Červenec 2009

Začátek cesty

27. července 2009 v 20:45 | TePa |  Ty z Vrangy
Pro Petlysu, aby nezapomněla na to, že jsem tu s ní :)

TePa

A tak vyrazily. Lia, Peťuldas, Petlysa a Nessa. Nejdřív se to zdálo jako bezva nápad, nikdo neviděl chyby, nechtěl je vidět. Sbalily si zásoby a bestarostně vykročily. Dokud byly tam, kde už byly, bylo všechno v pořádku, náhle ale došly až k bažinám a tu se jich zmocnil divný pocit.
,,Taky to cítíš?" polkla Nessa a otočila se k Lie.
,,Tady jsme s Tepou ještě byly," prohodila ledabyle Petlysa. ,,Takže vím, kam šlápnout, když půjdete za mnou - přesně po mých stopách - neměly byste mít problém a přinejhorším dole skončím já a vy najdete jinou cestu."
,,To je povzbuzující okolnost," ušklíbla se Peťuldas. ,,Ale já se nebojím. Mám vás snad přenést?" zasmála se a podívala se na své kamarádky, které si kousaly ret.
,,Vtipný," ušklíbla se Nessa a vydechla. ,,Tak můžem?" podívala se na Liu.
,,Čím dřív tím líp, začíná se stmívat."
Petlysa se usmála a uchvátily jí vzpomínky na to, jak tudy s Tep procházely.

,,Do prdele! Já se na to vyseru!" klela Tepa, když už nejmíň posté uvízla v mělké bažině. Petlysa se zasmála.
,,Takhle nemluv, jsou tu i normální lidi."
,,Fakt vtipný," ušklíbla se Tepa a napřáhla ke kamarádce ruce. ,,Tak tahej, nebo tu rovnou umřu nudou."
,,Měla to být zábava. Cleo mi říkala, jak se tu bezva bavily."
,,Nešly náhodou někam jinam a my si spletly cestu?"
,,To není možný. Tenhle strom přeci vypadá, jako by ho tu chudáka někdo omylem pohodil," ukázala Pet na jeden spadlý strom.
,,Jo, ale asi stejně tak jako tamten!" zasmála se Tep a ukázala za svou kamarádku. Pet se otočila a hrála překvapenou.
,,No teda! To je ale nepořádek."
,,Vytáhneš mě už, do háje?" ozvala se Tepa po pase v bažině.
,,Ech, jo jasně," zasmála se Pet, zapřela se o spadlý kmen onoho pohozeného stromu a zatáhla. Nakonec se jí podařilo Tep vysvobodit, ale ta z toho moc velkou radost neměla.
,,Tohle je za trest. Už třetí šaty během dvou dnů. Máti mě zabije." Pet se zasmála. ,,Hele to není vtipný! Vzpomínáš, cos byla donucená dělat, když nás nachytala... minulý týden?" Pet spadl úsměv ze rtů.
,,Byla to vážně hrůza," otřásla se. Tepa se zasmála.
,,To, že jsi byla v místnosti plné pavouků, nebo proto, žes to dřevo skládala za tmy?"
,,Obojí," ušklíbla se Pet.
,,Ale zase byla sranda," zasmála se Tep a přeskočila na jistější půdu.
,,Sranda? Kdy jako? Kdy jsi na mě skočila zpoza rohu a já málem vypustila duši?" Tepa se při té vzpomínce rozesmála na celé kolo. ,,Jo, hahaha," přimhouřila oči Pet a Tep ji pomohla na druhý břeh.
,,Stejně si myslím, že by nebylo od věci, kdyby tě poznala i sestra."
,,Jaká?"
,,Divná."
,,Ale!" zasmála se Pet. ,,Myslela jsem, že nemáš sestru ani bratra."
,,Mám divnou sestru," potvrdila Tep a Pet jen zmateně potřásla hlavou.
,,Sice to nechápu, ale řekni, jak se jmenuje."
,,Katy," protočila oči Tep.
,,Hezký jméno," prohodila Pet a sledovala, jak její kamarádka leze na strom. ,,Neměly bychom se vrátit, je docela přítmí."
,,To se jen slunce schovalo za mraky," zapřela se nohama na stromě a podala Pet ruku. ,,Polez."
,,Jestli spadnu do týhle bažiny a položím za tvoji hloupost život, prosím, buď tak hodná a napiš se do závěti jako viník," chopila se jí Pet.
,,Kdybys někdy spíš mlčela," zasmála se Tep. ,,Závěť probereme jindy, podívej na ten výhled. Miluju lesy."
,,Tohle je ale bažina," povytáhla obočí Pet. ,,A zas tak kouzelná není."
,,Pro mě ano," usmála se Tep a posadila se na větev.


Tepu už pořádně bolel zadek. Bylo krátce před polednem a jedinou zastávku, kterou udělali, bylo proto, že Martinův kůň klopýtl a on se ho jal zkoumat. Jinak dostala během cesty jenom napít a omdlévala hlady. Její stisk okolo Katyina pasu už výrazně ochabl a začala se jí trošku točit hlava. Hledala v mysli pár triků na uklidnění mysli, ale nemohla se ani soustředit.
,,Měli bychom zastavit, najíst se a dát napojit koně," ozval se Orathis, který během jízdy dával rady svému učedníkovi.
,,Souhlasím, navíc Deryn je taky dost unavený." Narážka na jeho koně, usoudila Tep.
,,Dobře, tak zastavíme," zabrzdila a seskočila z koně. Tepa okamžitě ztratila oporu a zakymácela se. Zamrkala. ,,Tep?" ozvala se Katy a zdálo, že má trochu strach o její zdraví. ,,Jsi v pořádku?"
,,Mám jen hlad."
,,Proč jsi nic neřekla?"
,,V táboru musíte být co nejrychleji, tak co," pokrčila rameny.
,,Blázne. Slezeš z koně, nebo chceš pomoct?"
,,Musíš se ptát?" Mezitím seskočil i Martin a sundal ji z koně. ,,Děkuju," usmála se a jakmile ji pustil, zatočila se jí znovu hlava. Znovu ji podepřel.
,,Katy, to mi řekni, že sis nevšimla, že je na tom takhle."
,,Těžko, když celou cestu seděla za mnou," odbyla ho Katy. ,,Ona je silná osobnost, přežije skoro všechno. Možná i vlastní smrt." Tep se usmála.
,,Vůbec ses nezměnila, sestro."
,,Ty taky ne. Tak se posaď a vem si chleba. Někde by tu měl být i kousek sýra."
,,Hm." Chovají se ke mně, jako bych v životě nikam necestovala, ale můžu já za to, že mě před chvíli oživili, takže si na mě mé tělo musí teprve zvyknout? pomyslela si hořce Tep a podívala se na Galena.
,,Ahoj," pozdravila ho.
,,Ehm... Ahoj," mávl jí a podal jí chleba.
,,Dík. Mimochodem k tobě a Pet, opravdu mě mrzí, že jsem se do tebe tak navážela."
,,No, řekněme, že jsem to už přešel. Stejně se teď dlouho neuvidíme," posadil se vedle ní a chvilku v ruce žmoulal svůj příděl.
,,Pet je hodná holka a myslím, že tě má i ráda."
,,Jo, to já vím. Jinak by asi nesouhlasila, že budeme přátelé."
,,Přátelé?" podivila se Tep a kousla si do sýra.
,,No samozřejmě. Stejně teď budu daleko, takže když náhodou chytnu otravu krve - bych se vůbec nedivil v téhle dobře - tak to nebude..," uchechtl se. ,,Nevím, kde jsem sebral, že by jí to mohlo zabolet po tom, jakého mě zná."
,,Divil by ses, co si o tobě myslel," kousla si i do chleba a chvilku žvýkala. ,,Myslím, že by jí to bolelo. Moc. Ona je taková. Všechno bere osobně," usmála se Tep a znovu se zakousla do oběda.
,,Hm. Už je ti lépe?" zeptal se ještě.
,,Nakonec se z tebe stane docela sympatický kluk, víš to?" šťouchla do něj loktem. Usmál se.
,,Budu se snažit."
,,Galene? Potřebuju tě tady," zavolal Orathis z druhé strany.
,,Jen běž."
,,Dobře. Zatím ahoj," rozloučil se s ní Galen a přeskočil k Orathisovi. Tepa se pro sebe usmála a dál už mlčky jedla svůj příděl.
Ještě jednou přelétla pohledem jejich zvláštní skupinu a každého si prohlédla. Orathis zrovna dával nějaké rady Galenovi. Na čele mu naskočila zvláštní vráska, jak horlivě kreslil do suché hlíny a těkal očima ke Galenovi. Ten jen přikyvoval a občas přikreslil něco svého. Katy se bavila s Martinem a občas se na ni podívala, jestli něco nepotřebuje. Tepa sice nevěděla, co mu povídá, ale asi to nebylo nic moc, když se každou druhou minutu otáčel k ní.

Maudren s Egonem byli na cestě už druhý týden a stále nenacházeli vesnici, která měla být prvním rozcestím k cíli jejich cesty.
,,Tohle je jako hon na neznámou osobu," ušklíbl se Maudren, vytáhl kompas a mapu.
,,Neumíš ji už nazpaměť?" ušklíbl se Egon.
,,Jsem rád, že tě neopouští dobrá nálada," zamračil se Maudren.
,,Klídek, kamaráde, cesta se najde," poplácal ho po rameni a zklidil další z jeho úšklebků.
,,Do prdele, v té vesnici jsme měli být už před dvěma dny. Hezky se nám to se..," nedokončil a znovu se zadíval na mapu. ,,Egone?" ozval se nabroušeně.
,,Ano?" usmál se.
,,Jsi mrtvej muž."
,,Proč jako?" udělal si z rukou dalekohled a podíval se dál do kraje.
,,Protože ses, u všech svatých debilů, díval na mapu opačně!" Egon se zasmál.
,,Vážně?"
,,Jo, do prdele a chovej se jako princ," šťouchl do něj Maudren.
,,No jo, omlouvám se, ale nebuď pořád takový nabroušený."
,,Jen to beru rozumně, zatímco ty se tu chlameš každé kravině," protočil oči Maudren.
,,Promiň, že si snažím zachovat optimismus."
,,No jo," na to Maudren a zadívá se znovu do mapy.
,,Jsme aspoň u Ledové?"
,,Ne, přes tu řeku jsme přešli už předevčírem."
,,Bezva, takže plnou parou vzad. Já bych tu mapu roztrhal."
,,Jsi jen nervák, klid. A dej sem tu mapu."
,,A příště se drž té ružice v rohu, buď té lásky."
,,Klid, Maudrene, každý se splete a já vím, že chceš být co nejdřív zpátky u Lii." Maudren chtěl něco namítnout, ale pak zavřel pusu.
,,Ale Lia..," začal, ale Egon se vědoucně usmál.
,,Maudrene, přede mnou si nemusíš hrát na něco co nejsi," položil mu ruku na rameno. ,,Lia je bezva holka a má tě ráda. Chápu, že ji chceš zase co nejdříve vidět. Snažím se usmívat, protože nechci propadnout smutku. Je to cesta, kterou musím projít. A tys na ni se mnou šel dobrovolně."
,,Já chtěl jít."
,,Chtěl? Byl bych nerad, kdybys mě tu teď nechal s mapou, kterou jsem četl obráceně."
,,Mám takový pocit, že jsi to dělal schválně," zasmál se Maudren.
,,Nedělal. Jen byla tma."
,,Jsi princ! To tě to nikdo neučil."
,,Mám mnohem víc znalostí než ty, co se týče map a kartografie, tak to tu na mě nevytahuj."
,,No jo, promiň," zasmál se Maudren jeho změně nálady.
,,Též se někdy nechávám unést."
,,Možná proto tu jsme spolu a nejsi tu s panošem."
,,To bych to chytl," zasmál se Egon. ,,To jsem ti říkal? Nový panoš na dvoře mého otce."
,,Kdo se nechal přemluvit? To by přeci udělal jen blázen."
,,Mám obavy, že to JE blázen," vykročili znovu na cestu a dokud nepadla noc a oni museli jít spát, bavili se historkami o nejrůznějších lidech, kteří jim zkřížili cestu a nějakým způsobem je pobavili. Sny ale neovlivnili. Každému v nich vládla jistá osoba.

Nabídka

25. července 2009 v 20:25 | TePa |  Zprávy pro Vás od Autorky
Chcete zveřejnít svá díla, ale nemáte svůj blog? Nabízím Vám svůj. Samozřejmě, že tu nechodí tolik lidí, kolik by si kdo přál, ale ukážeme je společně světu;) Nemám žádné podmínky, každý má svojí fantazii a ne každý začíná skvěle jako Dickens - třeba.
Pokud tedy chcete zveřejnit svá díla na mém blogu, jednoduše mi napište na e-mail : Te-Pa@seznam.cz;) Budu se těšit!

Část druhá - Patrick

25. července 2009 v 0:18 | TePa |  Anne
,,Půjdu si koupit nějakou mňamku," vstala Anne ze sedačky.
,,Jo, ale pak ti ještě musím říct, jak Kanonýři porazili Harpije 3:O!" volala za ní ještě Erin, když za sebou Anne zavřela dveře do kupé. Vydechla. Sladkosti se vážně budou hodit. Za prvé jako posilnění pro její kamarádku a za druhé jako posilnění pro sebe samou. Sledovala vozík s občerstvením, dokud se nezastavil u jednoho kupé a vyhrkla:
,,Šest čokoládových žabek a dvoje Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak." Vůbec jí nenapadlo, že si třeba chce něco objednat kupé, které vozík zastavilo a zrudla.
,,Vypadá to akutně," poznamenala hlava, která se z onoho kupé vynořila.
,,To ano. Ahoj, Jamesi. Matte, Jacobe," mávla všem přítomným v kupé. ,,Omlouvám jsem, že jsem tu tak přitáhla, ale Erin už celé hodiny mluví o famfrpálových zápasech a není v mé moci navnadit ji na jiné téma," zasmála se a pomyslela si, že to je nejdelší rozhovor, který s nimi kdy vedla.
,,Tady, slečno. A dostanu galeon a sedm svrčků," snažila se to Anne podat.
,,Pomůžu ti, jestli chceš," nabídl se Matt.
,,Ehm, tak díky." James se ohlédl a vyvalil oči. ,,Erin bude mít radost. Konečně nějaká zpřízněná duše."
,,Anne?" ozval se ještě James, když odcházeli. Otočila se. ,,Dobré, jmenuješ se tak, na chvilku jsem si nebyl jistý." Zamračila se. ,,Nový účes?" Kývla.
,,Konec výslechu?"
,,Jasně. Pozdrav Erin, že se stavím." Přikývla a pokračovala za Mattem dál do vlaku.
,,Ještě kousek."
,,Jste úplně na začátku?" podivil se Matt.
,,Nebo na konci, podle toho z jaké strany to bereš." Usmál se a otevřel si do kupé.
,,Matte! Konečně někdo, kdo mi bude odpovídat!" zajásala Erin. ,,Tolik sladkostí?" zarazila se, a pak pokrčila rameny. ,,Jen dobře."
,,James ti vzkazuje, že se staví. Tak je to třeba i pro něj," šáhla si Anne pro čokoládovou žabku a ukousla jí hlavu.
,,Barbare," zasmála se Erin a otočila se k Mattovi. ,,Díval ses na zápas Kanonýrů a Harpijí?"
,,Ne, nestihl jsem to. Musel jsem s našima na Příčnou, takže..," nechal odpověď doznít a Anne zaúpěla.
,,Tak to ti to všechno můžu vypovědět. Viděla jsem ho celý a o hodně jsi přišel! Takže..," ignorovala kamarádčino hlasité zaúpění a spustila dlouhý výklad. Celou dobu si Anne buď četla, nebo jedla sladkosti, nebo se bavila pohledem na svou nejlepší kamarádku.
,,3:0? Tomu nemůžu věřit, Erin," zavrtěl hlavou Matt. ,,Harpije sice nehrají zrovna třikrát dobře, ale rozhodně stačí na Kanonýry."
,,Weasleyovi by nesouhlasili," prohodila Anne a když viděla jejich pohledy, raději se omluvila: ,,Tak to pardon, že vyrušuju," zahrabala v tašce a vytáhla si papír. Chtělo se jí psát.
,,Nevyrušuješ, já jen, že... Víš, jak je to s tebou a famfrpálem."
,,O tom už jsme mluvili Erin," zdůraznila Anne.
,,Jo, no tak piš." Nedostalo se jí odpovědi, a tak se znovu rozpovídala:
,,Harpije mají mizernou sezónu. Od té doby, co vykopli brankářku O´Geryovou, jsou úplně na prd. Ta nová - dalo by se říct, že jí to prolítá mezi rukama. Nebýt těch odrážečů a střelců, asi by to dopadlo daleko hůř."
,,Slyšel jsem, že O´Geryová s nimi pořád nacvičuje."
,,Měla by spíš zacvičovat Piercovou," navrhla Erin, když vkročil James.
,,O čem se to bavíte?" Anne ho nestihla zastavit.
,,Další?" zaúpěla. ,,Asi si půjdu sednout na chodbu. Na tyhle řeči nejsem."
,,Ne, zůstaň sedět," ozvala se hned Erin.
,,Se vší úctou, Erin, stejně tu jsem navíc."
,,Budem se bavit o něčem jiném," slíbila. Anne je přejela pohledem. Necítila se tu moc příjemně. Byli tu dva kluci, se kterými nikdy předtím nemluvila a její nejlepší kámoška. Ta to trošku vyrovnávala, ale i tak...
,,Fajn," povzdechla si a sedla si na sedadlo vedle Matta, když do kupé vběhl Albus - mladší Jamesův bratr.
,,Ahoj, Albe, kde máš Sáru?" zeptal se hned James.
,,To ti nesmím říct," ušklíbl se.
,,No jasně. Tak co tu děláš?"
,,Hledám Anne."
,,Co? Jak to?" zaskočila jí jedna bertíkova fazolka s příchutí mentolu.
,,No... Patrick prohodil něco o tom, že v jejich kupé chybíš."
,,Proč poslali tebe?" cítila na sobě pohledy svých spolucestujících.
,,Zaplatili mi a já ty peníze potřebuju do Taškáře."
,,No jasně. Ale já se s Patrickem nebavím. Vůbec. V životě jsem s ním prohodila maximálně pár slov."
,,No, když to musíš vědět, slyšel jsem něco o tom, že za poslední rok jsi zkrásněla." Erin zapískala.
,,Vidíš? Říkala jsem, že si toho někdo všimne." Anne ji zpražila pohledem. Nebylo jí příjemné to probírat před klukama.
,,Já za ním nepůjdu."
,,Proč?" nechápal Albus a Erin.
,,Protože nechci." James s Mattem taky čekali, jestli se ještě zvedne.
,,Ale, Anne... tys přece..," začala, ale pak se zarazila. Díky bohu, pomyslela si Anne a podívala se na Albuse.
,,Klidně mu vyřiď, že scházet se s ním ve vlaku nemám v úmyslu."
,,Ehm... dobře, ale je to na tebe."
,,Jak jinak," ušklíbla se Anne a Albusova hlava zmizela. ,,A nedívej se na mě tak Erin!"
,,Asi bychom měli jít, Matte," chytil prozíravější James kamaráda za rameno a vytáhl ho ze sedačky.
,,Proč?"
,,Protože ti chci něco říct a holky to nesmí slyšet," plácl první kravinu. Očividně, ale Matt jen horlivě přikývl.
,,Tak to jo. Uvidíme se pak Erin!" zavolal ještě.
,,Určo!" zavolala i oslovená a otočila se k Anne. ,,A ty mi pověz, proč nechceš jít za nejvíc sexy klukem z Havraspáru! Tě chce, to jde vidět!"
,,Erin! Vzhledem k tomu, že měl už nejmíň sto holek, předpokládám, že se k nim nechoval moc hezky. Prostě za ním nechci."
,,Třeba s tebou nechce chodit, jen pokecat. Však víš," usmála se.
,,Erin," zchladila ji Anne pohledem. ,,proč teda tvrdil, že jsem za poslední rok zkrásněla? Aby se mnou hodil řeč? Pochybuju," chytla poslední čokoládovou žabku a kousla do ní.
,,No... a co je špatnýho na tom, že tě chce?"
,,Nechci být na seznamu toho pitomýho sukničkáře."
,,Mluvíte o mně?" ozvalo se ode dveří, až se Anne lekla. Patrick. ,,Nový účes? Je hezký," usmál se a posadil se vedle ní.
,,Co chceš, Patricku?"
,,Poslal jsem pro tebe. Nepřišlas. Proč?" snažil se jí nenápadně dotknout. Postavila se a přesedla si k Erin.
,,Protože se mi nechtělo. Bavím se dobře i bez tebe."
,,To je smůla, protože oboustranně to nefunguje," přesedl si zpátky k ní.
,,To máš zase ty smůlu."
,,Hodíme řeč? Venku?" vstal a ukázal na dveře. Anne se podívala na Erin a očima prosila o záchranu.
,,Nemůžeš říct nic, co bych nevyznovila Erin. Tak povídej."
,,Raději jí to řekni sama. Tak jdem?"
,,Pět minut," povzdechla si Anne a Erin se jí tiše omluvila. Otevřela dveře od kupé a zase je za sebou zavřela. ,,Tak co mi chceš tak tajného?" Usmál se zase tím svým způsobem, o kterém Anne nepochybovala, že na něj už někoho sbalil. ,,Co to s vámi je? Chodím do Bradavic sedm let a najednou..!" nechápala Anne.
,,Poslední rok je osudový, Anne a ty jsi nám vyrostla do krásy."
,,Raději mi řekni, co jsi původně chtěl. Úkoly na celý rok? Odpovídám ne. Podvádět kvůli tobě u zkoušek? Stále ne. Kamarádit s tebou? Ne. Chodit s tebou?" sama se tomu uchechtla. ,,Překvapivě také ne. Co ještě?"
,,Proč ne?"
,,Na kterou otázku konkrétně?" zeptala se Anne. ,,Ještě dvě minuty."
,,Na tu poslední." Zasmála se.
,,Od kdy se mnou chce někdo chodit?"
,,Já chci. Teď." Anne vyvalila oči a sledovala, jak se k ní začíná nahýbat.
,,Počkat, počkat, počkat! Tohle celý je šílený a..."
,,Nechci odpověď hned. Třeba bys jí později litovala. Odpověz mi za 24 hodin."
,,Co to má být?" zasmála se.
,,Sluší ti to," odcházel. ,,A já čekám." A jak šel pozadu, vrazil do Jamese Pottera, který znovu stopl vozík s občerstvením. Pozvedl obočí a podíval se na Anne.
,,Tak vezmete si ty dýňové paštičky?" zeptala se důrazněji prodavačka. Anne zčervenala, sklopila pohled a vpadla zpátky do kupé, kde si lehla na sedačku.
,,Tak co?" ptala se pomalu Erin.
,,Dal mi dvacet čtyři hodin na rozmyšlenou. Co to je za kravin?" uchichtla se Anne. ,,A potřebuju vodu."
,,On chce, abys s ním šla na rande?"
,,Ne, on chce, abych s ním začala chodit."
,,No to je výhra," podala Anne vodu.
,,Cože?" nechápala její kamarádka.
,,Chodit s nejvíc sexy klukem z Havraspáru! Sen každé holky!"
,,Jo, i těch, se kterými už chodil a vyspal se s nimi."
,,Jo, i těch," zasnila se Erin.
,,Erin?" zasmála se Anne.
,,Jo? A co mu řekneš?"
,,Nechci s ním chodit," odpověděla, jako by to bylo samozřejmě.
,,Takže ne?"
,,Správně," přikývla Anne a pořádně se napila. ,,A jako by to nestačilo, navíc mě viděl James Potter. Scéna jak z filmu. Zrovna si kupoval paštičky."
,,Jamese tu teď nepleť. Bavíme se o Patrickovi. Nebo ne?" vyvalila Erin oči.
,,Samozřejmě, že ano. Víc kluků se mnou chodit nechce," zasmála se Anne.
,,Jo. Takže ho odmítáš," ujišťovala se.
,,Samozřejmě."
,,Víš, Anne, třeba by nebylo od věci s ním chodit."
,,Erin, já to vážně nechci," řekla Anne vážně.
,,Hm, jo, aha. Jsem strašně dotěrná." Anne se usmála a posadila se vedle ní.
,,Nejsi a i kdybys byla, stejně bych tě měla ráda," objala ji.

Část první - Anne Montgomeryová

23. července 2009 v 17:28 | TePa |  Anne
Anne se balila. Jako první položila na dno kufru knihy, které zabarikádovala ponožkami a spodním prádlem, aby neuškodila jejich rohům. Přes to naskládala několik školních hábitů, riflí a triček, přičemž si uvědomovala, že se takhle balí naposledy. Byl to velice zvláštní pocit, ale za chvilku ho odehnala, přihodila pár osobních věcí a kufr zavřela.
Pak ho jediným pohybem shodila z postele na parkety, které lehce zavrzaly a shrnul koberec, který měla pod postelí. Pak si lehla na záda a chvilku se dívala na nebesa nad postelí. Zamyslela se a vzpomínala na dnešní den, jako každý večer před spaním. Nakonec usoudila, že Erin je vážně bláznivá kamarádka, ale že si lepší nemohla přát. Po obědě u Gareových - u Eriiných rodičů - šla hned domů, aby se ujistila, že se stihne sbalit a nic přitom nenechá doma. Tedy nic, co by se jí během školního roku mohlo hodit. Chytila do rukou hůlku a přejela po jejím hladkém povrchu. Až na pár škrábanců, které jí čirou náhodou způsobila, byla jako sklo. Z tisového dřeva, šestnáct a půl palce dlouhá s žíní z jednorožce. Tehdy jí řekli, že je vhodná na Přeměňování a ona to do téhle doby stihla potvrdit. Byla jedna z nejlepších v ročníku. A částečně si myslela, že hlavně kvůli tomuto předmětu.
Postavila se jen proto, aby si záhy lehla a přikryla se peřinou až po bradu. Když usínala, viděla před sebou hábit, který měla přehozený přes židli - připravený na zítřek. Zhluboka se nadechla a překulila se na záda.

,,Anne?"
,,Hm..," zamrčela oslovená a překulila se na druhý bok. Anniina mamka se zasmála.
,,Vstávej, ochrapo, dole máš snídani. Nechtěj, abych tě budila na pětkrát, jako vždycky. Už tak je půl desáté." S tím odešla. Anne se donutila shodit nohy z postele a posadit se. Nahrbila se, zívla a šáhla po hodinkách na nočním stolku. Pomalu si zapla pásek kolem zápěstí a podívala se na čas. To jí trvalo čtvrt hodiny, než se posadila? vyvalila oči na ciferník a rychle se postavila. Vzápětí málem zase upadla kvůli mravenčení v chodidle. Teď ne, zamručela v duchu a přesunula se do koupelny.
Při pohledu na svůj odraz v zrcadle jsem se málem zase skácela k zemi. Když jsem se na sebe donutila znovu podívat, zasmála jsem se. Každý vlas mi trčel do jiné strany. Tak tohle bude síla, povzdechla jsem si v duchu a pustila si na to svůj speciální ranní výběr písniček.
Pak jsem si vyčistila zuby, umyla obličej a pustila se do krocení té hřívy. Prohrábla jsem si světlé vlasy a česala je nejméně další čtvrt hodinu.
,,Anne? Co tu pořád děláš? Snídani máš na stole a o půl vyjíždíte."
,,Podívej se na mě," posmutněla Anne a vyšla na světlo, aby si ji mamka mohla prohlédnout.
,,Vždyť to máš v pořádku."
,,V pořádku?" přeskočil Anne hlas. ,,A co je tohle?" chytila jeden odstávající pramen.
,,Tak to stáhni do gumičky a nedělej móresy," ukončila to mamka.
,,No jo," prohlásila odevzdaně Anne. ,,Stejně to jinak nebude vypadat moc dobře."
,,Není to taková pohroma. Přijde mi to úplně normální. Počkat! Proč se tak fintíš?"
,,Protože jdu mezi lidi, mami," připomněla Anne.
,,Mezi jaké lidi?"
,,Jakobys to nevěděla."
,,Je mezi těmi lidmi nějaký speciální člověk?"
,,Nemůžeš se normálně zeptat, jestli mám kluka? Ne, nemám," doplnila hned odpověď, stáhla si vlasy do culíku a znechuceně se ušklíbla. ,,Vypadám vážně příšerně."
,,Tak si vem klobouk."
,,To radši ne, ale děkuju. Jdu si dát snídani." Anne popadla kufr a dotáhla ho dolů pod schody. Tam se potkala s tátou.
,,Ahoj... panebože."
,,Konečně to někdo vidí?" zasmála se Anne.
,,Ne, vypadáš dobře."
,,To teď nezapřeš. Po tom klení."
,,Zakopl jsem," snažil se to zamluvit.
,,To je dobrý, vím, že to je děs," mávla rukou Anne a vešla do kuchyně.
,,Pospěš si, slyšel jsem, že jsou po celém Londýně zácpy, takže bych rád vyrazil dřív."
,,Jasně," vykoukla z okna Anne, ale když neviděla nic kromě prázdné ulice, usmála se a kousla si do toastu. ,,Tady to vypadá celkem v klidu." Zasmál se.
,,Tady to vždycky vypadá v klidu. Tady to ani jinak nejde." Usmála se a polila si celý toast kečupem.
,,Mňam," mlaskla blaženě.
,,To nechápu, jak ti to může chutnat."
,,Nechápeš?" podivila se na oko Anne. ,,Šunka plus sýr plus toast plus kečup = úžasný kus žvance."
,,Ty vážně asi nejsi po mně," ušklíbl se.
,,No jo. Jsem originál aspoň. Můžem jet, tenhle si vezmu do ruky," chytila další a upravila si ho stejně jako ten předchozí.
,,Hlavně mi to nerozmazej o sedačky." Začala se dusit toastem. ,,Ani nepoplivej." Ušklíbla se, rozloučila se s mamkou a naložila se do auta.
,,Těšíš se?" zeptal se ještě taťka.
,,Jo i ne," kousla si do toastu.
,,Proč ne?"
,,Protože je to naposled," podívala se na něj a začala žvýkat.

Anne se snažila vyprostit kufr ze spárů auta, ale nakonec to vzdala a poprosila o pomoc svého tátu, který k ní jel vstříc s vozíkem.
,,Vždycky na něj zapomenu," usmála se Anne a šla napřed. Rozhlédla se po nástupištích, po kterých se šinula neuvěřitelná masa lidí a už předem vzdala možnost, že by mohla vidět Erin. Když ji ovšem našla, musela se rozesmát.
,,Co se děje?" zeptal se jí táta.
,,Erin," ukázala do davu.
,,Kde?"
,,Hádej."
,,Ta s tím obřím kloboukem se lvem nahoře?" zasmál se.
,,Jo, lev patří k Nebelvíru stejně neodmyslitelně jako famfrpál a Erin," usmála se Anne.
,,Budeme se k ní hlásit?"
,,Až později," ušklíbla se v odpověď a šla napřed. Probojovávala se davem a dokonce si stihla cestou kopit pořádný hot dog. Zastavili se před přepážkou, kde před chvíli zmizela Erinina hlava.
,,Tak já půjdu."
,,Dobře, tak nám napiš," usmál se, krátce mě objal, aby se neumastil od kečupu a počkal, dokud jeho dcera neproběhla na nástupiště. Hned, jak tak Anne učinila, se rozhlédla a pátrala po obřím klobouku. Když ji uviděla, zasmála se a pořádně si kousla do hot dogu. Vůbec si nevšimla, že se vedle ní zrovna někdo vynořil
,,Anne Montgomeryová! No neee!" ozvalo se afektovaně. Anne si olízla kečup, krátce zaregistrovala, jak se otočila i Erin a ještě kdosi v okolí tří metrů. Počkat! Všichni. Anne si přála, aby byla v pekle.
,,Penny?" ozvala se slabě v odpověď.
,,Proč to říkáš tak opatrně? Pojď sem ke mně!" Anne uskočila.
,,Prosímtě, kolik ti je? Nehodlám tě tu objímat."
,,Jsem starší, než ty. Kde jsi celé ty roky byla? Jdeš do prváku?" zamlaskala a Anne si teprve teď všimla, že je celá v růžovém a vypadá jako pěnový bonbón. Přemohla se, aby se nevyzvracela do nejbližšího koše.
,,Zakončuju," kousla si Anne do hot dogu, aby jí dala najevo, jak hodně jí tenhle rozhovor bere.
,,Vážně?" hrála překvapenou.
,,Jo, do Havraspáru se to nedostalo?" ozvala se Anne a dělala, že jí něco uvízlo v zubech. Penny si odfrkla.
,,Nejsi moc příjemná na to, že jsem tě držela nad vodou!" Anne se začala dusit.
,,C-cože jsi dělala?"
,,Držela tě nad vodou. Byla jsem jediná bytost, se kterou sis mohla na rodinných oslavách povídat."
,,Na to si živě vzpomínám," dojedla Anne poslední kousek hot dogu a olízla si prsty.
,,To je nechutné, nemáš kapesníček?" podala jí jich celou krabici.
,,Nechci dík, páchly by mi ruce. Omluvíš mě, sestřenko? Musím si nasednout!"
,,Tak to ani náhodou," chytla Anne za loket.
,,Proč ne?"
,,Neměla by sis tak dovolovat, sestřenko," zasyčela.
,,Tak to se omlouvám, slečno. Pustíte mě?" zamrkala Anne. Penny ji sjela pohledem a skončila u vlasů. Uchechtla se a pustila ji.
,,Všechno do gumičky neschováš," zasmála se a se svými kamarádkami odcupitala do vlaku. Jak je možné, že někdo takový může být čaroděj? zeptala se sama sebe Anne, a pak jí trošku přemohl smutek. Ty vlasy byly vážně příšerné.
,,Anne? Tak naskoč, za chvilku to jede!" probrala ji z přemýšlení Erin, která se vykláněla z okýnka, div z něj nevypadla.
,,Kde máš klobouk?" soukala kufr dovnitř Anne.
,,Nevlezl by se mi do okýnka, je na sedačce a drží ti místo."
,,Jo, dík," zasmála se Anne a konečně se octla ve vlaku.
,,Co ti tak dlouho trvá?" ozvala se netrpělivá Erin a za kufr ji vtáhla do kupé. ,,Musím ti toho tolik říct!"
,,Neviděli jsme se jen večer," zasmála se Anne, ale posadila se a sundala si boty. ,,Snad to tu nezamořím."
,,Já na to rozhodně neumřu," ujistila ji Erin a obě se zasmály.
,,Ty boty strašně tlačí," postěžovala si Anne.
,,Tak proč sis je kupovala?"
,,Já si je nekupovala. To mamka. Viděla hezký boty a bum! Mám je na noze, vždyť to znáš. Konečně jsou dole.. Och, to je slast," usmála se Anne a rozpustila si vlasy. Erin propukla v smích.
,,Co to máš na hlavě?"
,,Vlasy a ještě ty se mi směj," zchladila ji Anne. Erin na ni namířila svou hůlkou, a pak se spokojeně usmála.
,,Konečně vypadáš normálně," přikývla.
,,Máš zrcátko?"
,,Jo, jasně, někde tu bude," hrabal se v tašce a nakonec vytáhla to, co hledala. Anne se na sebe podívala a málem dostala infarkt. Na hlavě měla hřívu natupírovanou do takové míry, že by se nemohl stydět nikdo z šedesátých let. Do nich měla vpletených pár culíčku fialové, zelené, modré a růžové barvy.
,,Růžová?" vyjekla Anne.
,,To se divíš jen té barvě? Občas mi to uklouzne. Chceš nějaký speciální účes?" zeptala se Erin a hodila ji časopis.
,,Kde ses to kouzlo naučila?"
,,Od mamky. Má toho plnou knihovnu," protočila oči v sloup Erin a opřela se o sedačku. ,,Vyjíždíme."
,,Co tenhle?" zeptala se Anne. ,,Hlavně rychle, než tohle někdo uvidí," zasmála se.
,,Jo hned. Ale zkrátí ti to vlasy."
,,To je fuk, stejně potřebuju změnu," pokrčila Anne rameny.
,,Pro mě za mě. Ale ty fialový proužky nejdou dolů. Ani ty zelené. Ty tam zůstanou," začala se krýt rukama Erin. ,,Ušetři mě."
,,Nehodlám tě zabít, bude to vypadat drsně," usmála se Anne.
,,Tak ok," usmála se Erin, zamávala hůlkou a Anne jen ucítila, jak má hlavu tak o kilo lehčí.
,,To je úleva, no páni," prohrábla si vlasy Anne a vystrčila hlavu z okýnka. ,,Poslední rok a Anne Montgomeryová se mění!"
,,Tak mlč, Anne Montgomeryová," zasmála se Erin a vtáhla ji zpátky do sedačky.

TePiina a LENNYina povídka

22. července 2009 v 18:33 | TePa, Lenny |  Příběhy jen tak... od někud
Tak tuhle povídku jsem psala minulé prázdniny s jednou mojí spolužačkou, ale pak se to všechno zbortilo a ona zůstala takhle - nedokončená... přesto si ji užijte :) označovala totiž počátek mé spisovatelské dráhy :D

TePa

Procházela jsem se spoře osvětlenou ulicí a přemýšlela nad tím, co mi dnes matka řekla. Když jsem přecházela cestu - zamyšlená tak, že jsem nevnímala nic než plynutí myšlenek - ozvalo se pištění pneumatik... S úlekem jsem okamžitě uskočila z cesty na chodník a obořila se na řidiče:
"Ty kreténe, kdes nechal hlavu!?"
"Co je ti do toho ty tupé bezmezně nechápající neidentifikovatelné něco!"
Už už zvedala vystražně ukazováček, že si to vyřídí s řidičem pěkně od plic, když se stáhlo okénko a ona se dívala snad do těch nejkrásnějších očí na světě. Přešel jí všechen vztek a ona jen zírala a zírala, pomalu se jí otevírala pusa, ale ona ji znovu a znovu zavírala. Řidič byl hezký kluk, který, ač nerad, si musel v duchu přiznat, že ta holka je zatraceně hezká a že nebylo fér na ni takhle křičet - koneckonců - byla to jeho vina. Zíral na ni, jak na něj zírá, a pak řekl:
"Omlouvám, se, nechtěl jsem... já ... nezranil jsem vás?"
"C-cože?" Kluk rozpačitě vylezl z auta a zamyšleně si dívku prohlížel.
"Mám snad někde flek?" začala jsem se prohlížet.
"Ne, o to snad ani nejde, jen jestli někde nejste zraněná." Probrala jsem se otřepáním hlavy a odpověděla:
"Nikde poblíž nevidím ležet svoji ruku, ani nohu a do krku mi neteče." dodala ironicky a kysele se usmála.
"Aha!" rozhodil dramaticky rukama. "Tak to úplně chápu!" Nechápavě na něj zamrkala.
"No co na mě najednou tak zíráš?" obořil se na ni, ale v duchu se proklínal.
"Já jen, že jste si mě sám zkontroloval, tak snad vidíte, že mi nic není," dodávala stále tišším hláskem a svěsila zklamaně hlavu. Najednou mu jí přišlo neuvěřitelně líto, ale to by přeci nebyl chlap, kdyby se k ní najednou vrhl a začal se omlouvat, a tak se vrátil k autu a už už otevíral dveře od auta, když si všiml, jak dívka bledne a kácí se k zemi. Zazmatkoval a vrhl se vpřed, aby ji podepřel a tím i zachránil před tvrdým dopadem na zem. Náhle ji pevně svíral a byl by býval přisáhal, že dívka je z blízka ještě krásnější. Měla dlouhé zrzavé vlasy do půli zad, ve kterých se nádherně odráželo světlo a byla vysoké postavy, i když to v téhle poloze nebylo nic moc znát. Pomalu otevřela oči a okamžite jej křečovitě sevřela kolem krku, to přo případ,že by ji chtěl upustit. Překvapeně zamrkal a nervózně se na ni podíval. Pohrává si s myšlenkou jí políbit, ale vzpomněl si na její reakci při jejich setkání a zkoprněl - že by myslela na totéž? Najednou nevěděl kudy kam a já si ho prohlížela se smíšenými pocity. Červenal se a to jí pomohlo se uvolnit. Cítila jeho rozpaky a těšilo jí, že je pociťule právě s ní, která byla věčně opomíjená vedle své krásné nejlepší kamarádky.
"Jak se jmenuješ?" vyhrkla najednou. Překvapilo ho s jakou odhodlaností to řekla a najednou si uvědomil, že ji stále svírá v náručí. Postavil ji na zem a odstoupil, její ruku však nepustil.
,,Ehm... Moh´ bys mi odpovědět, nebo tu budeme jenom stát a křenit se na sebe?" ozvala jsem se jako první. Pousmál se a v jeho očích se objevil lesk: "Jmenuju se Marek." A protože jsme se velice příhodně drželi za ruku, stiskla jsem mu ji a odpověděla:
"Krásné jméno. Já jsem Tereza, těší mě!" Při nejbližší příležitosti jsem mu pustila ruku a nervózně se usmála.
"Já..,-" nedokončil. Náhle se v autě ozval naléhavý zvuk mobilu, který nepřestával.
"Tak to vezměte!" pobídla jsem ho.
"Prosím?" Ústy jsem mu naznačila, že už půjdu a ačkoliv mě chtěl zarazit, byla jsem příliš omráčená tíhou okamžiku a tím, jak moc jsem se stihla ztrapnit, a tak jsem raději rychle pokračovala cestou domů. Když jsme si zouvala boty, přemyšlela jsem, jestli jej ještě nekdy uvidím - to jsem ale netušila, že někdy bude už zítra!
Ráno se zdálo být stejné jako obvykle - vstala jsem, nasnídala se, hodila si batoh s učebnicemi na záda a vydala se na autobus - ale stejné to nebylo. Před domem stálo markovo auto a jeho řidič, ležérně opřenej o dveře očima visel na chodníku, jako by byl bůhví jak zajímavý a v ruce svíral růži - že by omluva?
"C-co to má znamenat?" zeptala jsem se překvapeně.
"Ahoj, Terezko, přišel jsem se ti omluvit za včerejšek," kajícně se na mě zadíval.
"Tos nemohl poslat dopis?" zasmála jsem se a vyjeveně na něj zírala.
"Navíc ti dlužím tohle, -" vytáhl z auta její peněženku, "- zůstala ležet na cestě, víš, jinak bych nikdy nezjistil, kde bydlíš." Na chvíli jsem se zarazila a zapřemýšlela, jestli mě náhodou nešpehuje, a tak jsem se pro jistotu zeptala:
"Hm... ty ... Marku ... jak dlouho už tu jsi?"
"Jen chvilku," řekl a předal mi slavnostě růži.
"Asi spěcháš do školy, můžu tě tam hodit?"
"Nic proti tvému řidičskému umění, který jsem si ověřila už včera, ale nevím, jestli by to byl zrovna třikrát dobrý nápad," zaváhala jsem.
"Týýýýý... řekl bych, že nemáš na výběr, pokud nechceš přijít pozdě," řekl a zadíval se vševědoucně na hodinky.
"Jak to, že víš, kam chodím do školy a kdy mi začíná?" podívala jsem se na něj podezíravě a s úsměvem doplnila: "- mafiáne jeden!" S úsměvem vytáhl z peněženky můj průkaz na obědy s razítkem školy...
"Aha," zasmála jsem se. Podal mi peněženku a otevřel dveře spolujezdce se slovy: "A zapněte si pás, slečno, víte, jací jsou dnes řidiči," zasmál se.
"Když já nevím..." stála jsem tam dál a nemohla se rozhodnout.
"Terez, -" podival se mi do očí, "Kdybych ti něco chtěl udělat, udělal bych to už včera, nemyslíš?"
"Asi máš pravdu a poslední dobou mám víc pozdních příchodů, než bych chtěla," kývla jsem nakonec a posadila se do jeho auta. Byl rád, že mu věřila. Koneckonců ... říkal pravdu. Seděla jsem si na zadní sedačce a nervózně těkala očima od něj zase zpátky k oknu, dokud jsme nestáli před mojí školou.
"Chce se Ti tam?" usmál se a skrz zpětné zrcátko se mi podíval do očí.
"V jakém světě žiješ?" zasmála jsem se.
"Má princezno, dovolte, abych vás na svém... ehm ... oři odvezl pryč od té zlé věci, která vám vysáva energii," zasmál se.
"To je od vás velice milé, můj princi, ale musím odmítnout," řekla jsem po dlouhé chvíli váhání, protože se na nás upíraly zraky většiny vyučujících. "Už jdu pozdě, navíc mě vidí učitelé, byl by malér. Ve dvě ze školy stejně vypadnu, to je za chvilku." Nervozně jsem se usmála, popadla batoh a už vybíhala schody do třídy.
Marek se za mnou díval, dokud jsem nezmizela ve škole, pak zatřásl hlavou, nasedl do auta a odjel neznámo kam. Stiskla kliku a...
"Dobrý den, já se -" nestihla doříct otřepanou frázi "pilných" studentů, protože ji vyrušil vyučujicí:
"Dřív, než mi zase budete vykládat něco o tom, že vám zemřela třetí babička, nebo že se vám ZASE pokazil budík, mě laskavě nechte doříct následující oznámení!"
"Tedy doříct... no, ještě jsem ani nezačal... -" vstal a přecházel po tříde, dívajíc se na ni, "Slečno, při nástupu na tuto školu jste se ukázala jako velmi seriózní a spolehlivá studentka, váš půměr byl 1.0, což mě překvapilo, ovšem teď nechápu, co se to s vámi stalo, najednou mám pocit, že na školu kašlete, zmeškala jste mnoho testů, Terezo, všechny je dnes po škole dopíšete, a pokud neuspějete, ...o tom se pobavíme později. Nyní pojdtě k tabuli, jsem si jist, že jste zaspala protože jste si dlouho do noci probírala biologii." Ztuhla jsem, shodila batoh na zem vedle své lavice a pomalu přešla k tabuli s myšlenkami typu: Samozřejmě, že jsem se dívala na biologii, ale mohlo mě napadnout, že tenhle... učitel mě bude chtít zkoušet?
"...takže tak bych to viděla." Položila jsem křídu a neuvěřila podanému výkonu, za který by se nemusela stydět ani Nováková - třídní šprtka. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, jaké štěstí mě potkalo, že mi zadal zrovna tohle téma a děkovala všem známým i neznámým bohům. Zapadla jsem do lavice a obávala se přestávky, věděla jsem proč. Přišla za mnou má nejlepší kamarádka a začala se ptát:
"Co jsi zase dělala tak naléhavého, že jsi nemohla přijít včas?"
"Včera jsem měla málem nehodu, a ten kluk mě prostě jako omluvu přivezl před školu, toť vše!" Nechtěla jsem být takova oprsklá, ale neměla jsem na nic náladu, i přes tu jedničku.
"Jo a ty si myslíš, že to je tvůj princ na bílým koni, že?" ona na to.
"Co to meleš? Hele nechci se hádat, nemám naládu, tak mi dej dneska svátek."
"Jo jasně, jako vždycky, za všechno můžu já, ale co už... stejně mě nikdy nevyslechneš... pořád já, já, já!" vybuchla a já nechápala, co to do ní vjelo.
"Mám pocit že to ty sis u mě vylívala srdce ze svých lásek na jednu noc, ty malá... nemám slov!" Do očí mi vrhkly slzy, ještěže už je dneska konec. Popadla jsem batoh a dřív, než cokoliv stačila říct, jsem znovu vyběhla ze školy a nasupeně si pěšky kráčela domů. Vztek ze mě opadával a já se začala toulat, vždyť doma je to ještě horší, matka, která vyhledává chyby na svý dceři... tomu se říká láska k ditěti!? A do toho všeho ještě vidím přijíždět Marka... Bože, ochraňuj mě!
"Copak jsi mi na zadek přilepil GPSku?" zasměju se.
"Jsem odhalen," sklopil zklamaně hlavu a usmál se. "Bylo mi smutno, když si ode mě takhle odešla, dneska ráno," dodal potichu, a nelhal. "Kam pospícháš? Domů to asi nebude, co?"
"A jak ty to můžeš vědět?" vyjela jsem na něj bezdůvodně.
"Ehm, no... já... omlouvam se, bude lepší, když pojedu. Ahoj!"
"Ne, počkej, posaď se tu," zachraňovala jsem situaci a proklínala svou výbušnost.
"Vážně chceš, abych tu zůstal? Stačí říct a já se ti přestanu plíst do života," dodal Marek zklamaně.
"Promiň, mě prostě nenapadlo, že má někdo zájem o můj život," trošku jsem usmála.
"Co to povídáš? Nerozumím ti, ale mám řešení," pousmál se.
"Řešení?" zeptala jsem se opatrně.
"Pokud se chceš vyzpovídat, nebo přijít na jiné myšlenky, tak pár bloků odtud je skvělá cukrárna. Zvu tě!"
"Kafe bych si dala," řekla jsem po chvíli a přešla k němu. Zaparkoval auto a mlčky se zařadil po boku Terezy. Šli jsme tiše, ale na Markovi bylo vidět, jak sem tam mlčky otevírá pusu a chce něco říct.
"Ztratils řeč?" zasmála jsem se.
"Ne, ale jsem rád, že už se směješ," usmál se na mě.
"To je ono?" zastavila jsem se před vchodem do budovy.
"No, vlastně, ano, nelíbí?" zeptal se opatrně a váhavě se na mě podíval. Plácla jsem ho po zádech, usmála se a ztratila se dovnitř. Potěšeně se usmál a posadil se do boxu, kde už jsem pokřikovala po čísnici, ať mi donese capuccino.
"Slečna neumí čekat, co?" dobíral si mě.
"Promiň, asi jsem měla počkat," začervenala jsem se.
"V pohodě. Co sis objednala?"
"Tys to neslyšel?" usmála jsem se.
"Ne."
"To je tvoje mínus," vyplázla jsem na něj jazyk a otočila se k servírce, které to neskutečně trvalo. Jakmile ta kráčmera zaregistrovala Marka, kterému to neuvěřitelně slušelo, připlula k nám, naklonila se, nabídla mu pohled na svůj výstřih, za který by se žádná kojná nemusela stydět a začla s ním flirtovat. Protočila jsem oči v sloup, naklonila se k Markovi přes stůl a jen tak z rozmaru ho políbila na tvář, pak se mi naskytl pohled na uraženou servírku a já se vítězoslavně usmála. Jenže Marek to vzal jako výzvu a lehce mě políbil na rty. Překvapeně jsem zamrkala a lehce se odtáhla.
"Ehm, hrdličky, vobjednáte si konečně něco? Nejsme hodinovej hotel, a já tu nemám jen vás!" prskla servírka.
"Už jsem si objednala, DÁMO," odsekla jsem.
"Jistě, viď, drahoušku, já bych si dal taky kávu; teda to je personál, dáma tady v nevhodném oblečení svádí hosty, viď, má lásko?" dodal vítězoslavně a spiklenecky mrkl na Terezu. Rozhodla jsem se přistoupit na jeho hru, znovu mu vlepila pusu a servírka zuřivě odkráčela pryč. Věnoval mi úsměv a vybídl mě: "Povíš mi tedy to, proč bych tě neměl brát jako člověka, nebo cos to řekla?"
"Ne, tak jsem to nemyslela," řekla jsem a vrátila se do bezpečné vzdálenosti jednoho metru od jeho hlavy.
"Tak mi to vysvětli."
"Musíš mě prostě pochopit, jsem něco jako šedá myš naší rodiny," řekla jsem a přijala kafe od číšníka.
"Šedá myš? To jako, že tě přehlížejí?"
"Kéž by," zaprosila jsem a uskrla trochu kafe. Když jsem mu řekla všechno, co se doma dělo a děje, rozplakala jsem se, zamumlala omluvu a vyběhla ven.
Nadávala jsem si, že jsem se nechala unést a rychle utíkala domů, ale to bych to asi měla moc snadné. Doběhl mě, chytil mou tvář, setřel slzy a pevně mě objal.
"C-co to d-děláš?" vykoktala jsem mezi vzlyky.
"Terezko, já, i když tě neznám, nedovolím, aby ti někdo takhle ubližoval."
"A proč?" zeptala jsem se a začala se uklidňovat.
"Protože tě chci chránit, i kdyby nevím co."
"To je tak milý, že se asi znovu rozpláču," usmála jsem se a odtáhla se od něj.
"Věříš mi to?" Prozkoumala jsem si ho pohledem, váhavě kývla a dodala:
"Ale nevím, jestli je to dobře."
"Jistě, že je, celá se třeseš. Vratíme se do té cukrárny a ty si dáš horký čaj, ano?"
"Raději ne, nebo ještě víc klesnu v očích té sexistické servírky," já na to.
"S tebou bude fakt sranda. Kašli na ni, já tam budu přeci s tebou, hm?"
"No právě," zasmála jsem se. Sedli jsme si na stejné místo, ovšem on si sedl vedle mě a majetnicky mě objal kolem ramen.
"Co to děláš?" zeptala jsem se pomalu.
"Nebud tak nedůvěrivá, Terez. Já bych ti nikdy nic neprovedl. A teď tě přeci chráním před tou sexistickou potvorou," dodal se smíchem. Ohlédla jsem se a když jsem ji uviděla, provokativně jsem se k němu přitiskla, neviděla jsem při tom jeho výraz...
"Hm, slečna je pomstychtivá mrcha," šeptl do vlasu a tiše se smál.
"Uvědomil sis, že sis zavařil?" zasmála jsem se a otočila se na něj, abych viděla jeho obličej.
"Ano, ale také vím, jak to odčiním," sklonil se a překonal nepatrnou vzdálenost mezi jejich rty. Ve chvíli, kdy začalo jít do tuhého jsem se znovu, k jeho velkému zklamání odtáhla, prostě jsem si nemohla pomoct.
"Promiň, moje vina, jdu na to špatně a moc rychle. Omlouvám se."
"Ne, ne, neomlouvej se, prosím," zachraňovala jsem tu svou mizernou podezíravou povahu. "Nepůjdeme se projít?" dodala jsem po chvíli ticha.

Prolog - Setkání v obchodě

22. července 2009 v 18:18 | TePa |  Anne
Nová povídka... Nemůžu si pomoct, ale prostě musím psát o světě Harryho Pottera :D
TePa

Bylo pár hodin před polednem. Vítr lehce pofukoval a čechral polodlouhé blod vlasy asi šestnáctileté dívky. Ta zrovna vztahovala ruku k míse plné jahod. Bylo léto - přesněji řečeno se spíše schylovalo k podzimu - a na Příčné ulici se nepřestaly objevovat prodejci ovoce. Ani netušili, jak je jim za to Anne vděčná.
Prohrábla si vlasy a s úsměvem mávla na svou kamarádku, která stála opodál a obdivovala se nabídce košťat.
,,Erin! Přestaň tam očumovat ty kusy dřeva a pojď sem!"
,,Ti dám kusy dřeva," zamračila se na oko Erin. ,,Asi si to koště koupím."
,,To říkáš u každého. Přesuňme se do realističtějších sfér. Co takhle mísu jahod?"
,,Na co mi bude tolik jahod?" Anne se ušklíbla.
,,Na jídlo, na co asi. Vezmem si je."
,,Galeon."
,,Podražili tedy hezky," odfrkla si Erin, ale Anne to přešla bez poznámky, vzala si svoje jahody a usmála se na prodavače. ,,Ty se na něj usmíváš?" vyvalila nevěřícně oči Erin.
,,Nemůže za to, že zdražil."
,,Cože?" zasmála se Erin. ,,A kdo jako?"
,,Musí zdražovat, protože jinak..."
,,Dobře," zarazila Anne kamarádka. ,,tohle si nechám na potom. Teď jdem do obchodu," nahodila fanatický výraz a nutila Anne do smíchu.
Vlezly tedy do obchodu s famfrpálovými potřebami a Erin nebyla k zadržení. Tu šáhla na polici s příručkami o údržbě koštěte, támhle zase po speciální hmotě na násadu, nebo jak se tomu říkalo. Přičemž nepřestávala na Anne házet výmluvné pohledy.
,,Nechápu, kam ty věci ještě dáváš. Máš toho plný pokoj a pořád si kupuješ něco nového."
,,Novinky stoupají na trhu. Když jsem si minule chtěla koupit Nimbus, rozmyslela jsem si to, protože jeden zkušený hráč Střel napsal, že ho to při zápase zradilo, větvičky na ocase se trošku vychýlily a... bum! Prostě dnešní Nimbusy už nejsou to pravé. Minule mi James říkal, že jeho děda James Potter též létal na Nimbusu a jeho taťka Harry též. Musela to být třída. Ještěže existují Kulové blesky a nový typ Komety..." Anne se doslova ztrácela v přehlídce čísel a písmen, kterými Erin označovala jednotlivé typy košťat.
,,Nevím, proč mi to říkáš, když tomu nerozumím," usmála se Anne a vyhlédla z výlohy ven. Chvilku mžourala do ostrého slunečního světla, ale nakonec ukázala ven. ,,Není to náhodou ten tvůj James Potter?"
,,James! Musím ho sem zatáhnout. Určitě ještě nečetl o Kometě..," následovala přehlídka čísel a Anne se snažila nahodit obličej, který by se vyznačoval aspoň částečným pochopením. Erin mávla rukou, ušklíbla se a vyběhla ze dveří. Anne jen nevěřícně zavrtěla hlavou, uchechtla se a podívala se na ulici, aby se mohla kochat pohledem na rozjařenou kamarádku. Přitom si do pusy strčila jahodu a spokojeně se ušklíbla. Nebylo nad jahody.
Erin se rozhlédla po ulici a zastavila Jamese. Anne neměla ponětí, co mu říká, ale stačil jí jeho pobavený výraz, aby si udělala obrázek. Vedle něj stál Jacob, jeho kamarád, a Matt, který se zrovna taky díval do výlohy. Všiml si, že tam stojí Anne a vzhlédl. Lehce se usmála, moc ty kluky neznala, to spíš Erin s nimi vyváděla na hřišti. Většinu času je prostě míjela ve třídě, občas prohodili u snídaně pár slov, ale vcelku nic moc. Změřil si ji od hlavy až k patě a taky se usmál.
Anne se otočila zády a šla se podívat do polic na historii famfrpálu. Bylo tam několik zarámovaných fotografií. Skoro si pomyslela, že by tu mohli vystavit všechny rodinné fotografie rodiny Potterových a nikdo by to nepokládal za zvláštní.
Zrovna, když si strčila do pusy další jahodu a ukousla její špičku, dovnitř vběhla Erin a tahala Jamese za rukáv.
,,To musíš vidět. Tahle kometa prý je nejmíň o dvacet pět procent lepší, než ta minulá." Zdálo se, že se James opravdu snaží vyslechnout to, co se mu snaží říct, ale mluvila tak překotně, že ji musel poprosit, aby se opakovala. Anne se tiše zasmála a chytila do ruky jednu fotografii. Byl na ni Oliver Wood. Docela známý brankář, tedy podle toho, co říkala Erin.
,,Slečno! Položte to!" ozvalo se od pultu. Anne se na něj polekaně otočila a začala se omlouvat.
,,Omlouvám se, nevěděla jsem, že..."
,,Na nic takového se nesahá. Ani v muzeu, to vás nenaučili?" Anne se chtěla ještě jednou omluvit, ale do řeči jí skočila Erin.
,,Co udělala? Jen se chtěla podívat."
,,Erin!" okřikla ji kamarádka a chytila ji za rameno. ,,Opravdu se omlouvám, už se to nestane," ujistila pak prodavače. Anne položila fotografii zpátky na místo a otočila se k Erin. ,,Nemusíš hned tak ječet," usmála se. ,,Už je to v pořádku, nevidíš? Nemusíš se s ním poprat kvůli takové kravině." Erin zacukaly koutky a otočila se na Jamese.
,,Aha! Vy se neznáte, že?" odkašlala si. ,,Kluci, tohle je moje kamarádka Anne. Anne, tohle jsou Matt, Jacob a James," ukázala na každého z nich.
,,Ahoj," mávla jim a otočila se zpátky k Erin. ,,Měly bychom jít, slíbila jsi paní Gareové, že zajdem na oběd." James se usmál.
,,To nic, Erin, myslím, že se zvládnu podívat sám."
,,Ale já jsem ti chtěla ještě říct, že..." Anne už to nezvládna a rozesmála se. ,,Co?" obořila se na ni Erin.
,,Promiň, ale kdyby ses viděla, jak jsi natěšená mu to říct," usmála se na ni omluvně. Erin trošku zrudla.
,,Tak ve vlaku, Jamesi? Doufám, že nebudeš měnit sestavu," ujistila se ještě.
,,Asi ne. Promluvíme si zítra."
,,Jasně! Vezmu si šálu s nápisem Nebelvír," usmála se a James jen nevěřícně zavrtěl hlavou, když odcházela.
,,Máš šílenou kámošku," usmál se na Anne James.
,,Já vím, ale je k nezaplacení," oplatila mu úsměv a vyběhla z obchodu. Obtočila si kolem krku svou pletenou šálu a schovala ji pod kabát. Najednou se až nepřirozeně ochladilo.

Aaren podruhé :D

22. července 2009 v 18:15 | TePa |  Nedokončené příběhy
Tuhle povídku mi dokonce odsouhlasila jedna má přítelkyně a poukázala na pár chyb, které jsem snad už zpravila;)

TePa

Koruna stromu zašustila a odhalila špičku javorového luku, když se mladá dívka nahýbala přes větve, aby spatřila svou kořist. Nádherný jelen stál přímo pod ní a ačkoliv věděla, že by něco takového neměla dělat, pečlivě napnula luk a zamířila. Doufala, že její muška postrádá chyb, a tak ji velice překvapilo, když se jelenovi šíp pouze otřel o parohy. Zato ho to ale vyděsilo k smrti. Během chvilky byla pryč. Aaren vydatně zaklela a seskočila z větve na zem.
Zklamaně svěsila ramena. I když si myslela, že se poslední dobou ve stopování opravdu trochu vylepšila své schopnosti, nyní viděla, že to stále nestačí a pořád má na čem pracovat. Hodila si luk zpátky na záda a vykročila směrem k vesnici. Zbytečně se tu tak dlouho zdržovala.
Rozhrnovala větve, které jí bránily v průchodu do méně zalesněné části lesa, opatrně našlapovala na mech, který pokrýval zemi a soustředila svůj sluch na okolí tak dlouho, dokud se před ní neobjevila malá nenápadná vesnička. Chvilku zaváhala a to se jí stalo osudným. Z levého domku se vyřítily dvě dívky zhruba stejného věku jako Aaren a začali jí něco sdělovat. Oslovená trošku přimhouřila oči a nastavovala uši jejich výlevům.
,,Promiň, ale cos to říkala Ilso?" chtěla vědět.
,,Jen to, že mě dneska Fredrik požádal, abych ho doprovodila na zítřejší lov. Není to úžasné?"
,,Pokud tě omylem nezastřelí jako svou minulou družku, tak určitě je," přikývla Aaren a promnula si oči.
,,To ale opravdu bylo omylem a ty to víš," ušklíbla se Ilsa a hrdě pohodila kšticí mastných blond vlasů. Aaren jí to nehodlala vyvracet, ale věděla své. Fredrik byl proslulý svou krutostí a ona nemohla pochopit, jak se do něj Ilsa mohla zamilovat. Oplývala chvalořečmi na jeho úžasnou postavu a schopnosti už asi tak dva měsíce.
,,Nechci být nějak nezdvořilá, ale co s tím mám dělat já?" nechápala Aaren Ilsiino sdělení ohledně pozvání na lov. (Některým by mohlo připadat divné vidět mladou dívku, sotva šestnáctiletou, lovit, a tak by se asi hodilo malé vysvětlení. Tato vesnice - Vranga - a mnoho dalších má své zvyky. K těm zdejším patří například to, že když si muž chce vzít ženu, musí ji uvědomit o svých základních schopnostech, mezi které patří i lov.)
,,Víš... no... chtěla bych si zalovit taky." Aaren pozvedla obočí. ,,Nemám luk," pokývala Ilsa hlavou.
,,To nemyslíš vážně?!" pohladila svou zbraň Aaren. Luku si vážila až moc. Vyrobil jí ho její otec, který už dávno zemřel. ,,Co když ho zlomíš, nebo tak?"
,,Jsem snad nemehlo?"
,,To ne, ale musíš mě pochopit... já..."
,,Fajn," urazila se hned Ilsa a odkráčela zpátky do dřevěného domku. Aaren svěsila hlavu, ale nelitovala svého rozhodnutí.
,,Jí to přejde. Vždyť ji znáš," ozvala se o dva roky mladší Maud.
,,Jo, ale až za několik měsíců. Zase," povzdechla si Aaren, usmála se na svou mladší přítelkyni a vydala se směrem k jejich domu. Ten stál trochu bokem od ostatních, protože její otec měl rád klid. Ne, že by se mu ho zrovna dvakrát dostávalo, ale byl spokojený. Alespoň si to Aaren myslela.
Rozhrnula kostěný závěs a vkročila do malé místnůstky, jež sloužila jako předpokoj. Nebyla nijak zvláštní. Jen jedna napůl roztrhaná pohovka a drobný dřevěný stůl. Aaren si povzdechla, když uslyšela hlas své matky:
,,Co si jako myslíš, že v tom lese uvidíš, hm?"
,,Nic, mami. Líbí se mi tamní květiny," plácla Aaren první věc, která jí přišla na jazyk. Ve dveřích se objevila sama paní domu a tyčila se do celé své výše. Aaren na ni nebyla vůbec podobná. Zatímco její matka byla dvakrát širší než delší, o její dceři by nikdo nic podobného říct nemohl. Byla štíhlá, vysoká s krátkými vlasy, které daly krásně vyniknout jejímu zamazanému obličeji. Její matka si oproti tomu zakládala na svých vlasech, které byly bezpochyby ty nejdelší z celé vesnice. Ačkoliv byly mastné, byla na ně hrdá.
,,Květiny? Kde žiješ? V jakém světě? Potřebuju tě tady. Myslíš, že tvoje výchova převyšuje výchovu ostatních harantů?" Z vedlejšího pokoje, na jejímž prahu stála právě Aarenina matka se ozval rykot a brekot. ,,Vidíš, cos provedla? Zase! Probudilas je!" Přičemž uštědřila své nejstarší dceři takovou ránu, až se dívce zatmělo před očima. Chytla si čelist a ublíženě se podívala na svou matku. ,,Mazej poklidit do kuchyně. Ten luk mi dej a vsaď se, že ho jen tak neuvidíš!" Aaren přikývla a beze slova vycouvala z předpokoje do kuchyně.
,,Jau," zaklela a posadila se na jednu z rozvrzaných židlí, která okamžitě vydatně zaúpěla. Kdyby se jí aspoň něco podobného nedělo den ode dne stejně jako dnes, pomyslela si chmurně, opřela se pravou dlaní o stůl a napřímila se. Splní matčin úkol dřív, než ji přijde zkontrolovat, usmyslila si a pustila se do práce.
Vypadalo to tam jako po útoku kranricků, takových těch malých stvořeníček samá ruka samá noha, která vám akorát přidělávají starosti a nic víc. Jelikož v domě žilo celkem sedm lidí včetně matky, nebylo jednoduché udržovat pořádek.
Když byla Aaren hotova, zvedla se a rychle vešla do vesnice, než ji mohla matka zastavit a požadovat něco dalšího. Ne, že by byla na svou dceru nějak závratně krutá, vlastně byla docela v normě, ale často ji pověřovala natolik nesnadnými úkoly, že je třeba se podivit, že by je dokázal splnit vůbec někdo.
Dívka seskočila z posledního schodu, který vedl do jejich domu, a rozhodla se vyhledat Zoennu, místní léčitelku, pokud by se to tak dalo nazvat. Zoenna byla jediná, se kterou se tu mohla bavit nepředpojatě a řešit s ní problémy celé vesnice, kterými byla vydatně zásobována.
Bez velkých okolků vstoupila rovnou do rozlehlé místnosti plné nejrůznějších podivných věcí nejrůznějších tvarů a velikostí. Aaren se ani po jedné z nich neohlédla a vydala se rovnou za Zoennou.
,,Aaren?" pozvedla obočí a mile se na ni usmála. Jako obvykle byla oblečená ve splývavé volné haleně až ke kotníkům hnědé barvy, kolem krku měla pověšené náhrdelníky a buclatý obličej pečlivě umytý. Na pohovce, která zela pod ní, napůl ležela, napůl seděla, jak jen to její obří váha dovolovala. Aaren tiše došla až k jedinému vycpanému polštáři z jelení kůže a bezhlesně se na něj usadila.
,,Zoenno," sklonila hlavu a když ji zase zvedala, levou rukou si prohrábla krátké rozčepýřené vlasy.
,,Trápí tě něco?" kývla na sklenici s neznámou tekutinou, která ležela jen metr od ní a Aaren jí ji podala.
,,Vlastně ani ne," povzdechla si. Zoenna jen chápavě přikývla a čekala, co dál jí nepolapitelná dívka z Vrangy, sdělí. Aaren byla většinu času zamlklá, málokomu sdělovala své starosti a ještě míň jich bylo živých. Povídala si se stromy, s kytkami... Kdykoliv, kdy byla sama, kdy měla potíže, zašla do lesa, sedla si do trávy a mlčky nejdřív očima komunikovala se životem kolem sebe, a pak začala i tiše promlouvat. Nikdo s ní nerozmlouval tak dlouho jako Zoenna. Nikdo. ,,Jen mi vadí, že nemám žádné obzory. Příčí se mi názory některých lidí. Jsem proti, nemohu se přiklonit na jejich stranu."
,,Máš štěstí, že mluvíš se mnou. Slyšet tě kdokoliv jiný, měla bys na kahánku."
,,Proto to říkám tobě a ne jim," trhla hlavou směrem k východu ze stanu a potřásla vlasy.
,,Chápu, jak se asi cítíš, i když si to možná nemyslíš. Ale je nutné to v sobě dusit, protože jinak bys tu nemohla přežít a musela bys jinam. A i když si na tebe většinou všichni ztěžují," usmála se. ,,je tu pár lidí, kterým bys mohla chybět." Aaren se zamyslela, chvilku mlčky pozorovala dřevěný stůl, a pak se zvedla.
,,Budu přemýšlet. Děkuji ti, Zoenno," uklonila se a tiše vyšla ze stanu. Ať to bylo jakkoli, byl prostý fakt, že tato dívka kolem sebe šiřila nepopsatelnou auru nepřístupnosti a tichého respektu k jejímu loveckému umění, které se jí samotné příčilo. Byla rychlá a uměla se rychle rozhodovat, což se ve Vranze velice ctilo a vážilo se lidí, co to svedli.
Aaren však nebyla jako ostatní, Zoenna by se klidně vsadila, že o těchto schopnostech řekla jen jí a sama si raději chodí zaběhat nebo promlouvat se stromy. Byl čas, kdy si Zoenna myslela, že je dívka posledlá jakýmsi lesním duchem, ale nakonec to zavrhla. Myšlenky byly zcela lidské, pohyby zcela lidské a schopnost, ač se trochu vymykaly z běžných měřítek, nikterak výborné a nezjistitelné. Aaren dělala chyby. Někdy víc, než by se jí líbilo, ale poněvadž jí nikdo neměl a nemohl učit, jednoduše nemohla své nedostatky odstranit.

Aaren poprvé :)

22. července 2009 v 18:12 | TePa |  Nedokončené příběhy
Pokus o romantický příběh :) Napadá mě, že to začalo docela zajímavě :)

TePa

Byla tma, chodby prázdné. A přece, jako by i to ticho bylo slyšet, když se mladá dívka potají plížila chodbami. Každý nášlap jí připadal jako ten nejhlasitější zvuk na světě a pokaždé se na chvilku zastavila, aby si obhlédla situaci. I když jí bylo patnáct, to, jak s ní bylo zacházeno, ji přinutilo, aby byla ostražitá na každém kroku
Z konce chodby se ozvalo hlasité zaúpění, až to Aaren otřáslo. Tušila, že její otec se opět vyžívá ve svých oblíbených zábavách, ale že si tentokrát vybere někoho mladšího, než... Pevně semkla víčka, ale přesto z nich protekla jedna slza a tiše dopadla na kamennou podlahu.
Chvilku se rozmýšlela, ale pak váhavými kroky pokračovala dál. Zarazila se, když uslyšela hovor stráží a ještě víc se přimkla ke stěně. Pomalu, velice pomalu se blížila k cíli své cesty. Nahlédla za roh a spatřila přiopilé strážné, kteří se ležérně opírali o dveře vedoucí do ,,zakázané" místnosti. Aaren byla tak hubená, že se lehce protáhla úzkou škvírou ve zdi a octla se v tmavém rohu místnosti, ve které stál její otec a komandoval obsluhovače těch odporných mučidel. Aaren se otřásla a zastyděla se - už po několikáté - za svého vlastního otce.
V tu chvíli si slíbila, že nikdy nebude jako on, slíbila si, že i kdyby jí nablídli ohromnou kupu peněz, stejně nebude dělat taková zvěrstva, jakých byla už tolikrát svědkem, aby se ,,otužila". Už při té myšlence se znovu otřásla a stočila pohled jinam. Zhluboka se párkrát nadechla, ale když ucítila pach krve...
Jak dlouho tam takhle dřepěla netušila, ale když to všechno skončilo, velice živě si pamatovala to tíživé ticho a tupý úder, jak tělo stejně starého chlapce dopadlo na zem. Aaren se potichu postavila, vklouzla do místnosti, kde ležel a potichu se k němu připlížila. Mávla rukou, aby zjistila, jestli v místnosti ještě někdo nezbyl. To bylo jediné kouzlo, kterému jí mohla naučit jedna starší služebná, než zemřela. Samozřejmě náhodnou, nečekanou a hlavně přirozenou cestou. Tedy dýkou v zádech.
Opatrně, aby si neumazala šaty od krve, sáhla do svých šatů a vytáhla jeden z mnoha šátků, které měla omotané kolem pasu. Chvilku přemýšlela, do čeho by ho namočila, aby šla krev lépe dolů, ale pak si uvědomila, že jeho rány jsou natolik čerstvé, že vody opravdu nebude třeba. Spíš se bude muset hodně snažit, aby vůbec zůstal žít.
Tak jemně, jak jen byla v té chvíli schopná (protože měla roztřesené prsty) začala pomalu stírat krev z míst, kde nepříjemně a vydatně krvácel. Aaren musela zadržet dech, aby vůbec vydržela. Když skončila, uchopila ho za ramena a s hekáním ho dotáhla na slaměné lůžko, které bylo přistavěné v rohu místnosti, ať už vědomě, nebo ne.
Úlevně vydechla, když - jak ji to otec naučil - zkontrolovala tep a zjistila, že je jakžtakž pravidelný. Když začal s touhle odpornou zálibou a ujistil se, že Aaren má už nejvyšší část poznat krutost světa, nutil ji šahat na polomrtvé muže (díky bohu, že aspoň nebral ženy, co věděla) a kontrolovat, zda žije nebo ne.
Pak se ozval rámus a ohlasy strážných zpoza dveří, a tak se naposledy podívala na zmučeného hocha a tak tak stihla utéct z místnosti, aniž by na ní spočinul zrak kohokoli, kdo v tu chvíli vkročil dovnitř.

Příběh jedné bojovnice

22. července 2009 v 18:10 | TePa |  Nedokončené příběhy
Tenhle chudák příběh vznikl z mého snu:) Bohužel taky jako onen sen rychle skončil... Zjistila jsem, že nemám dostatečné schopnosti pokračovat, nebo se nemůžu donutit? Nevím, co vy na to?;)

TePa

,,Měl byste se připravit, pane," oznámil prostě jeden ze strážných, který byl přidělen ke stanu Jeho Veličenstva.
,,Děkuji, Fredericku," ozvalo se v odpověď.
,,Pane," sklonil hlavu, zasalutoval a odešel. Málokdo by si všiml postavy v pravém rohu stanu.
,,Maud, mohla byste prosím odejít?" otočil se k ní král.
,,Samozřejmě," zvedla se, uklonila a s nablýskanými meči v ruce opustila stan.

Rychle jsem kráčela dlouhými řadami stanů a snažila se - pokud to bylo možné - vyhnout se narážení do lidí, kteří se spěchali připravit na bitvu. Povzdechla jsem si a vkročila do svého stanu, který jsem sdílela ještě s dalšími dvěma ženami. S lékařkou a kořenářkou. Zdálo se, jakoby si ty dvě vždycky měly co říct, o čem se pohádat. A tak, když jsem je viděla v ostré rozepři, ani mě to nepřekvapilo.
Prohrábla jsem si kštici krátkých hnědých vlasů, ulízala si je do zadu a přetáhla přes ni koženou čapku.
,,Už?" ozval se hlas lékařky.
,,Ano, Joanno. Nevidíš snad, že se chystám?" ušklíbla jsem se a začala se zbrojit.
,,Měly bychom jít, že?"
,,Musíte se ptát?" nepodívala jsem se na ně. Neměla jsem vůbec čas, už tak jsem ve velitelském stanu strávila tolik chvil, že to až nebylo únosné. Nebyla jsem rozcvičená a uvažovala, zda mi náhodou nepraskne nějaká kost pod tou náhlou změnou aktivity.
,,Ovšem," přikývla a otočila se ke kořenářce. ,,Tebe nepotřebujeme, klidně si tu zůstaň a suš si trávu na čaj." Dřív, než stačila oslovená vybuchnout, jsem se postavila, upevnila si pochvy na záda a strčila do nich meče.
,,Mohly byste chvíli mlčet? Potřebuju se soustředit." Stály na místě. ,,Snažím se vám taktně naznačit, abyste odešly a začaly se chystat na příval zraněných," dodala jsem a posadila se na provizorní lůžko. Strkaly do sebe, dokud se nedostrkaly až ze stanu a já si složila hlavu do dlaní. Tohle snad nikdy nepřestane. Ten věčný strach z toho, že bych jim mohla ublížit.
Rozhlédla jsem se a zhluboka se třikrát nadechla a vydechla. Protáhla jsem si paže, krk a nohy. Pak se ozvalo za troubení. Pak znovu a v tom už jsem rozpoznala královský roh. Další bitva, další krveprolévání. A proč? Vlastně pro nic. Nikdo už přesně nevěděl, kdo začal válku mezi dvěma rody mužů, z nichž jeden měl obrovskou armádu a druhý rozum v kapse. Ke své velké smůle jsem sloužila tomu druhému. Tomu, který pevně věřil, že všechno ukončí včas mírovými smlouvami. Ale já věděla - už tehdy, když mě vysílal do toho odporného nepřátelského tábora plného chlapů s vybavením, které jsme si nemohli dovolit - že to je beznadějné. Že jediné, co můžeme získat je kopanec do zadku. A taky by se tak stalo, kdybychom se včas nezvedli a neodešli. Považovala jsem tuhle předem odsouzenou výpravu za neuvěřitelně nesmyslnou.
Postavila jsem se, vyšla ze stanu a nasadila si přilbici s erbem, který příslušel k mému vysokému postavení v královské gardě. Klidně jsem kráčela mezi vojáky, kteří běhali tu a zase tam ve snaze se buď schovat, nebo si najít zbraň a štít, který snad včera odložili támhle. Nebo to bylo támhle? Najednou pro mě přestal existovat zvuk. Byla jsem v absolutním tichu, vzhlédla a hledala slunce, které se neobjevovalo. To by bylo všechno v nejlepším pořádku a hrálo by nám do karet, kdyby se nestahovala mračna a bylo by vidět na krok. Navíc to vypadalo na pořádný déšť a to se mi taky vůbec nelíbilo. Vojáky to přivádělo do melancholické nálady a to bylo to poslední, co by si každý velitel mohl přát.
Nedaleko jsem spatřila koně, přešla k němu a s tichým zarachocením, bez kterého se voják s brněním neobejde, jsem se na něj vyhoupla. Zařechtal a ukročil vzad.
,,Ššš," uklidňovala jsem ho poplácáváním po krku. Pára mu stoupala od tlamy a vypadal trochu vyděšeně. Zřejmě z toho hluku všude kolem, který jsem stále ještě pořádně neslyšela. Mlaskla jsem a zabodla mu paty do slabin. Tak jedeme. Vyrazila jsem tryskem a mířila si to přes sešikované vojsko až úplně do čela na své místo v gardě. Jediná žena mezi muži. Vždycky mi to přišlo trochu vtipné, jiným trochu bláznivé a přece jsem se za to nestyděla. Právě naopak. Byla jsem na sebe neskutečně hrdá, když jsem se tam tak stavěla. Byla jsem na sebe hrdá, než mi došlo, co za několik minut budu dělat. Budu zabíjet a na to, bych hrdá být neměla.

O Ill

22. července 2009 v 18:07 | TePa |  Nedokončené příběhy
Další můj Nedokončený příběh, který jsem začala psát nedávno. Nevěřím, že bych měla odvahu ho tu zveřejnit, protože už teď pokulhávám s ostatními povídkami:) Rozhodně posuďte sami a odpovězte mi na anketu, prosím:)

TePa

Byl to zvláštní pocit. Nic necítit a přesto vědět, že na míle daleko od vás jsou lidé, jsou tam lesy i zvěř. Nač ale počítat na míle, když stojíte uprostřed postrkujícího se davu? Nač se soustředit na něco jiného, než na přítomnost? Nač se zaobírat životy každého z těch, kteří do sebe neomaleně vráželi a bez omluvy spěchali dál?
Illioné tento pocit znala. Znala také lidi, kteří bydleli v tomto městě a pocity, které uchvacovaly jejich mysl společně se starostmi, které provázely jejich životy. Uskočila stranou, aby do ní nevrazil jeden obvzláště nevrle vyhlížející muž, ověšený cetkami za drobný peníz. Vzhlédla a zamračila se. Dnes snad ani obloha neměla v plánu ukázat své krásnější já. Slunce, které se snažilo všemožně prosvítit skrz nadýchané černé mraky, a paprsky, jejichž konce mohl pozorovatel občas spatřit, dnes nevykazovalo známky výrazné aktivity.
,,Ill! Kde se flákáš?" ozvala se Maud, dívčina nejlepší přítelkyně. ,,Víš, že nemáme čas!"
,,Hned," ozvalo se v odpověď, Illioné si povytáhla kožený opasek, který jí byl příliš velký a rozběhla se za přítelkyní.
,,Nevypadá to, že by ses chtěla předvést," nadhodila Maud.
,,To neříkej. Víš, že k vám chci."
,,Tím si právě nejsem tak jistá," ušklíbla se Maud a už se neotáčela. Pravdou bylo, že ani Illioné samotná si nebyla tak docela jistá, zda účast v cechu kapesních zlodějíčků, je zrovna ta nejsprávnější volba. Jenže neměla na výběr. Stejně by jim byla vydána na milost a kdyby ne jim, dopadla by ještě daleko hůř. Na tuto možnost nechtěla ani pomyslet. Na svůj věk - bylo jí šestnáct - byla nezvykle hubená. ,,Už tam budeme," ozvala se po chvilce Maud a postrčila svou přítelkyni před sebe. ,,Měla bys přijít jako první, aby si Šedý nepomyslel, že jsi zbabělec." A co když jsem? pomyslela si hořce Ill.
Proklouzli poslední uličkou a vešli do dost pochybně vyhlížející dřevěné chatrče stojící hned vedle doků. Naposledy polkla a zatlačila na dřevěné dveře, které zaskřípěly v pantech a pustily jí dovnitř. Rozhlédla se a snažila se zapamatovat si každý drobný detail. Vypadalo to tu spíš jako v hospodě. Vlastně by se vsadila, že to hospoda byla. Všude stály stolky, smrdělo to tu pivem, kouřem a ještě něčím, a okolo krbu sedělo pár starších, zřejmě stálých návštěvníků. Podívala se napravo, kde stál výčep a ani jí nepřekvapilo, když tam uviděla hostinského, který umaštěným starým hadrem utíral sklínku. Potlačila výraz znechucení, když se na ni zazubil.
,,Tak jdeme. Šedý čeká nahoře." Illioné se trhaně otočila směrem k Maud a pomalu přikývla. ,,Hlavně dýchej," zasmála se Maud a znovu do ní strčila. ,,Půjdeš sama, nebo jak?"
Pomalu vystoupaly po schodech. Kolem nich se několikrát prohnala banda polonahých opilců a Illioné se přitiskla na špinavou stěnu, aby se jim co nejvíc vzdálila. Maud se za jejími zády jen tiše uchechtla. Konečně se octly v prvním patře. Do domku se opřel vítr a celým jím pohl. Ill, jejíž nohy už tak dost postrádaly veškerou rovnováhu, se znovu roztřásly a musela se chytit svícnu visícího na zdi, který se ovšem okamžitě utrhl. Zakymácela se, ale po chvíli se znovu narovnala.
,,Tohle se tu děje pořád?" zeptala se své společnice.
,,V jednom kuse. Tak jsme tady," ukázala na druhé dveře vpravo a zaklepala. Ozval se dusot těžkých vojenských bot a už se dveře otevíraly.
,,Vedu novou členku," oznámila Maud.
,,Dobře, ty můžeš jít. Vyspi se, budeš to potřebovat. A ty pojď dál," ukázal na Illioné. Ta váhavě vešla, až pod ní podlahala zaskřípěla. ,,Posaď se," poslal jí po zemi židli a sám se posadil vedle krbu na druhý konec místnosti. Co to má být? pomyslela si Illioné zmateně, když se přímo před ní ozval hrubý mužský hlas.
,,Vítej u nás. Co tě sem vede?" Polkla.
,,Dobrý večer. Nutnost." Zasmál se.
,,Ach tak. Poslední dobou neslýcháme nic jiného, co? Taky pozdravy jsou dost ojedinělé. Jak se jmenuješ?"
,,Illioné, pane."
,,Hm. Není to dobré jméno pro zlodějku. Budeme tě muset přejmenovat," uvažoval nahlas.
,,Takže mě přijímáte?"
,,To jsem neřekl," ohradil se hrubě a opřel se o desky stolu, za kterým seděl.
,,Ach tak. Omlouvám se."
,,Moc mluvíš," řekl prostě a zdálo se, že ani nečeká na odpověď, kterou Illioné polkla. ,,Dnes nás čeká velká událost, teoreticky bych to mohl považovat za tvoje začlenění."
,,Co je to za událost?" neudržela se Ill. Ušklíbl se.
,,Znáš boháče z Páté ulice?"
,,Bydlí jich tam hodně," pokrčila prostě rameny. ,,Ale pokud myslíte toho největšího, nejspíše to bude starý Bonck," usoudila.
,,Správně," přimhouřil oči a po chvilce je zase doširoka rozevřel. Ill zapadla ještě hlouběji do sedačky, která zapraskala. ,,Postav se." Polkla a pomalu se zvedla. ,,Dobře, Geofrey, otevři okno," luskl na onoho muže v rohu.
,,Prosím?" ozval se rozhořčeně.
,,Prostě to zatracený okno otevři," pronesl Šedý neohroženě. Zdálo se, že se Geofrey chvilku rozmýšlel, zda odporovat, ale nakonec se zvedl a jediným úderem rozrazil okenice. ,,A pokud je nechceš příště opravovat, chovej se trochu jemněji, jasné?"
,,Pane," přikývl a znovu se uraženě odporoučel k židli.
,,K oknu," ukázal na Ill. Mlčky se otočila k otevřeným okenicím a přešla k nim. ,,Jsi vysoká a štíhlá. Jak vypadá Bonckův dům, Geofrey?" Ozvalo se dotčené odfouknutí s rohu místnosti, a pak tichá odpověď.
,,Dvě patra, žádné podzemní chodby, malé okna. Hádám, že jedno je vždycky otevřené. To u komína."
,,Hádáš?"
,,Vím to."
,,Správně," přikývl Šedý a udělal si z rukou stříšku. Illioné se všelijak snažila prohlédnout si ho, ale dával si velký pozor. Věčně mizel ve stínu skříně, která stála hned vedle stolu a přes hlavu měl kápi. Neměla šanci se mu podívat do očí, i když se snažila. ,,Říkáš bez podzemní chodby? To je divné. Každý boháč nějakou má," uvažoval a díval se na dívku ozářenou zapadajícím sluncem. ,,Posaď se, právě jsem tě přijal. Do začátku výpravy je pět hodin. Do té doby by ses měla připravit. Přiřadím ti Maud, aby tě naučila co nejvíce umí."
,,Pane."
,,Jméno probereme později," mávl rukou. Konec jednání, zdálo se, usoudila Ill, a tak co nejrychleji přešla ke dveřím a šáhla po klice. ,,A ještě něco." Otočila se. ,,Budeš to ty, kdo jako první vkročí do Bonckova domu. A jestli to nezvládneš... Koneckonců, vsadím se, že sama víš, jací jsou jeho strážní." Polkla, uklonila se a vykročila z místnosti. Tahle noc ještě bude dlouhá.

Moje fotky

22. července 2009 v 18:01 | TePa |  Zprávy pro Vás od Autorky
Tak jsem se konečně rozhoupala a pustila své veledílo do světa;) posuďte sami, do jaké míry jsem fotografka, nebo ne:) Ale prosím - pokud jste zkušení fotografové - vemte v potaz, že nemám zrcadlovku... děkuju

TePa

Podívejme, kdo se nám to tu sešel :D

22. července 2009 v 17:11 | TePa |  Zprávy pro Vás od Autorky
Volďas, Bellatrix, Brumbál a Harry - nejlepší kámoši, co? :D

Berem tě

21. července 2009 v 22:22 | TePa |  Ty z Vrangy
Tepa se na další den probudila v sedle. Zezadu ji kdosi přidržoval za pas, aby nespadla a druhou rukou řídil koně, který se neúprosně řítil vpřed. Pomalu zvedla hlavu a zase ji sklonila, když se do ní opřel déšť.
Slyšela, jak někdo cosi huláká a snaží se překřičet déšť, ale ona se zmohla jen na to, že pohla rukama a snažila se udržet balanc.
,,Katy?! Probudila se!" zařval ten za ní. Katy? Co ta tady dělá? pomyslela si Tepa horečně a napřímila se. Přimhouřila oči, aby se pokud možno vyhla útoku kapek vodu a natočila hlavu ke straně, odkud přišlo jakési souhlasné zabručení.
,,Zastavíme!" zařvala Katy v odpověď a za chvíli se octla v jeskyni. Ten za ní sesedl a stáhl ji dolů s sebou. Zavrávorala a musela se ho přidržet. Všimla si, že jí zpod kápě vyčuhují dva prameny světlých blond vlasů úplně promočené od vody. ,,Rozdělejte oheň, odpočineme si."
,,Konečně rozumná věta za poslední dva dny," ozval se popuzeně jakýsi mladý hlas doprovázený tlumeným žuchnutím. Tepa usoudila, že se posadili. Vzhlédla a prolétla pohledem přes jeskyni. Její tmavě modré oči se mezitím snažily přivyknout tmě.
,,Tep?" ozvala se váhavě Katy zleva. Oslovená se na ni pomalu podívala.
,,Ahoj, Katy," pozdravila taky.
,,Už jsme se dlouho neviděly."
,,To opravdu ne. Ani nevím, co tu dělám."
,,Jedeš nám pomoct do ležení." Tepa se zamračila.
,,Proč? Neměla jsem o tom ani páru," promnula si prsty a všimla si, jak ji všichni pozorují.
,,Potřebujeme nutně čarodějku. A ty jsi ta nejlepší, co znám."
,,Nepotkala jsem náhodou ve vesnici Nathaniela."
,,To ano, ale ten má trošku jiné věci na starosti."
,,Nemám dost sil," přiznala se.
,,Proto jsme zastavili. Potřebuješ se najíst, napít a pořádně vyspat. Potřebujeme tě silnou. Teď mě omluv, půjdu zkontrolovat koně."
,,Nepředstavíš mě?" podivila se Tepa.
,,Ach ano, promiň. Tohle je Galen."
,,My se známe," přešla to Tep a Galen se nervózně ušklíbl.
,,Hm. Tohle je Orathis, vrchní lovčí ve Vranze." Tepa se mu uklonila.
,,Takové dvorné způsoby se jen tak nevidí," prohodil. Přešla to bez poznámky, jen se usmála a otočila se k nim zády, aby si prohlédla posledního. Katy k němu přišla a položila mu ruku na rameno. Tepa pozvedla obočí. Takové důvěrné gesto?
,,A tohle je můj dlouholetý přítel Martin. Ostrostřelec," doplnila. Tepa se usmála a přešla k rozhořívanému ohni. Když se trochu zahřála, shodila ze sebe plášť a zjistila, že je i oblečená. Chvilku uvažovala, kdo ji tak mohl obléct, a pak doufala, že to byla služebná.
,,Proč se mě bojíte?" ozvala se Tepa, když jí Galen podal vodu a okamžitě ucukl.
,,Neznají tě," prohodil Martin z druhé strany ohně.
,,Však ty mě taky ne a nebojíš se mě." Jen se usmál, ale neodpověděl. Znovu se pohledem vrátila k nim. ,,Jestli vám jde o to, že bych, že bych mohla čarovat, můžu vás ujistit, že k tomu teď nemám náladu ani dostatek síly, takže..." Trošku se uklidnili, ale Tepu to mrzelo. ,,A nechtěla bych vám ublížit, proč si myslíte, že bych..." Pak to vzdala. Očividně ji ani nechtěli poslouchat, a tak jen mlčky přijala jídlo a zhluboka se napila chlazené vody z jezírka. Poznala, že to je zrovna tahle voda, protože z ní pila, když byla malá.
,,Máte pro mě deku?" zeptala se pak tiše, když se Katy vrátila k ohni.
,,Jasně, tady máš. Dám ti dvě, aby se ti spalo lépe. Potřebuješ to víc, než my."
,,Děkuju," přijala je mlčky a odešla trochu dál od ohně, aby si mohli nerušeně povídat. S ní by si nerušeně rozhodně nepovídali. Když zavírala oči, přemýšlela, jak přežije několik následujících měsíců, kdy se bude začleňovat mezi tuto skupinu. A protože věděla, že neusne, přivodila si umělý spánek, který měl trvat dvanáct hodin. Tušila, že víc si nemohli dovolit ztrácet čas.

,,Jdeme, Lio! Když si pospíšíme, můžeme se jim držet v patách a ani si toho nevšimnou. Umíš dobře čarovat, takže popřípadě vyčaruješ stopy, nebo nás skryješ," hustila Nessa do duchem nepřítomné Lii. ,,Dobře?"
,,Jo, jasně," přikývla Lia a podívala se na ni.
,,Vůbec nevíš, o čem jsem mluvila."
,,Jo, vím. Budu nás maskovat."
,,Hm, dobře."
,,Ale ty umíš též kouzlit, můžeš to kdyžtak dělat i ty!"
,,Umím jen pár základních. Jsem spíš teoretik."
,,Aha. Zas ta tvoje skromnost. Začínám uvažovat, že nepůjdu."
,,Co? Proč? Může to být zábava."
,,A Peťuldas souhlasí?"
,,Jo, mluvila jsem s ní včera," přitakala Ness.
,,Vůbec jsem ji neviděla."
,,Nesnáší loučení, stáhla se do kouta."
,,Aha. Měly bychom ji najít," rozhodla Lia.
,,Ještě chvíli se bal. Proč s sebou bereš lampu?" povytáhla obočí Ness.
,,Do háje! Vůbec jsem si toho nevšimla," zasmála se Lia a zase ji vytáhla.

Peťuldas seděla v knihovně, aby měla jistotu, že ji nikdo nenajde. Už asi půl dne tu jen tak seděla a uvažovala o budoucnosti. Co bude dál, jak dlouho bude moct působit jako Stopařka... A hlavně... jestli Orathis přežije válku na severu, jestli se vrátí a jestli se mezitím nezamiluje do sobě rovné. Na to poslední nechtěla myslet. Znělo to tak ponuře, že jí to samé k sobě nějak nesedělo, a tak raději vstala a šla se zabalit. Když už, ať je přesně na druhé straně a nemá pocit, že kdyby nasedla na koně, během dvou nebo tří dnů by tam mohla být.

Petlysa byla zmatená. Rázem jako by to snad ani nebyla ona. Když se ráno probudila a zjistila, že Tepa už je dávno pryč, že se s ní ani nepozdravila, ani si nepopovídaly, rozesmutněla se. Navíc taky zjistila, že Galen je pryč a ať to přiznávala nerada, najednou jí to přišlo líto. Bude jí chybět to věčné dráždění její vlastní osoby.
Pak taky zjistila, že Nessa, Lia a Peťuldas též odjíždí za Maudrenem a Egonem, z čehož vyplývalo, že zůstane ve Vranze sama. Dolehlo to na ní jako balvan. Třeba by mohla jít za holkama a zeptat se, jestli by se jím nehodily ruce navíc.
Rozhodla se. Ono za zeptání člověk přece nic nedá. Přidala do kroku z obavy, že by už třeba mohly být dávno pryč, ale naštěstí je zastihla u Lii doma. Ta zrovna běhala po pokoji a házela nejrůznější věci do batohu. Pet přistoupila blíž, aby se podívala, co si zabalila, když jí ve vlasech přistál posmrkaný kapesník.
,,Fuj," chytila ho mezi palec a ukazováček.
,,Cože? Petlyso?" přiběhla k ní Lia a rychle si kapesník vzala. ,,Omlouvám se. Jsem úplně mimo, nevím, co tam všechno dávám."
,,Posmrkaný kapesník?" ušklíbla se Pet.
,,Už jsem tam měla i lampu," mávla rukou Lia.
,,L-lampu? No to je jedno," potlačila smích Pet. ,,Jedete tedy na tu výpravu?"
,,Jo, jak to víš?"
,,Ví to celá vesnice," pokrčila rameny Pet.
,,Aha, pozor," odstrčila ji od batohu a zabalila si pár košil a kalhot.
,,Jo, no..," promnula si ruce Pet. ,,Napadlo mě, jestli mě nevezmete s sebou."
,,Cože si mám vzít s sebou?" znejistěla Lia a na chvilku přestala rámusit.
,,No..," ošívala se Pet. ,,Mě."
,,Nevlezeš se mi do batohu," zavtipkovala Lia.
,,Ne, počkej, já to myslím vážně."
,,Aha," zkousla si ret Lia. ,,No, víš..."
,,Aha, chápu, to nic," mávla rukou Pet, ale stáhlo jí to hrdlo.
,,Ne, počkej, nechápeš," zastavila ji Lia a chytila ji za ruku. ,,Já nerozhoduju. To Nessa je vrchní fanatik téhle výpravy. Musíš se zeptat jí."
,,A kde je?"
,,Před chvilkou tu byla. Možná si šla něco vyřídit na ozdravovnu."
,,Jo, zkusím ji najít tam," přikývla Pet, ale sotva chtěla vyjít ze dveří, srazila se s Ness.
,,Pet? Co ty tu?" zeptala se a podívala se na Liu.
,,Přišla za tebou," zvedla poraženecky ruce Lia.
,,Co potřebuješ?"
,,Nevzaly byste mě s sebou? Nemám, co tu dělat a nejsem úplně k ničemu, však uvidíte."
,,No... Asi by to nemusel být problém."
,,Děkuju!" zavýskla Pet.
,,Není zač, proboha. Nemůžeme tě tu nechat samou na pospas vesnickým vlkům." Pet se jen usmála a rozradostněně se podívala na obě dívky.
,,Co tu stojíš? Mazej balit, my už jsme skoro připravené," probudila ji Lia.
,,No jo! Jasně," přikývla Pet. ,,Počkejte na mě před tímhle domem, dobře?"
,,Dobře," přikývly.
,,A já si myslela, že tohle organizuju já," zasmála se Ness, shodila batoh na zem a posadila se Lie na postel.

Tepa se probudila přesně tak, jak nařídila kouzlu, posadila se a přikrývka s pláštěm se jí svezly z ramen. Podívala se do strany a promnula si oči. Všichni už seděli okolo ohně, kromě asi dvou lidí - Orathise a Martina určitě.
,,Už jsi vzhůru? Myslela jsem, že budeš spát déle," ozvala se Katy.
,,Taky dobré ráno. Kde je tady nějaká řeka? Potřebuju si umýt aspoň obličej."
,,Ukážu ti ji," nabídla se Katy a společně vyšly z jeskyně.
,,Vím, že je to divné, zase se vidět, ale mohla by ses prosím chovat trošku přátelštěji?" ozvala se Tepa.
,,Je to divné. A víš, jak já divné věci beru."
,,Fajn, tak ti dám čas. Jako vždycky."
,,Támhle," ukázala Katy. ,,a vrať se brzy," otočila se a odešla.
Tepa si povzdechla a děkovala za trošku teplejší den. Seběhla k řece a rozhrnula si halenu, aby se mohla pořádně opláchnout. Sotva si ale chrstla vodu do obličeje, uslyšela křupnutí větvičky. Někdo k ní šel! Prudce se otočil a utřela si obličej do rukávu.
,,Ach, promiň. Nevěděl jsem, že jsi to ty," začal se dotyčný omlouvat. Tepě se ulevilo.
,,V pořádku. Jen jsem si opláchla obličej."
,,Tak fajn," podotkl ještě a zvedl větev, která mu vypadla z náruče. Asi na zátop, usoudila Tepa.
,,Martin, že?" ozvala se ještě.
,,Tak," přikývl a začal kráčet nahoru k jeskyni. Tepa chvilku přemýšlela, ale pak si ještě jednou opláchla obličej, ruce a urovnala si trochu vlasy podle odrazu v hladině. Nakonec sama sebe ujistila, že tady je to všem jedno a vrátila se za nimi.
,,Katy? Mám tu někde své věci? Na cestě bude asi zima."
,,Jo, zabalila jsem ti něco teplejšího, protože většinu času nebude tak, jako dnes."
,,Děkuju," vytáhla hned pletený svetr, který ležel nahoře a přehodila ho přes sebe. Voněl po borové kůře a bylo hezké ho zase mít na sobě. Rukávy končily až v půlce dlaně, což jí dokonale vyhovovalo.
,,První úsek cesty pojedeš za mnou, vem si i ten plášť. Pojedeme rychle," kontrolovala Katy sedlo a přitom ještě upozorňovala Galena, aby se držel za ní. ,,Je tu spousta zrádných cest," dokončila radu a vyskočila na koně. ,,Budeš chtít pomoct?"
,,Jsi vůbec moje sestra?" odfrkla si Tepa, zapla si plášť a vyskočila za ni.
,,Někdy o tom pochybuju. Drž se," mlaska a zabodla koni boty do slabin. Vyrazili tryskem.

Regina Spector

20. července 2009 v 16:14 | youtube.com |  Songz
The Call




Rozpůlcení osobností

19. července 2009 v 23:38 | TePa |  Ty z Vrangy
Pro namyšlenou Liu a taky pro Katy, které věnuji poslední část - popis její vlastní osoby:)

TePa

Nathaniel ještě jednou obešel Petlysu, která stála uprostřed místnosti a koukala před sebe.
,,Takže mi to neublíží?" ujišťovala se.
,,Vůbec ne, pokud budeš spolupracovat."
,,To mám v plánu," polkla Pet. ,,Co mám dělat?"
,,Hlavně dýchej," usmál se a postavil se k ní čelem. ,,a půjč mi Tepu."
,,Fajn, ale cítím, že nemá moc síly."
,,To zvládneme," ujistil ji Nathaniel a požádal ji, aby se posadila. Pro tuto příležitost mu byla vyhrazena speciální místnost. Byla kruhového půdorysu a po obvodu měla rozestavěné sloupy. Celkově působila velkolepě, ale Nathaniel usoudil, že neplní nějaký speciální účel.
Pet zavřela oči a za chvilku už zhluboka dýchala a sykavě vydechovala.
,,Nathanieli?" ozval se Tepiin hlas a hlava jí klimbala vyčerpáním. ,,D-doufám, že máš d-dob..."
,,Tiše. Zbytečně užíváš sil. Chci tě vrátit do vlastního těla." To ji probralo. Chvilku zuřivě polykala, a pak namáhavě řekla pár slov:
,,To je bláznovství. Chceš nás obě zabít?"
,,Vím, že máš málo sil a je to riskantní, ale mám takový pocit, že..."
,,Dostals úkol. Nezapírej to aspoň." Nervózně se ušklíbl, ale pak zas nahodil odhodlanou masku.
,,Netuším sice, jak jsi na to přišla, ale určitě víš, že Galen, Orathis, Katy, Martin a několik dalších zítra odjíždějí."
,,Hm," přisvědčila Tep.
,,Chtějí tě s sebou." Pokusila se o smích, ale málem jí to stálo dech.
,,V tomhle stavu?"
,,Chápou to, jeden z nich tě vždycky nějaký čas poveze na koni, abys mohla odpočívat."
,,Galen to neví."
,,Dozví se to. Teď k věci. Musím si pospíšit, nebo mi tu usneš." Tepa na něj zamžourala.
,,Kde seženeš..," polkla a znovu se nadechla. ,,... tělo?"
,,To není tvoje věc." To přešla bez poznámky, zdálo se, že je natolik vyčerpána, že je ráda, že dýchá. ,,Fajn, tak jdeme na to." Vstal, uchopil hůl a načrtl na zemi několik runových znaků. Ty pak spojil do kruhu a ten s posledním znakem, který byl umístěn směrem na sever. Velice nápadně se podobal hvězdě. Tepa se to snažila vnímat, i když její pohled byl trošku zkreslený.
,,Pet..."
,,Nestane se jí nic. Pečlivě jsem to prostudoval," ujistil ji a ona mu věřila. ,,Teď začnu odříkávat," slyšela ho říkat na pokraji svého vědomí. Pak ucítila závan magie, který jí protékal jako voda, vpíjel se do ní a prudkým škubnutím s ní cukl dopředu. Bolelo to. Tlačilo to na ni ze všech stran, ale Tepa věděla, že neměl na výběr. Tohle bylo jediné řešení a bylo tak složité, že se divila, že ještě žije. Na chvilku sevření povolilo, a tak rychle nabrala do plic dech.
Pak měla rázem pocit, jako by jí někdo rozpůlil a plula v nicotě. Tak takhle se cítí duchové? pomyslela si a sama se tomu ušklíbla. Nathaniel zamával holí, která zazářila a Tepa cítila, jak ji samotné světlo tlačí do... zdálo se jí to, nebo viděla tělo? Usilovně se snažila udržet se při vědomí, hleděla vzhůru a snažila se zaostřit na jednotlivé znaky ve stropě. Sotva se jí zdálo, že jednomu rozumí, druhý se jí o to více rozmazal.
A najednou to všechno zmizelo. Nadechla se cizími ústya uvědomila si, že nyní budou její. Ani jí to nepřipadalo nijak zvláštní, spíše nezvyklé. Zkusila zahýbat prsty a sotva to učinila, ponořila se do hlubokého bezvědomí.
Nathaniel se zakymácel, zamrkal a odhodil hůl, která se neodrazila od stěny, jak měla, ale zmizela. Ztěžka dosedl na podlahu a ze sedu si hned lehl. Čekal, že ho to takhle vysílí, ale pocítit to bylo naprosto něco jiného. Zmoženě se snažil soustředit na svůj dech a uklidnit se. Zároveň využíval svých znalostí, aby se znovu zásobil energií. Hledal ve větru, v zemi, ve vodě a půjčoval si energii, kterou mu dali. Když se byl schopen znovu postavit, oddechl si a sklonil se nad Tepou.
Nečekal, že kdy něco takového dokáže. Dokonce dokázal zpátky získat její tělo, aby nemusel tvořit novou, beztak nedostatečnou narážku. Nikdy se nepovažoval za umělce a byl rád, že se o to ani nemusel pokoušet. Podíval se na ni. Po čele jí stékaly krůpěje potu, ale pod víčky nemrkala jako při horečce. Tušil, že jí poslední jeho záchvat neuvěřitelně znavil. Povzdechl si a přikryl jí dekou. Doufal, že si zítra najde čas a zajde se na ni podívat. Otočil se a lehce se usmál.
,,Vando? Tebe bych tu nečekal," prohlásil a zívl si.
,,Trošku unavený, že?" usmála se. ,,Jsou v pořádku?"
,,Tepa ano a Pet, podívej se sama." Vanda se otočila oním směrem a spatřila právě se probouzející dívku.
,,Tušila jsem, ne, věděla jsem, že jsi dobrý čaroděj, ale tohle předčilo všechno. Chtěla jsem, abys věděl, že tě uznávám," uklonil se, ale ho to nepotěšilo. Namísto toho si lámal hlavu s novou věcí a než aby se s ní trápil zase několik dní, raději pokračoval v rozhovoru.
,,Nechtěl jsem, aby ses přede mnou klaněla."
,,Pak nechápu, co ti jiného mohu dát," zamrkala a narovnala se. ,,Jsem vysoce vážená osoba, nebudeme si tu nic namlouvat," pohlédla na Pet, která se ještě dostatečně neprobrala. ,,nevím, co bych mohla udělat lepšího, abych si udržela důstojnost a zároveň ti složila poklonu."
,,Důstojnost. Tato věc nám je oběma známá." Zaváhala.
,,Možná máš pravdu."
,,Stačí mi tvůj pohled, když se mi něco povede, nepotřebuju vidět tvá záda, která mi nic neříkají," využil okamžiku, kdy se k nim Pet blížila. Nathaniel se do Vandy vpíjel pohledem. Nevěděl, jestli čeká, až odpoví, nebo se chce jen ujistit, že nic říct nechce.
,,Mágu?" ozvala se Pet. ,,Mohl byste mi to všechno vysvětlit? Jak to, že támhle... Je Tep v pořádku?" Vanda mu věnovala poslední pohled a řekla:
,,Tento rozhovor zdaleka není ukončen."
,,O tom nepochybuji." Lehce sklonila hlavu, jak se na ní slušelo a odkráčela z místnosti.

Lia se snažila najít oporu v nohách a stále němě zírala před sebe.
,,T-tos řekl jen, abys mě umlčel? Čekala bych něco originálnějšího."
,,Jestli to slouží jako tvoje protiobrana, pak si myslím, že začínám pociťovat její účinky. Co jsem řekl?"
,,J-já... Ty se mě na to ptáš?" dívala se kamkolik jinam, jen ne na něj. Vždycky si představovala, jak se zachová, až jí někdo řekne onu osudnou větu a když se to konečně stane...
,,Doufal jsem, že mi odpovíš trošku jinak," ozval se hlasem, který si Lia neuměla vysvětlit, a tak vzhlédla. Váhavě pohlédla do jeho očí, a pak zase jinam. Nervózně přešlápla. ,,Ty se bojíš se na mě podívat?"
,,Nikdy mi nikdo nic takového neřekl," bránila se.
,,Nevím, jestli se mám radovat, nebo soucítit," ozval se po chvilce.
,,Já též ne. Prostě něco, hlavně nebuď potichu a neodcházej."
,,Tak to je docela pokrok. Aspoň mě nevyháníš."
,,Nevyháněla jsem tě nikdy."
,,Tohle přejdu bez poznámky."
,,Maudrene... Řekl jsi mi... však víš, co jsi mi řekl, proč mluvíš takhle?"
,,Protože tys mi pořád neodpověděla."
,,Nevím, jak se na tuhle větu odpovídá."
,,Když už nic jiného, tak aspoň díky."
,,Díky." Uchechtl se.
,,Nemyslíš to upřímně."
,,Asi to není ta odpověď, co jsi ji měl na mysli."
,,To tvoje věčné vykrucování. Musím jít."
,,Ne!" zastavila ho a pevně ho chytila nad loktem.
,,Ani se na mě nedíváš." Zhluboka se nadechla a vzhlédla. Oči se jí zatřpytily a jeho pohled zjihl. ,,Lio, řekl jsem něco špatně?"
,,Ty nikdy nic neříkáš špatně, proč si myslíš, že jo?"
,,Protože to podněcuješ."
,,Aha. No..," přešlápla.
,,Chováš se jako nervózní školačka."
,,Cítím se nějakým podobným způsobem."
,,Nemůžu si s tebou už podívat. Přivádí mi koně," ukázal. Lia se podívala tím směrem.
,,Ehm... dobře," chytila ho i za druhou ruku a donutila se vzhlédnout. Přičemž náležitě zrudla. ,,Chceš odpověď, máš ji mít. Není to žádné tajemství. Takytěmiluju."
,,Co prosím?" usmál se.
,,Nedělej mi to těžší, než to je."
,,Já tě ale vážně neslyšel, prolétla tudy sojka."
,,I když si myslím, že se vymlouváš..," nadechla se. ,,Taky tě miluju," řekla dostatečně hlasitě, aby jí slyšel každý na tři metry od ní. Ještěže bylo ráno a jediný, kdo byl v doslechu, byl starý člen rady, který vztyčil oba palce. Usmála se. ,,A je to venku."
,,Ani to nebolelo, viď?" pohladil ji hřbetem ruky po tváři. ,,Bude mi chybět ten tvůj ruměnec."
,,Ty mě celý," objala ho a krátce ho políbila na tvář.
,,Tohle není polibek taky-tě-miluju."
,,Vážně? Jak to mám vědět, když jsem to v životě nikomu neřek..." Dle předpokladu jí upravil vzdělání a to takovým způsobem, že si Lia říkala, že následující týden nebude myslet na nic jiného. Ten polibek byl tak jiný, tak rozdílný od těch, které jí dával předtím, až jí to samotnou zararazilo. Mrazilo jí z něj a přitom prostupoval každičkou částečkou jejího těla. Chytila ho z obou stran na krku a přitáhla si ho k sobě ještě těsněji ve snaze v něm setrvat ještě o něco déle. Cítila, jak se mu rty zkřivily do úsměvu a trošku se odtáhl.
,,Nene!" ozvala se hned přidušeně Lia a znovu se k němu přitiskla rty. Ochotně je okamžitě znovu otevřela a těšila se, že opět pocítí ten úžasný povznášející pocit. Rozklepaly se jí prsty a dýchala o něco rychleji, než obvykle.
,,Musím jít," odtáhl se od ní a objal ji.
,,Tos udělal schválně."
,,To nepopírám," zasmál se.
,,Ty hade! Teď se na tebe nebudu moct dočkat," odtáhla se od něj. ,,Hlavně na sebe dávej pozor."
,,O něco víc, než obvykle," přikývl.
,,A vem si tohle," strhla si z krku řetízek a položila mu jej do ruky. ,,Nosím ho od pěti let a vždycky mi přinesl štěstí."
,,Budu ho chránit, jako by to byl kousek tebe."
,,Doufám, že to znamená, že dobře."
,,Víc, jak svůj život."
,,To zase ne!"
,,Dělám si legraci," usmál se. ,,Nepustím ho z očí," s tím si ho připjal ke krku a schoval pod košili. ,,Uvidíme se brzy."
,,Doufám," usmála se Lia a zamávala mu. Když se vracela domů, stále na rtech cítila jeho polibek.

Katy čekala u koní a doufala, že její poslední prosba ohledně Tepiiny účasti na její válečné výpravě, bude splněna. Hnědé polodlouhé vlasy jí povlávaly okolo obličeje, když se jí několik neposedných pramenů svezlo z copánků, které měla udělané po celé hlavě. Váhala. Tepu neviděla už pár let, nevěděla, jak se k sobě budou chovat. Netrpělivě tedy očekávala její příchod a přitom se ho obávala.
Na sobě měla vysoké kožené šněrovací boty, do nichž měla zastrčené plátěné kalhoty přepásané páskem s krátkým mečem. Její hlavní zbraní byl luk. Spoléhala na něj jako na ochránce života. Přes ramena měla přehozenou koženou vestu na pevno sešněrovanou přes obyčejnou bílou halenu a na zádech luk.
,,Obáváš se své vlastní sestry?" octl se vedle ní Martin. Vždycky dokázal být tak tichý. Otočila se na něj.
,,Nepoznals ji. Nevíš, o čem mluvíš," ujistila ho Katy a vážně na něj pohlédla.

49. kapitola – ... a do druhé nohy ...

19. července 2009 v 14:00 | TePa, Nessa |  Eillen
"No tak, Noreen, nekřečkuj si to všechno pro sebe," postěžovala si Adrienne a dožadovala se láhve, která už hezkou chvilku setrvávala u Noreen..
Všechny seděly na podlaze v Eilleině pokoji, vedle nich postávala značná spousta nejrůznějších lahví. Dveře byly pořádně zabezpečené jak proti hluku, tak proti otevření a okno jakbysmet.
"Ty mi taky nic nedopřeješ," zamračila se dívka. "Jestli máš nějaký problém, tak si otevři další, jinak si počkej, až na tebe dojde řada."
"Nebudu otvírat další, musela bych se natahovat pro otvírák, takže buď tak laskavá a šoupni to dál, nebo po tobě něco hodím."
"No jo, jejda. Si hned nervní. Se zas tak moc nestalo," protočila oči Noreen. Eillen se jen pobaveně usmívala. Stále vnímala mnohem víc než její kamarádky a byla v tak povznesené náladě, že se smála každé hlouposti.
"Hej, dávej bacha kde tou flaškou máváš, nevylij to, jo? A hlavně ne na mě," mračila se Adrienne a natahovala se o pár centimetrů vedle láhve. "Nemávej s tím tak, jak to mám asi chytnout, co myslíš?"
"Já s tím nemávám, to ty furt hejbeš rukou," bránila se Noreen. Nakonec se jim podařilo pití předat bez úhony.
"No hurá," pronesla Adrienne, která se konečně mohla napít. ,,Chvilku jsem se rozmýšlela, která láhev je ta správná," škytla.
,,Marjááá, pak kdo to křečkuje," ozvala se Noreen a zakymácela se ze strany na stranu. ,,Zahrajem si nějakou hru?"
,,C-cože?" zasmála se Eillen a vrazila do Adrianne, která si láhev přitiskla blíže k tělu.
,,Co chceš jako hrát?" ozvala se Adrianne a znovu se napila. ,,Popojedem," šoupla ne příliš jemně láhev Eillen a strkala ji hrdlo k puse. ,,Tak pijem!"
,,Kdyby se ti tak netřásla ruka," chechtala se Eillen a nahýbala hlavu tu a zase támhle, aby si vůbec mohla loknout.
,,Tak dost!" ozvala se Noreen a vrávoravě se postavila. ,,Jsem Romeo, škyt!" Adrianne se rozesmála a spadla na Eillen, které vyletěla láhev z ruky. ,,Láááhev!!!" zakřičela Noreen a vrhla se vpřed. Naštěstí se pití nikde nerozlilo, jen Noreen si snad nezlomila žádnou kost.
,,Jseš ok, kocoure?" zeptala se Adrianne.
,,Romeo!" opravila ji Noreen.
,,Soráč cíťo!" protočila oči v sloup Adrianne.
,,Ti dám soráč, ty..," zasmála se Noreen. ,,Ne, bez srandy, jdem na tu hru," snažila se tvářit vážně. ,,A mezitím my vysvětlete, kde se tu vzala ta bílá myš."
,,Myš?" škytla Adrianne. ,,Zdálo se mi, že vidím kočku."
,,Dle velikosti, což?" napila se Eillen znovu.
,,To je fuk, je to tu celý nějaký zazvířecovaný, nebo jak se to říká a dej sem tu lahev, Eillen!" ozvala se Noreen a jak se tak pro pití natahovala, začala se jí klížit víčka a jak široká tak dlouhá se rozplácla přímo mezi Adrianne s Eillen, které se znovu rozesmály.
,,Je to živý?" starala se Eillen. Adrianne do Noreen šťouchla prstem a když otevřela pusu, ušklíbla se.
,,Jasná věc. Pokračujem?" otočila se k Eillen, která se nepřestávala chichotat. "Co je tu jako k smíchu?"
"Vůbec nic," rozchechtala se Eillen.
"Víš co se mi zdá?"
"To opravdu nevim," poznamenala pobaveně Eillen.
"Že máš v krvi moc málo chlastu. Na!" přistrčila k ní láhev, kde zbývalo už jen trochu. "A do dna."
"Ne, bude mi blbě," protestovala Eillen, ale na Adrienne to neplatilo.
"Eillen, dělej! To co je vevnitř se pije, víš?"
"Tak tahle informace už se ke mě taky dostala," zašklebila se Eillen.
"Nevypadá to tak. Tak dělej, přece slavíme, ne? Tak nedělej cavyky a hoď to do sebe."
"Doufám, že už mi pak dáš pokoj," protočila oči Eillen a vypila zbytek na ex. Hned vzápětí se jí zatočila hlava a chvíli viděla všechno rozmazaně. "To asi nebyl nejlepší nápad."
"Vůbec, byl dost dobrej," nesouhlasila Adrienne.
"To si myslíš ty, ale jestli dopadnu jako tady Noreen, moc hrdá na sebe fakt nebudu," šťouchla Eillen do kamarádky, která stále ležela na podlaze a nevypadala, že by se chtěla probudit.
"Ta je v pohodě," mávla rukou Adry.
"Jo? To si povíme zítra, až ji najdem tuhou," zašklebila se Eillen.
"Klídek, i kdyby, ať si učitelky taky jednou užijou. Měli jsem s nima trpělivost celou tu dobu, tak jednou ať mají trpělivost taky ony, ne?"
"Už vidím, jak zrovna tohle vysvětluješ Bakerové."
"Přihoď pár flašek a dočkáš se toho ještě dneska," ujistila ji Adrienne a znovu se napila.
"V tom případě bych to od tebe možná měla dát pryč."
"Ani nápad, hezky si lokni a pak to vrať," podala ji láhev a Eillen to skutečně udělala.
"To byl lok? Dyť se ti to nemohlo vůbec dostat k puse, jsi to vůbec nenaklonila."
"Asi už špatně vidíš, vím jestli piju, ne?"
"No, možná to víš, ale možná taky nechceš pít. Ti pěkně ukážu, jak se to dělá," rozmáchla se Adrienne, zaklonila hlavu a pořádně se napila. "Tak, a teď ty," zakymácela se.
,,Adriannko, na mě jde nějak špinkání," zakňučela Eillen.
,,To už je fakt síla," pohlédla oslovená na hrdlo lahve, aby se přesvědčila o názvu.
,,Dobrou noc," zamlaskala Eillen, opřela se jí o rameno a vytuhla.
,,No to je na nic. Člověk aby se i opíjel sám," škytla Adrianne a začala to do sebe nalévat sama. ,,Není tu někde trychtýř?" ohlédla se, ale když jí nikdo neodpověděl, usoudila, že ne. ,,Dám si ještě tro..," začala, ale pak se jí zavřely oči jako na povel a ona se skácela vedle Noreen. A i když i Eillen dostala pořádnou ránu do hlavy, ani se neprobudila, jen změnila polohu a znovu usla.

Ráno - to opravdu byla síla. První se probudila Noreen a hlasitě zaúpěla, čímž probudila ostatní, které se chytly za hlavy a hlasitě zavyly.
,,Noreen, trošku potichu, prosím," rozlepila oči Eillen. ,,Do prčic, to je bolest," sykla a s námahou se postavila. ,,Ty raději seď, máš toho v sobě tolik, že by to skolilo i vola."
,,To říká ta pravá," ozvala se Noreen a vybelhala se z pokoje do svého.
,,To chce nějakej životabudič."
,,Teď raději ne, mohlo by to znamenat sebevraždu," ozvala se přiopile Adrianne. ,,Asi jsem pořád ještě trošku opilá," uchichtla se a Eillen znovu zaúpěla.
,,Pšššt!"
,,Jen jsem se usmála."
,,Jo, ale nahlas. Jdu se pořádně zotavit."
,,Šťastnou cestu."
,,Dík," ušklíbla se Eillen a potichu za sebou zavřela dveře.
Otočila kohoutek a nechala si na hlavu téct proud studené vody. Zpočátku to bylo ještě horší, ale postupně bolest odeznívala a Eillen začínala čím dál líp vnímat okolní svět. Nahmatala ručník a osušila si vlasy, které se připletly mezi její hlavu a vodu. Pak se podívala do zrcadla a zjistila, že i když je trochu zelená, vypadá jako obvykle a nikdo by si nemusel ničeho všimnout.
Vrátila se zpět do pokoje, kde se na zemi stále válely její dvě kamarádky a ne a ne se probrat z opice.
"Makám, makám, neválím se tady!"
"Hoď po ní něco," zasténala Noreen.
"Eillen, co blbneš?" zaskučela Adrienne.
"Strčte hlavu pod vodu a bude vám líp, uvidíte."
"Kdybych ji teď neviděla, asi bych ji poslala do háje, ale vážně vypadá líp," uznala Noreen.
"Fajn, kdybych se utopila, tak mě tam nechte," oznámila Adrienne a doplahočila se do koupelny.
"Počkej, jdu se topit taky!" zavolala přiměřeně hlasitě Noreen a zmizela za dveřmi.
O pár minut později už byly všechny schopné jít na snídani.
"Nemůžu tam jít," protestovala Noreen. "Nedostanu do sebe ani sousto, hned by se mi zvedl kufr a to by bylo trochu podezřelý. Chci v klidu zvednout kufry a vypochodovat odtud pryč a bojím se, že Bakerová by mi to mohla pěkně znepříjemnit."
"To udělá i tak, pokud se tam neobjevíš, takže bez keců jdeš s náma a prosím tě, dostaň do sebe aspoň čaj nebo kafe, protože jinak to opravdu bude nápadné," poprosila Eillen. Chvilku se ještě zdálo, že se chystá na protest, ale pak jen odevzdaně pokývala hlavou a šinula se za Eillen, která ji nenápadně postrčila správným směrem.

Hell´s Gate

17. července 2009 v 23:09 | TePa

Hell´s Gate - Ďábel



Víte, jak se daří v pekle? Jestlipak tam Ďábel jen sedí a vyškrabuje si spod nehtů špínu neřestí? Zdalipak je tam narváno a teplo, jak se povídá? O všem možné z tohoto prostředí i o všem nemožném a tajném se dozvíte právě zde. Na Hell´s Gate!
Chcete si poslechnout, co se v pekle vypráví? Chcete zvědět osud o nějaké ze svých postav, nebo chcete napsat, jak skončí nějaký Váš vymyšlený hrdina? Přejete mu štěstí a zdraví, nebo jámu pekelnou? Nebo to rozhodnutí radějí necháte na samotném Ďáblovi? Muhehehe....

Jako první tu máme VÝLET, první povídku, kterou jsem zde přečetla. Říkate si, jestli Vás víc nudí, nebo jestli je to všechno způsobeno tím teplem a přebytkem CO2? Čtete pozorně a necháváte se vtáhnout do víru ohně, který Vám tato povídka poskytuje.
Příběh je postaven na jednoduchém scénaři. Dospělá žena a její dvě děti se vydávají na neškodnou túru na hrad, který znají jako své boty. Loudáte se s nimi, necháváte se uspávat tématem, který je zezačátku o ničem. Pak se ale všechno změní. Bum, bác a jedno z dětí - kluk Michael - letí dolů do podzemní šachty. Ačkoliv se ze začátku zdá, že mu skutečně nic není, jak sám tvrdí, později matka zjišťuje, že ho kousl upír a on sám je upír.
V tuhle chvíli Vám naskočí husina a spustíte horlivou kousanici svých nehtů. Kluk se nejdříve vrhá na svou sestru, kterou její matka nechává na jeho pospas a sama se utíká schovat. Po dlouhých dnech, kdy hladoví a je v zimě, se konečně odhodlá k jednomu zoufalému činu : musí utéct. Sotva ale otevře dveře.... Bum, bác, škráb, kous, chrhchrkrch... A mamička se stává upírem.

Druhá povídka s názvem ÚVODNÍK - NAPSÁNO Z (KRVAVÉHO) FLEKU! Nemůžu si pomoct a jako upoutávku (snad to nenaštve samotného ďábla Vám to tu hodím celé (citováno samotným Ďáblem) :

,,Dostat se do pekla není až tak snadné. Abych to uvedl na pravou míru - dostat se do pekla je snadné - zabijete pár lidí a je to. Snad ste si opravdu nemysleli, že do pekla vezmeme každýho? Kdejakýho zlodějíčka, násilníka nebo lháře? Kam bysme ty duše pořád dávali? Už takhle máme kotle narvaný k prasknutí. Jo nebe to je jiná - samý dlouhý pláně plný zeleně, stromy a podobnejch vymožeností. Tam je místa dost.

Pak tu je nápravný zařízení pro ty, co si nebe nezaslouží, ale peklo o ně taky nemá zájem. Nic extra - prostě si odsedíte (teda spíš vaše duše) pár tisíciletí a je to. To byste koukali, jak se najednou přísloví "Je na věčnosti" stane nepopulární.

A taková duše to neni jen tak - víte jak dlouho se musí vařit, než trochu změkne? Kdybysme měli brát ohled na každý zaůpění, tak by duše odcházely ještě pořádně natvrdlý (čti: nenapravený). Ale z toho nám plyne právě náš problém s nedostatkem místa (pro zájemce o sponzorský dar, neziskové organizace a podobné - na požádání pošleme číslo účtu - peníze budou použity na koupi dalších kotlů a dřeva na zátop).

Celkově si to ten Bůh nějak představuje - vymyslí si nějaký desatero či co a každej kdo to poruší je hříšník? To si dělá srandu ne? Ani to s náma nekonzultoval. Dokážete si představit, kolik duší nám sem přilezlo jen během posledních (zatím posledních) dvou světových válek? Bůh nikde neřeší, jestli někdo zabít musel, aby přežil. Ne - rovnou seš vrah, takže šup s tebou do pekla. A co my tady s tim návalem? Jasný že většinu z nich jen tak povaříme a pošleme zpátky, ale i tak nám tu před pekelnou bránou stojí zástupy lidí, co čekají na očistec.

Asi se teď ptáš, co tu jako děláš ty? Že si jako nikoho nezabil a stejně tu musíš civět na Pekelnou bránu a čekat, až se otevře? To že o tom nevíš, to ještě neznamená, že tu nejsi oprávněně. Ale to je na trošku delší povídání. Hele, řeknu ti to takle - jestli máš zájem, tak poslouchej, co všechno ti budu vyprávět a možná ti někde prozradim i to, proč tu seš. Takže je to na tobě. Máš dost odvahy? Tak si hezky sedni, třeba tady na tu hromadu kostí a poslouchej..."


V sekci Dlouhodobé mučení pak najdete 1. povídku na přání s názvem Pravda je tam někde uvnitř... Tahle povídka vznikla z konfrontace přes telefon se správcem této stránky (jak jinak, než již výše zmíněným Ďáblem) v Přímé lince na Ďábla. Máte chuť si objednat též nějakou povídku, kterou nikdo nenapíše lépe, než správce tohoto blogu? Pak mu brnkněte a doufejte, že zrovna není nějak přílišně vytížen a odpoví;)

A nakonec tu máme sekci Poslední přání, ve které najdete další povídku na přání s názvem DOBA LEDOVÁ. Ta má zatím jen jednu kapitolu, zato dobrou. Smála jsem se, když jsem se podívala na některé hlášky a skor jsem se válela pod stolem, takže nemůžu jinak, než Vám ji doporučit. Spolu s tím, abyste se podívali na odkaz, který mám v oblíbených označený jako Ďábel. Pokud tedy zrovna nemáte co dělat, máte smutnou náladu a chcete se zasmát, rozhodně se podívejte na Hell´s Gate!

Autor recenze: TePa (jak jinak;)


Maudren

17. července 2009 v 16:46 | TePa |  Ty z Vrangy
Maudren se na ni nervózně podíval.
,,M-maudrene?" zírala na něj Lia.
,,Dneska ti to sluší," poznamenal a sundal si škrabošku úplně.
,,C-co tady děláš? Neměls být na výpravě, nebo co to bylo?" valila na něj oči dál.
,,Měl, říkal jsem ti, že Egona povolal jeho otec zpátky k sobě," zopakoval svou předchozí výpověď.
,,Proč?" chtěla Lia vědět.
,,Nevím, zas takový vyzvědač nejsem," váhavě se usmál. ,,Nevím, jak se k tobě mám chovat, potom, jak jsem se rozloučil. No... však víš."
,,Jak dlouho tady budeš?"
,,Jen jeden den. Dneska."
,,To není den," ohradila se Lia a zamračila se. ,,Proč jsi za mnou vůbec šel? Aby mě tvůj odchod bolel ještě víc? Aby ses mi připomněl? Proč, proč, proč?" zaslzela.
,,Lio, promiň, nemohl jsem nic dělat. Je to můj přítel!"
,,A já jsem co? Vzduch?" otočila se ke dveřím svého domu a nemohla se klíčem strefit do zámku. Nakonec dveře nakopla. ,,Do háje! Všechno se to pokazilo."
,,Jestli za to můžu já, odejdu. Hned," řekl, ale jeho pohled byl naladěný na úplně jinou vlnu. Bolestnou.
,,Opovaž se," povzdechla si a pevně se k němu přitiskla. Jakmile ji pevně objal kolem pasu, rozplakala se úplně. ,,Tolik jsi mi chyběl."
,,Vždyť ty mě taky." Mohla slyšet údery jeho srdce do hrudníku a tento nový zvuk ji uklidňoval. Odtáhla se.
,,Ale jaký to má smysl, že tu jsi, když ráno odjíždíš?"
,,Nemohl jsem si pomoct," usoudil. Zasmála se.
,,Stejně si tě zase najdu. Jdeš dál?" Pokrčil rameny. ,,Tak odemkni. Já bych se nestrefila," poznamenala Lia a hodila mu klíč. Opatrně jím otevřel a vpustil Liu jako první. ,,Počkej tady, skočím se převléct," shodila si z tváře škrabošku a prohrábla si vlasy. Nemohla uvěřit svému štěstí. A i když věděla, že to bude jeden na chviličku, nemohla si pomoct a pořád se usmívala. Došla do vedlejšího pokoje a proklela svou neprozíravost. Dveře se jí tehdy zdály jako zbytečné výdaje, takže místo nich měla jen lehký závěs.
Shodila ze sebe šaty a navlékla na sebe jiné. Trošku poškubané z každodenního nošení na procházky v lese. Plesové šaty přehodila přes okno a nechala je tam. Když vcházela do místnosti za Maudrenem, stále si ještě vršek šněrovala, přičemž se skoro smrtelně předkláněla.
,,Jsi v pořádku?"
,,Jasně, proč bych nebyla?" ozvala se přidušeně Lia.
,,Vypadá to, že sis vykloubila ramena." Napřímila se a když viděla jeho úsměv, jen jí to popudilo.
,,Buď rád, že nejsi holka!" vyplázla na něj jazyk.
,,Pomůžu ti, chceš?" ozval se stále s úsměvem.
,,Jo," přikývla poraženě a otočila se k němu zády. Chytil jí dole za sukni a trochu ji stáhl dolů.
,,Co to děláš?" vypískla.
,,Mělas na zádech takovou hrču, že bys to neutáhla, ani kdybys chtěla. Teď to půjde," ozval se zezadu a obratnými prsty ji začal utahovat šňůrky.
,,Jestli mě tu hodláš udusit, daří se ti to skvěle," zasmála se chabě Lia.
,,Promiň," povolil a Lia začala uvažovat, kolika holkám už pomáhal do šatů. Nebo z šatů, zrudla už jen při té myšlence a najednou si uvědomila, co si musí myslet, když ho pustila k sobě domů. Jakmile utáhl poslední šňůrku, rychle od něj uskočila a vykulila na něj oči.
,,Co se stalo?" nechápal. Dál na něj zírala. ,,Lio, proč se tváříš tak vyděšeně?"
,,Já jsem tě pozvala domů," uvědomila si nahlas.
,,Ano, řekl bych, že ano," přikývl a posadil se na postel. Lia málem omdlela, když si uvědomila, co by to mohlo znamenat. Chytla ze za pravou rukou za hlavu a snažila se uklidnit kolena, která se jí rázem rozklepala.

Tep se, jako každé ráno, běžela proběhnout do lesa a když se vracela starou vyšlapanou uličkou zpátky, z ničeho nic jí do cesty skočil jakýsi kluk. Nevšímala si ho a hodlala ho oběhnout, ale pak se zarazila.
,,Co chceš?" vydýchávala se a stále se hýbala, aby se neupekla ve své vlastní šťávě. Vlasy měla stáhle do ohonu a ten jí kmital kolem hlavy. ,,Galene?" vyrazila ze sebe.
,,Ahoj, Tepo. Velice mě těší, že tě poznávám."
,,Hm. Jestli je to všechno, běžela bych se osprchovat. Jsem dost cítit, jestli sis nevšiml." Zasmál se.
,,Nechci něco po tobě."
,,No ovšem, že mi to nedošlo dřív," protočila oči Tepa. ,,Tak se stav později."
,,Tep, prosím, mohl bych si promluvit s Petlysou?" Změřila si ho. Nejdřív pátravě, a pak zvědavě. Zastavila se a pokrčila rameny.
,,Proč ne?" Zavřela oči a když je otevřela, byla to úplně jiná osoba.
,,Galene?" uskočila od něj Pet.
,,Ahoj. Chtěl bych si promluvit."
,,Ten včerejšek mě mrzí."
,,Mě ne. Tedy jeho převážná část ne. Napadla mě jedna úmluva."
,,Ano?"
,,Když mě nehodláš pustit do celého svého srdce, nenašla by se tam malá část pro Galena Přítele?"
,,Ty a můj přítel?" podivila se Pet.
,,Zdá se ti to tak nepravděpodobné?" uchechtl se. ,,Však si mysli, co chceš, mě je to fuk. Ani nevím, o co se to tu snažím. Nejspíš jsem ožralej."
,,Bezva. To jseš celej ty."
,,Co?"
,,Konečně mi řekneš něco normálního a zdůvodníš to tím, že jsi ožralej. Bravo."
,,No tak. Co je špatného na tom, aby ses přátelila s ožralcem?" rozhodil rukama.
,,Asi máš pravdu," usoudila Pet a potřásla hlavou. Mám nebo nemám? honilo se jí hlavou, když se do popředí znovu dostala Tep a ta přikývla. Doufala, že si toho nevšiml. Tedy toho, že je Pet pryč.
,,Takže ano?" ozval se.
,,Nevidím v tom zas takový problém," půjčila si Petiin hlas.
,,Fajn, tak se zatím měj, má nová přítelkyně." Tep se zasmála a dívala se za ním jak mizí v křoví. Blázen jeden, usoudila a rozběhla se převléknout a vykoupat.

Ozvalo se zabušení na dveře a Katy s vydatným klením vstala od své práce - zrovna si chystala své šípy na cestu. Otevřela.
,,Buď pozdravena, Katy."
,,Martin Ostrostřelec? Páni. Nečekala jsem, že dorazíš tak rychle. Dáš si něco?" usmála se a pustila ho dovnitř. Martin byl její dlouholetý přítel a nyní je měl doprovázet na jejich výpravě. Vstoupil a sundal si ze zad svůj dlouhý luk.
,,Nedám si nic. Proč jsi pro mě poslala tak okázalým způsobem? Úplně mi vyplašili zvěř."
,,Promiň, nemůžu si dovolit vysílat nějaké speciálně ostřílené chlapíky jen proto, aby se setkali s mrzoutem, jako jsi ty." Zasmál se.
,,Vidím, že ses vůbec nezměnila."
,,Ani ty ne, Martine."
,,Ani ve výrobě šípů." Zamračila se.
,,Jsou v pohodě."
,,Jo, jasně. A co tohle pírko?" vzal jeden šíp.
,,Detailisto. Je to jen milimetr."
,,Je to chyba," opravil ji.
,,Nedělej ze sebe chytráka, jsi jen o dva měsíce starší."
,,Ale umím vyrábět šípy."
,,To snad není pravda! Člověk se jednou splete a ty na něho posíláš hromy a blesky."
,,Klid, Katy, naučím tě to." Přetáhla ho dřevěným toulcem a i když se mu mohl vyhnout, strpěl to a znovu se zasmál.

Nessa zuřivě házela do své brašny šaty, jídlo, dýku a další potřebné věci na cestu. Nakonec se rozhodla i pro dalekohled, křesadlo a mapu, kterou našla čirou náhodou v šuplíku. Nakonec jí zbylo ještě spoustu místa. Rozhlédla se po místnosti a usoudila, že víc si brát nemusí. Aspoň se jí to lépe ponese.
Otevřela dveře, brašnu nechala za dveřmi svého domu a vydala se za Liou. Měla by ji probrat zavčasu, aby se ještě stačily dohodnout na podrobnostech a tak. Zaklepala na dveře, ozvala se rána, tlumené zvuky a ještě cosi. Nakonec jí otevřela Lia s rozcuchaným čírem a jediné, co z ní viděla byla hlava.
,,Ness?" vyvalila oči.
,,To ses teď probudila? Já myslela, že jdeme na výpravu." Ozvalo se jemné odkašlání, nebo se jí to zdálo? ,,Lio? Ty tam někoho máš?" usmála se Ness.
,,Ne, nemám," cukla sebou.
,,Vážně? No to je jedno. Sejdeme se na snídani?"
,,Jo, jasně," přikvla Lia. ,,Jen se dám do pucu." Jo a vyženeš toho druhého, uchechtla se v duchu Ness. Lia zavřela dveře a obořila se na Maudrena:
,,Ty pakoši! Teď si Ness myslí, že jsem záletnice."
,,To samozřejmě nejsi," uchechtl se.
,,Ne, to nejsem, do háje! A sám to dobře víš!"
,,Já ano. Ona ne."
,,A díky komu? Kdybych nebyla včera tak unavená a neusla oblečená..."
,,Jo, kdybys," přikývl a protáhl se. Když se totiž včera konečně vzpamatovala a posadila se vedle něj na postel, vytuhla mu na rameni.
,,Omlouvám se, že jsem včera usla, ale ten ples mě totálně unavil," prohrábla si vlasy.
,,Sluší ti to."
,,To není vtipné," uchechtla se.
,,Mě stačilo se na tebe díval."
,,Proboha," zděsila se Lia. ,,Slyšela jsem, že mluvím ze spaní, kopu a slintám?" zeptala se s hrůzou.
,,Nemusíš mít strach, vzal jsem si ručník z koupelny."
,,To si děláš legraci?" špitla.
,,Jo, dělám. Spala jsi jako beránek celou dobu s hlavou opřenou o můj hrudník." Ukázal si na košili. ,,Šádný slintanec."
,,Ani nevíš, jak se mi ulevilo," zasmála se Lia.
,,Věřím a mimochodem... Dobré ráno," chytil ji za pas a přitáhl si ji k sobě.
,,Dobré," usmála se a políbila ho na ústa. Když se odtáhla, zeptal se:
,,Co je to za výpravu?" Polkla.
,,Ehm... žádná."
,,Lio?" zarazil se.
,,Jdeme se jen projít kousek do lesa, možná až k řece, ale jinak nic?" uklidňovala ho.
,,Lžeš," odtušil.
,,Jo. Nemůžu ale za to, že se Ness zbláznila!"
,,Co tím chceš říct?" zeptal se, ale předem věděl odpověď.
,,Rozhodla se najít Egona a zabít ho sama."
,,A ty v tom hraješ jakou úlohu?" ujišťoval se.
,,Já jdu s ní," přiznala se.
,,Do háje, Lio! Zbláznila ses? Nevzal jsem tě s sebou z dobrých důvodů!"
,,Ale já to nechápu a nechci to chápat!" ohradila se Lia. ,,A jestli tu hodláš křičet, řeknu ti rovnou, že na to nejsem zvědavá a své rozhodnutí nezměním."
,,Lio..," ozval se jemně.
,,Co je?" zeptala se nevrle.
,,Já tě asi miluju."

(Ne)splněný sen

5. července 2009 v 19:45 | TePa |  Ty z Vrangy
Galen se uchechtl a poplácal svého přítele po rameni.
,,V pohodě?"
,,Ne, to teda není v pohodě! Můj parťák je nemocný," zděsil se.
,,Klid, Lyame, tohle mě rozhodně nezklátí do hrobu."
,,Říkáš ty."
,,Máš s tím snad problém?" zasmál se.
,,Do této doby ne. Galene, já žil v domnění, že mi budeš dávat rady, jak se dostat holkám pod sukni a ty se mi tu snažíš naznačit, že ses zabouchnul?"
,,Třeba ne," pokrčil rameny. ,,A nedělej z toho, do prdele, největší katastrofu světa!"
,,Promiň, kamaráde, ale potřebuješ se ožrat."
,,Cože?" uchechtl se Galen a postavil se.
,,Říkal jsem, že máš v těle příliš málo chlastu, tak jdem?" chňapl ho za loket a táhl s sebou.
,,Musím se vrátit k oné dámě, vzpomínáš? Už tak to bylo dost nekavalírské, že jsem zdrhnul."
,,A!" zastavil se Lyam.
,,Co zase?" protočil Galen oči v sloup.
,,Zdrhnuls!"
,,No a?" nechápal.
,,To znamená, že máš ještě pud sebezáchovy!"
,,Co to zase potíš?" zasmál se Galen.
,,Zachraňuju tě. Neodcházej, kamaráde."
,,Jseš do mě zamilovanej, nebo co, ty pako?"
,,Kdo mi bude radit?"
,,Zkus si poradit sám." Zbledl.
,,Nečekal jsem, že to uslyším tak brzy. Ještě nejsem připraven na to ztratit kámoše."
,,Já neumírám. Mám ti to hláskovat?"
,,Jdu se ožrat, zatím!" vzdal to Lyam a odbelhal se k pultu s alkoholem.

Orathis se postavil a vzal Peťuldas za ruku.
,,Co se děje?" chtěla vědět.
,,Nic, jen musím na sever." Zamračila se.
,,O tom už jsem něco slyšela."
,,Jo, to mě nepřekvapuje. Místní haloci nejsou zrovna dobráci od kosti."
,,No právě," prohlížela si ho.
,,Kdyby ses o mě pořád měla bát, neužila by sis normálního dne."
,,To ani normálně, když se nebojím."
,,Je to od tebe moc hezké, ale..," zarazil se, když se zevnitř ozval hluk.
,,Též mě to zajímá," přitakala jen Peťuldas a oba vkročili do sálu. Uprostřed něj stála vysoká mužská postava v černém plášti a sápala se po Pet, která se zaraženě dívala na neznámého.
,,Co to má být?" vyjekla.
,,Přišel jsem ti pomoct. Jsem Nathaniel." Okamžitě to v davu zašumělo.
,,Kdože? Ten velký čaroděj?" ozvala se Nessa.
,,Jo, přesně ten," přitakala Vanda.
,,Mohli bychom se vrátit k věci? Všichni víme, že máš rozdvojenou osobnost." V tu chvíli na scénu vkročil další člověk. Galen.
,,Cože? Ty jsi Pet?" přeskočil mu hlas.
,,A ty Galen, podle tvé reakce. Do pytle!"
,,To si vyřešte někde jinde," vložil se do toho Nathaniel. ,,Na romantické scény tu nemáme čas. Můžeme si promluvit?"
,,Jakobyste to... jakob... to..," začala se zajíkat a chytila se za hrdlo.
,,Je to tady," zpozorněl Nathaniel.
,,Nic tu není. Je mi jen špatně," ozvala se přidušeně Pet a dívala se na Galena, který měl co dělat, aby zachoval zdání klidu. Nathaniel zavřel oči a chvilku se soustředil. Pak se usmál a znovu na Pet pohlédl.
,,Je to jasné," přikývl k Vandě. ,,A právě proto se teď Tep drápe na světlo."
,,Kdože?" zalykala se Pet.
,,Nebraň se tomu, potřebujeme mluvit s ní," položil jí ruku na rameno Nathaniel.
,,N-nech toho!" ustoupila od něj.
,,Tep tu bude každou chvíli, cítím její přítomnost a to, že ví, jak se jí to snažím usnadnit..," otočil se zase na chvilku k Vandě. Pet se chytila za vlasy a ještě víc si je rozcuchala., pak se najednou zarazila v půlce pohybu a napřímila se. ,,Tep..," vydechl Nathaniel.
,,Jsi v pořádku?" uchechtla se Vanda. V odpověď se ušklíbl. Mezitím Tep nabrala dech do plic a strhla si masku z očí. Galen už nezvládl psychicky ten pohled a pomalu se otočil k odchodu. Tep neváhala ani na okamžik a rozběhla se ven.
,,Do háje, to jsem nečekal," otočil se kolem své osy Nathaniel a během chvilky byl pryč. Vanda protočila oči v sloup.
,,Proč to jednou nemůže vzít po zemi?" nechápala a rozběhla se za Tep.

Tepa doběhla až ke stromu a ucítila za sebou magii. No ovšem, pomyslela si hořce, někdo se tu snaží kouzlit. Rozpřáhla ruce, zamumlala jednoduché zaklínadlo a vytvořila kolem sebe neprostupnou neviditelnou bublinu. Za chvilku se přímo před ní objevil Nathaniel.
,,Buď pozdravena, sestro."
,,Sestru si strč někam! Nemám náladu se s tebou vybavovat."
,,Je mi líto, že jsi zemřela."
,,Dík za soustrast," uchechtla se ironicky. ,,Škoda, žes mi nepřišel na funus, byla to ohromná legrace."
,,Myslel jsem, že žádný obřad nebyl."
,,Nebyl."
,,Aha," zarazil se. ,,Tak k věci."
,,Konečně," na to Tep.
,,Dostanu tě z toho těla, když mi sdělíš, na čem jsi pracovala."
,,Tak proto tvoje návštěva? Proč si myslíš, že ti sdělím nová kouzla, která jsem navrhla?"
,,Protože ty je používat neumíš."
,,Vážně?"
,,Řekl jsem to špatně. Nemůžeš."
,,Očividně mi to nedělá problém."
,,Tak velké kouzlo bys nesvedla. Potřebovala bys vlastní tělo a ty to moc dobře víš." Tepa znervózněle přešlápla na místě.
,,Hm."
,,Tak něco za něco?"
,,Co když už nechci žít? Znepříjemňuju Pet život."
,,Můžu vás oddělit."
,,Blbost. Nemám tělo, do kterého bys mě přesunul."
,,Co moje?" Zasmála se.
,,To spíš žádné, myslíš, že chci být chlap?"
,,To vážně netuším. Máme jinou možnost?"
,,Co Vanda?" Zamračil se.
,,To nepovolím a ty to víš."
,,Ta tvoje láska."
,,Jak to všechno víš?"
,,Stejně jako ty. Ještě nějaký zbytečný dotaz?" Rozhodil rukama a pronikl za Tepiinu obranu. Lekla se.
,,Tak hele, dámo, rozhodl jsem se ti pomoct, jsem silnější než minule, silnější než kdokoliv přede mnou."
,,A neváháš se tím chvástat. Není to pomoct, je to obchod."
,,Ber to jak chceš."
,,Dobře," cukla sebou.
,,Co se děje? Myslel jsem, že jsi zjistila, kde brát sílu."
,,Ano, to ano. Ale ublížila bych tím Pet, tolik energie najednou... Kdyby přišla na řadu, mohlo by se jí něco stát s mozkem. Nehodlám nic takového provést."
,,Fajn, tak váš oddělíme."
,,Víš, že už nikdy nebudu jako dřív," pohlédla na něj vážným pohledem. ,,Heleme se, Vanda už tu bude." Chytil ji za loket.
,,Nebudeš, ale tvá pomoc by mi mohla pomoct."
,,Nestačila bych ti v obraze?" zeptala se smutně.
,,Poslyš Tep, vím, jak nerada jsi někde navěky uvězněná, ale tvá rada by se mi hodila. Kdykoliv," těkal mezi jejíma očima.
,,Pro-promyslím t-to," zacukala sebou, zhluboka se nadechla, a pak od něj uskočila.
,,Kdo jste, pane?" zeptala se teď už Pet.
,,Nathaniel, těší mě," uklonil se.
,,Hm," sklonila hlavu. ,,Kde mám masku," přejela si přes hlavu. ,,Omluvte mě," vysmekla mu drobnou poklonku a zmizela.

Lia seděla u stolu a lila do sebe jednu skleničku za druhou, když se před ní objevil její tanečník. Jemně se usmála.
,,Co se stalo?"
,,Z čeho usuzuješ, že ti to řeknu?"
,,Protože se to možná týká mě. Co já vím?" usmál se a naklonil hlavu ke straně. Pak si k ní přidřepl a vzal si její dlaně do svých.
,,Co to děláš?" snažila se mu vyprostit.
,,Čekal jsem milejší přivítání. Dle našeho loučení. Vzhledem k tomu, že můj spolucestovatel zjistil jistou informaci, kvůli které musel odložit naši výpravu." Zamračila se.
,,Poslouchal jste?" Zasmál se.
,,A co?"
,,Mluvila jsem s přítelkyní."
,,To je možné, já nejsem zvyklý na to, abych poslouchal cizí rozhovory." Zamyslela se.
,,Promiňte, ale já nemám náladu bavit se s cizími."
,,Proč ne?"
,,Jistá záležitost. A nenarážejte pořád na to." Zpozorněl a poposedl si.
,,Jmenuješ se Lia, že ano?"
,,Jak to víš?" chytla další skleničku.
,,Nepij už. Máš toho v sobě kopy."
,,To je pravda, zdá se mi, že sním," potřásla hlavou.
,,Odnesu tě domů."
,,Cože? Ani náhodou. Opovaž se! Zůstaň tady."
,,Odvedu, když jinak nedáš," chytil ji za ruku a táhl ji ven.
,,Nevíš, kde bydlím."
,,Vím to."
,,Cože?" zděsila se.
,,Vím to a už nemluv," vytkl jí jemně a chytil ji kolem pasu.
,,Nechte toho," ucukla od něj, přičemž mu strhla škrabošku a málem upadla. ,,C-c-cože? Sním snad?"

David Gray

5. července 2009 v 18:16 | youtube |  Songz
Sail away