Březen 2010

Nic není zadarmo - II. část

24. března 2010 v 19:24 | TePa |  Ty z Vrangy
Zdálo se to celé jenom jemu, nebo to všechno bylo tak podezřelé? Nemohl si pomoct, ale jak seskakoval z okna a zlehka a hlavně potichu dopadal na dlažbu, nastražil všechny smysly a nejistě se obrátil k oknu, které bylo zavřené takřka až na tři západy.
Galenovi vstávaly vlasy na hlavě, když si uvědomil, že se nechal tak hezky převést. Pořád to bylo možnost. Jenže on bohužel neměl čas ani snahu, aby se tím zaobíral příliš dlouho. Od chvíle, kdy vyrazil s poselstvím směrem k Vandě, uplynulo už příliš mnoho týdnů na to, aby se stavěl při každé "pitomosti". Tohle nejspíš nebyla pitomost, ale Galen už byl tak dost na roztrhání.
Snažil se chovat rozumně a tak, jak by to nejspíš udělal jeho mistr Orathis, ale ukázalo se to být mnohem těžší, než si zpočátku myslel. Prostě si nemohl pomoct a viděl jen Vandu a sebe, jak jí předává vzkaz.
Nejraději by si nafackoval za to, jak bláhově vjel mágovi přímo do cesty a jak se nechal načapat. Jakoby postrádal zkušenosti a schopnosti, aby se tomu mohl vyvarovat. Přikrčil se a přitiskl se k omítce hospody. Kolem se potulovaly jen zoufalé existence, tak se odvážil protáhnout do několika vedlejších uliček.
Přetáhl si přes hlavu kapuci, aby co nejlépe splynul s okolním prostředím - tmou a večerem. Vzhlédl a zamračil se. Měsíc ani hvězdy nebyly vidět. Mohlo se mu dařit ještě hůř? Teď se musel odkázat jen na svou vlastní orientační schopnost a už kvůli všem, kterým teď záleželo na tom, aby doručil zprávu, doufal, že ho má dostatečný k tomu, aby úkol splnil co nejrychleji a nezabloudil při tom.
Proklínal sám sebe, že sebestředně přehlížel veškeré Orathisovy rady o tom, jak se orientovat v prostoru, když hvězdy zklamou. Proklínal svou hloupost a zatracenou nadrženost na každou osobu opačného pohlaví v širém okolí.
Odplivl si stranou a ztuhl, když zjistil, že se na něj z ulice hned odvedle usmívá nějaká holčina. Přejel ji pohledem a snažil se svému obezřetnému postoji přidat něco na lehkovážnosti. Třeba si bude myslet, že jsem opilec a raději odejde. Neobratně začal zastrkovat ostří meče, které tušil, že mu trčí zpoza kabátce a sakra se modlil, aby ho nespatřila.
,,Známe se?" zašvitořila. To si ksakru dělá legraci? Přinutil se k oslnivému úsměvu a proklínal svoji přitažlivost. Nenuceně se vydal vpřed a jednoduchým pohybem ruky ji strčil za roh, aby ho neviděli mágovi strážní.
,,O tom pochybuju, zlato. Kolik ti je? Patnáct?" Zamračila se.
,,A kolik tobě? Sedmnáct?"
,,Jen tak pro informaci, nemám náladu ani čas se tu s tebou vybavovat."
,,A co když mě se vybavovat chce?" ušklíbla se
,,Tak to máš holka bohužel smůlu. Třeba jindy v jiný čas a úplně jiné dimenzi," snažil se ji odbýt a spoléhal na to, že než pobere, co řekl, zmizí. Připažil a chystal se vzdálit, když ho něco prudce udeřilo do hlavy.
Překvapeně zamrkal, zavrávoral a opřel se o dům, který stál naproti. Díky bohu, že zdejší domy stojí tak blízko u sebe. Otočil se zpátky k oné dívce a zamrkal, aby se mu před očima trochu rozjasnilo.
,,Co to sakra..," nestačil doříct a dívka před ním tasila meč. Protočil oči. Co to do těch holek v poslední době vjelo? Přimhouřil oči a hned na to je prudce rozevřel. Stála tam v postoji typické pro začátečnici co se týče bojového umění. Povzdechl si. ,,Co má zase být tohle?"
,,Nemusím ti nic vysvětlovat. Právě se tě chystám zabít, jestli sis neráčil všimnout."
,,Dík za připomenutí," ušklíbl se. ,,Ale musíš opomenout moji nedostačující reakci. Nejsi jediná, kdo se o to v poslední době pokoušel." Chvilku váhala, jestli má něco říct, ale pak nasadila opět ten svůj "neohrožený výraz". ,,Poslyš, holka, na takovéhle zdržování nemám čas. Odlož ty meče, než si ublížíš."
,,Umím s nimi zacházet a zdržuješ akorát ty! Tas!"
,,Nerad bych si neustále dával pozor, jestli ti neublížím. Radši odejdi, vážně spěchám," vydal se ulicí, kterou chtěl jít původně, ale skočila mu do cesty a řízla ho zlehka do lokte. ,,Děláš si legraci?" pohlédl na úzkou krvavou čárku.
,,Dělej! Nebo tě propíchnu jen tak." Očividně neměla ani potuchy, o co se právě snaží. Povzdechl si. Taková tvrdohlavá holka. Raději by měl poslechnout, jinak se odtud nehne od rána. S klidem si sáhl na záda pro meč. Skoro zalitoval, že nesvítí měsíc, aby se od něj světlo mohlo nádherně odrážet. Měl dlouho lehkou čepel s obyčejným jílcem. Ale byl to jeho meč. A nikdy jej nezradil.
,,Ale rychle, ano?"
,,Chceš zemřít rychle?" pokrčila rameny. Musel se zasmát. Zamračila se.
,,Ne, promiň, jen mi to přijde trošku vtipné. Tak prosím," pozvedl trochu meč, aby nebyl zas tak hrubý, že by ho nechal opřený o zem, i když nebylo pochyb, že by ji porazil i tak. Vrhla se vpřed a provedla vcelku obstojný výpad. Lehce ho odrazil mečem a pomyslel si, že ji dá ještě jeden pokus. Skoro mohl vidět, jak se jí v očích blyští slzy.
Znovu se vrhla vpřed, zamířila na jeho kolena, ale pak si to rozmyslela a rozhodla se ho seknout do ramene. Rychle vykryl kolena, a když zamířila výš, sklonil hlavu a několika dalšími údery jí vyrazil meč z ruky.
,,Poslyš, nejsi zas tak ztracený případ," mrkl na ni a zmizel uličkami. Dívka si rozhořčeně dupla do prachu, sebrala meč a zmizela v jedné z uliček. Tohle jí sakra neměl říkat. Vůbec nemá ponětí, kdo je…
Katy rozhořčeně pohlédla na Martina, který nevěděl, co dřív.
,,Poslyš, Martine, chápu, že nerad někomu velíš, ale byl bys tak laskav, sehnal svou skupinu lučištníků a vojáků a poslal je k lesu? Děkuji."
,,Katy, ksakru, já vůbec nemám čas."
,,Co teda celou dobu děláš? Kromě starání se o mou sestru?" Neuniklo jí, jak sebou cukl.
,,Děláš si ze mě legraci, že ano? To ale není vtipné. Myslíš si, sakra, že jsi tu jediná, kdo se tu snaží všechno uspořádat? Mám pro tebe překvapení, už tu pro mě byl i kapitán a další, kteří by rádi věděli, co bude dál. Vím to snad? Jsem nějaký podělaný generál? Nejsem. Tak mě neuč a neporoučej, nemáš ponětí, co všechno mám na starosti."
,,Tak nemám, hm? A co bychom podle tebe měli dělat? Nechat je, ať se uspořádají sami?"
,,Jen tvrdím, že máme dva dny na to, než tu dorazí nepřátelské jednotky, nechal jsem na rozdíl od tebe pár zvědů za námi, aby je sledovali a právě mi přinesli výsledky. Utábořili se. Na noc. Necháš je všechny aspoň den vydechnout, nebo hodláš všechny ty zmožené a zraněné muže pobíhat po "táboře", který ještě není ani zdaleka podobný tomu, čemu se tábor má správně říkat?"
,,Martine, obávám se, že mě tak docela nechápeš."
,,Chápu tě, Katy. Vím, že chceš mít pořádek, než se půjdeš vyspat…"
,,A taky chci mít kam," doplnila Katy.
,,Správně. Neznamená to ale, abys po všech křičela, takhle si jejich věrnost zaručeně nezískáš. Sama jsi ztrhaná a vidím ti na obličeji, že potřebuješ nutně odpočinek nebo aspoň Becora, což?" ušklíbl se.
,,J-jak? No to je jedno," zamrkala. ,,Poslyš, dělej si, co chceš, ale tvoje jednotky tam budou."
,,Nemůžeš mi to poručit. Uvidím, co se dá dělat." Odfrkla si. ,,A nebuď drzá."
,,A ty jsi snad můj zatracený otec?"
,,Katy, tohle nevezmu vážně, protože jsi unavená, ale radím ti, abys vážila svá slova."
,,Jistě, pane." Povzdechl si.
,,A ber ohled na ty chudáky, kteří, když je necháš spočnout udělají další den všechno, co budeš chtít."
,,To bych jim sakra radila. Bůh ví, jestli se plány náhodou nezmění. Budeme potřebovat mít to pohromadě co nejrychleji, a pak ať si odpočívají."
,,Vzbouří se ti, Katy."
,,Mi?"
,,Nemluvíš snad tak, jakoby ti patřili?"
,,Ale já?"
,,To je fuk, Katy. Pochop, že to jsou lidi. Mají domovy, ženy, děti… A chtějí se tam vrátit. Mají strach o své bližní, aby se o ně měl kdo postarat. Dej jim den. Zítra ti s tím pak klidně pomůžu." Katy se zamyslela, a pak si povzdechla.
,,Dobře, ale jestli se to ukáže jako špatný nápad, zapomeň na cokoliv, co jsi měl v plánu s mou sestrou," vyplázla na něj jazyk. ,,A nedělej se," dodala, když se chystal protestovat. Povzdechl si.
,,Vážně bych od tebe měl dát ruce pryč, když máš takovouhle náladu." Ušklíbla se a vyšla ze stanu.
Lia, Ness, Peťuldas, Pet a Egon pokračovali dál, když se právě posledně jmenovaný zarazil, chytil Ness za ruku a poprosil ji, ať se na chvilku zastaví.
,,V čem je problém?" zeptala se klidně Ness. Egon si povzdechl.
,,Nezvládnu to, Ness."
,,Jsi v pořádku, Egone?" všimla si jeho pesimismu Ness a nešlo jí to do hlavy. Egon a tohle chování?
,,To sakra nejsem, Ness. Mám na starosti čtyři ženy a můj jediný přítel na celé téhle výpravě se právě zřítil do skal. Zatáhl jsem ho sem proto, aby zemřel." Ach tak, pomyslela si Ness a položila mu ruku na paži.
,,Poslyš, Egone, tohle není tvá vina. Museli bychom pokračovat k Lie, kterou chtěl zachránit a která, kdyby tady nebyla, by možná nic takového nezapříčinila. Pak bys taky musel přejít až ke mně, protože jsem to byla já, kdo všechny holky vytáhl na tuhle výpravu."
,,Ty Ness?"
,,Já ti to neříkala? Pokud to tedy chceš na někoho svést, měla bych to být já," sklonila hlavu.
,,To je hloupost, Ness. Neměla jsi mě vůbec poslouchat. Jediné, co jsem chtěl v podstatě navrhnout bylo, že bychom se měli obrátit, než si Lia ublíží."
,,Přijde mi, že Liu by neobrátil ani vůz tažený tuctem koní."
,,Myslíš?"
,,Jsem si tím skoro jistá. Je příliš odhodlaná porazit toho čaroděje a pomstít Maudrena. Bůh ví, že to byl dobrý chlap."
,,To byl. Mrzí mě, že jsme neřekli ani půl slova na rozloučenou."
,,Dej Lie čas. Kvůli ní."
,,Myslíš, že mě to srdce netrhá?"
,,Nejspíš ne tolik jako Lie. Nebo jinak než Lie. Každopádně bych to teď moc nedoporučovala. Přijdou časy, kdy bude vhodné truchlit, teď ale ne. A měli bychom jít, jsou už dost daleko…"
,,Ness?"
,,Copak?" otočil se k němu zpátky, protože už byla na půl cestě k tomu, aby vyrazila.
,,Jestli si mě po tomhle všem vezmeš, bude to pro mě vážně čest," ušklíbl se.
,,Dík za kompliment. A víš co, Egone?"
,,Co?"
,,Myslím, že to nebude zas taková obtíž, jako to byla předtím," mrkla na něj a vydala se na cestu. Egon se jen usmál a pohodil hlavou. Když si však vzpomněl na Maudrena, uvědomil si, že smích možná není zas tak na místě. I když by se mu to nejspíš líbilo… pacholkovi jednomu!

Nic není zadarmo - I. část

21. března 2010 v 20:02 | TePa |  Ty z Vrangy
Spěchala jsem, tak je to krátké, ale nahrádím příště, slibuji ;)

TePa

Galen se se zlým podezřením vzdálil z pokoje s tlumokem přes rameno a oblečený v pořádně teplém oblečení. Venku pršelo a i když zmokne, nechtěl riskovat, že by mohl skončit v posteli a zklamat Katy a ostatní. Zlehka zaklepal na dveře od Merinina pokoje a když se ozvalo tiché dále, vklouzl dovnitř a zavřel za sebou.
Než se otočil, v duchu se pomodlil ke všem bohům, na které si vzpomněl, aby si nenaběhl na kůl, ale jelikož - když se zaposlouchal - neslyšel žádné cinkání zbroje ani svistot meče, usoudil, že jeho chlapecká svůdnost nakonec přeci jen řádně zapůsobila. Otočil se a sjel pohledem Merinu, která se očividně vzdala veškerých dalších nadějí na to, že by se s ním mohla vyspat - čímž spadl obrovský kámen ze srdce právě Galenovi - a s klidem stála před otevřeným oknem, v ruce přeloženou mapu.
,,Nuže..," začala. Galen se zamračil. Všechno se mu to nepřestávalo zdát podezřelým. Proč by mu měla pomáhat?
,,Abychom si to ujasnili, co za tohle všechno chceš?" Bylo to prostě jediná rozumná otázka, která by to všechno vysvětlovala.
,,Jen malou drobnost. Pro začátek - tady máš mapu, myslela jsem, že by se ti mohla hodit."
,,Jakou drobnost?" stál pořád na místě a pohnul rameny, aby si ověřil, že má stále meč na zádech. Nikde neviděl tu její obrovskou mačetu, nebo co to bylo, a nechtěl nic a nikoho podceňovat - už se mu to párkrát pořádně vymstilo.
,,Chceš tu mapu nebo ne?" Dělala to snad schválně? Šáhl po mapě a rozvinul ji, aby si ověřil, jestli tam je naplánovaná cesta... nedokázal ani domyslet. Byla to mapa Lesů! Podezíravě se na ni zamračil. ,,Já to věděla. Tuhle chceš, co?" Sroloval bez jediného dalšího slova mapu a schoval si ji pod kabátec.
,,Tak co za to?"
,,Koně najdeš jen kousek odtud. Stojí u lesa přivázaný ke stromu. Tak, aby ho nikdo neviděl, ale tak, abys ho našel." Přikývl. ,,Všichni se dole opíjí, takže předpokládám, že ti nikdo nebude stát v cestě. Ale i kdyby, myslím, že bys je zvládl levou zadní." Přešel k oknu a vyskočil na parapet. Opatrně se chytil rámů okna a nahl se dolů, aby se přesvědčil, že nikomu neskočí na hlavu.
,,No moment," zastavila ho. Povyskočil, aby se otočil a zpříma se na ni podíval.
,,Tak co za to? Ptám se už po třetí jak idiot."
,,Chci polibek." V Galenovi trhlo, ale zároveň se v něm znovu - po tak dlouhé době - zvedla vlna sebevědomí. Blýsklo se mu v očích a nahl se k ní. Zaváhala. ,,Ale takový, jako bys líbal Pet." Zamračil se a zkousl si ret.
,,Tak to neposloužím."
,,Jak to?" zamračila se.
,,Protože jsem se s žádnou Pet ještě nelíbal."
,,Ale no tak. Každopádně bys to víc jak rád udělal, tak si to na mě ozkoušej. Poznám, když to bude obyčejné." Sakra, tohle se mu vůbec nelíbilo. Jak se Merina mohla domnívat, že se dostane na stejnou úroveň jako Pet? Nakonec se rozhodl, že zvolí standartní polibek s podtextem kouzla osobnosti a nahl se k ni.
,,Rychle, spěchám," popohnal ji, když se neměla k tomu, aby se přiblížila. Potěšeně se usmála a lehce se svými rty otřela o ty jeho. Galen se stále držel za rám okna, tak se k ní jen ještě víc nahl a prohloubil polibek na standartní úroveň, přičemž se snažil, aby mu nezmizel mozek a rozum. Chutnala hořkosladce. Jakoby celý život trpěla, ale tohle si chtěla užít. Zavřel oči a s klidem ji zvolna laskal rty. Cítil, jak mu vydechla do úst. Tuhle chvíli znal. Byl nejvyšší čas ukončit polibek, nebo za ní skočit a strhnout z ní oblečení. Odtáhl se a sledoval, jak pomalu otevírá oči.
,,Nebylo to jako s Pet, viď?"
,,Říkal jsem ti, že s ní nic nebylo," zamračil se.
,,Neboj, nebudu chtít, abys mě políbil znovu, i když..," zamyslela se a přejela si jazykem přes rty. ,,Jsi vážně pozoruhodný mladík. Pokud u Pet nepochodíš, vrať se ke mně." Tyhle řeči slyšel už tolikrát, že se musel pekelně ovládnout, aby neprotočil oči. ,,Děkuji." Pozvedl obočí a chystal se jí říct, že zas tak světoborné to nebylo - což byla pravda - ale pak si to rozmyslel.
,,Já dík. A sbohem." S tím vyskočil oknem dolů na nádvoří a za chvilku jí zmizel z dohledu. Usmála se, přejela si prsty přes rty a zavřela okno.

,,Do prdele! Tohle má být dokonalá organizace Královských armád?" křičela Katy, sotva doběhla doprostřed všeho toho zmatku. Několik vojáků, kteří právě zmateně běželi kolem se lekli a rychle zastavili. ,,Můžete mi vysvětlit, co se to tu ksakru děje?" Podívali se na sebe a mlčeli. ,,Tak co?"
,,Nikdo nám nerozdělil práci, tak každý dělá to, co si myslí, že by se mělo nebo nic."
,,Ty nebo ty..! To je jedno. Okamžitě mi svolejte velitelé jednotlivých oddílů, jasné?" Zmateně se na sebe podívali. ,,Jasné?!" zařvala rozezleně. Polekaně přikývli a zmizeli. Dobře, Katy, to chce klid. Ten zmatek ji doháněl na pokraj nepříčetnosti. Jestli se okamžitě neseskupí do nějakého rozumného celku, nerozdělí si práce na vytvoření tábora a tak dále a tak dále, brzy si mohou napsat závěť.
Becora ani nevěděla kdy viděla naposledy a usilovně se na to snažila nemyslet.
,,Katy," přiřítil se k ní první kapitán.
,,No konečně. Aspoň někdo. Kde je váš oddíl?"
,,Většina ho je u lesa, paní," uklonil se.
,,Většina? Vy nemáte ponětí, kde je celý oddíl?" zděsila se Katy. Kapitánem to otřáslo.
,,Ne tak docela, ale okamžitě to zařídím."
,,Dobře, seskupte je... tamhle u toho vysokého javoru vpravo. Vidíte ho?" ukázala za něj. Otočil se a přikývl. ,,Dobře, pak se sem vraťte a chci vidět, že se tam staví stany a kopou pitomé latríny, jasné?" Už ani nepřikývl, jen zmizel.
,,Katy," ozvalo se zleva hned dalších pět kapitánů.
,,Kde je vás zbytek?"
,,Jsme všichni, kromě toho, který před chvílí odešel. Kromě pana Martina Ostrostřelce, velitele tábora, Becora Léčitele a vy jste samozřejmě tady."
,,Toho jsem si ráčila všimnout, ale děkuji za upozornění. Víte, kde máte oddíly?" Většina jich přikvýla. ,,A co vy ostatní?" Chystala se znovu rozzuřit, ale pak se přinutila ke klidu a povzdechla si. ,,Seřaďte své jednotky směrem na levo od kapitána Melorda, a pak se sem vraťte. Postavte si stany, latríny a seskupte se sakra!" Pořád stáli na místě a vyjeveně na ni zírali. ,,Hned!"
Proč tu sakra fungovala jako jediná? Bylo to k pláči. Vydala se znovu najít Martina, aby mu sdělila něco podobného, a pak konečně najít Becora, velitele a seskupit i své vlastní jednotky..! Všechno to šlo do háje. Potřebovalo to přitom jen pevnou rukou, která byla momentálně znát jen u ní - u Katy. Dobře, tak do toho, rozběhla se směrem, kde viděla Martina naposledy a snažila se nevnímat rozruch, který kolem sebe tvořily zmatené jednotky. Takhle nějak to vypadá v pekle.

Návraty a křup a bum

20. března 2010 v 20:16 | TePa |  Arnë
Bylo těžké se pak jen tak zvednout a jít. Táta měl spoustu práce s vyřizováním obvyklých ceremonií a na to mi zabavil i mámu, takže jsem se zase potloukala sama. Začala jsem tyhle chvíle pořádně nenávidět... Příliš se mi nezamlouvalo, že znovu potkám Faileona a znovu si s ním nebudu mít co říct. Ta tíha z toho, že jsem najednou tady a že on je jen kousek ode mě, mě kamenovala.
Opatrně jsem vyšla ven, sedla si na vůz se senem pro koně a začala si leštit meč. Nikdo si na něj na chudáka nevzpomněl příliš dlouho.
,,Do prdele, do prdele, do prdele! Fredericku nech mě být sakra!" Zvedla jsem hlavu a spatřila Feona, jak zuřivě couvá, před zuřivým náporem Frederickova meče. Usmála jsem se jeho zoufalého pohledu mým směrem.
,,Nepovídej... že... ti je... ouzko," na to Frederick a Feon bezmocně zvedl štít, který za chvilku odletěl.
,,Ty debile! Sám nejlíp víš, že jsi mrštný jako úhoř a já na boj s těma tvýma dvěma tyčkama nemám náladu. Vem si sekeru a hned poznáme rozdíl."
,,Arnë!" zvedl konečně hlavu Frederick a zrak mu padl přímo na mě. Přejela jsem si hadříkem po meči a schovala ho do pochvy.
,,Tak už ho nech."
,,To nemyslíš vážně," usmál se Frederick. ,,Konečně mu můžu nakopat zadek a ty se ho zastáváš?" Otočil se k Feonovi: ,,Říkal jsem ti, že se ta tvoje těžkopádnost co nevidět projeví."
,,Myslíš, že jsi chytrej, co?" ozval se příkře Feon a zamračil se. Frederick se jen zasmál a skočil za mnou do sena, až se celý propadl. Zasmála jsem se.
,,Teď zrovna nevypadáš moc neohroženě. Spíš si dej pozor, aby ses na ty meče nenapíchl. Chytni se," podala jsem mu ruku a vytáhla ho ze sena.
,,Dík. Nevidělas Faileona?"
,,Nejspíš bude na uvítací ceremonii," pokrčila jsem rameny.
,,No jo. Na to jsem úplně zapomněl. Jak to, že tam nejsi ty?" Ozvalo se zapraštění, jak Feon urval kus vozu, aby se mohl posadit.
,,Protože nemusím. Kdybych byla muž tak snad. Ale jako princezna ve skutečnosti nemám nějaké zvláštní pravomoci," osvětlila jsem a pohodila hlavou.
,,Nemáš chuť na menší zápas?" blýsklo se Frederickovi v očích.
,,A víš, že i ano?" usmála jsem se a seskočila.
,,Fredericku, jestli seskočíš, tak..!" Bylo pozdě. Frederick seskočil a celý vůz se okamžitě převážil na Feonu stranu. Když se konečně vyhrabal z obrovské hromady sena, která se na něj zřítila, supěl a pěnil. ,,Zabiju tě," řekl temně.
,,Myslím, že by nebylo od věci klidit se do kasáren," začala jsem ho pomalu soukat do chodby. Věděla jsem, že by nikomu z nás Feon nic neudělal, ale jeho hrozivý pohled vypovídal o opaku až příliš. Frederick kývl a vběhl dovnitř. Ihned jsem ho následovala a slyšela, jak se Feonovy těžké boty odráží od podlahy. Rychle jsme brzdili do zatáčky a spěšně pokračovali v chodbách.
,,Máš ponětí, kde jsme?" ozval se Frederick. Vyvalila jsem oči.
,,J-já?"
,,No do prdele," shrnul to Frederick, když jsme se octli před kamennou stěnou. ,,Nahoru! Rychle!" Vyzvedl mě na ramena a já bez váhání proskočila drobným okénkém. Nahla jsem se pro něj a když se mě chytil za ruku, se supěním jsem ho vytáhla s sebou.
,,Tak to bylo o kousek," opřela jsem se v sedě o stěnu hned za námi a doufala, že tam nebyl žádný exkrement. Frederick jen cosi zafuněl a postavil se.
,,Myslím, že na meče teď nemám dost energie. I Feon mě vcelku vysílil. Vlastně jenom Feon," opravil se s úsměvem.
,,Jasně, radši se běž schovat," poslala jsem ho gestem pryč. Zasmál se Feonovu nadávání, díky kterému mi naskakovala červeň do obličeje, a zmizel. Postavila jsem se s tichým heknutím taky a strnula. Přes volné prostranství ke mně mířil Faileon. Ohlédla jsem se. Ano, určitě šel přímo ke mně a ve tváři neměl vůbec žádnou emoci. Prostě jen šel a díval se přímo na mě. Přeběhl mi z toho pohledu mráz po zádech a zvažovala jsem, zda utéct. Nakonec jsem to vzdala a čekala...
,,Pojď se mnou," chytil mě za loket a táhl složitou spletí chodeb. Neodvažovala jsem se cokoliv poznamenat a ani se vytrhnout. Meč mi nepohodlně narážel do nohou a já si znovu povzdechla, když jsem si uvědomila, jaká modřina se mi tam právě klube.
Protáhl se do nějaké místnosti a mě prudkým pohybem šťouchl dovnitř. Zavřel za sebou dveře. Opírala jsem se o desku stolu a vyděšeně na něj pohlédla. Přemýšlela jsem, co mu říct, co bych měla poznamenat, aby se uvolnila atmosféra... a hlavně jsem přemýšlela nad tím, co má sakra v plánu?! Polkla jsem, abych odstranila knedlík v krku.
,,Můžeš mi tohle všechno vysvětlit?"
,,Stačil ti ten čas na to, aby sis to všechno promyslela, hm?" Zlobil se. Hodně se zlobil. Nedivila jsem se mu, taky bych se nejspíš zabila být na jeho místě. Sevřela jsem desku stolu ještě pevněji a netroufala si se rozhlédnout, kde to vlastně jsme.
,,J-já..."
,,Stačil ti ten zatracený půlrok, aby sis něco uvědomila? Rozhodla ses už zatraceně, co chceš?"
,,J-já ne..."
,,Protože jestli mě znovu odmítneš, přísahám, že to nepřežiju," překlenul vzdálenost mezi námi, přitiskl se mi těsně k tělu a vroucně políbil. Překvapeně jsem zamrkala a zmatením nevěděla, co dělat. Líbal mě a já si uvědomila, že už mi zase na rukou vstává husí kůže a že se začínám třást. Jeho polibky byly jako droga, kterou jsem na půl roku odmítla, ale na níž jsem nikdy nepřestala mít chuť.
Proboha líbal tak úžasně, že jsem si chtěla nafackat za svou nerozhodnost. Chtěla jsem sama sobě vyčinit. Místo toho jsem ho ale objala kolem pasu a začala mu polibek zdráhavě oplácet. Chce vůbec, abych mu ho oplácela? Celý se v tu chvíli zachvěl a já si uvědomila, že jsem mu chyběla stejně jako on mě.
Ruce mu putovaly po mých zádech a nevědomky nebo úmyslně mi vyhrnovaly halenu, aby se dostaly i k mé holé kůži. Zachvěla jsem se a obemkla mu nohama pas. Opřel se rukama o stůl a nahl se ke mně snad ještě blíž, čímž mě donutil zaklonit hlavu. Cítila jsem, jak mi černé vlasy v lehkých vlnách dopadají až do pasu. A pak se náhle odtrhl.
Nahla jsem se v návalu setrvačnosti k němu a trhaně se nadechla. Nechtělo se mi otevírat oči a mluvit. Nechtělo se mi vůbec nic. Tedy pokud by se náhodou náhle nerozhodl pokračovat v mnohem příjemnější činnosti. Když se nic nedělo, nespokojeně jsem zabručela a otevřela oči, přičemž jsem zjistila, že jsem se nějak záhadně dostala na stůl a teď jsem na něm seděla a pořád Faileona objímala nohama.
Zrudla jsem jak pivoňka a okamžitě to napravila. Nahodila jsem nevinný výraz a podívala se mu do očí, abych zjistila, co bude následovat. Koukal na mě. Jen koukal a neříkal vůbec nic. Odkašlala jsem si, abych odstranila knedlík z krku.
,,J-jak to, že nejsi na ceremonii?" Zeptala jsem se na první věc, která mi přišla na mysl. Zamrkal a usmál se. V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. No páni, že to trvalo, tvořil se tam pěkně dlouho a teď jsem se skoro bála, že uletím, jak mi bylo lehko.
,,Jednoduše proto, že už skončila." Jeho hlas byl jako balzám a já se neubránila tomu úžasnému typu zachvění. Projela mnou taková vlna klidu a štěstí, že jsem tady na tom stole chtěla zůstat navěky.
,,Aha." Nebyla to zrovna ta neinteligentnější odpověď, ale co byste chtěli, když se na vás dívá sexy, vysoký, krásný Faileon. Nádherná kombinace.
,,Takže?" polkl a zadíval se mi do očí.
,,Takže co?"
,,Jak se cítíš?" Nejspíš nevěděl přesně, jak se zeptat.
,,Nezapomněla jsem na tu podivnou holku, ale právě teď se cítím krásně a... šťastně," přiznala jsem.
,,Proč ti to jen trvalo tak dlouho?" povzdechl si. ,,Skoro jsem se začínal bát, že se už nevrátíš."
,,Faileon a bát se? To mi k sobě nějak nesedí."
,,Těžko říct, jestli mě spíš neděsil ten stav," zapřemýšlel, a pak se na mě znovu podíval. ,,Ale ne."
,,A neměli bychom už jít? Tvářil ses, jako bys mě chtěl zabít, někdo by si mohl dělat starosti."
,,Všichni lidé na této tvrzi - nebo jejich většina - stojí za mnou, tím jsem si jist. Nejspíš by mi prošla i vražda," pozvedl obočí a zatvářil se vyzívavě.
,,Tak hele, tady se vraždit nebude," vyplázla jsem na něj jazyk.
,,To byla ta druhá možnost," ušklíbl se. Zamračila jsem se na něj a seskočila ze stolu.
,,Díky bohu, že jsem se rozhodla jinak. Ještě tu pořád byla ta druhá možnost," použila jsem část jeho slov. Přiblížil se ke mně, ani jsem nevěděla jak a objal mě.
,,Tak co? Vezmeš si mě?" zašeptal mi do ucha, až mi naskákala husí kůže.
,,No nevím, budu si to muset rozmyslet," otočila jsem se k němu čelem a krátce ho políbila. ,,Teď bych ale raději šla." Usmál se.
,,Ještě si nejsem tak zcela jist, jestli tě chci pustit."
,,Ale já ano," usmála jsem se a vykroutila se mu. ,,Tak pojďme." Chytil mě za ruku a druhou otevřel dveře, aby mě pustil jako první do dveří. Překvapeně jsem se usmála a prošla jimi, táhnouc tak za sebou Faileona, který se křenil od ucha k uchu.

Už není cesty zpět...

19. března 2010 v 23:04 | Katy, TePa |  Už není cesty zpět
Katyin nápad sepsaný mou nepříliš kvalifikovanou rukou. Zasloužil by si lepší zpracování, ale byla jsem nejspíš první po ruce, tak je to vydatně protkané mnou. Díky, Katy, za tvůj úžasný námět a něco, co po přečtení vyvolá zamyšlení a snad přinese potěšení... :)
Díky za to, že mi svěřuješ své nápady a vydržíš mé věčné stěžování na bolest hlavy a na to, jak jsi náročná ;) Buď náročná vždycky, protože tvé názory jsou cenné a zlatem nevyvažitelné :)
Tudíž od Katy a TePy pro Katy ;) Mou přítelkyni, se kterou si vždycky můžu s nadšením popovídat o knihách - a vydrží nám to tak dlouho, až všem v okolí dvou kilometrů pukají hlavy, pokud si je už dávno nevykroutili ;)
TePa
Ten den svítilo slunce a foukal vítr, který lehce rozechvíval koruny stromů.
Kráčela jsem pomalými kroky ke srázu, ze kterého jsem věděla, že spadá vodopád, a necítila ani jediný záchvěv strachu. K něčemu takovému potřebujete odhodlání, ale jakmile přijde, není cesty zpět. Proč bych tu neměla být a jaký byl vůbec důvod žít?
Už mě nudilo brát ohledy na někoho, kdo je na mě nebere. Pomáhat někomu, kdo mi stejně v nouzi nepomůže, a utěšovat někoho, kdo by mi ani nenabídl rameno. Nepřekvapovalo mě, že se mi kráčí tak lehce. Jako bych si šlapala klidnou cestičku až ke smrti. Ke smrti, která měla nastat tak brzy, že jsem si na to ani nedovolila pomyslet.
Jen aby to nebolelo.
Ale nebylo to ve své podstatě jedno? Pokud bolest podněcuje otevření brány do jiného, lepšího světa, proč tuto útrapu nepodstoupit?
Na sobě bílé šaty volně splývající až dolů a přes bosé nohy končící někde ve vysoké trávě, která mi končila těsně pod koleny, jsem klidně kráčela dál. S hlavou hrdě vztyčenou a očekávajíc nejhorší... nebo nejlepší? Osvobození nebo další bolest? Ne... nemohlo to tak být. A všude kolem překrásně voněly květiny.
Nebylo cesty zpět.
Nač plakat, když vás nikdo neslyší a neutěší? Nač se strachovat, když nemáte pro koho? Nač se trápit, když žádné trápení nemá dostatečný podnět?
Ne, nebylo cesty zpět.
Zvedla jsem nohu a došlápla na sluncem vyhřátý kámen. Překvapilo mě, jak přesně má noha dosedla na podivně zkřivenou skálu. Jak lehce se mi shlíželo dolů do napěněné vody. Přivřela jsem oči a nechala slunce, aby mi alespoň trochu prohřálo chladnou pokožku.
Snad tam bude i slunce, povzdechla jsem si a zhluboka se nadechla.
"Kdy bude ta správná chvíle skočit?" zeptala jsem se, jako bych doufala, že mi voda tiše zazpívá odpověď. Hlavou se mi míhaly obrazy, ale žádný nezůstal tak dlouho, abych si ho mohla důkladně prohlédnout. Zimomřivě jsem na noze stáhla prsty a zkousla si ret. Kdy? Kdy bude ta správná chvíle?
"Nemám tušení," ozvalo se tiše zprava. A tam... tam stál někdo další. Čím to, že jsme si vybrali stejný den a teď tu stojíme spolu? Vyděšeně jsem se na něj podívala a zadoufala, že mě nebude chtít odradit od skoku.
Ne, už nebylo cesty zpět.
"Teď nebo jindy... má to vůbec význam?" zapřemítala jsem znovu nahlas a čekala, zda se ozve odpověď. A třeba jsem přes to všechno nechtěla umřít sama. Třeba jsem si jen namlouvala, že žádnou poslední zpověď nepotřebuju a že nikoho mé pocity nezajímají.
Ale ne, už nebylo cesty zpět.
"Možná, že to nikdy předtím význam nemělo a možná, že to význam nemá ani teď. Proč tedy váháme? Stojíme tu, nerozhodní a strachuplní... Měl bych snad vzpomínat na svůj život?" Chvíli tu otázku nechal viset ve vzduchu. Jeho hlas mne rozechvíval - mluvil klidně a vyrovnaně, jakoby mi právě oznamoval, že se vrátil z dlouhé cesty a potřebuje si odpočinout. Dokonce tak i vypadal. "Proč, když jediné, na co máš vzpomínky je bolest a utrpení?" Podíval se přímo na mě. Zaváhala jsem.
"Vzpomínky ale nezmizí. Ani po smrti," polkla jsem.
"Když ne, tak kdy? Smrt mi nabízí svou náruč zapomnění. Jakmile se rozhodnu ji přimout, neucítím nic. Ani bolest, ani utrpení. Dokonce ani vzpomínky," odpověděl klidně a podíval se zpátky do napěněné vody.
"Doufáš tedy, že skončíš navždy uvězněný ve tmě?" Pomyšlení na to, že jakmile skočím, zmizím, mě děsila a rozechvívala mi tělo i duši.
"Ne. Rozhodneš se skočit a jakmile to uděláš, neoctneš se v pekle, v ráji, v nebi nebo na cokoli věříš. Prostě přestaneš existovat. Ty snad stojíš o pokračování svého dosavadního života, který jsi tu přišla ukončit?" Zamračila jsem se. Jeho teorie měla něco do sebe.
"Prostě přestanu existovat..," přemítala jsem ta slova v ústech a zavrtěla hlavou. "Nevěřím, že po smrti nic není. Život je jen příprava na dobrodružství, které nabízí smrt."
"Vážně? Co konkrétně tedy očekáváš?!" přeskočil mu hlas a já si rázem nebyla jistá, jestli zlostí, strachem nebo snad zoufalstvím. Podívala jsem se na něj a zaváhala.
"Cožpak je tak těžké uvěřit, že tam na nás čeká něco lepšího, něho hezčího? Cožpak je tvá duše už natolik ztracená, že si nedokáže připustit možnost, že po smrti je něco víc? Něco, co ti nedovolí trápit se, něco, díky čemu lehce zapomeneš na starosti? Něco, co tě povznese nade všechno a ty..," pohlédla jsem na něj. "... a ty budeš uprostřed všehomíra a klidu..."
"Ani nevíš, jak rád bych věřil. Jenže když vidíš umírat svou matku, když ti zabijí sestru a cítíš vinu, protože jsi tomu mohla zabránit, když tě každý den mlátí tvůj vlastní otec a nemá ani skutečný důvod... Možná, že ze mě tu víru vymlátil a možná jsem ji i přestal hledat, když nebyla naděje. Ale máš pravdu... Věřím." Když se na mě znovu podíval, zablesklo se mu v očích. "Věřím, že všechno má svůj konec. I tohle." Zmohla jsem se na pouhé přikývnutí.
"Ale i konce mají své začátky," usmála jsem se do vody, která se v mohutných vlnách převalovala přes stáhle obroušenější kameny.
"A co když smrt..."
"... začíná něčím novým?" odtušila jsem.
"Jestli to znamená se znovu narodit..," nedokončil a podíval se přímo na mě.
"... pak by možná nebylo od věci nejít vstříc novému životu sám..." Podívala jsem se jeho směrem a uvědomila si, že ani nevím, jak se jmenuje. A bylo mi to jedno. Za krátkou chvíli - na hraně mezi životem a smrtí - jsem potkala někoho, kdo měl mnohem pádnější důvod pro to, aby skočil. Poznala jsem člověka, který uvažoval podobným způsobem, který měl jednoduchá přání a ani jedno se mu nesplnilo. Člověka, kterého zklamal život, a tak se z posledních sil a nadějí obrátil čelem ke smrti.
Napřáhl ke mně ruku a já si teprve teď uvědomila, že stojí ještě o stupeň blíž k pěnícímu konci vodopádu, který se pak měnil v poklidnou řeku. Přijala jsem ji a pomalu přešla až k němu. Upřela jsem na něj pohled svých šedých očí a čekala všechno - strach, zoufalství a poslední přání - jen ne toužebné očekávání, které jsem viděla v těch jeho. A ten jediný pohled mě uklidnil do takové míry, že jsem se přestala třást a dokonce začínala cítit prsty.
Sevřel mi ruku o něco pevněji a podíval se dolů.
"Berme to pozitivně..."
"Norel," doplnila jsem své jméno.
"Berme to tedy pozitivně, Norel."
"Proč?"
"Protože smrt nemůže být horší než naše dosavadní životy. A i když o tom tvém nevím prakticky nic, tak pokud máš pravdu, můžeme si o něm povídat celou věčnost," pohladil mě po tváři.
"Pokud na to budeme mít čas," usmála jsem se. "Ale co když..," dala jsem průchod svým obavám.
"Když se nám nebude dařit ani v dalším životě, půjdeme a společně to tady na téhle skále zkusíme znovu. Souhlasíš?" Bylo hezké mít někoho, kdo s vámi projde smrtí a ještě popřemýšlí nad tím, zda to s vámi nezkusí ještě jednou...
"Souhlasím..."
"Kyle."
"Souhlasím, Kyle. Tady na té skále, na tomto místě. Na místě, které uvízlo mezi životem a smrtí." Chytila jsem ho pevně za ruku.
"Žádný strach, žádné obavy. A kdybys mi náhodou vyklouzla, projdu celou smrt, abych tě našel." Vzhlédla jsem k němu a přimhouřila oči proti oslnivě zářícímu slunci. Přikývla jsem a zhluboka se nadechla.
A pak se naše nohy odpoutaly od skály, která tam jistojistě stála už několik set let a nejspíš neviděla první ani poslední páchanou sebevraždu. Cítila jsem, jak se mi jeho prsty zařezávají do kůže a jak mi vzduch sviští kolem uší a hraje si mi s vlasy. Bylo zvláštní, žej sem necítila nic jiného než štěstí a bylo tak trochu smutné, že jsem ho pocítila až tady - v posledních okamžicích svého života.

Bojovník

19. března 2010 v 22:22 | http://assassin.herniweb.cz/images/photoalbum/kresba3_1.jpg |  Zprávy pro Vás od Autorky
Bojovník

Paní

19. března 2010 v 22:18 | http://whitegate.wz.cz/obrazky/pani.jpg |  Zprávy pro Vás od Autorky
To jste prostě museli vidět :O To když někdo umí kreslit :-O

TePa
Paní

Žije vůbec?

13. března 2010 v 18:00 | TePa |  Ty z Vrangy
AUTORKA MÁ RÁDA TENTO ČLÁNEK

Tak za tento víkend už druhá kapča k téhle povídce... nějak mě to k ní táhlo ;)

TePa

Galen si hověl v kádi s vařící vodou a nedokázal uvěřit svému štěstí v neštěstí. Kdy se naposledy koupal? Přišlo mu to jako z mrtvých vstání. Ponořil si hlavu do vody a přejel si rukama po vlasech. To byla snad ještě větší slast než podlehnout Merininým lákadlům. A že jich měla dost. Z ničeho nic se zprudka posadil a protřel si oči.
,,Nazdárek," zapředla vedle něj Merina. Otevřel oči a podíval se na ni.
,,Vypadni," řekl prostě, postavil se jí přímo před očima a omotal si kolem beder ručník. Bylo mu fuk, že ho vidí nahého. Co je na tom? Zkousla si ret.
,,Ale no tak," nechala ho sotva vylést z kádě a už mu prsty přejížděla po mokré hrudi. Chytil ji za zápěstí a cukl s ním nazpátek k její majitelce. Už se rozhodl. Nenechá se zlákat. Bral to jako zkoušku ohněm jeho lásky k Pet. Věděl, že by se o tom s největší pravděpodobností vůbec nemusela dozvědět, ale i tak.
Přešel k prádelníku, na kterém měl položené nové oblečení a druhým ručníkem se začal třít po těle. Otočil se, aby ho hodil zpátky na hromadu, kde ho vzal a protočil oči.
,,Ty jsi ještě tady?"
,,Nebuď hrubý," prskla na něj. Přejel ji pohledem a neušlo mu, že se přímo pod ní válí její kabát, který měla ještě před chvíli na sobě. Podezíravě přimhouřil oči.
,,Nemáš nic jiného na práci?" Sakra, stálo to přemáhání...
,,Hups," shodila ze sebe i halenu a jediným dalším pohybem ruky si sundala i kalhoty. Proboha, byla krásná. Galen se přistihl, jak si ji prohlíží. Měla souměrné tělo, světlou zářivou pokožku a světlé vlasy jí dopadaly až do pasu. Odvrátil od ní pohled a opřel se o prádelník. Zavřel oči a představoval si Pet. Překvapilo ho, jak těžko se mu vybavuje její úsměv a vlasy... a oči a postava... Nedokázal si vzpomenout na žádné podrobnosti a proklínal tu trochu času, kterou s ní strávil. Proč to bylo tak krátké. Proč se mu rozplývala, když si nepřál nic jiného, než ji vidět?
Rázem jím projelo zachvění a on sebou překvapeně cukl. Přímo na zavřených víčkách se mu začala pomalu vykreslovat. Poznal ji. Nemohl to být nikdo jiný. Sevřel víčka ještě pevněji, aby se náhodou neotevřely a pozoroval, jak se objevuje její lehce opálená pokožka, šedé prozíravé oči a hnědé vlasy, které jí v nepravidelných vlnách spadaly na ramena. Byla kouzelná. Se zatajeným dechem sledoval, jak se objevují její ruce, její štíhlá postava a nohy. Zelené šaty jí těsně obepínaly štíhlý pas a výstřih rozhodně víc ukazoval, než zakrýval. Mile se na něj usmála a zvedla ruku, aby ho pohladila po tváři.
,,Pet..," povzdechl si a cítil, jak se v něm zvedá vlna nepopsatelné žádosti.
,,Nezapomeň na mě a já ti slibuji, že na tebe taky nezapomenu," šeptla potichu a zmizela. Nechápavě zamrkal, a pak mu to došlo. Otočil se a zjistil, že se na něj lepí nahá Merina. Zamrkal a zapřemýšlel, co mu na ní před chvílí příšlo tak přitažlivého. Vypadala sice, že netouží po ničem jiném než po osobě, které se právě snažila odmotat ručník. Galen ji znovu chytil za ruce.
,,Nerad bych byl hrubý, ale když ti to musím říct už poněkolikáté..! Přísahám, že jestli okamžitě neodejdeš, vyhodím tě ze dveří a bude mi to jedno." Rozzuřeně se od něj odtáhla a přetáhla si přes sebe halenu. Díky bohu...
,,Kdo je to ta zatracená Pet nebo co?" Galenem zacukalo.
,,Do toho ti nic není, kliď se," přehodil si přes sebe halenu a nemohl uvěřit tomu, co právě dělá. Při pomyšlení na to, co by mu na to řekl Lyam mu cukl koutek směrem nahoru. Povzdechla si. Natáhl si kalhoty a přehodil si přes sebe novou koženou vestu. Bylo příjemné po dlouhé době nesmrdět a konečně taky shodit vousy, za které by se žádný stařec nemusel stydět. Přejel si spokojeně po své holé bradě.
,,Vím, že chceš pryč," řekla najednou potichu. Otočil se k ní a pořádně si prohrábl vlasy.
,,Nepovídej," ušklíbl se a podíval se na sebe do zrcadla. Nazdárek, Galene, ty starý brachu. Přejel si prsty po jizvě přes obočí a spokojeně se usmál. Neohrožený Galen mířící divočinou. Nejspíš to někam vyryje, až bude mít kde... a někdo to uvidí. Nadzvedl na sebe obočí a otočil se zpátky k Merině.
,,A nedivím se ti. Tahle pitomá akce půjde hezky brzy do kytek. Nelez tímhle oknem, přímo pod ním čeká banda hrdlořezů, to mi věř. Jsou pod střechou, abys je neviděl. Přijď radši za mnou," s tím odešla a Galenovi spadla čelist. Tohle bylo víc než podezřelé. Proč by mu chtěla pomoct? Posadil se na postel a zkousl si ret. Má nebo nemá?

Přestěhovat tábor bylo mnohem těžší, než si zpočátku Katy myslela. Tepa musela posouvat štít s nimi, čímž se vysilovala ještě víc a poslední míli ji musel Martin dokonce nést. Upadla do bezvědomí a štít se začal vytrácet. Katy si stejně nedokázala představit, co za sílu v sobě Tep musela mít a radši nad tím ani nepřemýšlela.
Becor cosi vyřvával na konci jejich dlouhého zástupu a slyšela ho jen matně. Ještěže už byli na místě. Teď už stačilo jen znovu rozdělat tábor, spoléhat na skálu, která jim kryla záda a která byla schovaná v lese. Před jedním dnem vyslala svůj oddíl pod velením nejschopnějšího z nich na pravo a na levo lehkou pěchotu generála Macheniho.
Doufala jen, že to bude stačit. Nemohla doufat v nic víc. Nemohla ani postrádat nikoho víc. Před několika hodinami slyšeli troubit nepřátelské rohy a nebylo pochyb o tom, že jim moc daleko neutekli. Podle Martinových odhadů měli asi den a půl náskok, ale hlavní velící kapitán to nebral a doufal v to, že využijí terén a že to rozhodně nebude nic lehkého.
To jí taky nikdo nemusel říkat. Povzdechla si a rozdělila vojsko podle povinností. Každý tábor s sebou nese povinnosti a tady nebylo nic. Práce musely začít co nejdřív a převoz zraněných taky nevypadal moc úspěšně. Becor už kolikrát musel zastavit a vrátil se s několika vojáky, kteří nesli zraněné až k večeru.
Dělalo jí to problémy. Galenovi to zatraceně trvalo. Touhle dobou už mohl poslat aspoň sokola se zprávou, kde je. Ale zprávy od něj nepřicházely a Katy se začínala obávat nejhoršího. Nedokázala si představit, jak pak bude jeho rodině vysvětlovat, že ho samotného poslala do míst, o kterých nemá ani ponětí a že se nevrátil. Nejspíš ji jeho otec uškrtí přímo na místě. Polkla. Možná se toho ani nedožije...
,,Kap...maj...gene... Katy," potřásl hlavou jeden voják, který stále neměl nic na práci. ,,Co bych měl dělat já?"
,,Buď rád, že nemáš nic na práci a běž třeba stavět stan pro váš pluk." Kývl a zmizel. Ani ň tu po něm nezbylo. Katy potřásla hlavou a očima hledala Martina s Tepou. Dlouho je neviděla a dělalo jí to starosti. Všude se míhaly ozbrojené hlavy, ale blonďatou hřívu od Tepy nikde neviděla. Představovala si, že zas bude svítit kam jen to půjde, ale nikde ji nezahlédla.
,,Katy! Zatraceně!" ozvalo se za ní hlasitě a ona se otočila. V trávě nedaleko ležela Tepa a zdálo se, že nedýchá.
,,Co jí je?" vrhla se k sestře Katy a klekla si vedle ní. Martin se třásl nemohoucností a netušil, co dělat.
,,To sakra nemám ani ponětí. Co mám dělat?"
,,Dýchá?" zeptala se Katy a sama se neodvažovala nadechnout. Martin sklonil hlavu a úlevně vydechl.
,,Ano, ale... ale proč neotvírá oči?" Katy ji důkladně propleskla, ale pořád nic.
,,Dýchá pravidelně? Sakra, Martine, co to s tebou je? Tohle ti jde!" Zmateně zamrkal, zhluboka se nadechl a sklonil se zpátky nad Tep.
,,Strašně mělce. Ale to bude tím, že je v bezvědomí. Kde je Becor?" rozhlédl se.
,,Ten má spoustu své práce."
,,Nemyslíš, že je Tepa důležitější?"
,,Než ostatní? Tepa je Tepa a i když sakra dobře pomohla, je to taky člověk," zamračila se Katy a překvapovalo ji, že myslí i na rovnoprávnost. Zrovna v téhle chvíli!!!
,,Co umělé dýchání?" navrhl Martin a Katy kývla.
,,Nic lepšího mě nenapadá." Martin se nad ni sklonil a dvakrát jí pořádně vdechl vzduch do plic. Pak se oddálil a chvíli čekal. Tepě se mihla víčka a zprudka otevřela oči. Hned na to se naklonila a vyzvracela se. Katy ji pohotově chytla vlasy.
,,Jsi v pořádku?" zeptala se.
,,Jsem strašně vyčerpaná a přijde mi, že se nemůžu ani pohnout," zašeptala. Martin se nad ní znovu sklonil.
,,Postarám se o ni, neměj strach, Katy."
,,Jak bych mohla, když jsi tu ty?" usmála se na něj Katy a položila mu ruku na rameno. ,,Jdu se postarat o zbytek téhle zmatené armády. A najít kapitána." Martin jen kývl a starostlivě se na Tepu zamračil. Katy se jen usmála a vstala.

Lia se bezmocně motala po skalní pěšině oči upínala na stavbu, která se vypínala úplně nahoře. Pet s Peťuldas se na sebe bezmocně podívaly a otočily se na Egona s Nessou, která na něj povzbudivě mluvila a neustávala v jemných pohlazeních. Nedalo se nic dělat. Lia nejedla a už vůbec nic neříkala. Spát výsostně odmítala a když už konečně usla, probouzela se s výkřikem a budila tím ostatní. Zbytek noci a dne pak plakala.
,,Kdy si myslíš, že začne mluvit?" ozvala se Peťuldas. ,,Nevyznám se v romantice."
,,Co si myslím? Myslím, že nikdy. Jejich láska... to bylo něco neuvěřitelného. Upínali se jeden na druhého a Lia si teď nejspíš bude vyčítat, že vůbec šla, když kvůli ní Maudren zemřel."
,,To je pitomost. Maudren by zemřel nudou a zoufáním, kdyby se neobjevila Lia," na to Peťuldas. ,,Slyšelas přece, jak nám Egon vyprávěl, že s ním nebyla řeč a neměl náladu absolutně na nic. Natož, aby se ještě bloumal někde po skalách. Možná, že by stejně zemřel. Jen mu to takhle beztak přišlo správnější a poslední dny byl s Liou. Co víc si může umírající přát než to, že je s někým koho miluje?" povzdechla si Peťuldas.
,,Mluvíme pořád o Lie?" usmála se Pet. ,,Ne, myslím, že máš pravdu, Peťuldas, jenže ona to tak nebere. Kdyby... kdyby... kdyby mi zemřel Galen přímo před očima..," potřásla hlavou.
,,Tak Galen..?" usmála se Peťuldas. Pet nadskočila.
,,Tak trochu. Prostě se mi líbí, co jen a tom špatného?"
,,Nic," usmála se Peťuldas.
,,Já jen... dneska jsem měla pocit, že se mi ztrácí mezi prsty. Tak jsem si vyvolala sen a poprosila ho, ať na mě nezapomene. Vypadal krásně. Byl čistý, vykoupaný, víš? A z vlasů mu crčela voda. A přes obočí měl jizvu. Neměl ji."
,,On je čistý? Vždyť je ve válce," zamračila se Peťuldas. ,,To se mi moc nezdá."
,,Třeba už skončila."
,,Je to možné," pokrčila rameny Peťuldas. ,,Čert ví, že už jsme tu pekelně dlouho."
,,Úžasné slovní spojení." Peťuldas přikývla.
,,Víš, co si myslím?"
,,Co?"
,,Že Bůh neví, co chce."
,,Cože?" zasmála se Pet.
,,To není veselé, Pet. Proč nás posílá sem, když ztrácíme své blízké? Proč tě poslal sem, když je Galen příšerně daleko a každým dnem možná ještě může umřít? Proč nejste spolu? Proč Lia s Maudrenem nejsou spolu a proč si už zatraceně Nessa neuvědomí, že Egona miluje? Je to pitomost, že se furt tak ostýchá. Podívej se na ně," protočila oči Peťuldas. Pet se usmála.
,,A ty s Orathisem, viď?"
,,Bůh ví, jestli ho ještě nechal žít," sklonila smutně hlavu.
,,Pak že se nevyznáš v romantice, ty lhářko," usmála se Pet.
,,Já ho mám strašně ráda, ale přijde mi, že už jsem moc stará na to, abych nechala hlavu ujíždět a abych vzdychala nad každým gestem, které udělá. Aby se ve mně zvedla vlna pýchy, když se vrátí z války a bude plný odřenin. Prožila jsem si toho spoustu, abych věděla, že ve válkách se víc ztrácí, než získává," pokynula hlavou k Lie, která se jako na povel zastavila, složila si ruksak pod hlavu a otočila se k nim zády.
,,Zapadá slunce," poznamenala Pet a lehla si blízko Lii. ,,Jen, když zase začne křičet... Aby věděla, že tu na to není sama." Peťuldas přikývla a sedla si, aby rozdělala oheň.
Egon jí šel pomoct a Nessa si lehla hned vedle Lii. Usmála se na Pet a vzhlédla k obloze, která právě začínala tmavnout.
,,Dobrou noc, Lio," zašeptala Pet a zvedla se, aby přes ní přehodila svou deku. Protřela si oči a vykouzlila si Galenův magický pohled. Ach, jak moc jí chyběl. Teď ještě víc, než obvykle...

Druid

12. března 2010 v 18:38 | TePa |  Mé kresby

Anděl

12. března 2010 v 18:35 | TePa |  Mé kresby

Jsem prostě neodolatelný..!

12. března 2010 v 18:23 | TePa |  Ty z Vrangy
Galen si cosi brumlal pod nosem a doufal, že co nejrychleji dorazí někam, kde nebude tak obtížné se vypařit jako na téhle zatracené pláni, kde byl jen prach a nic. Prach a nic, povzdechl si a otočil se na pravo. Vedle něj už dlouho jela postava, která zatím jako jediná neřekla ani jedno slovo - přiznejme si to, ani jednu urážku - s kápí co nejvíce stažené do tváře.
Promnul si bradu a prohrábl vlasy. Nešla mu z hlavy. Postavu měl příliš drobnou a nohy příliš úzké na to, aby se denně setkával s bitvou. Nebo - přinejmenším - jako on, aby se cvičil na nějaké povolání, kde je nutná ohebnost, rychlost a síla. Samozřejmě, že to byl nejspíš mág, ale Galenovi nepřestávala mizet myšlenka na obrovský meč, který si vezla na koni a jehož čepel se leskla v zapadajícím slunci.
Odplivl si a otočil se čelem ke zbytku skupiny.
,,Něco se ti nelíbí?" Rychle se otočil, když zaslechl tenký ženský hlásek. Přeběhla mu po těle husí kůže a cukl hlavou k drobné postavě vedle sebe. No ovšem! Byla to žena, proto ty tenké nohy.
,,Jsem naprosto spokojený," ušklíbl se ironicky a zadíval se na svého vyčarovaného koně. Kráčel tiše v neustávajícím tempu, které se nijak neměnilo. Zamračil se.
,,Tak se chovej," ušklíbla se pro zěmnu ona.
,,A kdo mi to říká?" zeptal se zvědavě. Shodila si kápi z hlavy a na ramena jí okamžitě dopadla záplava světlých vlasů. Ovanula ho jejich vůně. Matně se leskly a z hnědých očí na něj sršely blesky. Zasmál se.
,,Co je k smíchu?" Zavrtěl hlavou a vyplivl stéblo trávy, které si vzal už ani nepamatoval kdy. Začalo být nechutně ocucané. ,,Jsem Merina."
,,Hm." Tyhle ženské znal. Nejdřív si hrály na tajemné, nic neříkaly, a pak, když se odvrátil, do něj začaly hustit, jakoby měly strach, že prostě odejde a ztratí zájem. Mrkl na ni okem a sledoval, jak se jí blýská v očích. Ani se nenadál a už mu krk svírala bledá ruka. ,,Nešahej na mě," vykroutil jí za zápěstí, až sykla.
,,Kdo si myslíš, že jsi?"
,,Ty jsi Merina, to mi bohatě stačí. Co je ti do toho, kdo jsem já?" Jestli si myslí, že zakryje ten zkoumavý pohled, uchichtl se v duchu, tak se zatraceně plete. Nedokázal si připustit, že by někdo dokázal ženy odhalit lépe... Začal si pískat, když si vzpomněl na Pet. Jak jí chyběla její vůně. Jediná dívka, která se zdála být upřímná a na kterou neměl manuál.
Následný kopanec víc než očekával, a tak mazaně poodjel trochu dál a provokativně pozvedl hlavu.
,,Copak, copak? Slečinka se zlobí?" Něco zavrčela a hodila si kápi do čela. ,,Stejně vím, jak trucuješ a jak se ti tvář křiví hněvem, je mi jedno, že máš kápi."
,,Když mě tak dobře znáš, v čem vidíš kouzlo si se mnou povídat?"
,,Nějaká namyšlená, ne?" zasmál se. ,,Pravda, že jsem z té tvé čistě vymydlené hřívy skoro oslepl, ale to nepovažuji za klad." Znovu si shodila kápi a zamyšleně se na něj podívala.
,,Jak to?"
,,Jak to co?" zasmál se a napil se z čutory.
,,Jak to, že... že jsi imunní vůči tomuhle," přejela si rukama po těle. Ušklíbl se. Sakra, jak to bylo dlouho, co naposledy cítil teplo ženy? Zkousl si ret. Usmála se. ,,Zdá se, že ne zas tak imunní, co?"
,,Zlatíčko, nejsi tak dokonalá, jak si myslíš." Zvonivě se zasmála.
,,Já viděla ten pohled, proč se tak bráníš? Líbíš se mi..."
,,Vidím vesnici," zaslechl zepředu mágův hlas. ,,Jen kousek odtud. Za chvilku tam jsme." Galen si oddechl. Zamkne se před tou chtivou ženskou někam hodně daleko a večer se vyplíží oknem.
"... a kdyby..," pokračovala mezitím.
,,Poslyš," přerušil ji Galen. ,,Jakkoli vypadám neodolatelně, i když jsem zpocený a zmlácený, musím říct, že nemám zájem." Galene, ty pitomče! Pet tě dost dobře nemusí chtít a ty si tu provádíš pust jen tak! Podívej na ni. Ne! Podívej se na ni, sakra! Hlava mu cukla jejím směrem a hned poté se znovu zahleděla na sedlo. Mohl bys ji svlékat, dotýkat se jí, konečně se zase dotýkat ženy..! Neříkej, že tě z toho nebolí celé tělo, jak se ovládáš. Nee! Pet tě nemusí chtít. Bude. Nebude. Bude. Sakra!
,,Nechám ti čas," vědoucně se ušklíbla a vjela do vesnice jako první. Ladně seskočila z koně, vzala si svou obří kudlu sebou a ledabyle si ji přehodila přes rameno. Přimhouřil oči. Tohle není normální.
,,Galene, ty pitomče," pomyslel si, když seskakoval z koně a vzápětí byl prudce přitlačen k omítce na hospodě.
,,Opovaž se jí jen dotknout," supěl před ním útočník. Zahleděl se mu do tváře. Nechal si narůst lehké strniště, strašně páchl, ale jinak musel uznat, že vypadá lépe jak Lyam.
,,Pochopil bych, že mě chce ženská, ale že i chlap, to jsem neměl ani potuchy," ušklíbl se a útočník ho znovu přimáčkl ke stěně. Tentokrát radikálněji.
,,Rozuměl jsi mi dobře?"
,,Nejsem si jist," řekl přidušeně. ,,Ale přestaň na mě šahat!" prudce zvedl ruce a uhodil ho do obou ramen, aby se vzápětí znovu rozpřáhl a složil svého protivníka jedinou ranou do brady k zemi. ,,Rozuměl jsi mi dobře?" Vyplivl krev, ale neodpovídal. ,,Chceš to snad vysvětlit znovu?"
,,Kolik ti sakra je, chlape?"
,,Devatenáct," zasmál se.
,,Sakra," zavrtěl hlavou a vrávoravě se postavil.
,,Rozuměls?" zopakoval otázku Galen. Přikývl, ale když chtěl Galen znovu odejít, chytil ho za rameno. ,,Co je zase?" zaúpěl Galen.
,,Odkud jsi?"
,,Do toho ti nic není," zasyčel a rozrazil dveře do hostince. Pro dnešek toho na něj bylo trochu moc. Zdalipak by se cestou zpátky mohl zastavit ve Vranze k Pet? Oh, Pet... Jen při té vzpomínce se slastně usmál.

Katy se zavrtěla a přitáhla si přikrývku výš, když jí ofouklo. Otevřela oči a s úsměvem se protáhla.
,,Aah!" zívla a sklopila oči vedle sebe. Nic. ,,Do prdele, to to byl jen sen?" zanadávala a podívala se pod deku. Co bych jinak dělala? pomyslela si vyděšeně a spěšně si odskákala pro věci. Oblékla se během pár chvil a vyběhla ze stanu. Zmateně se rozhlédla kolem a všimla si, jak se ochranný štít ztenšil. Tep!
Bez velkých okolků vtrhla přímo do ozdravovny a zrudla, když si všimla, že v rohu stojí Becor - zády k ní - a promlouval z Tep, která byla ještě hubenější než posledních pár týdnů a bledá jak stěna. Zaváhala.
Chtěla vědět, jak Tep je, ale absolutně netušila, jak se k Becorovi došlo. Byl nebo nebyl to sen, sakra? Nevěděla. Najednou si tím vůbec nebyla jistá. Ale ty dotyky... Ty přece musely být pravé. Jen při té vzpomínce se uculila jako puberťačka. Hmmm....
,,Katy!" zavolala na ni z ničeho nic Tep a Becor se otočil. Nekoukala na něj a sledovala, jak k ní míří Tepa. ,,Musíme se okamžitě stáhnout, začínám se cítit dost pod psa. Nespala jsem, abych udržela ten štít, ale začínám mít horečky a Becor má obavy, že bych to nemusela vydržet. Navrhuju zajít za řeku."
,,Tep, brod je příliš daleko, pustíme je dál, než jsem ochotná udělat," octla se Katy jako ve svém živlu. ,,Maximálně můžete couvnout blíž k lesu a podél cesty rozestavět pár pluků, myslím, že by nebylo od věci, je párkrát pořádně oslabit. Sakra. Doufám, že je Galen na cestě, protože jestli si ten pitomec někde rozmlátil hlavu o strom, nebo tak něco, přísámbůh, že si ho najdu a ještě ho zmlátím." Tepa se ušklíbla a skrývala úsměv.
,,Galen je v pořádku, jsem si jistá, že jede tak rychle, jak jen může." Katy si promnula spánky.
,,Musím naléhat, protože na nás tlačí, ty je nevidíš, všude kolem?" Tepa sebou cukla a polil jí studený pot. ,,Co se stalo?"
,,Pro mě není problém vidět, ale cítit. Jsou čím dál dotěrnější."
,,Dobře."
,,Musím jít, slíbila jsem Martinovi, že za ním zajdu," zčervenala.
,,Chápu," ušklíbla se Katy. ,,Ahoj." Kývla a zmizla ze stanu. Sledovala, jak se k ní pomalu blíží Becor a začala si plně uvědomovat, co se to mezi nimi stalo. Nezmění to jejich vztah? Přemýšlela přímo horečně, když sledovala, jak se mu na ramenou halena napíná a zatajila dech. Už jen kousíček, kousek... Mimoděk o krok ucouvla.
Becor však nezpomaloval, jednou rukou ji během chvilky objal kolem pasu a druhou chytil za krk. Ani si neuvědomila, že ten polibek, který jí vzápětí věnoval, byl stále v návalu setrvačnosti z jeho chůze. Usmála se, objala ho kolem pasu a pootevřela rty. Přesně v tu chvíli přestal a odtáhl se, aby ji políbil na pravou tvář. Zamračila se a zvedla obočí.
,,Tohle mi nedělej, Katy."
,,Co?"
,,Musím dneska pracovat a budu potřebovat chladnou hlavu," pohladil ji po tváři. Usmála se. ,,Musím jít," pustil ji a Katy zamrazilo, jak moc jí ten dotek chybí.
,,Počkej," chytila ho za paži.
,,Co?" řekl jemně a usmál se.
,,Dík za včerejšek," usmála se a sjela mu prsty po lokti, až jej pustila úplně. Chvilku na ni jen tak hleděl, a pak ji políbil na krk. Katy si až teď uvědomila, jaké divadlo tu představují pro celou ozdravovnu.
,,Já dík," přivoněl si k jejím vlasům a opustil stan.
,,Dobře, dýchej, Katy a udělej krok vpřed," potřásla hlavou Katy.

Na půli či u konce cesty?

5. března 2010 v 19:31 | TePa |  Ty z Vrangy
Takže jsem to teda nějak uliskala :D Samozřejmě s věnováním pro Katy... Snažila jsem se to podat co nejlépe, četla jsem to stokrát, ale ani za Boha jsem nemohla přijít na nic lepšího... takže se omlouvám, pokud zkřivíš tvář v očekávání něčeho lepšího, co nepřijde... fakt je takový, že na TOHLE specializaci fakt nemám, tak bych měla cvičit...
Těším se na komenty...

TePa

Galen jel lesem jak splašený a na rozcestí bez rozmyslu cukl uzdami doprava a okamžitě změnil směr jízdy. Jeho srdce divoce bušilo a kůň začal uvadat. Ačkoliv patřil mezi nejrychlejší v celém táboře a donesl ho dál, než se odvažoval doufat, byl čím dál pomalejší. Galen navíc začal pociťovat, jak se přehnaně potí a jak mu sedlo klouže po hřbetě.
Začal mít obavy, že pokud co nejrychleji nedojede do nějaké vesnici a nepřesedlá, brzy o koně přijde a bude muset pokračovat pěšky. A na to nebylo ani času a ani zásob. Slyšel, jak kůň ztěžka řechtá a jak se mu na krku začíná dělat pěna. Tohle nevypadalo moc dobře...
Trochu zvolnil tempo, i když věděl, že dost riskuje. Tohle nebylo přátelské území... Nutil se neustále se ohlížet a dokonce si připravil meč do pohotovosti. Přemýšlel, co slýchal o Lesích a matně si vzpomínal, že by měl dojet přibližně na půli cesty do Vrangy... jak se to zatracené město jmenovalo? Namáhal hlavu, když v tu ho vyrušil svistot šípu, který se zarazil jeho koni do pravé přední nohy.
,,Do..!" stačil ještě zanadávat, než koni přeletěl přes hlavu a děkoval bohu, že mu nohy neuvízly ve třmenech. Ztěžka dopadl na záda a vyrazil si dech. Několikrát sebou plácl do prachu, než se mu dech vrátil a krajně si uvědomoval, že se stmívá a on tady ztrácí čas s nějakými pitomci, co si hrají na lupiče. ,,Tak rychle!" vytasil si meč a rukávem si otřel krev z koutku úst.
Před ním stála skupinka tří jezdců, očividně si nemysleli, že na něj budou potřebovat posily. Kůň ležel na zemi společně s jeho věcmi. Nenápadně zkontroloval, jestli u sebe má stále zprávu, kterou mu dala Katy a zaujal postoj.
,,Nehraj si na rytíře, hošku, a radši nám řekni, co tu pohledáváš," ozval se jezdec v čele, zatímco ostatní zůstávali v klidu a přes hledí přilby na ně nebylo vidět. Jejich vůdce byl mladý... hádal, že bude tak o šest let starší než on sám. Divil se, že mu někdo svěřil funkci velení, ale pak usoudil, že to může být klidně syn nějakého stařešiny nebo někoho na ten způsob.
,,Obávám se, pánové, že vám do toho naprosto nic není a žádám o vysvětlení, proč jste mi zabili koně." Velitelův kůň přešlápl na místě a shodil svému pánovi kápi z hlavy.
,,Zajímalo by mě, proč jedeš na koni speciálně vyhrazenému na rychlou jízdu, proč jedeš tak na lehko a hlavně, proč jsi tak bytelně ozbrojený."
,,Zopakoval bych odpověď, ale mrhal bych slovy," na to Galen a zůstával ve střehu. Nelíbilo se mu, že dvěma z protivníků nevidí do tváře.
,,Jsi nějaký přidrzlý na to, že jsme v přesile." Galen neodpovídal a myslel jen na to, že by měl být na cestě a ne tady s nimi kecat.
,,Věř mi, že mě taky nebaví si tu s tebou povídat. Na jaké cestě to jsi?" On mu lezl do hlavy! Parchant jeden! - rozhodně neřekl zrovna tohle, ale proto, že nechci ovlivnit duševní části mých drahých čtenářů, radši napíšu tohle.
,,Jak se opovažuješ mi lést do hlavy? Jsi snad čaroděj?" odplivl si.
,,To bych tedy řekl a ty se nechováš zrovna slušně," ukázal na něj prstem a Galen na chvilku zaváhal. ,,To už je lepší. Kam míříš?"
,,To nemůžu říct."
,,Oh, jak rytířské. Nežádám tě o rytířkost, prostě to chci vědět. A co chci, to taky dostanu, je to jasné?" řekl sladce.
,,Je mi jedno, že to chcete vědět. Já vám nic neřeknu a velice bych ocenil, kdybyste mě nechal pokračovat v cestě."
,,Ne, myslím, že tě nenechám." Galen protočil oči. ,,Mířím do války za svými přáteli a myslím, že ty se vydáš se mnou."
,,Do jaké války?"
,,Jsem čaroděj, kterou mám asi na mysli, hlupáku?" Galen spolkl nadávky.
,,Vzhledem k tomu, že jste mi zastřelil koně se obávám, že vaše příkazu neuposlechnu."
,,Kůň nebude problém," luskl prsty a před ním se zhmotnil jiný kůň. Galenovi se to příliš nezamlouvalo. Od malička mu tiskli do paměti, že by čarodějům a všem jejich výtvorům neměl věřit, ale co mu zbývalo? Pokud nechtěl zemřít hned tady a teď, neměl by pokoušet osud. Sundal svému mrtvému čtyřnohému příteli z hřbetu své věci a přivázal je k novému koni.

Katy si otřela krev ze rtů, odhrnula látku, která jí vězela ve vstupu do stanu. Hodila mečem do kouta, společně s lukem a toulcem s šípy, které se rozsypaly všude kolem. Dost neohrabaně si začala sundávat brnění a proklínala jeho vynálezce. Zatraceně! Zatraceně!!!! Vztekem si roztrhla svou oblíbenou halenu a nakopla nejbližší postel.
Musí se nejpozději do dvou dnů přesunout dál proti proudu řeky, aby se dostali do pevnosti, která stála jen kousek dál. Sice byla opuštěná, ale čert moc dobře věděl, jak by jim pomohla. Sice jí nešlo z mysli, kolik dní by tam měli strávit nebo třeba to, jestli se odtamtud vůbec všichni dostanou. Všechny své naděje vkládala do toho nadbytečně sebevědomého hoška, který ještě ani pořádně nedospěl.
,,Sakra!" složila se na postel a přimáčka si kus hadříku, který ležel na posteli k ráně na hlavě. Neměla by bláznit a vydat se za Tepou, která by jí to ošetřila. Naštvaně ze sebe servala zbytek oblečení a natáhla na sebe jinou - velkou - košili až po kolena a nějaké vlněné kalhoty, které ji nepříjemně řezaly do nohou. Stočila pohled stranou, když se jí vítr prudce opřel do tváře a rozcuchal zpocené vlasy. Kolem tábora zela magická zábrana a Katy zahlédla jednoho čaroděje na druhé straně, který se snažil kouzly obranu přemoct. Zatím se mu to nedařilo - vzhledem k tomu, že se nic nedělo a že na něj čím dál víc řval generál. Katy se ušklíbla a vešla na ozdravovnu.
Mela jako obvykle, ale Tepa se zdála rozhodná a pohybovala se s neuvěřitelnou přesností. Kromě drobné vrásky na čele se nedalo nijak vypozorovat, kolik energie posílá na posilování magické zábrany.
,,Co vás bolí?" ptala se zády k jednomu zraněnému vojákovi.
,,Myslím, že mám zlomenou nohu."
,,Dobře, teď to zabolí," otočila se k němu, luskla prsty a vojákův výkřik projel místnosti. Tepa se zakymácela. ,,Mělo by to být v pořádku. Běž." Podíval se na ni jako na blázna, ale opatrně se postavil. ,,Hůl?" podala mu Tepa kus klacku, který náhodně ležel hned vedle.
,,Díky." S tím voják odkráčel. ,,Je to šarlatánka," zašeptal spěšně Katy, když odcházel z místnosti. Ta se ušklíbla a rázovala si to přímo k Tep. Ta se hned otočila, zběžně se jí podívala na hlavu a znovu se odvrátila.
,,Zašívá se támhle, musím jinam," sebrala jehly a nitě a chystala se odejít.
,,Tep?"
,,Oh, promiň, Katy, nepoznala jsem tě, jsem z toho tady celá paf," hleděla sestře přes rameno.
,,Neměla by ses zbytečně vyčerpávat kouzly."
,,Víš co, Katy?" namíchla se Tepa. ,,Nemám čas vůbec na nic a nemůžu dopustit, aby se mi ozdravovna zaplňovala ještě víc, než právě je. Praská mi ve švech." Zamžikala a znovu na Katy zaostřila: ,,Takže se běž nechat zašít a mnou se nezaobírej." Katy se zarazila. Tohle nebyla její sestra. Její sestra takhle neřvala a už vůbec se tak nechovala.
,,Tak poslyš, Tep. Tvojí prvořadou povinností je chránit tenhle tábor."
,,Tím chceš říct, že je tu mám všechny nechat zemřít?"
,,Nepřeháněj."
,,Otrava krve?" nadhodila Tepa. ,,Nezlob se, ale tamhle mi jeden dost krvácí. Běž za Moirou, ta ti to zašije a polije něčím, co jsem nazvala dezinfekce. Včera jsem to namíchala z bylinek a z vody z řeky. Doufám, že to zafunguje."
,,Jasně, tak já..," nedořekla, protože se kolem ní Tep prosmekla a za chvilku zmizela z dohledu. Katy si povzdechla a šla hledat Moiru.

Katy se ušklíbla, když jí konečně Moira propustila a bolely jí čerstvě zašité rány. Nebyla zrovna něžná a Katy ještě teď cukalo v obočí. Prohrábla si vlasy a přejela si přes obličej. Pod prsty cítila vystouplé modřiny a hlavně nit. Zkřivila obličej a protáhla si krk. Spánek. Oh, na nic jiného se netěšila.
Vešla do stanu a pečlivě za sebou zazipovala a utěsnila vchod. Tak. A teď se nikdo nedostane dovnitř. Čas na šlofíčka. Otočila se čelem doprostřed stanu a tam... A tam stál Becor. Jen tak. Vlasy měl mokré, jakoby si je jen před několika chvílemi umyl a vzhlédl, když zjistil, že Katy přestala zapínat stan.
,,Oh, asi budeš chtít ven, že?" podívala se rozpačitě na zafixovaný stan Katy. Zkousla si ret a zohla se, aby ho znovu otevřela.
,,Nech to," ozval se těsně u jejího ucha, až se zachvěla. Rychle se postavila a zaklonila hlavu tak, aby nenarazila do té jeho. Polkla a tázavě se zadívala do jeho očí. ,,Katy... měl bych takový nevinný návrh..," začal, ale Katy nemohla odolat jeho naprosto neuvěřitelně znějícímu hlasu, chytla jej z obou stran za hlavu a přitáhla si ho k sobě.
,,Návrh odsouhlasen a přijat." Becorovi se blýsklo v očích, chytil Katy za pas a přitáhl si ji natěsno k sobě. Katy mu vydechla do úst a ruce zabořila hluboko do jeho vlasů. Jejich vlhkost ji rozechvívala. Postavila se na špičky, aby aspoň trochu vyrovnala jejich výšku. Becor se s ní otočil a nutil ji couvat tak dlouho, dokud se nedotkla chladivého povrchu zrcadla. Zrovna, když postrádala kyslík a začala se zalykat, se Becor odtrhl a přesunul se na krk. Bylo neuvěřitelně vzrušující pozorovat ho takhle.
Netušila, že se téhle scény dočká v nejbližší době a nepochybovala o tom, že se Becor rozhodl na základě toho, že další den už klidně nemusejí žít. Zarazil se a vzhlédl. Jeho zrychlený dech ovíval Katyin zrudlý obličej a pohled do jeho očí... byl.... byl tak magický, že se neudržela a prudce vydechla. To bohatě stačilo k tomu, aby ji jediným pohybem zbavil košile.
Netrpělivě ji odhodil do kouta ke zbrani a luku, nesouvisle zavrčel a zvedl ji do vzduchu. Vzápětí se octla na posteli ani nevěděla jak. Zatajila dech. Pohled na to, co udělala s mužem jako je Becor... Pohled na to, jak s ním cuká kažičký její dotyk...
Znovu ji začal líbat a jeho polibky jí prostupovaly skrz na skrz. Zprudka se prohla v zádech a objala ho rukama kolem těla, aby mu strhla košili z těla. Usmál se tomu a políbil ji kdesi za uchem. Brázdil si cestičku po jejím krku až dolů k pupíku. Katy se chtělo zemřít. Chtěla si tenhle pocit uchovat v paměti a na nic jiného už po zbytek života nemyslet.
Přejížděla mu prsty po krku a cítila, jak se znovu otřásl. Zajel rukou do pletených nohavic a rychlým táhlým pohybem ji jich zbavil. Zakroutila se, jak se snažila všemožně zabránit tomu, aby nevykřikla. Obtočila mu nohu kolem těla a stáhla si ho zpátky dolů, aby si připomněla chuť jeho rtů. Nechala mu nohu sklouznout k okraji kalhot a zručně mu je stáhla až ke kolenům. Ušklíbl se a prohrábl jí vlasy.
,,Katy, Katy, Katy..." Nevzmohla se na slovo. Jen se mu zadívala do očí. Měl v nich prazvláštní divoký výraz a celý se nedočkavě chvěl. Polkla, zvrátila hlavu dozadu a pootevřela ústa. Vzdechla. Toužila po něm tak dlouho, jako to tajila. Nepřála si nic jiného, než aby mohla být jen jeho. Jen jeho. Alespoň pro tuto zoufale krátkou chvíli. Položila mu ruku na hrudník a když se nad ní zohýbal, nechala ji zvolna poklesnout. Nemohla si pomoct, potřebovala cítit jeho kůži, jeho svaly, teplo, které vyzařoval každičkou části svého těla a proto se ho neustále držela. Zachvěla se.
,,Becore," vydechla a otřásla se, když ho náhle ucítila. Katy nedokázala na nic myslet. Její mozek jakoby se potáhl černou sítí, která nepřipouštěla žádnou myšlenku. Soustředila se jen na něj. Na jeho boky, které se jí otíraly o stehna na to, jak jí vzrušení zvýšilo tělesnou teplotu na víc než 40 stupňů. Když náhle zpomalil, cítila napnutí po celém těle, které se pak v jediném okamžiku proměnilo ve chvilku v ráji. Stáhla si ho dolů na hrudník, kde se opřel čelem a prudce vydechoval. Nechala mu chvilku na vzpamatování a něžně ho hladila ve vlasech. Napřímil se a zlehka ji políbil na ústa.
,,Neodcházej," zašeptala Katy, když si v jeho očích všimla zaváhání.
Usmál se, stočil se vedle ní na malou postel a Katy se mu opřela hlavou o hrudník, který se stále prudce zdvihal. Obtočil jí ruku kolem pasu a políbil do vlasů. Krátce na to Katy usla a nevnímala už vůbec nic. Těšila se na nádherné sny.