Po několika metrech začala Lia konečně slyšet zurčení vody a nedočkavě se snažila prokouknout skrz stromy a keře.
,,Chceš mi vypadnout?" usmál se Maudren.
,,Jsem jen zvědavá. Jestli chceš, tak už mě polož. Myslím, že ten kousek už dojdu," odpověděla mu.
,,Jak je libo," pokrčil rameny a pomalu ji postavil na nohy. Pak si protáhl ramena a krk.
,,Nebolí tě něco? Poslední dobou jsem se dost ládovala." Zasmál se.
,,V pohodě. Jen mi trochu ztuhla záda. Tak co? Jdem, nebo jak?" podíval se na ni.
,,Jdem," kývla Lia a rozhrnula křoví. Naskytl se jí pohled na překrásnou scenérii a taky jí neušlo, že ji Maudren nedočkavě pozoruje. Podívala se na něj a zeširoka se usmála. Pak vyšla na měsíční světlo a zatočila se kolem své osy s rozpřaženýma rukama. ,,Páááni."
Nedaleko tekla ne příliš široká řeka se silným proudem, přes kterou vedl skromný dřevěný mostek, který se nakláněl ve směru větru. Přesto ale vypadal úžasně, když ho ozařoval měsíc. Za řekou se kousek táhla louka a za ní smíšený les, který snad končil až u úpatí hor. Lia nevěděla a momentálně to ani vědět nechtěla. Bohatě jí stačilo vidět to, co právě viděla.
Maudren tiše prošel kolem ní a posadil se k řece do trávy. Lia se nemohla vynadívat.
,,Je to všude tak krásné? Jestli ano, pak nevím, čeho jsem se to celý ten čas bála."
,,Nebuď tak bláhová," zasmál se. ,,Vrať se trochu do skutečnosti."
,,Nechce se mi. Tady je to jak z pohádek nebo vypravování."
,,Někdy jsou vypravování pravdivá," pokrčil rameny Maudren a s tichým heknutím se položil do trávy. ,,Stejně myslím, že bychom tu neměli být příliš dlouho, bůhví, na koho bychom tu mohli narazit."
,,Když to říkáš," pokrčila rameny Lia a posadila se vedle něj. ,,Stejně je to tady nádherné."
,,Jsem rád, že se ti to tady líbí." Chvilku se ještě nadšeně rozhlížela kolem, a pak se podívala na svého společníka.
,,Kdy odjíždíš?" Trošku ho to zarazilo, ale zavřel oči a vydechl.
,,Zítra ráno."
,,Brzo?" Přikývl. ,,Měl by ses jít vyspat a ne tahat nějakou holku po lesích," zasmála se Lia. Otevřel oči.
,,To je moje největší hobby," ušklíbl se.
,,Já to věděla," povzdechla si.
,,Co je?"
,,Musíš odjet, co? Kam vlastně?"
,,Táta usoudil, že je nejvyšší čas mě vyučit na něco pořádnějšího, než na mávání rukama a mumlání zaklínadel," pronesl ledabyle, ale Lia rychle rozpoznala, že ho mrzí, že si to přeje.
,,A ty ho poslechneš?"
,,A co bys řekla?" posadil se a zamračil se. ,,Nemám na vybranou."
,,Co se to se světem stalo? Všichni musíme dělat, co nám kdo přikáže. Vždyť se skoro ani nemůžeme vídat!" Pokrčil rameny a posunul se tak, aby seděl naproti ní.
,,Kdoví, kdy se to všechno začalo obracet v náš neprospěch?"
,,Můžem se jen dohadovat," sklopila oči Lia a utrhla si trs trávy. Maudren se pak z ničeho nic natáhl a chytil ji za zápěstí. ,,Hm?" zvedla oči.
,,Nepřemýšlej nad něčím, co nejsme schopni změnit."
,,Jak to? Vždycky to přeci nějak jde."
,,Nějak," ušklíbl se. ,,Příliš se to podobá slovu nijak."
,,Tak to nepřipodobňuj. Udělejme s tím něco, abys nemusel odejít." Zasmál se.
,,Co, že ti na tom tak záleží?" Zrudla.
,,Promiň," odtáhla ruku a on ji zdráhavě pustil. ,,To bychom už měli jít. Když nejsme schopni nic změnit?" vyskočila na nohy a otočila se k lesu. ,,Kudy jsme to šli?"
,,Co ti přelítlo přes nos?" Postavil se vedle ni a natáhl k ní ruku. Ustoupila.
,,Nic. Měl by ses vyspat, nemyslíš?"
,,Lio!"
,,Maudrene, do háje, nešahej na mě!" uskočila a málem spadla.
,,Přestaň trucovat a řekni mi, co se děje. Co se stalo, že jsi na mě tak hnusná?"
,,Měl by ses jít vyspat. Páni, to zní hrozně!" rozhodila rukama.
,,Lio, uklidni se," natáhl k ní ruku a dřív, než ho přes ní stačila plesknout, chytil ji za ní, a pak i tu druhou, že se jen bezmocně cukala. ,,Tak... A teď mi to hezky povíš. Do té doby tě tu budu držet, ať se ti to líbí, nebo ne."
Petlysa zuřila. Celý oběd z hlavy nemohla vyhnat Galena. Pořád jí hlavou prolétávala jeho slova, jeho tvář a poslední věta, že to nehodlá vzdát. Pak pokrčila rameny a potřásla hlavou. Tak ať! Však ona mu ukáže, že není snadno k mání. Ať se snaží, chlapeček, ušklíbla se v duchu.
Spolkla poslední sousto a zvědavě se podívala na naproti sedící Peťuldas. Vrtala do jídla a nehodlala se do něj jen tak pustit.
,,Peťuldas? Jsi v pořádku."
,,Cože?" vzhlédla. ,,Hned uvolním místo," nabrala si vidličku jídla.
,,Klídek. Jen jsem se ptala, co ti je?"
,,Stojím před velkým rozhodnutím," pokrčila rameny.
,,Fakt? Slyšela jsem, že na stopařku tě vzali," usmála se Pet a cosi v ní hrklo. To snad ta zatracená Tep nemyslí vážně?
,,Jo, tohle je fajn. Ale není to to rozhodnutí."
,,Aha a můžu vědět, co to je?"
,,Asi ne," zkousla si ret.
,,Ale užírá tě to pořádně, co?"
,,To jo."
,,A vážně mi to nechceš říct?"
,,Mám tak trochu obavy, že to za chvilku bude vědět celá Vranga."
,,Tak to se bát nemusíš," uklidňovala Peťuldas Pet. ,,Jsi skoro má jmenovkyně, ty já neurážím," usmála se Pet a zase v ní hrklo. Zalez! pomyslela si rozhořčeně.
,,Takže to skoro vyžvaníš."
,,Neboj. Ale jak chceš."
,,Asi jsem se zamilovala."
,,Tak to je fajn!" nadskočila Pet.
,,Tiše," okřikla ji Peťuldas. ,,Ale je tu problém."
,,Hm?"
,,Je to můj bývalý šéf," řekla tak tiše, že jí Pet skoro nerozuměla. Jakmile pochopila, hrklo v ní.
,,Cože?"
,,No jo. Věděla jsem, že budeš reagovat takhle."
,,Jak takhle?"
,,Popuzeně."
,,Ne, to ne. Ale má tě asi rád, když tušil, že to ohrozí váš pracovní vztah."
,,Jo, proto se zachoval tak výtečně a vykopl mě."
,,Pak máte naději."
,,Bezva, ale já chtěla být lovčí. Je to můj sen. Byl..."
,,Stopařka zažije víc dobrodružství a máš k tomu velké plus." Hrk!
,,Fakt? Jaké?"
,,Pl-plus láska," popadala dech.
,,Pet? Jsi v pořádku?" Sotva stačila oslovená přikývnout, složila se z lavice a skončila na podlaze.
,,Měla bych ti ještě nafackovat!" ohradila se Ness, když skončila s šitím, otřela si pot z čela a zpříkra se na něj podívala.
,,Ach bože, tak jo!"
,,Co zase?"
,,Řeknu ti, proč jsem se rval."
,,Ale já to nechci vědět," tvrdila Ness, ale byla sama proti sobě.
,,Jakýsik blbec tvrdil, že jsi strašná ledová královna, celé dny se neusměješ a že budu mít peklo, až si tě vezmu, tak jsem mu jich pár dal. Bohužel i on mě," protáhl si krk.
,,Cože? Kdo to říkal?"
,,Teď vidím, že jsem si mohl ušetřit zranění. Protože za pravdu by se lidi neměli prát."
,,Chceš tím říct, že jsem přesně taková, jak mě popsal?"
,,Možná trochu, ale vždycky jak tě vidím, jsem... Asi jsem měl růžové brýle, když jsem si myslel, že to jen hraješ."
,,Ale já..."
,,Neskončil jsem." Odfrkla si. ,,Věčně jsi na mě hnusná, pomalu mi ani neodpovíš a mám pocit, že vždycky, když se na mě podíváš, vidíš nějakého démona nebo co. Hříšníka, který udělal obrovskou chybu. A myslím, že se raději zabiju, než abych si tě vzal." Nesse to vyrazilo dech a hleděla na něj s otevřenými ústy. ,,Nejvyšší čas jít, co? Která skála je nejvyšší? Tys to jistě prozkoumala a už tam dopředu vytesala náhrobek!"
,,To není pravda a je mi líto, že si to o mně myslíš."
,,Nechtěl jsem být hnusný, ale nedáváš mi na výběr. Musím někdy oplácet stejnou mincí. A dřív, než se zmůžeš na cokoliv, rozmysli si to, protože já už toho všeho mám plné zuby. Rozmysli si, co mi chceš říct a až pak to vypusť z pusy. Abys toho nemusela litovat," vstal a spěšně odešel z místnosti.
,,Chceš mi vypadnout?" usmál se Maudren.
,,Jsem jen zvědavá. Jestli chceš, tak už mě polož. Myslím, že ten kousek už dojdu," odpověděla mu.
,,Jak je libo," pokrčil rameny a pomalu ji postavil na nohy. Pak si protáhl ramena a krk.
,,Nebolí tě něco? Poslední dobou jsem se dost ládovala." Zasmál se.
,,V pohodě. Jen mi trochu ztuhla záda. Tak co? Jdem, nebo jak?" podíval se na ni.
,,Jdem," kývla Lia a rozhrnula křoví. Naskytl se jí pohled na překrásnou scenérii a taky jí neušlo, že ji Maudren nedočkavě pozoruje. Podívala se na něj a zeširoka se usmála. Pak vyšla na měsíční světlo a zatočila se kolem své osy s rozpřaženýma rukama. ,,Páááni."
Nedaleko tekla ne příliš široká řeka se silným proudem, přes kterou vedl skromný dřevěný mostek, který se nakláněl ve směru větru. Přesto ale vypadal úžasně, když ho ozařoval měsíc. Za řekou se kousek táhla louka a za ní smíšený les, který snad končil až u úpatí hor. Lia nevěděla a momentálně to ani vědět nechtěla. Bohatě jí stačilo vidět to, co právě viděla.
Maudren tiše prošel kolem ní a posadil se k řece do trávy. Lia se nemohla vynadívat.
,,Je to všude tak krásné? Jestli ano, pak nevím, čeho jsem se to celý ten čas bála."
,,Nebuď tak bláhová," zasmál se. ,,Vrať se trochu do skutečnosti."
,,Nechce se mi. Tady je to jak z pohádek nebo vypravování."
,,Někdy jsou vypravování pravdivá," pokrčil rameny Maudren a s tichým heknutím se položil do trávy. ,,Stejně myslím, že bychom tu neměli být příliš dlouho, bůhví, na koho bychom tu mohli narazit."
,,Když to říkáš," pokrčila rameny Lia a posadila se vedle něj. ,,Stejně je to tady nádherné."
,,Jsem rád, že se ti to tady líbí." Chvilku se ještě nadšeně rozhlížela kolem, a pak se podívala na svého společníka.
,,Kdy odjíždíš?" Trošku ho to zarazilo, ale zavřel oči a vydechl.
,,Zítra ráno."
,,Brzo?" Přikývl. ,,Měl by ses jít vyspat a ne tahat nějakou holku po lesích," zasmála se Lia. Otevřel oči.
,,To je moje největší hobby," ušklíbl se.
,,Já to věděla," povzdechla si.
,,Co je?"
,,Musíš odjet, co? Kam vlastně?"
,,Táta usoudil, že je nejvyšší čas mě vyučit na něco pořádnějšího, než na mávání rukama a mumlání zaklínadel," pronesl ledabyle, ale Lia rychle rozpoznala, že ho mrzí, že si to přeje.
,,A ty ho poslechneš?"
,,A co bys řekla?" posadil se a zamračil se. ,,Nemám na vybranou."
,,Co se to se světem stalo? Všichni musíme dělat, co nám kdo přikáže. Vždyť se skoro ani nemůžeme vídat!" Pokrčil rameny a posunul se tak, aby seděl naproti ní.
,,Kdoví, kdy se to všechno začalo obracet v náš neprospěch?"
,,Můžem se jen dohadovat," sklopila oči Lia a utrhla si trs trávy. Maudren se pak z ničeho nic natáhl a chytil ji za zápěstí. ,,Hm?" zvedla oči.
,,Nepřemýšlej nad něčím, co nejsme schopni změnit."
,,Jak to? Vždycky to přeci nějak jde."
,,Nějak," ušklíbl se. ,,Příliš se to podobá slovu nijak."
,,Tak to nepřipodobňuj. Udělejme s tím něco, abys nemusel odejít." Zasmál se.
,,Co, že ti na tom tak záleží?" Zrudla.
,,Promiň," odtáhla ruku a on ji zdráhavě pustil. ,,To bychom už měli jít. Když nejsme schopni nic změnit?" vyskočila na nohy a otočila se k lesu. ,,Kudy jsme to šli?"
,,Co ti přelítlo přes nos?" Postavil se vedle ni a natáhl k ní ruku. Ustoupila.
,,Nic. Měl by ses vyspat, nemyslíš?"
,,Lio!"
,,Maudrene, do háje, nešahej na mě!" uskočila a málem spadla.
,,Přestaň trucovat a řekni mi, co se děje. Co se stalo, že jsi na mě tak hnusná?"
,,Měl by ses jít vyspat. Páni, to zní hrozně!" rozhodila rukama.
,,Lio, uklidni se," natáhl k ní ruku a dřív, než ho přes ní stačila plesknout, chytil ji za ní, a pak i tu druhou, že se jen bezmocně cukala. ,,Tak... A teď mi to hezky povíš. Do té doby tě tu budu držet, ať se ti to líbí, nebo ne."
Petlysa zuřila. Celý oběd z hlavy nemohla vyhnat Galena. Pořád jí hlavou prolétávala jeho slova, jeho tvář a poslední věta, že to nehodlá vzdát. Pak pokrčila rameny a potřásla hlavou. Tak ať! Však ona mu ukáže, že není snadno k mání. Ať se snaží, chlapeček, ušklíbla se v duchu.
Spolkla poslední sousto a zvědavě se podívala na naproti sedící Peťuldas. Vrtala do jídla a nehodlala se do něj jen tak pustit.
,,Peťuldas? Jsi v pořádku."
,,Cože?" vzhlédla. ,,Hned uvolním místo," nabrala si vidličku jídla.
,,Klídek. Jen jsem se ptala, co ti je?"
,,Stojím před velkým rozhodnutím," pokrčila rameny.
,,Fakt? Slyšela jsem, že na stopařku tě vzali," usmála se Pet a cosi v ní hrklo. To snad ta zatracená Tep nemyslí vážně?
,,Jo, tohle je fajn. Ale není to to rozhodnutí."
,,Aha a můžu vědět, co to je?"
,,Asi ne," zkousla si ret.
,,Ale užírá tě to pořádně, co?"
,,To jo."
,,A vážně mi to nechceš říct?"
,,Mám tak trochu obavy, že to za chvilku bude vědět celá Vranga."
,,Tak to se bát nemusíš," uklidňovala Peťuldas Pet. ,,Jsi skoro má jmenovkyně, ty já neurážím," usmála se Pet a zase v ní hrklo. Zalez! pomyslela si rozhořčeně.
,,Takže to skoro vyžvaníš."
,,Neboj. Ale jak chceš."
,,Asi jsem se zamilovala."
,,Tak to je fajn!" nadskočila Pet.
,,Tiše," okřikla ji Peťuldas. ,,Ale je tu problém."
,,Hm?"
,,Je to můj bývalý šéf," řekla tak tiše, že jí Pet skoro nerozuměla. Jakmile pochopila, hrklo v ní.
,,Cože?"
,,No jo. Věděla jsem, že budeš reagovat takhle."
,,Jak takhle?"
,,Popuzeně."
,,Ne, to ne. Ale má tě asi rád, když tušil, že to ohrozí váš pracovní vztah."
,,Jo, proto se zachoval tak výtečně a vykopl mě."
,,Pak máte naději."
,,Bezva, ale já chtěla být lovčí. Je to můj sen. Byl..."
,,Stopařka zažije víc dobrodružství a máš k tomu velké plus." Hrk!
,,Fakt? Jaké?"
,,Pl-plus láska," popadala dech.
,,Pet? Jsi v pořádku?" Sotva stačila oslovená přikývnout, složila se z lavice a skončila na podlaze.
,,Měla bych ti ještě nafackovat!" ohradila se Ness, když skončila s šitím, otřela si pot z čela a zpříkra se na něj podívala.
,,Ach bože, tak jo!"
,,Co zase?"
,,Řeknu ti, proč jsem se rval."
,,Ale já to nechci vědět," tvrdila Ness, ale byla sama proti sobě.
,,Jakýsik blbec tvrdil, že jsi strašná ledová královna, celé dny se neusměješ a že budu mít peklo, až si tě vezmu, tak jsem mu jich pár dal. Bohužel i on mě," protáhl si krk.
,,Cože? Kdo to říkal?"
,,Teď vidím, že jsem si mohl ušetřit zranění. Protože za pravdu by se lidi neměli prát."
,,Chceš tím říct, že jsem přesně taková, jak mě popsal?"
,,Možná trochu, ale vždycky jak tě vidím, jsem... Asi jsem měl růžové brýle, když jsem si myslel, že to jen hraješ."
,,Ale já..."
,,Neskončil jsem." Odfrkla si. ,,Věčně jsi na mě hnusná, pomalu mi ani neodpovíš a mám pocit, že vždycky, když se na mě podíváš, vidíš nějakého démona nebo co. Hříšníka, který udělal obrovskou chybu. A myslím, že se raději zabiju, než abych si tě vzal." Nesse to vyrazilo dech a hleděla na něj s otevřenými ústy. ,,Nejvyšší čas jít, co? Která skála je nejvyšší? Tys to jistě prozkoumala a už tam dopředu vytesala náhrobek!"
,,To není pravda a je mi líto, že si to o mně myslíš."
,,Nechtěl jsem být hnusný, ale nedáváš mi na výběr. Musím někdy oplácet stejnou mincí. A dřív, než se zmůžeš na cokoliv, rozmysli si to, protože já už toho všeho mám plné zuby. Rozmysli si, co mi chceš říct a až pak to vypusť z pusy. Abys toho nemusela litovat," vstal a spěšně odešel z místnosti.