Prosinec 2010

Část šedesátá - Šťastný Nový rok!

31. prosince 2010 v 17:13 | TePa |  Anne
,,Mami no tak," usmála se poťouchle Anne, které nejspíš Silvestr začal stoupat do hlavy.
,,Tvůj pohled se mi ale vůbec nelíbí," neubránila se úsměvu paní Montgomeryová. ,,Už tak mě trochu děsí, jaké tajné síly jsi použila, když si s tebou táta zatancoval," vrtěla nevěřícně hlavou.
,,Žádné," zamrkala Anne. ,,Můžu? No tak, mamiiii... Mrk, mrk, mrk."
,,Myslím, že ten Silvestrovský pořad už ti leze na mozek."
,,Trošku, ale jenom trošiiičku," zamrkala Anne a paní Montgomeryová znovu zavrtěla hlavou.
,,Tak mazej, než si to rozmyslím."
,,Super, díky, mami," vlepila své mámě Anne pusu na čelo, pak skočila na gauč vedel svého taťky a taky mu dala pusu na tvář.
,,Co se ti to stalo?!" zasmál se pan Montgomery. ,,Nemáš horečku?" šáhl své dceři na čelo a jen se ušklíbl, když protočila panenky a začala si dlaní chladit tvář.
,,Ani ne. To jen, abyste mi neuschli!" vyskočila, zakopla o roh gauče, ale nakonec získala zpátky svou rovnováhu a zmizela na schodech do svého pokoje.
,,Jsi si jistá, že pustit ji v tomhle stavu..."
,,Myslím, že je lepší pustit ji teď, než aby nám zbořila dům," poukázala na skutečnost paní Montgomeryová a začala s jedním zpěvákem zpívat vánoční koledu.
,,Myslím, že v tomhle baráku už nikdo nezůstal normální," ušklíbl se pan Montgomery a podíval se z okna na sníh, který pokrýval svět bělostnou peřinou.

Anne se vyřítila z domů jako přílivová vlna a sotva se ujistila, že ji žádný obyvatel vesničky nesleduje, přemístila se před Tři košťata. Rozjařeně se usmála a nedočkavě vtrhla dovnitř. Sotva to udělala, přimhouřila oči a snažila se přežít náhlý hluk, který ostře kontrastoval s klidem, který zaplňoval celý vnější prostor.
Stoupla si na špičky, aby si prohlédla známé obličeje a hledala v nich Jamese. Přitom objevila Erin, která se na ni usmála a s plnou flaškou Ohnivé whiskey si to namířila přímo k ní.
,,Montgomeryová, nazdar!" objala ji kolem ramen a Anne podle smradu, který jí obklopoval, usoudila, že už toho má značně v sobě.
,,Ahoj, Erin," ušklíbla se Anne a lokla si z kamarádčiny flašky. ,,No teda, jak tohle můžeš pít?" rozkašlala se a nevěřícně se na Erin podívala.
,,Normálně, první lok ti přijde hnusný, ale pak je to lahoda, vážně," usmála se Erin a přihnula si z lahve.
,,Nevidělas Jamese?"
,,Jo, někde tu je, myslím, že naposledy se bavil s Mattem." Anne si ji prohlédla a usmála se, když jí došlo, kolik toho Erin už může mít v sobě, ale přitom pořád - kromě nepatrného lesku v očích - mluví jako Erin. Zavrtěla nad tím hlavou.
,,A kde byli naposledy?" Erin ukázala za sebe do prostoru a neurčitě pokrčila rameny. ,,Tak dík," ušklíbla se Anne, ,,podívám se po nich." Erin jen přikývla, rozhodila rukama, div si nevylila pití a vykřikla:
,,Jacobe, ty kryso, ještě jsme neskončili!" S tím se rozesmála a zmizela v davu. Anne tak na své hledání zůstala dočista sama. Rozhlédla se znovu, ale nic neviděla, a tak se začala tlačit davem lidí, kteří jí buď zdravili, nebo do ní jen drkali, jak se snažili dostat k Rosmertě.
,,Jamesi?" zkusila to Anne, i když jí bylo jasné, že ji neslyší ani ti, co stojí na dva metry od ní. V tom se z davu najednou vynořila rozčepýřená hlava jejího přítele a kdosi za jejími zády pustil Sudičky.
,,Anne! Co ty tu tak brzo?" snažil se k ní protlačit, ale zatím bez valného úspěchu. Anne už to nevydržela a hlasitě se rozesmála, když jí dav začal unášet od něj.
,,No tak lidi!" zasmál se i James, když ho nechtěli pustit, ale pak natáhl ruku a Anne se jí rychle chopila. Vzápětí byla prostrčena nelítostným davem, který jí srazil čepici někde na zem a bez jakékoli možnosti na rozloučení.
,,Moje čepice!" rozesmála se Anne, když se přitiskla k Jamesovi.
,,Teď už tě nepustím," usmál se, ale i tak musel křičet, aby ho vůbec slyšela.
,,To neříkej, musím se pak ještě vrátit!"
,,Pojďme někde, kde na tebe nemusím křičet, připadám si pak jak hulvát!"
,,Jak co?!" zakřičela nazpátek Anne.
,,To je fuk."
,,Co?!"
,,To je jak u neslyšících," rozesmál se James. ,,Pojď," chytil ji pevně kolem pasu a razil si cestu ven.
,,Nezapomeň, že nemám čepici!"
,,C..?! Ne, tohle nemá cenu, stejně tě neslyším." Anne zkřivila obličej do nechápavé grimasy, když už se konečně James dostal ke dveřím a oba je prostrčil ven.
,,Fuf," vydechl a nadechl se čerstvého vzduchu.
,,Je to příjemné zase tě slyšet a být si jistá, že jsi to opravdu ty," usmála se na něj zrovna ve chvíli, kdy se rozhodl k polibku. ,,Žila jsem v domnění, že se líbá přesně o půlnoci."
,,To víš, já mám dovoleno líbat i jindy. Speciální povolení," usmál se a prohrábl si vlasy. Teprve teď si Anne všimla, že je jen ve svetru.
,,Pojďme zase dovnitř, jinak zmrzneš, a pak mě nebude mít kdo políbit. Leda že bych si našla nějakého nového přítele..," chytila ho za loket Anne a usmála se. James se zamračil. ,,... a to se mi vážně nechce."
,,Ty jsi vážně neuvěřitelná, Anne. A ne, dovnitř se mi moc nechce, takhle na tebe aspoň můžu mluvit a ty mi budeš rozumět," usmál se a pohladil ji po zrudlých tvářích. ,,A tobě zima není?"
,,Ne. I když jsem šla na rychlo, mamka mě donutila pořádně se obléct."
,,No vidíš! Jak se ti podařilo je přemluvit?"
,,Celkem v klidu, byla jsem nesmírně otravná," usmála se jako největší svatoušek, který kdy spatřil světlo světla.
,,Ty a otravná?"
,,Ty to možná zatím nevidíš, ale až to přijde, budeš litovat toho, že mě znáš," ujistila ho a nahodila ten nejpřesvědčivější výraz, jakého byla schopna.
,,Nevěřím, ale uvidíme," usmál se. Sledoval, jak jí vlasy zapadají sněhem a natáhl ruku, aby mezi prsty promnul jeden jejich pramen.
,,Za jak dlouho nás to čeká?"
,,Čeká co?" zatvářil se nechápavě.
,,Půlnoc přece," přišla k němu a objala ho tak, aby mu za zády mohla spojit ruce.
,,Já neutíkám."
,,Jen tak pro jistotu. A třeba ti bude tepleji."
,,To už mi je," usmál se.
,,Doufám, že jsi neměl tolik Ohnivé whiskey jako Erin. Vypadala, že si to pořádně užívá," usmála se Anne.
,,Ani nevím, kolik jsem jí měl," odpověděl a políbil ji na čelo.
,,Nechci nic říkat, ale začínáš fialovět," zasmála se Anne. ,,Pojďme dovnitř," pustila ho Anne, aby ho hned vzápětí chytila za ruku a vtáhla za sebou dovnitř.

Emett hypnotizoval hodiny na stěně a zapadlý v křesle poslouchal matčino každoroční povídání o smyslu života. Už ho znal skoro nazpaměť, a tak, když dokončila větu, byl schopen v duchu přeříkat další.
Půlnoc měla být už za pět minut a on stále nebyl schopen vyjít ze dveří a přemístit se na nějaké trošku živější místo, než bylo tohle. Měl mámu rád, ale tohle povídání, které se opakovalo rok co rok a končilo tím, že bychom se tedy v příštím roce měli o to víc snažit a změnit svět k lepšímu, už bylo vážně trochu moc i pro něj. Žádná láska není tak veliká, aby zvládla poslouchání podobných řečí víc jak tři hodiny v kuse bez možnosti vzdálit se byť jen na pět minut.
,,Mami?" skočil jí do řeči Emett, když už to bylo vážně moc.
,,Ano, zlatíčko?"
,,Vadilo by ti hodně, kdybych si na pět minut odskočil?"
,,Ne, samozřejmě, že ne. Chápu, že se ti nechce poslouchat mě celé hodiny." Emett se v duchu ušklíbl. Takže ona to ví.
,,Za pět minut jsem zpátky a můžem pokračovat."
,,Emette? Chtěla jsem se tě zeptat: Cítíš se v poslední době úplně v pořádku?"
,,Celkem. Proč?"
,,Protože jsi úplně někdo jiný. Přijde mi, že ses úplně změnil, býval jsi... no, úplně jiný."
,,Možná se Moudrý klobouk nakonec přeci jen tolik nespletl."
,,Co tím chceš..."
,,To nic, za pět minut jsem zpátky," usmál se na svou mámu tím oslnivým způsobem, který byl Longům blízký a zmizel v chodbě.
,,Emette?" ozval se hřmotný hlas pana Longa.
,,Ano?" zastavil se Emett a podíval se na schodiště, na jehož úplně nejvyšším schodě stál jeho otec.
,,Kam jdeš?"
,,To musím zdůvodňovat, každých pět minut, kdy změním směr?" zamračil se Emett.
,,Nebuď drzý a odpověz mi."
,,Jdu na záchod, jsi spokojený?" Pan Long se zamračil.
,,Jestli jen trochu lžeš a do pěti minut tě neuvidím zpátky u tvé matky, nepřej si mě."
,,Já si tě nepřál nikdy, otče," zamračil se a sledoval, jak to pana Longa zarazilo. Pak otevřel dveře v přízemí a zmizel za nimi do koupelny. Podíval se na sebe do zrcadla a rukama objal keramický oblý tvar umyvadla. Vlasy měl rozprostřené kolem obličeje jako vždycky, jeho tvář byla hladce oholená a všechny tvary nasvědčovaly, že to je starý dobrý Emett Long... kdyby nebylo jeho očí, které nabraly úplně jiného lesku a hloubky.
,,Co se to se mnou děje? Změkl jsem jak máslo," povzdechl si a podíval se na své hodinky. ,,Jako máslo," díval se, jak ručička, která ukazovala minuty, změnila své původní stanoviště a přesunula se na za minutu dvanáct. Naposledy si povzdechl, pak se zatočil v kruhu a zmizel.

,,10!" ozvalo se Erin za zády a ona si jen smutně pomyslela, že tento rok asi pusu nedostane.
,,9!" A běžte do háje, pomyslela si a razila si cestu párečkama, kteří už se už už drželi za ruce.
,,8!" Konečně vpadla do chodby, která vedle do skladu a pořádně si přihnula s lahve.
,,7!" Lekla se, když se zvenku ozvalo hlasité prásk!
,,6!" Asi přiletěla další nedočkavá drahá polovička.
,,5!" A další lok z láhve.
,,4!" Erin se znechuceně podívala na poloprázdnou flašku a s odporem ji zahodila daleko do chodby, kde se roztříštila o zem a její obsah se rozlil všude kolem.
,,3!" Jsi ubohá Erin, pomyslela si.
,,2!" Někde za ní se otevřely dveře. Asi skladník přišel pro další lahve. Měla bych se schovat, aby nezjistil, že to já rozbila tu láhev, pomyslela si Erin.
,,1!" Šťastný Nový rok, Erin, ani si nemáš čím připít. Najednou se přímo před ní vynořil Emett, usmál se, přitlačil ji ke zdi a políbil ji.
,,0! ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!!!!" Vám taky, usmála se Emettovi do rtů Erin a přitiskla se k němu o to těsněji.
,,Tak jsem se rozhodl," odtáhl se na okamžik, aby se podíval, co na to Erin. Ta se jen zeširoka usmála, cítila, jak se jí srdce snaží dostat z hrudi, natáhla k němu ruce a přitáhl si ho zpátky ke rtům. Nový rok bude zaručeně šťastný! 

,,10!" Anne se lekla a přitiskla se k Jamesovi.
,,9!" A už je to tady.
,,8!" První Novoroční pusa a ne od rodičů!
,,7!" James něco říkal, ale ona ho vůbec neslyšela.
,,6!" Neměla bych si něco přát? pomyslela si Anne.
,,5!" Rozhlédla se, ale nikde neviděla Erin. Zamračila se. Kde je?
,,4!" James ji chytil za bradu a natočil ji k sobě. Usmáli se.
,,3!" Anne se roztřásla nepotlačovaným nadšením a objala ho kolem těla.
,,2!"
,,Šťastný Nový rok, lásko," zakřičel jí do ucha James, aby ho slyšela, ale ona se jen otřásla, protože jí jeho dech zašimral.
,,1!"
  ,,Šťastný Nový rok," zeširoka se usmála, a pak ji James objal dlaněmi kolem hlavy, přitáhl si ji blíž a lehce se jí dotkl svými rty. To ale Anne vůbec nestačilo, a tak, když zazněl výkřik: ,,0! ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!!!!" - už dávno ho líbala tak, aby si laskavě uvědomil, že i na pusu se může uschnout, proto je třeba udělat to pořádně.

Brian ležel na posteli a objímal Dianu kolem ramen. Vlastně to ani nebylo tak špatné, ať už se to nazývalo jakkoli. Jejich vztah byl... vlastně prospěšný oběma stranám, no ne? Přehmátl si ruku na její paži, aby se mu nespotila a přitiskl si ji k sobě blíž.
,,Myslíš, že tohle bude opravdu Šťastný Nový rok?" zeptala se Diana tiše.
,,To upřímně doufám, jinak si to s Merlinem vyřídím osobně," ušklíbl se Brian.
,,To bych ti moc neradila, mohl bys přijít k úhoně. Víš, jak dlouho už je po smrti?"
,,Čert to vem," usmál se Brian a podíval se na hodiny. ,,Tento rok nemůže být horší než ten minulý."
,,Chceš mi tím něco naznačit?" dloubla ho do žeber Diana.
,,Nic speciálního. Až na tebe nemůžu říct, že by se svět nezbláznil. A to se zbláznil možná i tak." Diana se přidušeně zasmála.
,,Proč myslíš?"
,,Jsme spolu a já na lásku příliš nevěřil, vlastně je to pro mě něco docela nového. Neměl jsem to koneckonců od koho pochytit, můj táta je jen... no, nechme to na jindy. Můj nejlepší kámoš se dočista zbláznil a změnil se, Nebelvířani už se mi nezdají tak odporní, a tak si říkám, jestli přeskočilo mě, nebo se svět zastavil."
,,Třeba se svět stává lepším."
,,Jsi si jistá, že jsi Zmijozel?"
,,Pochybuješ snad o tom?" ušklíbla se na něj a na první úder hodin se nechala políbit. Brianem Zabinim.

Konec, mí drazí milášci, nevím, jestli jste to čekali - ano nebo ne? :) - s Novým rokem začneme něco nového, co říkáte? Třeba to už nebude taková romantika, po které musíte vypít nejméně celou konvici kafe, abyste si zpravili chuť, a třeba si řeknete, že to za tu konvici stojí - bůhví? :D Sama nevěřím tomu, že bych se dokázala změnit z bezmezného romantika na zcela praktickou stránku psaní :D

Díky za Vaši podporu, rozhodně hodlám přijít s něčím podobným - nevěřili byste, jak mě osobně tahle romantika zpravuje chuť a pohled na svět :)

Šťastný Nový rok, splněné sny do budoucna, hodně nadějí a objevování cest, po kterých musíte jít. Přeji Vám, aby u té cesty stály takové stromy, které Vás zastíní, když bude příliš pálit slunce, ty, kterým opadá listí, když bude cesta příliš hrbolatá a ty, pod které se můžete schovat, když bude pršet a přitulit se, když bude příliš zima.

Vaše Terez

Mágové neodcházejí sami

20. prosince 2010 v 19:40 | TePa |  Ty z Vrangy
AUTORKA MÁ RÁDA TENTO ČLÁNEK
Autorka má ráda tento článek

Minutu ticha, dámy a pánové :(

TePa

Čarodějův dům byl daleko větší, než vypadal zvenčí. Lia už ani nedokázala spočítat chodby, kterými s Pet prošly a to už ani nepamatovala chvíli, kdy Pet viděla naposledy. U posledního rozcestí chodeb se rozloučily s tím, že pokud chtějí najít někoho tak vychytralého jako je čaroděj, budou se muset rozdělit.
Pet měla informovat pomocí skřivánka, který za ní létal kudy chodila a Lia prostřednictvím kouzel. Jenže se navzájem neozvaly a chodby se dále dělily a dělily. Dokonce už i Lia přestal doufat, že kdy najde čaroděje a místo urputného upoutání se na vraždu, ji ovládl smutek. Bloumala chodbami a už přestala hledat nástrahy, které tu mohl nachystat. Nástrahou byly očividně samotné kamenné chodby, které byly chladné i na pohled.
Když pokračovala v cestě už spíše ze setrvačnosti, pomyslela si, kdo tady rozšíná pochodně, když stále ještě neexistuje kouzlo, které by rozžálo více svící najednou. Při tom se zahleděla na jednu z pochodní, jejíž plamen se zamihotal, jakoby ho rozpohyboval průvan.
Lia se zarazila a otočila se, aby si prohlédla jednotlivé stěny... Nikde však žádný prázdný otvor neviděla. Vedlo to tedy z chodby? Vydala se chodbou dál ve snaze najít příčinu průvanu, když se před ní objevily dveře. Mávla rukou, aby případně zrušila magické zábrany, ale nic neodhalila, a tak šáhla na kliku a nakoukla dovnitř.
Místnost se zdála být prázdná, jen okénkem boční stěně prosvítalo slabé sluneční světlo. Znovu mávla rukou a znovu bezvýsledně. Opatrně tedy vešla dovnitř, zavřela za sebou a sotva tak učinila, dveře splynuly se stěnou. Zůstaly jen ty naproti. Vydala se tedy vpřed, když se před ní zamihotal vzduch a začala se formovat postava.
Lia poplašeně vyjekla a upadla na zem. Před ní stál Maudren. Měl popálený obličej a vlasy podivně zkřivené. Na levém oku měl monokl a byl celý od tržných ran. Jedna hrozivá na rameni mu dokonce už i zčernala. Lia nepotlačila slzy a ty jí začaly odkapávat z obličeje. Omámená úžasem nemohla od něj odtrhnout zrak.
,,Copak? Divíš se, že mě vidíš takhle?" zkřivil obličej v podivném úšklebku. Lia němě otevřela a zavřela pusu a potlačila škytnutí, které v ní vyvolal nový přídavek slz. ,,Neříkej, že teď začneš brečet. Tohle jsi ze mě udělala ty."
,,Já?" polkla vzlyk Lia. ,,Ne... já ne... ne... ty... já... ty..."
,,Kdybys nevyšla na tuhle ztřeštěnou ženskou výpravu, všechno mohlo skončit dobře. Kdybys nebyla v nesprávnou dobu na nesprávném místě," podíval se na ni zle.
,,Ale Maudrene," rozplakala se. ,,Já nechtěla. Víš, že tě miluju!"
,,Podivná věc tahle láska co? Netušil jsem, že zabíjí. Bůhví, jestli jsi mě vážně milovala, když jsi mě nechala uhořet a spadnout."
,,Ale já nechtěla!" vykřikla a napřáhla k němu ruce. ,,Za to přeci může on! Čaroděj!"
,,Vážně si to myslíš?" uchechtl se. ,,Tohle je přeci jeho místo a jeho čas a my ho narušili."
,,Tedy za to nemůžu jen já... totiž..," koktala.
,,A kdo jiný? Postupovali jsme kvůli vám pomaleji, pořád jsme se ohlíželi, zastavovali, vypadaly jste strašně ztahaně a mluvily jste. Upozorňovaly jste na nás. Mohl jsem žít nebýt tebe!" Lia se úplně rozbrečela a skoro ho už neslyšela. ,,Jen si to poslechni! Nikdy jsem se do tebe neměl zamilovat, přinesla jsi mi samé neštěstí, pletla ses mi do života, jak jsem ho znal a měnila ho naruby tak, jak jsem se zapřísahl, že ho nikdy nezměním!" ukázal na ni prstem a sklonil se k ní, aby jí zvedl bradu. ,,Podívej se, jak vypadám! Jen se na mě podívej!"
Lia mrkala, jak se snažila vyhnat slzy a vzhlédla k němu.
,,Miluju tě, Maudrene, miluju!" natáhla se po něm, ale její ruka prošla skrz vzduch.
,,Myslíš snad, že žiju?" ušklíbl se a cukl jí bradou do strany a k zemi. ,,Vy ženy jste podivná stvoření."
,,Říkal jsi, že jsi rád, že jsem za tebou přišla, že jsem ti chyběla..."
,,Napadlo tě vůbec někdy, že to byla úplná blbost vydat se za námi? Jsme chlapi... byli jsme..."
,,Egon..," vykulila oči Lia. ,,Ne, on žije! Vím to!"
,,Vážně? To se máš."
,,Maudrene, ne!" vykřikla, když se k ní otočil zády a znovu po něm natáhla ruku. ,,Neodcházej!" Otočil se, chvíli se na ni díval a cukl hlavou do strany. ,,Říkals, že mě miluješ, říkal jsi to! A já tě miluju pořád, strašně moc! Bolí mě, že..."
,,A myslíš, že mě nebolelo tohle?" ukázal si na obličej a rameno. ,,Umři tady," plivl jí před obličej na zem a otevřel si dveře do chodby.
,,Maudrene!" dostala se na nohy Lia, několikrát klopýtla a dobelhala se ke dveřím, aby je otevřela dokořán. Za nimi stál mág a zle se usmíval.
,,Tady jsi... Vy lidé jste neuvěřitelně slabá stvoření," chytil ji pod krkem a přitlačil ke stěně, kde se kolem ní během chvíle omotaly řetězy. ,,Popovídáme si," ušklíbl se a vytáhl z vedle stojící krbu rozžhavený pohrabáč.

Peťuldas se plížila po vnějším okapu a pokusila se neupadnout do nekonečné propasti pod ní. Nedokončila výcvik a rovnováha nebyla zrovna její nejsilnější stránka. Přesto věřila, že venku na vzduchu jí všechno půjde lépe. Přeci jen - být co nejdále od kouzel znamenalo přežít delší dobu. A to ona by vážně moc ráda.
Přehoupla se na vedlejší parapet a přimáčkla se ke sklu, aby nahlédla dovnitř. Další chodba? Chystala se hlasitě zaklít, když se do ní opřel vítr a ona upustila dýku, kterou držela v pravé ruce, aby se mohla pevněji zachytit. Zdálo se, že i ten vítr byl proti ní.
Znechuceně si odplivla do strže, jakoby jí tím chtěla sdělit, že kašle na její smrtonosnou náruč, chytila se železné skoby, vyskočila a s jekotem se vrhla nohama proti sklu, které se jejím nátlakem rozstříštilo a ona skončila mezi střepy na studené podlaze.
Zaklela a zvedla se na bolavých loktech.
,,Zatracené střepy," chytila jeden obzvlášť velký, který se jí zasekl do lýtka a vytáhla si ho z nohy. ,,Ssss," zasyčela, zmáčkla si ránu a šáhla si za opasek do menší kožené kapsy, ve které měla obvazy. Jeden z nich vytáhla, zuby ho roztrhla na potřebnou délku a na pevno si ho obvázala kolem nohy. ,,Tomu se říká štěstí, Peťuldas," kousla se do rtu a vytáhla si několik menších střepů, které po sobě zanechaly jen menší oděrky. Když pak zvedla hlavu, v okně už vězela nová skleněná tabule.
Neuvěřitelně zavrtěla hlavou, upravila si luk za zády a začala se plížit dál do středu tohoto podivného hradu.
Zatočila za další roh a vykopla dveře, které jí bránily v dalším průchodu. Rychle vytáhla luk ze zad, zasadila do něj jeden ze svých šípů vlastní výroby a projela jeho šipkou celou místnost, než se ujistila, že tam nikdo není. Pak několikrát ukročila vpřed a zakopla za sebou rozražené dveře. Tiše přeběhla ka dalším dveřím - jakoby to vůbec mělo smysl po tom, jaký hluk nadělala - a zopakovala postup. Zase nic.
Pokročila k dalším dveřím. Prásk! A nic. Prásk! A nic. Prásk!
,,Zase nic?!" neovládla se už Peťuldas a bezradně se rozhlédla kolem. Zdálo se však, že vzájemně se proplétající chodby s dveřmi, neskýtají jinou možnost pokračování, a tak přešla k dalším dveřím.
Když vykopla tyhle, z druhé strany se ozvalo hlasité zaječení a zanedlouho ucítila ostrou bodavou bolest v týle.
,,Au!" ohnala se po tom, když se dotkla drobné kuličky peří a odrazila si ji od hlavy.
,,Peťuldas?!" ozval se vyděšený hlas Pet. ,,Oh, díky bohu!" Ani se nenadála a měla drobnou dívčinu kolem krku.
,,Pet? Jsi v pořádku? Kde je Lia?" vzpamatovala se Peťuldas a zavřela za sebou dveře. Pak se rozhlédla a nepřestala být ve střehu, i když se Pet rozpovídala. ,,Potichu, Pet."
,,Tebe jsem slyšela na tři chodby dopředu, má to nějaký smysl?" Peťuldas se ušklíbla.
,,Fajn. Tak mluv."
,,Rozdělily jsme se. Pokračovali jsme tisící chodbami bez dveří, které se stále větvily na další a další a my stále nepostupovaly k pořádnému cíli. Tak jsem navrhla, že to uděláme takhle a dáme si vědět. Lia se mi ale zatím neozvala, tak asi nic neobjevila."
,,Nebo ji zajal čaroděj," nabídla svou domněnku Peťuldas a ukázala na skřivánka, který se Pet usadil na rameni a začal si upravit rozcuchané peří. ,,Kdo je tohle?"
,,Můj přítel," usmála se Pet a pohladila ptáčka po maličké hlavičce. ,,Měl dát vědět Lie, kdybychom něco našli a pomáhá mi se nezbláznit strachem." Peťuldas přikývla.
,,Asi jsem ho trochu pocuchala," usoudila Peťuldas.
,,Už je myslím v pořádku," usmála se Pet a ukázala na další dveře. ,,Asi bychom měli pokračovat."
,,Nejspíš. A pokud seženeš víc ptactva, bude to radost."
,,Ty jsi zraněná, Peťuldas?" ukázala jí na krvavou nohu Pet.
,,Je to obvázané, jen jsem trochu narudlá, než jsem to stačila obvázat."
,,Co jsi dělala?"
,,Proskočila sklem."
,,Aha," potlačila smích Pet. ,,Dobré vědět, že je sklo rozbitné, možná bych sehnala další horské ptáky."
,,To by bylo na místě, Pet. Zatímco budem pokračovat - budeš se držet za mnou! - mluv s nimi, nebo co to s nimi děláš, aby byli připraveni."
,,Jasně," přikývla Pet celá rozradostněná, že už není sama a že může pomoct.
,,Jdeme," natáhla tětivu Peťuldas a vykopla další dveře.

,,Jak se jmenuješ, holčičko?" začal mág, ale Lia byla natolik roznešťastněná ze setkání s mrtvým Maudrenem, že jen ochable visela v řetězech a ani brečet jí nešlo. ,,Takže žádná odpověď?" Lia sebou zacukala, ale nic se nedělo.
,,Ten Maudren... velmi nadějný mladý kouzelník, škoda, že se ti připletl do cesty. Hrdinů jsou plné hřbitovy," ušklíbl se a dál žhavil pohrabáč v krbu. ,,No... s tebou ale není moc řeč, drahá, myslím, že si tě přibodnu ke stěně jako stálou expozici, co říkáš?"
,,Proč si myslíte, že mi na tom ještě záleží?" dostala ze sebe Lia a znělo to, jakoby už neměla duši nebo - což možná bylo trefnější - se jí rozletěla na tolik kousků, že už ji nikdy nikdo neslepí dohromady.
,,Nevím, jak bych to tak řekl... Lidem záleží na životě a někdy se ho drží jako klíšťata, jakoby neviděli, že ho marní každým okamžikem."
,,Zato nesmrtelnost se vám vyplatila, co?" Mág vytáhl pohrabáč a přiblížil jí ho k rameni. ,,Já se nebojím," řekla prostě.
,,Zajímalo by mě, jestli řekneš totéž o tomhle kousku kovu," prohlédl si jeho nažhavenou špíčku a přidržel jí ho u bělostné paže tak dlouho, dokud se nenabažil smradu pálící kůže. Lia pronikavě zakřičela a mág se potěšeně usmál.
,,Takže znovu: Jak se jmenuješ?"

Peťuldas se zarazila a napřáhla vedle sebe ruku, do které za chvíli narazila Pet.
,,Tiše..."
,,Co se..." Pet se zarazila, když uslyšela Liin křik.
,,Jde to od někud zleva," vrhla se Peťuldas k boční stěně a když se jí dotkla, prošla jí ruka skrz.
,,Iluze," vykulila oči Pet. ,,Ty zdi jsou jen iluze!" Peťuldas se na ni otočila a odplivla si stranou.
,,Nesnáším kouzla!"
,,Třeba se k ní dostanem dřív!" vykřikla nadšeně a vrhla se ke stěně, když jí Peťuldas chytla za kabát a strhla ji zpátky.
,,Vždyť ani nevíme, jestli je to bezpečné!"
,,Lia možná umírá, co očekáváš, že udělám?!" zamračila se Pet.
,,Třeba... neumřeš?" navrhla Peťuldas. ,,Nebudu vás pak pohřbívat obě."
,,Takže to si myslíš?!" zamračila se Pet, až se jí mezi očima objevila hluboká rýha. ,,Že to nepřežijem? Hlavně, že ty ano, že?"
,,Pet, uklidni se, tak jsem to vůbec nemyslela."
,,No jasně," ušklíbla se nepřesvědčeně a založila si ruce v bok.
,,Pet, proboha, nehádejme se právě teď, neumím to. Musíme něco udělat... Nemohla bys skřivánka poslat napřed? Vrátí se, jestli to bude v pořádku."
,,No tak dobře," povzdechla si a zanedlouho se jí ptáček zvedl z ramene, aby se vrhl přímo do zdi.
,,Vážně neuvěřitelné, jak tě ta zvířata poslouchají."
,,Jsou důvěřiví, pokud seznají, že tvá duše stojí za důvěru," podívala se na ni Pet a usmála se, když se jí skřivánek zanedlouho zase posadil na rameno. ,,Dobře," přikývla. ,,Chyť se mě za ruku, Peťuldas, ptáček nás povede."
,,Tohle je vážně šílené," zavřela usilovně víčka Peťuldas a nechala se Pet vtáhnout do zdi.

,,Jmenuju se Lia! Lia!" zakřičela z plných plic Lia, když její ruka už zela příliš mnoho popálenin, aby je mohla ignorovat.
,,Dobře, no konečně jsme se někam dopracovali. Kde bydlíš, Lio?"
,,Cože? Proč?" cítila, jak jí z očí tečou slzy, ale nedokázala je ovládat.
,,Kde bydlíš, Lio?" přiblížil jí pohrabáč k břichu a začal propalovat šaty.
,,Proč?!" rozplakala se a přišlo jí, že tohle musí být její konec.
,,Kde bydlíš?!" zabodl jí nejostřejší špičku asi na milimetr do kůže, ale Lia jen zkousla ret a mlčky plakala. ,,Nemám na to celé dny," postoupil o další milimetr, když uslyšel hluk. Natočil hlavu do strany a zamračil se na zeď, ve které měl tajnou chodbu. Pohrabáč nechal z části v Lie a jen se dál mračil, dokud ze stěny nevypadla nejdřív nějaká drobná dívka a hned za ní lukem ozbrojená stopařka.
,,Lio!" vykřikla Pet ve chvíli, kdy z její kamarádky mág sundal rozžhavenou tyč a napřáhl ruku k nim. ,,A do háje! Peťuldas!!!" srazila mladou lukostřelkyni k zemi a tím ji přinutila i konečně otevřít oči. Přímo nad jejich hlavami proletěla obrovská koule energie, která zmizela v tajné chodbě.
,,Peťuldaaaas!" panikařila Pet a schovala se za svou mnohem schopnější přítelkyni.
,,Kdo je zase tohle?!" protočil oči mág, když si všiml, jak rychle Peťuldas zasazuje šíp do tětivy. Urychleně jednou rukou vytvořil štít a druhou vyslal další kouli energie. Tentokrát na Pet. Ta rychle uskočila stranou, ale skřivánek už tak rychlý nebyl. S hlasitým zapištěním ho koule zanesla z okna ven.
,,Ty vrahu!" rozkřikla se Pet zrovna ve chvíli, kdy se Peťuldas podařilo prolomit jeho ochrany a zasáhnout ho do nohy.
,,Tu máš, ty zmetku!" odrazila se a vystřelila další šíp, který ovšem minul cíl a namísto toho mágovo kouzlo zasáhlo Peťuldas do žaludku a ona odletěla směrem k Pet.
,,Zavolej je! Na co čekáš, proboha?!" vykřikla Peťuldas a s obavami se zahleděla na obrovskou krvavou ránu na břiše. ,,Tohle nevypadá dobře," rozkašlala se a vykašlala krev.
,,Peťuldas!" vrhla se k ní Pet, když oknem proletěl obrovský orel a hned za ním další a další a sokol a drobní ptáčci a všichni se vrhli na zaraženého mága, který se kolem sebe rychle snažil vyvolat ochrany.
Pet stála uprostřed toho všeho, kolem ní se míhala křídla, drápy i drápky a ohromné ostré zobáky, které ovšem nemířily na nikoho jiného než na toho, na koho je Pet poslala. Mlčky jim udělovala rozkazy, poukazovala na mezery v jeho obraně a přitom si dělala cestu k Lie.
Nešlo to však tak rychle, jak očekávala. Než se probojovala skrze všechny ty ptáky, dostal se k Lie mág, který zvedl pohrabáč a zle se na spěchající vyděšenou Pet podíval.
,,Mágové neodchází ze světa sami. Nikdy," ušklíbl se a vší silou pohrabáč zarazil až hluboko Lie do břicha. Ta překvapeně vykulila oči, pootevřela ústa a z nich jí začal stékat pramínek krve.
,,Tak ho už zabijte!" rozkřičela se nešťastná Pet, a pak už přes peří neviděla. Mág byl pomalu vynesen z jednoho z oken a rozčtvrcen - nejméně - na kousky zpuštěn do hluboké propasti. Chudinka Pet najednou nevěděla, ke komu se vrhnout dřív. ,,Lio!" vykřikla nešťastně a přes slzy se snažila uvolnit okovy. Ty naštěstí povolily velmi rychle, nejspíš vzhledem k tomu, že jejich stvořitel zemřel, a Pet opatrně sundala Liu tak, aby ani nehla pohrabáčem. Jeho vytažení by znamenalo rychlejší smrt, protože Pet byla všechno jenom ne lékařka.
,,Lio... Peťuldas," podívala se na své přítelkyně, které před ní nyní ležely a tak tak dýchaly. ,,Lio..," rozplakala se Pet. ,,Neměla jsem tě opouštět, já... omlouvám se."
,,Maudren," usmála se Lia. ,,Řeknu mu, jak mě to mrzí."
,,Ale co tě mrzí? Udělal to všechno proto, že tě miloval."
,,Mluvila jsem s ním... já... dnes..," rozkašlala se.
,,To byla iluze, Lio! Hloupá iluze, rozumíš?!" plakala Pet.
,,Peťuldas?" natočila Lia hlavu směrem k Peťuldas, která užasle zírala na své zkrvavené břicho. ,,Pomůžu..."
,,Pomož sobě," prohlásila rozhodně Peťuldas. ,,Pet, dej mi... dej mi..."
,,Vodu? Ano, jistě," začala se hrabat v zavazadle Pet, ale dělala to tak překotně, že nemohla najít skoro nic.
,,Pet!" zopakovala rázně Peťuldas.
,,Jo, tady," vytáhla čutoru Pet a nalila jí trochu průzračné tekutiny do úst.
,,Díky." Lia se mezitím natáhla pro ruku od Peťuldas a sevřela jí prsty.
,,Na léčení jsem specialista. Máš možnost potkat Orathise, nezahazuj to," odkašlala si Lia. ,,Musíme si pospíšit, nemám příliš času..."
,,Lio!" rozplakala se Pet. ,,Neumírej, neumírejte ani jedna, rozumíte?! Já... já... já něco udělám! Já..." Lia v tu chvíli zavřela oči a sevřela Peťuldasinu dlaň o to pevněji. Peťuldas se několikrát prohla v zádech, a pak se překulila na bok.
,,Peťuldas?" ozvala se Pet, ale Peťuldas se jen rozkašlala a pustila Liinu ruku. ,,Lio!" Lia neodpověděla nijak. Jen tam tak ležela s pohrabáčem v břiše, s pokroucenýma rukama a nohama, se zasmušilým výrazem, plná popálenin, v natržených šatech.
,,Lio! Lio! Neee!" zakřičela Pet a chytila ji za ramena, aby s ní zatřásla. ,,Lio! Co mám dělat? Co mám dělat?! Neumírej!" zatřásla s ní znovu, ale znovu bez odezvy. ,,Ne, ne, ne!" rozplakala se Pet a vytáhla z ní pohrabáč, aby jí položila ruku na hrudník. Chvíli štkavě plakala, než si vzpomněla na Peťuldas a vrhla se pro změnu k ní.
,,Peťuldas? Řekni, že aspoň ty žiješ. Peťuldas?!" V odpověď se její kamarádka ušklíbla a otevřela oči.
,,Lia je opravdu zvláštní případ. Zachraňuje život někomu jinému, když ho může zachránit sobě."
,,Myslím, že už ho sama sobě ani zachránit nechtěla," otřela si oči do rukávu Pet. ,,Podívám se ti na to zranění," vyhrnula jí košili, ale tam už nic kromě obrovské jizvy nebylo.
,,Ale, copak to je? Lia bývá důkladná." Pet se na ni zamračila. ,,Vždyť já vím, promiň," posadila se a Pet jí podepřela záda, aby se nezhroutila zpátky.
,,V pořádku?"
,,Dá se říct," zamrkala Peťuldas a podívala se na Liu. ,,Určitě teď hledá Maudrena."
,,Mág jí seslal jeho iluzi. Krátce před tím, než jsme přišly, řekla bych," potáhla Pet. ,,A dle jejího krátkého proslovu nejspíš nebyla zrovna sladká."
,,To je hajzl. Díky bohu za tvé schopnosti, Pet. Neřekla bych, že kdy budu vděčná kouzlům za cokoli."
,,Sbohem, Lio, a pozdravuj Maudrena," chytila ji za ruku Pet a přiložila si její dlaň k čelu tak, jak pravil zvyk ve Vranze pokaždé, když jste pochovávali vám blízkou osobu.
,,Nestihneme ji pohřbít, Pet," pronesla Peťuldas tiše.
  ,,Tak pojďme, než se to tu zboří," postavila se Pet, sundala si kabát a přehodila ho přes její zubožené mrtvé tělo.

Kdepak je máme?

15. prosince 2010 v 21:58 | TePa |  Ty z Vrangy
Zpátky se do toho dostávám, snad to bude po téhle kapitole zase valnější :) Hezké čtení :)
TePa
,,Strč si tu nohu třeba do prdele, ale... auuuu!" prohla se v zádech Katy a po zádech jí sjela další vlna chladného potu. Sýpavě se nadechla a krátkými vzdechy vydechla.
,,Mám si na tebe sednout nebo co?" nadával Becor, když jí jedna ze zdravotnic upravovala roubík. Katy ho - jako už posté - vyplivla a zle se na Becora podívala.
,,Prostě mi ty nohy uřízni, slyšíš?!" zacukala sebou a cítila, že po něm křičí jen proto, aby to tak hrozně nebolelo. Po počáteční necitlivosti si teď své nohy uvědomovala o to víc.
,,Ještě, kousek. Už to bude," sliboval Becor a soucitně se na Katy podíval. ,,Přemýšlej nad tím, jak se zase proběhneš, jak ucítíš vítr ve vlasech a..." Využil chvíle Katyiny zasněnosti a přišlápl ji poslední vyčnívající kost na pravém lýtku.
Katy ze sebe vydrala až zvířecí skřek a znaveně dopadla na prozatimní lehátko ve stanu. Před očima se jí dělaly mžitky a prokousla si jazyk. Ten roubík vážně sloužil i k něčemu jinému než k tomu, aby dráždil žaludek?
,,Ne, ne, ne," rozbrečela se a dlaněmi zbrocenými potem pevně objala okraje lehátka. ,,Už ne, ne, ne, ne, ne..."
,,Katy," objevil se nad ní Becor, ale ona snad přes slzy neviděla. Natáčela hlavu do různých stran a kousala se do rtu. ,,Katy," chytil ji za bradu a natočil ji čelem k sobě.
,,Vydrž. Srovnali jsme sice tu horší nohu, ale..," zarazil se, když si všiml dalších slz, které jí uvízly na spodním víčku.
,,Neslyším, co říkáš," řekla trhaně a zamrkala, aby mu pohlédla do očí. ,,Proboha, bolí to tak moc, tak strašně moc," zkousla si znovu ret a tentokrát po něm stekl tenký pramínek krve.
,,Katy, jsem tu, neubližuju ti víc, než je nutné."
,,Pane..," ozvala se nervózně zdravotnice, ale Becor ji nevnímal.
,,Je nutné, abys mě poslouchala alespoň srdcem, když už to nejde ušima. Dívej se mi do očí a podívej se hlouběji. Je nutné, abys byla při vědomí." Katy trhaně přikývla, vyrvala nějakému vedle stojícímu muži roubík z ruky a strčila si ho do pusy. Pak několikrát pevně sevřela víčka, zkousla roubík a prudce vydechla nosem.
,,Dobře. Vy to chytněte tady," řekl prudce k nějakému chlapovi vpravo. Katy pomyslela na to, jak nápadně jí tahle scéna připomíná nákup masa u řezníka. ,,A tentokrát to držte," řekl rázně jeho směrem a Katy si dokázala představit, jak se ten chudák tváří.
,,Teď!" Zatlačili na kost a Katy skoro cítila, jak to zaskřípělo. Zalkla se, jakoby se snažila roubík polknout, pak se jí zatmělo před očima, pak podruhé, a pak upadla do mdlob.
Probudil ji kýbl chladné vody.
,,Katy, teď nám nemůžeš usínat," řekl s obavami Becor. ,,Nemusela by ses probudit." Katy se snažila ze všech sil potlačit slzy. Když se k ní pak Becor nahl, viděla jen jeho oči a potem zbrocenou tvář. ,,Vydrž," pohladil ji po vlasech. ,,Už jen jednou..." Katy se snažila nepozvracet, snažila se potlačit závrať, ale nemohla říct, jestli to bylo úspěšně.

Martin si přidržel zašité zranění na boku, aby mu nepovolily stehy a opatrně udělal několik kroků. Z ozdravovny se už dobrou hodinu ozývaly hlasité Katyiny výkřiky. Starostlivě se tím směrem zadival a pokračoval v hledání ostatních.
Orathis byl bůhví kde, ten se neukázal už pěkně dlouho, Galena viděl hlasitě chrápat, nejspíš mu někdo pořádně přerazil nos. Starosti mu spíš dělala Tepa s Nathanielem. Po nich jakoby se zem slehla, přitom nebylo pochyb, že to právě oni byli zdrojem jejich záchrany. Prohmátl si dvěma prsty kořen nosu a zahleděl se na čistou oblohu.
Na chvíli se zamyslel, a tak si ani nevšiml, že se mezitím ze zdravotnického stanu vybelhal Becor a protáhl si zakrvácené ruce. Pak se na ně zaraženě podíval a urychleně si je otřel o kalhoty.
,,Martine! Díky bohu," vydechl Becor a tím svého přítele probudil ze sna.
,,Becore," usmál se Martin a poklepal mu rukou na rameno. ,,Jak je na tom, Katy?"
,,Usnula hned, jak jsem to stihl dokončit. Je strašně vyčerpaná..."
,,Dívíš se?"
,,Pravdu? Trochu ano. Netušil jsem, že ji kdy něco donutí..."
,,...to vzdát?" dokončil za něj Martin a pátravě se na něj zadíval.
,,To jsem chtěl říct, ale není to pravda. Katy by se byla schopná poprát i se smrtí." Becor se na chvíli odmlčel a shlédl zpátky na své ruce. ,,Nemyslíš?" vzhlédl a odešel.
Martin se za ním chvíli díval, a pak se vzdálil, aby se taky prospal.

Tepa se hlasitě rozkašlala a nemohla přestat. Nejspíš jí jen zvířený prach rozzlobil plíce. Když se pak snažila posadit, spadla z ní Nathanielova ruka. Několikrát zamrkala, vykašlala poslední prach a úplně se postavila.
Všude kolem byly jen polámané stromy, divila se, že jeden z nich nespadl i na ně. Oprášila si šaty a sklonila se k Nathanielovi, aby zkusila, jestli je na živu. Sama se cítila jako po... vzpomněla si, jak se znovu octla mezi živými a otřásla se.
,,Nathanieli!" zatahala ho za límec hábitu, ale bez reakce. ,,Nathanieli!" poplácala ho po obličeji, ale on pořád nic. ,,Co je ti?!"
Nathanielův problém byl ten, že vězel pod větvemi stromu, který se zřítil nedaleko a které ho uvěznily pod sebou. Tepa s nimi chvíli bezcílně cloumala, ale pak to vzdala. Na kouzlo neměla dost sil, a tak se rozhlédla. Jak daleko mohli být? Pohodila vlasy a zaclonila si oči před ostrým sluncem.
,,Nathanieli, sakra!" uhodila ho pořádně, ale pořád bez výsledku. ,,Tak už se probuď, ty pitomče!" zatlačila mu na hrudní kost a on se hlasitě rozkašlal.
,,T-Tep?" vyrazil ze sebe a shlédl si na uvězněnou nohu.
,,Díky bohu, že žiješ," vydechla Tep.
,,Radši se nebudu domýšlet, kolikrát jsi mi vrazila, pěkně mě pálí obličej." Tep zrudla a postavila se na nohy.
,,Seženu pomoc, kdyžtak se zkus nějak vyprostit," seznámila ho se svým plánem Tep a vydala se směrem, kde byl původní tábor.
Šla už několik hodin, když se ozvala únava. Možná neměla nikam chodit a nejdřív se plně zotavit. Překračovala mrtvé, snažila se vyhnout kalužím krve a především se snažila najít ten zpropadený tábor. Musel být tudy, pomyslela si, jenže lišejník už jí k ničemu nebyl...

Katy namáhavě otevřela oči a zamžourala na zohlou krempu stanu. U vchodu stály zapálené pochodně, ale jinak nikde ani živáčka. Rozhlédla se, ale jedinou společnost jí dělala jakási zdravotnice, která momentálně pospávala vedle jejího lůžka.
Chtěla si odkašlat - kdo kdy naposledy viděl takovouhle "kázeň"? - ale sotva se o to pokusila, znovu usla. Probudila se pak až na další den ráno, zrovna ve chvíli, kdy si nedaleko Becor umýval obličej. Chvíli se na něj jen tak dívala a čekala si, až si jí všimne. Bylo velmi zajímavé a produktivní sledovat, jak provádí tuhle absolutně nezajímavou činnost a jak sexy při tom vypadá.
,,Katy?!" otočil se Becor a okamžitě přiskočil, aby ji změřil teplotu. ,,Teplota dobrá," poznamenal a šáhl jí na zápěstí. Chvíli počítal, a pak se usmál: ,,tep pravidelný..."
,,Nechceš si mě třeba zvážit?" poznamenala Katy chraptivě a se zájmem ho pozorovala.
,,Takže se ti vrátil už i sarkasmus? No to jsem rád. Podívám se, jak jsou na tom nohy."
,,Klidně se mrkni i..," nedokončila, protože se u její postele objevila zamračená zdravotnice. ,,Tak nic," podívala se na strop a nechala Becora dělat jeho práci.
,,Probudila se během noci?" zeptal se Becor mimoděk zdravotnice a ta jen zavrtěla hlavou.
,,Probudila," ozvala se Katy.
,,Vážně?!" těkal očima mezi ní a zdravotnicí. Ta se zamračila.
,,Na chvíli jsem usla," ospravedlňovala se hned.
,,V pořádku," nechal to být Becor a začal Katy sundávat obvazy. ,,Na jak dlouho?"
,,Na pár vteřin, myslím," prohodila Katy, když někde nedaleko zaúpěl pacient.
,,Běžte se na něj podívat, já to zvládnu," odvolal jí Becor a natáhl se pro čisté obvazy. ,,Jak se cítíš?" začal už docela jiným tónem.
,,Pořád nějak nevím, celé nohy mě brní."
,,To buď ráda, že jenom brní, až začnou svědit..," ušklíbl se a zavázal obvaz tak, aby držel a nepovolil.
,,Co moje sestra?"
,,Tu jsem ještě neviděl, Martin ji jel hledat, ale bůhví, kde je jí konec," pokrčil rameny. ,,Je tu tolik mrtvých, že..," zarazil se.
,,Chceš mi naznačit, že je mrtvá?!" zděsila se Katy. ,,Znovu?!"
,,Jsem připravený na všechny možnosti, neber si to zle." Katy se na něj zamračila a položila se zpátky na záda. ,,Proboha, Katy, ty se máš ještě sílu urážet?!"
,,Představ si, to mě tolik sil nestojí," nespouštěla z něj oči.
,,Katy, přiznej se, zas tak vřelý vztah s ní nemáš."
,,A to něco mění na situaci, že mi možná zemřela má sestra? A znovu opakuji: znovu?"
,,Ano?"
,,Víš, jak to beru já? Dostala jsem druhou šanci zachovat se jinak. Když jsem byla mladší, nezajímal mě nikdo jiný než já, a tak jsem se stáhla do lesů a teprve pak - spolu s tím, že jsem poznala Martina - mi došlo, jak moc mi lidé chybí a že les mi všechno nenahradí." Becor se na ni usmál a nahl se, aby ji krátce políbil.
,,Ještě se prospi."
,,Teď?!" povytáhla obočí.
,,Představ si," ušklíbl se a přehodil přes ní přikrývku.

Část padesátá devátá - Přípravy

4. prosince 2010 v 21:47 | TePa |  Anne
Další kousek nechutné romantiky :D

TePa

,,Ty chceš jít ven i dneska? Je Silvestr," podívala se na Anne její máma.
,,Já vím, proto bych ráda dostala novoroční pusu."
,,Zrušila jsem všechny návštěvy, abychom byli alespoň jeden den celý doma spolu."
,,Omlouvám se," sklopila hlavu Ann a její máma si povzdechla.
,,Chápu, že máš teď spoustu jiných starostí, ale..."
,,Skočím tam jen na novoroční pusu a hned se vrátím," slíbilia Anne.
,,Vážně? Kam se to vůbec chceš přemístit?"
,,Ke Třem košťatům."
,,To je nějaká hospoda?" zatvářila se podezíravě paní Montgomeryová.
,,Něco na ten způsob, ale je spíše pro studenty, chodíme tam při každé návštěvě Prasinek."
,,Ale teď bude Silvestr..," začala Anneina máma.
,,Já vím! Ale nebudu tam sama, bude tam i Erin a James..."
,,Hm... Dobře, ale nebudeš tam dlouho, jasné?"
,,Díky," vydechla Anne.
,,Ale vrátíš se brzy..."
,,Neboj..."
,,Právě, že se bojím..," prohodila paní Montgomeryová a sledovala, jak Anneina záda mizí za dveřmi jejího pokoje.

Jamesi,
ptala jsem se mamky na tu dnešní půlnoc a zdá se, že stihneme akorát tu jednu pusu... Máma má pravdu, příliš dlouho jsem je zanedbávala, chci jim to vynahradit...

Pusu
Anne

Anne odložila brk a podívala se na svůj dopis. Pravda je vždycky lepší a James to pochopí. S tím zabalila dopis do obálky a ten očarovala kouzlem tak, aby nepropustil vodu a nerozmazal písmo.
,,Tak leť..," usmála se na svou sovu Anne a pohladila ji po peří. Ta jemně zahoukala a vyletěla oknem ven.

Erin vybírala oblečení na Novoroční oslavu už dobré dvě hodiny. Začala hned, jakmile vstala, protože se znala a věděla, že to nějakou dobu potrvá. Teď už jí to ale lezlo na nervy. Omezila všechny své outfity na dobrou polovinu, ale pořád jí jich zbývalo dvacet pět! DVACET PĚT!
,,Erin? Už dobrou hodinu máš oběd na stole," ozvala se netrpělivě paní Dooková a Erin měla chuť vytrhnout si vlasy.
,,Grrr... Mami, nemůžu jíst, protože jestli neztenčím svůj výběr oblečení, nestihnu se obléct ani do půlnoci! Nevím, jestli to víš, ale Silvestr je důležitý den právě kvůli půlnoci!"
,,Mladá dámo, laskavě klidněte své hormony, nebo dostanete v pysk," objevila se hlava Erininy mámy ve futrech. ,,Jestli chceš, můžeš si příště klidně uvařit sama!"
,,Promiň," sykla Erin. ,,Ale tohle je vážně moc důležité!"
,,Probůh, kdo tam bude? Sudičky?"
,,Ty by potřebovaly hospitalizaci, aby je mohli v pořádku dovést. Nebude tam sice Emett, ale bude tam polovina Bradavic! Musím vypadat zatraceně skvěle!"
,,Proboha, Erin, o nic nejde, jsou to tví přátelé, je jim jistě jedno, jak vypadáš."
,,No to mají dobré, ale mě to jedno není!" odsekla Erin. ,,Krucinál! Tohle je na nic, potřebuju radu," zkousla si ret. ,,Anne mi psala, že není po ruce, protože musí být s mámou, a..." Erin se na chvíli zarazila, a pak se poťouchle usmála.
,,Co se stalo?" zeptala se paní Dooková zmateně. Erin se zablýsklo v očích, když se vrhla ke všemu oblečení a začala ho balit. ,,Kam jdeš?" Erin zvedla hlavu a poťouchle se ušklíbla.
,,K Longovým." Paní Dooková stačila jen mlčky otevřít a zavřít pusu, než jí její dcera zmizela před nosem.

Emett hlasitě práskl dveřmi, nakopl komodu a posadil se na postel.
,,Nemysli si, Emette, že se vyhneš dalšímu rozhovoru! Takhle se čistokrevný Zmijozel nechová!" ozval se zpoza dveří hlas pana Longa. Emett potlačil chuť znechuceně si odplivnout a složil si hlavu do dlaní. ,,Emette!"
,,Běž pryč, považuji náš rozhovor konečně jednou provždy za uzavřený! Je ti to dostatečně jasné?!"
,,Tak o tomhle si ještě promluvíme." Emett potlačil peprnou poznámku a potlačil výkřik bezmoci, když se ozvalo zaklepání na dveře vedoucí na balkón.
,,Do prdele! Ani ty pitomé sovy mi jednou nemůžou dát svátek?!" vrhl se k oknu a jak divoce trhl závěsem, polovinu ho utrhl.
Za oknem stála Erin. V ruce držela tašku, dívala se na něj zaraženě a ublíženě zároveň a... čekala. Prostě stála na balkóně, sníh jí padal do vlasů a jemu přišla jako víla, která zabloudila nebo zapomněla cestu do Království vil. Když si však všiml, jak změnila výraz a znovu se natahuje pro hůlku, rychle rozevřel dveře a chytil ji za ruku.
,,Není na to vhodná doba, raději půjdu," potáhla a podívala se na něj.
,,Ne," řekl prostě a vtáhl ji do pokoje. Pak pečlivě zatáhl závěsy a když se otočil, všiml si, že Erin stojí stále na stejném místě. ,,Cos potřebovala?"
,,Teď je mi trapné se o tom prostě jenom zmínit, takže bych vážně radši měla jít, nejsi v náladě, tohle by tě dorazilo..," vzhlédla k němu a nervózně promnula uši od tašky.
,,Ne," zavrtěl hlavou a prohrábl si už tak dost rozcuchané vlasy.
,,Emette? Máš mokré celé tričko," podotkla a sundala si čepici.
,,Oh, kruci," všiml si Emett. ,,Muselo se to stát, když jsem převrhl stůl," přetáhl si ho bez problému přes hlavu a zahodil ho. ,,Lepší?" Erin pozvedla obočí a rty se jí zvedly do širokého úsměvu.
,,Hmm," přikývla a položila tašku na zem. Pak si pomalu odmotala šálu, sundala kabát a odepla svetr.
Emett ji přitom tiše sledoval a Erin se snažila nespustit oči z jeho naprosto božského těla. Polkla a pomyslela si, že se chová, jakoby nic podobného v životě nedělala. Odepla si sponu, která jí držela vlasy a pořádně je prohrábla.
,,Lepší?" zeptala se šibalsky. Emett najednou prudce vydechl, překlenul vzdálenost mezi nimi a popadl ji za pas, aby si ji přitáhl k sobě. Chvíli cítila jen jeho horký dech a se zavřenýma očima čekala, až jí políbí, ale když se to pak stalo, i když to čekala, překvapením lehce ucukla. Ale jen krátce.
Emett rozhodně neztrácel čas, rychle ji zvedl do náruče, přešel k posteli a rychle ji položil na postel, aby ji hned na to svou vahou celou pokryl. Slyšela, že rychle vydechuje, cítila každý jeho pohyb, dokonce si chvílemi myslela, že mu snad i čte myšlenky a předvídá, co udělá v příští chvíli, pak se ale nečekaně odtáhl, překulil se na druhou stranu postele a pěstí uhodil do matrace.
,,Co se stalo?" ozvala se zadýchaná Erin.
,,Tohle je špatně," vydechl zprudka, jakoby se u toho kousal do jazyka.
,,A co konkrétně?"
,,Takhle by to prostě být nemělo, nezlob se," zvedl se z postele a zohl se pro tričko, takže jí na chvíli zmizel z dohledu. Erin se rozladěně posadila na posteli a setřela si ze rtů zbytek lesku. Pak pozvedla obočí a založila ruce na prsou. Emett si ji ale stále nevšiml. Přecházel po pokoji a hrabal se ve vlasech.
,,Co se děje?"
,,Jsem naštvaný na svého otce, nejsem svůj, nechci to... teda chci," uchechtl se, ale pak zase zvážněl, ,,ale ne teď." Erin se na něj chvíli dívala.
,,Hmm... Já to chci pořád," ušklíbla se, aby odlehčila náladu. Emett se ušklíbl a posadil se na postel.
,,To mě ovšem vůbec nepřekvapuje," ušklíbl se. ,,Chci to, chci to tak moc, že se divím, že jsem pořád vcelku a jakž takž v klidu, ale... ale takhle ne," přejel jí palcem přes rty a něžně se usmál. ,,Takže... cos to po mně chtěla?" Erin se radostně usmála a seskočila z postele.
,,Takže..."

Zprávička

1. prosince 2010 v 21:55 | TePa |  Zprávy pro Vás od Autorky
Drazí a milí,
omlouvám se, za tak atronomické prodlevy v přidávání kapitol, vězte, že se doopravdy snažím, jen vás nechci zklamat a píšu, když opravdu vím, že to nebude úplná katastrofa. Zároveň bych chtěla poděkovat za úžasnou návštěvnost i přes to všechno (kolikrát i 86!!!) - opravdu velmi mě to hřeje u srdce...
O víkendu - nebo možná už dříve - se tedy můžete těšit na další kapitolu Anne, už ji píšu, jen to jde krapet pomalejším tempem, plánuju ji ukončit (přiznejme si, že není radno zbytečně prodlužovat), zároveň jsem ale zjistila, že nemám ani jednu povídku (krom Theresy) z doby Pobertů a začala psát další... tu bych Vám teoreticky po přidání Anne mohla začít přidávat.
Ty z Vrangy už se - ke Katyině lítosti - taky chýlí ke konci, vše tomu nasvědčuje, už už balancujeme na hraně konce :) Takže budu muset přijít s řádnými tématy, kdyby mě nic nenapadalo... budete něco muset vymyslet vy :D

Vaše
TeP