky kladu já, ne ty."
"Oh, samozřejmě, pardon, zapomněl jsem," ušklíbl se a rozhlédl se po místnosti. "Kde jste tohle vzali?" Tohle už neprošlo bez odpovědi. Zdálo se mu, že musí mít pěst z mramoru, protože mu vyrazil nejmíň dva zuby. Opatrně pohl rozbolavělou čelistí a shlédl k jeho ruce, kterou mu strkal pod nos.
"Hezké hračičky, že? Jsem rád, že si je konečně můžu vyzkoušet. Novinka na trhu. Tvoje klouby netrpí, ovšem nepřítel tolik štěstí nemá. Pověz, jaký byl výsledek?" ušklíbl se a Galen se zlehka usmál.
"Možná bys mohl někoho požádat, aby ti ukázal, jak to udělat správně." Riskoval a věděl to moc dobře, ale musel to udělat takhle, jinak by nevydržel. Přinášelo mu osobní uspokojení to, že se Stříbrného tvář křiví do jediné naštvané masky.
"Praxe je to, co právě potřebuju a ty se mi dost ochotně nabízíš jako…"
"Myslel jsem," skočil mu do řeči Galen, "že vy Stříbrní jste spíš přes boj než přes kecy, ale nejspíš jsem v dětství příliš ujížděl na pohádkách. Tobě nejde ani jed..," nedořekl, protože se Stříbrný napřáhl a tentokrát ho trefil dobře. Do spodní čelisti to opravdu hodně bolí, zvlášť, když máte plnou hubu keců, takže vám to hezky scvakne zuby dohromady.
"Zlepšuju se? Co myslíš?" Galen se pokusil o pokrčení ramen, přičemž si odplivl. Zubař bude mít hodně práce.
"Těžko říct, neposoudil bych to objektivně, chápeš." Stříbrný jen něco nesouvisle zavrčel a když se napřahoval k další ráně, jeden jeho pobočník ho zadržel.
"Pokud ho zabiješ už teď, neřekne nám nic a my budeme muset do tábora znovu," zašeptal a zase se vzdálil.
"Fajn, takže… kolik přesně vás je v táboře?"
"Nenaučili mě počítat, promiňte." Omluvně se na ně usmál a znovu si odplivl.
"Jak ti chutnal náš dryák?" ušklíbl se Stříbrný. Galen potlačil překvapení a usmál se.
"Měl jsem už lepší, ale byl to celkem dobrý pocit. Po dlouhé době jsem se zase příjemně ožral. Po tomhle budu mít vážně obří okno, takže díky, hoši." Stříbrný ho chvíli s vážným obličeje pozoroval, jakoby ho překvapovalo, že ho to ani trochu nezarazilo. Galen mu stroze oplácel pohled a provokativně mu plivl přímo před boty.
"Je Becor naživu?"
"Kdože?" naklonil se k němu uchem Galen.
"Becor," zavrčel nahlas Stříbrný a Galen dělal, že přemýšlí.
"Nevím, ale jsem si jistý, že nějaký týpek jménem Berserkr se tam potuloval. Je to celkem fajn chlapík, myslím, že by se vám líbil. Oh, promiňte, to je vlastně jeden z vás." Stříbrný se nechápavě zamračil, ale pak se mu rozjasnil obličej. "Můžu mít jednu připomínku?"
"Ne!"
"Víte, jste vážně mizerný Stříbrný, víte o tom?" ušklíbl se a podíval se na jednu z pochodní, která plápolala jen kousek od něj. "Kdo by někoho vyslýchal a tvářil se přitom takhle? Vážně… Na rozčtvrcení postačí kdokoli, ale na výslech? Promiňte, ale vážně vám chybí argumenty."
"Potřebuju Zachariuse. Hned." Podíval se na Galena pohledem, který měl opravdu hrozivý podtex, a tak si konečně vysloužil hlasité polknutí. "Myslím, že tě řeči velmi brzy přejdou, chlapče, ale abys na mě tak brzy nezapomněl, mám pro tebe dárek na rozloučenou."
"Vážně? To je tak sladké, děkuji," zamrkal Galen. Stříbrný se otočil a odešel dveřmi ven. Za chvíli se vrátil a v ruce držel do ruda rozžhavený pohrabáč. Prohlédl si jeho špičku, a pak se otočil ke Galenovi.
"Víš, jak je cítit spálenina?"
"Chceš mi to připomenout?" Stříbrný přiložil špičku pohrabáče Galenovi ke krku a nechal ji tam tak dlouho, dokud sebou Galen necukl a neuniklo mu tiché zakvílení.
"To, abys na mě nezapomněl," ušklíbl se Stříbrný, zatímco Galenovi se teprve rozostřoval zrak. Zmoženě vydechl a zatnul svaly na krku, aby trochu unikl bolesti. Bohužel to mělo přesně opačný účinek. Potlačil bolestný výkřik a sevřel si zuby spodní ret. Bůhví, jak hluboko se tím pitomým železem dostal, zaklel si pro sebe v duchu, když se zamihotalo světlo pochodně a do místnosti vešel muž v dlouhém černém plášti.
"Ty musíš být Galen," ozvalo se zpod něj. A znělo to, jakoby promluvil mrtvý.