Květen 2010

Část třicátá druhá - Těžkosti

30. května 2010 v 17:08 | TePa |  Anne
Dny utíkaly tak zoufale pomalu, tak zoufale pomalu! Erin už to opravdu lezlo krkem. Měsíc už zmizel za dveřmi a její nejlepší kamarádka a... Emett se stále nevraceli. Zato zjistila, že většinu času tráví buď v knihovně nebo na kolejních oslavách, kde se bavila dost pitomými hrami na pravdu a čin, které jí už opravdu přestávaly bavit.
Navíc s novou "kamarádkou" na krku, to bylo ještě horší. Lisa možná byla šílená a hodná, ale zdálo se, jakoby její jedinou starostí bylo řešení kluků. Na každý den měla naplánovaného jednoho, kterého musela s Erin projednat. Zrovna včera to byl Alex. Jen při té vzpomínce se zamračila. Pronásledoval ji pravidelně ob dva dny a nepřestával... jak je to slovo? Doufat? Nepřestával doufat, že se Erin konečně rozhodne správně a skončí s ním.
Zároveň si ale musela uvědomit, že tohle je poslední rok, co stráví v Bradavicíh - a ten se navíc rapidně krátil - a její odhodlání, totiž, že si najde svého budoucího manžela právě v řadách svých spolužáků, se vznášelo někde mezi konečným rozhodnutím a okrajem propasti. A to se jí vůbec nelíbilo.
Sázet všechno na Emetta se dost dobře nemuselo vyplatit, navíc, kde je psáno, že bude mít dobře placenou práci, kde potká zázračného prince na bílém koni, který - přiznejme si - nikdy nebude takový jako Emett. Věčná škoda. Alex byl pitomec samozřejmě, ale zase... pocházel z vážené rodiny a... Dej si facku, Erin!
,,Čau, Erin!" usmála se Lisa a rozplácla se v křesle naproti ní. ,,Hele, přišla jsem na nový styl!" Ach ano, zapomněla jsem konstatovat, že Lisiin další koníček bylo den ode dne se oblékat podle jiného stylu. Včera to byla kovbojka. Erin vzhlédla.
,,Proboha, co to máš na hlavě?" zasmála se.
,,No dovol!" vyplázla na ni jazyk Lisa. ,,Musela jsem si prodloužit a zhoustnout vlasy, aby to mělo požadovaný účinek, pak jsem je rozcuchala a tenhle úžasný batikovaný šátek jsem našla u tebe na věšáku. Nevadí, že jsem si ho půjčila?" ukázala si na hlavu.
,,Copak to dneska je? Hippies?"
,,Jak to víš? Myslela jsem, že budeš spíš hádat," prohlédla se.
,,Není třeba, vážně, máš neuvěřitelnou šlehu. Jestli si tě Jake nevšimne ani dneska, tak to se vážně svět zastavil," sklonila hlavu ke svému úkolu a zamračila se, když zjistila, že má jen první odstavec a nic dalšího nikde nenašla.
,,Nějaké problémy?" usmála se Lisa a nahla se jí přes rameno.
,,Úkolu nad hlavu a málo prostředků k tomu, abych je mohla splnit," usmála se na ni Erin a pohladila peří svého brku.
,,Hm... Poslyš, víš o tom, že se dnes vrací z Objížďky škol? Napadlo mě, že bys ráda věděla, že se ti vrací Anne," posmutněla Lisa.
,,To je super!" neubránila se Erin výkřiku. ,,Ale... nemyslíš si, že si tě nebudu všímat, že ne?"
,,Neee," usmála se znovu Lisa. Takže si to myslela, shrnula to Erin. ,,Jo a víš, kdo přijede taky?"
,,Ehmm..?" Emett? zeptala se v duchu.
,,Long ze Zmijozelu," usmála se Lisa lišácky. Erin nenápadně polkla a poškrábala se brkem až za uchem.
,,A?"
,,Erin, děláš si srandu? Zrovna ty!" zasmála se Lisa přes celou knihovnu.
,,Co zrovna já?"
,,Ty s tvým úžasným vkusem? No tak!" Erin zrůžověla.
,,Ale..."
,,Je nádherný! Nechápu, jak někdo takový vůbec může kráčet po Zemi!" rozplývala se Lisa. Erin jí kopla do nohy. ,,Co je?"
,,Co když je tu někde Jake?"
,,Tak si může myslet, že mluvím o něm, no ne?" mrkla na ni Lisa. Erin se zasmála. ,,Ne vážně. On si mě všimnout, tak jsem v nirváně."
,,Přeháníš, Liss."
,,Cože? Jak to můžeš vědět, hm?" usmála se Lisa. Erin zrůžověla.
,,Erin Dooková..! To jsem ani netušila!"
,,Ale... mlč, prosímtě, Liss! Nikdo to nesmí vědět!"
,,A co?" Do háje, Erin, ty hlavo skopová, pomyslela si Erin. Prozradit se sama je vážně umění!
,,No, dobře, když už jsem to nakousla. Něco mezi námi je, ale jestli cekneš, tak..!"
,,Ha! Já to věděla. Ne, spolehni se," prohrábla si vlasy, aby měly divočejší vzhled. ,,Takže... Co mezi vámi přesně je? Hm? Pusa? Chodíte spolu? Nebo snad..!" otevřela pusu a hned si ji zakryla dlaní. Erin protočila oči.
,,Na co vy hned nemyslíte, mladá dámo! Já nevím, co mezi námi je, on je totiž tak trochu jako na roztrhání."
,,Oh, chápu."
,,Cože?"
,,No, jeho rodina a všechno. Vsadím se, že v tom má prsty," zvážněla Lisa a utáhla si šátek, aby jí neklouzal z hlavy. ,,Poslyš, jestli se Emett rodině vzepře a to toho nejspíš nebude litovat, podívej se na sebe!"
,,Zrovna teď?" prohlédla se Erin. Na sobě měla tepláky, vytahanou košili po taťkovi, vlasy ledabyle stažené do culíku a oči ještě rozespalé, jak dneska - v sobotu - vstávala příliš brzy.
,,I zrovna teď. Je tě kus, tak si toho važ. Takže zpátky k tomu, co jsem řekla. Jestli se Emett vzepře rodině, nebudete to mít lehké a to vůbec! Někteří příslušníci budou ochotní mu ubližovat, ne-li ho dokonce zabít. A neušklíbej se tak, protože čistokrevní jsou hajzli. Až na Jakea, to je jasné. Poslyš, zrovna Longové jsou prý zpříznění s Malfoyovými, už nevím jak, ale rodina je to velmi stará, jasné? Nechci hrát chytrou, ale tak trošku jsem ho studovala," ušklíbla se sama pro sebe. ,,A vážně by nebyl problém ho v tichosti zabít proto, že dělá rodině ostudu. Takhle by ho prostě smazali a ostuda by byla zažehnána. To, že se dá dohromady s tebou - míšenkou s pochybným původem, nezlob se za ten výraz - dává v šanc hodně hodně mnoho."
,,Tak co mám podle tebe dělat? Nechat ho?"
,,Ne, jen si myslím, že rozhodnutí, které udělá bude horší pro něj."
,,Myslíš, že si vybere mě?" nedokázala potlačit úsměv Erin.
,,Myslím," přikývla Liss. ,,Hele, jak vypadám?" Erin si ji prohlédla.
,,Úžasně, jako vždycky."
,,Prosímtě, co děláš. Jak vypadám?"
,,Skvěle. Liss, ty co bys teoreticky neměla na kráse doplníš o úsměvy a lišácké pohledy, ty jsi prostě hvězda, to je jasné. Jake!"
,,Cože?" vyděsila se Liss, zvedla knížku do Přeměňování a dala si ji před hlavu.
,,Nazdárek, Liss," usmál se Jake na knihu, která navíc ještě byla opačně. ,,Co tam děláš?"
,,Ehm... čtu si."
,,Vážně? A jak se ti čte obráceně?" poznamenal.
,,Špatně."
,,Tak nečti a pojď se radši projít." Liss hodila pohled směrem k Erin a naznačila rty: Jsem hippies, tohle nemůže být rande! Erin potlačila smích a vzala ji knihu z ruky. Jake se jen usmál, když viděl, jaký to styl si Lisa dneska zvolila. ,,Sluší ti to. Tak co?"
,,Tak co? Tomu říkáš pozvání na rande?" ušklíbla se konečně ta pravá Liss. Jake znejistěl a trochu zrůžověl.
,,Rande? Mluvil jsem o rande? Nechtěla jsem říct přímo rande, totiž, nemusí to být rande." Liss se usmála.
,,Ale mě to nevadí."
,,V-vážně?"
,,No. Kdo by netoužil po rande s Havraspárským střelcem?" mrkla na něj. To jsem neříkala? Liss chodí do Havraspáru. Jake se jen nervózně poškrábal na zátylku a nervózně se usmál.
,,A ty ano?"
,,To si piš," zvedla se a upravila si příliš volné šaty v pase stažené stužkou. Nabídl jí rámě. No tohle, pomyslela si Erin.
,,Můžeme?"
,,Vždycky," přikývla Liss a přijala jeho rámě. A pak byli pryč. Erin si povzdechla a složila si hlavu na ruce, které měla opřené o lavici.

,,Hurá, konečně doma," usmála se Anne na Bradavický hrad a rozpažila. ,,Vítr tady fouká jako nikde jinde," usmála se ještě jednou, když jí James podebral a s ní v náručí začal kráčet k hradu. ,,To se dneska mám," políbila ho ze strany na krk a ohlédla se mu přes rameno na Emetta, který si prohrábl husté vlasy a s vráskou mezi obočím se zamyšleně díval přímo na hrad. Na Nebelvírskou věž.
Když si všiml, že se na něj Anne dívá, zamračil se ještě víc, přehodil si přes ramena svůj batoh s věcmi a pomalu vyrazil k hradu.
,,Poslyš, nemusíš mě nosit," řekla zamyšleně Anne.
,,Já tě nosím rád. Co se děje?" Otočil se a všiml si Emetta. ,,Děláš si starosti?"
,,Podle mě to má těžké. Obaluje se frajerstvím a tím, jak si z ničeho starosti nedělá, ale ve skutečnosti..."
,,Každý je jiný, nezapomínej. Sakra, dneska máme trénink, budu muset zrušit naše noční rande." V Anne škublo.
,,Noční rande?"
,,No, jistě," usmál se. ,,Proč ne?"
,,Nic jsem o něm neslyšela," naklonila hlavu na stranu.
,,Protože to mělo být překvapení."
,,Ehm... aha," na to Anne.
,,Poslyš, je ti něco?"
,,Ne, není. Položíš mě?" James se ohl a postavil ji na nohy.
,,Vážně nic? Myslel jsem, že by to stálo za to. Večer, my dva a Bradavický hrad."
,,No, to jistě, jo..."
,,Anne, co je?"
,,Vážně nic, vážně," vykročila trošku rychleji Anne, aby si mohla v klidu zkousnout ret. Když ji pak James dohnal, už se jen usmívala a kráčela k hradu. Tohle se musí probrat.
,,Emette!" zakřičel Brian, když se kolem nich prohnal Emett a za ním celá banda holek, kromě Anne a pár dalších. Emett se ani neotočil a plným sprintem rychle nabíral rychlost a zmizel v hradu s několikaminutovým náskokem.
,,Erin..."

Už to chtělo... :D

22. května 2010 v 15:55 | TePa |  Zprávy pro Vás od Autorky
Nazdárek :)
tak jsem si trochu hrála a prošla si všechny fotky, co mám v počítači. Ano, správně, a dala jsem je sem :) Jenže jsem při tom taky zjistila, jaký je v těch fotkách nepořádek, takže jsem to roztřídila do pár základních podsložek:)

TePa

PS: Promiň, Pet :D

Střet

22. května 2010 v 14:08 | TePa |  Ty z Vrangy
Autorka má ráda tento článek
AUTORKA MÁ RÁDA TENTO ČLÁNEK


Dlouhá pro Katy :D
TePa

Mohutně zahřmělo a záblesk ozářil zakrvavené tváře bojovníků. Krátce poté, co došlo ke střetu se veškerá organizace rozpustila a nedalo se pořádně rozeznat, kdo je přítel a kdo nepřítel. Byl tu takový zmatek, taková tlačenice, že nebylo vyloučeno, že povraždíte víc přátel než nepřátel.
Becor ale nic z toho neviděl. Ležel na boku na nemocničním lůžku a zdravotnice se dost neúspěšně pokoušela mu jakýmkoli způsobem pomoct. Z toho marného úsilí jí i tekly slzy bezmoci. Becor jen ležel tak, jak mu to přišlo nejpohodlnější a díval se přímo před sebe. Pokud se Tepa neprobudí během hodiny... Polkl hořkou slinu a odkašlal si tak, až ho rozbolel celý hrudník.
Jeho očí vyhlížely matně a tlumené zvuky boje se raději pokusil nevnímat. To, že nemohl nic udělat ho dokonale udolávalo. Položil se na záda, jak ho požádala Moira a pro změnu se díval na strop, který už několika místy pořádně prosakoval. Tyhle stany nikdy nestály za nic.
,,Zůstaňte takhle." Viděl, jak otevírá pusu, ale raději se ani nesnažil poslouchat. K čemu by to bylo? Zbytečné čerpání sil na naději, kterou mu poskytovala neustále spící Tepa. Musel se ušklíbnout svým úžasným vyhlídkám do budoucna a pomalu zavřel oči.

,,Za vámi!" ozvalo se hřmotně někde zleva a Martin prudce vytáhl jakýsi meč z těla vedle ležícího mrtvého vojáka, aby jím krátce na to čistě usekl hlavu vojákovi, který právě plánoval udělat to samé jemu. Už dávno ztratil přilbu. I když nutno přiznat, že ji stejně neměl moc v lásce. Zahodil ukradený meč směrem k nové nepřátelské divizi. Kolikátá už do byla? Povzdechl si a rychle vytasil své dva jedenapůlruční kamarády. Jedním mečem zabiješ jednoho muže, říkával mu jeho otec, ale se dvěma...
,,Seřadit!" vykřikl a zkontroloval, jestli jeho zbývající vojáci uposlechli rozkaz. Otočil se nazpět, čelem k nepříteli, a přejel je pohledem.
Zablýsklo se.
,,Proč nám jednou osud nemůže hrát do karet?" povzdechl si a vytáhl své těžké okované boty z hroudy bláta. Vlasy měl mokré a netušil, zda je jeho halena víc zmáčená potem nebo deštěm.
,,Do háje," slyšel za sebou.
,,Co se děje?" otočil se k nim rychle, věda, že by ho to mohlo stát život.
,,Stříbrní, pane," polkl jeden z mužů a ukázal mečem před sebe. Martin ztuhl a s hrůzou v očích se otočil nazpět. Z obrovské řady štítů se vynořilo asi sedm mužů ve stříbrně lesklém brnění.
,,Kruci, netušil jsem, že je jich tolik," zakašlal a proklel studené počasí. ,,Dobře, miřte na podkolenní oblast a do mezer mezi brněním. Hlavně tam, kde chybí pevné spoje!" vykřikl, i když věděl, že je to zbytečné, obzvlášť pak, když už s nimi povětšinou bojoval každý z nich.
,,K zemi!" ozval se hlasitý ženský výkřik a všichni se bez váhání vrhli k zemi. Tedy kromě Martina, který se zamračením otočil.
,,Katy?!" Díval se přímo do nastavených luků s připravenými šípy a když viděl, jak se jím Katy moc nezaobírá a máchla paží dolů, rychle se připojil ke svým mužům dole v bahně. Přímo nad hlavami jim zasvištěly šípy. Některé svůj cíl našly, jiné se jen bezvýznamně odrazily od kovaného brnění.
,,Šípy!" slyšel, jak znovu vykřikla a otočil se čelem k nepříteli, který zvedal své štíty a zrychlil. ,,Pal!" Další salva šípů našla svůj cíl, a pak jakoby všechno ztichlo. Martin se otočil na Katy, která cosi křičela na své lučištníky. Urychleně se postavil a sledoval, jak se vojáci dost neohrabaně snaží ho následovat. Opírali se o štíty, meče a sekyry a obtížně se škrábali na nohy.
Katy jimi rychle prokličkovala až k Martinovi a vytasila svůj meč. Oplatil jí pohled a sledoval, jak si upravuje přilbu.
,,Připravena?"
,,Vždycky," přikývla a zakřičela bojovný pokřik. Martin se usmál a vrhl se vpřed přímo na Stříbrné. Nemělo cenu namlouvat si, že se po několika šípech rozhodnou otočit a vrátit se tam, odkud přišli. Slyšel, jak vedle něj utíká i Katy a pak svými meči zaútočil na prvního Stříbrného napravo. Sehl se pod jeho mečem a zaútočil mu na bok, což Stříbrný bez problémů vykryl a krátce poté zasáhl Martina do nosu, až to zapraštělo.
Martin rychle zamrkal a vykryl ránu meče i štítu chytrým nastavením mečů. Odrazil Stříbrného nazpět, zaklonil se a pravým mečem mu přesekl nechráněné podkolenní šlachy. Stříbrný cosi nesrozumitelně zachraptěl a spadl na kolena. Jediným pohybem meče mu pak Martin propíchl tepnu na krku a vrhl se na dalšího, který začínal ohrožovat Katy.
Nebyl čas zaobírat se ctí a dalšími hloupostmi, a tak mu rychle zezadu usekl hlavu i s přilbou a Katy pocákal záda krví. Ta zrovna napřáhla svůj meč, kopla protivníka do hlavy, na zemi mu odhalila krk a probodla ho. Rychle se otočila k Martinovi, posunula si přilbu víc po hlavě, rozběhla se a skočila do rychle postupujících nepřátelských vojsk. Martin se rozhlédl, jestli tu ještě nezbyli Stříbrní a udělal to právě ve chvíli, kdy ho jeden pořádně sekl do zad. Naštěstí na poslední chvíli o kousek uhl, takže rána nebyla příliš hluboká, ale na jeden příšerný moment se mu úplně zatmělo před očima, což poskytlo nepříteli dostatečně dlouhý čas na to, aby ho zranil i na boku. Martin sykl a couvl dozadu.
Sotva se mu trochu rozjasnil zrak, uviděl, jak kolem něj utíká celý jeho voj a skáče Katy na pomoc i se všemi jejími lučištníky. Zakašlal a rychle vykryl meč, který mu měl useknout hlavu.
,,Uááá!!!" ozvalo se mu po pravici a přímo na Stříbrného dopadl jeden jeho voják. Cybern, jestli se dobře pamatoval. Počínal si dost neobratně a raději se kryl, než útočil. Nakonec se ukázalo, že jeho obrana má dost vážné nedostatky, protože ho Stříbrný dvakrát uhodil štítem přímo do obličeje a on spadl na zad do bláta. Martin nahmatal dýku, kterou měl připevněnou u boku a vší silou ji hodil Stříbrnému, který zvedl hlavu s mečem nad hlavu, přímo do krku.
Ozvalo se zachroptění a Stříbrný upadl na zad. Martin zamrkal a postavil se. Cítil se jako hadrová panenka, se kterou si někdo dost neopatrně počínal, a pak ji zahodil do bláta. Napřáhl ruku k Cybernovi, kterému se asi pořádně točila hlava, a postavil ho na nohy.
,,V pořádku?" poklepal ho po rameni a podepřel ho, když se znovu zakymácel. Martin se rozhlédl. Vypadalo to tu prachbídně. Nepřítel se rojil jako z nějakého příliš popíchnutého vosího hnízda a zatímco oni se neustále šinuli vpřed a zasazovali dokonale mířící rány, cítil, jak morálka a síla Královského vojska pořádně upadá a všichni se ohání spíše ze setrvačnosti a drží jen proto, že drželi dosud. Kousl se do rtu, vytáhl dýku se Stříbrného a vrhl ho na dalšího vojáka, který se k němu blížil přes pole poseté mrtvolami.

,,Tepo, do háje!" zatrucoval Nathaniel a provětral si propocenou košili. ,,Chápeš, že už mě nebaví tu vymýšlet nová zaklínadla, která ty dost opováženě odmítáš?" postavil se a nakopl noční stolek přímo u Tepiiny hlavy. Vlasy se mu lepily k hlavě a všude po zemi ležely poválené papíry a útržky roztrhaného pergamenu, na které si poznamenával kouzla.
,,Pane?" ozvalo se od vchodu.
,,Co je?" otočil se a v očích se mu blýskalo. Rozklepané páže o krok ustoupilo a polklo. ,,Co je?" zeptal se už trochu klidněji Nathaniel.
,,Kapitán nařídil okamžitou evakuaci."
,,Cože?" podivil se Nathaniel. ,,Vždyť se ještě bojuje, nestihne tu seřadit nazpátek všechno voj... To on ani nechce, co? Pak kdo je tu prašivec," odplivl si Nathaniel. Pak že mágové jsou bezcitní. Cha!
,,Máte to tu okamžitě sbalit a dostavit se na severní část tábora. Tam, kde je les."
,,Vím, kde je sever, pitomče," zabručel Nathaniel.
,,Ehm... dobře, pane." S tím páže vycouvalo a Nathaniel si bezmocně povzdechl.
,,Co s tebou, Tep?" prohlédl si ji důkladněji a kouzlem nechal zmizet všechny potrhané pergameny. ,,Dobře, poslední pokus. Co takhle něco banálního?" položil jí ruku na rameno a nechal do ní vplynout trochu své životní síly. Hned na to poplašeně ucukl a div nespadl na zem, když ucítil tlak uvnitř hlavy. Zvažoval možnosti. Bylo dost možné, že to je Tep, ale co když je to nepřítel a hodlá ho zničit zevnitř? Zkousl si přemýšlivě ret a začaroval se několika kouzly, aby zkusil možnost Tep. Pak jí znovu položil ruku na rameno a nechal do ní proudit svou sílu.
Ozvalo se zakašlání, až mu zevnitř zalehlo v uších - pokud je to možné.
Ehm... Tep? zkoušel to Nathaniel.
Hmmm, odpověděla unaveně... Tepa!
No konečně, sakra, ale teď se probuď, abych ti mohl vynadat osobně.
Na-na-náhrdelník...
Cože? nechápal Nathaniel. Momentálně tu žádný nemám, ale až se probudíš, pohledáme ho.
Potřebuju... ho... teď.
Nathaniel usilovně přemýšlel, pak nastavil ruku a soustředil se na smaragd, který Tepa nosila zasazený do stříbrného řetízku. Zanedlouho mu ležel v dlani. Urychleně jí ho připl, i když si připadal jako naprostý blázen.
Teď... teď...
Vím, co mám dělat, usmál se sám pro sebe, položil jí ruku na hrudní kost a zašeptal krátké zaklínadlo. Hned na to uslyšel, jak se Tepa zhluboka nadechla. Natočil k ní zrak a čekal, až otevře oči. Nejdřív jen zamrkala, a pak je pomalu otevřela.
,,Můžeš mi, kruci, říct, proč náhrdelník?" Nejdřív jen pootevřela ústa a nevyšla z nich ani hláska, ale pak mu dokázala odpovědět.
,,Sbírala jsem si do něj sílu. Nemohl bys mi jí dát tolik, abych se probudila."
,,Tep, jsem taky mág, v tom smaragdu je ještě něco," zamračil se Nathaniel. Přikývla, ale pak jí zase klesla hlava. ,,Hlavně znovu neusínej," řekl spěšně Nathaniel, vzal ji do náruče a vyšel z ní před stan.
Znovu se zablýsklo. Zatracený déšť, pomyslel si rozhořčeně Nathaniel a vydal se i s Tep k hranicím severní části lesa. Míjel prázdné stany, u kterých ležely pohozené zbraně a kopí. Natočil hlavu směrem k bojišti. Snad jen... jen malá výpomoc, pomyslel si, přehodil si Tepu přes rameno a volnou rukou vyslal směrem k nepříteli vlnu energie, která je všechny "odstrčila" míli od znavených Královských vojáků.
,,Zatraceně," rozšířily se mu hrůzou oči, když viděl, jak zoufale málo jich je a jak se spěšně formují. Posunul si Tepu blíž k hlavě, aby se mu šlo pohodlněji a zamířil ke kapitánovi, který seděl na svém výstavním čistokrevném hřebci a zrovna dost vystrašeně mával rukou směrem k lesu. Nathaniel se zamračil a přešel až k němu.
,,Co to má znamenat?"
,,Tohle je prohrané, mágu, a tobě do toho nic není. Snažím se zachránit, co se dá."
,,Takže sebe?" uchichtl se a věděl, že mu to prošlo jen proto, že nikdo neví, co od něj čekat. Zamračil se. ,,Jste zbabělec, ale já se s vámi vést nebudu," zavrtěl rozhodně hlavou a otočil se zpátky k táboru.
,,Čest vám život nezachrání!" volal za ním kapitán.
,,Možná ne, ale budu se cítit líp," procedil si mezi zuby a vlezl do velitelského stanu, kde jistě zatékalo nejméně. Položil Tep do kůží obestlané postele a přikryl ji až po bradu.
,,Nejspíš ti dovolím se vyspat. Zablokuju ti vchod, aby tě nikdo nezabil a něco ti neudělal a pro jistotu zařídím, aby tenhle stan nemohl vidět nikdo kromě tebe a mě. Trochu se prospi," vyšel ze stanu, mávl rukou, zkontroloval, jestli kouzlo funguje, a pak se rozběhl ke Královským vojákům, kteří neměli ani ponětí o zradě jejich velitelství...

Katy se napřahovala ke smrtící ráně, když jí protivník rázem zmizel před očima a objevil se společně s ostatními asi míli od nich. Ohlédla se do tábora a viděla, jak se energie vrací do jediného bodu. Nathaniel. Usmála se a rozhlédla se.
,,Do háje," naklopla hroudu bláta, která uletěla několik metrů a znovu se se začvachtáním propadla do země. ,,Tohle nejde. Kruci! Do prdele! Do háje!" Velice jemně řečeno. Byl jich přibližně jeden jediný voj, zatímco nepřítele bylo... čím dál víc. Jakoby je někdo tvořil. Rychle mávla, aby se zformovali, ale to už zařídil Orathis, který rozhodně vyčuhoval z davu a máchal rukou i mečem. Bylo jich zoufale málo. Katy pískla a přešla blíž k Martinovi. Nahla se k němu a zašeptala:
,,Víš, že já nic nevzdávám, ale tohle je šílenství, měli bychom se vrátit, tyhle neodrazíme."
,,To nemůžeme," zavrtěl hlavou Martin. ,,Ale vím přesně, co myslíš. Takže... posuneme se dál do lesa."
,,Tohle nic nevyřeší, Martine," zavrtěla hlavou Katy.
,,Promiň, Katy, ale já utíkat nebudu."
,,Tu svojí zatracenou čest a smysl pro spravedlnost si strč za klobouk, nevím, co pak Tepě řeknu, až ti budu kopat hrob." Martin se ušklíbl, ale neříkal nic. ,,Takže... Dobře. Poprosíme nějakým způsobem Nathaniela, aby před ně vystavěl provizorní obranu jako předtím Tep."
,,Nehodlám pak shánět dalšího mága, aby ho probudil. Navíc, on je nejlepší. Upadne od bezvědomí a jsme v..."
,,Myslíš, že to nevím?" zašeptala Katy, zvedla meč a vykřikla: ,,Ústup! K lesu!" Martin jí věnoval jeden jediný pohled a sevřel si bok. Katy k němu sjela pohledem a zamračila se.
,,To nic, Katy. Jdeme," napřímil se a následoval vojáky Království do lesů. ,,Stromy nám pomohou, Orathis je nejlepší, řekne nám a poradí."
,,Jo, pokud se zas někde nezašije." Martin pokrčil rameny.
,,Ten už se nezmění."
,,Hm, to asi ne," přikývla Katy. ,,Becor! Kde je Becor?!" vzhlédla, když se octli v táboře a nikde nebylo ani živáčka. ,,Ten hajzl."
,,Becor?"
,,Ne, kapitán. Je pryč!"
,,Překvapivě," na to Martin a ohlédl se, aby zjistil, že se nepřátelská vojska zastavila, aby pohřbila mrtvé. ,,Pro dnešek je to všechno," povzdechl si. ,,Myslíš, že sebou vzal i raněné?"
,,Nemám ponětí," zavrtěla hlavou Katy.
,,Pane, paní," zasalutoval jim jeden desátník a Martin žasl nad tím, že si tu ještě někdo potrpí na pitomosti. ,,Někdo s vámi chce mluvit."

Kvůli komu a pro koho?

20. května 2010 v 20:07 | TePa |  Ty z Vrangy
Pro Kat, která mě z touhy po další kapitole stáhla i speciální program :D

TePa

Foukal studený vítr a zlehka pršelo. Jemné drobné kapičky vody se vojákům tříštily o naleštěné přilby a vykřivené kyrysy, které nikdo neuměl zpravit. Kováře už měli jen jednoho a ten byl rád, že zvládne nabrousit zbraně. Na vyrovnávání rozvrzaného plechu a drobných železných součástek do brnění už prostě neměl čas.
Katy s Becorem a Martinem po boku stála v čele svého oddílu, který nevypadal nic moc. Byli podření, obvázaní, ale i přes to drželi štíty a kopí pevně. Nehli se ani o píď a to, že jsou na živu, dosvědčovaly jen drobné obláčky páry, které se jim vznášely od úst. Katyin kůň přešlápl a zařechtal. Jezdkyně se sehla, jemně ho poplácala po krku a ohlédla se na Martina, který stál nehnutě na svých nohou a pronášel svou burcovací řeč.
Becor se cítil mizerně. Necítil se ještě dostatečně fit na to, aby se zapojoval do přímého boje, a tak mu nebylo zrovna lehko, když se díval do rychle rostoucí tmy a na rozpálené pochodně asi dvě míle od místa kde stál postaveného vojska. Katy z toho bylo zle. Nesnášela kapitána za to, že je nutí seskupit se do první linie... a hlavně za to, že tu poslal Becora, který upí při každém namáhavějším pohybu.
Jen z tohohle pohledu viděla, jak je pro něj těžké udržet pozici stojmo.
Ozvalo se zapraskání, zalapání po dechu a hned za ní se kdosi se zapraskáním oceli a mlasknutím svezl do bláta jeden z vojáků. Poplašeně se otočila, přiklekla k němu a otočila ho čelem k sobě. Pořádně ho propleskla, dokud neotevřel oči a nezaúpěl.
,,Omlouvám se," zašeptal. Katy v duchu zaklela a vzhlédla k vojákům, kteří se na sebe vyplašeně otáčeli a polykali až příliš hlasitě.
,,Klid, všechno bude v pořádku. Jen myslete na to, že tu jste pro dobrou věc a chráníme tu ty, jenž se bránit neumí..," dodala Katy a povzdechla si, když to mělo pramalý účinek. Napřímila se a natáhla ruku k tomu, který se dosud válel v blátě. ,,Vstávej."
,,N-ne," procedil skrze zuby, když se po pár namáhavých chvíl neúspěšně snažil postavit.
,,Ano. Nezapomínej na to, proč tu jsme."
,,Nejsem tu za sebe."
,,Jste tu všichni takhle sobečtí?" posteskla si Katy a rozhlédla se po ostatních. ,,Myslela jsem, že jste ti nejlepší z nejlepších, vycvičila vás špička největších veteránů, které máme! Tak čím to, že tu vidím jen klepající se kolena a zoufale pohledy? Proč jste se raději nedrželi máminy sukně?" Viděla, jak se na sebe ohlíželí a cítila, že mění své názory. Být jejích přítelkyně, nejspíš by jim vytmavila, že jsou tak manipulovatelní, ale když je to pro dobrou věc, tak proč ne?
,,Tak jaká je vaše odpověď?" zeptala se přímo a podívala se každému, na koho dohlédla do očí. ,,Jaká je vaše odpověď?!" zopakovala a napřáhla ruku k vojákovi, který se na ni stále díval z hory plné bláta. Vojáci v předvoji zvedli své zbraně a začali jimi bušit o své štíty tak hlasitě, až Katy zaléhalo v uších. ,,JAKÁ JE VAŠE ODPOVĚĎ?!!"
Ozval se hlasitý ryk a v tu samou chvíli ji voják na zemi chytil za předloktí a s její pomocí se zastavil.
,,A teď..! Teď jim natrhneme prdel!" zakřičela a otočila se čelem k nepříteli.
… a Becorovi spadla čelist.

Voj se nemilosrdně blížil, ale Martin se nemohl donutit přemýšlet a konečně vymyslet něco pořádného, co by jim doopravdy vlilo krev do žil. Natočil hlavu Katyiným směrem, která právě dost efektivně burcovala svůj oddíl. Odpovědí na to jí byl hlasitý ryk, který jeho muže spíš zastrašil, než podpořil...
Zaklel a podíval se na špičky svých bot. Cítil, že se na něj upírají zraky všech dokola a cítil, jak mu nepřátelé celkem hmatatelně "dýchají na záda". Cukl sebou a vzhlédl.
,,Dobře... dobře... Teď čekáte, že vám tu budu kecat hlouposti o věcech, o kterých pořádně nevíte nic. Čekáte, že vám budu vyprávět o svobodě a bla bla bla a i když vím, že bych to říct měl, musím vám říct pár věcí..." Zhluboka se nadechl a přejel očima po jistě zamračených tvářích svých svěřenců schovaných pod přilbami.
,,Pane, jsou už celkem blízko," poznamenal tiše kdosi vlevo, ale Martin to náležitě ignoroval.
,,Ve skutečnosti vám o svobodu nejde, že ne? Víte, že vaši příbuzní, které máte "zachraňovat před zkázou" jsou ve skutečnosti někde v hospodě a plní si břicha něčím, o čem se nám v posledním době mohlo leda tak zdát. Nejde ani o čest, protože... přiznejme si to, o čest tady vůbec nejde... Možná tu jde o domov, protože ten se přeci bránit má a máme umírat za budoucnost svých dětí a dalších..," popošel kousek a vzhlédl k obloze. Jedna z dešťových kapek mu přitom spadla do oka, až musel zamrkat.
,,Pane, oni už jsou vážně blízko..," zaklektal zubama znovu ten rejpal nalevo.
,,Ale řeknu vám jedno. Řeknu vám, za co bojujeme. Bojujeme sami za sebe." Zvedl meč a začal jím ukazovat na každého v řadě. ,,Bojujeme, protože se chceme znovu setkat se ženami, které milujeme, s dětmi, které máme nebo budeme mít a vykašlat se na celou tuhle pitomou válku! Takže teď půjdeme, přežijeme tohle peklo a vrátíme se domů, protože tam je naše místo!" Viděl snad pár záblesků v očích nejbližších mužů?
,,PANE!" zakřičel ten vlevo, ale už to ani zdaleka neznělo tak zoufale.
,,Tak jdem na to, chlapi!" otočil se vyběhl nepříteli vstříc. Proboha, doufal, že ho budou následovat, protože ho jinak neposkládají ani do krabičky od sirek!

,,Pane!" vykřikl jeden z Becorových mužů, když se jejich velitel při tasení meče nebezpečně svezl na jednu stranu. Sykl a odplivl si krvavou slinu.
,,Jsem v pořádku... V pořádku," dodal šeptem a hlasitě si odkašlal.
,,Pane, ale..."
,,Jsem v pořádku! Starejte se o sebe, desátníku!" ozval se popuzeně Becor a setřel si ze rtů krev. Kruci, tohle vůbec nevypadalo dobře... Zatraceně... vůbec! Zacukalo mu v břiše, až se musel předklonit a zhluboka se nadechovat.
,,Pane, myslím, že bychom měli..."
,,Pokud vím, neptal jsem se vás na to, co bychom měli dělat!" Desátník se zamračil.
,,Pane, myslím, že nejste..." Becor se musel zasmát.
,,Desátníku, nejste tu od myšlení, jste tu od bojování a pokud je vám do řeči, ubezpečuji vás, že vás to velmi brzy přejde," odplivl si a zamračil se do stále neutuchajícího deště. Ještě tohle...
,,Pane, chci, abyste věděl, že..."
,,Desátníku," začal Becor, ale ten ho nenechal domluvit.
,,... že za vámi stojíme."
,,To já vím," usmál se Becor a otočil se k nim. ,,Jistě vidíte, že nejsem docela fit, ale..."
,,Pane?"
,,Ano?" povzdechl si Becor, když zas přitáhl desátník z dalším zbytečným dotazem.
,,Máte hůl."
,,Vážně?" podivil se na oko Becor a zvedl svou hůl, aby si ji prohlížel. ,,Myslel jsem, že to je meč... Jistě, že mám hůl! Jestli jste si toho neráčil všimnout, pohybuju se pouze díky ní!"
,,Já vím, pane," řekl jen.
,,Ale?" zeptal se rovnou Becor, aby ho nemusel poslouchat za dalších pět minut znovu. Desátníkovu odpověď přerušil Katyin hlasitý výkřik. Becor se podíval jejím směrem a potlačil úsměv při pohledu na její odhodlaný výraz. Nezajímám ji, pomyslel si na jednu hrozivou chvíli. Jsem jen zraněný, postupně umírající voják, který teď už nestojí vůbec za nic... Při tomto uvědomění mu spadla čelist, kterou co nejrychleji zavřel. Už tak byla jeho čest a doufání v kýblu, nemusí tu ještě pokoušet své zuby.
,,Ale přeci nebude vadit, když půjdete na ozdravovnu."
,,Odvoláváte mě, desátníku? Vím, že vypadám chabě a vím, že mám hůl a pokud se Tepa neprobere jsem v naprostém háji. Nemusíte dělat, že o tom nevíte, mám radši upřímnost. Podívejte, co jsem! Pamatujte si, že v případě nouze vás čest ani dobrý úmysl neuzdraví. Neradím vám, abyste je neměli, mám tyhle své vlastnosti celkem v oblibě, ale podívejte, jak..," trhaně se nadechl. ,,...jak..." S tím omdlel a kdyby ho desátník nechytil, byl by skončil v blátě.
,,Katy! Katy!" zakřičel. Oslovená sebou trhla a natočila hlavu jeho směrem. Při pohledu na zbídačeného Becora se zalkla a div nezahodila meč.
,,Do háje! Co s ním je? Okamžitě ho odneste do tábora, ať se o něj někdo postará! Kde je Orathis?"
,,U třetího oddílu, pane... paní," opravil se s úšklebkem v obličeji.
,,Cestou mu řekněte, že jeho oddíl se přidává ke čtvrtému a on musí okamžitě přijít sem. Už jsou skoro tady! A.. a..."
,,Ano?"
,,Běžte už," otřela si bůhví co z obličeje a vrátila se ke svému oddílu.
Byli tak blízko... tak zatraceně blízko, že byl pořádný div, že se jim ještě nedívali zpříma do tváře.

Orathis stál docela vzadu. Jak už bylo jeho zvykem na všechno měl dostatek času a i ke svému oddílu nijak zvlášť nepospíchal. Hned za sebou tušil Galena, který si ještě ve spěchu zapínal přezky u svého koženého kyrysu.
,,Galene, kam jdeme?" zeptal se ho Orathis.
,,Druhý oddíl?"
,,Tipl sis špatně, dneska nemáš svůj den."
,,Třetí?"
,,Správně. A kde jsme teď?"
,,Podle korouhve... pátý oddíl?"
,,Výborně, alespoň tohle jsi dobře poznal," usoudil Orathis. ,,Poslyš, Galene, sám moc dobře víš, že já už tě nic víc nenaučím. Támhle vidím, jak kdosi podpírá... koho?" zohl se ke své botě a strčil si za ní dýku.
,,Becor! On... on... o podpírá Becora a rozhlíží se! Asi někoho hledá."
,,Pane?" ozvalo se tlumeně a onen chlápek i s Becorem si to mířil přímo k nim.
,,Co se děje?" zeptal se Orathis. Galen by taky něco poznamenal, kdyby mu nevypadl hlas.
,,Becorovi nebylo dobře už od toho nešťastného zranění, o kterém nic nevím..."
,,Aha. A co chcete po mně?" Galen se mezitím starostlivě nahl nad Becorem a prozkoumal mu zorničky.
,,Máte něco... kruci, úplně mi to vypadlo. Něco s třetím oddílem, protože musíte jít dopředu místo Becora! Musím jít. Pane," kývl ještě a pokračoval v cestě.
,,Ehm... no bezva! Celý týden mi nikdo nic neřekne a najednou mám dělat tohle," podivil se Orathis a položil Galenovi ruku na rameno. ,,Ukaž se."
,,Cože?" ušklíbl se Galen. ,,Ale no tak, pane..."
,,Nemám náladu na vtípky, Galene. Třetí oddíl. Je tvůj. Ukaž, co je v tobě."
,,To by se jim moc nelíbilo," poznamenal a položil si ruku na břicho.
,,Kolikrát ti... To je jedno, mazej!" poslal ho ke třetímu oddílu dobře mířeným pohlavkem a sám se rozběhl dopředu, kde už zbývalo jen pár sekund ke střetu...
A pak jen počítat...
Deset.
Orathis se zachytil o jeden trčící štít a pořádně vynadal jeho držiteli.
Šest.
Rozběhl se nanovo a smykem vybral zatáčku mezi třetím a druhým oddílem.
Čtyři.
Už jen pár metrů a bude tam...
Zabrzdil na původním Becorově místě, upravil si přilbici, která se mu svezla na stranu a pozdravil se s čekajícím vojskem...
,,Pane?"
,,Ano, seržante?"
,,Za vámi," poznamenal a celá první řada ho schovala mezi sebe, aby se s kopími čelícími vpřed nepříteli střetli právě s těmi, kteří je přivedli na toho nešťastné místo...

Není co řešit?

14. května 2010 v 21:51 | TePa |  Arnë
Společně jsme se dostali na nádvoří, kde už stál i Feon a zlostně se rozhlížel kolem. Z dlouhého opelichaného a hlavně řádně otrhaného a špinavého kabátu si oprašoval zbytky pavučin, jak nás naháněl po podzemních chodbách a nepřestával hledat Fredericka.
,,Arnë!" padl mu zrak na mě. Schovala jsem se za Faileona a ušklíbla se.
,,Ano?" Jako malé děti, napadlo mě, ale nepřestávala jsem se krýt obrovským Faileonovým tělem, za kterým jsem se ztrácela.
,,Kde je Frederick?!"
,,Netuším."
,,Tak si poradím s tebou, ty liško jedna podšitá," ušklíbl se a já na něm poznala, že to všechno myslí z legrace.
,,Nene. To nemůžeš."
,,Proč bych nemohl? To, že jsi princezna Království a... počkat, vy spolu mluvíte?" zarazil se a střídavě ukazoval prstem na mě a Faileona - jakoby to nebylo na stejném místě.
,,Řekněme," přikývl Faileon. ,,Ale máme spoustu věcí na starosti, tak ti ji vrátím až později. Možná ti ji pak i povolím zabít."
,,Faileone?!" zahrála jsem vyděšený hlas a uskočila od něj. ,,Tak to si nemyslím, že někam půjdeme."
,,Myslel jsem, že bys třeba ještě ráda sepsala závěť."
,,Tak takhle ty mi věříš? Feona zmáknu i poslepu." No to určitě, pomyslela jsem si a zatvářila se neohroženě, když Feon učinil krok vpřed.
,,No počkej, až tě budu mít na ráně."
,,To abych se postarala, abych se v té ráně neoctla," ušklíbla jsem se, když mě Faileon chytil za ruku a vtáhl mě do hlavní haly. ,,Zrovna to začínala být legrace," ušklíbla jsem se.
,,Nepovídej. Feon by tě byl schopný rozčtvrtit."
,,Jako bys ho neznal."
,,Pravda."
,,Cože to máme za starosti?" usmála jsem se a doufala v trošku jinou odpověď, než která přišla.
,,Nakráčíme spolu do sálu a oznámíme, že jsme se usmířili."
,,Tím bych si nebyla tak jistá. Proč to chceš oznamovat?" usmála jsem se.
,,Protože bych jako správný nástupce trůnu měl."
,,Kterého?"
,,Zatím toho otcova," ušklíbl se, když mu došlo, co získá, když si mě vezme.
,,Pořád to nechápu. Nemusíš přeci oznamovat vůbec nic. Co je ostatním do toho?"
,,Nečerti se, víš stejně dobře jako já, že to oznámit musíme."
,,Vždyť jo," povzdechla jsem si a vymanila ruku z jeho sevření. Otočil se na mě, usmál se a rozrazil dveře do Audienční síně.
,,Faileone? Děje se něco?" zasmál se zrovna král Západních lesů a otočil se od Idwina, který s ním vedl náruživou debatu. Společně s ním se otočili všichni ostatní, co stáli v síni kromě strážných a sluhů, kteří poslušně stáli za zády pánů a dolévali jim víno.
,,Arnë," usmála se Chloë a pátravým okem sjela i Faileona. Přemýšlivě se zamračila, a pak se usmála.
,,Vlastně se děje tohle," přitáhl si mě blíž k sobě Faileon a já vzdala veškeré pokusy o námitky. Byla jsem ráda, že jsme zase spolu. Ozvala se rána, jak někomu spadl tác se skleničkami a překotné omlouvání a sbírání střepů. Stočila jsem tam zrak a spatřila Mary, která se mračila cosi si nadávala pod nosem. Zatvářila jsem se neutrálně a dál na ní spočívala zrakem.
,,To mám radost," usmála se Chloë, když ani jeden z králů neodpovídal. Idwin se na nás zaraženě díval, a pak se pátravě zadíval na mě. Hledal jakékoliv stopy něčeho, co by do téhle úžasné scény nemuselo sedět. Váhavě jsem se na něj usmála a znovu se podívala na Mary.
Cítila jsem, jak mě Faileon líbá do vlasů a čeká, až někdo promluví.
,,Omlouvám se, nechtěla jsem," ozvalo se znovu směrem od Mary. Potlačila jsem zamračení a sledovala, jak jí tam jeden komorník rychle zvedá a ze strachu, že bych mohla něco říct nebo udělat ji poslal do chodby a zavřel za ní dveře, jakoby se nic nestalo. Hmm, pomyslela jsem si a otočila se na tátu, který se mračil. Nechápavě jsem sebou zavrtěla a ustoupila od Faileona kousek dál.
,,Omluvte nás na okamžik," usmál se zdvořile táta, chytil mě za loket a odvedl do vedlejšího malého salónku pro služebnictvo. Ti, co tam už seděli se spěšně zvedli a odešli a s námi v místnosti zůstal jen Ranny a Sameth z královské gardy.
,,Co se ti nezdá, tati?" zeptala jsem se rovnou.
,,Nelíbí se mi, že jste se k sobě vrátili tak brzy, nelíbí. Celý půlrok jsi kvůli němu chodila jako tělo bez duše, nehodlám si to zopakovat."
,,Já taky ne. Byl tu jistý problém, nebudu ti o něm říkat, ale myslím... myslím, že až se mě příště zeptá, řeknu mu ano."
,,Zeptá na co?" Div mu nevypadly oči.
,,Neboj, tati," zasmála jsem se. ,,Až mě požádá o ruku. Znovu. A až svolím, nebude to jako minule... Snad."
,,To jsi mě opravdu uklidnila a přesvědčila," ušklíbl se ironicky Idwin.
,,Tati, znáš mě. Víš, jaká jsem. Nikdy si ničím nebudu stoprocentně jistá. Snad jedině tím, že si nikdy nebudu stoprocentně jistá."
,,Jako bych to neznal sám," zavrtěl hlavou táta.
,,Takže..?"
,,Nebudu říkat nic," zvedl se z křesla.
,,Cože? Tati, ale..."
,,Nemůžu ti to schválit ani zamítnout. Protože jsem viděl, jak jsi chodila jako tělo bez duše, jenže zároveň jsem taky král a vím, že by to prospělo zemi. Nemůžu říct nic, aniž bych se rozpoltil a každá má půle řekla svůj názor."
,,Králové to mají těžké," zkousla jsem si ret a zamračila se.
,,Na to jsi přišla až teď, zlatíčko?" přitáhl si mě k sobě a k mé velké nechuti a políbil na čelo. ,,A neškleb se, jakobys chytila malárii. Mám tě rád."
,,Já tebe taky, ale bez slin by to šlo taky."
,,Tím si nejsem tak jist," zasmál se. Nejspíš narážka na Faileona a protočila v duchu oči. Poraženecky jsem se usmála a vrátila se s ním do sálu. Tam stále panovalo ticho. Chloë se nervózně dívala na Faileona, který se s klidem díval na svého otce a ten... ten se díval podobně jako jeho syn. Přešla jsem k mámě a posadila se vedle ní.
,,Říkala jsem si, že to bude jen otázkou času," usmála se.
,,Hm, to mě těší," povzdechla jsem si a uchopila do ruky vidličku, co tam ležela. Převracela jsem ji v ruce a koukala na svůj odraz ve vyleštěném talíři. Takže takhle to bude? Skončím tam, kde jsem být nechtěla. Budu dělat to, před čím jsem utíkala. Vůbec se mi to nelíbilo. Já vím, povinnosti sem, povinnosti tam, ale... ale tohle nebyla svoboda a život, jaký jsem si představovala...
Jenže, jak se zdálo, ta moje svoboda a láska se nechystaly jít ruku v ruce. Netušila jsem, jak se rozhodnu, ale do Faileona jsem byla zamilovaná a nemělo sebemenší smysl to popírat. Jenže dělat si, co jsem chtěla... na to byl člověk zvyklý, koneckonců jsem byla vždycky princezna a nikdo si mi nedovolil nic říct. Vůbec nic. A proto jsem skončila takhle. Protože jsem si to možná tak trochu zasloužila...
,,Co se děje?" ozvala se tiše Chloë, když se Faileon začal bavit s oběma krály.
,,Všechno je to začarovaný kruh..," poznamenala jsem.
,,Co?"
,,Nepřijde ti to jako ironie? Před tímhle jsem utekla. A teď se tomu sama a ještě ke všemu dobrovolně a láskyplně ženu vstříc."
,,Nemůžeš to brát jako vězení, Arnë. To, že jsem si vzala tvého otce, bylo mé nejšťastnější rozhodnutí v životě." Vzhlédla jsem a nechápavě se zamračila.
,,Vždycky mi přišlo, že v zámku trpíš."
,,Možná, ale chápu to. Je to Idwinova práce a já ho miluji. Pořád stejně hluboce jako když jsme se poznali a zamilovali se poprvé. Je to úžasný muž a pro něj stojí za to něco obětovat, tomu věř. Faileon je správný a odvážný muž, když už nic jiného, a miluje tě. Něco se mi nezdá na jeho očích, jakoby měl dvě osobnosti..." Kdybys tak věděla, pomyslela jsem si. ,,...ale každý máme něco."
,,Díky, mami, ale..." Chloë se na mě podívala a pokračovala:
,,Tvého otce bezpodmínečně miluji a nikdy jsem na to nezapomínala. Pomáhám mu, jak jen to jde, máme spolu tebe a Arcalima. Oba máte dobré předpoklady pro šťastný život, tak přestaň být tak malicherná a obětuj trochu své svobody pro druhého, on udělá to samé. Kdo říká, že život na hradě je nuda?"
,,Ty?"
,,Já se na tam nudím, neznamená, že je tam nuda pro všechny. Spousta večírků, tréninků, výletů, tažení..." Očividně se mě snažila zaujmout.
,,Hm... Spousta těsných šatů, bolavých puchýřů, umělých úsměvů a formalit." Chloë se zamračila, ale pak se zasmála. ,,Co je na tom vtipného?"
,,Jsi úplně stejná jako Idwin. Vážně, vy dva jste jako přes kopírák."
,,Přes co?"
,,To je jedno," zasmála se Chloë. ,,Nepochybuju o tom, že si najdeš něco, co tě bavit bude, jsi dost akční, vždycky sis něco našla - a občas jsi taky jezdila po knihovně a zapalovala knihy, viď?" usmála se.
,,No... Jak to víš?"
,,To není podstatné. Pokud ho miluješ, není co řešit." (Omlouvám se, Kofolo) Usmála jsem se a zapadla do židle. Vážně není co řešit?

Rozepsáno :)

9. května 2010 v 17:58 | TePa |  Zprávy pro Vás od Autorky
Začala jsem psát kapitolu k Arnë, už jsem tak v polovině, takže doufám, že to během týdne dopíšu a hodím sem :) Jen mám teď učení nad hlavu, svět se zbláznil a takové ty normální klasické věci... Vždyť to znáte :)

TePa

Nevíš o mně zhola nic!

9. května 2010 v 0:19 | TePa |  Ty z Vrangy
Kratší, ale přišlo mi tak akorát skončit takhle :)

TePa

Nathaniel se bezradně znovu sklonil nad tebou a zpoza její postele vytáhl knihu léčení a základních kouzel. Vyzkoušel už tolik složitých a vzájemně propojených zaklínadel, které nestáli za nic, že doufal, že jen přehlédl nějaké to jednoduché, které stačí pronést v normální intonaci a barvě a nebude tu muset pištět, pískat nebo příliš gestikulovat. Doufal, že to pomůže. Jinak by byl v koncích a nejen on.
Povzdechl si a přetočil další stránku, když se k němu do stanu protáhl Martin.
,,Tak co?"
,,Pořád nic, nevím, kde dělám chybu," odpověděl Nathaniel celkem v klidu. Martin byl jeho stálým společníkem takřka neustále a pomáhal mu hledat nejrůznější zaklínadla. Sám měl ke kouzlům odpor a tak Nathaniela nepřestávalo překvapovat, s jakým odevzdáním si od něj bral svíčky a stavěl je kolem Tep do kruhu.
,,Myslel jsem si to."
,,Poslyš, klidně ti budu dávat vědět, jestli jsem pokročil, nemusíš tu se mnou sedět."
,,To je v pořádku."
,,Hele, vím, že hodně lidí mágy nesnáší, nemusíš se tu přetvařovat."
,,Říkám, že to je v pořádku. Pokud jí to pomůže, nemám námitek... Ona sama je přeci mág."
,,To je. A zatraceně dobrý. Nechápu, proč se nemůžu hnout z místa. Byla jen vyčerpaná."
,,Jenže předtím byla mrtvá." Nathaniel se zamračil.
,,No vidíš, to mě nenapadlo."
,,Co?" zamračil se Martin.
,,Může to být tím. Sotva jsem ji probudil, musela hned jen sem. Klasická pravidla - a věřím, že je určitě zná - spočívají v tom, že se po oživení tak měsíc nedělá nic velkého. Žádné svalové ani mozkové vypětí a hlavě žádná kouzla. Jenže ona jich prováděla strašlivou spoustu nehledě na to, že vás - podle Katy - ochraňovala štítem. Celou vaši armádu."
,,To jsem nevěděl," poznamenal Martin a přikryl Tepu dekou až k bradě. ,,Nejspíš bych měl jít, kapitán svolává radu, tak zkus na něco přijít, pak se zastavím."
,,Jasně. Poslyš," zavolal na něj ještě Nathaniel, když se Martin vydal pryč ze stanu.
,,Hm?" podíval se na něj Martin.
,,Nemyslím, že tu chodíš jen aby ses informoval. Katy je její sestra a není tu tak často jako ty. Proč sem pravidelně a bez ustání chodíš, když ti pořád říkám, že nic nemám?"
,,Chci pomoct."
,,Co takhle pravdu?"
,,Nedělej se, že ji neznáš," odvrátil se od něj Martin a odešel.

Galen seděl na jedné z dřevěných stoliček a balancoval na jejích dvou nožkách. Třetí jaksi chyběla. Lil si zrovna do krku něco, co mělo rudou konzistenci - takže nejspíš víno - a netušil, že se k němu právě blíží Katy. Usmál se do hrdla a několik kapek mu steklo po bradě až na košili. Katy se znechuceně ušklíbla a pomyslela si, že by možná mohla jen tak projít.
Ne, museli si promluvit, stejně by na to přišlo.
,,Nazdar, Galene, koukám, že už si se aklimatizoval."
,,Akli... co? Jo, tohle. Jasně."
,,Co to piješ?" Galen se zamračil a podíval se na láhev.
,,Není to jedno? Upíjím svou zoufalost." Katy se zamračila.
,,Možná bys ji měl upíjet někde, kde na tebe není vidět. Zoufalství je všude kolem, ale nikdo na něj nečerpá alkoholem, který potřebujeme v ozdravovně." Galen neřekl nic a přihnul si z lahve. ,,Bezva," protočila oči a podívala se jinam.
,,Galene, nepředstírám, že jsem s tebou nejlepší kamarádka, ale netěší mě, když tě vidím takhle, tak se laskavě vzchop. Život je takový. Jednou jsi nahoře jednou dole, tak to prostě je. Tak se laskavě vzpamatuj. Jsem ti vděčná, že jsi nám pomohl a přivedl Nathaniela, který se snaží něco udělat a pomoct, ale neseď tu a dělej něco."
,,Katy, promlouvat do duše opravdu neumíš." Katy se zamračila.
,,Jsi opilý, myslím, že půjdu. A tohle," chmátla po lahvi a podržela ji v ruce, ,,si vezmu s sebou..."
,,Katy, je mi zle."
,,A je to tímhle," zvedla láhev a zakroužila mu s ní před obličejem. Zkroutil obličej v bolestné grimase a bolestně polkl. ,,Co se děje?" povzdechla si Katy. Dobře, tak si ho tedy poslechne.
,,Upřímně, Katy, nepotřebuju tvůj soucit, jasný?" postavil se a zavrávoral.
,,Mluvíš z cesty."
,,Ale houby z cesty," odplivl si. Byl nehorázně opilý. Skoro to z něj svítilo, jak to bylo jasné a nechutné. Táhlo z něj, když se nad Katy naklonil a ušklíbl se.
,,Raději mlč a neotevírej pusu."
,,Co ty o mně sakra víš? Jediné, co víš je to, že mě nesnášíš a to ti k životu stačí, tak si nehraj na "nejlepší kámošku", protože jak si sama řekla, nejsi jí. Víš velký nic o tom, jaký jsem!"
,,Vím, jaký jsi byl."
,,A to se podle tebe nikdy nezmění, že?"
,,To bys mi to taky musel nejdřív dokázat."
,,Já ti nemusím dokazovat vůbec nic. Nikdy jsem nikomu nic dokazovat nemusel!" Tak v tomhle už nezaznívala jen opilost. Katy se z tváře vypařila zamračenost a vystřídala ji zvědavost.
,,A?"
,,A k ničemu to nevedlo. Byl jsem zabedněný tvrdohlavý mezek, který si myslel, že může mít všechno, tak v čem mám teď problém? V tom, že už nejsem takový Galen jako dřív, který se tohohle nemohl dočkat a jak to dopadlo!"
,,Takže mi nemáš potřebu nic dokazovat? A co je tohle? To, co jsi pro nás udělal, nemění nic na tom, že tě stále nemám ráda, ale přihlížím k tomu. Jenže pak se stane něco takového jako teď a zas si zásluhy sám zakopeš hluboko do země. Jsi samodestruktivní, víš to o sobě?" Cukl rameny.
,,Vím, že se to špatně poslouchá, ale je to tak. Tepě se z nějakého mě neznámého důvodu zamlouváš. Líbí se jí, jaký máš pohled na svět a asi by se jí tohle moc nelíbilo. A už vůbec ne Petlyse, která..." Galen se na ni rozzlobeně podíval.
,,O ní nemluv, buď té lásky! Nevíš o ní zhola nic, nemáš ji ráda a netušíš, co by se jí líbilo a co ne."
,,Tohle určitě ne."
,,Petlysu já miluju, jasné?"
,,A tímhle to dokazuješ?"
,,Nejsi ona, tak mlč. Není tu," povzdechl si a zavrávoral.
,,Galene, chováš se jak idiot. Vzpamatuj se," ozvala se znovu Katy.
,,Rád bych, Katy, rád. Jenže ty moje sny s... s Pet jsou tak zašmodrchané a tak... tak skutečné, že mi to vždycky dá akorát naději, která se pak rozplyne," sfoukl si neviditelný prášek z ruky a zatvářil se unaveně.
,,Víra je důležitá, Galene."
,,Víš, už jsem unavený z válčení pro něco, co mě nezajímá. Bojuju za někoho, koho jsem v životě neviděl a o jehož plánech nemám nejmenší ponětí. Trpím pro někoho, kdo si to možná ani nezaslouží. Kde beru přesvědčení, že zabíjím a beru životy pro něco, co má smysl? A když se pak na to podívám z odstupu, dojde mi, že zabíjením získávám jen čas. Jen pár let, pak budu muset válčit znovu a znovu až do úmoru. Miluji svou zemi, ale to neznamená, že kdysi její část nepatřila někomu jinému. Jak mám vědět, jestli si ji nebere právem, když jsem tehdy nežil? Můžu zemřít a všechny sny se mohou rozplynout v prach. V nic. Jakoby nikdy neexistovaly. Vím, že nejsem nic. Nikdo o mě za pár let ani nebude vědět, tak proč bych měl bláznit a jankovat s mečem, když mohu být se ženou, kterou miluji, dělat to, co miluji a být lepší? V životě vlastně nejde o nic víc, než se chovat správně, užívat si a snažit se být lepší. Ale co mi je do moci, když jsem jí měl vždycky jen tak tak do dlaně?" Katy vyvalila oči.
,,Netušila bych, že tohle kdy uslyším z tvých úst, Galene." Ušklíbl se a prošel kolem ní.
,,Říkal jsem, že o mě nevíš vůbec nic." S tím odešel a nechal za sebou Katy jen tak stát.

7. kapitola - Ča..., co?!

1. května 2010 v 22:38 | TePa |  Ariana
S vypětím všech sil... :D Pro Pet :)

TePa

,,Ča..., co?!" vstanu ze sedačky. (Neměla to být židle?) Celé to povídání je přitažené za vlasy. Tomu přece nemůžou věřit ani oni sami. Hodím na tátu výraz typu: Ti přeskočilo, ne?! (To bude dědičné...) Čarodějky a kouzelníci jsou jenom z pohádek! (I pro blázny už existuje jiný výraz :D)
,,Čarodějka," odpoví klidně táta.
,,Teď nastane ta chvíle, kdy se probudím a ty budeš zase myslet naprosto normálně. Buď jsi zpitý pod obraz nebo ti přeskočilo." (Dala bych ji facku, ať se vzpamatuje, drzounka jedna!)
,,Kdepak. Chceš důkaz, že kouzelníci existují?" začíná chytat nerva. (Bylo mi 13! :D)
,,Bezva. Mám hodně důkazů. Například: barevné paprsky. Vzpomínáš? Omráčily tě. Nebo, jak sis rozšířila brusle o dvě čísla! Jak ses tady zamkla tak, že nešly otevřít dveře! Ať se ti to líbí nebo ne, jsi čarodějka," vytáhl tyčku. (:D) ,,Tak se podívej!" Nato z tyčky vyšlehly plameny a podpálily skříň. Utíkám do pokoje. (To už tady bylo... *protáčí oči*) Panebože! Svalím se na postel. Umím kouzlit? Blbost! Vyspím se z toho a všechno bude v pohodě!
Ale nebylo. Ráno vstanu, ale nejdu ven jako obvykle. Jdu rovnou do kuchyně. Táta sedí za stolem
,,Ty mi nevěříš, že?" Tak tedy žádný sen.
,,Vždyť je to celé blbost! Dokaž, že není."
,,Dobrá. Ukaž prstem na tu misku támhle. Netvař se, jakoby mi přeskočilo. Tak. A teď mysli na to, že ji chceš držet v ruce. Prosím. Mysli na to! Á! Voilé!" Mrknu se na ruku a tam... leží miska. Jakoby tam patřila odjakživa (To mají misky ve zvyku :D).
Táta se zdá být taky v šoku (Rofl! Rofl!) a zároveň smutně. (WTF?)
,,Co je? Myslela jsem, že chceš, aby to tak bylo." Povzdechne si.
,,Víš, znamená to, že nepatříš do mého a Lillyina světa. Ale do máminy světa." Co to zase povídá?
,,A to..?"
,,Zeptej se matky. Odjedeš tam hned po uvedení do společnosti." (Hmm... aha... To má logiku, no :D)
,,Tak to pozor! Chodím do školy. Nemůžu se prostě zvednou a odejít, kam se mi zachce. To... prostě nejde!"
,,Ale jde. Musí. Ty nepatříš do iluze, ve které jsi do této doby žila. Tvá máma... ona... jak ti to jen říct? Říkalas, že je většinu času v ateliéru."
,,No a?"
,,Jde o to, že ona kreslit sice umí, ale rozhodně není tak často v aleliéru. Je to záminka. Chodí v té době do svého světa."
,,Co?" nevěřím svým uším. (Ani autorka ne :D)
,,Zeptej se své matky, ale teď máš hodinu." (Jako by ji neznal :D) Vstane. ,,Jo, ale nejdřív si ji pořádně prohlédni." Odejde z mísnosti. Ccc!
Převleču se. Všechno je to tak... tak zvláštní. (Taky jsem měla problém se neoběsit :D) Mám moc. A asi pěkně velkou, když jsou ze mě všichni na větvi. (Nebo pod ní :D)

Myslím, že pro dnešek stačí :D:D

6. kapitola - Další trapas a šokující odhalení

1. května 2010 v 22:18 | TePa |  Ariana
Ráno zase vyjdu před dům a zase vidím Alexe. Všimne si mne také a křikne:
,,Zdravím, Ariano! Vyspala ses hezky?"
,,Jak jinak! Dobré ráno, Alexi," křiknu na oplátku. (*pošťára se v uchu*) Vyloží zeleninu a sedne si za mnou na spadlý kmen borovice. Koukáme do řeky.
,,Co včerejší hodina tance?" nadhodil téma.
,,Děs a hrůza! Z šesti hodin se to protáhlo na osm. Naučila jsem se jeden tanec a moje nohy jsou zruinované. (Karate asi nemá v tančení co dělat) Dneska mě bude mučit zas!"
,,Chudáčku maličká." Haštěřivě do něj dloubnu prstem.
,,Hele!" Začneme se pošťuchovat, až z toho vznikne bitka. Bráním se a útočím. (Rofl) On dělá totéž. Překulujeme se po trávníku, až... Šplouchnutí oznámilo všem přihlížejícím (Chudáci), že jsme skončili v řece. Ledové řece. Vyplazíme (Přísahám, že jsem to tak napsala :D) se ven za bouřlivého smíchu.
,,Ariano! Učitel přišel!"
,,Už jdu!" houknu. (Huuu! Huuu!!) Alex stojí na břehu a ždímá si košili. Usměju se. Jak příhodné. Šťouchnu do něj prstem a on sletí do vody. (Ty jo, holka, co to máš za prst?)
,,Ty..," začne. Vypláznu na něj jazyk.
,,Hřích by byl, kdybych toho nevyužila," usměju se a utíkám domů. Převleču se a mířím do sálu. Celá mokrá. (Zas jsem to očividně trochu nepobírala :D)
,,Panebože! Co to má znamenat?" zeptá se učitel vyděšeně. Mám na sobě totiž pořád to mokré oblečení. (To je za trest :D Holka, ty ses převlékla do mokrého :D)
,,Omlouvám se," řeknu a jdu se převléct. Vrátím se během minuty.
,,Teď už je to lepší," uleví se učiteli.
,,Děkuji," řeknu. (Za co? :D) ,,Začneme?" zeptám se opatrně, když dlouho nic neříká.
,,Ovšem," omluví se. Potom začne to týrání znovu - tři hodiny! Už mám kondici tak dobrou, že karate je proti tomu nic.
Dobelhám se do pokoje a vtrhnu do koupelny, která je jeho součástí. Osprchuju se a na půl cestě k vytoužené posteli slyším tátu:
,,Můžeš na chvíli?"
,,Ne, to teda nemůžu!" Ale i přesto postupuju ke schodišti jen v pyžamku. Nedívám se dolů. ,,Nejdřív mě hodíš k tomu učiteli a když si chci konečně lehnout, protože..," zbytek nedořeknu. (Díky bohu) Pod schodištěm stojí jakási delegace. ,,Sakra," ulevím si (Pokud slovně, tak to nebude zas tak zlé :D) a urychleně běžím do pokoje. Tam se zavřu a odmítám tátu pustit dovnitř. Takový trapas. (Velmi dospělé)

Mezitím přede dveřmi

,,Jaktože to nemůžu otevřít ani kouzlem?" lamentuje (Úžasné slovo :D) předseda vlády.
,,Je v ní asi víc, než si myslíme," řekne Brumbál a zkouší si s dcerou promluvit tatínkovsky. (A co, prosím vás?!)

Ariana

,,No tak! Prosím, otevři," slyším říkát tátu.
,,Ne," pronesu nesmlouvavě. ,,Urazila jsem tě a ty se mnou chceš mluvit? Ne. Nech mě raději tady!" (Poslechni, poslechni, POSLECHNI!)
,,To nic, mohlo to být horší."
,,To je mi útěcha."
,,Můžeš to odčinit," zkouší.
,,Fakticky? Jak?" chytnu se. (Autorka neříká nic)
,,Obleč se do něščeho společenštějšího a přijď za námi dolů, ano?" (Jak s dementem :D)
,,Hmm... Dobrá. Když je to jen tohle." Vrhnu se ke skříni a jako první vidím moje mokré šaty, které ještě nedoschly. Usměju se. Potom vytáhnu modré šaty a nasoukám se do nich. A i přes bolesti noh, ze kterých už jsem málem umírala (Echm, echm!), jsem se vydala do společenské místnosti. Nakouknu přes roh. (Nejspíš by sedlo spíš zpoza rohu, ale neříkám nic :D)
Táta se tam mírumilovně baví s přáteli. Ok. Je na čase. (:-O) Vstoupím do místnosti a všechny zraky se upírají na mne.
,,Velice se vám všem omlouvám," pronesu s předem nacvičenou důstojností. (*válí se smíchy*)
,,Nic se nestalo. Ujišťujeme vás," říkají jeden přes druhého. (O jeden a půl čaje později:) Tady něco nehraje. Podívám se na tátu. Ten uhýbá pohledem. (Ty nejsi moje dcera! :D:D) Co se to děje? Dusím tuhle otázku v ústech (Ty i mlčíš? :D Zázrak) a přemítám. Ostatním mezitím dojde, že se prozradili. (Vážně myslíš, že teprve teď? :D)
,,Ariano, musíme ti něco říct," řekne táta a ukáže na židli vedle sebe. ,,Posaď se, bude to na dlouho."

5. kapitola - Alex

1. května 2010 v 21:54 | TePa |  Ariana
Hodně štěstí a zdaru, pokud vydržíte až do konce, pak nejspíš díky červené záplavě mých poznámek :D Pro Pet, která si to snad ještě pamatuje :D

TePa

Když se ráno probudím, čeká mě překvapení. Přijel nějaký kluk se zeleninou. Pořádně na něj nevidím. Předá zeleninu, a pak se podívá přimo na mě.
,,Nová?"
,,C-co?" (Spíše krapet nahluchlá, ale to nevaadííí :D)
,,No, ještě jsem tě tu neviděl," začne se hbitě ohánět rukama. (Neptejte se mě proč, asi hodlá vzlétnout :D)
,,No, dalo by se říct, že nová. Na týden."
,,Výpomoc? To asi ne. Nenechal by tě po domě chodit v saténovém pyžamku, ospalou tváří a rozježenými vlasy." Mrknu, co mám na sobě. Košilka sahá až ke kolenům, tak co?! (:D)
,,Jsem Ariana, Brumbálova dcera," řeknu.
,,Ajaj. Dalščí člověk, co má Brumbál ve jméně?" (Měl jsi omdlít!)
,,Vlastně mám příjmení po mámě." Rozhovor přeruší táta.
,,Copak, dopak? Vy se tady vybavujete a já Arianu nemůžu najít. Ples je za měsíc, odložili ho. Učitel bude chodit pravidelně."
,,Ok." Pak si všimne kluka. (Přísahám, že jsem to tak napsala :D Asi jsem byla slepá, nebo jsem měla opožděné chápání, protože už je přeci viděl, jak se vybavují... *nechápavě vrtí hlavou*)
,,Ahoj, Alexi, rád tě vidím. Arinaa ale musí jít a ty už teď jedeš pozdě." Alex mrkne na hodinky.
,,Sakra. Nashle, Brumbále. Ariano," kývne a kouká na mě. Je moc hezký. (Neříkám nic :D) Rozpačitě se usměju a vejdu do domu.
,,Za měsíc?! Já mám prázdniny jen týden!"
,,Bohužel. Školu máte zavřenou - karanténa. Na měsíc," usměje se. (To je mi náhodička!)
,,Co máma?"
,,Ví o tom. Zajede se na tebe podívat."
,,Super!"
,,Teď ten učitel. Obleč si šaty a upaluj," usměje se.
,,Ok!" plácnu ho do ruky. (*třese se potlačovaným smíchem* To neee) Pískám si a utíkám se převléct. Když vejdu do sálu, který je mimochodem také v domě, vidím tam učitele. (Já myslela, že Měsíc :-O Přihlaste se, kdo to nečekal!) Poměrně starý, zšedivělé vlasy a sposuta vrásek. Přesto vypadal energicky. Jako můj táta.
Zavřu za sebou dveře.
,,Jmenuji se Ariana," představím se. Učitel si mě prohlíží.
,,Sportovní postava. Hmm... Budeš se učit rychle. Myslím." (Scanner hadra :D) Usměju se.
,,Tak se do toho dáme," řekne. ,,Zkoušela jste někdy tancovat, slečno?"
,,Právě, že ne. Ale chodím do karate. (Hajááá!!!) To je bojový kroužek a snažím se už tři roky," hájím se. (Lawyerd - Marshall Eriksen)
,,Dobře. Ukážu vám kroky a vy je budete opakovat," udělá pár kroků. Zopakuji je. ,,Dobře, dobře."
Za tři hodiny jsem si konečně mohla odpočinout a jít se naobědvat. Waltz už umím, ale moje nohy budou samý puchýř. Sundám boty. (Ne!) Uf! Bolí a hodně. Ne boty, ale nohy. (To měl být vtip?!) Táta přijde do jídelny zrovna, když si masíruju chodidla.
,,Copak, copak?" zasměje se.
,,Ha, ha, ha. Moc vtipný. Moje nohy jsou jak přejeté parníválcem. Máš mě litovat a ne se smát. (Když ono to jinak nejde :D) Čekají mě další tři hodiny utrpení a moje nohy jsou... jsou..," nahmatám chodidlo. Už mě nebolí. Nechápavě se zatvářím.
,,Co je? Nevíš, jak pojmenovat tu bolest?" uchechtává se.
,,Právě naopak. Zmizela. Masírovala jsem si nohu a najednou mě nebolela. Zvláštní... To už se mi stalo podruhé." Nechápavě se na něj podívám.
,,No já to nebyl, na mě se nedívej." Zvedl ruce v obranném gestu. ,,Dobrou chuť." Zamyšleně se pustím do jídla. Potom se vrátím do sálu. Bez bot. Učitel se uchechtne.
,,Copak? Nohy?" Kývnu.
,,Dobře, zkusíme tancovat na hudbu," chytne mě za jednu ruku a druhou mi dá kolem pasu. Začne hrát hudba. Krokuju tak, jak si nejlépe pamatuju. Párkrát mu šlápnu na nohy. Když mě ve ČTYŘI! hodiny pustí do pokoje a odchází, znaveně si sednu na postel. Ještě se musím osprchovat. Po sprše zalehnu do postele a usnu.

I Becor dělá chyby...

1. května 2010 v 21:19 | TePa |  Ty z Vrangy
Autorka má ráda tento článek
AUTORKA MÁ RÁDA TENTO ČLÁNEK


Katy seděla na jednom z kopců, který ležel v jejich základně a shlížela dolů na zmateně pobíhající vojsko, které do sebe dost neohrabaně vráželo a pod jejich okovanými botami se tvořil pořádný nános bahna, který se jim tříštil o hnědé nohavice a znemožňoval jim snažší postup. Složila si hlavu do dlaní a povzdechla si.
Polovina armády byla unavená bez jakékoliv motivace dále pokračovat. Viděli jen obrovskou přesilu a omráčenou Tepu, která jim kdysi alespoň dávala naději. Teď nebyla k probuzení, i když se Nathaniel snažil, jak jen mohl. Jednou se mu podařilo ji probudit, ale ona jen zamžikala víčky a zase usla. Katy z toho byla nervóznější a nervóznější.
Tepa už jí jednou umřela a i když si to nechtěla neustále opakovat, dozvěděla se to v Lesích, kde v tu chvíli cvičila na lovkyni a oznámili jí to jen tak mezi řečí. Skutečnost na ni dolehla až ve chvíli, kdy uviděla její kamennou hrobku osázenou květinami a plačící matku, kterou objímal její muž. Vzhlédla, když se jí vítr opřel do hustých delších vlasů a zamrkala, aby potlačila slzy.
,,Katy? Všude tě hledám," ozval se za ní tiše Becor a sykl, když se vedle ní snažil posadit.
,,Co tu děláš? Máš ležet, nebo se ti rozšíří infekce a..," potáhla a doufala, že si to vyloží jako rýmu. Zamračil se a podíval se jí do očí.
,,Oh, to ne. Co se děje?"
,,Co by se dělo? Nic. Jen mě trápí tahle mizerná organizace." Potáhla znovu. ,,Mizerná rýma."
,,Katy, zapomínáš na jednu věc," posunul se k ní a odložil si hůl vedle sebe do trávy.
,,Hm?" zamrkala.
,,Jsem doktor. Poznám rýmu." Katy se nechápavě zamračila a prohrábla si rozpuštěné vlasy. ,,A ty rýmu nemáš. Tak co se děje?"
,,Nic. A když říkám, že nic, tak nic!" naštvala se a postavila se. Becor utrousil několik sprostých slov, když se znovu stavěl na nohy a uchopil hůl do pravé dlaně. Stála tam, vítr jí cuchal vlasy, které tak krásně voněly po heřmánku a borovém jehličí, že se na ni ani nemohl zlobit. Vestu měla napevno staženou kolem štíhlého těla, dlouhé nohavice zastrčené v botách po kolena a u pasu meč. V životě se nedíval na krásnější ženu. Přešel k ní, odhodil hůl do trávy a ovládl cuknutí, které jím projelo, když došlápl na zraněnou nohu.
,,Katy," řekl tiše a odplivl si do trávy, tohle nemělo cenu. Otočila se k němu a vítr jí vmetl vlasy do tváře.
,,Nestojím o soucit, jasné?"
,,Tak nestojíš, aha, stačilo to říct rovnou, nemusel jsem se tak namáhat!" rozhodil rukama Becor a blýskl po ní očima. Katy jen otevřela a zavřela ústa. Na to nebylo co říct. ,,Promiň, že se tě snažím pochopit, Kat! Vím, že nepatříš mezi ty, co snadno projevují city, ale na ty moje jsi šáhla, tak je nebodej, když jsou odkryté a bezmocné!" Mračil se. Katy polkla vzlyk, až se otřásla a odkašlala si.
,,Becore, já tohle neumím jasné? Mě tohle nejde!"
,,Pak bys měla možná cvičit a ne křičet, když se snažím pomoct." Zarazila se a zkoumavě se na něj zadívala. ,,Přišel jsem si promluvit, ale nejspíš teď není ta nejvhodnější chvíle, co říkáš?" otočil se.
,,Neodcházej!" křikla za ním dřív, než si uvědomila, co dělá. Otočil se a čekal. Prostě čekal. Když však dlouho nic neříkala, zadíval se na ní pohledem, který neříkal nic určitého.
,,Proč ne?" Udělala první váhavý krok blíž k němu, pak další a další a když od něj byla tak metr, klopýtla, rozvzlykala se a padla mu přímo do náruče. Plakala a plakala a nebyla k zadržení. Rukama mu pevně svírala kabát na ramenou a slzami mu máčela kabát. Becor vyjevený z toho, co se právě dělo, jen zvedl ruce, objal ji kolem pasu a přitiskl si ji k sobě.
,,Tak už mi povíš, co se děje?" zašeptal jí do vlasů.
,,Tepa," zalykala se slzami. ,,Ona... ona mi znovu zemře a já nebudu moct udělat nic!" Váhavě zvedl ruku a dovolil si ji pohladit po vlasech. Neucukla, místo toho v jeho náručí ještě více roztála. Odhodil hůl do trávy, nadzvedl ji do vzduchu a přitiskl si ji k sobě, jak nejvíc mohl. Přitulila se k němu a objala ho kolem ramen.
,,Katy, nemůžeš ovládnout všechno, to nejde. A pokud to tak má být, prostě to tak bude. Zní to krutě, jenže když už jednou zemřela, zdá se, že s ní měl Bůh své úmysly a když je Nathaniel překazil, snaží se jí vzít zpátky." Rozplakala se ještě víc. ,,Jen se vyplač, někdy to pomůže víc než cokoliv jiného."
Katy se zalkla a trhaně se nadechla, jak se snažila zastavit proud slz, který jí bez ustání vyplavoval bolest z těla. Přitom se objevila jiná. Začala jí pořádně bolet hlava.
,,Omlouvám se," položila si hlavu do ohbí jeho krku a chvilku tak zůstala a vdechovala jeho ostrou vůni. Povzdechl si.
,,Měl bych si asi zvyknout," usmál se.
,,To nedělej. V žádném případě," odtáhla se od něj a když zavrávoral, podpřela jej. ,,Nemusel ses tu za mnou belhat."
,,To nic."
,,Bolí to moc?"
,,Už ani ne," zalhal. Podezíravě se ušklíbla.
,,Co se vlastně stalo?" Zvážněl a zadíval se na ni.
,,Nevím, jestli se mi to chce právě teď vyprávět."
,,Prosím."
,,Tak se posaď, ještě nezapadlo slunce, myslím, že to do večera stihnu." Posadila se do trávy a sledovala, jak se pomalu skládá vedle ní.
,,V pořádku?"
,,Jo. Takže... Jak víš, opozdil jsem se, protože jsme se zraněnými nemohli postupovat tak rychle, jak jsme chtěli." Přikývla. ,,A tak se stalo, že se jednomu uvolnily obrazy a z jeho lehátka se uvolnila větvička, která mu poškrábala přímo místo, které jsem operoval dvě hodiny, než se mi podařilo ho dát do pořádku. Zastavil jsem celou naší "delegaci" a zkontroloval vážnost zranění, když mi omdlel. Nemohl jsem čekat, tak jsem poslal všechny ostatní napřed s tím, že toho zraněného kluka pak odtáhnu sám. Bohužel mi zabral víc než dost času a já se zdržel až příliš... pro nic," povzdechl si a sklonil hlavu. ,,Už jsem mu nedokázal pomoct. Rychle krvácel dovnitř, stehy byly roztahané a rána příliš rozšklebená. Snažila jsem se ze všech sil, ale jediné, co se mi podařilo bylo zavřít ho, když jsem mu sdělil, jak vážně na tom je a ruce jsem měl celé od jeho krve." Polkl. ,,Díval jsem se, jak umírá, jak se na mě usmívá a opakuje, že je rád, že to takhle skončí. Přikryl jsem ho dekami a udělalne největší chybu, kterou jsem v dané situaci mohl."
,,V dané situaci?"
,,Nepřátelské jednotky se posouvají opravdu rychle, Katy, a já jim ležel v cestě." Katy vyvalila oči a setřela si slzy, které jí stále tekly z očí. ,,Zkrátka a dobře jsem u něj zůstal. Nechtěl zemřít sám. Slábl a poslední hodinu v kuse vykašlával krev. Seděl jsem tam a věděl, že mu nemůžu pomoct. Měl strašné bolesti a voda mi už nezbývala. Věděl jsem, že se musím vrátit, ale nemohl jsem ho tam nechat. Nemohl jsem. Hodinu před půlnocí vydechl naposledy. Obložil jsem ho kameny a místo kříže tam zabodl jeho meč. Byla tam zatracená tma. Neviděl jsem ani na krok, bylo vlhko a pochodeň mi odmítala vzplanout. Netušil jsem, co bych měl dělat." Katy na něj upínala vyděšený pohled a sledovala, jak sevřel hůl o něco pevněji.
,,Zkrátka jsem byl úplně v háji. Klopýtal jsem cestou, o které jsem si myslel, že je správná a meč svíral seč jsem mohl. Byla to má jediná jistota. A pak jsem uslyšel hlasy, blížily se. Viděl jsem naději v tom, že bych nepřátelských hlídkám mohl alespoň vzít pochodeň a nějak dojít blíž k vám... jenže jsem udělal chybu. Zaútočil jsem ze zálohy a měl úžasný moment překvapení, jenže... jenže problém byl ten, že to nebyli obyčejní tři muži. Byli to elita. Ano, Stříbrní." Katy se rozkašlala. ,,Nejdřív jsem se lekl, ale pak jsem se snažil vzchopit a všechnu svou sílu se snažil nahromadit k jedinému bodu - získat pochodeň. Koneckonců jsem je nemusel všechny zabít. Stačilo by jim jen vzít pochodeň a utéct. Prvního jsem zabil celkem rychle, byl to pořádný nemotora - tedy na Stříbrného - chytil jsem jeho pochodeň a couval od ostatních dvou směrem do lesa. Jenže jsem nečekal, že tam bude další a ten mi částečně přesekl podkolení šlachy pod pravým kolenem. Stačil jsem se trochu vzpamatovat a když jsem ho uslyšel, udělal jsem dost překotný krok vpřed. Samozřejmě jsem upadl a vrhli se na mě všichni najednou. Pochodeň mi vypadla z ruky a dost nešikovně mi připálila prsty..." Zvedl ruku, kterou měl obvázanou až po zápěstí a ukázal ji Katy.
,,Nakonec jsem je nějak odrazil a odkulhal jim do lesa, kde jsem se schoval. Celá moje nešikovná akce šla do háje, tak jsem se tam odvážil usnout a další večer jsem se dostal do tábora vysílený tak, že mě Moira musela osobně napůl dotáhnout do ozdravovny," ušklíbl se. ,,Nakonec mě nějak opravili a strčili mi do ruky hůl s tím, že pokud se Tepa neprobere, mám omezený rozsah pohybu." Katy na něj zírala s otevřenou pusou. ,,Konec," zasmál se Becor.
,,Ehm.. jo, jasně," zamrkala Katy a zavřela pusu.
,,Tepa pořád leží, tak nevím, co budu dělat."
,,Nepomohl by ti Nathaniel?"
,,Ten je pokud vím na druhé straně země," ušklíbl se Becor a podíval se na ni, jakoby spadla z měsíce.
,,Není, Galen ho sem dotáhl přes Vandu."
,,Nechápu."
,,No, vyslali jsme do Lesů Galena, aby sehnal Vandu. Přemluvil ji, aby zavolala Nathaniela - víš, jak to mezi nimi je - no a ten pak přenesl Galena sebou sem."
,,Aha. Nevím, není specializovaný léčitel."
,,Ale je to nejlepší čaroděj, co když žil. Bude si vědět rady."
,,Zkusím ho za chvilku najít," napřáhl pravou paži a Katy se pod ni s úsměvem stulila.
,,Dík, žes mi to řekl."
,,Nemáš zač," zavrtěl hlavou Becor a přitiskl si ji k sobě. Objala ho levou rukou kolem hrudníku, opřela si hlavu o jeho svalnaté rameno a spokojeně zavřela oči. Slunce se chýlilo k západu a pod uchem jí přijemně a hlavně klidně bušilo Becorovo srdce. Uvolnila se a ochabla mu v náručí. Becor se usmál a políbil ji do vlasů. Vlastně to nebylo zas tak strašné. Když se na to podíváte i z jiné strany... No ne?

,,Lio! Stůj, sakra!" ozvala se naštvaně Peťuldas.
,,Hm?" zabručela v odpověď.
,,Je mi sakra jedno, že ty máš nevyčerpatelné zásoby energie, ale já je nemám, tak buď té lásky a sakra zastav!" Zastavila se a otočila se k ní.
,,Nikdo vás nenutil, abyste šli se mnou. Je to moje věc, proč tam jdu, vy zůstaňte tady, jestli chcete!" řekl temně a ochraptěle, jak dobrý týden nepoužívala hlas. Petlysa se zarazila a podívala se na ni.
,,A proč jsi nemluvila včera večer, když jsi mě vytáha ze sna?!" rozzlobila se. Egon jen bezmocně postával vedle a hleděl do hlubokého kaňonu. Prohrábl si mastné vlasy a utřel si obličej do rukávu. Věděl, že tohle přijde.
,,Na tohle nemusím odpovídat, byla nejlepší doba na cestu!"
,,Ve tmě?! Zbláznila ses?"
,,Je mi jedno, co si o tomhle myslíš, Pet! Maudren je sakra mrtvý!" přeskočil jí hlas. ,,Je mi fuk, co tu s tebou dělal, Egone, ale zemřel a můžu za to já! Nechte mě si alespoň myslet, že za to může čaroděj!"
,,Lio, on za to může čaroděj," ozvala se klidně Nessa.
,,Nech si ten svůj uklidňující hlas pro někoho jiného! Nechápu, proč nechceš přijmout fakt, že jste si s Egonem souzeni nejen dohodou ale také osudem! Žijete, oba dva, tak už si nic nenamlouvej!"
,,To jsi nemusela," posmutněla Nessa a otočila se k ní zády. Lia potáhla a utřela si nos do rukávu. Petlysa zvědavě naklonila hlavu ke straně a tušila, že nemá daleko do pláče.
,,Lio..," začala.
,,Nechte mě být! Jdu tam sama! Je to už jen kousek!" otočila se a rychlým krokem si to zamířila mezi skály.
,,Lio!!!" zakřičela za ní Pet a rozutíkala se za ní.
,,A je to v háji," odplivl si Egon.
,,Co?" otočila se k němu Nessa.
,,Teď už je nenajdeme. Utekly do skalního labyrintu. I kdybychom se teď hned vydali za nimi, nenajdeme je. Každou chvilku se seskupení stavby mění. Zařídil si to tak čaroděj sám. Navíc..," rozhlédl se. ,,Kde je Peťuldas?" rozhlédl se a zamračil se. ,,Neviděl jsem ji běžet za nimi." Nessa se vystrašeně ohlédla.
,,Sakra. Ta její zatracená schopnost se zneviditelňovat, je určitě s nimi. Sama si neuvědomuje, že mizí, ale nejspíš byla natolik rozhořčená a emotivně rozhozená, že si ani nevšimla, že zmizela. Sakra! Co budeme dělat?" otočila se na Egona.
,,Řekl bych, že čekat. Nemůžeme dělat nic." Nessa se na něj vyděšeně podívala.
,,Odkdy to vzdáváš?"
,,Já to nevzdávám, Ness. Jen říkám, že pokud tam vběhneme taky, nepomůžeme ani jim, ani sobě. Zkrátka a dobře proti kouzlům nezmůžeš nic, to bys mohla vědět sama." Zamračila se.
,,Já jdu za nimi," rozhodla se.
,,Ani náhodou, nikam tě nepustím," chytil ji za loket. Zacukala se v chabém pokusu vymanit se, a pak zklamaně svěsila hlavu.
,,A-ale..! Nemůžu je tam nechat samotné."
,,Nic jiného nám nezbývá, Ness."
,,A-a-ale..." Egon už neříkal nic. Jen se posadil do sluncem rozpáleného písku a napil se z poloprázdné čutory.
,,Každopádně jim radím, aby si pospíšili, protože za chvíli dojde voda a bez vody..."