Leden 2011

Tepa

31. ledna 2011 v 19:35 | TePa |  Ty z Vrangy
Pro Ness, jako záminka proto, aby něco vymyslela i ona, doufaje, že její kapitola dopadne lépe :)

TePa

"Mám ji!" zakřičel z plných plic Martin, sotva zahlédl cíp Tepiiných šatů. Doběhl až k ní, div
nezakopl o žádný spadlý strom a rychle si klekl, aby si mohl sundat kabát. Byla úplně fialová, měla zavřené oči a sotva dýchala. Její dech nebyl ani cítit, musel jí rovnou změřit tep.
"Pane..," doběhli k němu další dva vojáci a zaraženě se na něj dívali. Přehodil přes ní kabát a starostlivě jí třel paže, aby ji trochu rozehřál.
"Kdo tu má koně?" přejel je pohledem a jeden z nich se přihlásil. "Fajn, dojděte pro něj! Rychle!"
"Proč nevezme ji, pane? Zabere to méně…"
"Nechci s ní moc hýbat, nevím, co se jí mohlo stát. A teď už padejte, třeba nemáme moc času!" Voják rychle přikývl a běžel vykonat rozkaz.
"Co bych měl udělat já?" ozval se druhý voják.
"Jak se jmenujete?" zeptal se roztržitě Martin.
"Jeremy, pane," zasalutoval mu a Martin potlačil smích. Přišlo mu vážně směšné, že si lidé potrpí na takové hloupé formality. On, absolutně vyčerpaný voják, mu tu salutuje jen proto, že se mu představil. Tady, pod ohořelými stromy, kde není nic a nikdo, kdo by mu to přikazoval.
"Pohov, vojáku, já nejsem váš velící."
"Ale, pane…"
"Měl jsem vás nějakou dobu na starost, ale ty časy jsou pryč. Jsem lovec a stopař, dali mě do čela vašeho pluku jen proto, že se umím celkem obstojně ohánět mečem. Tím končí celá má kompetence. Teď pojďte sem a podejte mi tu šálu, co vám stejně jen tak visí kolem krku," napřáhl k němu ruku a netrpělivě vyhlížel Jeremyho přítele.
"Nechal koně nedaleko, bude tu co nevidět."
"To doufám," povzdechl si Martin a sklonil se, aby ji opatrně vzal do náručí. "Nemůže být na zemi delší dobu, než je nutné," vysvětlil Jeremymu, kterému se při představě vrzajících zlomených kostí dělalo špatně.
"Jestli má zlomené…"
"Nemyslím, že má něco zlomeného, ale třeba spadla a má naraženou nohu."
"Jestli spadla, pane, tak si nemyslím, že si něco udělala," podíval se na něj pochybovačně Jeremy. "To by musela být opravdová nešika."
"Není to voják, Jeremy," podíval se na něj Martin vážně. "Navíc… když je tělo dlouho vystaveno zimě, objeví se i starší zranění, to tě v těch vašich kasárnách nenaučili?" Jeremy se zamračil.
"Možná, ale já nejsem moc studijní typ."
"Všiml jsem si," ušklíbl se Martin.
"Pane, můžu se zeptat?"
"Podle toho na co?" sjel ho pohledem Martin. Nikdo o něm příliš nevěděl, bylo všeobecně známo, že o sobě nerad říká cokoli.
"Proč jste se obtěžoval osobně? Určitě jste vyčerpaný, slyšel jsem, že jste bojoval se Stříbrnými a utržil pár opravdu ošklivých ran. Chápu, že je důležitá, ale hledat ji mohl kdokoli."
"Jsem stopař, hledám rychleji, než kdokoli v táboře. Dokonce rychleji než Katy a Becor," odpověděl stroze Martin, ale Jeremymu to nedalo.
"Pane, máme i kouzelníky, netrvalo by dlouho a… Vážně, nic mi do toho není, ale proč jste…"
"Máte pravdu," zarazil ho Martin uprostřed věty. "Nic vám do toho není a mě se na to odpovídat nechce," sjel ho pohledem a když uslyšel zařehtání, vyrazil koni naproti.

Dorazili krátce po poledni, ve chvíli, kdy si Becor znaveně sedl na zem vedle lůžka, na kterém ležel právě odoperovaný pacient. Vlastně, o Becorovi se v tu chvíli dalo říct cokoli, jen ne to, že je zcela v pořádku. Seděl jen několik vteřin a už se opíral o stěnu stanu a pomalu zavíral oči.
"Becore!" vtrhl do stanu Martin a Becor sebou cukl.
"Co se děje?" procedil skrze zuby, podepřel se na ruce a chystal se zvednout. Opravdu se ale jenom chystal, protože se mu podlomila ruka a on se svalil na zem. Martin rychle popošel k prázdnému lůžku a položil na něj promrzlou Tepu.
"Becore, potřebuju tvou pomoc!" sklonil se k němu a naléhavě mu zatřásl ramenem.
"A kdo tady ne?" zívl a přivřel oči.
"Prosím, je to Tepa!" zatřásl s ním a tentokrát se v jeho hlase ozval strach. "Já vím, že jsi unavený a že chceš spát, ale prosím vstaň ještě na chvíli a alespoň řekni sestrám, co s ní, protože já to věru nevím!" Becor pootevřel oči.
"Fajn, ale musíš mě zvednout, už mám za sebou Galena a nějakého pitomce, co se popral o deku," zapřel se Martinovi o rameno Becor a ten mu pomohl na nohy.
"V pohodě?" chytil ho raději v podpaží, aby se mu nevysmýkal a nasměroval ho směrem k Tepě.
"Ani ne, ale pusť mě, musím jí změřit tep, zkusit teplotu a… a..," protřel si oči a zamžoural na pacientku zabalenou do deky.
"Mysli,
Becore!" zatřásl s ním Martin a upíral starostlivé oči hned na něj a hned na Tepu. "Prosím, ještě nesmí zemřít, neřekl jsem jí, co jsem chtěl. Tedy… ne všechno," dodal, když se na něj Becor zaraženě podíval. Pak se mu v očích rozsvítilo.
"Ne… ty…" Martin pohodil hlavou a přistrčil ho k Tepě tak, že to až vypadalo hrubě.
"Mlč a pracuj. Tím mi pomůžeš víc." Becor se vědoucně usmál a sklonil se, aby Tepě šáhl na čelo.
"Pusťte mě dovnitř, vy idioti! Pusťte mě dovnitř!" zazníval zpoza stanu rozzuřený Katyin hlas a Martin protočil oči.
"Zařídím to, pokus se u toho neusnout, prosím."
"Věř mi, příteli, že teď u toho rozhodně neusnu," ušklíbl se ještě víc a Martin protočil oči.
"Do háje se slabými chvilkami. Prostě pracuj, postarám se o tu tvojí dračici."
"Vy dementi! Přísahám, že vám nakopu zadek tak, až vám zmizí v břiše a to tak hluboko, že ani nebudete vědět, kterým koncem najednou srát!"
"Katy, uklidni se, proboha," usmál se na Katy Martin, chytil ji za rameno a odtáhl od stráží, kteří měli pořádně promáčklou helmu. "Co jsi jim to udělala, proboha?"
"Potřebuju nutně mluvit s Becorem, takže se do toho ty nepleť!" vzpouzela se, takže ji Martin musel chytit za ruce a zmáčknout jí je za zády. Shodou okolností kolem prošel nějaký osmnáctiletý holomek a hlasitě zapískal. "Idiote!" plivla za ním Katy.
"Mohla by ses uklidnit? Becor má momentálně jiné věci na práci!" Katy ztuhla.
"Cože? Jaké? Doufám, že si nenašel "odreagování", chápeš," upřela na něj své velké hnědé oči a Martin protočil oči.
"Myslím, že nikoho ti podobného nesežene a ostatní jsou pro něj mrtvoly. Prostě se uklidni, má práci."
"Jakou?" podezíravě přivřela oči Kat. "Počkat… Co tu děláš ty?" zarazila se.
"Já…"
"Počkat!" vymanila se mu ze sevření Kat a ukázala prstem na něj, a pak na stan. "Ne! Co jí je? CO JÍ JE?" začala plašit.
"Máš taky nějakou klidnou část osobnosti? Myslíš, že já nevyšiluju? Prostě se uklidni!" Martin se zarazil, když si všiml, jak bojovně se Katy tváří a jak se otáčí zpátky k ozdravovně. "Proboha, Kat, kam to zase jdeš?" rozběhl se za ní a ušklíbl se, když si všiml, jak se stráže rozklepaly strachy, jen co jí uviděli.
"Pustíte mě?" zeptala se jich klidně.
"Hoši, to bude v pohodě, přivážu ji k nejbližší borovici," chytil ji v podpaží Martin, ale Katy se cukala dál. "Mohla by ses uklidnit?" rozkřičel se na ní už dokonale vystresovaný Martin a uvěznil ji svými pažemi, aby se nemohla hýbat. Chvíli se s ní dost vážně potýkal, ale pak se zarazila, a tak překvapeně zvedl oči a všiml si, že ve vchodu stojí Becor se založenýma rukama.
"Becore? Potřebuju s tebou mluvit." Mluvila najednou jako med, takže se Martin neubránil úšklebku.
"Vážně?" natočil hlavu ke straně a prohrábl si vlasy. "Nemám čas, Martin se ti to určitě snažil vysvětlit."
"Vysvětlil, ale mě to nestačí, prostě… prostě ti potřebuju říct, že mě mrzí, jak jsem..," zarazila se, protože nad ní Becor vrtěl hlavou. Nakonec se k ní sklonil, chytil ji jednou rukou za hlavu a vtiskl jí krátký polibek. Pak k ní povytáhl obočí a usmál se.
"Můžu už pracovat?" Katy se uculila jak největší pitomec na světě. Ale šťastný pitomec.
"Hm," přikývla spokojeně a skousla si ret. Becor na ni mrkl, otočil se zády a vešel zpátky do stanu. Katy se vyškubla Martinovi a upravila si vlasy, jakoby nic. Když si všimla, jak se na ni dívají stráže a Martin, cukla rameny a otočila se zpátky ke stanu.
"A jestli to neuděláš pořádně, tak se vrátím!" zakřičela, otočila se a odešla. Martin se významně podíval na oba strážné, a pak všichni tři propukli v smích.
Alespoň na chvíli.
Alespoň na pár vteřin.
Protože v dobách války se radost objevuje zřídkakdy a mizí rychleji.
Bohužel.

4. kapitola - Pár srpců

30. ledna 2011 v 18:08 | TePa |  Srdci vlastní
"Ahoj, Jane!" usmála jsem se a objala vysokou černovlásku, která stála vedle Filche a podávala mu potvrzení.
"Teres! Jak se pořád máš? Skoro tě nevidím."
"Nechápu, proč máme s Mrzimorem, tak málo hodin. Jestli se potkáme, musíme zajít na ležák."
"Potvrzení!" vyplivl na mě Filch.
"No jo," podala jsem mu ho a zamávala Jane, která už odcházela.
"Určitě!" zavolala na mě nazpátek.
"Jdeme?" ozvala se vedle mě Emily, chytila mě za rámě a táhla k Prasinkám.
"Proč tak spěcháš?"
"Nespěchám," namítla, ale ještě přidala.
"Emily!" nevěřila jsem jí ani slovo a podívala se dopředu. "Oh ne, Em. To nemůžeš myslet..."
"Jamesi! Siriusi! Ahoj, hoši!" vrhla se dopředu dřív, než jsem ji stačila zastavit a usmívala se od ucha k uchu. "Jdete do Prasinek? Já jdu tady s Teres. Znáte Teres?"
"Jistě, suchozemský tvor, pamatuji se," ušklíbl se Sirius a podal mi ruku. "Těší mě, jsem Sirius."
"Já vím," usmála jsem se na něj a stiskla mu ruku.
"James," usmál se na mě Potter a otočil se k Emily.
"Jak to vidíš s famfrpálem?" ozvala se, když na ni soustředil pozornost.
"Letošní sezóna nevypadá nic moc, tak chci vytáhnout alespoň Bradavickou," odpověděl, zatímco Sirius se o něčem bavil s Remem a Peterem.
"Emily? Zajdu si pro čokoládu, tak mě potom hledej tam, jo?" ukázala jsem na Medový ráj a vydala se rovnou k němu, aniž bych čekala na odpověď. Co se týkalo Emily a sportu... řekněme, že mi bylo jasné, že odpovědi se nedočkám.
Vešla jsem do obrovské cukrárny a protlačila se k polici s čokoládami. Mentolová, jogurtová, medová, karamelová, jahodová, oříšková, čokoládově čokoládová... Až se mi sliny sbíhaly. Snažila jsem se u police vydržet, ale v takové konkurenci se to prostě nedalo.
"Hej!" strčila jsem do jedné dívky, která se octla přede mnou a všimla si, že mě dav i nadále strká dál od čokolády. "Co to má být, krucinál?" ozvala jsem se už samotná od vchodu a nervózně se zamračila. Pobouřeně jsem se otočila a vyšla zase ven.
Emily se bavila už i se Siriusem, a tak se Remus bavil jenom s Peterem. Chvíli jsem ho sledovala a nejspíš si toho všiml, protože se na mě otočil. Povzdechla jsem si, otočila se k výloze do Medového ráje a doufala, že si koupím čokoládu, na kterou mám chuť už od prázdnin.
"Nějaký problém?" ozvalo se nade mnou. Přišel...
"Trochu. Nedokážu se poprat ani o čokoládu," usmála jsem se.
"Není divu. V Medovém ráji je to vždycky o život. Nechceš pomoct?" nabídl se a nahlédl do výlohy.
"To je dobré, klidně počkám, až se to tam vylidní." Podíval se na mě jako na blázna.
"Nerad ti beru naděje, ale tam se to nevylidní nikdy. Tak co?" Usmála jsem se.
"Nevylož si to špatně, ale nechci tě zneužívat kvůli čokoladě," prohodila jsem, ale oči mi mluvily samy za sebe.
"Tak jdeme," napřáhl ke mně ruku, a tak jsem ji přijala. Když jsme byli v obchodě, odtáhla jsem ho k čokoládám a podívala se na něj.
"Teď rychle, protože zanedlouho budeme zase venku. Prosila bych jahodovou a tu čokoládově čokoládovou." Usmál se, natáhl ruku a chvíli s ní šmátral, aniž by se díval do polic. "Skoro to vypadá, jako bys strkal ruku do lví tlamy," neodpustila jsem si.
"No to jsem teda rád. A, tady jsou," chytil mě - k mému velkému údivu - znovu za ruku a odtáhl k pultu.
"Fakt, že jo. Jak můžeš poslepu poznat druh čokolády? Mají skoro stejný obal," prohlédla jsem si úlovek, když se mi octl v rukou.
"Chodím tu dost často. No nic, budu muset jít, James se Siriusem už opustili tvou kamarádku Emily a já bych nerad zmeškal je. Jdeš taky?"
"Měla bych zaplatit, tak běž napřed," otočila jsem se k pultu, když jsem byla zase odtažena pryč a potom i ven. "Co blázníš? Musím se vrátit, nebudu krást!"
"Nekradeš," prohodil. "A měj se." S tím zmizel.
"Blázen," zakroutila jsem nad tím hlavou a vrátila se do obchodu.
"Mám tu dvě čokolády, kolik stojí?"
"Nebyla jste tu před chvílí?" ozvala se popuzeně zaneprázdněná prodavačka.
"Ano, omlouvám se, že jsem vyšla, aniž bych zaplatila, já..."
"Ale ty čokolády jsou zaplacené. Mohla byste uvolnit cestu, prosím?"
"Ehm... ovšem," odpověděla jsem zmateně a vycouvala z obchodu, kde už čekala Emily.
"Tak máš?" usmála se.
"Jo, ale..."
"Ale co?"
"Nemohla jsem se tam dostat, tak mi je vytáhl Remus, a pak je i zaplatil. To mu musím vrátit. Kam šli?"
"Asi ke Třem košťatům. To je sladké, že to zaplatil. Pak mi povídej, že to nic není."
"Nechápu to," vydala jsem se k nejznámějšímu hostinci v Prasinkách a vešla dovnitř. Remus stál u baru a objednával Máslové ležáky. Když mě viděl vejít, usmál se.
"Takže... máte to? Tři Máslové ležáky a jednu medovinu."
"Co si dáváš?" ozvala jsem se, i když jsem to moc dobře slyšela.
"Teď jsem... No, nic tě nepovzbudí jako ležák."
"Dobře. Kolik stojí?" zeptala jsem se Rosmerty.
"Dáš si taky?" ozval se.
"Dva srpce," odpověděla hostinská a já zašátrala v kapse. Čokolády musely stát tak šest srpců, takže...
"Platím ty ležáky." Rosmerta se nechápavě zamračila.
"Co to děláš, Teres?" zamračil se Remus a nutno říct, že mu to vůbec neslušelo.
"Splácím dluh."
"Jaký dluh? Neznám tě tak dlouho, abys u mě už měla dluh."
"Tady jsou ty srpce, Rosmerto," usmála jsem se na hostinskou a poslala ji po desce peníze. Remus mi tu ruku přiložil k výčepu a já cítila, jak se mi mince tisknou do kůže.
"Ne."
"Zaplatil jsi mi ty čokolády, musím ti to vrátit," soudila jsem a nespouštěla zrak z našich rukou. "Nech mě ti to vrátit."
"Nechci to vrátit."
"Cítím se provinile, že jsem tě požádala o pomoc a tys mi pak ještě zaplatil. To nejde." Cítila jsem, jak na nás Rosmerta nechápavě a překvapeně zírá.
"Nechci nic vrátit, ano?" řekl jemně.
"Nech mě ti to vrátit," poprosila jsem ho. "No tak, odmítl bys těmhle modrým očím?" podívala jsem se na něj a zamrkala. Usmál se.
"Nech si ty peníze."
"Sakra, oči většinou zabírají," ušklíbla jsem se. "Tak nic," sklopila jsem zrak, ucukla zpátky rukou a Remus mě ochotně pustil.
"Děkuji."
"Tak Rosmerto, tady," posunula jsem peníze až k ní. "Rychle!" pobídla jsem ji. Naštěstí byla na mé straně, protože po nich šáhla a dala si je do kapsy. "Díky."
Pak jsem se usmála na Remuse.
"Hned se cítítm lépe." Remus se však zamračil. "Co se děje?"
"Nechci, abys mi cokoli vracela."
"No tak, je to jen šest srpců."
"Moje řeč," přikývl.
"Teď už to máš jedno, Reme," ozvala se Emily, na kterou jsem dočista zapomněla.
"To nemám."
"Jsou to jen maličkosti, přece se kvůli tomu nepohádáte. Sotva jste se poznali," namítla Emily a ušklíbla se na mě.
"Teres, tohle je..," otočil se zpátky ke mně, ale nevěděl, co říct.
"Ber to tak, že jsme si oba platili své věci." Remus se na mě chvíli díval, pak se jen smutně usmál, vzal ležáky a odešel.
"Co se stalo?" ozvala jsem se nechápavě a shlédla k Emily.
"Mám pocit, že Remus s tebou měl úmysly, ale teď jsi mu naznačila, že o to nestojíš."
"Cože?" nechápala jsem.
"Chtěl se zachovat gentlemansky, tak to zaplatil a tys mu to přišla vrátit, čímž jsi mu řekla, že o jeho přízeň nestojíš." Dívala jsem se, jak si sedá. "Vážně v tom je nic?"
"Ani nic nezačalo, je v tom nic," usoudila jsem a objednala další dva ležáky. Emily se na mě významně podívala. "Emily, nech toho."
"Nechat čeho?" nechápala.
"Toho zírání. Díky, Rosmerto," vzala jsem si ležák a druhý podstrčila Em.
"Jakého zírání?"
"Tak jinak. Hele, potkala jsem ho včera. Nemám ponětí, jaký je, on nemá tušáka, jaká jsem. Takže... mohla bys mi laskavě vysvětlit, jak jsi přišla na... na tu hloupost, že se do mě zamiloval?"
"Nemůžu si pomoct no."
"Tak svou energii soustřeď někam jinam. Chci být nejdřív kamarádka, jestli má něco začít."
"Občas by mě zajímalo, v jakém světě to žiješ," přiznala Emily a napila se.
"Ve svém," pokrčila jsem rameny a vyskočila si na barovou židličku. "Jsem ráda, že jsem mu to vrátila, měla bych z toho divný pocit a myslela si, že mu to musím vracet."
"Dobře," přikývla Em a olízla si ret. "Vidělas poslední dobou Franka?"
"Longbottoma? Jen na zápasech. Proč?"
"Protože to začíná péct s Alicí. Nevšimla sis?" Musela jsem se zasmát.
"Nějak se v Nebelvíru nevyznám. Jestli sis nevšimla, tak jsme Havraspárští."
"Všimla a jsem ráda, že jsem tady. Ale tam to žije!" podívala se na mě a vypila poslední zbytek ležáku. "Další je na mě."
"Tím spíš mi to vyhovuje tady," prohodila jsem a opřela se lokty o pult.
"Myslíš v Havraspáru. No, u nás je to klidnější, jen ty jejich oslavy vítězství jsou víc... víc..."
"Já vím," přikývla jsem a dopila svůj ležák.
"Dáme si další?"
"Nějak nemám chuť," zívla jsem. "Kdybys mě bývala nechala alespoň dospat."
"Ale no tak."
"Tak kam půjdeme?"
"Proč tu nechceš zůstat?" nechápala Emily a sklouzla pohledem k Pobertům. "Neříkala jsi, že jsi ráda, že..."
"Ano, já ano," postavila jsem se na zem a omotala si tenkou šálu kolem krku. "Jdeme?"
"Měli byste si promluvit," namítla Emily a založila si ruce v bok.
"No jistě, teď mi začneš radit. Díky, Em, ale poradím si sama. Kde je tady knihkupectví?"
"Tady je knihkupectví?"
"Jo, ale to staré zrušili s tím, že tu postaví nové."
"O knihy moc zájem nemám."
"Klasika. Chvilku to tam se mnou vydržíš, ne? Máš ponětí, kdo by mi mohl říct, kde to je?" Emily sklouzla pohledem na Remuse. "Někoho jiného? Co takhle Rosmerta?"
"Rosmerta?!" ušklíbla se Emily.
"No fajn. Najdu si to sama. Jestli chceš zatím do Taškáře, tak tam skoč, mě se tam nechce."
"Ok."
"Víš, co mi to připomíná?" nahla jsem se k ní, aby nás nikdo neslyšel.
"Co?"
"Takovou tu tajnou akci nejlepších kamarádek, jak svou kamarádku dostat někam, kam se dostane i jistý mladý muž."
"Vážně?" zamrkala nevinně Emily. Zamračila jsem se.
"Takže to není jen tušení?"
"Prostě byste si měli promluvit, to je celé!"
"Dovolíte?" ozval se vedle nás se smíchem Sirius a když jsme oddálily hlavy, rozesmál se úplně.
"Co je?"
"Jen se musím smát při představě, že řešíte něco "tajného" uprostřed Tří košťat," ušklíbl se.
"Tak fajn. Můžeš pokračovat," uvolnila jsem mu místo, aby mohl projít.
"Ani se mi nechce. Co jste probíraly?"
"Tady Teres napadlo, že by si zašla do nového knihkupectví, ale nějak neví, kde je," prohodila nenápadně Emily a já dostala chuť po ní skočit a uškrtit ji.
"Najdu si ho sama," dodala jsem rychle a chytila Emily za loket.
"Na ulici Barnabáše Zlého," slyšela jsem říkat Rema a otočila se na něj. Prostě tam stál a tvářil se lhostejně.
"Dík."
"Není zač. Jdeme?" prošel kolem nás jako první a zmizel za dveřmi. Zmateně jsem za ním podívala.
"Je mu něco?" zeptala jsem se.
"Nevím," pokrčil rameny James. "Mějte se holky," protáhl se kolem nás a za chvíli jsme s Emily osaměly.

3. kapitola - Emily

30. ledna 2011 v 18:08 | TePa |  Srdci vlastní
"Emily! Čau!" zakřičela jsem na ni a zamávala pergamenem.
"No, nazdar, ženská, chtěla jsem tě jít hledat, musíme se napsat na Prasinky!" Přikývla jsem a otočila se směrem do hradu. "Není ti něco?"
"Cože? Ne, nic, proč myslíš?" usmála jsem se a poupravila si tužku, kterou jsem stále měla za uchem.
"Ale ale," usmála se spiklenecky Emily. "Proč jsi pak tak nervózní?"
"Jen si upravuju tužku, jasné?" usmála jsem se a vydala se po schodech nahoru.
"Jasné," přikývla Emily a nespouštěla ze mě zrak. Když jsme vkročily na pohyblivé schody, stočila jsem na malý moment pohled k Buclaté dámě. "Jsi si jistá?" ušklíbla se.
"Ano a jestli zas na někoho myslíš, tak..."
"Co?" zasmála se Emily.
"Tak nic," pokrčila jsem rameny a dopnula si jeden volný knoflík od košile.
"A to nic je z Nebelvíru?"
"Vlastně... cože?" otočila jsem se na ni a pozvedla obočí. Hlavně se nečervenej, nečervenej. Teď se podívej jinam, ať nic nepozná. Bohužel a zatraceně... Emily mě znala příliš dobře.
"Takže ano. Dále..."
"Nebudu ti odpovídat na otázky!" poznamenala jsem.
"Odpovídám si na ně sama, stačí mi tvoje ošívání a jakoby nic."
"Ha ha ha, Emily. Když sis minule udělala tenhleten tvůj závěr, dopadlo to obrovským trapasem." Emily se při té vzpomínce rozesmála.
"Zas tak strašné to nebylo. Jen jsem Jakea trochu zpovídala, co na tom?"
"Co na tom? Asi měsíc se mi omlouval za svoje údajné náznaky. Zabiju tě, Em!"
"Tos říkala i minule a nevím, kdo pak vypadal jako kuře."
"Kuře? No jo, už si vzpomínám, roztrhla jsi všechny polštáře, a pak jsem spala na peřině!"
"Pomsta byla sladká," přikývla Em.
"Jaká pomsta? To já se měla mstít, jen to prostě neumím!" bránila jsem se s úsměvem a zaklepala na dveřníka.
"Teď vážně: Kdo to je?" vyzvídala Emily.
"Neřeknu ti ani ň, protože to pak rozhlásíš všude, uděláš mi další trapas a tak podobně," usmála jsem se na dveřníka a zeptala se ho na otázku.
"Takže v tom někdo je," zkousla si ret Em a odpověděla dveřníkovi místo mě.
"Není," ujistila jsem ji a vešla do Společenky.
"A dokonce kvůli němu lžeš!" otevřela Emily překvapeně ústa.
"Nech toho, ano?" vyběhla jsem schody do pokoje a posadila se na postel. "Byla jsem jen v knihovně si kreslit, koho myslíš, že jsem tam tak mohla potkat?"
"Někoho, kdo ti sedí," usoudila Emily, zohla se do šuplíku pro čokoládu a posadila se vedle mě. "Někoho, kdo čte například?" nadhodila.
"Ty si prostě někoho vymyslet musíš, co?"
"Znáš Rema?"
"Jakého?" zeptala jsem se a tužkou si zamotala vlasy do drdolu. Pak jsem jí ho propíchla a přichytila k hlavě.
"Máme tady tolik Remů!" ušklíbla se Emily. "Vycházela jsi s ním z hradu."
"Potkali jsme se v knihovně."
"Tak vidíš. Máme tu někoho, koho jsi potkala."
"Remus je fajn, ale neznám ho. Vím jen, že studuje všechno a nic jako já."
"To je první věc, co o něm víš a už je společná!"
"Až jich bude sedm, pak ho budu znát. A nech toho už, nic v tom není."
"Dobře, jdu do sprchy."
"Nech mi taky teplou vodu, ok?" prohodila jsem a plácla sebou na postel.
"Pokusím se!"

"Vstávej! Jak můžeš pořád spát?" skočila na mě Emily, div mi nevyrazila dech.
"Je ráno, nech mě spát!"
"Je ráno a taky... jsou Prasinky! Makej, vstávej, oblíkej se! Okamžitě!"
"Co?" zamžourala jsem na tu potřeštěnou osobu, která ze mě nadšeně slezla, odtáhla mi peřinu, a pak se vrhla ke skříni, kde mi začala vytahovat věci.
"Dělej, do koupelny! Zuby vyčistit, vlasy učesat! Pak si tě hezky namalujem a vyrážíme! Chci si to letos vážně užít, venku je krásně!"
"Pište básně, no jasně," překulila jsem se k ní zády, když mi na hlavu dopadly rifle a na nohy tričko. "Emily, co to děláš?! Je sobota, nech mě spát," zaprotestovala jsem a pokusila se usnout. Aspoň na mě přes kalhoty nešlo slunce.
"Nehrozí. Tak dělej už! Chceš černý nebo fialový ponožky?"
"Cože?" posadila jsem se s tím, že ji nedokážu přesvědčit a rifle mi spadly na kolena. "Em? Co to jsou za rifle?"
"Nevím, mělas je v polici úplně na dně."
"To bude tím, že je nenosím. Vezmu si ty se dvěma knoflíky."
"Oblíkej tyhle, spěcháme!"
"Necítím se v nich, vezmu si jiné."
"Tak jo, ale mákni," zmizela Emily v koupelně, kde si sponkovala vlasy.
"No jistě," začala jsem se oblékat a když jsem přes sebe přehodila i červené tričko, přidala se k Emily, abych si vyčistila zuby.
"Jdeme!" odtáhla mě od zrcadla, sotva jsem si utřela pusu do ručníku a hodila po mě řasenku.
"Au!" rozesmála jsem se, když mě jí praštila do hlavy. "Zbláznila ses? Jestli zemřu na úraz způsobený řasenkou, tak..."
"Jen se těším," pokrčila rameny, vyrvala mi ji z ruky a začala mi malovat řasy.
"Tohle je tak trochu teror," poznamenala jsem.
"Nepovídej a podívej se nahoru!"

Pitbull

29. ledna 2011 v 22:15 | youtube.com |  Songz
Hey baby





PS: Od slečny I :) 

Obrázek

29. ledna 2011 v 22:11 | TePa |  Zprávy pro Vás od Autorky
Minulý víkend mě chytla múza a takhle to dopadlo (podle většiny, která v tom hledala něco reálného, je to papoušek :) )

Papoušek (tedy... všichni to tvrdí)

2. kapitola - Jezero

29. ledna 2011 v 21:24 | TePa |  Srdci vlastní
Tak jsem vám mezi první a druhou kapitolu vložila info, tak se můžete podívat, kdyby Vás zajímalo, jak vidím postavy, ale já osobně si myslím, že z nich nakonec vyleze úplně někdo jiný :D Já se přizpůsobuju podle toho, jak se mi to hodí :) Navíc se snažím nechat hlavní prostor v představování si postav Vám.

TePa 

Ve tři hodiny odpoledne, poté, co jsem snědla oběd a kravatu zahodila do tašky, jsem se vydala k Havraspárské věži. Strážce mi položil otázku, kterou jsem po celém tom znavujícím dni zodpověděla, a prošla kolem Roweny z Havraspáru, abych se konečně mohla rozvalit na posteli.
"Ahoj!" ozvala se radostně Emily. Na sobě měla odrbané staré džíny a červené tričko na ramínka. "Pojďme ven! Je tam krásně!" Podívala jsem se na ni jako na blázna a lehla si na postel.
"Nádhera," vydechla jsem, pustila tašku a schoulila se do klubíčka. "Asi si trošku zchrupnu."
"To nemyslíš vážně," zasmála se Em. "Spíš celou noc! Skončili jsme už ve dvanáct, tak jsem si udělala první úkoly, zahrála si Řachavého Petra a počkala na tebe," usmál se. "Pojďme ven!" Otevřela jsem oči.
"Já skončila asi před půl hodinou."
"Hm... aha," zamyslela se.
"Tak fajn, už jdu," zvedla jsem se z postele, shodila ze sebe hábit a oblékla si kalhoty a nějaké tričko, které bylo po ruce.
"Jaký byl první den? To já jsem potkala spoustu nových lidí, o kterých jsem neměla ani ponětí, že jsou u nás v koleji a pořádně jsme se zasmáli."
"To jsem ráda," zívla jsem a nabídla jí s úsměvem rámě. "Projdeme se kolem jezera?"
"Jasně. Olbří oliheň zase přibrala," ušklíbla se Emily, když si všimla olihně vyvalené na břehu jezera.
"Asi vím, čí to bude zásluha," mrkla jsem očima k Pobertům. "Jinak... dneska jsem si pokecala s Mikem, zase mi řekl pár věcí, na kterých mi zůstává rozum stát. Všiml si, že nemám rád Warenovou a..," zarazila jsem se, protože se Emily rozesmála.
"Kdo si toho proboha ještě nevšiml?"
"No, prostě mi řekl, že bych se na to měla podívat z její strany, nebo z více pohledů..."
"No jo, rozumbrada jeden," ušklíbla se Emily. "Vy dva se k sobě opravdu báječně hodíte." Zčervenala jsem a přimhouřila oči.
"Ha ha ha, Emily."
"To nebyl vtip," řekla vážně Emily. "Vážně si myslím, že mezi vámi něco je."
"Něco ano, ale neřekla bych, že to bude na dlouhé lokte."
"Nemusíš hned myslet na svatbu," ušklíbla se na mě.
"Taky nemyslím. Jako přítel je úžasný a vůbec, ale... abych s ním chodila, to by se všechno otočilo vzhůru nohama a možná bychom si ani nesedli. Nechci ho ztratit, jeho řeči jsou občas k nezaplacení," usmála jsem se.
"Občas?" ušklíbla se Em. Jen jsem sklonila hlavu a povzdechla si.
"Je to mnohem složitější."
"Ty prostě nevíš, co chceš, tak si to přiznej."
"Jo, přiznávám," zvedla jsem poraženecky ruce a podívala se na ni.
"Necítím se tak dobře, jak jsem předpokládala," ušklíbla se a posadila se na břeh jezera. Povzdechla
jsem si a lehla si vedle ní do trávy.
"Jsem strašně unavená," zavřela jsem oči a zhluboka se nadechlo. Bylo po dešti, takže vzduch byl nasáklý vůní lesa, větru a vody.
"A to máš za sebou teprve první den."
"Nedokážu si představit celý rok se stresem ohledně OVCí."
"Ty?" ušklíbla se Emily. "Ty to zvládneš levou zadní, co já?"
"Nechápu, kde pořád bereš přesvědčení, že mi všechno padá do klína," zamžourala jsem očima proti slunci, abych se na ni podívala.
"Nemůžu za to, že jsi zodpovědnější, já na to prostě nemám, nedokážu se soustředit."
"Kdyby sis to přestala opakovat a něco s tím udělala, třeba by to dopadlo lépe," pokrčila jsem rameny a znovu zavřela oči.
"Já radši neříkám nic," vzdala se Emily a rozesmála se.
"Co je k smíchu?" probudila jsem se a líně otevřela oči.
"Poberti," zasmála se znovu a ukázala k jejich stromu. Zamžourala jsem tam pohledem a zasmála se taky. Sirius zrovna zahodil kalhoty, rozběhl se a pořádně se rozplácl v jezeře. Za hlasitého smíchu si košile začali sundávat i James s dalším klukem. Ten malý kluk byl někde pryč.
"Jak se jmenuje ten světlovlasý?" zeptala jsem se.
"Ten s jizvami? Remus," zasmála se Emily znovu, když se James se smíchem rozběhl, voda mu podemlela nohu a on se natáhl vedle Siriuse. Remus se zasmál a pomalu se vydal za nimi. Viděla jsem, jak na něj Sirius cosi pokřikuje a hned na to potápí Jamese pod vodu. Remus se jen ušklíbl, rozběhl se po pevnině, odrazil se a skočil do jezera šipku.
"Hele, jak zírají," usmála jsem se a ukázala na zaraženého Jamese se Siriusem, kteří se na sebe ublíženě podívali.
"To se mi nelíbí," namítla Emily, když si všimla, jak se na sebe spiklenecky podívali a sotva se Remus vynořil a potřásl hlavou, vrhli se na něj a stáhli ho pod vodu. Mrkla jsem na břeh a všimla si, že se tam už několik dívek nadšeně svléká taky. Nejspíš je nadchla vidina, zařádit si se Siriusem Blackem. Emily se postavila.
"Kam jdeš?"
"Jdu si skočit," pokrčila rameny a sundala si kalhoty, takže jí zakrývalo jen trošku delší tričko.
"To vážně?" zasmála jsem se.
"No jistě, ty jdeš taky," vzala mě za ruku a táhla k jezeru.
"Vlastně... ještě není moc teplo na to, abychom se šli koupat," namítla jsem, když už v jezeře byla hlava na hlavě. "Navíc tam není ani místo."
"Výmluvy," vyplázla na mě jazyk Emily.
"Em, nemyslím... nesvlíkej mi to tričko!" rozesmála jsem se a stáhla si ho zpátky dolů. "Nikdo na to pod tím není zvědavý."
"Co ty víš?" ušklíbla se Emily, rozběhla se a skočila do jezera.
"Emily, co to provádíš?" zasmála jsem se a založila si ruce na prsou, když jsem sledovala, jak vystrčila hlavu a mrkla na mě.
"Teď ty."
"Nejsem takový exibicionista," namítla jsem a překvapeně se otočila k Pobertům, protože se Sirius s Emily očividně znal.
"Em! Nějaký problém?" zasmál se a ukázal na mě.
"Maličký."
"Maličké mám nejradši," mrkl nepatrně na Rema, který se radši potopil.
"Kamarádce se nechce do vody."
"To se dá dost dobře zařídit," usmál se. "Jen najdu spoďáry," rozhlédl se bezradně kolem a několik holek poblíž se na něj zvědavě zadívalo. Zasmála jsem se. "Ne, že by mi vadilo vylést nahý, ale tvou kamarádku by to mohlo pohoršit."
"Na to si dávej pozor a mazej."
"Emily, já tě varuju," rozesmála jsem se. "Radši půjdu do hradu, myslím, že to je lepší nápad, než usilovat o zápal plic," ušklíbla jsem se, když jsem si všimla, že Sirius už vylézá z vody.
"Tuhle?" ukázal na mě. Emily jen s úsměvem přikývla a shrábla si vlasy dozadu. Vrhl se ke mně, ale já mu uhla a začala od něj klopýtat pryč.
"Blacku? To obtěžuješ další nevinnou bytost?" ozvala se Warenová. Sirius protočil oči a pokračoval v cestě za mnou. Až příliš pozdě jsem si všimla, že se na hrad dívám přímo, což bych neměla a s pískotem jsem se zřítila do jezera. Překvapeně jsem se vynořila a otočila na rozesmátou Emily.
"Spokojená?" ušklíbla jsem se a začala plavat k ní.
"Ne, na rozdíl od tebe jí to nevadilo. Nebo ano?" otočil se ke mně Sirius a já jen zavrtěla hlavou.
"Spadla jsem tu sama, nemůže za to nikdo," usmála jsem se, zapřela se Emily o ramena a potopila ji pod vodu. Cítila jsem, jak mě tahá za nohavice a snaží se mě stáhnout pod vodu. Prohrábla jsem si vlasy a vynořila se.
"Tohle je pěkná bahňačka," ušklíbla jsem se znechuceně a otočila se zpátky na břeh, kde se Warenová hádala s Blackem. Zase.
"Proboha, kdy už konečně pochopíš, že nejsi tak úžasný, jak si myslíš?"
"A kdy už ty jednou pochopíš, že vnucovat někomu názory se nehodí?" ohradil se Black a zamračil se. Ta si jen zlostně odfrkla.
"Myslela jsem, že se tě zeptám, ale tys to stále ještě nepochopil," ušklíbla se a chytla zaraženou Lily za ruku.
"Já na to mám alespoň naději. Ty ne," skončil to Black a vrátil se do jezera, kde se za ním vynořil Remus a strčil ho do týla, takže obličejem narazil o hladinu, jen to mlasklo. Zasmála jsem se.
"No, začíná mi být zima, asi polezu ven," usmála jsem se na Emily a doplavala ke břehu.
"Copak, Emily, další problém? Ta tvoje kámoška je příliš suchozemská, řekl bych," usmál se. Otočila jsem se k němu a ždímala si tričko, které se mi lepilo natěsno k tělu.
"Nechci mít zápal plic," pokrčila jsem rameny. Sirius povytáhl obočí a otevřel pusu, ale ještě než něco řekl, ho Remus strčil a on zavrávoral. Najednou úplně zapomněl na to, co chtěl říct. Usmála jsem se na zjizveného pobledlého mladíka a počkala na Emily, která se neochotně vláčela na břeh.
"Vážně nechceš zůstat?"
"Vážně ne, ale ty klidně zůstaň," usmála jsem se.
"Vážně?"
"Jo, půjdu si číst, slíbila jsem Mary, že jí půjčím celou trilogii a ne a ne dočíst poslední díl."
"Tak dobře. Uvidíme se na večeři?" usmála se Emily a viditelně jí zfialověly rty.
"Jasně a vrať se do vody, než zmrzneš."
"Nápodobně," ušklíbla se a skočila zpátky do jezera, odkud se ozvalo popuzené pískání obdivovatelek Siriuse Blacka.

Seděla jsem v knihovně a kousala si tužku, když dovnitř vešel Remus. Vlastně jsem ani neznala jeho příjmení. Stále měl mokré vlasy a zapínal si košili, aby nepopudil madame Pinceovou a nejspíš taky, aby skryl všechny ty jizvy. Poposunula jsem se blíž k oknu a sledovala ho přes okraj regálu.
"Mladíku! Do knihovny mokrý nesmíte!" ozvala se pobouřeně madame Pinceová. Remus se k ní otočil a prohrábl si vlasy.
"Omlouvám se," šáhl si do kapsy pro hůlku a osušil se úplně. Jaká škoda, pomyslela jsem si a zmateně se sama nad sebou zamyslela. Co to mělo být? Zkousla jsem tužku ještě pevněji a naklonila hlavu, abych ho lépe viděla. Procházel regály a mračil se, jak se snažil správně přečíst ztrouchnivělé nápisy na hřbetech knih.
Pomalu se blížil až ke mně, tak jsem si rychle odkašlala, posunula se tak, aby nebylo poznat, že jsem ho pozorovala a začala si kreslit na pergamen. Jenže... on jako by byl magnet, nemohla jsem tomu uvěřit, ale za chvilku jsem znovu vzhlédla a začala si ho prohlížet. Šáhl zrovna do police s oddělením pro Bylinkářství a zalistoval.
Rychle jsem shlédla zpátky na pergamen a usilovně na něj koulila oči. Už se nedívej, stejně na něm není nic zajímavého. Krucinál, mohla jsem si to říkat stokrát, ale věděla jsem, že pravda to není. Načrtla jsem si postavu a začala jí kreslit šaty. Najednou se od jezera ozval hlasitý pískot. Zvedla jsem hlavu a usmála se směrem, kde zrovna běžela Emily a utíkala před jednou blondýnou, která se tvářila jak fúrie.
Takticky zahla doprava a rozutíkala se v kalhotkách a tričku k hradu. Nevěřícně jsem se rozesmála a vrtěla nad tím hlavou. Emily se smála taky, když zabočila doprava a skočila do jezera takřka Siriovi na hlavu. Blondýna se na ni ze všech sil zamračila a odkráčela do hradu. Otočila jsem se zpátky do knihovny, ale hrklo ve mně.
"Ahoj," pozdravil mě Remus. "Nikde jinde není místo, mohl bych si sednout?" Přikývla jsem a podívala se na madame Pinceovou, která se na mě mračila.
"Zdá se, že nejsi jediný, koho knihovnice nemá ráda," poznamenala jsem a vrátila se ke kreslení. Remus se tomu jen usmál a začetl se do knihy.
Cítila jsem se nejistě. Objekt mého objeveného zájmu seděl přímo naproti přes stůl. Přemýšlela jsem, co bych ještě mohla poznamenat, ale pak si domluvila, že by bylo akorát trapné promluvit znovu, když mi neodpověděl ani na tu poslední průpovídku. Nervózně jsem si dala vlasy za ucho a poškrábala se na nose.
"Děje se něco?" vzhlédl od knihy a pozorně si mě prohlížel. Dělala jsem, že se soustředím na kreslení, i když to tak vůbec nebylo.
"Jen mě lechtal nos," pokrčila jsem rameny a sama se tomu krátce zasmála. Pokrčil rameny, ale číst znovu nezačal. Nejspíš nemohl, jak jsem se pořád ošívala.
"Vážně?" nevěřil mi. Podívala jsem se na něj a popadla pergamen do rukou.
"Asi radši půjdu," zvedla jsem se ze židle.
"Ne, půjdu já, sedělas tu přede mnou," zvedal se.
"Ne, ne!" vyhrkla jsem trochu moc rychle a zrudla. "Zůstaň ty, půjdu pro Emily," protočila jsem sama nad sebou v duchu oči a strčila si tužku za ucho.
"Jo, to jsi ty! Suchozemská kamarádka Emily." Proč si musí pamatovat zrovna tohle? pomyslela jsem si a otočila se k němu.
"Ano, to jsem já."
"S Emily jsme přátelé. Jsem Remus," podal mi ruku a zvedl se ze židle.
"Teresa. Vážně nemusíš jít," přemlouvala jsem ho a všimla si, jak se na nás stůl vedle dívá. Nervózně jsem si olízla ret.
"Teresa, moc hezké jméno, dlouho jsem ho neslyšel. Poslední dobou je oblíbená spíše Jessica nebo Anna nebo..."
"Jo, já vím," přikývla jsem rychle. "Je po babičce. Půjdu pro tu Emily, tak... se měj," rozloučila jsem se, vydala se ke dveřím do knihovny a sklidila další zamračení madame Pinceové. Zamračila jsem se na ni nazpět a vyšla ven. Tam jsem si pořádně vydechla.
"Půjdu s tebou, nevadí?" ozval se za mnou Remus, div mi tím nepřivodil infarkt.
"Ehm... ne, klidně," vydala jsem se napřed a přemýšlela, kde a jak bych se mohla zase uklidnit.
"Jakou máš specializaci?" Vážně si musíme povídat? pomyslela jsem si zkroušeně.
"Žádnou, nebo spíš od každého trochu, vidím to pozitivně," usmála jsem se.
"To je náhoda," usmál se.
"Ehm..?"
"Kvůli jistým potížím se nesoustředím na jednu kariéru, studuju víc v případě, že bych si musel rychle měnit zaměstnání," řekl, čímž způsobil akorát výbuch mé zvědavosti.
"Kvůli rodině?"
"Ne přímo," vykrucoval se, tak jsem toho raději nechala.
"No, nevšimla jsem si tě, měl bys asi chodit zhruba na stejné předměty, ne?" nadhodila jsem a cítila, že mě opouští nejistota.
"Vzhledem k tomu, že jsem z Nebelvíru a ty z Havraspáru..."
"Zapomněla jsem. Nejspíš máš akorát stejné hodiny, ale v jinou dobu, co?" Přikývl.
"Stejně si ale myslím, že nějaké bychom spolu mít měli. Přeci jen nemůžeme mít lektvary pořád dokola jen se Zmijozelem, to by nám Brumbál neudělal."
"Snad," usmála jsem se a všimla si, že Emily leze na břeh a hůlkou si suší tričko. "No, Emily je támhle, tak já půjdu. Měj se, Reme," podívala jsem se na něj.
"Ahoj, Teres, a zase někdy," mrkl na mě a šel se posadit na břeh vedle Jamese, který si zrovna oblékal košili.

Info

29. ledna 2011 v 21:05 | TePa |  Srdci vlastní
Máte pravdu, začla jsem jako pěst na oko :)

Takže, alespoň drobná charakteristika postav:

Teresa: studentka posledního ročníku (tedy sedmého), chodí do Havraspáru, společně se svou nejlepší kamarádkou Emily (viz níže) a svým nejlepším přítelem Mikem. Má polodlouhé světlé vlasy, modré oči a není ani vychrtlá ani tlustá. Nemyslí dopředu, ráda se nechává překvapit. Když se něco neděje tak, jak má - což skoro nikdy a už vůbec ne v době, kdy se Voldemort snaží ovládnout celý kouzelnický svět - prostě si to vysní po svém. Není ani tak chytrá jako Lily, ani tak sexy jako její nejlepší kamarádka, ale rozumu pobrala dost, je snaživá, dobrosrdečná a veselá.

Emily: studentka posledního ročníku, chodí do Havraspáru společně s Teres, svou nejlepší kamarádkou a spoustou kluků, kteří na ní díky jejím dlouhým zrzavým vlasům, mohou oči nechat. Hraje ve famfrpálovém týmu v pozici střelce. Famfrpál přímo miluje, je do něj zblázněná a sama už ani neví, kde se o něm toho tolik dozvěděla. Proto je jedním z jejích nejlepších přátel James Potter - další blázen do famfrpálu, kdybyste to nevěděli - a Sirius Black, který je prostě jen šílenec, který umí uspořádat úžasnou party a který vždycky ví, jak všechny rozesmát. Stále hledajíc lásku, stále ji nenacházejíc, ale tušíc, že se to musí stát brzy.

Mike: student posledního ročníku, chodí do Havraspáru společně s Teresou a Em. Nejlepší Teresin přítel. Seznámili se už dávno a většinou spolu vedou rozhovory, které nikdo kromě nich nechápe. Často sedí celé hodiny a povídají si o všem a zároveň o ničem. Mike je chytrý, má přehled, hraje ve famfrpálovém týmu a jeho nejlepší přátelé jsou ohromná banda věčně se smějících jedinců. Sám je veselý, učí se jen do předmětů, které ho baví a ostatními prolézá s odřenýma ušima. Má světlé vlasy a hnědé oči. Je vysoký, štíhlý a rád pozoruje Em, kterak nenápadně zjišťuje, co zrovna potřebuje vědět. 

Remus: student posledního ročníku, chodí do Nebelvíru společně s ostatními Poberty (Jamesem, Siriusem a Peterem - všivákem jedním! :D). Vlkodlak. Díky tomu se nesnáší, bojí se o blízké. Má strach, že by jim mohl ublížit, kdykoli se něco vymkne kontrole a oni budou poblíž. Spíš introvert (uzavřený), se srdcem na pravém místě a rozumem v hrsti. Jinak: Kdo by neznal Rema Lupina? Čert ví, jak jeho skvělou kladnou postavu přesně popsat :) Je vysoký, má špinavé blond vlasy, modré oči, celé tělo pokryté drobnými jizvami z přeměn a věčně trochu pobledlý, protože být vlkodlakem opravdu vysiluje.

Sirius: student posledního ročníku, chodí do Nebelvíru společně s ostatními Poberty. Sukničkář nejhoršího rázu. Bohém s příšernou rodinou, kterou ze srdce nenávidí. Fešák Bradavic. Vlastně existuje opravdové minimum holek, které by s ním nechtěli strávit alespoň pár minut o samotě. Jeho nejlepší přítel - James Potter - chlap (nebo kluk, chcete-li), který vždycky věděl, co to znamená pravé přátelství, který pro něj byl schopný všeho, kterému nevadilo, jak příšernou má jeho rodina pověst a který nikdy nezkazil žádnou legraci. Proměňuje se ve psa. Co vím, měl by mít černé vlasy a tak šedé oči, až připomínají letní bouřku.  

James: student posledního ročníku, chodí do Nebelvíru společně s ostatními Poberty. Milovník Lily Evansové. Těžko říct, proč přesně je do ní celý paf, ale to budou feromony :) Nejlepší chytač Bradavic, nejlepší kapitán famfrpálového družstva, který nedopřeje oddechu. Díky němu Nebelvír vyhrál pohár už několikrát. Má srdce na prvém místě, vlasy do všech stran a je jeden z nejtalentovanějších kouzelníků své doby. Proměňuje se v jelena. Nejlepší přítel - Sirius Black - nejdřív nenáviděný, pak už si James nedokázal představit, že by jeho místo převzal kdokoli jiný. Pouto na celý život. Má hnědé vlasy roztřepené do všechn stran - ne jeho přičiněním - oříškově hnědé oči, nosí brýle, má sportovní postavu a věčný úsměv na rtech. 

Lily: studentka posledního ročníku, chodí do Nebelvíru společně s Poberty a svou nejlepší kamarádkou Alex. Ne neobyčejně chytrá a nadaná (obzvláště na lektvary). Obzvlášť Remus ji má hodně rád proto, jak dokáže "v lidech vidět krásu, když ji oni sami nevidí". James je do ní blázen už od prvního ročníku, snaží se jí všude možně pozvat na rande, ale ona ho stále odkazuje na jeho milosrdenství, co se týče ubližování Severusi Snapeovi. Pokaždé, když Jamese vidí, je to tehdy, kdy Snape provede nějakou blbost a James na něj útočí kletbami. Smůla. Má zrzavé vlasy, smaragdově zelené oči, je štíhlá a údajně moc hezká.

Alex: studentka posledního ročníku, chodí do Nebelvíru společně s Poberty a svou nejlepší kamarádkou Lily. Nadání moc nepobrala, ale není úplně hloupá. Co se týče kluků je to druhá Emily, akorát patří do Nebelvíru. Navíc jí věčně nedá pokoj Sirius Black, který pokaždé, když vidí, jak jí točí a leze na nervy, točí ji znovu a znovu jen proto, aby se dobře bavil, případně pobavil celý zbytek třídy. Alex ho ze srdce nenávidí a nejradši by ho poslala na výlet do sídla Smrtijedů. Má černé vlnité vlasy, modré oči a štíhlou postavu. Je vysazená na sukně.

1. kapitola - Ráno

29. ledna 2011 v 19:30 | TePa |  Srdci vlastní
"Denní věštec znovu otiskl ten trapný článek o množících se pakobylkách. Nechápu, koho by to mělo zajímat," prohodila jsem a zakousla se do toastu.
"Tak proč to pak čteš?" ušklíbla se na mě Emily a pozvedla obočí. Vyplázla jsem na ni jazyk a přečetla si článek znovu.
"Ne, vážně, jak může Brownová psát pořád o tom samém a jak to, že jí to tisknou pořád dokola? Musí mít poměr s šéfredaktorem," zasmála jsem se pro sebe, až mi zaskočil toast.
"Dýňový džus?" zeptala se prostě Emily a dolila mi sklenici.
"Dík," zakašlala jsem v odpověď a vypila sklenici na ex. Přitom jsem stočila pohled po ostatních u stolu a zabruslila pohledem až k Nebelvírským. Zrovna se tam smál slavný Sirius Black. Protočila jsem oči a znovu se zakousla do snídaně.
"Kam se díváš?" otočila se Emily na lavici a prohlédla si osazenstvo. "Ach tak," usmála se a otočila se nazpět.
"Co ach tak?" podivila jsem se a přetočila si noviny na další stranu.
"Říkala jsem si, že Sirius Black bude jen otázka času."
"Opravdu vtipné," ušklíbla jsem se a hodila po ní jablkem.
"Díky," zakousla se do něj a vytáhla si rozvrh, který nám před několika chvílemi přinesla profesorka.
"Není zač. Napsala ses na tu Zaklínačku?"
"Bohužel," ušklíbla se Emily. "Každý den mám nejméně dvě hodiny Kouzelných formulí."
"Nedělej se, vím, jak tě baví mezi ostatními zářit." Vyplázla na mě jazyk a znovu se podívala do rozvrhu. Složila jsem noviny, pohodila je na stůl a znovu se podívala k Nebelvírským. Nemohla jsem si nevšimnout, že do síně opět nakráčela slavná kráska Evansová s nejlepší kamarádkou a posadila se nedaleko Pobertů.
"Víš, co si myslím?" zeptala jsem se Emily a otočila se znovu k ní.
"Většinou, ale momentálně ne," usoudila a ani nevzhlédla od rozvrhu.
"Vážně si myslím, že by se Evansová s Warenovou konečně mohly přestat naparovat."
"Lily je v pohodě," podívala se na mě úkosem Emily. "A o Blacka nemá zájem, jestli ti to pomůže přemoct nesnášenlivost."
"Velmi vtipné," usmála jsem se. "Ne, myslím tím, že je očividně jasné, že se nám tu utvoří pár z nejlepších přátel."
"Vlastně si myslím, že Warenová Blacka nemá zrovna v lásce."
"Tím narážíš na ten trapný transparent s nápisem: Neopouštěj mě, Siriusi Blacku! Tvůj Petr Pettigrew? Snad jsi tomu neuvěřila? Black ji vyprovokoval schválně a ona mu na to skočila. Jestli to měla být pomsta, pak ne, nemyslím. Lily Jamese přeju. Je to v pohodě kluk," utřela jsem si prsty do ubrousku.
"Nechci ti do toho kecat, ale ty Warenovou asi moc v lásce nemáš, že?"
"Ne, nemám. Vlastně si myslím, že si hraje na typickou Mary Sue. Hrdinku, která uhrane každého, má plnou náruč sarkasmu a humoru a všichni z ní omdlívají, aniž by to chtěla." Emily vyprskla džus a zasmála se. "Měla ses raději rozbrečet," ušklíbla jsem se a podívala se na svůj rozvrh.
"Zapsala ses na Obranu?"
"Vzhledem k tomu, že to je předmět, který mi opravdu jde, ano," usmála jsem se na Emily a podala jí rozvrh.
"Měla sis vybrat povolání, ale ty si volíš předměty."
"Prostě nevím, čím budu," pokrčila jsem rameny a dolila si dýňový džus. "Je snažší vybrat si předměty, které mě baví a jdou mi, namísto toho, abych si lámala hlavu, co bych mohla dělat. To si můžu vybrat později."
"Hm," zamyslela se Emily. "Ale nemáme skoro nic společně."
"Jak to?" vyvalila jsem oči a sebrala jí oba rozvrhy. "V pondělí máme hodinu Bylinkářství," začala jsem s úsměvem.
"Z celkových osmi hodin! Ani oběd nemáme společný," zamračila se. Prohlédla jsem si rozvrh znovu.
"Obranu máš taky, tu budeme mít spolu."
"Ale ne všechnu."
"Nemůžu za to, Em, nezlob se," vrátila jsem jí rozvrh. "Víš moc dobře, jak hodně mi jdou formule," prohlásila jsem sarkasticky. "Mám nápad."
"Ano?"
"Slyšela jsem o denících. Ne klasických, psát by mě to nebavilo. Ale koupí se dva, každá budeme mít jeden, a budem si psát přes ně. Nebude to podvod, protože můžeme dělat, že si píšeme zápis a přitom se budem dorozumívat přes knihu."
"A kde je prodávají?"
"V Taškáři," mrkla jsem na ni. "Smůla, že Prasinky jsou až příští sobotu."
"Nevadí, ale je to dobrý nápad. Budu na to mít?"
"Koupíme je na půl," navrhla jsem. "Dohromady stojí tři galeony."
"To se dá. Čekala jsem, že to bude dražší. Jen napíšu taťkovi, ať mi peníze pošle po sově." Emilyina máma totiž zemřela, když jí bylo deset. Od té doby se o ní stará jen táta.
"Fajn," přikývla jsem. "Já prohrabu zásoby."
"No nic, za pět minut mi začínají Formule, musím běžet," zvedla se z lavice Emily. "Uvidíme se..," mrkla na rozvrh.
"Ve tři," ušklíbla jsem se.
"Ještěže tak, už jsem chtěla říct nikdy," mrkla na mě a odešla chodbou.
"Na co ses napsala?" ozval se Mike a přisedl si blíž ke mně.
"Vlastně na nic, mrkni se sám," podala jsem mu rozvrh a schovala si pohozené noviny do tašky.
"Každopádně máme společnou první hodinu, jdeš?" usmál se a postavil se.
"Jo, jasně," dopila jsem džus a společně s ním odešla pryč.

"Oh, Blacku, odhalils mě!" ozvalo se přes učebnu Obrany krátce před zazvoněním. Protočila jsem oči a otočila se ke vchodovým dveřím, kterými právě vcházela Alex Warenová a hned za ní Sirius Black, který povytáhl obočí.
"Už zase," ušklíbl se vedle mě Mike a vytáhl si učebnici. "Radši si budu číst." Podívala jsem se na něj a zasmála se.
"Nebránil bych se odhalování zcela jiného typu," prohodil Black a následoval ji do zadní lavice.
"Jsi opravdu nechutný, radši drž hubu," odsekla Alex a posadila se do lavice. Vedle ní se víc než ochotně posadil Black. Ohlédla jsem se, abych si všimla, jak protočila oči. "Kdy už konečně pochopíš, že chci taky někdy sedět SAMA!"
"Já to chápu," přikývl.
"Tím si nejsem tak docela jistá." Slyšela jsem, jak Mike zaklapl knihu a bezmocně si povzdechl.
"Tohle je na hlavu, nemůžou už na to skočit? Pomfreyová z nich brzy bude mít plno." Usmála jsem se na něj.
"Warenová se v tom nejspíš vyžívá." Mike se zamračil.
"Nemáš ji ráda," konstatoval.
"Ne," přiznala jsem.
"A znáš ji vůbec?"
"Takhle to ani nejde jinak," ukázala jsem rukou do zadních lavic.
"Možná, stejně myslím, že bys ji měla poznat a až pak mi tvrdit, že je strašná," podíval se na mě tím pohledem, u kterého prostě víte, že nemůžete ani nic namítnout. Bezmocně jsem polkla a otočila se čelem k tabuli.
"Jen jsem tím chtěla říct, že..," začala jsem zaraženě po několika minutách, ale Mike se jen usmál.
"Neber si to zle, nechci se ti plést do názorů, jen mě to tak napadlo."
"Docela jsi mi vyrazil dech," přiznala jsem.
"Vím, jak se chová a taky ji vlastně nemám moc rád, jen o ní nešířím takovéhle věci."
"Chceš říct, že jsem hnusná."
"To jsem neřekl a ani nechtěl říct," namítl.
"Tak..."
"Máš prostě svůj názor. A i když je podle mého získaný naprosto špatným způsobem, je tvůj," zvedl poraženecky ruce. To mě naštvalo a ani jsem nevěděla proč. Možná proto, že měl šílenou pravdu.
"Prostě jsem si o ní utvořila obrázek podle toho, jak se chová."
"Já to chápu, nemusíš mi to vysvětlovat," usmál se. Podívala jsem se na něj ještě zaraženěji.
"Tak ty mi nejdřív řekneš, že bych se na to měla podívat z několika pohledů, a pak mě ani nenecháš vysvětlit ti můj pohled?" nechápala jsem. Mike se mému pohledu jen zasmál.
"Kašli na to. Je tu Sparrow," ukázal na učitele Obrany, který právě nakráčel do třídy a usmál se.
"Dobré ráno, vaše první hodina, že ano? Dovolte, abych se vám představil," začal a usmál se. Byl asi stoosmdesát centimetrů vysoký, středního věku, na hlavě měl neuvěřitelně nepoddajné vlasy, které se mu třepily do všech stran jako Jamesi Potterovi, ale mě se zdál sympatický. Když už je řeč o Jamesovi, tak ten nejspíš netrefil do učebny.
"Ty kreténe! Nešahej mi na prsa!" ozvalo se zezadu. Proti své vůli jsem se musela zasmát. Profesor Sparrow se nechápavě zamračil a pozvedl obočí, když si všiml, jak Warenová dává Blackovi facku.
"Co se to děje?!" okřikl je přísně.
"Pane profesore, omlouvám se, že jsem vás vyrušila, ale tenhle pitomec na druhou mi právě šáhl na prsa." Polovina třídy potlačila výbuch smíchu.
"Ano, všiml jsem si, sluch mi slouží dobře. Pane... pane..."
"Black," ušklíbl se zezadu Sirius a postavil se. "Nemůžu si pomoct, pane profesore, jen se podívejte. Navíc jsem ji neviděl dva měsíce," usmál se. Warenová ho pěstí uhodila do stehna, až se zkroutil bolestí. "Do prdele, vidíte to?"
"Za opakované vulgarismy, srážím Nebelvíru dvacet bodů. Oba dva se dostavte po hodině do mého kabinetu, dohodneme trest. Dále pak, pane Blacku, posaďte se laskavě přímo tady přede mne, myslím, že tady vás ty choutky přejdou. I když... mě jste neviděl nikdy," prohodil a já se znovu musela zasmát. Black jen cosi utrousil a posadil se přímo před katedru.
"Dobře, takže teď, když jsme dořešili problémy týkající se dámských hrudníků, mohl bych se konečně představit," povzdechl si. Přešel k tabuli a napsal tam obrovským písmem Profesor James A. Sparrow. "Jmenuji se James Adam Sparrow, pro vás pouze profesor Sparrow. Přešel jsem z Kruvalu, abych vás naučil Obraně proti černé magii a pokusil se vás připravit na zkoušky OVCE. Musím přiznat, že mě Bradavice táhly především kvůli géniovi Albusi Brumbálovi, ale je všeobecně známo, že právě odtud vychází nejvíc intelektuálů a lidí s širokými obzory, kteří se nebojí experimentovat," usmál se a zamyslel se. "Bohužel i nejvíce zločinců, ale to je jiný příběh," usmál se znovu a vzhlédl ke třídě.
"Dobře, kdo mi řekne, jaké obranné kouzlo používáme nejčastěji?"

Nová povídka

29. ledna 2011 v 19:29 | TePa |  Srdci vlastní

Tak jdem na to!!!

Konečně jsem se rozhodla začít zveřejňovat započatou povídkou z dob Pobertů :) Nezklamu tradiční přílišnou dávkou romantiky, pokusím se o vtip a občas se tudy mihne i něco trochu vážnější, co vás přimrazí k židli (bez ohledu na to, zda je s kolečky nebo bez)!

Vaše
TePa

PS:
Sirius a Remus
Sirius s Remem

Emily
Emily (nejlepší přítelkyně hlavní hrdinky)

Výsledek ankety

16. ledna 2011 v 15:53 | TePa |  Zprávy pro Vás od Autorky
Páni!
Jak se zdá, úplně jste mi zpřeházely moje odhady :) Neměla jsem ani potuchy, že Váš neoblíbenější pár je Katy s Becorem - pokud tedy někdo nehlasoval víckrat :P! V závěsu za nimi jsou James s Anne, a pak se názory rozcházejí :) Zvláštní pozornost bych zaměřila na Briana s Dianou, které jsem přidala až dodatečně, protože jsem si dovolila je vynechat :D

Díky za vaše hlasy, potěšil mě výsledek, i když mě málem shodil z židle ;)

Vaše TePa 

Zase spolu

16. ledna 2011 v 15:48 | TePa |  Ty z Vrangy
Peťuldas s Pet postupovaly pomalu. Pet totiž nebyla natolik silná, aby byla schopná celou cestu podpírat zraněnou ženu, takže museli stavět co chvíli.
,,Omlouvám se, že nám to tak trvá," řekla tiše Peťuldas, když se začalo stmívat a Pet ji pomalu pomohla posadit se na jeden z kamenů. Peťuldas měla zlomenou nohu a i když se Pet pokusila sestrojit jakousi dlahu, stejně to jistě příšerně bolelo, i když Peťuldas by se nepřiznala, i kdyby ji krájeli.
,,To nic, přeci tě tu nenechám," usmála se Pet a vzpomněla si, jak se pokusila donutit několik vlků, aby ji pomohli ji odtáhnout k tábořišti Egona a Ness. Snad tam byli a nevydali se za nimi. Zkrátka a dobře, chudinky zvířata se tvářila, jakoby spadla z vesmíru a protože ještě dosud její schopnosti nedosáhly požadované velikosti, nevydržela to dlouho a oni utekli. No, pomyslela si na druhou stranu Pet, alespoň je nesežrali.
,,Možná bych se mohla pokusit srovnat tu kost, než mi sroste křivě."
,,Já ti nevím, Peťuldas, raději bych to nedělala. Navíc, jdeme už dva dny, tábor nemůže být daleko."
,,Jak vůbec víš, kudy jít?" Pet cukla bradou k obloze, kde se vznášel sokol, a usmála se. ,,No jo, myslím, že tě ta schopnost rozmazluje."
,,Jen se snažím pomoct, je to snad špatně?" pokrčila rameny Pet. ,,Tak a pojď, popojdeme ještě alespoň míli, než se setmí."
,,Ty jsi vážně nezmar, víš o tom?" natáhla ke své přítelkyni ruku Peťuldas a když jí ruka dopadla na Petino rameno, pomalu se zvedla na levé noze, která byla v pořádku.
,,Vím," přikývla Pet a vydala se s ní dál.

Egon seděl u ohně a díval se do plamenů. Nessa odešla k řece umýt se a on teď měl spoustu času na přemýšlení. Což nebylo příliš dobře. Přemýšlel nad Maudrenem a nad holkami, které se možná už ani nevrátí. Měl Peťuldas donutit sedět a nehnout se ani o píď směrem, kudy zmizela Pet s Liou. Měl být tvrdohlavý a poslat holky zpět, dokud mohl.
Teď bylo na všechno pozdě. Maudren byl mrtvý, Lia přežívala ze dne na den, než zmizela. Pet, která nebyla absolutně stavěná na celou tuhle šílenou cestu, byla Bůhví kde. Věřil snad jen v Peťuldas a to taky ne docela.
Kdyby nepřemlouval Maudrena, aby s ním šel, mohl si v té rokli skončit sám a nemusel by se užírat, kolik chyb udělal.
Slyšel, jak zapraskalo několik větviček, a zanedlouho postřel, že si Ness cestou zpátky k němu prozpěvuje. Sám pro sebe se smutně usmál. Jí se taky mohlo něco stát a co potom? Pak by si neodpustil už vůbec. Už teď pochyboval, že se kdy dopracuje k okamžiku, kdy bude ochoten říct si: Život jde dál a byla to jejich volba.
Teď na to pořádně ani nedokázal pomyslet.
,,Egone? Jsi v pořádku?" ozvala se starostlivě Ness. Egon k ní natočil hlavu a lehce se usmál. Z vlasů jí kapala voda a v ruce držela halenu, kterou jí půjčil, aby ji použila místo ručníku. Vypadala tak dokonale, až se mu dech zasekával v hrdle.
,,Samozřejmě," přikývl a stočil pohled zpátky do ohně. Ness si odfrkla, přešla k němu a posadila se vedle něj na zem. Položila mu ruce kolem kolen a zpytavě se na něj zadívala.
,,Samozřejmě, že ne. To jsi chtěl říct?"
,,Nechtěl," zavrtěl hlavou.
,,To je jedno. Čekám, že mi vysvětlíš, proč se tváříš jak u mučení. Udělala jsem něco, nebo…" Nedořekla, protože jí skočil do řeči a vážně se na ni podíval. V řasách i v obočí jí zůstaly drobné kapičky vody a konečně si z obličeje smyla všechen ten vlezlý prach.
,,Jen jsem přemýšlel, to je všechno, nedělej si starosti. Ty jsi rozhodně neudělala NIC špatně," usmál se a přejel jí ukazovákem po straně obličeje. ,,Mám skoro strach, že tě ušpiním."
,,Chápu, poslyš, nesmíš myslet na to, co špatného se stalo," zamračila se a stiskla mu kolena pevněji. ,,Maudren si vybral sám. Šel s tebou, protože to je tvůj přítel a určitě by s tebou šel i tak. Nenechal by tě jít samotného," vpíjela se mu do očí. ,,A za ten zbytek můžu já. Přesvědčila jsem holky, aby šly se mnou, jinak by je to ani nenapadlo. Je to všechno moje chyba, takže by ses ty měl přestat okamžitě obviňovat."
,,Ness, já…"
,,Ne, nech toho," zavrtěla hlavou, pustila ho a postavila se. ,,Kdybych neřekla holkám, aby šly se mnou, tak by Maudren nezemřel. Nebyla by tam totiž Lia, takže byste se mohli vyhnout, mohli jste postupovat rychleji, nemusel si vás vůbec všimnout. Byla jsem neskutečně hloupá, že jsem si myslela, že jsem nepostradatelná, a pak jsem způsobila tohle všechno. Ještě ke všemu jsem zajistila to, že se obviňuješ ty! Proboha, přináším jen neštěstí," zavrtěla hlavou a otočila se k němu zády, aby skryla slzy.
,,To není pravda, Ness," slyšela, jak se postavil na nohy. ,,Neměl jsem ti nic říkat, byla to chyba. Nezlob se." Ness se uchechtla.
,,Já to sama chtěla a jestli přede mnou o takových věcech budeš mlčet, můžem to rovnou zabalit," popotáhla a zvedla si rukáv k očím. Egon ji chytil za povystrčený loket a otočil ji k sobě.
,,Tak co s tím?" zeptal se už klidně a sledoval, jak jí pramínky slz stékají po bradě.
,,Co takhle zachovat jejich památku a přestat ji zalévat, aby bolest nebyl stále větší?" Egon se na ni podíval a jemně se usmál.
,,To by šlo."
,,Ness!" vypískla z ničeho nic odněkud Pet a Nessa sebou cukla.
,,Pet? Jsi to ty? Pet!!!!" rozkřičela se a otřela si oči úplně.
,,Nesso! Díky bohu! Tady jsme, u skal! Pomoz! Peťuldas omdlela!" Egon ani nečekal na Nessinu pobídku a vyrazil k místu, které Pet popsala. Tam ležela Peťuldas. Měla zakrvácené kalhoty a byla celá bledá v obličeji. Vedle ní bezradně seděla Pet a když uviděla Egona, vstala a ukázala na ležící kamarádku.
,,Vydržela strašně dlouho, ale teď…"
,,Kde je Lia?" přeskočil Egonovi hlas a Pet sklopila hlavu. Egon polkl a zohl se k Peťuldas. ,,Povíš mi to později. Co jí je?"
,,Zlomená noha a bůhví co ještě," třepal se Pet hlas, když jí Egon ponoukl k tomu, aby došla za Ness do tábora. ,,Ještěže jste tady, bála jsem se, že jste se třeba vrátili nebo nás šli hledat nebo…"
,,Jsme tady, teď už běž, já ji vezmu," řekl Egon a zohl se, aby ji zvedl do náručí. Peťuldas se ani nehla a po čele jí stékal pot.
Pet se nepřestávala ohlížet, kde vězí, když se vracela za Ness. Ta jen co ji spatřila, padla jí kolem krku.
,,Pet! Díky bohu, že žiješ," vydechla. ,,Jak jsou na tom holky?"
,,Peťuldas má zlomenou nohu a před chvíli mi omdlela, nese ji Egon."
,,A Lia?" zarazila se Ness a odtáhla se.
,,Mág… on… nezvládla to," sklopila hlavu Pet. Ness stála, jako by do ní uhodilo.
,,Lia? Ne! Znám ji odjakživa, učily jsme se spolu, řešily spolu všechno a utíkaly spolu z domu! To nemůže být pravda! Ona vždycky zvládla všechno!"
,,Já vím, Ness, ale udělala to pro dobrou věc. Málem to schytala i Peťuldas, ale vyvázla asi jen se zlomenou nohou."
,,Kde je?" chytila se toho Ness, aby se nervově nezhroutila a vrhla se k Egonovi, který ji zrovna pokládal. ,,Umím léčebná kouzla, to zvládnu. Jsem na ně specializovaná," říkala spíš sama sobě, než komukoli jinému. Položila jí ruku na čelo a na břicho a zavřela oči.
,,Je to tak dobře? Má zlomenou nohu," poukázal na skutečnost Egon.
,,Pššt," okřikla ho Ness a sevřela víčka pevněji. ,,Bude to chvíli trvat, běžte pryč, stojíte mi ve vlně energie."
Egon bez dalších řečí odtáhl Pet stranou a posadil ji k ohni, kde ji dál pořádně najíst. Skoro se až zalykala, jak se snažila spolykat všechen příděl.
,,Jak se to stalo Lie?" zeptal se pak tiše Egon a Pet se pustila do vyprávění, které občas přerušila lžíci polévky, kterou si strčila do pusy.

Doktořina je práce těžká... (a nejen ona)

15. ledna 2011 v 2:06 | TePa |  Ty z Vrangy
,,Připravena?" usmál se Becor, když si umyl obličej a přistoupil ke Katyinu lůžku.
,,Já vždycky," seděla už připravená na nemocničním lůžku a natahovala paži, aby
se opřela o jeho ramena.
,,Tak jdem na to. A jestli zase budeš chtít utíkat, tak mě upozorni předem."
,,Ne, díky. Ten den, kdy jsem se nemohla hnout ani o krok, mi stačil," ušklíbla se.
,,Promiň, nechtěl jsem to zahnat do takových krajností, ale je to pro tvoje dobro."
,,Jako všechno," protočila oči Katy a sevřela mu rameno.
,,Pomalu!" upozornil ji Becor a tlakem na pas ji donutil vstávat pomaleji.
,,Becore, proboha. Tuhle fázi už snad máme za sebou! Jsem zcela schopná postavit se na nohy," podívala se na něj Katy, když se náhle napřímil a její ruka jen bezmocně sklouzla z ramene a Katy ztěžka dosedla na lůžko.
,,Hm… neřekl bych," usoudil a pokýval hlavou, když se Katy zamračila.
,,Tohle jsi udělal proč?"
,,Protože se ti snažím pomoct a ty místo "děkuju" jen vyhledáváš hádky. Jsem nevyspaný, nehnu se od pacientů a jsem rád, že si najdu trochu času na tohle tvoje cvičení, ale uvědom si, že místo tohohle se klidně můžu ještě dvě hodiny prospat," založil si ruku v bok a čekal, co Katy na to. Ta se na něj zkoumavě zadívala a skousla si ret.
,,Tím mi chceš naznačit, že už na mě nemáš nervy?" Zase, pomyslela si smutně Katy, ale nedala na sobě nic znát. Becor si prohrábl vlasy.
,,Tím nechci absolutně nic naznačit, řekl jsem to přímo."
,,Pak běž klidně spát, půjčím si nějaký kus klacku, poprosím sestru. Když jsi tak příšerně unavený, můžeš se jít vyspat," doporučila mu s vážným obličejem Katy a začala pohledem hledat mladou dívku v modrém. Sotva ale začala a nahýbal se k ní Becor.
Jeho pohled ovšem nebyl ani svůdný, ani sexy… byl to přesně takový pohled, který nepřipouští námitky. Jeho podmračené obočí to všechno jen podtrhávalo. Katy se zarazila a když se nad ní začal nahýbat, zjistila, že za chvíli už nemá kam uniknout. Ležela na lůžku s hlavou zabořenou v polštářích a zcela otevřela své zelené oči. Zamrkala a čekala.
,,Víš o tom, že jsi skutečná výzva? Ty já rád, ale jen pokud nepřekročí mez. Počkám, až se uklidníš a uvědomíš si, co se stalo," zašeptal výhružně. Katy natočila hlavu ke straně tak, jak jí to jen jeho obličej umožňoval.
,,Myslím, že si to uvědomuju naprosto přesně." Becor pohodil hlavou a upřel na ni zpátky svůj pohled.
,,Ne, neřekl bych."
,,Poslyš, Becore, neříkal jsi náhodou, že samou prací nevíš, kam se hnout?" zamračila se. Becor se usmál a pootevřel rty, když si všiml, jak se ty její zlostně chvějí. ,,Je tu snad něco k smíchu?" zamračila se ještě víc.
,,Pověz mi ještě něco," vybídl a v očích se mu zablýsklo.
,,Chceš ještě něco? Vypadni!" zavrtěla se a snažila se ho pravou dlaní odtlačit. ,,Nechci tě tady!"
,,Proč?" Katy na něj upřela pohled a zarazila se.
,,Protože jsi autorita, se kterou se v tomhle stavu nemůžu tak snadno uspořádat, jsi spokojený?" zašeptala, aby je nikdo neslyšel, a hlasitěji dodala: ,,Teď padej!" Becor se vědoucně usmál, nahl se k ní a hladově ji políbil na rty. Kat se nejdřív snažila bránit, ale čím spíš se snažila, tím víc Becor získával navrch, a tak to za chvíli vzdala a uvolnila se.
Když se pak odtrhl, pomalu otevřela oči a zamrkala.
,,Miluju, když přiznáš, že mám pravdu," zeširoka se usmál a zmizel dřív, než z něj Katy stačila svléknout kůži. A ne v tom sexy smyslu.

Tepa se krčila u stromu a už před hodinou přestala cítit prsty na nohou. Pokusila se o jednoduché kouzlo, které by ji zahřálo, ale musela najít proudy energie, které ještě před několika hodinami s Nathanielem naprosto vyčerpali.
Nakonec se jí podařilo najít tenčí "žílu" a s její pomocí získala několik chvil tepla. Jenže energie už byla vyčerpaná, tak jí nezbylo nic jiného než čekat. Dívala se na žalostnou kupku mokrých klacíků, které se marně snažila zapálit a co pět minut se ohlížela přes rameno, aby se ujistila, jestli náhodou nejde pomoc.
Ale zatím nikdo nepřicházel… A rychle se stmívalo.

,,Jáááá… jsem v dáli a láska má v dalekém kraaaajiiii!!!! Bu… bu-budu čekat, až ji budu moct vy -" Galen se zarazil v polovině své krásné písničky, aby si přihnul z lahve a zadíval se směrem k lesu, kde se mu před chvílí zdálo, že zachytil pohyb. ,,Ojoooojooooj, lásko, proč jsi tak dalekooooo, cítím se být sáááám a -" pokračoval nějakou chvíli o něco tišeji, pak zamžoural a donutil se trošku si pročistit hlavu. ,,Co do toho, do prdele, dávaj?" zvedl si flašku před oči a snažil se identifikovat její obsah. Natočil ji směrem, kde byl lístek a přimhouřil oči, aby se v pomalu přicházející tmě pokusil ho přečíst.
,,Mor-mord… ne… Morfium?" přeskočil mu hlas. ,,Neee," zašeptal sám k sobě, polkl slinu a znovu se začetl. ,,Mordestofanum ek… ekliantes? No Galene, chlape, co to do sebe zase leješ?" Zamyslel si. ,,Nový zlobří drink," usoudil nakonec. ,,Oni nikdy neuměli příliš lidsky."
,,Kdyyyž jsem líbal Méééloniiii, byyyla vonět po looojiiiii." Zarazil se. ,,Tohle jsem asi trochu změnil." Pak ukázal na flašku a několikrát zamrkal: ,,Možná bychom se spolu měli přestat kočkovat, co ty na to?" přikývl sám sobě a zahodil flašku ani ne dva metry vedle sebe.
Krátce na to vykročil vpřed a převážil se na opačnou stranu, než ve které původně držel Mordestofan.
,,Galene?!" ozvalo se za ním táhle. Galen se zarazil a pomalu se rozhlížel. ,,Galene!" Když se mu konečně podařilo otočit, zjistil, že hledí do tváře Becorovi.
,,No ne! Nazdar chlape! Kdy ses stihl nakopírovat?" ukázal na jeho průhledného dvojníka, kterého vedle něj viděl stát. Becor se zamračil, chytil Galena za hlavu a roztáhl mu víčka, aby si prohlédl zorničky.
,,Cos do sebe lil?" zeptal se starostlivě.
,,Stevegen… nebo Stevesan… nevím, jeden z nich mi podal flašku na přípitek."
,,Děsně se motáš, u toho na tebe nejsem zvyklý," usoudil Becor. ,,Kde je ta flaška?"
,,Rozhodl jsem se pro Pet," odplivl si stranou. ,,Protože flaška tě v noci nezahřeje tak, jak ženská. To je rada od přítele Beroce… teda… Be…"
,,Nemluv," zarazil ho Becor včas. ,,Ukaž mi, kde je ta flaška," zopakoval zřetelně a držel Galena za ramena tak, aby se díval přímo na něj.
,,Nepij to. Je to Mordestofanum ek-něco," usmál se Galen. ,,Chce se mi spát, jdu spát," snažil se mu vymanit, ale momentálně moc sil neměl. Zato Becor ztuhl.
,,Do háje! Kdo se vloupal do lékařských zásob?"
,,Ste..?" naznačil Galen a zatočila se mu hlava. ,,Ou… Příšerný kolotoč, bráško, musím… spáááá," zívl si.
,,Teď nespi!" vrazil mu jednu Becor, až se Galen vratce ohnal rukou, aby mu v tom zabránil. Samozřejmě příliš pomalu. ,,Tohle by normální Galen odrazil úplně hravě."
,,Já jsem Galen," vypjal hruď. ,,A my vyhráli! Proč taky neslavíš, možná tam ještě něco zbylo," zohl se v pase, až spadl na zem a chvíli šmátral po zemi. ,,Tady je! Připij si se mnou na hrd-hrdinské vítězstvím," zazíval znovu a chystal se se napít, když mu to z rukou vytrhl Becor a přečetl si nápis.
,,Jdeš se mnou, Galene! Okamžitě!" chytil ho za límec kabátu a odtáhl ho s sebou do ošetřovny.
Tam ho posadil na lůžko a chytil ho pod žebry, až se zkroutil bolestí.
,,Kolik jsi toho vypil?" zhrozil se Becor, když si všiml, jak se pod jeho stiskem kroutí.
,,To, co bylo v tý flašce. Nechutnalo to nijak zvlášť, ale museli jsme to zapít, to snad chápeš, ne?"
,,Hlavně neusínej! Říkej něco."
,,Co musí člověk udělat proto, aby byl uznáván? Co musí najít, aby přestali hledat jeho? A co by měl dokázat, aby měl rád sám sebe? Frederick Maleon, první z rádců krále Zelina." Becor se zarazil a podíval se na něj.
,,Není ti už do zpěvu?"
,,Tohle mi vždycky pomáhalo pročistit si hlavu. Učil jsem se to ve škole… kdysi."
,,Hlavně pořád mluv, musím něco vymyslet."
,,Co znamená být člověkem? Mít tělo a mít duši? Mýt myšlenky a mít sny. Frances Helung," pokračoval klidně Galen, jakoby to s ním před chvíli vůbec neházelo.
,,Becore?" ozvala se nedaleko jedna ze sester, která právě přišla.
,,A! Potřebuju mága, seženete nějakého?"
,,Klidně, ale…"
,,Žádné ale! Hned." Sestra se ušklíbla.
,,Ale proč nějakou shánět, když jsem tady já?"
,,Vy kouzlíte?" podivil se Becor. ,,Proč jste to neřekla dřív, krucinál? Ušetřil bych si hodiny práce!"
,,Omlouvám se," zarazila se.
,,No to je jedno, pojďte sem!" Galen dál opakoval známé citáty, ale jeho jazyk byl čím dál línější.
,,Co je mu?" lekla se.
,,Nic zvlášť. Dostaňte mu tu nebezpečnou látku z krve. Jestli se tam zdrží jen o chvíli déle, mohlo by mu to poznamenat motoriku."
,,Cože?" vyjekla a zadívala se na střízlivě vypadajícího Galena.
,,Prostě to udělejte!"
,,Ovšem, pane," položila mu jednu dlaň na týl a druhou na čelo. Pak zavřela oči, chvíli se soustředila, a pak se Galen zhroutil na lůžko.
,,Co jste to udělala?" kontroloval mu Becor okamžitě tep. V pořádku.
,,To, co jste chtěl. Jen toho bylo příliš, asi ho to vyčerpalo."
,,Kolik?"
,,Víte o tom, že to byla látka používaná k vyslýchání vězňů? U nás už se ale nepoužívá. Jenže… jenže nepřítel, který před několika dny lehl popelem, ho měl zásoby."
,,Co to dělá tady?" zamračil se Becor.
,,Teď je to jedno. Měl byste jít spát, postarám se o pacienty a vy stejně vypadáte, že byste toho nebyl schopen."
,,Díky, Avo."
,,Nemáte zač," usmála se a otočil se k němu zády, aby tak naznačila, že pro ni rozhovor skončil.
,,Dobrou noc," řekl i přes to Becor a odešel do svého stanu.

Anketa

3. ledna 2011 v 21:42 | TePa |  Zprávy pro Vás od Autorky
Nazdárek,
střihnem si anketu nejoblíbenějšího páru? Jsem sama zvědavá, jak to dopadne :)

TePa

Egon a Ness

3. ledna 2011 v 21:33 | TePa |  Ty z Vrangy
AUTORKA MÁ RÁDA TENTO ČLÁNEK
Autorka má ráda tento článek

Máte kafe? Doufám, že celou termosku. I když jsem tu romantiku trochu zředila, přeci jen jí je tam dost :)

TePa

Egon si už ani nepamatoval, kdy naposledy potřeboval oblbovat nějakou ženskou. Obyčejně stačilo prostě se obléct do šatů, které mu dali, a vypnout hruď, na které se pak vyjímal královský znak. Teď, když tak seděl večer u ohně se svou nastávající, musel si přiznat, že i přes to, že si jsou vlastně souzeni, má potřebu dokázat jí, že je dobrá partie.
Sledoval, jak sedí na pařezu, který sem tvrdohlavě dotáhla sama, aniž by mu jen dovolila na něj šáhnout, a jak jí plameny takřka olizují obličej. Pak se posunula a schovala se za plameny, a tak se posunul i Egon. Když si hledal nějakou pohodlnější polohu, protože ho do zadku štípl nějaký hmyz, všiml si, že se Nessa potichu směje.
,,Děje se něco?" otočil se k ní čelem a Nessa jen s úsměvem zavrtěla hlavou. ,,No něco se dít musí, když se takhle směješ."
,,Promiň," usmála se znovu a přinutila tak k úsměvu i Egona.
,,Tohle není správná odpověď."
,,Promiň, ale vážně je to trochu vtipné, pozorovat, jak se posunuješ a natáčíš a obracíš, abys na mě krásně viděl." Egon chvilku zpanikařil, ale pak si zachoval chladnou tvář a pokrčil rameny.
,,Když je na co se koukat, stojí za to najít si krásný výhled, no ne?"
,,Když myslíš," pokrčila rameny a šáhla za sebe do tlumoku. ,,Dochází nám voda," změnila téma.
,,Hledali jsme ji už celý týden a holky pořád nikde, mám pocit, že jsem přeci jen měl jít za nimi. Peťuldas je sice dost od rány, ale Pet už zase tolik ne."
,,Nebála bych se o ně. Možná jen o Liu, nebyla zrovna v ideálním stavu, když odcházela," nahla hrdlo lahve tak, aby se mohla napít a ochudila je tak o jednu z posledních lahví vody.
,,Taky mi chybí," povzdechl si Egon a prohrábl si volnou pravačkou rozčepýřené vlasy.
,,Řekni mi jedno," usmála se z ničeho nic Nessa, když odhodila lahev, ve snaze přivést ho na jiné myšlenky.
,,Ano?" pozvedl obočí.
,,Proč na mě koukáš takovým tím způsobem." Egon se uchechtl.
,,Jakým myslíš."
,,Takovým tím: Snažím se přijít na to, kde…"
,,Ano?" Nessa lehce zčervenala.
,,… kde vězí tvá krása. Nemyslím, že jsem krásná, to je jasné, jen jsem si vzpomněla na jednu knihu, kterou jsem nedávno našla v otcově pracovně a tam byla přesně takováhle věta, tak jsem si na to najednou vzpomněla chápeš," těkala očima mimo něj, protože si všimla, jak se nepokrytě usmívá. ,,Ehm… moc mluvím. Zase."
,,To je v pořádku," přikývl Egon a kusem větve, co jen tak ležela vedle jeho nohou, prohrábl dohasínající oheň.
,,A odpověď? Když už jsem to ze sebe dostala?" nadechla se Nessa.
,,Onen "spisovatel" má pravdu," podíval se na ni a Nesse na chvíli vyrazil dech, když si všimla hry plamenů, která se mu promítala v očích. Cukla hlavou.
,,A?"
,,A myslím, že snaha už je u konce a já už přeci jen něco našel."
,,Viď, že to děláš schválně," zamračila se a ukázala na něj prstem. ,,Jdeme spát, začínám být unavená," předstírala zívnutí a uložila se na deku, kterou si rozprostřela vedle ohně, zády k Egonovi. Ten se uchechtl, přešel k ní a chytil ji za rameno.
,,Kdybys mi dala minutu, možná bych ti i odpověděl, ale když jinak nedáš…" Nessa sebou cukla a natočila se k němu. Viděla mu do tváře, i když byla zcela ztemnělá a všimla si, jak se mu šňůrky od haleny volně pohupují od krku až skoro k ní.
,,Minutu říkáš?" zašeptala z náhlého pocitu nepřetržené blízkosti.
,,Možná dvě," usmál se a pustil jí rameno.
,,Nuže? Nešlo by…"
,,Možná, ale sama´s říkala, že už je pozdě."
,,Ale ne zrovna na tohle," rozevřela oči docela, až si Egon pomyslel, že snad ani nevidí, kde jí končí víčka.
,,Hledal jsem a našel jsem," ušklíbl se, postavil se a odešel ke své dece.
,,Tak to teda ne!" postavila se Ness a dodupala až k němu.
,,Copak?" otočil se k ní zády jako prve ona k němu. Už dlouho nedrželi hlídky, možná to nebylo zrovna třikrát na místě, ale se stejně nikdo nechodil.
,,Řekni mi to!" šťouchla do něj špičkou od boty, ale s ním to ani nehlo. ,,Ale no tak." Zohla se a zacloumala s ním. ,,Pověz."
,,Možná jsem ani hledat nemusel," položil se na záda a díval se, jak vedle něj dřepí a shlíží na něj s vrchu.
,,Co tím myslíš?" zamračila se. Egon si podložil hlavu rukou a zadíval se na ni. ,,Haló!" zamávala mu před obličejem.
,,Kazíš mi výhled," usadil ji a ona jen překvapeně zamrkala. Sklopila pohled stranou, ale to už ji Egon chytil za špičku bradu a nasměroval jí hlavu zpátky k sobě.
,,Poslyš..," začala, ale to už jí palcem přejel přes rty, a tak raději zmlkla.
,,Nemluv," řekl tiše a sledoval, jak nervózně uhýbá očima a jak se jí vlasy spouští zpoza stužky, kterou si ovázala hlavu, aby jí nepadaly do očí. Nessa postřehla jen, jak se rychle zvedá na ruce, která mu stále zůstávala ležet na dece, a pak už jen cítila, jak se dotkl svými rty jejích. Překvapeně zamrkala, ale když zůstával příliš dlouho, rychle ucukla, až klopýtla na kamenité zemi a spadla na zadek.
Dívala se na něj, jako by jí právě ukousl ruku a rychle se po zemi posouvala zpět.
,,Promiň, Ness, promiň, nechtěl jsem…"
,,Vážně?" přeskočil jí hlas.
,,No dobře, chtěl jsem a to už delší dobu, ale ne takhle najednou. Promiň, asi jsi nebyla připravená." Ness neodpovídala, jen se konečně dostala k dece. ,,Ness, řekni, že se na mě nezlobíš."
,,Ne-nezlobím," škytla a raději rychle zalehla a přehodila si přes sebe druhou deku tak, aby si skryla i hlavu. Slyšela, jak si za ní Egon hlasitě povzdechl, a pak už jen nasávala vůni dohasínajícího ohně, dokud neupadla do spánku.

Ráno se Nessa probudila časně, ale když uslyšela Egonovy kroky, najednou se bála vstát. Netušila, že to bude takhle… trapné. Vzpomněla si na včerejší večer a přes záda jí přejel mráz. Možná… možná, že neměla takhle zdrhnout a možná si měli promluvit hned. Co to udělal? Tedy… proč to vůbec udělal?
Překulila se na stranu, aby mohla zpod přivřených víček pozorovat, co Egon dělá. Vstal jako každé ráno, chvilku skládal své deky a bez jediného pohledu, který by jí věnoval, zamířil do lesa pro dřevo nebo pro vodu…
Nessa se okamžitě po jeho odchodu překulila a shodila ze sebe deku. Mohla se v klidu protáhnout, aniž by měla pocit, že by měla něco říct. Zatímco bude pryč, mohla si dělat, co jen chtěla.
,,Dobré ráno." Ztuhla. Jak to, že je zpátky? Pomalu se otočila a podívala se na něj.
,,Dobré ráno," zrudla jako pivoňka a nervózně se na něj podívala. ,,Ehm… zapomněl jsi něco?"
,,Možná?" podíval se na ni a Ness okamžitě došlo, že tohle se netýká obsahu jeho tlumoku. ,,Poslyš, vážně se omlouvám, neměl jsem to dělat."
,,Co?" plácla největší pitomost, jakou mohla. ,,Totiž… no… Nechtěla jsem říct co, totiž, to je nám oběma jasné, to je… jasné," semkla pevně víčka a bála se je otevřít.
,,Zašel jsem příliš daleko. Vím, jak se k našemu… budoucímu svazku stavíš, neměl jsem si najednou myslet, že by tak tvrdohlavá postava jako ty změnila názor."
,,Totiž, Egone," otevřela oči Nessa a začala koktat. ,,Ne-nemysli si, ž-že… že si myslím, že jsi zmetek, totiž… kruci, tohle je úplně špatné slovo."
,,Ty sis myslela, že jsem zmetek?" pozvedl obočí Egon. ,,Velmi potěšující zpráva."
,,Promiň," kousla se do rtu. ,,Nevěděla jsem, kdo jsi, netušila jsem, jaký jsi… byla jsem jen naštvaná na svého otce, protože tohle celé zosnoval... chápeš."
,,A teď?"
,,Teď už tolik naštvaná nejsem, ale mohl mi to říct předem." Egonovy cukaly koutky.
,,Myslel jsem: A teď, když víš, jaký jsem, kdo jsem… teď si myslíš co?"
,,Moc jsem nad tím nepřemýšlela," prohrábla si vlasy.
,,Aaaha. Tak jinak."
,,Ano?" zeptala se váhavě, i když věděla, na co se jí chce zeptat.
,,Udělal jsem chybu?"
,,Nejsem si tak docela jistá," odpověděla upřímně Nessa. ,,Jen jsi… jen jsem nečekala, že bys… toho byl schopný, když…"
,,Když?"
,,Když jsem vlastně taková tvrdohlavá a na nervy lezoucí osoba. Vlastně já spíš osoby opačného pohlaví odháním, nejsem zrovna magnet, nejsem zvyklá, že mi někdo… věnuje tolik pozornosti. Včera jsem si myslela, že mi prostě odpovíš něco jako: Jen jsem přemýšlel, neber si to osobně, ale nedíval jsem se na tebe, jen skrz tebe."
,,Jak bych se mohl dívat skrz?" nechápal Egon.
,,Když přemýšlíš, díváš se na věci, ale vlastně je nevidíš..," gestikulovala Nessa.
,,Na věci?" díval se na ni jako na blázna.
,,Ano."
,,Když bych se na tebe díval, ale neviděl tě, proč bych to jinak dělal?"
,,To bylo obrazně, prostě jen shoda náhod," mávla rukou Nessa. ,,Radši to už neřešme, co se stalo, stalo se a já ti nevysvětlím, jak jsem to myslela."
,,Kdepak, já to pochopil," udělal k ní pár kroků.
,,Vážně?" odpověděla podezíravě Ness.
,,Ano. Problém je v tom, že bych nepochopil nikoho, kdo by tě nedocenil." Nessa k němu vzhlédla a její pohled zjihl.
,,To je od tebe hezké, ale já vím, že se mi jen snažíš ulehčit to, co nás oba čeká. Jenže i když mi to teď zpříjemníš, doufám, že si uvědomuješ, že jednou vyjde najevo, že..." Přerušil ji.
,,…že jsem se prostě zamiloval? To bych asi těžko skrýval, co říkáš?"
,,Nelžeš?" přeměřila si ho pohledem a sledovala, jak se Egon zamračil.
,,V tomhle se dá lhát?"
,,Měla jsem už tu zkušenost, pak jsem si dost nabila, problém je v tom, že tobě nemůžu dát pěstí, protože budeš můj manžel…"
,,Myslím, že i tak můžeš, jestli někdy udělám něco podobného."
,,Nechápu jen jednu věc," sledovala, jak se k ní s úsměvem blíží.
,,Jak někdo dokáže pokazit hezkou chvíli?" rýpl si, ale Nessa na něj jen vyplázla jazyk.
,,Jak to, že se někdo jako ty zamiloval do někoho, jako jsem já?"
,,Někdy tě i osud překvapí. Možná tušil, že si nikoho nenajdeme sami, tak nám to zařídil trochu… netradičně."
,,Řekla bych, že to bylo podle tradice jednoho kmene ze Severu..," začala, ale uprostřed proslovu jí zastavil Egonův pohled. ,,…který…"
,,Ano?" přikývl a pomalu si ji přistrčil k sobě.
,,…který…"
,,Ano?" vševědoucně se usmál a začal se k ní naklánět.
,,…uzavřel smlouvu s…"
,,S kým?" zarazil se Egon těsně před jejími rty.
,,S nějakým pitomým kmenem, kde žili natvrdlí lidé. Kašli na ně," usmála se a nechala se jím políbil.

V lese a stanu

2. ledna 2011 v 16:36 | TePa |  Ty z Vrangy
Tepa nikdy moc nehýřila optimismem, ale když už uběhl celý půlden, musela sama sobě přiznat, že se ztratila. Myslela, že jde správným směrem, tak, jak si toto místo pamatovala ještě předtím, než společně s Nathanielem vypustili ono ničivé kouzlo. Všechno ovšem nasvědčovalo tomu, že buď zapomněla, nebo se po cestě vychýlila z trasy a teď bylo méně než pravděpodobné, že by mohla najít cestu zpět.
Vzhlédla k obloze, na jejímž vrcholu mocně zazářilo slunce a vdechla nosem vzduch, který nasvědčoval, že brzy přijde zima. Povzdechla si a přemýšlela, zda jí stojí za to znovu riskovat život kvůli kouzlu. Nathaniel ovšem nevypadal moc dobře, byl uvězněný pod větvemi, které mu mohly klidně zlomit nohu a touhle dobou mohl být dost dobře v bězvědomí.
Nemohla se rozhodnout.
Přitom moc dobře věděla, že pomoc už bude na cestě, někdo se přece musel vydat na výpravu, jejichž cílem bylo jejich nalezení. Kde potom byla chyba? Kde nastal problém? Proč tu ještě nikdo není? Ovšem, u ní nikdo nemusel být, ale naděje, že už jsou u Nathaniela byly docela vysoké. Povzdechla si a na chvíli se posadila pod vysoký dub, který byl přelomený v půli. Nejspíš následek jejich společného kouzla.
,,Jako by uběhl celý týden," povzdechla si a otřela si pot z čela. Možná se přeci jen neměla nikam vydávat a už vůbec ne v takovémhle stavu. Nebyla docela v pořádku, navíc celé její tělo mělo správně po znovuzrození podstoupit tak měsíční klid. Což se bohužel nestalo a bylo tomu zrovna včera, kdy použila kouzlo, které rozhodně používat nemohla. Už zase si zahrávala se svým vlastním životem. Nebylo divu, že jí tolikrát hrozilo, že o něj přijde.
Nakonec se rozhodla, že už se radši nebude hýbat, aby ji někdo měl šanci najít. Takhle by se mohli míjet do nekonečna. A tak si opřela hlavu, přikrčila si kolena k bradě a zavřela oči.

,,Nathanieli?! Nathanieli!!!" křičel Martin z plných plic a překročil další spadlý kmen. ,,Ty zpropadený mágu, jestli žiješ, tak se laskavě ozvi! Lozím tady už půl dne, v děravých botách mám bůhví co mrtvého a…"
,,Ostrostřelec?" ozvalo se z dálky chabým hláskem.
,,Nathanieli?" vzpamatoval se Martin a rozběhl se po hlase. ,,Říkej něco, ať vás najdu!" Doufal, že jsou oba v pořádku. Orathis se neobjevil už celé dny, všichni už přestali doufat, že ho kdy objeví a mrtvých bylo tolik, že nebylo času jednoho po druhém ohledávat a pálit je na hranici.
,,Tady jsem!" zavolal znovu Nathaniel, ale po chvíli ho to přestalo bavit, tak si začal pískat nějakou melodii.
,,Tady js… Kde je Tepa?" zarazil se Martin a podíval se na k zemi přiskřípnutého mága.
,,Šla vám naproti. Ona není v táboře?" podivil se. Martin jen zavrtěl hlavou a zamračil se. ,,Poslyš, je už dost zima, vážně bych uvítal, kdybys mi pomohl vstát, než se nachladím."
,,Mágové byli vždycky takové trasořitky?" Nathaniel jen zkřivil obličej a vážně se na něj zadíval. ,,No jo, už," odložil si luk na stranu a zohl se, aby nadzvedl těžkou větev. ,,Nemohl sis vybrat nějaký lehčí strom?" zasupěl, zatímco Nathaniel rychle soukal nohu pryč a Martinova hlava začínala nabírat do červena.
,,Promiň, nějak jsem to v tom bezvědomí nezvládal," odbyl ho Nathaniel a zkontroloval si nohu.
,,Zlomená," poznamenal Martin. ,,To se mi vážně hodně hodí."
,,Ty jsi tu sám? Myslel jsem, že třeba dáte dohromady nějakou větší skupinku."
,,Všichni jsou poněkud… zaneprázdnění, byl jsem jediný, koho napadlo vyrazit okamžitě. Všeobecně všude vládne příšerný chaos."
,,Hm," přikývl Nathaniel. Martin se k němu sehl, nejdřív si přehodil luk přes ramena, pak popadl mága a pomohl mu postavit se.
,,Vydržíš to?" zapochyboval Ostrostřelec, když si všiml, jak Nathaniel zbledl.
,,Snad, jak je to daleko?"
,,Moc ne, za dvě hodinky bychom tam mohli být."
,,Hm… aha," polkl Nathaniel.
,,Po cestě mi řekneš, kudy šla Tepa. U konce tohohle lesa mám koně, posadím tě na něj a pošlu tě do tábora. Musím ji najít."
,,Chápu," přikývl Nathaniel.
,,Nevypadáš moc přesvědčivě, nebyls to ty, kdo mi říkal, že je už příliš chladno?"
,,V jejím stavu to může být..," začal mág, ale nedokončil, protože s ním Martin šel příliš rychle a on potřeboval šetřit síly.
Nemusel však říkat naprosto nic, každému by došlo, co chtěl říct.

,,Katy?" zabručel Becor, zatímco jí měnil obvazy.
,,Ano?" usmála se Katy a naklonila hlavu ke straně ve zvídavém gestu.
,,Hypnotizuješ mě pohledem už od té doby, co jsem vešel do stanu."
,,Já vím. Znervózňuje tě to?" ušklíbla se.
,,Možná trochu. Rozhodně se nemůžu soustředit na práci. Přemýšlím, že ti zavážu oči."
,,Kdy budu moct chodit?" přesedlala na jiné téma Katy.
,,Dneska bychom to mohli zkusit, ale maximálně tak pár kroků. Byly opravdu ošklivě zlomené."
,,To mě říkat nemusíš, moc dobře vím, jak moc to bolelo. Na něco takového nezapomeneš," ujistila ho.
,,Kdy chceš začít? Cítíš se dobře?"
,,Celkem," přikývla a odhrnula si přikrývky. ,,Ležet je děsná nuda."
,,To si dokážu živě představit. Tak pojď," pomohl ji narovnat nohy do požadované polohy, pak ji uchopil v podpaží a vytáhl na nohy.
,,Becore?"
,,Ano?" zeptal se klidně a na tváři mu hrál úsměv.
,,Nevím, z čeho se tak raduješ, držíš mě ve vzduchu," zasmála se Katy a chytila se jeho ramene pevněji.
,,Aha," ušklíbl se Becor a opatrně ji položil na zem. ,,Tak co?"
,,Stojím, zatím v pořádku, i když se necítím zrovna jistě."
,,Tak já trochu povolím, uvidíme, jestli se udržíš."
,,Dobře, povol," přikývla Katy a připravila se. Cítila, jak jí Becor pouští a zvyšuje se váha, která působila na její nohy. ,,Já stojím!" I když trochu vratce, přeci jen se jí podařilo stát na obou nohách. ,,Já..," učinila krok vpřed dřív, než se stačila zarazit a okamžitě padla Becorovi do náruče.
,,Tak tohle je už trochu moc. Zpátky do postele."
,,A zůstaneš?" podívala se mu do šedých očí a on jen s úsměvem přikývl.
,,Ale na židli, aby bylo jasno."
,,Nejsem tak… řekněme, že na tebe ještě v jistém ohledu nemám, takže se uklidni," vyplázla na něj jazyk.
,,Samozřejmě," ušklíbl se Becor a protočil oči.
,,Hej!" uhodila ho pěstí do ramene.
,,Tak to být nemuselo."
,,Jsem ráda, že mi funguje alespoň něco," prohlédla si svou ruku Katy a schovala ji pod deku. Becor potřásl hlavou a chvíli se na ni díval.
,,Zítra tu chůzi zkusíme znovu, dobře?"
,,Já jsem rozhodně pro," přikývla nadšeně Kat.
,,Dobře. Teď se trochu vyspi, podívám se na ostatní pacienty," vstal, ale pak se otočil a změřil si ji pohledem.
,,Co?!" ušklíbla se.
,,Jen přemýšlím, jak si tohle všechno vynahradím. Doufám, že ti je jasné, že zlomeniny se nehojí věčně a jeden den mi rozhodně stačit nebude." Katy nepatrně zrudla, zvedla deku a schovala pod ní hlavu. ,,Kdybych tě neznal, řekl bych, že se mě bojíš."
,,Přiznávám, že občas se bojím, co tvá hlava vymyslí," vylezla zpátky na denní světlo a změřila si ho pohledem.
,,Myslím, že momentálně mám přesnou představu o tom, se honí v té tvojí," mrkl na ni a vzdálil se k vedlejšímu lůžku.

Hrdinové

2. ledna 2011 v 0:46 | TePa |  Hrdinové
AUTORKA MÁ RÁDA TENTO ČLÁNEK


Zdánlivě možná nic neurčitého, je noc :) Přesto jsem potřebovala ulevit své duši a udělat něco pro jednoho z mých hrdinů... kterého jsem dnes viděla umřít...
Pro tebe, Carsone Beckette :)

TePa

Každý máme své oblíbené hrdiny.
Ať už je to Ken, který po urputném boji s plyšovým drakem získal Barbie, nebo Arnold Swarzeneger (probůh stejně netuším, co by musel udělat, abych ho měla ráda). Děti mají skromnější nároky. Stačí jim tatínek, který je zachrání z potápějícího korábu, ve kterém uvízli na hladině bazénu, nebo maminka, když zachrání pálící se omeletu.
Jenže jak rostou děti, rostou i lidské nároky na své hrdiny. Pro některé Ken navždy zůstane Kenem, nemyslím si ale, že pro většinu. Lidé potřebují věřit, že na světě existuje někdo naprosto dobrý, naprosto odvážný, možná taky neodolatelně sexy. Potřebujeme věřit, že se v tomto světě dá přežít.

Jednou se mi zdál špatný sen - není to zas tak neobvyklé - a v něm jsem viděla umřít malého chlapce, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Tolik jsem toužila mu pomoct, ale věděla jsem, že je příliš daleko. Nedokázala jsem k němu natáhnout ruce, nemohla jsem nic udělat. Lidé chodili kolem, překračovali jeho pomalu chladnoucí třesoucí se tělíčko, auta jezdila kolem.
Probudila jsem se naprosto zhrozená nad svou vlastní fantazií, prsty jsem svírala prostěradlo, na kterém jsem do té chvíle ležela a oči jsem upírala před sebe.

Kam naši hrdinové zmizeli?
Já sama nejsem hrdina a vím to o sobě. Příšerně se bojím výšek, mám panickou hrůzu ze dne, kdy mi budou brát krev a při pohledu na někoho, kdo vráží nějakou trubičku hluboko do lidského hrudníku, mě berou mdloby. Jenže i lidský strach má své hranice.
Otázkou zůstává: Kde přesně je hranice mezi strachem a odvahou?
Proto možná tolik čteme a tolik milujeme příběhy se šťastným koncem. Tam už na začátku víme, že se probrečíme ke šťastnému konci. Dojmou nás příběhy, které nám připomínají nás samotné, nebo snad ty, ve které jsme vždycky doufaly, ale které možná nikdy nepřijdou... Uměním není si tohle všechno přiznat, umění je postavit se tomu a vykročit pravou nohou k další šanci.
Není těžké mávnout nad hrdiny rukou a smířit se s tím, že žádného z nich nikdy nepotkáme. Není ani těžké utrhnout Kenovi hlavu proto, že nezachránil nás místo Barbie. Poslouchat utrápené táhlé písničky? Prosím, jestli jste zažili něco, co vás skutečně zranilo. Nepadejte ale do oné jámy, která k vám natahuje vstřícnou náruč.
Postavte se, pohoďte hlavou a složte Kena zase dohromady. Věřte ve svého hrdinu, nechte se jim vytáhnout nahoru. Nezapomeňte ale zabrzdit ve chvíli, kdy budete míjet zemi. Není dobré stoupat příliš vysoko, protože čím výš budete, tím tvrdší bude pád.
Svět vždycky není šálek dobrého čaje. Většinou je to spíše naopak a vy kráčíte po hrbolaté cestě za bouřky, která láme stromy na klády, a ty vám pak sráží pod nohy.
Kašlete na klády, kašlete na bouřku. Když na cestě nejste sami, společně se můžete skrčit pod kabátem, společně můžete vymýšlet, co krásného vás na konci čeká. Společně, společně se svými přáteli a rodinou zvládnete cokoli budete chtít. Ačkoli to možná tak často nejde znát, dobří lidé přeci jen zcela nevymřeli a když se nebudete bát a rozhlédnete se kolem, uvidíte jich zcela určitě alespoň několik.
Ne přátel, kteří vám čas od času podkopnou nohy, abyste nebyli lepší jak oni. Ne těch, kteří vám zalžou, abyste nebyli šťastní, protože oni nejsou. Kdepak. Přátelé jsou jako květiny. Nutí vás k úsměvu, pokud je dostatečně zaléváte svou láskou. Nemůžete přijít, květinu vytrhnout, a pak ji jen odhodit a nechat ji ležet v rohu zahrady, dokud si na ni nevzpomenete.
Přátelé vám pomáhají šplhat po skále, když už umdléváte a nemůžete výš bez pomoci. Přátelé vám postaví most přes zdánlivě nepřemostitelnou řeku, přátelé vás nechají letět, i když sami budou vědět, že oni nemohou, a namísto toho vás budou jistit ze země. Přátelé vás chápou, cítí s vámi a vždycky budou ve vašem srdci zapsáni jako hrdinové.
Protože to přesně přátelé jsou.