Duben 2009

41. kapitola - Stonecrowd

30. dubna 2009 v 20:00 | TePa, Nessa |  Eillen
Večer se opravdu slezla menší babská poradna, ke které se k údivu všech zdráhavě připojila i Iris. Těsně před tím, než dívky roztáhly papír na podlaze, aby měly všechny dost místa na kreslení, zaklepala na dveře.
,,Ahoj," řekla zdráhavě a do místnosti strčila jen hlavu.
,,Ahoj," pozdravily jí.
,,Vadilo by vám, kdybych se přidala," ukázala na zem.
,,Jasně, že ne. Čím víc lidí, co tuhle hru hrálo, tím lépe se to bude kreslit."
,,Kreslíte Stonecrowd?" zeptala se a použila i název hry.
,,Já věděla, že to bude něco s kamenem," usmála se na Iris Noreen a posadila se blíže k Eillen, aby se mohla taky posadit.
,,Jo, trochu si to pamatuju," řekla a trošku se začervenala.
,,Trochu? Ty jsi hotový poklad," usmála se na ni Eillen a udělala obrovské kolo přes celý papír. ,,Myslím, že hrubé čáry byly nějak tak," párkrát čmrkla. ,,Jo a kameny byly uprostřed a dva tady," znovu udělala dvě čáry.
,,Já bych řekla, že to bylo spíš tady," upřesnila nákres Adrianne svým červeným uhlem.
,,Adrianne," zaúpěla Noreen. ,,Ten uhel byl přeci na speciální značky a šipky."
,,Jo, aha. Promiň," řekla Ady, ale všechny rázem věděly, že to nemyslí vážně.
,,Mohla bych..?" ozvala se nesměle Iris.
,,Jo, jasně, tady máš zelený, říkaly jsme si, že ho asi rozdělíme na třetiny, nebo spíše poloviny, abychom se nepopraly." Iris se usmála.
,,Poloviny?"
,,Eillen by se asi zdržela," poznamenala Noreen a Eillen na ni vyplázla jazyk.
"Myslím, že to bylo nějak takhle," řekla a přejížděla uhlem po papíře. Za chvíli se už i ostatní skláněly nad pokresleným archem.
"Jo, tady to je dobré. Ale tady bych to trochu upravila. Asi nějak takhle?" zvedla oči Adrienne a naznačila čáru.
"To by mohlo fungovat. Ale v tom případě by to pak tady chtělo zase posunout..."
Dívky se nad papírem dohadovaly asi hodinu a pak spokojeně překreslily finální verzi.
"Hotovo," libovala si Noreen. "Ani nevíte, jak se těším na zítra. Musíme sestavit pořádné týmy a nandat jim to."
"Hele, myslela jsem, že ti jde o hru a ne o vítězství," nadhodila pobaveně Ady.
"Však taky jo, jde mi o vítěznou hru. Neříkej, že nejsi ráda a nehraješ s lepším pocitem, když víš, že tvoje družstvo na to má a spěje k výhře? Já teda jsem."
"Tak samozřejmě, výhra je sladká. Ale občas neuškodí prohrát. Někdo totiž potřebuje srazit sebevědomí," podívala se na Noreen důležitě Ady.
"Ty..." rozzlobila se naoko Noreen a se smíchem po kamarádce hodila polštář. Tím bylo celé plánování nadobro zapomenuto a jen co uklidili papír s hřištěm z míst, kde mohl přijít k úhoně, bitva se rozhořela naplno. Iris se hned vypařila, ale zbylé tři dívky se nehodlaly vzdát a skončily až když už málem padaly vyčerpáním.
Nakonec usnuly na podlaze pokoje, hlavy položené vždycky na břiše té druhé a nořily se do říše snů.

Ráno je probudilo jemné zatřesení a jemný Irisin hlas:
,,Holky? Holky?!" třásla nejdřív s Eillen, pak s Ady.
,,C-co se d-děje?" zamžourala Eillen proti ostrému světlu.
,,Nechci vám do toho moc mluvit, ale když jsem šla na snídani, zastavilo mě hned několik kluků a chtěli se zapsat na tu hru. Je sobota a všichni se těší, až si Stonecrowd vyzkouší."
,,Ježíši!" zařvala najednou Adrianne a když si uvědomila, že už není ve snu, zmateně si promnula oči. ,,Iris?" podivila se. ,,Jé, promiň, já se nevrátila na pokoj," zívla.
,,To je v pořádku, horší bude ten dav kluků. Půjdu se převléct, jestli vám nebude vadit, že se přidám," zkousla si ret.
,,Jasně, že ne," zívla na ni Eillen a ztěžka se postavila.
,,Dobře. Tak se sejdeme za hodinu u vás v pokoji?"
,,Platí," kývla Eillen, zatímco Ady se vybelhala z pokoje a následovaná Iris se šla asi osprchovat.
,,Chrchrmdhmm," chrčela na podlaze Noreen, kterou jako jedinou nikdo neprobral.
,,Noreen!" zakřičela na ni Eillen, až se oslovená posadila a kýchla si. Eillen se tomu začala smát, dokud jí z očí nezačaly téct slzy.
,,Co se děje?" zamračila se na ni ospale Noreen.
,,Za hodinu se máme sejít tady, takže vstaň, napij se vody a já se zatím osprchuju."
,,Dobře, mami."
,,Myslím to vážně, hlavně znovu neusni," pošklebovala se jí Eillen.
,,No jo, pořád. Otevřu okno," vstala a otevřela okenice. Dovnitř okamžitě zavál čerstvý vzduch, doprovázený zpěvem ptáků.
Noreen se přemohla a když se Eillen vrátila z koupelny, byla už skoro připravená jít. Zbývalo jim ještě dost času, takže Noreen všechno v pohodě stihla a Eillen se dostala k rozečtené knize, kterou poslední dobou bohužel neviděla ani z rychlíku.
Po nějaké době se ozvalo zaklepání na dveře a do místnosti nakoukla Adrienne.
"Nazdar, tak co, jdeme?"
"Jasně," přikývla Eillen a postavila se na nohy. Knihu odložila zpátky na své místo a vykročila ke dveřím.
"Jsem na to dost zvědavá," nadhodila Adrienne.
"Jako všichni," podotkla Eillen. "Ale zapomeňte na to, že mi nedopřejete pořádnou snídani. Beztak budeme hrát bůh ví jak dlouho, takže se chci pěkně najíst."
"No jo pořád. Ty a to tvoje jídlo," protočila oči Noreen.
"Hele, děláš jako kdybych vypadala jako nějaká koule a přitom sama víš, že to vůbec není pravda. To chce zdravý životní styl, víš? Pořádně jíst, ale taky pohyb."
"Dobře, nehodlám se na tohle téma s tebou hádat," zahrála to do rohu Noreen zrovna když vešly do jídelny. Tam už bylo značné množství lidí a nejeden z nich se po nich otočil.
"Tak teda po snídani," rozloučila se Eillen a zamířila ke svému stolu.
,,Eillen? Můžu malý dotazík?" ozval se nesměle Jayden po její pravici.
,,Samozřejmě," nahla se Eillen blíž ke středu stolu pro jídlo.
,,Co takhle se pokusit o klidnou snídani?" Eillen po něm vrhla překvapený pohled.
,,A to ji nemáme?" zkousla toast.
,,Eillen," podíval se na ni úkosem.
,,Co se tím s..," zarazila se, když se rozhlédla a zjistila, že se na ni upírá každý zrak u jejich stolu. ,,Ach," zrudla.
,,No jo," uchechtl se Jayden a políbil ji na tvář. ,,Děkuju."
,,Nemáš zač," zírala Eillen mlčky na zvědavé tváře a vzapamatovala se teprve tehdy, když do ní Jayden jemně šťouchl.
,,Co takhle proslov?" šeptl ji místo nápovědy.
,,Jo, jasně," pohodila Eillen hlavou. ,,Hned," odkašlala si. ,,Hoši," začala a všimla si, že ji všichni sledují jako na trní. ,,Ehm... Hra začne, jen co se my, hlavní aktérky, trošku najíme, protože to bude trošku zápřah na naši fyzičku a na rozdíl od vás jsme nebyly stvořeny bezhlavě mlátit mečem kolem sebe po dobu dokonce i několika hodin. Dovolíte nám to?"
,,Není problém."
,,Ech... aha."
,,Promiň, že jsem tak zíral, ale..."
,,Sejdeme se teda až tam?"
,,Nemohla bys nám něco málo říct?"
,,Trošku priorita, co?" Ozývalo se ze všech stran. Jayden si trošku hlasitěji odkašlal a znovu zapůsobila jeho autorita.
,,Je to síla, co?" zašeptal jí do ucha zleva Corwin. Eillen až zaskočilo.
,,Co myslíš?" šeptla k němu nazpátek.
,,Ta autorita."
,,Kde se vzala?" chtěla Eillen vědět. Corwin pokrčil rameny a uchechtl se.
,,Obávám se, že to bude mít dědičné, protože vzbuzuje, jak to jen říct...?"
,,Chápu," usmála se Eillen.
,,Ty se tím ale zabývat nemusíš."
,,Jak to?" podivila se.
,,Jsi jediná, pro kterou má Jayden natolik velkou slabost, že asi zapomněl použít účinky své tajné síly," zamával dramaticky rukama a ukázal na Eillen. ,,i na tebe." Prozradilo ho, když ,nenápadně´ zabrousil očima k druhému stolu. Eillen se vševědoucně usmála a upírala na něj svůj zvídavý pohled. Když to Corwin postřehl, nahodil vážnou tvář.
,,Co?" chtěl vědět.
"Vůbec nic," poznamenala Eillen a Corwin se uklidnil. "Jen čekám, kdy do toho praštíte," neodpustila si po chvíli a Corwin zrudl jako rajče.
"Nevím, o čem to mluvíš."
"Pochopitelně," přikývla Eillen a zakousla se do snídaně. "Mňam, dneska je to úžasné," libovala si.
"Ještě jsem tě neviděl, že by ti nechutnalo," dobíral si ji pobaveně Jayden.
"No a? To nic nemění, že dneska se to obzvlášť povedlo," trvala na svém Eillen. Byla si vědoma, že plno zraků je i nadále pozoruje, ale nemínila si upřít pořádné jídlo, a tak na to nebrala zřetel. Uvažovala, jestli stejný nátlak panuje i u sousedního stolu a po letmém pohledu se ujistila, že ano. Už aby to bylo za nimi a všichni hru znali. Pak budou hrát všichni kdy se jim zachce a nebudou odkázáni na ně.
"Fajn, dojedla jsem, můžeme jít," povzdychla si nakonec Eillen.
"Nevypadáš dvakrát nadšeně," konstatoval se zájmem Jayden.
"To víš, je mi líto všeho toho jídla, které tu musím nechat," zažertovala a Jayden se krátce zasmál. "A taky jsem zvědavá, jak se masa kluků vmáčkne na tak malý prostor, aby viděli, jak se to má hrát."
"S tím si nelam hlavu, však ono se to nějak udělá. Tak jdem, panstvo, na nikoho se čekat nebude," zavelel nahlas Jayden a všichni už byli hotovi se vrhnout ke dveřím, jen aby u hřiště byli jako první.
,,To mě podrž, oni na nás ani nečekají," zasmála se Noreen, když se protlačila až k Eillen.
,,Dokonce ani Jayden tu nezůstal," přikývla s úsměvem Eillen.
,,A to ani neví, že jsme to hřiště ještě nenakreslily, tak jak ho chtějí najít?" Adrianne s úsměvem pokrčila rameny a pobídla kamarádky ke spěchu.
Když doběhly na místo, žádný z kluků tam nebyl.
,,Do mrtě, kde jsou?" rozesmála se Noreen.
,,To ví jen bůh," pokrčila ramney Eillen a ušklíbla se.
,,A já," doplnila Adrianne a ukázala směrem k lesu, odkud se zrovna šinul zástup mladých mužů.
,,Skloňte hlavu a kryjte se rukamaa!" zakřičela Eillen, chytla Adrianne za rukáv a obě spadly do vysoké trávy.
,,Ty jseš pako," zasmála se a znovu se postavila Adrianne. Noreen si zatím povídala s Iris o rozmístění hřiště.
,,Rychle holky, za chvilku bude pozdě," kývla Eillen směr kluci a neodpustila si úšklebek.
"Nedělej, že by ses bez nich obešla," ušklíbla se Noreen.
"Náhodou," začala vážně Eillen. "Náhodou fakt nevim."
"Je mi to jasné," protočila oči Noreen a dala si ruce v bok. "Když už nic nevíš, tak se aspoň zvedni a pojď nám pomoct."
"Náhodou, neříkala jsem, že nic nevím. Jen že tohle nevím," bránila se Eillen, ale udělala, co se po ní chtělo.
"No jo pořád, uděláme to tady, ne?"

Zaklínačka

26. dubna 2009 v 16:35 | TePa |  Nedokončené příběhy
Nejkratší z nedokončených příběhů, psaný hned poté, co se mi brácha (jak typické:D) zmínil o Final Fantasy, takže... no... přečtěte a sepsujte;)

TePa

Byla tma a vítr do skromného domku nahoře na kopci přivál závan smrti. Bitva byla dobojována. Po celé kdysi nádherné louce ležela spousta mrtvých těl, nad kterými se snášel mlžný opar. Uprostřed tohoto výjevu se náhle vynořil postarší muž s přilbou na stranu s mnoha šrámy přes obličej i břicho. Natržená kroužková košile se zlehka dotýkala mladého muže, kterého nesl v náručí.
Zaklínačka seděla u krbu a vyvařovala obvazy. Po celém domě jí leželo tolik zraněných, že je ani nestačila léčit. Právě se skláněla nad jedním z praporčíků, když do místnosti vtrhl onen postarší muž, kopnutím shodil ze stolu svíčku a čerstvě natrhané květiny a s oddechnutím položil mladíka na stůl.
,,Co si myslíte, že děláte?" okřikla ho mladá zaklínačka.
,,Potřebuješ pomoct."
,,Stačilo říct. Bude muset počkat," sklonila se nad praporčíkem, mávla rukou a jeho zranění se zacelila. Zároveň ale pocítila velký úbytek energie. ,,Spi," zašeptala a položila mu ruku na čelo.
,,Rychle. Umírá," popoháněl ji voják.
,,Dobrá. Jdu se na něj podívat. Způsobujete víc škody, jak užitku."
,,Omlouvám se." Zaklínačka mávla rukou a sklonila se nad mladíkem. Byl možná o dva, tři roky starší, než ona. Jeho pohledná tvář byla celá od krve a jeho ruce se nepřirozeně cukaly. Rychle si došla pro kouzelnickou hůl, která většinu času spočívala v rohu místnosti, pak se postavila na stůl, obkročmo kolem ní a mávla holí. Ta se rozzářila modrým světlem. Zaklínačka se roztančila a zručně, naučenými pohyby, si protáčela hůl v rukou.
Když skončila, seskočila ze stolu a otřela mladíkovi krev z tváře. Lehce pohnul víčky a otevřel oči.
,,Nenamáhejte se a spěte. Váš přítel vás má velice rád," řekla lehce a rychle odkráčela od stolu k dalšímu raněnému, a pak k dalšímu, dokud všechny neuložila ke spánku a šla si uvařit čaj.

Rekord!!!

26. dubna 2009 v 16:28 | TePa |  Zprávy pro Vás od Autorky
ANO, ANO, JO, JO!!!!

Drahé čtenářky,
Podařilo se mi nemožné - totiž napsat za duben celých 40 článků (včetně tohohle), což je můj dosavadní rekord - dosud bylo nejvíc 36 článků v říjnu. Jsem tak happy, že to tady prostě musím napsat:) Podpisy až na letišti;) a vydržtě se mnou ještě pořád dál, i když jsou mé příběhy tak... řekněme stejné, nezdá se Vám?
Vaše
TePa

Ekyelka

26. dubna 2009 v 16:25 | TePa
Tahle skvělá spisovatelka ani neví, že jí jakásik TePa objevila, ale já můžu jen děkovat svýmu bráchovi za to, že mi ukázal povídku, kterou jsem před několika dny zveřejnila - I andělé umírají. Je to tak krásná povídka, že jsem neodolala a hodila ji sem. A co se mi na ni nejvíc líbí? Slovní vyjadřování a krásný popis:) Užijste si ji taky a kdyžtak mrkněte na její blog.
Dále děkuju i saspi.cz, kterýžto server zveřejňuje její povídky a sama Ekyelka tam je součástí vedoucího ,,štábu". Hezké čtení ještě raz!!!

TePa

LG

26. dubna 2009 v 16:23 | TePa
Další dobrá duše, která se se mnou rozhodla podělit o místo na svém blogu je LG;) Děkuju

TePa

Faila a drak

26. dubna 2009 v 16:21 | TePa |  Nedokončené příběhy
2. nedokončený příběh. Můj nejstarší od té doby, co jsem psala Chloë. Začala jsem to psát poté, co jsem přečetla Eragona a Eldesta, takže je to trošku... víc:D podobné. Nesmějte se mi prosím a napiště mi koment:) Dík

TePa

Z nebe se k jezeru snesl nádherný bílý drak. Měl protáhlé ještěří tělo se silnými zadními končetinami a dlouhým ocasem. Jeho přední nohy, i když nebyly přílíš dlouhé a silné, mu nijak neubíraly na kráse. Dlouhý krk na němž byla úzká protáhlá hlava a ostny, celý byl pokryt šupinami.
Hltavě se napil vody, a protože už byla noc, lehl si na břeh a usnul. Okolo něj byly hory a lesy. Probudil by jej sebeslabší zvuk.

Mezitím statečná Faila klopýtla u stromu, který označoval začátek jezerní oblasti a snažila se uniknout svým pronásledovatelům, kteří se vzhledem k jejím zraněním ještě moc nepřiblížili, což bylo k podivu, protože její zraněné lýtko už dost silně nateklo a zvýšenou námahou s ním nemohla pořádně hýbat. Vyšvihla se na strom, u kterého klopýtla, a usadila se na horní větve, aby se alespoň částečně skryla před svými pronásledovateli. Mezitím vzpomínala na události toho dne.
Bylo ráno jako každé jiné až na množství mraků, které se nad jejich městečkem, s názvem Vórima, nacházelo až moc. Každou chvílí čekali déšť, a tak rychle schovávali seno, aby jim nezmoklo. Jelikož byla Faila jediným potomkem svých rodičů, neměli nikoho navíc k ruce, protože hlavním zaměstnáním všech lidí zde bylo zemědělství a každý se snažil schovat své vlastní živobytí a neměl čas na to, aby pomáhal jiným. Seno už měli pod střechou, a tak Faila poslala rodiče domů, i přes jejich velikou nespokojenost, a šla zavřít dobytek a drůbež. Mezitím se rozpršelo, a když se Faila konečně vrátila zpět do světnice, byla celá mokrá. Šla se převléct do své ložnice.
Už delší dobu na ně neustále útočil jeden kmen, s kterým Failiino městečko válčilo už od nepaměti. Vórima byl vskutku netypický název pro takovou vesnici. Navíc nikdo přesně nevěděl, co to slovo znamená, neboť bylo v elfštině a tu nikdo ze zdejších lidí neuměl. Spekulovalo se o tom, že ji kdysi uměl Failiin otec, ale ten vždy, když na to přijde řeč, rychle odbočí od tématu. Dnes kmen zaútočil znovu a to velmi nečekaně.
Ze světnice uslyšela smrtelné výkřiky svých rodičů. Po tváři jí stekla slza. Rychle ji setřela, přeskočila k oknu a vytasila svůj meč z pochvy. Bojovat uměla, za což se zasloužil převážně její otec. Matka jí to upírala, ale Faila si nemohla pomoci. Učila se bojovat už od svých pěti let, takže v tom byla velmi zběhlá. Sbalila si své věci do ruksaku, který si hodila na záda a potichu sestoupila dolů. Opatrně nahlédla do světnice, ale nikoho tam neviděla. V tom jí někdo položil dýku na krk. Lekla se, ale nedala to znát.
,,Zahoď to, krásko," zachroptěl muž, kterému silně páchlo z pusy.
,,Co myslíš, ty prachsprostý žalude plný hnoje?" začala ho Faila urážet. Dosáhla svého. Muž začal rychleji dýchat a ještě více přitlačil dýku Faile ke krku.
,,Ty jedna děvko! Co si to dovoluješ?" Jednala rychle. Přehodila si ho přes záda, čímž dost riskovala, ale jak předpokládala, muž se tak lekl, že upustil dýku na zem. Kopla do něj a poté ho pěstí udeřila do obličeje.
Rychle vstala, vzala meč a vyběhla z domu. Bylo však už pozdě. Celá vesnice lehla popelem a ona měla tu smůlu, že zrovna okolo vchodu do jejich domu stála celá tlupa ozbrojenců. Zřejmě čekali na své přátele. Jakmile ji spatřili, zle se ušklíbli.
,,Heleme se, korouhvička," zahvízdal nějaký muž vlevo. Neotočila se za hlasem. Stále si udržovala svou ledově chladnou tvář.
,,Kdepak je Herold?" zeptal se nějakého pobudy, který stál vedle něj.
,,Myslíte toho uchýla, který se mi před chvílí připletl do cesty a nadával mi?" Muži zapískali. Takovou drzost neočekávali.
,,A nejsi ty náhodou namyšlená a drzá kráva?"
,,Myslíš? Nebudu ti to vymlouvat. Každý má svobodnou vůli a může si o mně myslet, co se mu zachce. Jestli se chceš podívat na Herolda, obávám se, že už to nebude takový fešák, za jakého ho určitě pokládáš," řekla Faila výsměšně, ačkoli jí to vůbec podobné nebylo. Nepřítelovy rysy ztuhly.
,,Co tím myslíš?" zeptal se opatrně.
,,Hele, ráda bych si tu s vámi povídala, věřte mi, ale bohužel mám naspěch." Pánové se uchechtli. Jeden z nich k Faile přistoupil trošku blíže a dýkou jí přejel po obličeji. Nehnula se ani o píď.
,,Nepovídej. Ale my tě bohužel nepustíme. Co ty na to?" Konečně sundal dýku z její tváře.
,,Coby? Asi se budu muset dostat ven jinak."
,,To asi ano," zachechtal se. ,,A víš, co by mě zajímalo?"
,,To opravdu netuším," ušklíbla se.
,,Jak bys to asi chtěla udělat, když před tebou stojí celá banda mužů, kteří tě mají chuť buď zabít, nebo pomilovat." Potichu začala zvedat meč.
,,Pak bych je asi musela probodnout, co ty na to?" řekla.
Mocně se zachechtal. ,,Ty? Takové holoubě?" Neváhala už ani chvilku. Rychle vytasila meč a než stačil nepřítel postřehnout, že se vůbec pohla, propíchla ho skrz na skrz. Spatřila už jen jeho překvapený výraz. Potom se mu s úst začala řinout krev, a tak ho Faila odstrčila stranou. Vytáhla meč z jeho těla a řekla:
,,Takže teď mě buď pustíte nebo," ukázala na jejich zástupce, který ležel v kaluži krve. ,,mě necháte projít." Prvních deset mužů se na ni vrhlo, a tak seskočila ze schodů, čímž se jim dostala za záda. Obratně a rychle se vyhýbala jejich ranám a zabíjela jednoho po druhém. Deset mrtvých mužů leželo na hromadě. Při těch rychlých pohybech se jí rozcuchaly vlasy, a tak vypadala ještě děsivěji než před tím. Další muži se na ni vrhli, ale ona nečekala. Vyšvihla se na větev stromu, který stál hned vedle stavení a s pomocí dalších přeskakovala z jednoho stromu na druhý až se dostala do poloviny lesa. Tam trošku klopýtla na větvi a jedna noha ji spadla trošku níž než chtěla, což mělo za následek to, že jeden z mužů využil situace a sekl ji do lýtka. Zasyčela a rychlým pohybem mu proťala tepnu. Začal krvácet a skácel se k zemi. Hodně jeho společníků se vydalo přímo za její krvácející ranou, a tak se rychle vyšvihla výše do koruny, chvíli si odpočala, neboť v brnění se rytířům lezlo opravdu špatně, a tak raději zůstali pod stromem. Neměli luky, takže byla chvíli v bezpeční, ačkoli se po ní snažili házet dýky. Když si chvíli odpočala, začala zase přeskakovat ze stromu na strom, ale už nebyla tak rychlá. Po chvíli se jí na chvíli nepřátelé ztratili z dohledu, a tak seskočila na zem. Utíkala k jezeru, které leželo nedaleko. Okolo je hodně houští, snad se tam schová. Navíc pochybovala, že rytíři umí plavat, takže by jim mohla uniknout i takto.
Neběželo se jí zrovna lehce, vzhledem k její poraněné noze, ale i tak si stále udržovala náskok. Divila se tomu, protože čekala, že ji rychle dohoní a zajmou. Nakonec se dostala ke stromu, který stál při začátku jezerní oblasti. Klopýtla.
Když se opět vyšvihla do větví, kolem se prohnali její nepřátelé. Z ničeho nic se ale zastavili a v očích měli děs. Přes větve neviděla, kam se koukají, ale asi to bylo něco strašného, protože popadli zbraně a vzali nohy na ramena. Faile se nesmírně ulevilo. Opatrně sešplhala dolů a šla si omýt ránu.
Vůbec neviděla draka, který ji bedlivě pozoroval. Nevnímala totiž vůbec nic, krom své bolesti. Bolesti ze ztráty svých rodičů, která o mnohé převyšovala tu, kterou jí způsobovala řezná rána na lýtku. Tiše se rozvzlykala.

Ta ztráta bolela. Když se trochu utěšila, sáhla si na čelo. Celá hořela. Vstala a trošku se zapotácela. Couvla a na chvíli se tam zastavila. Pak se rozběhla a po hlavě skočila do vody. Ta se ani moc nezavířila, což zaujalo bílého draka. Nildor, tak se jmenoval. Pozoroval ji, jak plave a užívá si ten pocit, když ji obklopuje klidná voda, hladící její tělo. Nildor trošku naklonil hlavu. Takového člověka ještě neviděl. Byla tichá, rychlá a měla výdrž, to musel uznat.
Faila doplavala k druhému břehu celkem rychle. Tam se odrazila a vyrazila zpět. Když vylezla z vody, odzbrojila se a usušila meč, aby nezrezivěl. Unaveně se svalila na zem, ale po chvíli se zvedla, protože se zase začínala prosazovat rána na lýtku. Promnula si oči a posadila se. Trhla hlavou doprava a spatřila Nildora. To jí ještě scházelo, pomyslela si. Drak. Nevěděla, že ještě nějací jsou. Vyskočila na zdravou nohu tak rychle, že nebylo téměř ani znát, že je raněná. Nildora to pochopitelně opět překvapilo. Posadil se a hleděl Faile do očí. Ta jeho zkoumavému pohledu dlouho vzdorovala. Pak se ozval strach. Ono nebylo čemu se divit. Drak ji převyšoval více než o celou její délku, a tak bylo pochopitelné, že z něj má hrůzu. Rychle se otočila a začala kulhat k lesu. Nildor se ani o píď nehnul, stále pozoroval, jak statečně odolává krvácející ráně.
Faila už málem umírala bolestí, která ji zužovala. Když už byla na dosah stromů, svalila se na zem a na místě omdlela na velkou ztrátu krve.
Když se probudila nikdo kolem ní nebyl, ale rána byla zacelená a už tolik nebolela, a tak se rozhodla vstát. Hned na to se skácela k zemi, neboť ji přemohla krátká štiplavá bolest v holeni. Měla strašlivý hlad, ale protože se nemohla hýbat, raději usla, aby nemusela namáhat lýtko a zároveň, aby zahnala hlad.
Když se probudila podruhé, stál nad ní drak v celé své kráse. Musela uznat, že je úžasný a určitě bude, na svou mohutnost, i mrštný. To na něj prozradily jeho silné nohy. V jeho očích, ale nebylo to, co očekávala. Prostě se na ni díval. Trošku se uklidnila, když zjistila, že jí asi nemá touhu ublížit. Přinesl ji srnu, kterou před ni položil. Stáhla ji z kůže a odstranila z ní vnitřnosti. Vše pomocí dýky. Nakonec jí mečem uťala hlavu, rozdělala oheň a srnčí tělo napíchla na klacek, který utrhla ze stromu, a začala opékat. Ještě před tím samozřejmě zahrabala vnitřnosti do země a než to samé udělala i s hlavou, Nildor se nahl a spolkl ji. Jelikož hlava ležela hned vedle Faily, děsivě se lekla. Nakonec se odvážila se zeptat:
,,Mluvíš?" Drak sice kývl, ale nevydal ani hlásku. Zato začala cítit sílu, která se ji tlačila do mysli. V životě nic takového nezažila, a tak, ačkoli se bránila, se ten někdo nakonec proboural do její mysli.
,,Mluvit můžu, ale jenom v mysli," sdělil jí hlas. Faila se zmateně koukla kolem sebe. Nikoho neviděla, a tak zavolala:
,,Kdo jsi?"
,,Rozhlédni se," ozval se hlas znovu.
,,Tak kdo? Žádného člověka nevidím."
,,Já taky nejsem člověk, jsem drak," řekl už trochu otráveně. ,,Myslel jsem si, že budeš chápavější."
Faila se obrátila k drakovi a chvíli jej pozorovala.
,,Jakto, že s tebou mohu mluvit?" zeptala se už v mysli.
,,Bylo to tak dáno osudem."
,,Bohužel osudu moc nerozumím."
,,Pochopíš... časem."
,,Co se stalo s mou nohou?"
,,Uzdravil jsem ji," kývl hlavou drak.
Faila si chvíli mnula lýtko.
,,Ale moc to nepomohlo. Bolí."
,,Přestane to."
,,Slíbuješ?" Drak se uchechtl, ale v jeho podání to vyznělo jako bručení, které se v sobě snažil dusit.
,,Slibuji," slíbil drak. Faila kývla a znovu si lehla. Po vydatném jídle se jí chtělo spát.
,,Jestli máš ještě hlad, klidně to sněz, protože to může akorát přilákat nepříliš příjemnou společnost," nabídla mu. Nildor k ní natočil hlavu.
,,Děkuji. Bude to dobrý zákusek. Můžeš z toho vytáhnout tu špejli?" Faila se zasmála.
,,Ovšem." Přikulhala k srně, chytila ji a prudkým pohybem vyškubla klacek z jejího těla. Ještě než dopadlo na zem, drak se sehl a snědl ji. Faila zahodila větev a ještě celá otřesená se vrátila na své původní místo.
,,Děsíš mě, víš to?" sdělila mu.
,,Já děsím všechny, takže by v podstatě vůbec nevadilo, kdybych tu srnu nesnědl." řekl a po chvíli ještě dodal: ,,Netušil jsem, že toho vy lidé tak málo sníte."
,,Každý sní tolik, kolik jeho tělo potřebuje a protože si o hodně větší než já, je přece pochopitelné, že toho sníš víc, ne?" bránila lidi, ale potom se otřásla při pomyšlení na ty zrůdy, které ji málem zajali.
,,Až se mi zahojí rána, už tě nebudu obtěžovat, slibuji," řekla těsně před usnutím. Drak se na ni zadíval, ale dívka už měla dávno zavřené oči a usínala. Doufám, že to nebude tak rychle. Nějak mi přirostla k srdci. Navíc ještě nechápe osud, který nás spojil dohromady, pomyslel si Nildor a usnul.

Když se ráno Faila probudila, vstala, aby se mohla jít opláchnout, protože včera na to zapomněla. Hned při prvním kroku se objevila bolest v lýtku, a tak pro ni bylo těžké dostat se, byť jen 10 kroků, k jezeru. Nildor byl bůhví kde, a tak se svlékla a skočila do vody. Když se umyla, došla k ruksaku a z něj si vytáhla náhradní šaty. Bohužel už měla jenom béžovou sukni a krátkou šedou halenu, ale je to lepší než nic. Nasoukala se do oblečení a vydala se ke kalhotům, které stále ležely na břehu jezera. Pečlivě je přeprala a snažila se nemyslet na bolest v lýtku. Se smrtí svých rodičů se již smířila. Těžko, ale smířila. Když měla vypráno, došla k nejbližšímu stromu a na něj pověsila své oblečení, aby do večera oschlo, protože se rychle blížila bouřka. Ale rychle ji zase zmohla bolest, a tak si raději znovu lehla k jezeru, kde si nemocnou nohu až po koleno ponořila do vody. Chvíli počkala až bolest ustoupí, a pak znovu vstala. Olámala ze spadlého stromu větve a přestože bylo teprve poledne, rozdělala oheň. Z ruksaku vytáhla deku a rozprostřela ji vedle ohně, lehla si na ni. Dlouho jen tak hleděla do plamenů, když ji napadlo, spojit se s drakem.

,,Ruším tě?" zeptala se potichu. Zanedlouho jí přišel obrázek, který, jak se zdálo, patřil drakovi. Silně se zakymácel.
,,Nejsem zvyklý na takové přepady. Co potřebuješ?" Řekl prudce, ale ne hněvivě.
,,Omlouvám se. Já... totiž... já jen jestli jsi v pořádku. Dělám si starosti."
,,O mě? To nemusíš."
,,Hmm... To je dost dobře možné. Kdy se vrátíš?"
,,Asi za dvě hodiny."
,,Tak dobrá. Já půjdu spát." rozhodla se Faila.
,,Buď opatrná. Nejsem tam, abych tě chránil."
,,Nepotřebuji hlídat," ohradila se Faila, ale to už drak ukončil spojení, a tak se jen uraženě natáhla na deku. Předchozí ospalost zmizela díky její uražené ješitnosti.
Když drak přiletěl, byla vzhůru, ale zabednila si mysl a odmítala jej pustit dovnitř. Její obrana byla silná, ale proti drakovým zkušenostem slabá.
,,Nebuď uražená. Chci jen tvoje dobro a jestli takhle hodláš zůstat po celou dobu, co se budeš uzdravovat, než odjedeš, raději tě sežeru." Myslel to sice dobře, ale Faila se vyděsila a posadila se. Po chvíli se raději uklidnila, protože tak jako tak, by se mu nestačila rovnat vzhledem k poranění. Prudce vydechla a znovu si lehla.
,,Jak se jmenuješ?" zeptala se Faila, neboť ještě stále neznala drakovo jméno.
,,Heleme se. My už spolu mluvíme? Jmenuji se Nildor."
,,Podívejme. Těší mě Nildore, já jsem Faila."
,,Je mi ctí," prohlásil Nildor a lehce sklonil hlavu. Faila se zvonivě zasmála.
,,Ale no tak. Takové formality. Vás draků není zrovna moc, viď?"
,,Pravda. My žijeme spíš na severním pobřeží," kývl Nildor.
,,Zvlášť bílých draků nebude přespříliš. Co vlastně děláš tady?"
,,Je to dlouhý příběh."
,,Já mám času dost," řekla Faila.
,,Jak myslíš. Jsi jediná, komu povím, svou historii, tak si toho važ. Navíc není tak dlouhá, je mi pouhých 20 let, ale nemysli si. Ve vejci jsem strávil asi 400 let, než jsem mohl přijít na svět."
,,Jak to?"
,,Nepřerušuj mě, jestli ten příběh opravdu znát chceš."
,,Velice se omlouvám, Nildore. Už se to nebude opakovat," slíbila Faila.
,,To doufám," poznamenal Nildor a pustil se do vyprávění.
,,Je to už dlouho, co jedna vědma vyřkla osud, který se vázal na člověka a draka. Bude to už 5000 let. Tehdy řekla: ,,Až nastane chvíle, o které vám právě vyprávím, dojde ke konečnému poražení největšího zla, které nás zužuje. To zlo je bytost, která žije v jiné zemi, jejíž jméno je napsáno v knize osudu. Ta země leží daleko za mořem, které znáte z východního pobřeží. Na západním jsou hnízda draků. Jeden z nich se zrodí pro člověka. A jeden člověk bude zrozen pro draka. Ten člověk nebude mít rodiče. Jeho pěstouni jej najdou v lese pod bílou skalou Lacrex. Odnesou jej domů a budou z něj vychovávat bojovníka. Ten člověk to snad nesmí vědět. Pokud by se dozvěděl o svém osudu dříve než bude nutné, zemřel by a všechny naše naděje by byly zatraceny. Proto pozor. Drak. Ten drak bude bílý. Ubývá jich a poslední pár žije na severním pobřeží, což je velice vzácné. Bude mít jedno vejce. Z něj se vyklube náš zachránce. Bude to zhruba 21 let před tím, než se setká s člověkem, který bude jeho součástí. Člověk čeká, drak hledá. To jsou jejich osudy. Víc nepovím. Víc se dozvíte až z jejich činů." ,,A může to být i žena, vědmo?" zeptala se tehdy její učednice. ,,Jistě. Proč by nemohla?" odpověděla vědma a umřela. To je všechno, co vím, Failo. Od té doby, co jsem se vylíhl hledám člověka, který je mou součástí. Stále jsem jej nenašel. Když zemře on, zemřu i já." skončil vyprávění Nildor.
,,Hmm... poutavý příběh. Ty mu věříš?"
,,Je to můj život. Teď pojďme spát."
,,Počkej! Jak poznáš, že ten koho najdeš je tvou součástí?" zeptala se.
,,Umí kouzlit."
,,Aha. Napadlo mě. Co když o tom, že kouzlit umí ještě neví?"
,,Co máš za lubem?"
,,Totiž... ehm... napadlo mě... víš..."
,,No tak... Vyklop to."
,,Dobře... Dejme tomu, že bych to byla já," Drak se na ni se zájmem podíval a vykulil na ni své jantarové oči. ,,Já vím, že je to směšné, ale co když jsem to já? Chtěla bych to vyzkoušet, ano? Zítra. Prosím... Prosím."
,,Nezdá se mi to příliš pravděpodobné, ale dobrá. Vyzkoušíme to. Zítra neodletím hledat, ale vyzkouším tebe, Failo, spokojená?" Faila kývla. ,,A teď už pojďme spát."
Faila přemýšlela. Co když jsem to opravdu já? To asi ne. Ale co když? Bylo by to moc fajn. I když pochybuji, že umím kouzlit. Drak zaslechl její myšlenky a odpověděl:
,,To se uvidí zítra. Teď už spi, ano?"
,,Dobrá. A nehrabej se mi pořád v hlavě. Člověk si nemůže svobodně ani zapřemýšlet." Drak se jen usmál a celou noc probděl. Co když jsem ji opravdu našel? Podíval se na ni, jak spokojeně oddechuje. Bylo by to docela fajn. Konec hledání. Navíc vypadá opravdu tak jak jsem si představoval. Odvážná, má výdrž, hbitá, rychlá a možná umí i víc věcí než mi ukázala. Počkám na zítřek a uvidíme.

Faila vstala velmi časně, aby se trošku uklidnila před tou zkouškou. Dokulhala k jezeru a pozorovala, jak se sluneční paprsky odrážejí od její hladiny. Nildor se probudil jen o chvilku později. Zamžoural do slunce a pohledem přejel Failu.
,,Můžeme začít?" zeptal se. Otočila se a kývla. ,,Dobrá. Tak tedy vstaň a postav se doprostřed téhle malé mýtiny, ano?"
,,Hmm..." Chvíli tam jen tak stála a když se nic nedělo zeptala se: ,,Tak... co teď?"
,,Chvilku počkej," řekl drak a vpíjel se do ní očima. Cítila jak jí prostupuje neviditelné množství energie. Pak Nildor sklopil pohled. Faila se zapotácela a zhluboka dýchala.
,,Co to bylo?"
,,Magie. Jsi v pořádku?" zeptal se, když viděl, že je stále skloněná a zhluboka dýchá. Vzpřímila se.
,,Ovšem. Co mám dělat teď?"
,,Mohli bychom začít něčím drobným. Třeba bys mohla zkusit zvednout tenhle kamínek." Nechápavě se na něj podívala. Sklonila se a chtěla ho uchopit do rukou. Drak zavrčel. Ucukla.
,,Ne rukou, nešťastnice. Myslí." Vyvalila na něj oči.
,,Tak tohle je ta magie. Jak to mám jako udělat?"
,,To je na tobě. Dávám ti čas," řekl a posadil se nedaleko. Taky se posadila, ale jen pár centimetrů od kamene. Pozorovala jej a přemýšlela, jak ho zvednout. Pak ji něco napadlo. Nildor měl velkou trpělivost. Pozoroval ji a nic neříkal. Zvedla ruku, aby dlaň měla asi 10 cm nad kamínkem. Malou sílu přemístila právě do dlaně, zavřela oči a soustředila se na to, jak zvedá kamínek. V tom uslyšela úpění půdy, jak se mohutný drak zvedl. Otevřela oči a před očima jí levitoval kamínek. Vyvalila na něj oči, a potom se obrátila k Nildorovi.
,,Co to znamená?" zeptala se nesměle.
,,Používáš mým prostřednictvím magii."
,,Tím chceš říct, že bez tvé energie bych to nezvládla?"
,,Můžeš to vyzkoušet."
,,Jak?"
,,Vezmu si zpátky svou sílu a ty to zkusíš bez pomoci, ano?" Kývla. Najednou pocítila opravdu veliký úbytek energie. Otočila se a hledala něco, co by mohla pomocí kouzla tvarovat. Ten kamínek se úplně doslova nabízel. Chytila jej a ukazováčkem na něj namířila. V kameni se začaly objevovat drobné dírky, až vznikla malá soška tygra. Pohladila jej po kamenné srsti a tygr ožil. Mocně zařval a zase utichl. Překvapeně se podívala na draka. Ten jen zíral.
,,Takže jsi to ty..."
,,Kdo?"
,,Ty... Moje druhá polovička," usmál se na Failu drak.
,,To znamená?"
,,Že jsme byli předurčeni osudem. A já hledal muže. Pche! A ona je to dívka," kroutil hlavou Nildor. Potom se na ni podíval trošku vážněji. ,,Budeš muset dokončit výcvik."
,,Kde?"
,,Na hradě tvého otce."
,,Můj otec je mrtev. Stejně tak moje matka a ty to víš," namítla Faila.
,,Tvoji opatrovníci jsou mrtví," opravil ji Nildor.
,,Co tím chceš jako říct?!"
,,Tví rodiče jsou šlechtici." Faila vyskočila na nohy.
,,Jo tak šlechtici? Tak já se konečně vyrovnám s tím, že nemám rodiče a ty se najednou rozhodneš mi říct, že jsem plakala nad smrtí mých opatrovníků? Co moje RODIČE přinutilo se mě vzdát, hm?" vybuchla.
,,Tiše. Jak to mám vědět? Se jich zeptej. Rozhodně si své matce podobná vzhledem a svému otci svým temperamentem."
,,Počkat. Ty je znáš?"
,,Objevil jsem je náhodou včera, když jsem hledal... to je fuk. Prostě jsem je viděl. Ten hrad je nedaleko. Musíme tam jít. Potřebuješ se zdokonalit. Tvůj otec má družiníky, kteří vládnou mečem stejně dobře, jako já svými zuby."
,,Nevím, jak ovládáš své zuby."
,,Buď ráda. Odlétáme za chvíli. Najez se, umyj a odlétáme." Otočil se.
,,Počkat. My ODLÉTÁME?"
,,Ano."
,,Počkat. Ještě nejsem tak docela zdravá, abych letěla."
,,Budu opatrný," slíbil.
,,Dobrá. Tak chvíli počkej." Kývl a Faila se pustila do příprav na cestu.

Nerelis

26. dubna 2009 v 15:57 | TePa |  Nedokončené příběhy
1. nedokončený příběh - psala jsem ho dávno a pořád jsem se ještě nedonutila ho dokončit :) pokud budete mít zájem, napište mi to do komentáře (Vaše názory) a já uvidím :) prozatím chci ale dokončit Arnë a soustředím se na Vrangu, takže se nezlobte, kdyby to případně trvalo trochu déle. Dík

TePa

Ozvalo se zapraskání dřeva. Mladá dívka přecházela po místnosti a nervózně si kroutila řetízek, který jí zdobil krk. Někdo otevřel dveře a dívka se roztřásla.
,,Ještě někdo?" ozval se znuděně postarší muž. Přejel očima po Nerelis, která stála u okna a stále v ruce pevně svírala přívěšek. Otočila se a kývla.
,,Tak rychle dovnitř! Nemám zrovna času na rozdávání." Nerelis prošla kolem něj do prostorné kamenné místnosti. Přímo naproti dveřím stál velký stůl, za nímž seděla většina kouzelnické rady. Nerelis si stoupla do menšího kruhu uprostřed místnosti.
,,Proč chceš studovat právě zde?" zeptala se nacvičenou frází jedna z členkyň. Nerelis se nadechla, že řekne to, co si tak pečlivě nacvičovala, ale nevyšla z ní ani hláska. Chvíli jenom postávala. Rada už ji chtěla odvolat, když spustila:
,,Víte, měla jsem nacvičenou krásnou řeč o tom, jak moc bych tu chtěla studovat a že mým největším snem je stát se kouzelnicí jako jste vy. Bohužel jsem řeč zapomněla, a tak vám řeknu jenom pár slov." Rada na ni užasle hleděla. Po tom, co tu slyšeli to byla příjemná změna. Jeden z radních členů na Nerelis kývl.
,,Dobrá. Takže jak to říct? Vaše škola je velkolepá a jistě i proslulá. Vyšlo z ní už tolik dobrých kouzelníků, kolik jen mohlo a to je jeden z důvodů, proč jsem tady. Dokážete totiž i z toho největšího nemehla udělat alespoň zaříkávače. Chtěla bych jen říct, že je mi ctí tu vůbec stát a dívat se na vás. Nevím, co říct. Snad jen už to, že můj táta byl proslulý kouzelník a já chci pokračovat, alespoň zhruba, jeho cestou. Děkuji za váš čas," uklonila se.
,,Počkej chvíli za dveřmi. Za chvíli ti oznámíme své rozhodnutí." Nerelis nervózně kývla, uklonila se ještě jednou a odešla.
Opatrně zacvakla dveře a svalila se do nejbližšího křesla. Věděla, že to bude těžké, ale nepočítala s tím, že zapomene svou řeč. Celý den tu proseděla a sledovala stejně staré lidi, jak vcházejí a vycházejí z místnosti. Smutné i radostné obličeje. Teď tu ležela v křesle a sledovala oheň, který dohasínal v krbu.
Dveře se znovu otevřely a ven vystoupila celá rada. Nerelis nervózně vstala a uhladila si šaty. Potom se narovnala a podívala se postupně na všechny členy rady.
,,Bylo rozhodnuto, že ty Nerelis, dcero Concola, jsi byla vybrána, abys studovala na Škole čar. Přebývati budeš v budově, vzdálené dvě míle od této budovy, ve které bude probíhat tvé učení. Strávíš tu deset let. Nanejvýš. Pět let povinně od této chvíle a pět let si můžeš doplňovat své znalosti s odborníky. Jasné?" Nerelis kývla. Nejvyšší člen rady jí podal jakýsi pergamen. Neuměla číst, takže jí nebyl k ničemu. Smutně na něj pohlédla. Na pergamen i na člena rady.
,,Tento pergamen se nečte očima, ale myslí. Pochopíš, až budeš připravená a až budeš schopna přečíst i mysl lidí." Ta slova zněla zvláštně. Nerelis je nepochopila. Než se však stačila zeptat, co tím chtěl ten muž říct, všichni zmizeli. V místnosti zůstala jen Nerelis a dívala se na pergamen. Potom v zamyšlení vyšla z místnosti a posléze i z budovy.
Dorazila na místo za necelou hodinu a nervózně zaklepala na vrata. Otevřel se malý otvor a v něm se objevila hlava jakéhosi muže. Nerelis bylo deset, ale ani tomu muži nemohly uniknout její oči. Tak nádherné oči. Mocně se zachechtal a zeptal se:
,,Co chceš?"
,,Jsem zde ubytována, jako nová žákyně Školy čar."
,,Ach tak," řekl zklamaně vrátný. Nemohl koneckonců nic dělat. Tito lidé byli chráněni kouzlem rady. Ozval se zvuk otevírající se závory a zanedlouho Nerelis stanula na velkém nádvoří.
Všude kolem ní byly překrásné košaté stromy, pod nimi trávník, který byl jistojistě měkký jako mrak a plno květin. Toto místo Nerelis připadalo jako ráj. Jako v mrákotách šla dál vedle vrátného, který ji vedl do budovy.
Vstoupila do kruhové místnosti s červenými závěsy a koberci. V krbu plápolal přátelský oheň, okolo kterého seděla skupinka mladých dívek. Vrátný ji opustil hned u dveří. Dál nemohl. Tohle byla dívčí věž, a tam muži a chlapci nemohli. Nerelis postupovala dál. Několik dívek se na ni se zájmem podívalo, ale za chvíli se zase otočili zpět ke svým knihám. Byl to zvláštní pohled. Tak mladé a krásné dívky a ony si čtou, nechápala Nerelis. Zavrtěla nad tím hlavou a vešla do chodby. Prohlížela si jména na dveřích, dokud nenašla to své. Zevnitř se ozýval rámus. Chtěla otevřít dveře, ale byly zajištěné. Zřejmě kouzlem. Zabušila na ně a zavolala, aby ji pustili dovnitř. Zanedlouho vykoukla zevnitř blonďatá hlava a vtáhla ji dovnitř. Nerelis ztěžka dopadla na postel. Nevěřícně hleděla na dívku nad sebou, která se zeširoka usmála a řekla:
,,Tak to jsi ty? Ta Nerelis?" Nerelis kývla. ,,Tak buď potichu." Tento pokyn zněl opravdu komicky, vzhledem k tomu, že ten rámus šel slyšet až ven. Hrála tu hlasitá hudba a Nerelis se konečně naskytl pohled na její nový domov. Rozhlédla se. Byly tu čtyři postele, umístěné nad sebou, protože tu bylo hodně málo místa. Vlezl se sem jen jediný stůl, na kterém momentálně tancovaly dvě dívky a ta třetí, co Nerelis vtáhla dovnitř bylo asi patnáct a zeširoka se na Nerelis usmála.
,,Já jsem Jayne!" zakřičela, aby šla slyšet.
,,Těší mě!" ozvala se Nerelis.
,,Nechceš si trsnout?" zeptala se a vyskočila na stůl, když se ozvalo krátké buch buch na dveře. Děvčata se na sebe vyděšeně podívala, ale Jayne jednoduše seskočila a ani se nenamáhala vypnout hlasitou hudbu. Otevřela dveře.
,,Už zase ty Jayne! Okamžitě to vypněte. Máte tu novou dívku!"
,,No a?" ozvala se přidrzle Jayne.
,,To, že jsi tu už jen na dva dny ještě neznamená, že mi tu budeš kazit ostatní dívky. Rychle odejdi na trest! Budeš umývat halu!"
,,Cože? Ale slečno! Já to tak nemyslela..." začala ji přemlouvat Jayne. Nerelis jen tupě zírala.
,,Ticho! Mazej! Než to řeknu slečně Lainy, a pak...." Jayne to stačilo. Okamžitě vystartovala z místnosti a ta žena zavřela dveře. Rozhostilo se ticho, protože se svým odchodem již zmíněná dáma zhasla gestem i hudbu. Nerelis se otočila po svých spolubydlících. Těch pozůstalých.
,,Ahoj?" ozvala se.
,,Hm," zamumlala jedna z nich. Nerelis se rozesmutněla. Moc přátel tu zatím nepobrala. Povzdechla si a šla se umýt.

Ráno pro ni bylo velkým překvapením, protože ji probudila jedna z dívek ze včerejška slovy:
,,Tak dělej!"
,,Cože?" ozvala se Nerelis rozespale a chtěla se přetočit na druhý bok.
,,Nene. Buď ráda, že tě budím. Za chvíli kolem půjde dozorkyně a ty musíš být oblečená a musíš mít hezky ustlanou postel. Tak už dělej!"
,,Vždyť už jdu," zamumlala Nerelis a s hlasitým žuch sletěla z postele. Jedna z dívek protočila oči v sloup. Nerelis se rychle vrhla ke své skrovné skříni a začala z ní vytahovat šaty, do kterých se za chvíli nasoukala. Postel stihla ustlat jen tak tak. Právě, když urovnala polštář, dovnitř vtrhla postarší žena s tmavými vlasy, protkanými šedinami, staženými do pevného uzlu na temeni, takže její hrozivý pohled vypadal daleko hůř. Ústa měla stažená do úzké linky a rozhlížela se po pokoji. Pak ulpěla pohledem na Nerelis.
,,Á! Novinka. Jakpak se jmenuješ?" zeptala se jí.
,,Nerelis," prohlásila dívka pevně.
,,Hm. A kolik ti je let?" Nerelis zaváhala.
,,Je mi 10."
,,Teprve? Pche! Promluvíme si pořádně, až ti bude víc," odfrkla si dozorkyně. Nerelis se zatvářila jako u mučení, když ji navíc stará žena popadla a táhla ji chodbou.
,,Smím vědět, kam jdeme?" zeptala se Nerelis opatrně.
,,Hm. Jdeš za ředitelkou, ta tě rozdělí podle toho, co by z tebe mohlo být." Nerelis zauvažovala. O tomhle nikdy nepřemýšlela.

Dozorkyně zaklepala na mohutná dřevěná vrata, ve kterých se objevila tvář mladé dívky.
,,Ano?"
,,Jdu za ředitelkou s novou žákyní."
,,Pojďte, prosím, dále," pozvala je dívka a Nerelis se naskytl pohled na rozlehlé nádvoří hradu, který byl plný věžiček a vrátek a oken. Vypadal velice starobyle a sálala z něj podivná tajuplná síla. Nerelis zatajila dech, až zjistila, že se nemůže nadechnout. Dozorkyně ji plácla přes záda a Nerelis znovu nabrala vzduch do plic.

Divoká noc

26. dubna 2009 v 15:37 | TePa |  Arnë
Po prohnání Fredericka po celém prostranství, které se nabízelo - včetně pokojů v hradě - jsme se všichni svalili na zem a ani jsme nevěděli, kde. Popadali jsme dech a Feon si svíral chodidlo.
,,Asi jsme si to měli dříve rozmyslet. S ním si raději už nikdy nic nezačnu. Takhle nás prohnat." V odpověď jsem jen zafuněla. Frederick se zasmál.
,,To je k smíchu?" vypravila jsem ze sebe. ,,Kolik jsme toho uběhli?"
,,Řekl bych, že nikdo teď nezná hrad tak dobře, jako my. Vlastně se divím, čím to je, že jsme nepotkali Faileona."
,,Potřebujete snad něco?" zasmál se zhora hluboký hlas.
,,No do prkýnka! My o vlku a vlk..," vyhekala jsem ze sebe a ani si nevšimla, že Feon s Frederickem nenápadně vyklidili prostor.
,,Zdá se mi to, nebo jsi unavená?" Posadila jsem se a přemýšlela. Přece jen bylo dost dětinské s ním nemluvit jen proto, že mě chtěl ochránit. Ale já chtěla s ním! To to tady nikdo nedokáže pochopit?
,,Mysli si, co chceš, ale i já bývám občas unavená," zahuhlala jsem.
,,Ty se mnou mluvíš?" podivil se.
,,Už jo. Pomůžeš mi se zvednout, prosím?"
,,Co jste to zase dělali?" chytil mě za pas a vytáhl k sobě nahoru.
,,Trošku jsme se bavili na Frederickův účet a on pak na náš, takže jsme si kvit. Kde jsou vlastně ti dva?"
,,Odešli," pokrčil Faileon rameny. ,,Mám pro tebe zprávu."
,,Hm?" vzhlédla jsem k němu.
,,Možná se tak ženu do dalšího problému, ale jsem povinen ti oznámit, že přijela švadlena," podíval se na ni.
,,Bezva! Potřebuju nové kalhoty, tyhle semi už div nerozpadly."
,,Děláš si ze mě legraci?" zasmál se. ,,Zapomnělas na svatbu?" Ztuhla jsem.
,,No jo. Ta svatba."
,,Nezníš moc nadšeně."
,,Za ten čas už by sis mohl zvyknout, nebo ne?" chytila jsem ho za ramena a vydechla. Tolik mi chyběl.
,,Nerad si zvykám na skutečnost, že holka, do které jsme se zamiloval, mě nechce."
,,Ty víš, že chce, ale v určitých mezích. Svatby jsou jen formalita."
,,Pak nechápu, co tě na tom tak žere?" zkoumal můj obličej.
,,Formalita, jak se zbavit svobody."
,,Zas ta tvoje svoboda. Kdo tě omezuje?"
,,Postavení. Budu tu muset být většinu času a společně s tebou to tu spravovat, což nebude zrovna jednoduchá věc."
,,Mrzí mě, že jsi tak zklamaná," ušklíbl se. Vzhlédla jsem a zasmála se.
,,Kdyby ses viděl."
,,Co?" zamrkal.
,,Nech toho!"
,,Tak se běž nechat přeměřit."
,,Grrr. To je vydírání."
,,Si piš," přimhouřil oči a usmál se.
,,Já jdu, než se tenhle rozhovor zas strhne v posmívání se."
,,Škoda, já se tak těšil." Vyplázla jsem na něj jazyk.
,,Stejně máš jít do poradní síně."
,,Jak tohle víš?"
,,Nánaná," podívala jsem se na strop.
,,Ty jseš taková herečka," zasmál se.
,,Jsem ráda, že si to plně uvědomuješ. A teď mě pusť. Jdu se navléknout do obrovského chumle bílé látky."
,,Nepřeháněj to s volánky," ušklíbl se, když jsem se od něj odtáhla. Otočila jsem se a vyplázla na něj jazyk.
,,Fakt vtipné." Zasmál se a odkráčel chodbou pryč.

Stála jsem na podstavci, pokrčená do nejpohodlnější polohy, která se mi nabízela a těkala očima po místnosti.
,,Jak dlouho ještě?"
,,Ještě dlouho. Nemám ani základní střih. Když jste mi oznámila, že nechcete nadýchanou róbu, musela jsem to přešpendlit."
,,Přišlo mi to jako samozřejmost," pokrčila jsem rameny.
,,Teď je hodně v módě nosit volánky tady," pozvedla na chvilku látku u pasu. ,,a tady," ukázala mi na ramena.
,,No fuj," okomentovala jsem to a ona se zasmála.
,,Nevypadá to v reálu tak špatně," ujišťovala mě.
,,Já chovám nevýslovný odpor k volánkům, růžové a takovým těm věcem. Brrr," otřásla jsem se a ona se znovu zasmála.
,,Promiňte, že se směju, ale já to všechno v sobě nerada dusím."
,,V pořádku. Mám něco podržet?"
Nakonec se to celkem vydařilo. Šaty byly jednoduché. Ty nejjednoduší, jaké si může princezna a budoucí královna Západních lesů dovolit. Nakonec jsem měla šaty stažené v pase širokou bílou stuhou Celá látka byla obsypaná perlami - sice malými ale přes to - nebyly skoro vidět, což mi vyhovovalo. Dokonale splývaly s látkou. Rukávy byly dlouhé do volánu - velice širokého volánu, jehož špičky sahaly až pod kolena. Výstřih byl do U a dokonale mi vyhovoval.
,,Fajn, takže tyhle. Děkuju moc."
,,Není zač," uklonila se a s úsměvem mi povolila šněrování na zádech.
Co nejrychleji jsem se převlékla zpátky a shledala, že už je pozdě. Přemýšlela jsem. Bude Faileon ještě na radě, nebo v pokoji? Rozhodla jsem se zkusit pokoj, protože jsem nechtěla vypadat příliš vlezle. Zaklepala jsem a ozvalo se dále. Nesmírně se mi ulevilo.
,,Dobrý večer," usmála jsem se na něj. Ležel na pohovce s pažemi přes obličej. ,,Co se děje?"
,,Budu se muset v nejbližší době proměnit, protože jinak se zjevím před všemi lidmi v hradišti zrovna na naši svatbu."
,,Ach... Hm... Právě proto jsem přišla. Kdyže se to berem?"
,,Na konci týdne," zůstával nehnutě ležet.
,,A kdy se hodláš proměnit?"
,,Dneska."
,,Ehm... tak to bych asi měla jít, že?"
,,To asi jo. Dost při tom řvu." Z nějakého důvodu mu to přišlo směšné.
,,To není sranda," hodila jsem po něm pohledem. Sundal si ruce z obličeje. Čočky se mu začaly proměňovat do úzké škvírky. ,,Vidím, že nemáš na vybranou," polkla jsem.
,,To opravdu nemám. Potlačuju to už dobré dva týdny. Je to hnus," ošil se. Dostala jsem strach, jestli mu náhodou ty oči nehodlají vypadnout. Bolestivě zkroutil obličej. ,,Budu muset jít."
,,Nebude tě nikdo hledat?"
,,Nikdy mě nikdo nehledal."
,,Ale teď je vyjímečný stav," podívala jsem se na něj.
,,Dělám to nerad, ale nechceš dneska spát tady?" Zamračila jsem se. ,,Tedy ne nerad jako nerad, jinak bych byl rád, samozřejmě," pokusil se o smích. ,,ale chápu, že to pro tebe není zrovna příjemné, takže..."
,,V pořádku."
,,Vážně?"
,,Jo. Ale nechápu, jak to pomůže?"
,,Když někdo zaklepe a ty zajdeš otevřít jen - řekněme v nějaké té noční košili - co myslíš, že udělají?" Zrudla jsem.
,,Ehm... aha. Tak fajn, dojdu si pro věci a ty běž, ať to máš za sebou."
,,Díky. Bolí to jak čert," ohnul krk. Nahla jsem se a políbila ho na tvář.
,,Hlavně se vrať, abych se nakonec měla za koho vdát." Kývl a odešel zadním východem. Neodvážila jsem se vyhlédnout z okna, protože jsem tušila, že se už začíná měnit. Bude mít krušnou noc. Vyšla jsem z pokoje, rychle si pobrala noční košili, převlékla se do ní a vrátila se k němu do pokoje. Z krbu sálalo příjemné teplo a ozařovalo postel. Děkovala jsem bohu - nebo Faileonovu otci - že ten krb je tak blízko a zavrtala se do peřin.
Po chvilce jsem usla a myslela si, že mě nic nedokáže probudit. To jsem se ale mýlila. Asi za hodinu se ozvalo zaklepání na dveře. Promnula jsem si oči a vstala. Dveře tiše zavrzaly a já hleděla do očí nějaké dívce - zhruba stejně staré.
,,Prosím?"
,,Myslela jsem, že je přítomen princ Faileon."
,,Bohužel," přimhouřila jsem oči. ,,spí," dodala jsem rychle.
,,Aha," snažila se mi nahlédnout přes rameno, tak jsem přivřela dveře ještě víc a zírala na ni jen přes škvírku.
,,Když dovolíte, půjdu si taky ještě lehnout."
,,Samozřejmě," pokusila se naposledy přejít mou obranu - zabránit výhledu na postel - pak se ale uklonila a odešla. Zavřela jsem dveře a znovu si lehla. Poslední myšlenka patřila té holce: Co tu ksakru dělala a co mohla po Faileonovi chtít? Nehodlala jsem pomyslet na onu jednu možnost, tak jsem raději rychle usla.
Za další dvě hodiny se znovu ozvalo zaklepání. Zas ta holka.
,,Co zase? Říkala jsem, že spí," promnula jsem si oči.
,,Ano, omlouvám se, spletla jsem si dveře," zvedla se na špičky a začala zase špizovat.
,,Promiňte, ale co si to dovolujete? Hodlám se normálně vyspat a mohla byste se přestat DÍVAT za MÝ ZÁDA?" Zrudla jak ředkvička.
,,Znovu se omlouvám, už se to nebude opakovat. Dobrou noc."
,,Sbohem," zavřela jsem dveře a protočila oči v sloup. Pitomé ženské. Šla jsem si zase lehnout a už mě nikdo neprobudil.
Když jsem se vzbudila, z židle na mě zírala zas ta holka.
,,Co tu ksakru děláte?" naštvala jsem se.
,,Není tu," řekla prostě.
,,Vypadněte a to okamžitě."
,,Potřebuju s ním mluvit."
,,Nemůžete přijít jako normální lidi na odpolední hodiny pro obyvatele? Musíte mít speciální rozvržení času?"
,,Aby vám jazyk neupad," odbyla mě a odešla. To snad není možné! vyvalila jsem oči a zavrtěla hlavou. V tu samou chvíli do místnosti padl Faileon a skácel se na podlahu.

Nalezení duševního klidu

26. dubna 2009 v 14:49 | TePa |  Ty z Vrangy
Nessa čekala na Petlysu tak dlouho, až jí samou bezradností rozbolely nohy a ona se musela posadit. Během pěti minut se pak ve dveřích objevila Petlysa s neproniknutelným výrazem ve tváři, který se tak docela nehodil k její rozšafné povaze. Nessa naklonila hlavu na stranu a s úšklebkem pozorovala, jak Pet bere do ruky tu obvaz, tu seznam věcí a pokládá je na naprosto nesmyslná místa.
,,Jsi vůbec vzhůru?" zasmála se Nessa. Pet trhla hlavou a podívala se na ni. ,,Jsi v pořádku?" zamračila se Ness.
,,S-samozřejmě, jen jsem se trochu zamyslela," odbyla ji Pet.
,,Hm, tak fajn," zvedla Ness poraženecky ruce. ,,Jen jsem tě sháněla, včera tu byl ten dobyvatel dívčích srdcí."
,,Myslíš Egona?"
,,Kohože?" nechápala Ness.
,,No toho, komu jsem řekla, že se ti líbí."
,,Jo, tenhle," pokývla Ness. ,,Tak ten tu byl a náramně by se mu hodila tvá skvělá masáž."
,,Aha. Tak ať přijde jindy."
,,Jsi v pořádku?" zeptala se znovu Ness. ,,A pochybuju, že přijde, udělala jsem mu ji já, ale tak trošku ošemetně. Ty bys ji zvládla líp." Lehce se usmála.
,,Dík, ale on mě teď zrovna moc nezajímá."
,,Jo a taky tu dneska byla Vanda."
,,Neznám."
,,Zmlátila ti přítele."
,,Normandama?" probudila se Pet a vyděšeně se podívala na Ness.
,,Jo toho, tys u toho nebyla? Prý, že po něm skočila právě proto."
,,Nebyla jsem u toho." Ness se zamračila.
,,Ehm... aha."
,,Proč, co dělal?"
,,Ale nic," nechtěla jim uškodit Ness a raději začala opisovat seznam raněných, kteří tu kdy leželi.
,,Jo, stalo. Co udělal?" založila si ruce v bok. ,,Přece ho ta holka nezmlátila jen tak, nebo jo?"
,,To ne."
,,Tak co se stalo? Mám to z tebe tahat kouzlem, nebo tak?" V tu chvíli se zakymácela a úplně se jí změnil výraz v obličeji.
,,Pet? Jsi v pořádku?" zvedala se Ness, když se Pet znovu uklidnila tvář a oči nabyly normálního lesku.
,,Jo, to se mi teď děje pořád."
,,A děláš s tím něco? Začínám si o tebe dělat starost."
,,Neboj, pracuju na tom," řekla a šla se ohlásit vrchní sestře.

Lia se celý den zaobírala pořád tím samým. Hned po odchodu svého nového společníka si vzala papír a začala na něj črtat obličej. Takže, co o něm věděla? Začala rty, které uviděla jako první a snažila se je zbodobnit do úsměvu, který pro něj byl typický, když ho zrovna rozesmála svými trapasy. Pak nos, který viděla jen se mihnout, ale docela si ho pamatovala. Ani velký, ani malý. Dokonce se zdálo, že byl tak jednou zlomený, protože horní část byla trošku hrbolatá. Proč si to nezpraví? Oči byly největší záhada. Ať dělala, co dělala, vzpomněla si jenom na to, že byly tmavé. Ani tvar, ani nic víc. Nemohla si vzpomenout.
Rozzuřeně papír skrčila a zahodila do rohu.
,,Uááá!" zařvala a chvilku okolo sebe trhala rukama, jako v epileptickém záchvatu.
,,Vážko?" ozvalo se zezdola.
,,Neplatím vás za navazování známosti, takže zase do práce!" ozvalo se ještě z větší dálky. Lia protočila oči v sloup, ale pak se jí do hlavy vtiskla jediná otázka: V pořádku?
Lia se tak lekla, že nadskočila, uklouzla na zahozeném papíru a natáhla se na zem. Na chvíli si vyrazila dech a bezmocně lapala po dechu.
Vážko?! Halóóóó!
Lia se chytila za hlavu a přetočila se na bok.
,,Nech toho!!!!" zakřičela.
,,A už toho mám dost! Ještě jednou a uvidíte, co to znamená, když se Milamber hněvá!" zařval mág zezdola a Liou otřásla nová vlna myšlenek. Dobelhala se ke knize, kterou před několika minutami hodila na zem a nahlédla dovnitř. Nalezení duševního klidu. To se hodí, rozevřela ji Lia jediným máchnutním ruky a rychle začala šeptat uklidňující zaklínadlo. Pomocí tohoto vyhnala z hlavy Ptákův hlas a přitlačila se zády ke stěně vedle polic s knihami.
Na schodech se ozvaly tiché kroky a Lia zatoužila znát zneviditelňovací kouzlo. Ještěže se vyznala v základních zaklínadlech. Protikouzlech a obrany. Ty jí šly vždycky nejlépe. Napřáhla ruku a chystala se na příchod svého společníka, který se za chvilku objevil ve dveřích.
,,Běž pryč," upřela na něj zoufalý a vyděšený pohled.
,,Promiň, neuvědomil jsem si, že nejsi zvyklá na rozhovory trošku jiného typu."
,,Trošku? Bež pryč."
,,Omlouvám se. Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi v pořád..."
,,Běž pryč," zopakovala vyděšeně Lia.
,,Dobře," otočil se a odešel. Lia se chytila za srdce, které jí vyskakovalo až do krku.
,,Byl bys tak laskav a přišel sem?" ozvalo se zezdola. Lia měla pocit, že řekl i jméno, ale jak jí v uších tepal tep, byla tak vyděšená, že to zapomněla vnímat a slyšela až konec věty.
,,Hned, pane!" ozval se Ptákův hlas a Lia se pomalu postavila. Děsilo jí, s kým to má čest. S jak velkou sílou se tu setkává a jestli se s ní ještě kdy setká, když si ho Milamber vyžádal. Za chvilku jí došlo, proč to mág udělal. Zezdola se ozval dopad těla na podlahu a Liou to otřáslo natolik, že skoro zapomněla dýchat.

Peťuldas si zatím celou dobu lámala hlavu s tím, co se to s ní děje. Přece se člověk jen tak nemůže přemístit. Ani mágové to neumějí a dokonce ani Nessa!!! Tu vyhradila proto, že umí víc, než vždycky řekne. Běžela asi už jen proto, že to považovala za nutné, ale hlava jí uháněla úplně někam jinam. Probírala celý rodokmen tam a zpátky jen proto, aby zjistila, jestli náhodou někdo neměl podobné schopnosti jako ona.
Matka - hm... ta určitě ne. Její jediná starost bylo nakupování oblečení a strkání chudáka Peťuldas do těch nejvolánkovanějších a nejvrstvenějších šatů pod možno s bolestivě staženým korzetem a odpornými vlečkami. Při pomyšlení na jedny obzvlášť strašné, se Peťuldas znechuceně otřásla. Takže matka ne.
Otec - to už bylo něco jiného, protože o něm toho příliš nevěděla. Jen to, co jí řekla matka a to sestávalo většinou z rozhovorů typu:
Peťuldas : ,,Kde jste se seznámili s tátou?"
Matka : ,,Jako každý druhý člověk jsme se potkali. Hele! Našla jsem své staré růžové šaty, vyzkoušej si je, prosím!" Správně. Odváděla pozornost. Přesto Peťuldas našla jeden jeho deník a zjistila, že hodně bloumal po lesích a zkoumal vodní toky a všechno, co s touhle tekutinou souviselo. Přesto byla zklamaná, že nic neobjevila o jeho minulosti, nebo o normálním životě. Všechny zápisky byly jen o tom, jak voda teče, proč teče a takové ty blbosti, které nikoho nezajímaly. Promiň tati, ale je to fakt, omlouvala se rychle Peťuldas v duchu a přešla k dalšímu příbuznému, protože si nemyslela, že její nová schopnost má co dělat s vodou.
Babička - ať už byla jaká byla, její opravdu zvláštní vlastnost byla vnímavost a... Peťuldas se zarazila a ihned přesedlala na dědu.
Děda - uměl se zneviditelňovat!!!! Nikdy jí to nepřišlo nějak důležité, spíš to bylo něco jako dost velký trapas, když jdete po ulici a najednou před vámi zmizí chlápek, ale teď to s ní otřáslo. Souviselo to s ní. Souviselo! Zneviditelnila se a mohla se přemístit... Zatím nevěděla na jakou vzdálenost. Asi to chce cvik. Usmála se přidala, aby dohnala Galena s Orathisem, kteří právě začali zpomalovat. Byli u cíle.
Řeka měla opravdu silný proud, ale nijak zvlášť strašné to nebylo. Pokud měl člověk dost síly, byl schopen to vydržet. Navíc byla silná jen tato část, dále se voda vlévala do jezera. Orathis si přetáhl přes hlavu košili a po chvilce ho následoval i Galen.
,,Pane?" zarazila se Peťuldas.
,,Ach ano. Pokud ti to nevadí, můžeš plavat oblečená, nebo si sundej kabát, nebo cokoliv budeš chtít a nebudeš se cítit... řekněme divně," usmál se Orathis a rozvazoval si rychlými pohyby boty. Peťuldas se zamyslela a po chvilce usoudila, že když si sundá luk, těžké boty a kabát, mohlo by to být docela v pořádku. Navíc měla přes halenu stejně ne příliš obratně uvázaný korzet s mnoha škrábanci - měl už toho totiž dost za sebou - a stáhla si vlasy do ohonu.
,,Vaším úkolem bude prostě a jednoduše potopit se ke dnu a vytáhnout na břeh deset rostlin jisté vodní rostliny, jejíž název je mi zatajen. Tady je nákres."
,,To je v pohodě. Deset dohromady. To máme za chvilku," usoudil Galen a Peťuldas ho chvilku nepokrytě zkoumala. Pak se při tom přistihla a začervenala se. Místo toho pohled stočila na nákres. ,,Dobrý?" zeptal se Galen a když kývla, stočil obrázek do ruličky a položil ho na Orathisovo oblečení. Společně přešli k vodě a Peťuldas najednou zjišťovala, že si možná jen namlouvala, že proud není tak silný. Vždyť se může utopit, nebo ne?
,,Doufám, že umíte plavat. Malá připomínka. Víte, že každý má vytáhnout těch rostlin deset," ujistil se ještě Orathis a když oba kývli, i když Galen trošku trhl hlavou. Vydechl. ,,Fajn, tak do toho," rozběhl se jako první a po hlavě skočil do studené řeky.
,,Během cesty sem jsem přemýšlel." Peťuldas se na něj klidně podívala. ,,Budeme ve výcviku ještě nějaký ten čas, takže by se asi hodilo uzavřít příměří? Já budu tolerovat tvé výkyvy nálad a ty moje." Otevřela pusu na protest, ale pak si to rozmyslela a kývla.
,,Fajn," stiskla mu ruku, a pak se otřásla. ,,Tak do toho."
,,Taky se mi moc nechce," řekl, ale pak se rozběhl a za chvilku taky zmizel pod vodou. O pár vteřin později ho následovala i Peťuldas.

Vanda dlouho seděla pod oknem, dokud se nesetmělo a cíl jejího pozorování - Petlysa - se zvedla a vyšla z místnosti. Mnohým mohlo připadat podivné, že zrovna Pet se stala cílem pozorování mladé dívky. Během několika minut pozorování si Vanda s úsměvem a zadostiučiněním potvrdila své podezření. Petlysa není jen jedna osobnost. Jsou to osobnosti dvě.
Ani netušila, jakou má nyní moc. Moc dvou. Kdyby jen její zatracený bratr neztratil rozum. Potřeboval se nutně vrátit. Tohle prostředí mu nijak zvlášť neprospívalo. Potichu se plížila za Pet, kterou ani v nejmenším nenapadlo se otočit. Ani jí nenapadlo přemýšlet nad tím, jestli má někdo důvod ji pronásledovat. Myslela si snad, že je tak tajemná a umí dobře lhát? Vanda se ušklíbla a konečně se narovnala. Byly ve vesnici a stíny se prodlužovaly. Lehce se mohla schovat v jakémkoli z nich.
Až teď se Pet ohlédla. Pozorně prozkoumala okolí, i Vanda se musela přitisknout ze strany k jednomu z domů, který byl příšerně cítit smůlou - zvyklá na ni sice byla, ale co je moc, to je příliš. Ozvaly se tiché kroky, jak Pet vybíhala schody do chatky na stromě, pak otevřela dveře a potichu vstoupila dovnitř.
Vanda přimhouřila oči, rozběhla se a vyskočila až na podstavec, který představoval jistou terásku vedoucí z chýšky nahoře. Sykla, když se jí do ruky zadřela tříska a pomalu se vyhoupla nahoru. Vůbec nedávaly pozor, pomyslela si a přiblížila se k oknu, aby lépe slyšela.

64. kapitola - Těhotná

25. dubna 2009 v 23:45 | TePa |  Albus Severus Potter a Sarah Emma Aykottová
Velký závěr! Prosím dlouhé komenty:) k pocté Alba a Sáry :)

TePa

,,Albe? Albe!" zavolala jsem a podívala se ze dveří na příjedovou cestu. ,,Albe?" podivila jsem se a chytila ho za rameno. ,,Jsi v pohodě?"
,,Jen škrábnutí," mávl rukou a já jen tiše sledovala, jak se mu na klíční kosti rozšiřuje červený flek.
,,Ufff. Ošetřím tě, běž dovnitř," zavřela jsem oči a v tu samou chvíli si ruku položila na břicho.
,,Děje se něco? Je ti špatně, nebo tak?" zeptal se hned a posadil se na kuchyňskou židli.
,,Ne," zrudla jsem a znovu ruce spustila podél těla.
,,Fajn," prohrábl si vlasy. Přetáhla jsem mu tričko přes hlavu a hodila ho na zem vedle stolu.
,,Co jsi zase dělal?" potřásla jsem hlavou a víc to nekomentovala. Zamávala jsem hůlkou a všechno napravila. ,,Dobré? Nemáš nic zlomeného?" prohmátávala jsem mu kosti hrudníku a důkladně nevynechávala ani jedinou kostičku.
,,Ne, nemám, ale ty nevypadáš dobře. Jsi v pořádku? Posaď se," přitáhl si mě k sobě a posadil do klína. Když mě chtěl obejmout kolem pasu, vstala jsem a v panice si otírala zpocené dlaně o kalhoty. ,,Co se děje? Nesmím se tě ani dotknout?"
,,To ne... já... ztloustla jsem," plácla jsem a zvedla odhozené triko, abych ho odnesla do koupelny.
,,Cože?" nevěřil svým uším.
,,Slyšels," znervózněla jsem.
,,A proč jsi tak nervózní?"
,,To ti to neva?" vyvalila jsem na něj oči. Zasmál se.
,,Ne, nevadilo by, kdyby to bylo pravda." Ztuhla jsem.
,,Je to pravda."
,,Vážně?"
,,Jo."
,,Tak proč se tak ošíváš?"
,,Protože jsem nervózní!"
,,Proč?"
,,Co na to řekneš?! Co jiného?"
,,Znám tě. Nedělala by sis hlavu o tloušťku. Mě by nevadilo, kdybys přibrala pár kilo. Stejně jsi hubená, jak špejle," zasmál se.
,,Na to, žes před chvilkou krvácel máš skvělou náladu," šla jsem zanést tu košili a znovu si chvilku prohlédnout břicho. Nevím proč, ale najednou mnou projelo příjemné zašimrání. Musím mu to říct a to hned. Otočila jsem se a s úlekem ho spatřila ve dveřích. Zamračil se a zkoumal mě očima.
,,Co se děje? Proč se tak zkoumáš v tom zrcadle?"
,,Zkoumám, jak moc to na mě jde vidět."
,,Co?"
,,To, že jsem... ztloustla," zrudla jsem. Málem jsem mu to oznámila a já se opravím! Do háje! Přiblížil se ke mně a vpíjel se do mě očima.
,,Nevadí mi tvé břicho, vadí mi, jak se u toho tváříš. Většinou jsou víc zamindrákované ženské, než chlapi. Zrovna u tebe jsem si říkal, že to bude jiné," naklonil hlavu ke straně a já se na něj začala usmívat. ,,Co se děje?" podivil se s ušklebkem.
,,Asi je nejvyšší čas ti něco oznámit," vydechla jsem.
,,Opravdu?" zamrkal.
,,Jo, ale ne v koupelně," zasmála jsem se, chytila ho za ruku, vtáhla dolů do obýváku a posadila ho do sedačky. Sama jsem stála. ,,Takže... ehm..."
,,Ano?" zasmál se. ,,Tohle mi připomíná vážnou rodinnou poradu."
,,Počkej si pár měsíců a možná přijde i to," ujistila jsem ho.
,,P-počkat," zakoktal se a nevěřícně na mě zíral. ,,Tím chceš říct, že jsem si nevšiml, že jsi.... že jsi..."
,,Už to tak bude."
,,Ty jsi těhotná?" vyvalil oči a narovnal se.
,,Tak trošku, malinko, neboj," uklidňovala jsem ho. Ani jsem nepostřehla, kdy mě strhl k sobě do náruče.
,,Malinko. Malinko těhotná. Těhotná! Ach bože, děkuju," tiskl mě k sobě. ,,Jak dlouho? Měsíc?"
,,Krát čtyři."
,,Čtyři měsíce?!" vyjekl. ,,Pročs mi to neřekla dřív? Měla bys odpočívat a jen se dívat na ty odpolední telenovely, nebo co to je."
,,Moc dobře víš, jaká je to nuda," protočila jsem oči v sloup, chytila ho za hlavu a políbila ho.
,,Jak jsem si toho mohl nevši..." Znovu jsem ho umlčela.
,,Neřekla jsem ti to a umím dobře lhát a skrývat."
,,Neumíš lhát, zlato."
,,Možná, že ne, ale ty nikdy nepoznáš, kdy lžu," vyplázla jsem na něj jazyk. Položil mě na gauč, nahl se nade mě a vyhrnul mi tričko. Položil si hlavu na břicho a přitom mě objímal. Byla to neopakovatelně krásná chvíle protknuta takovou láskou a takovými krásnými pocity, až mi z toho zatrnuly zuby.
,,Už víš, co to bude?"
,,Ještě ne."
,,Jak to?" zamračil se a vpíjel se mi do očí.
,,Proč asi. Ještě jsem nebyla u doktora."
,,Cože? Zajdem tam okamžitě, pojď!" chytil mě za ruku a chystal se postavit.
,,Klídek, Albe, mám volno, zajdu tam zítra, je večer, nepřeháněj zase. Nic mě nebolí a to, co ano, je normální příznak těhotenství."
,,Takže teď ti poroste bříško, co?" začal se šťastně usmívat s znovu hladit moje břicho.
,,Jen ho nerozmazluj. Ještě se nenarodil a už ho takhle vychováváš?"
,,On? Neříkalas, že nevíš, co to bude?"
,,Jo. No, tak nějak to cítím," zkousla jsem si ret. ,,Ale ještě to samozřejmě nevím."
,,Takže ho už teď můžu vychovávat?"
,,Můžeš k němu mluvit," ušklíbla jsem se. ,,Neříkej, že o tom nic nevíš. Nebyla náhodou Ginny těhotná, když už jsi byl na světě?"
,,Jo, to jo, ale tehdy mi to bylo absolutně jedno."
,,Aha," ušklíbla jsem se hrábla mu do vlasů.
,,Já jsem teď tak šťastnej, že bych oběhl celý svět, jen proto, aby každý věděl, že se brzy narodí můj malinkej drobek." Zasmála jsem se.
,,Krásná formulace."
,,Děkuju, snažil jsem se," ušklíbl se a znovu mě horlivě políbil.
,,No, tak jestli jsi takhle šťastný," kousla jsem se do rtu. ,,Pak se to děcko jistě blaženě chvěje."
,,To bys cítila, ne?"
,,Ještě ne. Nebuď tak hrr. Budeš to bez toho drobka ještě muset nějaký čas vydržet," usmála jsem se na něj.
,,Já vydržím, ale ty ne."
,,Jak to?"
,,Budu tak dotěrný a starostlivý, až se ti z toho bude dělat špatně."
,,Oh, mám strach," zasmála jsem se. ,,Hlavně se neopovaž kupovat mi Rosamundu Pilcherovou, dobře?"
,,Sakra," zasmál se. ,,Zase nic." Pak zmizel v kuchyni a začal dělat večeři.

Albus nervózně přecházel po nemocniční chodbě a zatínal ruce v pěst v rozmezí pěti sekund. Potil se natolik, že si byl jist, že by ten puch musel cítit každý i na druhé straně planeti a možná i tuleni a tučňáci. Ani nevěděl, jak mohl přijít na zvířata. Potřásl hlavou a vyběhl směrem ke dveřím porodního sálu, když z něj vylezla doktorka a položila mu ruku na rameno.
,,Co se děje?" zatěkal očima k sálu, a pak upěnlivě pozoroval doktorku.
,,Nastala malá komplikace, pane Pottere, ale dítě je v pořádku. Je to kluk," usmála se na něj. Jeho nervozita ale ještě vzrostla.
,,Ale co Sára? Co Sára? Co je s ní?" Samou zoufalostí mu hlas přeskakoval až do nezměrných výšek, takový měl strach. ,,Musí být v pořádku, musí."
,,Odvezli ji na sál, pane Pottere. Tam je spousta výtečných doktorů a já vás budu průběžně informovat." Albus popadl doktorku za ramena.
,,Zachraňte mi ji!"
,,Pokusíme se, pane Pottere," upřela na něj soucitný pohled. ,,Kdybyste chtěl vidět syna, je to pokoj na konci chodby vlevo," ukázala do chodby.
,,Jak dlouho budete očarovávat Sáru?" chtěl vědět.
,,To netuším. Pár hodin určitě." Albus se chytil za hlavu a rozjařeně vykřikl.
,,Dobrá. Zachraňte ji," upřel na doktorku pohled tak zoufalý, že ho doktorka nemohla snést a odešla k sálu, kde ležela Sára.
Albus se pomalým krokem vydal ke svému synovi. Kde udělal chybu? Nestaral se snad o Sáru dostatečně obětavě, nebo tak něco? Ani si nevšiml, že k němu přistoupil další lékař.
,,Dobrý večer, pane."
,,Hm," zabručel Albus a sledoval svého čerstvě narozeného syna.
,,Jak se bude jmenovat?" Albus se poprvé usmál.
,,Eric," řekl prostě.
,,Proč zrovna takhle?"
,,Jmenoval se tak Sářin dědeček," zvážněl a potlačoval slzy.
,,A kde je Sára?"
,,Na sále. Čarují, aby se znovu mohla postavit na nohy."
,,Komplikace?" Albus přikývl. ,,Vždyť to ještě neznamená konec."
,,Ale cítím ho. To mě znervózňuje."
,,Vyznáte se?"
,,Možná trochu. Je krásný, že?" usmál se Albus a dotkl se skla, které mu bránilo vzít si syna do náruče.
,,To tedy je. Myslím, že teď bude asi pěkně dlouho spát, je vyčerpaný."
,,Já taky."
,,Chápu," přikývl lékař, otočil se a zašel za další dveře.

O pár hodin později

Albus se nakonec neubránil spánku a usnul na lavičkách, které stály před sálem. Doktorka do něj jemně šťouchla a probrala ho.
,,Sára?" zeptal se. Usmála se.
,,Bude v pořádku. Odpočívá a domů bude moct už za několik dní. Uspíšili jsme uzdravování."
,,Děkuju," zaslzel a objal ji.
,,Oh, nemáte zač. Je to moje přítelkyně."
,,Stejně děkuju," usmál se.
,,Měl byste jít domů, stejně vás k ní ještě nepustí." Albus přikývl a vzdálil se.

Pak, když bylo všechno tak jasné a krásné, když Albus znovu viděl Sáru čilou a zdravou jako vždycky, opadly z něj všechny starosti a odvezli si Erica domů. Radosti, strasti, radosti, strasti. Střídalo se to jako vlny na moři a stejně spolu vydrželi neskutečně dlouho. Znělo to jako z románu od Rosamundy Pilcher, když všem vykládali, jak se i přes to mají rádi. Sára porodila - bez komplikací - ještě dcerku Emmu a přispěla tak do domu k další radosti a starostem.
Pete a Ell jsou další kapitola, na kterou mi v této povídce už nevychází místo.

Poděkování:
Děkuju Peťuldas, Lie, Nesse i Jayne (jedno v jakém pořadí:D) za jejich podporu, která mě vždycky donutila sednout si za klávesnici a napsat další a další příběhy;) Děkuju


TePa

Lia, Peťuldas, Vanda a... a?

25. dubna 2009 v 22:42 | TePa |  Ty z Vrangy
Pro Liu speciálně hodně "Ptáka", aby se nám trochu uvolnila;)

TePa

,,Do mrtě, do mrtě, do MRTĚĚĚ!!!" držela si Lia vykasanou sukni a rychlostí světla vybíhala věž do Milamberovy knihovny. ,,Do prčic, do prčic! Jak to ta zatracená holka mohla vědět? Jak mohla vědět, že přijdu pozdě?! Do hájeeee!!!" řvala panicky celou cestu, dokud se nedostala do blízkosti vstupu, tam nadávala už jen po tichu.
Váhavě vstoupila dovnitř a tiše zavřela dveře. Plížila se směrem ke schodišti, které vedlo do třetího patra, které měla na starost a oči nespustila z pracujícího Milambera. Už už byla skoro v suchu na schodišti, když uslyšela mágův hlas:
,,Měla bys zkoušet trénovat plížení, jsi opravdu nenápadná."
,,Pane, moc moc se omlouvám, já nechtěla přijít pozdě." Vzhlédl a ironicky si ji měřil. Vlasy měla rozcuchané a zdálo se, jako by proběhla trním. Její spodní část šatů totiž byla trochu potrhaná, jak si ji několikrát přišlápla.
,,Pak nechápu, proč jsi přišla pozdě, když jsi nechtěla." Už už otevírala pusu, že se vymluví na Peťuldas, ale pak si to rozmyslela a sklonila pokorně hlavu.
,,Slibuju, že už se to víckrát nestane."
,,Neslibuj, co nemůžeš splnit a teď padej, mám spoustu práce," mávl rukou a vrátil se ke čtení nějakého starého svazku. Když míjela druhé poschodí, nahlédla dovnitř a ztuhla. Pták spal, jako by ho do vody hodil s hlavou položenou na stole jako ona včera večer. Nezírala by na něj, kdyby jeho kápě neležela na stole těsně vedle něj, takže mu stále zakrývala obličej. Zabrousila pohledem k policím a všimla si, že skutečně doskládal písmeno K. Překročila práh, že si ho potají prohlédne, když ji oklamala parketa a hlasitě zavrzala. Pták se zavrtěl, otočil hlavu čelem od ní a rukou nahmatal kápi.
,,Už jsem to doskládal, pane," zahuhlal.
,,Taky dobré ráno," ušklíbla se Lia a podívala se na odraz ve skleněné části dveří. Panebože, chtělo se jí zahuhlat, ale pak si to rozmyslela a rychlými pohyby začala urovnávat prameny vlasů na svá místa. Ty šaty... ksakru, pomyslela si, rozhlédla se, a pak zamumlala zaklínadlo. Dole to zarachotilo, ale pak se zase prostorem rozléhal klid.
,,Do háje!" vykřikl Pták z ničeho nic, až spadl z židle. Neobratně si přes hlavu přehodil černou kápi a huhlal: ,,Co tu děláš?"
,,Přišla jsem tě pozdravit. Ty tu kápi nenosíš pořád?"
,,Dost špatně se v ní spí," zavtipkoval.
,,To mi nenamlouvej. Až se mi to rozhodneš říct, přijď nahoru, jo?"
,,Určitě se ti to nerozhodnu říct."
,,Proč?" otočila se Lia u dveří a musela se zasmát, když ho pořád viděla s tou kápí přes hlavu.
,,Protože," vyhrkl to první, co ho napadlo. Lia jen zavrtěla hlavou a vyšla schody do svého rajónu.
,,Kde jsem to skončila?" potřásla hlavou a pustila se do práce.

Mezitím si Peťuldas kráčela na mýtinu jako vždycky touhle dobou a broukala si svou oblíbenou melodii, když ji jistý mladý muž donutil schovat se za kmen stromu. Vyhlédla a sledovala Galena, jak se protahuje. Jedna ruka, pak následovala druhá a dlouhé prohnutí až k zemi. Peťuldas zatajila dech, když to viděla.
,,Nacvičuješ jógu?" zasmála se a vyšla na mýtinu. Galen se okamžitě vrátil do pozice, která se zdála konečně jako přijatelná. Stál.
,,Ne," odbyl ji a zohl se k zemi pro košili. Jo, takový malý detailík. Peťuldas si povzdechla a posadila se na spadlý kmen. Měřila si Galena, jak bezmyšlenkovitě trhá jeden trs trávy za druhým a doslova je hypnotizuje.
,,Co to provádíš?" neodpustila si Peťuldas.
,,Co, že tě to zajímá?" ušklíbl se.
,,Bla, bla, bla. Aby ti kvůli té chvilce huba neupadla." Vzhlédl a z jeho očí srčely jiskry. ,,Co je?"
,,Snad si nemyslíš, že se k tobě budu chovat jako přítel po tom, cos mi řekla. Nebylo to od tebe třikrát pěkné. Cožpak si myslíš, že si to všechno neuvědomuju, žes mi to musela říkat, nebo co?" Peťuldas mlčky otevřela a zavřela pusu. Zíral na ni z takové blízky, až na něj kulila oči, aby zaostřila na detaily jeho tváře. ,,Došla slova, hm? Tak mlč!" posadil se. ,,Stejně od tebe už nikdy nechci nic slyšet!"
,,Co ti zase přelítlo přes nos? Člověk ti jednou řekne pravdu a ty ho div nezabiješ!"
,,Ty a ta tvoje pravda mě fakticky jednou přivede do hrobu," hodil po ní pohledem.
,,Aby ti náhodou huba neupadla, ty... ty..."
,,Ano?" vzhlédl a Peťuldas se lekla. S ním si nic začít nechtěla. Absolutně nic a už vůbec nechtěla prát se s ním.
,,Nic," vyplivla a jala se odcházet na druhý konec louky.
,,Co si myslíš, že děláš? Já s tebou mluvím!"
,,Už ne! Konec!" rozhodila Peťuldas rukama.
,,Třeba bych měl potvrdit to, co se o mně říkáš, co ty na to?" V Peťuldas zatrnulo a otočila se k němu, právě v tu pravou chvíli. Netušila jak se k ní tak rychle mohl přibližit. Popadl ji za pas a přitáhl si ji k sobě. ,,Co uděláš teď?"
,,Nerada se peru," přimhouřila oči. Zasmál se.
,,Já a ty. Ty a já. To bude dost nevyrovnané."
,,Škrábu a koušu," upozornila ho. Zasmál se.
,,To ale není fér."
,,A to, že se chce chlap prát s holkou to je fér?" Usmál se takovým způsobem, že se Peťuldas začalo dělat nevolno. ,,Pusť."
,,Nepovídej. Proč bych to dělal?"
,,Protože mi mačkáš plíce na prach."
,,To zase ne," usoudil a dál ji upřeně pozoroval. V Peťuldas se zvedla síla a zavřela oči. Napůl se jí zvedl žaludek, ale zanedlouho pocítila, že ji Galen už nedrží kolem pasu. Otevřela oči. Stále stála na louce, ale kde je Galen?

Lia seděla nad rozevřenou knihou s prsty zabořenými do vlasů a snažila se si do hlavy vtěsnat nová zaklínadla pro vyčarování světla. ,,Takhle se dá taky vyčarovat světlo?" podivila se nahlas. ,,Vždyť je to vlastnoruční utkání slunečního světla?! Wooow!" zavýskla a prstem přejela přes řádku, kde se o tom psalo.
,,To bych nedělal," ozvalo se ode dveří. Lia vzhlédla. Pták se tam ležérně opíral o rám dveří, přes hlavu přehozenou kápi, aby na něj nešlo vidět.
,,Co je tobě do toho, co dělám a co ne. Stejně mě nevidíš."
,,Dobře, dobře. Nemusíš být hned taková," ohradil se a sledoval, jak zvedá ruku. ,,Nemysli si, že tě varuju jen tak ze srandy králíků!" chytil ji za zápěstí. Jeho ruka byla příjemně teplá a celou Liu rozehřela. Rychle z ní ale ucukla. Popadla knihu a tvrdohlavě vstala.
,,To je mi fuk. Takže..."
,,Není ti to fuk! Věř mi," zněl najednou napůl zoufale. ,,Nebuď hloupá, to kouzlo je příliš složité a příliš odebírá energii. Věř mi, prosím," zašeptal.
,,Kdybys mi ukázal oči, věděla bych, jak moc upřímně to myslíš." Zaúpěl znovu.
,,Počkej do zítřka. Jen do zítřka, dobře? Potom už uvidíš, jak upřímně to myslím. Jen do zítřka, prosím, nedělej to!" natáhl pravou ruku před sebe.
,,Do zítřka?" zeptala se a pozvedla obočí. Přikývl.
,,Jen to, prosím nedělej." Dál svírala knihu.
,,Proč do zítřka?"
,,Končí mi... končí mi... totiž... ehm..." Lia znovu pozvedla ruku a vpíjela oči do knihy. ,,Tohle je vydírání!" zazoufal. ,,Proč já sem vůbec chodil?"
,,Takže to kouzlo není smrtelné? Ok."
,,Nene!!! Je, pro tebe určitě."
,,Jak to myslíš?" zamračila a tím tuplem si začala potichu mumlat zaklínadlo. Zatím bez účinku, aby ho vyvolala potřebovala i gesta.
,,Jsi začátečník! Nevíš o ukládání energie a o přesné gestikulaci a o..," zarazil se.
,,Tak mi to řekni."
,,Do zítřka. Jen do zítřka," téměř prosil.
,,Proč tolik záleží na tom, jestli to kouzlo vyslovím, nebo ne? Jen trocha světla navíc."
,,Milamber!" chytil se visícího lana.
,,Co s ním?" zamručela Lia.
,,Pozná každé kouzlo, které tady ve Vranze a okolí kdokoli vysloví."
,,Aaha. Když počkám do zítřka, řekneš mi všechno?" chtěla ještě vědět. Dál svírala knihu.
,,Jo, jasně. Samozřejmě. Přísahám," natáhl se a jediným prudkým pohybem jí chtěl vytrhnout knihu z ruky. To se mu ale nepovedlo místo knihy v náručí držel Liu. ,,Ehm... Promiň," uskočil od ní, ale bylo už tak trochu pozdě. Lia využila situace a podívala se mu na moment pod kápi. Zahlédla rty, nos i trochu z tmavých očí. Zatím nevěděla jaké barvy. Tiše se na něj dívala. ,,Už bych měl jít. Tu knihu, prosím."
,,Proč?" přitiskla ji k sobě Lia natěsno.
,,Patří do druhého patra. Víš to sama."
,,Kdy tam budu moct?"
,,Můžeš kdykoli. Od zítřka."
,,Zase ten zítřek!" zaklela Lia.
,,Přijde dřív, než se naděješ."
,,Fajn," hodila po něm knihou. Ladným rychlým pohybem ji chytil do levačky a seběhl schody do druhého patra. ,,Zítřek..."

,,Au!!! Co to..," ozvalo se za Peťuldas a ona se překvapeně ohlédla. Galen ležel na zemi a zrovna se zvedal do sedu.
,,Takže lidi, jdeme na to?!" ozval se Orathis z okraje lesa a rychlým krokem mířil přímo k nim. ,,Co na té zemi děláš, Galene? Vstávej." Galen se zvedl, ale pohledem se vpíjel do Peťuldas a v očích měl nevyslovenou otázku. Ostatně jako Peťuldas. Co se to stalo? ,,Dneska vás vemu k řece a vodopádu, budete se učit... No... uvidíte sami. Troška mrštnosti se vám ale každopádně bude hodit," promnul si ruce a vydal se hloub do lesa.
,,Co to bylo?" vyjel na Peťuldas Galen.
,,Co?" dělala Peťuldas, že neví, o čem je řeč.
,,Nachvilku ses mi úplně vytratila z dohledu a v druhé chvíli stojíš za mnou a já jsem na zemi. Jaks to udělala?"
,,Chceš říct, že jsem zmizela a pak se teleportovala na to samé místo? To je blbost!" odbyla ho Peťuldas.
,,Co tam děláte?"
,,Jen nezávazný rozhovor, pane!" odpověděl bleskově Galen.
,,Říkám, že ses prostě přemístila, nic víc."
,,Ale vždyť o tom nic nevím! To bych snad něco musela vědět, ne?"
,,Mysli si, co chceš, ale já vím, co jsem viděl," podíval se na ni, a pak ji nechal daleko za sebou.

Vanda vešla do Vrangy a rozhlédla se. Její bratr tu byl pouze proto, aby projednal smlouvu o Lesích, která zavazovala jejich obyvatele k určitým věcem a konáním, které nebyly zcela přirozené. Zkrátka a dobře v tom bylo víc, než se zdálo.
Všechno to mělo vypadat tak, že se tu před očima odehrává jen nějaký ten nevinný výlet, povyražení... ale pravda byla jiná.
Vanda se nahla přes cestu a vyplivla zbytek gumy do trávy. Asi by neměla žvýkat, až předstoupí před vládce téhle malé vesničky. Bylo až směšné, že něco tak malého má svého osobního vládce. Vanda se musela usmát, když vkráčela do malé síňky, na jejímž konci spatřila svého bratra. Jakmile ji spatřil, zamračil se.
,,Co tu děláš?"
,,Poslala mě sem jistá Nessa, neznáš ji náhodou?" Na chvilku znejistěl. ,,Takže ano. To je jedno. Mým posláním je ale říct ti, že otec je dost nabroušený, že jsi tu tak dlouho a stále nic neví."
,,Mohl poslat sokola," odbyl ji.
,,Jo jistě. Při dnešní bezpečnosti si nechá zabít někoho tak důležitého."
,,Proto poslal tebe?" Vanda ztuhla.
,,Ty moc dobře víš, jak to chodí."
,,Jak jinak."
,,Co to s tebou je? Chodíš nějak rovněji, než obvykle." Ušklíbl se.
,,Za to může ta tvoje Nessa."
,,Moje, ccc! Zato ty jsi nejistý, až to bije do očí."
,,Nechci se hádat. Dnes jdu za vládcem a projednáme novou smlouvu."
,,Ze smlouvy do smlouvy. Z chomoutu do chomoutu."
,,Nehodlám se znovu ženit jen proto, abych spojil vesnice." Vanda se posadila do křesla, které stálo poblíž a jala se zkoumat nehty.
,,Nevím, jestli víš, že Nessa je dcera onoho vládce."
,,Jak ty to víš?" přimhouřil oči.
,,Ach, je to tak očividné."
,,Nepovídej," naklonil hlavu ke straně.
,,Vzhledem k tomu, že jsi starší, bych čekala trošku lepší postřeh. Jasně, že je. Zaprvé neexistuje zas tolik Ness, abys mezi nimi nepoznal dceru vládce Vrangy, která mimochodem stojí na vyjímečně strategickém místě. Navíc má úplně stejný styl oblékání, jako její matka a stejné oči i vlasy, jako její otec."
,,Což znamená? Víš, kolik lidí má stejné oči i vlasy i stejný styl oblékání?" Zpražila ho pohledem.
,,Ty víš, jak to myslím, tak se mě tu nesnaž přechytračit. Víš, že je to ona."
,,Hm. Musím jít." Zasmála se.
,,Šťastnou cestu. Půjdu najít Tepu."
,,Ta už je dávno po smrti," ujistil ji během cesty ke dveřím.
,,Vážně?" zasmála se Vanda. ,,Kde se poděla tvá vnímavost a ostražitost? Je zcela očividné, že neodešla tam, kam odcházejí mrtví. Je tu pořád."
,,Aha," ušklíbl se a otevřel dveře.
,,Ne tělem, ale duší a já ti to brzy dokážu."
,,Spíš se brzy vrať domů, takhle se to jednání ještě protáhne."
,,Taky mám radost z našeho shlédání," vyplázla na něj jazyk a on za sebou zavřel dveře.

I andělé umírají - III. část

24. dubna 2009 v 22:55 | Ekyelka |  Příběhy jen tak... od někud
Tak konec - proč se zdržovat, což? :P

TePa

Pršelo. Tentokrát to však nebylo žádné melancholické dopadání studených kapek na opuštěný svět jako před týdnem. Ve dvě odpoledne se nebe zatáhlo, až panovala téměř absolutní tma, rušená jen klikatými obrazci blesků, a každou další hodinu bouře jen sílila. Vzduch se chvěl nepřestávajícím duněním hromu, které s pravidelností mořského příboje divoce naráželo na křehkou stěnu reality, každá jednotlivá kapka horké vody zvonila napětím.
V samém středu nenávistí vyjící bouře stál obrovský prastarý chrám, ukrytý a zapomenutý mezi horami odpadků. Napůl potopený v zrcadlově klidných vodách temného jezera, jehož hladina se ani jedinkrát nezachvěla pod dopadajícími kapkami, znásobený výškou svého obrazu. Vysoká lomená okna zdobená křehkou kamennou krajkou a temnou zelení popínavých růží s květy z měsíčního třpytu slepě hleděla do okolní temnoty, marně čekající na sluneční paprsky, které by je znovu rozzářily duhou. V tmavě šedém kameni a sukovitých stoncích porostlých jedovatými trny neměl život místo, pouze smrt.
Ta, kterou žijící nazývali Zářící hvězdou v temnotách noci, tiše hleděla na opuštěnou katedrálu, zapomenutou i samotným časem už před mnoha staletími. Tažné labutě se unaveně choulily jedna k druhé, hlavy schované před hřměním a blesky pod křídly, zlaté obojky na štíhlých hrdlech nepřirozeně zářící v temnotě bouře bouří. Kaerleganovo hnízdo se ani nepohnulo, jen vytrvalé bušení deště do paravánu nad hlavou nehybné nerel dokazovalo, že i v její bezprostřední blízkosti ještě působí přírodní zákony a živly.
Jasný záblesk na okamžik odhalil přítomnost tří štíhlých lodic, každou obsazenou pěti zachmuřenými válečníky z klanu Šedých stínů, pak zase celý svět zmizel v temnotě. Zdálo se, že i sám čas přestal existovat; jen stříbřitá záře vycházející ze štíhlého těla v proutěném člunu byla stále přítomna.
Klikatý blesk sjel do hromady šrotu na břehu, jeho záře se odrazila od dokonale nehybné hladiny, až vypálila do sítnice klamavý obraz i přes zavřená víčka. Šumění deště ustoupilo hlasitému zadunění hromu, v němž snadno zaniklo šelestění rozpínajících se křídel. Když se Havranovým mužům opět vrátil zrak, stačili už jen zahlédnout zářící siluetu v hávu z měsíčních paprsků, jak vystupuje po širokém schodišti k temnému oblouku chrámových vrat.
Bylo k neuvěření, že kamenná stavba přečkala všechny války, bouře i slunečné dny až do této chvíle. S podlahou zalitou několika stopami zrcadlově lesklé vody, ledově studené a pevné jako diamant, se vnitřní prostor katedrály násobil a plál vnitřním světlem, rozlévajícím se ze samého středu chrámové lodi do všech koutů. Měsíční světlo tepající jako obrovské chladné srdce však nemohlo proniknout lomenými oblouky vybitých oken ven, v tom mu bránila síla vetkaná do kamene. Proto se z venku zdál chrám mrtvý a opuštěný, přestože ukrýval esenci života.
Když prošla pod klenutým obloukem vrat, odraz její vlastní záře se rozběhl po té zneklidňující podlaze přímo ke středu chrámu. Sléval se s druhým třpytem a měnil ho. Proplétal se mezi rovnými paprsky jako pramínky vody, stáčel se, vracel a přeskakoval. Chvíli jen nehybně stála na prahu a sledovala zvláštní hru světel, na pohled stejných a přesto úplně jiných, dokud pomalu nezvedla hlavu a nepohlédla na obyvatele katedrály.
Bílý vlk se vznášel pět metrů nad zrcadlovou podlahou, oči zavřené, souměrnou tvář uvolněnou a ozdobenou shovívavým úsměvem. Kdysi bronzová pokožka mu slabě pulsovala: bytost, která bývala Havranovým synem, snila jeden ze svých nekonečných snů. Stačil však jeden jediný dotyk bosého chodidla na zrcadlové podlaze, zašelestění velkých křídel, aby se bytost probrala ze spánku blízkému smrti.
"Konečně!" zaševelily rty v jazyce, jakým žádný člověk nepromluvil už přes sedm staletí, a z těla mladého válečníka vyrazil příval jasu.
"Čekal jsem trpělivě, den za dnem, rok za rokem, až se mi vrátíš," snesl se pomalu na zem, ve své nahotě neskutečný a neskutečně nádherný jako polobůh, když pomalu rozevřel paže v gestu uvítání.
Ticho, absolutní a netečné. Chrámová loď plála oslňujícím jasem, pulzovala živým světlem, jehož zdrojem byly dvě osamocené postavy.
"Nic mi neřekneš?" zavrtí ten, co býval Bílým vlkem, pomalu hlavou, ve tváři vepsaný smutek.
"Nepřivítáš mne zpět? Vždyť jsem se vrátil po tolika letech!"
"Neměl ses vracet vůbec."
Hlas zvoní ušlechtilou ocelí a tříštícím se křišťálem, obrovská křídla zanaříkají, když se neklidně pohnou v jediném mocném závanu, který ji přenese skoro až k němu.
"Gar'briaeli!" zašeptá a zní to jako nářek umírajících koní.
"Jsi stále tak krásná," zvedne dlaň v touze ji pohladit, ale zastaví se, jakmile ona odvrátí hlavu na stranu.
"Stále jsi mi neodpustila?" svěsí ruku zpět.
"Něco takového nejde odpustit, Gar'briaeli. Nikdy. Zničil jsi všechno, co jsem kdy milovala. Ani věčnost není dost dlouhá, abych ti odpustila," zaplane jí v očích strašlivý plamen, ale téměř ihned vyhasne, příliš dlouho udržovaný při životě a unavený sám sebou.
"Proč jsi tedy přišla? Potěšit se mou bezmocí?" promění se krásná tvář do masky vražedného vzteku, až se ona zachvěje. Přesto neustoupí, jen upře pohled kamsi za něj, dokud záchvat zuřivosti stejně nečekaně nepomine.
"Přišla jsem pro Bílého vlka," promluví nakonec. Veškeré stopy něhy a dávného citu jsou pryč, zůstal jen chlad.
"Já jsem teď Bílý vlk."
"Nemůžeš být. Vzal sis jen jeho tělo."
"Které on opustil. Zemřel a já se zrodil. Dobře víš, že je to pravda."
"Držíš ho a využíváš jeho sílu. To on mě přivolal, ne ty."
Usměje se, smutně.
"Lidská podoba ti nikdy nesvědčila, Gar'briaeli. Nemáš sílu vzdorovat jejich vášním a pudům, které jsou pro ně přirozené jako dýchání a sny. Chtěl jsi lidem vládnout, ale nedokážeš přemoci ani sám sebe. Kolik životů ještě zničíš, než si to konečně přiznáš?"
"Pořád se jich zastáváš, přestože ti tolik ublížili?" zahledí se jí nevěřícně do očí, pak ucouvne před sílou jejího pohledu, který spaluje jako mráz věčné noci.
"Nikdo mi neublížil víc, než ty. Lidé sice zabili Alasdaira, ale byl jsi to ty, kdo je na nás poštval. Hrál sis s nimi a využíval jsi je, jak se ti to právě hodilo, a proč vlastně? Pro pomstu? Vždyť ani nevíš, co to znamená nenávidět a toužit po odplatě," zřiví se jí tvář do pohrdavého úšklebku.
"Jsi jen zvíře, které si obléklo háv nadpozemskosti. Nejsi člověk ani nerel. Nejsi nic."
"Mýlíš se. Teď jsem Bílý vlk, ať říkáš cokoliv. Mám jeho tělo a vzpomínky," usměje se pobaveně, znenadání se mu v levačce objeví dlouhá dýka z absolutní temnoty.
"Mám i vlastní vzpomínky a sílu," odhalí zuby v nenávistném úšklebku, ale než stačí zákeřnou zbraň zvednout k ráně, do hrudi mu narazí proud oslepujícího bílého světla. Na prchavý okamžik se zachvěje, pak ho síla úderu odhodí dozadu. Zároveň jí klesne bronzové tělo k nohám na zrcadlovou podlahu, chladivou jako jezerní voda v letní podvečer.
"To jsi chtěla? Aby ti Bílý vlk zemřel u nohou?" zvedne se Gar'briael pomalu na nohy, opět silný a nespoutaný, s bělostnými křídly doširoka rozevřenými jako právě vylíhnutý motýl.
Chvíli mu tiše hledí do očí, než bez jediného slova ukáže na podlahu, pod ni. Bronzové stíny, osvětlené září obou přihlížejících nerel, mrštně proplouvají chladnou vodou, uvězněné pod pevným příkrovem skleněné podlahy a přesto svobodné. Silné paže se s němou prosbou natáhnou vzhůru. Nespoutaná hříva stříbrných vlasů se pohne v jediné plynulé vlně, když Zářící přikývne na souhlas, a nehybné tělo Bílého vlka pomalu klesne do čekajících paží ozdobených havraními stopami, aniž se hladina-podlaha jedinkrát pohne.
"Bude žít dál, svobodný a opět sám sebou," zvedne pomalu hlavu, až se jí stříbrné kadeře znovu přelijí po zádech v jediné oslepující vlně.
"Ty ale dnes v noci zemřeš, Gar'briaeli. Znovu a tentokrát naposledy. Už ti nedovolím víckrát se vrátit," ztvrdne jí hlas. "Už ne," zavrtí pomalu hlavou, než prudce vzlétne ke kamenné klenbě.
Gar'briael vykřikne a vrhne se za ní, ale je příliš pomalý, příliš neuvyklý vlastním křídlům. Těžce bojuje s přitažlivostí, zatímco ona lehce stoupá nahoru, podobná malému slunci. Její křídla šelestí a zpívají a šedý kámen odpovídá vlastní písní, pomalou a starobylou jako sám svět. Dává jí poslední sbohem, náhle příliš hlasité i pro běsnící bouři za zdmi zapomenuté katedrály.
"Ithariel!" zazní poslední výkřik, esence bolesti, touhy i naděje. Ona se však neotočí. Prolétne rozšiřující se dírou v klenbě a stoupá stále výš, hvězda padající mezi blesky přímo do mračen a dál do nebes. Za ní zůstává jen rachot, umírající katedrála a bouří bičované jezero.

Tiché zašplouchání vody kdesi blízko ji probudí, ale ještě neotvírá oči, ani se nehýbe. Oddechuje stále stejně lehce jako před chvílí a postupně si nechává z paměti vyvanout poslední nitky snu, vzpomínky na dávno mrtvé přátele. Zaslechne Vandin zvonivý smích, ucítí na rtech Alasdairův poslední letmý polibek a vše je pryč.
Tlukot druhého srdce - Semhet spí u postele, hlavu únavou opřenou o pelest, starobylý meč zapomenutý na podlaze vedle sebe. Kolik dní u ní asi probděla, než vyčerpání přemohlo i její vůli a příliš hlasité svědomí?
Nepatrně se usměje. S každým strážcem to je stejné a přeci jiné. Ani Semhetina prababička se neodvážila usnout v její nejtěsnější blízkosti, vždy si ustlala na podlaze vedle lůžka. Jedno však měli všichni společné - ji. Pamatovala si je všechny a všechny je nosila v srdci, aniž to sami tušili. Neřekla Gar'briaelovi tak docela pravdu. Nevzal jí úplně všechno.
Zaslechne vzdálený tlukot třetího srdce. Otevře oči. Chvíli jen nehybně hledí na šedomodrý baldachýn nad postelí, než stočí hlavu na stranu, k oknu, kde ve starém křesle trpělivě čeká Havran.
"Vítej zpět, paní."
Oba se usmějí, jen nepatrně a bez radosti, zahalení sladkým smutkem.
"Bílý vlk se ještě neprobral."
"Měj trpělivost, Havrane, vrací se od samých hranic nebytí," posadí se, velmi opatrně, aby neprobudila spící Semhet. Něžně ji pohladí po zapletených vlasech, pak se ohlédne zpět na čekajícího Havrana, když si všimne slabé vůně hypnoxu.
"Dva týdny hlídala tvůj klid, bez jídla i odpočinku. Bál jsem se o její zdraví."
"Chvíli tě nebude mít ráda, za to, žes ji uspal," usměje se, "ale odpustí ti. Jste stejní, ona a ty."
Chvíli je v ložnici naprosté ticho, nenaruší ho dokonce ani šplouchání vody kolem pylonů, na kterých stojí Havranův dům. Nakonec se Zářící postaví a rozevře křídla, aby si protáhla svaly.
"Posvátné místo se zřítilo."
"Omlouvám se," objeví se jí v očích náznak bolesti, ale ihned ji ukryje pod řasami, "nešlo to jinak. To, co bylo chvíli Bílým vlkem, muselo zůstat uvězněno. Časem to zemře a kámen se bude moci zase zvednout."
"Co zemře, má zůstat pohřbeno," zavrtí Havran pomalu hlavou a také se zvedne.
"Mohu tě pozvat na snídani?"
"Už jsem se bála, že se nezeptáš," zasměje se uvolněně, čímž ho překvapí. Pohodí hlavou:
"Nejsem anděl, Havrane, přestože tak vypadám. V té zatopené katedrále jsem zabila posledního nerel, který kromě mne ještě zůstal po všech staletích, co provázíme a strážíme lidský rod. I já kdysi byla člověkem, i když to je už tak dávno, že si na to skoro nepamatuji. Cítím lásku i nenávist, bolest i hlad. Divil by ses, jak moc si jsme podobní."
"Stopařka tedy měla pravdu," skloní válečník zamyšleně hlavu.
"Ano, příteli," přikývne Zářící a vezme ho jemně za loket, "věčnost je příliš dlouhá i pro mne. Jednou musí zemřít i andělé. A teď už na to nemysli. Jsem zvědavá, čím nakrmíte hladovou nerel," zasměje se potichu a vyběhne z ložnice stejně lehce jako čerstvý vánek. Jako by v místnosti nikdy ani nebyla.

I andělé umírají - II. část

24. dubna 2009 v 22:54 | Ekyelka |  Příběhy jen tak... od někud
Pokračování...

TePa

Šedé stíny patřily k jednomu z devíti klanů, které vznikly před pěti sty lety při velkolepém genetickém experimentu jako výsledek menšinového zákona. Severoameričtí Indiáni porušili veškerá svá tabu a sáhli na kosti předků, aby měli dostatečně různorodý genetický materiál pro vzkříšení umírajícího národa, který by si pak mohl podle nového světového zákona nárokovat celou Severní Ameriku místo několika ubohých oblastí.
Genoví inženýři překročili všechny hranice a uspěli, ale to byl teprve začátek zdlouhavého boje. Ostatní obyvatelé přelidněného kontinentu se nechtěli stěhovat do vznikajících kolonií na Nové Zemi, dvě nebo tři nadnárodní zbrojařské společnosti považovaly spor za dostatečně lukrativní, pokud se potáhne velmi dlouho. První děti zemřely krátce po narození, když při masivním útoku místní domobrany jedna řízená střela srovnala se zemí celý rozsáhlý komplex laboratoří i dobrou polovinu blízkého New Yorku.
Světová vláda se do sporu vložila vlastním osobitým způsobem. Novelizovala sporný zákon, zabavila vědce, materiál i technologie a druhá generace dětí dostala do vínku šílený mix lidských a zvířecích genů spolu s útulným vězením v podobě vojenské základny v roji asteroidů kdesi u Tau Ceti. Třicet let přísné výchovy, broušení reflexů a loveckých instinktů vyústilo v nejvelkolepější útěk v dějinách vězeňství a v mnohem širším měřítku i v První genetickou válku. Stará Země musela uznat právo genetických kříženců na svobodu; tváří v tvář malé, ale nepřemožitelné armádě vlastních výpěstků nemohla nic jiného udělat.
Tehdy si Havranův klan také vysloužil své jméno; způsobem boje i tajuplnou schopností beze stopy zmizet. Vojenští historici dodnes s oblibou přednášeli o bitvě v systému W-359, malé soustavě s rudým trpaslíkem a čtyřmi bezvýznamnými planetkami, kde proti padesátinásobné přesila stála necelá stovka lehkých křižníků třídy Jestřáb. Po dvou týdnech těžkých bojů nezůstalo z pozemské flotily téměř nic a zbývající třetina Šedých stínů zmizela, aby se o šest dní později bez varování objevila přímo ve Sluneční soustavě při soustředěném útoku na Hlavní velitelství.
Po dalších dvou válkách a víc než čtyřech staletích stále platilo staré pořekadlo: neohlížej se přes rameno; stejně Stíny nezahlédneš, dokud ti nepodříznou krk. Přestože teoreticky všichni věděli, kudy vedou hranice Havranova území, nikomu se ještě nepodařilo najít domov Stínů, dokonce ani těm šílencům, co se o to snažili. Museli jste být Stínem, abyste mohli vstoupit do Poradního domu.
Stínem nebo nerel.
Semhet opatrně našlapovala na ostrůvky tyrkysově modré trávy, vykukující z klamně čisté vody, v níž však číhaly vodní krajty schopné spolknout dokonce i ji. Zároveň se každou chvíli ohlížela přes rameno, jestli si to její paní přeci jen nerozmyslela a nechce se vznést do čisté modré oblohy. Zářící se však na ni vždy mírně usmála, kromě své pavučinové tuniky jako obvykle nahá a bosá a momentálně až do pasu pokrytá souvislou vrstvou světle šedého bahna, jak ji ani instinkty nerel neuchránily před zapadnutím do Mléčné bažiny.
Proto k sobě byly připoutány dlouhým lanem; Semhet si ho vynutila. Trvalo skoro deset děsivých minut, než se jí podařilo paní z bažiny vytáhnout, a další půl hodiny strávily marnou snahou očistit křídla od lepkavého bahna.
"Nemrač se tak, dítě," pohodila paní hustými kadeřemi, až jí ze stříbrné hřívy odpadly hroudy zasychajícího bláta, "nebo ti to zůstane! Tvůj otec měl větší pochopení pro trochu neškodné zábavy!"
"Topení se ve smradlavé bažině říkáš neškodná zábava, paní?" zavrčela Semhet.
"To ne, ale tomuhle ano!" hodila po ní nerel hrst bláta, které si předtím setřela z perutí. Nečekaná střela se Semhet rozprskla po zádech a nebezpečně ji vychýlila do strany.
"Paní!" zaprskala uraženě, jakmile se jí podařilo získat zpět rovnováhu, "jak tě mám chránit, když se mě snažíš předhodit vodním krajtám?!"
"Vždyť jsou přežrané k prasknutí, kolik jim Havran nechal naházet masa! Budou to trávit minimálně týden!" zasmála se znovu Zářící nahlas, pevně rozkročená na velkém trsu tyrkysové trávy, ruce v bok.
"Proč?" zpozorněla Semhet. Neptala se, odkud to paní ví: na podobné věci bylo lepší se neptat.
"Ani on si nemůže být jist, kterou cestou a kdy k němu přijdu. Je náčelníkem Šedých stínů. Dobře ví, že cesta existuje i tam, kde by ji nikdo nehledal. Navíc jsem nerel, i když ty si už dávno neuvědomuješ posvátnou bázeň," usmála se paní měkce, "kterou pociťují obyčejní lidé. Ani Havran se neodváží ohrozit můj život, stejně jako jsem já odmítla prozradit polohu jeho sídla tím, že bych se prostě jen snesla z modré oblohy přímo na trávník před Poradním domem."
Semhet si to přebírala po zbytek cesty skrz Modré tůně, ale jen dorazily k Býčímu vodopádu, hodila všechny otázky za hlavu. Než se vůbec stačila rozhlédnout, jestli se ve vodě neukrývá nějaké nebezpečí, její paní už zmizela pod hladinou. Stříbřitý stín se mihl mezi vlnami, vzápětí se Zářící vynořila přímo před vodopádem, opět dokonale čistá a s tunikou nestydatě přilepenou na štíhlé tělo.
"Pojď do vody!"
"Někdo musí hlídat!" usmála se Semhet s paží volně zaklesnutou za opasek vedle jílce. Každý čtverečný centimetr kůže na ni křičel, aby ihned uposlechla, ale vůle byla silnější než tělo.
"Tohle je Býčí vodopád!" zvedla Zářící paže nad hlavu, nádherná a úchvatná jako samotná bohyně vod, "posvátné místo! Kaerlegan nás ohlídá! Pojď!"
Zářící sice vládla neuvěřitelnými silami, nebyla ale všemocná. Semhet ještě chvíli váhala, než se svlékla do spodního prádla a pouzdra s nožem na pravém lýtku. Katanu zabodla do měkkého písku na břehu, pak konečně skočila za svou paní. Probojovala se dravým proudem, který směřoval do Modrých tůní, propletla se mezi zkamenělými žebry obrovského tvora, ležícího pokojně v nejhlubším místě tůně, a nehlučně se vynořila vedle Zářící.
"Už jsem tady nebyla strašně dlouho!" stála Zářící ve vodní tříšti a nastavovala padajícím krůpějím mohutná křídla i štíhlé paže. Celé její tělo obklopovala jemná světélkující mlha, její smích se sléval se zvoněním na hladinu dopadající vody.
Semhet skrytě pozorovala svou paní a snažila se do paměti zachytit každý detail. Zářící stála na kaerleganově klínovité lebce mezi zatočenými rohy, vodu sahající jen ke kotníkům, a smála se jako malé dítě, když do dlaní chytala kapky vody. Sluneční paprsky kolem ní vytvořily duhovou aureolu, tisíce drobných záblesků pokrývaly její chvějící se křídla a zanechávaly na sítnici klamný odraz. Člověk měl chvílemi dojem, že kolem Zářící tančí další nerel. Její paní byla poprvé po mnoha letech skutečně šťastná!
Šťastná a rozpustilá. Jen si všimla Semhetina upřeného pohledu, po hlavě zajela pod hladinu. Jedno, dvě tempa v silném proudu na samém okraji vodopádu a kolem Semhetina levého kotníku se pevně sevřely dlouhé prsty. Stěží se stačila nadechnout, než ji Zářící stáhla k sobě pod hladinu, do světa třpytu, temnoty, hučení a divoce vířících proudů. Všechno, co znala, zmizelo.
Záblesky oslnivě jasného světla, sluneční paprsky narýsované v klidnějších zátočinách tůně, studená temnota v hlubině. Štíhlé tělo, míhající se modrým nekonečnem, božsky dokonalé, lidsky hmatatelné. Doteky křídel, dlaní, vodních proudů. Chuť vody, lačně nasátého vzduchu, rtů. Děsivý oheň, probouzející se kdesi v netušených hlubinách duše. Únava, sladká a smrtelně nebezpečná, hebká náruč mladé trávy, hřejivé objetí pevných paží. Sny o létání, o nekonečném prostoru vysoko nad mraky, mezi hvězdami.
Usnuly v dávno opuštěném kaerleganově hnízdě z proutí a travin, přitulené jedna k druhé a naprosto bezstarostné. Semhet dokonce zapomněla i na svůj nůž, ztracený během hrátek kdesi v rákosí, ale těsná blízkost nerel ukonejšila špatné svědomí i instinkty bojovníka. Zářící se ve spánku spokojeně usmívala a část její záře se odrážela v Semhetině tváři.
Tak je za soumraku našel Havran s pětičlennou hlídkou. Muži opatrně sešplhali po strmé stěně útesu, z nějž klesaly vody Býčího vodopádu, a neslyšně se přiblížili skoro až k hnízdu, dokud je Havranovo gesto nezarazilo. Okamžik jen nehybně pozorovali dvě nahá těla, v houstnoucí tmě vydávající jemnou stříbrnou záři, téměř nedýchali napětím. Jen dva lidé na celém Jihu se dokázali přikrást k Semhet, aniž ji probudili, a nikdo v celé jižanské historii neviděl spící nerel. Až dnes.
Velké hnízdo, spletené z pružných větví a dlouhých stonků vodních rostlin, vystlané suchou trávou, mechem i cupaninou z hadrů, kdysi postavil uprchlý kaerlegan, jak Jižané říkali okřídleným ještěrům z Proxima Ceti. Příliš studené podnebí a mutageny v okolním prostředí ale postupně zabily všechny jeho potomky, takže na celém území skládky zůstaly jen desítky prázdných hnízd, neuvěřitelně pevných a dostatečně velkých, aby se v nich pohodlně vyspali dva dospělí muži.
Bojovníci se na Havranův neslyšný rozkaz pohnuli. Pracovali rychle a opatrně, jako by se pohybovali v nepřátelském prostředí, ale jejich úkol byl mnohem těžší: přenést celé hnízdo přes vodopády nahoru na útes, aniž by se některá z žen probudila. Dokonce ani nerel neměla znát cestu k rodinným sídlům Šedých stínů.
Semhet se v polospánku zavrtěla, pak překvapeně zvedla hlavu, když se její lůžko pohnulo. Paprsky zapadajícího slunce se odrážely od hedvábného baldachýnu nad její hlavou a barvily ho do rudozlaté, pokřikování lovících vlaštovek se slévalo se zpěvem ostatních ptáků a s jemným pleskáním vln, které vzápětí nepatrně zesílilo, když se v hnízdě prudce posadila a neopatrným pohybem ho rozkolébala.
Překvapeně se rozhlédla. Jejich zvláštní lůžko se proměnilo v loďku, taženou párem velkých labutí. V uctivé vzdálenosti je obklopovaly štíhlé kánoe, obsazené bojovníky Šedých stínů, jedna lodice však plula mnohem blíž než ostatní. Semhet rychle pohlédla na svou klidně spící paní, jejíž velká křídla napůl trčela ven z hnízda a vznášela se těsně nad mírně zvlněnou hladinou. Uklidněna něžným úsměvem i vnitřní září nerel se otočila k Havranovi, jakmile bojovníci srovnali rychlost a směr kánoe s jejím bizardním člunem.
"Stopařko vzdušných proudů," přivítal ji náčelník Šedých stínů krátkým kývnutím hlavy a osvěžujícím ovocným nektarem ve stářím ohlazené dřevěné misce, kterou jí podal v nastavené dlani.
"Zajímavý způsob dopravy, Havrane, a velmi pohodlný," smočila rty, ale nenapila se. Dokonce ani Havranovi nevěřila natolik, aby měnila své zvyky. Letmý dotyk rtů s nektarem stačil na dodržení zákonů pohostinnosti a zároveň snížil riziko otravy nebo omámení na minimum. Jestli si toho náčelník Šedých stínů všiml, nedal to nijak najevo.
"Měla jsem pocit, že stav Bílého vlka je velmi vážný," rozhodla se rozbít masku klidu na jeho tváři, "ale nejspíš jsem se mýlila. Proč bychom jinak pluli přímo na západ, když vaše sídla leží na severovýchod od Býčího vodopádu?"
Havran uznale kývl hlavou:
"Varoval nás, že jsi skoro stejně nebezpečná jako samotná Zářící."
"Kdo?" zpozorněla, když se labutě na neslyšný povel zastavily a bojovníci v ostatních kánoích také vytáhli pádla. Havranova lodice přirazila až ke hnízdu, tehdy Semhet s narůstající hrůzou zjistila, že se nedokáže pohnout, natož bránit svou paní.
"Omlouvám se za tu lest, Stopařko. Bojovníci vylili do Druinuny nad Býčím vodopádem tolik hypnoxu, že se Modré tůně mohou klidně přejmenovat na Spící, ale ty ses přesto probrala," vzal jí opatrně z ochablých dlaní misku s nektarem.
Teprve teď si uvědomila, že Havran bral nádobku pouze levačkou, oblečenou do kožené rukavice. Holou kůží pravé ruky se ohlazeného dřeva vůbec nedotkl, to jen ona byla tak hloupá a neopatrná. Horečnatě uvažovala, jakým jedem je vnější povrch misky asi napuštěný, ale myšlenky se jí rozbíhaly všemi směry. Bezmocně si povzdechla:
"Co to bylo?"
"Otcův recept," usmál se Havran ulehčeně. Buď mu skutečně záleželo i na jejím odpuštění, nebo byl tím nejlepším hercem, jakého za posledních patnáct let potkala.
"Ale proč, Havrane? Ani má paní nedokáže křísit mrtvé! Neumí dělat zázraky!"
"On tvrdí něco jiného a já mu věřím. Jsou stejní, Zářící a Bílý vlk. Můj syn nepotřebuje zázrak; ten mu před půl rokem zachránil v Xanadu život."
Obchodní válka na Měsíci trvala tak dlouho, že si jí přestal všímat dokonce i Červený kříž. Vláda prohlásila pozemskou oběžnici za nezávislou na své jurisdikci a administrativě už před více než padesáti lety. Od té doby se o něj rvaly obchodní korporace jako smečka hladových šakalů a Měsíc se stal velmi nebezpečným místem.
Před sedmi měsíci zbloudilá střela dokonce zasáhla okraj jediného neutrálního habitatu a vypustila do jeho atmosféry noloxan. Původně šlo o nervový plyn, který rozkládal gliové buňky vyživující neurony - smrt zdlouhavá, neodvratná a příšerná i sama o sobě.
Xanadu však bylo otráveno mnohem zákeřnější formou noloxanu, napadající kostní tkáň. Oběti se do dvou týdnů proměnily v rosolovitá stvoření, neschopná pohybu a odsouzená přežívat ve speciálních nádržích s léčivým gelem, dokud jim lékaři nevytvořili novou, syntetickou kostru. Pak ale po měsíci klidu přišlo druhé stádium. Jakmile se začaly nezadržitelně rozpadat buněčné stěny u prvních pěti nemocných, všichni pochopili, že to je definitivní konec.
Havran pomalu zavrtěl hlavou:
"Kosti mých předků ležely staletí v posvátné půdě, než je otcové vyzvedli a stvořili nás. Pamatuji si staré obřady, vůni stepi po dešti, vzrušení z lovu v nekonečných lesích. Můj národ je na zázraky zvyklý, Stopařko, takže jsem se ani moc nedivil, když Bílému vlkovi po dvou dnech nevysvětlitelně klesly horečky a odvápňování kostí se vůbec neprojevilo. Spíš jsem měl plno starostí, jak ho dostat dolů, ke svým specialistům. I to se mi podařilo," mihl se mu v očích stín.
Semhet se v duchu zachvěla; Xanadu bylo hermeticky uzavřeno a hlídáno minimálně třemi různými armádami. Byla ochotna uvěřit, že i její paní by z takto střeženého habitatu jen těžko unikla. Přesto se Havranovi podařilo syna dopravit na Zemi.
"Nenašli jedinou známku onemocnění. Bílý vlk prošel celým zamořeným habitatem, dýchal stejný vzduch jako ostatní a na rozdíl od nich přežil."
Nahnul se do hnízda a úplně lehce ji zvedl do náruče. Semhet se znovu pokusila ovládnout drogou ochromené svaly, ale hlava jí bezmocně přepadla dopředu na hruď. Přesto cítila každý Havranův něžný dotyk, když ji opatrně balil do teplé přikrývky - jed ji zbavil vlády nad tělem, ale ne citu. Vzlétla, pak ji uložil před sebe na dno kánoe. S hlavou a rameny opřenými o jeho silná stehna měla dobrý výhled na jeho tvář a obrovský kus smrákajícího se nebe, když nepočítala ozdobnou hlavici na přídi člunu.
"Proč to děláš?" zašeptala. Její tělo ještě zdaleka neodbouralo všechen hypnox, vstřebaný kůží při koupeli, ale silou vůle se bránila navracejícímu se spánku. Nesměla nechat svou paní bez ochrany!
"Mého syna sice noloxan nezabil, ale při útoku na Xanadu se s ním něco stalo. Začal se měnit. Všimli jsme si toho až v okamžiku, kdy bylo téměř pozdě. Už pět měsíců ho držíme stranou od lidí, aby neublížil sobě ani nikomu jinému, přesto se mu předevčírem podařilo těžce zranit jednoho strážce a otevřít si žíly. Skoro vykrvácel, než se nám podařilo ho přemoci a ošetřit. Od té doby leží ve vysokých horečkách a volá paní Ithariel. Jedinou zářící hvězdu v temnotách noci."
Něžně ji pohladil po čele.
"Můžeš být klidná, Stopařko vzdušných proudů, nechci tvé paní ublížit. Bílý vlk je na posvátném místě, kam nesmí vkročit žádný člověk, ale dobře vím, že bys Zářící věrně následovala i tam, kde by tě čekala jistá smrt. Proto jsem Druinunu otrávil hypnoxem, jakmile vás zvědové zahlédli v Modrých tůních. Doufal jsem, že neodoláte koupeli, a skutečně jste usnuly v připraveném hnízdě. Ty ses ale probrala příliš brzy."
"Musím chránit nerel i za cenu svého života. Dobře to víš, Havrane."
"A já musím chránit tebe," zavrtěl hlavou, "to je zase mé poslání. Na posvátném místě bude Zářící v naprostém bezpečí, slibuji. Navíc ji doprovodí oddíl mých nejlepších bojovníků. Nehnou se od ní na krok od této chvíle až ke hranicím posvátného místa a zase ji bezpečně dopraví do mého sídla, kde na ni zatím počkáš. Nic se jí nestane, Semhet. Je to přeci nerel."
"Ale i andělé mohou zemřít!" zavrtěla zoufale hlavou, až se jí z levého koutku skutálela do vlasů osamocená slza. Ještě cítila něžné pohlazení na čele, pak se nad ní definitivně uzavřely temné vody chemického spánku.

I andělé umírají - I. část

24. dubna 2009 v 22:53 | Ekyelka |  Příběhy jen tak... od někud
Na doporučení svého bratra, jsem asi před dvěma lety četla tuhle povídku a hodně moc se mi líbila. Autorka se jmenuje Ekyelka a její blog je opravdu úžasný. Je tam - myslím - celá její tvorba, ale rozhodla jsem se do svého blogu vnést taky trochu něco jiného, takže tohle je pro nadšence pro knížky;)

TePa
Už zase pršelo. Velké studené kapky dopadaly na šedočerný svět s neměnností, která otupovala smysly a brala naději, že ještě někdy vysvitne slunce. Semhet se rozmrzele zachumlala do tmavě šedého vlněného kabátu, sahajícího jí až ke kotníkům, a v duchu proklínala celý svět i zvláštní zálibu své paní toulat se v nejhorším počasí po všech čertech.
Navzdory špatné náladě se usmála. Paní a mít cokoli společného se silami Zla! To se spíš převrátí svět a slunce vyjde na západě, než by kdy Zářící přešla na opačnou stranu! No… Teoreticky se svět sice mohl převrátit v příštím okamžiku, protože ti pitomci na Balkáně si už zase vyhrožovali totálním vyhlazením, ale to nebylo zase tak podstatné. Paní byla ztělesněním všeho dobrého, co v lidech ještě zůstalo.
A to ji ubíjelo. Co si Semhet pamatovala, byla paní vždy uzavřená a nedosažitelná, i když jste stáli přímo vedle ní. Žila ve vlastním podivném světě, kde nacházela ještě méně radosti než v realitě, ale trávila v tom dobrovolném vězení všechen čas. Kdyby na ni Semhetina rodina nedávala pozor, dávno by přišla o svou svobodu a možná i o život. Svět už dávno nebyl tím bezpečným místem ze starých filmů.
Po deseti krocích se s tichým zaklením zastavila na kraji obrovské louže, rozlévající se po stezce i mezi okolními haldami odpadků. Chvíli přimhouřenýma očima pátrala po duhové hladině, jestli ji smysly přeci jen neklamou ohledně hloubky, pak si povzdechla. Tohle nepůjde. Strmé hory kovového šrotu kolem špinavého jezera byly pro šplhání příliš nestabilní, navíc se v nich určitě ukrývala všelijaká kousavá, škrábavá a bodavá havěť, jaké bylo na Jihu ještě víc než odpadků. Plavání také nepřipadalo v úvahu - jen staří bohové vědí, co se ukrývalo pod klamně čistou hladinou. Bude muset zkrátka najít jinou stezku, což znamenalo další hodinu v dešti navíc.
Vysoko nad hlavou jí prolétl otlučený náklaďák, oranžový nátěr oprýskaný a pokrytý stoletou špínou. Zastavila se a sledovala popeláře, jak opatrně sestupuje nad velkou proluku mezi haldami, aby vysypal svůj náklad. Než však stačil otevřít poklopy na břiše, ze země vystřelilo několik silných trnitých šlahounů, v mokré tmě skoro neviditelných i pro Semhetin kočičí zrak. Pevně se omotaly kolem vznášedla a za hlasitého řevu přetížených motorů ho stáhly k zemi.
Pobaveně se usmála. Lidé byli nepoučitelní. Když ti pitomci v městské radě před dvanácti lety rozhodli využít děravého zákona o nebezpečných látkách a povolili na Jih navážet genetický a toxický odpad, nevědomky si podepsali rozsudek politické smrti. Stačily tři měsíce a jednoho rána při pravidelné vykládce město přišlo o šest popelářů, které si inteligentní a velmi hladové popínavé růže stáhly přímo z oblohy. Vzápětí se účet ještě navýšil o vdovské důchody po celé speciální jednotce a o žaloby za nesnesitelný zápach z hořících odpadků, z nichž některé se projednávaly dodnes.
Jih tehdy začal platit za přísně uzavřenou, smrtelně nebezpečnou zónu. Oficiálně sem nikdo neměl přístup, neoficiálně se skládka stala rájem všech podivínů a zločinců, kteří se potřebovali ukrýt před světem. Postupem času se v místním podivném světě vyvinula složitá síť vztahů, hierarchie po vzoru barbarských starověkých království, a porušení nevyslovených zákonů ve stech případech ze sta znamenalo okamžitou - či méně okamžitou, pokud jste narazili na někoho s velmi silnými sklony k sadismu - smrt.
Během posledních osmi let tu s přestávkami žila i Semhet; kodex jí velel zůstávat v blízkosti paní. Čas od času se sice vracely na pár týdnů do Domu, ale poslední dva a půl roku zůstávala paní stále na jednom místě v samém srdci skládky, kde se to jen hemžilo mutanty, hladovými zvířaty a nejnebezpečnějšími bytostmi, které byly vyloučeny z lidské společnosti a dokonce i z lidského rodu. Semhet musela zpočátku zabít pár potížistů, aby si zbytek té smečky zapamatoval, že ona si chodí, kam chce a kdy chce. A co se týkalo paní, té se vyhýbaly i masožravé růže už pro samotnou její podstatu.
Déšť konečně začal polevovat, na severním obzoru se dokonce objevil světlejší proužek. Semhet spokojeně zafuněla. Jestli se neobrátí vítr, do zítřka přestane pršet úplně. Taky dobře; už měla po krk smažených, pečených a vařených vodních hadů, které jediné mohla při takové potopě ulovit. Toužila po změně jídelníčku skoro stejně silně, jako po návratu do bezpečí Domu. Jenže tam vstoupí jedině ve stopách paní, nebo vůbec. Tak pravil kodex.
Tiché křupnutí skla ji upozornilo na něčí příchod. Levačka jí sjela k jílci starobylé katany za pasem, do druhé dlaně si nepatrným pohybem zápěstí spustila vrhací nůž. Podle nasprejovaných značek na nedaleké haldě vyřazených chladniček se právě pohybovala na území Havrana, kde by měla být teoreticky v bezpečí, prohlášená za nedotknutelnou stejně jako její paní. Co však platilo včera, dnes mohlo být úplně jinak. Žilo se tu rychle, smrtelně rychle. Kdo byl neustále ve střehu, ten měl největší šanci, že zůstane naživu až do večera.
"Zdravím tě, Stopařko," objevil se před ní v zákrutu cesty sám Havran a pootevřel svůj plášť na znamení, že není ozbrojen.
Nepatrně se zamračila. Proč tak formální pozdrav?
"Také tě zdravím, Havrane," svěsila nakonec levačku, ale nůž nechala v pohotovosti. Havran tu určitě nebyl sám, přestože nikoho jiného neviděla, neslyšela ani necítila. Bojovníci z klanu Šedých stínů patřili k těm nemnoha bytostem, co se dokázaly ukrýt i před ní.
"Smím tě doprovodit?" zapnul si zase plášť. Možná patřil k nejnebezpečnějším lidem v celém známém vesmíru, ale ani on si neliboval v promočeném a studeném oblečení. To jen její paní nebrala ohledy na rozmary počasí.
"Kam?"
Usmál se:
"Je jen jedno místo, kam chodíš za každého počasí, Stopařko. Smaragdová věž."
Zvlášť vysoká halda kovového šrotu v samém středu skládky, změněná erozí, šílenými nihály a jedovatými růžemi v bizardní věž. Nakonec se k ní dostal každý, kdo se chvíli pohyboval v místním světě; tyčila se vysoko nad okolím, nedobytná a tajemná jako sama její obyvatelka.
"Ne každému je dovoleno vystoupat mezi jedovatými trny a hladovými květy až nahoru," pronesla větu, která se za všechny ty roky stala zaklínadlem, varováním i lákavým příslibem.
"Poprosím trny o uvolnění cesty a květům složím oběť," přivolal ostrým hvízdnutím své dva společníky, dosud trpělivě čekající mimo dosah jejích smyslů.
Šedivák pozdravil Semhet přiložením sevřené pravé pěsti na srdce, Dva spáry jen kývl hlavou, obě ruce zaměstnané držením šňůr s navlečenými mrtvolkami čerstvě ulovených krys.
"Léčitel a lovec," usmála se pobaveně. "Myslíš, že odemkneš Smaragdovou věž kostěnými chřestítky a tuctem chcíplých krys?"
"Čím ji odemykáš ty, Stopařko vzdušných proudů?" oplatil jí Havran úsměv. Pokrčila rameny:
"Možná budeme mít společnou cestu, ale do věže vstoupím první. Nemám chuť nechat si kabát zacákat vaší krví."
Všichni tři se mlčky uklonili na srozuměnou, než ji ze stran a zezadu obstoupili v polootevřeném ochranném diamantu. Téměř o dvě hlavy vyšší než ona ji mohli kdykoliv lehce zneškodnit, vybavení rychlostí a instinkty kočkovitých šelem, nemluvě o nadlidské síle a zabijáckých reflexech. Přesto se neobávala zrady - pokud kdy někomu tady na Jihu věřila, byli to tihle tři bojovníci.
Vytrvalý studený déšť zahnal do děr dokonce i přerostlé mourovaté potkany, kterým pár kapek vody navíc nikdy příliš nevadilo. Zbytek cesty ke středu se tedy obešel bez zbytečného zdržování, pokud nepočítala tři další jezera, která museli složitě obcházet postranními stezkami. Nakonec však stanuli na okraji obrovské planiny, pokryté jednolitou vrstvou dokonale udusaných odpadků, v jejímž středu se k temnému nebi tyčila Smaragdová věž.
Semhet si živě pamatovala na své zděšení před lety, když se po dvou dnech na lovu vrátila k paní. Všechny haldy v okolí byly srovnané se zemí silou tisíců válcovitých chodidel divokých nihálů, kteří v kruhu obcházeli kolem jediné zbývající kovové hory, na jejímž vrcholku odpočívala Zářící. Země se chvěla pod údery drápatých tlap, vzduch čpěl pižmem. Nikdo jí nedokázal vysvětlit, proč to nihálové dělají, a nikdo se neodvážil zasáhnout do probíhající proměny.
Obrovská chlupatá zvířata se svými dlouhými titanovými kly a pružnými choboty nakonec pustila i do samotné věže. Nihálové postupně strhávali jednotlivé vrstvy kovu, až nezůstalo nic než chatrná kostra s malou plošinou nahoře, nahlas zpívající i v nejjemnějším vánku. Teprve tehdy se obrovské stádo zase pohnulo dál, aby spořádaně opustilo vzniklou planinu po úzkých stezkách, jeden mastodont za druhým, chobot omotaný kolem ocasu předchozího. Zmizeli stejně nečekaně a rychle, jako se na Jih přihnali.
Poprosit růže o výhonek, který by prorostl viklající se kovovou věž a tak ji zároveň zpevnil i ochránil před nezvanými hosty, byl sice šílený, ale také geniální nápad. Stálo ji to skoro všechnu krev a zvlášť vypasenou vodní krajtu, ale výměnou si směla odnést vhodný keř. Týden na to měla skládka svou Smaragdovou věž.
Na planině hořelo několik ohňů. Ať se skládka rozdělovala na kolik chtěla území a panství, sem měli přístup všichni. Nikdo jim nebránil, nikdo je nezval. Blázni, šílenci, proroci mrtvých bohů. Snílkové, toužící aspoň jednou zahlédnout tvář Zářící hvězdy v temnotách noci. Meditující bojovníci, prosící o sílu a rychlost před gladiátorskými zápasy. Semhet si nepamatovala jediný den či noc, kdy by se planina aspoň na hodinu ponořila do ticha a samoty.
Vytrvalý déšť měl i něco do sebe: málokdo se namáhal zvednout hlavu a odkrýt se padající studené vodě jen proto, aby se podíval na procházející skupinku. Semhet se ve stínu zdviženého límce kabátu usmála. Dneska žádné tahání za šaty, žádné zdržování dotazy, na které stejně nikdy neodpovídala. K něčemu bylo to mrzké počasí přeci jen dobré.
Konečně překonali i dvacetimetrový prázdný kruh mezi tábořišti a samotnou věží. Déšť smyl ze stěn hlásky prach a špínu, takže se teď její kovové části v záři vzdálených ohňů tajemně třpytily, zasazené do holých mozolnatých kmenů popínavé růže. První listy, jejichž barva dala věži jméno, vyrůstaly až ve výšce deseti metrů, dostatečně vysoko, aby jim neublížilo žádné zvíře, člověk nebo živel. Úpatí věže bylo tvořené jen pevným kovem a nepoddajným sukovitým dřevem, z něhož do všech směrů trčely jedovaté trny. Další z opatření, aby se nahoru nedostal nikdo nepovolaný.
Semhet něžně pohladila vrásčitý uzel na růžovém kmeni, pak se ohlédla přes rameno na čekajícího Havrana:
"Skutečně chceš nahoru?"
"Nemám jinou možnost," přikývl pomalu.
"Tvoje volba," pokrčila rameny a zvedla hlavu, když se z šumící temnoty sneslo několik dlouhých šlahounů. Něžně se jí otřely o mokrou tvář, škádlivě zatahaly za vlasy spletené do dlouhých copánků, dva dokonce nedočkavě vklouzly za límec kabátu ve snaze vyčenichat, jestli pro ně náhodou nemá nějaký pamlsek.
Stejně jako kdykoliv předtím byla pevně chycena v pase a bez váhání vyzvednuta napohled křehkými, přesto pevnými stonky, jako by nic nevážila. Cestou nahoru ji doprovázel šepot listí a skrytých poupat, zatím dřímajících a trpělivě čekajících na měsíční světlo. Růže ji vítala zpět.
Čas od času natáhla ruku k zelené stěně a konečky prstů pohladila lístky, nedočkavě se tetelící svým vlastním pohybem, nezávislým na větru a dešti. Šeptem konejšila rozrušené větvičky, s úsměvem přijímala výkřiky pubertálních výhonků, které si pamatovala ještě jako mrňavé pupeny. To skutečné přivítání si chtěla vychutnat mimo dohled na zemi čekajících Šedých stínů.
Když si ji větve z jednotlivých pater podaly až téměř nahoru, rozepnula si na hrudi kabát a odmotala z krku dlouhou šálu. Její vlastní malé tajemství, o němž neměl nikdo na Jihu ani v Domě nejmenší tušení. Černá šála k ní prostě patřila stejně jako účes z copánků, starodávný meč a jméno. I to, co se skrývalo pod jemným hedvábím.
Útlý zelený šlahoun, vyrůstající jí z krční páteře a obepínající její krk jako bizardní šperk, ihned začal zpívat. Vítal se s mateřskou rostlinou tichým šelestem a hvízdáním, které tak dobře znala ze společných snů, a odpovědí mu byl mnohohlasý chór tisícovek zdřevěnělých větví, makacích šlahounů i ostrými trny ozbrojených strážných prutů. Semhet se neznatelně usmála. Byla doma, svým způsobem.
Šlahouny ji jemně postavily na okraj ohlazené kamenné desky, která byla jednou v noci vyzvednuta až na samý vrchol Smaragdové věže, když se Zářící výjimečně vznesla kamsi mezi hvězdy. Za pouhých sedm hodin se z holé plošiny stal bezpečný úkryt s mramorovou podlahou a se stěnami z propletených růžových větví, klenoucích se do výšky dobrých tří metrů. Větve, trny, listy a květy vytvářely složité ornamenty, které se s každým úplňkem měnily, ale na rozdíl od nižších pater věže zde panovalo naprosté ticho, rušené jen svistotem větru a bubnováním deště na zelený příkrov. Zde se růže neodvažovala ani hlesnout.
Semhet poklekla se skloněnou hlavou na pravé koleno v němém pozdravu, pak se zase narovnala. Kdysi byl strážce povinen čekat v pokleku, dokud mu paní nedovolila vstát. Semhet z celého srdce děkovala všem svým předkům, že tenhle příkaz z kodexu vymazali; nedokázala si představit, že by strávila i několik hodin klečením na studeném kameni.
Od její poslední návštěvy se změnil půdorys loubí z dvanácti na osmihran s lomenými oblouky v každé ze stěn. Paní stála uprostřed jižního oblouku, stříbřitě bílá štíhlá postava s obrovskými křídly mírně rozevřenými, pohled upřený kamsi za obzor. Studený vítr si pohrával s jemnou světle šedou pavučinou, z níž byla ušita její dlouhá tunika, a něžně se probíral i jejími nádhernými, až na zem dlouhými kadeřemi stříbrných vlasů.
Slabý svit, vycházející z alabastrové pokožky, který dal paní nynější jméno, téměř neznatelně pulsoval - Zářící snila. Zatímco štíhlé tělo zůstávalo pod ochranou nebezpečné krásy masožravých růží, mysl bloudila v nepředstavitelných dálkách Času. Paní byla tady a zároveň byla pryč.
Semhet se neslyšně přesunula ke středu loubí, kde se pohodlně usadila na patách. Rozepnula si kabát a obnažený meč položila před sebe na podlahu, aby ho mohla kdykoliv pozvednout k obraně své paní, pak zavřela oči a uvolnila mysl. Čekalo ji přinejmenším několik hodin, než si paní vůbec všimne její přítomnosti. Než se rozhodne vystoupit ze své strnulosti, může trvat i mnohem déle. Pokud se vůbec rozhodne vrátit.
Uplynuly skoro dvě hodiny, když se růže na nižších podlažích i Semhetin šlahoun, doteď klidně odpočívající na jejích ramenou, tiše rozezpívaly. Jediným plynulým pohybem zvedla meč a přesunula se ke stěně vedle severního oblouku, kam šlahouny po náležitém upozornění opatrně postavily překvapeného Havrana.
Samozřejmě měl oči jen pro Zářící, okolních stínů si nevšímal. Chvíli jen stál na prahu, krk odhalený a posetý desítkami krvácejících ranek, odkud si šlahouny vybraly svůj díl krve, ruce volně svěšené podél těla. Pak se zpomaleně sesul na kolena, pohled stále upřený na slabě zářící siluetu v protějším oblouku, a z pootevřených rtů mu vyšel jediný tichý povzdech.
Semhet se neznatelně usmála. Dobře chápala Havranovo vytržení; sama ho zažívala při každém pohledu na svou paní. I kdyby někdo procestoval všechny známé světy, nikde nenajde tak spanilou a dech beroucí krásu. Nikde nenajde skutečnou, žijící nerel.
"Kostěná chřestítka a tucet chcíplých krys," promluvila náhle Zářící jasným hlasem a pomalu se otočila, na rtech úsměv panenské madony.
"Někdy dokáže pár starých písní a trocha dobrého masa hotové divy. Vítej, Havrane, pane Šedých stínů," pokynula mu na pozdrav hlavou.
"Paní!" dotkl se čelem podlahy a zůstal tak.
"Co tě přivádí do Smaragdové věže?"
Semhet znala dopodrobna všechny rodinné kroniky, jako dítě trávila jejich čtením téměř všechen volný čas mezi cvičením v boji a výukou. Věděla o zvláštním nadání své paní číst v proudu Času a naslouchat větru a dešti, proto nebyla nijak udivena, že Zářící použila její slova. Havran se však setkal s nerel poprvé v životě. Žádný div, že mu došla slova, ještě než mohl cokoliv říci.
"Plující hvězda se uzdraví i bez mé pomoci, pokud jsi přišel jen kvůli ní. Kousl ji sice modrý korálovec, ale to děvče si příliš často hrálo s šípatkami, aby jí teď nějaký jed mohl ublížit. Za pár dní horečky klesnou a Hvězdička se probere," pohnula Zářící levou rukou ve složitém gestu a nad otevřenou dlaní se objevila malá koule zlatého světla. Elegantním pohybem ji vyhodila nahoru, až se koule rozbila o klenbu z listoví, a prostor zalila měkká hřejivá záře.
Havran se konečně odvážil zvednou hlavu, přestože stále klečel na podlaze v louži dešťové vody.
"Paní… Dvěma spárům se uleví, až to uslyší. Miluje svou dceru víc než vlastní život. Jen kvůli Plující hvězdě tu však nejsem. Přišel jsem tě požádat, abys sestoupila mezi můj lid a navštívila umírajícího."
Hlas se mu zpočátku nepatrně chvěl, snad pokorou, snad vyčerpáním ze ztráty krve, protože některé ranky na krku mu nepřestaly krvácet. Nebyl však náčelníkem jen podle jména; dokázal zmobilizovat veškerou svoji vůli a ovládnout své rozrušení.
"Nejsem všemocná, Havrane, dobře to víš. Nemohu zachránit všechny," zavrtěla paní pomalu hlavou, ve smutku ještě krásnější.
"Prosím, paní, aspoň se na Bílého vlka podívej! I v horečce volá Ithariel, aby se k němu vrátila, a už jen můj slib, že k němu přijdeš ty, ho drží při životě."
"Ithariel!" zašeptala Zářící skoro neslyšně.
Při zvuku toho jména se změnila. Semhet ji ještě nikdy neviděla tak smutnou, tak vzdálenou. Svět rázem zešedl a potemněl, když uhaslo zlaté světlo pod klenbou, dokonce i vlastní jas Zářící ustoupil. Obrovská křídla tiše zaševelila, vzápětí se z levého uvolnilo jedno dlouhé pero a v pomalém pádu na podlahu se jemně chvělo.
Než však mohlo dopadnout, mocný vír ho zase zvedl do vzduchu. Zářící se bez varování vznesla k zelené klenbě, která se před ní rychle otvírala jako obrovské poupě, a dál, do dešťových mraků.
Semhet obratně zachytila vypadlé pero do konečků prstů a za naléhavého šepotu růží ho předala konsternovanému Havranovi:
"Vrať se domů, dítě noci. Má paní přijde."
Víc si ho nevšímala. Posadila se zpět na své místo strážce, bez ohledu na déšť, vytrvale padající z temné oblohy na hlazený kámen i na ni samotnou, a se zavřenýma očima se ponořila do meditace. Musí vyčkat na návrat své paní a zatím snad najde v hlubinách své paměti vysvětlení, proč se Zářící tolik bojí té, kterou umírající Havranův syn stále volá.

Babička

24. dubna 2009 v 22:35 | TePa |  Ty z Vrangy
,,Do pekla už s tím zatraceným Galenem," nakopla Peťuldas rozhořčeně jeden z balvanů, který ležel u kamenné cesty, po které šla na snídani. Celou dobu od jejich posledního rozhovoru - který mimochodem probíhal před několika minutami - na něj nemohla přestat myslet. Vždyť to, co řekla, je přeci pravda, no ne? Je to jen napomádovaný frajírek, který si nevidí na špičku nosu. Možná na špičku něčeho jiného, ušklíbla se znechuceně Peťuldas a zaklepala na Liiny dveře.
,,Marja panno, co se zase děje?" vykoukla z okna jakási neforemná zacuchaná koule světlých vlasů.
,,Ach, jak křehké děvče promluvilo," uculila se Peťuldas, a pak si založila ruce v bok. ,,Hele, mohla by sis vážit toho, že jdu já včas a hodila svým zadkem, abychom mohly taky jednou posnídat spolu, navíc si myslím, že Milamber bude pěkně nakrknutý, až k němu zase dojdeš pozdě."
,,Jak zase?" objevila se převlečená a učesaná Lia ve dveřích, až se Peťuldas lekla a mlčky ukazovala střídavě na okno a na dveře s pootevřenou pusou.
,,J-jak?"
,,Jak zase? Vždyť jsem tam byla sotva několik dní."
,,Aspoň si hejbla zadkem. Tak pojď. Dneska nás Orathis zase protáhne a já chci být při síle."
,,Tak se hned nevytahuj, nemůžu za to, že nejsem nadaná na všechno." Peťuldas si jí příkře změřila. ,,No co?" chtěla vědět Lia.
,,Já mít tvoje nadání na kouzla, skáču si radostí."
,,Měnila bych s tebou." Mínila Lia, ale když uviděla Peťuldasin výraz, zasmála se. ,,Tak fajn, neměnila. Vždycky jsem chtěla umět kouzlit."
,,Ty sis to ani nemusela přát, narodila ses za úplňku a ještě k tomu o půlnoci, to je děs."
,,Neboj, nejsem vlkodlak." Obě propukly v smích.
,,Kde je vlastně Ness?" ohlédla se Lia a přitom si stahovala vlasy do volného drdolu.
,,Abych řekla pravdu, poměrně dlouho jsem ji neviděla. Jen aby za tím nebyla Pet, třeba ji přemluvila, aby s ní šla na nějaký výšlap."
,,Nejsou ty, Peťuldas," zasmála se Lia.
,,No jo. Když oni nechápou, jaká je to nádhera, jít si ráno zaběhat, ještě než vyjde slunce," rozplývala se.
,,Jo a mohli by v pohodě spát," zívla Lia a Peťuldas se tomu ušklíbla.
,,Hýbeš se někdy holka?" usmála se na kamarádku Peťuldas. Lia ji zpražila pohledem. ,,Aha, asi ne," usoudila Peťuldas a podržela jí dveře do jídelny.
,,Děkuji vám," uculila se Lia.
,,Ach, nemáte zač, velectěná dámo," usmála se Peťuldas a když obě zmizely v místnosti, dveře tiše zaklaply a nevydaly skoro žádný zvuk.

Petlysa se posadila na posteli s vyděšeným výrazem ve tváři. Tepa? Tepa? Cože? CO? Zrovna, když se jí podařilo na ni jakžtakž zapomenout, objeví se v jejím snu! Ohlédla se na noční stolek a hned zjistila, že zapomenuta ani při nejmenším není. Ležela tam jejich společná fotka. Tepa zrovna celá zablácená z jejich sebevražedné jízdy na k botám přidělaných kolečkách. Jak si vůbec mohly myslet, že to bude fungovat?
Petlysa potřásla hlavou, vstala a převlékla se - jak už tradičně - do kombinace zelených barev. Prohlédla se v zrcadle a rozhodla se: Zajde za "babičkou". Byla to taková ta babička, která je ničí a přece je všech. Taková Babička z Vrangy.
Vyběhla z pokoje, přeskočila několik schodů, div si neublížila a zase pocítila ten zvláštní pocit, jako by se v její hlavě formoval další člověk. Fuj! Co se to se mnou děje? vyděsila se Petlysa a ještě přidala. Sprintovala takovou rychlostí, že by se možná i Peťuldas zapotila - i když u té bláznivé holky těžko říct.
Dramaticky vstoupila do dveří a dopadla na podlahu před chudinku babičku, která zrovna usrkávala čaj. Zdálo se ale, že jí to vůbec nepřekvapuje, mlčky připravila čaj druhý a podala jej nově příchozí. Ta jej s vděčností v očích přijala a zhluboka se napila.
,,Děkuju, babičko."
,,To nic. Co tě trápí, že to nemohlo počkat několik minut?"
,,Omlouvám se, že jsem sem tak vtrhla, ale chci si popovídat."
,,Tak nutně?"
,,Ano. Mívám sny."
,,Jako každý," usoudila babička, ale neposmívala se a znovu se napila.
,,Ano, ale mě se zdá o tom, že jsem Tep," namítla Pet.
,,Aha, tak to je trošku problém. Všimla sis někdy, že Tep je pozpátku Pet?" zeptala se babička a usmála se, když viděla dívčin překvapený obličej s širokým úsměvem od ucha k uchu.
,,Ne, až teď, když jste mi to řekla."
,,Tak vidíš. Je v tom něco magického, co přitahuje mou pozornost."
,,Měla byste se šetřit, babičko."
,,V pořádku. Řekni mi, jak v tom snu vypadáš?"
,,Vás to opravdu zajímá?" podivila se Pet.
,,A proč ne?" zamračila se.
,,Totiž, myslela jsem si, že mě vyhodíte. Jsou to přeci jen sny."
,,Někdy jsou sny více skutečné, než naše činy."
,,Aha," zamyslela se Pet a tiše pila čaj.
,,Tak jak tam vypadáš?" přitáhla si babička nazpátek její pozornost.
,,Jako já," usoudila Pet. ,,Tedy myslím, vlasy měly stejnou barvu a rozhodně nevypadaly jako Tepiny." Babička zvážněla.
,,Jsi si jistá?"
,,Ano a navíc jsem měla dneska celé ráno takový neodbytný pocit, že je ve mně někdo druhý, ale to je asi nějaká kravina, zas trpím tou svou..," potřásla Pet hlavou.
,,Nemyslím," zamyslela se babička.
,,No, já asi půjdu, jdu už pozdě a chci se stavit ještě pro snídani."
,,Samozřejmě," řekla úplně mimo babička.
,,C... A-aha. Dobře. Tak já přijdu odpoledne, dobře?"
,,Večer bude akorát. Nashledanou, Pet," usmála se na dívku babička a nalila si další čaj. To bylo pro Pet znamení, že rozhovor právě oficiálně skončil.

Ozvala se rána, až Ness nadskočila, přivřela oči a vrhla se ke dveřím. V pravou chvíli se zarazila, když do místnosti vpadla vysoká hnědovlasá dívka. Do obličeji jí nebylo vidět, jak zuřivě se prala s nějakým klukem.
,,Hej! Co to je!" křičela Ness, ale marně. Dívka se do kluka tak navážela a bušila do něj, že div ještě nevypustil duši. Ness se naštvala, mávla rukou a přitlačila dívku ke zdi. ,,Co to má znamenat? Tadyhle já pracuju a jestli budu mít průšvih, tak..," zarazila se, když uviděla její oči. Ty už někde viděla. ,,Co jsi zač?"
,,Vanda," pohodila dívka hrdě hlavou a zavrtěla se pod kouzlem. ,,Okamžitě mě pusť! Nemáš právo mě tu..."
,,Co se s ním pereš, jsi normální?"
,,Ne asi," ušklíbla se.
,,Řekla bych, že nejsi. Je to kluk!" ukázala na zmíněného Ness.
,,Jo a jmenuje se Normandamus a je to pěkný... raději neříkat, kdo," šklebila se na zmíněného, který si opatrně ohmatával napuchlý obličej.
,,Co ti zase udělal?"
,,Mě nic, ale te holce, co šla před chvilkou na snídani a běžela směrem sem."
,,Petlysa?" přeskočil Nesse hlas. ,,Co jí udělal?"
,,Plazil se po ní, jak nevím co. Fuj," ušklíbla se Vanda a sledovala Normandama, jak si prstem přejíždí po roztrženém rtu.
,,Neškrab si to! Za chvilku se o tebe postarám," otočila se k němu na chvilku Ness.
,,A ty se uklidni, protože Pet s ním chodí."
,,Cože s ním?"
,,Nerozumělas?"
,,Fakticky promiň a vůbec, ale u nás to takhle rozhodně nechodí, div z ní nevysál duši."
,,Když jí to nevadí," ušklíbla se znechuceně i Ness.
,,Čert vem, jestli se jí to líbí, nebo ne. Stejně ten jeho obličejík potřeboval vyzpravit."
,,Co ty jsi to za holku?"
,,Prosímtě," odbyla Ness Vanda. ,,Nevidělas mýho bráchu?"
,,Nevím, jak vypadá? Nemůžu znát všechny rodokmeny."
,,Vysoký, stejný oči jako já, taky tmavý vlasy a na zádech nosí obouručák, víš?" přežvýkla Vanda.
,,Co to zas máš v tý puse?"
,,Tohle? To je guma, docela dobrá a občas, když se snažím, dělá bubliny, hele," vyplivla si ji na ruku.
,,No fuj! To je nechutný."
,,Dík," strčila si ji zpátky do pusy. ,,Viděla?"
,,Jo, je asi ve vesnici."
,,Vranga, co?"
,,Jo. Odkud jsi ty?"
,,Z Lesů, znáš to. Tam na severovýchodě je život krušný, jak pes." Ness nevěřícně vrtěla hlavou.
,,Kolik ti je?"
,,Výzvědná rada, či co?" přeměřila si ji Vanda. Ness pozvedla obočí. ,,Dvacet. Kde je brácha?"
,,Už ses ptala."
,,Jo, ale tys mě nepustila."
,,Tak běž, ale už tě tu nechci vidět."
,,Kolik je tobě, že mi to říkáš?"
,,Stejně."
,,Ach tak," zasmála se Vanda, proskočila oknem a zmizela za rohem. Hned poté se Nessa otočila k Normandamovi.
,,Takže, kde tě to bolí?" zeptala se a on po ní hodil zamračený výraz. Ness napřáhla ruku a zlehka se dotkla jeho tváře.
,,Co blbneš," ucukl a sykl bolestí.
,,To chce kouzla," usoudila Nessa a začala mávat rukama. Zranění se chvilku komíhalo, až potom dokonale zmizelo. Brzy v tom budu mít praxi, usoudila smutně Nessa a pozorovala, jak Normandamus vstává.
,,Čert, aby to zpral. Co je tohle za zemi, že člověk nemůže ani políbit svou holku," zasmál se.
,,Jsem ráda, že ti je najednou do smíchu," ušklíbla se Nessa.
,,No jo. Doufám, že aspoň Petlysa se vrátí celá," usmál se smutně.
,,Dohlídnu na to, abys ji nedostal v krabičce."
,,Dík," mrkl na ni a pomalým krokem vyšel ze dveří.
,,Takové rušno tu dlouho nebylo a taky nebude," usoudila Nessa a šla seřazovat knihy do knihovny. Jako Lia? Asi ano, ale ta právě teď měla úplně jiné starosti.

40. kapitola - Hra

24. dubna 2009 v 14:00 | TePa, Nessa |  Eillen
Eillen s Jaydenem nijak nespěchali a pomalu došli až k nim.
"Nazdar, kde jste tak dlouho?" zeptala se zvesela Noreen.
"Ale, jenom jsme se nehnali tak jako vy," odpověděla jí se smíchem Eillen.
"Tak co tady vyvádíte?" zeptal se Jayden.
"Zatím nic, jen jsme tak kecali," mávl rukou Sebastian.
,,To znám, ty kecale… Jen kecali. Vidím to nějak tak, že jsi celou dobu nepustil ke slovu nikoho jiného," ušklíbl se Jayden. Adrianne si začala hrát na neviditelnou, když se hovor stočil k tomu, jak je kdo ukecaný a jak by kdo zasloužil, a tak se Eillen neudržela a rozesmála se.
,,Co je?" ohradila se rozpačitě.
,,Samozřejmě nic, já jen, že nemyslím, že je tu jediný člověk, kdo je ukecaný."
,,To možná ano, ale nelíbí se mi, jak se pořád všichni díváte na mě."
,,To není pravda," stočily se na ni všechny pohledy.
,,Zahajuju protest," prohlásila Adrianne uraženě a posadila se do vysoké trávy.
,,Zahajuju pátrání," ušklíbl se Jayden a všichni se k němu přidali. Zezdola se ozvalo podrážděné odfrknutí a to bylo příčinou k novému výbuchu smíchu.
,,Tak dost!" okřikla je, znovu se postavila a založila ruce v bok.
,,Ale no tak. Zas tak hrozné to s ní není," ozval se Sebastian.
,,Dík, Sebe," pokývala hlavou a postavila se za něj, aby jí případně mohl chránit.
"No tak jo, konec a mír," kapituloval Jayden, aby se snad zatím relativně příjemné odpoledne nezvrhlo v hádku nebo něco podobně nepříjemného.
"Hele, tak mě napadá.." začal najednou Corwin a tvářil se zamyšleně. "Jak dlouho vy tu vlastně budete?"
"Kdo ví?" odpověděla Eillen a zadívala se na oblohu. Pozorovala paprsky slunce a ptáky, kteří sem tam pročísli modrou masu.
"Nevíš ani přibližně?"
"To odpočítáváš dobu, kdy se nás zbavíš?" zažertovala Eillen. "to bys mě dost zklamal."
"To samozřejmě ne," ubezpečil ji Corwin. "Jen mě to zajímalo. Abych věděl, jestli se život vrátí do starých nudných kolejí ještě než vystuduju, nebo si nuda počká na ty prcky, co jsou mladší než my."
"No já nevím, ale do úplného konce roku tu asi nebudeme," podělila se o svůj názor Noreen. "Zkoušky budeme určitě skládat u nás a pochybuju, že by nás poslali zpátky den před nima."
"A za jak dlouho ty zkoušky vůbec jsou?" ozval se Sebastian.
"Ignorante," dělal si z něj legraci Jayden. "Copak v hodinách vůbec neposloucháš? Na konci července."
"Tak to si tu ještě nějakou tu dobu pobudete," usoudil Corwin a vypadalo to, že je se stavem situace spokojený.
,,Co teď? Zajímalo mě, co tu děláte ve volném čase. Třebas mi na škole máme jednu hru," začala Noreen, protože se na ni Corwin během proslovu skoro pořád díval. Adrianne obešla Sebastiana a postavila se vedle Noreen. Nálada se jí okamžitě zvedla o 100 procent.
,,Jak to funguje?" chtěli hned vědět kluci.
,,Na to se musíte posadit," usoudila Eillen a s úsměvem na rtech se zhroutila do vysoké trávy vedle Adrianne a Jaydena.
,,Zas tak strašné to být nemůže, když to hrají holky," usoudil Sebastian a zbystřil.
,,Počet hráček...teď hráčů je pět. Potřebujete na to velké hřiště, nejlépe kulaté, proti vám stojí protivníkových pět hráčů," začala vysvětlovat Adrianne. Noreen na ni plynule navázala:
,,Není to nic s kouzly, protože těch si ve škole užijem nad hlavu. Potřebujete jen pár větších kamenů, které hodíte doprostřed kruhu, nebo prostě hřiště a od toho se to pak odvíjí."
,,Pořád nechápu," usmál se Corwin. Noreen vybídla Eillen, aby pokračovala. Ta si poposedla a začala:
,,Kamenů je přesně řečeno asi deset, jakoby pro každého jeden. Jsou barevné, vždy dva stejné barvy. Obvykle používáme zelenou, modrou, červenou, žlutou a oranžovou. Vyhrává tým, který sesbírá všechny kameny, nebo jich bude mít víc, než ten před nimi."
,,To je ale brzy konec, nebo ne?" podivil se Corwin.
,,Nemůžeš běhat, tak to nefunguje," ohradila se Noreen. ,,Máme před školou speciální hřiště pro tuhle hru i s vyznačenými čarami, na které si může stoupnout vždy jen jedna dívka, nebo kluk ve vašem případě. Pokud stoupneš mimo čáru, tým přijde o jednoho člena a tak dále. Čím míň je členů, tím hůř se to hraje, protože čím je vás víc, tím rychleji se pohybujete tam a zpátky a sbíráte a sbíráte. Někdy jde i o akrobatické kousky, ale to většinou ta dívka spadne a leží, takže je diskvalifikovaná."
,,Není to ale nebezpečné?" zeptal se Sebastian.
,,Když Noreen říkala, že se kouzla nepoužívají, tak docela neříkala pravdu. Změkčily jsme povrch kvůli pádům, aby se nám nic nestalo," řekla Adrianne.
"Jak to, že jsme vás to nikdy neviděli hrát?" napadlo Sebastiana.
"Těžko říct," pokrčila rameny Eillen. "Asi jste nikdy nebyli ve správnou chvíli na správném místě."
"Asi. Bylo by moc složité udělat tu to hřiště?"
"Jak se to vezme. Stačilo by najít nějaké kouzlo, kterým bychom namalovali na zem ty čáry. Horší ale bude vzpomenout si, jak přesně byly. Kdybychom si je totiž udělali jen tak podle sebe, nebylo by to ono a hra ztrácí smysl."
"No tak my najdeme v knihovně vhodné kouzlo a vy mezitím vzpomínejte," navrhl Jayden.
"Fajn. Ale stejně nás bude málo," podotkla Eillen.
"Vážně myslíš? Půlka školy se přidá k něčemu, co dělá jedna z vás a když to navíc vypadá zábavně a nikdo z nich to ještě nikdy nezkusil, máš přísun hráčů víc než zaručený. Věř mi, že nebudeš vědět, jak je máš odhánět."
"Tak fajn, ale já jsem chtěla zábavu mezi kamarády a ne poloprofesionální turnaj, kde jsou všichni ochotní se pozabíjet, jenom aby vyhráli. Aby se to nezvrhlo."
"Vždycky jim můžeme vyhrožovat, že je Jayden promění v něco, co by se jim nelíbilo a nedokázali se proměnit zpátky," ušklíbl se Corwin.
"Ha, ha, ha," reagoval Jayden.
,,Myslím, že to nebyl vtip," ozval se Sebastian s potutelným úsměvem na rtech. Jayden ho zpražil pohledem a dívky se zasmály.
,,Takže dohodnuto. Můžeme to zahrát, ale trochu upravíme pravidla, aby to bylo zajímavější," usmála se Noreen a ihned sklopila pohled, protože se zatvářila - dle jejího úsudku - příliš horlivě.
,,A jak?" chytil se Corwin.
,,Když budeme dva týmy, pořádně velké týmy, bude větší legrace, ale asi by se hodilo přihodit trošku víc kamenů, abychom neskončili příliš brzo, to by pak ztrácelo smysl," odpověděla mu Eillen, která až příliš soucítila s Noreeninými rozpaky. Corw pohodil hlavou a Eillen nezbývalo nic jiného, než mu přiřadit cedulku s nápisem: Nejvroucněji zamilován.
,,Copak?" zašeptal jí Jayden zezadu do ucha, až se oslovená otřásla.
,,Toho by si všiml i slepý," usmála se na něj Eillen a dál sledovala Noreen utápěnou v rozpacích.
,,Neříkal jsem ti před nedávnem to samé, když ses tak urputně bránila?" Eillen se začervenala jak ředkvička a rychle od něj ustoupila. Zamumlala něco ve smyslu "To bylo něco úplně jiného," a byla natolik rozpačitá, že se Jayden slitoval a nechal to plavat. Přišel k ní a zlehka ji objal.
"Je zajímavé sledovat, že taky jednou k něčemu nemáš co říct."
"Tak fajn, co takhle zítra připravit hřiště a pořádně to rozjet?" svítily oči nadšením Corwinovi.
"Dobře, my vymyslíme hřiště, vy najděte ty kouzla a zítra po škole na to vlítneme. Do té doby můžeme nějak dát vědět ostatním, abychom mohli zítra začít rovnou hrát."
"Určitě, večer na to sedneme a něco vymyslíme. Už se nemůžu dočkat. Jé, hele, už je čas k večeři. Vůbec bych neřekla, že to tak rychle uteklo," kroutila hlavou Noreen.
"Taky bych čekal, že bude míň hodin," přiznal Jayden. "No nic, tak půjdeme zpátky. Pár lidí už tady má určitě hlad," poznamenal a mrknul na Eillen. Ta se zasmála a nechala poznámku být.

39. kapitola – Obavy

21. dubna 2009 v 21:00 | TePa, Nessa |  Eillen
V pokoji už seděla Noreen s Adrianne a zuřivě diskutovaly. Když viděly vejít Eillen, zářivě se usmály a zatáhly ji do rozhovoru.
,,Co myslíš Eillen?" šáhla za sebe Noreen a vytáhla dvoje šaty.
,,No..," zauvažovala Eillen, hodila tašku ke skříni a uchopila každou rukou jiné šaty. ,,Obojí jsou jako z hedvábí."
,,Vidíš? Říkala jsem ti, že vítr ti je nadzvedne," usmála se Adrianne vítězně.
,,Vím o pár lidech, kterým to vadit nebude," ušklíbla se Eillen, přehoupla se na druhý bok a upřeně se dívala na šaty.
,,No tak!" pobídla ji Noreen.
,,Nevím, co budeme dělat, jak ti mám vybrat... mám to! Proč si vůbec bereš šaty? Vem si nějakou těžší sukni a je to!"
,,Chci se líbit Eillen, ne vypadat jako zbojník," protočila oči v sloup Noreen a Adrianne se zasmála.
,,Upřímně pochybuju, že v čemkoliv budeš vypadat jako zbojník. Kolik je hodin?" zeptala se Eillen Adrianne, která vyhlédla z okna a chvilku zkoumala stíny.
,,Asi tři," přežvýkla.
,,Asi?" pozvedla Eillen obočí.
,,Děláš, jako bys to potřebovala přesně. Tak fajn!" zvedla poraženecky ruce Adrianne a znovu se podívala z okna. ,,Jsou přesně tři hodiny, dvě minuty a dvacet jedna sekund. Dvacet tři..."
,,Dík," usmála se Eillen a Noreen si nepatrně povzdechla.
,,Poraď mi," zakňučela.
,,Vzala bych si ty modré, ty ti jdou k očím a zvýrazní ti obličej."
,,Děkuju," zazářila, popadla vybrané šaty a vběhla do koupelny, kde se začala zkrášlovat.
"Fajn, já si skočím ještě do knihovny. Ve čtyři u hlavního vchodu," oznámila po chvíli Eillen a chystala se odejít.
"Co?" podivila se Adrienne.
"Ve čtyři budete čekat u hlavního vchodu. Já tam budu čekat taky, Jayden tam bude taky, Corwin a Sebastian tam budou taky. Počkáme, až tam budeme všichni a pak se dohodneme, co budeme dělat a někam půjdeme. Vysvětlila jsem ti to dostatečně?"
"Jo, nemusíš ze mě dělat blbce. Stačilo to říct normálně," ušklíbla se Adrienne.
"Však jsem ti to řekla normálně, jenže ses zeptala, takže to nejspíš nestačilo," pousmála se nevinně Eillen a pro jistotu rychle zmizela z pokoje.
Ve skutečnosti nijak nutně do knihovny jít nepotřebovala, ale jen velmi obtížně si na to poslední dobou hledala čas. Dříve četla ráda a často, teď četla ráda, ale neměla na to kdy. Proto se rozhodla využít chvíle, kdy nemá nic domluveného s Jaydenem ani ji nepostrádají kamarádky - ty stejně budou řešit, co na sebe.
Nejdřív se jen tak zbůhdarma procházela mezi regály a četla tituly napsané na hřbetech jednotlivých knih a vybírala ty, které ji něčím zaujaly. Když po delší době odcházela, měla náruč plnou svazků. Už se moc těšila, až se do některého z nich začte.
Rychle si je hodila do pokoje a když zjistila, že spolužačky už tam nejsou, vydala se na místo srazu sama.
Původně poklidně naplánovaná cesta však skončila strašně a příliš brzy, aniž by se Eillen dostala na místo setkání. Objevil se totiž Gérard. Eillen málem vypustila duši, jak se ho lekla. Snažila se ho chvilku bezvýsledně obejít, ale pak to vzdala a podívala se na něj.
,,Spusť, nechci tu vystát důlek," obořila se na něj. Tohle jí vůbec nebylo podobné, ale už tak šla pozdě a nechtěla, aby ji Jayden začal hledat a našel by ji tu s Gérardem. Nemuselo by to totiž skončit dobře. Znala až příliš podrobně Jaydenovu tvrdohlavost a moc dobře věděla, že kdyby jí Gérard v Jaydenově přítomnosti třeba jen neslušně odsekl, všechno by mohlo skončit pořádnou pranicí.
,,Nebuď drzá, ano? Protože já umím víc, než jen plýtvat slovy," zasyčel a postrčil ji do nějaké malé místnůstky.
,,Můžeš mi říct, co máš v plánu?" Tohle postavení se jí vůbec nelíbilo. Vypadalo to totiž jako scéna z hororových filmů. Neovládla se a začala se třást.
,,Jen si chci promluvit," ušklíbl se, když zjistil, jak se ho dívka bojí.
,,Tak mluv. Nemám čas," tak tak ovládala svůj hlas Eillen.
,,Poslyš, už nějaký ten čásek máme s Jaydenem nevyřízené účty," začal.
,,No a? Tohle se mě ale trošku netýká, nemyslíš?"
,,Až moc. Jsi mimořádný nástroj k tomu, abych srazil Jaydene konečně na kolena," řekl tiše a tajemně. Eillen se zachvěla.
,,Proč se vůbec tak nenávidíte?" přeskočil jí hlas a Gérard se na ni znovu podíval. Přibližoval se k ní, výraz šílence ve tváři a Eillen krůček po krůčku opatrně couvala.
,,Jayden... ach," uchechtl se. ,,to je celá kapitola!"
,,Tak to necháme na jindy," chtěla se kolem něj proplést, ale nedovolil jí to. Znovu uskočila dál od něj.
,,Ani nápad," měřil si ji pohledem. ,,Přemýšlel jsem, co bych ti měl udělat, aby ho to ranilo natolik, že by ztratil smysl života." Eillen zaslzela.
,,Proč? Proč to děláš?" Vybuchl.
,,Protože je ksakru lepší, než já, i když se to nezdá! Vždycky měl více talentu, víc přátel a vždycky mu šlo všechno, co mu přišlo pod ruku. Proto! A taky proto, že má víc, než si podle mého názoru zaslouží."
,,To ale nic neznamená! Můžeš se víc učit, pilněji studovat a..." Uchechtl se a začal rudnout vzteky.
,,Prý studovat!!! Přečetl jsem všechny tyhle knížky na hradě a stejně mi to nikdy nepomůže zvýšit můj talent!"
,,Slyšela jsem, že jsi nejlepší v ročníku, nemusíš se obávat, že by tě kdokoliv jiný porazil."
,,Jayden to svede," vyplivl.
,,Nech mě jít, prosím," polkla Eillen. V tu chvíli se jako boží hlas, z chodby ozval Jayden:
,,Eillen?" zavolal znepokojivě. ,,Eillen?!" Očividně byl sám, takže se jí dost ulevilo. Gérard zaklel a otočil se zpátky k ní.
,,Tenhle rozhovor bude pokračovat, to si teda piš a jestli jen cekneš, zapomeň na to, že kdy ještě Jaydena uvidíš."
,,Říkals, že..."
,,Zapomeň na to, co jsem říkal," sykl, pak se propletl škvírou ve dveřích a zmizel. Eillen se zhluboka nadechla.
,,Eillen?!" ozvalo se teď už hlasitěji a plné obav.
,,Tady," přeskočil Eillen hlas. Postavila se, trochu se upravila a snažila se nemyslet na tu hrůznou scénu, která se odehrála před chvilkou. Do místnosti vtrhl Jayden a po tváři se mu rozlila úleva. Vrhl se k ní a div, že ji neumačkal v náručí.
,,Měl jsem obrovský strach. Nebyla jsi v pokoji, nečekalas na smluveném místě. Poslal jsem je zatím samotné a namluvil jim, že sis asi trošku zdřímla a že tě půjdu trochu popohnat..," sypal ze sebe. ,,Tohle už mi, prosím, nedělej, málem jsem dostal mrtvici," odtáhl se od ní a pořádně si ji prohlédl. Eillen se sevřelo hrdlo. O tomhle mluvil Gérard? Stačí, když mě bude držet dostatečně daleko od Jaydena a pomsta bude dokonána? pomyslila si spěšně Eillen, ale pak vzhlédla a když uviděla radost v Jaydenově obličeji, trošku jí píchlo u srdce. Nebude lepší, když toho nechají, dokud je ještě čas a dokud mu to tolik neublíží? ,,Copak se děje?" zvážněl. Potřásla hlavou.
,,Jen jsem byla trošku mimo a potřebovala jsem chvilku pro sebe, už je to dobré," koukala se mu na rameno. Jayden, rozradostněný celým tímhle výjevem, si ani nevšiml obvyklého příznaku Eillenina lhaní, jak byl šťastný, že ji má znovu u sebe.
,,A nechceš si odpočinout? Klidně to odložíme."
,,V pořádku, Jaydene," povzdechla si, a pak se k němu pořádně přitiskla. Cítila jeho vůni, jeho teplo i jeho svaly a cítila, jak z ní opadává všechen strach, který se v ní naskupil během několika minut. ,,Jen chci, abys věděl, že jsem do tebe blázen," usmála se mu do hrudi.
,,To já do tebe taky." Očividně už se usmíval, přitáhl si ji k sobě a chvilku tak setrvali v tichém souznění. Pak Eillen koutkem oka zahlédla, jak se za Jadenovy zády Gérard pro sebe pousmál a pozoroval je. Poté se otočil a tiše se odkradl pryč. Eillen přejel mráz po zádech. Tohle ještě bude problém..
"Tak jdeme, nebo chceš dělat něco jiného?" nadhodil po chvíli Jayden.
"Ne, to je v pohodě. Půjdeme za nimi. Víš, kam šli?"
"Myslím, že někam na pozemky na západ od školy. Mluvili celkem neurčitě, asi se ještě pořádně nerozhodli. Snad je nějak najdeme, nemohou být moc daleko."
"Tak jdeme," zavelela rádoby optimisticky Eillen a ruku v ruce se vydali ven ze školy.
Když se dostali na otevřené prostranství, viděli jen 4 malé tečky dost daleko od školy a shodli se, že to budou jejich kamarádi. Rozhodli se, že když mají volné celé odpoledne, dojdou je i když to bude nějakou dobu trvat. Zbylí čtyři se po chvíli zastavili na místě, možná proto, že je viděli, možná protože už se rozhodli, kde chtějí odpoledne strávit.

38. kapitola – Vzhůru do pohádky

19. dubna 2009 v 4:19 | TePa, Nessa |  Eillen
Následující dny byly pro Eillen jako z pohádky. Neustále se procházela s Jaydenem, který se snažil poukázat na všechna tajemství zdejšího hradu a jeho celoživotním posláním bylo pusinkovat ji na každém rohu. Pokaždé, když se naklonil, aby ji letmo políbil se Eillen musela rozesmát, protože se z toho stalo cliché.
To jí ale nevadilo. Byla to taková nádhera, že se vždycky dočkat nemohla, až ho zase uvidí jen mezi čtyřma očima, až jí ukáže zase nové místo, až jí zase dá tu magickou pusu a až se ho zase bude moct dotýkat...
Takhle a podobně přemýšlela zrovna na hodině Dějin, které obvykle strávila zuřivým psaním každého profesorova slova. Tohle bylo jedno z mnoha témat, které jí zajímalo a uchvacovalo. Neustále se jí o tom zdálo, pokud tedy nebyl hlavním aktérem Jayden. Při pomyšlení na něj se znovu začervenala a pohodila hlavou. Zpoza ní se ozvalo tlumené povzdechnutí. Eillen znovu zrudla.
,,Není vám špatně, slečno?" zajímal se postarší učitel.
,,Ani ne, pane, ale ta bitva vypadá opravdu hodně krvavě," zkousla si ret Eillen a doufala, že je řeč o bitvě. Naštěstí byla, což bylo dívčino veliké štěstí.
,,Ano, to byla, ale musíte pochopit, že je to nutné, jinak byste se nepoučili o minulosti a..." V tu chvíli se ozvalo lehké ,zazvonění´. ,,Dopovíme si to příště. Můžete jít," sebral si věci a odešel z učebny jako první. Půlhodinová přestávka, zaradovala se v duchu Eillen, naházela učebnice do tašky a s úsměvem na rtech se otočila k Jaydenovu místu, kde... nebyl! Lehce se zamračila a vyšla ze třídy. Rozhlédla se, aby ho mohla snadněji najít, ale nikde nikdo, tedy... žádný Jayden. Eillen si povzdechla a vydala se na snídani, kterou ráno nestihla. Ono tahle přestávka stejně sloužila k jídlu, tak co, pokrčila rameny.
Vešla do kuchyně a posadila se za nejbližší stůl. Holky měly ještě Konfrontaci živlů, takže se rozhodla, že zabije čas, který byl BEZ JAYDENA, tím, že bude jíst. Jako obvykle. Musela se pro sebe usmát, ale na tváři se jí objevil jen křečovitý strohý úsměv. Během chvilky se před ní objevily vajíčka a Eillen se pokusila zahnat všechny chmury. Zrovna vzala toast, že si pořádně kousne, když jí polovina zmizela před očima. Otočila se.
,,Jaydene! Mohl sis vzít svůj!" ohradila se a když se vedle ní posadil, trochu se odtáhla.
,,Co je?" chtěl vědět a znovu se pokusil přiblížit. Bezvýsledně. "Promiň, jestli ti vadí, že jsem tě připravil o část snídaně, zařídím ti novou."
"O to nejde," odsekla zamračeně Eillen. Během chvíle se dostala do špatné nálady. Nejdřív nechybělo málo k ponížení na hodině, pak jí Jayden zmizel a ona si neustále lámala hlavu, kde je. Když se pak konečně objeví, čeká ji takovéhle přivítání.
"Tak o co? Nejsem moc rád, když tě vidím takhle zamračenou."
"Ale o nic, jenom prostě nějak nejsem ve své kůži," zatloukala Eillen, protože ať ho ve své mysli očerňovala jak chtěla, kdyby měla důvody své špatné nálady vyslovit nahlas a navíc před ním, byla si jistá, že by jí najednou začaly připadat naprosto malicherné a nesnesla by, kdyby se jí Jayden začal smát.
"Jsi si jistá?" prohlížel si ji nedůvěřivě Jayden a obstaral si vlastní jídlo. Zřejmě měl taky pořádný hlad
"Jo, vůbec to neřeš," snažila se uzavřít téma Eillen.
"Jak chceš, ale udělám to jen pod podmínkou, že budeš mít koutky nahoře a místo rozzlobeného hlasu uslyším smích."
"Nejsem si jistá, jestli nechceš nemožné."
"V tom případě ti ale nedám pokoj, dokud mi neřekneš, co tě trápí," vedl zatvrzele svou Jayden.
"Zkus, prosím tě, pochopit, že prostě nemám náladu. Nebudu se kvůli tomu přetvařovat a smát se, když mi do smíchu není," začínala se zlobit Eillen.
"Fajn, tak se hned nečerti. Za pár minut začíná hodina, jestli to chceme stihnout, měli bychom během chvilky vyrazit." Eillen beze slova vstala, naposledy si ukousla sousto, popadla brašnu a zamířila ze dveří. ,,Eillen?" ozval se popuzený Jayden zezadu.
,,Hm?"
,,Nemyslel jsem tím hned."
,,Co na tom, jestli teď nebo za pět minut? Lepší dříve než později."
,,Úúúú, Eillen!" zaúpěl a Eillen se s pozvednutým obočím a s úsměvem na tváři otočila.
,,Co to?" usmála se a najednou zapomněla na všechna trápení. Jayden nasadil útrpný výraz a svíral brašnu. ,,Jsi v pořádku?" přešla k němu a položila mu ruce na ramena. Pečlivě prozkoumal její obličej.
,,Řekni mi, co tě trápí. Prosím," těkal mezi jejíma očima. Eillen spadl úsměv, otočila se k němu zády, ale on si ji zase přitáhl zpátky k sobě. I když byla zády, stejně byl radši, když mu byla na blízku při vysvětlování svých nálad.
,,Když já se stydím," povzdechla si.
,,Opravdu?" usmál se a položil si hlavu na její rameno.
,,Jaydene, co když tudy někdo projde?"
,,Děláš, jako by tu byl ještě někdo, kdo to neví."
,,Tím víc mě to trápí."
,,Jak to?"
,,Gérard." Cítila, jak ztuhl.
,,Co s ním?"
,,Ví to taky."
,,No a?" Jeho hlas zněl o poznání jinak.
,,Říkal totiž, že..," zarazila se. Přece mu neřekne, že jí vyhrožoval, to by taky mohla být zodpovědná za vraždu. ,,Trápilo mě, že jsem tě neviděla ve třídě a netušila, kam ses poděl," přesedlala rychlostí blesku na jiné téma.
,,To kvůli tomu máš tak špatnou náladu?" Zase se uvolnil a Eillen se opřela o jeho hrudník. Úlevně vydechla.
,,Nemůže se mě držet dlouho, když jsi tu," usmála se.
"Fajn, tak aby zmizela co nejdřív, co chceš dneska dělat?" zeptal se Jayden.
"Nevím," řekla Eillen po chvíli. Momentálně cítila, že špatná nálada ustupuje a většina věcí jí byla jedno.
"Tak se ale moc daleko nedostaneme," konstatoval pobaveně Jayden.
"Tak něco navrhni ty, třeba mi to bude vyhovovat."
"Oceňuju, že máš ve mě takovou důvěru, ale vážně by bylo lepší, kdybys něco vymyslela sama," prohodil nakonec Jayden.
"To si mám přeložit tak, že ani ty nevíš, co bychom mohli dělat?"
"Dá se to tak říct," přiznal se smíchem Jayden.
"Fajn, tak co takhle pro začátek najít ostatní?"
"Dobře," souhlasil Jayden. Vzal Eillen za ruku a vydal se směrem k jídelně, což bylo nejpravděpodobnější místo, kde by se jejich spolužáci mohli nacházet.
Studenti už si vesměs zvykli vídat je spolu, ale i tak bylina klučičí škole se 4 dívkami takovou malou atrakcí. Stále se po nich kluci dívali a otáčeli a Eillen se stále cítila nesvá. Přílišná pozornost jí nijak nevyhovovala a její vztah s Jaydenem ji jednom posílil.
Natočila se směrem k Adrianne, ale pak si uvědomila, že je v jiné skupině a sedla si k jejich stolu. Ke své smůle přímo vedle Matta, který se na ni ušklíbl a aniž by z ní spustil zrak, věnoval se jídlu.
,,Ehm, potřebuješ něco, Matte? Protože mě dost znervózňuješ," přiznala Eillen a otočila se k Mattovi.
,,Nemohli bychom si třeba někdy jen tak pokecat?"
,,Eh... Proč ne? Ale v nedohlednu to asi nepůjde, protože ten, co nás má z léčitelství je dost krut na to, abychom se naučili všechny části těla, takže se asi budu muset učit." Zatvářil se zničeně a Eillen při své dobré povaze, prostě nemohla ztrpět, že někomu ublížila. I kdyby jen na oko. ,,Tak kdy?" povzdechla si a až příliš si uvědomovala Jaydenovu blízkost. Nepatrně cukl kolenem.
,,Co takhle dneska?"
,,Opravdu bych ráda, ale dneska už mám plány," odpověděla Eillen a sledovala, jak se Mattovo obočí spojilo.
,,Takže zítra?"
,,No... tak jo. V kolik a kde?" Spokojeně se usmál a jako by se nadýmal pýchou, zatímco ostatní kluci poblíž na něj házeli kradmé pohledy. Zdálo se jí to, nebo viděla i obavy o svého kamaráda?
,,Napíšu ti," polkl, zvedl se a s úsměvem na rtech odešel pryč. Eillen dloubla do jídla a rozhlédla se po přítomných.
,,Aspoň ahoj, ne, Eillen?" usmál se na ni odnaproti Sebastian.
,,Jo, promiň, ahoj," usmála se na něj křečovitě.
,,Co se děje?" chtěl hned vědět. ,,Vím, že ta kuřata jsou teda pořádně odbytá a ta omáčka je fakticky jako polívka, ale když si vezmeš brambory trošku zezpoda, tam jsou trošku tvrdší, omáčku pořádně zamícháš, tak by to mohlo být lepší ne?" zachraňoval situaci a snažil se ji očividně odlehčit.
,,Díky, ty jsi moje zlato," mrkla na něj Eillen a zářivě se usmála. Sebastian se přikrčil a jakoby potajmu k ní zašeptal:
,,Pššššt. Někdo by nás mohl odhalit." Jayden se ušklíbl, potlačujíc smích, a Eillen se rozesmála.
"No tak, teď jsi to celé zkazila," nařkl jí naoko rozzlobeně Sebastian a okolí se rozesmálo ještě víc.
"Samozřejmě se strašně omlouvám, ale nemohla jsem si pomoct. Jistým věcem prostě neporučíš. Ale tak mě napadá.. Nechcete s náma s Corwinem něco odpoledne podniknout?" napadlo Eillen.
"Co? S Corwinem? Proč ne.. můžu se ho zeptat, asi nebude mít nic moc proti."
"Skvěle. Vezmu ještě Noreen a můžu říct i Adrienne."
"Jo, to by mohla být zábava," souhlasil Sebastian. "A co máte v plánu dělat?"
"Na tom jsme se doteď nedohodli," ušklíbl se Jayden.
"No tak třeba bychom mohli jít ven a prostě si jen tak užívat pěkného počasí a pokecat," navrhla Eillen. "Třeba pak vymyslíme něco dalšího."
"Dobře, tak já to řeknu Corwinovi a dejme tomu ve čtyři u hlavního vchodu?"
"Budeme tam," přikývla Eillen a začala se zvedat od stolu. Jayden ji okamžitě následoval.
"Corwin, jo?" zamumlal tiše, když měli jakž takž soukromí.
"To víš, musím se postarat o kamarádky," zamumlala Eillen a přála si, aby se to nijak dál nerozvíjelo. Jaydenovi zřejmě její odpověď stačila, nebo vycítil její nechuť o tom mluvit a dál se nevyptával.
"Tak teda ve čtyři," loučila se Eillen před bariérou.
"Už se nemůžu dočkat," usmál se Jayden. "Tak zatím," rozloučil se a odešel. Eillen se pro sebe usmála, potáhla si brašnu blíže ke krku, aby jí pořád nesklouzávala a vyběhla zbytek schodů.

Večer a ráno

17. dubna 2009 v 22:27 | TePa |  Ty z Vrangy
Petlyso, prostě jsem to tak musela udělat. Pořád mluvíš o tom, jak ti tam chybím, tak si mě brzy užiješ až až. Ty i tvá postava v téhle povídce. Peťuldas, napiš mi, jak si představuješ Galena a Orathise:) Děkuju

TePa

,,Vážko? Vážko?" šeptal Pták a jemně zatřásl s Liou, aby se probrala. Docílil jen toho, že se posunula na knize trošku víš a obtiskla si dalších pár písmenek rovnou na tvář. Zasmál se a znovu ji chytil za ramena, aby se jí pokusil probudit.
,,Co se děje?" otevřela rozespale oči.
,,Usnulas," usmál se na ni a na chvilku si šáhl pod kápi, aby se poškrábal pod pravým okem.
,,Aha, promiň, měla jsem ti pomoct."
,,V pohodě. Trefíš domů?"
,,Jo, ano, samozřejmě," přikývla a pomalu se zvedla. ,,To ne! Pokrčila jsem si šaty," zvedla si trochu sukni.
,,Myslím, že to nebude taková katastrofa." Podívala se na něj pohledem typu: Dík za tu milosrdnou lež, ale příště si ji odpusť. ,,Že já vůbec něco říkal."
,,Mluvíš mi z duše. Tak já půjdu. Dobrou noc."
,,Uvidíme se za tři hodiny." Zaúpěla. ,,Já ti říkal, ať jdeš spát, to tys mě neposlechla."
,,Když já chtěla, aby ses vyspal," ukázala na něj a znovu vykročila ke dveřím.
,,Dobrou," zasmál se a čekal, až odejde. Teprve potom si z hlavy shodil kápi a posadil se za stůl. Pitomý zvyk, pomyslel si, a pak si položil hlavu na stůl, kde před chvilkou spala Lia.

Už zase, zamračila se Petlysa, když se asi posté překulila na posteli a chytla se za hlavu. Už zase měla pocit, jakoby v ní byl někdo druhý. Někdo úplně jiný, ale zároveň tak blízký... Posadila se a napila se vody, kterou měla položenou vedle postele.
Znovu ucítila nátlak ve své mysli, jakoby se jí pokusil někdo něco sdělit. Ne! pomyslela si tak horlivě, až jí z toho zazvonilo v uších. Nehodlám právě teď nic poslouchat, tak to laskavě pochop, ať jsi kdo jsi, zuřila a ten někdo se po krátkých zaváháních zase vzdálil. Dík, vydechla Pet a znovu si lehla. Chci se jen klidně vyspat, to je to takový hřích?
Sotva zavřela oči, začal se jí zdát sen. Pronikala hustým větvovím, dokud nevynořila hlavu z keřového porostu. Vzhlédla k vysokému stromu, kde úplně nahoře seděly dvě dívky v rozšafném rozhovoru a sdělovaly si své zážitky. Pocítila zvědavost, ale nehýbla se ani o píď. Jedna z nich - ta blond - se otočila a pátravě se zahleděla asi o metr nalevo od ní. V hrudi pocítila náznak zadostiučinění. Přece jen jí to krycí kouzlo k něčemu je, přitom ona byla vždycky lepší. Zvláštní bylo, že necítila ani trochu záště, vůbec nic.
Pet byla v cizím těle v úplně jinou dobu a viděla dívky, které dosud nikdy nepoznala a přece jí přišlo, že zná celý jejich život. Jejich jména, zapřemýšlela, a pak si vzpomněla. Blond je Lia a ta s hnědými vlasy bude jistojistě Peťuldas. No jistě. Nerozlučná trojice - Lia, Peťuldas a Nessa. Nessa! uvědomila si Pet a rozvzpomněla se na dívku, které dnes tak ublížila - tedy podle jejího mínění. Stalo jí hodně výmluvnosti, aby onoho neznámého přesvědčila, že v tom má opravdu prsty ona, a on se pak jenom zasmál. Vůbec mu nestála za pozornost! Vlila se do ní vlna hněvu, než jí kdosi zatáhl za rameno a prudce otočil.
Natočila hlavu ke straně a zvědavě si prohlížela muže ve středních letech.
,,Vy mě vidíte?" řekla, ale úplně jiným hlasem. Byl jí tak povědomý, jméno osoby, jež ho používá měla na jazyku, a přece ho nemohla vyslovit. Vševědoucně se usmál.
,,Samozřejmě." Jasně, vždyť jsem živá, no ne?
,,Potřebujete něco?" Překvapeně zamrkal.
,,Ty se nezajímáš, jak je možné, že tě vidím jako jedinou já?"
,,Jak jedinou? Mám tělo, na které si mohu šáhnout a je viditelné až moc, nechápu, o co vám jde!" Ten hlas, Pet, přemýšlej! Komu patří ten hlas, znělo jí hlavou, ale odpověď nepřicházela a nepřicházela.
,,Přišel jsem si najít učednici," naklonil hlavu ke straně. Já ale nečaruju, chtěla se ušklíbnout a vrátit se k pozorování dvou dívek, ale místo toho z ní vypadlo:
,,Jakobyste čekal na to, až vám sama sdělím, co všechno umím, ale pravdou je, že většinu mám z knížek." Ale já nečaruju, odporovala si v duchu Pet.
,,Mám pocit, že váš výraz je velice zmatený, slečno. Myslíte si snad něco jiného, než říkáte?"
,,Jak se to vezme. A proč vám to vůbec říkám? Než jste mě vyrušil, tak jsem..."
,,Nebudeme raději mluvit o tom, co jste dělala. Budeme mluvit o vaší možné dobré příležitosti."
,,Říkám vám, že čarovat neumím." Zvýšil se jí tep, jako se to stávalo vždycky, když zalhala. Ale já přeci nelžu, dupla si.
,,To si trochu odporuje. Říkala jste, že většinu toho všeho máte z knížek," zamračil se.
,,Ale já..."
,,Znám vaše schopnosti, slečno, jsem totiž váš otec."
,,Cože?" vyjekla Pet. ,,To je blbost! Já vyrostla v úžině a můj otec zemřel při obraně města." Zas ten tep. Už jí to bylo až nepříjemné.
,,To není možné. Vyrůstala jste kousek odtud. U řeky Vrangy, támhle u lesa," ukázal. ,,Musím to vědět, Tepo, jsem tvůj otec."
,,Jakže jste mi to řekl?" vyjekla Pet a zalapala po dechu.

,,Auuu," zaúpěla Peťuldas, když se probudila a ucítila neskutečnou bolest v holeni a ramenou. ,,Tohle mi byl čert dlužen. A dneska ještě raz. Raději se půjdu oběsit."
,,To je špatný nápad," ozval se zrohu Galenův hlas.
,,No do ****," zaklela Peťuldas a děkovala bohu, že je oblečená. Večer byla tak unavená, že se ani nestihla převléct. ,,Co tu u ***** děláš?"
,,Nemusíš být hned sprostá. Přinesl jsem ti ty kalhoty, co sis nechala u tety ušít."
,,Tak u tety?" přeskočil jí hlas a očividně mu toho hodně věřila.
,,Nebuď hned taková, stačilo by děkuji."
,,Ano, promiň. Děkuji ti, že mi bez dovolení překračuješ ochranná kouzla, lezeš mi očividně oknem do pokoje," kývla k otevřenému oknu. ,,skoro až ke mně do postele!"
,,Neříkám, že by se mi..," přiblížil se k ní, ale Peťuldas ho rázným gestem zarazila.
,,Nepřibližujte se už ani na krok, drahý Galene," řekla s velkou dávkou ironie. ,,Jste tu velice známý, takže nemůžete pochybovat o tom, že znám vaší bohatou minulost protkanou mnoha slzami. Takže laskavě položte ty kalhoty a vypadněte, ano?"
,,Fíííha. S tímhle jsem se ještě nesetkal."
,,Považuju to za kompliment a teď padej!"
,,Ani mě nehne," posadil se a kalhoty stále držel v ruce.
,,Hele, řeknu ti to jen jednou. Než napočítám do deseti, budeš pryč, ať už po dobrém nebo po zlém. Jsem schopná tě z tohohle okna i vyhodit, budu-li muset. To chceš?" pozvedla Peťuldas obočí.
,,Pravda, že ne, ale jen se chci ospravedlnit." Obočí se povytáhlo o něco výš.
,,Deset," začala Peťuldas.
,,Tak s tím trochu šoupnu."
,,Devět," protočila Peťuldas oči v sloup.
,,Nemůžu za to mi div samy neskočí do postele." Peťuldas ho zpražila pohledem a ukázala na okno.
,,Sedm."
,,Měl jsem za to, že po devítce je osmička."
,,Své pitomé poznámky si nech na jindy a otravuj s nimi někoho jiného. Šest."
,,Jsem zdravý mladý chlap, nemůžu za to, že mám přílišný obsah testosteronu."
,,Čtyři."
,,Už zase?"
,,Tři."
,,Fajn půjdu, jen mě nech říct posledních pár vět bez odpočítávání. Souhlas?"
,,Tak dělej," pobídla ho.
,,Jsem Galen," ukázal na sebe a nahodil zřejmě oslivý výraz. Peťuldas protočila oči v sloup a potlačila smích. ,,Nevím, co dívky na mě tak přitahuje, jestli jak to jméno zní, nebo to, co představuje."
,,Troška skromnosti by ti rozhodně prospěla."
,,A s tou kuchtičkou to není pravda, jasné?"
,,Ale s tou dvorní dámou jo, tak o čem se to tu přem?"
,,Kterou?"
,,No to je právě ono," zamračila se. ,,Dokud se nezměníš, nemůže z tebe být člověk, protože do této doby jsi jen zvíře se sklerózou?"
,,Co? Proč?" zamračil se a v očích se mu blýskalo.
,,Zvíře dbá taky jen o své budy a potřeby, stará se o sebe, ale to jsem zvířata ještě urazila, protože ačkoliv máš i své světlé chvilky, po většinu času jsi jen ten, kdo ubližuje dívkám, které v tobě viděly třeba i něco víc."
,,Nedělej z nich světice. Moc dobře věděly do čeho jdou."
,,Ach, dělá se mi z tebe špatně, abys věděl!"
,,Skleróza, jako proč?"
,,Protože ani ty zářezy si nepamatuješ!"
,,A to je hřích?"
,,Nemluv tady o hříších, protože ty patří k náboženství a jestli jsi ty k nějakému patřil, dávno jsi byl zavrhnut."
,,Tolik jmen, kdo si to má pamatovat?"
,,Proč to říkáš mě? Proč ti tolik záleží na tom, abych věděla, jaký jsi švarný chlapec, kterému se nikdo nevyrovná?"
,,Já nic takového netvrdil, s tím jsi přišla ty."
,,Někdo ti tu pravdu už hold říct musel a teď vypadni!"
,,Ne."
,,Co prosím?"
,,Ne!"
,,Upřímně řečeno, jsi mi poprvé, jak jsi přišel na louku pozdě a natáhl ses přede mě, přišel docela sympatický se smyslem pro humor, ale ten dokonalý kluk se vytratil a já jsem ráda, že to udělal, protože to, abych byla rychle zapomenuta a využita, jako celý tenhle hrad, je neúnosné a já bych to nevydržela." Otevřel pusu, aby něco namítl, ale pak ji zase zavřel. ,,Sklaplo? Pryč!"
,,Nesklaplo," řekl tiše. ,,Je fakt, že se někdy chovám, jako nelidský prase, ale ty prostě nevidíš dál, než na povrch," řekl a Peťuldas si to vryla do paměti jako jediné moudro, které kdy řekl.
,,A co děláš ty? Popřemýšlej nad sebou taky někdy! Má vůbec smysl, abys ztrácel čas někde, kde nemáš zrovna krásné vyhlídky? Přemýšlej," otočila se k němu zády a odešla do vedlejší místnosti. Galen nakopl stolek s květinami a vyskočil z okna na volné prostranství před domem.

Nessa tančila novou ozdravovnou a pískala si svou oblíbenou písničku. Otočka a úkrok, další otočka a pro efekt ještě jedna... ,,Nááá, náá," kývala hlavou do stran a když se naposledy dotočila a uklonila se otevřela oči. Ve dveřích stál ten cizinec s podivným výrazem ve tváři. Nessa zrudla. ,,Ech... Potřebujete něco?" vypadlo z ní.
,,Už to tak bude. Jsem po dlouhé cestě a na zádech mám spousty modřin. Uzdravil bych se, kdybych si tam viděl." Měl příjemný hluboký hlas.
,,Tak se posaďte, prosím," ukázala na jedno z lůžek a on na něj ztěžka dosedl. Žádná lehká váha. ,,Smím?" chystala se mu rozvázat provázky, kterými měl staženou košili.
,,Jinak se k zádům nedostanete," ušklíbl se a Nessa se zase zastyděla. Přetáhla mu košili přes hlavu a při pohledu na modřiny se ušklíbla.
,,To chce knihu," otočila se k němu na chvilku zády a hrabala se v hromadě harampádí.
,,Žil jsem v domnění, že tu pracujete, slečno."
,,Nessa," zahučela a ani o tom nepřemýšlela.
,,Těší mě." Čekala na oplátku jeho jména, ale ničeho se nedočkala. Ach jo, pomyslela si a vyběhla k dalšímu sloupku knih.
,,Viděla jsem ji, tady byla."
,,Jsou to jen modřiny, nevyléčíš to?"
,,Nejsem si jistá tím kouzlem, chci si být jistá."
,,Kdybych krvácel, už byl byl mrtvý." V Nesse zakrnělo a otočila se k němu.
,,Promiňte, někdy ztrácím hlavu."
,,Tykej mi, dobře?"
,,Hm," přešla zase za něj, levou rukou sevřela přívěšek s postavou bohyně léčení, zavřela oči a pravačkou mu začala přejíždět nejdřív po ramenou a potom po celých zádech. Přitom mumlala tichou modlitbu.
,,Už je mi mnohem lépe," zavrtěl se v ramenou. ,,Jen jsem trochu ztuhlý." Nessa byla tak zaskočená svým prvním úspěchem, že zapomněla mluvit. ,,Jsi v pořádku?" otočil se k ní a ušklíbl se nad jejím překvapeným obličejem.
,,Jo, umím pár triků, ale lépe se v tom vyzná Pet, zavolám ji, bude vedle," vyběhla z místnosti a chvilku se vydýchávala ze svého úspěchu. Pak se jí na tváři objevil široký úsměv. ,,Pet! Pet?!" zaryčela. Určitě to slyšel, pomyslela si zahanbeně. Navíc ještě, když nikdo nepřicházel, se cítila ještě hůř. Kde je?
,,No, asi ještě nepřišla. Zvládnu to sama," promnula si ruce.
,,Přemožena prvním úspěchem?"
,,Ano, omlouvám se, že jsem ti neřekla, že to dělám poprvé, ale ty bys pak šel jinam a sestra by mi dala co proto."
,,V pořádku," usmál se a Nessa napřáhla dva prsty. Našla přesné body uvolnění a zapíchla do nich prsty. ,,Čarodějka, jinak to nedokážu popsat," postavil se a přetáhl si přes hlavu košili. ,,Děkuji."
,,Není vůbec zač, to je má práce," zapýřila se Nessa a dívala se za ním, dokud nezašel za dveře. To až řeknu Pet, pomyslela si s úsměvem a hned na to se zamračila. Kde může být?

37. kapitola – Řeknu já, řekneš ty

17. dubna 2009 v 17:14 | TePa, Nessa |  Eillen
Po nějaké době, která Eillen připadalo jako nadpozemsky krásná a božská věčnost se od sebe oddělili a Eillen se do tváří vehnala červeň. Nebyla si jistá, jestli by teď měla něco říct, nebo od Jaydena rychle uskočit nebo...
"Vážně se mi nechce, ale měli bychom jít do školy," poznamenal Jayden a opravdu bylo vidět, že je mu líto, že narušuje kouzlo okamžiku.
"Měli," souhlasila Eillen a kousek od něj poodstoupila. Vykročila směrem, kterým předtím šli, ale Jaydenova ruka ji zastavila.
"Ani na mě nepočkáš, jo?" měřil si ji šťastně a objal ji kolem pasu.
"Jak to teď teda mezi náma bude?" zeptala se Eillen na otázku, která jí vrtala hlavou.
"Jak? Jako do teď. Budu tě doprovázet na hodiny, budu s tebou po škole, budeme prostě spolu."
"Já myslela spíš vzhledem k ostatním. A určitě nesmíme ani jeden zapomínat na kamarády."
"Nějak to vyplyne ze situace. Stejně už hodně z nich mělo podezření dřív... A o chvíle s kamarádkama tě rozhodně nepřipravím. Ale zamlouvám si velkou část tvého času."
"Jako bys ji neměl už teď," zrudla nepatrně Eillen. Nebyla si jistá, jak by se měla chovat. Byl to pořád Jayden a byla to pořád ona, ale přece jen se něco podstatného změnilo.
"Jen se ujišťuju, že o to nepřijdu."
"Myslím, že to by ani nešlo. Jsi tak umíněný, že s tebou nikdo nic nesvede," zasmála se Eillen.
"To ti teda děkuju. Za to za tebou budu lézt v jednom kuse."
"Pořád se můžu schovat do svého pokoje, tam nemůžeš."
"Překážky jsou od toho, aby se překonávaly." V žertu ho šťouchla do žeber a vyplázla na něj jazyk.
,,A čarodějové jsou od toho, aby zaklínali!"
,,Teď jsi mě dostala, ale to si teda piš, že já si cestu najdu i tak," usmál se na ni a za chvilku vykročili z lesa.
,,Jak se mám chovat?" zkousla si Eillen ret.
,,To se ptáš mě? Navrhuju jako normálně," odpověděl.
,,Asi ano." Zhluboka se nadechla a vykročila k osvícenému hradu. ,,Ale jak já to řeknu Noreen, Adrianne a... Vlastně jen jim," svěsila hlavu.
,,Klid. Nejsi snad ráda, že jsem tu?"
,,To ani neříkej," usmála se na něj a zastavila se před vchodem do hradu. ,,Kdy jim to řekneme?"
,,Já při večeři."
,,Tak to nemám na výběr. Náš stůl to tedy bude vědět a..."
,,...Mike bude hluboce zklamán," dokončil Jayden.
,,Co? Proč?"
,,Musela sis přeci všimnout, jak po tobě kouká a zve tě nenápadně na rande."
,,Jo tohle," zrudla a podívala se na něj. Z hodovní síně se už ozýval cinkot příborů. ,,Tak má hold smůlu, protože..." Jayden pozvedl obočí.
,,Protože?"
,,Protože už jsem si vybrala. Mezi dvěma sty kluků, jsi to právě ty," dloupla ho do hrudníku.
,,Jsem poctěn," uklonil se a Eillen se zasmála.
,,Tak, tak," snažila se udržet vážný obličej aspoň na chvilku. ,,Tak pojďme," polkla.
Jayden ji chytil za ruku, ale Eillen se mu vyškubla a okamžitě zrudla.
"Už tak to bude hrozné až dost," poznamenala na svou obranu a Jayden se rozesmál.
"Jsem ráda, že se bavíš," zamračila se Eillen.
"A já jsem rád, že se mám díky tobě čím bavit."
"Ha, ha ha," odsekla Eillen a sedla si vedle Noreen.
"Ahoj."
"Nazdar, kde jste tak dlouho?" pokukovala po nic zvědavě Noreen.
"To by bylo na dlouho," odpověděla vyhýbavě Eillen a Noreen nadzvedla obočí. Eillen bylo jasné, že večer se na toto téma zcela určitě ještě stočí řeč.
Eillen nesměle pozorovala Jaydena, který se mezi svými přáteli choval nenuceně jako obvykle. Uvažovala, jestli už jim to řekl, nebo ne.
"Mám čekat až dojíš?" zeptala se Noreen.
"Kdybys byla tak hodná," poprosila Eillen.
"Bez problému," ujistila ji Noreen a Eillen věděla, že je to zčásti taky kvůli tomu, že čeká na nejbližší příležitost pro palbu otázek ohledně dnešního odpoledne.
"Dík, za chvíli budu," slíbila Eillen a napila se.
Když dojedla, hodila očkem po Jaydenovi a zachytila jeho pohled. Nepatrně se usmála.
"Ahoj, Jaydene, kluci, uvidíme se zítra," rozloučila se a vstala. No páni, vydechla a pozorovaná asi stovkou kluků odešla směr pokoj. Hned po ní skočila Noreen a začala:
,,Odkdy se loučíš zvlášť s Jaydenem?" Eillen jen polkla. ,,Dneska bylo mimochodem moc krásné odpoledne, kdyby tě to zajímalo."
,,Já to musím vědět nejlépe," usmála se Eillen, a pak se podívala na zaraženou Noreen. ,,Co jste dělali?"
,,Jakmile jste nás opustili vy dva, procházeli jsme se až do večeře po zdejších pozemcích. Je to tu nádherné a tak velké." Přimhouřila oči. ,,Co jste dělali s Jaydenem?"
,,Napadlo ho, že mi ukáže své oblíbené místo, no tak jsme šli."
,,Nemysli si, že jsem si nevšimla, jak tě chytil za ruku."
,,Na tom nevidím nic zvláštního." Noreen znovu přimhouřila oči.
,,Jak to? Můžeš mi to vysvětlit?"
,,I před tím mě čas od času chytil za ruku."
,,Jo, jenže to jsi nebyla rudá jak pivoňka," smála se Noreen.
,,Opravdu vtipné. Ty jsi v přítomnosti Corwina samozřejmě naprosto vyrovnaná." Noreen zrudla. ,,Kápla jsem na to, viď?"
,,Když on působí tak... Neuhýbej od tématu. Ty a Jayden. Hm?"
,,Řeknu já, až řekneš ty," vyplázla Eillen na kamarádku jazyk.
,,Tak fajn. Působí tak nějak ochranitelsky, má posmutnělý pohled a fajný smysl pro humor. Líbí se mi," pokrčila rameny, a pak se usmála na Eillen. ,,Tuším správně, když si myslím, že mezi tebou a Jaydenem je třeba něco víc?" Eillen okamžitě zrudla. ,,Takže tuším správně. Tuším správně, když si myslím, že už došlo k něčemu víc, než k držení za ručičku?" Eillen znovu zareagovala a zrudla ještě víc. ,,Takže ano," vypískla Noreen. ,,Ty a Jayden... vy jste se... vy jste se... vy jste se líbali!" šťouchla Noreen Eillen do paže, když viděla, jak Eillen rudne a rudne a bledne v různém poměru.
,,Ehm," přikývla Eillen.
,,No páni! Jaké to je? Je to takové, jak píšou v knize, nebo je to zklamání, nebo je to opravdu jen výměna těch... ehm... slin, nebo je to něco krásného, jako když se vznášíš ve vzduchu," zavřela oči Noreen. Eillen se zamyslela.
"Bylo to..." Eillen chvíli váhavě hledala správná slova a pak si povzdechla. "Nepřekonatelné. Cítila jsem strašnou nervozitu, nevěděla jsem co dělat a vůbec. Strašně jsem se všeho bála. Byl to teda vlastně Jayden, kdo nás dal dokupy. A pak když mě políbil.. Cítila jsem se jako ještě nikdy. Najednou bylo všechno tak.. přirozené, samozřejmé. Ale jakmile jsem zase začala vnímat, co se děje kolem mě, nejistota byla okamžitě zpátky a já jsem se zase topila v pochybnostech."
"A?" naléhala na ni zvědavě kamarádka.
"A nic. Šli jsme zpátky do školy, abychom nepřišli pozdě."
"Téda," vydechla vzrušeně Noreen. Oči jí svítily a ve tváři měla euforický výraz. "To je něco. Takže k tomu došlo dneska?"
"Jo."
"A povídali jste si o něčem speciálním?"
"Ani ne, jako obvykle. Navíc od té doby, co jsme přestali být kamarádi jsme spolu byli jen pár minut. Ale dost o mně. Jsem si jistá, že budeš mít příležitostí k vyzvídání víc, než by mi bylo příjemné. Co ty?"
"Já? Není o čem mluvit," vykrucovala se Noreen.
"Ale no tak, řekla jsem ti všechno. Je řada na tobě."
"Fajn, ale fakt to není nijak zajímavé. Dnešní odpoledne s ním bylo skvělé, to už jsem ti říkala. Chtěla bych s ním zažít to co ty s Jaydenem. Jenom záříš, Eillen, a já to chci taky prožívat. Doufám, že budu mít tu možnost."
"A tak co on? Jak se k tobě chová?"
"Mile, nedělalo mu problém být se mnou o samotě. Ale nemám tušení, jestli se na nás dívá stejně jako já."
"Vždyť jsme teprve přijeli a vy jste se teprve seznámili. Budete mít ještě času víc než dost."
"Snad jo..." zadoufala Noreen. Eillen ji v žertu strčila až se zakymácela.
,,Všechno bude ok."
,,Ty doslova hýříš optimismem, kde je vlastně A..?" nedořekla, protože do pokoje se vřítila Adrianne a padla vedle Eillen na postel s rozzářenýma očima a se zarudlými tvářemi.
,,C-c..?" chtěla se zeptat Noreen, ale nestačila, protože uviděla Adriannin ušklíbající se obličej a vzápětí do pokoje vtrhla Iris. ,,Hodláte se nám tu napakovat všecky?" ohradila se dotčeně Noreen a založila si ruce v bok.
,,Hned," uklidnila se na chvilku Iris a zhluboka se nadechla.
,,No tak na to laskavě zap..."
,,Adrianne?! Co ti sakra vadí? Mohla bys mi to říct, protože já už tu knihu měla skoro dočtenou." všechny se podívaly na oslovenou, která se ušklíbala od ucha k uchu.
,,Ale Iris. Chtěla jsem si s tebou jen promluvit, ono se vlastně nic nestalo."
,,Co s kni..," chtěla se zeptat Eillen, ale Iris ji zase přerušila.
,,Můžeš mít každého? O co ti jde, mohla bys mi říct?" zaslzela Iris a spěšně opustila pokoj.
,,Adrianne, buď té lásky a vysvětli mi, co to ksakru mělo BÝT?!" dokončila konečně Eillen.
,,Vůbec nic." Noreen se ušklíbla. ,,No tak jo. Prostě jsme byli jen venku, no a co?"
,,Ale kdo?" chtěla vědět Eillen.
,,Kenneth," protočila oči v sloup Adrianne.
,,Kenneth? Co ten zas má?" nechápala Noreen.
,,Iris je do něj zabouchlá až po uši. Večer vykřikuje jeho jméno."
,,Tak proč to teda děláš?" Pokrčila rameny.
,,Protože se mi líbí."
,,To je teda situace."
,,Tím chceš říct, že to mám raději nechat být a chodit se..." Eillen se zasmála.
,,Já věděla, že v tom je někdo jiný." Adrianne zrudla.
,,Půjdu spát," vstala a utekla.
,,Co to mělo být?" smála se Eillen a plácla sebou na postel.
"Tím si nejsem tak jistá, ale doufám, že to brzy vyřeší. Myslím, že tu nemají tak hrubé stěny, abychom je neslyšely, jak se hádají. A Adrienne by se měla snažit s ní vycházet. Pokud se jí Kenneth vážně až tak nelíbí, nemusela by zbytečně vyhledávat problémy..."
"Jo, to je fakt, ale zkus to vysvětlit jí," poznamenala Eillen.
"No, asi s tím chvíli počkám," uvažovala Noreen.
"Asi to bude nejlepší," přikývla zamyšleně Eillen. "Nech jí, aby si to uvědomila sama a vzala si z toho ponaučení. Až kdyby se to moc hrotilo, nebo už to trvalo moc dlouho, můžeme jí zkusit něco říct."
"Tak domluveno. Zdá se mi to, nebo tady dny ubíhají tak strašně pomalu?" změnila najednou téma Noreen.
"Těžko říct, nijak extra mi to nepřijde. Proč myslíš?"
"Nevím, připadá mi, že pořád něco dělám a za jeden den toho stihnu mnohem víc, než kdy dřív," vysvětlovala Noreen a přitom si začala chystat věci na další den do školy.
"Třeba je to tím, že děláš víc různých věcí. Já jsem vždycky šla do vyučování, pak na oběd, učila jsem si nebo si četla, občas byla chvíli s kamarádkama a pak šla spát. Pak ti to může připadat dlouhé a monotónní. Ale od té doby, co se znám s Jaydenem jsem navíc trávila čas s ním a můžu tě ujistit, že jsme vyváděli nejrůznější věci a ke čtení jsem se už opravdu moc nedostala a navíc ještě sem tam byla s holkama. Ale dny byly různorodější a tady na téhle škole bych řekla, že se to jen prohloubilo. Je pořád co dělat, pořád koho poznávat a navíc to tady moc dobře neznáme, takže nové je tu skoro všechno. Ale myslím, že po nějaké době se to tak zaběhne, že ti to za chvíli bude připadat zase jako obvykle." Noreen se začala nepokrytě usmívat. Eillen protočila oči. ,,Co zase?"
,,Ale nic," uchichtla se.
,,Noreen!"
,,Nic, vždyť říkám, že nic!" Ozvala se rána.
,,Co to bylo?"
,,Nevím a je mi to fuk. Je tu celá škola kouzelníků, někdo se o to postará."
,,To si možná říkají i oni." Noreen protočila oči a zalehla do postele.
,,Já se jdu rozhodně vyspat. Dobrou."
,,Noreen?" Eillen nevycházela z údivu. S úšklebkem mávla rukou, oblékla si pletený kabát a vyšla na chodbu. ,,Co to jen, proboha, je? Beztak tu zas lozí nějaké zvíře a... Jaydene?" zasmála se, když uviděla pod schody sedět Jaydena. Pak se zamračila. ,,Už to zase zkoušíš? Myslela jsem, že jsme se domluvili, že to prostě nedáš a jestli to ještě zkusíš, můžu ti rovnou začít kopat hrob. To hezky začínáš, ti řeknu," ušklíbla se.
,,Ahoj, Eillen," usmál a chvilku ji pozoroval. ,,Vypadáš krásně..." Protočila oči v sloup.
,,Právě jsem chtěla jít spát. Ty se tu snažíš zbourat školu?"
,,Ne, jen jsem si vzpomněl na jedno zaříkadlo, tak jsem se sem vrátil."
,,A?"
,,Očividně zase nic."
,,Překvapivě," zívla Eillen. ,,Měl bys jít taky spát, myslím, že Noreen vytuhne i tak, ale já a možná i Iris bychom vřele uvítaly, kdyby ses obětoval pro dobro společnosti a šel taky spát."
"Když tak hezky prosíš," ušklíbl se Jayden. "Tak teda dobrou. A promiň, že jsem vyrušoval."
"Nic se nestalo, ale nemusel bys to moc často opakovat," mrkla na něj Eillen. "Dobrou," rozloučila se a vrátila se do pokoje.
"Co se teda stalo?" zeptala se Noreen, která očividně ještě neusnula.
"Ale nic, jenom jeden takový blázen nemá po večerech co dělat."
"A dalas mu aspoň pusu?"
"CO? Proč bych to dělala?" nechápala Eillen a Noreen jen protočila oči.
"Byl to přece Jayden, nebo ne?"
"Jak jsi na to přišla?" oplatila jí otázkou vyhýbavě Eillen.
"Takže jo. To mi stačí."
"Fajn, byl to on," rezignovala Eillen.
"A?" vyzvídala Noreen.
"A co?"
"No a co se stalo?" vysvětlovala trpělivě Noreen a nedočkavě na Eillen hleděla.
"A se nestalo vůbec nic, můžeš klidně spát."
"Ty jsi ztracený případ, kamarádko. Ani netušíš, jaké máš štěstí a takhle mrháš příležitostmi."
"Cos to říkala?" podívala se na ni nevěřícně Eillen.
"Jenom, že bys mohla být trochu vstřícnější, když z tebe, chudák, ani tu pusu nevymámil."
"Hele, víš co? Radši už spi," zasmála se Eillen.
"Jak si přeješ. A víš ty co? S takovou pusou na dobrou noc by se ti usínalo mnohem líp," rýpla si Noreen a Eillen po ní hodila svým polštářem. Noreen v sobě tiše dusila smích a polštář vrátila.
"Dobrou," řekla razantně Eillen hlasem, který nesnesl námitky.
"Dobrou," pochechtávala se dál Noreen.