na Blog.cz

Po několika metrech začala Lia konečně slyšet zurčení vody a nedočkavě se snažila prokouknout skrz stromy a keře.
,,Chceš mi vypadnout?" usmál se Maudren.
,,Jsem jen zvědavá. Jestli chceš, tak už mě polož. Myslím, že ten kousek už dojdu," odpověděla mu.
,,Jak je libo," pokrčil rameny a pomalu ji postavil na nohy. Pak si protáhl ramena a krk.
,,Nebolí tě něco? Poslední dobou jsem se dost ládovala." Zasmál se.
,,V pohodě. Jen mi trochu ztuhla záda. Tak co? Jdem, nebo jak?" podíval se na ni.
,,Jdem," kývla Lia a rozhrnula křoví. Naskytl se jí pohled na překrásnou scenérii a taky jí neušlo, že ji Maudren nedočkavě pozoruje. Podívala se na něj a zeširoka se usmála. Pak vyšla na měsíční světlo a zatočila se kolem své osy s rozpřaženýma rukama. ,,Páááni."
Nedaleko tekla ne příliš široká řeka se silným proudem, přes kterou vedl skromný dřevěný mostek, který se nakláněl ve směru větru. Přesto ale vypadal úžasně, když ho ozařoval měsíc. Za řekou se kousek táhla louka a za ní smíšený les, který snad končil až u úpatí hor. Lia nevěděla a momentálně to ani vědět nechtěla. Bohatě jí stačilo vidět to, co právě viděla.
Maudren tiše prošel kolem ní a posadil se k řece do trávy. Lia se nemohla vynadívat.
,,Je to všude tak krásné? Jestli ano, pak nevím, čeho jsem se to celý ten čas bála."
,,Nebuď tak bláhová," zasmál se. ,,Vrať se trochu do skutečnosti."
,,Nechce se mi. Tady je to jak z pohádek nebo vypravování."
,,Někdy jsou vypravování pravdivá," pokrčil rameny Maudren a s tichým heknutím se položil do trávy. ,,Stejně myslím, že bychom tu neměli být příliš dlouho, bůhví, na koho bychom tu mohli narazit."
,,Když to říkáš," pokrčila rameny Lia a posadila se vedle něj. ,,Stejně je to tady nádherné."
,,Jsem rád, že se ti to tady líbí." Chvilku se ještě nadšeně rozhlížela kolem, a pak se podívala na svého společníka.
,,Kdy odjíždíš?" Trošku ho to zarazilo, ale zavřel oči a vydechl.
,,Zítra ráno."
,,Brzo?" Přikývl. ,,Měl by ses jít vyspat a ne tahat nějakou holku po lesích," zasmála se Lia. Otevřel oči.
,,To je moje největší hobby," ušklíbl se.
,,Já to věděla," povzdechla si.
,,Co je?"
,,Musíš odjet, co? Kam vlastně?"
,,Táta usoudil, že je nejvyšší čas mě vyučit na něco pořádnějšího, než na mávání rukama a mumlání zaklínadel," pronesl ledabyle, ale Lia rychle rozpoznala, že ho mrzí, že si to přeje.
,,A ty ho poslechneš?"
,,A co bys řekla?" posadil se a zamračil se. ,,Nemám na vybranou."
,,Co se to se světem stalo? Všichni musíme dělat, co nám kdo přikáže. Vždyť se skoro ani nemůžeme vídat!" Pokrčil rameny a posunul se tak, aby seděl naproti ní.
,,Kdoví, kdy se to všechno začalo obracet v náš neprospěch?"
,,Můžem se jen dohadovat," sklopila oči Lia a utrhla si trs trávy. Maudren se pak z ničeho nic natáhl a chytil ji za zápěstí. ,,Hm?" zvedla oči.
,,Nepřemýšlej nad něčím, co nejsme schopni změnit."
,,Jak to? Vždycky to přeci nějak jde."
,,Nějak," ušklíbl se. ,,Příliš se to podobá slovu nijak."
,,Tak to nepřipodobňuj. Udělejme s tím něco, abys nemusel odejít." Zasmál se.
,,Co, že ti na tom tak záleží?" Zrudla.
,,Promiň," odtáhla ruku a on ji zdráhavě pustil. ,,To bychom už měli jít. Když nejsme schopni nic změnit?" vyskočila na nohy a otočila se k lesu. ,,Kudy jsme to šli?"
,,Co ti přelítlo přes nos?" Postavil se vedle ni a natáhl k ní ruku. Ustoupila.
,,Nic. Měl by ses vyspat, nemyslíš?"
,,Lio!"
,,Maudrene, do háje, nešahej na mě!" uskočila a málem spadla.
,,Přestaň trucovat a řekni mi, co se děje. Co se stalo, že jsi na mě tak hnusná?"
,,Měl by ses jít vyspat. Páni, to zní hrozně!" rozhodila rukama.
,,Lio, uklidni se," natáhl k ní ruku a dřív, než ho přes ní stačila plesknout, chytil ji za ní, a pak i tu druhou, že se jen bezmocně cukala. ,,Tak... A teď mi to hezky povíš. Do té doby tě tu budu držet, ať se ti to líbí, nebo ne."

Petlysa zuřila. Celý oběd z hlavy nemohla vyhnat Galena. Pořád jí hlavou prolétávala jeho slova, jeho tvář a poslední věta, že to nehodlá vzdát. Pak pokrčila rameny a potřásla hlavou. Tak ať! Však ona mu ukáže, že není snadno k mání. Ať se snaží, chlapeček, ušklíbla se v duchu.
Spolkla poslední sousto a zvědavě se podívala na naproti sedící Peťuldas. Vrtala do jídla a nehodlala se do něj jen tak pustit.
,,Peťuldas? Jsi v pořádku."
,,Cože?" vzhlédla. ,,Hned uvolním místo," nabrala si vidličku jídla.
,,Klídek. Jen jsem se ptala, co ti je?"
,,Stojím před velkým rozhodnutím," pokrčila rameny.
,,Fakt? Slyšela jsem, že na stopařku tě vzali," usmála se Pet a cosi v ní hrklo. To snad ta zatracená Tep nemyslí vážně?
,,Jo, tohle je fajn. Ale není to to rozhodnutí."
,,Aha a můžu vědět, co to je?"
,,Asi ne," zkousla si ret.
,,Ale užírá tě to pořádně, co?"
,,To jo."
,,A vážně mi to nechceš říct?"
,,Mám tak trochu obavy, že to za chvilku bude vědět celá Vranga."
,,Tak to se bát nemusíš," uklidňovala Peťuldas Pet. ,,Jsi skoro má jmenovkyně, ty já neurážím," usmála se Pet a zase v ní hrklo. Zalez! pomyslela si rozhořčeně.
,,Takže to skoro vyžvaníš."
,,Neboj. Ale jak chceš."
,,Asi jsem se zamilovala."
,,Tak to je fajn!" nadskočila Pet.
,,Tiše," okřikla ji Peťuldas. ,,Ale je tu problém."
,,Hm?"
,,Je to můj bývalý šéf," řekla tak tiše, že jí Pet skoro nerozuměla. Jakmile pochopila, hrklo v ní.
,,Cože?"
,,No jo. Věděla jsem, že budeš reagovat takhle."
,,Jak takhle?"
,,Popuzeně."
,,Ne, to ne. Ale má tě asi rád, když tušil, že to ohrozí váš pracovní vztah."
,,Jo, proto se zachoval tak výtečně a vykopl mě."
,,Pak máte naději."
,,Bezva, ale já chtěla být lovčí. Je to můj sen. Byl..."
,,Stopařka zažije víc dobrodružství a máš k tomu velké plus." Hrk!
,,Fakt? Jaké?"
,,Pl-plus láska," popadala dech.
,,Pet? Jsi v pořádku?" Sotva stačila oslovená přikývnout, složila se z lavice a skončila na podlaze.

,,Měla bych ti ještě nafackovat!" ohradila se Ness, když skončila s šitím, otřela si pot z čela a zpříkra se na něj podívala.
,,Ach bože, tak jo!"
,,Co zase?"
,,Řeknu ti, proč jsem se rval."
,,Ale já to nechci vědět," tvrdila Ness, ale byla sama proti sobě.
,,Jakýsik blbec tvrdil, že jsi strašná ledová královna, celé dny se neusměješ a že budu mít peklo, až si tě vezmu, tak jsem mu jich pár dal. Bohužel i on mě," protáhl si krk.
,,Cože? Kdo to říkal?"
,,Teď vidím, že jsem si mohl ušetřit zranění. Protože za pravdu by se lidi neměli prát."
,,Chceš tím říct, že jsem přesně taková, jak mě popsal?"
,,Možná trochu, ale vždycky jak tě vidím, jsem... Asi jsem měl růžové brýle, když jsem si myslel, že to jen hraješ."
,,Ale já..."
,,Neskončil jsem." Odfrkla si. ,,Věčně jsi na mě hnusná, pomalu mi ani neodpovíš a mám pocit, že vždycky, když se na mě podíváš, vidíš nějakého démona nebo co. Hříšníka, který udělal obrovskou chybu. A myslím, že se raději zabiju, než abych si tě vzal." Nesse to vyrazilo dech a hleděla na něj s otevřenými ústy. ,,Nejvyšší čas jít, co? Která skála je nejvyšší? Tys to jistě prozkoumala a už tam dopředu vytesala náhrobek!"
,,To není pravda a je mi líto, že si to o mně myslíš."
,,Nechtěl jsem být hnusný, ale nedáváš mi na výběr. Musím někdy oplácet stejnou mincí. A dřív, než se zmůžeš na cokoliv, rozmysli si to, protože já už toho všeho mám plné zuby. Rozmysli si, co mi chceš říct a až pak to vypusť z pusy. Abys toho nemusela litovat," vstal a spěšně odešel z místnosti.

Cestou z lesa se Lia trošku uklidnila a začalo jí docházet, co se ve skutečnosti stalo. Jakmile jí to všechno docvaklo, chytila se ho okolo krku pevněji a podívala se na něj. Asi mu to hned nedošlo, protože v klidu kráčel dál a hleděl před sebe.
,,Nemusíš mě nést," ujistila ho.
,,To je v pořádku. Já rád," usmál se na ni a zase se podíval před sebe.
,,Je tu dost spadlých kmenů, mohl bys zakopnout."
,,To je v pohodě."
,,Nechci, aby sis ublížil," měřila ho zkoumavým pohledem a on se na ni zvídavě podíval.
,,Děje se něco?"
,,Ne."
,,Tak fajn. Za chvilku tam budem."
,,Dobře," usmála se a dál ho pozorovala. Tmavé vlasy mu hezky padaly do obličeje, v očích se mu lesklo, když se díval před sebe a zachycoval první paprsky měsíce. Lia zalíbeně nahla hlavu na stranu a začala se usmívat. Maudren se v tu samou chvíli rozesmál.
,,Tak co se děje? Zíráš na mě."
,,Nezírám."
,,Tak co teda děláš? No tak, cítím ten tvůj zkoumavý pohled."
,,Jen se dívám."
,,Vždyť jsem to právě řekl," zasmál se.
,,Ne, řekl jsi, že zírám, ale já nezírám."
,,Díváš se," přikývl s úsměvem.
,,Jo, přesně," odpověděla Lia a podívala se před ně, aby zjistila, jak je to ještě daleko. Kdyby je někdo viděl, myslím, že by to určitě stálo za obrázek. Lie se ohon úplně svezl z vlasů, a tak jí vlasy cloumaly ve větru s kousky kapradin a trávy. Maudren měl volné kalhoty, zato ale zase halenu, která mu pevně obepínala tělo.
,,A zjistila jsi něco?"
,,Co? Proč?"
,,Cílem pozorování je přece něco najít, nebo ne?" povytáhl obočí a podíval se na ni.
,,Neměl by ses namáhat mluvením," vyplázla na něj jazyk. Zasmál se a pokrčil rameny. ,,Ale můžu mluvit já, jestli chceš," usmála se po chvilce.
,,Jasně, proč ne?"
,,Mám bratra."
,,Aha, tak to je zajímavé," uznal s úsměvem, trošku překvapený, že tak rychle přesedlala z tématu na téma.
,,Nepitvoř se. Nevím, proč mě to napadlo ti to říct."
,,Povídej," překročil jednu spadlou větev.
,,Fakt tě nebolí ruce?"
,,Ani ne," usmál se.
,,Ale kdyby jo, tak.."
,,Nebolí. Vyprávěj mi o bratrovi nebo o čem chceš. Jsem tady."
,,Dobře, ale kdyby tě to otravovalo, tak..." Zasmál se. ,,Fajn," zrudla.
,,Nemusíš být hned na rozpacích."
,,Je mu osm," usmála se Lia. ,,Je docela fajn. Říkala jsem si, že mít mladšího bráchu je na prd. Když už tak sestru, ale je to docela v pohodě. Je nekonečně zvědavý a pořád něco zpravuje a dává do pořádku. Je neuvěřitelný a to mu je teprve osm."
,,Páni," usmál se. ,,Já mám taky bratra."
,,Fakt? Kolik mu je? Teda, vlastně jsem měla mluvit já."
,,To je v pohodě. Je mu dvanáct."
,,Chtěla bych ho někdy poznat." Maudrenovi spadl úsměv z obličeje.
,,Víš, že to není možné."
,,Jo, to je fakt," povzdechla si Lia a opřela si hlavu o jeho rameno.

Petlysa skončila k poledni a rozešla se na oběd. Když tu se jí pod nohy připletl Galen.
,,Netušil jsem, že máš ochranku," začal.
,,Taky tě ráda vidím," ušklíbla se Pet. Usmál se a Petlysa musela uznat, že vypadá fakt... dobře.
,,Ahoj," pozdravil.
,,Takové vlídné oslovení. Co potřebuješ?" zeptala se hned.
,,Jaks přišla na to, že něco potřebuju? Chci si jen promluvit." Pet povytáhla obočí.
,,Tomu nevěřím," zasmála se pak.
,,Tak tomu věř," usmál se a přeběhl před ni. Naklonil hlavu ke straně. ,,Víš, že ti to dneska sluší?"
,,Dík, ale tímhle si mě nezískáš."
,,Náhodou jsi vypadala strašně sexy, když jsi tancovala. Dneska," usmál se.
,,Tys mě špehoval?" zamračila se Pet.
,,Trošku?" přiznal. ,,Ale no tak. Nehraj si na citlivku."
,,Ty fakt víš, jak se zalíbit holce," řekla Pet cynicky.
,,Snad jsem zase tolik neřekl," zvedl poraženecky ruce.
,,Galene, karty na stůl. O co ti jde?"
,,O tebe." Pet chvilku dělala, že špatně slyší, a pak se zasmála.
,,Tys to teda hezky vybalil."
,,Takže to znamená ano?"
,,Jestli si to myslíš, tak... tak..." Pozvedl obočí a zasmál se.
,,Tak co?"
,,Hele, neříkám, že nejsi pěkný a že máš něco do sebe, ale to, jak se mnou mluvíš, jak jsi přehnaně sebejistý a vůbec..!" rozhodila rukama. Povzdechl si a podíval se na ni. Spadly mu vlasy do čela a Pet si uvědomovala, že je horko daleko víc, než je zdrávo. ,,Mám hlad, půjdu se najíst," rozhodla se a chystala se ho obejít.
,,Já to nehodlám vzdát," křikl ještě za ní a když se otočila, chvilku ji zamyšleně pozoroval. Pokrčila rameny a otočila se zpátky čelem ke své cestě. Do sukně se jí opřel vítr a ona si ji rychle zase přitiskla k nohám. Zasmál se, natočil hlavu ke straně a odešel opačným směrem.

Vanda pohodila hlavou a šla se ven projít. Poslední dobou jí bylo neustále příliš horko a potila se ostošest. To nebyl zrovna projev zdravého ducha a čistého svědomí. Když zabočila za roh nemohla si nevšimnout neobyčejně prodloužených stínů a za chvilku se vedle ní objevil stejně starý chlap.
,,Nemám náladu," sykla směrem k němu.
,,Vando, nebuď hloupá, já..."
,,Už jsem ti to řekla nejméně milionkrát. Já žiju jen pro svou práci. Aspoň momentálně. A moje práce je najít tu zatracenou holku a chvilku zkoumat projevy jejího rozpolceného ducha..."
,,Kdybys aspoň byla upřímná," podíval se na ni a odložil kápi. Od levého obočí až po ret dole se mu táhla dlouhá jizva.
,,Nathanieli... je to jen proto, že mám z tebe respekt."
,,Z čeho, prosímtě?"
,,Nedělej se, dobře? A já tu mám práci."
,,Momentálně ne," usoudil.
,,Když za mnou budeš pořád dolízat, rozhodně ničeho nedosáhneš, to je ti snad jasné, ne?"
,,Neobjevil jsem se před tebou už docela dlouho."
,,Jo a já musím přiznat, že mi to ani moc nechybělo."
,,Vážně?" naklonil hlavu ke straně. Povzdechla si.
,,Mohla bych být sama?"
,,Jak je libo. Zítra se jdu nejspíš zabít, ale to je fuk," otočil se zády.
,,Cože? Další válka?" zbystřila najednou. Otočil se zpátky k ní.
,,Ale tobě je přeci jedno, jak dopadnu, nebo ne?" Rozhlédl se. ,,Už zjistili, že jim tu vnikl někdo nepovolaný, budu muset jít," nasadil si kápi. Vanda se vrhla dopředu a chytla ho za loket. Překvapeně zamrkal. ,,Ano?"
,,Další válka mezi kouzelníky? Ty ale přeci nejsi povolaný k tomu, aby tě zajímala!" Pozvedl obočí. ,,Dobře, možná trošku," usoudila, ale nepouštěla ho.
,,Nemusíš se bát, myslím, že umím dost kouzel na to, abych..."
,,Vím, že jsi jeden z nejsilnějších kouzelníku této, doby, ale..." Strhla si z krku řetízek a vložila mu ho do dlaně. ,,Bude jen dobře, když se vrátíš," pustila ho a ustoupila. Vzhlédl a za chvilku zmizel v dým.
,,Co se to tu děje?" vyhrkl zadýchaný Zaklínač jen co dorazil na místo.
,,Neohlášená návštěva."
,,Myslel jsem, že jsme dostatečně chráněni!"
,,Tohle je něco mimořádného," odpověděla mechanicky Vanda a přemýšlela, co je to zase za válku.
,,Cože? Kdo to byl?"
,,Jmenuje se Nathaniel." Zaklínač se zarazil a chvilku na ni vyjeveně zíral.
,,A co dělal tady?"
,,Přišel mě navštívit."
,,Co..? Hm, tak dobře... Ale přesto bych byl rád, kdyby se to příliš neopakovalo, protože..."
,,Možná se to nebude opakovat už nikdy," podívala se na něj Vanda, povzdechla si a odešla zpátky do svého obydlí. Potřebovala se vyspat a zahnat chmurné myšlenky.

,,Bolí to jak čert, do háje!" ozval se ode dveří ozdravovny Egon a Nessa se rychle otočila. Krátce střižené hnědé vlasy jí prolétly kolem obličeje.
,,Co to má být?" pohlédla na něj, a pak i na ruku, kde měl halenu promočenou krví.
,,Trošku jsem si hrál na hrdinu," ušklíbl se.
,,Jsi snad dost starý na to, aby ti došlo, že se... To je fuk! Posaď se," ukázala na jednu prázdnou postel a on se na ni posadil. Nessa zatím přešla ke skříňce a vydala jehlu, nit a dezinfekci. Pak se otočila a přešla k němu. ,,Tu košili potřebuju dolů, pokud ji nechceš přišít ke kůži," ušklíbla se, zatímco navlékala nit.
,,Jasně, není problém. Ale na sestřičku nejsi zrovna třikrát milá."
,,Promiň. Ono to moc nejde, když přemýšlím nad tím, jaké pako si to mám brát."
,,No dovol," přetáhl si přes hlavu košili a položil ji vedle. Nessa se na chvilku spotila, když viděla, co má pod ní a pak se začala soustředit na ránu, ze které nepřestávala prýštit krev.
,,Dovolím, protože to je fakt. Kolik ti je, že se musíš prát kvůli každé kravině?"
,,Za prvé, nevíš, proč jsem se pral a za druhé, nemáš se do mě co navážet, protože mě nemáš, za co soudit, protože mě neznáš. A to proto, že si se mnou nechceš promluvit, i když se snažím," sykl, když mu Nessa polila ruku dezinfekcí.
,,A to se mi divíš?" zamračila se. ,,Ty taky nemáš žádné právo mě soudit!"
,,A ty mě taky ne. Takže jsme si kvit?" vydýchával se z bolesti Egon.
,,Ne!"
,,Jak to?"
,,Přeci jen jsi starší. Už jsi mohl vědět, s kým se zasnubuješ."
,,Bylo mi pět," zasmál se. ,,Myslíš si, že už jsem to měl v hlavě srovnaný?" Nesse na chvilku došla nit. Upínal na ni pohled.
,,Měla bych to sešít," povzdechla si.
,,Jo, to by bylo fajn," usoudil.

Lia se Maudrena držela tak křečovitě, až se sama divila, že ještě neprotestuje.
,,Jak dlouho ještě půjdeme?" zeptala se a zvedla ruku se svítící koulí trošku výš.
,,Už jenom chvilku."
,,Dobře," odvětila Lia prostě a dál ho následovala do lesa.
,,Co takhle si trochu zpříjemnit to naše dobrodružství."
,,Jasně, proč ne?" usmála se Lia.
,,Tak jdem na to. Navrhuju, abychom popustili uzdu své fantazii a představovali si ty příšery, které jistě vidíš všude kolem." Lia zrudla, ale pak se usmála.
,,Bezva!"
,,Chceš začít?"
,,Jo," odkašlala si a spustila: ,,Vidíš to křoví támhle? To není křoví." Maudren se zasmál. ,,Tiše!" ušklíbla se Lia. ,,To není legrace," ujistila ho. ,,za tím křovím vězí strašlivě veliká obluda s obrovitánskými zuby a obrovitánskýma chlupama po celém těle."
,,Je obrovitánská? Pááni," dusil v sobě smích Maudren.
,,Přesně tak. Jeho největší slabinou je... pozor... chvilka napětí," ušklíbala se Lia. ,,člověk."
,,Tak to máme štěstí," přikývl Maudren s hranou vážností.
,,No nevím, teda," zamyslela se Lia.
,,Chceš mi říct, že jsi..." Lia přikývla.
,,Pravda je někdy děsivá."
,,Ty jsi troll?"
,,Si piš. Zajímalo by mě, ale co jsi ty," začala ho obcházet.
,,Nesmíte mě odhalit, drahá trollí ženo," otřásl se.
,,Ach, drahý příteli, nic jiného mi nezbývá."
,,Váš verdikt?"
,,Jste vysoký, jste docela urostlý," Vypjal hruď a nasadil směšný výraz egocentrismu. ,,ale to může být kouzlo."
,,Ach ne! Jsem odhalen."
,,Možnáá," připustila Lia i tuto možnost a říkala si, jak dlouho se ještě stihne ovládat. ,,Říkala jsem si, že budete mít zvláštní potenciál příteli, ale až tak..."
,,Ach, suďte mě mírně, drahá trollí přítelkyně," sklonil hlavu na znamení pokory.
,,To nemohu, drahý příteli, neboť naše dva rody byly odjakživa v nepřátelském objetí."
,,Neee," zaúpěl a už se v tom ozýval smích.
,,Ach, ano. Ujišťuju vás, že mám pravdu, vy vlkodlaku jeden zavšivená." V tu chvíli oba propukli v hlasitý smích, který se nesl celým lesem a Lia se po chvíli dala na útěk. Přeskakovala kmeny a každou chvíli se ohlížela, aby zjistila, že Maudren je stále blíž a blíž.
,,No počkej, trollyně."
,,Uááá! Vlkodláááák!" smála se Lia a když se znovu otočila, nedívala se pod nohy a zakopla o spadlý kmen. Za chvilku se kolem prohnal i Maudren a jakmile ji viděl na zemi, propukl v nový smích a skočil na ni. ,,On mě sežereee! Kde jste kdooo?!" smála se dál a nebyla k zastavení.
,,Grrr. Tos přehnala, trollí ženo. Teď tě musím zabít, abys to nikomu nemohla říct," nahl se k ní a políbil ji na krk. Nejdříve to Lia brala jako hru a tlačila mu do ramen, aby ho setřásla.
,,Já nechci být vlkodlááák!" smála se jak pominutá.
,,Pozdě," ušklíbl se a zadíval se na ni.
,,Slitoval ses?" pohnula hlavou a vlasy se jí rozprostřely po stranách hlavy.
,,Ne, čekám na měsíční světlo," ušklíbl se.
,,Tady se ho nedočkáš," ujistila ho vážně.
,,Tak půjdem na světlo, ne?"
,,Ne. Chci být troll. Raději troll než vlkodlak," usmála se.
,,Když to nejde po dobrém," vstal, zohl se pro ni a vyzvedl jí do náruče. ,,tak to půjde po zlém."
,,No nevím. Tohle se mi docela líbí."
,,Berme to, jako tvé poslední přání před smrtí." Lia se zasmála a nechala se nést.

Petlysa nakopla nejbližší židli, jakmile vešla do ozdravovny. Proč se vždycky nechá zlákat k hádce? Šáhla si mimoděk do kapsy a vytáhla papírek, který si tam ráno strčila. Ležel jen tak pohozený na stole, ale Pet okamžitě poznala, kdo ho psal. S Tepou si posílaly psaníčka tak rychle, že to ani nešlo spočítat.
,,Proč já?" přečetla si vzkaz nahlas. Stále žádná odpověď. Kdy jí hodlá Tepa odpovědět? Pak jí napadlo, že je možná příliš vyčerpaná z věčného vyvstávání na povrch a zamyslela se. Může trvat dlouho, než znovu vyjde na povrch. Asi by si mohla mezitím popovídat s Normandamem a nějak mu vysvětlit, že ho už nemá ráda tak jako dřív.
Klasické fráze už byly cliché, měla by začít upřímně a myslet to upřímně. Jojo, hlavně mluvit upřímně, opakovala si a ponořila se do práce. Ani si nevšimla, že Galen ani zdaleka neodešel.
Místo toho považoval za neuvěřitelně zábavné sledovat Petlysino počínání. Podložil si rukou hlavu a sledoval jak chodí po místnosti, urovnává obvazy, pak jde zapsat pár věcí do obrovské knihy a zase jde uklízet.
Z pozorování ho vytrhla ruka, která ho chytila za vlasy a otočila ho.
,,Co tady děláš?" přimhouřila Nessa oči a změřila si ho. Pak jí svitlo. ,,Ááá! Pán na lovu? Kohopak sis vybral, Galene?" Sama se podívala dovnitř a hrála překvapenou. ,,Petlysu? Ale to bych od tebe nečekala!"
,,O co ti jde?"
,,Co tu máš co šmírovat?" zamračila se.
,,Tobě je houby do toho, co tady dělám, tak se kliď, jasné?" pozvedl ironicky obočí a uchechtl se.
,,Tak zaprvé tady pracuju, takže mě obtěžuje, že tu někdo čumí pod okny a za druhé, umím pár šikovných kouzel, které ti nakopou zadek lépe než já. Tak padej!"
,,Ani náhodou. To se ti to hezky vyhrožuje, co? Kouzlit, kouzlit, kouzlit! Co když jsem tu z jiných důvodů?"
,,Ale prosímtě," uchechtla se Nessa.
,,Co jsem vám udělal? Jste se proti mně spikly, nebo co? Všechny mě pranýřujete, jako bych byla největší hříšník na světě!"
,,Na světě ne, ale ve vesnici zcela určitě ano!"
,,Ale no tak! Který chlap tohle nedělá?" Nessa povytáhla obočí. ,,Ty o tom nic nevíš, tak nepoučuj, jasné?" Naklonil se k ní blíž a z očí mu sršely blesky. ,,Nemáš mi co vyhrožovat mladá dámo, protože rozhodně nejsi jediná, kdo má vlivné příbuzné," naklonil hlavu ke straně, ještě jednou ji zpražil pohledem, ohlédl se na Petlysu - přičemž mu probleskla hlavou její postava - a odešel. Nessa jen protočila oči v sloup, rozzuřeně a bezmocně si dupla a vešla do ozdravovny. Tenhle chlap jí vždycky uměl přechytračit. Jak to bylo možné? Zuřila.

Petlysa si pískala oblíbenou melodii a tancovala po ozdravovně. Zase se jí vrátila dobrá nálada. Na sobě měla vrstvené šaty. Spodní vrstva byla hráškově zelená a svrchní tmavě zelená. Její oblíbená barva. Hnědé vlasy jí povlávaly kolem obličeje a lehce se vlnily. Sahaly až asi pět palců pod ramena. Znovu se otočila kolem své osy, šaty zavířily místností a slunce jí ozářilo obličej. Nejvíce vynikl malý nos, a pak taky oči atypické barvy. Usmála se a koutky úst se jí zvedly do nakažlivého úsměvu. Točila se a točila, dokud už jí nezbývalo v místnosti více místa a zastavila se. Boty přestaly klapat o podlahu a vlasy jí zvolna spadly podél obličeje a na záda. Přišla Nessa.
,,Je ti něco?" zeptala se Pet.
,,Ne, co by?" napůl vyštěkla Ness.
,,Nemusíš být hned taková. Jak mám vědět, co ti přelítlo přes nos?"
,,Když už to musíš vědět, tak Galen. Kde je ta kniha, kterou jsem včera držela v ruce?"
,,Nevím, nevedu si evidenci předmětů, které chytáš do ruky. Galen?!" pozvedla obočí Pet, ušklíbla se a začala uklídat lahvičky s posilňujícími nápoji do skříňky.
,,To mě mrzí. Jo, přesně tak. Galen a hezky tě tu pod oknem šmíroval." Pet vyjekla.
,,Cože? Kdy?"
,,Před chvilkou. Než jsem ho načapala."
,,Ach tak," řekla zaraženě Petlysa a na chvilku ztratila řeč.

Peťuldas zuřivě hrabala svým majetkem a hledala věci, které by se jí mohly hodit. Po půlhodině konečně našla zapadlý ruksak, opravila díru na dně a zrovna se pouštěla do hledání spodního prádla a všeho možného. Ozvalo se zaklepání.
,,Dále," zavrčela Peťuldas, otočila se a rozhodila rukou, na které dosud vězela její ponožka z minulého týdne. Vyletěla, opsala dlouhou vzdušnou trajektorii a dopadla na hlavu... Orathisovi. ,,No do háje!" zakřičela Peťuldas a vrhla se k němu. ,,Pardon, pardon!" Orathis se rozesmál na celé kolo, šáhl si do vlasů a vytáhl z nich velice zatuchlou ponožku.
,,Ale fuj, Peťuldas," smál se dál a oslovená rudla a rudla.
,,Tos neměl vidět," rychle mu ji ukradla z ruky a schovala ji za zády. ,,Aj..."
,,To už je ale asi pozdě. Měl bych si dezinfikovat hlavu?"
,,Možná, že tam už roste malý stromeček."
,,Cože?" zasmál se.
,,Já mám přírodu ráda. I v ponožce."
,,Fuj, to je nechutný," smál se.
,,Jo, párkrát jsem slyšela, že bych si tu měla uklidit a teď když se stěhuju, je to dobrá příležitost, nebo ne?" otočila se zpátky ke skříni, aby zakryla to zarudnutí obličeje. Slyšela jak cosi zašustilo. Otočila se zrovna ve chvíli kdy zvedal její ruksak. Otočil ho a podíval se na dno.
,,To myslíš vážně?" držel v sobě další výbuch smíchu.
,,Očividně. A přestaň mi makat na moje věci!" zasmála se a chytila ruksak za popruh. Orathis ale místo aby ho pustil si ji přitáhl blíž k sobě.
,,Roste na tobě nějaká plíseň?" zeptal se s úsměvem.
,,Ne, proč?"
,,Jen, abych nedostal nemoc, když udělám tohle," přitáhl si ji pomocí ruksaku blíž k sobě a políbil ji. Peťuldas zamrkala a vyvalila oči. Překvapeně pustila popruh a odtáhla se.
,,Co to děláš?"
,,Riskuju choleru, proč se ptáš?" Zasmála se - proti své vůli.
,,Protože já tu stojím a ty stojíš t-tady," koktala a gestikulovala ostošest.
,,To je fakt. Ale jestli ti to vadí, klidně se postavím o metr doleva. Co myslíš?" učinil tak, jak řekl. Peťuldas zavrtěla hlavou.
,,Ne, já myslím, žes byl strašně blízko a... P-proč jsi to udělal?"
,,Protože se dost špatně mluví s člověkem, který je od něj kilometr," usoudil.
,,Proč mi to děláš?"
,,Co? Jen jsem si chtěl trošku promluvit a srovnat si pár věci v hlavě."
,,Proč mi neřekneš, proč jsi mi dal pusu? Proč? Já to nechápu?"
,,Říkal jsem si, že risk je zisk."
,,Neuhýbej."
,,Přivedla jsi mě na novou myšlenku a já musím přiznat, že se mi líbíš."
,,Takže ty se líbáš s každou holkou, která se ti líbí."
,,Peťuldas, nejsem Galen."
,,To jsem si ráčila všimnout."
,,Nechám tě si sbalit svůj prales. Ale až se dopracuješ k nějakému vyhodnocení, přijď mi to říct." Už už chtěla namítnout, že tady není ve škole, ale pak si to rozmyslela, prohlédla si ho a přikývla.
,,Fajn a není to prales."
,,Jasně," ušklíbl se a odešel. Pak ještě nakoukl dovnitř. ,,A přeji hezký první den Stopařky."
,,Dík," usmála se lehce a znovu se otočila k balení.

Eillen natolik potěšilo Jeffovo prozření, že si ani nevšimla, že ji Jayden začal tahat ven. Pak jí to rázem došlo a zastavila se.
,,Kam jdeme?"
,,Slíbilas mi přeci, že se ode mě ještě jednou necháš namalovat, nebo ne?" ušklíbl se. ,,A řekněme, že nám to minule trochu nevyšlo," zamračil se. Eillen se lekla, že zase třeba dojde na téma Gérard versus Jayden a mlčky ho následovala do lesa.
,,Všechno rázem cítím jinak," poznamenala tiše Eillen, když procházeli mezi stromy. Jayden si ji po těchto slovech přitáhl blíže k tělu.
,,Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale vzpomínky na tohle místo jsou stále příliš živé," usmál se a postrčil ji jako první na louku.
Byla pořád stejně nádherná, jak si ji Eillen pamatovala. Slunce prozařovalo mezi větvemi stromů a tráva hladila dívku po dlaních. Přivřela oči a zvedla tvář k slunci.
,,Počkej ještě, nejsem nachystaný," zasmál se po její pravici Jayden a Eillen překvapeně zamrkala. ,,Chci si tě nakreslit, ale takhle se nebudu moct soustředit," usmál se. Eillen zrudla a po očku se po něm podívala. ,,Tohle mi děláš schválně," usmál se tak nějak jinak a hezky.
,,Promiň, ale jak se teda mám tvářit?" usmála se na něj.
,,Jak chceš, ale počkej ještě chvilku, posadíme se." Eillen se posadila do trávy, která jí na tváři tvořila nádherné stíny.
,,Jde na mě spánek," zívla si a lehla si.
,,Eillen?" Natočila k němu hlavu a usmála se. ,,Takhle zůstaň," hodil po ní zamilovaný pohled. Eillen pokrčila pravou nohu v koleni, odfoukla si vlasy z obličeje a Jayden jen se zatajeným dechem pozoroval scénu, která se mu naskytla.
Eillen zcela vězela v trávě, jejíž stíny se jí míhaly po obličeji. Sukni měla lehce vyhrnutou nad kolena a na té, kterou měla pokrčenou, se jí svezla ještě níž. Světle zelená halenka se jí nadzvedávala každou chvílí, kdy foukl vítr a ona tomu nevěnovala pozornost. Velké zelené oči na něj mlčky upírala a čekala, kdy se jeho ruka rozeběhne po papíru.
"Upozorňuju tě, že nevím, jak dlouho takhle vydržím ležet."
"Snaž se co nejdýl," usmál se prosebně Jayden a hned se zase vrátil pohledem k papíru. Soustředěně pohyboval rukou z jednoho místa na druhém a Eillen se pomalu začínala rýsovat.
"Hotovo," prohlásil hrdě Jayden po nějaké době.
"Konečně," řekla Eillen a začala si protahovat ztuhlé nohy. "Můžu se podívat?"
"Nesmíš," usmál se Jaydne.
"Ha, ha ha," ušklíbla se Eillen a vykročila k němu.
"Počkej, myslel jsem to vážně. Ukážu ti ho večer u sebe v pokoji, ale teď ne."
"Jsi dneska nějaký vtipný, proč bych asi chodila do tvého pokoje jen proto, abys mi ten obrázek ukázal? Jestli máš nějaké jiné úmysly, tak by sis měl vymyslet lepší výmluvu."
"Žádné nejsou, jenom na tom potřebuju ještě něco upravit. A taky dát tenhle na místo," poklepal na papír Jayden a opatrně ho schoval.
"Jo vlastně, to je ten poslední do tvé ,,celopokojové kresby", v tom případě jsem ochotná počkat," svolila Eillen neochotně.
"Díky, vyplatí se ti to, slibuju."
,,Tak kdy mě tam chceš mít?" přešla k němu a zjistila, že portrét stále ještě vystrkuje růžek z úkrytu. Eillen se z ničeho nic vrhla na Jaydena a pevně ho objala.
,,Co tak najednou?" odtáhl ji od sebe zrovna ve chvíli, kdy se natahovala pro papír.
,,Ale no tak. To bylo velice podlé," ušklíbl se a zastrčil výkres úplně. Eillen nahodila smutný výraz.
,,Ale no tak, Jaydene. Jen hodím oko," škemrala.
,,V žádném případě ho nesmíš vidět. A když už jsme u toho, stejně se na sebe díváš každý den do zrcadla." Vyplázla na něj jazyk.
,,To má být vtip? Tvá ruka není jako zrcadlo. To někdy klame."
,,Řečeno velice hezky. Chtělo by to hvězdičku."
,,Nepils něco?" zasmála se Eillen a položila mu ruku na čelo. ,,Nemáš horečku?"
,,Jsem velice potěšen, že o mě jevíte zájem," sklonil hlavu.
,,Nech toho," šťouchla do něj prstem a postavila se. ,,Měli bychom jít."
,,Asi ano," usoudil a schoval si desky s výkresy pod paži. ,,Přijď v sedm," usmál se na Eillen a chytil ji za ruku. ,,Přesně. Nerad čekám." Eillen se usmála od ucha k uchu.
,,Jak si přejete…"

Eillen nedočkavě pohlížela na hodiny a když se ručička konečně přiblížila tam, kde ji chtěla Eillen mít, rázně vstala a vykročila směr Jaydenův pokoj. Bylo skoro sedm, když zaklepala. Během okamžiku se otevřely dveře a vykoukla Jaydenova usměvavá hlava.
"Pojď, zrovna jsem to dodělal," oznámil jí se známkami hrdosti v hlase.
"Co jsi dodělal?" podivila se Eillen, ale když vešla, bylo jí to jasné.
Když tady byla minule, stěny byly polepeny jedním obrázkem vedle druhého, takže to vypadalo jako téměř souvislá plocha. A obrázky ještě nebyly všechny.
Teď už ano. Když přejela plochu očima, nebylo těžké se nalézt, byla jediná osoba mezi vší zelení a modří. Chvíli strnule pozorovala svůj téměř dokonalý portrét a pak si všimla něčeho dalšího. Už neexistoval žádný přechod mezi jedním výkresem a tím následujícím, teď to vypadalo, jako by to celé Jayden nakreslil na jeden obří papír. A také barvy se změnily. Byly zářivější, jasnější a krajina díky tomu vypadala opravdověji.
"Páni, nedokážu si představit, že bych zvládla něco podobného," dostala ze sebe nakonec Eillen.
"No, to nejlepší tentokrát přišlo opravdu nakonec," řekl prostě Jayden a nespouštěl oči z kreslené Eillen.
"Není ti líto, žes to sotva dokončil a už se budeš stěhovat pryč? Přece jen konec roku není nijak daleko."
"Ale ani nijak blízko. A nějak si poradím, neboj," ujistil ji s úsměvem Jayden. Eillen původně zamýšlela užít si poslední den s Jaydenem a nemyslet na chmurné myšlenky, které byly úzce spjaty s jejím odjezdem. Přišla k němu, objala ho kolem pasu oběma pažemi a mlčky hleděla na obrázek před sebou.
,,Jaydene, já..."
,,Raději mlč," řekl tiše a ponořil obličej do jejích vlasů. A v tu chvíli to Eillen nevydržela a začala povzlykávat. ,,Pššš," utěšoval ji a hladil po zádech. Vzhlédla k němu a hleděla mu beze slov do obličeje.
,,Nekoukej na mě tak," usmál se smutně.
,,Promiň," šeptla Eillen a pevně se k němu přitiskla. ,,Nechtěla jsem se rozplakat, ale když jsi mi ukázal ten obrázek... obraz, tak jsem ztratila tu jistotu a odhodlání zůstat v pohodě."
,,Možná bychom se neměli snažit," posadil se na postel, a pak se i natáhl na záda a rukama si podložil hlavu.
,,Já si chci poslední večer s tebou pořádně užít a nechci myslet na zítřek," prohlásila Eillen a protože se jí nelíbilo, že je od ní tak daleko, lehla si vedle něj na bok a pozorovala ho.
,,Víš," uchechtl se najednou. ,,vzpomínám jak jsem tě viděl poprvé. Nandávala jsi to zrovna Bartemiovi za to, že objímal Becky, vzpomínáš?"
,,Jo," přikývla a dál ho sledovala. Usmíval se.
,,Až jsem se tě skoro lekl."
,,To ti teda děkuju," ušklíbla se Eillen.
,,Chápej, že dívky a ženy obecně byly vždycky popisované jako něžné milé bytosti, a pak jdu a najednou vidím tebe, jak se nepříliš srdečně obořuješ na mého přítele."
,,Chtěla jsem si to s ním vyříkat hezky od plic."
,,Myslím, že se ti to povedlo."
,,Myslíš?"
,,Jo," přikývl.
,,Štvalo mě, že jsem si tě nemohla pořádně prohlédnout. S tou tvou kápí na hlavě jsi mě přiváděl k šílenství."
,,Vážně?" povytáhl obočí a taky se otočil na bok, aby na ni viděl.
,,Nemám ráda, když lidem nemůžu zpříma pohlédnout do očí. Pak mám dojem, že mi lžou."
,,To mám štěstí, že jsem se nakonec ukázal." Eillen se usmála.
"Mohlo se stát tolik věcí, díky kterým by bylo všechno jinak."
"Mohlo, ale naštěstí nestalo," poukázal na skutečnost Jayden. "Takže nemá cenu dál rozebírat, co se mohlo nebo nemohlo přihodit."
"Nejspíš ne," prohlásila Eillen.
"Víš, co je zvláštní? Před pár týdny jsem tě vůbec neznal a žil jsem si relativně dobře. Teď má znovu přijít ta fáze, kdy tě nebudu vídat každý den a já si absolutně nedokážu představit, jak to zvládnu."
"Jaydene," zasténala Eillen. "Ani nevíš, jak úporně se snažím na to nemyslet každou minutu, kdy jsem i nejsem s tebou. Víš moc dobře, jaké to je vstávat s tím, že tohle je na dlouho můj poslední den s tebou. Vůbec si nedokážu představit, jak budu vstávat zítra, když vím, že vstávám jen proto, abych se s tebou rozloučila a odjela. Tak to moc moc prosím teď nevytahuj. Na deprese budu mít dost času zítra."
"Jasně, promiň. Vím, že je to pro tebe stejně těžké jako pro mě," zamumlal Jayden a sevřel ji ruku ještě pevněji. "Nejradši bych hned se školou seknul."
"Jaydene!"
"Co?"
"Za prvé jsi slíbil, že už se na podobné téma nebudeme bavit a za druhé tě to nesmí ani napadnout. Víš, jak bys toho jednou litoval? Bez hotové školy nebudeš nic. Neseženeš pořádnou práci, protože lidi sice uvidí, že toho hodně umíš, ale budou chtít vidět osvědčení o dokončení školy. Je to jen na pár týdnů, to přece vydržíš. A navíc, co bys dělal? Já se do školy hodlám vrátit a tam bys být stejně nemohl."
"Já vím, že to je všechno pravda. Taky neříkám, že to udělám, jen že bych to rád udělal."
,,Konečně máme čas na jednu věc, kterou jsi mi hodlal vysvětlit později."
,,Na jakou?" zamračil se nechápavě.

Lia klopýtala za Maudrenem a bezděky se občas pořádně otřásla strachy. Všude byla tma, v korunách stromů šustěla křídla ptáků. Začala se bát natolik, že začala přemýšlet, jak Maudrena přesvědčit, aby se vrátili, aniž by ji podezíral z toho, že se bojí.
,,Maudrene?" zašeptala potichu a okamžitě se rozhlédla kolem sebe.
,,Copak je?" ozvala se celkem hlasitá odpověď.
,,Pššt!" okřikla ho Lia. Tiše se zasmál.
,,Asi vím, co mi chceš říct a odpovídám ne."
,,Co prosím? Jak můžeš vědět, na co se chci ptát?"
,,Už to, že mi nenápadně naznačuješ, abych byl ticho, mi cosik napovídá, víš? Nevrátíme se, je to opravdu kouzelné místo a já ti ho ukážu, i kdybych tě tam měl dovléct násilím." Lia se otřásla.
,,Maudrene, tohle mi ještě přidává na nervozitě."
,,Promiň," zjevně se usmíval, ale Lia mu do obličeje neviděla.
,,Fajn, tak tady veřejně přiznávám, že mám strach. Je tu tma, jediná opora jsi mi ty, který jsi mi před chvilkou málem přivodil infarkt, nevidím ani na krok a třepou se mi kolena." Zastavil se a Lia slyšela jeho dech, asi se k ní přiblížil. Pak jí rázem pustil ruku. ,,Maudrene, prosím, kde jsi?" vyděsila se a natáhla ruce, aby na něj mohla aspoň sáhnout. ,,Tak kde jsi?" A pak ucítila, jak ji pevně objal. Nejdříve se bránila, ale pak se jí tělem začala rozlévat úleva.
,,Neměj strach. Jsem tu já a já ti hodlám pomoct. Jestli chceš, můžeme už rozsvítit světlo. To by mohlo pomoct a věř mi. Protože já bych tě nevystavoval strachu, kdyby to opravdu nestálo za to. Jsem tady, dobře?"
,,Chovám se jak malý děcko," zasmála se Lia a zhluboka se nadechla. ,,Rozsvítíme a půjdem vstířc dobrodružství," rozhodla.
,,Tak se mi líbíš," zasmál se, když Lia luskla prsty a na dlani se jí objevila světelná koule.
,,Můžem?" usmála se a chytla ho za ruku.

Galen bloumal vesnicí a nemohl uvěřit tomu, jakou smůlu dneska má. Narazí na Peťuldas, která mu okamžitě začne odříkávat výčet toho, co kdy provedl a jak to provedl. Protočil oči v sloup a nakopl nejbližší šutrák, který tu ležel. Okolo zrovna prošla jedna z dvorních dam a mile se na něj usmála. Ne, panebože, dneska nemám náladu, pomyslel si a v tu chvíli do někoho vrazil. Ten někdo se okamžitě sesypal na zem.
,,Jsi normální, ty pako?" ozval se zezdola dívčí hlas. No tohle mi ještě chybělo, pomyslí si trpce a napřáhne ruku.
,,Pako ti pomáhá vstát, tak dělej, než si to rozmyslím."
,,Nestojím o tvou pomoc," postaví se dotyčná sama a zprudka se na něj podívá. Ta má teda páru, ušklíbl se v duchu Galen.
,,Velice mě těší, že tě poznávám," ušklíbne se. ,,Jsem..."
,,Galen, já vím," povytáhne jedno obočí. ,,Petlysa," napřáhne k němu ruku, ale pak si to rozmyslí.
,,Co je?" nechápal.
,,Nevím, jestli ti podat ruku. Pako," ušklíbne se.
,,Vtipný. Tys nikdy do nikoho nevrazila, co?"
,,Nevím, čím to je, že ne, ale asi tím, že mám oči."
,,A já asi ne, co? Kdybys to náhodou nevěděla, jsou to tyhle dvě bulvy," ukázal si na oči.
,,Nepovídej. Co ze mě děláš? Trotla?"
,,Nadáváš si sama." Petlysa měla sto chutí po něm skočit a uškrtit ho, ale pak si to rozmyslela. ,,Kam jdeš?"
,,K ozdravovně," utrousila a znovu se vydala na cestu.
,,Doprovodím tě," ušklíbl se. Taková příležitost poznat novou vzpurnou ženštinu.
,,Dělej si co chceš. Mě je do tebe houby."
,,To je milé, jak máš dneska dobrou náladu."
,,Měla jsem, zkazils ji."
,,Jo, to je moje. Chodím po světě a kazím lidem nálady."
,,To jsem ráda, že mám tak bystrý úsudek," ušklíbla se sarkasticky Petlysa.
,,Nemůžeš být taky chvilku milá?"
,,Proč, když ty to taky nedokážeš?"
,,Divila by ses."
,,Nebylo by to upřímné."
,,Kdo v dnešním světě stojí o upřímnosti?"
,,Nefilozofuj."
,,Tak promiň," vykulila na něj nevěřícně oči. ,,taky by sis občas mohl dát pozor na jazyk."
,,Proč bych to dělal?" usměje se.
,,Protože jsi tupec a nechápeš, že to třebas někomu ubližuje."
,,Zase mi tu předhazuješ životní moudra?"
,,Nikdo tě nenutil, abys šel se mnou, takže klidně můžeš jít."
,,Neprokážu ti tu čest."
,,Cože?" zasměje se ironicky Pet. ,,Jsi normální, chlape?"
,,Ne, řekl bych, že nadměrně produktivní."
,,Spíš nadměrně sukničkářský. Nazývejme věci opravdovými jmény."
,,Ty máš na všechno odpověď."
,,Si piš."
,,Píšu si."
,,Pako."
,,Proč mi pořád nadáváš?"
,,Nevím, protože mě to baví. Nebo třeba proto, že to nikdo jiný neudělá."
,,Ale udělá."
,,Fakt? Kde tu ženskou můžu najít?"
,,Jak víš, že to není chlap?"
,,Chlapi? Ccc. Ženské nejsou slepé."
,,A chlapi snad jo?"
,,Občas jo. Třeba ty bys měl dostat klapky na oči a hůl do ruky."
,,Tak teda dík. Zkus být chvilku milá."
,,Fajn, dneska svítí slunko."
,,Já se z tebe zblázním," zasměje se.
,,Vážně? Pak zaboč doprava, tam se pár bláznů koupe v řece."
,,Mezi ty blázny se ale asi nezařadím."
,,Tak založ nové oddělení. Musím jít. Sbohem," vejde do ozdravovny a zavře za sebou dveře. Člověk by ani neřekl, jak ho takový rozhovor vyčerpá.
,,Nesso?" zavolá Pet. Nic se neozve. Kde jen ta holka může být?

Odpověď zní: Na druhém konci vesnice. S Egonem, který si ji právě vyčíhl.
,,Nemám náladu se s tebou bavit."
,,Já s tebou už taky ne. Hledá tě otec. Nikde jsi nebyla k nalezení."
,,Pak je fajn, že jsi mě našel. Měla bych jít."
,,Fajn," ukloní se a odchází. Nessa si zkousne ret. Třebas měla být přívětivější, ale ono to nejde, když musí myslet na to, jak s ním nejspíš stráví dvacet let života. Pak je prý dovoleno žít odděleně. Pitomý pravidla.

,,Děje se něco?" ozve se potichu Peťuldas, když Orathis mlčí a jen na ni zírá.
,,Ne," potřese hlavou. ,,Přemýšlím nad tím, cos právě řekla."
,,Ehm... aha. Tak na to mě nejspíš nepotřebuješ. Půjdu si naspat pár hodin a půjdu za hlavou vesnice, aby mi dala nějakou práci, když jsi mě vyhodil."
,,Ne, počkej. Mrzí mě to a ty to víš."
,,Možná?"
,,Fakt mě to mrzí, ale když si musím vybrat. Prostě musím a vyberu toho lepšího."
,,Je dobré vědět, že mám ještě co pilovat, ale možná tak ve snu."
,,Tak zkus něco jiného, kde by ses mohla uplatnit."
,,A kde, prosímtě?"
,,U stopařů. Zkus to tam. Máš dobré předpoklady."
,,Slyšela jsem, že už má dva učedníky."
,,Můžu se přimluvit," pokrčil rameny.
,,Fakticky? To by bylo fajn, teda, chci říct," zarazila se po nadšeném výkřiku prvního slova.
,,Jo, fakticky a klidně tam zajdu hned. S tebou."
,,Dobře. Vyspím se později," usměje se Peťuldas a vyrazí za Orathisem. Ten zaklepe na dveře jedné dvoupatrové chaty a za chvilku mu otevře mladík zhruba stejného věku, jako Orathis sám.
,,Přejete si?" usměje se. Táhne z něj jakási pálenka. Asi už je dávno pod obraz.
,,Chtěl bych mluvit s tvým mistrem."
,,Nene. Dneska jsem povýšil. Zítra nastupuju do služeb pána města."
,,Tak to gratuluju."
,,Dík."
,,Kde bych našel tvého bývalého mistra?" upřesnil Orathis otázku.
,,Nejspíš vzadu za chatou."
,,Dík," otočil se Orathis daným směrem, chytil Peťuldas za loket a táhl ji s sebou.
,,Nejsem si jistá, že tu s nimi chci bydlet." Zasmál se.
,,Tak to funguje kdekoliv kromě kurzu vyšívání." Teď se pro změnu zasmála ona.
,,Ještěže pro něco takového nemám vlohy."
,,Ještěže tak. Buď pozdraven," osloví postaršího muže.
,,Orathisi!" usměje se dotyčný. ,,Jsem tak rád, že tě vidím." Objali se, a pak Orathis začal vyprávět a neustále na Peťuldas ukazovat. Ta se ošívala ostošest, dokud nepadla osudná věta, kterou Mistr Stopař vyslovil o půl hodiny později.
,,Peťuldas, zdá se, že jsi silná osobnost a že pár chlapů tě nevyhodí z rovnováhy. Beru tě, můžeš se sem přestěhovat a zítra ráno začneme." Peťuldas se rozsvítily oči, když Mistr Stopař zašel do domku, a už se neovládla. Skočila bez okolků Orathisovi kolem krku a neustále huhlala:
,,Vzali mě! Vzali mě! Vzali mě! Děkuju!" Když jí došlo, co právě udělala, zrudla a rychle od něj uskočila na tři metry daleko. ,,Promiň," ušklíbla se.
,,V pořádku. Jsem rád, že máš radost," pohlédne na ni a Peťuldas po zádech přejede mráz.
,,Asi bych se měla jít sbalit."
,,Dobře. Zítra mi řekneš, jak sis vedla. Pokud tě to teda nebude obtěžovat. Stopařko," ušklíbne se.
,,Nebude, Mistře Lovčí."
,,Krása," zasměje se.
,,Ne asi," doplní Peťuldas a rozejde se domů.

Vanda zuřivě nakopla jednu z židlí, která stála opodál a z hrdla jí vytryskla neuvěřitelná spousta sprostých slov.
,,Vando?" zasmál se ode dveří její bratr Egon.
,,Co zase, ty zavšivenej bídáku."
,,Klidni se, mladá dámo. Tady nejsi doma."
,,Uááá!" nakopla další židli, teď už s viditelnými následky. ,,Auuuu!"
,,Co se děje?"
,,Petlysa alias Tepa. Něco takového už se pekelně dlouho nestalo. Měli bychom je vzít s sebou."
,,A kvůli tomu takhle zuříš?"
,,Ani ne."
,,Tak proč?"
,,Nevím, jak na to. Jak začít, když mě vůbec neznají a jak jim říct, že jsem je poslední dny kontrolovala - dobře špehovala - každý den!"
,,Řekl bych jim to přímo," ušklíbne se Egon. ,,Bylo by hezké vidět, jak najednou zbledneš v obličeji."
,,Nejsem taková mrcha."
,,Ne, to nejsi. Ale ony to neví."
,,Asi jsem se tu trošku změnila, co?"
,,Asi jo."
,,Hm."
,,Asi by ode mě bylo hezké tě tu chvilku nechat o samotě, ale raději tě nechám se vypovídat."
,,Díky," usměje se vděčně Vanda, zvedne jednu z židlí a posadí se na ni. ,,Díky."

Na večer se Lia teple oblékla. Vzala si vysoké boty z jelení kůže, do kterých si zastrčila plátěné kalhoty hnědé barvy a volnou bílou halenu. Když ji uviděla Nessa, rázně zavrtěla hlavou.
,,Co se děje? Je něco špatně? Vypadám moc dobrodružně?" podívala se na sebe do zrcadla Lia.
,,Nedošlo ti ještě, že tě pozval na rande?" Lia zrudla a otočila se ke své kamarádce čelem.
,,Nepozval, jen mě chce vzít na procházku tam, kde jsem nikdy nebyla. Prý to bude příjemná změna."
,,Rande," zasmála se Nessa.
,,Co je špatně?" změnila rychle Lia téma.
,,Tu halenu máš moc rozvlátou, měla bys ji nějak stáhnout. Máš fajný pas, tak ho ukaž, no ne?"
,,Já nejdu na přehlídku a není to ani rande," zaúpěla. ,,Jen nechci, aby mi byla zima a tak."
,,Vem si vestu. O tom nebudeme smlouvat," vstala Nessa z postele a došla do své skříně pro koženou vestu. ,,Bezvadně ti zakryje ramena a připlácne ti halenu těsněji na tělo, takže ti nebude taková zima. Navíc, když ti ji vepředu pořádně stáhnu šňůrkama, zvírazní se ti pas a budeš vypadat neobyčejně hezky." Lia se zasmála.
,,Ty jseš blázen. Zastávám názor, že nikdo nevypadá v kalhotách tak hezky jako chlapi a Peťuldas."
,,Náhodou ti to sluší, hele," obrátila Liu čelem k zrcadlu, aby se mohla prohlédnout.
,,Nebudu se dívat na Liu v kalhotách," usoudila Lia a nepodívala se na sebe. ,,Vlasy hodím do ohonu, aby neotravovaly, souhlasíš?" zasmála se, když zvýraznila poslední slovo. Nessa se ušklíbla.
,,Souhlasím. Nemůže to vypadat moc nápadně. Ale vsadím se, že on tě pozval na procházku jako na rande. Jediná ty to tak nebereš." Lia na ni vyplázla jazyk a otočila se kolem své osy.
,,Můžu teda jít?"
,,Jo. Užij si to a ráno očekávám přesný výčet zážitků a samozřejmě, kde všude jste se objímaly a..."
,,Nesss!" ohradila se Lia. ,,Já raději jdu, než se dostaneme do nechutných podrobností. Dobrou noc," rozloučila se a pomalu seběhla z věže, kde společně s Ness bydlely.
S Maudrenem se dohodli, že se sejdou za radnicí a právě tam Lia zamířila. Nervózně nejdřív nakoukla za roh, aby se ujistila, že tam nikdo není. Nebyl. A tak si oddechla a vešla do houstnoucí tmy, aby se za chvíli posadila na hrubě ztlučenou lavičku. Pak se ozval šustot.
,,Ptáku?" zašeptala Lia, protože nechtěla - v případě, že to byl někdo jiný - prozradit totožnost toho, na kterého čekala. Nikdo neodpovídal, ale kroky se ozvaly blíž. ,,P-ptáku?" přeskočil Lie hlas, když se začala stavět na nohy. Uskočila na místo, které osvětlovaly nejzazší pochodně a s očima vytřeštěnýma hrůzou hleděla do tmy.
,,Ahoj, Lio," ozval se tiše Maudren a oslovená zaklela.
,,Zbláznil ses? Víš, jaký jsem měla strach?"
,,Omlouvám se, ale do poslední chvíle jsem netušil, jestli jsi to opravdu ty. Musel jsem se na chvíli schovat."
,,Tohle všechno je směšné. To věčné schovávání se za zády ostatních."
,,Nerad bych teď řešil to, co mezi nás staví zeď. Toužíš po dobrodružství?" Lia přikývla a potáhla si vestu trochu níž. Maudren vystoupil na světlo a prohlédl si ji. Pak se usmál. ,,Moc ti to sluší."
,,Vážně? Neměla jsem odvahu se na sebe podívat."
,,Zrcadlo by tě asi nedovedlo ukázat tak, jak tě vidím já." Lia zrudla jak mák a udělala krok k němu zrovna ve chvíli, kdy kolem procházela stráž a uslyšela, jak praskla větvička. Lia se očividně netrefila zrovna na měkký mech. Maudren ji urychleně stáhl k sobě a přimáčkl ke zdi. ,,Pššš," zašeptal a pomalu se naklonil, aby zjistil, jestli stráže jen tak pro jistotu raději neprozkoumají inkriminovanou oblast. Naštěstí ne. ,,To bylo o fous," poodstoupil a chytil Liu za ruku. Vytrhla se mu. ,,Promiň," usoudil. ,,ale než zapálíme pochodeň, což bude trošku hlouběji v lese, budeme muset jít po tmě a já jsem jediný, kdo tam kdy šel. Věř mi, prosímtě a chytni se mě. Jestli teda chceš jít."
,,Lekla jsem se, nic víc."
,,Tak se pořád nelekej. Jsem tu s tebou."
,,Dobře," natáhla Lia ruku a stiskla mu dlaň.
,,Můžeme?" Liou se rozlévalo příjemné teplo a to právě z Maudrena. Chvilku neodpovídala. Až tehdy, kdy zopakoval svou otázku.
,,Můžem," řekla odhodlaně a následovala ho do lesa.

,,Myslíš, že to na mě uhraješ? Promiň, Laurene, že ses stal obětí Peťuldas, která neprohrává." Zrovna k němu došli. Lauren se zamračil, taky neměl Galena nijak zvlášť v lásce, a tak si k sobě Peťuldas prostě přitáhl a vtiskl jí dlouhý polibek. Ta se nejdřív chtěla bránit, ale pak jí začalo docházet, že se jí to líbí. Zrovna, když došla k závěru, že je to nadmíru příjemné, Lauren se odtáhl a hleděl do Galenovy strnulé tváře.
,,Děje se něco?" ozval se Lauren. Peťuldas si ho prohlédla znovu. Ještě neměla takovou příležitost. Byl o trochu vyšší než Peťuldas s hnědýma očima a vlasy, které mu rozjařeně vlály kolem obličeje. Vlastně byl hříšně hezký, což ještě umocňovala jeho chápavost. Peťuldas potřásla hlavou, objala Laurena kolem pasu a přitiskla se k němu. Oči upřela na Galena. Ten se zamračil a blýskl očima po Laurenovi, pak se otočil k Peťuldas.
,,Nemysli si, že nevím, že jsi schrastila prvního kluka jen proto, aby ti pomohl mě přivést na špatnou cestu a donutil mě prohrát." To zas vadilo Laurenovi. Jemně se odpoutal od Peťuldas se slovy:
,,Dovolíš? Raději odstup."
,,To si ze mě děláš legraci?" uchechtl se Galen arogantně.
,,Nebudeš mě urážet."
,,A čím jsem tě jako urazil?"
,,Tím, že jsem lehkomyslný a že jsem snadno k mání." Galenův výraz se okamžitě změnil.
,,A nejsi? Je úplně očividné, že Peťuldas si tě vybrala náhodou." Lauren naklonil hlavu na stranu a Peťuldas s hrůzou pozorovala jeho nic neříkající obličej.
,,Laurene, pojďme pryč," natáhla se k němu.
,,Galene, tohle jsi fakticky přehnal. Já mám... mívám svatou trpělivost, ale urážet mě nebudeš a už vůbec ne mojí holku!" napřáhl se k ráně, ale zarazila ho jiná paže. A nebyla to Galenova, který pořád stál na místě, ale už s poněkud jiným výrazem. Byl to Orathis a jeho první pohled patřil Peťuldas. Mihlo se v něm zklamání.
,,Nechtěli byste se uklidnit?" navrhl. Lauren takřka okamžitě ustoupil.
,,Rád, když se tady pan mistr omluví."
,,Galene?"
,,Nemám se zač omlouvat," uchechtl se.
,,Očividně máš."
,,Mám se omluvit za to, jaký podraz tady ušila Peťuldas?"
,,Cože?" ohradila se zmíněná hlasitě. ,,Já jsem žádný podraz nevymyslela!"
,,A komu mám tedy věřit?" díval se z jednoho na druhého a z modrých očí mu sálalo rozhořčení a zklamání. ,,A rozhodně vám nechci dovolit, abyste se kvůli tomu poprali. Takže... vyřešíme to takhle. Už je skoro tma, tak běžte domů. V klidu pokud možno. Peťuldas, ty pojď se mnou," řekl a otočil se ke všem zády.
,,Dobrou noc, Laurene," usmála se na svého společníka, který se k ní nahl a vlepil ji pusu na tvář.
,,Dobrou," usmál se.
,,A já nic?" ohradil se Galen.
,,Chcípni, Galene."
,,Tak teda dík," zasmál se, naposledy zpražil pohledem Laurena a zmizel za jednou z budov.
,,Díky moc za pomoc, ani nevíš, jak jsi mi pomohl," otočila se ještě na Laurena.
,,Nemáš zač, já hezký holky líbám rád." Peťuldas se zasmála.
,,Dík za kompliment. Budu muset jít. Však víš. Orathis něco chce."
,,Jen, aby nechtěl to samé, co Galen."
,,A to je?" zamračila se Peťuldas. Lauren se ale ušklíbl, otočil se a s písničkou odcházel opačným směrem, než Galen. Proč mi nikdy nikdo nic neřekne? zlobila se Peťuldas a vykročila za Orathisem.
,,Pane?" uklonila se.
,,Nestojím o dvornosti a úklony. Zvlášť ne od někoho, kdo zatáhne náhodného kluka do rvačky," řekl klidně.
,,To ale není..."
,,Než mi začneš lhát, rád bych ti řekl, že jsem celou scénu pozoroval támhle odtud," ukázal k radnici. Peťuldas si zkousla ret.
,,Ehm... aha. Když mě ten Galen leze tak na nervy, pane!"
,,Říkej mi Orathis."
,,Dobře. Ten Galen mi leze tak na nervy, Orathisi." Neubránil se úšklebku, ale hned zase nasadil kamenný výraz.
,,Divím, se, že vůbec pociťuješ nějaký typ uspokojení za to, co jsi provedla Laurenovi."
,,Nic jsem mu neprovedla. Souhlasil."
,,Jo, ale s Galenem se respektovali. Zničila jsi i ten poslední respekt." Peťuldas na chvíli sklaplo, pak jí ale došlo, že už není její mistr a spustila:
,,A kdo jsi ty, že tě zajímá, co dělám?" Zamrkal.
,,Prostě jsem šel kolem a... nemusím se ti zodpovídat! Jsem starší, než ty."
,,To jsi," přikývla Peťuldas a podívala se na něj.
,,Jsem rád, že to uznáváš," ušklíbl se.
,,No a co, že jsi starší? Já taky už nejsem malá a dospělá už jsem!"
,,No vidíš, to jsem si ani neuvědomil," pronesl ironicky.
,,Jsem ráda, že to uznáváš."
,,A neopakuj moje slova."
,,A proč ne, když se do téhle situace tak báječně hodí?" přiblížila se k němu.
,,To, že jsi dospělá z tebe ještě nedělá mě rovnou!"
,,Proč se tu hádáme? Běž domů za Ollenií!"
,,Jak víš o Ollenii?"
,,Grr. To je fuk! Jedna moje kamarádka po tobě chvilku pálila." To ho očividně trochu zarazilo.
,,Po mně?" ukázal na sebe. Peťuldas byla tak v ráži, že si nehlídala pusu.
,,Tak se na sebe někdy podívej. Jsi mladý, jsi hezký, jsi silný, jsi chytrý a nemáš problém s tím, ukázat světu, jak jsi dobrý."
,,Nejsem pyšný."
,,To neříkám. Jen víš, co dokážeš a umíš to prodat!" V tom se Peťuldas zarazila.
,,Nikdy mě nenapadlo, že mě nějaká holka tajně pozoruje," zasmál se. ,,Myslel jsem, že tohle období mám už za sebou."
,,Očividně nemáš," usoudila červená Peťuldas.
,,Asi ne," usoudil a podíval se na ni docela jinak.

Než šla večer Petlysa spát, nechala na stolku dopis s otázkou. Rozhodla se, že když se v ní Tepa probudí trochu dříve, než by očekávala, mohla by třebas odpovědět. Na lístku stálo:
Proč já?
Petlysa se tolik toužila dozvědět, proč si Tep nevybrala jakoukoliv jinou svou kamarádku. Třeba to udělala proto, že ji měla nejradši. Nebo taky proto, že byla nejblíž, připustila i tuto možnost. Pak si zívla a zalehla do postele. Nemohla se dočkat zítřejšího dne, až nakoukne na popsaný lístek.

Celé odpoledne ani večer Egon z hlavy nevypustil Vandino zjištění a Nessu. Tyhle dvě věci se mu pořád vtíraly do hlavy a nedopřávaly mu klidný spánek. Rozhodl se, že s Nessou na další den promluví, aby zjistil, jak na tom opravdu je. Věděl, že sňatku se nedá zabránit, ale rád by do něj šel v přesvědčení, že jsou alespoň přátelé.
Na potomky, které budou muset mít se raději neodvažoval pomyslet.

Lia byla celá natěšená na zprávy, které se jí Pták chystal říct, nemohla se dočkat, až začne klást otázky a zdálo se, že Maudren se jejímu chování - alespoň v duchu - horlivě směje. Byl na ni opravdu pohled jak na svatý obrázek. Celá se ošívala, mnula si ruce a vůbec neměla ponětí, jak začne.
,,Jak dlouho se tady ještě hodláš vrtět, než začneš?" zasmál se.
,,To není vtipné," zamračila se. ,,Snažím se přijít na způsob, jak se ptát a přitom nebýt příliš zvědavá a příliš nedočkavá."
,,Myslím, že to zvládnu." Lia se zeširoka usmála.
,,Uvidíš sám. Takže..."
,,Ano?" usmál se.
,,Kde přesně leží? Je pravda, že když jsou malé děti příliš slabé, tak jsou vychovávány bokem a jsou prohlašovány za slabé? Jak to vůbec někdo může posoudit? Vládnou tam mágové, nebo snad nějaká rada zvolených mužů? Nebo žen? To asi ne. Jak se volí? Lidé, nebo král, císař, nebo nevím kdo, určí nástupce a celou radu z paty? Je tam vládnoucí rodina? Jaký tam vedou obchod? A dorozuměla bych se tam? Docela mě to zajímá. A co Most Pravdy?"
,,Stop!" přerušil ji Maudren. ,,Začnu tvou poslední otázkou, protože si pamatuju jen útržky, jaks to ze sebe sypala." Lia pokrčila rameny a ušklíbla se. ,,Most Pravdy je už dost chatrný a je mezi dvěma nejvyššími horami království."
,,To, v čem se nacházíme přeci nemůžeš nazvat královstvím."
,,A jak o tom mám tedy mluvit?"
,,Později. Pokračuj," poposedla si netrpělivě Lia.
,,Nehypnotizuj mě tak."
,,Promiň, jsem jen zvědavá." Povzdechl si a usmál se.
,,Přes ten most jsem jako malý toužil projít, ale sám to nikdo nedokáže."
,,Jo, vím, že se to říká." Naklonil se k ní přes stůl a vpíjel se do ní očima.
,,Neříká. Je to prostý fakt. Můj děda to zkoušel sám a nezvládl to." Lia polkla.
,,To je mi líto."
,,Mě ne. Už je to dávno," znovu se pohodlně opřel.
,,Co je na druhém konci? Jestli ti nevadí, že se ještě ptám."
,,Nevadí. Slíbil jsem to. Na druhém konci? Kdoví," pokrčil rameny. ,,Někdo říká, že tam najdeš pravdu, někdo jiný zas tvrdí, že tě tam čeká smrt, ale já si to nemyslím. Na co bys podstoupil takové nebezpečí, kdybys na... -"
,,- na druhém konci našel smrt," dokončila za něj Lia a přikývla. ,,Máš pravdu. Ale nezjistíš, co tam je, když nepodnikneš cestu."
,,Co ty víš o dobrodružství?"
,,A co ty?" zamračila se.
,,Celou cestu sem jsem šel sám. Jen s batohem a řídil jsem se podle hvězd. Myslíš si, že nevím, co to je?" Zřejmě ho to trochu namíchlo.
,,Tak promiň. Nemám ráda, když se někdo dotkne tohohle citlivého téma. Citlivého pro mě," promnula si ruce a podívala se na ně.
,,Tys nikdy nevystrčila nos z Vrangy, že?" zeptal se přátelsky.
,,Ne."
,,Proč ne? Okolo jsou lesy, mohla ses projít aspoň pár kilometrů na východ."
,,Jo, to je fakt. Vím, že je tam bezpečno, stezka prý končí u řeky, přes kterou vede most."
,,Říkal jsem si, na co most přes tak malou řeku."
,,Pověst," odpověděla Lia prostě.
,,Prý... nikdy si nebudeš jistá, když nepodnikneš cestu."
,,Mám strach jít tam sama," přiznala tiše.
,,Tak nechoď sama."
,,Jak to myslíš? Holky jsou příliš vytížené a vysmály by se mi."
,,Dnes tě vezmu na procházku. Na dlouhou procházku. Souhlasíš?" Lia vzhlédla a podívala se mu do očí. Pak váhavě přikývla.

,,Konec," zasmála se Peťuldas, když vyčetla všechny nadávky týkající se Galena.
,,To jsem rád," ušklíbl se. ,,Začalo jí už pořádně do tuhého."
,,Jo," přestala se usmívat.
,,Co se děje?" podíval se na ni Orathis.
,,Galen. Já... co když skončím jako jedna z nich a budu taky nadávat jak čert?"
,,Věřím, že bys je všechny předčila," prohlásil, ale ne tak, jako by jí chtěl sdělit, že je mu to fuk. Vzhlédla a až teď si uvědomila, jak je blízko. ,,Chápej, že nemůžu Galena vyhodit jen proto, že je poněkud více zaměřený na opačné pohlaví. Nemůžu. Je to kluk a každý kluk v jeho věku je prostě takový."
,,Říkáte to, jako byste sám byl stařeček."
,,To asi fakt nejsem. Pokud se stáří nepočítá od dvaceti pěti. To už bych byl dva roky ten váš stařeček."
,,Nechtěla jsem..." Mávl odmítavě rukou.
,,Poslyš, jsi dobrá. Umíš se rychle pohybovat, nepraskne pod tebou větvička, jak si lehká. Navíc jsem cosi zaslechl o tvých schopnostech, ale pořád nejsi taková jako Galen." Peťuldas se rozčílila a postavila se.
,,Proč jsou kluci vždycky lepší jak holky?" Orathis si povzdechl a postavil se taky.
,,Neříkám, že jsou kluci lepší jak holky. Jen je prostě lepší." Peťuldas stále neustupovala.
,,Jak to, že mu všechno spadne do klína a já musím dřít jak mezek, abych se dostala někam tam, kde je podle vás on?"
,,Tak to opravdu netuším. Ale někdo má prostě talent," zvedl ruce a udělal krok k ní. Peťuldas se ani nehla. Jen rozhodila rukama a pohodila vlasy, až se v nich zablesklo slunce. Stužka se jí svezla z vlasů a kadeře jí divoce zavlály kolem obličeje. Orathis se zastavil a chvilku na ni zíral.
,,Talent?! Talent?! Talent není nic, když necvičíte!"
,,Třeba cvičí. Peťuldas, jsi dobrá, věř tomu, že jsi, jinak bych si tě nevybral."
,,Možná bych měla míň věřit a víc dělat. Protože vy mě očividně hodláte vyhodit. Vyhodil byste mě, kdybych si nepřišla stěžovat?"
,,To s tím vůbec nesouvisí, Peťuldas," povzdechl si a pořád na ni upíral oči.
,,Nebo je to proto, že mám malou výdrž? Vy víte, že můžu cvičit!" zaslzely jí oči.
,,Možná je problém v tom, že se nedokážeš dostatečně uvolnit a stále se soustředíš na to, abys všechno dělala správně."
,,Takže jsem upjatá? To v tom je problém? Tak už mě vyhoďte, ať máte klid. Doufám, že jste se odpoledne dobře bavil. Nashle!" otočila se a nasupeně vkročila do vesnice.
,,Vyspinkaná, Peťuldas?" ozval se vedle ní Galen. Peťuldas se zaradovala, že jí konečně přišel pod ruku - podle jejího mínění - viník, který způsobil všechny ty potíže.
,,Ne asi! Cožpak nevidíš, že už je dávno odpoledne? Slunce začíná padat za obzor. Vidíš?" obořila se na něj.
,,Co to s tebou zase je? Nemůžu za to, že s nikým nechodíš a na mě si léčíš mindráky." Uááá!!!! Peťuldas běsnila jako nikdy jindy.
,,Proč do všeho pleteš vztahy?"
,,Trefil jsem se?" Peťuldas zaťala ruce v pěst a aby mu vyfoukla vítězství, rozhodla se, že to na něj uhraje. Podívala se mu doleva za rameno a uviděla Laurena. Rychle si ho přeměřila. S tím si vždycky rozuměla, snad jí to odpustí. Vrhla se k němu a objala ho.
,,Co to má být?" zašeptal Lauren.
,,Dík, žes pochopil. Vidíš Galena?" Chytil ji kolem pasu a otočil se s ní, aby se podíval na Galena, pak je vrátil do původní polohy.
,,Hm. Co s ním?"
,,Děsně mě štve a právě mě kvůli němu vyhodili. Byla bych ráda, kdyby sis chvilku hrál na mýho kluka. Vadilo by to moc?" Ušklíbl se.
,,Ani ne."
,,Fajn," chytla ho Peťuldas za ruku a vykročila ke Galenovi, který jí stále nevěřil a jen se ušklíbal.

Petlysa se z ničeho nic octla u lesa. Netušila, jak se tam vůbec dostala a začalo jí to lést krkem. Půjde znovu za Zaklínačem a zeptá se, jak by mohla procvičovat mysl, aby se jí k ní nikdo nedostal. Zvlášť ne, Tepa. Protože i když byla její nejlepší kamarádka a stále ji měla ráda, nemohla ji prostě snést jako svou dvojnici a nechtěla vypadat jako schizofrenička.
,,Ano?" vzhlédl postarší muž od stolu.
,,Zaklínači?" vstoupila do místnosti Pet a zavřela za sebou dveře.
,,Ano, Petlysa, že? Učedník mi o tobě říkal. Posaď se." Pet tak učinila a spustila:
,,Víte, že mám v sobě druhou osobnost, že?" Přikývl. ,,Fajn, takže ze mě nebudete mít blázna. Chci zase samostatně myslet. Chci posílit svou schopnost nitrobrany, aby se mi nestávalo, že mám výpadky paměti."
,,To se stává pokaždé, když se Tepa projeví a ovládne celé vaše tělo."
,,Jo, to mám na mysli. Nechci, aby k tomu docházelo."
,,Možná se s tím dá něco udělat," usoudil. ,,ale také je možné, že Tepu budete ještě potřebovat."
,,Na co?" nechápala Pet, a pak se opravila: ,,Samozřejmě jsem ji měla ráda, ale jsem tu a rozhodně bych jí neudělala to, co ona mě."
,,Nevstoupila byste do ní?"
,,Ne."
,,Ani, kdyby se vám nepovedlo kouzlo a nemohla jste klasicky zemřít?"
,,Děláte ze smrti cliché," ohradila se Pet.
,,Pardon, ale snažím se s vámi mluvit na rovinu."
,,Chápu."
,,Odpověď na mou otázku?"
,,Nevstoupila bych do ní."
,,Takže byste si raději vybrala někoho, koho neznáte?"
,,Nejspíš. Já nevím!"
,,Někoho, koho jste v životě neviděla, s kým jste nemluvila, jehož myšlenkové pochody stále nebudete schopná pochopit? Narušíte soukromí úplně cizího člověka? Nebo se o něj raději podělíte se svou nejlepší kamarádkou?" Pet sklaplo. ,,Odpověď na vaši otázku?"
,,Nechtěla bych jí ublížit."
,,To ona vám jistě taky nechtěla. Zkrátka neměla na výběr."
,,A co zvíře? Vždycky chtěla být jako oni."
,,Tuhle otázku jsem přeslechl. Vstoupit do zvířete je ještě podlejší, než vstoupit do člověka."
,,Pardon," zrudla Pet. Zhluboka se nadechl a zase vydechl.
,,Můžete ke mně chodit na hodiny, ovšem nepředpokládejte, že to bude tak rychlé a že za chvilku budete umět všechno, co potřebujete."
,,S tím jsem ani nepočítala," přikývla Pet.
,,Dobře. Protože já učil i Tepu."
,,Cože?" vyjekla Pet.
,,To chcete říct, že ona k vám chodila? Jak to, že mi o tom neřekla? Proč nikdy nenačala tohle téma? Proč se nevmísila do rozhovoru?"
,,Každý člověk má své tajemství, Pet a ty bys měla pochopit, že ne každý člověk je stejně výřečný jako ty, že ne každý člověk má chuť všechno sdílet s druhými a někdo třeba ani nedokáže vyjádřit své pocity. Někdo třeba nedokáže vyjádřit, proč se chová, jak se chová. Prostě se tak chová."
,,Ale byly jsme přeci kamarádky. Nechápu, proč občas sama nezačala rozhovor. Proč někdy seděla bokem a nepovídala si s námi."
,,Moc to řešíš Pet. Třeba jí vadilo, jak se na ni všichni dívají, když něco říká. Třeba nebyla zvyklá na pozornost, i to musíme vzít v úvahu," odložil dřevěnou hůl, kterou vyřezával a podíval se na Pet zpříma. ,,Ať je to jak chce, teď se ti naskytla možnost jí více poznat."
,,Asi jsem ji nikdy zcela nepochopila."
,,Třeba jsi na to nikdy neměla příliš času."
,,Třeba ne," povzdechla si a oplatila mu pohled.

Uááá! Hned jak Pták zmizel na schodech, Lia poznala, jakou udělala chybu. Už tak to bylo dost nahnuté a teď... Raději nemluvit o tom, jak moc si to teď všechno zkazila. Ze zoufalství nad tím vším, co se během pár sekund událo, se vrhla do práce a během jednoho odpoledne urovnala deset písmen do úhledných sloupců knih.
Nakonec to sama se sebou nemohla už déle vydržet a odhodlaně vykročila k druhému patru. Váhavě zaklepala na rám dveří a nakoukla dovnitř.
,,Haló? Ptáku?"
,,Oslovujme se pravými jmény. Potřebuješ něco?" zabručel někde zpoza jedné z knihoven. Lia polkla. Tak tedy pravá jména.
,,Asi jsem to přehnala, viď?" Neozval se. ,,Dobře, určitě jsem to přehnala, moc mě to mrzí," udělala pár kroků dopředu a nervózně se rozhlížela, jestli někde neuvidí jeho čupřinu tmavých vlasů. Děsilo jí, jak moc potichu se očividně dokáže pohybovat. Zdálo se, že před chvíli stál směrem na sever a teď se přesunul spíše na východ. Poznala to, když si odkašlal. ,,Opravdu moc a kdybys mi viděl do očí, poznal bys, že nelžu."
,,Oči umí lhát."
,,Ne moje," otočila se hned za hlasem.
,,Troška skromnosti by ti neuškodila a nehledej mě očima." Lia zčervenala.
,,Budu, nemáš mi co říkat, to je jasné, ne? Ma..," polkla zbytek jeho jména.
,,Neříkej, že nedokážeš vyslovit jedno pitomé jméno."
,,A co z toho máš, že se mi neukážeš? Třeba jsem nelhala já, ale ty."
,,Tak tohle nebylo zrovna to, co jsem si myslel, že by omluva měla obsahovat."
,,Možná ne, ale čtyři, možná pět hodin jsem nepromluvila ani slovo, nemůžeš po mně chtít, abych vymýšlela bůhvíjaké proslovy."
,,Nechci proslovy," ozvalo se jí přímo za zády a Lia se rychle otočila. Stál před ní a objevil se tak znenadání, až se jí tajil dech.
,,A co teda?"
,,Něco docela obyčejného," naznačil prsty množství.
,,Přece ti nepostačí prostá omluva, která..." Položil jí prst na ústa a zarazil ji.
,,A co když mi to stačí?" Znovu připažil.
,,Pak se ti omlouvám," vzhlédla k němu Lia. ,,Maudrene." Vyslovila jeho jméno a přitom v ní zamrazilo. Proč se jí jen zdálo, že toto slovo není on? Naklonil hlavu na stranu a povytáhl obočí.
,,Myslíš, že tvou omluvu vezmu víc vážně, když se ti podaří vyslovit jedno jméno?"
,,Nevím, co po mně chceš!" rozhodila Lia rukama. ,,Nechceš proslovy a když ti řeknu jen promiň, tak ti to nestačí. Co mám dělat?"
,,Je jedno, jestli se usmíříme nebo ne, protože já zítra v knihovně končím, Lio." Oslovené se tělem rozlévalo teplo a podlamovala se jí kolena.
,,Jak to?" vzpamatovala se a podívala se mu do náruče. ,,Zet?" Přikývl.
,,Poslední knihy z knihovny v druhém patře."
,,Kam odejdeš?" ozvala se zmatená Lia.
,,Nikam, dokud ti nepovím, co chceš vědět."
,,Severní..."
,,Ano," přikývl a spiklenecky na ni mrkl.

S hlasitým funění vběhla Peťuldas na louku, na které právě Orathis rozjímal. Vzhlédl a vydechl.
,,Ano, Peťuldas?" zeptal se klidně.
,,Nemůžu, nemůžu dál, mistře!"
,,Chápu, že to může být těžké."
,,Jak víte, o čem mluvím?" zarazila se Peťuldas. ,,Snad vám Lia nic..."
,,Lia?" povytáhl obočí.
,,Ale to nic," potřásla Peťuldas hlavou a v hlavě si odškrtla Liinu lež o tom, že se jednou odvážila a na Orathise promluvila. Stálo jí to tehdy úplně úžasné nové běžecké boty. Ty dostane zpátky, usmyslela si Peťuldas a znovu se zapojila do rozhovoru. ,,Jak víte, že mám na mysli toho... Galena?"
,,Přemýšlím. Co jiného by tě mohlo trápit?" ušklíbl se.
,,Ehm... aha. Netušila jsem, jak je to očividné." Hodil po ní soucitný pohled a nabídl jí místo vedle sebe v trávě. ,,Děkuju," kecla si vedle něj na zadek a utrhla si stéblo trávy. ,,Vadí mi, mistře. Prostě a jednoduše mi vadí."
,,No tak," ušklíbl se. ,,život je plný takových jako je on. Čím dřív si zvykneš, tím lépe. Vlastně jsem se divil, když jsem vás seznamoval, že ho neznáš. Populárnější osobu ve Vranze bys těžko hledala," usmál se na ni.
,,Myslím, že jsem ho původně znala pod jinými přídomky."
,,Ach tak," zasmál se. ,,Chápu. Například?" nahl se k ní spiklenecky.
,,To nemůžu říct, pak byste mě považoval za největší sprosťačku ve vesnici."
,,Já to přežiju."
,,No... tak pár jemnějších, ne tak brutálních nadávek, snad bych mohla... Většinou ho častovali, tedy spíš holky, jmény jako: Ten odpornej hajzl, co si po sobě ani neustlal, nebo třeba Ten, koho co nejdřív a nejrychleji zabiju, pohřbím, pak zase vykopu, znesvětím mu hrob, upálím ho, pak prach rozsypu po hnojišti, zakopu ho hnojem a znovu ho zapálím nebo..." Zasmál se.
,,Zajímavé, jak detailně si to pamatuješ."
,,Něco takového si člověk zapamatuje, pane. Navíc jsem se vždycky ve skrytu duše těšila na výbuchy smíchu, když mi o tom holky říkaly. Někdy bylo skoro nemožné udržet smích na uzdě."
,,Chápu. Začíná to být zajímavé. Pokračuj," ušklíbl se a podíval se jí přímo do očí.
,,Tak dobře. Vy jste to chtěl," usmála se a znovu spustila.

Nessa výslovně nesnážela, když se jí kdokoliv snažil ovládat a ještě ke všemu někdo, koho skoro vůbec neznala a v životě s ním mluvila jen tehdy, když musela. Teď je samozřejmě řeč o Nessině otci. Kráčela vesnicí tak nasupeně, až se lidé a obchodníci, kteří dívku dobře znali a vždycky si s ní hezky povídali, raději uhýbali stranou a ani na ni nepromluvili. Jediným slovem.
Potřebuju někde vybít energii, usmyslela si, nahodila ďábelský výraz a vyrazil směrem k vodopádům, které byly pro tuto potřebu více jak dostačující.
Mezitím Egon vstoupil do pracovny jejího otce a stále s oním potměšilým výrazem se pustil do rozsáhlého rozhovoru s pánem vesnice. Vždycky tušil a slýchával o Nessině neutuchající energii, ale nikdy netušil, že bude až tak rozsáhlého charakteru, slýchával o jejím smyslu pro spravedlnost. Tuhle vyprávěním získanou domněnku ovšem neměl jak vyvrátit, a tak se k ní přiklonil.
,,Apole vendio!" rozmáchla se Nessa a z paží jí vylétaly ohromné proudy energie, které narážely na vodu a pomalu ji utvářelo v pohyblivé obrázky zvířete, které zatím nenabíralo určité tvary. Egon a její muž! Pche! Všechno to bylo tak směšné. Jak si někdo mohl myslet, že jí někoho dohodí? Vzpurně pohodila hlavou a i když věděla, že jí tu nikdo nemůže slyšet - nebo právě proto? - vykřikla:
,,Na mě si nikdo nepřijde, ani ten, co má přehnané sebevědomí a myslí si to!!" zařvala.
,,To je dobré vědět," usoudil hlas za ní. Zprudka se otočila a spatřila Petlysu, která seděla na jednom z kamenů. Ten hlas ale nepatřil jí. Zrovna si strkala do pusy stéblo a přemýšlivě ho žvýkala v ústech.
,,Pet?" Oslovená protočila oči v sloup.
,,Proč to nikomu nedochází? Ne, Ness, jsem Tepa," naklonila hlavu ke straně... ehm... Tep.
,,Co tu děláš?" přimhouřila oči Nessa a napřáhla ruce směrem k dívce, která stále nevzrušeně seděla na kameni a přežvykovala psárku.
,,Prosímtě," zavrtěla hlavou Tepa a zeptala se sama: ,,Vraťme se zpátky k tobě. Co tě sem přivedlo?"
,,Nemám důvod, proč ti to říkat." Tepa se neklidně zavrtěla.
,,To fakt nemáš, ale víš, že já to nikomu neřeknu a v hlavě se ti honí věcí, až se mně samotné tak trochu točí hlava."
,,Ty se mi díváš do hlavy? Běž pryč!"
,,Není to tak těžké, když jsi vzteky bez sebe," ignorovala Tep rozkaz.
,,Jak to myslíš? Musela bych tě v hlavě cítit, nebo ne?"
,,Konečně se trochu uklidňuješ," zajásala provokativně Tepa a svezla se z kamene do trávy. Obličej nastavila slunci a zamumlala: ,,Vždycky se objeví vyjímky a já, ty... my taky nejsme rozdíl."
,,Co tím chceš říct?"
,,Přeber si to sama," pokračovala Tepa ospalým hlasem.
,,Počkat!" vykřikla najednou Nessa, až Tepa podrážděně otevřela oči.
,,Nešlo by to trochu tišeji. Jestli se tvůj mozek vždycky ozývá tak nahlas, tak potěš pánbůh."
,,Je chyba ve mně?"
,,Nejenom v tobě," povzdechla si Tepa.
,,Proč musíš být tak arogantní?" ozvala se Nessa.
,,Promiň, ale i duchové mají své dny."
,,Fakt nápaditá výmluva."
,,Dík."
,,Tak v kom ještě?"
,,Budu ignorovat slovo arogantní. I ve mně, to tě nenapadlo?" zavrtěla Tepa hlavou a znovu se obrátila k slunci. Tentokrát to v ní cuklo silněji. ,,Opustím tě. Aspoň máš nad čím přemýšlet. A až ti dojdou nápady na kouzla tak tady," hodila po Nesse skládaný papír. ,,pár nápadů. Měj se," mrkla na ni a ukázala ukazováčkem, než zmizela v lese.
Nessa zvědavě rozhložila kousek pergamenu a naskytl se jí pohled na seznámek čtyř nově objevených kouzel. Detonačních kouzel. Překvapeně zvedla hlavu a zavolala:
,,Tepo? Vrať se! Tohle je neskutečné. Tepo?!" Dívka se ale neobjevila, a tak si Nessa sedla na kámen, kde předtím seděla Tepa a v hlubokém zamyšlení uhlazovala růžky papíru.

,,Egone..! To ani nepozdravíš svou sestru?" ozvala se Vanda z druhé strany místnosti dřív, než si jí Egon mohl všimnout.
,,Jo, promiň. Ahoj, nemám čas."
,,Taky tě ráda vidím, chlape. Chci ti něco říct."
,,Hm," zamumlal nezúčastněně.
,,Co to neseš?" ukázala Vanda na sbírku spisů, jež mu vězely v náručí.
,,Pár dokumentů, které jsem slíbil doručit otci." Vandě zasvítily oči. ,,Osobně," dodal, když viděl její pohled.
,,Neva."
,,Tak cos to chtěla? Jsem unavený," zívl si.
,,Poslední dobou jsi v té posteli nějak často. Sám?" šťouchla na něj. Protočil oči v sloup.
,,Nemám náladu na tvé nálady. Co potřebuješ? Za chvilku jsem ve svých komnatách."
,,Tepa je živá."
,,Cože?" zasmál se. ,,Tohles trošku přibarvila. Trošku víc."
,,Fajn, tak není živá, ale existuje v těle své bývalé kamarádky Petlysy."
,,To se nestalo už docela dlouho. Říká se, že duše musí mít ta kouzla v malíčku."
,,Její otec byl docela význačný mág."
,,Tak jak to, že jsem neslyšel o mágovi, který by měl děti?"
,,Žeby to bylo proto, že se k nim nehlásil?" Egon zastavil před komnatou a váhavě se otočil ke své sestře.
,,Tím chceš říct... dobře, dejme tomu, že máš pravdu a jistý mág zplodil dítě, nebo dvě, ale když o tom nikomu neřekl, jak to pak víš ty?" pozvedl obočí. Vanda se zamyslela. ,,Říkal jsem si, že sis to asi vymyslela."
,,Dík za důvěru," zamračila se. ,,Vím to, protože mi to Tepa sdělila."
,,Nesdělila."
,,Tak ne, no," protočila oči v sloup. ,,Zjistila jsem to v jejím bývalém domě."
,,Byl zbourán, nebo ne?"
,,Jak je možné, že víš všechno?" zavrtěla nevěřícně hlavou Vanda.
,,Nevím všechno, jen vyvozuju důležité skutečnosti. Byl, nebo ne?"
,,Ne," nahodila ďábelský výraz.
,,Tenhle výraz znám a vůbec se mi nelíbilo to, cos vždycky prováděla po tom, cos ho nastavila."
,,Byla jsem tam." Zaúpěl. ,,A našla jsem důkaz."
,,Ty ses mrtvé hrabala ve věcech?"
,,Není mrtvá, teda ne docela." Egon na ni upřel svůj pronikavý pohled. ,,No fajn. Tak jsem neměla, ale víš, co vím?"
,,Co?"
,,Vidíš, podívala jsem se a je to dob..."
,,Cos viděla?" přerušil ji s rukou na klice.
,,Její rodokmen je nadmíru zajímavý."
,,Pochybuju, že ho mají místo výmalby."
,,To ne, ale našla jsem ho v jedné knize, co tam ležela. Napůl prožraná, ale první řádek je jasně čitelný."
,,A?" Vanda se vědoucně ušklíbla.

Tak už je to tady. Myslím, že bylo jen otázkou času, než se dva blázni zbláznění do bláznivého fantasy spojí a vytvoří blog plný knih s naším oblíbeným námětem. Rozhodně se tam mrkněte, protože my dvě s Nessou rozhodně budem makat na tom, abychom Vás pro něco nadchly;) Určitě tam někdy zajděte, když nebudete vědět, co s časem a dostanete jen tak okrajově chuť si přečíst dobrou knížku:)

Dalšího dne ráno u snídaně si ředitel zavolal všechny čtyři dívky. Eillen se zoufale zadívala na Jaydena a očekávala nejhorší - okamžitý odjezd.
"Právě mi přišla zpráva z vaší školy," řekl jim. "S ohledem na vaše brzké zkoušky jsem byl požádán, abych vás v nejbližší době poslal zpátky."
"Takže kdy odjíždíme?" zeptala se sklesle Noreen. Vůbec se jí odtud nechtělo. Na svět svazujících pravidel a neustálého dohledu už si odvykla.
"Uvidíme, jak se mi podaří zařídit vám odvoz a podobné věci, ale pravděpodobně tak do tří dnů."
"A kdy to budete vědět přesně?"
"Zítra vám to řeknu, ale počítejte s tím, že odjedete pozítří nebo den potom, ano? Můžete se vrátit za ostatníma."
"Dobrá, nashledanou," rozloučila se Adrienne. Mezi všemi čtyřmi teď panovala skleslá nálada a byly bez chuti do života. Eillen dosedla jako gumová panenka a chvilku jen tak zírala na Jaydena, který seděl naproti.
,,A je to tady," oznámil suše. Eillen zamrkala a vzhlédla.
,,Jaydene, mohla bych..." On se ale jen tiše zvedl a odešel. Eillen se už už též chystala vstát, když ji Sebastian rychlým pohybem znovu vrátil na lavici. Lehce zavrtěl hlavou. Eillen zaslzely oči, vysmekla se mu a utíkala do pokoje.
Rozrazila dveře a naplno se rozplakala. Tak dlouho neplakala a teď jí přišlo, jako by se stoleté hráze, které tak pečlivě budovala, protrhly a voda, která jí crčela z očí neměla konce.
,,Eillen? Eillen..," vešla do pokoje Noreen a svalila se vedle své kamarádky. Ta vzhlédla a na chvilku jen popotahovala. Slzy se ale dál šinuly z očí.
,,C-co j-je t-ti?" Noreen na tom nebyla o moc líp, i když pravda, že neměla tolik opuchlé oči.
,,Nejdříve ty."
,,Chtějí mi to vzít, Noreen, všechno, co mám ráda."
,,Jaydena a..?" Eillen se znovu rozbrečela. ,,Promiň."
,,C-co k-když h-ho už nikdy neuvidííím," štkala tak hlasitě a usedavě, že na Noreen znovu přišly slzy.
,,Tys s ním byla aspoň nějakou dobu, ale já se nemůžu odhodlat mu něco říct." Eillen si vzpomněla, jak vždycky, když stála naproti němu jen mlčky otevřela pusu a s nadějí na něj pohlédla, ale pak sklopila hlavu a propadla mlčení.
,,Tak s tím něco udělej," utřela si nos Eillen.
,,Nezvládnu to." Zezdola se ozvala rána. ,,C-co to?"
,,Z-zajdeš tam prosím ty? Já... já... já to nedávám," schovala si zase hlavu do polštáře.
Noreen kývla a vyšla z pokoje. Procházela chodbami a kontrolovala se v odlesku každého z obrazů, aby zkontrolovala škody, které utrpěla po pláči.
,,Jaydene, víš, ona... C-c-corwine?" vypadlo z Noreen a zmíněná se posadila na schodiště.
,,N-noreen. Já nejsem Jayden," vypadlo z něj a hned nato trhl hlavou a pomyslel si, co to tu žvatlá.
,,Já vím, Corwine," přikývla zaražená Noreen, a pak potřásla hlavou a znovu si utřela oči. ,,Potřebuješ něco?"
,,No... totiž. Mohla bys sem ke mně, prosím?" prohrábl si vlasy na temeni.
,,Ehm... no, jasně, když to pomůže?" podivila se Noreen a přešla k bariéře. Corwin se nervózně ošil a udělal krok dopředu, pak ale zas jeden zpátky. ,,Corwine?" natáhla k němu ruku a prsty pronikly bariérou k němu. ,,Jsi v pořádku?" Konečně se vzchopil, pokročil v ní a vytáhl ji zpod bariéry.
,,Neva, když tě chytím za ruce?" rudl, jak mu to očividně bylo trapné. Noreen kývla a oči se jí rozšířily očekáváním. ,,Víš, říkal jsem si, jestli bys třeba... no... nepotřebuješ něco? Mohl bych pomoct?" Jeho původní odhodlanost se postupně vytrácela, dokud nepřešla v absurdní otázku.
,,Tos ale nechtěl, že ne?" otázala se zklamaná Noreen.
,,Jo... ne," vydechl. ,,Proč to neříct, že? Prostě jsem si říkal, že jsem blbec. Odkládal jsem všechno na neurčito, dokud prostě neseberu odvahu, ale dnes jsem málem padl naznak, když ředitel oznámil, že odjíždíte. Tak brzo," upřel na ni oči. Noreen ho hltala očima. ,,Za chvilku odjedeš a to já nechci podstoupit. Možná mě za tohle budeš nenávidět, ale já to prostě musím udělat," nahl se k ní a vlepil ji pusu. Chvíli tak setrval a vyčkával, jak Noreen zareaguje.
"Proč si myslíš, že by tě za tohle někdo nenáviděl?" zeptala se opět uslzená Noreen. "Proč si myslíš, že bych tě za tohle já mohla nenávidět?"
Eillen slyšela jen konec rozhovoru, když vykoukla ze dveří aby se podívala, kde se kamarádka zdržela. Musela se usmát, když viděla, jak si ti dva konečně padli do náručí. Čekali na to dlouho..
Ironií bylo, že se dali dohromady jen proto, aby se zase rozloučili. Eillen uvažovala, která z nich dvou to bude mít horší - jestli ona, která je s Jaydenem už delší dobu a důkladně se znají a jejich vztah je hluboký nebo Noreen, která konečně dosáhla svého snu a je čerstvě a beznadějně zamilovaná do Corwina.
Nakonec došla k myšlence, že těžké to bude pro obě a cesta kočárem zpátky do školy bude asi to nejsmutnější období jejího života. Po tolika týdnech radosti a štěstí se váhy přehouply na druhou stranu. Štěstí nahradí bezmocnost, radost smutek. A tak to bude až do konce školy - minimálně.
Kdo ví, jak to bude po škole? Neměla nejmenší potuchy, jak se uživí, kde bude, jestli se vrátí k otci nebo ne.. A ještě větší otazníky se týkaly Jaydena. Když si na něj vzpomněla, znovu za sebou zavřela dveře a padla celá uslzená na postel. Na Noreen ji ani nenapadlo čekat a za chvilku usla vyčerpáním

Další den se cítila strašně. Třeštila ji hlava a oči... raději nemluvit. Ty snad bude mít nadosmrti červené. Tu si najednou uvědomila jednu věc. Dnes nebo zítra odjíždí. Přece tyto dny nestráví zahrabaná v pokoji a s brekotem? Rozhodla se velice rychle. Hrdě pohodila hlavou, prošla kolem pískající Noreen, která se snad vrátila až s probuzením ptáků.
Seběhla ze schodů a bez ostychu se vydala rovnou do klučičí části hradu. Rychle proběhla zatím prázdnými chodbami a zaklepala s neochvějnou jistotou na Jaydenovy dveře. Pěkně dlouho si musela počkat, než se objevil ve dveřích. Zatím ji neviděl. Prsty si hrabal do očí a na sobě měl jen jakési kalhoty. Eillen zrudla jak mák.
,,Pane profesore, stavím se zítra. Omlouvám se, že jsem včera nepřišel, ale necítil jsem se dobře," mnul si pořád oči.
,,Spadlo ti něco do oka, sakra?" ozvala se už netrpělivá Eillen a s Jaydenem to viditelně otřáslo. Spustil ruku, chytil ji za loket a vtáhl dovnitř do pokoje.
,,Co blázníš? Tady takhle po ránu holky nemaj co dělat?!" lekl se Jayden. ,,Viděl tě někdo?"
,,Ty mě nechceš vidět?" Prohlédl si ji a zaúpěl.
,,Ty vždycky vypadáš tak krásně po ránu?"
,,Dík. Co máš s očima."
,,Nic," tvrdil, ale Eillen se taky ráno dívala do zrcadla, takže přesně věděla, jak asi strávil odpoledne.
,,Přestaňme na moment myslet na to, že brzy odjíždím a užijme si poslední chvíle spolu." Cuklo to s ním.
,,Brzy? Vždyť můžeš odjet už dneska, přinejlepším zítra. Poslední chvíle..," převaloval ta slova v ústech.
,,Jen na okraj, jestli tě to zajímá, Corwin se dal dohromady s Noreen."
,,Bezva."
,,Ty nemáš radost?"
,,Chudák Corwin. Já měl aspoň čas s tebou trávit čas," musel se ušklíbnout nad tou formulací. ,,ale on... Bude to špatný. Ne-li aspoň tak, jako s Jeffem."
,,Dají se dohromady. Čas prý zalepí všechny rány na srdci."
,,Víš, napadá mě jedno rčení. Když vezmeš hřebíky a zatlučeš je do plotu, stejně po nich zůstanou šrámy, až je zase vyndáš." Eillen na něj smutně pohlédla, shodila brašnu z ramene a přešla k němu.
,,Jsem ráda, žes do mého plotu zatloukl hřebíky," usmála se na něj a když vzhlédl, musel se usmát.
,,Ty jsi čarodějka." Eillen se jen uculila a objala ho kolem ramen.
"A ty jsi čaroděj, jak to s tím souvisí?" poznamenala Eillen a Jayden se rozesmál.
"Tak fajn, už jsi byla na snídani?"
"Ještě jsem to nestihla."
"Fajn, tak kdybys chvíli počkala, oblíknu se a půjdem."
"Jasně," přikývla Eillen a opřela se o stěnu. Z pokoje se sem tam ozvala nějaká ta rána a Eillen si domyslela, že se Jayden snaží být co nejrychlejší. Během chvilky se opravdu otevřely dveře a na prahu stanul Jayden se všemi věcmi.
"Můžeme jít."
"Nemusel ses tak honit," poznamenala pobaveně Eillen.
"Ujišťuju tě, že se teď den nebo dva budu honit víc než rád."
"Tak když chceš," pokrčila rameny Eillen a nechala to být.
"Nechápu, proč aspoň nezruší školu, když máte tak brzo odjet. Víš jak mě štve, že ten vzácný čas mrhám sezením za lavicí a posloucháním žvástů o něčem, na co se stejně nesoustředím?"
"Myslím, že kdyby byl víkend a my se neučili, tak už jsme dávno na cestě. Podle mě nás tu ty zbylé dny nechávají právě proto, abychom se ještě učily a nevynechaly nic. A přes víkend se dostaneme domů a příští týden zase škola, ale už u nás."
,,Jako vždy ta nejrozumější alternativa," ušklíbl se a nahl se pro polibek.
,,Ty ten čas vážně nechceš promrhat, co?" zasmála se a vtiskla mu letmý polibek. Dlouho v něm tak setrvala, dokud si ji najednou Jayden nepřitáhl trochu víc. Eillen se vyděsila a odtrhla se. ,,Co to provádíš?"
,,Zkouším jinou alternativu," pokrčil rameny a znovu se k ní nahl. Eillen se odtáhla.
,,Jakou?" pozvedla obočí.
,,Nech se překvapit," ušklíbl se.
,,Ne, počkej, nerada chodím na tenký led."
,,Aspoň se mnou bys to mohla podstoupit," zatáhl ji do nějaké chodby.
,,A proč děláme tohle?" podivila se.
,,Jen, aby nás nikdo neviděl," řekl tiše, opřel ji o stěnu a políbil ji. Ne, jako obvykle. Najednou to bylo dočista něco jiného a Eillen se nemohla přinutit nechat otevřené oči. Tiskla se na něj rty a rukama jej hladila po vlasatém týle. Bylo to tak nezvyklé, navíc když ji donutil pootevřít rty. Celá se rozechvěla, když ucítila dotyk, který nikdy dříve nepovažovala za možný. Chvilku jen zmateně postávala a nevěděla, co dělat, ale nakonec mu polibky oplácela tak dlouho, dokud nepopadali dech. Jayden se s povzdechem odtáhl.
,,Ooouu," přitiskla jim spánky k sobě Eillen a zasněně se usmívala. ,,Jaks na něco takového přišel?" Ušklíbl se.
,,Teď bych se o tom dost nerad bavil," hladil ji po zádech a Eillen se usmála ještě více doširoka.
"Máš štěstí, že mám teď dobrou náladu, ale jednou to z tebe stejně vytáhnu."
"Uvidíme. Hele, vážně máš dobrou náladu?" zeptal se Jayden zvláštním způsobem a Eillen nebyla schopna poznat, na co naráží.
"Jo, vždyť jsem to před chvílí říkala."
"Jen dobrou?" podíval se na ni ukřivděně Jayden a Eillen konečně pochopila, o co mu šlo.
"No, tak když ti to udělá radost, tak víc než dobrou," rozesmála se.
"Sice to pořád není nic extra, ale rozhodně lepší než dobrou. Dobrá je strašně průměrná."
"Doufám, že bude dobrá snídaně," poznamenala po chvilce ticha Eillen.
"Jo, vzhledem k našim kuchařům snad bude aspoň průměrná," ušklíbl se Jayden.
"Co ty víš, třeba je podceňuješ. Třeba bude dneska skvělá snídaně."
"Jo, a třeba taky ne," poznamenal Jayden a vešel do jídelny. "Řekl bych, že tentokrát mám pravdu spíš já."
Eillen se zadívala na mísy s něčím, co vypadalo jako ovesná kaše a nakrčila nos.
"Asi to tak bude," přisvědčila. Posadila se na své místo a váhavě si trochu nabrala na talíř. Když trochu ochutnala, zašklebila se. "Je to divné, ale dá se to jíst."
"Myslím, že si počkám na svačinu," konstatoval Jayden, když viděl její grimasy.
"Zas tak hrozné to není," protestovala Eillen.
"Jo, jenže ty se vrhneš na všechno jídlo v dosahu, takže na tvoje měřítka se nemůžu až tak spolehnout."
,,Áááá!" ohradila se Eillen a šťouchla ho do lokte. ,,Nebudu to brát jako urážku, když mám tu dobrou náladu," ušklíbla se na něj. Jayden se jen zasmál a šáhl si pro jablko.
,,Čau, Jeffe," obrátil se na svého kamaráda. Eillen ostýchavě zvedla pohled a všimla si, že oslovený se normálně baví se Sebastianem.
,,Co jste to s ním udělali?" otočila se zpátky na Jaydena, ale odpověděl jí Jeffrey:
,,Víš, nechci ti mluvit do tvých kamarádek, ale je prostý fakt, že Charlotta se ke mně zachovala divně a já odmítám truchlit pro nic za nic. S klukama jsme chvíli kecali, že Jaydene," ušklíbl se na svého kámoše. ,,a mě se to všechno v hlavě srovnalo. Ta ovesná kaše je ale docela dobrá, Sebastiane, nevím, co proti ní máš," otočil se zpátky k předmětu minulého rozhovoru.
,,Jo, tak vy jste si povídali," pozvedla obočí Eillen.
,,Hm," zamumlal Jayden a pro jistotu se zakousl do svého jablka.
,,Takže předpokládám, že tam s vámi byl i Bartemius."
,,Předpokládáš správně," přikývl a poťouchle se ušklíbal.
,,Takže ta věc, na kterou právě myslím, tak ta..." Jayden se zeširoka usmál a přikývl.
,,Líbilo se ti to, nebo ne?" Eillen zrudla.
,,Takže Bartemius..," kývala hlavou. ,,že mě to nenapadlo dřív!"
"Nemůžeš být hned jasnovidka, to by nebyla taková zábava," mrknul na ni Jayden.
"No jasně. Hele, Jeffe, jsem ráda, že to máš za sebou. Vážně ti to přeju, určitě si najdeš někoho lepšího, komu na tobě bude záležet a budete spolu šťastní."
"Dík, Eillen. Abych tak řekl pravdu, ty jsi moje jistota, že je něco takového možné."
"Cože?" podivila se Eillen.
"No, tak nějak jsem s Charlottou prostě bral, co bylo. Ale teď tak trochu vím, že nestačí, když si někdo vybere tebe. Mnohem lepší je, když je to volba obou. No a pak se kouknu na vás dva a vidím, jak by to mělo být. Charlotta prostě byla milá, ochotná a byla po ruce, ale nikdy by nám to spolu neklapalo."
"No, je fajn, že to víš. Aspoň se můžeš porozhlídnout jinde," konstatovala Eillen.
"Po škole možná, kdybych se porozhlídl teď, tak maximálně dostanu přes hubu a to bych fakt nerad," ušklíbl se Jeff a když se Eillen zatvářila nechápavě, dodal: "Uvědom si, kolik holek tady v okolí je a kolik z nich je nezadaných."
"No, jedna by tu byla," usmála se Eillen, ale věděla, že dotyčná u Jeffa nemá šanci stejně tak jako on u ní.
"Myslím, že si přece jen radši ještě počkám až bude trochu větší výběr."

Byl jednou jeden pes. Žil v Kylešovicích na známém kopci, který lze vidět už z veliké dálky. Jmenovala se Hekima z rodu Simanga
Byl to velice vychovaný pes, jež byl už od malička veden přísnou rukou svého pána (to nebudeme zveřejňovat). Už od štěněte šlo poznat, že jde o velice aktivní plemeno se zvláštním typem vychytralosti, jež uplatňoval k očůrávání pečlivě pěstovaného anglického trávníčku rodinného příbuzného. Majitelé Hekimy si brzy uvědomili, že nelze nechávat psovi zcela úplnou volnost a učili ji speciálních pravidel.

Pak bylo ticho. Už nikdo neřekl ani slovo. Buď se neodvážil, nebo mu zrovna docházely určitě souvislosti. První se probudila Lia a hlasitě vydechla.
,,Neměla bych na tebe mluvit, ale..." Gestem ji zarazil.
,,Nikdo nás neslyší. Do teď to nikomu nevadilo, nejspíš proto, že nás tu nikdo nevidí ani neslyší, takže..," pobídl ji, aby pokračovala.
,,Co ksakru budeme dělat?" vyvalila Lia oči.
,,Nemáme s tím jejich sporem co dělat, kašlem na něj." Lia zaúpěla.
,,Jsi blázen? Můj otec porazil tvého otce v sázce. Jeho výhra byla nad slunce jasná. Nepovolí mi bavit se s tebou. Tvůj otec ho totiž dost razantně oškubal a podvedl!"
,,Vlastně to bylo přesně naopak, ale..," pohodil hlavou a Lia se zase musela podívat jinam. ,,Vidíš, hádáme se jako oni. Do té doby, než jsme zjistili, kdo jsme, to přece bylo dobré, nebo ne?" ujišťoval se.
,,Jo, bylo to skvělý, jenže teď za tebou nemůžu přijít a říct: ,Ahoj ptáku, jak se máš?´ Protože už do háje vím, že se jmenuješ... jinak!"
,,To je ubohý, že? Ani jména říct nemůžem?"
,,Jo, pitomý kouzlo," dupla si Lia. ,,Asi bych se měla vrátit k práci."
,,To nemyslíš vážně? A kdo to tu bude řešit?"
,,Řešit co?"
,,Přece mě nebudeš ignorovat?" přistoupil k ní blíž. Lia bezmocně odhodila knihu na stůl.
,,A co mám podle tebe dělat? Je jen otázkou času, než otec zjistí, co dělám a hlavně s kým to... tahle formulace se mi nelíbí."
,,Chápu," ušklíbl se... pták. Ať se Lia snažila sebevíc, nemohla prostě zabránit tomu, že ten kluk je tak zatraceně hezkej a tak se jí líbí! Čert vem jejich spory. Ne!!!! Lio prober se, potřásla hlavou.
,,Tak vidíš!" ukázala na něj prstem. ,,Chápeš to," přikyvovala jak šílená.
,,Nechci to, krucinál, chápat!"
,,A proč?" přeskočil Lie hlas. ,,To je tak těžké pochopit, že se s tebou prostě nemůžu bavit?"
,,Nemůžeš, nebo nechceš?" změnil se mu hlas. Lia vzhlédla a pohlédla na něj. Krucinál, hoďte mu někdo kýbl na hlavu, pomyslela si chmurně. O-otec to jistě zjistí, říkala si, a pak se můžu rozloučit s kamarádkami a celou Vrangou! Pošle mě k matce. Och, ne, bože! Přece bys nebyl tak krutý, úpěla ve svém nitru. Pak se rozhodla. Lež přece všechno vyřeší, nebo ne? A neznají se zas tak dlouho, říkala si.
,,A co když nechci?" Sama tomu nevěřila. ,,Co když s tebou nechci mluvit, co když mě vždycky obtěžuje, když za mnou přijdeš a co když vaši rodinu nemám ráda stejně jako můj otec?"
,,Tomuhle já nevěřím..," vrtěl hlavou, ale Lia na něm poznala, že začíná věřit.
,,Co když pokaždé, když se tu objevíš mám chuť tě prostě jen poslat někam, akorát, že nemůžu, protože pracuješ hned pode mnou?"
,,Tak když mě tak nemáš ráda, tak co mělo znamenat to jídlo, cos mi přinesla, to, žes mi pomáhala, i když jsi sama chtěla jít spát? Co mělo znamenat to, když ses vždycky ráno a večer objevila ve dveřích, aby ses přivítala, nebo odešla? Proč jsi tak zoufale čekala na to, až mě uvidíš? Prosímtě, Lio, aspoň mi nelži do očí," otočil se a seběhl schody zpátky do druhého patra.

Petlysa se zmateně postavila. Před ní stála Vanda a dívala se jí do očí.
,,S kým mluvím?" Pet byla tak unavená, že se během chvilky ponořila do sebe a na Vandu promluvil úplně jiný hlas.
,,Dost blbá otázka," ohradil se hlas.
,,A heleme se," ušklíbla se Vanda. ,,Jsem velice ráda, že konečně poznávám Tepu. Ta, která se vrátila z mrtvých," zasmála se.
,,Fakt vtipné, paní dokonalá," pozvedla obočí Tepa v Petlysině těle a přešlak misce s jídlem, co bylo na stole. ,,Co dělám v chatrči Zaklínače?" rozhlédla se a strčila si do pusy trochu jídla.
,,A v kým si myslíš, že jsi?" zasmála se znovu Vanda. ,,Nejsi ty trochu zmatená, hm?"
,,Vím moc dobře, čí tělo teď vlastním a bože, mluvíme o ní jako o kusu masa."
,,Právě se v ní tak chováš."
,,A můžu já za to? Chceš snad, abych přešla do tebe, hm?" Vanda se zamračila.
,,To opravdu ne."
,,Tak se zdrž komentářů, buď té lásky. Kde je Tarthis?" rozhlédla se Tepa.
,,Kdo je to?" Tepa protočila oči v sloup.
,,Zaklínač, ty... neříkám nic." Vanda pěnila.
,,Řekni to ještě jednou a skončíš v krabičce na vosk!" Tepa protočila oči v sloup a pokračovala v jídle.
,,Tak kde je?"
,,Myslíš si, že jsi paní světa, nebo co?"
,,Promiň mi tu nevychovanost, ale když několik měsíců, ne-li let, strávíš létáním v prostoru, taky bys nebyla zrovna dvakrát příjemná. Dej tomu čas." Najednou se zakuckala. ,,No, už pujdu. Nejsem moc silná a Pet se právě rozhodla vstoupit na scénu. Echm," odkašlala si.
,,Počkej ještě!"
,,Vanda?!" ozvala se zmateně Pet. ,,Co tu děláš?"
,,Nenuť mě to opakovat," zaúpěla Vanda.

,,Zdravím tě, Nesso," zabručel postarší muž zpoza stolu.
,,Děkuji, otče. Nesu matčinu prosbu na látky a taky se tě chci na něco zeptat."
,,Hm?" převzal od ní papír napsaný pečlivou rukou postarší ženy.
,,Nevíš náhodou o nějaké chystané svatbě?"
,,Ne, proč?" Očividně ji nevnímal natolik, aby mu to hned došlo.
,,Protože jsem slyšela, že Egonův otec měl ty úmysly. Nemáš s tím náhodou něco společného?" Teď se rozkašlal a na stůl před něj dopadl kousek sušenky. No fuj, ušklíbla se v duchu Nessa, se divím, že tohle je můj otec.
,,Tys o tom snad něco slyšela?"
,,Trošku?" ukázala Nessa prsty množství.
,,Aha," zkousl zbytek sušenky. Uf, uf, uf, ušklíbala se dál Nessa.
,,Jo, takže asi víš, na co se chci zeptat?"
,,Zrovna dnes to mám projednat," položil si lokty na stůl. ,,a náhodou si myslím, že se jedná o velice schopného, chytrého a hlavně mladého muže."
,,Anooo? Tys snad někdy uvažoval o nějakém starém chlápkovi, co si vzpomněl na svatbu?" zamračila se Nessa.
,,Popravdě jsem nad tím moc nepřemýšlel. Mám moc práce, nemůžu se o tom s tebou bavit."
,,Na čaj čas máš, tak si ho udělej i na mě. Ty mě chceš provdat za někoho, koho vůbec neznám?"
,,Je to výhodné," pronesl unaveně a s nezájmem. Nessa si uraženě odfrkla.
,,Aha. Promiň, že jsem zapomněla na jednu drobnost."
,,Ano?"
,,Na svatební šaty," vyprskla.
,,Tak se hned neobořuj! A hlavně ne na mě. Zplodil jsem tě..."
,,- a zrovna třikrát hrdej na to nejsi!"
,,To není žádné tajemství. Ale pořád si má jediná dcera a já koukám splnit požadavky, které prostě musím, pochopíš to někdy?"
,,Pokusím se, ale do háje, jsem ještě mladá na vdávání."
,,Jak to se mnou mluvíš?" vybuchl. ,,A já snad měl na výběr?"
,,Aspoň se tě zeptali?!"
,,Ale stejně mi nedávali na výběr. Byla to jen formalita. Kdybych odmítl, stejně bych tady musel sedět."
,,Ach, je mi to tak líto, že tak trpíš."
,,Dost. Tenhle rozhovor končí. Látky pošlu zítra. Zatím sbohem," podíval se na ni neúprosně.
,,Sbohem? Ty mi říkáš sbohem? A co moje chystaná a nechtěná svatba?" vyjekla Nessa.
,,Říkám sbohem, co na tom nechápeš?"
,,Uááá. Sbohem!!!" zařvala, vstala a velice dramaticky opustila místnost. Ani si nevšimla, že když vycházela, plnou parou vrazila do Egona, který se poťouchle usmíval.

Ten zatracený namyšlenec Galen! chtělo se Peťuldas hned řvát, ale ovládla se. Ten pitomý vymaštěnec, nejodpornější sukničkář a takový hajzl! Jak po něm vůbec nějaká baba může toužit? To už jsme klesly tak hluboko, nebo co se to s náma děje?
,,Peťuldas," kývl na ni kdosi.
,,Co se to s námi děje?" odpověděla mu Peťuldas. Dotyčný se jen nervózně ušklíbl, povytáhl obočí a mlčky pokračoval v cestě. Už ani ti lidi se se mnou nechtějí bavit! A proč? Přeci není chyba ve mně, ale v něm! Myšlenky jí lítaly hlavou ostošest. Najde Orathise a to hned!

Dny ubíhaly, den se měnil v zítřek a Eillen se několikrát přistihla, že si tu připadá jako doma a uvažuje o chlapecké akademii jako o té, do které přišla v raném dětství. Kromě těchto myšlenek, všechny holky postupně začaly cítit, že konec jejich pobytu se nesmírně rychle blíží. Netušily, kdy to bude, ale ta otázka doslova visela ve vzduchu.
,,Ahoj Jaydene," dosedla Eillen na lavičku před ubytovnou a položila mu hlavu na rameno.
,,Ahoj," usmál se na ni. ,,Co se děje?"
,,Nic."
,,Ale no tak."
,,Nechci ti přidělávat starosti. Už tak se musíš dost učit na ty zkoušky, co vás i nás čekají."
,,Aha."
,,Co?" zamračila se Eillen a objala ho oběma rukama kolem trupu.
,,Napadlo mě, že když se dlouho neozvala Crooková, možná vás nechá složit zkoušky tady," polkl. Eillen vzhlédla a soucitně se na něj podívala.
,,Jsme tu zatím jen asi měsíc, třeba nás tu nechají déle. Navíc... zkoušky se skládají až měsíc před koncem roku, takže máme ještě celé čtyři týdny. Nejméně."
,,Já vím," usmál se váhavě, a pak nahodil trošku veselejší úsměv. ,,Jak ses dneska měla?" Eillen se ušklíbla.
,,Nic moc, protože to naše samostudium nejde samo od sebe. Možná právě proto, že se učíme samy. Navíc Noreen je čím dál nervóznější."
,,Mi povídej. S Corwinem si už rozhodně nepopovídáš tak klidně a bezstarostně, jako dřív."
,,Zajímalo by mě, jak dlouho jim to vlastně bude trvat," ušklíbla se Eillen a zasmála se.
"Doufám, že moc dlouho ne, protože ho zaprvé nechci moc dlouho poslouchat a za druhé chci mít zpátky toho starého Corwina, kterého jsem zažil naposledy nejspíš než jsme odjeli k vám."
"Ale no tak, nemůžeš se dívat jen na osobní ztráty a zisky."
"Fajn, v tom případě si vroucně přeju, aby si to vyjasnili než odjedete, protože jinak to s ním bude k nevydržení až do konce školy."
"Myslím, že jsi nepostřehl smysl toho, co jsem říkala," konstatovala s úsměvem Eillen.
"A tak já samozřejmě doufám, že budou brzy oba šťastní," převrátil oči Jayden.
"To bys jako správný kamarád měl," přisvědčila Eillen.
"No tak, pojď se bavit o něčem jiném než Noreen a Corwinovi. Ať si svoje problémy vyřeší sami.."
"O čem chceš mluvit?"
"Co třeba o tom, jak to s náma bude dál? Můžeme doufat, ale stejně vás dřív nebo později pošlou zpátky do školy."
"No a?" nechápala Eillen.
"Jak no a? Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale teď jsme spolu každý den, trávíme většinu času dohromady. Pak odjedeš a neuvidíme se víc než 2 měsíce, a to když budeme mít štěstí."
"To snad nějak vydržíme, ne?" zvedla k němu oči Eillen. "Jestli máš nějaký plán, ráda si ho poslechnu, ale nezahodím x let školy jen abych se s tebou viděla, to by byla blbost, to snad uznáš. Stačí složit zkoušky a pak už bude všechno v pohodě."
"Říkáš to, jako by to byla největší prkotina pod sluncem," postěžoval si Jayden.
"Jaydene," povzdychla si Eillen. "Samozřejmě, že mě mrzí, že nebudeme spolu, ale co můžeme dělat? Prostě se budeme dva měsíce pilně učit, složíme zkoušky a pak už bude všechno v suchu a nic nás nebude omezovat. Přijde ti to tak těžké se s tím smířit?"
,,Ano, přijde. A víš co mi ještě přijde zvláštní?" Eillen zavrtěla hlavou. ,,Že ti dva měsíce přijdou jako krátká doba. Já tady budu umírat a ty budeš bezstarostná?"
,,To jsem neřekla, Jaydene, já samozřejmě..."
,,Ale mě to fakt přijde divné. Mluvíš tak, že se zdá, že ti vůbec nebudu chybět," stáhl svou ruku z Eillenina pasu.
,,Jaydene, co se děje?"
,,Odjíždíš. Chápeš? Časem prostě odjedeš. Možná i zítra a já jsem pořád nervózní a čekám na to, až mi tě vytrhnou z náručí."
,,Jaydene, takhle nemůžeš mluvit," podívala se na něj smutným pohledem.
,,Musím, Eillen, protože mě to užírá," přiznal a vpíjel se do ní očima. ,,Napadlo mě, jestli by ti nevadilo, kdybych si tě nakreslil ještě jednou."
,,Cože?" zasmála se.
,,Chtěl bych tě nakreslit tady, aby ses mi nikdy nevytratila ze vzpomínek na tuhle školu."
,,Já neumírám, Jaydene."
,,Ne, já vím, ale... prosím."
,,Dobře, jestli to pomůže, tak není problém," usmála se na něj a pohladila ho po tváři.
"Díky. A, Eillen?"
"Ano?"
"Můžu mít ještě jednu prosbu?"
"Jasně," přikývla Eillen.
"V žádném případě tě nechci okrádat o čas s kamarádkama, ale vadilo by ti moc, kdybychom spolu teď trávili sami co nejvíc času? S kamarádkama budeš i potom, ale my se neuvidíme a když už pak mám být dva měsíce sám, chci mít aspoň na co vzpomínat."
"Tobě to vážně dělá velké starosti, co?" konstatovala Eillen a ani nečekala na odpověď. "Samozřejmě, nějak jim to vysvětlím tak, aby to přešly bez blbých poznámek."
"Díky, fakt ti budu vděčný."
"Bez problému. Hele, když už jsme u celého toho loučení a podobně pozitivních věcí, můžu mít prosbu zase já?" napadlo najednou Eillen.
"Jakoukoli."
"Fajn, ráda bych ještě jednou zašla na tu louku u jezera. Víš, kterou myslím."
"Pochopitelně, na den, kdy jsme se dali dohromady se dá těžko zapomenout," pousmál se Jayden. "Moc rád tam s tebou ještě jednou zajdu."
"Výborně, dneska, nebo zítra?"
"Jak chceš ty, zítra bychom asi měli víc času, ale taky je možnost, že už bychom neměli čas vůbec žádný."
"Ach jo, ty jsi pořád tak pesimistický," povzdychla si Eillen. "Tak teda půjdeme hned, jo?"
"Nevadilo by ti, kdybych si ještě skočil pro nějaké věci? Dostal jsem zajímavý nápad."
"Jaký?" vyzvídala hned Eillen.
"Nakreslím si tě tam." Eillen jen naprázdno otevřela a zavřela pusu a sledovala, jak Jayden odbíhá. Ozvalo se zapískání a Eillen se s úsměvem otočila. Ihned jí ze rtů spadl.
,,Gerárde?" řekla nenávistně.
,,Taky tě rád vidím," zasmál se škodolibě a pokročil k ní.
,,Potřebuješ něco?"
,,Kde máš Jaydena?"
,,Co je ti do toho?" Chtěla ustoupit, ale zakopla o kámen a byla by spadla, kdyby ji Gerárd nechytil kolem pasu a nepřitáhl si ji k sobě. ,,Co to děláš? Okamžitě mě pusť!" zapřela se mu o hrudník dlaněmi a snažila se odtáhnout, ale nešlo to. Byl příliš silný. Držel ji jen jednou rukou a do druhé si vzal pramen jejích vlasů. ,,Okamžitě mě nech!" zakřičela.
,,Šššš," ušklíbl se, když se ozval rachot. Eillen upadla, jak ji Gérard rychle pustil. Otočila se a uviděla Jaydena. Pustil papíry, uhly i všechno ostatní na zem a blížil se nemilosrdně k Gérardovi s hrozivým výrazem ve tváři.
,,V pořádku Eillen?" vzpomněl si a otočil se na moment ke své přítelkyni. Kývla a sledovala, jak se Jayden vrhá na Gérarda. Ten nakonec uhl a obratně se postavil o krok doprava. Jenže Jaydenova vypočítavost byla nečekaná. Okamžitě se napřáhl a vrazil Gérardovi pěstí do nosu, který s hlasitým zapraštěním praskl.
,,TY BLBEČKU!!!" zařval bolestí postižený a na chvilku stál jen v předklonu. Jayden si protáhl dlaň, ale to neměl dělat. Gérard se mezitím narovnal a uhodil ho do žaludku.
,,Nechte toho!" zaúpěla Eillen, když Jayden zkřivil tvář bolestí a chytil se za břicho.
,,Nemá ti ubližovat!" sykl Jayden jako smyslů zbavený, vrhl se na svého soka a oba spadli na zem v propletenci paží a nohou.
,,Jsem v pořádku! Nic mi není, do háje!" řvala Eillen a spustila na ně spršku vody. Nepomohlo to. Jayden se nějakým záhadným způsobem usušil a Gérardovi to očividně bylo jedno. Mlátili do sebe jako smyslů zbavení, dokud se Jayden nenapřáhl k zjevně poslední ráně, které byl schopen a nezůstal tak. Sledoval Gérarda pod sebou, a pak spustil rukou. Plivl vedle sebe do trávy a tam se objevilo krvavé kolečko. ,,Jaydene?" poskočil Eillen hlas.
,,Nestojíš mi za to, Gérarde, fakt, že ne. Dlouho jsme si to měli vyříkat, ale Eillen rozhodně nebudeš ubližovat. Jestli tě ještě jednou nachytám, tak to nepřežiješ, to přísahám," vstal z něj a sledoval, jak se Gérard zvedá a odchází pryč. Nakonec se ještě otočil a uchechtl se. Byl celý od modřin a krve.
,,Myslíš, že tohle bylo poprvé?" Pak zmizel a Eillen sledovala, jak se k ní zmrzačený Jayden obrací.
"Ne, že bych na tebe chtěl nějak naléhat, ale nechtěla bys mi třeba vysvětlit, co tím myslel?"
Eillen zvažovala, jaká odpověď bude pro tuto situaci nejvhodnější. Nechtěla lhát, ale když teď viděla, čeho je Jayden schopný..
"Vysvětlím ti to, ale pod jednou podmínkou, dobře?" zeptala se nakonec Eillen.
"Jakou?" zamračil se Jayden.
"Nebudeš vyvádět a necháš mě, abych tě dovedla k ošetřovatelce, aby tě dala zpátky do kupy. Tu procházku asi necháme na zítra."
"Fajn, udělám, co budu moct," slíbil nakonec váhavě Jayden.
"Díky. Gérard měl jenom občas nemístné poznámky na nás dva, když mě potkal. Jednou jsme měli trochu delší výměnu názorů, ale nic se nestalo. Chci říct.. nebylo to dvakrát příjemné trávení času, ale do teď si nic takového nedovolil."
"Ten hajzl.."
"Jaydene! Slíbil jsi, že budeš v klidu," prosila Eillen.
"Měla bys být ráda, že se tě snažím bránit."
"Jasně že jsem, ale nechci, abys byl až do mého odjezdu na ošetřovně," poznamenala a když se Jayden chystal protestovat, dodala: "Je mi úplně jedno, že Gérard by tam byl ještě dýl než ty." Chystal se protestovat, ale nakonec to vzdal, sevřel odřené ruce v pěst a ušklíbl se.
,,Je to už nějaký čas, co jsem neudržel nervy na uzdě."
,,To ráda slyším. Teda... víš, jak to myslím."
,,Hm. Proč jsi mi to neřekla?" nechápal a vydal se k hradu. Eillen se ještě sehla a sebrala jeho věci. Pak ho doběhla a pokrčila rameny.
,,Říkal něco v tom smyslu, že bych ti to neměla říkat." Upřel na ni rozzlobený pohled. ,,Slib, Jaydene, slib."
,,Myslíš, že bych ho šel zabít?"
,,Řekněme, že po dnešní zkušenosti, nechci, aby se to opakovalo. Jen by mě zajímalo jedno."
,,Hm?"
,,Pročs nepoužil kouzla? Nebylo by to snažší?"
,,Bylo, jenže bych taky mohl spustit armagedon s tou energií, která se ve mně v tu chvíli objevila. Navíc jsem si ulevil, když jsem mu napráskal," ušklíbl se a vyplivl další krev.
,,Ty se mi ale vůbec nelíbíš." Uchechtl se.
,,Klídek, měl jen pár prstýnků," pohl si čelistí.
,,Jak prstýnků? Chceš říct, že byl připravený?" Pokrčil rameny.
"Hele, necháme už to být, jo? Tohle není zrovna téma, o kterém bych se rád bavil," vyslovil prosbu Jayden.
"Jasně," souhlasila Eillen a už o tom mezi nimi nepadlo ani slovo.

Peťuldas se neklidně zavrtěla a sevřela v dlani kus pokrývky. Když zjistila, že není tak jemná jako ta její, div nespadla z postele.
,,C-co t-to má, ksakru být??" vykřikla a otočila se na druhý bok. ,,Do prčic!" lekla se znovu a nadskočila dobrých několik centimetrů nad postel.
,,Dobré ráno," ušklíbl se Galen.
,,Co tu, do háje dubovýho, dělám? A co tu děláš ty?"
,,Já tady bydlím, víš?"
,,Proč nejsem doma?"
,,Nevěděl jsem, kde bydlíš," usoudil Galen.
,,Ale houbelec a prdlačky, víš co? Byl jsi u mě, nebo to byl jen můj nejčernější sen?"
,,Co plašíš? Klííídek."
,,Já tě asi zabiju!" usoudila po změnu Peťuldas, ale nakonec si povzdechla, zkotrolovala, jestli je oblečená a vstala.
,,Nemáš zač. Mohl jsem tě klidně nechat na břehu jezera."
,,Nevím, jestli by to nebylo lepší," hudrovala a ohlížela se po svém luku a vestě. ,,Kde jsou moje věci, ty zavšivenej podvodníku?!"
,,Hele nic proti, mladá dámo, ale to já jsem tě odtamtud přinesl a docela ses ke mně tulila, když jsem tě nesl sem."
,,Uáááá!" ječela Peťuldas.
,,Někdo tady ještě spííí!" zařval někdo zespoda.
,,Tak dobrou noc!" zařvala na zpátek Peťuldas. ,,Už jdu," zamračila se a vydala se ke dveřím.
,,Nikam," objevil se před ní Galen. Peťuldas zamrkala. Málo je rychlý, pomyslela si a chvilku si ho zvědavě měřila.
,,Pusť mě, Galene! Nemám na tebe náladu, ale seženu ti nějakou dvorní dámu, máš zájem? Dost jich tam nemám ráda, tak co třeba Cathy?" Protočil oči v sloup.
,,Už nikdy více, žvanila jak babka na trhu." Uvědomil si svou chybu, až bylo pozdě. ,,Peťuldas, ale no tak. Nebudeme si nic namlouvat. Víš, jaký jsem."
,,Jo, a proto se odtud klidím," upřela na něj svůj pohled.
,,Máš hezký oči, víš to?" zarazil se.
,,Nepovídej," protočila je Peťuldas v sloup.
,,Můžeš mě aspoň jednou brát vážně?"
,,Ráda bych, Galene, ale prozatím jsem se rozhodla ti nedůvěřovat," šáhla Peťuldas za jeho záda pro kliku.
,,Ještě moment. Kde je jádro tvého problému?" chtěl vědět.
,,Galene, nehodlám se o tom bavit."
,,Ale já bych to rád věděl."
,,Fajn. Především pro ty tvý úlety, jinak bych byla dokonce ochotná se přiklonit k tomu, že jsi jen příležitostný vtipálek s trošku ješitnou povahou."
,,Úlety..."
,,Tak mi řekni, jestli ses zamiloval, proč jsi všechny holky nechal na další den samotné?"
,,Echm..."
,,Tak vidíš, pusť mě."
,,Nebylo jich zase tolik."
,,Víc Vranga nenabízí, krom mých kamarádek, na který se opovaž šáhnout!" vrhla na něj vražedný pohled. Až teď si uvědomila, jak jsou si blízko, a tak stáhla ruku zpátky k sobě a rozhlédla se po oknech.
,,Je to docela vysoko, nedoporučoval bych ti skákat." Zpražila ho pohledem a vrhla se k oknu. Snažil se jí zadržet, ale proklouzla mu mezi prsty jako mlha. Kdy se konečně dozví, co se to s ní děje? Zanedlouho mu zmizela z dohledu a vrhla se z okna ven.

Lia byla zase v náladě. Viděla konečně svého spolupracovníka na vlastní oči a okamžitě mu propadla. Musela se tomu zasmát. To pro ni bylo typické. Jakmile vidí hezkýho kluka, nemůže si prostě pomoct, a tak celé ráno strávila úpravami svého zevnějšku. Především vlasy. Obličej si omyla vodou a teď si rozčesávala dlouhé vlasy.
Co když se mu nebude líbit? Nepochybovala totiž o tom, že ji z pod kápě moc dobře neviděl, a tak si dávala záležet. I když po včerejším představení, kdy tam stála rozcuchaná... no..! Někdy vás totiž i knížky dokážou strašlivě zaměstnat na naštvat.
Konečně ten svůj zlatý vodopád dočesala a podívala se na sebe. Chvilku si hrála s řetízkem bez přívěšku, ale nakonec se zhluboka nadechla.
,,Co blázním? Vždyť se koneckonců nic nezměnilo," usoudila a vydala se ke knihovně. Byla tak zvědavá na to, co jí řekne, že s těží pozdravila Milambera, který po ní hodil pátravý pohled.
,,Ahoj!" opřela se ležérně o rám a dívala se na Ptáka, který k ní stál zády.
,,Ahoj, nemohla bys mi pomoct?"
,,Hm? Jak?" přešla k němu a snažila se mu podívat do obličeje, on jí ale strčil do ruky knihu, zohl se, chytil ji pod koleny a zvedl nahoru. ,,Co to děláš?" vyjekla Lia a svírala knihu jako jediný pevný bod.
,,Založíš ji tam, prosím?" ozval se zezdola klidný hlas Ptáka.
,,Ehm... Tak pojď trošku blíž k policím." Poslechl a za chvilku už byla kniha na svém místě. ,,Hotovo," usmála se Lia a znovu se lekla, když ji pustil a později zachytil do náruče.
,,Děkuju, vážko," usmál se. Zrudla.
,,Není zač." Opatrně ji položil na zem a přešel zpátky ke svým knihám, které potřebovaly zařadit. ,,Můžu takovou otázečku?"
,,Jasně," hrabal se v kopě knih a hledal podle seznamu správný titul.
,,Proč ta kápě?"
,,Zvyk," odpověděl zdráhavě.
,,Smím vědět, jaký zvyk?" Povzdechl si, otočil se ke knihám zády a opřel se o stůl.
,,Myslím, že to není tajemství. Před nedávnem mi zemřel otec." Lia ztuhla. ,,Stalo se něco?" zbystřil.
,,Ne, musím zpátky do p-práce."
,,Vážko? Co se stalo?" křičel za ní, když běžela nahoru. Tam padla na židli.
,,Ne, ne, ne!" chytila se za hlavu. Kdyby její otec věděl, že pracuje tady a s Ptákem (rozhodla se mu tak zatím opravdu říkat, bála se jeho skutečného jména), nejspíš by se musela přestěhovat na druhou stranu království. Nikdy netušila, co je příčinou sporu, mezi jejich rodinami, ale všechna ta pravidla, které do ní matka hustila, když byla malá, se v ní stále razantně ozývaly. Tak to je konec, chytila se dlaněmi za hlavu.
,,Vážko, co se ti stalo?!" vyběhl mezitím schody Pták. Vzhlédla a smutně zavrtěla hlavou. ,,Víš něco, co já ne a měl bych to vědět?" Přikývla. ,,Co se stalo? Vyběhla jsi pryč, jako by ti za patama hořelo."
,,Neměla bych s tebou mluvit," vstala a chytila první knihu, co ležela na stolku.
,,Zkus vzít tu vedle. Jak to?"
,,Kdybys věděl, kdo jsem, též bys se mnou nemluvil," otočila se k němu čelem a sledovala, jak se jeho výraz mění.
,,Ch-ch-chceš říct, že jsi... no do háje!" zamrkal. Lia chytla správnou knihu a otočila se zpátky ke knihovně.

,,Poslyš, Egone, nemusels mě celou dobu hlídat, já bych to zvládla sama," otevřela Nessa ráno dveře a shlédla na postavu, která seděla před vchodem.
,,Ty víš, jak se jmenuju?" postavil se a protáhl si záda.
,,Jo, představ si. Ale to je fuk, proč tady vysedáváš?"
,,Nevím, asi jsem se zapomněl. Včera, jak jsi šla spát, tak jsem si řekl, že se tu na chvilku posadím a tak..."
,,Fajn, ale teď musím za tátou," obešla ho Nessa rozhodnutá o tom už dále nemluvit.
,,Můžu tě doprovodit? Musím si s ním promluvit?"
,,Jo, ale když dovolíš... počkat! Jak ses dozvěděl o mým tátovi?"
,,Ono je to tajemství?"
,,Počkat! Kdo si myslíš, že je můj táta?"
,,Není náhodou v čele této vesnice?" Nessa se v duchu vyděsila. Nikdo to nevěděl. Jen dnes ji matka za ním poslala, aby jí poslal nějaké látky na šaty. Možná se vám to zdá divné, ale Nessina matka nikdy neměla zvláštní cit pro to, co by měla dělat a co ne. A tak vždy chodila jen pro peníze a pro šaty. Jako právě teď. Nessa se na něj podezíravě zahleděla. Má se přiznat, nebo mlčet? ,,Hele, nemá cenu to tajit. Vsadím se, že to ví spousta lidí."
,,Prosímtě, Egone, nebudeme si nic tajit."
,,Tak povídej. Nesso..," doplnil.
,,Já se s ním nestýkám, nevím o něm absolutně nic."
,,Ale měla bys, vzhledem k tomu, že jsi jediná jeho pokrevní příbuzná."
,,Tak tohle tě zajímá?" obořila se na něj.
,,Ne tak docela. Nečerti se hned," ohradil se a pohodil tmavými vlasy. Nessa v duchu zaklela. On si je asi moc dobře vědom toho, jak úžasně právě vypadá. S roztranou vestou a... Potřásla hlavou.
,,Jak nečerti se? A jak ne tak docela?" vykročila.
,,Stůj," chytil ji za loket. ,,Vím, jaké to je."
,,Nevíš, máš sestru, pokud vím."
,,Nevlastní," protočil oči v sloup.
,,Ale máš," ukázala na něj prstem.
,,Fajn, mám, jestli ti to pomůže. Nic to ale nemění na mém následnictví?" Nesse cvaklo. Podívala se na něj s vyvalenýma očima.
,,To si snad děláš legraci, že tvůj táta a můj se..," naznačila rukama posunek.
,,Ještě ne. Jdu si o tom s ním promluvit. Já jen..."
,,Panebože, raději nemluv," vstoupila do vysokých dubových vrat bez ohlášení. Egona ale zastavili, aby prokázal svůj původ. Nessa se vítězoslavně zašklebila a vyběhla schody do otcovy pracovny. Myslím, že tohle bude na dlouho, pomyslela si, než otevřela dveře a byla vpuštěna dál.

Petlysa už od božího rána nemyslela na nic jiného. Párkrát se jí stalo, že nevěděla, co v určitý čas dělala a když pak obešla hlídače, který mimochodem bránil vstup do Vrangy těsně vedle jejího vchodu, on ji s úsměvem pozdravil a zeptal se, zda si už přečetla ty kuriozity, které jí včera dal.
,,Prosím?!" vyvalila na něj Pet oči.
,,Máte jiný hlas, než včera," prohlásil zmateně. ,,když jsem vám dával ty knihy. Vy je nemáte? Nepamatujete se?"
,,Ovšemže je mám, v pořádku," potřásla Pet hlavou. Později ji hlídač zmateně oznámil, že si s ním ještě dlouho povídala o jedné obzvláště vtipné povídce.
Petlysa neváhala a vrhla se za nejznámějším zaklínačem rovnou do chatrče. Zlekla se, když před ní stál úplně někdo jiný. Mladý kluk seděl za stolem a mával před sebou rukama.
,,Ehm... zdravím," zvedla Pet ruku. Vzhlédl a pramen vlasů mu spadl do tváře. ,,Co to provádíš a kde je tvůj pán?"
,,Snažím se zbavit kletby tohohle mrňouse," zvedl myš, která před ním před chvíli ležela na stole.
,,Uááá!" zařvala Pet a ucouvla. Zavrtěl hlavou.
,,Můj pán je ve vedlejší místnosti, bude tu za chvíli." V Pet cuklo. ,,Děje se něco?" přimhouřil oči. ,,Tohle znám, někdo v tobě je."
,,Cože? Nic, jen jsme se ošila," ohradila se Pet.
,,Poznám to. Navíc tu duši asi znám, protože... v tobě je druhý člověk?" vyvalil oči.
,,Ne! Co to vymýšlíš?"
,,Můžu?" vstal a položil jí ruce na spánky.
,,Pokud to nebude bolet," pokrčila rameny.
,,Fajn, tak na chvilku zavři oči." Přikývla a učinila tak. Zanedlouho se jí začaly zjevovat obrázky, které v životě nespatřila a podvědomě se začala bránit. Nakonec toho mladého zaklínače vystrkala z hlavy. ,,Co to bylo?" vyrazil ze sebe a couvl. Usilovně si mnul ruce.
,,To bych taky ráda věděla."
,,Cos mi udělala?"
,,Mrzí mě to... já," zatmělo se jí před očima.

"Jo, tady to bude dobrý," přikývla Eillen a usmála se na Jaydena, který přicházel v čele zástupu a byl už jen pár kroků od ní. "Půjč mi ten plánek," kývla na Noreen.
"Na," podala jí ho dívka. Eillen ho vzala do ruky, ale jen proto, aby ho hned strčila Jaydenovi.
"Tady máte, můžete začít kreslit," zdůvodnila. "A my zatím můžeme najít nějaké ty kameny, ne?" podívala se po kamarádkách.
"Začněte kreslit," řekl Jayden Corwinovi. "Půjdu s nimi."
"Doufám, že si to dalších deset minut nebudou předávat z ruky do ruky, to bysme se toho hřiště asi nedočkali," zašeptala tiše Adrienne a pak řekla nahlas: "Tak teda my jdeme." Eillen se ušklíbla a chvilku zaváhala:
,,Neměla bych tu teda..," ukázala směr houf kluků, kteří si skutečně začali plánek předávat z ruky do ruky.
,,V žádném případě," ušklíbl se Jayden, chytil ji za pas a přitáhl si ji k sobě. Noreen zrudla a rozpačitě se odvrátila. ,,Co jí je? Řekl bych, že za tu dobu, co spolu jsme si už zvykli a neděláme snad něco opravdu odporného."
,,Jako například?" zajímala se Eillen a Jayden se zasmál.
,,Plazím se po tobě? Ne. Snažím se, abys vypustila duši, když bych tě chtěl samou láskou umačkat? Ne."
,,Škoda," ušklíbla se Eillen, a pak zvážněla.
,,Stalo se něco?" chtěl vědět.
,,Cos to chtěl vědět? Trošku jsem se zamyslela."
,,Asi myslíš tu otázku předtím."
,,Asi. Tak?"
,,Proč tak zrozpačitěla? Fakt kvůli nám?"
,,Problém má dokonce jméno a není to ani Jayden ani Eillen."
,,Heleme se, že by se nám Noreen za..," začal nahlas a Eillen mu musela položit dlaň na ústa, aby mlčel.
,,Opovaž se o tom někomu říct!"
,,Vždyť ani nevím, kdo to je."
,,To proto, že si nevšímáš."
,,Stačíš mi ty na pozorování."
,,To je ale špatné," zamračila se Eillen, ale šlo na ní poznat, jakou má radost.
,,Pouvažuju o svém chování a budu stát v koutě po celý den."
,,To fakt nemusíš. Pojďme na ty kameny."
,,A pusu pro štěstí?" Eillen se usmála, otočila se a vlepila mu pusu.
,,Spokojen?"
,,Zatím," řekl tajemně.
,,Víc neumím, budeš si muset vystačit," vyplázla na něj jazyk a vydala se hledat kameny k řece.
"Neboj, když se budu snažit, dokážu být trpělivý učitel," poznamenal samolibě Jayden.
"O tom nepochybuju," ušklíbla se Eillen a rozhodla se, že už to nebude víc komentovat.
"Sem rád," usmál se Jayden.
"Víš o čem ale pochybuju?"
"No?"
"O tom, jestli mělo cenu, abys šel s náma. Dívej, kolik šutrů už holky našly a pak se koukni na svoji prázdnou náruč."
"Ty snad děláš, jako bys mě tu nechtěla," snažil se to Jayden ukecat a pozoroval, jak Eillen vytahuje ze dna další kámen.
"To nikdo netvrdí, já pouze poukazuju na jistou skutečnost."
"Tak víš co? Budu tak hodný, že za tebe ty kameny odnesu zpátky a ty se s nimi nebudeš muset tahat."
"A teď ti mám být jako neskonale vděčná?" zeptala se Eillen s úsměvem.
"No, bylo by to fajn, ale něco takového od někoho jako ty asi čekat nemůžu, takže bude stačit nějaká lehká kompenzace."
"Fajn, že jenom lehká. Takže tady máš všechny ty šutry, které jsem za tebe našla, a kompenzace je za náma," usmála se provokativně Eillen a vykročila po prázdnu zpátky. Jayden si brumlal pod fousy. ,,Nějaké námitky?" otočila se na něj s pozdvihnutým obočím a s úšklebkem na tváři.
,,Neee," ušklíbl se a vykročil trošku svižněji.
,,No dost, že jste zpátky," vstala ze země Noreen. ,,Potřebujeme nějaký..," přehlédla pohledem Jaydenovu náruč a zasmála se. ,,Asi támhleten."
,,To si děláš srandu?" zasmál se hystericky Jayden.
,,Ale no tak," usmála se na něj Noreen a nahodila nevinný kukuč. Jayden zaúpěl a složil náruč Noreen k nohám.
,,Prosím, madame. Jdu pomoct klukům, jo?" podíval se vyzívavě na Eillen a chvilku váhal, pak se ale otočil a utíkal k hádajícím se klukům.
,,Co blbneš? Tahle čára má být jasně tady!" ohradil se Sebastian a mávl rukou. Na zemi se objevila jasná bílá čára.
,,Jo, jasně a já jsem co?! Apač? Tady tahle kresba je vedená na sever, což znamená přímo támhle," ukázal Corwin k hradu. ,,Takže... čistě logicky, musí být čára tam!" zamával rukou, luskl a čára se objevila asi dva metry od té Sebastianové.
,,Diskriminace!" rozkřičel se Sebastian, ale za chvilku všichni propukli v smích. ,,Dost, že jsi tu Jaydene, postrádáme tvůj smysl pro orientaci," poplácal svého přítele po rameni a někdo mu hodil do ruky mapu.
,,Takže..," začal Jayden a začal pravačkou opisovat složité obrazce. Nakonec se přímo pod nimi zjevila dokonalá hrací plocha. ,,Myslím, že to souhlasí, co vy na to?" zkoumal ještě mapu.
,,Neříkám nic," zvedl poraženecky ruce Corwin a Sebastian ho soucitně poplácal.

Hru si všichni skvěle užili. Ukázala se být tak zábavná, jak si kluci představovali, takže tento způsob trávení volného času splnil jejich očekávání. Jediná nevýhoda byla, že i přes upravená pravidla museli někteří čekat, až se dostanou na řadu - sešlo se jich opravdu moc. Když ale končili, nejrůznější skupinky se začaly domlouvat, kdy se na hru vrhnou znovu, a tak Eillen došla k názoru, že i tahle nesnáz bude brzy vyřešena.
Když se ten den večer chystala jít spát, usínala s pocitem dobře udělané práce.
"Dnešní den byl úúžasný," rozplývala se Noreen a snažila se potlačit zívnutí.
"Vsaď se, že uhádnu proč," dobírala si ji Eillen.
"To je přece jasné, protože bylo pěkné počasí, hru si všichni užili, nebyla nuda ale legrace.."
"Jo, proto si to užili všichni ostatní," připustila Eillen. "Ale tak nějak si myslím, že ty sis to užila hlavně z jiného důvodu."
"A z jakého teda?" vysmála se jí Noreen.
"Řekněme, že ti vyhovovalo složení tvého družstva."
"Nechápu, na co narážíš," trvala na svém Noreen, ale odvrátila pohled jinam.
"Jen na to, že jsi skákala sto metrů do vzduchu, když se k vám přidal Corwin."
"Tak to jsi asi špatně viděla, protože nic podobného jsem nedělala. A jen tak mimochodem, hlavně díky Corwinovi jsme vyhráli, takže nevidím žádný důvod, proč bych neměla být ráda, že byl se mnou v družstvu."
"Však já taky nic podobného neříkám, jen mi nevyvrátíš, že jsi k té radosti neměla i jiné důvody než zbytek vašeho týmu. Protože kluci se po něm nejspíš zamilovaně nedívají."
"Ty! Vymýšlíš si, až se ti od pusy práší a nechtěj, abych měla poznámky na tebe a Jaydena," řekla naoko rozzlobeně Noreen.
"Fajn, už mlčím. Ale stejně vím svoje," ušklíbla se Eillen. Na Noreen bylo hned všechno tak vidět, že si to snad ani neuvědomovala. Eillen později usla s úsměvem na rtech.

,,Dobrý večer, babičko," posadila se na podušky před stůl, za kterým napůl seděla a napůl ležela stará žena.
,,Dobrý večer."
,,Jsem neuvěřitelně zvědavá," seděla Pet jen tak tak, jako na trní.
,,Nejdřív mi nalij čaj," Pet tak učinila. ,,a vyprávěj mi, kdy si Tepu pamatuješ naposled."
,,Nechci o tom mluvit," zaslzela Petlysa.
,,Ráda bych to slyšela."
,,Ehm... nejsem na to moc hrdá." Babička na ni dál hleděla. ,,Šly jsme na takový průzkum do lesů. Neměla bych vám to říkat, ale když na tom tak trváte. Bylo nás sedm holek a všechno jsme si prohlížely. Mapy a prostor, abychom lehce proplouvaly lesem a nikdo si nás nevšim. S Tep jsme se domlouvaly, že jen kouknem a půjdeme zpátky, aby nebyl průšvih, ale já... nevím, co to do mě vjelo..."

Tep mířila lesem a těsně v patách asi deset stop vpravo od ní běžela Petlysa, tohle mělo být v jejich režii. Tohle všechno. Využily Tepininého zraku - viděla široko daleko na dlouhé vzdálenosti a netrpěli výčitkami nebo obavami, že by je někdo chytil. Najednou Tep zvedla ruku a všechny se zastavily. Připlížila se co nejblíž k táborů lovčích a chvilku se tam dívala, jestli si jich náhodou nevšimli.
V tu chvíli jedna z přítomných - Maud - propukla v tichý smích a za chvilku se přidávala i Pet a ostatní.
,,Co to s vámi je?" ukázala posunkdy Tepa a zoufale těkala očima mezi táborem a kamarádkami. ,,Jste hloupé? Všimnou si nás. Nechte toho, prosím vás?"
,,Co blázníš? Všechno je ok," odpověděla prsty Pet a dál si jí nevšímala. Otočila se k holkách a začala jim potichu sdělovat, že vtrhnout do tábora. Tepa plná obav mlčky otevírala pusu a chtěla na sebe upozornit. Byla ale zcela odříznuta od průchodu k nim. Všude ležely suché větvičky.
,,Peeet," zakňučela tiše, a pak ztuhla. Lovci si pomalu začali uvědomovat cizí přítomnost. Tepa začala panikařit a hodila zoufalý pohled ke své kamarádce. Tak se tvářila tak lhostejně, až jí to zasáhlo hluboce do srdce (Tep) a nasadila ledový výraz.
Petlysa vzala nohy na ramena a Tep za ní jen bezmocně hleděla. Pet? zašeptala v duchu zoufale, a pak se taky vzpamatovala. Pozdě. Zahákla se jí noha a ona přepadla přímo naznak - k čemuž jí napomohl i jeden z lovců, který si omylem nevšiml, že je dívka, protože si přednedávnem - jako forma protestu - ostříhala vlasy na krátko.

,,Co se stalo pak?" vyvalila oči babička.
,,J-j-já..."

,,Tep? Tep! Tak už se zastav, chci si s tebou promluvit."
,,Ale já s tebou ne. Zkus to zítra, třebas mě do té doby přejde zlost!" přehodila si Tep batoh přes rameno.
,,Co jdeš dělat?"
,,Chci zkusit to kouzlo."
,,Jsi naštvaná, neměla bys..." Tepa se otočila a Pet se naskytl pohled na ten nejhůře dobitý obličej, jaký kdy viděla. Pod oběma očima měla monokly a po stranách obličeje měla dlouhé tržné rány. Ret taky vzal trošku víc za své.
,,Myslíš, že mi může být ještě hůř? Kámoška mě tam nechá, jsem zmlácená a mám tak mizernou náladu, že jsem schopná čehokoliv. Navíc jsem měla štěstí, že jsem utekla, jestli tě to ovšem zajímá," otočila se zpátky k ubytovně.
,,Moc mě to mrzí," zašeptala Pet a Tepa se otočila. Sykla, když se ušklíbla a mělce se nadýchla.
,,Dám se dohromady, zkusím to kouzlo a zítra si promluvíme, spokojená?" Petlysa kývla a utřela si oči do rukávu. Tepa si znovu posunula řemeny batohu výš na rameno, rozrazila dveře od ubytovny a zmizela vevnitř.
Pet stékaly po tvářích slzích v bezedném vodopádu.

,,Už jsme spolu nemluvily."
,,To mě mrzí."
,,Zemřela na to kouzlo. Kdybych ji nenaštvala, neměla by tu touhu ho zkusit a rozmluvila bych jí to jako vždycky!" plakala Petlysa.
,,Nemá cenu si něco vyčítat."
,,Ale mě to mrzí!" zalkla se Pet.
,,Chápu a to, co ti chci říct... Nevím, jestli budeš mít radost."
,,Prosím?"
,,No, řekněme, že několik duší občas zbloudí a nedostanou se k předkům. Bloumají tak dlouho, dokud se neusadí v něčí hlavě, nebo ve zvířeti... prostě... dokud se nevnutí do vědomí jiného člověka."
,,A co to má se mnou společného?"
,,Tep je jedna ze zbloudilých duši a vybrala si tebe." Pet vypadla sklenička z ruky a roztříštila se na podlaze na milion střepů.

,,Hlavně spát, hlavně spát, hlavně spát a nemít zlé sny," promnula si Lia oči a sebíhala ze schodů v knihovně. Pak se zarazila a vzpomněla si na Milamberovo zavolání. ,,Ptáku?" zašeptala a podívala se z okna. Byl úplněk a měsíc zářil ve své plné síle. Už byl jistě zítřek, řekla si a odvážila si přistoupit k spícímu příteli.
Nebude přeci vadit, když se podívám, stejně mi to slíbil, ujišťovala se a prsty se jí chvěly, když mu rozvazovala kapuci. Lehce se zavrtěl a Liu to málem stálo nemožné, aby vydržela v klidu stát. Spal dál. Lia lehce zatáhla za šňůrku a povolila ji. Pak si promnula ruce, zamávala s nimi a pomalu mu začala stahovat látku z hlavy. Byl jí prakticky přikrytý.
Pak se zarazila. Neměla by raději počkat, až se jí ukáže sám? Zaváhala. Pak si ale řekla, že už krucinál nechce čekat na to, až se z ,jejího´ Ptáka vyklube nějaký odporný šereda s mastným obličejem. Chci si jen ověřit, jestli má smysl se.., zarazila se v uvažování a vynadala si. Vzhled není důležitý, Lio! Ano, ale mohl by být hezký, když už tak hezky mluví o obyčejných i neobyčejných věcech, pomyslela si zasněně, když se Pták probudil.
,,Panebože!" nadskočila Lia i Pták současně. Ale mu se svezla kápě s hlavy a dřív, než stačila Lia vzhlédnout, uklouzla na hladké látce a padla na záda na podlahu.
,,Nemůžu dýchat!" hýkala a začala si sedat.
,,Ukaž," ozval se vedle ní zvučný hlas. Pták jí položil ukazováček na hrudní kost, zavřel oči a chvilku se soustředil. Pak se Lia znovu zhluboka nadechla.
,,Uch, uch... J-já... Dík." Usmál se a Lia se odvážila vzhlédnout. Div, že neotevřela pusu údivem. Před ní seděl... Prototyp dokonalého kluka. Usmíval se od ucha k uchu a rukou si prohrábl černé vlasy. Měl každé oko jiné. Jedno zelené a jedno hnědé. Číšela z něj síla a temperament a nedokázala se na něj prostě dívat příliš dlouho. Za chvilku sklopila zrak a zvedla se nohy.
,,V pořádku?" zeptal se a nespouštěl z ní zrak.
,,Ehm... jo, díky ještě jednou," snažila se si zpravit vlasy.
,,Co to provádíš?" Zrudla a spustila ruce k tělu. Nemohla si pomoct ale znovu na něj váhavě pohlédla. Teď už spatřila i jizvu o velikosti malíčku, která mu přesekávala pravé obočí a vedla přes celý spánek.
,,Jsi v pořádku?" zeptala se Lia a těkala očima mezi ním a knihami. Takhle nervózní ona přeci nebývá! okřikla se v duchu.
,,Jo, tohle. To nic není. Zapomněl jsem si to vyléčit. Byl jsem unavený."
,,Jo, jestli chceš, tak..?"
,,Na léčivá kouzla nejsem moc dobrý, to je fakt," ušklíbl se.
,,Jsi nějaký samolibý ne?" zrudla nad vzpomínkou, jak jí samotné znovu nahodil dech.
,,Omlouvám se, ale jsem chlap."
,,To leccos vysvětluje." Usmál se a Liu z toho až příjemně zamrazilo.
,,Mohla bys? Jsem unavený a už se tolik nesoustředím."
,,Tím chceš říct, že kdyby se ti to vymklo z rukou, mohla bych zemřít?"
,,Ne, v tvém případě je to něco jiného." Liu to zahřálo u srdce.
,,Fakt?" uculila se.
,,Mohla bys..?" uhnul pohledem a ukázal si na krvavou jizvu.
,,Ehm... jo, promiň," usmála se Lia, vzpomněla si na zaklínadlo a přejela mu prstem asi milimetr nad jizvou. Ta se za chvilku zacelila a nezbylo po ní ani památky. ,,Nemusel ti to dělat."
,,Kdo?" díval se z okna.
,,Milamber. Možná jsem slepá, ale ne hluchá."
,,Ach tak. Obvykle jsem tichý jako myška."
,,To není vtipné," ohradila se Lia a zívla. Otočil se k ní.
,,Měla by ses jít vyspat."
,,A budeš mi vyprávět o..."
,,O čemkoliv, co budeš chtít poslouchat," zasmál se a Lia se uculila.

Peťuldas se vybelhala na břeh a s rostlinkami v ruce se vybulila do houští. Ihned jí klesla víčka a nedokázala pokračovat v jakékoliv činnosti. Galen jí sebral květiny z ruky a podal je i se svým trsem Orathisovi.
,,Asi jsem to dneska přehnal," řekl mistr lovčí.
,,Asi. Ona to nikdy nepřizná, pane, ale nikdy nebyla vystavená takovému vypětí fyzických sil, jako právě dnes."
,,Jak to víš, Galene?" zeptal se s úsměvem Orathis a poplácal svého učně po zádech. ,,Zanesu květiny do města a půjdu spát. Byl bys tak laskav a dopravil i Peťuldas domů? Pak se ale vzdal, ano?" změřil si ho pohledem.
,,Ale, pane. Co ze mě máte?" zasmál se Galen a promnul si krk.
,,Zítra máte volno, dejte se dohromady. Ozvu se, až nastane další lekce." Galen kývl a zohl se pro Peťuldas, která mokrá a naprosto vyčerpaná ležela na břehu. Věci - jak své tak i její - si přehodil přes ramena a dívku vzal do náruče. Ta se k němu podvědomě přitulila a spokojeně si spala. Galen se musel zasmát. Kdyby byla vzhůru, v životě by mu nic takového nedovolila. Taky si to hodlal patřičně užít a celou cestu k jejímu domu do ní hustil své nápady o tom, co by s ní mohl udělat. Někdy se sám musel ušklíbnout, jak zašel daleko. Jsem to ale nechutný chlapec, ušklíbl se a vyšel do vesnice. Který barák to, krucipísek, byl? vyvalil oči, a pak vyšel směrem k sobě. Pokrčil rameny, to se nějak vyvrbí. Možná mou smrtí, řekl si a kopnutím otevřel dveře k sobě do domu.

Egon? Eegon, zkoušela Nessa poválet jeho jméno na jazyku a uvažovala. Jméno nebylo místní, ale prakticky si mohla vymyslet jakákoliv ženská široko daleko. Nechápala, proč nad tím tak přemýšlí. Šla domů a zívala na celé kolo.
,,Dobrý večer," ozvalo se tiše zpoza stromů.
,,Uááá!" zařvala Nessa a nohy se jí roztřepaly. ,,K-k-kdo j-jste? Uka-ukažte s-se!" koktala. Zpoza stromů přišel sám původce jejích myšlenek.
,,Omlouvám se, že jsem vás vylekal."
,,Vy-vylekal?" opakovala Nessa nevěřícně.
,,Opravdu mě to nesmírně mrzí," uklonil se jí až k zemi.
,,Jste opilý?" pozvedla Nessa obočí. ,,Dovedu vás do vesnice. Jen pojďte za mnou."
,,Nejsme opilý," zasmál se. ,,Tedy myslím."
,,Aha," polkla Ness.
,,Chtěl jsem se zeptat, jestli jste neviděla mou sestru?"
,,Jmenuje se Vanda, že?" dostávala se Ness na jistější půdu.
,,Ano, to je ona. Neviděla?"
,,Ne, jen mám takový pocit, že špehuje Petlysu. Proč?" zamračila se Ness.
,,Říkáte Petlysu? Proč," uchechtl se. ,,Čert ví, že ani já většinou nevím, co myslí polovinou slov, která vypustí z pusy. Tohle mi ale dělá starosti," ukázal směrem k vesnici a Nessa vykročila vpřed. ,,Neměla byste chodit sama."
,,Jsem zvyklá. Odkjakživa bydlím tak blízko zvířat a stromů, že bych bez nich nemohla být," zasmál se. ,,Co konkrétně vám dělá starosti?" zvážněla zase.
,,Vanda je zvláštní člověk a ačkoliv jsem starší a možná právě proto, musím uznat, že její systém naslouchání nemá chybičky," řekl a odtáhl větev stranou, aby Nessa mohla klidně projít.