Únor 2011

Strach a smůla

27. února 2011 v 19:53 | TePa |  Ty z Vrangy
Egon vyběhl na poslední skalní vyvýšeninu a prohrábl si vlasy.
Byli na cestě domů už přes měsíc a pořád se zdálo, že se nepohli z hor. Jakoby jim mág stále dýchal na paty, i když byl už dávno mrtvý. A Egon si přiznal, že kdyby necítil vtíravý pocit napětí, nejspíš by se nudil. Tohle nebylo pro něj. Putování zpátky domů, kde ho čekaly jen povinnosti, výčitky otce i matky a vtíraví zvědavci s omšelými otázkami.
Pak se otočil a podíval se na holky, který se trmácely za ním. Celou dobu až sem nesl Peťuldas na rukou, ale nyní už neměl sil. Musel se usmát, když si všiml, jak se Pet prohýbá pod kamarádčinou vahou a jak ji Ness dodává sil slovy.
Možná by se i usmál, kdyby se nebál své vlastní vesnice i království, které mu bylo dáno v dědictví. Kolikrát říkal otci, že není připravený a že se na vládnutí nehodí. Jakoby ho nikdo neposlouchal a přitom… a přitom všichni opakovali, že jsou přesvědčeni o jeho královském srdci. Připadalo mu to jako omšelé zprávy z dávno zaprášených knih.
Povzdechl si a vytáhl kompas, který měl v náprsní kapse vesty. Nejdříve vytáhl řetízek a na jeho konci pak otevřel pozlacené poškrábané zařízení. Občas se najdou lidé, kteří touží objevovat nové věci a tohle byla jedna z mála, kterou používal i on.
"Egone?" ozvalo se najednou přímo vedle něj, až sebou cukl a zamžoural proti slunci, které občas vykouklo mezi mraky. Nessa. Mezi obočím měla starostlivou vrásku, a tak zvedl prst a přejel po ní.
"Nedělej si starosti," pousmál se a otevřel kompas. "Teď půjdeme vpravo."
"Jak dlouho ještě půjdeme?"
"Hodně dlouho, cesta tam mi přišla hodně kratší," podíval se na ni a usmál se, když jí do obličeje vlétl pramínek vlasů.
"A dneska?"
"Musíme ujít alespoň deset mil a pokud jsou mé odhady správné, dorazíme k jeskyni, kam bychom se mohli schovat. Alespoň na noc." Nessa se mile usmála a položila mu dlaň na předloktí. Zaraženě se na ni podíval a pozvedl obočí v otázce.
"Chci, abys věděl, že vím, kolik starostí ti přiděláváme, ale nemusíš cítit tak příšernou zodpovědnost."
"Ness, děláš si ze mě legraci?" rozzlobil se, ale stále se snažil krotit svůj hlas. "Copak to nevidíš? Peťuldas je raněná, Pet na tyhle dlouhé cesty není stavěná a ty…"
"Co? Jen to dořekni!" pobídla ho Ness. "Abys věděl, tak se ti tu snažím pomoc. Pokud to ale odmítáš, měj si starosti dál!" V očích měla spíš zklamaní. Opravdu mu chtěla pomoct.
"Ness, prosím…"
"Co?!" Natáhl se k ní a chytil ji za lokty, aby se mu dívala do očí a neměla šanci uhnout.
"Nejsem takový kvůli přemrštěné zodpovědnosti. Věřím ve své schopnosti. Dělám si starosti kvůli něčemu naprosto jinému..," odmlčel se, aby jí dal čas a když si všiml jejího chápavého obličeje a něžného pohledu, pustil její lokty, přešel k Peťuldas a vzal ji do náručí.
"Odpočiň si Pet, teď půjdeme dolů." S tím se otočil, přešel kolem Ness a začal sestupovat z kopce. Ness se za ním posmutněle podívala, pak vzala Pet kolem pasu a společně se vydaly za ním.
Znovu.

Becora probudil zvuk polnice. Chytil se za hlavu a přetočil se na provizorním lůžku na druhý bok. Přetáhl si přikrývku přes hlavu a vydechl.
"Kapitáne!" ozvalo se mu hlasitě za zády. Zabručel a otočil se k němu čelem.
"Proboha, chlape, mějte slitování," zamžoural na něj očima a promnul si kořen nosu. Zdálo se, že trochu znejistěl.
"Omlouvám se, pane. Ale Galen zmizel a nikde po něm není ani stopy."
"COŽE?!" vykřikl Becor tak hlasitě, až sebou pobočník cukl. "Jak je to, krucinál, možné? Kde je? Měli jste ho hlídat! Osobně jsem vás na to upozorňoval snad třikrát!" Z očí mu sršely blesky a muž, na kterého byly směřovány, se zdál, že by byl stokrát radši, kdyby mohl spáchat harakiri.
"Pane…"
"Žádné pane! Uvědomujete si, že včera málem zemřel?!" S tím se posadil na posteli a zprudka se na něj podíval. Pobočník už snad posté polkl. "Jestli zemře, přísahám, že..," cukl hlavou vpravo a skousl si ret. "Pak mám jít v klidu spát! Zdá se to jenom mě, nebo tu funguju jenom já? Měl jste ohlídat chorého muže v bezvědomí! To se nehodíte ani na to?!"
"Pane…"
"Ano?!" zahřměl.
"Někdo ho unesl. Prořízl plachtu a vytáhl ho z lůžka."
"To má být omluva?!" rozkřičel se znovu Becor. "Vy jste stráž, vy se máte postarat o to, aby hlídka jen pitomě nestála na jednom místě… Oh, proboha… řekněte mi, že jste nestáli na jednom místě a že jste obcházeli stan?" Pobočník jen tlumeně polkl. Becor měl chuť kácet lesy. "Stranou!" odstrčil ho s takovou vervou, až spadl na vedlejší lůžko.
Vylezl ze stanu a prohrábl si rozčileně vlasy, aby se trochu uklidnil.
"Becore? Jsi v pořádku?" ozval se vedle něj ženský hlas, ale on pokračoval vpřed. "Becore! Stůj!" Znělo to tak rozkazovačně, že se proti své vůli vážně zastavil.
"Becore? Jsi v pořádku?" ozvalo se znovu, ale tentokrát Becor poznal, že je to Katy.
"Teď ne, Kat, mohl bych ti ublížit." To jí přišlo vtipné a tak se usmála. "Jestli se hodláš smát, radši ustup." Katy se zarazila a vážně se na něj podívala.
"Povídej."
"Galen je pryč. Ty neschopné stráže ho nedokázaly ohlídat a zdá se, že jsem..!" Katy se na něj vědoucně podívala a sevřela mu paži.
"Nesváděj to na stráže, nemohou střežit zakulacený stan. Neohlídaly by ho celý ani kdyby si mu sedly na střechu!" Věděl, že má pravdu, a tak si znovu skousl ret a podíval se vzhůru, aby se uklidnil. Katy ho chytila pod žebry a on se na ni zaraženě podíval. "Zkus si svou sílu šetřit na… později…"
"Katy, krucinál, teď ne, musím se soustředit," potřásl hlavou.
"A někdo ti v tom brání?" usmála se, políbila ho na krk a pustila ho. "Musím se podívat do skladišť, ty jdi za kapitánem kvůli Galenovi." Když ho obcházela, Becor se otočil a plácl ji přes zadek, až Kat překvapeně nadskočila a vypískla.
"Pitomče," uhodila ho do ramene a se smíchem odešla. Becorovi přitom neušlo, kolik závistivých pohledů se ho nyní snažilo usmažit v pekle. Smůla chlapci.

7. kapitola - Téma

23. února 2011 v 21:05 | TePa |  Srdci vlastní
Když jsem ráno vstala, Emily v pokoji nebyla, a tak jsem se prostě sama vydala na snídani. Nebylo to nic neobvyklého, protože Emily mívala po ránu příšernou chuť poznávat nové lidi, takže ani nečekala, až se probudím a realizovala se sama.
Došla jsem až do Velké síně, tam se posadila za stůl a naložila si na talíř vajíčka. Vedle něj už ležel nový Denní věštec, asi jsem na poštu příliš velký ospalec. Natáhla jsem se pro housku a zatímco jsem ochutnávala ta nejlepší vajíčka na světě, pohled mi sklouzl na úvodní stránku novin. Vedle klasického obřího nápisu Denní věštec, společně s datem vydání se tam stkvěla obrovská fotografie.
Stáli na něm dva bystrozorové, každý držel jednou rukou Smrtijeda mezi sebou a oba na něj mířili hůlkami. Rychle jsem pohledem sklouzla na nadpis vedle: Další Smrtijed polapen! Obezřetnost je však stále na místě. Polkla jsem a odložila vidličku stranou, abych noviny uchopila do obou rukou. Zamračila jsem se a rozložila noviny úplně.
"Co píšou?" zeptala se mě Jane, která si přisedla naproti, aniž bych to postřehla. Sklopila jsem noviny a bez jakéhokoli slova jí je podala přes stůl. Zaraženě je rozdělala a zamračila se. "Člověku to přijde neskutečné, co?" Přikývla jsem.
"Pořád si říkáš, že se tě něco takového netýká… jenže tady je to docela jiný svět, tady se všechno zdá být tak příšerně daleko…"
"Hm," přikývla a podala mi noviny nazpět.
"Nechceš si to přečíst?" vzala jsem si je a zaraženě se na ni podívala. Zavrtěla hlavou.
"Vůbec ne," natáhla se pro jablko a zakousla se do něj.
"Vážně?"
"Ne," zavrtěla hlavou. "A ty bys to taky neměla číst."
"Proč ne?" nechápala jsem.
"Protože tě to akorát příšerně vyděsí, k čemu to je? Nejsme žádní policajti," (Ano, je z mudlovské rodiny.) "abychom naháněly padouchy. Nevím, jak ty, ale já rozhodně neumím dost kouzel na to, abych se ubránila. Navíc, nejsem na adrenalinové zážitky."
"Adrenalinové..," šokem jsem ani nedopověděla.
"Ano. Já vím, jak jsem na tom, takže až se dostanu z téhle školy… zkrátka a dobře, zařídím, abych se nedostala z téhle školy."
"Chceš být učitelka?" snažila jsem se rychle změnit téma.
"Ano, je to bezpečnější."
"Vážně?"
"Samozřejmě nebudu učit o mudlech, to dá rozum."
"Promiň, ale nejsou tví rodiče náhodou mudlové?"
"Ano, ale nemusím o nich učit." Zamrkala jsem.
"No, jasně… Pokud je to tvůj plán."
"Snažím se zachránit si krk, není to můj plán," podívala se na mě. "Postarám se radši o to, aby tu zbylo nějaké lidstvo, až se všichni "odvážní" vrhnou do náruče Ty-víš-koho."
"No, to je na tobě," zvedla jsem poraženecky ruce a nacpala si pořádnou dávku vajíček do pusy. "Každopádně, už půjdu," řekla jsem s plnou pusou, rychle polkla a šáhla po novinách.
"Jasně, uvidíme se," zamávala mi a usmála se.
"Jasně," přikývla jsem a přehodila si přes rameno brašnu, abych co nejrychleji zmizela.
Zastavilo mě až zapískání vedoucí ze schodiště ve Vstupní síni. Pokračovala jsem dál, protože jsem nebyla zvyklá, aby na mě někdo pískal, a zabočila do chodby, která vedla k učebně Obrany proti černé magii. Běžný omyl.
"Počkej!" uslyšela jsem za zády, ale hlas jsem nepoznala, tak jsem jednoduše uznala, že to není na mě. Další běžný omyl. "Suchozemská kamarádko Emily!" Tak to už mě zastavilo.
Zmateně jsem se otočila a všimla si Siriuse, který se právě zastavil, aby si se mnou promluvil. Tedy, aspoň to tak vypadalo.
"Ano?" protáhla jsem.
"Zapomněl jsem tvoje jméno." To mě rozesmálo.
"Děláš si legraci? Proto za mnou běžíš?" Pokřiveně se usmál.
"Možná?" Přimhouřila jsem oči. "A taky proto, že mám právě Obranu a nemám na ni s kým jít."
"Jak to? Co James nebo Remus?"
"James má lektvary a Remus něco, co znělo příliš složitě," vysvětlil a zamyslel se. "Nevím už, co to bylo."
"To máte rozdělené hodiny?"
"Je to pomsta McGonnagalové za všechny naše hříchy." Ušklíbla jsem se.
"Tak to vymyslela dokonalou pomstu. Kdo by to byl do ní řekl?" Přikývl a prohrábl si vlasy. "Jdeme?"
"A to jméno?" přidružil se ke mně a vážně se na mě podíval.

Z jiného pohledu

Den se trochu vyjasnil, a tak se James, Remus a Emily vyhřívali u jezera. Všichni tři právě měli volno, a tak Emily využila situace a začala Jamesovi vysvětlovat, čím přesně hodlá zastřihnout ocasní větve do písmene J.
"Myslela jsem, že bych si půjčila kleště, nebo…" James se na ni vyděšeně podíval.
"Kleště?!" přeskočil mu hlas. Emily zrudla.
"Já vím, že je to barbarství, ale já nemám speciální nůžky na…"
"Na tvojí Kometu takové ještě nevyrobili," ušklíbl se James a Emily do něj pořádně šťouchla.
"Buď rád, že tě neslyší."
"Celou dobu, co se známe tě nutím do Nimbusů, protože vím, že jsou nejlepší, ale ty mě vůbec neposloucháš!" zavrtěl hlavou.
"Každý nemá peněz jako želez," vyplázla na něj jazyk Emily, zatímco Remus to celé sledoval z několikacentimetrové vzdálenosti.
"Proto lidé šetří, víš?" Emily si založila ruce na prsou a otevřela pusu, aby protestovala, když ji přerušil Remus:
"Můžeme se bavit o něčem jiném? O čemkoli jiném?" Zavřel knihu a na oba se vážně podíval.
"Nevím, o čem se chceš bavit?" opřela se o strom Emily a podívala se na něj. Chvíli ho jen tak pozorovala, a pak se začala ušklíbat.
"Co se zase děje?" povzdechl si Remus a schoval si knížku do tašky.
"Vzpomněla jsem si na Teres," prohodila Emily a nespouštěla z Rema zrak. Bohužel jeho reakce nebyla zrovna ta, ve kterou doufala.
"Vážně?"
"Jo," zamračila se Emily.
"To je ta tvá suchozemská kamarádka?" Emily se zasmála a znovu do Jamese šťouchla.
"Přestaň jí tak říkat, jmenuje se Teresa."
"Kdyby se jmenovala Jillien nebo Jessica nebo Lucy nebo Lea, pamatovalo by se to líp," zabručel a povolil si kravatu o něco víc.
"Nebo Lily, co?" vyplázla na něj jazyk Emily a James se na ni zaraženě podíval.
"Proč bys řekla?" Emily naklonila hlavu ke straně a vševědoucně se ušklíbla.
"Proč bys řekl ty?"
"No jo, plánuju to omezit." Emily vážně přikyvovala, a pak se začala usmívat.
"Jak to chceš udělat?"
"To ještě nevím," přiznal a lehl si do trávy.
"Remus slíbil, že se jí zeptá, nebo ne?" zeptala se Em klidně a otočila se na Remuse.
"To jsem možná slíbil, ale je to Lily, o kom se to tu právě bavíme, není zrovna jednoduché mluvit s ní o Jamesovi. Zvlášť poté, co jsem jí slíbil, že jeho jméno bude při každém našem rozhovoru tabu."
"Proč bys to sliboval?"
"Protože to není poprvé, co jsem tadyhle Jamiemu měl s něčím pomoct, že?" podíval se na Jamese Remus a ušklíbl se. "Málem zavrhla i mě."
"Proboha, co to bylo?"
"Jen jsem jí chtěl šikovně pozvat na rande, jasné?" ozval se popuzeně James, a tak se Em radši obrátila na Rema a pozvedla obočí.
"Tadyhle pan Potter mi umixoval svůj mnoholičný lektvar, který určitě ukradl z Křiklanova kabinetu, pak ho očaroval tak, aby vypadal jako dýňový džus a pomalu mi ho i nalil až do krku."
"Takhle to přesně nebylo," bránil se chabě James.
"Vážně? A jak to bylo?"
"Takhle to zní příliš jednoduše." Emily se zasmála.
"To mě zajímá. Co se dělo pak?"
"No pak jsem se proměnil v Jamese a reálný James mě přemluvil, abych to na Lily zkusil."
"Ty?" podivila se Emily, až jí zaskočil bonbon, který měla v puse. Remus se na ni ublíženě podíval. "Promiň."
"Chápu, co tím myslíš, nejsem zrovna Casanova jako Sirius, ale…"
"Remus prostě ví, jak s ní mluvit, vždyť ona ho má úplně ráda!" bránil ho James a Emily bezradně těkala očima mezi jím a Remem.
"Proč myslíš, že to tak je?" ozval se klidně Remus a otočil se na Em. "Jednu dobu si myslel, že mě miluje a že já miluju ji. Nebavil se se mnou dobrý měsíc, než jsem ho dokázal přesvědčit, že to tak vůbec není."
"Proč myslím, že to tak je? Vždyť tě pořád objímá a je z tebe úplně hotová!"
"Za to já ovšem nemůžu," zvedl poraženecky ruce Remus a James se zamračil.
"A kdo teda?"
"To nevím, nejspíš jsem poražen," usoudil Remus.
"Víš, Jamesi, na tom Removi něco bude. Vždyť ho zbožňují všechny holky, které znám!" Teď pro změnu zaskočilo Removi.
"V-vážně?" vypadlo z něj, sotva se dokázal nadechnout.
"No to si piš," přikývla Emily. "Jamesi, myslím, že bys od něj měl brát lekce."
"Proč?"
"Jo, proč?" přitakal Remus a Emily se ušklíbla při pohledu na jejich vyděšené obličeje.
"Protože Remus ví, jak s holkami mluvit."
"A já to snad nevím?" ukázal na sebe James. Emily se soucitně usmála.
"Promiň, Jime, ale ani moc ne."
"Cože?" nechápal James. "V čem je Remus jiný než já?"
"Remus především nekouká holkám hned pod sukně, chová se jako jejich nejlepší kamarád, mluví s nimi s úctou a je jednoduše milý a hodný. Podívej na něj, vypadá neskutečně dobrosrdečně, jasně, že to ženské přitahuje jak magnet."
"Vážně jsi použila slovo přitahuje?" podíval se na ni Remus.
"Jo, to jsem použila. Celé Bradavice jsou jako přehlídka mužských… my víme. Skoro všechny chodily se Siriusem, další část po tom touží a je jen opravdová hrstka imunních. Jestliže chodily se Siriusem, je zároveň jasné, že jim zlomil srdce, protože jak víme, tohle Sirius umí opravdu dobře. Tudíž, zlomená ženská srdce hledají láskyplnou náruč hodného a milého kluka..," nechala větu doznít a přitom ukázala na Rema vedle.
"Takže jsem něco jako utěšitel? To je mi ale dobrá zpráva," ušklíbl se sám nad sebou, a pak se podíval na Jamese.
"Možná, ale hlavně jsi ten, na kterého se holky mohou spolehnout, ví, že když si s tebou začnou, tak je nepodvedeš a že k nim budeš fér." Nad tím posledním Remus polkl a výmluvně se podíval na Jamese. "Co to bylo?" zarazila se Emily.
"Co bylo co?" ohlédl se Remus.
"Ten pohled," ukázala na něj.
"Jaký pohled?"
"Na Jamese. Podíval ses na Jamese."
"No a?" nechápal Remus a znovu se na Jamese podíval.
"To nic nebylo, Em. Remus si jen vzpomněl na jednu naší večerní akci."
"Hm..," podotkla Emily a podívala se na Rema.
"Dobře, přestaňme se bavit tím, jak působím na holky, tohle není zrovna dokonalé téma pro krásné odpoledne, pořešme radši famfrpál," ukončil to Remus a Emily se ušklíbla.
"Ani se mi moc nechce," podotkla a usmála se na něj ve chvíli, kdy z hradu vyšel Sirius s Teresou. "Vážně tam jde Sirius s Teres?" přimhouřila oči, jako by tomu nemohla uvěřit.
"Měli teď dvouhodinovku, na rozdíl od nás, aspoň nejsou v hodinách sami, ne?" nezajímalo to Jamese a místo toho se zaměřil na ostatní studenty, mezi nimiž se snažil najít Lily.
"Ahoj, Emily! Kde jsi byla dneska ráno?" usmála se Teres, jen co si jich všimla. Sirius se bez dalších okolků posadil vedle Jamese a uvolnil si kravatu.
"Nemáš dneska taky Bylinkářství?" zeptala se Emily místo odpovědi a postavila se.
"Ahoj, Remusi," usmála se Teres, a pak si všimla i Jamese. "Jamesi… Nevěřil bys, co všechno se dá prodiskutovat za dvě hodiny."
"Jdeme?" chytila Teres za ruku Emily a obě se vydaly do hradu.
"Mimochodem, teď žádné Bylinkářství nemáme. Ani jedna, to náhodou vím, protože máme Věštění z čísel."
"No jo, věděla jsem, že se to jmenuje jinak," prohodila Emily a obě se vydaly pryč.

6. kapitola - Jak, s kým a proč ne?

14. února 2011 v 14:17 | TePa |  Srdci vlastní
"No kdes byla, kočko?" přivítala mě Emily, sotva jsem vešla do pokoje. V odpověď jsem zvedla balíček s knihou a zamávala s ní. "Jo, aha. Díky bohu, že jsem šla zpátky s Jamesem, ty bys mi celou cestu jenom mluvila o tom, jak ta knížka bude úžasná."
"No, to mě vážně mrzí, že tak trpíš," vyplázla jsem na ní jazyk. Emily to přešla bez odpovědi a začala básnit o Jamesovi.
"Ten kluk je prostě borec! On těm košťatům prostě rozumí. Ví, které dřevo je na ně nejlepší a nedávno prý četl ve francouzském týdeníku Le Balai, že když ocasní větvičky zastřihneš do náznaku písmene J, jak to tam nakreslili, tak poletíš nejvyšší možnou rychlostí. Chápeš to? Takže i ta moje ubohá Kometa, by ze sebe mohla vytlačit víc!" jásala.
"A ty víš, jak to zastřihnout?"
"Ne."
"Tak vidíš."
"Ale James ano, má ten časopis v pokoji, prý mi ho donese!"
"Nejsi ty do něj náhodou zamilovaná?"
"Do toho časopisu? To si piš," zasmála se Em.
"Ne, do Jamese."
"Cože?" zarazila se. "Nejsem," zapřemýšlela. "Ne. Navíc, on má stejně Lily, i kdybych si to náhodou rozmyslela."
"Lily? Ta na něj kašle."
"Protože nevidí to, co dělá dobře a správně, vidí jen to, co udělal špatně." Zkoumavě jsem se na ni zahleděla. "Je to pravda!" zdůraznila.
"Jo, já vím. Neznám sice Jamese natolik, abych to mohla potvrdit stoprocentně, ale je jasné, že Lily má štěstí na chvíle, kdy ho Snape zrovna vytočí, takže..."
"Je to na nic. Ten kluk je do ní blázen už nevím jak dlouho!"
"Od té doby, co ho znáš určitě."
"Jo, vzpomínáš, jak nás porazil předminulou sezónu? Chtěla jsem mu jít utrhnout.... co jsem to chtěla?" Ušklíbla jsem se.
"Chtěla jsi mu a teď cituji: ,Vytáhnout a rozčtvrtit vnitřnosti, pak mu je znovu strčit zpátky, rozdrtit mu koule a udělat z nich kašičku a nakonec mu utrhnout tu jeho namyšlenou podrazáckou zasranou šišku.´"
"To jsem řekla?" rozesmála se Em. "No... nedá se říct, že by to bylo zrovna nápadité."
"No, hned po tomhle výlevu jsi mi rozbila hodinky."
"Cože? Myslela jsem, že máš pořád ty samé."
"Reparo," usmála jsem se. "Přešla jsi k mému nočnímu stolku, sebrala hodinky a jak ses dívala, kolik je hodin, rozmáčkla jsi mi sklo na ciferníku." Emily se rozesmála. "Ha ha ha, tehdy to moc vtipné nebylo," vyplázla jsem na ni jazyk a odložila si konečně kabát i šálu. "Jdeš na večeři?"
"Jasně," přikývla, přetáhla si přes hlavu svetr a následovala mě do Společenky a potom i do Velké síně.

"Víš, co si myslím?" ozvala se Emily a ukázala na mě vidličkou, na které měla nabodnutý kus kuřete. Potlačila jsem smích a šibalsky se na ni podívala. "Vážně si myslím, že bys to na Siriuse měla vybalit," s tím si vidličku strčila do pusy a začala žvýkat, až jí to ve tvářích udělalo obrovské zásobníky jídla, jaké mívají třeba křečci.
To jsem nevydržela a rozesmála se. Emily se jen nechápavě zamračila.
"Promiň," nadechla jsem se a napila se džusu, abych se uklidnila. "Co jsi říkala? Nějak jsem se soustředila na to kuře," ukázala jsem na její prázdnou vidličku. Emily se snažila nerozesmát, a tak se podívala na hvězdné nebe Velké síně a ovívala si obličej rukama. Pak polkla a vážně se na mě podívala.
"Říkala jsem, že bys to na toho Siriuse už měla vybalit."
"Cože? Proč? A nebyl to před chvílí Mike, na koho jsem to měla vybalit?" ukrojila jsem si bramboru, pak jsem k ní ještě přidala mrkev, kus jakéhosi zelí a maso, a celý svůj výtvor si strčila do pusy.
"Nevím, na to člověk nepotřebuje důvod," pokrčila rameny Emily a ignorovala mou poznámku o Mikeovi. "Navíc bychom měly téma na opuštěné
večery," prohodila, mrkla na mě a napila se ze svého poháru. Zeširoka jsem se usmála a polkla sousto.
"Poslyš, Emily, nebudu chodit se Siriusem jen proto, že prostě můžu nebo proto, abych naštvala Alex, i když..," dělala jsem, že přemýšlím, "to nezní tak docela špatně." Emily se usmála. "Škoda, že nejsem mrcha," mrkla jsem na ni a začala tvořit další dokonalé sousto.
"Když si to tak ale vezmeš, Sirius by mohl být správná volba."
"Správně: by mohl být," podotkla jsem a pozvedla obočí.
"Je vtipný."
"A děvkař."
"Je talentovaný."
"Je děvkař," zopakovala jsem a pokývla hlavou.
"Má čistou krev."
"Jakoby na ní záleželo," usmála jsem se a zavrtěla hlavou.
"Fajn, tak to tam nezapočítávej. Vždyť je to neuvěřitelný sympaťák!"
"Dobře, to přiznávám, ale jeho oči… jsou… nevěřím jim," zamračila jsem se.
"Ale no tak! Jsou to jen oči," usmála se Emily. "Pokud vidíš problém v jeho očích, myslím, že jsem viděla nějaké kouzlo v učebnici…"
"Jde i o zvěsti, které o něm kolují, nevěřím mu ani nos mezi očima."
"A tak to já zase jo. Bavíme se už delší dobu a ke mně se vždycky choval hezky," vraždila na svém talíři bramboru Emily. "Co to jsou za vidličky, sakra?!"
"Protože jsi jeho kamarádka, nejsi jeho holka. Já prostě nevěřím, že uvažuje o vztahu, kde by se dělalo taky něco jiného než ty-víš-co." Em protočila oči.
"Ty-víš-kdo má konkurenci." Začervenala jsem se a vyplázla na ni jazyk.
"Víš co. To je jedno, prostě chápeš, co tím chci říct, jen máš dneska zase rýpavou náladu."
"Co Remus?" zatvářila se jako neviňátko.
"Co s ním?"
"Když ne Sirius, tak proč ne Remus? Když už nic jiného jeho očím se dá věřit rozhodně."
"To je fakt."
"Z něho ta dobrota přímo vyzařuje, tak proč ne on?"
"Neřekla jsem ne," podotkla jsem a když jí zazářily oči, rychle jsem dodala: "Ale neřekla jsem ani ano. Vážně, Em, založ si dohazovačskou kancelář, vyděláš majlant," přikývla jsem přesvědčeně a nabrala si další obrovské sousto.
"Neříkám, že jsem nad tím nepřemýšlela. Vidělas dneska Alici?" Rozhlédla jsem se po stole, a pak ukázala asi o pět lidí vedle Em.
"Není to ona?"
"Jo, potřebuju se jí zeptat, na kdy dohodneme zkoušky týmů."
"Jasně, Em," podotkla jsem s řádnou dávkou sarkasmu.
"Chci to dohodnout," zatvářila se jako celá nejsvětější trojice. "A jen tak mimochodem se jí zeptat na Franka. Jestli zčervená, nebo převrhne víc věcí jak obvykle, pak je to jasné."
"Proboha, nech taky někoho v klidu." Zapřemýšlela.
"Hm… ne, to bych pak nebyla já a mě to tak vyhovuje," přikývla, odložila příbor a její talíř okamžitě zmizel, aby ho nahradil jiný, čistý.
"Alice?!" zavolala na ni, pak se zvedla a udělala si vedle ní místo. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a nahla se pro obzvlášť chutně vypadající jahodu, která vyčuhovala zpoza manga.
"Jak bylo v Prasinkách?" ozval se naproti mně Mike a šťouchl loktem do svého kamaráda, který seděl hned vedle něj a který se smál nějakému vtipu.
"Já?" ukázala jsem na sebe, abych se ujistila.
"Jasně," usmál se, strčil do něj znovu a tím neodstrčil jen jeho, ale celou jejich partu, která teď bořila talíře, příbory i mísy s jídlem po celé délce stolu po směru, kterým byli dostrkáni až ke čtvrtým ročníkům.
"V pohodě. První Prasinky jsou vždycky v pohodě, akorát tam začíná být pořádná zima. Přijde mi to jako včera, co jsme se s Emily opalovaly u ní na zahradě," usmála jsem se.
"Taky mi to celkem chybí," usmál se.
"No a co jsi tam dělal ty?"
"Co? Kde?" zamračil se nechápavě.
"No v Prasinkách," připomněla jsem mu.
"Jo takhle," znervózněl. "No, nic extra. Prostě… znáš to." Přimhouřila jsem oči.
"Co jsi tam dělal?"
"No nic extra, vážně. Zašli jsme s klukama k Prasečí hlavě. A když už jsem u toho - co jsi tam dělala ty?"
"Ptala jsem se na cestu, co jsi tam dělal ty? Horší pajzl jsem ještě neviděla."
"U Tří košťat měli plno a my měli chuť na Dračí whisku, tak jsme si zašli tam. Aberforth je celkem v pohodě, nemyslíš?"
"Jsi opilý," konstatovala jsem jistou skutečnost a vzala si další jahodu.
"Jen při náladě," usmál se.
"Jo, myslím, že je celkem v pohodě, ale díval se na mě pohledem typu: Barbie zavítala do Vidlákova." Mike se rozesmál a posunul se od svých přátel, kteří mu začali cuchat vlasy. Naklonila jsem hlavu ke straně a zadívala se na něj.
"Na hlavu se mi radši nedívej," mávl rukou.
"A kam se mám teda dívat?"
"Kamkoli jinam," prohodil.
"Fajn," protočila jsem oči. "Kde jsi zase nechal Mikea?"
"Nikde, tohle je má druhá osobnost."
"Jo takhle," přimhouřila jsem spiklenecky oči. "Co říkáš na Vystřízlivěj-kouzlo?"
"Teď ne, to bys mi neudělala, že ne?" usmál se.
"Jsi si nějak jistý."
"To víš, spoléhám na své zkušenosti."
"Odkdy? Myslela jsem, že to ty jsi autor teorie: Nikdy nepodceňuj nikoho."
"Ano, ale tebe znám už několik let."
"A myslíš, že mě znáš?" zeptala jsem se.
"Řekl bych," přikývl.
"No páni. Dovol, abych ti připomněla jednu věc: Nikdy nikoho nemůžeš znát, dokud se nevžiješ do jeho kůže." Přimhouřil oči.
"Tohle je vážně divné. Cituješ mě?"
"Tys to poznal?" zasmála jsem se.
"Hele, tohle není moc vtipné," smál se sám.
"Když to říkáš," vzala jsem si tentokrát hrušku a provokativně do ní kousla.
"Měl bych se krotit, vážně začínám říkat hlouposti."
"Hlouposti možná tak pro sebe samého, když sis vytvořil svou životní filozofii a při první příležitosti říkáš něco, co ji dočista popírá."
"Moc slov najednou," mávl nade mnou rukou Mike a já se znovu zasmála.
"Poslyš, Mikeu, tohle se mi líbí."
"A co?"
"To, že najednou nemáš odpovědi, kterými bys mě poslal k zemi."
"Dočasná situace," ukázal na mě prstem a já na něj jen vykulila oči. "Tak tohle vypadalo hustě."
"Díky, dalo to práci," usmála jsem se. "Jo a Mikeu…"
"Ne! Stop! Nebo mi dokonale zkazíš pověst," zamával si před obličejem rukama a vrátil se ke své hlasitě-se-smějící skupince.
"Škoda," šeptla jsem si pro sebe. Mě se totiž stává opravdu jen málokdy, že mu řeknu něco, co mu vyrazí dech. "Škoda."

5. kapitola - V knihkupectví

6. února 2011 v 14:18 | TePa |  Srdci vlastní
"Kde je ta zatracená ulice Barnabáše Zlého? Prošly jsme snad celé Prasinky, bolí mě nohy!" stěžovala si Emily, zatímco jsem se rozhlížela kolem a hledala nějakou ulici, kterou jsme snad přehlédly.
"Kdybys nevěděla, kam v Prasinkách jít, za kým bys šla?" zeptala jsem se a čekala na odpověď. Emily úpěla a sedla si na patník.
"Nějak mi to nemyslí, když mám zruinované nohy kvůli knížkám!"
"Jen mi řekni, za kým bys šla, zajdu tam sama a ty můžeš k Taškáři. Jen se nezlob," usmála jsem se a čekala na odpověď.
"Šla bych k Prasečí hlavě. Hostinský tam zná celý Bradavice i celý Prasinky," zabručela popuzeně Emily a vrávoravě se postavila. "Tohle mám u tebe."
"Jako já to vstávání?"
"Tak fajn," zasmála se Emily. "Ale teď jdu k Taškáři."
"Prasečí hlava. Co to je za podnik? Vím, že jsme kolem něj dneska šly, ale jinak se nepamatuju."
"Není to zrovna jako U tří košťat, ale dá se to. A neboj, hostinský je v pohodě, nikdo ti tam neublíží..."
"Tak já jdu," usmála jsem se a vydala se směrem, který mi ukázala.
Vážně to tam nevypadalo nic moc. Cedule s nápise U prasečí hlavy se kymácela ve větru a vydávala odporný vrzavý zvuk. Netušila jsem, že se kdy budu bát někam vejít, ale tohle mě děsilo. Pitomé knihkupectví..! Stojí mi za to?
Otočila jsem se zády a chystala se odejít, ale... vždyť o nic nešlo! Jen tam vejdu, zeptám se a hned odejdu. Nahmatala jsem v kapse hůlku a sevřela ji. Jsem dobrá čarodějka, jsem, a dostat se ven nebude těžké.
Otevřela jsem dveře a pomalu vešla dovnitř. Hospoda byla skoro prázdná až na pár obsazených stolů, tak jsem se bez problému dostala až k výčepu a zeptala se hostinského, kde je ulice Barnabáše Zlého.
"Ulice Barnabáše Zlého?" přeměřil si mě pohledem, a pak se usmál. "A kdo jste vy? Neměla byste se toulat po podobných podnicích..."
"Mohl byste mi jen poradit?" rozhlédla jsem se.
"Ovšem," usmál se. "Ta je na západním konci Prasinek. Hledáte nové knihkupectví?"
"Ano, jak to víte?" Neodpověděl, jen se ušklíbl.
"Tak... nashledanou," rozloučila jsem se a rychle vyšla ven. Takže na západ. Kde je kruci západ? Vytáhla jsem hůlku, mávla s ní a vydala se podle ní vpravo.
Když jsem se konečně octla tam, kde mi to popsal hostinský, zarazila jsem se, protože tam žádné knihkupectví nebylo.
"Proč někoho pořád baví si ze mě střílet?" posadila jsem se na parapet prázdného domu a rozhlédla se.
"Protože si s tebou chce promluvit," odpověděl mi Remus, který se z ničeho nic objevil vedle mě.
"Reme," povzdechla jsem si. "Myslela jsem, že jsme to už vyřešili. Vážně nepotřebuju, abys mi něco platil," usmála jsem se.
"Byla to jen maličkost. Už to nikdy neudělám," ušklíbl se.
"Nikdy neříkej nikdy. A teď... kde je to knihkupectví? Musela jsem projít Prasečí hlavu, tak mi to dlužíš," zasmála jsem se. Přikývl a ukázal zpátky do města. "Neříkej, že budu muset zase přes celou vesnici, děsně mě bolí nohy."
"Ne," zasmál se taky. "Je to jen kousek tímhle směrem."
"Ty znáš výčepního u Prasečí hlavy?" zeptala jsem se.
"Dá se to tak říct, i když bych nepoužil zrovna slovo znát."
"Teď mluvíš jako jeden můj kamarád," zasmála jsem se a vzpomněla si na Mikea.
"Vážně?" ozval se zvědavě.
"Ano, ale nevím, jestli ho znáš, jmenuje se Mike. Je to úžasný kluk, pokaždé řekne něco, co mě zaskočí a já nevím, jestli to dělá schválně, nebo si to vážně myslí. Myslím ale že spíš to druhé..." Remus chápavě kývl.
"Takže všechno v pořádku? Jakoby se vůbec nic nestalo..."
"Dejme tomu," přikývla jsem. "Páni, to je ono?" zablesklo se mi v očích, když jsem uviděla tu obrovskou nejméně tří patrovou budovu.
"Ano," usmál se na mě Remus a vešel dovnitř jako první.
"Páni."

"Vážně by sis už měla vybrat, za půl hodiny máme být v Bradavicích," rozesmál se Remus, když mě nebylo přes tu obrovskou hromadu knížek kolem ani vidět.
"Když já nevím. Mám si vzít spíš něco o nových lektvarech, nebo o nových způsobech použití magie, nebo o..."
"To je jedno, nejsi tu naposledy."
"Páni, jsem jak posedlá," zablýsklo se mi v očích, pak jsem se natáhla a namátkou šáhla po nějaké knížce.
"Takže..?" usmál se Remus, který už svůj nákup držel v ruce dobrou hodinu.
"Ani jedno ani druhé, vylosovala jsem si... to ani nevím, že jsem tu měla! No páni. Dobře, tak jdeme, promiň," zrudla jsem, vrátila knihy do polic a seběhla až dolů k pokladně, abych za sebe zaplatila. Přitom jsem se významně podívala na Rema. Ten se jen ušklíbl a vyšel ven.
"Chcete to zabalit?" zeptala se prodavačka s úsměvem.
"Ehm... ano, děkuji."
"Můžu se zeptat?"
"Ano," přikývla jsem a usmála se na ni.
"Vím, že mi do toho nic není, ale chodíte spolu?" Zaskočilo mi. "Omlouvám se."
"Ehm... ne, to nic. Totiž... nechodíme," odpověděla jsem a ohlédla se ke dveřím. Vedle nich stál Remus a díval se zvenku do výloh.
"Páni, dobře. Tohle je neuvěřitelné. Mohla bych vás o něco poprosit?" zeptala se trochu roztěkaným hlasem, a tak jsem se na ni vážně podívala a přikývla. "Dala byste mu... tohle?" podala mi přeložený papír, a pak i mou tašku s knihou.
"Ano, jistě," vzala jsem papírek a dala si ho do kapsy.
"Díky, moc by mě to potěšilo."
"Jo, dobře," chystala jsem se k odchodu, ale ona mě pořád zastavovala.
"A... můžu se zeptat, jak se jmenuje?"
"Jmenuje se Remus a už vážně musíme jít, nebo nepřijdeme včas zpátky do hradu."
"Dobře. Díky a nashle."
"Nashle," potřásla jsem zmateně hlavou a vyšla z obchodu.
"Konečně, co jsi tam dělala, prosímtě?" usmál se.
"Mluvila jsem s prodavačkou." Pozvedl obočí. Musela jsem několikrát zamrkat, abych se znovu přivedla do bdělého stavu. "Zdá se, že se jí líbíš."
"Vážně?" zamračil se.
"Ano," zasmála jsem se. "To je to tak neuvěřitelné?"
"No..."
"Ne, není," ujistila jsem ho. "Řekla jsem jí, jak se jmenuješ, doufám, že to nevadí."
"Teď už s tím stejně nic nenadělám," pokrčil rameny.
"Nevadí?" ujišťovala jsem se a dala si zabalenou knihu do podpaží.
"Ne," vydechl a podíval se na mě.
"Uf, dobře, už jsem se lekla." Jen se na mě usmál a několik metrů jsme šli v tichosti. Pak jsem si vzpomněla na ten vzkaz.
"Páni! Málem bych zapomněla, počkej, mohl bys..," podala jsem mu knížku, protože mi zavázela a on ji beze všeho položil na svou, kterou už nějakou dobu držel v ruce. "Díky... Dala mi pro tebe... Kde to jen... Ne, to je papír od bonbónů... Doufám, že jsem to neztra... Tady to je," vytáhla jsem malý složený papírek a podala mu ho. "Nekoukej na mě, ten vzkaz je pro tebe," usmála jsem se a natáhla ruku pro knihu.
"V pohodě, vezmu ji."
"Díky," usmála jsem se a strčila si ruce do kapes. Když nic neříkal, znovu jsem se na něj otočila. "Nepřečteš si to?"
"Ne..."
"Ale proč ne?" zkoumala jsem jeho obličej. Uhnul mi pohledem a schoval papír do kapsy.
"Prostě ne."
"Líbíš se jí a ona je moc hezká."
"Krásu každý soudí jinak."
"Ano, ale... ona je fakt moc hezká."
"Mě se ani moc nezdálo." Zaraženě jsem se na něj podívala.
"Tobě se nelíbila?"
"Ani ne," pokrčil rameny.
"Vážně?" nechápala jsem. To už nevydržel a rozesmál se.
"Vážně se mi nelíbila, ale i kdyby se mi líbila, nechodil bych s ní."
"Proboha, proč ne? Vždyť je v Prasinkách, chodíme sem skoro každý víkend, viděli byste se celkem často."
"Prostě v sobě nemá kouzlo."
"Myslím, že je čarodějka."
"Ne, tak jsem to nemyslel," usmál se a podíval se na mě.
"Jestli budeš dlouho přebírat, nakonec nevybereš," prohodila jsem.
"Já nechci dlouho přebírat, ale taky si nechci vybrat někoho, koho nemám rád."
"No, to chápu, ale nemůžeš vědět, jestli se ti líbí, dokud ji nepoznáš..."
"Mám i jiné důvody, Teres, a o těch ti bohužel říct nemůžu..." Takže má holku? Proč by mi to nemohl říct? Mám se zeptat?
"Máš holku?"
"Myslíš, že mám?" podíval se na mě a já pod jeho pohledem zrudla.
"Omlouvám se, moc mluvím a jsem příliš zvědavá."
"To nevadí, každý jsme nějaký."
"Už zase mluvíš jako Mike."
"Seznámíš mě s ním někdy?"
"Jasně, určitě tě rád pozná," přikývla jsem. Neskutečně mě žralo, že nevím, co mu napsala. Tolik jsem to chtěla vědět! Zaobírala jsem se tím, co tam možná stojí, že jsem si ani nevšimla, že jsme vyšli z cesty. Co tam kruci může být?
"Na co myslíš?" zeptal se Remus.
"Na nic," vyhrkla jsem rychle, a pak se nad sebou samou ušklíbla. "To máš jedno, nad ničím zvlášť." Kecko.
"Aby se to nic nejmenovalo Mike," ušklíbl se.
"Mike? Cože? Ne. Proboha proč?" vysypala jsem ze sebe s nadpozemskou rychlostí.
"Takže ano?"
"Ne," ujistila jsem ho. "Jak tě to, probůh, napadlo?"
"No... chodíte spolu, nebo ne?"
"Ne," rozesmála jsem se. "Nechodíme, je to kamarád."
"Aha," přikývl ve chvíli, kdy jsme vcházeli na pozemky. "Promiň, nevěděl jsem, že..."
"To nic, spousta lidí si to myslí," mávla jsem nad tím rukou a natáhla k němu ruku.
"Copak?"
"Knížku, za chvilku vejdeme do hradu."
"Když jinak nedáš," podal mi ne příliš objemný balíček.
"Díky," zastrčila jsem si bradu co nejvíc do teplé šály a oklepala se zimou. "Už ať jsme tam."
"Těším se k našemu krbu."
"Já se těším na Emilyin výslech," protočila jsem oči a usmála se na něj. Očima. Jinak to nešlo.
"Aaa, chápu," přikývl a nechal mě vejít jako první. Když jsme pak vyšli i po schodech, postupně jsem si odmotala šálu a nechala ji kolem krku jen tak viset.
"No, tak já půjdu. Ahoj," zamávala jsem mu a mrkla na hodinky. Šest hodin. Skoro nejvyšší čas na večeři.
"Ahoj," usmál se a rozešel se opačným směrem. Chvilku jsem se mu dívala na záda, a pak se rozběhla do schodů vedoucích k Havraspárské věži.