Říjen 2010

U mága doma

31. října 2010 v 2:06 | TePa |  Ty z Vrangy
Mágův hrad nebyl ani zdaleka tak děsivý zevnitř, jako vypadal zvenku. Nebyl skoro vůbec vybavený, všechny chodby s výjimkou jedné měly holé stěny a podlahy byly pokryté něčím, co Peťuldas nedokázala identifikovat. Klekla si tedy na kolena a sklonila se tak nízko, až se nosem skoro dotýkala té podivné tekutiny, která vězela na povrchu každé kachle.
Ať už to bylo cokoli, bylo to průhledné a očividně něco, co mělo mága upozornit na příchod jakékoli neoprávněné osoby. Peťuldas vzhlédla a přimhouřenýma očima prozkoumala strop. Možná by to mohla přejít nějakým záhadným způsobem po stropě. Pak se podívala vedle a všimla si oken. Na těch ta záhadná tekutina nebyla.
Napřáhla tedy ruku a zachytilia se chladného kamene. Když však zvedla nohu, meč jí zarachotil o dlažbu a ona se nebyla schopná pohnout.
,,Kruci!" zanadávala a pomalu se vrátila na chodidla. ,,Budeš muset zůstat tady kamaráde, mám plno." Na zádech už totiž měla luk s šípy a meč už se tam rozhodně nevlezl. Pomalu si ho odepjala od pasu a položila ho ke zdi. ,,Třeba se pro tebe vrátím cestou zpátky," ušklíbla se a polkla, když si uvědomila, že si možná dává mizernou naději.
Pak se znovu zachytila rukou za hranu, druhou rukou se chytila tam, kde nyní stála a vyšvihla nohu směrem k parapetu. Díky bohu tam zůstala, a tak se na něj pomalu přesunula celá. Dosedla do dřepu a rozhlédla se. V podobné vzdálenosti vedla všechna okna podél místnosti. Rozhlédla se a zjistila, že o dvě okna nalevo už stojí dveře, kterými by se mohla někam dostat.
Jen doufala, že tam nebude ta odporná hmota a ona by tam nespadla na tvrdo a přímo do náruče slavného mága. Postupovala rychle, plynule se přehoupávala z parapetu na parapet a tropila minimum hluku. Zato cítila, jak jí námaha vhání křeče do neprotažených lýtek a stehen a že se nepřirozeně potí.
,,Tím se budeš zaobírat později, teď... ty dveře," natáhla k nim pravou nohu a sešlápla kliku. Ta povolila a dveře se se zavrzáním otevřely. ,,Tak... metoda pokus omyl," sejmula si ze zad luk, zapřela se rukou o kamennou hranu a zhoupnutím vpadla do místnosti. Spadla dost nešikovně do kotoulu a když se konečně zastavila, zapřela se o pravé rameno a v návalu setrvačnosti pravačkou po cestě vytáhla i šíp. Rychle ho zasadila do připraveného luku a přejela s ním po místnosti. Nikde nic. Slizká hmota nikde.
,,Dobře, dobře..," pochválila se Peťuldas a pomalu se zvedla na chodidla. Znovu se rozhlédla, a pak se pomalými úkroky na stranu přemístila k hladké stěně, která ohraničovala pokoj. Sotva se však dotkla stěny, ta se začala pohybovat. Rychle od ní tedy uskočila a couvala do středu místnosti.
,,C-co to?" zamračila se a rychle se rozhlédla. Nahoru. Tam byla jediná možná cesta. Rychle si hodila luk na záda, šíp schovala, přikrčila se v kolenou a vyskočila. Zachytila se tak vrcholku pohyblivé stěny a vyškrábala se na její vnější hranu.
Tam chvíli balancovala, než vzhlédla do ne příliš širokého komínu. Šáhla si za pas pro skobu, kterých tam měla ještě plno, když se snažila dopravit do hradu, a znovu se odrazila. Neletěla příliš dlouho, napřáhla se a s přidušeným výkřikem zarazila skobu do mezery mezi dlážkami. Nepříjemně jí dřela dlaň a podkluzovala v ruce, a tak šáhla pro další a zapíchla ji vedle té první. Ta už držela pevněji, a tak si Peťuldas dovolila na chvilí oddechnout. Pak povolila jednu ruku, vzala jeden konec lana, který měla stále kolem pasu, a rychle ho ovázala kolem jedné i druhé skoby tak, aby nespadla.
Pak si šáhla do boty pro dýku, rychle zatlačila první skobu co nejhlouběji a uvolnila se.
,,Drží!" zajásala si spíše sama pro sebe a začala šplhat komínem nahoru. ,,Tohle bude dlouhá cesta," vydechla a šáhla pro další skobu.

Lia vtrhla do hradu jako velká voda. Pet jí nejistě následovala a našlapovala o něco opatrněji, i když to nemělo vůbec žádnou váhu vzhledem k tomu, jak na sebe upozorňovala.
,,Lio, tiše!" sykla Pet a Lia trochu zpomalila.
,,K čemu to? Stejně nejdeme na kus řeči."
,,Moment překvapení ti nic neříká?"
,,Ne, tobě ano?"
,,Ne, ale slyšela jsem o něm, prý se občas hodí, máš čas na první úder."
,,Hm."
,,A to se bude hodit."
,,No jo," otočila se na ni Lia a povzdechla si. ,,Takže... co navrhuješ?"
,,Já?" zarazila se Pet. ,,No..," rozhlédla se.
,,Nevím, nějak se mi to tu nezdá, jakoby tu nikdo nebydlel."
,,Hm, ale bydlí. Kruci, šikla by se nám Nessa."
,,No, to jo," přikývla Pet. ,,Šla bych vpravo, jestli chceš můj názor."
,,Pet, upřímně?" zasmála se Lia.
,,Ano?"
,,To je to poslední, nad čím jsem přemýšlela."
,,Proto tu máš mě, tak jdem."
,,Fakt?" ozvala se nejistě Lia. ,,Ve velkých palácích bývá napravo vždycky jídelna nebo konírna." Pet zrudla.
,,Tak ne no. Byl to jen malý návrh."
,,Jdeme rovně, tam je nejvíc pochodní."
,,Tak jo, ale..."
,,Ano?"
,,Víš, jak jsem hostovala Tepu?"
,,Ano?" pobízela ji rychle Lia.
,,Pošlu pomocníka, aby nám to očíhl, hm?" nabídla se Pet.
,,To umíš?" chytila se Lia.
,,Jasně, moment," zavřela oči Pet. Chvíli se nic nedělo, a pak jí na rameni přistál malý ptáček. Lia jen otevřela pusu a zírala na to, jak si ho Pet přebírá na prst a dívá se na něj. Pak ptáček vzlétl a ztratil se v chodbě.
,,On ti rozumí?"
,,V to upřímně doufám," zasmála se Pet.
,,Páni," pískla hlasitě Lia, když se kolem ní zamihotala drobná křídelka a Pet se usmála.
,,Díky, kamaráde," polechtala ho a on během chvíle odletěl. ,,Takže... na konci chodby jsou dveře vpravo, těmi půjdeme, jsou otevřené, a na konci pokoje jsou další dveře. Za nimi je náš cíl. Máme si ale dát pozor, protože na zemi je něco divného."
,,Super, Pet, díky moc," usmála se Lia.
,,Tak jdeme," povzdechla si Pet a následovala Liu do chodby lemované těžkými železnými svícny s mosaznými rukojeťmi.

Část padesátá šestá - Miluju

28. října 2010 v 23:18 | TePa |  Anne
Nechala jsem se unést večerem :)
TePa
Anne zaklepala na dveře a posunula si šálu výš po krku. Otevřela jí Lily, v ruce měla kyblík se zmrzlinou a usmívala se od ucha k uchu.
,,James je nahoře."
,,Díky," přikývla Anne, vešla dovnitř, zula si boty a odložila si kabát i šálu na věšák.
,,Není zač!" utekla zpátky do obýváku, kde se nahrnula k rádiu vedle svého otce. ,,Nebyl to gól, že ne?"
,,Ne, ale..." Z rádia se začínaly ozývat hlasité výkřiky komentátora, a tak Anne vyběhla nahoru do pokoje a zaklepala.
,,Dále," ozval se James, a tak prošla dovnitř a zavřela za sebou dveře. James seděl skloněný nad stolem a četl si nějakou knihu. Anne k němu přišla po špičkách a nahlédla mu přes rameno, aby zjistila, co čte. Pak se sklonila nad jeho krkem a políbila ho na něj. James se otřásl a natočil hlavu.
,,Anne? Myslel jsem, že přijdeš později," zavřel knížku a posunul ji dál. Pak se otočil na židli, chytil Anne za pas a přitáhl si ji k sobě na klín.
,,Takže jsem neměla přijít?" vyplázla na něj jazyk.
,,Oh, to jsem neřekl a ten jazyk si schovej, nebo ti ho někdo ukousne."
,,Tím někým myslíš koho?"
,,Doufám, že sebe," usmál se a přitáhl si ji blíž k sobě.
,,No, já bych si to nejdřív rozmyslela. To víš, jazyk je cenná záležitost."
,,Myslím, že tohle ještě posoudit dokážu." Anne se ušklíbla a chytila ho za ruce.
,,Přijdeš zítra ve dvanáct na oběd?" vysypala ze sebe. James nad tou rychlou změnou tématu jen zamrkal.
,,K vám?"
,,Ano."
,,Co, že tak najednou?"
,,Dneska táta prohodil něco o tom, že by tě rád poznal a mě došlo, že se chovám jako šílený maniak, když mu v tom bráním. O nic přeci nejde, ne?"
,,Proč tedy dýcháš tak zrychleně?" ušklíbl se.
,,Jsem jen nervózní, ale to nic."
,,Vážně?" lišácky se ušklíbl James a pohladil jí linii pasu.
,,Se mnou si toho užiješ, že? Pořád jen plaším a chovám se jak maniak," usmála se omluvně. ,,Neumím v těchhle botách moc chodit, omlouvám se," podívala se na něj.
,,Chápu, to je v pořádku..."
,,Dobře, já jen, aby sis nemyslel, že jsem takhle hysterická pořád," políbila ho na rty a pevně objala. ,,Jsem s tebou ráda."
,,Taky tě mám rád, lásko." Anne se mu usmála do ramene.
,,Přijdeš?"
,,Samozřejmě, mám se obléct nějak speciálně?"
,,Obleč se jako James, to bude nejlepší..."
,,Tak tedy zítra, budu se těšit."
,,Hm... venku je hezky, nechceš se jít projít?" James se usmál.
,,Tak jdeme..."
Sotva vyšli ven, Anne skočila do sněhu v zahradě a zabořila se do něj až po pas. Když zjistila, co zavinila, rozesmála se na celé kolo a snažila se pohnout.
,,To je ho tu tolik?" smála se.
,,Co to vyvádíš?" usmál se James. Anne se na něj otočila, ale jak byla nestabilní, spadla na zad a propadla se až hluboko do sněhu. ,,Anne? Anne?" smál se. ,,Lásko, kde jsi?"
,,Tady! Pomoc!" smála se z plna hrdla, ale skoro jí nebylo slyšet. James se rozesmál a skočil za ní. Nevedl si ale o moc líp a tak za chvilku spadl vedle ní. ,,Tomuhle říkáš pomoc?" smála se Anne dál.
,,Nastaly komplikace," překulil se nad ní a něžně se usmál. Ve vlasech měla zacuchané kuličky sněhu, obličej mokrý a zmáčený a šála jí vězela pod zády. Odhrnul jí vlasy z obličeje a políbil ji na rty. Nejdřív jemně, bral to jen jako výjimečnost situace, ale pak se - jako už kolikrát - neovládl a prohloubil polibek. Cítil její studné tváře a horké rty. Cítil, jak mu její horký dech ovívá obličej. Když se odtáhl, podíval se jí zpříma do očí, prohlédl si její rozesmátý obličej a rozněžněle se usmál.
,,Miluju tě, Anne."
Anne překvapeně zamrkala a dívala se, jak na něj dopadá sníh.
,,Já tebe taky, Jamesi, to nevíš?"
James jí pohladil po tvářích a sledoval, jak se jí modré oči lesknou.
,,Jsi můj anděl."
,,A ty můj strážce."
,,Jsi můj splněný sen."
,,Jsi ten, koho jsem celý svůj život nedokázala najít."
,,Miluju tě pro tvůj smích."
,,Miluju tě pro tvou čest."
,,Miluju tvé oči."
,,A já ty tvoje."
,,Miluju, když se červenáš."
,,Miluju tvou sílu a jak se mě zastáváš."
,,Miluju tě celou."
,,Miluju tě celého."
,,Chci tě mít celou jen pro sebe." Anne se zalkla a těkala mezi jeho očima.
,,Máš mě celou jen pro sebe."
,,Nechci tě ztratit."
,,Nechci tě zklamat."
,,Ty mě nikdy nezklameš."
,,Bojím se."
,,Čeho?"
,,Že ti nedám všechno, co chceš."
,,Dáváš mi sebe."
,,A stačí to?"
,,Nechci víc, znamenáš všechno."
,,Miluju tě."
,,Miluju tě," sklonil se k ní a políbil ji.

Část padesátá pátá - Dvě E

28. října 2010 v 18:19 | TePa |  Anne
Erin zavřela za Anne okno, pro sebe se usmála a zívla. Bylo už pozdě a ona byla vyčerpaná pláčem a myšlenkami na to, co bude dál nebo co mohlo být a nebylo. Oblékla se do vytahaného starého trička a zalezla do postele. Když už se jí klížila víčka, ozvalo se zaklepání na okno. Žeby se vrátila Anne? Erin si shrábla vlasy dozadu, odtáhla záclonu a stanula tváří v tvář Emettovi.
Vypadal strhaně, vlasy měl zcela neuspořádané a dokonce si ani nevzal šálu, která k němu tak neodmyslitelně patřila. Když dlouho nic nedělala, natáhl ruku a zaklepal na okno. Erin potřásla hlavou, uvolnila západku a otevřela okno.
,,Emette? Co se stalo?" Emett se na ni podíval, jakoby se ho ptala na něco, co už přeci dávno ví a unaveně si prohrábl vlasy.
,,Erin? Ty tam někoho máš?" ozvalo se zpoza dveří.
,,Moment," zašeptala Erin směrem k Emettovi, odstoupila od okna a otevřela dveře od pokoje na malinkou škvíru.
,,Mami, už jsem skoro spala, potřebuješ něco?"
,,Ne, myslela jsem, že s někým mluvíš," snažila se své dceři nahlédnout přes rameno paní Dooková.
,,Ne, mami, s kým taky?"
,,Ty máš otevřené okno?"
,,Táta asi moc zatopil, je mi horko."
,,Dobře, ale radši si ho zavři, ráno bys tu měla jako v lednici."
,,Jasně," zívla Erin.
,,Dobrou noc, holčičko," nahla se k ní paní Dooková a políbila ji na čelo.
,,Dobrou, mami," zavřela dveře Erin a vrátila se k Emettovi, který seděl na parapetě a zouval si boty.
,,Jasně, pojď dál," ušklíbla se Erin.
,,Kam si můžu dát boty?"
,,Dej si je támhle pod radiátor," ukázala Erin a posadila se na postel.
,,Jak se to zavírá?" potýkal se s oknem Emett, ale neznělo to naštvaně.
,,Páčkou," vstala z postele Erin, nahla se, chytila jeho ruku a otočila s ní, až to v okni cvaklo. ,,Posaď se," ucukla od něj Erin a ukázala na postel. Emett si sundal kabát, pečlivě ho složil a položil na židli. Pak si otřepal vlasy od sněhu a posadil se vedle Erin.
,,Přišel jsem se ti omluvit, Erin."
,,To nic, tvůj otec... je tvůj otec. Myslím, že si začínám zvykat."
,,Pohádal jsem se s ním. Neměl právo tě takhle vyhodit."
,,Vyhodil tě?"
,,Šel jsem sám." Erin se na něj podívala a soucitně mu sevřel předloktí. ,,Erin, řekni, že jsem to neudělal zbytečně."
,,Neudělal," vydechla Erin a chytila ho jednou rukou za tvář.
,,Mám dneska mizerný den," povzdechl si. ,,Mámě je hůř, otec je slepý k mým přáním a ty mě utěšuješ."
,,Jsem upřímná, Emette, a jsem tady." Emett se nadechoval, jakoby se chystal něco říct, ale nakonec se jen nahl a objal tu křehkou dívčinu, která byla schovaná pod vytahaným tričkem Pudllemorských kanonýrů a které jí jen zoufale zakrývalo tělo.

Anne si už od rána zpívala svou oblíbenou písničku a tančila si po pokoji. Dneska byl Silvestr a ona měla veselou náladu, protože dostane taky projednou novoroční pusu od někoho jiného než od rodičů nebo strýčka Gerryho.
Nedočkavě roztáhla závěsy, až jí do očí udeřily sluneční paprsky, které se odrážely od sněhové pokrývky, která napadala přes noc. I přesto se usmála a vrhla se ke skříni, aby si vytáhla rifle a tričko, které dostala od tety k Vánocům. Mělo sytě tmavě zelenou barvu a odhalovalo ramena.
,,Ann? Ann?! Oběd!"
,,Hned!" usmála se na sebe do zrcadla Anne, odtáhla si jeden pramen z obličeje a sepla ho na straně sponkou. Když seběhla dolů, málem zakopla o svého tátu, který ji okamžitě chytil za ruku a otočil v kole.
,,Sluší. Kam se to zase chystáš? Trávíš u Potterových víc času než s námi."
,,Ale tati, to není pravda," usmála se Ann.
,,Tak nám ho alespoň přiveď ukázat, no ne?"
,,Proč?" zajíkla se Anne. Táta přimhouřil oči a ušklíbl se.
,,My ho nesníme, Anne."
,,Ale... Proč?"
,,Chci poznat toho, kdo si bere tolik dceřina času sám pro sebe. Sešla ses vůbec přes prázdniny s Erin?"
,,Včera jsem s ní chvilku byla."
,,No ne, ty ji ale zanedbáváš."
,,Tati, to není pravda. Jen jsem zamilovaná," zrudla.
,,To zjišťuju delší dobu," usmál se pan Montgomery a pohladil svou dceru po vlasech. ,,Tak pojďme, máma udělala výtečné zapékané... cosi." Anne se rozesmála a společně vešly do jídelny.

,,Erin? Erin?! Vstávej, snídaně!" volala paní Dooková a Erin ztěžka rozlepila oči, aby zjistila, že stále nic nevidí. Přímo před ní totiž ležel Emett a jak jí objímal kolem ramen, měla sice báječný výhled na jeho vzdouvající se hrudník, ale slunečního světla se jí nedostalo. ,,Erin!" zabušila paní Dooková na dveře.
,,Už vstávám!" zavolala nazpět Erin a vylezla zpod peřiny.

,,Mohl bych tu přespat?" zeptal se Emett. ,,Nechce se mi vracet domů tak brzy."
,,Pokud se nebudeš příliš roztahovat, tak by to snad šlo. Ano! A pokud tě tu neobjeví máma, asi by jí šlak trefil."
,,Dobře, beru," usmál se a svalil se na pravou část obrovské postele. Erin se usmála a lehla si vedle něj. Pak se ještě posadila, vzala jeden konec peřiny a natáhla ji přes sebe a Emetta. Pak se na něj otočila čelem a prohrábla mu vlasy.
,,Jsi tak krásná, Erin," pohladil ji palcem po tváři a usmál se. ,,Alespoň na chvíli si můžu myslet, že dnešní den neskončil tak špatně."
,,Hm," přikývla Erin a přitáhla se k němu blíž. ,,Příště zkus přijít dveřmi a během dne, jsem strašně unavená," začala se jí klížit víčka.
,,Spi. Dobrou noc," usmál se, když zavřela oči a nechala mu ruku položenou na rameni. Chvíli ji sledoval, jak usíná a ten pohled ho natolik uklidňoval, že usnul ani nevěděl jak.

,,Rychle! Snídaně už bude na stole!" Erin se překotně vrhla ke skříni a tahala z ní oškubané rifle.
,,Pomalu," zamručel z postele Emett a když se na něj překvapeně otočila, ušklíbl se.
,,Ha ha ha," natáhla si je a skočila pro tričko, co leželo úplně nahoře.
,,Tak já jdu, mám pozdravit maminku?"
,,Opovaž se! Hezky oknem," usmála se Erin a otevřela mu ho. Emett si prohrábl vlasy, protřel oči a přes ramena si přehodil kabát.
,,Tak fajn, už jdu," vyskočil z okna dopadl do zledovatělého sněhu. Když se znovu napřímil a objevil se v okně, Erin se nahla a krátce ho políbila.
,,Ahoj."
,,Ahoj," usmál se Emett a políbil ji znovu. ,,Tohle je jak ze špatného romantického filmu."
,,Znáš..."
,,Erin!!!"
,,Ahoj!" zavřela rychle okno Erin a utekla z pokoje. Emett se usmál a vydal se k místě přemístění.

Část padesátá čtvrtá - Výčitky

24. října 2010 v 16:19 | TePa |  Anne
Cítím, že je tahle kapitola slabá, ale rozhodla jsem se Vám naznačit, jak příběh pokračuje :) Hezké čtení :)

TePa

Anne vyšla ze sprchy, protáhla se a prohmátla v rukou Jamesovo tričko. Rozhodla se, že omezí jeho nošení a raději ho použije místo plyšáka. Najednou se ale ozvala sova. Klepala jí na okno tak urputně, až to Ann lezlo na nervy, a tak rychle seskočila z postele a pustila ji dovnitř.
V pařátcích nesla malý dopis, na kterém stálo roztřeseně její jméno. Zamračila se a rychle zlomila pečeť.

Anne,
musíme se sejít co nejdřív... ozvi se. E.

,,Erin?" vyděsila se Anne, když si důkladně prohlédla rozmazaná písmenka. Co se stalo? Sova stále seděla na stole a čechrala si peří, a tak Anne sedla za stůl a rychle napsala odpověď:

Hned. Za chvíli jsem tam. A.

Rychle na sebe natáhla rifle, přesto nějaké staré tričko a svetr, a seběhla dolů ze schodů, aby se znovu rychle oblékla.
,,Kam jdeš?" nakoukla do předsíně rozespalá paní Montgomeryová a zamžourala na ni.
,,Za Erin. Něco se stalo, musím za ní jít. Hned."
,,Je večer, něco se ti stane."
,,Přemístím se rovnou k nim. Ahoj!" šáhla rychle po kabátě Anne a vyběhla z domu, kde se ještě za běhu přemístila před panství Dookových. Nečekala, sama si otevřela bránu a oběhla dům ze strany, kde měla Erin okno. Svítilo se, a tak překročila záhon růží a zaklepala na okno.
Netrvalo dlouho a zpoza záclon se vynořila Erinina uplakaná tvář, která spěšně otevírala okno. Anne trošku neobratně vyskočila na parapet a sesypala se do jejího pokoje.
,,Co se stalo?!" zeptala se hned, jak se dokázala postavit a pevně svou přítelkyni objala. Erin ji mačkala tak úporně, až to Anne skoro i bolelo, ale držela a náhle nevěděla, co říct.
,,Nemá to šanci, Ann!" zaštkala Erin.
,,Co nemá šanci?" zamrkala zmateně Anne, odtáhla od sebe Erin a posadila ji na postel. ,,Probůh, jak dlouho už brečíš?"
,,Od odpoledne... já... byla jsem u Longových."
,,Cože? Jak to?" nechápala Anne.
,,Paní Longová mě chtěla pozvat, a tak... a tak mě Emett pozval, abych k nim přišla, když jeho táta nebude doma. Víš, jaký na to má názor." Anne si zkousla ret. ,,Ze začátku to šlo všechno dobře, mají tak úžasný dům, Ann! Jenže... pak Emett odešel pro čaj a jeho máma se mě tak mile vyptávala... přišel pan Long."
,,A krucinál." Erin se znovu rozbrečela. Anne jí soucitně stiskla dlaň a trpělivě čekala, jak bude pokračovat.
,,On... on... vynadal mi, že tam nemám co dělat a vyhodil mě z domu. Paní Longová vypadala zklamaná a smutná a Emett tam ani nebyl, takže nevím, co on na to. Co mám dělat, Anne?"
,,Já... nevím. Erin, poslyš, jediný, kdo s tebou má problém je Long starší, jinak tě všichni mají rádi..."
,,To mi ale moc nepomáhá, Anne. Emett je jeho syn, pan Long mu poroučí už bůhví jak dlouho, netuším, jak se rozhodne."
,,Měl by se zatraceně rozhodnout správně. Jsi hodná a dobrá holka, měl by ti ještě děkovat, že sis vybrala někoho, jako je Emett. Navíc... kdo říká, že se jednou vezmete? Vím, že to nezní zrovna ideálně, ale kde je napsané, že byste spolu nemohli chodit?"
,,Ann, zapomnělas na jednu věc," ušklíbla se uslzeně Erin.
,,Hm?"
,,Já vždycky plánuju."
,,No jo," usmála se Anne. ,,Na to jsem ale nezapomněla. Vlastně jsem tím chtěla říct, že kdybyste ho nějakým způsobem přesvědčili, že spolu budete jen chodit, nebude tě vyhánět - tedy pokud je to alespoň trochu gentleman."
,,Hm..," povzdechla si Erin. ,,Hloupě fňukám."
,,Ale to ne," usmála se na ni Anne. ,,Dokážu si představit v podobných situacích sebe, takže ty jsi oproti mě slabota." Erin se usmála, otočila se na svou nejlepší kamarádku a objala ji.
,,Víš, co se mi zdá?"
,,Ne, co?"
,,Že naše přátelství už trvá tak dlouho, že přešlo do fáze starých manželů. Víme, že se máme rády, říkáme si podstatné věci a tak, ale když se na to podíváš kolem a kolem, máme každá spoustu jiných přátel... Přitom, když je nám nejvíc zle, je tu ta druhá, ta jediná, které se svěříš vážně se vším. Nepřijde ti?"
,,Spíš si myslím, že potom, co se vidíme každý den, dokonce spolu bydlíme, si pěkně lezeme na nervy. Ale jak říkáš, víme, že se máme rády, jen občas máme takovou mezifázi. To je všechno. Proto mám já Jamese a ty toho svého nevydařeného Emetta. Protože se ti občas hodí i jiný názor," mrkla na ni Anne.
,,Promiň, že jsem tě takhle vytáhla z postele. Šla si spát, co?"
,,Jo, ale to nevadí," usmála se Anne. ,,Lepší?"
,,Mnohem, díky. Stejně si musím promluvit přednostně s Emettem. Doufám tedy, že se mi nějak ozve," zaváhala Erin.
,,Já bych řekla, že ano. A teď už běž spát. Zítra bychom si třeba mohly zajít na Příčnou, nechtěla bys?"
,,Dobře, tak jo," usmála se Erin.
,,Dobrou noc," přehodila si přes sebe kabát Anne a cpala se k oknu.
,,Dobrou," zasmála se jí Erin a vystrčila ji ven. Anne se na ni ještě usmála, a pak se vydala směrem k bráně.

Emett svého času stál v kuchyni, kam měl dojít pro čaj, a pro sebe se usmíval. Zdálo se, že se Erin jeho mámě skutečně líbí a to ho těšilo. Čaj se zrovna vařil v konvici, ale on si říkal, že dá nějaký čas, aby se holky mohly pořádně vypovídat. Přešel ke krbu a protáhl se, jak mu tělo prostupovalo pod kůži. Ten pocit miloval.
Zanedlouho už byl ale čaj hotový a začala z něj stoupat pára. Pomalu ho tedy položil na podnos a vykročil směrem z kuchyně. Stoupal pomalu, líbil se mu pocit, že si jeho máma s Erin hezky povídají, a nechtěl je moc rušit.
Když však konečně vyšel ze sklepení, ztuhl. Z obýváku se k němu donesl hřmotný hlas jeho otce. Rychle odložil tác na vedle stojící stolek a vydal se do patra. Nikdy mu nepřišlo, že v cestě stojí tolik schodů. Když se konečně dostal do haly, všiml si, jak Erin vybíhá ven. Vrhl se ke dveřím a otevřel je, ale byla už daleko.
,,Emette!" ozvalo se z obýváku, a tak se Emett otočil směrem k oné místnosti a zůstal stát ve dveřích.
,,Ano?"
,,Jak mi tohle všechno vysvětlíš?!" pěnil a v Emettovi se něco zlomilo.
,,Co bych ti měl vysvětlovat? Je mi 17! Nejsem dítě, kterému bys měl diktovat co a jak má dělat, mám svůj život a své právo na to, vybrat si, s kým chci chodit a s kým ne!"
,,Prosím vás, prosím..," ozvala se tiše paní Longová, ale nikdo jí neslyšel.
,,A ty snad bydlíš sám? Máš svůj dům, svou práci? Nepotřebuješ mé peníze? Nejíš moje jídlo, nespíš pod mou střechou?"
,,Jsem celkem šetřil, zvládl bych začít!" prohlásil rozhodně.
,,Tak na co čekáš? Vypadni!"
,,Terenci... Terenci... ne, prosím, ne!" ozvala se rázně paní Longová.
,,Tak na co čekáš?!" přehlížel jí pan Long, zatímco Emett se díval na svou mámu a přemýšlel.
,,Krucinál. Co chceš vysvětlovat?!"
,,Co tu dělala?"
,,Pozval jsem ji."
,,Jakým právem?"
,,Obývám tenhle dům, zvu si tu přátelé."
,,Oba víme, že tohle přítel není."
,,Je to přítelkyně, máš pravdu."
,,Terenci, vynechává mě, já ji pozvala," ozvala se paní Longová.
,,Teď mluvím s ním," odsekl pan Long.
,,Prosím!" vybídl ho Emett. ,,Co ti mám na to říct? Ano, mám ji rád. Ano, rád bych s ní chodil, kdyby mi v tom nebránila tvá ješitnost. A ano, rád bych, aby poznala mámu. Tebe se to netýká, nemusíš mít starost!"
,,Nejsi ty náhodou drzý?!"
,,A kdyby, co s tím uděláš?! Cokoli udělám, dělám to špatně! Nikdy jsi mě za nic nepochválil, nikdy jsi mě neuznal jako sebe rovného, nikdy jsi se mnou nemluvil! Jestli mi budeš bránit úplně ve všem, musíš tak nějak počítat s tím, že si udělám, co já budu chtít a ne to, co budeš chtít ty! Nebudu se ti do konce života podřizovat jen proto, že jsem tvůj jediný syn a dědic a mám plnit očekávání! To já bych velmi rád, ale když nemám nikoho, kdo by mě podpořil - tedy kromě mámy a mých přátel, které TY rád nemáš - tak to jde velmi těžko."
,,Vyčítáš mi dávno pohřbené věci, tohle nejsou argumenty!"
,,Nejsou pohřbené. Kdy jsi mě naposledy pochválil za výborné výsledky ve škole? Kdy jsi chtěl naposledy poznal někoho, kdo mi je blízký? Snažíš se mě dohodit těm holkám bez mozku z urozených rodin a nezajímá tě, že já je nechci! Nechci je!" gestikuloval rozzuřeně Emett. ,,Mám už po krk tvých hloupých pravidel, kterým chybí jakékoli opodstatnění! Nudí mě, jak mi pořád zakazuješ, co je správné, a já pak musím přemýšlet, jak udělat špatné tak, aby tak špatné nebylo. Bolí mě hlava z toho, abych se ti zavděčil a ty mi pak dovolil vybrat si ženu nebo dokonce práci! Nevidíš mě snad?!" Emett cítil, jak ho opouští zuřivost a nahrazuje ji lítost.
,,Ale to..."
,,Kde jsou ty časy z fotek? Zdá se mi to snad, nebo jsi mě měl rád jen v době, kdy jsem nemluvil a neměl žádné názory, protože jsi mě mohl ovládat?!"
,,Nevytahuj na mě staré věci... tohle..." Nějak mu docházela slova.
,,Je mi líto, že jsem nesplnil tvá očekávání, ani netušíš, jak jsem toužil po kousku uznání. Mohl jsem se přetrhnout, jak jsem chtěl dělat jen to, co opravdu chceš, jak jsem se snažil udělat dojem! Všiml sis vůbec toho kouzla, co jsem ho vyčaroval na tvé narozeniny?"
,,Jaké kouzlo?" zarazil se pan Long.
,,Vidíš? Nevšiml! Psal jsem ho tři měsíce, protože jsem nemohl nalést přesnou formulaci! Napsal jsem ti kouzlo a ty sis toho ani nevšiml, jak je tohle, krucinál, možné?" zazoufal si Emett, a pak se na něj zklamaně podíval. ,,Přesto všechno jsem tě měl rád. Neopovažuj se mi kázat o tom, co je pro mě nejlepší, když mi to potěchu vůbec nepřináší!"
S tím Emett odešel a ani se neotočil, když si bral z věšáku kabát a vybíhal ven.

Část padesátá třetí - Pan a paní

12. října 2010 v 17:40 | TePa |  Anne
Pro Vás všechny :)

TePa

,,Počkej v obýváku, zajdu pro ni," pustil Erin ruku Emett a vzdálil se. Erin se opatrně posadila a nepřestávala se rozhlížet. Všechno vypadalo tak honosně, tak upraveně, tak čistě a tak... a tak zatraceně draze. Skoro se bála natáhnout ruku a pohladit ručně vyšívané čalounění. Už sedět jí stálo velké úsilí a to seděla jen na okraji honosné pohovky, jejíž čelo se pozvolna zvedalo a za jejími zády znovu klesalo, až úplně zmizelo v mahagonovém opěradle.
Polkla a soustředila se na krb. Byl vcelku obyčejný, kdyby ovšem nebyl vyzděný cihlami, které někdo očaroval, aby měly jasně bílou barvu jako vnější omítka. Postavila se a přešla po koberci až k němu. Když si prohlížela jeho stavbu, sklouzla očima i ke krbové římse, kde stály vystavené tři fotografie.
Na jedné usoudila, že půjde o svatební fotografii manželů Longových. Nahla se k obrázku blíž, až jí tváře zčervenaly náhlým přívalem tepla, a důkladně si je oba prohlédla. Pan Long vypadal vyrovnaně, lehce podmračeně, ale při pohledu na to, jak drží paní Longovou kolem ramen, by nemohla usoudit, že v něm není láska. Na sobě měl černý kouzelnický hábit protkaný stříbrnou nitkou a v klopě měl zasunutou lilii. Paní Longová seděla na židli před ním a zeširoka se usmívala. Hnědé rovné vlasy jí splývaly po ramenou a ostře kontrastovaly se složitou bílou krajkou, kterou měla poseté celé šaty. Oči měla zářivé, světle šedé. Oproti tomu pan Long měl černé, stejně jako Emett. Nebyly černé, Erin věděla, že jsou velmi tmavě hnědé, ale na fotce to onomu pánovi přisuzovalo zlý výraz.
Na druhé fotografii bylo vyfocené malé děťátko s hnědými vlásky. Sedělo na... Erin se prudce otočila a pohled jí padl na pohovku, na které před chvílí seděla. Pak se otočila zpátky a usmála se. Vypadalo to na malého Emetta se štěrkátkem v ruce a zdálo se, že fotka byla pořízená právě v tomto pokoji. Usmála se jemu rozjařenému úsměvu a málem uklouzla, když se zpoza pohovky vynořila hlava pana Longa. Zdálo se, že něco říká, protože malý Emett se ještě více rozesmál a Erin si už už myslela, že jistě spadne na stranu. Pak ale pan Long znovu zmizel a Emett se soustředil na své štěrkátko.
Na poslední fotce stál Emett takový, jak ho už znala i Erin. Stál před sídlem, ruce měl zastrčené v kapsách kalhot, ze kterých mu vylézala jasně zelená košile. Na hlavě měl svůj tradiční upravený-neupravený účes a ironický úšklebek, který jasně vypovídal o tom, že ho k téhle fotografii někdo donutil násilím. Netrvalo dlouho, fotka se trochu zakymácela a do záběru vlezla i paní Longová v bílých letních šatech. Emett se usmál normálně a zohl se, aby mámu vyzvedl do náruče. Ta se rozesmála a uhodila ho do ramene. V té chvíli půl minuty kouzelnické fotografie vymizela a na fotce zůstal Emett sám.
Erin se usmála a natočila hlavu k ostatní výzdobě, když si všimla, že v místnosti už stojí i paní Longová s prošedlými vlasy a vedle ní Emett. Chvíli si přála otočit se a ověřit si, zda podobně vypadala i na fotce, ale ovládla se s tím, že tehdy jistě prošedlé vlasy neměla.
,,Ty musíš být Erin," řekla čistým hlasem a usmála se.
,,Ano, Erin Dooková, velmi mě těší a děkuji za pozvání," snažila se frázovat Erin, aby ji neurazila a nevypadala jako buranka. Emett na to nic neřekl, ale posadil se na sedačku.
,,Posaď se," ukázala na místo vedle něj paní Longová a přikryla si kolena dekou. ,,Omlouvám se, jsem dneska nějaká unavená." Erin se jen usmála a usadila se vedle Emetta. Paní Longová je oba nějakou chvíli pozorovala, pak zamrkala a opřela se.
,,Máte úžasný dům," začala Erin, aby nějak navázala rozhovor a mimoděk se posadila blíž k Emettovi. ,,Také jsem si všimla fotek, které máte vystavené na krbu," ukázala rukou dozadu, a pak ji znovu položila do klína.
,,Ah, ano. Emett byl rozkošné dítě, že ano?" usmála se na Emetta a když se Erin naklonila, všimla si, jak se tomu Emett ušklíbá. ,,Ale ano, byl," ujistila ho ještě paní Longová a mrkla na Erin.
,,Tak, Erin... povězte mi něco o sobě, co děláte ráda?"
,,Já... kdysi jsem ráda malovala, ale teď se k tomu málokdy dostanu," začala, a pak se usmála. ,,A zbožňuju famfrpál."
,,Ah! Tak to si musíte s naším Emettem rozumět!" Erin se na Emetta usmála a otočila se zpátky k paní Longové.
,,Doufám v to," přikývla.
,,Emette? Přines slečně čaj," otočila se na Emetta jeho máma a vzala tak Erin podpůrný bod. Když se zvedl a odešel do chodby, Erin jen polkla a zoufale se za ním podívala. Paní Longová se tomu zasmála ,,Já tě nesním, nemusíš mít strach."
,,Pardon, nemyslela jsem to tak..."
,,Jen máš zvláštní pocit, když se vzdálí, i když je to jen na okamžik?" přitáhla si k sobě Erinin pohled.
,,Vlastně... ano. Jak to víte?"
,,Longové to mají nejspíš vepsané v DNA," natáhla se ke svému čaji a nějakou dobu pila. Když šálek znovu odložila, pokračovala: ,,Jeho otec nebyl jiný. Nebyla jsem si jistá, že pro něj něco znamenám do chvíle, kdy mě požádal o ruku. Radši ani nechci vzpomínat na to, kolik večerů jsem pro něj proplakala," povzdechla si.
,,Ehm... nevím, co na to říct."
,,Neříkej nic, Erin," usmála se. ,,Vzpomínám na staré časy. Jenže já..," podívala se na ni vážně, ale pak přestala.
,,Nebojte se, chci to slyšet," ponoukla ji Erin a doufala, že to nebude znít příliš drze.
,,Jenže já neměla problém v rodokmeně."
,,Ach tak," řekla jen a zamyšleně se zadívala na špičky svých bot.
,,Nemyslím to zle, Erin. Pan Long je v tomhle... vybíravý. Rád o naší rodině říká, že je naprosto čistá, možná lehce doředěná polovičním původem, ale to všechno svádí na přílišnou nespoutanost mladé lásky. Líbíš se mi, nepopírám, že by ses mi vedle Emetta nelíbila. On by zkrotit prostě potřeboval, ale chci, abys věděla, že..," náhle se rozkašlala a její kašel nebral konce. Erin znervózněla.
,,Paní Longová? Já... co mám dělat?" panikařila. Paní Longová se jí snažila něco naznačit, ale popadl jí nový záchvat kašle. Erin se rychle postavila a přešla k ní.
,,Emette! Emette!" rozkřičela se na celý dům a snažila se jí lehce poklepat mezi lopatky. Paní Longová však byla tak křehká, že se bála pořádně ji uhodit, a tak když se ozval zvuk otevíraných dveří, zvedla hlavou a nadějně se podívala ke dveřím.
Jenže tam stál pan Long. Na sobě měl zimní kabát, který mu sahal až po kolena a když se podíval na Erin, zamračil se ještě víc než obvykle.
,,Co tady děláte!" ozval se panovačným přísným hlasem, jakoby byla domácí skřítek, který si prohlíží jeho osobní dokumenty.
,,Já... já... omlouvám se, tady paní Longové není dobře, já..," koktala, zatímco pan Long si rychle sundal kabát, odložil kufřík a přešel k paní Longové. Erin nepřístojně odstrčil stranou, div neupadla, a sám vytáhl hůlku, aby jí namířil na hrudník své ženy. Když se kolem něj rozsvítilo modré světlo, sýpavý kašel konečně přestal.
,,Terenci... Co tu... děláš?" rozdýchávala se.
,,Je ti lépe?" zeptal se něžným hlasem. ,,A kde je Emett?" ozval se rázněji.
,,Šel pro čaj."
,,Jak to, že šel pro čaj? Má se o tebe zatraceně starat!" rozkřičel se.
,,Nemluv takhle nešťastně, je tu host," pohladila ho po paži, ale to už se napřímil a přešel k Erin.
,,Dobrý den, pane Longu," podívala se na něj Erin a doufala, že vydrží nápor jeho pohledu. Ne. Zanedlouho stočila pohled na paní Longovou, která se na ni soucitně usmála.
,,Kdo jste a co tu děláte?"
,,Jsem Erin Dooková, pane, a jsem tu na návštěvě."
,,Er... Kdo vás pozval?!" rozčílil se tak, že mu na čele vyrašila vráska.
,,Terenci, prosím, nehněvej se, chtěla jsem ji poznat, je to má chyba."
,,Nezajímá mě, čí je to chyba, zajímá mě, jak se tu dostala."
,,Dobře, ale nekřič na ni, promluvíme si o tom."
,,Jane," ozval se jemnějším hlasem, ,,ne. Musím to vyřešit. Proč jste sem přišla?"
,,Chtěla jsem poznat Emettovu rodinu," odpověděla Erin.
,,Ne, chtěla jsem jí poznat já a řekla jsem Emettovi, ať ji pozve, že mi to udělá radost, ona za to nemůže, Terenci."
,,Promluvíme si. Vy odejděte," podíval se na Erin zpříma.
,,Samozřejmě," přikývla smutně Erin. ,,Nechtěla jsem vás nahněvat, vážně ne. Tak já... nashledanou a řekl byste prosím Emettovi, že..."
,,EMETTOVI NEŘEKNU NIC!" rozkřičel se na ni. Erin se strašlivě lekla.
,,Nashledanou, paní Longová."
,,Je mi to líto, Erin." Když se pan Long otočil, Erin jí věnovala chabý úsměv, proběhla předsíní a se slzami v očích zůstala nějakou dobu stát před vchodem. Pak si oblékla kabát, zavázala šálu a narazila čepici. Pro dnešek by toho bylo dost, pomyslela si a pokračovala ven ze sídla, odkud se přemístila domů.

Brian seděl u stolu v kuchyni, před sebou měl krásně rozložený pergamen, který uhlazoval poslední půl hodinu, vedle něj ležel kalamář s namočeným orlím brkem.
,,Zlatíčko?"
,,Co je, mami?" protočil oči, když slyšel jím nenáviděné oslovení.
,,Co tu pořád děláš?!" nakoukla dovnitř.
,,Snažím se přemýšlet," podíval se na ni, jakoby to bylo jasné už předtím, než se ho vůbec zeptala.
,,Píšeš dívce?" usmála se tím svých poťouchlým způsobem a přicupitala až k němu, aby se vzápětí posadila vedle a nahlídla mu přes rameno. Brian se od ní posunul dál, položil si oba lokty na stůl a podíval se na ní pohledem typu: ,Ano?!´
,,Mami, ne, prosím, ne!"
,,Ale no tak, zlato, jsem taky ženská, pomůžu ti. Vyznání pravé lásky," zadívala se v dáli a Brian se znechuceně zadíval tím samým směrem. Když nic neviděl, pohoršeně se na ni podíval.
,,Co s nimi?!"
,,Jsou to nejkrásnější, co je. Tvoje dívka si je bude schovávat a používat jako záložku do knihy!"
,,Probůh, mami, někdo by ti už měl vysvětlit, že ty tvoje sešitové romány, které doufám leží svázané na půdě, tě... jak bych to řekl... KAZÍ!" zatvářil se jak u mučení.
,,Náhodou si je čtu celý život." Brian se rozkašlal.
,,CELÝ život? To jich někdo napsal víc jak 100?" podivil se zděšeně.
,,Samozřejmě, jsou to díla, která ti rozbuší srdce a nedovolí ti zapomenout na to, jak je zamilování krásné." Brian začal nenápadě rolovat pergamen zpátky do ruličky a přitom dělal, že jí poslouchá. Přitom se snažil vermomocí myslet na famfrpál, aby celou noc nemusel trávit na záchodě. Zrovna, když se mu to dařilo, zaslechl: ,,... ten jsem měla nejradši, když jsem s tebou byla těhotná a..."
Brian zůstal oněměle sedět.
,,Vypráví o krásné Melindě a kovboji Summersovi, který je velmi chudý, ale umí vzít za práci a měl svaly nejen na pažích, jestli mi rozumíš." Brian ztěžka polkl a rychle se zvedl ze židle. ,,Kam jdeš?"
,,Kdo se u všech Merlinových vousů může jmenovat Summers?" přeskočil mu hlas a zmizel na schodech do svého pokoje.

Počínající krize

10. října 2010 v 22:41 | TePa |  Zprávy pro Vás od Autorky

Drazí a milí,

tímto Vám dopředu oznamuji, že přidávání kapitol bude krapet pokulhávat a nebude jich už několik za týden, ale tak jedna, dvě. Moc mě to mrzí, ale zdá se, že si mě krize začíná nacházet a poté, co mé ego utrpělo ránu na literární soutěži, kde jsem neuspěla, se zdá, že ubývá i chuť psát.
Samozřejmě myslím na Vás, kteří zůstáváte a podporujete mě a čtete a snažíte se mě donutit k tomu, abych se zlepšila (díky, Pet ;) i Vy ostatní). Jenže... nastávají u mě těžší časy, musím si uvědomit, že psaní by mělo jít dál a nezůstávat na jednom místě, jak si myslím, že je tomu doteď. Musím zlepšit popisy a taky bych měla začít číst své milované fantasy, na které jsem v poslední době neměla moc času kvůli povinné četbě. Doufám, že tam najdu inspiraci a chuť, která mě nakopne dál... moc v to doufám.
Prosím, zůstaňte se mnou a mějte trpělivost...

Vaše TePa

Část padesátá druhá - Dary

10. října 2010 v 16:59 | TePa |  Anne
Pro všechny, co drží s našími hrdiny ;)

TePa

PS: Omlouvám se, že mi to tak trvalo, dokonce jsem to po sobě ani nepřečetla, jak jsem Vám ještě o víkendu chtěla vyhovět, ale doufám, že se bude líbit ;)

,,Kam jdeš?!" ozval se rázně pan Dooke, když si všiml, že se jeho dcera snaží nenápadně proklouznout z domu.
,,Ven," špitla v odpověď Erin a napřímila se.
,,Jak to ven? S kým?" Erin ztuhla.
,,Ehm... S Anne, s kým jiným?" začala si obouvat kozačky, když se objevil ve dveřích a projel si ji přes svůj oční rentgen.
,,Tak s Anne."
,,Ano."
,,Kam půjdete?"
,,No... nejdřív se sejdeme na Příčné, a pak půjdeme k ní, chce mi představit rodiče."
,,Aha," nepřestával si ji měřit, a tak se k němu postavila zády a vzala si bundu. ,,Kdy se vrátíš?"
,,Nevím. Co nejdřív."
,,Tohle se mi vůbec nelíbí, mladá dámo." Na to Erin neodpověděla. ,,Slyšelas?"
,,Ano."
,,Vrátíš se do tří hodin."
,,Ale..."
,,Ano?" pozvedl obočí pan Dooke.
,,Já jen, že ona bydlí v Londýně a tam se nemůžu přemisťovat, jak bych chtěla. Budu muset pěšky přes ty ulice a tak. To zabere čas," podívala se na něj Erin.
,,Jak už jsem řekl. Do tří hodin bude doma."
,,Tak dobře. Ahoj," zamávala mu Erin a vyšla zadním vchodem do zahrady, aby se mohla v klidu přemístit na Příčnou. Když se octla před obchodem, kde na ní včera narazil Emett, nervózně sevřela ruce v pěst a rozhlédla se. Netrvalo dlouho a přímo před ní se objevil Emett.
,,Promiň, že jdu pozdě," spustil zadýchaně.
,,Odkud ses přemisťoval?"
,,Musel jsem vyběhnout ze sídla, protože otec začaroval celý pozemek jako Bradavice. Navíc jsem šel úplně pozdě, protože jsem vyprovázel tátu, aby si nemyslel, že mám něco za lubem. Promiň."
,,V pohodě," usmála se Erin. ,,Poslyš, jsi si jistý, že to je dobrý nápad?"
,,Ani ne," pokrčil rameny. ,,Ale máma si to přeje, chci jí udělat radost."
,,Tak jdeme? Do tří hodin musím být zpátky."
,,To je ale spousta času," mrkl na ni Emett.
,,Pochybuju, že mi rozhovor s tvojí mámou zabere jen hodinku." Emett na to nic neřekl, jen ji popadl kolem pasu a oba je přemístil před bránu sídla Longů. Erin v tu chvíli oněměla. Celá budova byla bílá a nebylo to sněhem, to ani náhodou. Budova měla tak bílou zeď, že byla skoro světlejší, jak sníh, který jí napadal na střechu. Jediná tmavá věc byly závěsy, které šly vidět i přes okno a masivní dubové dveře, které se vyjímaly po pravé straně.
,,Máte bílý dům?"
,,No jo," přikývl Emett. ,,Táta je na to vysazený," povzdechl si.
,,Aha. Je to úžasné, nikdy jsem nic takového neviděla," přiznala Erin, když jí Emett chytil za ruku a vedl jí po vyštěrkovaném chodníčku k domu. ,,Je to tu nádherné!"
,,Provedl bych tě po zahradě, kdyby nebyla taková klendra, ta by se ti líbila."
,,Hmm," usmála se Erin, když jí Emett pustil jako první do dveří.
,,A nezouvej se," povzdechl si a zavřel za nimi dveře.

,,Jamesi?" ozvala se poťouchle Anne zpoza dveří do koupelny. James seděl na druhé straně dveří, ve svém pokoji, a opíral se do křesla.
,,Ano?"
,,Můžu?" ušklíbla se pro sebe Ann.
,,Samozřejmě. Už půl hodiny," uchechtl se James, když Anne nejdřív zpoza dveří vystrčila nohu a nakonec vykoukla celá.
,,Tadáááá!" rozpřáhla ruce a usmála se Jamesově zaraženému pohledu. Na sobě měla rifle a místo trička Jamesův starý dres, který od něj dostala k Vánocům. ,,Tak co ty na to?" otočila se v kruhu a vydala se k němu.
,,Na to se ani nedá nic říct," vydechl James a chytil ji za pas. Anne se usmála a ochotně se mu posadila na koleno.
,,Chtěla jsem ti udělat radost," políbila ho na tvář a prohrábla mu vlasy.
,,Tak to se ti povedlo. Úplně jsi mě dostala."
,,Oh, to jsem ráda," usmála se potěšeně Anne a znovu se postavila, aby se mu předvedla.
,,Sedí ti tedy parádně. Myslím, že bys ho měla nosit po škole, aby všichni věděli, že jsi moje."
,,To už přeci všichni ví," usmála se a vzala si z police nějakou knihu, která na ní ležela.
,,Já jen tak pro jistotu. Ten dres ti tak sekne, že bych tě okamžitě bral do týmu."
,,To by ale nebylo profesionální," vyplázla na něj jazyk. ,,Představ si, kolik úžasných hráčů by tam bylo, ty zkušenosti, ta zručnost, ten talent!"
,,Ale ty bys nám svou krásou znervózňovala nepřítele."
,,Ty kecko! V té rychlosti by si mě ani nikdo nevšiml. Možná jen proto, aby mi mohl do tváře poslat potlouk. To už bych pak ozdoba rozhodně nebyla," položila knihu zpátky a promnula bosými chodidly koberec, který měl James rozložený kolem postele.
,,Neboj, já bych si tě už ochránil," na to James a protáhl se. Anne se na něj otočil a usmála se.
,,Unavený?"
,,Trochu. Dneska táta potřeboval pomoct. Většinou si bere Alba, já se o práci na Odboru záhad moc nezajímám, ale dneska byl Albus se Sárou, takže neměl čas. Musel jsem jít já a s něčím mu pomoct."
,,Jo tak. Proto jsme se sešli až o hodinu později? Ne, že by mi to vadilo, alespoň jsem strýčka Gerryho dostatečně přesvědčila o tom, že mě neukousneš. Nedokázal uvěřit tomu, že by to někdo nechtěl udělat," ušklíbla se Anne. ,,Vážně si občas myslím, že to snad říká jen proto, že vidí, jak se mi o tom nechce mluvit."
,,No jo, když ty jsi na celé tohle téma nějaká háklivá," pošťouchl ji James a sledoval velikánskou sedmičku, která se jí výjimala na zádech. Potter. ,,Jak dlouho už ho nosíš?" zeptal se James. Anne se nechápavě otočila a když si všimla jeho pohledu, ušklíbla se.
,,Párkrát jsem v něm už spala, to je pravda a taky jsem ho měla několikrát venku s Erin."
,,Nejvyšší čas hodit ho do pračky," ušklíbl se.
,,No to ani náhodou. Leda, že bys mi ho vypral tady u vás, tak den ho měl pohozený v pokoji, pak jo," usmála se. ,,Hezky se s ním usíná."
,,No jo, co takhle, abys někdy zkusila usínat s reálným Potterem?" zablýsklo se mu v očích.
,,No to já bych ráda, ale mám to zakázáno."
,,Od koho?" podivil se.
,,No od koho asi. Od mamky, ta si kontroluje, jak chodím domů," otočila se k němu zase zády a prohlížela si časopis.
,,To nechápu. Když ti věří, tak v čem je problém?" Anne se na něj ironicky podívala.
,,Hej, no já nevím. Jsi sedmnáctiletý kluk. Co ti asi mají za největší zábavu?" dělala, že přemýšlí.
,,Počkat," rozesmál se James. ,,Tvoje máti nevěří mě?"
,,Jo," přikývla.
,,Proč proboha?"
,,Už jsem ti to říkala."
,,To si myslí, že z tebe strhám oblečení a udělám ti dítě hned, jakmile se octneš v baráku?!" Anne zrudla rychlostí světla a zaskočila jí slina.
,,Proboha," odkašlala si.
,,Dělal jsem si srandu. Ale myslí si něco takového?"
,,Nejspíš."
,,Ach jo. To abych se k vám stavil."
,,Cože?! Ne! Neblázni! Ne! Ne! Ne!"
,,No ty brďo. Tolikrát ne?!" zasmál se.
,,To není sranda, Jamesi. Nechoď k nám!" zahodila časopis na postel Anne a vrátila se k němu. ,,A když to říkám, vím proč to říkám."
,,Ale no tak, vsadím se, že tví rodiče jsou v pohodě." Anne se na něj vědoucně podívala.
,,Na mě možná, ale... ehm... chodíme spolu.. ne, nechoď, to dopadne strašně."
,,Takže jsi radši, když tě mamka kontroluje, kdy chodíš domů?"
,,To jsem neřekla," povzdechla si. ,,Jen... jen... prosím, nechoď, dopadne to příšerným výslechem!"
,,Pokud výsledek bude obnášet i to, že u nás budeš moct jednou za čas přespat, pak to podstoupím a dokonce se budu i usmívat," usmál se James.
,,Vážně si to neber osobně, myslím, že by ses jim i líbil, ale..."
,,Tak v čem je problém?!"
,,Oni se tě budou ptát, jestli si mě hodláš vzít, až skončí škola, kolik chceš mít dětí, pak budou probírat rodinné choroby a jak bude vypadat svatba!" prohlásila vyděšeně. James se tomu jen usmál. ,,Co je?"
,,Mě to vážně nevadí," pokrčil rameny.
,,Ale no tak! Co když se tě fakt zeptají, jaké máš se mnou plány do budoucna?"
,,Pak jím pravdivě odpovím."
,,Táta má doma kulovnici. Sice už jí dlouho nepoužíval ale o to hůř! Zaručeně zemře alespoň jeden z vás. V tomto případě asi taťka," zamyslela se Anne. ,,Jestli řekneš, že budoucnost neplánuješ, tak to už k vám nebudu moct ani na návštěvu."
,,Probůh, co to máš za rodinu?" smál se James.
,,No..," mrkla na hodiny Anne. ,,Ne moc normální. Hele, já musím běžet, už bude jedenáct," postavila se Anne na nohy a přetáhla si přes hlavu svetr.
,,Mimochodem... neříkám, že přemýšlím nad tím, kdy bude svatba, kolik chci dětí a tak podobně, protože chci jet na čas pracovat do ciziny, ale nehodlám jim říct, že neplánuju ani co bude po škole..." Anne se na něj tázavě zadívala, pak na něj ukázala prstem a ušklíbla se.
,,Tak tohle chci slyšet. Hlavně to s tou cizinou," zamračila se. ,,Teď ale musím vážně běžet, nebo mě taťka přetrhne," vyběhla z pokoje Anne a zastavila se až v předsíni, aby si nazula boty. Když už už vybíhala ze dveří, James rychle vyběhl za ní a dohnal jí až u lampy, odkud se chtěla přemístit.
,,Anne," zavrtěl hlavou, přitáhl si ji k sobě a pořádně ji políbi. ,,Dobrou noc." Anne zčervenala a jemně se usmála. Pak se nahla pro změnu ona a políbila ho ještě jednou.
,,Dobrou." S tím zmizela.

Po bitvě

1. října 2010 v 23:08 | TePa |  Ty z Vrangy
AUTORKA MÁ RÁDA TENTO ČLÁNEK
Autorka má ráda tento článek

Překvapivě pro Kat, která je snad jediná, která tohle čte :)

TePa

Becor zamžoural do ospalého raního slunce a nasál do plic těžký vzduch.
Obloha byla šedivá a nad lesem se vznášel oblak mlhy. Přesto se vzepřel na levém lokti a protřel si oči. Byl k smrti unavený, byla mu zima a celý byl cítit něčím, pro co ho napadal jen jediný název: smrt. A najednou ho přepadla taková zvláštní úzkost a ta ho ovládla natolik, že ze sebe začal strhávat brnění. Pak si strhl i košili, ale když zjistil, že si nemůže vysvléci kůži, zklamaně svěsil hlavu a bezmocně nakopl štít, který ležel na zemi přímo vedle jeho pravé nohy.
Pak se rozhlédl.
Na chvíli spatřil svého dávného přítele, pak zase - oh, proboha - bylo mu tak šestnáct let! Toužil uhnout pohledem k něčemu, co by mu dovolilo zapomenout, ale ať se podíval kamkoli, všude ležela zkáza, všude byl ten vtíravý zápach smrti. V návalu hořečnosti něco s tím udělat se sklonil k bezvládnému Martinovi a zadíval se na jeho krvácející ránu.
Jediným trhnutím mu ji odkryl a šáhl si do kapsy pro alkohol. Každý voják dostal nejméně tři loky. Netušil, jestli si velící mysleli, že to má pomoct, ale nepomohlo. Ti, kteří ho využili před bitvou, aby si zakalili mysl a mohli tak útočit bez výčitek, docílili akorát toho, že chtěli stále víc a víc, neboť nic nedokázalo zakalit mysl natolik, abyste přestali vnímat své svědomí.
Becor v zamyšlení odšrouboval malé víčko a vylil celý obsah lahvičky na Martinovu ránu. Byla špinavá a i když šlo o čistý řez, vypadala nezvykle otekle. Když se Martin najednou z ničeho nic rozkašlal, Becor mu pomohl posadit se a starostlivě sledoval jeho monokl a natékající nos.
,,Pít," zahuhlal Martin a několikrát zamrkal. ,,Au," zvedl ruku k oku, ale Becor ho zarazil.
,,Vypadá to vážně ošklivě, dostal jsi pořádnou ránu. Tady máš," podal mu čutoru s vodou a Martin ji do sebe vyklopil najednou jakoby nic.
,,Zůstaň sedět, je dost dobře možné, že máš otřes mozku. Tady máš obvaz, zvládneš si ovázat ránu?" Martin jen přikývl. ,,Zajdu se podívat po ostatních."
Mezitím, co ošetřoval Martina, se očividně probudilo víc lidí a nyní se mýtinou nesly nářky. Pár mužů lámalo větve stromů, aby si z nich udělali hole. Některým chyběla ruka, jiným jen prst, jiní zase utržili největší rány na duši. Některým zemřel přítel, některým spolubojovník a někdo se snažil najít svůj ztracený prst mezi množstvím dalších, aby si pak stejně snažil přišít nějaký, který mu ani nepatřil.
Becor nakrčil obočí a rozhlédl se. Nezdálo se, že by jich mnoho přežilo, přesto poznával pár známých tváří, které se rozhlížely kolem a volaly na další a další vojáky, kterým chyběly jednotlivé kousky brnění. Viděl snad už všechny, jen Katy ne. Jakoby se nějakým zázrakem dostala do jiného světa a nechala ho tu samotného.
Cítil, že kolem fouká silný vítr, ale zima mu nebyla. Cítil se zvláštně otupělý, když se díval na jednotlivé tváře, které promlouvaly, ale k němu ne. Neslyšel nic kromě bušení vlastního srdce. Hleděl do prázdna, před sebe, nikam. Jakoby se celý svět zpomalil a už nikdy se neměl vrátit zpět. To ale nesměl.
Ne teď.
Ne teď, když je po všem.
Něco v hloubi duše mu ale napovídalo, že nikdy nebude po všem.

Katy sebou cukla a málem znovu omdlela. Cítila se jako po velmi dlouhé noci strávené v její oblíbené hospůdce ve Vranze. Chytila se za hlavu, ale když se pokusila posadit, nemohla. Když si zmoženě znovu lehla do kaluže krve, zjistila, že je od pasu dolů zavalená koněm.
,,Haló?" zavolala chraptivým hlasem. ,,Haló?!" Chvíli čekala a když nedaleko uslyšela hlasy, ozvala se znovu.
,,Zatripe, myslím, že někoho slyším. Je tu někdo?!" uslyšela říkat jednoho svého lučištníka.
,,Jeribaku, jestli okamžitě nepřikráčíš a nepomůžeš mi zpod téhle napůl už hnijící mrtvoly, udělám si mrtvolu z tebe!"
,,Paní Katy? Jste to vy?" zajásal Zatrip, když uslyšel její hlas a zanedlouho uviděla i jeho umazanou tvář. ,,Jste to vy!" Katy protočila oči.
,,Byli byste té lásky a pomohli mi?"
,,Samozřejmě," objevil se i Jeribak a zkoumal, v jaké je pozici.
,,Kde to jsme?"
,,Na jižní straně bojiště, paní," prohodil Zatrip a otočil se zpátky na Jeribaka. ,,Nejsem si jistý, jestli tohle zvládnem, neměli bychom sehnat pomoc? Je dost dobře možné, že má rozdrcenou pánev." Katy v duchu zaklela, ale na své lučištníky se jen lehce usmála, div z toho nedostali infarkt.
,,Můžeme?" polkl Jeribak a kývl na Zatripa, který se zapřel o koňský hřbet. Oba po chvíli zařvali úsilím, dokud z ní koně nedostali.
,,Do prdele," prohodila Katy, protože si rozkousla ret, aby nekřičela, a z tohoto úsilí jí dokonce začaly téct slzy. ,,Do prdele," zašeptala.
,,Paní?"
,,Pomožte mi," zvedla k nim ruce, ale oni se na ni jen nechápavě podívali. ,,Sama to momentálně nezvládnu."
,,Ovšem," zrudl Jeribak a chytil ji za pravou paži, kterou k němu natáhla. Zatrip ji chytil za druhou, ale když oba společně zatáhli, Katy je rychle pustila a se slzami v očích, procedila mezi zuby:
,,Tohle nejde, dolů!" Oba jí okamžitě vyhověli a položili zpátky na zem.
,,Co budeme dělat?" zapanikařil Jeribak a rozhlédl se kolem.
,,Pro někoho bych došla, ale..," ušklíbla se Katy a ukázala na své nohy. Zatrip okamžitě odkráčel a Jeribak ho vzápětí následoval.
Katy se vzepřela na loktech a prozkoumala si situaci. Levou nohu měla celou zpromáčenou něčí krví, z pravé jí trčela kost a na pánev neviděla, protože byla překrytá jak hrudním kyrysem, tak stehenním krytem, který se jí zarýval do zakrvácené nohy. Ona však necítila nic. Nejspíš jí ten kůň držel tak dlouho přikovanou na jednom místě, že ani neměla šanci bolest zaregistrovat a už byla v bezvědomí.
,,... tak jsme odtlačili toho koně. Jenže ona se chtěla zvednout... bohužel... zdá se, že její nohy jsou na tom velmi špatně," dokončoval zrovna Jeribak svůj jistě dlouhý monolog a objevil se jí v zorném poli jako první.
,,Paní? Našli jsme kapitána Becora, on vám jistě pomůže," ujistil ji Zatrip, který pak chytil Jeribaka za loket a oba odešli.
,,Kat?" postavil se nad ní obkročmo sám Becor. Slunce se mu opíralo do zakrvácených zad a ramenou, takže působil ještě větší, než ve skutečnosti byl. Neměl na sobě ani kyrys ani halenu, vlasy se mu lepily k hlavě a na tváři mu přibyla jedna krátká jizva. Katy se pozvedla na loktech a se zvedlým obočím nespouštěla zrak z jeho mohutných ramenou a břicha, které bylo špinavé a ulepené od potu - o to zajímavější. ,,Teď ne," ušklíbl se vědoucně Becor, natáhl se k ní, chytil ji v podpaží a vytáhl nahoru, aby se nedotýkala země.
,,Položím tě na zem, dobře?" Katy se na něj vyděšeně podívala.
,,Ne!"
,,Katy, musíme to alespoň zkusit, vydrž," začal ji pomalu pokládat Becor. Katy jeho obezřetnost ale nezajímala. Nohy necítila, kdyby je neměla připojené k tělu, ani by nevěděla, že jsou její, takže když se dotkly země a Becor ji začal popouštět, věšela se mu do rukou jako hadrová panenka.
,,Becore, necítím nohy," podívala se na něj vážně a když jí opětoval pohled, váhavě se usmála. ,,Vůbec."
,,To není k smíchu, Kat."
,,A mám brečet? Pomůže to?" ušklíbla se.
,,Donesu tě do provizorního tábora. Myslím, že Martin s tím už začal něco dělat. Dalo práci ho přesvědčit, aby zůstal v táboře a nešel hledat Tep, kterou podezírá z toho zázraku."
,,Zázraku?"
,,Zjistil jsem - z krátkého pozorování - že ona tlaková vlna zabila všechny nepřátelské jednotky, ale ty naše, které přežily, jsou... "v pořádku"." Pak ji objal rukou kolem hrudníku a pevně ji objal v podpaží, aby mu nespadla.
,,Proč mě držíš takhle? Musí to být vyčerpávající."
,,Jelikož máš zlomené obě nohy - nejspíš - akorát bych ti tím ublížil a světe div se, tohle vážně nechci." Katy se tedy nechala podpírat a sama ho rukou chytila za pravé rameno, které bylo dál a ke kterému mohla snáz natáhnout ruku. Pak k němu otočila hlavu a chvíli ho bezostyšně pozorovala.
,,Nevíš, kdo vymyslel teorii o tom, že ženy mají mnohem větší chutě, když vidí svého partnera alespoň částečně odhaleného, po zdatné fyzické námaze, a proto ho sjíždí svůdným pohledem tak dlouho, dokud nepodlehne?" ozval se Becor.
,,Kdybys mi slíbil, že podlehneš, možná bych ti řekla, že jsem to byla já," ušklíbla se, když se dívala před sebe a na tváři se jí objevil úsměv.