Prosinec 2009

Mág

28. prosince 2009 v 21:57 | TePa |  Ty z Vrangy
AUTORKA MÁ RÁDA TENTO ČLÁNEK

Zemřel mi kus srdce...

TePa

Zdálo se neskutečné, jak se týdny vlekly. Jak den míjel den a nakonec to Egon dočista přestal počítat. Pet sotva pletla nohama, nehledě na Liu a Peťuldas, která ji statečně podpírala. Přidaly se k nim včera, kdy vyslala Maudrena. Nemohli je nechat samotné uprostřed lesa, který nikdo nezná. Tenhle most snad neměl konce. Pokud nešli v mlze, ztrácel se jim v dálce a celkově se zdál být nekonečný. Maudren s Liou dokonce probírali teorii o tom, že by mohl být schválně začarovaný a vede k nějaké zkoušce.
Ať to bylo jakkoli, Egon si nepřál nic jiného, než, aby ta zkouška už konečně přišla. Zásoby vody byly tak mizerné, že sotva vystačili s jednou kapkou na pět denních zastávek. Slunce s nimi nemělo slitování ani ke konci dni, kdy mělo slábnout. Egon s Maudrenem roztrhali své košile, aby dívkám zastínili oči a sami se trmáceli dál.
Popraskané rty, orosené čelo a spálená ramena... Lia klopýtla a svalila se na Peťuldas, které se podlomila kolena.
,,Do háje, Egone, potřebujem stavět!"
,,Stavěli jsme před půl hodinou, mezitím, co mi odpočíváme, Nessa může být kdekoli."
,,Lia tak tak chodí. Ukládá si všechnu energii do amuletů a teď je oslabená." Maudren pohlédl na Egona a Pet, která využila chvilky odpočinku a svalila se na vratký most. Pak vstal, beze slova chytil Liu a hodil si ji přes rameno. Zakolísal - ani jemu nedělal dobře snížený přísun potravy a vody. Ale nakonec nabral rovnováhu.
,,Hlavně se neohlížej a pokračuj. Zkouška nebude daleko. Trmácíme se už týdny."
,,Vím. Pet, jsi v pořádku?" Bylo opravdu zvláštní, že posledních pár dnů vůbec nepromluvila a Egon ji podezíral, že spí ve stoje.
,,Hlavně pokračuj," utrousila Peťuldas a pokračovala dál vedle Pet.
,,Měla jsem sen," pohlédla náhle na Peťuldas Pet. ,,A byla v něm Ness."

Ness využila chvíle, kdy se její "únosci" rozhodli zastavit a položila se do výklenku ve skále. Zdálo se, že jeden z nich zná nějaké kouzlo, díky kterému se jim vyhýbal Mág. Nikdo neznal jeho jméno, ale víc jak dva týdny ti dva neprobírali nic jiného. Nakonec se shodli na tom, že by za Ness mohl dobře zaplatit, a tak teď mířili tam.
Mág sem, Mág tam. Dokonce ho slyšela i ve snech, kdy se jí hlavou proháněly nejrůznější noční můry a neumožňovaly jí myslet na nic jiného. Snad ona kletba mostu působila jen na ni. Přetočila se na bok, aby byla zády k hadovi a tomu podivnému valibukovi, který mluvil se skřetem. Tahle sebranka byla tak k smíchu, až naháněla hrůzu. Otřásla se při vzpomínce, kdy potřebovali její krev na úplatky bohům a stiskla si loketní jamku o to pevněji.
Zkusí se prospat, zavrtěla se na tvrdém podkladu a zavřela oči. Náhle před ní probleskl obličej od Pet. Vyjekla a otevřela oči.
,,Drž hubu, ženská. Buď budeš spát nebo tě rovnou hodím ze skály!" ozvalo se syčivě a Ness se kousla do rtu. Znovu zavřela oči a znovu viděla Pet.
,,Už někřič, už tak je pro mě těžké se s tebou spojit. Víš, jak je těžké porazit ty tvoje noční můry - zvlášť, když jsem tak slabá? Dost, že jsi šla dneska vůbec spát."
,,Ahoj, Pet."
,,Jak s tebou zacházejí? Prosímtě, co je s tím zatraceným mostem? Nemůžeme vás dohnat. Trmácíme se už skoro tři týdny v takovém pařáku, že bychom už dávno uschli, nebýt Egona a toho jeho odhodlání a toho, jak šetří vodu. O Maudrena mám opravdu strach. Má ošklivě spálená ramena. Mají fialovou barvu, ale už je nemáme čím přikrýt. Roztrhaly jsme si sukně a košile, jak to šlo, dokonce mi leze břicho - no... nám všem - ale nakonec se mu to začalo na ta záda lepit a bylo to ještě horší. Lia je pořád mimo, šetří energii na "střet", který nevíme, kdy bude. Je to k zbláznění. Nemáš radu?"
,,Nemáš v batohu mýdlo?" zeptala se Ness.
,,Mýdlo? Na co?"
,,A pár bylinek?" pokračovala. Vyjmenovala pár dalších ingrediencí a skončila vodou.
,,Ness, vody je málo, hrozí, že umřeme žízní."
,,Já vím, ale Maudren brzy zemře z těch spálenin! Brzy mu to ohrozí dýchací systém a nevím, jak to vydrží dál. Musíš to udělat. Bez vody se dá vydržet několik dní, doufejme, že se k vám Mág do té doby dostane. Ne, že bych vám přála nejhorší. Ale potřebujete se dostat dál a hlavně vodu. Tu vám neporadím jak získat."
,,Vidím dobře, že jsi na skále? Jak to?"
,,Netuším, dotáhli mě sem ti tři, co mě zajali. Vedou mě k Mágovi - netuším proč. Asi mají pocit, že bych ho nějakým způsobem mohla "potěšit"," protočila oči Ness. ,,A mám pocit, že mají něco jako volnou vstupenku. Předtím, než jsme vešli na most mluvili něco o oběti, to nechápu."
,,Nevadí, stejně ti děkuju," zamžikala očima Pet. ,,Promiň, jsem vysílená, budu muset skončit."
,,Hlavně připrav tu mastičku, zabírá okamžitě a chrání," usmála se ještě Ness.
,,Hezké sny," mávla Pet rukou. ,,Aspoň to pro tebe mohu udělat. Brzy se, doufám, ozvu znovu."

,,Pet! Haló? Před chvilkou jsi mi říkala, žes mluvila z Ness."
,,Jo, omlouvám se. Ještě to moc neumím ovládat, takže jsem asi způsobila hodně energie. Potřebuju tu Maudrena, trochu vody, mýdlo..," vyjmenovala některé bylinky, který by nám vůbec nic neřekly. ,,Doufám, že to je všechno, co potřebujeme. A pak potřebuju zastínit Maudrena. Jakkoli."
,,Pet, to poslední, co potřebujeme, je plýtvat vodou. Já to zvládnu," namítl Maudren a pomalu položil Liu. Sykl, jak mu přejela přes fialová záda a zaklel.
,,To vidím. Tady nejde o to, jak moc věříš, že jsi odolný. Tady jde o to, že tě to ohrožuje a může se ti něco stát."
,,Nepřísluší mi rozdělovat vodu," řekl tedy jen a opatrně se posadil. Egon se přemýšlivě a starostlivě zamračil.
,,Zdá se, že nemám na vybranou, ale znamená to, že..."
,,My víme, Egone," položila mu Peťuldas ruku na rameno. ,,Mám strach spíš o Pet."
,,O mně? Proč o mně?" míchala v drobné mističce potřebné ingredience a snažila se rozvzpomenout na přesný postup.
,,Pet, nejsi zvyklá na tyhle situace. Mám strach, že nevydržíš, toť vše."
,,Mám žízeň a mám hlad. A tím se netajím. Kdyby mi bylo cokoli jiného ozvu se, jasné? Každý tady má hlad a žízeň. A proto taky mlčím," řekla rozhodně. ,,A teď se otočte proti slunci, Maudren musí být chvíli ve stínu." Všichni se kolem Pet a Maudrena seskupili do půlkruhu a dokonale utvořili stín. Pet se ovládala, aby slastně nepřivřela oči a soustředila se na Maudrenova záda, která nevypadala nic moc.
,,Zkusím být co nejjemnější, ale rozhodně to bude bolet a pálet zároveň. Navíc nevím, co ta mast přesně dělá, takže to může i bolet, i svědit, i chladit."
,,Dobře. Tak do toho, nemůžeme tu být celý den," zakousl se Maudren do své vlastní pěsti, aby nevykřikl. Pet nabrala trochu masti na prsty a ušklíbla se jejímu vzezření. Netušila, jak může mýdlo pomoct, ale Nessa asi ano. V mýdlech byla očividně přeborník. Za chvilku začaly Pet pálet prsty, z Maudrena snad vycházelo speciálně zahřívané těleso, které ho hřálo ještě i zevnitř. Pet mu opatrně roztírala podivnou pastu po otřesných ramenech a zarudlých zádech. Divila se, jak málo pasty spotřebovala, ale byla ráda, že to stačí.
Najednou však začalo Maudrenem podivně škubat.
,,Co se to děje, Pet?" zpanikařil Egon a chtěl se k němu vydat, ale Peťuldas se před něj jednoduše postavila. Už ani neměla sílu po něm vztáhnout ruku. ,,Říkám ti: Co je s ním???"
,,Nevím, provedla jsem všechno přesně podle pokynů a nehýbej se, nebo ho odkryješ slunci."
,,Jakému?" A opravdu, nebe se rázem zatáhlo.
,,Sakra. Nevím, co dělat, když prší, ale hádám, že na něj by nemělo, tak rychle! Potřebujeme střechu!" Vydechla a schovala ho pod sebou jako první. Úplně nahoře zůstal Egon, Lia spala opodál s látkou přes obličej. Déšť jí stékal po vlasech a dřevo nasálo všechnu vodu, co se tu rázem objevila.
,,Slezte ze mě lidi," ozval se najednou sýpavě Maudren.
,,Maudrene?" napřímil se Egon a pomohl i oběma dívkám.
,,Co záda?" snažil se natočit tak, aby si viděl na záda. Pet sklaplo.
,,Jakoby jim nikdy nic nebylo," zíral Egon.
,,Peeet!" zvolal Maudren nadšeně a zdvihl Pet do výšky.
,,Neděkuj mě," pravila roztřeseně Pet. ,,Ale Nesse, kvůli níž jsme na cestě."
,,Probuďte někdo, Liu. Mám strach, že ji budeme potřebovat." Pet už neměla ani sílu mluvit, a tak jen vzhlédla. Těsně před nimi se objevila průhledná brána a všichni se snažili zaměřit na to, co je za ní. Přes déšť toho však nebylo moc vidět. Vlastně jen Lia, kterou teď probíral Maudren. Otevřela oči a první, co uviděla byla podivně rozmazaná kamenná místnost a muž v kápi, který vycházel z podivného oblouku.
,,Lio! Vstávej," pomohl ji na vratkých nohou Maudren a děkoval bohu, že prší. Stejně jako ostatní, kteří se s ním trmáceli v tom strašném suchopáru, ve kterém se pomalu ani nedalo dýchat. Nikdy ho nenapadlo, že bude mít takovou radost z dešťe. Klidný chladný hlas ho však přinutil vrátit se do přítomnosti.
Lia se rozhodně postavila před své přátele, aby jim v případě nutnosti mohla vytvořit štít. Koutkem oka viděla na Egona, který byl stejně strhaný jako všichni a tak tak se držel na nohou. A za tohle mohl ten pitomec, který stál přímo před ní.
,,Hmmm," zabručel. ,,Cítím správě Liu, rozenou ve Vranze?" nasál vzduch nasycený deštěm. Pak natočil hlavu k ostatním. ,,Samotný nástupce trůnu Egon, rozený v Lesích... velice zajímavé. Pet - o tobě toho ale moc nevím... Kde ses narodila ví snad jen tvoje matka, kterou neznáš a... cítím snad kouzla?" Natočil hlavu víc doprava. ,,Ach, ano, Maudren. Škoda, že ti Pet vyléčila záda, líbila se mi jejich barva," odkašlal si. Zdálo se, že opravdu mluví vážně. ,,A konečně Peťuldas... Nezvedej tak hrdě hlavu, nebo ti ji někdo urazí," zasmál se vtipu, který vůbec nebyl vtipný.
,,Lio, nechme toho. Sama víš, že umím daleko víc, než si dokážeš představit." Lia luskla prsty a zabránila tak vodě, aby jí zastiňovala pohled.
,,Ach, ano. Mladá a talentovaná, škoda, že skončíš tak brzy," sundal si kápi a plášť nechal zmizet. Jeho oči byly tmavé, bez zorniček, bez duhovek. Vlastně se zdálo, že na ně dokonce nevidí a Lie to trošku překazilo plány. ,,Avšak nehodlám se s tebou zdržovat, mám pocit, že je vás tu nějak moc." V pet zatrnulo, ale nehnula se ani o píď. Možná taky proto, že to nedokázala.
,,A kdo jste vy?" vyplivla Lia.
,,Nuže dobrá, začneme. Nepotřebuješ o mně nic vědět. Jsem prostě Mág. To ti musí stačit. Nezáleží na tom, kdo tě zabije." Egon nepatrně pohnul rukou a zabránil tak Maudrenovi vrhnout se vpřed. Mág se úlisně usmál a rukou naznačil škrcení. Hned na to začala Lia blednout, rukama se snažila zabránit své vlastní smrti. Vznesla se kousek nad most a nutila se přemýšlet. Nakonec řekla pár špatně a podivně znějících slov, Mág ucukl a přidržel si ruku, která mírně krvácela.
,,J-jak..."
,,To vás nemusí zajímat," odkašlala si Lia.
,,Už toho mám dost," rozpřáhl ruce, zahřměl několik podivně znějících slov a od rukou mu šlehaly plameny. Lia vykulila oči, tohle bylo moc. Okamžitě zaclonila své přátele a lásku štítem a napřáhla ruce, ze kterých jí pro změnu tryskala voda. Věděla, že nemá šanci, ale přesto... ,,Nemám čas zdržovat se holčičkami, které si o sobě začínají moc myslet!" přenesl plameny na jednu ruku a tou druhou luskl. A zatímco Liu zapředl do opojných plamenů, proti kterým obyčejná voda očividně nic nezvládala, začalo se pod ní podlamovat i několik dost chatrně vyhlížejících prken. Mág se nehezky usmál a Maudren se rozběhl. Nejdříve narazil na štít, ale nakonec se soustředil a vlastní magickou schopností si v něm utvořil díru.
Bezhlavě se vrhl vpřed. Jakoby mu snad nevadilo, že z Mága šlehají plameny, jakoby Pet čerpala všechnu tu vodu k ničemu. Léčila ho k ničemu. Maudren zuřivě zařval, vrhl se před Liu, kterou tím zastínil. Sesypala se mu k nohám. Maudren v sobě probudil všechnu sílu, kterou dokázal sesbírat a vyslal obrovskou kouli energie přímo na Mága. Donutil ho tak couvat. Topil se v plamenech, které mu způsobovaly obrovská muka. Neustával a skoro se zdálo, že už neví, co dál. Jeho poslední zuřivý výkřik zněl jako výkřik do obličeje samotné smrti. A když Mág padl naznak do svého oblouku, který se hned po jeho pádu uzavřel, Maudren se otočil a Pet vykřikla.
Jeho oči se usmívaly, jeho rty se bezhlesně třepaly. Lia zvedla hlavu, jakoby se právě probrala z kómatu.
,,Maudrene?" Natáhl k ní ruku a rozešel se k ní. Najednou se do něj ale opřela silná vichřice a nikdo nerozmýšlel nad tím, zda to je Mág. Všichni věděli, že to je on a že se mstí. Maudren udělal poslední váhavý krok a přepadl přes zábradlí.
,,Neee!!!!" ozval se zoufale Egonův hlas.
,,Maudreneeee!!!!" ozval se škytavý hlasitý vzlyk Lii. Zněl tak strašně křečovitě, zněl, jakoby právě ztratila svou duši. Sebe sama.
Ale když Maudren padal vstříc té ohromně snad nikde nekončící propasti, netvářil se zklamaně. Jeho život neměl chyby. A když potkal Liu... Zavřel oči a hlavou mu problesklo, jak své lásce říkal vážko a jak strašně roztomile znělo, jak se smála. Jak neobyčejně jemný pohled na něj dokázala hodit. A koneckonců i to, jak jí líbal, jak měla hebké rty a jak se bude těšit, až je znovu políbí. Jak sladce chutnala. Po letním vánku a jahodách... A pak necítil nic. Vůbec nic...

Část čtrnáctá - Monokl, který nevznikl jen tak

28. prosince 2009 v 20:15 | TePa |  Anne
,,Erin, nekoukej na mě," ozvala se už asi posté Anne.
,,Vím, že bys byla radši, kdyby tu byl jistý mladý muž, ale prostě..," zamávala rukama na vědomí toho, že s tím nemůže nic udělat. ,,I když..," zvedla ukazováček.
,,Erin, doufám, že si uvědomuješ, že mě poslední dobou děsíš," zarazila se Anne.
,,Poslouchej, je to celkem dobrý nápad. Takže... Teď budu já, Jacob a Matt na trestu, takže vám dvěma vlastně vůbec nic nebrání v tom, abyste..."
,,Mlč, prosímtě," zasmála se Anne.
,,Proč?" nechápala.
,,Mám pocit,že jsem tě vůbec neměla jít doprovodit k Longbottomovi."
,,Náhodou... Potřebuješ někoho, kdo ti dá radu," usmála se nevinně Erin.
,,Jen ti nasadit křídla a jsi hotový anděl," ušklíbla se Anne. ,,Nepotřebuju tvoje rady. Až se to bude chtít vyvrbit, prostě se to vyvrbí, jasné?"
,,Anne, neber si to špatně, ale zmiz!" rozkázala najednou Erin a šťouchala Anne do nějakého přístěnku na košťata.
,,Co? Erin?!" stačila ještě říct Anne, než skončila zavřená v přístěnku. Odfrkla si a zohla se ke klíčové dírce. Erin se tam překotně upravovala, když...
,,Tebe já znám," ozval se Emettův jemný hlas. Teď s náznakem pocitu vlastní důležitosti.
,,Hm," snažila se najít hlas Erin.

Z Erinina pohledu

Myslela jsem, že se mi rozkočí srdce, nebo přinejlepším vyteče ušima. Krev se mi nahrnula do hlavy, cítila jsem její proud v uších a přes ten tlumivý zvuk vůbec neslyšela, co mi Emett řekl. Otočila jsem se tedy zády a několikrát se zhluboka nadechla. Když se má sluchová činnost navrátila do normálu, otočila jsem se a snažila se všemožnými způsoby zakrýt tu chtivost. Chtěla jsem mu říct, jak je okouzlující a sexy! Božíčku, proč si nemůže zapnout košili? A proč si proboha musel vzít zrovna tyhle kalhoty? Doufám, že se neotočí, nebo fakt spadnu"
,,Myslím, že jsem se ti nepředstavil..," začal tou svou Zmijozelskou strojeností čistokrevných rodin.
,,Co by na to řekli tví přátelé?" zeptala jsem se nenuceně.
,,Jak vidíš, tak ti tu teď nejsou. A je jen na mě, jaké přátelé si hledám." Za to slovo jsem ho chtěla přerazit. Já mu dám přátelé! Přesto jsem se usmála. ,,Pokud to nevadí tobě a nemáš proti mně nějaké VELKÉ výhrady, pak..."
,,Jmenuju se Erin," usmála jsem se a nemohla z něj spustit zrak. Panebože! Kéž by mu ty zatracené vlasy někdo ostříhal a kéž by mu přitom zkrátili jeho dlouhé řasy! Nedokázala jsem pochopit, jak kdy někdo mohl stvořit tak dokonalého člověka.
,,Emett a jsem velmi rád, že tě poznávám, Erin," schoval si levačku za zády, zlehka mě uchopil za pravou ruku a dotkl se čelem jejího hřbetu. To už mi pořádně zakolísala kolena. Tohle by ten kluk neměl dělat. Najednou se ozval rachot a hlasitý smích. To mě probralo z transu.
Emett se roztržitě napřímil a otočil.
,,Kdo je to?" zamračil se a nenápadně si sáhl do rukávu.
,,To je jen Matt."
,,Matt?" zamračil se na mě.
,,A Jacob."
,,A Jacob?" vyletělo mu obočí až někde k vlasům. ,,To jsou nějací tví..," zamračil se ještě víc.
,,Jsou to mí..."
,,Erin! Kde jsi? Už máme zpoždění!" ozval se zvesela Jacob, jakmile se vynořil zpoza rohu.
,,No, já..."
,,Kdo je tohle?" skoro ta slova vyplivl Matt. Emett po něm blýskl očima a jelikož byl větší, než oba kluci, napřímil se docela a sykl:
,,Co je zrovna tobě do toho?!"
,,Mě je do toho hodně!" obořil se na něj menší Jacob. ,,Erin je má přítelkyně a nerad bych, aby se jí zrovna s tebou něco stalo."
,,Tak přítelkyně," zamračil se Emett. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že žárlí. ,,V jak vážné fázi?"
,,A teď bych se rád zase já zeptal, co TOBĚ je do toho?!" Tohle vůbec nevypadalo dobře!
,,Nehádejte se, laskavě! Kluci, jdeme pozdě, měli bychom už jít. Půjdete napřed?" Jacob udělal znovu krok k Emettovi a ten nezůstal pozadu. Matt proto pevně chytil svého kamaráda a táhl ho chodbou pryč. Erin Emetta chytila za rameno a postavila se před něj.
,,Nějaký drzý na to, jak je malý a bezvýznamný."
,,Já věděla, že přátelit se s tebou nebude dobrý nápad," řekla jsem zklamaně a pustila jeho rameno.
,,Ne, Erin, omlouvám se," chytil mě za ruku.
,,Anne měla pravdu."
,,Kdo je zase... Ta blondýna?" Erin přikývla. ,,V čem měla pravdu?" očividně se ovládal.
,,Co to tu děláme, Emette? Kdyby to viděla Stacey, pravděpodobně by..."
,,Stacey! Je mi jedno, co si myslí." Nemohla jsem si pomoct, ale strašně se mi líbilo, že se mu očividně líbím natolik, že si nedělá hlavu s nějakou Stacey.
,,Přesto mi to přijde vůči ní nefér. Za jejími zády..."
,,Ještě nejsme ani přátelé. Uháníš pěkně dopředu," ušklíbl se. Ale tak nějak... hezky.
,,Nemyslela jsem zrovna tohle," začervenala jsem se. No dobře! Myslela! Ale on to vědět nemusel.
,,Erin..."
,,Musím už běžet, jinak budu mít tresty na celý měsíc. Sbohem, Emette." Och, tohle jsem říct nechtěla! Žeru jeho oči, když je smutný. Oooch.
,,A což takhle, abych..," hledal slova. Otočila jsemk němu ještě čelem, když jsem spěchala chodbou k Longbottomovi. ,,Já se nevzdám. Nevím proč, ale o tohle přátelství sakra stojím. Však já něco vymyslím a ty... ty se mi hlavně nevyhýbej. Proto nashledanou, krásná Erin."
Musela jsem zajít za roh a vydýchat se. Zrudla jsem snad na každém kousku těla a dostala zimnici. Pak se ozvala rána, ale tu už jsem já nevnímala. Šla jsem už tak dost pozdě.

Z Anneina pohledu

Zabiju Erin! Zabiju! Sedím si tu v přístěnku na košťata, když najednou slyším podivné mlaskání. Říkám si, to možná nějaká krysa tady svačí na ohonech od košťat, ale pak mi to nedalo a musela jsem to jít prozkoumat. No, že mě to nenapadlo dřív! Okamžitě jsem se musela podívat jinam, protože pohled na muckající se pár... Řekněme, že to nebylo něco, na co se chcete dívat celé dny.
Když neustávali a pořád se nerušeně ochmatávali dál, nevydržela jsem to a s možností, že už Emett přede dveřmi nebude, jsem vzala za kliku ve stejnou chvíli jako někdo jiný a já spolu s několika košťaty vypadla na zem. Pěkně jsem si narazila zadek a k tomu mě ještě jedno koště praštilo násadou do hlavy. To bude monokl větší jak Austrálie, povzdechla jsem si.
,,Panebože! Jsi v pořádku, Ann?" ozval se... James! No proboha, ten mi tu fakt chyběl.
,,No, tak trošku jsem si narazila zadek a myslím, že se mi na tváři udělá monokl, bolí to jak čert."
,,Ou, to mě vážně mrzí. Nenapadlo mě, že se budeš schovávat v přístěnku na košťata."
,,Nejsem tu dobrovolně, švihla mě tam Erin, protože potřebovala soukromně pokecat s Emettem," protočila jsem oči a zaúpěla, jak mi cuklo v obočí.
,,Tak pojď, chce to led," chytil mě za loket a vytáhl k sobě. ,,V pohodě? Jen hodím košťata tam, kde byly."
,,Dobře, ale bacha na ten pár, co se tam oblizuje, abys je netrefil, to by ti moc nepoděkovali."
,,Nebudu si myslet, že jsi šmírák," zasmál se, když si všiml, jak se červenám.
,,Fakt dík. Au, to vážně bolí."
,,Neboj, ten led vážně pomůže. Tak, už jsem tu," přitočil se zpátky ke mně a namířil mě směrem ke kuchyni. ,,Nerad bych tě stavěl na odiv, zvlášť, když vidím, jak se ti oko hezky zbarvuje."
,,Děláš si legraci?" vyděsila jsem se a vběhla do nejbližší dívčí umývárny. Raději jsem se do toho zatraceného zrcadla neměla ani dívat. Oko jsem měla podivně přivřené, jako bych byla právě po nějaké bitvě a nepohrdla bych páskou přes oko. ,,To neee!" zařvala jsem přes celou umývárnu a od jednotlivých záchodků se ozývalo střídavě "Drž hubu!" a "Běž si řvát jidne, krávo, tady chce pár lidí v klidu srát!"
Chvilku jsem vážně zauvažovala nad tím, jestli jsem vážně v DÍVČÍCH umývárnách, ale asi se stává, že když mají dámy průjem, trošku nedrží svůj jazyk na uzdě. Kdyby jen jazyk, pomyslela jsem si náhle a bylo mi trochu do smíchu.
,,Nic to není," usmál se James.
,,Děláš si ze mě legraci? Vypadám jak James Hook!"
,,Zas tak strašně rozhodně nevypadáš. Tak pojď, ať tě toho můžu zbavit," mrkl na mě a polechtal hrušku na obraze. Vždycky mi to přišlo trošku zvláštní, Brumbál měl asi hodně smyslu pro humor, nebo co.
James mě opatrně posadil do židle, jako bych snad byla z porcelánu a poprosil skřítku o led. Na nic se nevyptávala a za chvilku mu ho podala v kousku igelitu. Přišel ke mně, přehodil si ho z ruky do ruky a zvedl mi ho k obličeji.
,,Můžu?" Přikývla jsem. Chytil mě levačkou za týl, přisunul se blíž ke mně a pomalu mi přiložil led k oku. ,,Sss," sykla jsem bolestí, ale ucuknout jsem nemohla. Držel mě a za chvilku to naopak začalo být příjemné.
,,Lepší?"
,,Díky," oddechla jsem si. Když pak oddálil ruku s ledem, instinktivně jsem se naklonila blíž, aby to dál chladilo a přejela mu nosem po tváři. ,,Sakra, promiň," zrudla jsem. Nespouštěl ze mě zrak, jeho oči se zvláštně leskly a posunul trochu ledu v igelitu.
,,Ještě?"
,,Prosím," usmála jsem se.
,,To teda musela být šlupka."
,,Nj, pěkně to bolelo, ale teď je to v pohodě."
,,To jsem rád. Až to trochu zchladíme, zkusím ti to nějak vytáhnout z obličeje."
,,Myslela jsem, že mi to chladíš proto, že nevíš, jak na to." Postupně prohmatával led, aby nehřál, ale hlavně chladil.
,,Vím, ale hojení má taky určitá pravidla, víš?" řekl jemně. Bože, on je tak zlatý, nedokázala jsem koukat na nic jiného než na jeho krásné oči, které nyní upíral na váček s ledem. Probrala jsem se až o pár vteřin poté, co ke mně vzhlédl a v duchu si fackovala. Nach mi stoupl do tváře a já čučela kamsi do stropu. James se tiše zasmál.
,,Co se děje?" zeptala jsem se a shlédla k němu.
,,Myslím, že ten led bude stačit," s úsměvem pokýval hlavou, pustil můj týl a odložil váček na stůl. ,,Doufám, že znám správné zaklínadlo."
,,Já taky, oči se mi budou ještě hodit."
,,Též myslím, byla by jich škoda. Tak se teď nehýbej, nebo ti ustřihnu kus vlasů a budeš plešatá."
,,Nehodláš mě doufám řezat?" lekla jsem se.
,,Ne, neboj, jen trošku kouzlení. Ale fakt potřebuju, abys seděla klidně."
,,Dobře," přikývla jsem a dívala se na něj. Namířil mi hůlkou přímo na postižené okolo a krátkými tahy vypouštěl z hůlky podivné modré paprsky. Cítila jsem, jak se mi usidlují na obličeji a najednou to začalo strašně svědit. ,,Svědí tooo," zaúpěla jsem a začalo mi slzet oko. Jen jedno!
,,Vydrž ještě chvíli, jen ještě kousek," zamumlal podivné slovo a konečně odložil hůlku. ,,A teď si to vydrž neškrábat."
,,Jak dlouho?"
,,Jen chvilku," podíval se na své hodiny. ,,Tak, už by to mělo přestat."
,,Jo, už je to v klidku," oddechla jsem si.
,,Vím, že to kouzlo bych měl ještě doladit, ale nemám čas."
,,Tvoje kouzlo?" vyděsila jsem se.
,,Myslím, že vypadáš skvěle, takže se povedlo," usmál se.
,,Nechci vědět, na kolika lidech už jsi to zkoušel," usmála jsem se taky a postavila se. ,,Asi bych se měla jít učit, zítra máme první zkoušku na OVCE a neměla bych to pokazit."
,,Chápu," přikývl.
,,Tak se měj," zamávala jsem mu a vyšla z kuchyně.
,,Ahoj," usmál se a vrátil led skřítce.

Dohodnutý sňatek

20. prosince 2009 v 1:29 | TePa |  Dohodnutý sňatek
AUTORKA MÁ RÁDA TENTO ČLÁNEK

To jsem se zase musela dívat na film, který ve mně vnuknul tuto myšlenku ;) Přeji hezké čtení...

TePa

Seděla jsem na posteli a mlčky zírala na stěnu přede mnou. Hedvábné povlečení neškrábalo a příjemně hřálo. Sklopila jsem oči ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že na té stěně ve skutečnosti není vůbec nic zajímavého. Že jediný důvod, proč jsem si stále ještě neoblékla svatební šaty, byl tak prostý. Netušila jsem, koho si beru.
Přemýšlela jsem nad tím, jak je možné, že dohodnuté sňatky stále existují. Už teď jsem nenáviděla pohled na svatební kytici, kterou ponesu k oltáři. Kterou ponesu k muži, kterého dnes uvidím poprvé v životě a kterého si mám vzít. Chtělo se mi brečet, chtělo se mi smát sobě samé, protože tohle přeci směšné bylo.
Hned vedle byl vchod do zahrady. Překvapovalo mě, že ho nikdo nehlídá. Nikdo nepředpokládal, že spořádaná dcera starosty města, vezme do zaječích. Že se zalekne svatby. Bála jsem se vyjít z pokoje. Bála jsem se jen uchopit hebkou bílou látku svatebních šatů, které ze mě měly udělat krásku dne.
Promnula jsem si prsty a postavila se. Začínala mi být zima a na nohou i rukou mi naskočila husí kůže. Podprsenka mě nepříjemně škrábala do zad a silonky se mi doslova přilepily na kůži. Sama sobě jsem se nelíbila.
Ozvalo se zaklepání a já trhla hlavou. Netušila jsem, že přeci jen někdo přijde.
Ach tak. Přišla mi pomoct do šatů, to mi mohlo dojít. Můj otec si určitě myslí, že to nezvládnu sama. Nebo se chce jen pojistit, že přijdu? Jen tak, pro všechny případy.
Cítila jsem ruce zručné služebné a taky to, jak nepříjemně studí na kůži. Otřásla jsem se, když mi krátce na to po kůži sjela hladká bílá látka a služebniny prsty se znovu rozběhly po mých zádech, kde pečlivě a velice silně utahovaly šněrování. Nadechovala jsem se stále znovu a znovu, nevydechovala vůbec.
Nedokázala jsem si představit, jak v takové stahovací róbě vyrážím do kostelní uličky a vycházím vstříc svému muži.
,,Slečno?" ozvala se zaraženě služebná, když jsem na svůj odraz v zrcadle hleděla příliš dlouho. Otočila jsem k ní hlavu. ,,Jste v pořádku?"
Tolik se mi chtělo křičet, že nejsem, nedokázala jsem pochopit, proč tu se mnou nikdo nemá soucit, nebo proč - když ho má - neřekne něco nahlas. Ach, tolik by mi to pomohlo! A tak jsem jen kývla. Pozvolna mi přetáhla závoj přes obličej, aby mě ženich neviděl příliš brzy. Snad, aby se mě nelekl, čert ví, kdo tenhle zvyk vymyslel.
Zhluboka jsem se nadechla a sevřela kytici malých bílých růžiček, kterou mi kdosi uvázal a pomalými kroky se vydala na cestu. Bylo neuvěřitelné, jak jsem se zatajeným dechem hleděla na bránu do katedrály. Věděla jsem, co mě čeká a přeci mě to překvapilo. Bylo to tady a já se v sedmnácti letech šla vdávat.
Pohlédla jsem na svého otce, který mi stál po boku a přišlo mi, že tam je jen proto, že musí. Tušila jsem, že mnohem radši by seděl ve své knihovně a ledabylým pohybem ruky si v pravidelném gestu zvedal láhev s alkoholem k ústům. Proto, aby zapomněl. Proto, že na hrob mé matky už neměl to srdce a výdrž jít.
Zazněl svatební pochod a já otcovo rámě stiskla o to pevněji, o co víc se mi roztančila kolena.
,,Neboj, dcerko, bude se ti líbit." Chtěla jsem na něj pohlédnout pochybovačným pohledem, ale nakonec jsem nechala obličej klidný. Přitom mi prolétlo hlavou, jestli tuhle masku někdy sundám. Ano? Ne?
Počítala jsem kroky. Ano, ne, ano, ne. Pravá noha střídá levou. Pravá, levá. Cítila jsem na sobě pohledy všech, kteří měli tu čest se dívat na mou strastiplnou cestu do manželství s mužem, o jehož zálibách, zájmech a názorech jsem neměla ani ponětí. Netušila jsem, jaká je jeho oblíbená barva, nebo jestli jí radši holoubata než kuřata. Nevěděla jsem o něm totiž vůbec nic.
Jestlipak má hnědé vlasy? Možná jsou více do černa nebo dokonce blond? Chtěla jsem na to nemyslet, když jsem kráčela k oltáři s hlavou skloněnou a cítila každý záchvěv svého složitého účesu na temeni hlavy. Cítila jsem pramínek, který mi hladil kůži na krku a otcův nervózní nepravidelný dech.
Najednou hudba přestala hrát, otec zlehka pustil mou ruku a přejel palcem po jejím hřbetu. Vzhlédla jsem, aby mi mohl odkrýt obličej. Povzbudivě se na mě usmál a uchopil síťkovinu po obou stranách mé hlavy. Jediným táhlým pohybem mi ji přehodil přes hlavu a v náhlém návalu dojetí mě políbil na čelo.
Bylo to takové milé otcovské gesto a já tomu byla ráda. Zlehka jsem se na něj usmála, přejela pohledem přes družbu - většinou složenou z dvorních dam - a postavila se na stupínek. Přitom mi prolétlo hlavou, zdalipak se mu budu líbit a jestli má rád oči jako studánky a záplavu zlatavých vlasů.
Vzhlédla jsem ke knězi, bála jsem se podívat na svého budoucího manžela a tento čin se snažila odsunout a nejvzdálenější možnou dobu. A pak se katedrálou rozezněl hluboký knězův hlas a já tolik toužila zavřít oči a utéct odtud alespoň ve snech. Potlačovala jsem slzy ze všech sil, tohle jsem přeci nikdy nechtěla!
,,Ano," ozval se vedle mě můj nastávající rozhodným pevným hlasem. Doufala jsem, že ve skutečnosti bude trošku něžnější a romantičtější. Milejší a rozumný. Myšlenku na to, že by tomu mohlo být úplně naopak a že by to dost dobře mohl být arogantní odporný člověk, jsem odsunula na okraj své mysli.
,,Slečno Ellen Stormová, berete si zde přítomného prince Allasea z rodu Prottů, dědice trůnu Východního království..." Kněz si dal s výčtem dědictví mladého prince, jehož ženou jsem se měla stát už za několik sekund, záležet až příliš. ,,...za svého muže?"
,,Ano," vydechla jsem. S touto části ceremonie jsem vůbec nepočítala. Překvapilo mě, že se někdo ptá zrovna mě. Očekávalo se přeci něco naprosto jiného. Překvapení mě ale nepoznamenalo moc na dlouho.
,,Můžete políbit nevěstu." Napětí v sále bylo až hmatatelné. Všichni tajili dech - já dýchat zapomněla. Otočila jsem se tedy na svého manžela a vzhlédla. Nestihla jsem si jej ani prohlédnout, jak rychle se ke mně nahl a jemně, jen krátce, mě políbil na rty. Pevně jsem stiskla víčka i kytici a neodvažovala se ho volnou rukou chytit. Netroufala jsem si.
Ozval se potlesk a radostné pískání - zrovna to, po čem jsem v této chvíli vůbec neprahla. Jemně jsem se chopila jeho rámě, bála jsem se ho chytit pevněji. Takřka jsem se ho nedotýkala. Nacvičeným úsměvem jsem se otáčela tu napravo tu nalevo a snažila se ignorovat ruce a vlezlé poklonkování všech přítomných... avšak nenamířených na mě, nýbrž na nynějšího krále Východního království. A jediné, na co jsem v tu chvíli dokázala myslet, byla svatební noc a to, že zplodit dědice trůnu je teď má nejhlavnější povinnost. Doufala jsem, že si se svým mužem promluvím alespoň v kočáře, který nás měl odvést na zámek. Místo, kde jsme - podle bývalého krále - měli strávit alespoň měsíc, abychom si na sebe zvykli.
Nečekala jsem, že si zvyknu už za měsíc, ale odporovat králi jsem se tehdy neodvážila. Zvláštní také bylo, že mi vůbec nedocházelo, že jsem královna. S jemným úsměvem jsem přijala lehké políbení na tvář od otce a také od naší staré služebné, která si proplakala všechny kapesníčky, které se jí vlezly pod sukni.
,,Ellen? Mohu ti tak říkat?" slyšela jsem zleva hlas jako pohlazení. Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby mi takový hlas četl v dětských letech pohádky a příběhy. Otočila jsem se na svého muže a s úsměvem přikývla. ,,Musím vyřídit pár důležitých záležitostí. Toužím tě poznat. Mohli bychom se sejít u večeře?" Choval se velmi slušně, možná proto, že kolem bylo tolik lidí. Jen jsem se uklonila a otec mě okamžitě uchopil za ruku.
Jen matně si vzpomínám, co se dělo pak. Vím, že jsem nasedla do kočáru a že jsem v něm také usla, neboť cesta na zámek byla velice dlouhá a celý den mě vyčerpal. Probudil mě až sluha, který mi zlehka potřásl ramenem, jakoby se bál, že mě zlomí, když trochu víc přitlačí. Nebo že mi udělá modřinu a jeho pán by mu dal šestadvacet. Pomohl mi z kočáru a já pomalu zamířila dovnitř.
Zámek byl úžasný. Všude to zářilo čistotou a úsměvy sloužících, kteří se mohli upoklonkovat k smrti, jak se mi snažili vnutit do přízně. Podlaha byla z pravého mramoru a když jsem stoupala po schodech, podpatky vytvářely zvláštní souhru melodií.
,,Dovolila jsem si napustit vám lázeň, Vaše Veličenstvo, a když dovolíte, několik vašich nových šatů jsem pověsila do skříně. Jeho Veličenstvo vám také dále vzkazuje, že přijede krátce po vás a velice by ho potěšilo, kdybyste mezitím dorazila do jídelny," uklonila se mi jedna ze sloužících.
,,Děkuji..."
,,Mary, Vaše Veličenstvo." Kývla jsem a ona pomalu opustila místnost, aby ji o chvilku později nahradila druhá služebná, která se pro změnu jmenovala Mariana. Už ze začátku mi bylo jasné, že se jmény budu mít určitě potíže. Opatrně mi rozvázala korzet a zeptala se, jestli mi má pomoci ze šatů. S díky jsem odmítla a poprosila o soukromí.
Bylo zvláštní, jak se najednou všichni mohli uběhat jen proto, aby mi splnili přání. Věřila jsem, že kdybych chtěla jahody uprostřed zimy, nějak bych je dostala. Spustila jsem si ramínka z ramen a šaty mi jediným plynulým pohybem sklouzly na zem. Voda byla horká, musela jsem se přemlouvat, abych tam celá dosedla a nasála vůni levandule a snad i řebříčku.
Ta vůně mě úplně očarovala. Byla jsem schopná si jen opřít hlavu a vlasy pohodit mimo vodu, aby se nenamočily. Na zavřených víčkách jsem si zlehka črtala, jak vypadal. Má mysl si nedokázala vsugerovat to, že je pohledný. V duchu a ve snech se mi totiž zjevoval neuvěřitelně zjizvený, ošklivý a s neumytými vlasy. A i když jizvu měl, nepřipadala mi ošklivá. Přemýšlela jsem, jak k ní přišel a zdalipak vede i pod jeho uhlově černými vlasy. Tušila jsem, že to asi nikdy nezjistím, ale bylo snesitelnější si představovat, že je milý, hodný a odvážný.
Jeho oči. Propána, jeho oči. Byly zelené jak jarní louka, kterou ještě nestačily poset květy. Zelené jako lipový les nebo jako barva kůže žáby rosničky. Vlastně jsem měla žáby docela ráda. Tolik jsem si vrývala do paměti, že se mi líbí, až mě samotnou překvapilo, že mé srdce nikterak nereaguje. Potřebovala jsem ho znát a doufala jsem, že si v klidu promluvíme u večeře. Naše první večeře.
Poslední slovo mě taky donutilo vstát a zabalit se do ručníku. Krátce na to - snad jakoby mě špehovaly - se objevily Mary i Mariana s nějakou třetí dívkou, na jejíž jméno jsem se neptala, a začaly mě spěšně oblékat.
,,Co se děje?" zeptala jsem se zmateně.
,,Jeho Veličenstvo už dávno přijelo, dokonce se i vykoupalo, a už sedí v jídelně. Čeká jen na vás, má paní." Chtěla jsem namítnout, že trochu čekání by mi po dnešním dni dopřát mohl, ale raději jsem mlčela. Služebné byly po většinu času veliké drbny, které rozhlásily všechno, co kdy slyšely, a tak jsem si dala pozor na pusu.
,,Děkuji," usmála jsem se na ně, když mi upravovaly vlasy.
,,Madame," uklonily se a sluha, který jsem nevěděla, jak se tam dostal, mi otevřel dveře na chodbu. Pomalým rozvážným krokem jsem sestupovala široké schody a přitom přemýšlela, o čem bychom se měli bavit. Nestačila jsem ani domyslet poslední myšlenku, když se otevřely dveře do jídelny a přede mnou se rozprostíral dlouhý stůl s několika ozdobnými květinovými vázami. Na stěnách visela zrcadla a zapálené svícny. Vůně plamenů naplnila celou místnost a závěsy byly roztažené právě tak, aby byla vidět noční obloha.
Židle lehce zavrzala a já si všimla, že se král Allaseo postavil a hluboce se mi uklonil.
,,Je obyčejem, abyste, má paní, seděla přímo naproti mně u stolu. Ovšem vzhledem k dnešní situaci a k tomu, že zde nemáme návštěvu, bych vás rád požádal o to, abyste si přisedla po mé pravici," ukázal nenuceně pravou paží na místo vedle sebe.
,,Jak si přejete, pane," odpověděla jsem a vydala se k němu. Netušila jsem, jak se mám chovat, netušila jsem, co mám odpovědět. Galantně mi odsunul židli, a poté se sám usadil.
,,Omlouvám se, že jsem zde nepřijel s vámi, ale povinnosti mě volaly předčasně do úřadu. Upřímně doufám, že vás nebudu opouštět tak často." Snažil se navodit nenucenou konverzaci, ale představa, že tu pořád bude, mi spíše svazovala žaludek.
,,Chápu." Byl nervózní. Tedy, alespoň se mi to zdálo. Neustále těkal na má odhalená ramena v lodičkovém výstřihu a kousal se do rtu. Přišlo mi to strašně nevhodné a poslední, co jsem si přála bylo vidět mu do hlavy. ,,Doufám, že to není příliš troufalé, ale..." Čekala jsem, jestli mě posunkem pobídne. Když tak učinil a konečně se mi podíval do očí, pokračovala jsem: ,,... mohl byste mi, prosím, sdělit, kolik je vám let?"
,,Ach, samozřejmě," usmál se. ,,Je mi přesně dvacet let."
,,Děkuji."
,,Nemusíte mi pořád děkovat, má paní." Usmála jsem se, ale rozhodla jsem se děkovat dál, koneckonců, jsem tím nemohla nic ztratit.
,,Co si myslíte o vodě, prosím?" zeptal se po delším tíživém tichu.
,,O vodě, pane?" nechápala jsem.
,,Ano," přitakal a podložil si bradu rukama.
,,Sdílím názor, že povodně škodí, že déšť není vždy vítán a že pokud jí nezabráníte, dostane se téměř přes jakoukoliv překážku." Oči mu zajiskřily zájmem a očividně se chtěl ptát dál, když se otevřely dveře a začala se podávat večeře.
,,Váš názor se mi velmi líbí, madam."
,,Děkuji, tvořila jsem si ho několik let z vlastních zkušeností," usmála jsem se a začala jíst.

Noc byla stále horší a horší. Oba jsme věděli, co musí přijít a co se taky stane. Nechtěla jsem ti to připouštět, ale stavěla jsem se k tomu zvláštně pasivně a nějak mi ani nedocházelo, že bych se vlastně měla třást jako osika.
,,Je mi to velmi nepříjemné a nepřijde mi to příliš vhodné, ale..," začal nervózně. Snažil se znít rozhodně, ale příliš mu to nešlo.
,,To je v pořádku, pane. Můžeme jít," odložila jsem ubrousek vedle svého talíře a postavila se. Nechtěla jsem nic odkládat a už vůbec jsem ho nechtěla trápit.
Konečně jsme se dopravili do jeho ložnice. Do naší ložnice. Všude byly rozsvícené svíčky, a tak jsem si ho mohla dobře prohlednout. Vše bylo vyvedeno v rudé barvě, která mě uchvacovala a zvláštně uklidňovala.
,,Můžete odejít," ozval se zvučným hlasem Allaseo a všichni sloužící opustili místnost.
,,Ellen..," povzdychl si. ,,Představoval jsem si, jak asi budeš vypadat," začal a přistoupil ke mně. ,,Říkal jsem si, že nemusíš být krásná, že tvé oči vůbec nemusí být prozíravé a tvé tělo..," přejel mě pohledem. Ale nebylo to chladné a ledové, vlastně mi to přišlo milé jako pohlazení bez doteku paží. Začal své ruce přibližovat k mým rukám, ale jejich tvar objel asi centimetr od mé kůže. Jakoby se mě bál dotknout. ,,Nemusela jsi být krásná a já to bral jako povinnost. Mohu?" zašeptal a když jsem nic nenamítala, přistoupil ke mně blíž a rukama mi za zády začal rozvazovat šaty. Cítila jsem na tváři jeho dech stále vonící po víně. Celou dobu ze mě nespouštěl zrak, až jsem začínala být nervózní.
,,Já mám strach."
,,To nemusíš," uklidňoval mě, ale já mu nevěřila.
,,Ne strach z toho, co se stane. Strach z toho, že sis mě vymaloval příliš růžově," začala jsem mu mimoděk tykat. Zdálo se ale, že mu to nevadí. Cítila jsem, jak se mi šaty začínají pomalu uvolňovat.
,,Já si tě nemohl namalovat krásnější," jeho hlas zvláštně zhrubl a přeskočil mu o oktávu níž. Mluvil jemně, lehce a nenuceně, jakoby si ten proslov připravil dopředu. Ustoupil a já si chytila šaty, aby nespadly na zem. ,,Tvé vlasy a tvé oči a to, jak zvláštně zasněně mluvíš..," usmíval se a položil mě na postel, ani jsem nevěděla jak.
,,Nemluv," zarazila jsem ho. ,,Přijde mi, že neříkáš pravdu," přiznala jsem se, když si odvazoval šátek z krku.
,,Neučil jsem se nazpaměť vůbec nic. Jen popisuju, co vidím a co jsem cítil a teď... nevím, co cítit." Zcela jsem věděla, co tím myslí. Posadila jsem se a sundala mu vyšívanou vestu i košili. Když se postavil, aby si sundal kalhoty, rázem to na mě všechno spadlo a já zrudla až po konečky prstů na nohou. Začala jsem pořádně panikařit. Cítila jsem, jak se postel prohla, když se položil vedle mě a prstem obkroužil mé rty. Netroufala jsem si podívat se, zda-li je oblečený nebo ne. Hleděla jsem na rudá nebesa nad naší postelí a vdechovala vzduch plnými doušky.
Mezitím jeho prsty putovaly i do mého dekoltu a to jsem začala cítit, jak se třese. Tehdy jsem ještě netušila, jak moc se ovládal. Chytil šaty hned nahoře a pomalu mi je stáhl z těla. Ležela jsem tam jen v drobné košilce a pohlédla na něj.
,,Smím tě políbit, Ellen?" Jeho otázka mi vyrazila dech a já si uvědomila, že ať už cítím cokoliv, odpor to rozhodně není. Představovala jsem si, jak na mě vůbec nebude brát ohledy, jak to brzy bude za námi a jak budu brečet až pozdě do noci. Ale tohle... tohle bylo mé štěstí. Přikývla jsem a upřeně i se strachem v očích mu hleděla do jeho zelených. Rychle se přibližoval a když už mě pak ovanul jeho zrychlený horký dech, nevnímala jsem nic jiného. Nic jiného, než dotek jeho hebkých rtů, které se o mě otřely jako motýlí křídla.
Odtáhl se a usmál se, když jsem konečně otevřela oči. Začala jsem si dokonce myslet, že nebude od věci snažit si to užít, jak jen to půjde.
,,Omlouvám se, ale jsem nervózní, když tě neznám a už mě smíš líbat."
,,Kdyby jenom to. Naprosto tě chápu," zašeptal a naklonil se nade mne znovu. Tentokrát se nenechal dvakrát vybízet a zlehka mi jazykem obkroužil rty. Naplnil mě tak prudký pocit, že jsem mimoděk rozevřela rty. Cítila jsem jeho ruce, které mi rychle stahovaly košilku přes ramena a pak i tichý cinkot knoflíčku, jak dopadla na zem. A mě to bylo jedno. Znovu se odtáhl, aby mne políbil na krk, ale za chvilku už mě zase vášnivě líbal. Jeho vlasy mě lechtaly na tváři a když jsem ho pak přijala, stékaly mi po tváři slzy. Nebyly to však slzy smutku. Ale slzy vděčnosti. Byla jsem vděčná za to, že se nade mnou bůh smiloval a že mi umožnil prožít život tak, jak bych ho prožít chtěla. A já doufala, že se Allaseo nezmění.
A když jsem pak vykřikla a on mi zmoženě ochabl v náručí, usmívala jsem se. Vzhlédl a palci mi setřel slzy.
,,Mám odejít?" snažil se se vzdálit a odpoutat od mých nohou, které ho objímaly kolem pasu.
,,Ne."
,,Plakalas."
,,Třeba ti jednou řeknu, proč. Jsem unavená."
,,Já taky," položil mi hlavu na hruď a levou rukou nás přikryl dekou. ,,Dobrou noc, Ellen."
,,Dobrou noc, Allaseo," usla jsem s jeho prsty zamotanými v pramenech mých vlasů. Jeho dech mi ovíval kůži a příjemně ji chladil. Doufala jsem, že se nám dnes nebudou zdát zlé sny.

,,Ať žijí král a královna Východního království!!!" zaznělo o měsíc později v korunovačním sále hradu.
,,Ať žijí!!!" zaznělo davem a já si zlehka položila levou ruku na břicho.

Část třináctá - Portrét

13. prosince 2009 v 15:45 | TePa |  Anne
Erin tradičně prospala celou hodinu Dějin a dokonce ani Anne neměla chuť psát si zápisy. Namísto toho pravidelně namáčela brk do kalamáře s inkoustem a dlouhými pravidelnými tahy začala pomalu kreslit obličej. Nejdříve tvar, pak vlasy... Měla by kreslit holku nebo kluka? Nakonec jí zachrápání od Erin poradilo, že kluka.
Namočila znovu brk do inkoustu a krátkými trhavými pohyby načrtla polodlouhé rozcuchané vlasy. Usmála se. Nejlépe jí šel tvar obličeje a vlasy. Přemýšlela, zda toho nemá nechat, když se ozval Binns:
,,Doufám, že vaše kresba patří k učivu, slečno Montgomeryová." Anne ztuhla. V tu samou chvíli se na ni otočili všichni, kdož ještě nespali.
,,Nevím, pane profesore. Omlouvám se."
,,Vlastně mi to někoho připomíná," pokračoval a Ann ho v duchu proklínala.
,,To není možné, pane, není to nikdo určitý, jen si črtám," zrudla, protože právě přiznala, že dělá něco jiného, než měla.
,,Kdo je to, pane profesore?" ozvalo se provokativně zezadu. Anne nemohla zrudnout víc.
,,Myslím, že někdo z vaší třídy." To už se probudila i Erin.
,,Ehm... pane profesore, snad bude lepší, když to vyhodím," snažila se zachránit situaci Ann a sledovala Erin, jak se nahýbá, aby se na obrázek podívala. Stačil jí jediný pohled a zděšeně těkala očima mezi Binnsem a Anne.
,,Byla by to škoda. Za trest, že tu děláte to, co nemáte, ho vystavím na tabuli po celou druhou hodinu Dějin čar a kouzel. Třeba se naučíte dávat pozor."
,,Ale, pane profesore. To není nikdo určitý, vážně!" začala se dokonce i potit Ann.
,,Nebyla byste tak nervózní, kdyby to tak bylo. A dost! Nehodlám to řešit, máme stále hodinu, jen kreslete," s tím odletěl k tabuli a pokračoval ve výkladu. Anne se zohla nad lavici a uhodila se několikrát do hlavy.
,,Nechápu, proč to dělá," zakňučela, když toho nechala.
,,Náhodou je to celkem pěkné."
,,Co je na tom pěkného? Vždyť je to jen hlava a vlasy. Žádné oči, žádné rysy, nic."
,,Ta brada a vlasy mluví za vše."
,,Cože?"
,,Myslím, Anne, že tohle je James jak vyšitý." Anne zrudla jak mák a musela se chladit hřbety rukou.
,,To nemyslíš vážně!"
,,Bohužel," zasmála se Erin.
,,To není vtipné! Co budu dělat? Mám nakreslit jiný náčrt?" panikařila.
,,Binns je duch, Anne. Zdá se, že je jen naprogramovaný na to, aby jednou za čas někoho napomenul, má už tak tisíc let."
,,No a?"
,,Rychle to skrč nebo tak a možná si ani nevzpomene."
,,A co když ano?"
,,Řekneš, že ti ho někdo ukradl a on to přejde," mrkla na kamarádku Erin.
,,Myslíš, že to projde?"
,,Určitě."
,,Ok," povzdechla si úlevně Anne, když Binns ohlásil konec první hodiny.
,,Cos to kreslila?" objevil se ráz na ráz hned vedle James a Anne se tak lekla, až jí pergamen sjel z lavice. Skočila po něm, ale nebyla dost rychlá. James ho právě držel v ruce.
,,Ne! Nech to!" sápala se po obrázku Anne.
,,Proč?" uhnul jí papírem z dosahu.
,,Neblázni, nech toho!" postavila se a sápala se dál.
,,Anne, proboha, co tam je, že se na to nemůžu podívat?" usmíval se jejímu zoufalému obličeji tak blízko od toho jeho.
,,Ne, Jamesi, prosím, nedívej se na to," prosila ho tak úpěnlivě, až přimhouřil oči a pomalu jí pergamen podal.
,,Když tak prosíš," pokrčil rameny. ,,Jen se ale podívám."
,,Jamesi, ne!" už nevěděla, co říct, aby ho odradila. ,,J-já... to nesmíš!"
,,Přijde mi, jako bych tam měl být já." Anne zrudla a James znejistěl. ,,Jsem tam já?"
,,Možná?" vzdala to Anne a James překvapeně pozvedl obočí. ,,Teď už je to jedno, klidně se podívej."
,,Ale... ale proč?"
,,Nekreslila jsem tebe, jen... Erin říkala, že je ti to strašně podobné." James sklonil ruku a pomalu rozložil pergamen.
,,Jako já po ránu a bez obličeje," usmál se.
,,Ty se nezlobíš?"
,,Měl bych? Ještě nevynalezli zákon, který zakazuje někoho kreslit," mrkl na ni.
,,Ale já... myslela jsem, že..."
,,Jestli chceš, nikomu to neřeknu," usmál se znovu a pergamen jí podal. ,,Třeba bych v konečné verzi vypadal mnohem lépe, než teď. Ne, dělám si legraci," zasmál se, když znovu zrudla. ,,Omlouvám se, ale Jacob na mě mává, tak mizím. Mějte se." Anne zaraženě hleděla před sebe, kde stál před chvíli James a pomalu se otočila k Erin, která se usmívala od ucha k uchu.
,,Panebože," povzdechla si Anne a složila hlavu na lavici.

Binns si nakonec vážně nevzpomněl a nebo to udělal schválně. Každopádně to bylo Anne už naprosto jedno. Ztrapnila se před Jamesem už dostatečně a teď si nebude myslet nic jiného, než že na něj myslí kudy chodí. Fakt super, pogratulovala si v duchu a společně s Erin vyšla ze třídy.
,,Abych se teď bála, chodit Jamesovi na oči."
,,Neblázni," zasmála se Erin. ,,Myslím, že mu to celkem obstojně zvedlo sebevědomí."
,,Ha ha ha. Zato ty se teď nebudeš soustředit na Bylinkářství."
,,Jak to?"
,,Nevím," zapřemýšlela. ,,Možná proto, že ho máme se Zmijozelem?"
,,Husina."
,,Cože?" zasmála se Anne. Erin zvedla ruku. ,,Ty máš husí kůži?"
,,Vždyť ti to říkám," potvrdila, když do ní vrazila partička Zmijozeláků. ,,Čumte se pod nohy, jestli nějaký máte, hadi slizcí!" zaječela za nimi okamžitě Erin.
,,Dobře ty," zasmála se Anne, když se na ni jen pohrdavě ohlédli.
,,Křehká něžná dívka, jak má být," protočil se kolem ní Emett a ušklíbl se. Erin jen bezmocně otevřela pusu a zrudla.
,,Emee!" zapištěla jim za zády zřejmě Stacey. Zanedlouho poté, co Emett zastavil a otočil se nazpátek, prohnala se kolem obou holek blonďatá hříva patřící štíhlé dívce. Jakmile doběhla ke svému příteli padla mu kolem krku a objala kolem pasu. Vypadala nadmíru spokojeně, že se aspoň zastavil a že ho má.
,,Stacey?" ozval se ne příliš nadšeně.
,,Ahoj, Eme," zamrkala svými dlouhými řasami.
,,Mrcha," prskla Erin. ,,Vsadím se, že ty řasy jsou umělé."
,,Vsadím se, že nejméně polovinu rodokmenu má čistokrevné víly, takže bych řekla, že mohou být i pravé."
,,To mi děláš schválně? Moje zatraceně krátké řasy. Je tak k sežrání, až je to nechutné," otřepala se Erin v tu samou chvíli, kdy se na ni přes Staceyino rameno podíval Emett. Zatajil se jí dech, když se omluvně usmál.
,,Co to? Zdá se mi to, nebo se Emettovi líbíš?" šťouchla do své kamarádky Anne.
,,Pojďme radši pryč," chytla ji Erin za ruku, prošla kolem párečku jakoby nic, přičemž sprostě zagestikulovala směrem k Emettovým nejlepším přátelům, kteří měli poznámky k její připálené kravatě. ,,Můžu snad za to, že ten lektvar bouchnul a že jsem neměla čas si tu kravatu opravit?"
,,Nemůžeš, kašli na ně a tu ruku dej dolů, pokud nechceš další školní trest."
,,No jo. Pitomci Zmijozeláci."
,,Čekám na dodatek."
,,Kromě Emetta, ten je zlatý," zasmála se Erin a omotala si šálu kolem krku.

Bylinkářství konečně skončilo a až na to, že Erin celou dobu nadávala na to, že Emett je na druhé straně skleníku, kde nevidí, se nic významného nestalo.
,,Máme zase trénink," povzdechla si Erin.
,,Copak? Už tě to konečně začíná zmáhat?"
,,Ne, to ne, jen, že máme ten trest, takže tým bude dost... řekněme necelistvý," povzdechla si.
,,Aspoň si konečně odpočinete, myslím, že by Jamesovi občas neuškodilo dát vám pauzu."
,,On slovo pauza nezná, když se to týká famfrpálu," zasmála se Erin. ,,Musím to s ním probrat, půjdu ho najít," mrkla na Anne a zmizela. Anne si začala pomalu prozpěvovat svou oblíbenou písničku a těšila se do tepla v hradě. Byl zázrak, jak se takový obrovský hrad může zahřát, když je celý z kamene, ale po síle kouzla se jí pátrat nechtělo.
,,Anne! Kde je Erin prosímtě!" sklouznul se k ní James, až se lekla. Tráva asi byla porostlá námrazou, protože se po ní klouzal jako na ledě. Chvíli zaraženě mlčela. ,,Prosím!" zopakoval.
,,Jo, Erin, ta tě šla hledat," probrala se, když zakolísal. ,,Jamesi?" vrhla se k němu a snažila se mu pomoct udržet rovnováhu. ,,Nepadej," zasmála se.
,,Tahle tráva je pěkně na nic," usmál se a podíval se jí do očí.
,,Ehm, ehm," ozvalo se zleva a Anne ho okamžitě pustila.
,,Erin? Hledal tě James," snažila se nevnímat Erinin propalující pohled.
,,Jo, jen jsem ti chtěl říct, že dneska není trénink. Zaprvé je příšerné počasí a pak, stejně by nás tam moc nebylo, když se čtvrtka týmu neumí ovládat a musí se poprat." Erin se zasmála.
,,Dobře, to jsem se tě právě chtěla taky zeptat, jak to bude. Anne jdeš se mnou, nebo..?" Anne zrudla a vrhla se k Erin.
,,Tak ahoj, Jamesi." Ten jen zamával a pozoroval, jak Anne táhne Erin do hradu.
,,Co je, Anne?" zasmála se Erin.
,,Jen je mi zima."
,,Ach tak. Mě přišlo, že jsi naopak nějaká červená."
,,Ha, ha, ha," vyplázla na kamarádku jazyk Anne.

Část dvanáctá - Létající kuře

12. prosince 2009 v 22:05 | TePa |  Anne
Bylo stále stejně zarážející pozorvat Erin, jak je nadšená z toho, že jednou za den potká pěkného kluka. Člověk by řekl, že to není nic neobvyklého, ale Anne se začala utvrzovat v tom, že se kamarádčiny nároky rok od roku zvyšují a nestačí jí jen to, že je kluk hezky oblečený, nebo že nasadil obzvlášť hezký úsměv. To už jí nestačilo.
Teď musel být vysoký, musel mít krásné oči i úsměv, něco hezkého a mile nevtíravého v jeho chůzi a hlavně... hlavně by měl být taky sexy, jak často tvrdí. Anne se ušklíbla a očekávala další výčet superlativ na téma Emett, když konečně vyšly zpoza rohu a Erin se naskytl pohled na hlavního aktéra jejích dnešních snů.
,,Anne," schovala se ihned za svoji přítelkyni.
,,Erin, za chvíli se sem podívá a obávám se, že jestli tě uvidí takhle, může to být i naposledy a..," nedokončila svou úvahu, protože to už Erin zase kráčela vedle ní a otírala si zpocené dlaně do sukně.
,,Co moje vlasy? A směj se trochu, ať to vypadá, že jsem vtipná." Anne propukla v smích. ,,Zas takhle to nepřeháněj."
,,Tohle se nedá, Erin," smála se Ann. ,,Chovej se přirozeně, proboha. A vlasy jsou v pohodě." Erin se na ni ne příliš důvěřivě zamračila.
,,Nevím, jak se mám tvářit, až půjdu kolem. Jestli se mám chovat povýšenecky jako Zmijozel, aby si uvědomil, že mě urazil, když do mě vrazil. Nebo jestli se mám usmát. Co myslíš ty?" otočila se zase na Ann.
,,Myslím, že tě asi brzy kopnu, Erin, pokud se neuklidníš. Nezdrav ho vůbec, jen projdeme kolem. Tím spíš si tě všimne."
,,Jasně, podle závanu potu," ušklíbla se znechuceně Erin.
,,Páni, to je vtipné," ušklíbla se sarkasticky Anne. ,,Nedívej se na něj. Dělej, že třeba zapínáš knoflík u košile, nebo že uvazuješ kravatu. Stejně je tam spousta jeho přátel, takže by ti neoplatil ani ten tvůj smrtící pohled, ani úsměv."
,,Ale nemůžu přeci jen tak projít kolem někoho takového, jako je on!"
,,Ne? Dělalas to sedm let, co tě na tom zaráží teď?" Erin na ni vyplázla jazyk, sklonila se ke své brašně a začala zuřivě hledat věc, která tam určitě nebyla. Anne mezitím zvedla hlavu k Emettovi, který se na ni významně podíval, přimhouřil oči, a pak jeho pohled sklouzl k Erin. Jemně se usmál a otočil se zpátky ke svým přátelům, aby jim něco sdělil.
,,Díval se?" zvedla hlavu Erin sotva vstoupili do sálu a chtěla se otočit. Anne ji chytila v lokti a utrousila:
,,Opovaž se, Erin!"
,,Anne, ty jsi nesnesitelná," odfrkla si Erin a posadila se k Nebelvírským. ,,Tak?"
,,Podíval se nejdřív na mě, takovým tím pohledem, o kterém nevíš, co si myslet, ale on to ví moc dobře. No a pak se podíval na tebe," záměrně nepokračovala Anne. Erin do ní dloubla lžičkou.
,,No?"
,,Usmál se."
,,Yahooo!" usmála se spokojeně, až se po ní ohlédl Jacob.
,,Co se stalo?" mrkl na ni.
,,E-e-emmmett!" usmála se znovu.
,,Chápu," zasmál se taky a otočil se k Jamesovi. ,,Cos to té holce zase nasadil do hlavy?" Erin to ignorovala a ládovala se kuřecím.
,,Já? Nic. Jen jsem jí řekl, co chtěla vědět."
,,Ach tak. Nechápu, co to má ten kluk za tajné zbraně. Asi se sprejuje feromony nebo tak. Na nic kloudnějšího jsem nepřišel." Teď Erin zvedla hlavu a zpražila ho pohledem.
,,Ten těch feromonů má určitě víc jak ty," vyplázla na něj jazyk.
,,To by ses ještě divila," oplatil jí Jacob a Matt otočil stránku od knihy. James do něj šťouchl loktem.
,,Když už chceš dělat, že neposloucháš, otoč si knihu správným směrem," zašeptal jeho směrem a Anne málem vyprskla dýňový džus, který před chvilkou dopravila do pusy. Zaskočilo jí a rozkašlala se. Erin se dohadovala s Jacobem o počtu feromonů v mužském těle a Matt měl chuť Jamese zaškrtit.
,,V pohodě, Anne? Dýchej," zasmál se James, když pozoroval, jak Anne ztěžka popadá dech.
,,V klídku," zachrčela a napila se znovu. Odkašlala si a na oba kluky se usmála.
,,Erin, já ti říkám, že jsem kluk, tak se snad ve svých feromonech vyznám, ne?"
,,O tom pochybuju," vyplázla na něj jazyk. ,,Narozdíl od tebe jsem měla taky rodinnou výchovu."
,,Vážně? A tam jste si povídali o přitažlivosti opačných pohlavích?"
,,Ne asi. Stejných," protočila oči Erin.
,,Nechytrač," odbyl jí a pozvedl významně obočí. Anne se zasmála.
,,Chytračím, když vím, že vím mnohem víc, že víš ty." Sama se na chvilku zarazila nad tou formulací.
,,Aha, aha..," zamrkal afektovaně. Erin to už nezvládla, rozesmála se a hodila po něm jablkem. Jacob ho chytil a zakousl se do něj. ,,Mňamka, ale pro příště: nejsme v opičárně, mohla jsi mi ho podat jako normální člověk." S tím zalezl pod stůl, aby se na něj nevysypala zásoba jablek a pomerančů v míse, kterou nad ním Erin převrátila. Vystrčil hlavu, když si byl jistý, že je vzduch čistý a provokativně si ještě kousl do jablka. ,,Příště víc nenápadně."
,,Ještě jednou řekneš příště a jsi mrtvý muž."
,,Ber své výhružky vážně... pro příště." Erin ani nečekala, až to dořekne a skočila na něj přes stůl. James uhl letícímu kuřeti, na jehož talíř Erin dupla kolenem, a pak zvedl hlavu s plnou pusou brambor. Anne ležela mrtvá smíchy na lavičce, Matt se přidal do rvačky a Jacob kňučel nad roztrženou košilí. Erin ho zrovna kousala do ruky, když se k nim dopracoval profesor Longbottom a všem třem jim udělil školní trest v Zapovězeném lese.
,,Ale, pane profesore,..," namítla Erin.
,,Žádné ale! Tady pan Potter byl málem zabit létajícím grilovaným kuřetem." Bylo to tak absurdní, že Anne spadla z lavice pod stůl na zem v novém záchvatu smíchu. ,,Takže v pět v mém kabinetě, jasné?" Všichni přisvědčili a Matt si sundal kus zelného salátu z vlasů. Když se konečně všichni posadili - kromě Anne, která měla křeče pod stolem - profesor pokračoval: ,,Nemáte mít náhodou vyučování?"
,,Ano, pane. Už jdeme, pane." Profesor tedy odkráčel a James vytáhl Anne zpod stolu vedle sebe na lavici.
,,Já jsem v klidu," na to Anne, zatímco jí James přehazoval prameny vlasů na správnou stranu hlavy. Podívala se na něj a usmála se. Pořád ještě jí přišlo vtipné, že James mohl zemřít na otřes mozku po zásahu kuřetem. ,,Díky."
,,Není zač," usmál se a jeho pohled by roztavil i ledovec. Anne se přestala smát a rázem zvážněla. Ticho kolem nich bylo až hmatatelné a brzy je oba probrala.
,,Asi bychom měli jít," řekli oba současně, podívali se na sebe a Anne se rychle klidila z jejich strany lavice.
,,Ehm... Erin?"
,,Už jdu," vědoucně se usmála, vstala a obě ihned opustili Velkou síň. Jacob s Mattem pozvedli obočí a upřeli pohled na Jamese, který byl rázem příliš zaměstnán svým obědem.

,,Co je?!" utrhla se Anne na Erin, která na ni už hodnou chvíli zírala.
,,Ann, poslyš, ať už si namlouváš cokoliv, tohle je jasné jak facka."
,,Co máš na mysli?"
,,Můžeš hádat třikrát."
,,Erin, jen mi pomohl, no..."
,,Nemyslím, že se James pokaždé tváří takhle, když holkám upravuje vlasy - jestli jim vůbec ty vlasy kdy upravuje."
,,Tohle je zas téma!"
,,Anne, přestaň sama sobě lhát, jasné?"
,,Já si přeci nelžu."
,,Ne, ty sis vystavěla barikádu, za kterou nechceš asi nikoho pustit."
,,A ty znáš důvod."
,,To už bylo dávno, Anne. Ian byl prostě výjimkou. A výjimka potvrzuje pravidlo."
,,Většinou, ale třeba to není můj případ."
,,James je hodný, není jako Ian."
,,Já vím. Asi."
,,Já ti dám asi! Znám ho celých sedm let, hrajeme spolu a vždycky se choval férově, nevím, proč by se zrovna k tobě choval jinak."
,,Výjimka potvrzuje pravidlo," zopakovala Anne Erinino moudro.
,,Neopakuj mě."
,,Hm."
,,Pokud to nezkusíš, nebudeš vědět a pokud tohle zkusíš, budu moc ráda."
,,Proč?"
,,Kvůli tobě, kvůli Jamesovi. Měl by štěstí dostat takovou holku jako jsi ty."
,,Já... díky, Erin," povzdechla si Anne. ,,Jen nejsem jako ty."
,,A to je právě na tom to hezké. Že jsme každá jiná a přesto se máme rádi," objala Anne kolem ramen a zamrkala jako panenka. Anne propukla v smích.
,,Mohla bys psát nechutné slaďárny, vydělala bys na tom."
,,Děkuji. Já vždycky věděla, že jsem přirozený talent."
,,Jak jinak."
,,Ne, vážně, Anne. Osobně si myslím, že je do tebe blázen a myslím, že se v tom celkem vyznám," ukázala na sebe.
,,Uvidíme, jak se to vyvrbí. Vstupte, madame," vzala Anne za kliku od učebny a pustila Erin na před. Ta se usmála a vešla. Anne ještě chvíli počkala, než viděla Jamese a šla se posadit vedle své kamarádky.

Útěk

12. prosince 2009 v 0:44 | Jackie Decker |  Příběhy jen tak... od někud

Útěk

Jackie Decker

Dívám se na nebe plné hvězd.
Kolik je na světě ach ještě cest?
Naslouchám tichu, odevzdaná…
Utíkám před světem, toliko zoufalá.

Nikdo mě nechytí.
Jen já sama svou zhoubou mám se stát.
Nikdo mě nevidí.
Já nebudu už více spát.

Úzkost mé srdce svírá,
jen já vím, že umírá.
i duše má….

Bolest, ta jediná o mě ví,
ta však jen mě o tom poví,
že jsem ztracená…

Cvrčci cvrlikají na strunu mé slabosti,
tu jedinou co nepodlehla marnosti.
Bojím se, dále žít.
Bojím se však i zemřít.

Poraďte hvězdy,
lesklé na obloze perly.
Vy korále štěstí,
světla mých nadějí.

Já už jsem zoufalá,
duše má je pomalá.
Bolest mne v okovech svírá,
úzkost na mě dotírá,
srdce bije o překot,

neuteču, nenajdu východ.


Nedokážu žít,…
nesmím zemřít…
Útěk ten mě nespasí, já vím.
Když já se tolik bojím…

Kdo poradí?
Kdo nezradí?
Mé srdce bolavé,
když nemám přátele?

Nikdo nepíše mi,
Nikdo se mnou nemluví,
tak tíživé jsou mé dny,
plné samoty.

Už slyším kroky,
je čas jít dál,
o trávu bubnují deště kapky,
a já plakám…

Nikdo mě neslyší,
mou bolest a strach…
Úzkost mě dusí,
přehnuli se mísy vah.

Musím to už někomu říct!

Rodiče neposlouchali, teď už musí.
Policie! V dáli nápis svítí.
Mířím tam, vedena svědomím,
Nevím co dělám, ale všechno jim povím.

Konec strachu, zoufalství.
Konec nočních děsů, prohnilých dní.
Teď se to všichni dozví.
Snad konečně porozumí.

Nevím co říct?
Už se mi ptají…
Přeci je nemohou zavřít.
Pořád ještě to jsou bráchové moji.

Ach hvězdy povězte, co smím?
Od bolesti ulevte mi.

Prosím…